1. Jednomu z mých nepatrných bratří

„Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘“ (Mt 25,40) Ježíšova slova obracejí naši pozornost k spravedlnosti, laskavosti a milosrdenství.  Nebeské království je realitou a i my můžeme být právě teď jeho součástí. Je to způsob života, který se řídí zcela jinými prioritami, hodnotami a zásadami, než podle jakých fungují všechny vládnoucí pozemské politické systémy.

Kázání na hoře – úvod. Kázání na hoře Chu-Ža-Ti-La-Mi-Či-Po-Pre je Ježíšovým nejdelším kázáním. Přináší přehled o podstatě Božího království, o rozpoznání chudoby, o spravedlnosti, pokoře, milosrdenství, čistotě srdce a o pokoji, které byli ztělesněním podceňovaných hodnot jeho království. Aplikace těchto pravidel přinese praktickou změnu do života celého světa. Praktická odpovědnost a vliv věřících je zdůrazněn Ježíšovou výzvou, aby byli solí a světlem světa (Mt 5,13–16).

Překonávání zla dobrem. „Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, … protože nebeský Otec dává slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Mt 5,38–48) Ježíš většinou mluvil k obyčejným lidem, kterým se v té době žilo poměrně obtížně. Když je Ježíš učil, zaměřoval se na to, aby jim navzdory komplikovaným okolnostem nabídl lepší život naplněný sebeúctou a odvahou. Ježíš shrnul „celý zákon a proroky“ do principu: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ (Mt 7,12)

Milosrdný Samařan. Jeden člověk … padl do rukou lupičů … kněz i levita se mu vyhli … Samařan, byl hnut soucitem a postaral se o něho. (L 10,30–37) Lidé často přemýšlejí o tom, jak  vymezit pojem „bližní“ z Lv.19,18. Ježíš usiloval o to, aby jeho učedníci prokazovali lásku a dobré skutky všem. Dokonce nepřátelům. Místo teoretické odpovědi dal Ježíš zákoníkovi praktickou radu: Jdi a buď ty sám bližním každému, kdo potřebuje tvou pomoc (L 10,36.37).

Boháč a Lazar. V době, kdy neexistovaly sociální dávky, veřejné nemocnice nebo charitativní organizace, bylo běžné, že lidé s vážným zdravotním problémem žebrali u domů bohatých. Očekávalo se, že zámožní budou štědří, aby zmírnili utrpení chudých. V podobenství O boháči a Lazarovi zůstal boháč k potřebám svého trpícího bratra sobecky lhostejný. To ho stálo obrovskou cenu s přesahem do věčnosti.

Nepatrní bratři.  „Pane, kdy jsme tě viděli …  40Král odpoví a řekne jim: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,37–40) Ježíšův výrok, že službou potřebným, sloužíme vlastně jemu, by měl změnit naše vztahy a postoje. Představ si, že bys měl možnost pozvat Ježíše na oběd nebo ho navštívit v nemocnici či ve vězení.

Podněty k zamyšlení. „Kristus boří dělicí zeď, sebelásku, národnostní předsudky a učí lásce k celé lidské rodině. Povznáší lidi nad úzký obzor vytvořený sobectvím; ruší územní hranice a uměle vytvořené rozdíly ve společnosti. Nedělá rozdíl mezi blízkými a cizinci, přáteli a nepřáteli. Učí nás, abychom v každém člověku, který potřebuje naši pomoc, viděli svého bližního a na svět se dívali jako na své působiště.“ (MB 42; MON 30) Falešné je každé náboženství, které ve svých důsledcích vede lidi, aby se nestarali o to, co člověk pociťuje, čím trpí, co zakouší, aby si málo vážili druhých, za něž Kristus zemřel. Zrazujeme Krista, když nedbáme na volání chudých, trpících a hříšných. Křesťanství má ve světě tak malý vliv, protože se lidé jen hlásí ke Kristovu jménu, ale svým životem ho zapírají. Takové jednání Kristovo jméno zneucťuje.“ (MB 136.137; MON 79) 

  1. Ježíš a lidé v nouzi

 Jedním z důvodů Ježíšova vtělení bylo ukázat nám, jaký je vlastně Bůh. Uskutečnil to různě – učením, obětí a způsobem života, jakým jednal s obyčejnými lidmi. Co udělal nebo řekl, přineslo do života lidí okamžitou a opravdovou změnu. Náboženští vůdci však vnímali Ježíše jako hrozbu. Za vše hovoří jejich ohavný čin nespravedlnosti a krutosti, když dali Ježíše zatknout, křivě ho obvinili, nespravedlivě soudili a nakonec ho ukřižovali. Na Ježíšově smrti se naplno projevila hrůzostrašná podstata zla. Ale díky vzkříšení Ježíš ukázal vítězství života, dobra a spasení.

Mariin chvalozpěv. Marie si jen před několika dny vyslechla slova anděla Gabriela. Anděl jí řekl, že se stane matkou Ježíše, který bude Synem Nejvyššího. Marie doslova překypovala údivem, vědomím prožívaného zázraku a vděčností Bohu. Uvědomovala si, že Bůh jedná v jejím životě, zároveň jí však bylo jasné, že tyto události mají mimořádný vliv i na celý národ a na všechny lidi. Marie chápala, že Bůh je nejen mocný a hodný chvály, ale že je také milostivý a mimořádně ho zajímá osud prostých, utlačovaných a chudých.

Ježíšovo poslání. Péče o tělesné a praktické potřeby lidí byla pro Ježíše a jeho učedníky nedílnou součástí péče o jejich duchovní potřeby. Jejich služba měla odrážet a potvrzovat hodnoty a principy Ježíšovy služby a království, do kterého lidi zval.

Ježíšovy zázraky dokazovaly jeho moc. Neměly být žádným divadlem ani atrakcí. Hlavním Ježíšovým cílem bylo přinést lidem spasení. Zázraky byly i vyjádřením jeho soucitu s trpícími. Dělal vše pro to, aby pomohl lidem, s nimiž přišel do kontaktu, a pozvedl je.

Vyčištění chrámu. V evangeliích nás často oslovuje Ježíšovo laskavé a vlídné jednání, jeho péče o nemocné, o děti a ztracené. Proto nás mohou zaskočit příběhy, v nichž Ježíš jedná stroze, přísně a energicky. Očištění chrámu je příběh naplněný silnými emocemi, mocnými činy a horlivostí. Ježíši evidentně velmi leželo na srdci, jakým způsobem je chrám využíván. Co můžeme jako členové církve udělat pro to, aby se naše místní sbory nikdy nestaly místem, které by potřebovalo stejně radikální zásah, jako chrám v Ježíšových dnech? 

 

Kristův kříž. Bůh v Ježíši Kristu prožil to nejhorší z lidské krutosti, bezohlednosti a nespravedlnosti přes veškerou milost a dobrotu, kterou Ježíš během svého života a své služby prokazoval. Jeho smrt přišla jako následek nenávisti, závisti a nespravedlnosti. Prostřednictvím Ježíšova utrpení nám Bůh ukázal, že ví a rozumí tomu, co znamená být obětí zla a nespravedlnosti.

Podněty k zamyšlení. „Bůh dává ve svém slovu jednoznačný důkaz, že potrestá přestupníky zákona. Ti, kdo si namlouvají, že Bůh je příliš milosrdný, než aby uplatnil spravedlnost vůči hříšníkům, by se měli podívat na golgotský kříž. Smrt bezhříšného Božího Syna dosvědčuje, že ‚mzdou hříchu je smrt‘, že každé přestoupení Božího zákona přináší spravedlivou odplatu. Kristus přinesl takovou oběť proto, aby hříšníci mohli být zachráněni. Každý, kdo odmítá draze vykoupené odpuštění, musí sám nést vinu a trest za své přestoupení.“ (GC 539.540; VDV 352)  Ježíš nikdy nehlásal politické reformy, kterými by se uskutečnilo „království“, o němž mluvil. Dějiny jsou plné smutných příběhů lidí, kteří jednali násilně a působili utrpení. Často své činy omlouvali snahou pomoci utlačovaným a ponižovaným. Konečný výsledek nezřídka spočíval v tom, že jednu skupinu způsobující útlak nahradila nějaká jiná skupina. 

  1. Uctívání Stvořitele

„Zdalipak půst, který já si přeji, není …“ (Iz 58,6.7) Proroci konkrétně a adresně vyjadřovali hněv a zármutek nad nespravedlivým jednáním Božího lidu. Výroky proroků o spravedlnosti a bezpráví zazněly v kontextu pokynů se správným uctíváním Boha. Pravé uctívání není omezeno na náboženský rituál. Nedílnou součástí pravého uctívání je usilovat o dobro druhých a o pozvednutí ponížených a zapomenutých.

Modlářství a útlak. Izraelci se zavázali, „‚Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.‘  Je neuvěřitelné, jak rychle se odvrátili k uctívání modly. Uprostřed volání k reformaci a oživení zaznívaly i výzvy k lepšímu zacházení s chudými, potřebnými a bezmocnými. Uctívání model ovlivnilo jejich postoje v sociální oblasti. Kdyby zůstali věrní Hospodinu, zachovali by si i zájem o lidi v nouzi.

Pohnutky uctívání. Pro uctívání Hospodina existuje několik důvodů, jako např. kdo je Bůh a co udělal. Mezi Boží vlastnosti patří jeho dobrota, spravedlnost a milosrdenství. Boží činy se stávaly motivací pro jednání lidí. Boží spravedlnost vidíme v jeho čestném, nestranném a spravedlivém jednání ve prospěch jeho lidu, všech chudých a utlačovaných. Jak vnímáme vlastní motivaci k uctívání Boha?

Nesprávná bohoslužba. „Nenávidím vaše … Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok. (Am 5,21–24) Nejlepší snahy o náboženskou reformu nestačily na to, aby prostřednictvím rituálů přehlušili pláč a křik chudých a utlačovaných. Hospodin zavrhuje náš způsob uctívání.  Hospodin „nemůže ani vystát“ slavnostní shromáždění. „Nechce slyšet“ oslavné písně. Odvrací všechny své smysly – nenávidí, nechce cítit, ochutnat, poslouchat, dívat se. Všechno, co dělají ve jménu náboženství, je mu odporné. Dá se něčím získat Boží přízeň a odpuštění? NE! O co tedy Bohu opravdu jde? Hospodin žádá „jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Mi 6,8).

Cesta k uctívání. „Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému … (Iz 58,5–8) Proroci poukazují na to, že aktivní pomoc chudým, utlačovaným a lidem v nouzi je důležitou a nedílnou součástí bohoslužby. Hospodin ve svých slovech kritizuje chování horlivých, nábožensky orientovaných lidí. Měli by se pokusit o zcela jiný typ bohoslužby – o službu. Uctívání Boha by nemělo být zaměřeno jen dovnitř člověka (nebo společenství), ale mělo by přinést požehnání všem kolem. Hospodin jako odpověď na takovou formu bohoslužby dá své mimořádné požehnání.

Milosrdenství a věrnost. „Milosrdenství chci, a ne oběť.“ (Mt 9,13; citováno z Oz 6,6) Ježíšův život byl naplněn péčí a službou. Jeho vztah k druhým, zázraky uzdravení, způsob komunikace a jeho podobenství, to vše ukazovalo a přesvědčovalo, že právě takový život je nejlepším svědectvím o skutečném posvěcení se Bohu. Náboženské úkony a dodržování pravidel nejsou samy o sobě špatné, ale v žádném případě nesmí bránit tomu, abychom s druhými lidmi zacházeli spravedlivě a čestně.

Podněty k zamyšlení. „Dostala jsem pokyn, abych obrátila pozornost našich lidí na 58. kapitolu Izajáše. Čtěte ji pozorně a pochopte, jaký způsob služby přinese do sborů život. Dílo evangelia se má šířit dvěma způsoby – štědrostí a našimi skutky. Když potkáte trpící duši, která potřebuje pomoc, pomozte jí. Když najdete hladové, nasyťte je. Tak budete jednat v souladu s Kristovou službou. Pánovo svaté dílo spočívalo ve skutcích laskavosti a štědrosti. Ať jsou všichni věřící povzbuzeni, aby měli i oni účast na takovém díle.“ (WM 29) Součástí opravdového uctívání, o které Bohu jde, je péče o chudé a nuzné a snaha pracovat proti útlaku a nespravedlnosti.

  1. Volání proroků

„Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ (Mi 6,8) Poselství proroků mělo Boží lid navrátit zpět k Hospodinu a vést lidi k pokání.

 Volání po spravedlnosti. Lid odmítl Samuela uposlechnout. Prohlásili: „Nikoli. Ať je nad námi král!“ (1S 8,19.) Netrvalo dlouho a David a Šalomoun zneužili svou moc. Proroci vyzývali, abychom žili a jednali spravedlivě. „Děsivé skutečnosti, jsou i dnes součástí našeho světa. … Nespravedlivé skutky nás málokdy znepokojí, pobouří nebo vyburcují ke konkrétnímu jednání. Proroci nám pomáhají vidět nespravedlnost a utrpení pohledem Božích očí naplněných slzami. Jejich horlivost je výzvou spolupracovat s Bohem na zmírnění bolesti kolem nás.

Ámos začal popisem zločinů okolních národů a pak vyhlásil soud nad Judou. Obyvatelé severního království tleskali. Pak se věnuje hříchům Izraele – modlářství, nespravedlnosti a opakovanému úpadku. Ámos se nevyjadřuje diplomaticky. Jeho varování jsou naplněna naléhavými prosbami, aby se lidé vrátili zpět k Bohu. Součástí pokání měla být i obnova jejich smyslu pro spravedlnost a péče o chudé mezi nimi. Konec proroctví se soustřeďuje na obnovu Božího lidu a láskyplný vzkaz o odpuštění a naději.“ (PK 283; OSU 111) Za jakých okolností bychom měli být připraveni hlásat nepopulární a nepříjemné poselství o nápravě nespravedlnosti? 

Micheáš  vyjadřuje Boží hněv a smutek nad zlem, kterého se Boží lid dopouští. Bůh se o svůj lid zajímá. Varování přicházela proto, že Bůh svůj lid miloval. Když jiní profitují z nespravedlnosti, vysmívají se milosrdenství a pyšně dávají na odiv své ego, pak spravedlivé jednání, milosrdenství a chození s Bohem vyžaduje odvahu a vytrvalost. Když jednáme podle Boží vůle, Bůh jde s námi.

Ezechiel. „Toto praví Panovník Hospodin: Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce. Nedovolím jim už pást ovce, aby místo nich pásli sami sebe. Vysvobodím své ovce z jejich chřtánu, nebudou jim potravou. Ezechiel se zaměřuje na nedostatek péče o potřebné. Po pádu Jeruzaléma a odvedení zajatců do Babylona se zaměřuje na Boží zaslíbení obnovy. Bůh je Bohem, který nabízí druhou příležitost. Druhé šance dává i těm, kteří udělali velmi špatné rozhodnutí.    

Izajáš. Hospodin se postavil, povede spor … Slova Izajáše jsou ostrou kritikou poměrů v Božím lidu, varováním před blížícím se soudem. Zároveň nabízejí naději podmíněnou návratem k Bohu a změnou života. V jeho slovech zaznívá pocit zármutku nad zástupem lidí, kterým bylo ublíženo, nad ztrátami, které prožil národ, a nad soudem, který na něj brzy dopadne. Zároveň nabízí naději na to, co pro ně Bůh chce v budoucnosti udělat. Proto by měli usilovat hledat Hospodina hned, protože obnovený vztah s Bohem přinese také pokání nad jejich hříchy a změní i způsob, jak se chovají k druhým lidem. „Právo je úplně potlačeno, spravedlnost stojí v dáli, pravda klopýtá, a co je správné, nemůže vstoupit“ (Iz 59,14). Velká pozornost se ale soustřeďuje na oznamování příchodu Mesiáše, který s konečnou platností obnoví Boží vládu na zemi, přinese spravedlnost, milosrdenství a obnovu.

Podněty k zamyšlení. „Oni však toho, kdo trestá v bráně, nenávidí, pravdomluvný se jim hnusí.‘ (Am 5,10)“  (PK 282; OSU 110)Když byl Izajáš povolán, moc se mu do plnění svěřeného úkolu nechtělo. Věděl, že se setká se silným odporem.“ (PK 306.307; OSU 118) Stát na straně pravdy je náročné a nebezpečné.  Volání proroků, vyzývající k návratu k Bohu, v sobě zahrnovalo i výzvu k ukončení nespravedlnosti. 

  1. Milost a spravedlnost v Žalmech a Příslovích

„Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu…“ (Ž 82,3.4) Písmo jasně svědčí, že Bůh ví o nespravedlnosti a snaží se ji zmírnit. Kéž nás studium inspiruje k tomu, abychom byli aktivnějšími v uspokojování potřeb chudých, utlačovaných a slabých.

 Žalmy – písně naděje pro utlačované. Bůh slyší a vidí ty, kteří prožívají bolest a trápení, kteří sice vložili svou důvěru v Boha, ale nevidí, že by se děla spravedlnost. Ujištění o Boží dobrotě, spravedlnosti a moci se může ztrácet ve zkušenosti nespravedlnosti a útlaku – v reakci na napětí naděje a víry v zaslíbení o Boží dobrotě a spravedlivém soudu. Zlo a nespravedlnost možná nyní vypadají jako vítězové, ale Bůh bude soudit hříšníky a nespravedlivé a potrestá je. Ti, kteří prožili ústrky a stali se oběťmi hříšného chování druhých lidí, budou nakonec obnoveni a uzdraveni. V žalmech můžeme najít naději pro utlačované, pro ty, kteří prožívají utrpení a zklamání právě dnes.

 „Bože, povstaň, rozsuď zemi…!“ „Dlouho ještě chcete soudit proti právu, stranit svévolníkům? Často se stává, že se nelišíme od ostatních lidí. Předním představitelům šlo mnohdy jen o vlastní prospěch. Bez možnosti domoci se spravedlnosti u soudu byli obyčejní lidé zneužíváni. Nebeská spravedlnost je měřítkem, kterým bude posuzována pozemská spravedlnost.  Pokud pozemské soudy zůstanou hluché a nezastanou se chudých a utlačovaných, Bůh nebude mlčet. Boha znepokojují i nespravedliví soudci a chce, aby se rozhodli pro lepší způsob života. Co uděláme, aby vítězilo dobro, spravedlnost a pravda? 

Královské sliby. Nesmí přebývat v mém domě, kdo záludně jedná. Kdo proradně mluví, na oči mi nesmí. (Ž 101,5–7) Žalm 101 je napsán z pohledu krále. Na začátku své vlády slíbil, že bude spravedlivým vládcem. Každý máme v životě postavení, ve kterém můžeme ovlivňovat druhé lidí – v práci, ve škole, v rodině, v sousedství nebo ve sborovém společenství. Vždy bychom měli praktikovat a prosazovat milosrdenství a právo. Musíme odolávat pokušení jednat nepoctivě, bezcharakterně a sobecky. To jsou nástrahy, které číhají na každého člověka, kterému je svěřena odpovědnost rozhodovat o druhých.

Chození s Bohem. Bůh na tomto světě neustále jedná – soudí, sytí, vysvobozuje, uzdravuje, pomáhá, ochraňuje a stará se a my jsme přizváni spolupracovat s ním. Jeho činnost je zaměřena na lidi, kteří pomoc potřebují. Když se snažíme bojovat proti chudobě, útlaku a nemocem, potom ve skutečnosti spolupracujeme s Bohem a pomáháme mu naplňovat jeho cíle.

Přísloví – projevy milosrdenství. V knize Přísloví nacházíme úvahy a poznámky týkající se různého způsobu chování (lenost/pilnost; spravedlnost/ničemnost; útisk/pomoc). Bohu na nás záleží. Dvojí závaží nebo odsouzení poctivého se Hospodinu přímo hnusí. Dalším důležitým tématem knihy Přísloví je slušnost a čestné jednání v obchodě, podnikání, vládnutí a prosazování spravedlnosti.

  1. Sobota – den svobody

 „A řekl jim: ‚Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ (Mk 2,27) Sobota je projevem toho, že jsme byli stvořeni do vztahu s Bohem a s ostatními lidmi. Jak bychom měli sobotu zachovávat? Co v sobotu dělat nesmíme nebo bychom neměli? Pokud „pamatujeme na sobotní den“, bude nás to měnit každý den v týdnu. Sobota se může stát prostředkem požehnání pro druhé lidi.

Mana pro každého. Hospodin přikázal: Nasbírejte si každý, kolik potřebujete k jídlu. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Během čtyřiceti let se s železnou pravidelností opakovaly viditelné důkazy Boží péče o celé společenství. Izraelci se měli z každodenního daru many naučit, že Bůh dává dostatek pro každého člověka. Stejný princip bychom si měli osvojit i my. Vezměme jen tolik, kolik potřebujeme, a o nadbytek buďme připraveni se rozdělit s ostatními. Pak bude mít každý dost a o každého bude postaráno. Vyjadřujeme tím důvěru, že i další den přinese dostatek.

Poselství soboty.  V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. (Ex 20,11) Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi … Dnes je mnoho (jinak svobodných) lidí duchovně zotročeno obrovským množstvím falešných božstev a potřebují si připomínat, že pravý Bůh je Stvořitel. Sobota je pro takové připomínání velmi důležitá. Zachovávání soboty má vést k obnově vztahu mezi Bohem a jeho lidem: „Dal jsem jim také své dny odpočinku, aby byly znamením mezi mnou a jimi, aby věděli, že já, Hospodin, je posvěcuji.“ (Ez 20,12)

Den rovnosti. Pamatuj na den odpočinku … Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani … ani tvůj služebník ani tvůj host.  V přikázání o sobotě je zaměření na druhé. Důraz klade na nejslabší členy společnosti (děti, otroci, zvířata, cizinci). Přikázání se zaměřuje na to, aby sobota byla dnem radosti a užitku pro všechny. Ve světle soboty jsme si všichni rovni. Zaměstnavatel nemá právo vyžadovat od zaměstnanců práci v sobotu. Bůh zve každého člověka, aby slavil sobotu mimo rámec každodenních povinností. Týká se to i cizinců, kteří nesdílejí naše náboženské přesvědčení. 

Den uzdravení. Otázali se Ježíše: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat?“ Sobota měla být požehnáním pro všechny. Skutečným smyslem soboty bylo vysvobození a odpočinek. „Proto je dovoleno v sobotu činit dobře.“ V sobotu jsme osvobozeni od každodenních povinností. To nám umožňuje, abychom se v sobotu zaměřili na druhé.

Sobotní odpočinek pro zemi zahrnoval mimořádný odpočinek každý sedmý rok. Jubilejní rok se konal každý padesátý rok. Zemědělská půda ležela jeden rok ladem. Moudrost takového jednání je v zemědělství obecně známá. Otroci měli být sedmý rok osvobozeni. Nezaplacené dluhy měly být na konci sedmiletého období zrušeny. To vše bylo projevem důvěry v Boha, že úroda z předchozího roku a to, co se samo urodí na polích, jim bude stačit na živobytí. Zachovávání soboty v dnešní době by mělo být duchovní zkušeností, která změní a ovlivní celý náš život.

„… Ten, kdo v sobotu přehlíží potřeby trpících, není bez viny. Bůh nechce, aby jeho stvoření, byť jen jednu hodinu, trpělo, pokud je možné mu v sobotu nebo v kterýkoli jiný den pomoci.“ (TV 128)  Vnímáme zachovávání soboty jako projev důvěry Bohu? Prožili jste zkušenost podobnou „maně“, když Bůh mimořádným způsobem zasáhl nebo vám požehnal v odpovědi na vaši důvěru v něho? Jak bychom se mohli podělit o požehnání ze soboty s těmi, kdo sobotu nesvětí?

  1. Plán pro lepší svět

Bůh vždy nacházel lidi, se kterými mohl navázat blízký vztah. V jejich příbězích vidíme Boží touhu obnovit zničený vztah s lidmi. Předávat skrze ně požehnání dalším. Mělo být uskutečněno prostřednictvím Izraele. Formoval jejich život tak, aby mohli být požehnáním pro ostatní národy. Podobné principy jsou součástí života věřících v současnosti.

Bůh slyšel a viděl útlak Izraelců v Egyptě. Čtyři století čekání v rozvíjejícím se útlaku a otroctví bylo velmi dlouhým obdobím. Pak se Bůh zjevil Mojžíšovi s poselstvím, že slyšel jejich volání o pomoc, viděl jejich útlak a ví o jejich utrpení – a rozhodně mu to není jedno. Bůh jim naplánoval lepší místo k životu, ale i to, aby neodešli z Egypta jako chudáci, s prázdnou. Bůh se rozhodl vybudovat z bývalých otroků životaschopnou a prosperující společnost, vzor pro okolní národy. A požehnání se mělo přenést na celý svět.

Desatero bychom mohli vnímat jako Ústavu. Po krátké „preambuli“, že Bůh vysvobozuje svůj lid, uvádí základní principy, podle kterých má žít celý národ. Principy, jak mohou lidé co nejlépe naplňovat svou lásku k Bohu a k sobě navzájem. Přestože jsou jednotlivá přikázání Desatera stručná, např. „Nezabiješ“  vyjadřuje a shrnuje „všechny nespravedlivé činy, jejichž záměrem je zkrátit život“, a také „sobecké přehlížení péče o potřebné“. (PP 308). Přestoupení zákona se můžeme dopustit i svými myšlenkami, špatnými pohnutkami nebo dokonce nevykonáním toho, o čem víme, že bychom udělat měli (Mt 5,21–30). Představ si společnost, v níž by se každé přikázání Desatera bralo vážně.

Nebudeš utlačovat hosta, ani vdovu a sirotka…  Hospodin ustanovil slavnost Paschy jako připomínku minulých událostí a jako příležitost vždy nanovo prožít a vyprávět příběh vysvobození. Zanedlouho Mojžíš obdržel od Hospodina další nařízení, např. jak mají správně zacházet s otroky, principy pro spravedlivé jednání soudů. Další zákony se zaměřovaly na ochranu nejzranitelnějších členů společenství a na cizince. Nebylo přípustné je využívat či zneužívat, měli právo na důstojný život.

Desátek byl Božím ustanovením pro podporu levijců, protože neobdrželi svůj podíl v zaslíbené zemi. Naše církev převzala desátkový systém a používá ho na podporu duchovních a na misii. Z biblických textů ale vyplývá, že ve starozákonní době Izraelité odevzdávali více než ¼  příjmu na podporu Božího díla, kněží, svatyně, sirotků, vdov a cizinců. Tzv. druhý desátek tvořil fond pro charitativní účely a pohostinnost.

Bůh věděl, jak důležité bude po vstupu Izraele do Kanaánu vlastnictví půdy. Proto byla pod vedením Jozua přidělena jednotlivým kmenům určitá část zaslíbené země. Časem okolnosti ovlivnily rozdělení půdy a soustředily ji do rukou několika lidí. Špatná rozhodnutí a neúspěch způsobily, že někteří lidé dali část půdy jako zástavu, nebo ji dokonce museli prodat, aby přežili. Aby dané rodiny navždy nepřišly o majetek, nebylo možné půdu prodat natrvalo, ale jen do nejbližšího „milostivého léta“. V tomto roce (případně mohla být odkoupena kdykoliv dříve) se pak mělo vlastnictví půdy vrátit rodině, jíž půda původně patřila. (Lv 25,14.17). Boží směrnice měly zajistit sociální rovnost. Sobotní a jubilejní rok do velké míry napravily to, co se pokazilo.

 „Nic nevystihuje zákony dané Mojžíšem lépe než dobrovolný, laskavý a pohostinný duch projevovaný ve vztahu k chudým. Tyto předpisy podporovaly vznešeného ducha štědrosti. Všechno, co uděláme ve prospěch druhých, se odrazí v požehnání pro nás.“ (PP 530-535, NUD 257-260)

  1. Bůh a stvoření

Bůh prožíval žal, když potom, co stvořil náš svět a daroval lidem život, viděl, jak je celé jeho stvoření postupně ničeno hříchem? Přesto je náš svět stále objektem Boží lásky. Nejenže začal uskutečňovat plán vykoupení a znovustvoření světa, ale dal i nám, jako svým následovníkům, úkol spolupracovat s ním při naplňování tohoto velkého plánu a při šíření této milosti.

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem. Bůh byl v procesu stvoření velmi blízce přítomný – a to především v souvislosti se stvořením prvního člověka. Každá část stvoření je v nějakém vztahu ke zbytku stvoření. Lidé jsou stvořeni do vztahů – s Bohem, se sebou navzájem a také se vším, co bylo stvořeno.

Bůh stvořil dokonalý svět. Všechno, co učinil, bylo velmi dobré. Bylo v něm vše potřebné pro to, aby život prosperoval a vzkvétal. Také Ježíš používal příklady z přírody pro popsání Boží dobroty a péče. Své posluchače tím vedl k závislosti na Bohu a k vděčnosti za jeho dary.

Bůh uložil člověku, aby se staral o stvořenou zemi. Celá planeta byla místem hojnosti, stvořeným tak, aby zde vzkvétal život a aby se z něho lidské bytosti těšily. Během dějin lidé často zneužívali zemi a „škodili ji“. Původním plánem pro svět bylo, že bude stálým zdrojem života, požehnání a krásy pro všechny lidské bytosti. Tato odpovědnost by měla ovlivňovat náš každodenní život?

Bůh dal Adamovi a Evě výjimečný dar – svobodu se rozhodnout. Bůh připustil možnost, aby se lidé rozhodli neposlechnout. Sledoval tím vztah s lidmi založený na lásce a svobodné vůli. Na scénu však vstoupil ničitel, který chtěl rozvrátit dobrý a dokonalý svět stvořený Bohem. Rozhodl se k tomuto záměru zneužít lidské bytosti. Pokušení spočívalo ve zpochybnění Boží dobroty. Špatné rozhodnutí přineslo napětí a zkázu do jejich vztahu ke všemu, co bylo Bohem stvořeno.

Realita hříchu způsobila, že život se stal těžším a komplikovanějším pro zbytek stvoření. Následky hříchu jsou skutečné – ovlivňují celé lidstvo. Hřích poznamenal životy rodin a způsobil, že si jako lidé velmi často vůbec nerozumíme. Problémy máme i ve vztahu k přírodě a světu, ve kterém žijeme. Přestože zápasíme s hříchem a jeho vlivem na naše životy, jsme povoláni usilovat o dobro kolem nás.

Následky hříchu se začaly velmi rychle projevovat a rozšiřovat v celé lidské rodině. Žárlivost, závist, nepochopení a hněv postupně rostly, až vyústily v první vraždu. Když se Bůh ptal Kaina na jeho hřích, odpověděl ironicky: „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9) „Ano, přesně tak, jsi strážcem svého bratra.“ Ať se nám to líbí nebo ne, máme Bohem danou odpovědnost nejen vůči Bohu, ale i jeden vůči druhému (Mt 22,37–39). To je základní motivací pro to, abychom pečovali o druhé a projevovali zájem o ty, kteří v životě nemají takové štěstí jako my. 

„Kdyby lidé plnili své povinnosti jako věrní správci Božích věcí, nebylo by hladu, utrpení způsobeného bídou, nebyli by nazí a potřební. Nevěrnost lidí je příčinou mnoha utrpení, které lidstvo prožívá. … Bůh ustanovil lidi za správce, proto není odpovědný za trápení, chudobu, nahotu, bídu a nouzi lidstva.“ (WM 16)

 

Úvod „Jednomu z mých nepatrných bratří…“

Ježíš hovořil o důležitosti pomoci hladovým, nemocným, nahým a vězněným. „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40) Jinými slovy máme naplňovat potřeby lidí v nouzi. Projevovat jim soucit, sloužit jejich potřebám a získávat si jejich důvěru. Pak je vyzvat: ‚Následujte Krista. Služba potřebným se může a má stát mocným nástrojem hlásání evangelia. Toto čtvrtletí se soustředíme na studium toho, co Boží slovo říká (a je toho hodně) o našem povolání sloužit trpícím kolem nás. „Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.“ (Mt 10,8)

 

Davidův životní příběh ukazuje, že hřích přináší jen hanbu a nesnáze. Víra pozvedne člověka, který činí pokání, aby prožíval přijetí za Božího syna nebo dceru!“ (NUD 371) Jsem nositelem spravedlnosti a milosrdenství? Žalmy a Přísloví jsou dvě biblické knihy, které se mimo jiné zaměřují na to, jak žít věrně a čestně uprostřed životních zkoušek a těžkostí. Nářek v Žalmech i moudrost v Příslovích naznačuje, že Bůh ví o situaci člověka a zasahuje, aby chránil ty, kteří jsou tak často přehlíženi a zneužíváni. A pokud se do něčeho takového pouští sám Bůh, pak bychom ani my neměli zůstat stranou a měli bychom v tom rozpoznat i své poslání.

 

Ján Petrovič