Shrnutí úkolů sobotní školy 4.čtvrtletí 2019         

autor Ján Petrovič

 

8. Bůh smlouvy

Tento týden se budeme věnovat smlouvě, o níž se píše v knize Nehemjáš 10. kapitole a která ukazuje na obnovení smluvního vztahu mezi Izraelci a Bohem.

 Základní principy smlouvy. Základním principem smlouvy je závazek jedné smluvní strany vůči druhé smluvní straně. Vzhledem k tomu všemu uzavíráme a sepisujeme pevnou dohodu zpečetěnou našimi předáky, levity a kněžími. … že budou žít podle Božího zákona a plnit všechna přikázání Hospodina, našeho Pána, jeho práva a jeho nařízení.

Smlouva v dějinách. „Věčná smlouva“ je nejvýše postavenou a nejdůležitější smlouvou. Obsahuje Boží způsob (závazek) ospravedlnění hříšného člověka (smíření hříšného člověka s Bohem). Bůh je věrný a plní svá zaslíbení. „Věčná smlouva je smlouvou lásky, která existovala po celou věčnost uprostřed Trojice a kterou Trojice prokazuje celému stvoření.“ Stará i nová smlouva v sobě obsahují: 1. Posvěcení; 2. Smíření; 3. Poslání; 4. Ospravedlnění.

Struktura smlouvy. Dnešní význam slova smlouva je závazkový vztah mezi dvěma subjekty. V bibli se nacházejí převážně  smlouvy, v kterých se na první pohled zavazuje pouze Bůh. Typická struktura smlouvy v čase starověkého Izraele, byla: (1) Preambule (Dt 1,1–5); (2) Historický úvod (Dt 1,6–4,43); (3) Zákonné podmínky (Dt 4,44–26,19); (4) Požehnání a kletby (Dt 27–30); (5) Svědci (Dt 30,19) a nakonec (6) Zvláštní ustanovení (Dt 31,9–13). Zákonné podmínky bychom mohli nazvat Předmětem smlouvy.

Sliby.  Izraelci se zavázali: 1. Vyhýbat se smíšeným manželstvím. 2. Zachovávat sobotní odpočinek (žádné obchodní aktivity). 3. Zachovávat sedmý rok a odpouštět dluhy. 4. Finančně podporovat chrám, bohoslužby v něm, přinášet dary a desátek. Dům svého Boha nebudeme zanedbávat. Společenství se zavázalo dodržovat smlouvu a prakticky budovat svůj vztah k Bohu a k druhým lidem. Celá proměna našeho života je důsledkem správného rozhodování.

Chrám.  Budeme se podřizovat příkazům … o odevzdávání pravidelných darů, prvotin z úrody a desátků pro službu v domě našeho Boha. Slíbili: „Dům svého Boha neopustíme“.  Chrám představoval tlukot srdce izraelského národa. Když chrám správně plnil svou úlohu, směřoval duchovní život národa správným směrem. Vedl k rozhodujícímu řešení problému hříchu prostřednictvím smrti beránka. Když Ježíš zemřel na kříži, tento předobraz se stal skutečností. Chrám sloužil jako prostředek, který lidem zjevoval celý plán spasení.

Podněty k zamyšlení.

  1. Uvažujme o slibech, které jsme dali, ale porušili, bez ohledu na to, jak upřímně jsme to mysleli s jejich dodržením. 2. Jak můžeme uzavřít smlouvu s Bohem? Proč Bůh touží uzavřít s námi smlouvu? 3.  Smlouva je právní ustanovení vztahu. Přestože my smlouvu porušujeme, Bůh zůstává stále věrný. 

 

 

  1. Náš odpouštějící Bůh

„Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování.“          (Př 28,13) Po oslavě se opět shromáždili vyznat své hříchy a činit z nich skutečné pokání před Bohem. Zármutek a vyznání jsou důležité. Na prvním místě v našem životě by mělo stát vzdávání úcty Bohu a radost z poznání jeho charakteru. Vždyť právě „Boží dobrota tě vede k pokání“ (Ř 2,4; ČSP). A Boží dobrota by nám měla připomínat, že potřebujeme Boží odpuštění, očištění a znovuzrození.

Půst a vyznání vin.  Nehemjáš nyní vedl lidi k půstu. Pokořovali se před Bohem. Byli si vědomi, že musí přiznat své vlastní hříchy a prosit o jejich odpuštění. Společné modlitby a vyznání jsou vyjádřením hlubokého pochopení povahy hříchu. Pro pokání založeném na poznání Boží pravdy má čtení Bible klíčové místo. Duch svatý k nám může promlouvat a učit nás. Pravda jeho slova formuje naše myšlení a chápání, povzbuzuje nás a pozvedá. Jen díky Bohu, který v nás a na nás pracuje, se můžeme měnit k jeho obrazu a stávat se takovými, jakými nás chce mít.

Začátek modlitby pokání.  Ty, Hospodine, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, … ty jsi spravedlivý. (Neh 9,6–8). Dlouhá modlitba popisovala Boží dobrotu v protikladu s dějinami bezbožnosti Izraele. Jméno  naznačovalo, jaký vlastně je. Oslava Božího jména je důležitá, neboť je hodné úcty a chvály. Jde o Boha (1) Stvořitele, (2) Dárce života (3) který dodržuje své slovo a vždy plní svá zaslíbení.

Poučení z minulosti. Ale oni, naši otcové … I my (každý bez výjimky) selháváme ve stejných oblastech. Jsme namyšlení a tvrdošíjní, přehlížíme Boží jednání v našem životě, spoléháme na štěstí a vlastní schopnosti. Uznání lidských selhání a nedostatku opravdové oddanosti Bohu je důležitým krokem na cestě pokání. Vyznání a pokání jsou důležité pro vlastní uvědomění si, že nutně potřebujeme Kristovu milost. Boží dobrota nás přivádí k vyznání hříchů a k pokání, Boží moc nám pomůže je i zanechat.

Odmítnutí zákona a proroků.  „Synové … ale začali být vzpurní a bouřili se proti tobě. Tvůj zákon zavrhli a vraždili tvé proroky, kteří je varovali, aby je obrátili zpět k tobě.“ Biblický text a poznámka podrobně popisují, jak se chovali Izraelci v reakci na velkou Boží dobrotu (Neh 9,24-26). Boží zákon a Boží proroci pomáhali růst celému společenství, ale i jednotlivcům. Bůh nám dal svá přikázání, abychom mohli žít. Poslal své proroky, aby formovali naše chápání Boží pravdy. Každý z nás si musí čestně zodpovědět otázku, jaký postoj zaujímáme k Božím darům.

Závěrečný chvalozpěv a uzavření dohody. Přečtěte si 9.kap. knihy Nehemiáš. Stručně popisuje pozitivní i stinné stránky izraelské historie. Modlitba je oslavou Boha za to, jaký je – veliký, mocný, úžasný, milostivý, milosrdný a dodržující smlouvu. Izraelci byli ve svém závěrečném vyjádření   upřímní. Přiznali, že jsou otroky ve velikém soužení.  Nakonec přišli s návrhem uzavřít dohodu ve formě smlouvy, která je popsána v 10. kapitole.

Podněty k zamyšlení.  Izraelci hovoří o tom, jak si jejich předkové „žili si jako v ráji“ díky obrovské Boží dobrotě. Izraelci prožívali radost z materiálních požehnání, která jim Hospodin zaslíbil, a bylo to tak správně. Jejich hřích neležel v tom, že si díky Boží dobrotě „žili jako v ráji“, ale v tom, že zapomněli na Hospodina (Ez 23,35), jehož dobrotu si užívali. A tak se požehnání stalo cílem samo o sobě, místo aby se naplnil jeho skutečný smysl – zjevit Boha všem okolo a řídit se jeho radami. Jak můžeme dosáhnout správné rovnováhy, abychom uznali náš sklon ke hříchu a zároveň nedovolili satanovi, aby naši hříšnost použil k našemu zmalomyslnění, zoufalství a nakonec k tomu, že bychom se své víry úplně vzdali?

 

  1. Boží slovo, slzy a radost.

Jeruzalémské hradby byly dokončeny a brány byly vsazeny na svá místa. Izraelci pod vedením Nehemjáše dodělali svou práci. Nehemjáš pověřil nové správce. Vedení města svěřil do rukou  Chananímu, velitelem pevnosti jmenoval Chananjáše, což byl důvěryhodný muž, jenž měl více Boží bázně, než jiní.

Shromáždění lidu.  Prvního dne sedmého měsíce na svátek Dne troubení vyzvali  znalce zákona, aby přinesl knihu Mojžíšova zákona, který vydal Hospodin Izraeli. Ezdráš přinesl Zákon před shromáždění mužů i žen, aby jej slyšeli, protože Mojžíš přikázal kněžím a stařešinům, aby každý sedmý rok během Slavnosti stánků předčítali Zákon celému Izraeli.

Čtení a poslech Zákona.  Co Ezdráš četl? Jen Desatero? Pod „Mojžíšovým zákonem“ musíme rozumět všech pět knih, od Genesis po Deuteronomium, tedy celou Tóru. Můžeme tam zahrnout i různá nařízení a příkazy, která nám ukazují cestu, po níž máme jít, příběhy, básně, dějiny Božího lidu a způsob, jakým Bůh tento lid vedl. Společenství tak poznávalo své kořeny a svou identitu. Výsledkem Ezdrášova působení bylo, že lidé toužili slyšet Boží slovo. Jaký je tvůj osobní vztah k Božímu slovu? 

Čtení a vykládání Božího slova. Ezdráš četl a 13 levitů vykládalo smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli. Jak na tebe působí tento způsob společného čtení knihy zákona? Jako protestanti věříme, že každý věřící potřebuje osobně znát Boží slovo, a nejen slepě přijímat, co nám někdo říká – bez ohledu na jeho postavení nebo autoritu. Zároveň pro nás může být velmi užitečné, když nám někdo pomůže biblický text vysvětlit. Každý z nás musí sám vědět, čemu věří. 

Reakce lidu. „Dnešní den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu. Netruchlete a neplačte.„Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno“. Pak všichni lidé zvedli ruce a volali: „Amen, amen!“ (Neh 8,5.6) Nakonec padli na kolena a klaněli se Hospodinu tváří až k zemi. Ani my bychom se neměli bát projevit Bohu takovou úctu a vážnost, která mu náleží. Shromáždění bylo výjimečné i tím, že připadlo na svátek, kdy se troubením signalizovala důležitost přípravy „srdce“ na den smíření – Hospodinova soudu.

Radost z Hospodina. „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu.“ Slova „radost z Hospodina bude vaší záštitou“ nám připomíná, že je Boží vůlí, abychom se těšili a užívali si život. Tato iniciativa zástupců lidu ukazuje na jejich touhu vést společenství co nejblíže k Bohu.

Podněty k zamyšlení.  „Izrael se vrátil k Bohu v hluboké lítosti nad svým odpadnutím. Nyní bylo třeba, aby se lidé spolehli na jeho zaslíbení. Bůh jejich pokání přijal a oni se měli radovat z toho, že jim byly odpuštěny hříchy a že se opět mohou těšit Boží přízni. … Když se hříšník podvolí vlivu Ducha svatého, uvidí svůj pravý stav a pozná, že přestoupil zákon. Nemusí však propadat zoufalství, protože má odpuštění již zajištěné. Bůh je tím oslaven, když dovolí kajícímu hříšníku spočinout v jeho láskyplném obětí, ováže mu rány, očistí jej a dá mu roucho spasení.“ (PK 668; OSU 252) 1.  Za jakých okolností můžeme prožívat „Hospodinovu radost“ (Neh 8,10) jako svou sílu? Co můžeme udělat pro to, abychom mohli prožívat Boží moc a jeho odpuštění v našich životech? 2.  Jak můžeme najít vyváženost mezi zármutkem nad vlastními hříchy a radostí v Hospodinu? Není mezi těmito dvěma postoji rozpor?

 

  1. Nespravedlnost pod pláštěm zbožnosti

Lidstvo už od nepaměti trápí problémy spojené s bohatstvím a chudobou. Zde se toto téma objevuje v kontextu většího problému, kterým byl útlak chudých ze strany bohatých.

Pocit křivdy a projevy nespokojenosti.  Lidé říkali: „Svá pole, vinice a domy dáváme do zástavy, abychom sehnali obilí v tom hladu.“ A jiní:  „Museli jsme si vypůjčit na svá pole a vinice peníze na daň pro krále. Vůdcové a boháči zneužívali chudé a znevýhodněné ve svůj prospěch. Některé rodiny neměly jídlo pro děti, jiní museli zastavit své pozemky, nebo si půjčili peníze. V životě se můžeme ocitnout v problémech v důsledku nemoci, špatných činů nebo nesprávných rozhodnutí.

Proti duchu zákona. Řekl jsem jim: „My jsme vykoupili, své bratry prodané pohanům. Naproti tomu vy své bratry prodáváte, aby byli prodáváni nám.“ Zmlkli a nenašli slov. (Neh 5,6–8) Otroctví bylo ve starověkém světě akceptovanou kulturní normou. Bůh ale nařídil, aby věřitelé každých sedm let své otroky propouštěli.  Ačkoli poskytování úvěrů bylo povoleno, účtování úroků bylo zakázáno. Nehemjáš se rozhodně postavil k vzniklému problému.  V době ekonomické krize bylo povinností lidí, aby si navzájem pomáhali.

Nehemjášova opatření.  „Co děláte, není dobré. Což nemáte žít v bázni před naším Bohem?  Vraťte jim ještě dnes … příslušnou částku peněz …. za něž jste jim půjčku poskytli.“ Odpověděli: „Vrátíme a nic od nich nebudeme požadovat. Uděláme to tak, jak jsi řekl.“ (Neh 5,9–12) Vvýtka nepřinesla požadovaný výsledek. Nehemjáše to nezastavilo a pokračoval v boji. Mohl se vymluvit na to, že se pokusil odpovědným domluvit, ale nepomohlo to a nic jiného už udělat nemůže. Nepolevil, dokud nenašel uspokojivé řešení – a neváhal ani přesto, že si tím vytvořil poměrně silnou skupinu nepřátel. Kdy naposledy jsem někomu ublížil? Co mi bránilo nebo brání, abych danou situaci vyřešil a zjednal nápravu? 

Přísaha.  Odpověděli: „Vrátíme a nic od nich nebudeme požadovat. Uděláme to tak, jak jsi řekl.“ Nehemjáš svolal kněze a zavázal lid přísahou, že toto slovo dodrží. Chtěl mít jistotu, a proto je zavázal přísahou před kněžími. Takový postup dal celému rozhodnutí právní závaznost pro případ, že by bylo třeba se na něj v budoucnu odvolat. Naše slova mají velkou moc – dokonce moc života a smrti. Proto potřebujeme být velmi opatrní v tom, co a komu říkáme, jaké sliby dáváme a co se zavazujeme udělat.

Nehemjášův příklad. Nehemjáš napsal po ukončení  služby místodržícího v Judsku po návratu na dvůr krále Artaxerxa shrnutí své činnosti: „Po dobu dvanácti let, jsem ani já ani moji bratři nebrali místodržitelské příjmy. Moji předchůdci, zatěžovali lid tím, že na něm vymáhali mimo pokrm a víno čtyřicet šekelů stříbra, rovněž jejich lidé vykořisťovali lid. Já však jsem tak nejednal z bázně před Bohem. Nadto jsem se účastnil oprav hradeb. Své výdaje hradil z vlastních prostředků. Nehemjáš je příkladem někoho, kdo dává Hospodinu a jeho dílu přednost před vlastním ziskem a prospěchem.

Podněty k zamyšlení. Naprostá pravdomluvnost by měla být zákonem naší řeči: „Vaše slovo buď ano, ano – ne, ne“ (Mt 5,37) Tato slova odsuzují všechny nic neříkající fráze a úsloví. Odsuzují neupřímné zdvořilostní fráze, vytáčky, lichotky, nadsázky, přehánění, které jsou tak běžné v mezilidských vztazích. 1.  Proč je v oblasti financí a vztahů často největším problémem naše sobectví? 2.  Jak se může Boží lid chránit před chamtivostí? 3.  Uvažujme o daru řeči a o moci slov.  4. Jak můžeme předcházet zneužívání moci a autority v církvi?

 

  1. Tváří v tvář odporu.

 Ezdráš 3-6. kapitola se zabývá se obdobím odporu vůči přestavbě chrámu. V létech  537–535 př. Kr. probíhala přestavba chrámového oltáře a základů (důsledek Kýrova výnosu). Po úvodních oslavách práce vzhledem k velkému odporu protivníků ustala (535-520 př. Kr.) V roce 520 př. Kr. prorok Ageus nadchl věřící, aby pokračovali ve stavbě chrámu. Chrám byl dokončen a vysvěcen v roku 515 př. Kr.  Po příchodu Ezdráše začali opravovat obranné zdi. O třináct let později (v r. 444 př.Kr.) přišel do Jeruzaléma Nehemjáš, kterého poslal král Artaxerxés. Jeho přispěním byly hradby dokončeny. Odpor vůči práci na Božím díle tvoří velmi silný motiv knih Ezdráš a Nehemjáš. Přestavba chrámu a Jeruzaléma vzbuzovala nevoli, vzdor a pronásledování. I dnes se práce na Božím díle setkává s odporem.  

Začátek protivenství.   „Budeme stavět s vámi“ … Ale Zerubábel a Jéšua jim odpověděli: „Vy s námi nemůžete stavět dům našeho Boha.“  … Brali odvahu judskému lidu, odrazovali je od stavby, podpláceli proti nim rádce, aby rušili jejich plány. (Ezd 4,1–5). Náboženství zdánlivých přátel bylo velmi silně ovlivněno různými kananejskými modlami a božstvy a mohlo negativně ovlivnit chrámovou bohoslužbu. Slušně odmítli. Vždyť šlo o nápravu a obnovu pravé bohoslužby. Neustálé přistupování na kompromisy vedlo v konečném důsledku k trestu v podobně zničení chrámu a exilu.

Povzbuzení proroků. Proroci  je napomínali. Tu se vzchopili a začali budovat Boží dům v Jeruzalémě. Odpor je vedl k neochotě pracovat na obnově chrámu. Přerušili stavbu. Nepřátelské jednání lidí ale Boha nezastaví. Lidé byli plní pochybností a neustále si na něco stěžovali. … Příčinou jejich hospodářského úpadku bylo, že zanedbávali Boží věci. Kdyby se v prvé řadě starali o obnovu jeho domu, Bůh by jim požehnal. (OSU 215) Oni ale použili chrámové dřevo na stavbu vlastních domů.

Přerušení práce. Jakmile Rechúm, Šimšaj a jejich druhové přečetli opis listu krále Artaxerxa, rychle přitáhli do Jeruzaléma k Židům a zabránili jim ve stavbě násilím a mocí. „Lidé ze Zaeufratí“ psali obviňující dopisy. Ze všech sil se snažili překazit práce na obnově Jeruzaléma. Naneštěstí se král Artaxerxés nechal ovlivnit těmito obviněními. Nařídil zastavit práce. Měli pokračovat, a nadřadit tak Boží vůli příkazu světských panovníků? Sílící odpor v nich vyvolal strach a obavy. Možná si svůj postoj omlouvali například výroky: „teď určitě není vhodný čas“ nebo „pokud by šlo o Boží věc, určitě by nám připravil i podmínky“. Když se setkáme s nepřátelstvím, máme sklony zpochybňovat Boží vedení a nedůvěřovat mu, místo toho, abychom se zaměřili na Boží moc.

Nehemjáš se pouští do díla (o 13 let později). Nakonec se opět pustili do budování. Jedna skupina pracovala a druhá stála na stráži se zbraní v ruce. Všichni se snažili udělat maximum – a zbytek předali do Božích rukou. Tentokrát nedovolili, aby je přemohl strach.

 „Veliké dílo“, proto nemohu odejít a setkat se s vámi na nepřátelském území. Židé byli pod ochranou perského krále, a proto na ně nepřátelé nemohli zaútočit přímo. Ale kdyby se jim podařilo odstranit vůdce … Nehemjáš považoval práci pro Boha za velkou a důležitou.

Podněty k zamyšlení.  „Odpor, kterému stavitelé museli čelit ze strany svých nepřátel a těch, kdo se vydávali za přátele, je stejný, s jakým se setkávají Boží služebníci v dnešní době. Jsou předmětem posměchu a hanby, a když se nepřátelům naskytne vhodná příležitost, neváhají použít i mnohem tvrdších a krutějších prostředků.“ (OSU 242) 1.  Jak rozpoznáme, kdy máme/nemáme spolupracovat se zdánlivými přáteli?  2.  Vnímáme nebezpečí kompromisů? 

  1. Boží povolání: smysl a načasování

Jak Bůh povolává jednotlivce? Dává každému konkrétní úkol? Existují  kritéria, podle kterých  je jeden člověk schopnější splnit určité poslání než jiný? Jsou tato kritéria různá z Božího a z lidského pohledu? Ano i ne. Ezdráš i Nehemjáš byli povoláni naplnit přesně stanovený úkol – znovu vybudovat chrám, město, ale i k obnově vztahu s Bohem.

 Povolání Ezdráše a Nehemjáše.  Bůh vyvolil Ezdráše, protože byl ochoten jít, měl předpoklady být dobrým vůdcem a byl zkušeným učitelem a znalcem zákona. Ezdráš si „dal si za cíl“ hledat Boha. Nehemjášovo srdce hořelo pro Boha a pro národ. Nehemjáš měl v sobě nadšení pro danou věc, byl pokorný, bohabojný a moudrý vůdce.

Prorocké načasování I: Naděje na příchod Mesiáše. Bůh vložil do srdce králi, aby obnovil lesk Hospodinova domu v Jeruzalémě. Bůh povolal Ezdráše do služby v roce 457 př. Kr., kdy král Artaxerxés vydal dekret o návratu zajatců. Tento rok je důležitý pro porozumění proroctví , ve kterém Gabriel říká Danielovi: „Od vyjití slova k návratu a k budování Jeruzaléma až k Pomazanému vůdci bude sedm sedmiletí a šedesát dva sedmiletí.“ Rok 457 př. Kr. je také začátkem proroctví o 2 300 večerech a ránech z Da 8,14, vydání tohoto dekretu je začátkem pro obě proroctví. Proroctví končí v roce 34 po Kr. a střed posledního týdne tak připadá na rok 31 po Kr., kdy Kristus zemřel na kříži.

Prorocké načasování II: 70 týdnů a 2 300 večerů a jiter.  „Jak dlouho bude platit vidění o …“ Řekl mi: „Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti.“ Historické informace o dekretu nám vysvětlují od jaké historické události máme začít počítat prorocký čas týkající se hlavních aspektů Kristovy služby a jeho díla pro nás. 70 týdnů (490 let) je „odkrojeno“ od jiného, delšího prorockého období 2 300 prorockých dnů (let).  Obě proroctví  spojuje použití specifických výrazů „vidění“ a „porozumění“ a výklady obou proroctví přináší anděl Gabriel.

Boží vyvolení. Jak a proč si Bůh někoho vybere pro nějaký konkrétní úkol? Bůh předem určil lidi, aby se podobali obrazu jeho Syna, jinými slovy, abychom byli proměněni a aby se v našich životech zrcadlil obraz Božího Syna. Ty, které Bůh povolal, tak také ospravedlnil a posvětil. Izraelci byli vyvoleni, aby světu přinesli dobrou zprávu o Bohu. Bůh si vybírá úplně každého člověka, aby byl zachráněn, a touží ho změnit k Ježíšovu obrazu. Bůh si vybírá různé lidi pro uskutečnění různých úkolů.

Boží povolání a naše odpovědnost.  Hospodin mu však řekl: Nyní jdi, já sám budu s tvými ústy a budu tě učit, co máš mluvit!“ (Ex 4,10–12) Máme svobodnou vůli Boží povolání přijmout nebo odmítnout. To však neznamená, že nás Bůh přestane volat. Bůh touží, abychom byli zachráněni. Touží i po tom, abychom pro něj udělali něco konkrétního. To neznamená, že tento člověk se odevzdá Bohu. Ezdráš a Nehemjáš šli bez otázek a zpochybňování, Mojžíš se zpočátku vymlouval, ale nakonec věrně plnil úkol, který mu Bůh svěřil.

Podněty k zamyšlení.  „Doba Kristova příchodu, jeho pomazání Duchem svatým, smrt a kázání evangelia pohanům, to vše bylo přesně předpověděno. Kristus zdůraznil učedníkům, jak je důležité studovat proroctví. Povolává nás Bůh udělat něco, co se nám líbí? Jak se můžeme utvrdit, že jednáme v souladu s Boží vůlí?  Přemýšlejme o Jonášově a Jidášově příběhu.  Jak můžeme rozpoznat, že nás Bůh povolává uskutečnit nějaký konkrétní úkol? Jak můžeme pomoci jiným rozpoznat Boží povolání v jejich životě?

  1. Nehemjáš: jeho doba a poslání.

Hovoříme o době, kdy Bůh připravoval na návrat třetí skupinu lidí, která měla dobudovat město a jeho opevnění. Obnova chrámu byla dokončena. Po rostoucím odporu okolí práce ustaly. Návrat Izraelců považovali za ohrožení a snažili se zastavit jejich odhodlání pro obnovu Jeruzaléma.

Nehemjáš se dozvídá špatné zprávy. Chananí mu řekl: „Ti zbylí, kteří zůstali v krajině a nebyli zajati, jsou vystaveni veliké zlobě a potupě. Jeruzalémské hradby jsou pobořeny a brány zničeny ohněm.“ Nehemjáš sloužil jako královský číšník na hradě Šúšan. S Chananím mluvil na konci roku 445 př. Kr. asi 13 let po Ezdrášově návratu do Jeruzaléma. Lidé nebyli schopni Jeruzalém znovu vybudovat a nepřátelé zničili opevnění města. Král Artaxerxés po stížnostech obyvatel Samaří a ostatních oblastí Zaeufratí zakázal další práce na rekonstrukci Jeruzaléma. Nehemjáš poklekl před Bohem, modlil se a postil.  Jak reagujeme v případě špatných zpráv? Co patří mezi moje první reakce? 

Nehemjášova modlitba má charakteristickou chiastickou strukturu. Dala by se rozdělit následovně: A) Bože, jsi velký a milosrdný  B) Vyslechni mě C) Toto jsou naše hříchy D) Pamatuj na svá zaslíbení (   že nás rozptýlíš, když budeme nevěrní, ale také nás přivedeš zpět a obnovíš nás). C) Ty jsi nás vykoupil B) Vyslechni mě A) Bože, dej nám zdar a milost. Zatímco to první jsi už vykonal, nyní je čas udělat to druhé, protože se k tobě vracíme.

Nehemjášova rozmluva s králem. „Proč vypadáš tak ztrápeně? Bezpochyby se něčím trápíš.“  …  „Co si tedy přeješ?“ … „Jestliže to král uzná za vhodné … propusť mě do Judska, abych město znovu vystavěl.“ Nehemjáš byl královský číšník. Požíval vysoké důvěry panovníka, zastával vysokou pozici a měl ke králi blízko. O situaci v Judsku mluvil s králem v roce 444 př. Kr. Král pochopil Nehemjášovu prosbu a odpověděl na ni vstřícně. Nehemjáš byl pověřen funkcí místodržícího v Judsku.   

Vyslání  Nehemjáše. Nehemjáš obdržel od krále vojenský doprovod, doporučující listy a příkaz pro správce lesů, aby poskytl veškeré dřevo potřebné k vybudování městských hradeb a bran chrámové pevnosti. Sanbalata Chorónského a Tóbijáše toho amónského otroka popadla strašná zlost, že přišel někdo, komu jde o dobro synů Izraele. Násilníci se nikdy neradují, jestliže se daří těm, které zastrašují. Ozbrojený doprovod byl jasným znamením, že přijel splnit důležité poslání. Jeho příjezd vzbudil nevraživost pohanských kmenů žijících poblíž Jeruzaléma. Nejnebezpečnější z nich – Sanbalat, Tóbijáš a Gešem se snažili brzdit a mařit jeho práci.“ (OSU 239)

Nehemjášova příprava.  „Sami vidíte, jak zle jsme postiženi. … Pojďte a stavějme jeruzalémské hradby. Odpověděli: „Nuže, dejme se do stavby!“ Hospodin povolal Nehemjáše a poskytl mu všechno, co ke splnění svěřeného úkolu potřeboval. Nehemjáš si počínal opatrně a s modlitbou na rtech. Byl skutečně moudrým vůdcem. Nejprve nikomu nic neřekl, sám si celé město obhlédl, připravil konkrétní plány, přišel se slovy povzbuzení a pak přidal královo vyjádření. Je téměř zázrak, že Židé odpověděli na jeho výzvu kladně a rozhodli se stavět i přes očekávaný odpor.

Podněty k zamyšlení.  „Když se Nehemjáš modlil, rostla jeho odvaha a víra. … Následně se Nehemjáš rozhodl, že pokud se mu podaří získat králův souhlas a dostatek stavebního materiálu, pustí se do opravy jeruzalémských hradeb a posílí obranyschopnost Izraele. (OSU 236) 1.  Lidé povoláni Bohem opakovaně (téměř vždy) čelili velkému odporu a nepřátelství. 2.  Ezdráš ani Nehemjáš by v dané situaci ničeho bez pomoci krále (pohanské politické autority) nedosáhli. 3. Nehemiášova modlitba obsahovala podřízení, vyznání a odvolávání se na zaslíbení. 4. Vytrvalost je v životě důležitá.

  1. Ezdráš: jeho doba a poslání

Kýros  vydal v roce 538 př. Kr. dekret, který dával Božímu lidu svobodu a možnost vrátit se do své země a znovu vybudovat chrám. Je povzbuzující, když Boží lid jedná v souladu s tím, co chce Hospodin: Všichni, jejichž ducha probudil Bůh, se vydali na cestu, aby stavěli Hospodinův dům v Jeruzalémě. Ta nejlepší rozhodnutí a činy děláme motivováni poznáním toho, jaký Bůh je, co pro nás udělal a s jakou láskou pracuje ve prospěch svého lidu.

Boží slib se naplňuje: První návrat ze zajetí. Hospodin ovlivnil Kýra, aby umožnil návrat zajatců (1.skupina asi 50 tis. lidí), a to i s ukořistěnými bohoslužebnými nádobami. Judská země byla 70 let pustá. Daniel studiem proroctví zjistil, že nastal čas návratu. Dostal od Boha ujištění, že Bůh vysvobodí lid ze zajetí a povolá Vysvoboditele (Ježíše), který zemře za svůj lid a přinese spravedlnost.

Obnova Jeruzaléma: Události a králové. Znalost časového uspořádání událostí nám pomůže lépe pochopit poselství knih Ezdráš a Nehemjáš. Na perském trůnu se postupně vystřídali (1) Kýros II. „Velký“ (Cýrus) 559–530 př. Kr. V roce 537/536 př. Kr. se vrací 1. skupina navrátilců a začíná obnova chrámu. (2) Kambýsés II. 530–522 př. Kr.  (3) Dareios I. (Darius) 522–486 př. Kr. V r. 515 př. Kr. byl dokončen a zasvěcen chrám. (4) Xerxés I. (Achašvéroš, Asverus) 485–465 př. Kr. Za jeho vlády vznikl odpor vůči budování Jeruzaléma. (5) Artaxerxés I. 465–424 př. Kr. 457 př. Kr. – Ezdráš a 2. skupina navrátilců (začátek prorockého období 2300 let. 445/444 př. Kr. – Nehemjáš a 3. skupina navrátilců dokončila obnovu hradeb Jeruzaléma.

Ezdráš: Vůdce druhé vlny návratu z exilu. Ezdráš byl „zběhlý“ (zkušený) znalec zákona, což odkazuje na pohotový úsudek a schopnost vyhodnocovat informace. Byl bystrý, vynikal duchaplností a měl velké znalosti Božího zákona. Král jej vybral, aby přivedl skupinu Izraelců do Judska, protože měl vůdčí schopnosti.

Dekret krále Artaxerxa: Pobídka k obnově Jeruzaléma. Zde je stručný obsah dekretu: Artaxerxés vyzývá každého ochotného člověka, aby se vydal do Jeruzaléma. „Strážci pokladu měli Ezdrášovi poskytnout prostředky na stavbu města a chrámu. Pověřil Ezdráše, aby zařídil správné zachovávání Božího zákona, zákonů země a ustanovil právní systém. Král neuvěřil Bohu. Možno jen nechtěl  rozlítil Boha hněvem proti své říši. Bůh může pro uskutečnění své vůle použít i neobrácené lidi.

Kvalitní vzdělání: Vybavení ke službě.  Ezdráš bádal s upřímným srdcem v Hospodinově zákoně, jednal podle něho a vyučoval v Izraeli nařízením a právům. (Ezd 7,6.10) Zasvěcení Bohu a studium  ho připravilo na efektivnější a významnější službu Izraelcům. Měl kněžské i médo-perzské vzdělání. Hledal důvody, proč Bůh dovolil, aby byl zničen Jeruzalém a Židé odvedeni do zajetí. Snažil se probudit zájem o studium Písma, uchovat a rozmnožovat Bohem inspirované spisy. Usiloval poznat pravdu z jejího zdroje, kterým je Boží slovo a Hospodinův zákon. I Josef, Mojžíš a Daniel získali vzdělání v pohanském světě. To jim pomohlo v díle, pro které si je Bůh vyvolil. Vzdělání otevírá dveře novým možnostem.

Podněty k zamyšlení. „K provedení reformy v dnešní době je zapotřebí mužů, jako byli Ezdráš a Nehemjáš, kteří neomlouvají hřích, nebojí se zakročit proti bezpráví ani se nesnaží zakrývat zlo závojem falešné lásky. Přísnost k některým může totiž mnohým přinést spásu a milost. Díky takovému postoji si budou lidé moci uvědomit, že v tom, kdo se staví proti zlu, se projevuje Kristův Duch.“ (PK 675)

Jiří Moskala:  Evangelium podle Ezdráše a Nehemjáše

Úvod.

Ezdráš a Nehemjáš byli výjimeční, Bohu věrní, Písmu podřízení a Duchem svatým vedení vůdci, kteří z hloubi duše toužili, aby Boží lid prospíval a aby bylo Boží jméno vyvýšeno a znali je všichni lidé po celém světě. Trvalou změnu do našeho života přinést pouze studium Božího slova a proměňující moc Ducha svatého. Jakmile se rozhodneme nebo pokusíme dělat správné věci, objeví se překážky a protivenství. Dokonce i přátelé se mohou otevřeně nebo skrytě postavit proti nám a možná se nakonec i stát našimi nepřáteli. Není v lidských silách bojovat proti satanovi, protože zlo je mnohem silnější, než jsme my sami. Jen Bůh nás může dovést k vítězství, změnit naše myšlení a dát nám moc žít vyváženě. Hřích je vážná věc, která se šíří rychle a poměrně snadno. Největší výzvy nepřicházejí zvenčí, ale jsou výsledkem naší nevěrnosti Bohu a nepřijetím jeho vůle. Pro Boží církev je tou největší zkouškou věrnost Bohu a vytrvalé podřízení se Božím pokynům. Jediná síla, která může způsobit opravdovou změnu, přichází prostřednictvím poctivého zkoumání Písma, pochopení jeho principů a jejich přijetím za své vlastní. Klíčovými teologickými tématy těchto dvou knih jsou Boží prozřetelnost, věrnost a smlouva. Bůh povolal svůj lid z lhostejnosti k oživení a nápravě. „Duchovní obnova je totožná s tou, kterou bude nutné vykonat v závěru lidských dějin. Prostřednictvím zbytku věrných z Izraele chtěl Bůh na zemi uchovat povědomí o sobě. Oni byli strážci pravé bohoslužby, oni měli mezi sebou svaté proroky.“ (PK 677; OSU 256) Knihy Ezdráš a Nehemjáš jsou vzájemně propojeny a zabývají se důležitými změnami v životě Božího lidu. Při pozorném studiu obou knih můžeme objevit a rozpoznat úžasné Boží působení v dějinách a laskavost, s jakou vedl svůj lid.

 

 

 


Shrnutí úkolů sobotní školy 3.čtvrtletí 2019

autor Ján Petrovič

Úvod.  Ježíš řekl o důležitosti pomoci potřebným toto: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40). Služba potřebným se může a má stát mocným nástrojem hlásání evangelia.

  1. Bůh a stvoření.  Bůh stvořil dokonalý svět. Postupně je celé stvoření ničeno hříchem. Přesto je náš svět stále objektem Boží lásky. A nám dal úkol spolupracovat s ním při šíření jeho lásky a milosti. Jsme povoláni usilovat o dobro kolem nás. Máme Bohem danou odpovědnost jeden vůči druhému.
  2. Plán pro lepší svět. Nic nevystihuje Boží touhu obnovit zničený vztah s lidmi lépe, než dobrovolný, laskavý a pohostinný duch projevovaný ve vztahu k chudým. Desatero uvádí základní principy, podle kterých má žít celé lidstvo. Desátky a dary byly Božím ustanovením pro podporu Božího díla, kněží, svatyně, sirotků, vdov a cizinců.
  3. Sobota-den svobody. Sobota by se měla stát prostředkem požehnání pro druhé lidi. Mana byla důkazem Boží péče o každého člověka. Sobota je připomínkou vysvobození z otroctví, dnem rovnosti i dnem uzdravení. Dokonce i pro zemi byl každý sedmý rok určen mimořádný odpočinek.  „… Ten, kdo v sobotu přehlíží potřeby trpících, není bez viny. Bůh nechce, aby jeho stvoření, byť jen jednu hodinu, trpělo, pokud je možné mu v sobotu nebo v kterýkoli jiný den pomoci.“ (TV 128) 
  4. Milost a spravedlnost v Žalmech a Příslovích. Bůh slyší a vidí ty, kteří prožívají bolest a trápení. Každý máme v životě postavení, ve kterém můžeme ovlivňovat druhé lidí – v práci, ve škole, v rodině, v sousedství nebo ve sborovém společenství. Vždy bychom měli praktikovat a prosazovat milosrdenství a právo. Musíme odolávat pokušení jednat nepoctivě, bezcharakterně a sobecky. To jsou nástrahy, které číhají na každého člověka, kterému je svěřena odpovědnost rozhodovat o druhých.
  5. Volání proroků. „Toto praví Panovník Hospodin: Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce. Nedovolím jim už pást ovce, aby místo nich pásli sami sebe. Vysvobodím své ovce z jejich chřtánu, nebudou jim potravou. Ezechiel se zaměřuje na nedostatek péče o potřebné. Stát na straně pravdy je náročné a nebezpečné. Volání proroků, vyzývající k návratu k Bohu, v sobě zahrnovalo i výzvu k ukončení nespravedlnosti. 
  6. Uctívání Stvořitele. Nedílnou součástí pravého uctívání je usilovat o dobro druhých a o pozvednutí ponížených a zapomenutých. Kdyby lidé zůstali věrní Hospodinu, zachovali by si i zájem o lidi v nouzi. Cestou k uctívání Stvořitele je aktivní pomoc chudým. „Milosrdenství chci, a ne oběť.“ Právě takový život je nejlepším svědectvím o skutečném posvěcení se Bohu. Dílo evangelia se má šířit štědrostí a našimi skutky.
  7. Ježíš a lidé v nouzi. Ježíš ukázal, jaký je vlastně Bůh. Péče o tělesné a praktické potřeby byla nedílnou součástí péče o jejich duchovní potřeby. Co udělal nebo řekl, přineslo do života lidí okamžitou a opravdovou změnu. V evangeliích nás často oslovuje Ježíšovo laskavé a vlídné jednání, ale při vyčištění chrámu dokázal jednat stroze, přísně a energicky. Jeho smrt přišla jako následek nenávisti, závisti a nespravedlnosti. Prostřednictvím Ježíšova utrpení nám Bůh ukázal, že ví a rozumí tomu, co znamená být obětí zla a nespravedlnosti. Kristus přinesl takovou oběť proto, aby hříšníci mohli být zachráněni.
  8. Jednomu z mých nepatrných bratří. Nebeské království je realitou a i my můžeme být právě teď jeho součástí. Je to způsob života, který se řídí zcela jinými prioritami, hodnotami a zásadami, než podle jakých fungují všechny vládnoucí pozemské politické systémy. Kázání na hoře přináší přehled o podstatě Božího království. Aplikace těchto pravidel přinese praktickou změnu do života celého světa. Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. Službou potřebným, sloužíme vlastně Ježíši.
  9. Služba v novozákonní církvi. Pokyny, které dal Ježíš svým následovníkům, byly pokračováním díla, které začal. Nový typ společenství vyjádřil svou víru vzájemným dělením se o hmotné prostředky. Tabita konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. Pavel vyzýval věřící, aby pravidelně odkládali část příjmu, aby mohli rychle zorganizovat sbírku a doručit ji křesťanům v nouzi. Poskytnutí jídla a oblečení je mnohem užitečnější a je skutečným projevem opravdového zájmu o lidi.
  10. Život podle evangelia. Když si uvědomujeme hodnotu spasení, stále jasněji vidíme souvislost mezi jeho láskou vůči nám a zájmem o chudé a utlačované. Přijali jsme, abychom dávali. Egoizmus, předsudky, lhostejnost a bezohlednost – to vše tvoří podstatu zla, nespravedlnosti, chudoby a útlaku ve světě. Boží milost promění naše bytí a my budeme projevovat lásku druhým. „Musíme slyšet a odpovídat na volání trpícího lidstva bez ohledu na náboženské rozdíly… 
  11. Adventní naděje v praktickém životě. Ježíš vyslal učedníky hlásat evangelium a sloužit druhým. Naděje pomáhá proměňovat současnost. Svým jednáním přinášíme změnu, která je v souladu s naším očekáváním budoucího světa. V časech útlaku často zaznívá volání „Až dokdy?“. Náboženství často čelí kritice, že věřící směřuje pouze k lepšímu životu po vzkříšení. To je vede k tomu, že nepovažují za důležité pracovat pro blaho současné společnosti a přinášejí jen malý užitek. Pamatujme však na to, že veškeré dílo Bůh postaví před soud. Bůh setře slzy. Do té doby bychom měli udělat to, co jim můžeme nabídnout – povzbudivé slovo, teplý pokrm, lékařskou pomoc, oděv. Měli bychom pomáhat ochotně, obětavě a s láskou.
  12. Milovat milosrdenství. Mezi nejčastější projevy zla patří chudoba, násilí, útlak, vykořisťování, sobectví a chamtivost. Musíme se aktivně stavět proti tomuto zlu. Na čem záleží? Měli bychom uspořádat svůj žebříček hodnot a zaměřit se více na druhé a méně na sebe. Nebuďme pasivní a lhostejní. Soucitem, vzděláním či modlitbou můžeme pozitivně zasáhnout do života lidí v nouzi. Štědrost je důležitou a nedílnou součástí života křesťana. Šiřme kolem sebe pokoj. Násilné konflikty jsou častou příčinou utrpení. Otevřeme svá ústa za němého.
  13. Společenství služebníků. Když budeme spolupracovat, budeme pro lidi kolem nás mnohem větším požehnáním. První křesťané byli nositelé změny. Oslovovali i ty, kteří nepatřili do jejich společenství. Kázání evangelia a služba sociální pomoci jsou neoddělitelně spojeny. Jedním z nejlepších způsobů, jak oslovit druhé lidi, je sloužit jejich potřebám. Pokud součástí našeho snažení nebude opravdový zájem o lidi a jejich potřeby, pak evangelizace ztrácí svůj smysl. Spolupracujme s Bohem tak, že se budeme snažit zjistit a naplnit skutečné potřeby lidí a pro jejich naplnění využívat vše, co nám Bůh ve své milosti svěřil. Sborové společenství by mělo být místem, kde se každý cítí bezpečně. Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Cítíme povzbuzení a podporu v církevním společenství?

Podrobné shrnutí úkolů sobotní školy 3.čtvrtletí 2019

  1. Společenství služebníků

„Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.“ (Žd 10,23.24) Církev má potenciál organizovaného společenství věřících. Když spolupracujeme, můžeme být pro lidi kolem nás mnohem větším požehnáním. Měli bychom jednat jako Kristus, zajímat se o lidi.

 Nositelé změny. První křesťané vytvořili zvláštní společenství, založené na nových principech se silným sociálním rozměrem. Starali se o ty, kteří byli v nouzi. Oslovovali i ty, kteří nepatřili do jejich společenství. Když žijeme a chováme se způsobem, který je charakteristický pro Boží království, zpřítomňujeme věčnou nebeskou realitu jeho lásky a spravedlnosti v našich životech, v církvi a v životech těch, kterým sloužíme.

Láska, která slouží. Ti, kteří jsou Bohu skutečně věrní, „zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova“ (Zj 12,17; 14,12). Věrnost se zároveň projevuje i láskou k druhým lidem, která vede k obětavé službě.  Příkladem nám může být postava Mojžíše. Prospěch Božího lidu mu byl milejší než možnost, že by se sám stal otcem mocného národa.

Záchrana druhých. A žijte vzorně mezi pohany …(1Pt 2,12) Máme se zaměřit na sociální práci, nebo na hlásání evangelia? Když lépe porozumíme oběma konceptům, zjistíme, že kázání evangelia a služba pomoci jsou neoddělitelně spojeny. Spasitel se stýkal s lidmi jako ten, kdo chce jejich dobro. Projevoval jim soucit, sloužil jejich potřebám a získával si jejich důvěru. Pak je vyzval: ‚Následujte mne.‘ … Je třeba pomáhat chudým, pečovat o nemocné, utěšovat zarmoucené a pozůstalé, poučovat nevědomé a radit nezkušeným. Máme plakat s těmi, kdo pláčou, a radovat se s těmi, kdo se radují.“ (MH 143; ŽNP 67) Jedním z nejlepších způsobů, jak oslovit druhé lidi naším poselstvím, je sloužit jejich potřebám. Pokud součástí našeho snažení nebude opravdový zájem o lidi a jejich potřeby, pak evangelizace ztrácí svůj smysl. Evangelizace i touha po spravedlnosti vyvěrají z poznání Boží lásky k ztraceným, zlomeným a rozbolavělým lidem. Spolupracujme s Bohem tak, že se budeme snažit zjistit a naplnit skutečné potřeby lidí a pro jejich naplnění využívat vše, co nám Bůh ve své milosti svěřil.

Milost v církvi. Hodnoty spravedlnosti, milosti a lásky by měly určovat vše, co se odehrává uvnitř, určovat způsob, jakým činovníci církve vedou druhé, rozhodují a starají se i o ty „nepatrné“ ve společenství církve. Spravedlnost, milost a láska by měly ovlivňovat i řešení sporů, které se mezi námi občas objeví. Pokud nejsme schopni přistupovat spravedlivě a uctivě k vlastním členům, jak bychom to mohli zvládat ve vztahu k lidem, kteří nejsou členy našeho společenství? Církev by všude měla postupovat v duchu štědrosti a ohleduplnosti a bez jakýchkoliv náznaků nespravedlivého a nečestného zacházení. Sborové společenství by mělo být spolehlivým místem, kde každý člen usiluje udělat vše pro to, aby se zranitelní a bezbranní v církvi cítili bezpečně. Jak se spravedlnost, milost a láska projevují v chování členů sborového společenství? Jak se projevují ve tvém vlastním chování?

Vzájemné povzbuzování k lásce a dobrým skutkům. 24Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. 25Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. (Žd 10,24–25) Ježíš nevysílal učedníky samotné – a když se to občas stalo, brzy se spolu opět sešli, aby se podělili o vzájemné zkušenosti a obnovili svoji energii a odvahu. To je také důvod, proč jsme povoláni, abychom se navzájem povzbuzovali a inspirovali. Podněty k zamyšlení. Kdy jste se naposledy cítili povzbuzeni a podpořeni vaším církevním společenstvím?

  1. Milovat milosrdenství

Mezi nejčastější projevy zla patří chudoba, násilí, útlak, vykořisťování, sobectví a chamtivost. Musíme se aktivně stavět proti tomuto zlu – bez ohledu na to, jaké je to často těžké. Boží láska nás má vést k milosrdnému, vynalézavému a odvážnému jednání: „…abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ (Mi 6,8)

Na čem záleží? Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? … pít? …  oblékat? … Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. (Mt 6,31–33) Ježíš učil, že je „život víc než pokrm a tělo víc než oděv“. Měli bychom nově uspořádat svůj žebříček hodnot a zaměřit se více na druhé a méně na sebe. Věrný život znamená, že tváří v tvář zlu nebudeme pasivní a lhostejní.

Únava ze soucitu. Existuje množství způsobů, jak můžeme pozitivně zasáhnout do života lidí v nouzi. Soucit. Prvním krokem je citlivost k utrpení druhých. Vzdělání.  Je potřebné a důležité dozvědět se o konkrétních okolnostech co nejvíce, abychom navzdory nejlepším úmyslům pomoci nezpůsobili problémy. Modlitba – dříve, než se rozhodneme udělat něco „praktického“.  Očekávání. Měli bychom usilovat o to, abychom lidem poskytli možnosti a příležitosti, které by jinak neměli.

Štědrost. Ochotné, štědré a radostné dávání je důležitou a nedílnou součástí života křesťana. Štědrost je životní postoj, který se vyznačuje odvahou, velkomyslností a pochopením, ale v životě se často setkáváme s postoji zaměření se na sebe a snaze získat pro sebe co nejvíce. Pokud je naše víra opravdová, pak jsme ochotni žít více pro druhé. Víra nám pomáhá vidět lidi tak, jak je vidí Bůh, jejich dobro i zkaženost, silné stránky i slabosti. Život každodenně naplněný štědrostí je velmi důležitý. Potřebujeme se naučit oceňovat a podporovat ducha štědrosti ve všem, co děláme.

Šíření pokoje. Blaze těm, kdo působí pokoj, … (Mt 5,9) Násilné konflikty jsou častou příčinou utrpení. Existují i menší konflikty, které poznamenávají životy lidí v rodinách a společenstvích. Toužíme-li po spravedlnosti, nemůžeme přehlédnout pověření tvořit a šířit pokoj. V centru Ježíšova evangelia je smíření lidských bytostí s jejich Stvořitelem. Člověk, který žije v souladu s Bohem, získává nebeský pokoj a šíří ve svém okolí požehnaný vliv.

Hlas němých. Otevři svá ústa za němého … Šalomoun napsal, že je „čas mlčet a čas mluvit“ (Kaz 3,7). Není jednoduché najít správnou vyváženost mezi tím, kdy mluvit a kdy mlčet. Nebyli jsme až příliš často potichu, když měl zaznít náš hlas? Bůh prostřednictvím proroků a Bible pověřuje ženy a muže, aby se stali jeho hlasem. Ve stanovisku církve k chudobě ve světě se mimo jiné říká: „Adventisté sedmého dne věří, že kroky směřující ke zmírnění chudoby a s tím spojené nespravedlnosti jsou důležitou součástí společenské odpovědnosti křesťanů. Adventisté sedmého dne jako duchovní společenství obhajují spravedlnost pro chudé a otevírají ‚svá ústa za němého, za právo všech postižených‘ (Př 31,8) a staví se proti těm, kteří ‚nuzným odnímají možnost obhajoby‘ (Iz 10,2).

Podněty k zamyšlení. Marně bychom hledali mocnější pravdu než tu, která se projevuje ve skutcích milosrdenství vůči lidem, kteří potřebují naše porozumění a pomoc. „Neomezená láska k Bohu a vzájemná nesobecká láska člověka k člověku je nejlepším darem, který nám nebeský Otec může dát. Tato láska není jen chvilkovým vzplanutím, ale božskou zásadou, trvalou mocí. Dáme-li takové lásce prostor, náš život se stane příjemnějším a všude kolem sebe budeme šířit blahodárný vliv.

 

  1. Adventní naděje v praktickém životě

Ježíš představil Boží království jako realitu již v přítomnosti. Učedníky vyslal připomínat tuto skutečnost hlásáním evangelia a službou druhým. Měli zdarma dávat, tak jak zdarma dostali (Mt 10,5–8). Dokud se s nadějí díváme do budoucnosti, naděje nám pomáhá proměňovat současnost. Svým jednáním usilujeme přinášet změnu, která je v souladu s naším očekáváním budoucího světa.

 „Až dokdy?“ Bible opakovaně zaznamenává volání Božího lidu po Hospodinově zásahu. Nejčastěji žádost zaznívá v časech útlaku, nespravedlnosti či tragédie. V Bibli zároveň nacházíme množství příkladů, jak Bůh jednal, zachraňoval a současně mstil utlačovatelům. V Žalmech čteme, že bezbožným se daří a spravedliví jsou utlačováni. Boží lid bude vždy prožívat určitou míru frustrace z toho, kolik je na světě zla. „Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš. Úpím k tobě pro násilí, a ty nezachraňuješ.“ (Abk 1,2)  Jaké máme my zkušenosti s voláním k Bohu?

Naděje proměněná v činy. Náboženství často čelí kritice, že věřící odpoutává od reálného života v současnosti a směřuje je pouze k lepšímu životu po vzkříšení. To je vede k „posvěcenému úniku z reality“. Nepovažují za důležité pracovat pro blaho současné společnosti a světu nepřinášejí žádný nebo jen malý užitek. Existují smutné příklady mocných vládců, kteří chudé a utlačované nabádali, aby bez reptání přijímali svůj smutný osud.  Jaké jsou Ježíšovy pokyny pro náš život během čekání na jeho návrat? Naše víra a představa o budoucnosti výrazně ovlivňuje to, jak žijeme dnes. Zdravá důvěra v Boží zaslíbení a chápání budoucnosti našeho světa, by měla podstatně ovlivnit naši aktivitu v současnosti a měla by vést k bohatšímu a hlubšímu životu, který přináší pozitivní změny do života jiných lidí.

Naděje ve vzkříšení. Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i naše víra.  Křesťanská naděje na druhý Ježíšův příchod není jen zaměřením se na světlou budoucnost. Apoštol Pavel viděl ve vzkříšení klíčový prvek adventní naděje. Proč je pravda o vzkříšení tak významná? Svědectví o vzkříšeném Kristu změnilo první učedníky. Pustili se do díla, které postupně měnilo svět.

Naděje ve spravedlivý soud. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé. (Kaz 12,13.14) Pro každého člověka je těžké vyrovnat se s utrpením. Mnohem těžší je však snášet utrpení, jehož smyslu nerozumíme a okolí si ho nevšímá. Naděje na spravedlivý soud vychází z toho, čemu člověk věří o podstatě Boha. Boží soud je klíčovým prvkem nápravy světa.

Bůh setře slzy. Božím plánem je znovu stvořit náš svět a to v sobě zahrnuje i obnovu a uzdravení každého z nás. Do té doby bychom měli usilovat o to, abychom s Kristovou pomocí udělali svůj díl práce, ať už je jakkoli chabý a malý. Abychom ve svém okolí sloužili lidem, kteří potřebují právě to, co jim my můžeme nabídnout. Ať už je to cokoli – povzbudivé slovo, teplý pokrm, lékařská pomoc, poskytnutí oděvu nebo poradenství – měli bychom pomáhat ochotně, obětavě a s láskou, kterou Ježíš prokazoval lidem během svého života.

Podněty k zamyšlení. „Velký spor mezi dobrem a zlem skončil. Není už hříchu ani hříšníků. Celý vesmír je čistý. V celém nezměrném stvoření vládne soulad a štěstí. Od Boha, který všechno stvořil, proudí život, světlo a štěstí do všech stran nekonečného prostoru. Od nejmenšího atomu až po největší vesmírná tělesa, všechno živé i neživé v nezkalené kráse a dokonalé radosti hlásá, že Bůh je láska.“ (GC 678; VDV 437) Bůh nedovolí, aby zlo trvalo věčně. Úžasná naděje na Kristův příchod, o níž mluví Písmo, bude naplněna.

  1. Život podle evangelia

 „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Ef 2,8–10) Když uvažujeme o Božích přikázáních, požadavcích a pokynech, dostáváme se do pokušení, myslet si, že si svým jednáním můžeme zasloužit spasení. Na druhé straně, když si uvědomujeme hodnotu spasení, budeme stále jasněji vidět souvislost mezi jeho láskou vůči nám a zájmem o chudé a utlačované. Přijali jsme, abychom dávali.

  „Neboť Bůh tak miloval svět…“ Miluje ty, které máme rádi, a my z toho máme radost. Miluje i ty, kterým se snažíme předat evangelium, a toto poznání je pro nás často motivací evangelizace. Bůh však miluje i ty, v jejichž blízkosti se necítíme dobře, nebo i ty, které nemáme v lásce a které „nemusíme“. Otec v nebesích dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Mt 5,45)

Soucit a pokání. Je pochopitelné, že cítíme bolest, neklid, zármutek z tragického stavu světa i lidí kolem nás. Nářek v knize Žalmů a proroků, slzy a lítost Ježíše – to vše je přirozenou odezvou na stav světa, a především na situaci těch, kteří trpí pod vlivem zla na světě. Hřích narušil vztah mezi Bohem a jeho lidem a náš hřích ublížil jiným lidem. Egoizmus, chamtivost, lakota, předsudky, lhostejnost a bezohlednost – to vše tvoří podstatu zla, nespravedlnosti, chudoby a útlaku ve světě. Vyznání naší hříšnosti je prvním krokem nejen k pojmenování tohoto zla, ale také k tomu, abychom dovolili Boží lásce zaujmout v našich srdcích to správné místo:

Milost a dobré skutky. Milostí jste spaseni skrze víru. Je to dar Boží. (Ef 2,8–10) Boží milost projevená v Ježíšově oběti za hříchy světa otevírá cestu pro odpuštění a uzdravení. Bůh nás může použít jako své spolupracovníky ve snaze uzdravovat zranění a napravovat škody, které vznikly v životech druhých. Přestože zápasíme s pokušením egoizmu a chamtivosti, sebeobětavá a pokorná Boží milost nám nabízí nový způsob života a lásky, který promění naše bytí. A jak lépe reagovat na lásku, než tím, že budeme projevovat lásku druhým?

Naše společné lidství.  Ježíš se svou službou a učením zaměřoval na všechny lidi. Každého vítal s opravdovou vroucností a péčí. Pomoc bližním a práce ve prospěch druhých lidí tvořily podstatu chápání evangelia prvních křesťanů. Evangelium přineslo do jejich chápání Boží lásky obrovskou změnu. Boží láska zahrnuje každého a jako lidé máme stejný původ a stejné postavení před Bohem.

Věčné evangelium. Poselství tří andělů spojuje službu lidem v nouzi s vyjádřením naděje a varováním. Je adresované „každé rase, kmeni, jazyku i národu“.  Text Zjevení 14,7 v sobě spojuje v souvislosti s Božím pohledem na zlo, chudobu a útlak tři klíčové prvky: Soud (Bůh slyší volání lidí v nouzi), uctívání (proroci propojovali uctívání a péčí o chudé a nuzné) a stvoření (tvoříme velkou Boží rodinu, v jeho očích máme všichni obrovskou hodnotu).

Podněty k zamyšlení. Celý svět denně přijímá požehnání od Boha. Každá kapka deště, každý paprsek světla, který dopadne na naše nevděčné pokolení, každý lístek, každá květina a každý plod svědčí o Boží shovívavosti a o jeho velké lásce.“ „Musíme slyšet a odpovídat na volání trpícího lidstva bez ohledu na náboženské rozdíly… Všude kolem nás žijí lidé, kteří potřebují projevy soucitu a konkrétní pomoc. Evangelium mění vztahy a vede nás ke službě těm, kteří naši pomoc nejvíce potřebují. Jak najít správnou vyváženost mezi praktickou pomocí a zvěstováním evangelia? 

 

  1. Služba v novozákonní církvi

„Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ (Jk 1,27) Ježíšovo velké pověření (Mt 28,18–20) souvisí také s péčí o nuzné, trpící a o ty, kteří si nezvládnou pomoci sami. Pokyny, které dal Ježíš svým následovníkům, byly pokračováním díla, které začal.

 Nový typ společenství. Skupina věřících se velmi rychle rozrůstala a začala vytvářet nový typ společenství, které prakticky vyjádřilo svou víru vzájemným dělením se o hmotné prostředky. Společný finanční fond (Sk 4,34–5,2) byl určen k zajištění potřeb spoluvěřících i lidí mimo něj. Šlo o reálně fungující mechanizmus, který však měl i svá úskalí. Lze některé z principů aplikovat i dnes?

Služba a svědectví Tabity. Tabita konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. (Sk 9,36) Noví věřící navázali na učení a službu Ježíše. Brali velmi vážně jeho pokyny týkající se péče o lidi v nouzi. Život a služba Tabity ovlivnila lidi v jejím okolí. Zpráva o tom, že onemocněla, zemřela a nakonec byla zázračně vzkříšena, se rozšířila po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána.“ (Sk 9,42)

Dávání jako způsob služby. Po svém obrácení se apoštol Pavel ujal služby nést evangelium pohanskému světu. Rozvíjel vizi křesťanského společenství, které mělo vroucně přijímat všechny věřící. Pavel vyzývá čtenáře, aby jejich dávání nebylo náhodné. Měli si pravidelně odkládat část příjmu, aby mohli rychle zorganizovat sbírku a doručit ji jeruzalémským křesťanům v nouzi.

Pavlův návod na život naplněný láskou. „Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. (Ř 12,9–11) Pavel se zaměřil na praktický návod k životu naplněnému láskou, založenému na Boží milosti a lásce zjevené v Ježíši: „Vybízím vás, bratří, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Ř 12,1) Dávání máme dělat zodpovědně, s nadšením, vytrvale a s láskou. Máme šířit klid a přemáhat zlo dobrem (Ř 12,20.21).

Jakub „Spravedlivý“. Toto pojmenování odkazuje na moudrého představitele církve, který uměl zaujmout správný postoj k lidem, na které jiní zapomínali nebo je utlačovali. Epištola se zaměřuje na praktickou zbožnost a vyzdvihuje důležitost moudrého života Božích následovníků. Jakub ukazuje, že pokud někomu přejeme dobré a dokonce Boží požehnání, nijak mu to nepomůže.  Poskytnutí jídla a oblečení je mnohem užitečnější a je skutečným projevem opravdového zájmu o lidi.

Podněty k zamyšlení. „Spasitel obětoval svůj vzácný život proto, aby založil církev, která bude schopna potěšovat lidi v zármutku a pomáhat jim v pokušení. Společenství věřících může být chudé, bez vzdělání a neznámé, a přesto může v rodinách, sousedství, v církvi i v ‚dalekých krajích‘ vykonat v Kristově moci dílo, jehož význam bude sahat až do věčnosti.“ (DA 640; TV 410) „Nesobecká štědrost naplňovala ranou církev velikou radostí; věřící totiž věděli, že svým úsilím přispívají ke zvěstování evangelia lidem, kteří dosud žijí ve tmě. Boží milost nepřijali nadarmo. Štědrost mohli projevovat jedině díky posvěcení Duchem svatým. Pro věřící i nevěřící to byl zázrak Boží milosti.“ (AA 344; PNL 197.198) Jak a v čem by se naše sborové společenství mohlo stát podobnějším prvokřesťanské církvi? Jak můžeme povzbudit ostatní? Celosvětová církev adventistů sedmého dne používá principy pro rozdělování darů mezi různé části světa. Systém přerozdělení zdrojů přináší svůj užitek. Raná církev byla novým typem společenství, ve kterém se jednotlivci podíleli na pomoci těm, kteří se ocitli v nouzi.

  1. Jednomu z mých nepatrných bratří

„Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘“ (Mt 25,40) Ježíšova slova obracejí naši pozornost k spravedlnosti, laskavosti a milosrdenství.  Nebeské království je realitou a i my můžeme být právě teď jeho součástí. Je to způsob života, který se řídí zcela jinými prioritami, hodnotami a zásadami, než podle jakých fungují všechny vládnoucí pozemské politické systémy.

Kázání na hoře – úvod. Kázání na hoře Chu-Ža-Ti-La-Mi-Či-Po-Pre je Ježíšovým nejdelším kázáním. Přináší přehled o podstatě Božího království, o rozpoznání chudoby, o spravedlnosti, pokoře, milosrdenství, čistotě srdce a o pokoji, které byli ztělesněním podceňovaných hodnot jeho království. Aplikace těchto pravidel přinese praktickou změnu do života celého světa. Praktická odpovědnost a vliv věřících je zdůrazněn Ježíšovou výzvou, aby byli solí a světlem světa (Mt 5,13–16).

Překonávání zla dobrem. „Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, … protože nebeský Otec dává slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Mt 5,38–48) Ježíš většinou mluvil k obyčejným lidem, kterým se v té době žilo poměrně obtížně. Když je Ježíš učil, zaměřoval se na to, aby jim navzdory komplikovaným okolnostem nabídl lepší život naplněný sebeúctou a odvahou. Ježíš shrnul „celý zákon a proroky“ do principu: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ (Mt 7,12)

Milosrdný Samařan. Jeden člověk … padl do rukou lupičů … kněz i levita se mu vyhli … Samařan, byl hnut soucitem a postaral se o něho. (L 10,30–37) Lidé často přemýšlejí o tom, jak  vymezit pojem „bližní“ z Lv.19,18. Ježíš usiloval o to, aby jeho učedníci prokazovali lásku a dobré skutky všem. Dokonce nepřátelům. Místo teoretické odpovědi dal Ježíš zákoníkovi praktickou radu: Jdi a buď ty sám bližním každému, kdo potřebuje tvou pomoc (L 10,36.37).

Boháč a Lazar. V době, kdy neexistovaly sociální dávky, veřejné nemocnice nebo charitativní organizace, bylo běžné, že lidé s vážným zdravotním problémem žebrali u domů bohatých. Očekávalo se, že zámožní budou štědří, aby zmírnili utrpení chudých. V podobenství O boháči a Lazarovi zůstal boháč k potřebám svého trpícího bratra sobecky lhostejný. To ho stálo obrovskou cenu s přesahem do věčnosti.

Nepatrní bratři.  „Pane, kdy jsme tě viděli …  40Král odpoví a řekne jim: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,37–40) Ježíšův výrok, že službou potřebným, sloužíme vlastně jemu, by měl změnit naše vztahy a postoje. Představ si, že bys měl možnost pozvat Ježíše na oběd nebo ho navštívit v nemocnici či ve vězení.

Podněty k zamyšlení. „Kristus boří dělicí zeď, sebelásku, národnostní předsudky a učí lásce k celé lidské rodině. Povznáší lidi nad úzký obzor vytvořený sobectvím; ruší územní hranice a uměle vytvořené rozdíly ve společnosti. Nedělá rozdíl mezi blízkými a cizinci, přáteli a nepřáteli. Učí nás, abychom v každém člověku, který potřebuje naši pomoc, viděli svého bližního a na svět se dívali jako na své působiště.“ (MB 42; MON 30) Falešné je každé náboženství, které ve svých důsledcích vede lidi, aby se nestarali o to, co člověk pociťuje, čím trpí, co zakouší, aby si málo vážili druhých, za něž Kristus zemřel. Zrazujeme Krista, když nedbáme na volání chudých, trpících a hříšných. Křesťanství má ve světě tak malý vliv, protože se lidé jen hlásí ke Kristovu jménu, ale svým životem ho zapírají. Takové jednání Kristovo jméno zneucťuje.“ (MB 136.137; MON 79) 

  1. Ježíš a lidé v nouzi

 Jedním z důvodů Ježíšova vtělení bylo ukázat nám, jaký je vlastně Bůh. Uskutečnil to různě – učením, obětí a způsobem života, jakým jednal s obyčejnými lidmi. Co udělal nebo řekl, přineslo do života lidí okamžitou a opravdovou změnu. Náboženští vůdci však vnímali Ježíše jako hrozbu. Za vše hovoří jejich ohavný čin nespravedlnosti a krutosti, když dali Ježíše zatknout, křivě ho obvinili, nespravedlivě soudili a nakonec ho ukřižovali. Na Ježíšově smrti se naplno projevila hrůzostrašná podstata zla. Ale díky vzkříšení Ježíš ukázal vítězství života, dobra a spasení.

Mariin chvalozpěv. Marie si jen před několika dny vyslechla slova anděla Gabriela. Anděl jí řekl, že se stane matkou Ježíše, který bude Synem Nejvyššího. Marie doslova překypovala údivem, vědomím prožívaného zázraku a vděčností Bohu. Uvědomovala si, že Bůh jedná v jejím životě, zároveň jí však bylo jasné, že tyto události mají mimořádný vliv i na celý národ a na všechny lidi. Marie chápala, že Bůh je nejen mocný a hodný chvály, ale že je také milostivý a mimořádně ho zajímá osud prostých, utlačovaných a chudých.

Ježíšovo poslání. Péče o tělesné a praktické potřeby lidí byla pro Ježíše a jeho učedníky nedílnou součástí péče o jejich duchovní potřeby. Jejich služba měla odrážet a potvrzovat hodnoty a principy Ježíšovy služby a království, do kterého lidi zval.

Ježíšovy zázraky dokazovaly jeho moc. Neměly být žádným divadlem ani atrakcí. Hlavním Ježíšovým cílem bylo přinést lidem spasení. Zázraky byly i vyjádřením jeho soucitu s trpícími. Dělal vše pro to, aby pomohl lidem, s nimiž přišel do kontaktu, a pozvedl je.

Vyčištění chrámu. V evangeliích nás často oslovuje Ježíšovo laskavé a vlídné jednání, jeho péče o nemocné, o děti a ztracené. Proto nás mohou zaskočit příběhy, v nichž Ježíš jedná stroze, přísně a energicky. Očištění chrámu je příběh naplněný silnými emocemi, mocnými činy a horlivostí. Ježíši evidentně velmi leželo na srdci, jakým způsobem je chrám využíván. Co můžeme jako členové církve udělat pro to, aby se naše místní sbory nikdy nestaly místem, které by potřebovalo stejně radikální zásah, jako chrám v Ježíšových dnech? 

 

Kristův kříž. Bůh v Ježíši Kristu prožil to nejhorší z lidské krutosti, bezohlednosti a nespravedlnosti přes veškerou milost a dobrotu, kterou Ježíš během svého života a své služby prokazoval. Jeho smrt přišla jako následek nenávisti, závisti a nespravedlnosti. Prostřednictvím Ježíšova utrpení nám Bůh ukázal, že ví a rozumí tomu, co znamená být obětí zla a nespravedlnosti.

Podněty k zamyšlení. „Bůh dává ve svém slovu jednoznačný důkaz, že potrestá přestupníky zákona. Ti, kdo si namlouvají, že Bůh je příliš milosrdný, než aby uplatnil spravedlnost vůči hříšníkům, by se měli podívat na golgotský kříž. Smrt bezhříšného Božího Syna dosvědčuje, že ‚mzdou hříchu je smrt‘, že každé přestoupení Božího zákona přináší spravedlivou odplatu. Kristus přinesl takovou oběť proto, aby hříšníci mohli být zachráněni. Každý, kdo odmítá draze vykoupené odpuštění, musí sám nést vinu a trest za své přestoupení.“ (GC 539.540; VDV 352)  Ježíš nikdy nehlásal politické reformy, kterými by se uskutečnilo „království“, o němž mluvil. Dějiny jsou plné smutných příběhů lidí, kteří jednali násilně a působili utrpení. Často své činy omlouvali snahou pomoci utlačovaným a ponižovaným. Konečný výsledek nezřídka spočíval v tom, že jednu skupinu způsobující útlak nahradila nějaká jiná skupina. 

  1. Uctívání Stvořitele

„Zdalipak půst, který já si přeji, není …“ (Iz 58,6.7) Proroci konkrétně a adresně vyjadřovali hněv a zármutek nad nespravedlivým jednáním Božího lidu. Výroky proroků o spravedlnosti a bezpráví zazněly v kontextu pokynů se správným uctíváním Boha. Pravé uctívání není omezeno na náboženský rituál. Nedílnou součástí pravého uctívání je usilovat o dobro druhých a o pozvednutí ponížených a zapomenutých.

Modlářství a útlak. Izraelci se zavázali, „‚Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.‘  Je neuvěřitelné, jak rychle se odvrátili k uctívání modly. Uprostřed volání k reformaci a oživení zaznívaly i výzvy k lepšímu zacházení s chudými, potřebnými a bezmocnými. Uctívání model ovlivnilo jejich postoje v sociální oblasti. Kdyby zůstali věrní Hospodinu, zachovali by si i zájem o lidi v nouzi.

Pohnutky uctívání. Pro uctívání Hospodina existuje několik důvodů, jako např. kdo je Bůh a co udělal. Mezi Boží vlastnosti patří jeho dobrota, spravedlnost a milosrdenství. Boží činy se stávaly motivací pro jednání lidí. Boží spravedlnost vidíme v jeho čestném, nestranném a spravedlivém jednání ve prospěch jeho lidu, všech chudých a utlačovaných. Jak vnímáme vlastní motivaci k uctívání Boha?

Nesprávná bohoslužba. „Nenávidím vaše … Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok. (Am 5,21–24) Nejlepší snahy o náboženskou reformu nestačily na to, aby prostřednictvím rituálů přehlušili pláč a křik chudých a utlačovaných. Hospodin zavrhuje náš způsob uctívání.  Hospodin „nemůže ani vystát“ slavnostní shromáždění. „Nechce slyšet“ oslavné písně. Odvrací všechny své smysly – nenávidí, nechce cítit, ochutnat, poslouchat, dívat se. Všechno, co dělají ve jménu náboženství, je mu odporné. Dá se něčím získat Boží přízeň a odpuštění? NE! O co tedy Bohu opravdu jde? Hospodin žádá „jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Mi 6,8).

Cesta k uctívání. „Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému … (Iz 58,5–8) Proroci poukazují na to, že aktivní pomoc chudým, utlačovaným a lidem v nouzi je důležitou a nedílnou součástí bohoslužby. Hospodin ve svých slovech kritizuje chování horlivých, nábožensky orientovaných lidí. Měli by se pokusit o zcela jiný typ bohoslužby – o službu. Uctívání Boha by nemělo být zaměřeno jen dovnitř člověka (nebo společenství), ale mělo by přinést požehnání všem kolem. Hospodin jako odpověď na takovou formu bohoslužby dá své mimořádné požehnání.

Milosrdenství a věrnost. „Milosrdenství chci, a ne oběť.“ (Mt 9,13; citováno z Oz 6,6) Ježíšův život byl naplněn péčí a službou. Jeho vztah k druhým, zázraky uzdravení, způsob komunikace a jeho podobenství, to vše ukazovalo a přesvědčovalo, že právě takový život je nejlepším svědectvím o skutečném posvěcení se Bohu. Náboženské úkony a dodržování pravidel nejsou samy o sobě špatné, ale v žádném případě nesmí bránit tomu, abychom s druhými lidmi zacházeli spravedlivě a čestně.

Podněty k zamyšlení. „Dostala jsem pokyn, abych obrátila pozornost našich lidí na 58. kapitolu Izajáše. Čtěte ji pozorně a pochopte, jaký způsob služby přinese do sborů život. Dílo evangelia se má šířit dvěma způsoby – štědrostí a našimi skutky. Když potkáte trpící duši, která potřebuje pomoc, pomozte jí. Když najdete hladové, nasyťte je. Tak budete jednat v souladu s Kristovou službou. Pánovo svaté dílo spočívalo ve skutcích laskavosti a štědrosti. Ať jsou všichni věřící povzbuzeni, aby měli i oni účast na takovém díle.“ (WM 29) Součástí opravdového uctívání, o které Bohu jde, je péče o chudé a nuzné a snaha pracovat proti útlaku a nespravedlnosti.

  1. Volání proroků

„Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ (Mi 6,8) Poselství proroků mělo Boží lid navrátit zpět k Hospodinu a vést lidi k pokání.

 Volání po spravedlnosti. Lid odmítl Samuela uposlechnout. Prohlásili: „Nikoli. Ať je nad námi král!“ (1S 8,19.) Netrvalo dlouho a David a Šalomoun zneužili svou moc. Proroci vyzývali, abychom žili a jednali spravedlivě. „Děsivé skutečnosti, jsou i dnes součástí našeho světa. … Nespravedlivé skutky nás málokdy znepokojí, pobouří nebo vyburcují ke konkrétnímu jednání. Proroci nám pomáhají vidět nespravedlnost a utrpení pohledem Božích očí naplněných slzami. Jejich horlivost je výzvou spolupracovat s Bohem na zmírnění bolesti kolem nás.

Ámos začal popisem zločinů okolních národů a pak vyhlásil soud nad Judou. Obyvatelé severního království tleskali. Pak se věnuje hříchům Izraele – modlářství, nespravedlnosti a opakovanému úpadku. Ámos se nevyjadřuje diplomaticky. Jeho varování jsou naplněna naléhavými prosbami, aby se lidé vrátili zpět k Bohu. Součástí pokání měla být i obnova jejich smyslu pro spravedlnost a péče o chudé mezi nimi. Konec proroctví se soustřeďuje na obnovu Božího lidu a láskyplný vzkaz o odpuštění a naději.“ (PK 283; OSU 111) Za jakých okolností bychom měli být připraveni hlásat nepopulární a nepříjemné poselství o nápravě nespravedlnosti? 

Micheáš  vyjadřuje Boží hněv a smutek nad zlem, kterého se Boží lid dopouští. Bůh se o svůj lid zajímá. Varování přicházela proto, že Bůh svůj lid miloval. Když jiní profitují z nespravedlnosti, vysmívají se milosrdenství a pyšně dávají na odiv své ego, pak spravedlivé jednání, milosrdenství a chození s Bohem vyžaduje odvahu a vytrvalost. Když jednáme podle Boží vůle, Bůh jde s námi.

Ezechiel. „Toto praví Panovník Hospodin: Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce. Nedovolím jim už pást ovce, aby místo nich pásli sami sebe. Vysvobodím své ovce z jejich chřtánu, nebudou jim potravou. Ezechiel se zaměřuje na nedostatek péče o potřebné. Po pádu Jeruzaléma a odvedení zajatců do Babylona se zaměřuje na Boží zaslíbení obnovy. Bůh je Bohem, který nabízí druhou příležitost. Druhé šance dává i těm, kteří udělali velmi špatné rozhodnutí.    

Izajáš. Hospodin se postavil, povede spor … Slova Izajáše jsou ostrou kritikou poměrů v Božím lidu, varováním před blížícím se soudem. Zároveň nabízejí naději podmíněnou návratem k Bohu a změnou života. V jeho slovech zaznívá pocit zármutku nad zástupem lidí, kterým bylo ublíženo, nad ztrátami, které prožil národ, a nad soudem, který na něj brzy dopadne. Zároveň nabízí naději na to, co pro ně Bůh chce v budoucnosti udělat. Proto by měli usilovat hledat Hospodina hned, protože obnovený vztah s Bohem přinese také pokání nad jejich hříchy a změní i způsob, jak se chovají k druhým lidem. „Právo je úplně potlačeno, spravedlnost stojí v dáli, pravda klopýtá, a co je správné, nemůže vstoupit“ (Iz 59,14). Velká pozornost se ale soustřeďuje na oznamování příchodu Mesiáše, který s konečnou platností obnoví Boží vládu na zemi, přinese spravedlnost, milosrdenství a obnovu.

Podněty k zamyšlení. „Oni však toho, kdo trestá v bráně, nenávidí, pravdomluvný se jim hnusí.‘ (Am 5,10)“  (PK 282; OSU 110)Když byl Izajáš povolán, moc se mu do plnění svěřeného úkolu nechtělo. Věděl, že se setká se silným odporem.“ (PK 306.307; OSU 118) Stát na straně pravdy je náročné a nebezpečné.  Volání proroků, vyzývající k návratu k Bohu, v sobě zahrnovalo i výzvu k ukončení nespravedlnosti. 

  1. Milost a spravedlnost v Žalmech a Příslovích

„Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu…“ (Ž 82,3.4) Písmo jasně svědčí, že Bůh ví o nespravedlnosti a snaží se ji zmírnit. Kéž nás studium inspiruje k tomu, abychom byli aktivnějšími v uspokojování potřeb chudých, utlačovaných a slabých.

 Žalmy – písně naděje pro utlačované. Bůh slyší a vidí ty, kteří prožívají bolest a trápení, kteří sice vložili svou důvěru v Boha, ale nevidí, že by se děla spravedlnost. Ujištění o Boží dobrotě, spravedlnosti a moci se může ztrácet ve zkušenosti nespravedlnosti a útlaku – v reakci na napětí naděje a víry v zaslíbení o Boží dobrotě a spravedlivém soudu. Zlo a nespravedlnost možná nyní vypadají jako vítězové, ale Bůh bude soudit hříšníky a nespravedlivé a potrestá je. Ti, kteří prožili ústrky a stali se oběťmi hříšného chování druhých lidí, budou nakonec obnoveni a uzdraveni. V žalmech můžeme najít naději pro utlačované, pro ty, kteří prožívají utrpení a zklamání právě dnes.

 „Bože, povstaň, rozsuď zemi…!“ „Dlouho ještě chcete soudit proti právu, stranit svévolníkům? Často se stává, že se nelišíme od ostatních lidí. Předním představitelům šlo mnohdy jen o vlastní prospěch. Bez možnosti domoci se spravedlnosti u soudu byli obyčejní lidé zneužíváni. Nebeská spravedlnost je měřítkem, kterým bude posuzována pozemská spravedlnost.  Pokud pozemské soudy zůstanou hluché a nezastanou se chudých a utlačovaných, Bůh nebude mlčet. Boha znepokojují i nespravedliví soudci a chce, aby se rozhodli pro lepší způsob života. Co uděláme, aby vítězilo dobro, spravedlnost a pravda? 

Královské sliby. Nesmí přebývat v mém domě, kdo záludně jedná. Kdo proradně mluví, na oči mi nesmí. (Ž 101,5–7) Žalm 101 je napsán z pohledu krále. Na začátku své vlády slíbil, že bude spravedlivým vládcem. Každý máme v životě postavení, ve kterém můžeme ovlivňovat druhé lidí – v práci, ve škole, v rodině, v sousedství nebo ve sborovém společenství. Vždy bychom měli praktikovat a prosazovat milosrdenství a právo. Musíme odolávat pokušení jednat nepoctivě, bezcharakterně a sobecky. To jsou nástrahy, které číhají na každého člověka, kterému je svěřena odpovědnost rozhodovat o druhých.

Chození s Bohem. Bůh na tomto světě neustále jedná – soudí, sytí, vysvobozuje, uzdravuje, pomáhá, ochraňuje a stará se a my jsme přizváni spolupracovat s ním. Jeho činnost je zaměřena na lidi, kteří pomoc potřebují. Když se snažíme bojovat proti chudobě, útlaku a nemocem, potom ve skutečnosti spolupracujeme s Bohem a pomáháme mu naplňovat jeho cíle.

Přísloví – projevy milosrdenství. V knize Přísloví nacházíme úvahy a poznámky týkající se různého způsobu chování (lenost/pilnost; spravedlnost/ničemnost; útisk/pomoc). Bohu na nás záleží. Dvojí závaží nebo odsouzení poctivého se Hospodinu přímo hnusí. Dalším důležitým tématem knihy Přísloví je slušnost a čestné jednání v obchodě, podnikání, vládnutí a prosazování spravedlnosti.

  1. Sobota – den svobody

 „A řekl jim: ‚Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ (Mk 2,27) Sobota je projevem toho, že jsme byli stvořeni do vztahu s Bohem a s ostatními lidmi. Jak bychom měli sobotu zachovávat? Co v sobotu dělat nesmíme nebo bychom neměli? Pokud „pamatujeme na sobotní den“, bude nás to měnit každý den v týdnu. Sobota se může stát prostředkem požehnání pro druhé lidi.

Mana pro každého. Hospodin přikázal: Nasbírejte si každý, kolik potřebujete k jídlu. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Během čtyřiceti let se s železnou pravidelností opakovaly viditelné důkazy Boží péče o celé společenství. Izraelci se měli z každodenního daru many naučit, že Bůh dává dostatek pro každého člověka. Stejný princip bychom si měli osvojit i my. Vezměme jen tolik, kolik potřebujeme, a o nadbytek buďme připraveni se rozdělit s ostatními. Pak bude mít každý dost a o každého bude postaráno. Vyjadřujeme tím důvěru, že i další den přinese dostatek.

Poselství soboty.  V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. (Ex 20,11) Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi … Dnes je mnoho (jinak svobodných) lidí duchovně zotročeno obrovským množstvím falešných božstev a potřebují si připomínat, že pravý Bůh je Stvořitel. Sobota je pro takové připomínání velmi důležitá. Zachovávání soboty má vést k obnově vztahu mezi Bohem a jeho lidem: „Dal jsem jim také své dny odpočinku, aby byly znamením mezi mnou a jimi, aby věděli, že já, Hospodin, je posvěcuji.“ (Ez 20,12)

Den rovnosti. Pamatuj na den odpočinku … Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani … ani tvůj služebník ani tvůj host.  V přikázání o sobotě je zaměření na druhé. Důraz klade na nejslabší členy společnosti (děti, otroci, zvířata, cizinci). Přikázání se zaměřuje na to, aby sobota byla dnem radosti a užitku pro všechny. Ve světle soboty jsme si všichni rovni. Zaměstnavatel nemá právo vyžadovat od zaměstnanců práci v sobotu. Bůh zve každého člověka, aby slavil sobotu mimo rámec každodenních povinností. Týká se to i cizinců, kteří nesdílejí naše náboženské přesvědčení. 

Den uzdravení. Otázali se Ježíše: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat?“ Sobota měla být požehnáním pro všechny. Skutečným smyslem soboty bylo vysvobození a odpočinek. „Proto je dovoleno v sobotu činit dobře.“ V sobotu jsme osvobozeni od každodenních povinností. To nám umožňuje, abychom se v sobotu zaměřili na druhé.

Sobotní odpočinek pro zemi zahrnoval mimořádný odpočinek každý sedmý rok. Jubilejní rok se konal každý padesátý rok. Zemědělská půda ležela jeden rok ladem. Moudrost takového jednání je v zemědělství obecně známá. Otroci měli být sedmý rok osvobozeni. Nezaplacené dluhy měly být na konci sedmiletého období zrušeny. To vše bylo projevem důvěry v Boha, že úroda z předchozího roku a to, co se samo urodí na polích, jim bude stačit na živobytí. Zachovávání soboty v dnešní době by mělo být duchovní zkušeností, která změní a ovlivní celý náš život.

„… Ten, kdo v sobotu přehlíží potřeby trpících, není bez viny. Bůh nechce, aby jeho stvoření, byť jen jednu hodinu, trpělo, pokud je možné mu v sobotu nebo v kterýkoli jiný den pomoci.“ (TV 128)  Vnímáme zachovávání soboty jako projev důvěry Bohu? Prožili jste zkušenost podobnou „maně“, když Bůh mimořádným způsobem zasáhl nebo vám požehnal v odpovědi na vaši důvěru v něho? Jak bychom se mohli podělit o požehnání ze soboty s těmi, kdo sobotu nesvětí?

  1. Plán pro lepší svět

Bůh vždy nacházel lidi, se kterými mohl navázat blízký vztah. V jejich příbězích vidíme Boží touhu obnovit zničený vztah s lidmi. Předávat skrze ně požehnání dalším. Mělo být uskutečněno prostřednictvím Izraele. Formoval jejich život tak, aby mohli být požehnáním pro ostatní národy. Podobné principy jsou součástí života věřících v současnosti.

Bůh slyšel a viděl útlak Izraelců v Egyptě. Čtyři století čekání v rozvíjejícím se útlaku a otroctví bylo velmi dlouhým obdobím. Pak se Bůh zjevil Mojžíšovi s poselstvím, že slyšel jejich volání o pomoc, viděl jejich útlak a ví o jejich utrpení – a rozhodně mu to není jedno. Bůh jim naplánoval lepší místo k životu, ale i to, aby neodešli z Egypta jako chudáci, s prázdnou. Bůh se rozhodl vybudovat z bývalých otroků životaschopnou a prosperující společnost, vzor pro okolní národy. A požehnání se mělo přenést na celý svět.

Desatero bychom mohli vnímat jako Ústavu. Po krátké „preambuli“, že Bůh vysvobozuje svůj lid, uvádí základní principy, podle kterých má žít celý národ. Principy, jak mohou lidé co nejlépe naplňovat svou lásku k Bohu a k sobě navzájem. Přestože jsou jednotlivá přikázání Desatera stručná, např. „Nezabiješ“  vyjadřuje a shrnuje „všechny nespravedlivé činy, jejichž záměrem je zkrátit život“, a také „sobecké přehlížení péče o potřebné“. (PP 308). Přestoupení zákona se můžeme dopustit i svými myšlenkami, špatnými pohnutkami nebo dokonce nevykonáním toho, o čem víme, že bychom udělat měli (Mt 5,21–30). Představ si společnost, v níž by se každé přikázání Desatera bralo vážně.

Nebudeš utlačovat hosta, ani vdovu a sirotka…  Hospodin ustanovil slavnost Paschy jako připomínku minulých událostí a jako příležitost vždy nanovo prožít a vyprávět příběh vysvobození. Zanedlouho Mojžíš obdržel od Hospodina další nařízení, např. jak mají správně zacházet s otroky, principy pro spravedlivé jednání soudů. Další zákony se zaměřovaly na ochranu nejzranitelnějších členů společenství a na cizince. Nebylo přípustné je využívat či zneužívat, měli právo na důstojný život.

Desátek byl Božím ustanovením pro podporu levijců, protože neobdrželi svůj podíl v zaslíbené zemi. Naše církev převzala desátkový systém a používá ho na podporu duchovních a na misii. Z biblických textů ale vyplývá, že ve starozákonní době Izraelité odevzdávali více než ¼  příjmu na podporu Božího díla, kněží, svatyně, sirotků, vdov a cizinců. Tzv. druhý desátek tvořil fond pro charitativní účely a pohostinnost.

Bůh věděl, jak důležité bude po vstupu Izraele do Kanaánu vlastnictví půdy. Proto byla pod vedením Jozua přidělena jednotlivým kmenům určitá část zaslíbené země. Časem okolnosti ovlivnily rozdělení půdy a soustředily ji do rukou několika lidí. Špatná rozhodnutí a neúspěch způsobily, že někteří lidé dali část půdy jako zástavu, nebo ji dokonce museli prodat, aby přežili. Aby dané rodiny navždy nepřišly o majetek, nebylo možné půdu prodat natrvalo, ale jen do nejbližšího „milostivého léta“. V tomto roce (případně mohla být odkoupena kdykoliv dříve) se pak mělo vlastnictví půdy vrátit rodině, jíž půda původně patřila. (Lv 25,14.17). Boží směrnice měly zajistit sociální rovnost. Sobotní a jubilejní rok do velké míry napravily to, co se pokazilo.

 „Nic nevystihuje zákony dané Mojžíšem lépe než dobrovolný, laskavý a pohostinný duch projevovaný ve vztahu k chudým. Tyto předpisy podporovaly vznešeného ducha štědrosti. Všechno, co uděláme ve prospěch druhých, se odrazí v požehnání pro nás.“ (PP 530-535, NUD 257-260)

 

  1. Bůh a stvoření

Bůh prožíval žal, když potom, co stvořil náš svět a daroval lidem život, viděl, jak je celé jeho stvoření postupně ničeno hříchem? Přesto je náš svět stále objektem Boží lásky. Nejenže začal uskutečňovat plán vykoupení a znovustvoření světa, ale dal i nám, jako svým následovníkům, úkol spolupracovat s ním při naplňování tohoto velkého plánu a při šíření této milosti.

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem. Bůh byl v procesu stvoření velmi blízce přítomný – a to především v souvislosti se stvořením prvního člověka. Každá část stvoření je v nějakém vztahu ke zbytku stvoření. Lidé jsou stvořeni do vztahů – s Bohem, se sebou navzájem a také se vším, co bylo stvořeno.

Bůh stvořil dokonalý svět. Všechno, co učinil, bylo velmi dobré. Bylo v něm vše potřebné pro to, aby život prosperoval a vzkvétal. Také Ježíš používal příklady z přírody pro popsání Boží dobroty a péče. Své posluchače tím vedl k závislosti na Bohu a k vděčnosti za jeho dary.

Bůh uložil člověku, aby se staral o stvořenou zemi. Celá planeta byla místem hojnosti, stvořeným tak, aby zde vzkvétal život a aby se z něho lidské bytosti těšily. Během dějin lidé často zneužívali zemi a „škodili ji“. Původním plánem pro svět bylo, že bude stálým zdrojem života, požehnání a krásy pro všechny lidské bytosti. Tato odpovědnost by měla ovlivňovat náš každodenní život?

Bůh dal Adamovi a Evě výjimečný dar – svobodu se rozhodnout. Bůh připustil možnost, aby se lidé rozhodli neposlechnout. Sledoval tím vztah s lidmi založený na lásce a svobodné vůli. Na scénu však vstoupil ničitel, který chtěl rozvrátit dobrý a dokonalý svět stvořený Bohem. Rozhodl se k tomuto záměru zneužít lidské bytosti. Pokušení spočívalo ve zpochybnění Boží dobroty. Špatné rozhodnutí přineslo napětí a zkázu do jejich vztahu ke všemu, co bylo Bohem stvořeno.

Realita hříchu způsobila, že život se stal těžším a komplikovanějším pro zbytek stvoření. Následky hříchu jsou skutečné – ovlivňují celé lidstvo. Hřích poznamenal životy rodin a způsobil, že si jako lidé velmi často vůbec nerozumíme. Problémy máme i ve vztahu k přírodě a světu, ve kterém žijeme. Přestože zápasíme s hříchem a jeho vlivem na naše životy, jsme povoláni usilovat o dobro kolem nás.

Následky hříchu se začaly velmi rychle projevovat a rozšiřovat v celé lidské rodině. Žárlivost, závist, nepochopení a hněv postupně rostly, až vyústily v první vraždu. Když se Bůh ptal Kaina na jeho hřích, odpověděl ironicky: „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9) „Ano, přesně tak, jsi strážcem svého bratra.“ Ať se nám to líbí nebo ne, máme Bohem danou odpovědnost nejen vůči Bohu, ale i jeden vůči druhému (Mt 22,37–39). To je základní motivací pro to, abychom pečovali o druhé a projevovali zájem o ty, kteří v životě nemají takové štěstí jako my. 

„Kdyby lidé plnili své povinnosti jako věrní správci Božích věcí, nebylo by hladu, utrpení způsobeného bídou, nebyli by nazí a potřební. Nevěrnost lidí je příčinou mnoha utrpení, které lidstvo prožívá. … Bůh ustanovil lidi za správce, proto není odpovědný za trápení, chudobu, nahotu, bídu a nouzi lidstva.“ (WM 16)

 

Úvod „Jednomu z mých nepatrných bratří…“

Ježíš hovořil o důležitosti pomoci hladovým, nemocným, nahým a vězněným. „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40) Jinými slovy máme naplňovat potřeby lidí v nouzi. Projevovat jim soucit, sloužit jejich potřebám a získávat si jejich důvěru. Pak je vyzvat: ‚Následujte Krista. Služba potřebným se může a má stát mocným nástrojem hlásání evangelia. Toto čtvrtletí se soustředíme na studium toho, co Boží slovo říká (a je toho hodně) o našem povolání sloužit trpícím kolem nás. „Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.“ (Mt 10,8)