Čas ztrát.

Všichni známe realitu bolesti a ztráty. Když dopadne na naši rodinu, prožíváme ji skutečně hluboce.

Zdraví. Uvědomujeme si křehkost našeho života a zdraví? Snad ještě více se trápíme, když nemoc zasáhne někoho z našich nejbližších. Většina rodičů si přeje, aby nemoc postihla raději je, než jejich děti. Z hloubky naší bolesti možná dokonce vykřikneme: „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Když prožijeme utrpení, může nás to naučit soucítit a sloužit lidem okolo nás mnohem účinněji než předtím.

Vztah. Kdo z nás se nestal nikdy obětí zrady někoho, komu jsme důvěřovali? Ztráta důvěry je vždy těžká, ale nejhůře snášíme to, když nás zradí někdo z naší rodiny, nebo my zradíme někoho blízkého. Když naše úsilí o obnovu důvěry nemá smysl, může se zdát snadnější ušetřit si další bolest a ze vztahu odejít. Jak může dojít k uzdravení a záchraně vztahu a důvěry? Bible nabízí několik rad v 1.Pt 5,6.7;  1.J 4,18; Jak 5,16; Mt 6,14.15. Obnova zničené důvěry začíná upřímným pojmenováním bolesti a křivdy a současně přiznáním pravdy – bez ohledu na to, kdo a čeho se dopustil. Pokud je příčinou rozvratu nevěra, uzdravení může začít jen tehdy, jestliže se ten, kdo se jí dopustil, přizná. Součástí musí být úplná otevřenost na straně toho, kdo zradil. Nic nesmí zůstat skrytého. Čím déle nevěra trvá, tím větší odcizení nastane. Myslíte, že uvedené principy lze použít i v případě jiných druhů porušené důvěry?

Násilí. Důvěra v rodině může být narušena i některou z forem domácího násilí. Bible zaznamenává projevy domácího násilí i mezi Božím lidem. Násilné chování je vědomým rozhodnutím člověka, který chce jiného člověka (lidi) ovládnout a podřídit si ho (je). Takové chování se nemůže vysvětlovat ani omlouvat vlivem alkoholu, stresem, sexuální touhou, nezvládnutím hněvu a ani jakýmkoli chováním oběti. Oběti nejsou odpovědné za to, že se násilník rozhodne jednat vůči nim agresivně. Násilníci zkreslují a deformují lásku. Vždyť přece „láska neudělá bližnímu nic zlého“ (Ř 13,10). Poskytnout oběti pocit bezpečí a laskavého přijetí je důležitější než poskytovat rady, jak by měla oběť s násilníkem lépe žít.  

Závislost. Jen Bůh ví, kolik stovek miliónů lidí bojuje s nějakou formou závislosti. Neumíme říct co je její skutečnou příčinou, i když vědci někdy dokážou identifikovat části mozku, kde se nachází centrum dané závislosti (škála je velmi široká). Závislost je stav, kdy se člověk nedokáže zastavit, ani když ví, že mu jeho jednání ubližuje. Opojen svoji svobodnou vůlí se nakonec rozhodne stát otrokem nějaké závislosti. Jediným trvalým řešením je změna srdce člověka. „Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony.“ (Ga 5,24.)

Ztráta života. Kdo přišel o milovaného člověka, prožíval bolestnou zkušenost s tím, jakým silným nepřítelem je smrt. Mrtvý zavírá oči spánkem smrti, ale otevřením vstává k věčnému životu. Jsou to pozůstalí, kdo prožívají bolest a zármutek, který smrt doprovází. Truchlení prožívá každý jiným způsobem a různě intenzivně. Po období šoku a popírání toho, co se stalo, je člověk pohlcen neustálými myšlenkami na milovaného člověka, a to i během běžných každodenních činností. Následuje stadium smutku a zoufalství, které může být velmi dlouhé. Až v poslední etapě truchlení člověk postupně nabývá zájem o každodenní činnosti a začíná normálně fungovat.

V rámci aplikace přemýšlejme o tom, jakým způsobem může naše církevní společenství pomoci lidem, kteří prožívají zármutek nad ztrátou milovaného člověka.

Ján Petrovi