Shrnutí úkolů sobotní školy 2.čtvrtletí 2020         

autor Ján Petrovič

9. Genesis a některé sporné pojmy

 „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.“ (Ž 19,2) Písmo inspirovalo mnoho velkých vědců a myslitelů, kteří věřili, že jejich práce odhalí ještě více o díle Stvořitele.V 19.st. věda přijala pohled na svět ovlivněný materializmem.Myšlenky zpopularizoval Charles Darwin. Věda se výrazně vzdálila biblickým základům a přehodnotila příběhy zapsané v knize Genesis.

Plochá země?  Ve starověku si to mysleli (téměř) všichni. Našli se i ti, kteří byli přesvědčeni, že Země je kulatá. I dnes jsou lidé, kteří se domnívají, že Bible mluví o ploché Zemi. Odvolávají se např. na Zj.7,1. popisující čtyři anděly, kteří se postavili „do čtyř úhlů země …“ Jan používá obrazný jazyk a trvat na doslovném výkladu znamená vytrhnout tyto věty z jejich kontextu a vkládat do nich význam, který zjevně nemají. Jb 26,7. popisuje Zemi jako něco, co visí v prázdnotě.

Stvoření a starověká literatura.  Kromě biblické zprávy o stvoření a potopě existují i četné starověké mýty. Porovnáním lze zjistit, že mají mnoho společných prvků, ale i rozdílů. Nabízí se otázka, zda biblická zpráva nebyla převzata nebo odvozeny od zmíněných kultur. Odborníci se shodují na tom, že jednotlivé příběhy o stvoření a potopě mohly na začátku popisovat skutečné události, ale postupným předáváním se během staletí jejich obsah zkomolil. Mojžíš inspirovaný Duchem svatým však zaznamenal skutečný průběh událostí.

Genesis a pohanství. Stejně jako kdysi je biblický záznam o stvoření v rozporu s většinovým názorem. Reálně vyznívá tvrzení, že kniha Genesis vznikla, aby vyvrátila mýty o stvoření a odlišila Boha Stvořitele od pohanských božstev. Za zmínku stojí, že názvy „slunce“ a „měsíc“ jsou v Bibli vynechány a popisuje se jen jejich funkce, protože byly úzce spojené s bohy starověkého Egypta a Blízkého východu. Byla stvořena „na znamení časů, dnů a let“ a aby „svítila nad zemí“. Nejsou to božstva.

Stvoření a čas. Časové rodokmeny jsou jedinečné biblické záznamy.  Obsahují navzájem propojené informace.  Osoba A ve věku X let zplodila osobu B. Potom žila ještě Y let a zplodila další syny a dcery a přidává, že všech dnů osoby A bylo Z let. Znemožňuje to přidat do rodokmenu nějakou osobu, nebo jinou odstranit. Křesťanští a židovští vykladači pomocí těchto textů představovali dějiny a určovali datum potopy a stáří země přinejmenším od konce sedmi dní stvoření. Nově se však objevily pokusy vysvětlovat Gen. 5. a 11. kapitolu tak, aby ji přizpůsobily delším obdobím a vyvolaly otázky související se spolehlivostí biblického záznamu.

Stvoření v Písmu. Ježíš i všichni novozákonní autoři odkazují na Gn. 1–11 jako na důvěryhodný záznam historických událostí. Pavel používá záznam o stvoření, aby zdůvodnil a podepřel své teologické názory. Novozákonní pisatelé stavějí na Genesis a svým čtenářům ukazují důležitost skutečných Biblí popisovaných událostí. Pavel spojuje Adama s Ježíšem. Z toho vyplývá, že počítá s doslovnou existencí historického Adama. Takový pohled je dnes zpochybňován, neboť doslovné chápání textu nahrazuje evoluční model původu.

Podněty k zamyšlení. „Písmo je nejsrozumitelnějším a nejpoučnějším dějepisem, který má člověk k dispozici, nedotčené lidskými předsudky a lidskou pýchou.“ EGW: „Bez biblických dějin nemůže geologie dokázat vůbec nic. Památky nalezené v zemi přinášejí důkazy o stavu věcí, které se v mnohém liší od současnosti. Ale čas jejich existence a období, během kterého se nacházely v zemi, můžeme pochopit jen ve světle biblických dějin. Když člověk opustí Boží slovo a hledá důkazy Božího stvořitelského díla pouze na základě přírodních principů, dostává se do obrovského oceánu nejistoty. Bůh nikdy smrtelníkům nezjevil, jakým způsobem dokončil své stvořitelské dílo za šest doslovných dní. Jeho stvořitelské dílo je stejně nepochopitelné jako jeho existence.“ (3SG 93)

 Mnozí lidé nekriticky přijímají každé vědecké prohlášení o událostech, které se odehrály před miliony let. A to i přesto, že vědecká vysvětlení současné reality jsou často předmětem diskuzí a rozporů.

 

8. Stvoření

Důležité myšlenky, které určují pochopení celého díla, jsou představeny hned na počátku. V tom duchu máme číst a chápat to, co bude následovat. Hlavní naučení a nejdůležitější informace Bible mají svůj zdroj právě v prvních kapitolách knihy Genesis. Jsou zde poznatky o Bohu, stvoření světa a člověka. Seznamuje nás se sobotou, původem zla, Mesiášem a plánem vykoupení atd. Rodokmeny přinášejí informace o biblické chronologii od stvoření až po Abrahama.

Na počátku. Bible začíná nesmírně vznešeným výrokem, který je odpovědí na největší otázky lidského hledání – kým vlastně jsme a odkud jsme se tu vzali. Existujeme, protože nás stvořil Bůh.  Nevznikli jsme náhodou. Absolutní začátek nachází odezvu i v dalších knihách Písma.

Stvořitelské dny. V posledních letech se opakovaně objevují tendence, nepovažovat stvořitelský týden za doslovný časový úsek, ale za dlouhé časové období. Tento přístup souvisí s evoluční teorií.  Ve zprávě o stvoření je použito hebrejské slovo „jom“. První časové jednotce dal název samotný Bůh. Je definován slovním spojením „byl večer a bylo jitro“ celkově šestkrát. Je použito v jednotném čísle a znamená jeden den. Použité výrazy ani forma vyprávění nenaznačují, že by mezi jednotlivými dny byla jakákoli přestávka nebo časová mezera.

Sobota a stvoření. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo.  A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. Sobota dnes čelí útokům sekulární společnosti i církevních společenství. Za všechny uveďme zavedení nepřetržitého provozu ve firmách nebo kalendáře začínající pondělím a končící nedělí. Bůh udělal po stvoření soboty tři kroky: 1)přestal konat a odpočinul 2)požehnal a 3)posvětil sedmý den.

Stvoření manželství.  Šestý den Bůh tvoří člověka jako vyvrcholení dosavadního stvořitelského díla. „Bůh stvořil člověka, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Božím ideálem pro manželství bylo, že muž opustí svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Tento jedinečný vztah se vytváří mezi ženou a mužem. Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ Taková výzva nemůže být naplněna pouze v heterosexuálním partnerství.

Stvoření, pád a kříž. Všechno, co Bůh učinil, bylo velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil. Adam a Eva měli volný přístup ke stromu života i k zakázanému stromu. Bůh Adama a Evu varoval, že pokud budou jíst ze zakázaného stromu, určitě zemřou. Had je ale přesvědčil, že „Nikoli, nepropadnete smrti.“ Satan Evě slíbil, že získá úžasné poznání a bude jako Bůh. Očividně této lži uvěřila. Evoluční pohled představuje smrt jako nedílnou součást přírody. Tato myšlenka ovlivňuje biblické učení o původu hříchu, o Kristově zástupné smrti na kříži a o plánu spasení. Pokud smrt nesouvisí s hříchem, pak smrt není odplatou za hřích (Ř 6,23) a Kristus by neměl žádný důvod zemřít za naše hříchy.

Podněty k zamyšlení.  „Narůstající množství důkazů směřuje k všeobecné a jedinečné shodě, že označení jom (den) v Genesis 1. kapitole vyjadřuje doslovný čtyřiadvacetihodinový den. Autor Genesis 1. kapitoly nemohl k vyjádření myšlenky doslovného ‚dne‘ použít jasnější a komplexnější způsob, než jaký použil.“ (Hasel Gerhard F., „The ‚Days‘ of Creation in Genesis 1; Origins 21/1 [1994], str. 30.31)  „I ti nejpronikavější myslitelé, pokud nejsou usměrňováni Božím slovem, jsou ve snaze prozkoumat vztah mezi vírou a zjevením zmateni. Stvořitel a jeho dílo jsou mimo jejich chápání. A protože je nelze vysvětlit přírodními zákony, prohlašují biblické dějiny za nespolehlivé.“ (8T 258)

Přístup, že Bibli nemůžeme brát až tak vážně, je velmi nebezpečný. Je nemožné přijímat biblické poselství a zároveň souhlasit s teistickou evolucí. Pokud je pro nás Bible Božím zjevením, pak je naše mysl otevřená tomu, co v této knize nacházíme. Ve skutečnosti platí, že ateistický a materialistický pohled na svět je mnohem více vymezený než křesťanský světonázor. Jako křesťané, máme mít stejné pochopení pro lidi, kteří zápasí s otázkou vlastní sexuální identity, jaké měl Ježíš pro cizoložnici.

 

7. Jazyk, text a kontext

Miliardy lidí používají více než šest tisíc jazyků. Celá Bible je přeložena do šesti set jazyků, Nový zákon do dvou tisíc pěti set jazyků. Přibližně jedna a půl miliardy lidí nemá do svého rodného jazyka přeloženou žádnou část Bible. Je obrovským požehnáním, že máme k dispozici hned několik biblických překladů.  My, kteří Bibli máme, bychom měli toužit po tom, abychom ji pod vlivem Ducha svatého správně studovali a co nejlépe poznávali Hospodina, který se nám zjevuje na jejích stránkách.

Pochopení Písma. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré … Bible byla napsána jako svědectví o Božím jednání a jeho plánu záchrany padlého lidstva a jako návod ke spravedlivému životu lidskými slovy. Izraelce vyvolil Bůh, aby o něm svědčil všem obyvatelům země prostřednictvím jejich jazyka – hebrejštiny a zčásti i aramejštiny. Nový zákon vznikl a šířil se v řečtině. V té době již existoval i řecký překlad Starého zákona známý jako Septuaginta. Tento „univerzální“ jazyk se spolupodílel na rychlém šíření evangelia apoštoly. I když neovládáme původní biblické jazyky, buďme vděční za překlady Písma, studujme je, a co je nejdůležitější, abychom podle něj i žili.

Slova a jejich význam.

V každém jazyce existuje mnoho slov, která mají tak bohatý a hluboký význam, že je velmi komplikované přeložit je do jiného jazyka jediným slovem. Jedním z takových je hebrejské slovo chesed  (milosrdenství) nebo šalom, často překládané jako „pokoj“, „klid“ nebo „mír“. Význam  slova je mnohem hlubší a širší,  např. „prosperita“,  „úplnost“, „blaho“, „soulad“ nebo „spočinutí“. Boží milost a milosrdenství nám přináší šalom, který je darem od Hospodina. V uspěchaném a chaotickém světě můžeme prožívat hluboké požehnání v souvislosti se sobotním dnem. Součástí sobotního požehnání je klid, který můžeme prožívat ve společenství s Bohem. Právě on nás chce naplnit pokojem.

Význam opakování slov v biblickém textu. Jedním ze způsobů pro zdůraznění myšlenek existuje v hebrejštině možnost opakování slov. Např. „stvořit“ ve zprávě o stvoření nebo „svatý“ v příběhu Izajášova povolání. Boží svatost můžeme vnímat i prostřednictvím Izajášova vyjádření, že stojí v přítomnosti Všemohoucího.

Text a kontext. Všechna slova v Písmu se nacházejí v určitém kontextu. Žádné nestojí osamoceně, ale ve větě. Širší kontext tvoří odstavec, kapitola nebo několik kapitol. Abychom nedošli k chybným závěrům, je důležité usilovat o co nejlepší pochopení kontextu jednotlivých slov a vět. Příkladem může být slovo „adam“, které v různém kontextu lze přeložit jako „člověk“ nebo „muž“ nebo i „muž a žena“. To znamená, že ho lze vnímat i jako „lidstvo“.

Knihy Bible a jejich poselství. Největšími kontextovými jednotkami Písma jsou jednotlivé knihy. Biblické knihy vznikaly na různých místech, v různorodých podmínkách a s různým záměrem (prorocké, historické, naučné, oslavné). K pochopení poselství je někdy důležité věnovat se autorovi a místu vzniku. Autoři některých knih nejsou známí.

Podněty k zamyšlení. V knize Velké drama věků je na straně 101-116 napsáno:„Bůh ve svém slovu poskytuje lidem vědomosti potřebné ke spasení. Písmo svaté je proto třeba přijímat jako autoritativní, neomylné zjevení Boží vůle. Je měřítkem charakteru, zjevuje věrouku a je zkušebním kamenem pro posuzování zkušeností. … Skutečnost, že Bůh zjevil lidem svou vůli prostřednictvím svého slova, ovšem neznamená, že je už zbytečná stálá přítomnost a pomoc Ducha svatého. Naopak, náš Spasitel slíbil, že jeho Duch bude objasňovat Boží slovo jeho služebníkům, vysvětlovat jeho učení a ukazovat, jak je mají aplikovat. Protože Bibli inspiroval Boží Duch, je nemožné, aby učení Ducha odporovalo tomu, co učí Boží slovo.“ (VDV 10)

 

6. Proč potřebujeme vykládat Písmo?

Číst Bibli znamená zároveň ji vykládat (nějak chápat). (JP: Poznávání je smyslové nabývání znalostí v dané oblasti , jehož výsledkem je  poznatek, vědění, pochopení).  Jedná se  o poznání, které je určité, spolehlivé, ověřené, na rozdíl od nejasného tušení, mínění, případně názoru získaného věřením.) Jaké principy používáme při poznávání Bible? Rozhodování o biblickém kontextu, jsou už sama o sobě výkladem.

Naše předpoklady a před-porozumění. Učedníci znali Písmo a slyšeli to, co jim říkal Ježíš. Co jim bránilo pochopit skutečný význam Božího slova? Každý čtenář otevírá Bibli s určitou historickou a osobní zkušeností, vlastními představami, názory, předpoklady a očekáváním, které ovlivňují způsob, jakým text přijímá (vykládá). Duch svatý může rozšířit náš omezený způsob uvažování a před-nastavit ho tak, abychom se snažili pochopit smysl Božího slova.

Překlady a výklady textu. Bible byla původně napsána v starověkých jazycích, kterým dnes většina lidí nerozumí. Proto musela být přeložena do moderních jazyků. Pro mnoho slov a spojení v původním jazyce museli překladatelé najít rovnocenný ekvivalent v novém jazyce, (což lze do jisté míry chápat jako výklad). Text L. 24,27. Naznačuje, že správný výklad je velmi důležitý: Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. 

Bible a kultura. Pavel tlumočil v Aténách evangelium v novém kontextu – na pozadí filozofie řecké kultury. Kulturní pozadí ovlivňuje to, jak hodnotíme význam různých myšlenek. Někdy může pomoct správně pochopit význam biblických statí právě znalost dobového pozadí a blízkovýchodní kultury. Měli bychom si ale uvědomit, že Boží poselství přesahuje danou kulturu a promlouvá ke všem lidem. Dejme si pozor, aby se kulturní zkušenost nestala základem pro náš výklad Písma. Všichni potřebujeme záchranu, jejíž nabídka k nám přichází prostřednictvím smrti a vzkříšení Ježíše Krista.

Naše hříšná přirozenost. „Přišel jsem na tento svět, aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Někteří lidé odmítají přijmout poselství Božího slova. Hřích změnil náš vztah s Bohem, ovlivňuje i naši schopnost vykládat Písmo a rozumět mu. Naše uvažování nás může dovést ke špatným závěrům. Mysl ovlivněná hříchem se vyznačuje pýchou, sebeklamem, zpochybňováním, odcizením a neposlušností. Vyvyšuje se nad Boha a jeho slovo. Svůj vlastní názor považuje za konečné měřítko i těch pravd, které jsou zjevené v Bibli. Snižuje a znevažuje božskou autoritu Písma. Přijímají jen takové myšlenky, které se jim líbí, mnohdy v rozporu se zjevenou Boží vůlí. Sebeklam je nebezpečný. Pochybnosti mohou vyústit ve váhavost, nerozhodnost a neochotu věřit Božímu slovu. To nebrání zdravému kladení si otázek a hledání. K Bibli bychom měli přistupovat ve víře a v pokoře.

Důležitost správného výkladu Písma. Nejdůležitějším poselstvím Bible je otázka spasení a způsobu, jak ho dosáhnout. Naše poznání toho, co Bible učí o spasení, velmi výrazně závisí na způsobu, jakým budeme biblický text vykládat. Pokud přistoupíme k Bibli chybně a budeme ji vykládat nesprávně, velmi pravděpodobně se dopracujeme k mylným závěrům – a to nejen v otázce spasení, ale i ve všem ostatním, co Písmo učí. Dokonce už v době apoštolů se do církve vkradly teologické bludy, které vycházely z nesprávného výkladu Písma. Způsob výkladu Písma je rozhodujícím faktorem pro teologické a misijní zdraví církve. Bez správného výkladu Písma nedosáhneme jednoty učení a věrouky. Následkem toho bude nejednota církve a našeho poslání. Nesprávná a zdeformovaná teologie neodvratně vede k pokroucenému a nedostatečnému zvěstování evangelia.

Podněty k zamyšlení.  „Při studiu Písma se osvoboďte od předsudků, převzatých názorů a vlastních představ, jinak se nikdy nedopracujete k poznání pravdy. S kajícím srdcem poslouchejte, co vám chce říci Hospodin. Pokud chcete být moudří ke spasení, musíte být tiší a pokorní srdcem. Boží slovo zkoumejte s modlitbou a bez předsudků. Pokud při studiu zjistíte, že názory, které jste pokládali za správné, nejsou v souladu s Písmem, nesnažte se Boží slovo přizpůsobit svým názorům. Nenechte se ovlivnit tím, čemu jste věřili v minulosti. Otevřete svůj duchovní zrak a uvidíte předivné pravdy.  

 

5. Pouze Písmo

Protestantské vyznání „sola scriptura – pouze Písmo“ povýšilo Bibli na jedinou normu a rozhodující zdroj věrouky a vyznání. Teologie římskokatolické církve klade stejný důraz na křesťanskou tradici. Písmo dalo sílu a autoritu protestantské reformaci a její vzpouře vůči chybám, které byly staletí součástí učení římské církve. Alegorické výklady Písma umožňovaly téměř jakékoliv pochopení textu. Protestantská reformace zdůrazňuje důležitost gramatického a historického výkladu Bible.

Písmo jako hlavní pravidlo.  Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. Adventisté sedmého dne od svého vzniku stavějí svou víru na Bibli. Ostatní zdroje (náboženská zkušenost, lidské uvažování nebo tradice) mohou být sice užitečné a prospěšné, ale nemusí být vždy podřízeny svědectví Bible. Cílem principu bylo ochránit autoritu Písma před tím, aby závisela na církvi a jejím výkladu. Přijetí principu neznamená odmítnutí pomoci dalších materiálů při výkladu textu (slovníky, konkordance, překlady, komentáře), ale při správném výkladu Písma má před ostatními zdroji a pomocníky vždy přednost samotný biblický text, stejně, jako když se objeví nějaký rozpor.

Jednota Písma.  Písmo může být svým vlastním vykladačem díky vnitřní jednotě a božské inspiraci. Církev tak má prostředek pro správné rozhodování a chování a odlišení pravdy od bludu a odmítnutí mylných názorů. Bez jednoty Písma bychom nedokázali najít chyby a odchylky od Boží pravdy. Písmo by přišlo o svou usvědčující a osvobozující moc. Bibličtí pisatelé Nového zákona vychází ze Starého zákona a staví na něm. Tyto dvě části Bible spolu úzce souvisejí a navzájem se vysvětlují. Bylo by chybou stavět naši věrouku na izolovaných biblických výrocích.

Srozumitelnost Písma. Biblický text je jasný a pochopitelný pro každého věřící. Přináší povzbuzení, abychom studovali poselství, které je určeno pro nás. Texty Písma máme přijímat v jejich základním, doslovném významu. Výjimku tvoří ty části, v nichž jsou použitém symboly, metafory, přirovnání nebo jiné obrazné pojmenování. Občas narazíme na texty nebo myšlenky, kterým úplně nerozumíme nebo je nechápeme. Koneckonců, jde o Boží slovo a my jsme jen hříšné lidské bytosti. Boží slovo je však dostatečně jasné ve věcech, které potřebujeme znát a chápat v souvislosti s otázkou spasení.

Bibli vykládáme Biblí. Ježíš jim vykládal to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Bible se může vysvětlovat sama jen díky tomu, že všechny texty Písma spojuje vnitřní jednota. Sama vnáší do procesu poznávání další světlo. Nemusíme pro potvrzení vlastního názoru svévolně spojovat různé texty. Namísto toho pozorně bereme v úvahu kontext jednotlivých částí i celé knihy. EGW napsala:  Jednu část Písma je třeba porovnávat s jinými částmi. Student Bible by se měl naučit pohlížet na Bibli jako na celek a vnímat vztahy mezi jednotlivými částmi. Měl by pochopit její velkolepé hlavní téma – Boží původní záměr se světem, vznik velkého sporu a dílo vykoupení.“ (Ed 190; VYCH 113).

Sola skriptura a Ellen G. Whiteová. Je důležité vždy znovu odkazovat zpět na Boží „zákon a svědectví“ jako na normu našeho učení, a našich doktrín. Na místě je i otázka, co s dílem Ellen G. Whiteové, která také byla Bohem inspirována a sloužila jako Boží posel. Jaký je vztah mezi jejími spisy a Biblí? Bible byla základem a ústředním tématem její myšlenek a teologických názorů. Opakovaně potvrzovala, že Bible je nejvyšší autoritou a konečnou normou pro naši víru a náš život (VDV 386). Její spisy nikdy nemají být zkratkou ani náhradou pečlivého studia Písma. Sama vždy zdůrazňovala Bibli jako jediné pravidlo víry a života.

Podněty k zamyšlení. „Opravdový student Bible by k ní měl přistupovat s ochotou učit se. Nemůžeme ji číst proto, abychom v ní našli důkazy pro podporu svých názorů, ale proto, abychom věděli, co říká Bůh.Pravé poznání Bible je možné získat jen s pomocí Ducha, který ji sám inspiroval. Chceme-li toto poznání získat, musíme podle něj žít.Máme poslouchat vše, co Boží slovo přikazuje. …

 

4. Bible jako základ naší teologie

 „K zákonu a svědectví! Pokud však nechtějí, pak ať si říkají slova, v nichž není žádné světlo. (Iz 8,20) Každá křesťanská církev používá pro podporu své věrouky Bibli. Výklad Písma ovlivňuje – tradice, zkušenost, způsob myšlení a hodnocení okolností a dějů kolem nás, kultura i samotná Bible. Který z uvedených vlivů je rozhodující při našem výkladu Písma? Co v konečném důsledku určuje směr celé naší teologie?

Tradice.  Dobře prorokoval Izaiáš: „Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne“. Tradice je souhrn ustálených názorů a myšlenek přenášených z generace na generaci.  Nemusí být sama o sobě špatná, ale v souvislosti s tradicí existují i některá významná nebezpečí. Tradice má tendenci se v čase rozrůstat. Lidské tradice nejsou rovny Božím přikázáním (Božímu Slovu), proto Ježíš kritizoval ty, kdo rušili Boží slovo svou tradicí. Rozlišujeme my mezi poselstvím Božího slova a učením lidské tradice?

Zkušenost. Je důležité, abychom ve svém životě prakticky prožívali Boží dobrotu, trpělivost, shovívavost, dobrotivost, a lásku. Bůh touží, abychom zakoušeli krásu vztahů, hudby, výtvarného umění a zázraků stvoření, ale především aby byl náš život naplněn radostí z jeho spasení a z moci zaslíbení jeho slova. Naše životní zkušenost zpětně formuje naše vnímání Boha, a dokonce i naše chápání jeho slova. Naše zkušenost má ale svá omezení a nedostatky.

Kultura. Kultura je ve smyslu této části úkolu protipólem Božího slova-je lidským slovem. Podobně, jako izraelský národ i nás ovlivňuje (formuje?) kultura okolního světa. Ovlivňuje i naše pochopení Božího slova. Stavíme Boží slovo na místo, které překračuje všechny kulturní kategorie vycházející z příslušnosti k různým etnikům, státům a sociálním skupinám? I když stále ještě žijeme na světě, neměli bychom milovat to, „co je ve světě“. Přemýšlejme o aspektech, které jsou v naprostém rozporu s křesťanstvím?

Způsob uvažování – je určen výchovou a vzděláním. Duchovní výchova nám poskytuje zbraně, kterými boříme lidské výmysly. Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem. Je důležité, aby naše myšlenky byly podřízeny Kristu. Vzdělání může poskytnout rozumné argumenty – v 18. st. začal věk osvícenství a racionalizmu. Lidský rozum získal dominantní postavení a přesvědčení, že vše můžeme poznat vlastním rozumem. Lidský rozum se stal testem a normou pravdy, autoritou, pro církve. Vše, co nebylo možné zdůvodnit a pochopit lidským rozumem, bylo odmítnuto a zpochybněno. Takový postoj ovlivnil chápání mnoha částí Písma a lidé odmítají zázraky a nadpřirozené Boží skutky (jako stvoření, narození a vzkříšení Krista atd.) Proto potřebujeme být osvíceni Božím slovem.

Bible. Jako adventisté sedmého dne věříme, že Duch Svatý inspiroval pisatele i překladatele Písma. Bible má pro nás větší autoritu než lidská tradice, zkušenost, kultura nebo lidský rozum. Někteří lidé tvrdí, že od Ducha svatého přijali speciální „zjevení“ a pokyny. Často se však ukazuje, že taková „zjevení“ nejsou v souladu s poselstvím Bible. Ale každý, kdo snižuje význam Božího slova a překrucuje jeho jasné poselství, vstupuje na nebezpečnou půdu a nenásleduje vedení Ducha svatého. Písmo je pro nás bezpečnějším rádcem v duchovních otázkách než naše subjektivní dojmy. Odmítnutí Bible jako normy má negativní následky na náš duchovní i fyzický život.

Podněty k zamyšlení. Který ze studovaných vlivů má svrchovanou autoritu v našem osobním životě? Stávají se problémem, jestliže odporují tomu, co učí Písmo. Ještě horší však je, když tyto vlivy mají přednost před Božím slovem. Umožňujeme, aby Boží slovo ovlivňovalo a měnilo prostřednictvím služby Ducha Svatého náš život? Zachovávat do detailu lidské tradice je jednodušší než žít podle ducha Božího zákona. Uvažujme, jaké místo by měla mít tradice v naší církvi. Tradice mohou být ku prospěchu, ale i zdrojem nebezpečí.  Nikdy však, ať je jakkoli dobrá, nesmí nahradit psané Boží slovo. Rovněž naše zkušenosti musíme vždy posuzovat na základě Božího slova. A na závěr, nenechejme se negativně ovlivňovat kulturou a společenskými hodnotami.

 

3. Pohled Ježíše a apoštolů na Bibli

Jako adventisté přistupujeme k celému Písmu tak, jak vnímali Ježíš i apoštolové Starý zákon, jenž byl jedinou „Biblí“, kterou tehdy měli. Výklad Bible pohledem filozofie, která zpochybňuje inspiraci i autoritu Písma, odmítáme. Bible není záznam názorů lidí, kteří žili v relativně zaostalých společenstvích, je to Boží Slovo.

Je psáno. Hned po křtu se Ježíš 40 dní postil a pak ho přišel pokoušet satan. Ježíš se proti satanovým pokušením bránil slovy „Je psáno:“ 1)… ,že člověk bude živ každým slovem, které vychází z Božích úst; 2)Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět‚ a jeho jediného uctívat. Pravé uctívání se soustřeďuje jen a jen na Boha a spočívá v podřízení se jeho slovu; 3) v souvislosti s troufalostí a projevem nezávislosti na Bohu Ježíš satanovi říká: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ Jen a jedině Bible je základem naší víry a štítem v boji proti pokušením. Ježíš založil svou obranu výhradně na moci a autoritě Božího slova. Naučme se i my být závislí na Božím slovu a brát jej vážně, tak jako Ježíš.

Ježíš a zákon. Ježíš vedl své učedníky k tomu, aby poslouchali Boží slovo a Boží zákon. Nikde se nesetkáváme ani s náznakem toho, že by zpochybňoval autoritu nebo důležitost Písma. Neustále se na Písmo odvolával jako na zdroj božské autority. Rozumové poznání Písma a jeho učení nestačí, ani na poznání pravdy, ani na poznání Hospodina. Ježíš kladl důraz na „zákon“ zjevený ve SZ. I my bychom měli Bibli představovat jako slovo věčného Boha a jako základ veškeré víry.

Ježíš a celé Písmo. A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Ježíš se dvakrát zjevil učedníkům a opakovaně jim vysvětloval, jak se na něm naplnila proroctví Písma – začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Pak jim „otevřel mysl, aby rozuměli Písmu“. Jasně jim ukázal, že on je Slovo, které se stalo tělem. On je naplněním Písma (Božího Slova). Když půjdou do celého světa a budou hlásat dobrou zprávu o spasení, i oni mají vykládat celé Písmo a přinášet porozumění a moc Bible nově obráceným. Měli je „učit, aby zachovávali všecko, co jim přikázal“.

Ježíš a historická spolehlivost Písma. Ježíš učil, že Bible je Božím slovem, protože to, co říká Bible, je shodné s tím, co říká Bůh. Původ Písma vychází z Boha, a proto má konečnou autoritu v každé oblasti života. Bůh jednal v průběhu dějin tak, aby lidstvu zjevoval svou vůli prostřednictvím Písma. Ježíš vždy důsledně přistupuje k starozákonním osobám, místům a událostem jako k historickým aktům, ne jako k pouhým mýtům s nějakým duchovním poselstvím.

Apoštolové a Písmo. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; Všichni novozákonní autoři považují Starý zákon za Boží slovo. Je pro ně autoritativním Božím slovem. Nespochybňují  důvěryhodnost jakékoli části Písma. Existuje velmi těsná souvislost mezi Písmem a hlasem samotného Boha. Z knihy Skutky apoštolů vyplývá, že Davidova slova jsou Božími slovy, připisuje Bohu, že slib, daný praotcům, splnil Bůh nám, jejich dětem, a vzkřísil Ježíše. Existuje mnoho míst, které ukazují, že texty Starého zákona tvoří základ, na kterém stojí učení Ježíše i apoštolů.

Podněty k zamyšlení.

 „Lidé se považují za moudřejší, než je slovo Boží, moudřejší než samotný Bůh. Místo toho, aby se pevně postavili na neměnný základ a vše podrobili zkoušce Božím slovem, posuzují slovo pouze na základě svých vlastních vědeckých myšlenek a názorů. A pokud Písmo není v souladu s jejich vědeckými představami, zavrhují ho jako nedůvěryhodné.“ (ST 27. 3. 1884, str. 1)

„Ti, kteří se nejlépe seznámí s Boží moudrostí a jeho záměry zjevenými v jeho slově, se stávají duševně silnými muži a ženami. Zároveň se mohou stát užitečnými spolupracovníky velkého Učitele, Ježíše Krista. … Kristus dal svému lidu slova pravdy a všichni jsou povoláni, aby se podíleli na jejich zvěstování světu. … Bez poznání pravdy obsažené v Písmu není posvěcení. Proto je tak zásadní, aby to každý pochopil.“ (FE 432)

 

2. Původ a podstata Bible

Úvod. Způsob vnímání původu Bible a její podstaty má vliv na roli, kterou Písmo hraje v našem osobním i sborovém životě. Náš výklad Bible je formován a ovlivňován naším pohledem na proces zjevení a inspirace. V první řadě musíme dovolit, aby Písmo určovalo způsob, jakým k němu budeme přistupovat. Duchovní pravdy Písma nemůžeme zkoumat a chápat tak, jako by Bůh neexistoval. Náš přístup k Božímu slovu musí formovat víra, ne skepticizmus a pochybnosti.

Bible jako Boží zjevení. Žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Proroci byli vedeni Duchem svatým a jejich poselství pocházel přímo od Boha. Proto je pravdivé a důvěry hodné. Přímá komunikace mezi Bohem a konkrétním člověkem je podle Písma prokázanou skutečností. Bible tedy má mimořádnou, božskou autoritu. Bible nám byla dána také pro naši křesťanskou praxi. Písmo je totiž „dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti“ (2Tm 3,16.17). K aplikaci do života však potřebujeme pomoc Ducha svatého.

Inspirace Písma. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha. Bůh používá ke zjevení své vůle člověku lidskou řeč, proto je možné Boží zjevení zaznamenat. Žel, často nejsou všechny části v našem životě stejně důležité. I když nebyly všechny části přímo nebo nadpřirozeně zjeveny, je Bohem inspirováno celé Písmo. Psaly ho lidské ruce a rozmanitý literární sloh jednotlivých knih prozrazuje charakteristické rysy různých pisatelů. Pravdy pocházející z Božího Ducha jsou vyjádřeny lidskou řečí.

Psané Boží Slovo. Bůh stvořil lidskou řeč a jejím prostřednictvím promlouval k člověku. Dal vybraným lidem schopnost, aby spolehlivým a důvěryhodným způsobem sdělovali zjevené pravdy a inspirované myšlenky. Psané slovo Bible nás vede zpět k Bohu a jeho vůli. Psaný dokument má mnoho výhod, jako je možnost uchování, šíření, počet oslovených v dané chvíli.

Ježíš Kristus a Písmo. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. (Obsah pojmu „(jedno) Boží SLOVO“ je nesrovnatelné s jedním lidským slovem). Ježíš (a celý jeho život a dílo) je tím Božím Slovem. V tomto smyslu lze i Bibli chápat jako Boží Slovo, ale Ježíš Kristus a Písmo nejsou jedno a totéž. „Bible obsahuje Bohem sdělené pravdy vyjádřené lidskou řečí, je spojením Božího s lidským.“

Bible přijímaná vírou. Pro pochopení Boha a jeho slova je důležitá víra. Se skeptickým a pochybovačným přístupem nepochopíme Písmo správně. Písmo svaté, Starý i Nový zákon, je psané Boží slovo, které bylo dáno Boží inspirací. Inspirovaní autoři mluvili a psali pod vlivem Ducha svatého. V tomto slově Bůh svěřil lidstvu poznání nezbytné ke spasení. Písmo svaté je nejvyšším, autoritativním a neomylným zjevením Boží vůle. Je měřítkem charakteru, zkušebním kamenem zkušeností, autoritativním základem učení a spolehlivým záznamem Božích činů v dějinách.

Podněty k zamyšlení. Ačkoli Bible je nezbytnou součástí naší víry, sama o sobě by neměla žádný skutečný duchovní význam, kdyby při studiu Písma na naše srdce a mysl nepůsobil Duch svatý. „Bůh ve svém slovu poskytuje lidem vědomosti potřebné ke spasení. Písmo svaté je proto třeba přijímat jako autoritativní, neomylné zjevení Boží vůle. Je měřítkem charakteru, zjevuje věrouku a je zkušebním kamenem pro posuzování zkušeností. Skutečnost, že Bůh zjevil lidem svou vůli prostřednictvím svého slova, ovšem neznamená, že je už zbytečná stálá přítomnost a pomoc Ducha svatého. Naopak, náš Spasitel slíbil, že jeho Duch bude objasňovat Boží slovo jeho služebníkům, vysvětlovat jeho učení a ukazovat, jak je mají aplikovat. Protože Bibli inspiroval Boží Duch, je nemožné, aby učení Ducha odporovalo tomu, co učí Boží slovo.“ (GC 9; VDV 10)

  

1 Jedinečnost Bible

Úvod. Bible je jedinečná kniha. V průběhu 15-ti století ji postupně psalo více než 40 autorů. Zachovalo se více než 24 000 novozákonních rukopisů. Bible byla první překládanou a tištěnou knihou. Je rozšířena v různých jazycích 95-ti % populace. Je jedinečná svým obsahem a poselstvím, které se zaměřuje na Boží vykupitelské činy v průběhu dějin. Historické zprávy jsou protkány proroctvími, které předpovídají budoucí Boží plány, a příchod jeho království. Bible je živé Boží slovo.

Živé Boží slovo. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. (J 1,14.) Již Mojžíš ve SZ době zdůraznil, že lid má svůj zrak upírat na Boha a hledat Boží vůli. Z generace na generaci si měli předávat Boží plán spasení. Na konci pozemských dějin zde Bůh bude mít ty, kteří budou zachovávat Boží přikázání a budou mít Ježíšovu víru. Ježíš je základem a také cílem celého Písma. Skutečnost, že žil, zemřel a opět žije, je velkým zaslíbením věčného života ve zcela nové existenci.

Kdo a kdy napsal Písmo?  Různorodost autorů, jejich geografické rozmístění a prostředí, ze kterého pocházeli, ovlivnili způsob, jakým psali poselství různým skupinám posluchačů. Bibli psali lidé pocházející z různého prostředí a nacházející se v různých situacích. Měli různé vzdělání, povolání a věk. Všichni ale byli povolaní Bohem, inspirovaní Duchem svatým zaznamenali poselství Božímu lidu. Vše bylo napsáno k našemu poučení, důvěryhodným a spolehlivým způsobem, tvořícím jedinečný celek.  

Bible jako prorocká kniha. Panovník Hospodin nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům. Více než 30 % Bible, tvoří proroctví. Ve SZ se nachází 65 přímých proroctví o Mesiáši a celá řada symbolických předobrazů jeho života a služby, jako např. místo a čas jeho narození, způsob jednání.  Starozákonní proroctví se s dokonalou přesností naplnila v životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. To je svědectvím o jejich božské inspiraci a nadpřirozeném zjevení. Předpověděný pád Jeruzaléma,  vtělení, smrt i vzkříšení Mesiáše jsou pro nás ujištěním o hodnověrnosti Bible.

Bible jako kniha naděje. Bible zaznamenává Boží jednání v dějinách, které směřuje k jasně definovanému cíli:  (1) zaslíbení Mesiáše a (2) Ježíšovu druhému příchodu. Nový Zákon přináší svědectví, že Ježíš zemřel a byl vzkříšen. Mnozí ho viděli, mluvili s ním, dotkli se ho.  Skutečnost, že vstal z mrtvých a dnes žije, je zárukou, že i mrtví budou vzkříšeni tak jako on.

Proměňující moc Písma. Úcta k Bohu a jeho slovu vedla krále k tomu, že roztrhl své roucho. Jeho otec Amón a dědeček Menaše páchali zlo a vedli celý národ do záhuby a svitek zapadl do zapomnění. Jóšijáš si uvědomil, jak daleko se celý národ vzdálili od uctívání pravého Boha. Okamžitě začal v celé zemi provádět reformu. Jediným místem k uctívání Boha se stal Hospodinův chrám v Jeruzalémě. Objev „knihy Zákona“ vedl k usvědčení a pokání a dal sílu ke změně. Změna začala u krále a postupně se rozšířila na celé Judsko. Svědectvím o moci Písma je změna života konkrétních lidí. Boží slovo zjevuje naši opravdovou podstatu a naši potřebu Spasitele. Bible má moc měnit životy.

Podněty k zamyšlení.  „Bůh ve svém slovu poskytuje lidem vědomosti potřebné ke spasení. Písmo svaté je proto třeba přijímat jako autoritativní, neomylné zjevení Boží vůle. Má být kritériem charakteru, má zjevovat věrouku a má být zkušebním kamenem naší zkušenosti.“ (GC 9; VDV 10)

Proroctví potvrzují Boží původ Bible a posilují naši víru. Ježíš a apoštolové neochvějně věřili v pravdivost a Boží autoritu Písma. Ježíš opakovaně odkazoval na texty Písma a zdůrazňoval, že se Písma musí „naplnit“. Protože Ježíš přistupoval k Písmu s vážností, měli bychom tak přistupovat k Písmu i my.

 

Obsah

  1. Jedinečnost Bible
  2. Původ a podstata Bible
  3. Pohled Ježíše a apoštolů na Bibli
  4. Bible jako základ naší teologie
  5. Pouze Písmo
  6. Proč potřebujeme vykládat Písmo?
  7. Jazyk, text a kontext
  8. Stvoření
  9. Genesis a některé sporné pojmy
  10. Bible jako kniha dějin
  11. Bible a proroctví
  12. Jak přistupovat k obtížným textům?
  13. 13. Život podle Božího slova

 

Obsah úkolů tohoto čtvrtletí lze rozdělit do dvou základních okruhů.  

  1. Jedinečnost Bible (původ, čas vzniku, jazyk, autorství, význam).
  2. Obsah (Dějiny – příběhy, proroctví, poučení, norma chování)

  

Úvod : Jak lépe porozumět Bibli

Jako adventisté sedmého dne se hlásíme k protestantizmu a uplatňujeme princip sola scriptura. „Pouze Písmo“ je výhradním autoritativním základem našeho učení a naší náboženské zkušenosti. Přesto mnozí  protestanté věří například v neděli, v nesmrtelnost duše, a dokonce v tajný Ježíšův návrat na Zemi. Věřit zdaleka nestačí. Jak roste počet různých učení, musíme vědět, jak Bibli správně vykládat. Toto čtvrtletí budeme studovat, jak správně číst, chápat a vykládat Bibli a co o sobě říká samotná Bible, jako např. „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha …“ To znamená celé. „Z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha“ (2Pt 1,21). V jejich poselství jsou klíče k porozumění smyslu Božího slova. Např. způsob, jakým evangelisté a apoštol Pavel vykládali Starý zákon. Ježíšův přístup je pro nás tím nejlepším příkladem a tou nejlepší inspirací. Budeme se věnovat i tomu, jak je náš výklad Písma ovlivněn našimi vlastními předsudky, naším uvažováním o významu kontextu, jazyka, kultury a dějin. Budeme zkoumat, jak lépe porozumět podobenství, proroctví, biblické dějiny, napomenutí, chvály, prorocké vidění a sny.

 

Shrnutí úkolů sobotní školy 1.čtvrtletí 2020         

autor Ján Petrovič

13. Z prachu ke hvězdám

„Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy.“ Kniha Daniel začíná Nebúkadnesarovým napadením Judska a odvedením zajatců do Babylónu a končí povstáním Michaela, který vysvobozuje Boží lid z Babylónu posledních dnů. V závěru Bůh udělá všechno, co je nezbytné ve prospěch a pro záchranu svého lidu.

Náš ochránce Míkael. Úvodní verš naznačuje události na konci času. Povstane nebeský ochránce (samotný Ježíš), aby vysvobodil Boží lid z ruky nepřátel. Načasování Míkaelova zásahu spadá do „v oné době“. Je to období, které trvá od pádu papežství v roce 1798 až po vzkříšení na konci času (Da 12,2). Sloveso „povstane“ odkazuje na dvě souvislosti. 1) Míkael jedná jako vojenský velitel, který chrání svůj lid a v posledních etapách velkého sporu 2) aby Míkael na nebeském soudu jednal jako Obhájce.

Zapsáni v knize. Bude to doba soužení, kterou nelze k ničemu přirovnat. Od vzbouřeného lidstva bude odňat Duch svatý. E.G.Whiteová o této době soužení píše: „Boží Duch, kterému tvrdošíjně vzdorovali, od nich odstoupil. Nebude je chránit Boží milost a budou vydáni napospas satanu, který pak zavleče obyvatele světa do závěrečné velké doby soužení. Boží andělé přestanou bránit průchodu lidských vášní – uvolní se všechno zadržované napětí. V Bibli se mluví o knize života a o knihách, se záznamy skutků. Když jsme však předali svůj život Kristu, naše jména jsou zaznamenána v knize života a naše zlé skutky jsou u soudu vymazány. Nebeské záznamy poskytují před celým vesmírem důkazy, že patříme Kristu, a proto máme právo být v čase soužení ochráněni.

Vzkříšení. U Daniela nacházíme nejjasnější starozákonní zmínku o vzkříšení. Metafora o spánku naznačuje, že v lidském těle „nebydlí“ žádná nesmrtelné duše. Člověk je nedělitelná jednota těla, mysli a ducha. Při smrti člověk přestává existovat a zůstává v nevědomém stavu až do svého vzkříšení. Vzkříšení je opačný sled toho, co se děje jako následek hříchu. „Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!“ Míkael „povstává“ a spolu s ním vstanou všichni, kteří mu patří. Povstanou z „prachu země“, aby svítili jako hvězdy na věčné věky.

Zapečetěná kniha. Proč byla kniha zapečetěna až do doby konce? Přestože ji mnozí studovali, klíčová naučení a proroctví zůstávala záhadou. Od dob protestantské reformace knihu Daniel studovalo stále více lidí. Po roce 1798 byla kniha Daniel ‚odpečetěna‘. Někteří lidé proroctví pochopili a začali šířit zprávu o blízkém soudu. Na konci 18. a začátkem 19. století se v různých částech světa probudil nový zájem o proroctví knih Daniel a Zjevení. Studium proroctví vedlo k přesvědčení, že druhý příchod Ježíše Krista je blízko. Dnes je toto přesvědčení hnací silou celosvětového hnutí.

Čekání.  V závěru je zmínka o třech časových úsecích. Tři a půl času je odpovědí na otázku: „Kdy nastane konec těch podivuhodných věcí?“  1290 a 1335 dní (let) odpovídají na otázku, jaké bude zakončení toho všeho. 1 335 dní končí v roce 1843, v čase milleritského hnutí a obnoveného zájmu o studium proroctví. Byl to čas očekávání plný naděje na bezprostřední příchod Ježíše Krista.

Podněty k zamyšlení.  Pán část proroctví vztahující se na dobu konce, zavřel a zapečetil. Apoštol Pavel varoval církev, aby neočekávala příchod Ježíše Krista za jeho života. Po velkém odpadnutí a dlouhém období vlády ‚člověka nepravosti‘ můžeme očekávat Kristův příchod. Pavlovo varování platí pro celé křesťanské období až do roku 1798. Teprve pak mělo být hlásáno poselství o Ježíšově druhém příchodu. Stanovením data závěrečných událostí se vystavujeme velkému nebezpečí.  

JP: Představte si, že vám někdo řekne, co vás, vaše milé, vaši zemi, nebo celý svět čeká zítra, pozítří, pak za týden, za rok*, za deset*, sto či tisíc let (*nastane soužení, jaké dosud nebylo). Do kdy bude popis podle prorockých slov odrážet obraz našeho života a světa podle dnešní zkušenosti? 

Ty však vytrvej až do konce. Potom odpočineš, ale v poslední den vstaneš, abys přijal odplatu.

 

12. Od severu a jihu do nádherné země

Da 11 nese podobné znaky jako předchozí prorocké vize. 1) Začíná za dnů proroka a směřuje dále do budoucnosti 2) Postupně vynořují světové mocnosti, které utlačují Boží lid 3) Každá prorocká vize vrcholí dobrou zprávou a šťastným koncem. Da 11 sleduje tři základní linie. (1) Začíná pohledem na perské krále (2) Popisuje posloupnost bojů mezi králem Severu a králem Jihu a způsob, jakým ovlivňují Boží lid. (3) Celá kapitola končí pozitivně.

Proroctví o Persii a Řecku.  Gabriel říká Danielovi, že v Persii ještě povstanou tři králové. Čtvrtý král byl Xerxes (v knize Ester Achašveróš). S obrovskou armádou zaútočil na Řecko. Navzdory přesile se řecké vojsko ubránilo. Historie pomáhá identifikovat „bohatýrského krále“ jako Alexandra Velikého. Alexandr zemřel náhle ve věku 32 let a království si rozdělili čtyři jeho generálové. Proroctví se naplnilo přesně podle předpovědi nebeského posla, protože Bůh je vládcem dějin.

Proroctví o Sýrii a Egyptě.  Po smrti Alexandra Velikého (323 př. Kr.) se obrovská Řecká říše rozpadla na čtyři hlavní části. Pokus o sjednocení obou dynastií měl jen velmi krátké trvání. Konflikt, který přímo ovlivnil Boží lid, se obnovil. Da 11 se věnuje některým událostem, které se dotknou Božího lidu během následujících staletí. Bůh usměrňuje chod historických událostí, a pokud mu to dovolíme, může měnit i naše životy.

Řím a vůdce smlouvy. Text není vůbec jednoduchý. Přesun moci z helénských králů směrem na pohanský Řím je vyjádřen ve verši Da 11,16. Zastaví se i v nádherné zemi a jeho ruka přinese zkázu. Nádherná země je země kolem Jeruzaléma a mocnost, která Izrael i celý svět ovládla, byla právě Římská říše. Zmínka o Kristu jako o „vůdci smlouvy“ je ukazatelem, který nám pomáhá vidět plynutí dějinných událostí.

Následující mocnost.  Nový mocenský systém míří svůj útok především na Boha a jeho lid. Tento král se dopustil následujících činů: 1) Postavil se proti Boží smlouvě o spasení. 2) Malý roh podnikl duchovní útok proti Kristově službě v nebeské svatyni. 3) Do chrámu umístil „ohyzdnou modlu pustošitele“ 4) Tato mocnost útočí na Boží lid až „…do jistého času.“ 5) Bude se vypínat a činit větším nad každého boha a bude divně mluvit i proti Bohu bohů, co mu nepřísluší“.

Závěrečné události. Čas konce je období, které trvá od pádu papežství v roce 1798 až po vzkříšení mrtvých. Král Severu je označením duchovního nepřítele Božího lidu. Za krále Jihu je považován ateizmus. Nádherná svatá hora (Sión) je symbolickým označením Božího lidu, který se nachází po celém světě. Události z proroctví bychom mohli charakterizovat následovně: (1) Francouzská revoluce se pokusila o likvidaci náboženství a porážku papežství – tento pokus se však nevydařil. (2) náboženské síly vedené papežstvím a jeho spojenci nakonec porazí síly ateizmu a vytvoří spojenectví s poraženým nepřítelem. (3) někteří z těch, kteří nejsou součástí Božího lidu, se k němu v poslední chvíli přidají. (4) síly zla budou nakonec zničeny a bude ustanoveno Boží království.

Podněty k zamyšlení.  Je zajímavé, že v odkazu k textu Da 11,29–39 identifikoval Martin Luther „ohyzdnou modlu pustošitele“ (Da 11,31) s papežstvím, s jeho učením a praktikami. Souvislost mezi kapitolami sedm, osm a jedenáct posiluje pohled Luthera a mnoha protestantských teologů, že instituce papežství a jeho učení jsou naplněním těchto proroctví v dějinách. V této souvislosti Ellen G. Whiteová napsala: „Žádné společenství věřících v dosahu moci Říma se nemohlo dlouho těšit svobodě svědomí. Jakmile papežství získalo moc, snažilo se tvrdě zasáhnout proti každému, kdo odmítal uznat jeho nadvládu. Tak se jeho moci poddali postupně všichni křesťané.“ (GC 62; VDV 45)

 

11. Od zápasu k vítězství

10.kapitola knihy Daniel představuje závěrečné vidění, které pokračuje  v  11. a 12. kapitole. Toto vidění se týká „velké strasti“ (Da 10,1), „velkého boje“ (B21), je „o velikém válečném tažení“ (ČSP). Zatímco Da 11 doplňuje některé detaily tohoto konfliktu, Da 10 ukazuje jeho duchovní rozměr a zjevuje, že na pozadí pozemských zápasů zuří duchovní konflikt vesmírných rozměrů. Když se modlíme, zapojujeme se do tohoto vesmírného konfliktu způsobem, který má nedozírné důsledky.

 A opět půst a modlitba.  Danielův postoj byl pravděpodobně ovlivněn situací Židů, kteří se právě vrátili z Babylónu do Izraele. Samařané požadovali od krále, aby zastavil rekonstrukční práce. Daniel se tři týdny postil a prosil Boha, aby Kýros umožnil pokračování prací. Při uvažování o Danielově modlitebním životě si uvědomíme tyto principy: 1) máme být vytrvalí, i když odpověď nepřichází 2) přímluvné modlitbě za druhé bychom měli věnovat čas 3) modlitba vybízí Boha k činům.

Muž ve lněném oděvu.  Jen těžko si dokážeme představit velkolepost toho, čeho se stal Daniel svědkem. Zjevení bytosti nás přivádí zpět k „Synu člověka“. Jeho lněné roucho a zlato připomínají kněžské symboly a znamení královské důstojnosti. Podobnost blesku, ohni, bronzu a silný hluk vytváří obraz nadpřirozené bytosti. Boží blízkost Daniela přemohla, aby následně od Boha obdržel nástin lidských dějin od jeho současnosti až po ustanovení Božího království.

Dotek anděla.  Ochromený prorok padl na zem. Pak se objevuje anděl, aby se ho dotkl a uklidnil ho. První dotek umožňuje, aby se postavil a slyšel slova povzbuzení. Danielova modlitba se dotkla nebes. Pro nás to může sloužit jako ujištění, že Bůh naše modlitby slyší. Po druhém doteku může promluvit. Bůh k nám promlouvá, ale zároveň chce, abychom se mu i my otevřeli a řekli mu o svých pocitech, potřebách a touhách. Třetí dotek dodává Danielovi sílu. Cílem vidění, bude povzbudit Daniela, reagovat na jeho zármutek a obavy, které mu způsobila neutěšená situace v Jeruzalémě.

Velký boj.  Jakmile se Daniel začal modlit, mezi nebesy a zemí se rozpoutal duchovní boj. Nebeské bytosti začaly zápasit s perským králem, aby Izraelcům umožnil pokračovat v obnově jeruzalémského chrámu. Král byl  jen obyčejný člověk, za kterým stála jiná duchovní bytost, která jej podněcovala, aby Izraelcům neumožnil pokračovat v obnově chrámu. Král Persie, proti kterému se postavil Míkael, nebojuje sám. V duchovním boji za něj bojuje satan a jeho andělé. Satan usiloval o to, aby médo-perská vláda přestala být Božímu lidu nakloněná, andělé pracovali ve prospěch přesídlenců. Archanděl Gabriel tři týdny zápasil se silami zla, které bránily vlivům působícím na Kýrovu mysl. V závěru tohoto zápasu dokonce musel Gabrielovi přispěchat na pomoc sám Kristus.

Vítězný Míkael. Nejdůležitější postavou knihy Daniel je „Syn člověka“, „velitel zástupu“ , Míkael („kdo je jako Bůh?“), „ochránce Míkael“ nebo také Kníže Božího lidu. Míkael se objevuje jako ten, kdo chrání Boží lid. Nemůže to být nikdo jiný než Ježíš Kristus. Když čelíme mocnostem zla, můžeme důvěřovat Ježíši, který je naším zastáncem proti nepříteli, který není z masa a kostí.

Podněty k zamyšlení.   „…Archanděl Gabriel tři týdny zápasil se silami zla, které bránily vlivům působícím na Kýrovu mysl. … Vítězství bylo nakonec vybojováno; mocnosti zla byly po dobu vlády krále Kýra a jeho syna Kambýsa drženy pod kontrolou.“ (PK 571.572; OSU 214) „Jak velkou čest Danielovi prokázal Majestát nebes! Povzbudil a uklidnil svého chvějícího se služebníka a ujistil ho, že jeho modlitby nebesa vyslyšela. Jako odpověď na Danielovu vroucí modlitbu byl poslán anděl Gabriel, aby ovlivnil srdce perského krále. Tři týdny odolával vládce říše vlivu Božího Ducha, ačkoli se Daniel postil a modlil. Ale nakonec přichází nebeský Kníže, archanděl Míkael, aby v odpověď na Danielovu modlitbu obrátil srdce tvrdohlavého krále a přivedl ho k jasnému rozhodnutí a činu.“ (SL 51)

 

10. Od pokání k útěše

„Panovníku, slyš, odpusť, pozoruj a jednej! V Da 9 se nachází jedna z nejdůležitějších a nejpozoruhodnějších modliteb Bible. Daniel se modlil pravidelně. Modlitba se stala útočištěm, kde nacházel povzbuzení ke zvládnutí obtížných problémů. I když slyšel vysvětlení základních obrysů proroctví, neznal podrobnosti o časovém období, o němž mluvily dvě nebeské bytosti. V 9. kapitole, dostává jako odpověď na upřímnou modlitbu, více světla.  

Boží slovo, základ poznání. Daniel při studiu porozuměl, že období zajetí má trvat sedmdesát let.  Podle Jeremjášova proroctví se měl Boží lid brzy vrátit do své vlasti. Daniel ze studia svatých spisů pochopil i vážnost hříchů svého lidu. Když se blížíme k posledním dnům dějin světa, potřebujeme více než kdykoliv předtím studovat Boží slovo a žít podle něj. Čím více budeme studovat Písmo, tím více budeme rozumět situaci, v níž se svět nachází.

Prosba o milost. Daniel věděl, proč na židovský národ dopadla katastrofa. „…Neposlouchali jsme Hospodina, našeho Boha, a neřídili se jeho zákony, které nám vydával skrze své služebníky proroky“.  Tato modlitba je prosbou o Boží milost a voláním, aby Bůh odpustil svému lidu jeho hříchy a zlo, kterého se dopustil. Daniel se odvolává se na Boží slitování, jeho jméno a čest.

Přímluvná modlitba. Daniel se modlí: zhřešili jsme, provinili jsme se, jednali jsme svévolně, bouřili jsme se a uchýlili jsme se od tvých přikázání a soudů… Sebe samého zahrnuje mezi hříšníky. Přímluvné modlitby se dotýkají Božího srdce, odvracejí následky jeho soudu a přinášejí vysvobození jako např. přímluvné modlitby Mojžíše a Elijáše. Když se modlíme za členy rodiny, za své přátele nebo jiné lidi v různých situacích, Bůh slyší naše modlitby a může zasáhnout. Daniel sehrál roli přímluvce nebo zprostředkovatele mezi Bohem a lidem. Modlil se za uzdravení a odpuštění. Ztotožnil se s celým národem a stal se příkladem toho, co dělá Kristus jako náš Přímluvce.

Mesiášovo dílo.  Danielova přímluvná modlitba i Boží odpověď se dotýkaly dvou základních témat: hříchů národa a zničení Jeruzaléma. Prostřednictvím Mesiášova díla budou lidé vykoupeni a zachráněni – a svatyně bude pomazána, tedy očištěna. Během období sedmdesáti týdnů se mělo: 1) Bude skoncováno s nevěrností. 2)Budou zapečetěny hříchy. 3)Dojde k zproštění viny. Jeho oběť na kříži přinesla smíření. 4)Uvedení věčné spravedlnosti. Kristus dal do pořádku náš vztah s Bohem. 5) Zapečetění vidění a proroctví.  6)Pomazání svatyně svatých.

Prorocký kalendář. Vidění o 2 300 večerech a jitrech přesahovalo Danielovo chápání a prorok mu neporozuměl. O 10 let později přichází Gabriel, aby pomohl Danielovi vidění pochopit. Dílo Mesiáše má být dokončeno na konci období sedmdesáti týdnů. Období musíme chápat jako 490 let. Počátečním bodem je příkaz k obnově a znovuvybudování Jeruzaléma, vydaný v roce 457 př. Kr.  Období 490 let bylo odděleno z 2 300 let z Da 8,14. Obě období začínají ve stejnou dobu.  Proroctví o 70-ti týdnech je rozděleno na tři časové úseky – prvních 7 týdnů (49 let) – znovuvybudování Jeruzaléma, 62 týdnů (434 let) vede k „pomazanému vévodovi“. V r. 27 po Kr. byl Ježíš Kristus pokřtěn a pomazán Duchem svatým pro své mesiášské poslání. Během posledního týdne měl být pomazaný zahlazen a v polovině toho týdne zastavit obětní hod i oběť přídavnou (což odkazuje na Kristovu smrt). Poslední týden proroctví končí v roce 34, kdy Štěpán zemřel mučednickou smrtí a poselství evangelia se začalo šířit i mezi pohany.

Podněty k zamyšlení. Proroctví o 70-ti týdnech souvisí s proroctvím o 2 300 večerech a jitrech. Oba časové úseky začínají v roce 457 př.Kr. První končí v r. 34 po Kr. a druhé v r. 1844 po Kr. Na základě toho dospějeme k závěru, že očištění svatyně, o kterém se hovoří u Da 8,14, začíná v roce 1844. Soud v Da 7, který je stejnou událostí jako očištění svatyně v Da 8, se odehrává po 1 260 letech pronásledování (Da 7,25) a zároveň před druhým příchodem Ježíše Krista a ustanovením jeho věčného království.

9.  Od poskvrny k očištění

Vidění zaznamenané v 8. kapitole knihy Daniel obdržel prorok v roce 548/547 př. Kr. a přináší upřesnění a vysvětlení soudu, který je popisován v předchozí kapitole. Na rozdíl od vidění z Da 2. a 7. kapitoly, vidění v 8. kapitole vynechává Babylón a začíná Médo-Perskou říší. Da 8 se velmi jasně zaměřuje na jednotlivé charakteristiky nebeské svatyně a na její očištění v souvislosti s nebeským dnem smíření. Da 8 ukazuje na očištění (ospravedlnění) nebeské svatyně.

Beran a kozel. Také 8.kap. přináší vidění o vzestupu a pádu království. Da 8 používá symboly berana a kozla, které jsou úzce propojeny s obřady dne smíření, který pro Izrael představoval čas soudu. Berani a kozli byli součástí obětní služby ve svatyni, ale jen během dne smíření současně. Jak vysvětluje anděl, beran se dvěma rohy představuje Médo-Perskou říši (Da 8,20). Kozel s velkým rohem podle vyjádření samotného biblického textu představuje Řecko pod vedením Alexandra Velikého (Da 8,21). Když „byl [kozel] na vrcholu moci, zlomil se ten velký roh a místo něho vyrostly čtyři nápadné rohy“ (Da 8,8).

Růst malého rohu. Jeho veliký roh se zlomil a místo něho vyrostly viditelné čtyři jiné. Pak z jedné z nich (stran) vyrazil jakýsi nepatrný roh, ale neobyčejně vzrostl. Nová mocnost povstává po Řecku a tento roh představuje Řím – nejprve pohanský a později papežský. Malé rohy z Da 7 a 8 mají velmi podobné charakteristiky. Oba jsou (1) malé (2) rostou (3) pronásledují (4) rouhají se a vyvyšují (5) útočí na Boží lid (6) mají vymezený prorocký čas (7) rostou až do doby konce (8) jsou zničeny nadpřirozeným zásahem.

Útok na svatyni. Činnost malého rohu je namířena proti Božímu lidu. Toto proroctví naplňuje papežský Řím, který po staletí pronásledoval věrný Boží lid. Daniel hovoří o „veliteli“,  „pomazaném vévodovi“, „ochránci Míkaelovi“. Taková označení se nemohou vztahovat na nikoho jiného než na Krista. Ježíš Kristus je naším Veleknězem v nebesích. Náboženský systém, který představuje papežství, se pokouší zatemnit a nahradit Kristovu službu smíření, službou kněží. Papežství zakazovalo překládání a rozšiřování Bible, mělo monopol na výklad Písma a tradici prakticky pokládá za důležitější než Písmo.

Očištění svatyně. Po zničujícím útoku malého rohu zaznívá zpráva, že svatyně bude očištěna. Pozemská svatyně zobrazovala základní principy plánu spasení. Každý den hříšníci přinášeli své oběti do svatyně a přijímali odpuštění vyznaných hříchů. Pravidelný proces očišťování se nazýval den smíření a odehrával se jednou za rok (Lv 16). Očištění svatyně podle Da 8,14 je nebeskou obdobou pozemské služby ve svatyni. Jako hříšníci potřebujeme Mesiáše, aby nám mohly být odpuštěny hříchy a mohli jsme obstát v den soudu.

Prorocký časový plán. Když Daniel viděl berana a kozla, po kterých následoval popis hrozných činů malého rohu, zaznívá ve vidění otázka: „Jak dlouho bude platit vidění…?“ Nebeská bytost odpovídá: „Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti.“ Toto prorocké období je potřebné počítat podle principu den za rok. To znamená, že představuje časové období 2 300 let. V osmé kapitole nenacházíme informaci, kdy časové období začíná. Další důležité údaje přináší devátá kapitola knihy Daniel.

Podněty k zamyšlení. 2.,7. a 8. kapitola knihy Daniel popisují posloupnost království velmi podobným způsobem. Mezi těmito třemi kapitolami existují jasné paralely, jako například jejich jména a posloupnost. Paralelu můžeme vidět i mezi scénou soudu v Da 7 (která se objevuje po období 1 260 let existence pohanského Říma [538–1798]) a očištěním svatyně, které se v Da 8 také objevuje až po vládě Říma. Soud, který vede ke konci světa, je toutéž událostí jako očištění svatyně v Da 8. V těchto dvou kapitolách se tedy nacházejí dvě různá zobrazení téže události. V obou případech se daná událost odehrává po období 1 260 let pronásledování, kterého se dopustil malý roh.

 

8. Z rozbouřeného moře do nebeských oblaků

Vidění v 7. kapitole je paralelou snu z 2. kapitoly a dále rozvíjí to, co bylo zjeveno. 1) odehrává se v noci a ukazuje moře rozbouřené čtyřmi větry. Obraz vody v noční temnotě připomíná jakoby zdeformované stvoření. 2) Zvířata jsou nečistá a různé smíšená, což symbolizuje porušení stvořitelského uspořádání. 3) Zvířata jsou zobrazena jako vládnoucí síly. 4) S příchodem Syna člověka se obnovuje Boží vláda a Bůh ji svěřuje těm, kterým právem náleží.

Čtyři šelmy. Daniel viděl sen. Hned v hlavních rysech ten sen popsal. Viděl jak z rozbouřeného moře vystoupila čtyři veliká zvířata – to čtyři králové povstanou v zemi. Každá šelma odpovídá určité části sochy z Nebúkadnesarova vidění. Lev symbolizuje Babylónskou říši. Medvěd představuje spojenou říši Médů a Peršanů. Levhart představuje Řeckou říši založenou Alexandrem Velikým. Strašlivá a hrůzu vzbuzující šelma s mnoha rohy se jeví o mnoho krutější než předchozí. Výstižně představuje pohanský Řím, který si podmanil svět, vládl mu a ničil ho.

Malý roh. Strašné zvíře mělo deset rohů. Mezi nimi vyrostl malý roh a tři rohy vyvrátil. Měl lidské oči a ústa, která mluvila troufale. Malý roh vedl boj proti svatým. 1) říká velké věci proti Nejvyššímu, 2) sužuje a pronásleduje svaté Nejvyššího, 3)  pokouší se změnit posvátné období a předpisy. Anděl uvádí i časový údaj o době působení malého rohu: čas a časy a polovina času. V kontextu prorockého vyjádření slovo čas znamená „rok“. Celkově jde o časové období tři a půl prorockého roku, a to podle principu „den za rok“ vyjadřuje období 1 260 let.

Zasedl soud. Po vidění o aktivitách malého rohu prorok sleduje scénu nebeského soudu. „Věkovitý“ usedl na svůj trůn. „Zasedl soud a byly otevřeny knihy.“ Tento soud se objevuje po období 1 260 let působení malého rohu (538 až 1798), ale před ustanovením Božího království. Starý zákon představuje různé podoby soudu, ale ten, o kterém se hovoří v Da 7, je odlišný. Jde o vesmírný soud ovlivňující nejen malý roh, ale i svaté Nejvyššího, kteří nakonec dostanou království.

Příchod Syna člověka. Viděl jsem ve vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému. Byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. 1) Syn člověka se zjevuje jako výjimečná nebeská bytost. 2) Přichází „s nebeskými oblaky“, což je typický obraz druhého příchodu Ježíše Krista. 3) je viditelným představením Pána, královskou postavou, je mu dána „vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků“ Náboženský systém, představený malým rohem ničí a deformuje uctívání, které náleží jen Bohu. Soud, o kterém se zde mluví, ukazuje obnovení pravé bohoslužby.

Svatí Nejvyššího. Ale království se ujmou svatí Nejvyššího. Ten roh vedl válku proti svatým a přemáhal je, až přišel Věkovitý a … nadešla doba a království dostali do držení svatí. Bude mluvit proti Nejvyššímu a bude hubit svaté Nejvyššího. Bude se snažit změnit doby a zákon. Svatí budou vydáni do jeho rukou až do času a časů a poloviny času. „Svatí Nejvyššího“ zůstávají věrni Božímu slovu, a proto jsou během vlády papežského systému pronásledováni. Boží lid však nebude podroben pronásledování pozemskými mocnostmi navždy. Království světa budou nakonec nahrazena Božím královstvím. Království bylo předáno Synu člověka (Da 7,14); když však přichází anděl, podle jeho slov jsou to právě „svatí“, kdo dostává království (Da 7,18). Syn člověka je úzce spojen s lidmi věrnými Bohu a jeho vítězství je vítězstvím těch, které zastupuje.

Podněty k zamyšlení. Po rozpadu Římské říše, po útoku barbarů ze severu, využil římský biskup příležitosti a porazil tři barbarské kmeny a sama sebe v roce 538 ustanovil za vládce nad Římem. Přisvojil několik politických a institucionálních funkcí, které v minulosti náležely římským císařům. Z toho se postupně rozvinulo papežství, které mělo mnohé světské i náboženské pravomoci. Trvalo až do roku 1798, kdy Napoleon zbavil papežský systém moci. Nebyl to konec Říma, ale bylo dočasně zastaveno pronásledování. Papež o sobě nejen tvrdil, že je Kristovým „náměstkem“, ale prosadil i mnoho doktrín a tradic, které byly v rozporu s Písmem. Peklo, očistec, zpověď, změna přikázání o sobotě na svěcení neděle, to jsou jen některé z mnoha pokusů o změnu „doby a zákona“, které přinesl papežský systém.

 

7.  Ze lvích spárů do společnosti andělů

„Říšští vládcové a satrapové nenašli proti Danielovi záminku ohledně jeho správy království, neboť byl věrný.“ Darjaveš médský rozpoznal Danielovu moudrost a přizval ho, aby se stal součástí nové vlády. Zkušeného proroka ve zralém věku pověřil vedením celé médo-perské vlády. Daniel musel čelit závisti. Daniel nejen věrně plnil své světské povinnosti, ale především byl věrný svému Bohu. To mělo velký vliv na jeho jednání a postoje v ostatních oblastech.

Žárlivost a závist. Darjavešovi ustanovil nad královstvím sto dvacet satrapů. Nad nimi byli tři říšští vládcové, z nichž jedním byl Daniel. Daniel pak vynikal nad říšské vládce i satrapy. Dávat ve své mysli prostor závisti je nebezpečné, a proto je v Desateru zapovězeno. Danielovy správcovské a organizační schopnosti na krále zapůsobily, u ostatních úředníků ale vyvolaly závist. Spolčili se tedy s cílem zbavit se Daniela. Nepodařilo se jim najít nějaké selhání v jeho práci, protože byl bezúhonný a mimořádně věrný svému Bohu.

Spiknutí proti Danielovi. Říšští vládcové a satrapové se shlukli ke králi a naléhali na něj … Král Darjaveš tedy podepsal přípis a zákaz. (Da 6,7–10) Tím se nechal se chytit do pasti nastražené úředníky, kteří velmi pohotově dokázali zneužít politickou situaci. Mohlo se proto zdát dobrou strategií, vydat nový zákon. Úředníci však krále podvedli, když mu tvrdili, že takový návrh má podporu všech vysokých úředníků. Minimálně Daniel totiž s takovým zákonem nemohl souhlasit. Jednalo se o spiknutí vůči Danielovi. Pozornost si zasluhují dva aspekty tohoto zákona. 1)Trest byl účelový 2) nezměnitelnost jednou vydaných zákonů.

Danielova modlitba. Daniel byl zkušený státní úředník, ale nadto byl věrným Božím služebníkem. Velmi dobře chápal, co stálo v pozadí královského výnosu. Pro spiklence šlo o lstivou taktiku, kterou se chtěli Daniela zbavit. Prorok vnímal královské nařízení nejen jako výsledek lidské malosti a nenávisti, ale i jako produkt vesmírného sporu. Proto se rozhodl nic neměnit na svém způsobu modlitby a ztišení se před Hospodinem. Neudělal žádná opatření, jimiž by se mohl vyhnout nepříjemnostem.

V jámě se lvy. Král až pozdě zjišťuje, že se podpisem dekretu chytil do pasti. Pro záchranu proroka však nemohl udělat vůbec nic. I když nerad, musel vydat příkaz, aby Daniela hodili do jámy se lvy. Přitom vyjádřil naději (modlitbu): „Kéž tě tvůj Bůh, kterého stále uctíváš, vysvobodí.“ (Da 6,17) Bůh ocenil Danielovu víru tím, že poslal anděly, aby ho chránili. Ráno ho Daniel přivítal se zdravou kůží a připraven pokračovat ve svých vládních povinnostech.

Daniel vysvobozen. Král Darjaveš vydal rozkaz, aby se v celé mé královské říši všichni třásli před Danielovým Bohem. On je Bůh živý a zůstává navěky, jeho království nebude zničeno a jeho vladařská moc bude až do konce. On vysvobodil Daniela ze lvích spárů. Jde o nejsilnější projev oslavy Boha a vyjádření úcty Bohu v knize Daniel. Darjaveš reagoval na Danielovu záchranu oslavou Boha. V těchto událostech můžeme vidět i jakýsi předobraz toho, co se v budoucnu stane. Boží lid bude zachráněn, zlo potrestáno a Bůh obhájen před celým vesmírem.

Podněty k zamyšlení. V Žid. 11. Kapitole se hovoří o „hrdinech víry“. Musíme si uvědomit, že jimi nejsou jen ti, kterým se podařilo vyváznout ze smrti tak jako Danielovi. Mezi hrdiny víry patří i ti, kteří trpěli a statečně nesli svůj kříž až na smrt. Bůh některé povolává, aby nesli svědectví svým životem, a jiní vydávají svědectví svou smrtí. Vysvobození neprožije každý. Zázračné vysvobození Daniela však ukazuje, že Bůh vládne a nakonec vysvobodí všechny své děti z moci zla a smrti.

  1. Jaké svědectví o naší věrnosti Bohu a jeho zákonu vydáváme lidem kolem nás? 
  2. Mohou si lidé, kteří nás znají, myslet, že jsme ochotni pro svou víru přijít o zaměstnání, nebo dokonce o svůj život?
  3. Které Danielovy vlastnosti z něj podle tebe udělaly člověka, kterého si Bůh mohl velmi účinně použít k uskutečnění svých záměrů? 
  4. Jak můžeme s Boží pomocí rozvinout některé z těchto vlastností ve svém životě?
  5. Jak si Daniel mohl v souvislosti s vydaným dekretem omluvit změnu svého postoje a způsobu, jakým se modlil?
  6. V čem mohlo spočívat nebezpečí případného kompromisu? 

6. Od domýšlivosti ke zkáze

V 5. kapitole nám Boží slovo přináší mocný příklad lidské domýšlivosti, která končí neuvěřitelně dramatickým způsobem. Nebúkadnesarovi trvalo dlouho, než se poučil, ale jeho vnukovi Belšasarovi se to nepodařilo. Během palácových orgií použil nádoby z jeruzalémského chrámu a tím je vědomě znesvětil. Belšasar naplnil kalich své nepravosti. Bůh mu odňal království, a předznamenal, co uskuteční vůči nepřátelům svého lidu v posledních dnech.

Belšasarova hostina. Hostina popsaná v Da 5 slouží jako výstižné vyjádření Babylónu na konci časů, jak jej můžeme sledovat v knize Zjevení. Podobně jako Belšasar, i žena představující Babylón na konci dějin drží v ruce zlatý pohár naplněný nápojem ohavností a nečistoty. Moderní Babylon vábí svět ke zlu prostřednictvím falešného učení a překrouceného systému uctívání (Zj 17,4–6). Nedbá přitom na soud, který na ni brzy dopadne. Jednoho dne však soud přijde. Musíme si dát pozor, abychom ani my neznesvěcovali pravdy Božího slova. 

Nezvaný host. Prsty lidské ruky něco psaly na omítku zdi královského paláce. Král se vylekal. Rozkázal přivést mudrce, aby mu přečetli nápis na zdi a přislíbil jim bohatou odměnu. Všichni mudrci tedy vstoupili, ale nebyli schopni písmo přečíst a oznámit králi výklad. Král se pokoušel hledat moudrost na nesprávném místě. Babylonští experti nebyli schopni odhalit význam poselství. Některé pravdy jsou příliš důležité, než aby se na ně lidé pokoušeli přijít sami. Právě proto nám tyto pravdy zjevuje Bůh.

Příchod královny. Královna a řekla: „… králi, je ve tvém království muž, který má mimořádného ducha a je zběhlý ve vykládání snů. Nechť je Daniel nyní zavolán a sdělí výklad.“ Je opravdu záhadou, proč Belšasar Daniela přehlížel. Možno už nebyl kvůli vysokému věku v aktivní službě. Možno ignoroval Daniela i proto, že nechtěl mít nic společného s Danielovým Bohem. Je  pozoruhodné, že se tak brzy zapomnělo na někoho s takovými schopnostmi, jako měl Daniel.

Zvážen a shledán lehký. Daniel obvinil krále ze tří věcí: (1) ignoroval Nebúkadnesarovu zkušenost (2) použil chrámové nádoby, aby z nich pil víno a oslavoval vlastní modly (3) král odmítl oslavovat Boha, v jehož rukou je podle Daniela „tvůj dech a všechny tvé cesty“. Pak se Daniel zaměřil na vysvětlení záhadného nápisu. „Mené – Bůh sečetl tvé kralování a ukončil je. Tekel – byl jsi zvážen na vahách a shledán lehký. Peres – tvé království bylo rozlomeno a dáno Médům a Peršanům.“

Pád Babylonu. Belšasar si stál za svým slovem. Přijal Danielův výklad a odměnil ho. Daniel přijal dary, které již nemohly nijak ovlivnit obsah poselství, které králi oznámil. Navíc, neměly již žádný smysl. Babylón padl přesně podle předpovědi. Zlatá hlava, už neexistovala. „Belšasar dostal mnoho možností poznat a konat Boží vůli. Promrhal však příležitosti, které milosrdně dostal. Zanedbal možnosti, které měl na dosah, aby se seznámil s pravdou.“ ( EGW).

Podněty k zamyšlení.

Na královských dvorech byly velké hostiny obvyklé. Králové ukazovali svou slávu a sebejistotu. Víme, že tato se odehrávala v době, kdy byla médo-perská armáda připravena zaútočit na Babylón. Z lidského pohledu nebyl důvod k obavám. Babylón měl silné hradby, zásoby jídla a dostatek vody. Král neviděl žádný problém v tom, aby se hostina konala v době, kdy se kolem města shromáždila nepřátelská armáda. Osudná hostina se brzy změnila v orgie. Podává svědectví o lidské aroganci, která je v jasném rozporu s Boží mocí! Prostřednictvím Daniela Bůh říká králi, že navzdory možnostem poznat pravdu, které měl, „Boha, v jehož rukou je tvůj dech a všechny tvé cesty, jsi však nevelebil“ (Da 5,23).

  1. Jakými způsoby naše společnost a kultura znesvěcuje pravdy Božího slova? 
  2. Jak reagujeme na to, co víme? 
  3. Da 5,23. Uvádí důležitou výtku: Povýšil ses nad Pána nebes.
  4. Belšasar se bál i bez toho, že by znal jasný smysl daných slov (Da 5,6). Co se z toho můžeme naučit o životě, který člověk žije s pocity viny?

 

5. Od pýchy k pokoře

Všechno naše nadání a vše pozitivní, čeho díky němu dosáhneme, má svůj původ jen a jen v Bohu. Jak to, že jsme tedy tak troufalí, pyšní a namyšlení, když celá naše existence a všechno naše jednání by ve skutečnosti mělo být naplněno pokorou a skromností? Nebúkadnesarovi trvalo velmi dlouho, než pochopil skutečný význam pokory. Teprve když mu Bůh odňal království a postavil ho téměř na úroveň zvířete, král zázračně rozpoznal své skutečné postavení a svou opravdovou (ne)důležitost.

Pýcha předchází pád. Bůh dal králi další sen. I když ho nezapomněl, babylónští experti znovu selhali. Král si pro vysvětlení významu snu předvolal Daniela. Viděl velký strom … a nebeskou bytost, která dala příkaz k jeho pokácení. Daniel velmi zdvořile, ale věrně tlumočil poselství vyjádřené ve snu a vysvětlil, že sen se týká samotného krále. Přesně za rok pronesl slova, která ukazují, že neporozuměl varování, které mu Hospodin adresoval. Zapomenul, jak jsme ve všem závislí na Bohu. Můžeme být hrdí na své výsledky, aniž bychom byli pyšní? 

Prorokova výstraha. Kéž se ti, králi, zalíbí má rada: Překonej své hříchy spravedlností a svá provinění milostí k strádajícím; snad ti bude prodloužen klid. (Da 4,24) Daniel nejen vysvětlil králi sen, ale ukázal mu i způsob, jakým se z dané situace dostat.  Vybudoval město považované za jeden ze zázraků starověkého světa. Zahrnovalo to však v sobě i temnou stránku – vykořisťování otroků a pýchu, která králi bránila v uznání pravého Boha.

Nejvyšší je vládcem. Přestože byl Nebúkadnesar vyzýván, aby se kál a prosil o Boží odpuštění, jeho tvrdohlavá pýcha způsobila, že nebeský rozsudek se naplnil. Biblické texty jasně mluví o možnosti panovníka odvrátit předpověděný trest. Naneštěstí, až žil jako zvíře, dostal možnost uvědomit si svoji úplnou závislost na Nejvyšším. Králův trest by měl být poučením pro každého z nás, že „Nejvyšší má moc nad lidským královstvím“.

Pozvednutí očí k nebesům. Bůh dovolil, aby Nebúkadnesara postihla neobvyklá choroba, ale nakonec ho uzdravil a vrátil mu jeho dřívější duševní zdraví. Je pravdou, že jestliže pozvedneme své oči k nebi, mohou nastat velké změny. Je to i příběh o Božím milosrdenství. Král propásl tři předchozí šance přijmout Boha Izraele za Pána svého života. Nakonec Bůh získal královo srdce a vrátil ho do jeho královského úřadu. I nám Bůh postupně dává do života různé příležitosti, aby nás zachránil. Chce „aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“.

Pokora a vděčnost. Nebúkadnesar ve vší upřímnosti přijal pravého Boha za svého Pána. Důkazem je skutečnost, že byl patrně autorem dopisu, který dal rozeslat po svém království. Mluví v něm o své pýše a o své nepříčetnosti. Pokorně uznává Boží zásah do svého života. Vyznává Boží svrchovanost a jedná jako misionář. Král má nyní jiný žebříček hodnot a rozpoznává omezenost lidské moci. Poslední zmínka o Nebúkadnesarovi ukazuje pokorného a vděčného krále, který zpívá chvály Bohu a varuje před pýchou. Samozřejmě, Bůh mění životy lidí i dnes. Ať jsou lidé jakkoli pyšní a hříšní, Bůh je tak milostivý i mocný, že se ze vzbouřeného hříšníka může stát Boží dítě.

Podněty k zamyšlení.  „Kdysi pyšný vládce se stal pokorným Božím dítětem, moudrým a milosrdným králem. Od této chvíle byl podřízen moci Nejvyššího, upřímně se snažil žít v bázni Boží a usiloval o blaho svých poddaných. Nebúkadnesar se nakonec přece jen naučil tomu, čemu by se měli naučit všichni vládci světa – poznal, že tajemství skutečné velikosti tkví v opravdové dobrotě. Svou oddanost Hospodinu vyjádřil slovy: ‚Nyní tedy já Nebúkadnesar chválím, vyvyšuji a velebím Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit.‘ (Da 4,34). Boží vůle se naplnila. Toto veřejné vystoupení, ve kterém Nebúkadnesar uznal dobrotu a svrchovanou autoritu Boží, bylo jeho posledním činem zaznamenaným v Písmu svatém.“ (PK 521; OSU 196)

 

4. Z ohnivé pece do paláce

Čtyři mládenci naplnění Duchem svatým vyjádřili před celým národem svou víru, že ten, komu slouží, je jediný pravý a živý Bůh. Abychom přesvědčili nevěřící o moci a velikosti živého Boha, musíme mu projevit svou úctu. Nic, dokonce ani snaha zachránit si život, nás nepřivede k ústupku vůči modlářství. Taková naučení mají přímý a podstatný vliv na naši zkušenost v posledních dnech.“ Také v době konce, v našem „moderním“ světě, se v celosvětovém měřítku bude dít něco podobného. Nastanou problémy, kterým budou Boží věrní čelit.

Zlatá socha. Zdá se, že král nemohl zapomenout na svůj sen a na skutečnost, že Babylón je odsouzen k porážce a nahradí jej jiná mocnost. Chtěl dát všem najevo, že jeho království odolá času a bude trvat věčně. Proto staví sochu, která je celá ze zlata. Podobný arogantní postoj pýchy inspiroval i stavitele babylónské věže, kteří se svým jednáním vzepřeli samotnému Bohu. Vládce Babylónu toho dosáhl opravdu hodně. Právě proto se neumí smířit s myšlenkou, že jeho království skončí. Hříšné lidské bytosti odmítají uznat skutečnost, že všechny jejich materiální a duševní úspěchy jsou pomíjivé a jsou odsouzeny k zapomnění.

Výzva k uctívání. 8V té době přišli muži hvězdopravci a udali Judejce. Tito muži nedbají, králi, na tvůj rozkaz, tvé bohy neuctívají a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se neklanějí.“ (Da 3,8–12) Dnes na nás doléhají různé vlivy, které nám nabízejí nové životní styly a světonázory. Stačí se vzdát oddanosti Boží autoritě, a podřídit se dnešním nástupcům Babylónské říše. Žijeme v posledních dnech pozemských dějin. Zjevení 13. kapitola oznamuje, že obyvatelé země budou vyzváni, aby uctívali obraz šelmy. „Ta nutí všechny, …, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch.“ (Zj 13,16)

Zkouška ohněm. Vyžadované uctívání sochy bylo v jasném rozporu s uctíváním Hospodina. Byli připraveni sloužit králi jako věrní správci svěřených úřadů, ale uctívání sochy se odmítali zúčastnit. Okamžitě se našly „dobré duše“, které krále upozornily na jejich chování. Navzdory obviněním a zuřivosti se král rozhodl dát jim druhou šanci. Když odmítli, uzavřel svou výzvu pohrdavým a posměšným prohlášením: „A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou!“

Čtvrtý muž. Když tři věrné mladíky hodili do rozpálené pece, král si lámal hlavu nad tím, kdo je tím čtvrtým mužem v peci, který se „podobal Božímu synu“. EGW píše: „Když ale byli Boží svědkové vhozeni do pece, zjevil se jim Spasitel a spolu s nimi se procházel uprostřed ohně.“  V průběhu celých dějin byli věrní věřící mnohokrát vystaveni hroznému utrpení, které se pro ně neskončilo zázračným vysvobozením, ale smrtí v bolesti a ponížení. Tři Hebrejci byli zázračně  zachráněni, ale takové věci se nedějí často.

Tajemství silné víry. V čem spočívalo tajemství jejich silné víry? Byli ochotni se raději nechat zaživa upálit, než by se poklonili zlaté soše. Existuje mnoho způsobů, kterými si mohli zdůvodnit či omluvit, proč by bylo lepší nebo dokonce rozumnější se na králův příkaz poklonit. Navzdory vědomí, že mohou přijít o život, se rozhodli zůstat věrní Bohu. Opravdová víra podřizuje naši vůli Boží vůli. Projevuje se tím, že důvěřujeme, že Hospodin udělá to, co je pro nás nejlepší. A to i tehdy, když úplně nerozumíme, co se děje a proč.

Podněty k zamyšlení. „Je velmi důležité, abychom si z událostí, které se odehrály na pláni Dúra, vzali poučení. V dnešní době budou Boží služebníci ponižováni a zneužíváni těmi, jejichž srdce je plné závisti a fanatizmu. Největší nenávist pak bude namířena proti lidem, kteří v souladu se čtvrtým přikázáním světí sobotu. Dokonce vyjde všeobecné nařízení, podle kterého všichni takoví zaslouží trest smrti. V této situaci je nutné, aby Boží lid dal jasně najevo, že jej nic nepřiměje k tomu, aby udělal jakýkoli ústupek a přijal falešné náboženství. Těm, jejichž srdce je cele odevzdáno Bohu, budou lidská nařízení připadat v porovnání s Božím slovem zcela bezvýznamná.

 

3. Od tajemství ke zjevení.

I bylo to tajemství Danielovi zjeveno v nočním vidění. „Boží plán se – stejně jako hvězdy na svých vesmírných drahách – nepředbíhá ani nezpožďuje.“ (TV 19) Ačkoli se vzestup a pád národů, ideologií a politických uskupení může jevit jako přímý následek rozmarů lidské vůle, Daniel 2 ukazuje, že Bůh nebes vede lidské dějiny k jejich závěrečnému vyvrcholení.

Bůh, který přebývá s námi. Nebúkadnesar měl sen, který ho tak rozrušil, že nemohl spát.  Zasáhla ho zlá předtucha. Celou situaci zhoršovala skutečnost, že král si sen nezapamatoval. Babylónští hvězdopravci se neměli čeho chytit. Nespokojený král přikázal, aby všechny mudrce popravili. Králův dekret se týkal i Daniela. Podařilo se mu od krále vyžádal čas, aby mohl prozkoumat tajemství králova snu. Král mu vyhověl. Prorok věděl o Bohu, který může zjevit nejen výklad snu, ale i samotný sen, který se králi zdál.

Modlitba. Daniel oznámil tu věc svým druhům. Vyzval je, aby prosili Boha nebes o slitování ve věci toho tajemství. I bylo to tajemství Danielovi zjeveno v nočním vidění. Bůh odpovídá a zjevuje jim obsah i význam králova snu. Tato zkušenost nám ukazuje, že jestliže prosíme Boha o slitování, naše modlitby budou vyslyšeny, i když možná ne tak dramatickým způsobem jako v Danielově případě. Když se modlíme, můžeme Bohu důvěřovat, že udělá to, co je pro nás nejlepší.

Socha – výklad snu. Tobě, králi, vyvstaly na lůžku starosti o to, co se stane v budoucnu. Vysvětlení celého tajemství pochází od „Boha nebes“. Ve snu král viděl velkolepou sochu. Nakonec se objevil kámen, který „udeřil do nohou sochy a rozdrtil ji“ Pro krále znělo poselství jasně: Babylónská (ale i ostatní) říše ve své moci a slávě pominou a nakonec je nahradí zcela odlišné – Boží věčné království.

Bůh jako vládce dějin. Proroctví zjevené ve snu nám poskytuje obecný prorocký rámec a slouží jako standard pro přístup k detailnějším proroctvím v 7., 8. a 11. kapitole. Proroctví v 2. kapitole je nepodmíněným – apokalyptickým proroctvím. Autoritativní předpověď toho, co Bůh již předem věděl, že se v průběhu dějin stane. 1. Zlatá hlava představuje Babylónskou říši (625–539 př. Kr.). 2. Prsa a ramena ze stříbra představují Médo-Persii (539–331 př. Kr.). 3. Břicho a bedra z bronzu symbolizují Řecko (331–168 př. Kr.). 4. Železné nohy přiléhavě označují Řím (168 př. Kr. – 476 po Kr.). 5. Nohy (prsty) částečně ze železa a částečně z hlíny představují rozdělenou Evropu (od 476 až po druhý příchod Ježíše Krista). Bůh zná předem nejen osud světových mocností, ale i budoucnost každého z nás.

Kámen. Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen a udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je i celou sochu. Stal se obrovskou skálou a zaplnil celou zemi. Bůh dá povstat království, které nebude zničeno na věky. Sen se zaměřuje na to, co se stane „v posledních dnech“. Navzdory své moci a bohatství jsou „kovová“ království výsledkem lidského snažení.  Království představené kamenem bude trvat navěky. Kámen, jenž udeřil do sochy, se stal velikou horou a zaplnil celou zemi“. V Jeruzalémě, který sestoupí z nebe (Zj 21,1–22,5), najde toto království své konečné naplnění. Daniel 2 velmi přesně popisuje všechna dosavadní království. Je logické mu důvěřovat i v souvislosti s věčným Božím královstvím.

 

Podněty k zamyšlení. Části sochy jsou vytvořeny z materiálů, které bývají spojovány s ekonomickou mocí, výrobou zbraní, ale i náčiní pro upotřebení v domácnosti. Symbolizuje všechno lidské snažení. Kámen však velmi jasně zobrazuje nadpřirozený konec, který postihne tento svět a všechno lidské snažení. „Nepoučeným lidským očím se mohou lidské dějiny jevit jako chaotická souhra různých protichůdných mocností, ale Daniel nás ujišťuje, že za tím vším stojí Bůh, který vše pozoruje a jedná tak, aby nakonec dosáhl toho, co je pro celý vesmír nejlepší.“

2. Z Jeruzaléma do Babylónu.

V knize Daniel můžeme pozorovat životy a jednání lidí, kteří prokazují mimořádnou věrnost Bohu. Zůstat věrný – to je velkou výzvou i v naší domovině, když jsme vystaveni tlaku lidí, kteří s námi nesdílí naše náboženství, mají odlišnou kulturu, pocházejí z cizí země.

Boží svrchovanost. Daniel začíná smutnou zmínkou o porážce. Kniha však dává velmi jasně najevo, že porážku Jeruzaléma nelze přičíst mimořádné moci babylónského krále nebo jeho bohů. Už dlouho předtím Bůh Izraelcům oznámil, že pokud na něj zapomenou a poruší jeho smlouvu, pošle je jako zajatce do cizí země. Nad vojenskou mocí Babylónu stojí Bůh, který usměrňuje chod dějin. I my potřebujeme pochopit, že Bůh, kterého uctíváme, milosrdně jedná v životech svých následovníků.

Víra pod tlakem. Mladí a perspektivní Judejci, Daniel, Chananjáš, Míšael a Azarjáš byli vybráni pro speciální vzdělávání, aby mohli dobře sloužit novému králi. Cílem procesu převýchovy byla indoktrinace, která by vedla ke změně světonázoru. Nová jména naznačovala, komu nyní patří a kdo určuje jejich osud. Babylóňané vyjadřovali nadvládu nad nimi a nutili je, aby se přizpůsobili hodnotám a kultuře Babylónu. Dostali nabídku kariérního růstu a příležitost užívat si blahobyt a prosperitu celého systému.

Pevné rozhodnutí. Daniel si předsevzal … Mládenci neprotestovali proti novým jménům, ale bylo v jejich moci rozhodnout, zda budou konzumovat stravu a víno z královského stolu, protože se buď jednalo o nečisté maso, nebo o jídlo obětované babylónským bohům. V Danielově požadavku zaznívá obrovská odvaha. Protože velmi dobře rozuměl těžkému postavení úředníka, navrhl desetidenní zkoušku. Daniel si byl jistý, že 10 dní postačí k prokázání pozitivního výsledku. Vždyť nakonec, co by mohlo být lepší než strava, kterou nám dal Bůh v ráji.

Bezchybní a hezcí. Daniela a jeho společníky vybrali, aby se stali královskými služebníky. Bůh ocenil věrnost svých služebníků na babylonském dvoře a na konci jejich desetidenní zkoušky vypadali zdravější a silnější než ostatní mladíci. Je možné zůstat čistými i ve zkažené společnosti. Pokud chceme sloužit Bohu, nemusíme se nutně izolovat od společnosti a jejích kulturních vlivů. Daniel a jeho společníci nejen žili ve společnosti plné zla, hříchu a modloslužby, ale právě z těchto negativních vlivů se dokázali poučit a zůstat věrní.

Závěrečná zkouška. Co bylo klíčem k úspěchu čtyř mládenců? Jejich úspěch a dobrý výkon nesouvisel s babylonským systémem. Vše pocházelo od Boha. Z 1.kapitoly se dozvídáme, že: (1) Bůh má pod kontrolou chod dějin. (2) Bůh nám dává moudrost, která nás může vést i v nepřátelském společenském prostředí. (3) Bůh oceňuje ty, kteří mu důvěřují a řídí se jeho radami. „A Daniel tam zůstal až do prvního roku vlády krále Kýra.“

Podněty k zamyšlení.

„Mladý Daniel a jeho společníci měli v Babylóně zdánlivě více štěstí než Josef během prvních let svého života v Egyptě. Přesto však museli i oni projít podobně těžkými zkouškami charakteru. Na přepychovém a zkaženém dvoře je obklopovalo mnoho pokušení. Pyšní vítězové jim stále připomínali, že jejich náboženství a způsob života jsou lepší než náboženství a životní styl Židů. V této situaci dal Bůh Babylónu jasný důkaz o své svrchovanosti, o svatosti svých požadavků i o spolehlivých důsledcích poslušnosti – prostřednictvím lidí, kteří byli stále věrni.“ (VYCH 34)

 

1.Od čtení k pochopení.

Rozumíme tomu, co čteme? Stanovme si pravidla, podle kterých budeme při našem studiu postupovat.

1.Ústřední postavou knihy Daniel je Kristus.

2.Kniha má specifické uspořádání.

3.Obsahuje apokalyptická proroctví.

4.Vysvětlují se principem den za rok.

5.Má intenzivní poselství i pro náš každodenní osobní život.

Kristus – ústřední postava knihy Daniel. Např. 1_Kristus, který opustil nebesa, 2_ Kristovo království nakonec nahradí všechna království světa, 3_ Kristus, který doprovází své věrné služebníky i do ohnivé pece, 4_„Syn člověka“ (Da 7,13) přijímá vladařskou moc, slávu a království, 5_Porážka Babylónu Peršany je předzvěstí pádu satana a zničení Babylónu Kristem a jeho anděly na konci času, 6_Připomíná falešná obvinění vznesená proti Ježíši kněžími, 7_Zobrazuje Syna člověka, který přijímá království a vládu nad svým lidem, 8_Zjevuje Krista jako kněze v nebeské svatyni, 9_Poukazuje na Kristovu oběť a 10-12_Představují Krista jako Michaela, velkého knížete a nejvyššího ochránce, který vítězně bojuje proti silám zla a zachraňuje Boží lid.

Bůh – svrchovaný vládce dějin.  Literární uspořádání zdůrazňuje hlavní myšlenku tím, že ji klade doprostřed celé struktury Dn. 4,34. Já, Nebúkadnezar, velebím a oslavuji krále nebes. Kniha Daniel používá opakování čtyř prorockých cyklů na zdůraznění poselství o světových říších.

 Apokalyptická proroctví v knize Daniel. Vidění se odlišují od většiny prorockých zpráv několika specifickými rysy:

1)Bůh používá lidské sny a vidění.

2)Obsahují smíšenou symboliku.

3)Bůh je svrchovaný a proroctví je nepodmíněno a naplní se bez ohledu na lidská rozhodnutí. Bůh používá ke sdělování prorockých pravd více způsobů (Žd 1,1).

 Dějinné a časové souvislosti v Bibli. Ze čtyř možných principů výkladu proroctví (preterizmus, futurizmus, idealizmus, historicizmus) se přikláníme k historicizmu. Vidění o „dnech, večerech, jitrech, týdnech“ chápeme podle principu „den za rok“ jako dlouhá časová údobí, protože 1) vidění jsou plná symbolů, (2) některé události se odehrávají až v „čase konce“, 3) princip den za rok je potvrzen i v samotné knize Daniel.

 Důležitost knihy Daniel pro současnost. Existují pro to tři důvody:

1) Bůh svrchovaně  vládne nad našimi životy.

2) Bůh má v rukou  kormidlo  dějin.

3) Bůh poskytuje vzor života pro svůj lid v čase konce.  

 Podněty k zamyšlení. Bible je průvodcem všem, kdo se chtějí seznámit s vůlí svého Stvořitele. Bůh dal lidem jasné prorocké slovo. Andělé a dokonce sám Ježíš Kristus přišli, aby oznámili Danielovi a Janovi události, které se měly v budoucnu odehrát. Studujte příběhy Daniela a jeho přátel. Navzdory všudypřítomnému pokušení se rozhodli svým každodenním životem oslavovat Boha a vzdát mu úctu. A Bůh bohatě odměnil jejich neochvějnou věrnost.“

Elias Brasil de Souza: Daniel

Úvod.

Konec 19.století naplnil západní svět optimizmem, ale 20.století ukázalo, že očekávání bylo pošetilé a naivní. Nezdá se, že by existovaly reálné vyhlídky na zlepšení. U Mt. 24,7. Čteme, že „povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na místech.“ V knize Daniel nacházíme mocné důkazy pro naši víru v Boha. Napříč knihou vidíme posloupnost velkých říší. Povstaly a padly přesně podle prorocké předpovědi. Potvrzují spolehlivost a důvěryhodnost biblického proroctví.  Máme tedy důvod důvěřovat mu i v souvislosti s jediným královstvím, které ještě nepovstalo. Tím je věčné Boží království, které má být ustaveno po druhém příchodu Ježíše Krista. Kniha Daniel je nadto mocným zjevením lásky a charakteru našeho Pána Ježíše Krista.


Shrnutí úkolů sobotní školy 4.čtvrtletí 2019         

autor Ján Petrovi

 

Jiří Moskala:  Evangelium podle Ezdráše a Nehemjáše

Úvod. Klíčovými teologickými tématy těchto dvou knih jsou Boží prozřetelnost, věrnost a smlouva. Bůh povolal svůj lid z lhostejnosti k oživení a nápravě. Knihy Ezdráš a Nehemjáš se zabývají  důležitými změnami v životě Božího lidu. Můžeme v nich objevit a rozpoznat Boží působení v dějinách a laskavost, s jakou vedl svůj lid.

1_Ezdráš: jeho doba a poslání. Artaxerxes vydal dekret umožňující Izraelitům návrat z exilu. Bůh může pro uskutečnění své vůle použít i neobrácené lidi. Všichni, jejichž ducha probudil Bůh, se pod Ezdrášovým vedením vydali na cestu, aby stavěli Hospodinův dům v Jeruzalémě. Ezdráš měl vůdčí schopnosti. Znal Boží zákon, byl bystrý a duchaplný. „K provedení reformy je zapotřebí mužů, jako byli Ezdráš a Nehemjáš, kteří neomlouvají hřích, nebojí se zakročit proti bezpráví ani se nesnaží zakrývat zlo závojem falešné lásky.“ (PK 675)

2_Nehemjáš: jeho doba a poslání. Nehemjáš se dozvěděl špatné zprávy z Judska. Poklekl před Bohem, modlil se, postil a nakonec mluvil s králem. Král odpověděl vstřícně na Nehemjášovu prosbu a obdržel od krále plnou podporu. Třetí skupina navrátilců odpověděla: „Nuže, dejme se do stavby!“ Našli se však i ti, kteří brzdili a mařili jeho práci. Lidé povoláni Bohem téměř vždy čelili velkému odporu a nepřátelství.

3_Boží povolání: smysl a načasování.

Jak Bůh povolává jednotlivce? Dává každému konkrétní úkol? Existují  pro to nějaká kritéria? Ano i ne. Bůh vyvolil Ezdráše, protože byl ochoten jít, byl dobrým vůdcem, zkušeným učitelem a znalcem zákona. Nehemjášovo srdce hořelo pro Boha a pro národ, měl nadšení pro danou věc, byl pokorný, bohabojný a moudrý vůdce. Oba byli povoláni nejen vybudovat chrám a město, ale i obnovit vztah s Bohem. Každý, kdo byl povolán, má svobodnou vůli Boží povolání přijmout nebo odmítnout.

4_ Tváří v tvář odporu. Přestavba chrámu a Jeruzaléma vzbuzovala nevoli, vzdor a pronásledování. I dnes se práce na Božím díle setkává s odporem.  Proroci  je povzbuzovali, ale kvůli odporu přerušili stavbu.  Když se setkáme s nepřátelstvím, máme sklony zpochybňovat Boží vedení a nedůvěřovat mu, místo toho, abychom se zaměřili na Boží moc. Nakonec se opět pustili do budování. Jedna skupina pracovala a druhá stála na stráži se zbraní v ruce. Všichni se snažili udělat maximum – a zbytek předali do Božích rukou. Nehemjáš považoval práci pro Boha za velkou a důležitou.

5_Nespravedlnost pod pláštěm zbožnosti. Někteří lidé pociťovali křivdu a byli nespokojeni.  Bylo proti duchu zákona prodávat své bratry do otroctví. Nehemjáš jim řekl: „Co děláte, není dobré.“ Vraťte jim ještě dnes … příslušnou částku peněz…“ Odpověděli: „Vrátíme.“ Kněží zavázali lid přísahou, že toto slovo dodrží. Nehemjáš po celou dobu nebral místodržitelské příjmy. Dával Hospodinu a jeho dílu přednost před vlastním ziskem a prospěchem.

6_Boží slovo, slzy a radost. Jeruzalémské hradby byly dokončeny. Nehemjáš pověřil nové správce. Na svátek Dne troubení svolal  shromáždění lidu. Četli z knihy zákona a vykládali ho. Pak slavili slavnost.  Jedli tučná jídla, pili sladké nápoje a posílali dárky těm, kdo neměli nic připraveno. Nakonec padli na kolena a klaněli se Hospodinu tváří až k zemi. Izrael se vrátil k Bohu. Nyní bylo třeba, aby se lidé spolehli na jeho zaslíbení.

7_Náš odpouštějící Bůh. „Kdo vyznává a opouští svá přestoupení, dojde slitování.“  Potřebujeme Boží odpuštění, očištění a znovuzrození. Musí přiznat své vlastní hříchy a prosit o jejich odpuštění. Vyznání a pokání jsou důležité pro uvědomění si, že potřebujeme Kristovu milost. Boží moc nám pomůže hříchy zanechat. Každý musí čestně zodpovědět otázku, jaký postoj zaujímáme k Božím darům.

8_Bůh smlouvy.  Základním principem smlouvy je závazek. „Věčná smlouva“ je nejvýše postavenou smlouvou. Obsahuje Boží  závazek ospravedlnit hříšného člověk.  Bůh je věrný a plní svá zaslíbení. Izraelci se zavázali: 1. Vyhýbat se smíšeným manželstvím. 2. Zachovávat sobotní odpočinek. 3. Zachovávat sedmý rok a odpouštět dluhy. 4. Finančně podporovat chrám, bohoslužby v něm, přinášet dary a desátek. Uvažujme o slibech, které jsme dali, ale porušili.

9_Seznamy a rodokmeny : Povzbuzení v nelehkých dobách. Bůh je Bohem detailů. Zná každého a má o všechny zájem. Král Kýros odevzdal (všechny) sečtené předměty Hospodinova domu.  Ezdráš přináší seznam navrátilců. Seznam předmětů ukazuje, že i náš vztah k materiálním věcem je součástí našeho života s Bohem. Lid žehnal všem mužům, kteří se dobrovolně rozhodli, že se usadí v Jeruzalémě. Byla to od nich velká oběť. Byli bychom ochotni přestěhovat se na místo, kde by byla naše služba potřebná?

10_Uctívání Hospodina.  Když dokončili obnovu Jeruzaléma, „Opěvovali Hospodina, že je dobrý, že jeho milosrdenství je věčné.“ Součástí oslav byl zpěv, hudba, hodování, oběti, projevy radosti, všeobecné veselí, ale také očišťování lidu. Postavil jsem dva velké sbory díkůvzdání. Zpívali  Hospodinu písně. Součástí bohoslužby bylo obětování. Naneštěstí Boží služebníky bereme jako samozřejmost. Lidé často přestávali dávat desátky a dary, které slouží na podporu Božího díla.

11_Odpadnutí a nové oživení. Po několika měsících vztah lidu k Bohu ochladl a národ zaujal v mnoha otázkách velmi lhostejný postoj. Izraelci přestali dávat desátky a dary, zneužívali chrámové místnosti, upustili od zachovávání soboty, uzavírali smíšená manželství. K úpadku přispěli vedoucí národa včetně velekněze. Nehemjáš rozhodl nezůstat tiše stranou a zasáhl. Obnovil podporu levitů, systém desátků a darů i svatost sobotního dne. Nebyl Nehemjáš přece jen příliš tvrdý a neústupný?  Jak se můžeme bránit před nebezpečím dělat byť drobné kompromisy?

12_Špatné rozhodnutí – a co dál? Nevěřící partneři měli ničivý vliv na celou rodinu. Manželé se ovlivňují navzájem a mají silný vliv i na své děti a na formování jejich víry.  Jejich děti pak … nedovedly mluvit židovsky. Nemohly rozumět učení Písma. Nikdo se nemá nechat oddat s partnerem nebo partnerkou, jehož (jejíž) odlišná víra ovlivní nejen fungování manželství, ale i způsob, jakým budou vychovávat své děti. O svém budoucím manželském partnerovi bychom měli přemýšlet rozvážně a na modlitbě.

13_Vůdci Izraele. Ezdráš i Nehemjáš jsou příkladem velkých vůdců oddaných Bohu. Boží slovo formovalo a měnilo jejich myšlení a život. Usilovali o obnovu a oživení. Byli zcela podřízeni Bohu, jeho slovu, radám a pokynům. Byli to muži modlitby. Mělo by to platit i pro nás. Boží slovo musí být centrem našeho křesťanského života. Každý z nás stále ovlivňuje druhé okolo sebe.

 

13. Vůdci Izraele

Ezdráš i Nehemjáš jsou příkladem velkých vůdců oddaných Bohu. Boží slovo formovalo a měnilo jejich myšlení a život. Usilovali o obnovu a oživení. Byli zcela podřízeni Bohu, jeho slovu, radám a pokynům. Mělo by to platit i pro nás. Boží slovo musí být centrem našeho křesťanského života. Každý z nás stále ovlivňuje druhé okolo sebe.

 Vliv vůdců. V Písmu nacházíme příklady lidí, kteří měli možnost vést Boží lid a ovlivňovat ho. Mnozí z nich vedli správným směrem, jiní přivedli lid na scestí nebo do záhuby. I dobří lídři občas udělali chybu – a naopak, i zlí vůdci udělali čas od času dobré rozhodnutí. Ve vedoucím postavení máme větší vliv. Je neštěstím, když šíříme špatný vliv v rodině, na pracovišti nebo kdekoli jinde. Náš duchovní nebo morální vliv se dotýká mnoha lidí. 

„Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích …“.  Každý člověk, ale obzvláště duchovní vůdci, mají zároveň potenciál ovlivnit duchovní život lidí směrem k dobrému nebo špatnému. Ezdráš i Nehemjáš měli silný a důvěrný vztah s Bohem. Modlili se a postili za přestoupení lidu. Pod jejich vedením národ chodil s Hospodinem, i když nebylo všechno dokonalé. Žel, že byli i takoví, kteří se jimi nenechali ovlivnit. Každý člověk je zodpovědný před Bohem sám za sebe a za svá rozhodnutí.

Odvaha a síla. Nehemjáš ukázal svou odvahu. Postavil se proti nepřátelům. Připravil lid k boji. Současně pracovali na budování hradeb. Povzbuzoval je a pracoval spolu s nimi. Svěřil jim a přidělil různé odpovědnosti. Spolu s nimi konal práci, kterou bylo třeba udělat. I my potřebujeme udělat to, k čemu nás Bůh povolal. V životě člověka, který má vznešený cíl a vzrušující poslání, nemůže zlo zakořenit. Pravé Boží služebníky nikdo nemůže odvést od jejich záměrů, protože jsou zcela závislí na Boží milosti. Dosáhnou velkolepé výsledky.

Nadšení a cíl.  Ve všem, co dělali, usilovali Ezdráš i Nehemjáš, aby se v životě Božího lidu uskutečňovala Boží vůle. Hospodin vybral dva oddané muže, kteří sehráli ústřední roli v obnově národa. Velcí vůdci mají v životě  určitý cíl, který usměrňuje všechno jejich jednání. I životy Ezdráše a Nehemjáše měly takový cíl. Bůh jim ukázal, jaký by měl být jeho lid, a oni se rozhodli udělat vše pro to, aby toho dosáhli. Ezdráš studoval Boží slovo a vyučoval Božímu poselství. Nehemjáš zase povzbuzoval a motivoval ke správnému jednání, k tomu, aby se lidé odvážně postavili na Boží stranu. Toužili, aby se obnova a oživení uskutečnily i v životech obyvatel města. To byla jejich motivace jednat, usměrňovat, napomínat a také vyžadovat určité činy a kroky. Velcí vůdci mají vizi, usilují povznést lidi výš. Toužili, aby s ním měl každý hluboký vztah. Nehemjáš byl oddán Boží věci, měl starost o to, v jakém stavu se nachází Boží lid. Plakal, padl na kolena, modlil se, vyznával hříchy a toužil udělat vše, co od něj bude Bůh chtít. Byl veden myšlenkou přinést změnu. Byl to muž činu a toužil konat Boží dílo. Ve víře vykročil do Judska vstříc protivenství a nehleděl na překážky, které mu stály v cestě. Jaký je cíl a smysl našeho života? 

Pokora a vytrvalost. Ezdrášovo jednání nebylo založeno na troufalosti. Všichni se za danou věc postili a modlili. Nevydali se na cestu, dokud vše neodevzdali do Božích rukou.. Nehemjáš měl pro každého otevřené dveře a ochotně dával ze svého. Projevil svou víru v Boha a jeho oddanost Bohu byla příkladem pro všechny. Byl velkorysý a štědrý.

Podněty k zamyšlení.

 „Duchovní obnova, kterou vykonali přesídlenci pod vedením Zerubábela, Ezdráše a Nehemjáše, je totožná s tou, kterou bude nutné vykonat v závěru lidských dějin. Prostřednictvím zbytku věrných z Izraele chtěl Bůh na zemi uchovat povědomí o sobě. Oni byli strážci pravé bohoslužby, oni měli mezi sebou svaté proroky. Museli čelit silnému nepřátelství a jejich vůdci nesli na svých bedrech velkou zodpovědnost. Tito lidé cele spoléhali na Boha a věřili, že jeho pravda nakonec zvítězí.“ (PK 677; OSU 256) Ani ve chvíli, kdy někomu v církvi svěříme vedení služebnosti, nezbavujeme se sami odpovědnosti za to, jak bude daná oblast fungovat. Vedení lidí tím, že jim sloužíme, je složité a náročné, zároveň však velmi prospěšné. Ezdráš i Nehemjáš byli muži modlitby.

 

12. Špatné rozhodnutí – a co dál?

Ezdráš a Nehemjáš  si uvědomovali negativní vliv, který měli na Izraelce lidé nevěřící v Hospodina a uctívající modly. Nevěřící partneři měli ničivý vliv na celou rodinu. Bileám radil Moábcům, aby poslali k Izraelcům své ženy. Ujistil je, že když si je Izraelci vezmou za manželky, určitě se odvrátí od svého Boha. Manželé se ovlivňují navzájem a mají silný vliv i na své děti a na formování jejich víry.  

Problém a Nehemjášova reakce.  V oněch dnech jsem také viděl …  Jejich děti pak … nedovedly mluvit židovsky. Protože děti nemluvily aramejsky ani hebrejsky, nemohly rozumět učení Písma. Ztráta znalosti biblického jazyka znamenala v té době ztrátu jejich identity. Nehemjášovo jednání vedlo pravděpodobně k veřejnému zahanbení lidí, aby lidé pochopili svá špatná rozhodnutí a jejich důsledky.

Nehemjášovo přísné napomenutí.  Máme snad mlčet, když slyšíme, že pácháte všechno to zlo … Když se odchýlíme od správné cesty, hrozí nám nebezpečí.  Stejné, jako Šalomounovi a jiným, když si vybrali ženy, které neuctívaly Hospodina. „Plán pro manželství z rajské zahrady … poukazoval na vzájemně se doplňující jednotu dvou partnerů v duchovním svazku i v ostatních důležitých hodnotách.“ Přikázání týkající se manželství mají vést k lepšímu životu a k vzájemnému povzbuzování ve víře v Boha.

Ezdrášova reakce.  „Izraelský lid, ani kněží a levité, se neoddělili od … Předáci a představenstvo v této zpronevěře vedou. (Ezd 9,1.2) Vysoce postavení lidé přestupovali zákony, které měly chránit jejich duchovnost. Slovo „oddělit“  se týká protikladných objektů. Ve skutečnosti poukazuje na úplný rozpor. Nikdo se nemá nechat oddat s partnerem nebo partnerkou, jehož (jejíž) odlišná víra ovlivní nejen fungování manželství, ale i způsob, jakým budou vychovávat své děti. Co můžeme udělat pro zachování a posílení víry ve své rodině nebo domově, a to i tehdy, jestliže jsme už v minulosti udělali špatné rozhodnutí?

Ezdrášovo rozhodnutí a činy. Nyní vzdejte chválu Hospodinu, … a jednejte podle jeho vůle. Celé shromáždění se společně rozhodlo, že od sebe vyženou ženy – cizinky. Poslat pryč manželky i s dětmi se nám dnes může jevit jako nelogické, ba i nesprávné a neetické. Naplno následovat Hospodina vyžadovalo radikální rozhodnutí a mimořádné kroky.

Manželství dnes. Těm, kteří žijí v manželství, přikazuji – ne já, ale Pán – aby žena od muže neodcházela. A když už odejde, ať zůstane neprovdána nebo se s mužem smíří; a muž ať ženu neopouští. 1. Bůh bere manželství vážně. A my? 2. O svém budoucím manželském partnerovi bychom měli přemýšlet rozvážně a na modlitbě. Boha bychom měli zahrnout do svého rozhodování. 3. Měli bychom se rozhodnout pro věrnost Božím principům.

Podněty k zamyšlení. „Pracovitost a nadšení pro Boží dílo jsou důležitou součástí pravého náboženství. Uvážlivým jednáním je možné dosáhnout velkých výsledků, leností a nedbalostí lze mnoho ztratit a znevážit Boží jméno. Pokud jsou vedoucí lhostejní a chybí jim nadšení, jejich sbory budou netečné a budou mít zalíbení v povrchních radovánkách; pokud však budou odhodlaně sloužit Bohu, členové sborů budou jednotní, plní naděje a horliví pro Boží dílo. Záleží jen na nás, který z příkladů se rozhodneme následovat.“ (PK 676; OSU 255.256) Boží principy jsou věčné a absolutní, přesto je v různých kulturách potřeba uplatňovat je s moudrostí a citem. Co nám může pomoci činit moudrá rozhodnutí, aniž bychom dělali ústupky anebo omezovali osobní svobodu druhých?

 

 

11. Odpadnutí a nové oživení.

Po několika měsících strávených v Babylóně se Nehemjáš vrátil zpět do Jeruzaléma. Mezitím vztah lidu k Bohu ochladl a národ zaujal v mnoha otázkách velmi lhostejný postoj. Izraelci přestali dávat desátky a dary, zneužívali chrámové místnosti, upustili od zachovávání soboty, uzavírali smíšená manželství. K úpadku přispěli vedoucí národa včetně velekněze.

Zkažení chrámoví služebníci. Eljašíb byl nejvyšším knězem zodpovědným za činnost chrámu. Tóbijáš je zmiňován jako amónský odpůrce Nehemjáše.  Spojení Eljašíba a Tóbijáše naznačuje, že vysocí představitelé země vystupovali proti Nehemjášovu vedení a pravděpodobně spřádali vůči němu  intriky. Nehemjášovi nepřátelé chtěli vypudit Nehemjáše, oslabit jeho vliv a vládnout si sami. Naštěstí se Nehemjáš rozhodl nezůstat tiše stranou a zasáhl. Nenechejme se svést na špatnou stranu!

Obnova podpory levitů. „Proč je Boží dům opuštěn?“ Národ přestal podporovat Boží chrám, služebníci a zpěváci chrám opustili a šli si vydělávat na živobytí na vlastních polích. Desátkový a sbírkový systém, který se Nehemjášovi podařilo s obtížemi vybudovat, se během jeho nepřítomnosti zhroutil. Nehemjáš dal z chrámu vyhodit všechny Tóbijášovy věci. „Jelikož byl chrám znesvěcován a dary zneužívány, vyvolalo to u lidí nedůvěru.“ (PK 670; OSU 253) Všichni Judejci se semkli a znovu obnovili to, co bylo zničeno. Nehemjáš rázně odstranil z odpovědných pozic nevhodné lidi a pověřil jiné.

Desátky a dary. Kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. 7Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť „radostného dárce miluje Bůh“. Bez desátků a sbírek by chrám nemohl fungovat. „Systém desátků je obdivuhodný svou jednoduchostí. Jeho spravedlnost se projevuje v přiměřeném nároku na bohaté i chudé. Desátek dáváme proto, že nám to Bůh přikázal. I činnost naší církve by byla ohrožena, kdyby ji členové nepodporovali svými desátky a dary. Bez finanční podpory členů by byla ohrožena hlavně evangelizační činnost církve. Dávání desátků je důležité pro naši vlastní duchovnost.

Svatost sobotního dne.  V těch dnech Nehemjáš v Judsku viděl, jak v sobotu šlapou vinný lis … Proto podnikl proti znesvěcování soboty (nakupování a prodávání) velmi rázné kroky. Možná kdyby se knížata země postavila proti … Nehemjáš stál za svým slovem, protože obchodníci jeho výhrůžku pochopili a Jeruzalému se raději v sobotu vyhnuli. Jestliže jsme v menšině, není snadné stát na Boží straně a hájit jeho principy. Sobota, byla a zůstává mocným prostředkem, který pomáhá udržovat živou víru lidí. Čím je pro mě sobota? Jak prožívám její svatost?  

Když dva dělají totéž …  Běda vám, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. „Touha po vlastním prospěchu vedla vůdce lidu k tomu, že stranili bezbožným. I ve snaze o dobré věci se dá zajít do nežádoucího extrému.

Podněty k zamyšlení.  Nehemjáš předvídal, jaká pohroma by národ stihla, kdyby se tomuto zlu neučinila přítrž a rozhodl se lidi varovat. … Každý, kdo odmítl přerušit své spojení s modloslužebníky, nemohl s okamžitou platností dále sloužit Bohu. Nebyl Nehemjáš přece jen příliš tvrdý a neústupný?  Jakým způsobem církev napomíná své členy? Jedná církev s láskou a porozuměním a zároveň nesnižuje Boží standardy? Jak se můžeme bránit před nebezpečím dělat byť drobné kompromisy?

 

10. Uctívání Hospodina

„Opěvovali Hospodina, že je dobrý, že jeho milosrdenství je věčné.“ Izraelité všechno zasvěcovali Bohu – chrám, hradby nebo domy. Každá taková příležitost byla důkladně připravena. Součástí oslav byl zpěv, hudba, hodování, oběti, projevy radosti, všeobecné veselí, ale také očišťování lidu. Tento týden se budeme věnovat způsobu, jakým Izraelci uctívali Hospodina v době návratu z exilu. Zároveň budeme hledat možnosti, jak se inspirovat při našem uctívání téhož Boha dnes.

Zpívání Hospodinovy písně. Pro bohoslužbu a oslavování Hospodina existovala skupina levitů pověřených během chrámové služby zpíváním a hraním. Hudba a zpěv má při uctívání Boha velký význam. Cílem a posláním profesionální organizace bylo rozvíjet talenty a snažit se o co nejlepší hudební projev při uctívání Boha. Chvalozpěvy mají vycházet ze srdce a zaznívat způsobem, který posluchače duchovně povznese.

Očišťování. Kněží a levité se očistili, pak očistili lid i brány a hradby. (Neh 12,30) „Očistit“ zde znamená být čistý v každém smyslu tohoto slova, včetně morální a obřadní čistoty před Bohem. Potřebujeme takové „očištění“ i my dnes? Chrámová služba byla prostředkem k dosažení cíle vést lidi do spásného vztahu s Bohem a zprostředkovat poznání jeho očišťující moci v životě člověka. Poznání toho, co Bůh pro nás udělal a od čeho nás zachránil, nás vede k lásce k Bohu a k jeho uctívání.

A postavil jsem Dva velké sbory díkůvzdání. Hudba a zpěv hrály důležitou roli v celé oslavě. Dva velké pěvecké sbory, celé bohoslužebné shromáždění i oba průvody byly dokonale zorganizované. Chrámová hudba nebyla koncertem. Posláním hudby bylo „vnést krásu do aktu bohoslužby“. Nádherná hudba pomáhala pozvednout srdce člověka k nebesům.

Obětování jako součást bohoslužby. Proč do bohoslužby díkůvzdání zařadili také oběti? Nevylučuje se zabíjení obětních zvířat a radost před Bohem? Obětování bylo v chrámu tou nejdůležitější součástí bohoslužby. Existovalo několik různých typů obětí a způsobů obětování. Některé byly vyjádřením zaslíbeného odpuštění, jiné vyjadřovaly vděčnost a radost ze společenství s Bohem. Oběti účastníkům bohoslužby připomínaly pravdu o Bohu a poukazovaly na zaslíbeného Mesiáše, který za ně obětuje vlastní život, protože on je Beránek Boží. Tím vytvářely ten nejpřirozenější důvod k uctívání a oslavě Boha.

Kněží a levité jako součást bohoslužby. „V onen den byli ustanoveni někteří za správce komor …“  Juda se totiž radoval z kněží a levitů, připravených držet stráž …  Proto odváděl celý Izrael příslušné částky …; odděloval je jako svaté dávky pro levity a Áronovce. (Neh 12,44–47) Naneštěstí Boží služebníky, učitele Písma a hudebníky bereme často jako samozřejmost. Lidé často přestávali dávat desátky a dary, bez nichž by neexistovala ani celosvětová církev.

Podněty k zamyšlení.  „Po celou věčnost budou vykoupení přemýšlet a zpívat o Kristově kříži…“ (VDV 419). 1. Je možné být vážný a zároveň prožívat radost, nebo se to navzájem zcela vylučuje? 2. Jaké místo má pro tebe hudba při bohoslužbě?

 

 

9. Seznamy a rodokmeny : Povzbuzení v nelehkých dobách

Při čtení Písma rodokmeny přeskakujeme a nevěnujeme jim pozornost. Bůh je nechal do Bible zapsat s určitým záměrem. Bůh je totiž Bohem detailů. Rodokmeny naznačují, že Bůh zná každého, i vaši rodinu, a má o všechny zájem. Bohu záleží i na tom, co je zdánlivě bezvýznamné. Bůh ujistil svůj lid, že se zajímá o každého jednotlivce.  Bohu záleží na každé oblasti našeho života. Toto poznání by nás mělo vést k vědomí, že i my bychom se měli starat o všechny oblasti našeho života co nejlépe.

Bůh – Pán a vládce dějin. Král Kýros odevzdal sečtené předměty Hospodinova domu Šéšbasarovi. Toto je jejich soupis: … Daniel 5. Kap. popisuje jak se nádoby dostaly do Babylónu.  Belšasar znal osud a příběh obrácení krále Nebúkadnesara, odmítl se z jeho zkušenosti poučit. Vždy je tragické, když nejsme ochotni poslouchat Boží varování a nechceme následovat jeho rady a příkazy. Je tragédií, když to, co je svaté (nemusí jít o bohoslužebné nádoby, ale například i o vztahy a postoje), nebereme vážně a svým chováním je znevažujeme a znečišťujeme. Když přestaneme vnímat Boží svatost a jeho přítomnost v našem životě, vydáme se na cestu problémů, zmatku a tragédií, které nevyhnutelně vedou k zániku. Daniel řekl: „Ani ty jsi neponížil své srdce, ačkoli jsi o tom všem věděl…“ (Da 5,22)

Návrat domů. Ezdráš přináší dlouhý seznam těch, kteří se díky Božímu zásahu mohli vrátit zpět do Judska. Bohu záleží na podrobnostech, které nás možná vůbec nezajímají. Biblický text zdůrazňuje, že na tomto úspěchu se s Boží pomocí aktivně podílela už první generace navrátilců. Současná generace stavěla na tom, co dosáhla předchozí generace. Celé věci výrazně pomohlo, že své poslání splnili všichni lidé, kteří se na svěřeném úkolu podíleli. Vše se však dělo v souladu s Boží vůlí a podle jeho zaslíbení.

Kde zůstali Levité?  Pátral jsem mezi lidem a kněžími, ale nenašel jsem tam ani jednoho z levitských příslušníků. (Ezd 8,1.15) Mnoho Izraelců se nechtělo vrátit a rozhodli se raději zůstat v Babylóně. Nakonec se ale vrátilo dostatek levitů. Zabydleli jsme se na tomto světě? Byli bychom ochotni svůj zaběhlý život změnit, kdyby nás k tomu Bůh vyzval?

Dary vděčnosti. Další seznam vyjmenovává zlaté a stříbrné předměty, které Judejci nesli s sebou do Jeruzaléma.  Je zřejmé, že i náš vztah k materiálním věcem, k penězům a majetku, je součástí našeho života s Bohem. Bůh není závislý na tom, co mu přineseme. Přesto očekával a očekává, že mu projevíme svou vděčnost, a to, co od něj dostáváme, použijeme k jeho oslavě a pro dobro druhých.

Služba ve Svatém Městě. Lid žehnal všem mužům, kteří se dobrovolně rozhodli, že se usadí v Jeruzalémě. Bydlení v Jeruzalémě mohlo mít výhody i nevýhody.  Žít na venkově bylo jednodušší . Vlastní půda mohla lidi dobře uživit. Opustit ji a jít bydlet do Jeruzaléma byla oběť. Život ve městě jim přinesl potíže. Přestěhovat se do nových, neznámých podmínek je vždy těžké. Podobné je to i dnes, když se někdo rozhodne přestěhovat na nové místo, aby tam sloužil Bohu a představil lidem jeho lásku. Velmi náročná je služba ve velkých městech, byť ve vlastní zemi. Není vůbec snadné oslovit obyvatele dobrou zprávou o Kristu. Přesto E.G.Whiteová spoluvěřící povzbuzovala: „Když přemýšlím o městech, ve kterých se udělalo tak málo a žije v nich tolik tisíc lidí, kteří mají být upozorněni na brzký příchod Zachránce, cítím velkou touhu vidět muže a ženy rozhodnuté vykročit a v moci Ducha a naplněni Kristovou láskou pracovat pro umírající duše.“ (7T 40)

Podněty k zamyšlení.  Ve kterých oblastech vaší země se nedaří evangelizačním snahám? Byli bychom ochotni přestěhovat se na místo, kde by byla naše služba potřebná?

 

8. Bůh smlouvy

Tento týden se budeme věnovat smlouvě, o níž se píše v knize Nehemjáš 10. kapitole a která ukazuje na obnovení smluvního vztahu mezi Izraelci a Bohem.

 Základní principy smlouvy. Základním principem smlouvy je závazek jedné smluvní strany vůči druhé smluvní straně. Vzhledem k tomu všemu uzavíráme a sepisujeme pevnou dohodu zpečetěnou našimi předáky, levity a kněžími. … že budou žít podle Božího zákona a plnit všechna přikázání Hospodina, našeho Pána, jeho práva a jeho nařízení.

Smlouva v dějinách. „Věčná smlouva“ je nejvýše postavenou a nejdůležitější smlouvou. Obsahuje Boží způsob (závazek) ospravedlnění hříšného člověka (smíření hříšného člověka s Bohem). Bůh je věrný a plní svá zaslíbení. „Věčná smlouva je smlouvou lásky, která existovala po celou věčnost uprostřed Trojice a kterou Trojice prokazuje celému stvoření.“ Stará i nová smlouva v sobě obsahují: 1. Posvěcení; 2. Smíření; 3. Poslání; 4. Ospravedlnění.

Struktura smlouvy. Dnešní význam slova smlouva je závazkový vztah mezi dvěma subjekty. V bibli se nacházejí převážně  smlouvy, v kterých se na první pohled zavazuje pouze Bůh. Typická struktura smlouvy v čase starověkého Izraele, byla: (1) Preambule (Dt 1,1–5); (2) Historický úvod (Dt 1,6–4,43); (3) Zákonné podmínky (Dt 4,44–26,19); (4) Požehnání a kletby (Dt 27–30); (5) Svědci (Dt 30,19) a nakonec (6) Zvláštní ustanovení (Dt 31,9–13). Zákonné podmínky bychom mohli nazvat Předmětem smlouvy.

Sliby.  Izraelci se zavázali: 1. Vyhýbat se smíšeným manželstvím. 2. Zachovávat sobotní odpočinek (žádné obchodní aktivity). 3. Zachovávat sedmý rok a odpouštět dluhy. 4. Finančně podporovat chrám, bohoslužby v něm, přinášet dary a desátek. Dům svého Boha nebudeme zanedbávat. Společenství se zavázalo dodržovat smlouvu a prakticky budovat svůj vztah k Bohu a k druhým lidem. Celá proměna našeho života je důsledkem správného rozhodování.

Chrám.  Budeme se podřizovat příkazům … o odevzdávání pravidelných darů, prvotin z úrody a desátků pro službu v domě našeho Boha. Slíbili: „Dům svého Boha neopustíme“.  Chrám představoval tlukot srdce izraelského národa. Když chrám správně plnil svou úlohu, směřoval duchovní život národa správným směrem. Vedl k rozhodujícímu řešení problému hříchu prostřednictvím smrti beránka. Když Ježíš zemřel na kříži, tento předobraz se stal skutečností. Chrám sloužil jako prostředek, který lidem zjevoval celý plán spasení.

Podněty k zamyšlení.

  1. Uvažujme o slibech, které jsme dali, ale porušili, bez ohledu na to, jak upřímně jsme to mysleli s jejich dodržením. 2. Jak můžeme uzavřít smlouvu s Bohem? Proč Bůh touží uzavřít s námi smlouvu? 3.  Smlouva je právní ustanovení vztahu. Přestože my smlouvu porušujeme, Bůh zůstává stále věrný. 

 

 

  1. Náš odpouštějící Bůh

„Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování.“          (Př 28,13) Po oslavě se opět shromáždili vyznat své hříchy a činit z nich skutečné pokání před Bohem. Zármutek a vyznání jsou důležité. Na prvním místě v našem životě by mělo stát vzdávání úcty Bohu a radost z poznání jeho charakteru. Vždyť právě „Boží dobrota tě vede k pokání“ (Ř 2,4; ČSP). A Boží dobrota by nám měla připomínat, že potřebujeme Boží odpuštění, očištění a znovuzrození.

Půst a vyznání vin.  Nehemjáš nyní vedl lidi k půstu. Pokořovali se před Bohem. Byli si vědomi, že musí přiznat své vlastní hříchy a prosit o jejich odpuštění. Společné modlitby a vyznání jsou vyjádřením hlubokého pochopení povahy hříchu. Pro pokání založeném na poznání Boží pravdy má čtení Bible klíčové místo. Duch svatý k nám může promlouvat a učit nás. Pravda jeho slova formuje naše myšlení a chápání, povzbuzuje nás a pozvedá. Jen díky Bohu, který v nás a na nás pracuje, se můžeme měnit k jeho obrazu a stávat se takovými, jakými nás chce mít.

Začátek modlitby pokání.  Ty, Hospodine, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, … ty jsi spravedlivý. (Neh 9,6–8). Dlouhá modlitba popisovala Boží dobrotu v protikladu s dějinami bezbožnosti Izraele. Jméno  naznačovalo, jaký vlastně je. Oslava Božího jména je důležitá, neboť je hodné úcty a chvály. Jde o Boha (1) Stvořitele, (2) Dárce života (3) který dodržuje své slovo a vždy plní svá zaslíbení.

Poučení z minulosti. Ale oni, naši otcové … I my (každý bez výjimky) selháváme ve stejných oblastech. Jsme namyšlení a tvrdošíjní, přehlížíme Boží jednání v našem životě, spoléháme na štěstí a vlastní schopnosti. Uznání lidských selhání a nedostatku opravdové oddanosti Bohu je důležitým krokem na cestě pokání. Vyznání a pokání jsou důležité pro vlastní uvědomění si, že nutně potřebujeme Kristovu milost. Boží dobrota nás přivádí k vyznání hříchů a k pokání, Boží moc nám pomůže je i zanechat.

Odmítnutí zákona a proroků.  „Synové … ale začali být vzpurní a bouřili se proti tobě. Tvůj zákon zavrhli a vraždili tvé proroky, kteří je varovali, aby je obrátili zpět k tobě.“ Biblický text a poznámka podrobně popisují, jak se chovali Izraelci v reakci na velkou Boží dobrotu (Neh 9,24-26). Boží zákon a Boží proroci pomáhali růst celému společenství, ale i jednotlivcům. Bůh nám dal svá přikázání, abychom mohli žít. Poslal své proroky, aby formovali naše chápání Boží pravdy. Každý z nás si musí čestně zodpovědět otázku, jaký postoj zaujímáme k Božím darům.

Závěrečný chvalozpěv a uzavření dohody. Přečtěte si 9.kap. knihy Nehemiáš. Stručně popisuje pozitivní i stinné stránky izraelské historie. Modlitba je oslavou Boha za to, jaký je – veliký, mocný, úžasný, milostivý, milosrdný a dodržující smlouvu. Izraelci byli ve svém závěrečném vyjádření   upřímní. Přiznali, že jsou otroky ve velikém soužení.  Nakonec přišli s návrhem uzavřít dohodu ve formě smlouvy, která je popsána v 10. kapitole.

Podněty k zamyšlení.  Izraelci hovoří o tom, jak si jejich předkové „žili si jako v ráji“ díky obrovské Boží dobrotě. Izraelci prožívali radost z materiálních požehnání, která jim Hospodin zaslíbil, a bylo to tak správně. Jejich hřích neležel v tom, že si díky Boží dobrotě „žili jako v ráji“, ale v tom, že zapomněli na Hospodina (Ez 23,35), jehož dobrotu si užívali. A tak se požehnání stalo cílem samo o sobě, místo aby se naplnil jeho skutečný smysl – zjevit Boha všem okolo a řídit se jeho radami. Jak můžeme dosáhnout správné rovnováhy, abychom uznali náš sklon ke hříchu a zároveň nedovolili satanovi, aby naši hříšnost použil k našemu zmalomyslnění, zoufalství a nakonec k tomu, že bychom se své víry úplně vzdali?

 

  1. Boží slovo, slzy a radost.

Jeruzalémské hradby byly dokončeny a brány byly vsazeny na svá místa. Izraelci pod vedením Nehemjáše dodělali svou práci. Nehemjáš pověřil nové správce. Vedení města svěřil do rukou  Chananímu, velitelem pevnosti jmenoval Chananjáše, což byl důvěryhodný muž, jenž měl více Boží bázně, než jiní.

Shromáždění lidu.  Prvního dne sedmého měsíce na svátek Dne troubení vyzvali  znalce zákona, aby přinesl knihu Mojžíšova zákona, který vydal Hospodin Izraeli. Ezdráš přinesl Zákon před shromáždění mužů i žen, aby jej slyšeli, protože Mojžíš přikázal kněžím a stařešinům, aby každý sedmý rok během Slavnosti stánků předčítali Zákon celému Izraeli.

Čtení a poslech Zákona.  Co Ezdráš četl? Jen Desatero? Pod „Mojžíšovým zákonem“ musíme rozumět všech pět knih, od Genesis po Deuteronomium, tedy celou Tóru. Můžeme tam zahrnout i různá nařízení a příkazy, která nám ukazují cestu, po níž máme jít, příběhy, básně, dějiny Božího lidu a způsob, jakým Bůh tento lid vedl. Společenství tak poznávalo své kořeny a svou identitu. Výsledkem Ezdrášova působení bylo, že lidé toužili slyšet Boží slovo. Jaký je tvůj osobní vztah k Božímu slovu? 

Čtení a vykládání Božího slova. Ezdráš četl a 13 levitů vykládalo smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli. Jak na tebe působí tento způsob společného čtení knihy zákona? Jako protestanti věříme, že každý věřící potřebuje osobně znát Boží slovo, a nejen slepě přijímat, co nám někdo říká – bez ohledu na jeho postavení nebo autoritu. Zároveň pro nás může být velmi užitečné, když nám někdo pomůže biblický text vysvětlit. Každý z nás musí sám vědět, čemu věří. 

Reakce lidu. „Dnešní den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu. Netruchlete a neplačte.„Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno“. Pak všichni lidé zvedli ruce a volali: „Amen, amen!“ (Neh 8,5.6) Nakonec padli na kolena a klaněli se Hospodinu tváří až k zemi. Ani my bychom se neměli bát projevit Bohu takovou úctu a vážnost, která mu náleží. Shromáždění bylo výjimečné i tím, že připadlo na svátek, kdy se troubením signalizovala důležitost přípravy „srdce“ na den smíření – Hospodinova soudu.

Radost z Hospodina. „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu.“ Slova „radost z Hospodina bude vaší záštitou“ nám připomíná, že je Boží vůlí, abychom se těšili a užívali si život. Tato iniciativa zástupců lidu ukazuje na jejich touhu vést společenství co nejblíže k Bohu.

Podněty k zamyšlení.  „Izrael se vrátil k Bohu v hluboké lítosti nad svým odpadnutím. Nyní bylo třeba, aby se lidé spolehli na jeho zaslíbení. Bůh jejich pokání přijal a oni se měli radovat z toho, že jim byly odpuštěny hříchy a že se opět mohou těšit Boží přízni. … Když se hříšník podvolí vlivu Ducha svatého, uvidí svůj pravý stav a pozná, že přestoupil zákon. Nemusí však propadat zoufalství, protože má odpuštění již zajištěné. Bůh je tím oslaven, když dovolí kajícímu hříšníku spočinout v jeho láskyplném obětí, ováže mu rány, očistí jej a dá mu roucho spasení.“ (PK 668; OSU 252) 1.  Za jakých okolností můžeme prožívat „Hospodinovu radost“ (Neh 8,10) jako svou sílu? Co můžeme udělat pro to, abychom mohli prožívat Boží moc a jeho odpuštění v našich životech? 2.  Jak můžeme najít vyváženost mezi zármutkem nad vlastními hříchy a radostí v Hospodinu? Není mezi těmito dvěma postoji rozpor?

 

  1. Nespravedlnost pod pláštěm zbožnosti

Lidstvo už od nepaměti trápí problémy spojené s bohatstvím a chudobou. Zde se toto téma objevuje v kontextu většího problému, kterým byl útlak chudých ze strany bohatých.

Pocit křivdy a projevy nespokojenosti.  Lidé říkali: „Svá pole, vinice a domy dáváme do zástavy, abychom sehnali obilí v tom hladu.“ A jiní:  „Museli jsme si vypůjčit na svá pole a vinice peníze na daň pro krále. Vůdcové a boháči zneužívali chudé a znevýhodněné ve svůj prospěch. Některé rodiny neměly jídlo pro děti, jiní museli zastavit své pozemky, nebo si půjčili peníze. V životě se můžeme ocitnout v problémech v důsledku nemoci, špatných činů nebo nesprávných rozhodnutí.

Proti duchu zákona. Řekl jsem jim: „My jsme vykoupili, své bratry prodané pohanům. Naproti tomu vy své bratry prodáváte, aby byli prodáváni nám.“ Zmlkli a nenašli slov. (Neh 5,6–8) Otroctví bylo ve starověkém světě akceptovanou kulturní normou. Bůh ale nařídil, aby věřitelé každých sedm let své otroky propouštěli.  Ačkoli poskytování úvěrů bylo povoleno, účtování úroků bylo zakázáno. Nehemjáš se rozhodně postavil k vzniklému problému.  V době ekonomické krize bylo povinností lidí, aby si navzájem pomáhali.

Nehemjášova opatření.  „Co děláte, není dobré. Což nemáte žít v bázni před naším Bohem?  Vraťte jim ještě dnes … příslušnou částku peněz …. za něž jste jim půjčku poskytli.“ Odpověděli: „Vrátíme a nic od nich nebudeme požadovat. Uděláme to tak, jak jsi řekl.“ (Neh 5,9–12) Vvýtka nepřinesla požadovaný výsledek. Nehemjáše to nezastavilo a pokračoval v boji. Mohl se vymluvit na to, že se pokusil odpovědným domluvit, ale nepomohlo to a nic jiného už udělat nemůže. Nepolevil, dokud nenašel uspokojivé řešení – a neváhal ani přesto, že si tím vytvořil poměrně silnou skupinu nepřátel. Kdy naposledy jsem někomu ublížil? Co mi bránilo nebo brání, abych danou situaci vyřešil a zjednal nápravu? 

Přísaha.  Odpověděli: „Vrátíme a nic od nich nebudeme požadovat. Uděláme to tak, jak jsi řekl.“ Nehemjáš svolal kněze a zavázal lid přísahou, že toto slovo dodrží. Chtěl mít jistotu, a proto je zavázal přísahou před kněžími. Takový postup dal celému rozhodnutí právní závaznost pro případ, že by bylo třeba se na něj v budoucnu odvolat. Naše slova mají velkou moc – dokonce moc života a smrti. Proto potřebujeme být velmi opatrní v tom, co a komu říkáme, jaké sliby dáváme a co se zavazujeme udělat.

Nehemjášův příklad. Nehemjáš napsal po ukončení  služby místodržícího v Judsku po návratu na dvůr krále Artaxerxa shrnutí své činnosti: „Po dobu dvanácti let, jsem ani já ani moji bratři nebrali místodržitelské příjmy. Moji předchůdci, zatěžovali lid tím, že na něm vymáhali mimo pokrm a víno čtyřicet šekelů stříbra, rovněž jejich lidé vykořisťovali lid. Já však jsem tak nejednal z bázně před Bohem. Nadto jsem se účastnil oprav hradeb. Své výdaje hradil z vlastních prostředků. Nehemjáš je příkladem někoho, kdo dává Hospodinu a jeho dílu přednost před vlastním ziskem a prospěchem.

Podněty k zamyšlení. Naprostá pravdomluvnost by měla být zákonem naší řeči: „Vaše slovo buď ano, ano – ne, ne“ (Mt 5,37) Tato slova odsuzují všechny nic neříkající fráze a úsloví. Odsuzují neupřímné zdvořilostní fráze, vytáčky, lichotky, nadsázky, přehánění, které jsou tak běžné v mezilidských vztazích. 1.  Proč je v oblasti financí a vztahů často největším problémem naše sobectví? 2.  Jak se může Boží lid chránit před chamtivostí? 3.  Uvažujme o daru řeči a o moci slov.  4. Jak můžeme předcházet zneužívání moci a autority v církvi?

 

  1. Tváří v tvář odporu.

 Ezdráš 3-6. kapitola se zabývá se obdobím odporu vůči přestavbě chrámu. V létech  537–535 př. Kr. probíhala přestavba chrámového oltáře a základů (důsledek Kýrova výnosu). Po úvodních oslavách práce vzhledem k velkému odporu protivníků ustala (535-520 př. Kr.) V roce 520 př. Kr. prorok Ageus nadchl věřící, aby pokračovali ve stavbě chrámu. Chrám byl dokončen a vysvěcen v roku 515 př. Kr.  Po příchodu Ezdráše začali opravovat obranné zdi. O třináct let později (v r. 444 př.Kr.) přišel do Jeruzaléma Nehemjáš, kterého poslal král Artaxerxés. Jeho přispěním byly hradby dokončeny. Odpor vůči práci na Božím díle tvoří velmi silný motiv knih Ezdráš a Nehemjáš. Přestavba chrámu a Jeruzaléma vzbuzovala nevoli, vzdor a pronásledování. I dnes se práce na Božím díle setkává s odporem.  

Začátek protivenství.   „Budeme stavět s vámi“ … Ale Zerubábel a Jéšua jim odpověděli: „Vy s námi nemůžete stavět dům našeho Boha.“  … Brali odvahu judskému lidu, odrazovali je od stavby, podpláceli proti nim rádce, aby rušili jejich plány. (Ezd 4,1–5). Náboženství zdánlivých přátel bylo velmi silně ovlivněno různými kananejskými modlami a božstvy a mohlo negativně ovlivnit chrámovou bohoslužbu. Slušně odmítli. Vždyť šlo o nápravu a obnovu pravé bohoslužby. Neustálé přistupování na kompromisy vedlo v konečném důsledku k trestu v podobně zničení chrámu a exilu.

Povzbuzení proroků. Proroci  je napomínali. Tu se vzchopili a začali budovat Boží dům v Jeruzalémě. Odpor je vedl k neochotě pracovat na obnově chrámu. Přerušili stavbu. Nepřátelské jednání lidí ale Boha nezastaví. Lidé byli plní pochybností a neustále si na něco stěžovali. … Příčinou jejich hospodářského úpadku bylo, že zanedbávali Boží věci. Kdyby se v prvé řadě starali o obnovu jeho domu, Bůh by jim požehnal. (OSU 215) Oni ale použili chrámové dřevo na stavbu vlastních domů.

Přerušení práce. Jakmile Rechúm, Šimšaj a jejich druhové přečetli opis listu krále Artaxerxa, rychle přitáhli do Jeruzaléma k Židům a zabránili jim ve stavbě násilím a mocí. „Lidé ze Zaeufratí“ psali obviňující dopisy. Ze všech sil se snažili překazit práce na obnově Jeruzaléma. Naneštěstí se král Artaxerxés nechal ovlivnit těmito obviněními. Nařídil zastavit práce. Měli pokračovat, a nadřadit tak Boží vůli příkazu světských panovníků? Sílící odpor v nich vyvolal strach a obavy. Možná si svůj postoj omlouvali například výroky: „teď určitě není vhodný čas“ nebo „pokud by šlo o Boží věc, určitě by nám připravil i podmínky“. Když se setkáme s nepřátelstvím, máme sklony zpochybňovat Boží vedení a nedůvěřovat mu, místo toho, abychom se zaměřili na Boží moc.

Nehemjáš se pouští do díla (o 13 let později). Nakonec se opět pustili do budování. Jedna skupina pracovala a druhá stála na stráži se zbraní v ruce. Všichni se snažili udělat maximum – a zbytek předali do Božích rukou. Tentokrát nedovolili, aby je přemohl strach.

 „Veliké dílo“, proto nemohu odejít a setkat se s vámi na nepřátelském území. Židé byli pod ochranou perského krále, a proto na ně nepřátelé nemohli zaútočit přímo. Ale kdyby se jim podařilo odstranit vůdce … Nehemjáš považoval práci pro Boha za velkou a důležitou.

Podněty k zamyšlení.  „Odpor, kterému stavitelé museli čelit ze strany svých nepřátel a těch, kdo se vydávali za přátele, je stejný, s jakým se setkávají Boží služebníci v dnešní době. Jsou předmětem posměchu a hanby, a když se nepřátelům naskytne vhodná příležitost, neváhají použít i mnohem tvrdších a krutějších prostředků.“ (OSU 242) 1.  Jak rozpoznáme, kdy máme/nemáme spolupracovat se zdánlivými přáteli?  2.  Vnímáme nebezpečí kompromisů? 

  1. Boží povolání: smysl a načasování

Jak Bůh povolává jednotlivce? Dává každému konkrétní úkol? Existují  kritéria, podle kterých  je jeden člověk schopnější splnit určité poslání než jiný? Jsou tato kritéria různá z Božího a z lidského pohledu? Ano i ne. Ezdráš i Nehemjáš byli povoláni naplnit přesně stanovený úkol – znovu vybudovat chrám, město, ale i k obnově vztahu s Bohem.

 Povolání Ezdráše a Nehemjáše.  Bůh vyvolil Ezdráše, protože byl ochoten jít, měl předpoklady být dobrým vůdcem a byl zkušeným učitelem a znalcem zákona. Ezdráš si „dal si za cíl“ hledat Boha. Nehemjášovo srdce hořelo pro Boha a pro národ. Nehemjáš měl v sobě nadšení pro danou věc, byl pokorný, bohabojný a moudrý vůdce.

Prorocké načasování I: Naděje na příchod Mesiáše. Bůh vložil do srdce králi, aby obnovil lesk Hospodinova domu v Jeruzalémě. Bůh povolal Ezdráše do služby v roce 457 př. Kr., kdy král Artaxerxés vydal dekret o návratu zajatců. Tento rok je důležitý pro porozumění proroctví , ve kterém Gabriel říká Danielovi: „Od vyjití slova k návratu a k budování Jeruzaléma až k Pomazanému vůdci bude sedm sedmiletí a šedesát dva sedmiletí.“ Rok 457 př. Kr. je také začátkem proroctví o 2 300 večerech a ránech z Da 8,14, vydání tohoto dekretu je začátkem pro obě proroctví. Proroctví končí v roce 34 po Kr. a střed posledního týdne tak připadá na rok 31 po Kr., kdy Kristus zemřel na kříži.

Prorocké načasování II: 70 týdnů a 2 300 večerů a jiter.  „Jak dlouho bude platit vidění o …“ Řekl mi: „Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti.“ Historické informace o dekretu nám vysvětlují od jaké historické události máme začít počítat prorocký čas týkající se hlavních aspektů Kristovy služby a jeho díla pro nás. 70 týdnů (490 let) je „odkrojeno“ od jiného, delšího prorockého období 2 300 prorockých dnů (let).  Obě proroctví  spojuje použití specifických výrazů „vidění“ a „porozumění“ a výklady obou proroctví přináší anděl Gabriel.

Boží vyvolení. Jak a proč si Bůh někoho vybere pro nějaký konkrétní úkol? Bůh předem určil lidi, aby se podobali obrazu jeho Syna, jinými slovy, abychom byli proměněni a aby se v našich životech zrcadlil obraz Božího Syna. Ty, které Bůh povolal, tak také ospravedlnil a posvětil. Izraelci byli vyvoleni, aby světu přinesli dobrou zprávu o Bohu. Bůh si vybírá úplně každého člověka, aby byl zachráněn, a touží ho změnit k Ježíšovu obrazu. Bůh si vybírá různé lidi pro uskutečnění různých úkolů.

Boží povolání a naše odpovědnost.  Hospodin mu však řekl: Nyní jdi, já sám budu s tvými ústy a budu tě učit, co máš mluvit!“ (Ex 4,10–12) Máme svobodnou vůli Boží povolání přijmout nebo odmítnout. To však neznamená, že nás Bůh přestane volat. Bůh touží, abychom byli zachráněni. Touží i po tom, abychom pro něj udělali něco konkrétního. To neznamená, že tento člověk se odevzdá Bohu. Ezdráš a Nehemjáš šli bez otázek a zpochybňování, Mojžíš se zpočátku vymlouval, ale nakonec věrně plnil úkol, který mu Bůh svěřil.

Podněty k zamyšlení.  „Doba Kristova příchodu, jeho pomazání Duchem svatým, smrt a kázání evangelia pohanům, to vše bylo přesně předpověděno. Kristus zdůraznil učedníkům, jak je důležité studovat proroctví. Povolává nás Bůh udělat něco, co se nám líbí? Jak se můžeme utvrdit, že jednáme v souladu s Boží vůlí?  Přemýšlejme o Jonášově a Jidášově příběhu.  Jak můžeme rozpoznat, že nás Bůh povolává uskutečnit nějaký konkrétní úkol? Jak můžeme pomoci jiným rozpoznat Boží povolání v jejich životě?

  1. Nehemjáš: jeho doba a poslání.

Hovoříme o době, kdy Bůh připravoval na návrat třetí skupinu lidí, která měla dobudovat město a jeho opevnění. Obnova chrámu byla dokončena. Po rostoucím odporu okolí práce ustaly. Návrat Izraelců považovali za ohrožení a snažili se zastavit jejich odhodlání pro obnovu Jeruzaléma.

Nehemjáš se dozvídá špatné zprávy. Chananí mu řekl: „Ti zbylí, kteří zůstali v krajině a nebyli zajati, jsou vystaveni veliké zlobě a potupě. Jeruzalémské hradby jsou pobořeny a brány zničeny ohněm.“ Nehemjáš sloužil jako královský číšník na hradě Šúšan. S Chananím mluvil na konci roku 445 př. Kr. asi 13 let po Ezdrášově návratu do Jeruzaléma. Lidé nebyli schopni Jeruzalém znovu vybudovat a nepřátelé zničili opevnění města. Král Artaxerxés po stížnostech obyvatel Samaří a ostatních oblastí Zaeufratí zakázal další práce na rekonstrukci Jeruzaléma. Nehemjáš poklekl před Bohem, modlil se a postil.  Jak reagujeme v případě špatných zpráv? Co patří mezi moje první reakce? 

Nehemjášova modlitba má charakteristickou chiastickou strukturu. Dala by se rozdělit následovně: A) Bože, jsi velký a milosrdný  B) Vyslechni mě C) Toto jsou naše hříchy D) Pamatuj na svá zaslíbení (   že nás rozptýlíš, když budeme nevěrní, ale také nás přivedeš zpět a obnovíš nás). C) Ty jsi nás vykoupil B) Vyslechni mě A) Bože, dej nám zdar a milost. Zatímco to první jsi už vykonal, nyní je čas udělat to druhé, protože se k tobě vracíme.

Nehemjášova rozmluva s králem. „Proč vypadáš tak ztrápeně? Bezpochyby se něčím trápíš.“  …  „Co si tedy přeješ?“ … „Jestliže to král uzná za vhodné … propusť mě do Judska, abych město znovu vystavěl.“ Nehemjáš byl královský číšník. Požíval vysoké důvěry panovníka, zastával vysokou pozici a měl ke králi blízko. O situaci v Judsku mluvil s králem v roce 444 př. Kr. Král pochopil Nehemjášovu prosbu a odpověděl na ni vstřícně. Nehemjáš byl pověřen funkcí místodržícího v Judsku.   

Vyslání  Nehemjáše. Nehemjáš obdržel od krále vojenský doprovod, doporučující listy a příkaz pro správce lesů, aby poskytl veškeré dřevo potřebné k vybudování městských hradeb a bran chrámové pevnosti. Sanbalata Chorónského a Tóbijáše toho amónského otroka popadla strašná zlost, že přišel někdo, komu jde o dobro synů Izraele. Násilníci se nikdy neradují, jestliže se daří těm, které zastrašují. Ozbrojený doprovod byl jasným znamením, že přijel splnit důležité poslání. Jeho příjezd vzbudil nevraživost pohanských kmenů žijících poblíž Jeruzaléma. Nejnebezpečnější z nich – Sanbalat, Tóbijáš a Gešem se snažili brzdit a mařit jeho práci.“ (OSU 239)

Nehemjášova příprava.  „Sami vidíte, jak zle jsme postiženi. … Pojďte a stavějme jeruzalémské hradby. Odpověděli: „Nuže, dejme se do stavby!“ Hospodin povolal Nehemjáše a poskytl mu všechno, co ke splnění svěřeného úkolu potřeboval. Nehemjáš si počínal opatrně a s modlitbou na rtech. Byl skutečně moudrým vůdcem. Nejprve nikomu nic neřekl, sám si celé město obhlédl, připravil konkrétní plány, přišel se slovy povzbuzení a pak přidal královo vyjádření. Je téměř zázrak, že Židé odpověděli na jeho výzvu kladně a rozhodli se stavět i přes očekávaný odpor.

Podněty k zamyšlení.  „Když se Nehemjáš modlil, rostla jeho odvaha a víra. … Následně se Nehemjáš rozhodl, že pokud se mu podaří získat králův souhlas a dostatek stavebního materiálu, pustí se do opravy jeruzalémských hradeb a posílí obranyschopnost Izraele. (OSU 236) 1.  Lidé povoláni Bohem opakovaně (téměř vždy) čelili velkému odporu a nepřátelství. 2.  Ezdráš ani Nehemjáš by v dané situaci ničeho bez pomoci krále (pohanské politické autority) nedosáhli. 3. Nehemiášova modlitba obsahovala podřízení, vyznání a odvolávání se na zaslíbení. 4. Vytrvalost je v životě důležitá.

  1. Ezdráš: jeho doba a poslání

Kýros  vydal v roce 538 př. Kr. dekret, který dával Božímu lidu svobodu a možnost vrátit se do své země a znovu vybudovat chrám. Je povzbuzující, když Boží lid jedná v souladu s tím, co chce Hospodin: Všichni, jejichž ducha probudil Bůh, se vydali na cestu, aby stavěli Hospodinův dům v Jeruzalémě. Ta nejlepší rozhodnutí a činy děláme motivováni poznáním toho, jaký Bůh je, co pro nás udělal a s jakou láskou pracuje ve prospěch svého lidu.

Boží slib se naplňuje: První návrat ze zajetí. Hospodin ovlivnil Kýra, aby umožnil návrat zajatců (1.skupina asi 50 tis. lidí), a to i s ukořistěnými bohoslužebnými nádobami. Judská země byla 70 let pustá. Daniel studiem proroctví zjistil, že nastal čas návratu. Dostal od Boha ujištění, že Bůh vysvobodí lid ze zajetí a povolá Vysvoboditele (Ježíše), který zemře za svůj lid a přinese spravedlnost.

Obnova Jeruzaléma: Události a králové. Znalost časového uspořádání událostí nám pomůže lépe pochopit poselství knih Ezdráš a Nehemjáš. Na perském trůnu se postupně vystřídali (1) Kýros II. „Velký“ (Cýrus) 559–530 př. Kr. V roce 537/536 př. Kr. se vrací 1. skupina navrátilců a začíná obnova chrámu. (2) Kambýsés II. 530–522 př. Kr.  (3) Dareios I. (Darius) 522–486 př. Kr. V r. 515 př. Kr. byl dokončen a zasvěcen chrám. (4) Xerxés I. (Achašvéroš, Asverus) 485–465 př. Kr. Za jeho vlády vznikl odpor vůči budování Jeruzaléma. (5) Artaxerxés I. 465–424 př. Kr. 457 př. Kr. – Ezdráš a 2. skupina navrátilců (začátek prorockého období 2300 let. 445/444 př. Kr. – Nehemjáš a 3. skupina navrátilců dokončila obnovu hradeb Jeruzaléma.

Ezdráš: Vůdce druhé vlny návratu z exilu. Ezdráš byl „zběhlý“ (zkušený) znalec zákona, což odkazuje na pohotový úsudek a schopnost vyhodnocovat informace. Byl bystrý, vynikal duchaplností a měl velké znalosti Božího zákona. Král jej vybral, aby přivedl skupinu Izraelců do Judska, protože měl vůdčí schopnosti.

Dekret krále Artaxerxa: Pobídka k obnově Jeruzaléma. Zde je stručný obsah dekretu: Artaxerxés vyzývá každého ochotného člověka, aby se vydal do Jeruzaléma. „Strážci pokladu měli Ezdrášovi poskytnout prostředky na stavbu města a chrámu. Pověřil Ezdráše, aby zařídil správné zachovávání Božího zákona, zákonů země a ustanovil právní systém. Král neuvěřil Bohu. Možno jen nechtěl  rozlítil Boha hněvem proti své říši. Bůh může pro uskutečnění své vůle použít i neobrácené lidi.

Kvalitní vzdělání: Vybavení ke službě.  Ezdráš bádal s upřímným srdcem v Hospodinově zákoně, jednal podle něho a vyučoval v Izraeli nařízením a právům. (Ezd 7,6.10) Zasvěcení Bohu a studium  ho připravilo na efektivnější a významnější službu Izraelcům. Měl kněžské i médo-perzské vzdělání. Hledal důvody, proč Bůh dovolil, aby byl zničen Jeruzalém a Židé odvedeni do zajetí. Snažil se probudit zájem o studium Písma, uchovat a rozmnožovat Bohem inspirované spisy. Usiloval poznat pravdu z jejího zdroje, kterým je Boží slovo a Hospodinův zákon. I Josef, Mojžíš a Daniel získali vzdělání v pohanském světě. To jim pomohlo v díle, pro které si je Bůh vyvolil. Vzdělání otevírá dveře novým možnostem.

Podněty k zamyšlení. „K provedení reformy v dnešní době je zapotřebí mužů, jako byli Ezdráš a Nehemjáš, kteří neomlouvají hřích, nebojí se zakročit proti bezpráví ani se nesnaží zakrývat zlo závojem falešné lásky. Přísnost k některým může totiž mnohým přinést spásu a milost. Díky takovému postoji si budou lidé moci uvědomit, že v tom, kdo se staví proti zlu, se projevuje Kristův Duch.“ (PK 675)

Jiří Moskala:  Evangelium podle Ezdráše a Nehemjáše

Úvod.

Ezdráš a Nehemjáš byli výjimeční, Bohu věrní, Písmu podřízení a Duchem svatým vedení vůdci, kteří z hloubi duše toužili, aby Boží lid prospíval a aby bylo Boží jméno vyvýšeno a znali je všichni lidé po celém světě. Trvalou změnu do našeho života přinést pouze studium Božího slova a proměňující moc Ducha svatého. Jakmile se rozhodneme nebo pokusíme dělat správné věci, objeví se překážky a protivenství. Dokonce i přátelé se mohou otevřeně nebo skrytě postavit proti nám a možná se nakonec i stát našimi nepřáteli. Není v lidských silách bojovat proti satanovi, protože zlo je mnohem silnější, než jsme my sami. Jen Bůh nás může dovést k vítězství, změnit naše myšlení a dát nám moc žít vyváženě. Hřích je vážná věc, která se šíří rychle a poměrně snadno. Největší výzvy nepřicházejí zvenčí, ale jsou výsledkem naší nevěrnosti Bohu a nepřijetím jeho vůle. Pro Boží církev je tou největší zkouškou věrnost Bohu a vytrvalé podřízení se Božím pokynům. Jediná síla, která může způsobit opravdovou změnu, přichází prostřednictvím poctivého zkoumání Písma, pochopení jeho principů a jejich přijetím za své vlastní. Klíčovými teologickými tématy těchto dvou knih jsou Boží prozřetelnost, věrnost a smlouva. Bůh povolal svůj lid z lhostejnosti k oživení a nápravě. „Duchovní obnova je totožná s tou, kterou bude nutné vykonat v závěru lidských dějin. Prostřednictvím zbytku věrných z Izraele chtěl Bůh na zemi uchovat povědomí o sobě. Oni byli strážci pravé bohoslužby, oni měli mezi sebou svaté proroky.“ (PK 677; OSU 256) Knihy Ezdráš a Nehemjáš jsou vzájemně propojeny a zabývají se důležitými změnami v životě Božího lidu. Při pozorném studiu obou knih můžeme objevit a rozpoznat úžasné Boží působení v dějinách a laskavost, s jakou vedl svůj lid.

 

 

 


Shrnutí úkolů sobotní školy 3.čtvrtletí 2019

autor Ján Petrovič

Úvod.  Ježíš řekl o důležitosti pomoci potřebným toto: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40). Služba potřebným se může a má stát mocným nástrojem hlásání evangelia.

  1. Bůh a stvoření.  Bůh stvořil dokonalý svět. Postupně je celé stvoření ničeno hříchem. Přesto je náš svět stále objektem Boží lásky. A nám dal úkol spolupracovat s ním při šíření jeho lásky a milosti. Jsme povoláni usilovat o dobro kolem nás. Máme Bohem danou odpovědnost jeden vůči druhému.
  2. Plán pro lepší svět. Nic nevystihuje Boží touhu obnovit zničený vztah s lidmi lépe, než dobrovolný, laskavý a pohostinný duch projevovaný ve vztahu k chudým. Desatero uvádí základní principy, podle kterých má žít celé lidstvo. Desátky a dary byly Božím ustanovením pro podporu Božího díla, kněží, svatyně, sirotků, vdov a cizinců.
  3. Sobota-den svobody. Sobota by se měla stát prostředkem požehnání pro druhé lidi. Mana byla důkazem Boží péče o každého člověka. Sobota je připomínkou vysvobození z otroctví, dnem rovnosti i dnem uzdravení. Dokonce i pro zemi byl každý sedmý rok určen mimořádný odpočinek.  „… Ten, kdo v sobotu přehlíží potřeby trpících, není bez viny. Bůh nechce, aby jeho stvoření, byť jen jednu hodinu, trpělo, pokud je možné mu v sobotu nebo v kterýkoli jiný den pomoci.“ (TV 128) 
  4. Milost a spravedlnost v Žalmech a Příslovích. Bůh slyší a vidí ty, kteří prožívají bolest a trápení. Každý máme v životě postavení, ve kterém můžeme ovlivňovat druhé lidí – v práci, ve škole, v rodině, v sousedství nebo ve sborovém společenství. Vždy bychom měli praktikovat a prosazovat milosrdenství a právo. Musíme odolávat pokušení jednat nepoctivě, bezcharakterně a sobecky. To jsou nástrahy, které číhají na každého člověka, kterému je svěřena odpovědnost rozhodovat o druhých.
  5. Volání proroků. „Toto praví Panovník Hospodin: Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce. Nedovolím jim už pást ovce, aby místo nich pásli sami sebe. Vysvobodím své ovce z jejich chřtánu, nebudou jim potravou. Ezechiel se zaměřuje na nedostatek péče o potřebné. Stát na straně pravdy je náročné a nebezpečné. Volání proroků, vyzývající k návratu k Bohu, v sobě zahrnovalo i výzvu k ukončení nespravedlnosti. 
  6. Uctívání Stvořitele. Nedílnou součástí pravého uctívání je usilovat o dobro druhých a o pozvednutí ponížených a zapomenutých. Kdyby lidé zůstali věrní Hospodinu, zachovali by si i zájem o lidi v nouzi. Cestou k uctívání Stvořitele je aktivní pomoc chudým. „Milosrdenství chci, a ne oběť.“ Právě takový život je nejlepším svědectvím o skutečném posvěcení se Bohu. Dílo evangelia se má šířit štědrostí a našimi skutky.
  7. Ježíš a lidé v nouzi. Ježíš ukázal, jaký je vlastně Bůh. Péče o tělesné a praktické potřeby byla nedílnou součástí péče o jejich duchovní potřeby. Co udělal nebo řekl, přineslo do života lidí okamžitou a opravdovou změnu. V evangeliích nás často oslovuje Ježíšovo laskavé a vlídné jednání, ale při vyčištění chrámu dokázal jednat stroze, přísně a energicky. Jeho smrt přišla jako následek nenávisti, závisti a nespravedlnosti. Prostřednictvím Ježíšova utrpení nám Bůh ukázal, že ví a rozumí tomu, co znamená být obětí zla a nespravedlnosti. Kristus přinesl takovou oběť proto, aby hříšníci mohli být zachráněni.
  8. Jednomu z mých nepatrných bratří. Nebeské království je realitou a i my můžeme být právě teď jeho součástí. Je to způsob života, který se řídí zcela jinými prioritami, hodnotami a zásadami, než podle jakých fungují všechny vládnoucí pozemské politické systémy. Kázání na hoře přináší přehled o podstatě Božího království. Aplikace těchto pravidel přinese praktickou změnu do života celého světa. Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. Službou potřebným, sloužíme vlastně Ježíši.
  9. Služba v novozákonní církvi. Pokyny, které dal Ježíš svým následovníkům, byly pokračováním díla, které začal. Nový typ společenství vyjádřil svou víru vzájemným dělením se o hmotné prostředky. Tabita konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. Pavel vyzýval věřící, aby pravidelně odkládali část příjmu, aby mohli rychle zorganizovat sbírku a doručit ji křesťanům v nouzi. Poskytnutí jídla a oblečení je mnohem užitečnější a je skutečným projevem opravdového zájmu o lidi.
  10. Život podle evangelia. Když si uvědomujeme hodnotu spasení, stále jasněji vidíme souvislost mezi jeho láskou vůči nám a zájmem o chudé a utlačované. Přijali jsme, abychom dávali. Egoizmus, předsudky, lhostejnost a bezohlednost – to vše tvoří podstatu zla, nespravedlnosti, chudoby a útlaku ve světě. Boží milost promění naše bytí a my budeme projevovat lásku druhým. „Musíme slyšet a odpovídat na volání trpícího lidstva bez ohledu na náboženské rozdíly… 
  11. Adventní naděje v praktickém životě. Ježíš vyslal učedníky hlásat evangelium a sloužit druhým. Naděje pomáhá proměňovat současnost. Svým jednáním přinášíme změnu, která je v souladu s naším očekáváním budoucího světa. V časech útlaku často zaznívá volání „Až dokdy?“. Náboženství často čelí kritice, že věřící směřuje pouze k lepšímu životu po vzkříšení. To je vede k tomu, že nepovažují za důležité pracovat pro blaho současné společnosti a přinášejí jen malý užitek. Pamatujme však na to, že veškeré dílo Bůh postaví před soud. Bůh setře slzy. Do té doby bychom měli udělat to, co jim můžeme nabídnout – povzbudivé slovo, teplý pokrm, lékařskou pomoc, oděv. Měli bychom pomáhat ochotně, obětavě a s láskou.
  12. Milovat milosrdenství. Mezi nejčastější projevy zla patří chudoba, násilí, útlak, vykořisťování, sobectví a chamtivost. Musíme se aktivně stavět proti tomuto zlu. Na čem záleží? Měli bychom uspořádat svůj žebříček hodnot a zaměřit se více na druhé a méně na sebe. Nebuďme pasivní a lhostejní. Soucitem, vzděláním či modlitbou můžeme pozitivně zasáhnout do života lidí v nouzi. Štědrost je důležitou a nedílnou součástí života křesťana. Šiřme kolem sebe pokoj. Násilné konflikty jsou častou příčinou utrpení. Otevřeme svá ústa za němého.
  13. Společenství služebníků. Když budeme spolupracovat, budeme pro lidi kolem nás mnohem větším požehnáním. První křesťané byli nositelé změny. Oslovovali i ty, kteří nepatřili do jejich společenství. Kázání evangelia a služba sociální pomoci jsou neoddělitelně spojeny. Jedním z nejlepších způsobů, jak oslovit druhé lidi, je sloužit jejich potřebám. Pokud součástí našeho snažení nebude opravdový zájem o lidi a jejich potřeby, pak evangelizace ztrácí svůj smysl. Spolupracujme s Bohem tak, že se budeme snažit zjistit a naplnit skutečné potřeby lidí a pro jejich naplnění využívat vše, co nám Bůh ve své milosti svěřil. Sborové společenství by mělo být místem, kde se každý cítí bezpečně. Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Cítíme povzbuzení a podporu v církevním společenství?

Podrobné shrnutí úkolů sobotní školy 3.čtvrtletí 2019

  1. Společenství služebníků

„Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.“ (Žd 10,23.24) Církev má potenciál organizovaného společenství věřících. Když spolupracujeme, můžeme být pro lidi kolem nás mnohem větším požehnáním. Měli bychom jednat jako Kristus, zajímat se o lidi.

 Nositelé změny. První křesťané vytvořili zvláštní společenství, založené na nových principech se silným sociálním rozměrem. Starali se o ty, kteří byli v nouzi. Oslovovali i ty, kteří nepatřili do jejich společenství. Když žijeme a chováme se způsobem, který je charakteristický pro Boží království, zpřítomňujeme věčnou nebeskou realitu jeho lásky a spravedlnosti v našich životech, v církvi a v životech těch, kterým sloužíme.

Láska, která slouží. Ti, kteří jsou Bohu skutečně věrní, „zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova“ (Zj 12,17; 14,12). Věrnost se zároveň projevuje i láskou k druhým lidem, která vede k obětavé službě.  Příkladem nám může být postava Mojžíše. Prospěch Božího lidu mu byl milejší než možnost, že by se sám stal otcem mocného národa.

Záchrana druhých. A žijte vzorně mezi pohany …(1Pt 2,12) Máme se zaměřit na sociální práci, nebo na hlásání evangelia? Když lépe porozumíme oběma konceptům, zjistíme, že kázání evangelia a služba pomoci jsou neoddělitelně spojeny. Spasitel se stýkal s lidmi jako ten, kdo chce jejich dobro. Projevoval jim soucit, sloužil jejich potřebám a získával si jejich důvěru. Pak je vyzval: ‚Následujte mne.‘ … Je třeba pomáhat chudým, pečovat o nemocné, utěšovat zarmoucené a pozůstalé, poučovat nevědomé a radit nezkušeným. Máme plakat s těmi, kdo pláčou, a radovat se s těmi, kdo se radují.“ (MH 143; ŽNP 67) Jedním z nejlepších způsobů, jak oslovit druhé lidi naším poselstvím, je sloužit jejich potřebám. Pokud součástí našeho snažení nebude opravdový zájem o lidi a jejich potřeby, pak evangelizace ztrácí svůj smysl. Evangelizace i touha po spravedlnosti vyvěrají z poznání Boží lásky k ztraceným, zlomeným a rozbolavělým lidem. Spolupracujme s Bohem tak, že se budeme snažit zjistit a naplnit skutečné potřeby lidí a pro jejich naplnění využívat vše, co nám Bůh ve své milosti svěřil.

Milost v církvi. Hodnoty spravedlnosti, milosti a lásky by měly určovat vše, co se odehrává uvnitř, určovat způsob, jakým činovníci církve vedou druhé, rozhodují a starají se i o ty „nepatrné“ ve společenství církve. Spravedlnost, milost a láska by měly ovlivňovat i řešení sporů, které se mezi námi občas objeví. Pokud nejsme schopni přistupovat spravedlivě a uctivě k vlastním členům, jak bychom to mohli zvládat ve vztahu k lidem, kteří nejsou členy našeho společenství? Církev by všude měla postupovat v duchu štědrosti a ohleduplnosti a bez jakýchkoliv náznaků nespravedlivého a nečestného zacházení. Sborové společenství by mělo být spolehlivým místem, kde každý člen usiluje udělat vše pro to, aby se zranitelní a bezbranní v církvi cítili bezpečně. Jak se spravedlnost, milost a láska projevují v chování členů sborového společenství? Jak se projevují ve tvém vlastním chování?

Vzájemné povzbuzování k lásce a dobrým skutkům. 24Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. 25Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. (Žd 10,24–25) Ježíš nevysílal učedníky samotné – a když se to občas stalo, brzy se spolu opět sešli, aby se podělili o vzájemné zkušenosti a obnovili svoji energii a odvahu. To je také důvod, proč jsme povoláni, abychom se navzájem povzbuzovali a inspirovali. Podněty k zamyšlení. Kdy jste se naposledy cítili povzbuzeni a podpořeni vaším církevním společenstvím?

  1. Milovat milosrdenství

Mezi nejčastější projevy zla patří chudoba, násilí, útlak, vykořisťování, sobectví a chamtivost. Musíme se aktivně stavět proti tomuto zlu – bez ohledu na to, jaké je to často těžké. Boží láska nás má vést k milosrdnému, vynalézavému a odvážnému jednání: „…abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ (Mi 6,8)

Na čem záleží? Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? … pít? …  oblékat? … Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. (Mt 6,31–33) Ježíš učil, že je „život víc než pokrm a tělo víc než oděv“. Měli bychom nově uspořádat svůj žebříček hodnot a zaměřit se více na druhé a méně na sebe. Věrný život znamená, že tváří v tvář zlu nebudeme pasivní a lhostejní.

Únava ze soucitu. Existuje množství způsobů, jak můžeme pozitivně zasáhnout do života lidí v nouzi. Soucit. Prvním krokem je citlivost k utrpení druhých. Vzdělání.  Je potřebné a důležité dozvědět se o konkrétních okolnostech co nejvíce, abychom navzdory nejlepším úmyslům pomoci nezpůsobili problémy. Modlitba – dříve, než se rozhodneme udělat něco „praktického“.  Očekávání. Měli bychom usilovat o to, abychom lidem poskytli možnosti a příležitosti, které by jinak neměli.

Štědrost. Ochotné, štědré a radostné dávání je důležitou a nedílnou součástí života křesťana. Štědrost je životní postoj, který se vyznačuje odvahou, velkomyslností a pochopením, ale v životě se často setkáváme s postoji zaměření se na sebe a snaze získat pro sebe co nejvíce. Pokud je naše víra opravdová, pak jsme ochotni žít více pro druhé. Víra nám pomáhá vidět lidi tak, jak je vidí Bůh, jejich dobro i zkaženost, silné stránky i slabosti. Život každodenně naplněný štědrostí je velmi důležitý. Potřebujeme se naučit oceňovat a podporovat ducha štědrosti ve všem, co děláme.

Šíření pokoje. Blaze těm, kdo působí pokoj, … (Mt 5,9) Násilné konflikty jsou častou příčinou utrpení. Existují i menší konflikty, které poznamenávají životy lidí v rodinách a společenstvích. Toužíme-li po spravedlnosti, nemůžeme přehlédnout pověření tvořit a šířit pokoj. V centru Ježíšova evangelia je smíření lidských bytostí s jejich Stvořitelem. Člověk, který žije v souladu s Bohem, získává nebeský pokoj a šíří ve svém okolí požehnaný vliv.

Hlas němých. Otevři svá ústa za němého … Šalomoun napsal, že je „čas mlčet a čas mluvit“ (Kaz 3,7). Není jednoduché najít správnou vyváženost mezi tím, kdy mluvit a kdy mlčet. Nebyli jsme až příliš často potichu, když měl zaznít náš hlas? Bůh prostřednictvím proroků a Bible pověřuje ženy a muže, aby se stali jeho hlasem. Ve stanovisku církve k chudobě ve světě se mimo jiné říká: „Adventisté sedmého dne věří, že kroky směřující ke zmírnění chudoby a s tím spojené nespravedlnosti jsou důležitou součástí společenské odpovědnosti křesťanů. Adventisté sedmého dne jako duchovní společenství obhajují spravedlnost pro chudé a otevírají ‚svá ústa za němého, za právo všech postižených‘ (Př 31,8) a staví se proti těm, kteří ‚nuzným odnímají možnost obhajoby‘ (Iz 10,2).

Podněty k zamyšlení. Marně bychom hledali mocnější pravdu než tu, která se projevuje ve skutcích milosrdenství vůči lidem, kteří potřebují naše porozumění a pomoc. „Neomezená láska k Bohu a vzájemná nesobecká láska člověka k člověku je nejlepším darem, který nám nebeský Otec může dát. Tato láska není jen chvilkovým vzplanutím, ale božskou zásadou, trvalou mocí. Dáme-li takové lásce prostor, náš život se stane příjemnějším a všude kolem sebe budeme šířit blahodárný vliv.

 

  1. Adventní naděje v praktickém životě

Ježíš představil Boží království jako realitu již v přítomnosti. Učedníky vyslal připomínat tuto skutečnost hlásáním evangelia a službou druhým. Měli zdarma dávat, tak jak zdarma dostali (Mt 10,5–8). Dokud se s nadějí díváme do budoucnosti, naděje nám pomáhá proměňovat současnost. Svým jednáním usilujeme přinášet změnu, která je v souladu s naším očekáváním budoucího světa.

 „Až dokdy?“ Bible opakovaně zaznamenává volání Božího lidu po Hospodinově zásahu. Nejčastěji žádost zaznívá v časech útlaku, nespravedlnosti či tragédie. V Bibli zároveň nacházíme množství příkladů, jak Bůh jednal, zachraňoval a současně mstil utlačovatelům. V Žalmech čteme, že bezbožným se daří a spravedliví jsou utlačováni. Boží lid bude vždy prožívat určitou míru frustrace z toho, kolik je na světě zla. „Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš. Úpím k tobě pro násilí, a ty nezachraňuješ.“ (Abk 1,2)  Jaké máme my zkušenosti s voláním k Bohu?

Naděje proměněná v činy. Náboženství často čelí kritice, že věřící odpoutává od reálného života v současnosti a směřuje je pouze k lepšímu životu po vzkříšení. To je vede k „posvěcenému úniku z reality“. Nepovažují za důležité pracovat pro blaho současné společnosti a světu nepřinášejí žádný nebo jen malý užitek. Existují smutné příklady mocných vládců, kteří chudé a utlačované nabádali, aby bez reptání přijímali svůj smutný osud.  Jaké jsou Ježíšovy pokyny pro náš život během čekání na jeho návrat? Naše víra a představa o budoucnosti výrazně ovlivňuje to, jak žijeme dnes. Zdravá důvěra v Boží zaslíbení a chápání budoucnosti našeho světa, by měla podstatně ovlivnit naši aktivitu v současnosti a měla by vést k bohatšímu a hlubšímu životu, který přináší pozitivní změny do života jiných lidí.

Naděje ve vzkříšení. Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i naše víra.  Křesťanská naděje na druhý Ježíšův příchod není jen zaměřením se na světlou budoucnost. Apoštol Pavel viděl ve vzkříšení klíčový prvek adventní naděje. Proč je pravda o vzkříšení tak významná? Svědectví o vzkříšeném Kristu změnilo první učedníky. Pustili se do díla, které postupně měnilo svět.

Naděje ve spravedlivý soud. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé. (Kaz 12,13.14) Pro každého člověka je těžké vyrovnat se s utrpením. Mnohem těžší je však snášet utrpení, jehož smyslu nerozumíme a okolí si ho nevšímá. Naděje na spravedlivý soud vychází z toho, čemu člověk věří o podstatě Boha. Boží soud je klíčovým prvkem nápravy světa.

Bůh setře slzy. Božím plánem je znovu stvořit náš svět a to v sobě zahrnuje i obnovu a uzdravení každého z nás. Do té doby bychom měli usilovat o to, abychom s Kristovou pomocí udělali svůj díl práce, ať už je jakkoli chabý a malý. Abychom ve svém okolí sloužili lidem, kteří potřebují právě to, co jim my můžeme nabídnout. Ať už je to cokoli – povzbudivé slovo, teplý pokrm, lékařská pomoc, poskytnutí oděvu nebo poradenství – měli bychom pomáhat ochotně, obětavě a s láskou, kterou Ježíš prokazoval lidem během svého života.

Podněty k zamyšlení. „Velký spor mezi dobrem a zlem skončil. Není už hříchu ani hříšníků. Celý vesmír je čistý. V celém nezměrném stvoření vládne soulad a štěstí. Od Boha, který všechno stvořil, proudí život, světlo a štěstí do všech stran nekonečného prostoru. Od nejmenšího atomu až po největší vesmírná tělesa, všechno živé i neživé v nezkalené kráse a dokonalé radosti hlásá, že Bůh je láska.“ (GC 678; VDV 437) Bůh nedovolí, aby zlo trvalo věčně. Úžasná naděje na Kristův příchod, o níž mluví Písmo, bude naplněna.

  1. Život podle evangelia

 „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Ef 2,8–10) Když uvažujeme o Božích přikázáních, požadavcích a pokynech, dostáváme se do pokušení, myslet si, že si svým jednáním můžeme zasloužit spasení. Na druhé straně, když si uvědomujeme hodnotu spasení, budeme stále jasněji vidět souvislost mezi jeho láskou vůči nám a zájmem o chudé a utlačované. Přijali jsme, abychom dávali.

  „Neboť Bůh tak miloval svět…“ Miluje ty, které máme rádi, a my z toho máme radost. Miluje i ty, kterým se snažíme předat evangelium, a toto poznání je pro nás často motivací evangelizace. Bůh však miluje i ty, v jejichž blízkosti se necítíme dobře, nebo i ty, které nemáme v lásce a které „nemusíme“. Otec v nebesích dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Mt 5,45)

Soucit a pokání. Je pochopitelné, že cítíme bolest, neklid, zármutek z tragického stavu světa i lidí kolem nás. Nářek v knize Žalmů a proroků, slzy a lítost Ježíše – to vše je přirozenou odezvou na stav světa, a především na situaci těch, kteří trpí pod vlivem zla na světě. Hřích narušil vztah mezi Bohem a jeho lidem a náš hřích ublížil jiným lidem. Egoizmus, chamtivost, lakota, předsudky, lhostejnost a bezohlednost – to vše tvoří podstatu zla, nespravedlnosti, chudoby a útlaku ve světě. Vyznání naší hříšnosti je prvním krokem nejen k pojmenování tohoto zla, ale také k tomu, abychom dovolili Boží lásce zaujmout v našich srdcích to správné místo:

Milost a dobré skutky. Milostí jste spaseni skrze víru. Je to dar Boží. (Ef 2,8–10) Boží milost projevená v Ježíšově oběti za hříchy světa otevírá cestu pro odpuštění a uzdravení. Bůh nás může použít jako své spolupracovníky ve snaze uzdravovat zranění a napravovat škody, které vznikly v životech druhých. Přestože zápasíme s pokušením egoizmu a chamtivosti, sebeobětavá a pokorná Boží milost nám nabízí nový způsob života a lásky, který promění naše bytí. A jak lépe reagovat na lásku, než tím, že budeme projevovat lásku druhým?

Naše společné lidství.  Ježíš se svou službou a učením zaměřoval na všechny lidi. Každého vítal s opravdovou vroucností a péčí. Pomoc bližním a práce ve prospěch druhých lidí tvořily podstatu chápání evangelia prvních křesťanů. Evangelium přineslo do jejich chápání Boží lásky obrovskou změnu. Boží láska zahrnuje každého a jako lidé máme stejný původ a stejné postavení před Bohem.

Věčné evangelium. Poselství tří andělů spojuje službu lidem v nouzi s vyjádřením naděje a varováním. Je adresované „každé rase, kmeni, jazyku i národu“.  Text Zjevení 14,7 v sobě spojuje v souvislosti s Božím pohledem na zlo, chudobu a útlak tři klíčové prvky: Soud (Bůh slyší volání lidí v nouzi), uctívání (proroci propojovali uctívání a péčí o chudé a nuzné) a stvoření (tvoříme velkou Boží rodinu, v jeho očích máme všichni obrovskou hodnotu).

Podněty k zamyšlení. Celý svět denně přijímá požehnání od Boha. Každá kapka deště, každý paprsek světla, který dopadne na naše nevděčné pokolení, každý lístek, každá květina a každý plod svědčí o Boží shovívavosti a o jeho velké lásce.“ „Musíme slyšet a odpovídat na volání trpícího lidstva bez ohledu na náboženské rozdíly… Všude kolem nás žijí lidé, kteří potřebují projevy soucitu a konkrétní pomoc. Evangelium mění vztahy a vede nás ke službě těm, kteří naši pomoc nejvíce potřebují. Jak najít správnou vyváženost mezi praktickou pomocí a zvěstováním evangelia? 

 

  1. Služba v novozákonní církvi

„Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ (Jk 1,27) Ježíšovo velké pověření (Mt 28,18–20) souvisí také s péčí o nuzné, trpící a o ty, kteří si nezvládnou pomoci sami. Pokyny, které dal Ježíš svým následovníkům, byly pokračováním díla, které začal.

 Nový typ společenství. Skupina věřících se velmi rychle rozrůstala a začala vytvářet nový typ společenství, které prakticky vyjádřilo svou víru vzájemným dělením se o hmotné prostředky. Společný finanční fond (Sk 4,34–5,2) byl určen k zajištění potřeb spoluvěřících i lidí mimo něj. Šlo o reálně fungující mechanizmus, který však měl i svá úskalí. Lze některé z principů aplikovat i dnes?

Služba a svědectví Tabity. Tabita konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. (Sk 9,36) Noví věřící navázali na učení a službu Ježíše. Brali velmi vážně jeho pokyny týkající se péče o lidi v nouzi. Život a služba Tabity ovlivnila lidi v jejím okolí. Zpráva o tom, že onemocněla, zemřela a nakonec byla zázračně vzkříšena, se rozšířila po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána.“ (Sk 9,42)

Dávání jako způsob služby. Po svém obrácení se apoštol Pavel ujal služby nést evangelium pohanskému světu. Rozvíjel vizi křesťanského společenství, které mělo vroucně přijímat všechny věřící. Pavel vyzývá čtenáře, aby jejich dávání nebylo náhodné. Měli si pravidelně odkládat část příjmu, aby mohli rychle zorganizovat sbírku a doručit ji jeruzalémským křesťanům v nouzi.

Pavlův návod na život naplněný láskou. „Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. (Ř 12,9–11) Pavel se zaměřil na praktický návod k životu naplněnému láskou, založenému na Boží milosti a lásce zjevené v Ježíši: „Vybízím vás, bratří, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Ř 12,1) Dávání máme dělat zodpovědně, s nadšením, vytrvale a s láskou. Máme šířit klid a přemáhat zlo dobrem (Ř 12,20.21).

Jakub „Spravedlivý“. Toto pojmenování odkazuje na moudrého představitele církve, který uměl zaujmout správný postoj k lidem, na které jiní zapomínali nebo je utlačovali. Epištola se zaměřuje na praktickou zbožnost a vyzdvihuje důležitost moudrého života Božích následovníků. Jakub ukazuje, že pokud někomu přejeme dobré a dokonce Boží požehnání, nijak mu to nepomůže.  Poskytnutí jídla a oblečení je mnohem užitečnější a je skutečným projevem opravdového zájmu o lidi.

Podněty k zamyšlení. „Spasitel obětoval svůj vzácný život proto, aby založil církev, která bude schopna potěšovat lidi v zármutku a pomáhat jim v pokušení. Společenství věřících může být chudé, bez vzdělání a neznámé, a přesto může v rodinách, sousedství, v církvi i v ‚dalekých krajích‘ vykonat v Kristově moci dílo, jehož význam bude sahat až do věčnosti.“ (DA 640; TV 410) „Nesobecká štědrost naplňovala ranou církev velikou radostí; věřící totiž věděli, že svým úsilím přispívají ke zvěstování evangelia lidem, kteří dosud žijí ve tmě. Boží milost nepřijali nadarmo. Štědrost mohli projevovat jedině díky posvěcení Duchem svatým. Pro věřící i nevěřící to byl zázrak Boží milosti.“ (AA 344; PNL 197.198) Jak a v čem by se naše sborové společenství mohlo stát podobnějším prvokřesťanské církvi? Jak můžeme povzbudit ostatní? Celosvětová církev adventistů sedmého dne používá principy pro rozdělování darů mezi různé části světa. Systém přerozdělení zdrojů přináší svůj užitek. Raná církev byla novým typem společenství, ve kterém se jednotlivci podíleli na pomoci těm, kteří se ocitli v nouzi.

  1. Jednomu z mých nepatrných bratří

„Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘“ (Mt 25,40) Ježíšova slova obracejí naši pozornost k spravedlnosti, laskavosti a milosrdenství.  Nebeské království je realitou a i my můžeme být právě teď jeho součástí. Je to způsob života, který se řídí zcela jinými prioritami, hodnotami a zásadami, než podle jakých fungují všechny vládnoucí pozemské politické systémy.

Kázání na hoře – úvod. Kázání na hoře Chu-Ža-Ti-La-Mi-Či-Po-Pre je Ježíšovým nejdelším kázáním. Přináší přehled o podstatě Božího království, o rozpoznání chudoby, o spravedlnosti, pokoře, milosrdenství, čistotě srdce a o pokoji, které byli ztělesněním podceňovaných hodnot jeho království. Aplikace těchto pravidel přinese praktickou změnu do života celého světa. Praktická odpovědnost a vliv věřících je zdůrazněn Ježíšovou výzvou, aby byli solí a světlem světa (Mt 5,13–16).

Překonávání zla dobrem. „Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, … protože nebeský Otec dává slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Mt 5,38–48) Ježíš většinou mluvil k obyčejným lidem, kterým se v té době žilo poměrně obtížně. Když je Ježíš učil, zaměřoval se na to, aby jim navzdory komplikovaným okolnostem nabídl lepší život naplněný sebeúctou a odvahou. Ježíš shrnul „celý zákon a proroky“ do principu: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ (Mt 7,12)

Milosrdný Samařan. Jeden člověk … padl do rukou lupičů … kněz i levita se mu vyhli … Samařan, byl hnut soucitem a postaral se o něho. (L 10,30–37) Lidé často přemýšlejí o tom, jak  vymezit pojem „bližní“ z Lv.19,18. Ježíš usiloval o to, aby jeho učedníci prokazovali lásku a dobré skutky všem. Dokonce nepřátelům. Místo teoretické odpovědi dal Ježíš zákoníkovi praktickou radu: Jdi a buď ty sám bližním každému, kdo potřebuje tvou pomoc (L 10,36.37).

Boháč a Lazar. V době, kdy neexistovaly sociální dávky, veřejné nemocnice nebo charitativní organizace, bylo běžné, že lidé s vážným zdravotním problémem žebrali u domů bohatých. Očekávalo se, že zámožní budou štědří, aby zmírnili utrpení chudých. V podobenství O boháči a Lazarovi zůstal boháč k potřebám svého trpícího bratra sobecky lhostejný. To ho stálo obrovskou cenu s přesahem do věčnosti.

Nepatrní bratři.  „Pane, kdy jsme tě viděli …  40Král odpoví a řekne jim: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,37–40) Ježíšův výrok, že službou potřebným, sloužíme vlastně jemu, by měl změnit naše vztahy a postoje. Představ si, že bys měl možnost pozvat Ježíše na oběd nebo ho navštívit v nemocnici či ve vězení.

Podněty k zamyšlení. „Kristus boří dělicí zeď, sebelásku, národnostní předsudky a učí lásce k celé lidské rodině. Povznáší lidi nad úzký obzor vytvořený sobectvím; ruší územní hranice a uměle vytvořené rozdíly ve společnosti. Nedělá rozdíl mezi blízkými a cizinci, přáteli a nepřáteli. Učí nás, abychom v každém člověku, který potřebuje naši pomoc, viděli svého bližního a na svět se dívali jako na své působiště.“ (MB 42; MON 30) Falešné je každé náboženství, které ve svých důsledcích vede lidi, aby se nestarali o to, co člověk pociťuje, čím trpí, co zakouší, aby si málo vážili druhých, za něž Kristus zemřel. Zrazujeme Krista, když nedbáme na volání chudých, trpících a hříšných. Křesťanství má ve světě tak malý vliv, protože se lidé jen hlásí ke Kristovu jménu, ale svým životem ho zapírají. Takové jednání Kristovo jméno zneucťuje.“ (MB 136.137; MON 79) 

  1. Ježíš a lidé v nouzi

 Jedním z důvodů Ježíšova vtělení bylo ukázat nám, jaký je vlastně Bůh. Uskutečnil to různě – učením, obětí a způsobem života, jakým jednal s obyčejnými lidmi. Co udělal nebo řekl, přineslo do života lidí okamžitou a opravdovou změnu. Náboženští vůdci však vnímali Ježíše jako hrozbu. Za vše hovoří jejich ohavný čin nespravedlnosti a krutosti, když dali Ježíše zatknout, křivě ho obvinili, nespravedlivě soudili a nakonec ho ukřižovali. Na Ježíšově smrti se naplno projevila hrůzostrašná podstata zla. Ale díky vzkříšení Ježíš ukázal vítězství života, dobra a spasení.

Mariin chvalozpěv. Marie si jen před několika dny vyslechla slova anděla Gabriela. Anděl jí řekl, že se stane matkou Ježíše, který bude Synem Nejvyššího. Marie doslova překypovala údivem, vědomím prožívaného zázraku a vděčností Bohu. Uvědomovala si, že Bůh jedná v jejím životě, zároveň jí však bylo jasné, že tyto události mají mimořádný vliv i na celý národ a na všechny lidi. Marie chápala, že Bůh je nejen mocný a hodný chvály, ale že je také milostivý a mimořádně ho zajímá osud prostých, utlačovaných a chudých.

Ježíšovo poslání. Péče o tělesné a praktické potřeby lidí byla pro Ježíše a jeho učedníky nedílnou součástí péče o jejich duchovní potřeby. Jejich služba měla odrážet a potvrzovat hodnoty a principy Ježíšovy služby a království, do kterého lidi zval.

Ježíšovy zázraky dokazovaly jeho moc. Neměly být žádným divadlem ani atrakcí. Hlavním Ježíšovým cílem bylo přinést lidem spasení. Zázraky byly i vyjádřením jeho soucitu s trpícími. Dělal vše pro to, aby pomohl lidem, s nimiž přišel do kontaktu, a pozvedl je.

Vyčištění chrámu. V evangeliích nás často oslovuje Ježíšovo laskavé a vlídné jednání, jeho péče o nemocné, o děti a ztracené. Proto nás mohou zaskočit příběhy, v nichž Ježíš jedná stroze, přísně a energicky. Očištění chrámu je příběh naplněný silnými emocemi, mocnými činy a horlivostí. Ježíši evidentně velmi leželo na srdci, jakým způsobem je chrám využíván. Co můžeme jako členové církve udělat pro to, aby se naše místní sbory nikdy nestaly místem, které by potřebovalo stejně radikální zásah, jako chrám v Ježíšových dnech? 

 

Kristův kříž. Bůh v Ježíši Kristu prožil to nejhorší z lidské krutosti, bezohlednosti a nespravedlnosti přes veškerou milost a dobrotu, kterou Ježíš během svého života a své služby prokazoval. Jeho smrt přišla jako následek nenávisti, závisti a nespravedlnosti. Prostřednictvím Ježíšova utrpení nám Bůh ukázal, že ví a rozumí tomu, co znamená být obětí zla a nespravedlnosti.

Podněty k zamyšlení. „Bůh dává ve svém slovu jednoznačný důkaz, že potrestá přestupníky zákona. Ti, kdo si namlouvají, že Bůh je příliš milosrdný, než aby uplatnil spravedlnost vůči hříšníkům, by se měli podívat na golgotský kříž. Smrt bezhříšného Božího Syna dosvědčuje, že ‚mzdou hříchu je smrt‘, že každé přestoupení Božího zákona přináší spravedlivou odplatu. Kristus přinesl takovou oběť proto, aby hříšníci mohli být zachráněni. Každý, kdo odmítá draze vykoupené odpuštění, musí sám nést vinu a trest za své přestoupení.“ (GC 539.540; VDV 352)  Ježíš nikdy nehlásal politické reformy, kterými by se uskutečnilo „království“, o němž mluvil. Dějiny jsou plné smutných příběhů lidí, kteří jednali násilně a působili utrpení. Často své činy omlouvali snahou pomoci utlačovaným a ponižovaným. Konečný výsledek nezřídka spočíval v tom, že jednu skupinu způsobující útlak nahradila nějaká jiná skupina. 

  1. Uctívání Stvořitele

„Zdalipak půst, který já si přeji, není …“ (Iz 58,6.7) Proroci konkrétně a adresně vyjadřovali hněv a zármutek nad nespravedlivým jednáním Božího lidu. Výroky proroků o spravedlnosti a bezpráví zazněly v kontextu pokynů se správným uctíváním Boha. Pravé uctívání není omezeno na náboženský rituál. Nedílnou součástí pravého uctívání je usilovat o dobro druhých a o pozvednutí ponížených a zapomenutých.

Modlářství a útlak. Izraelci se zavázali, „‚Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.‘  Je neuvěřitelné, jak rychle se odvrátili k uctívání modly. Uprostřed volání k reformaci a oživení zaznívaly i výzvy k lepšímu zacházení s chudými, potřebnými a bezmocnými. Uctívání model ovlivnilo jejich postoje v sociální oblasti. Kdyby zůstali věrní Hospodinu, zachovali by si i zájem o lidi v nouzi.

Pohnutky uctívání. Pro uctívání Hospodina existuje několik důvodů, jako např. kdo je Bůh a co udělal. Mezi Boží vlastnosti patří jeho dobrota, spravedlnost a milosrdenství. Boží činy se stávaly motivací pro jednání lidí. Boží spravedlnost vidíme v jeho čestném, nestranném a spravedlivém jednání ve prospěch jeho lidu, všech chudých a utlačovaných. Jak vnímáme vlastní motivaci k uctívání Boha?

Nesprávná bohoslužba. „Nenávidím vaše … Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok. (Am 5,21–24) Nejlepší snahy o náboženskou reformu nestačily na to, aby prostřednictvím rituálů přehlušili pláč a křik chudých a utlačovaných. Hospodin zavrhuje náš způsob uctívání.  Hospodin „nemůže ani vystát“ slavnostní shromáždění. „Nechce slyšet“ oslavné písně. Odvrací všechny své smysly – nenávidí, nechce cítit, ochutnat, poslouchat, dívat se. Všechno, co dělají ve jménu náboženství, je mu odporné. Dá se něčím získat Boží přízeň a odpuštění? NE! O co tedy Bohu opravdu jde? Hospodin žádá „jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Mi 6,8).

Cesta k uctívání. „Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému … (Iz 58,5–8) Proroci poukazují na to, že aktivní pomoc chudým, utlačovaným a lidem v nouzi je důležitou a nedílnou součástí bohoslužby. Hospodin ve svých slovech kritizuje chování horlivých, nábožensky orientovaných lidí. Měli by se pokusit o zcela jiný typ bohoslužby – o službu. Uctívání Boha by nemělo být zaměřeno jen dovnitř člověka (nebo společenství), ale mělo by přinést požehnání všem kolem. Hospodin jako odpověď na takovou formu bohoslužby dá své mimořádné požehnání.

Milosrdenství a věrnost. „Milosrdenství chci, a ne oběť.“ (Mt 9,13; citováno z Oz 6,6) Ježíšův život byl naplněn péčí a službou. Jeho vztah k druhým, zázraky uzdravení, způsob komunikace a jeho podobenství, to vše ukazovalo a přesvědčovalo, že právě takový život je nejlepším svědectvím o skutečném posvěcení se Bohu. Náboženské úkony a dodržování pravidel nejsou samy o sobě špatné, ale v žádném případě nesmí bránit tomu, abychom s druhými lidmi zacházeli spravedlivě a čestně.

Podněty k zamyšlení. „Dostala jsem pokyn, abych obrátila pozornost našich lidí na 58. kapitolu Izajáše. Čtěte ji pozorně a pochopte, jaký způsob služby přinese do sborů život. Dílo evangelia se má šířit dvěma způsoby – štědrostí a našimi skutky. Když potkáte trpící duši, která potřebuje pomoc, pomozte jí. Když najdete hladové, nasyťte je. Tak budete jednat v souladu s Kristovou službou. Pánovo svaté dílo spočívalo ve skutcích laskavosti a štědrosti. Ať jsou všichni věřící povzbuzeni, aby měli i oni účast na takovém díle.“ (WM 29) Součástí opravdového uctívání, o které Bohu jde, je péče o chudé a nuzné a snaha pracovat proti útlaku a nespravedlnosti.

  1. Volání proroků

„Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ (Mi 6,8) Poselství proroků mělo Boží lid navrátit zpět k Hospodinu a vést lidi k pokání.

 Volání po spravedlnosti. Lid odmítl Samuela uposlechnout. Prohlásili: „Nikoli. Ať je nad námi král!“ (1S 8,19.) Netrvalo dlouho a David a Šalomoun zneužili svou moc. Proroci vyzývali, abychom žili a jednali spravedlivě. „Děsivé skutečnosti, jsou i dnes součástí našeho světa. … Nespravedlivé skutky nás málokdy znepokojí, pobouří nebo vyburcují ke konkrétnímu jednání. Proroci nám pomáhají vidět nespravedlnost a utrpení pohledem Božích očí naplněných slzami. Jejich horlivost je výzvou spolupracovat s Bohem na zmírnění bolesti kolem nás.

Ámos začal popisem zločinů okolních národů a pak vyhlásil soud nad Judou. Obyvatelé severního království tleskali. Pak se věnuje hříchům Izraele – modlářství, nespravedlnosti a opakovanému úpadku. Ámos se nevyjadřuje diplomaticky. Jeho varování jsou naplněna naléhavými prosbami, aby se lidé vrátili zpět k Bohu. Součástí pokání měla být i obnova jejich smyslu pro spravedlnost a péče o chudé mezi nimi. Konec proroctví se soustřeďuje na obnovu Božího lidu a láskyplný vzkaz o odpuštění a naději.“ (PK 283; OSU 111) Za jakých okolností bychom měli být připraveni hlásat nepopulární a nepříjemné poselství o nápravě nespravedlnosti? 

Micheáš  vyjadřuje Boží hněv a smutek nad zlem, kterého se Boží lid dopouští. Bůh se o svůj lid zajímá. Varování přicházela proto, že Bůh svůj lid miloval. Když jiní profitují z nespravedlnosti, vysmívají se milosrdenství a pyšně dávají na odiv své ego, pak spravedlivé jednání, milosrdenství a chození s Bohem vyžaduje odvahu a vytrvalost. Když jednáme podle Boží vůle, Bůh jde s námi.

Ezechiel. „Toto praví Panovník Hospodin: Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce. Nedovolím jim už pást ovce, aby místo nich pásli sami sebe. Vysvobodím své ovce z jejich chřtánu, nebudou jim potravou. Ezechiel se zaměřuje na nedostatek péče o potřebné. Po pádu Jeruzaléma a odvedení zajatců do Babylona se zaměřuje na Boží zaslíbení obnovy. Bůh je Bohem, který nabízí druhou příležitost. Druhé šance dává i těm, kteří udělali velmi špatné rozhodnutí.    

Izajáš. Hospodin se postavil, povede spor … Slova Izajáše jsou ostrou kritikou poměrů v Božím lidu, varováním před blížícím se soudem. Zároveň nabízejí naději podmíněnou návratem k Bohu a změnou života. V jeho slovech zaznívá pocit zármutku nad zástupem lidí, kterým bylo ublíženo, nad ztrátami, které prožil národ, a nad soudem, který na něj brzy dopadne. Zároveň nabízí naději na to, co pro ně Bůh chce v budoucnosti udělat. Proto by měli usilovat hledat Hospodina hned, protože obnovený vztah s Bohem přinese také pokání nad jejich hříchy a změní i způsob, jak se chovají k druhým lidem. „Právo je úplně potlačeno, spravedlnost stojí v dáli, pravda klopýtá, a co je správné, nemůže vstoupit“ (Iz 59,14). Velká pozornost se ale soustřeďuje na oznamování příchodu Mesiáše, který s konečnou platností obnoví Boží vládu na zemi, přinese spravedlnost, milosrdenství a obnovu.

Podněty k zamyšlení. „Oni však toho, kdo trestá v bráně, nenávidí, pravdomluvný se jim hnusí.‘ (Am 5,10)“  (PK 282; OSU 110)Když byl Izajáš povolán, moc se mu do plnění svěřeného úkolu nechtělo. Věděl, že se setká se silným odporem.“ (PK 306.307; OSU 118) Stát na straně pravdy je náročné a nebezpečné.  Volání proroků, vyzývající k návratu k Bohu, v sobě zahrnovalo i výzvu k ukončení nespravedlnosti. 

  1. Milost a spravedlnost v Žalmech a Příslovích

„Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu…“ (Ž 82,3.4) Písmo jasně svědčí, že Bůh ví o nespravedlnosti a snaží se ji zmírnit. Kéž nás studium inspiruje k tomu, abychom byli aktivnějšími v uspokojování potřeb chudých, utlačovaných a slabých.

 Žalmy – písně naděje pro utlačované. Bůh slyší a vidí ty, kteří prožívají bolest a trápení, kteří sice vložili svou důvěru v Boha, ale nevidí, že by se děla spravedlnost. Ujištění o Boží dobrotě, spravedlnosti a moci se může ztrácet ve zkušenosti nespravedlnosti a útlaku – v reakci na napětí naděje a víry v zaslíbení o Boží dobrotě a spravedlivém soudu. Zlo a nespravedlnost možná nyní vypadají jako vítězové, ale Bůh bude soudit hříšníky a nespravedlivé a potrestá je. Ti, kteří prožili ústrky a stali se oběťmi hříšného chování druhých lidí, budou nakonec obnoveni a uzdraveni. V žalmech můžeme najít naději pro utlačované, pro ty, kteří prožívají utrpení a zklamání právě dnes.

 „Bože, povstaň, rozsuď zemi…!“ „Dlouho ještě chcete soudit proti právu, stranit svévolníkům? Často se stává, že se nelišíme od ostatních lidí. Předním představitelům šlo mnohdy jen o vlastní prospěch. Bez možnosti domoci se spravedlnosti u soudu byli obyčejní lidé zneužíváni. Nebeská spravedlnost je měřítkem, kterým bude posuzována pozemská spravedlnost.  Pokud pozemské soudy zůstanou hluché a nezastanou se chudých a utlačovaných, Bůh nebude mlčet. Boha znepokojují i nespravedliví soudci a chce, aby se rozhodli pro lepší způsob života. Co uděláme, aby vítězilo dobro, spravedlnost a pravda? 

Královské sliby. Nesmí přebývat v mém domě, kdo záludně jedná. Kdo proradně mluví, na oči mi nesmí. (Ž 101,5–7) Žalm 101 je napsán z pohledu krále. Na začátku své vlády slíbil, že bude spravedlivým vládcem. Každý máme v životě postavení, ve kterém můžeme ovlivňovat druhé lidí – v práci, ve škole, v rodině, v sousedství nebo ve sborovém společenství. Vždy bychom měli praktikovat a prosazovat milosrdenství a právo. Musíme odolávat pokušení jednat nepoctivě, bezcharakterně a sobecky. To jsou nástrahy, které číhají na každého člověka, kterému je svěřena odpovědnost rozhodovat o druhých.

Chození s Bohem. Bůh na tomto světě neustále jedná – soudí, sytí, vysvobozuje, uzdravuje, pomáhá, ochraňuje a stará se a my jsme přizváni spolupracovat s ním. Jeho činnost je zaměřena na lidi, kteří pomoc potřebují. Když se snažíme bojovat proti chudobě, útlaku a nemocem, potom ve skutečnosti spolupracujeme s Bohem a pomáháme mu naplňovat jeho cíle.

Přísloví – projevy milosrdenství. V knize Přísloví nacházíme úvahy a poznámky týkající se různého způsobu chování (lenost/pilnost; spravedlnost/ničemnost; útisk/pomoc). Bohu na nás záleží. Dvojí závaží nebo odsouzení poctivého se Hospodinu přímo hnusí. Dalším důležitým tématem knihy Přísloví je slušnost a čestné jednání v obchodě, podnikání, vládnutí a prosazování spravedlnosti.

  1. Sobota – den svobody

 „A řekl jim: ‚Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ (Mk 2,27) Sobota je projevem toho, že jsme byli stvořeni do vztahu s Bohem a s ostatními lidmi. Jak bychom měli sobotu zachovávat? Co v sobotu dělat nesmíme nebo bychom neměli? Pokud „pamatujeme na sobotní den“, bude nás to měnit každý den v týdnu. Sobota se může stát prostředkem požehnání pro druhé lidi.

Mana pro každého. Hospodin přikázal: Nasbírejte si každý, kolik potřebujete k jídlu. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Během čtyřiceti let se s železnou pravidelností opakovaly viditelné důkazy Boží péče o celé společenství. Izraelci se měli z každodenního daru many naučit, že Bůh dává dostatek pro každého člověka. Stejný princip bychom si měli osvojit i my. Vezměme jen tolik, kolik potřebujeme, a o nadbytek buďme připraveni se rozdělit s ostatními. Pak bude mít každý dost a o každého bude postaráno. Vyjadřujeme tím důvěru, že i další den přinese dostatek.

Poselství soboty.  V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. (Ex 20,11) Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi … Dnes je mnoho (jinak svobodných) lidí duchovně zotročeno obrovským množstvím falešných božstev a potřebují si připomínat, že pravý Bůh je Stvořitel. Sobota je pro takové připomínání velmi důležitá. Zachovávání soboty má vést k obnově vztahu mezi Bohem a jeho lidem: „Dal jsem jim také své dny odpočinku, aby byly znamením mezi mnou a jimi, aby věděli, že já, Hospodin, je posvěcuji.“ (Ez 20,12)

Den rovnosti. Pamatuj na den odpočinku … Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani … ani tvůj služebník ani tvůj host.  V přikázání o sobotě je zaměření na druhé. Důraz klade na nejslabší členy společnosti (děti, otroci, zvířata, cizinci). Přikázání se zaměřuje na to, aby sobota byla dnem radosti a užitku pro všechny. Ve světle soboty jsme si všichni rovni. Zaměstnavatel nemá právo vyžadovat od zaměstnanců práci v sobotu. Bůh zve každého člověka, aby slavil sobotu mimo rámec každodenních povinností. Týká se to i cizinců, kteří nesdílejí naše náboženské přesvědčení. 

Den uzdravení. Otázali se Ježíše: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat?“ Sobota měla být požehnáním pro všechny. Skutečným smyslem soboty bylo vysvobození a odpočinek. „Proto je dovoleno v sobotu činit dobře.“ V sobotu jsme osvobozeni od každodenních povinností. To nám umožňuje, abychom se v sobotu zaměřili na druhé.

Sobotní odpočinek pro zemi zahrnoval mimořádný odpočinek každý sedmý rok. Jubilejní rok se konal každý padesátý rok. Zemědělská půda ležela jeden rok ladem. Moudrost takového jednání je v zemědělství obecně známá. Otroci měli být sedmý rok osvobozeni. Nezaplacené dluhy měly být na konci sedmiletého období zrušeny. To vše bylo projevem důvěry v Boha, že úroda z předchozího roku a to, co se samo urodí na polích, jim bude stačit na živobytí. Zachovávání soboty v dnešní době by mělo být duchovní zkušeností, která změní a ovlivní celý náš život.

„… Ten, kdo v sobotu přehlíží potřeby trpících, není bez viny. Bůh nechce, aby jeho stvoření, byť jen jednu hodinu, trpělo, pokud je možné mu v sobotu nebo v kterýkoli jiný den pomoci.“ (TV 128)  Vnímáme zachovávání soboty jako projev důvěry Bohu? Prožili jste zkušenost podobnou „maně“, když Bůh mimořádným způsobem zasáhl nebo vám požehnal v odpovědi na vaši důvěru v něho? Jak bychom se mohli podělit o požehnání ze soboty s těmi, kdo sobotu nesvětí?

  1. Plán pro lepší svět

Bůh vždy nacházel lidi, se kterými mohl navázat blízký vztah. V jejich příbězích vidíme Boží touhu obnovit zničený vztah s lidmi. Předávat skrze ně požehnání dalším. Mělo být uskutečněno prostřednictvím Izraele. Formoval jejich život tak, aby mohli být požehnáním pro ostatní národy. Podobné principy jsou součástí života věřících v současnosti.

Bůh slyšel a viděl útlak Izraelců v Egyptě. Čtyři století čekání v rozvíjejícím se útlaku a otroctví bylo velmi dlouhým obdobím. Pak se Bůh zjevil Mojžíšovi s poselstvím, že slyšel jejich volání o pomoc, viděl jejich útlak a ví o jejich utrpení – a rozhodně mu to není jedno. Bůh jim naplánoval lepší místo k životu, ale i to, aby neodešli z Egypta jako chudáci, s prázdnou. Bůh se rozhodl vybudovat z bývalých otroků životaschopnou a prosperující společnost, vzor pro okolní národy. A požehnání se mělo přenést na celý svět.

Desatero bychom mohli vnímat jako Ústavu. Po krátké „preambuli“, že Bůh vysvobozuje svůj lid, uvádí základní principy, podle kterých má žít celý národ. Principy, jak mohou lidé co nejlépe naplňovat svou lásku k Bohu a k sobě navzájem. Přestože jsou jednotlivá přikázání Desatera stručná, např. „Nezabiješ“  vyjadřuje a shrnuje „všechny nespravedlivé činy, jejichž záměrem je zkrátit život“, a také „sobecké přehlížení péče o potřebné“. (PP 308). Přestoupení zákona se můžeme dopustit i svými myšlenkami, špatnými pohnutkami nebo dokonce nevykonáním toho, o čem víme, že bychom udělat měli (Mt 5,21–30). Představ si společnost, v níž by se každé přikázání Desatera bralo vážně.

Nebudeš utlačovat hosta, ani vdovu a sirotka…  Hospodin ustanovil slavnost Paschy jako připomínku minulých událostí a jako příležitost vždy nanovo prožít a vyprávět příběh vysvobození. Zanedlouho Mojžíš obdržel od Hospodina další nařízení, např. jak mají správně zacházet s otroky, principy pro spravedlivé jednání soudů. Další zákony se zaměřovaly na ochranu nejzranitelnějších členů společenství a na cizince. Nebylo přípustné je využívat či zneužívat, měli právo na důstojný život.

Desátek byl Božím ustanovením pro podporu levijců, protože neobdrželi svůj podíl v zaslíbené zemi. Naše církev převzala desátkový systém a používá ho na podporu duchovních a na misii. Z biblických textů ale vyplývá, že ve starozákonní době Izraelité odevzdávali více než ¼  příjmu na podporu Božího díla, kněží, svatyně, sirotků, vdov a cizinců. Tzv. druhý desátek tvořil fond pro charitativní účely a pohostinnost.

Bůh věděl, jak důležité bude po vstupu Izraele do Kanaánu vlastnictví půdy. Proto byla pod vedením Jozua přidělena jednotlivým kmenům určitá část zaslíbené země. Časem okolnosti ovlivnily rozdělení půdy a soustředily ji do rukou několika lidí. Špatná rozhodnutí a neúspěch způsobily, že někteří lidé dali část půdy jako zástavu, nebo ji dokonce museli prodat, aby přežili. Aby dané rodiny navždy nepřišly o majetek, nebylo možné půdu prodat natrvalo, ale jen do nejbližšího „milostivého léta“. V tomto roce (případně mohla být odkoupena kdykoliv dříve) se pak mělo vlastnictví půdy vrátit rodině, jíž půda původně patřila. (Lv 25,14.17). Boží směrnice měly zajistit sociální rovnost. Sobotní a jubilejní rok do velké míry napravily to, co se pokazilo.

 „Nic nevystihuje zákony dané Mojžíšem lépe než dobrovolný, laskavý a pohostinný duch projevovaný ve vztahu k chudým. Tyto předpisy podporovaly vznešeného ducha štědrosti. Všechno, co uděláme ve prospěch druhých, se odrazí v požehnání pro nás.“ (PP 530-535, NUD 257-260)

 

  1. Bůh a stvoření

Bůh prožíval žal, když potom, co stvořil náš svět a daroval lidem život, viděl, jak je celé jeho stvoření postupně ničeno hříchem? Přesto je náš svět stále objektem Boží lásky. Nejenže začal uskutečňovat plán vykoupení a znovustvoření světa, ale dal i nám, jako svým následovníkům, úkol spolupracovat s ním při naplňování tohoto velkého plánu a při šíření této milosti.

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem. Bůh byl v procesu stvoření velmi blízce přítomný – a to především v souvislosti se stvořením prvního člověka. Každá část stvoření je v nějakém vztahu ke zbytku stvoření. Lidé jsou stvořeni do vztahů – s Bohem, se sebou navzájem a také se vším, co bylo stvořeno.

Bůh stvořil dokonalý svět. Všechno, co učinil, bylo velmi dobré. Bylo v něm vše potřebné pro to, aby život prosperoval a vzkvétal. Také Ježíš používal příklady z přírody pro popsání Boží dobroty a péče. Své posluchače tím vedl k závislosti na Bohu a k vděčnosti za jeho dary.

Bůh uložil člověku, aby se staral o stvořenou zemi. Celá planeta byla místem hojnosti, stvořeným tak, aby zde vzkvétal život a aby se z něho lidské bytosti těšily. Během dějin lidé často zneužívali zemi a „škodili ji“. Původním plánem pro svět bylo, že bude stálým zdrojem života, požehnání a krásy pro všechny lidské bytosti. Tato odpovědnost by měla ovlivňovat náš každodenní život?

Bůh dal Adamovi a Evě výjimečný dar – svobodu se rozhodnout. Bůh připustil možnost, aby se lidé rozhodli neposlechnout. Sledoval tím vztah s lidmi založený na lásce a svobodné vůli. Na scénu však vstoupil ničitel, který chtěl rozvrátit dobrý a dokonalý svět stvořený Bohem. Rozhodl se k tomuto záměru zneužít lidské bytosti. Pokušení spočívalo ve zpochybnění Boží dobroty. Špatné rozhodnutí přineslo napětí a zkázu do jejich vztahu ke všemu, co bylo Bohem stvořeno.

Realita hříchu způsobila, že život se stal těžším a komplikovanějším pro zbytek stvoření. Následky hříchu jsou skutečné – ovlivňují celé lidstvo. Hřích poznamenal životy rodin a způsobil, že si jako lidé velmi často vůbec nerozumíme. Problémy máme i ve vztahu k přírodě a světu, ve kterém žijeme. Přestože zápasíme s hříchem a jeho vlivem na naše životy, jsme povoláni usilovat o dobro kolem nás.

Následky hříchu se začaly velmi rychle projevovat a rozšiřovat v celé lidské rodině. Žárlivost, závist, nepochopení a hněv postupně rostly, až vyústily v první vraždu. Když se Bůh ptal Kaina na jeho hřích, odpověděl ironicky: „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9) „Ano, přesně tak, jsi strážcem svého bratra.“ Ať se nám to líbí nebo ne, máme Bohem danou odpovědnost nejen vůči Bohu, ale i jeden vůči druhému (Mt 22,37–39). To je základní motivací pro to, abychom pečovali o druhé a projevovali zájem o ty, kteří v životě nemají takové štěstí jako my. 

„Kdyby lidé plnili své povinnosti jako věrní správci Božích věcí, nebylo by hladu, utrpení způsobeného bídou, nebyli by nazí a potřební. Nevěrnost lidí je příčinou mnoha utrpení, které lidstvo prožívá. … Bůh ustanovil lidi za správce, proto není odpovědný za trápení, chudobu, nahotu, bídu a nouzi lidstva.“ (WM 16)

 

Úvod „Jednomu z mých nepatrných bratří…“

Ježíš hovořil o důležitosti pomoci hladovým, nemocným, nahým a vězněným. „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40) Jinými slovy máme naplňovat potřeby lidí v nouzi. Projevovat jim soucit, sloužit jejich potřebám a získávat si jejich důvěru. Pak je vyzvat: ‚Následujte Krista. Služba potřebným se může a má stát mocným nástrojem hlásání evangelia. Toto čtvrtletí se soustředíme na studium toho, co Boží slovo říká (a je toho hodně) o našem povolání sloužit trpícím kolem nás. „Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.“ (Mt 10,8)