Shrnutí úkolů 2024

4/2024: EVANGELIUM PODLE JANA

vypracoval Ján Petrovič

 

6. Další svědectví o Ježíši

Ježíš říkal úžasné věci o sobě, kdo ho poslal a odkud přišel. Prostřednictvím zázraků a znamení ukazoval kým je. „Až přijde Mesiáš, bude snad schopen činit více znamení než on?“ Svá slova podpořil činy dokazujícími jejich pravdivost. Přesto mezi lidmi začínalo docházet k rozdělení. Uzdravení muže u rybníka Bethesda vyvolalo hněv některých náboženských vůdců. V Kafarnau zástupy Ježíše nakonec odmítly. Vzkříšení Lazara u některých vzbudilo nepřátelství, které vedlo k odsouzení a popravě.

Pokora duše: Další svědectví Jana Křtitele. Svědectví Jana Křtitele přivedlo k Ježíši první učedníky. Po vydání svědectví se Jan nestáhl a neodešel ze scény. Setkáváme se s ním opakovaně dál. Ve sporu o očišťování se jednalo o otázku účinnosti křtu. Ježíš totiž „křtil a všichni chodili k němu“. Není těžké rozpoznat, že učedníci záviděli Ježíši a litovali svého učitele i sami sebe. Kdyby žárlil Jan, bylo by to možná oprávněné a pochopitelné. Jan ale velmi přesně věděl, jaké je jeho poslání. Proto svým učedníkům připomenul, že „On musí růst, já však se menšit“.

Nové chápání Mesiáše. Židé očekávali příchod Mesiáše, ale jinak a jiného. Jan Křtitel nazval Ježíše „Beránkem Božím“. Označení přímo poukazovalo na Ježíšovu oběť smíření. Většina lidí tento význam nepochopila. Jan chtěl prostřednictvím svého evangelia změnit očekávání Židů. Toužil, aby v Ježíši rozpoznali naplnění proroctví o přicházejícím Králi a o jeho díle. Přišel, aby se obětoval za hříchy světa. To byl jeho skutečný záměr. Teprve potom přijde věčné království. Při křtu označil Jan Ježíše za Beránka Božího, a tím vrhl na Mesiášovo dílo nové světlo. Jan na začátku „nevěděl, kdo to je“, ale Bůh mu to zjevil. Spasení nezískáváme studiem světské filozofie ani prostřednictvím vědy či vzdělání. Spasení je Boží dar člověku, který své srdce ve víře a v poslušnosti odevzdá Ježíši.

Přijetí a odmítnutí. Nepochopení Ježíšových slov způsobilo, že se mnoho z jeho posluchačů a následovníků od něho odvrátilo, protože nezapadal do jejich představ o očekávaném králi. Velmi dobře pochopili, že Ježíš neplánuje stát se jejich pozemským králem. Učedníci jinou možnost než zůstat s Ježíšem, nepřipouštěli. Petr vyznal, že Ježíš má slova věčného života. Učedníci byli s Ježíšem několik let, putovali s ním, viděli jeho zázraky, poslouchali jeho kázání. Ze zkušenosti věděli, že se mu nikdo nevyrovná. Zakořenilo se v nich přesvědčení, že ať jsou některé situace jakkoli neobvyklé, tento člověk je Mesiáš – bez ohledu na to, že ještě zcela nerozuměli, jaký je význam jeho příchodu. Teprve po jeho smrti a zmrtvýchvstání začali chápat, proč Ježíš přišel.

Svědectví Otce. Když se Slovo stalo tělem, Duch svědčil o Ježíši tak, že na něm spočinul při jeho křtu. I Otec však během jeho pozemské služby opakovaně vydal svědectví o Ježíši. Hlasem, který někdo považoval za zvuk hromu, hlasem, kterému lidé nerozuměli. Otec řekl, že Ježíš je jeho milovaný Syn, ve kterém má zalíbení, kterého si vyvolil. Hodinou, kdy měl být Ježíš oslaven, byla událost ukřižování. Otcovo svědectví o Ježíši tedy poukazuje na přinesení velké oběti Božího Beránka za hříchy světa. Je to vyvrcholení Ježíšovy pozemské služby a jeho smrt zaplatila plnou cenu za všechny naše hříchy.

Svědectví zástupu. Jan mnohokrát zaznamenal Ježíšova slova, která prohlásil o sobě, o tom, kým je a co přišel udělat. Někteří říkali, že Ježíš je Prorok, jehož příchod už kdysi předpověděl Mojžíš. Jiní došli k názoru, že Ježíš je Mesiáš. Takové tvrzení však vedlo k roztržce. Posluchači argumentovali, že Mesiáš přece nemůže pocházet z Galileje. Někdo takový by musel být z Davidova rodu a musel by se narodit v Betlémě. To vše o Ježíši platilo, ačkoli mnozí o této skutečnosti pravděpodobně nevěděli. Dokonce i stráže byly zaskočeny a zmateny Ježíšovou osobou. Farizeové na jejich zhodnocení situace reagovali slovy: „Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů“? Tato otázka dala Janovi příležitost znovu přivést na scénu Nikodéma, který se po setkání s Ježíšem snažil ochránit ho před jejich intrikami.

Podněty k zamyšlení. Učitelé Izraele byli v zajetí formalizmu. Farizeové a saduceové vedli neustálé spory. Opustit Ježíše znamenalo klesnout mezi tvrdošíjné zastánce obřadů a tradic, mezi lidi, které ctižádost žene za vlastní slávou. Avšak učedníci od chvíle, kdy přijali Krista, zažili více pokoje a radosti než v celém svém předchozím životě. Jak by se tedy mohli vrátit k lidem, kteří pohrdali Přítelem hříšníků a pronásledovali ho? Dlouho na Mesiáše čekali, a když nyní přišel, nemohli se od něho odvrátit a přidat se k těm, kdo mu usilovali o život a pronásledovali je, protože se stali jeho následovníky. ‚Ke komu bychom šli?‘ Máme se snad vzdát Kristova učení, jeho příkladu lásky a milosrdenství a vrhnout se do tmy nevěry a hříchu světa?“ (TV 248.249) 

 

5. Svědectví Samařanů

Samařané byli potomci asyrských zajatců pocházejících hlavně z Mezopotámie. Do Severního království byli přesídleni po roce 722 před Kristem. Smísili se s původním obyvatelstvem a začali praktikovat vlastní formu judaismu. Vztahy mezi nimi a Židy nebyly dobré. Samařané se například snažili zmařit obnovu chrámu při návratu Židů z Babylóna. Nevraživost pokračovala i později. Židé se Samaří vyhýbali. Od Samařanů si nepůjčovali, odmítali od nich přijmout jakoukoli laskavost.

Okolnosti setkání. Právě ve zmíněném kontextu Jan vypráví o setkání Ježíše se ženou u studny a následně s lidmi ze samařského města Sychar. Ježíš odešel z Judeje do Galileje. Kratší cesta vedla přes Samaří, delší přes Pereu. Ježíš však měl své poslání přímo v Samaří. Jákobova studna se nacházela nedaleko městečka Sychar. Učedníci odešli do města nakoupit jídlo. Ježíš seděl u studny, ale neměl si jak nabrat vodu. Poprosil proto ženu, aby mu dala napít. Příběh je v ostrém kontrastu s Nikodémem. Ten přišel za Ježíšem tajně, v noci. Samařanka se možno snažila ukrýt za bílého dne, protože většina žen chodila pro vodu ráno nebo večer.

Žena u studny. Nasycení lidé přemýšleli o tom, jak by se měli, kdyby jim Ježíš dával jídlo každý den. Stejně tak Samařanka zatoužila po zázračné tekutině, která by trvale zahnala žízeň a odstranila každodenní povinnost chodit pro vodu. Je velmi zajímavé sledovat napětí vyplývající z konvenčního postoje (nestýkají se, nenabízí si pomoc) a vnitřní snahy překonat společenské bariéry. Po druhé Ježíšově větě se to žene podařilo. Od té chvíle můžeme pozorovat přirozený dialog dvou lidí, bez jakéhokoliv náznaku pohrdaní nebo překvapení, protože Ježíš se snažil najít klíč k jejímu srdci.  Voda je pro život nezbytná. Lidé bez ní nemohou existovat, a proto je voda výstižným obrazem věčného života.

„Pane, dej mi té vody“. Na začátku samařská žena pravděpodobně pochopila Ježíšova slova o vodě doslovně. Usoudila, že voda, kterou jí Ježíš nabízí, zamezí každodennímu putování ke studni. Tím se vyhne konfrontaci s lidmi, o jejichž společnost nestála. Je pozoruhodné, jak rychle se změnilo směřování jejich rozhovoru. Na začátku prosil o vodu Ježíš, ale už po několika replikách prosí o vodu žena. Pak Ježíš náhle změnil téma diskuze. Vyzval ženu, aby šla zavolat svého manžela. Proč ta změna? Ženino jednání naznačovalo snahu vyhýbat se určitým lidem i tématům. Ježíš dokázal číst v jejím srdci. Nyní se žena musí postavit vzniklé situaci čelem, aby našla skutečné uzdravení. „Musí si uvědomit svůj hřích a poznat svého Spasitele.“ (TV 114)

Ježíšovo zjevení. Přestože žena uznává Ježíše jako proroka, některým tématům se snaží vyhnout otázkou, která se týká správného místo uctívání. Pro Samařanku bylo velmi důležité pochopit, že uctívání pravého Boha se neváže na konkrétní místo. Bůh je totiž Duch a ti, kdo ho uctívají, musí tak činit v Duchu a pravdě. Žena tuto jasnou pravdu pochopila, a proto byla připravena jít ve svém poznání ještě dál. Ze všech čtyř evangelií jde o jedinou situaci, kdy Ježíš někomu jasně odhalil, že je Mesiáš. Tuto pravdu neodhalil nějaké důležité osobnosti, nýbrž neznámé Samařance, která si přišla v poledním žáru nabrat vodu ze studny. Ježíš se zajímá o každého osamělého člověka.

Svědectví Samařanů. Ježíšův rozhovor se ženou přerušil příchod učedníků. Přestože byli překvapeni, že mluví se ženou, vyzvali ho, aby se najedl. Žena mezitím spěchala do města, aby se s ostatními podělila o to, co právě zažila s Ježíšem u studny. Ježíšovo vyprávění o sklizni náhle přerušila zpráva o obrácení mnoha Samařanů ve městě. Sdílení plánu spasení se Samařankou bylo pro Ježíše důležitější než se najíst. Jeho záměrem bylo přivést lidi ke spasení. Tuto příležitost využil, aby poučil své učedníky o důležitosti hlásat evangelium všem lidem – dokonce i těm, kteří nejsou jako oni. Samařané Ježíše prosili, aby u nich zůstal. Výsledkem pak bylo, že ještě mnohem více lidí uvěřilo díky Ježíšovu slovu.

Podněty k zamyšlení. „Jakmile Samařanka poznala Spasitele, přivedla k němu další. Projevila se jako lepší misionář než Ježíšovi učedníci. Ti v Samařsku neviděli vhodné pole pro misijní práci. Žena, kterou pohrdali, přivedla ke Spasiteli celé město. Okamžitě se vydala za svými krajany a nesla jim světlo. Samařská žena je příkladem působení skutečné víry v Krista. Každý opravdový učedník se rodí do Božího království jako misionář. Člověk, který pije z vody života, se stává zdrojem života. Kdo dostává, rozdává. Kristova milost v lidském srdci je jako pramen v poušti. Rozlévá se, každého občerstvuje a v těch, kdo hynou, probouzí touhu napít se vody života.“ (TV 119.120)

 

4. Svědkové Krista jako Mesiáše

Úkol pojednává o svědectvích Jana Křtitele, Ondřeje, Šimona Petra, Filipa, Natanaele a Nikodéma o totožnosti Ježíše Krista. Jedná se bezpochyby o svědectví významných lidí, ale skutečným a mnohem důležitějším svědectvím je svědectví samotného Ježíše, za koho se pokládal on a svědectví Ducha Svatého při křtu. Svědectví o Ježíšově totožnosti vydalo mnoho různých lidí: Židé i pohané, bohatí i chudí, muži i ženy, vládci i obyčejní lidé, vzdělaní i nevzdělaní. Jan poukazuje také na svědectví samotného Otce a na důkazy z Písma.

Svědectví Jana Křtitele. V prologu vystupuje Jan Křtitel jako Ježíšův svědek. Náboženští vůdcové poslali kněze a levity za Janem, aby objasnil svůj vztah k jejich očekáváním. Jan odpověděl, že není Mesiášem. Nebyl Světlem, ale byl poslán od Boha, aby vydal svědectví o Světle a připravil lidi na příchod Mesiáše. Jan křtil vodou, ale Kristus bude křtít Duchem. Kristus měl ve všem přednost před Janem, protože existoval dříve než Jan. Ježíš byl Boží Syn a Jan na něho pouze ukazoval a vydával o něm svědectví.

Beránek Boží. Židovský národ toužil po Mesiáši, který by je vysvobodil zpod římské nadvlády. Cílem Evangelia podle Jana bylo změnit jejich chápání Mesiáše, aby mohli v Ježíši rozpoznat naplnění proroctví o přicházejícím Králi. Mesiáš neměl být pozemským vládcem. Přišel, aby naplnil všechna starozákonní zaslíbení o něm. Týkala se jeho sebeobětování ve prospěch světa a obnovení vztahu mezi Bohem a jeho lidem. Výrok Jana Křtitele o Ježíši jako o Beránku Božím podporuje cíl Janova evangelia, kterým je přinést nové pochopení díla a povahy Mesiáše. Ježíš se měl stát naplněním zaslíbení obětního systému. Ten odkazoval na zaslíbení o Vykupiteli, které poprvé zaznělo v Gn 3,15., Jan Křtitel si byl od začátku jistý, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš, který přišel, aby se naplnila proroctví.

Dva Janovi učedníci. Když Jan prohlásil: „Hle, beránek Boží“, dva jeho učedníci se rozhodli následovat Ježíše. Poznali, že Ježíš je větší než Jan Křtitel, a že je naplněním Janova poselství. Zanedlouho zatoužili podělit se o svou zkušenost s ostatními. Ondřej vyhledal Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše tj. (Krista)“. Ježíš ukázal, že ho zná, a změnil mu jméno. Z Šimona se stal Kéfas (Petr). „Kdyby měli Jan a Ondřej tak malou víru jako kněží a přední muži Izraele, nebyli by se stali Ježíšovými žáky. Byli by za ním přišli kritizovat a odsuzovat jeho výroky. Mnozí lidé se tímto způsobem připravují o nejcennější příležitosti ve svém životě. Uposlechli výzvu Ducha svatého v kázání Jana Křtitele. Rozpoznali hlas nebeského Učitele. V Ježíšových slovech nalezli sílu, pravdu a krásu.“ (TV 84) Jan v evangeliu objasňuje kdo Ježíš je, aby se dobrá zpráva o něm mohla rozšířit do celého světa.

Filip a Natanael. Filip našel svého přítele Natanaela a řekl mu o Ježíši. Filip označil Ježíše za toho, o němž psali Mojžíš a proroci, ale přidal i zmínku o jeho původu. To vyvolalo u Natanaela ostrou reakci. Měl vůči městečku Nazaret značné předsudky. Ty snadno zaslepí naše oči tak, že nevidíme skutečnou hodnotu člověka. Filip znal Natanaela opravdu dobře, a proto ho místo teologické argumentace pozval, aby osobně poznal pravdu. Natanael vstal a šel se přesvědčit na vlastní oči. Jeho přátelství s Filipem bylo silnější než předsudky a tento postoj změnil jeho život. Ježíš díky nadpřirozenému vnímání viděl Natanaela modlit se a hledat pravdu. Natanael pak s úctou vyznal Ježíši: „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele“. Zdánlivě bezvýznamné zjevení vede k velkému vyznání víry.

Nikodémovo svědectví. Nikodém byl uznávaným učitelem a bohatým členem velerady. Jeho svědectví hraje v evangeliu důležitou roli. Nikodém pokládal Ježíše za „mistra“ a považoval jeho znamení za důkaz božského povolání. Nevnímal je však zprvu tak, že poukazují na Ježíše jako na naplnění starozákonních proroctví o Mesiáši. Původně přišel za Ježíšem s určitými pochybnostmi o tom, zda je opravdu Kristem.

Ježíš zná srdce každého člověka. Židé věřili, že pohané se musí obrátit, ale nechápali, že i členové vyvoleného národa, potřebují prožít zkušenost obrácení. Bez ohledu na původ, nikdo se nenarodí spasený. Ježíš řekl Nikodémovi, že on, učitel a přední muž mezi Židy, se musí narodit znovu! Nikodém měl na začátku mnohé otázky a pochybnosti. Později se však postavil na Ježíšovu stranu.

Podněty k zamyšlení. Nikodém „začal zkoumat Písmo jinak, aby mohl duchovně žít. Nechal se vést Duchem svatým. Vírou přijímáme Boží milost, ale víra není naším Spasitelem. Sama o sobě nic neznamená. Je jen rukou, jíž se chytáme Krista, když si přivlastňujeme jeho zásluhy – jediný lék proti hříchu. […] Pokání i odpuštění přichází od Krista.

 

 

3. Prolog: Na počátku

V úvodu evangelia pisatel odhaluje témata, kterým se chce věnovat. Představuje je jako součást velkého kosmického příběhu, který zobrazuje nejdůležitější pravdy o Ježíši Kristu – pravdy, které sahají ještě před stvoření. V úvodu představuje Ježíše jako Mesiáše v období jeho pozemského života.

„Na počátku bylo Slovo“. Evangelium začíná hlubokou myšlenkou: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“. Jen sotva ji dokážeme v plnosti pochopit. Příběh o stvoření také začíná slovy „Na počátku“. Slovo existovalo již před počátkem vesmíru. Jan tedy potvrzuje Ježíšovu věčnou existenci. A pokračuje: „to Slovo bylo u Boha“. Ježíš a Otec jsou si důvěrně blízcí. „To Slovo bylo Bůh“. Ježíš je Stvořitelem všeho. Všechno, co kdysi neexistovalo, ale pak vzniklo, začalo existovat pouze skrze Ježíše. Plné božství Krista je důležitou součástí křesťanské teologie. Přišli bychom o vše, kdyby byl Ježíš pouze stvořenou bytostí.

Slovo se stalo tělem. Jan začíná své evangelium výrazem logos. Filozofové (JP: nepřevzali to od Jana?) používali termín logos k označení rozumového principu celého vesmíru nebo samotné myšlenky logiky a rozumu. Jan používá tento výraz zcela jiným způsobem. Tvrdí, že logos, není nějaký abstraktní pojem, ale osoba: Ježíš Kristus, který se stal tělem a přebýval mezi námi. Pro Jana je logos Boží Slovo. Ještě důležitější je, že Bůh se stal jedním z nás.

Slyšet nebo neslyšet Slovo. V prologu popisuje také to, jaký postoj k němu zaujali lidé. Je nazván pravým světlem, které osvěcuje každého člověka. Toto světlo osvětluje svět a dává mu smysl. Světlo přichází ke každému, ale ne každý ho přijímá. Je smutné, že Mesiáš přišel ke svému lidu, ale mnozí ho nepřijali. Také Pavel píše, že Židé Ježíše odmítli. Ale nekončí negativně. Věří, že nakonec i mnoho Židů spolu s pohany Ježíše jako svého Mesiáše přijme. Křesťany varuje, aby se nad Židy nevyvyšovali. Všichni, kdo přijmou Ježíše jako svého Spasitele, se stanou Božími dětmi. To se děje vírou v jeho jméno. Zde nacházíme souvislost mezi prologem a epilogem. V J 20,31 apoštol uvádí, proč napsal svou knihu: „Abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.“

Opakující se témata – věřit nebo nevěřit. V evangeliu jsou lidé rozděleni na dvě skupiny: 1) kteří věří v Ježíše a přijímají ho jako Mesiáše, 2) kteří se rozhodnou nevěřit. Všechny postavy z Janova evangelia lze zařadit do některé z obou skupin. Kritériem je sloveso „věřit“ – poukazující na aktivní, dynamické prožívání křesťanství, nejen na přijatou věrouku. Hlavním rozdílem mezi lidmi je jejich postoj k Ježíši. Věřící jsou vůči němu otevření, i když je napomíná nebo kárá. Přicházejí k Ježíši. On je Světlo, které na ně svítí. A prostřednictvím víry se stávají Božími dětmi. Nevěřící přicházejí k Ježíši, aby s ním bojovali. Milují spíše tmu než světlo. Nejsou ochotni přijímat jeho slovo a to, co dělá, vnímají jako porušování starých tradic. Ježíš nesplňuje jejich očekávání. Soudí, posuzují a odsuzují ho místo toho, aby nechali jeho Světlo hodnotit a soudit je.

Opakující se témata – sláva. Ježíš je představen jako Syn Boží, Stvořitel vesmíru. Zpráva pokračuje zdůrazněním slávy toho, který se stal lidskou bytostí. Jan používá výrazy „sláva“, „jas, lesk, čest“ a „slavit“, „chválit, ctít, vychvalovat“, aby popsal přijetí slávy od lidí a přijetí slávy od Boha. Myšlenka oslavování Ježíše je spojena s „křížem“, který je důvodem k oslavování Ježíše. Je to paradoxní, protože ukřižování bylo a nejvíce ponižujícím způsobem popravy. Neuvěřitelný kontrast – Bůh na kříži – ilustruje prolínání lidského příběhu s příběhem Boha. Je to místo spásy a milosrdenství, kde se Boží Syn odevzdává svému Otci. Je v tom kus ironie: Největší Boží sláva se projevuje v jeho největší hanbě.

Podněty k zamyšlení. „Pán Ježíš Kristus, Božský Syn, existoval od věčnosti jako jedinečná osoba, a přece byl jedno s Otcem. Byl nepřekonatelnou a nepomíjivou slávou nebe. Šalomoun jej označuje v knize Přísloví termínem „Moudrost“. Světlo a sláva jsou obsaženy v pravdě, že Kristus byl jedno s Otcem předtím, než byly položeny základy země. Toto světlo září v temnotě a naplňuje ji Boží slávou. „My, hříšní lidé, se musíme nejdříve seznámit se Spasitelem, který zemřel za viny celého světa. Když si uvědomíme, jak Boží Syn trpěl na kříži, začneme chápat Boží plán, pomocí něhož se nás snaží zachránit. Boží dobrota nás pak povede k pokání. Když Ježíš Kristus zemřel za hříšné lidstvo, projevil lásku, kterou sotva někdy plně pochopíme. Pokud si však začneme uvědomovat jeho lásku, dotkne se našich srdcí a ovlivní naše myšlení natolik, že začneme pociťovat lítost nad svým nesprávným životem.

 

2. Znamení Kristova božství

Bible říká, že Ježíš Kristus je věčný Syn, jedno s Otcem. Ježíš stvořil všechno. Existoval vždy. Přestože přišel na tento svět a vzal na sebe lidství, vždy si zachoval své božství a v přesně určené době říkal a dělal to, co zjevovalo jeho božství. Tato pravda byla pro Jana důležitá. Proto prostřednictvím popisu některých Ježíšových zázraků poukazoval na Kristovo božství, kterými podpořil svá slova. V důsledku Ježíšových zázraků se někteří odvrátili, jiní prohloubili svoji slepotu. Další plánovali Ježíšovu smrt. Byli i takoví, kteří uvěřili, že Ježíš je Mesiáš.

Nasycení pěti tisíců. Nasycení pěti tisíců Ježíš uskutečnil těsně před velikonočními svátky. Detaily příběhu nabízí paralelu mezi Ježíšem a Mojžíšem. Velikonoce poukazují na vysvobození z Egypta. Ježíš i Mojžíš vystoupili na horu. Rozmnožení chlebů připomíná manu. Sbírala se mana i zbytky nalámaných chlebů. Dvanáct košů je stejný, jako počet kmenů Izraele. A lidé říkají, že Ježíš je „Prorok, který má přijít na svět“ – splnění zaslíbení v Dt. 18,15., že přijde prorok jako Mojžíš, který vysvobodí svůj lid.

„Opravdu je to ten Prorok“. Každý lidský čin má nějaký důvod, racionální či iracionální. Někdy lidé ale konají proti své vůli. Nikdo z lidí není schopen odhalit skutečné pohnutky těchto činů. Ježíš odhalil, že lidem v zástupu šlo především o uspokojení životních potřeb, nasycení chlebem. Ježíš obrátil jejich mysl na chléb z nebe, po kterém se již nebude hladovět. Chléb, který dává (věčný) život celému světu. Při této příležitosti se Ježíš představil: JÁ JSEM chléb života. Lidé nechápali, proč se Ježíš, který dokáže všechny nasytit a uzdravit, nechce stát jejich osvoboditelem od utlačovatelů, jejich králem. Odmítání trůnu si vykládali špatně, že není zcela přesvědčen o božské podstatě svého poslání. Satan v nich zaséval nevíru přinášející nepochopení a odpadnutí.“(TV 242). Lidem šlo pouze o materiální prospěch.

Uzdravení slepého muže (1). Lidé se snaží pochopit příčinné souvislosti v životě lidí. Někdy je důsledek zákonitý, ale v mnoha případech se jedná pouze o nesprávné domněnky (Jób). Slepotu uzdraveného člověka nezapříčinil jeho vlastní hřích, nebo hřích rodičů. Jedním z důsledků uzdravení byla i změna jeho vzhledu, takže někteří ho nepoznali. Uzdravení mělo dohru v podobě následujících úvah a diskusí.  Někteří z farizeů říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní naopak říkali: „Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?“ Slepému bylo stále jasnější, kdo je Ježíš, farizeové byli stále více zmateni a zaslepeni, pokud jde o jeho skutečnou identitu.

Uzdravení slepého muže (2). Lidé se zajímají také o okolnosti a často staví na domněnkách. Tehdy i dnes. Vyzývali uzdraveného, aby jim řekl všechny detaily uzdravení. Na závěr jim odpověděl: „To je divné: Vy nevíte, odkud je – ale otevřel mi oči!“ Zázraky jsou vždy originální a jedinečné (co je svět světem). Ježíš byl předmětem vášnivé diskuze. Farizeové byli přesvědčeni, že Ježíš je hříšník, protože uzdravoval v sobotu. I uzdraveného muže osočili: „celý ses narodil v hříchu…“. Pak nastal zvrat. Slepý viděl stále lépe, protože rostl v poznání, pochopení Ježíše a ve víře v něho. Naproti tomu farizeové byli ve svém uvažování stále zaslepenější a ani nevěděli, odkud přišel. Jan potvrdil, že Ježíš je Světlo světa. A co lidé? Žel, někteří milují spíše tmu než světlo. Duchovní slepota elity národa je děsivá. Neviděli, a  dokonce ani nechtěli vidět. Je to silné varování před tím, že i nás může klamat naše vlastní srdce!

Vzkříšení Lazara. Ježíš čekal dva dny, než se vydal na cestu za Lazarem. Nešlo však o vypočítavost či bezcitnost. Ježíš toužil zjevit Boží slávu. Ježíšovo čtyřdenní „zpoždění“ způsobilo, že zázrak byl ještě úžasnější. Vzkřísil rozkládající se mrtvolu. Vzkříšením Lazara z mrtvých Ježíš dokázal, že je i Vzkříšení a Život. Tento zázrak ho představil jako Dárce života, a podpořil skutečnost, že Ježíš je Syn Boží. Mnozí v něho uvěřili, ale náboženští vůdci přicházeli postupně k přesvědčení, že je třeba ho zabít.

Podněty k zamyšlení. „Kristův život, který dává život světu, je v jeho slově. Slovem uzdravoval nemocné, vyháněl démony, tišil moře a křísil mrtvé. Lidé dosvědčovali, že v jeho slově je moc. Dříve promlouval prostřednictvím starozákonních proroků a učitelů, nyní znělo Boží slovo přímo z jeho úst. Celá Bible je zjevením Krista, a proto chtěl Spasitel zaměřit víru svých následovníků na Boží slovo. Až jej nebudou moci vídat v těle, bude pro ně slovo zdrojem síly. I oni měli stejně jako jejich Učitel žít ‚každým slovem, které vychází z Božích úst‘. Stejně jako jídlo uspokojuje potřeby těla, sytí Boží slovo duši a podporuje duchovní život. Neměli bychom je poznávat jen prostřednictvím druhých lidí. Sami máme pečlivě zkoumat Bibli a prosit Boha o pomoc Ducha svatého, abychom správně pochopili jeho slovo.“ (TV 246)

 

 

1. Znamení, která ukazují cestu

O Kristově životě by se dalo napsat mnohem více než obsahuje Janovo evangelium. Cílem příběhů v evangeliu je, „abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a měli život v jeho jménu“. Janovi šlo o připomenutí zázračných událostí, které vedou k hlubšímu poznání Ježíše jako Mesiáše. V Janových zprávách vidíme příklady lidí reagujících vírou. A jejich příklady nás vyzývají, abychom udělali to samé.

Svatba v Káně. Zázračná proměna vody ve víno byla pro učedníky důkazem, že jejich rozhodnutí následovat Ježíše bylo správné. Znamení ukazovalo, že je poslán Bohem. V Káně Ježíš udělal podobný zázrak, jako Mojžíš v Nilu, ale místo v krev, proměnil vodu ve víno. Voda byla v nádobách používaných k očišťování při rituálech, a proto se zázrak ještě více propojil s biblickým tématem spasení. Ukázal na Ježíše jako na našeho Vysvoboditele. Správce svatby byl mimořádně překvapen kvalitou nápoje.

Druhé znamení v Galilei. Ježíš dělal zázraky, které pomáhaly lidem v něho věřit. Jan je zaznamenal, aby uvěřili i další. Ve druhém znamení se muž chopil Ježíšova milosrdenství a prosil ho, aby uzdravil jeho syna. Ježíšova zdánlivě nevlídná odpověď byla uklidňující. Muž nespěchal. Druhý den zjistil, že přesně ve chvíli, kdy Ježíš řekl svá slova, klesla synovi horečka. To byl mocný důvod věřit v Ježíše!

Zázrak u rybníka Bethesda. Věřilo se, že anděl rozvíří vodu a že první nemocný člověk, který do vody vstoupí, bude uzdraven. Přístřešky kolem rybníka byly přeplněné lidmi, kteří doufali, že právě oni budou při dalším rozvíření vody uzdraveni. Ježíš si na cestě do Jeruzaléma všiml dav lidí čekajících na uzdravení. Když je člověk delší dobu nemocný, nemoc se stává nedílnou součástí jeho života. Muž odpověděl, že po uzdravení touží. Hledal ho ale na nesprávném místě. Muž netušil, kdo s ním mluví, ale po uzdravení pochopil, že Ježíš je skutečně někdo velmi výjimečný. „Ježíš od nemocného nežádal, aby v něho uvěřil. Řekl jen: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď!‘. Muž se s vírou spolehl na jeho slova a do nemocných končetin se vrátilo zdraví. Vstal a byl zdráv. Mohl pochybovat, a připravit se tím o jedinou příležitost k uzdravení. On však uvěřil Kristovu slovu, uposlechl je a Bůh mu dal sílu.“ (TV 125) Jaký je vztah mezi nemocí a hříchem? Je každá nemoc přímým následkem konkrétních hříchů v našem životě?

Tvrdá srdce. Znamení, zázraky a divy samy o sobě nedokazují, že pocházejí od Boha. Jsou-li však opravdu od Boha, je nebezpečné je odmítat. Když Ježíš odhalil svou totožnost uzdravenému muži, ten okamžitě řekl Židům, o koho jde. Zázračné uzdravení bylo dostatečným důvodem pro chválení Boha. Židé však místo toho „začali Ježíše pronásledovat, že takové věci dělal v sobotu“. Léčení bylo v sobotu povoleno jen v akutních případech. Tento muž však byl nemocný již osmatřicet let, a proto jeho uzdravení nevnímali jako naléhavé. A konečně, copak bylo nezbytné, aby si hned nesl i své lůžko? Dá se předpokládat, že ten, kdo provedl takový zázrak, bude také vědět, jestli je dovoleno v sobotu nosit lůžko … Ježíš se snažil přivést k hlubším biblickým principům, které přesahují rámec lidských pravidel a nařízení. Tyto předpisy potlačovaly pravou víru. Může být člověk nezachovávající sobotu „od Boha“? Může hříšný člověk dělat znamení?

Ježíšova tvrzení.  V zázraku u rybníka Bethesda Jan popisuje toho, kdo zázrak vykonal a zdůrazňuje, kdo je Ježíš. Náboženští vůdci Ježíše pronásledovali na základě údajného porušování soboty a nárokování si rovnosti s Bohem. Ježíš hájil své činy ve třech krocích. Nejprve svým důvěrným vztahem s Otcem až do té míry, že Ježíš má moc soudit i křísit mrtvé. Odvolává se na čtyři „svědky“: Jana Křtitele; na zázraky, které dělá; na Otce a na Písma. Každý z těchto „svědků“ mluví ve prospěch Ježíše. Nakonec odhaluje svým žalobcům kontrast mezi svou službou a jejich zaměřením na sebe.

Podněty k zamyšlení. Stejnou vírou můžeme být duchovně uzdraveni i my. Hřích nás odloučil od Boha. Jsme duchovně chromí. Sami od sebe nejsme schopni žít čistým životem. […] Všichni malomyslní a zápasící lidé by měli vzhlédnout ke Spasiteli. S nekonečnou láskou a soucitem se k nim sklání a říká: ‚Chceš být zdráv?‘ Každého z nás nabádá, abychom ve zdraví a pokoji vstali. Nemáme čekat, až se budeme cítit zdraví. Máme věřit jeho slovu a on je splní. Když budeme jednat podle jeho slova, dá nám sílu. Kristus může a chce osvobodit člověka od všech zlozvyků a vášní, kterým tak často a dlouho podléhá a které zotročují jeho tělo i duši. Osvobozuje otroky spoutané slabostí, neštěstím a okovy hříchu.“ (TV 125) „Ježíš odmítl nařčení z rouhání. ‚To, z čeho mě obviňujete,‘ řekl, ‚činím proto, že jsem Boží Syn a jsem jedno s Bohem v podstatě, vůli i úmyslech‘.“ (TV 129)

 

 

---

3/2024: EVANGELIUM PODLE MARKA

vypracoval Ján Petrovič

 

13. Vzkříšený Pán

Ježíšovo ukřižování vzalo naději a víru učedníkům. Báli se o své životy.

Ježíš zemřel v pátek pozdě odpoledne, a ještě před západem slunce byl pohřben.

Během soboty odpočíval v hrobě a odpočívaly ženy i učedníci.

V neděli ráno však našly už jen prázdný hrob.

Pro křesťany je památkou na vzkříšení křest, ne nedělní den odpočinku. 

Důkazy o Ježíšově vzkříšení jsou dostatečné a opodstatněné.

Prázdný hrob, mnoho svědků, rozmáhající se církev.

Byli by tito lidé ochotni zemřít za to, o čem by věděli, že je lež?

Ženy cestou vzpomínaly na Kristovy skutky, ale jeho slib si nepřipomněly.

Když se dozvěděly o Ježíšově vzkříšení, utekly od hrobu.

Později se všichni osmělili. Všude kázali; a Pán jejich slovo potvrzoval znameními.

Ježíš se po zmrtvýchvstání zjevil Marii, jiným ženám a učedníkům.

Pokud by si učedníci příběh vymysleli, určitě by sami sebe nevykreslovali ve špatném světle. 

Ježíš nakonec pověřil své učedníky, aby nesli evangelium celému světu.

Jejich neochvějné hlásání evangelia představuje silný důkaz o pravdivosti jejich poselství.

 

12. Odsouzený a ukřižovaný

Marek 15 popisuje soudní proces s Ježíšem, jeho odsouzení, posměch vojáků, ukřižování, a nakonec jeho smrt a pohřeb. Události jsou podány strohým až chladným tónem. Marek zbytečně nekomentuje, nechává, aby jednotlivé příběhy a osoby mluvily za sebe. Důležitou roli hraje ironie. Má dvě úrovně významu, nachází se v ní jejich vzájemný konflikt nebo kontrast. Někdo tento konflikt nebo rozpor nevidí, nerozumí, co se děje, a neví, že on sám bude nést následky toho, co se stalo.

„Ty jsi král Židů?“ Židovský soudní proces s Ježíšem vyústil v rozsudek smrti za rouhání. Židé ale nemohli popravovat. Z překroucení a nepochopení označení „Pomazaný“ (Mesiáš) mohlo vyplývat, že Ježíš si nárokuje pocty krále a je konkurentem římského císaře. Za to náležel podle římského práva trest smrti. Ježíš svůj nárok na královský titul ani nepopřel ani ho nepotvrdil. Byl jiným typem Krále. Pilát se shromážděných lidí ptal, zda jim má propustit „krále Židů“. Svou otázku myslel ironicky. Výsměch se ale obrátil proti němu. Pilát chápal, že mu náboženští vůdci vydali Ježíše ze závisti, ale nevnímal, že posunutím otázky davu nahrává náboženským vůdcům. Ti totiž podněcovali dav a volali po Ježíšově ukřižování. A Pilát ustoupil. Považoval Ježíše za nevinného, chtěl ho propustit, ale náboženští vůdci ho chtěli ukřižovat. Dávejme si pozor, abychom se i my nenechali strhnout davem.

„Buď zdráv, židovský králi!“ Před ukřižováním Římané nahého vězně uvázali ke sloupu a brutálně ho zbičovali. Pak vojáci pokračovali v jeho ponižování. Oblékli ho do purpurového roucha, na hlavu mu položili trnovou korunu a vysmívali se mu jako židovskému králi. Ironií v této scéně je vzdání „císařské“ úcty provoláváním podobným „Ave Caesar“ – „Buď zdráv, židovský králi“. Text tedy nepřímo přirovnává Ježíše k císaři. Vojáci opakovaně ponižovali Ježíše. Bili ho holí po hlavě, plivali na něj a klekali před ním k posměšnému vyjádření úcty. Ježíš jejich jednání v tichosti přijímal a nijak se nebránil. Ježíše svlékli a nesl kříž na místo popravy. Takové jednání mělo člověka před shromážděným davem co nejvíce ponížit a zahanbit.

Ukřižování. Mlčící Ježíš je obětí vydanou napospas lidem, kteří jsou připraveni ho zabít. Ježíš ovlivňoval a řídil, co se děje. Nyní se podřizuje okolnostem. Bití, nedostatek jídla a spánku ho vyčerpaly natolik, že jeho kříž musel nést náhodný cizinec. Těsně před ukřižováním Ježíše svlékli. Jeho oděv se stal majetkem vojáků, kteří losovali, komu bude patřit. Přibití odsouzeného na kříž a následné chvíle způsobovaly mučivou bolest. Lidé poukazovali na jeho bezmocnost na kříži poukazem na to, že Ježíš druhé zachraňoval a pomáhal jim. Ironicky připouštějí, že je Spasitel – tedy Zachránce. Důvod, proč nemohl nebo nechtěl zachránit sám sebe, byl ten, že na kříži zachraňoval jiné. Jakékoli učení, které bagatelizuje ústřední roli Kristovy zástupné smrti, kdy nese trest za naše hříchy je proto falešné.

Opuštěn Bohem. Kříž byl velmi temné místo, a to fyzicky i duchovně. Na Golgotu sestoupila nadpřirozená tma. Ježíšův „výkřik opuštěnosti“ okolostojící dav nesprávně zachytil a následně zaměnil. Ježíšovu pozemskou službu ohraničují dvě paralely: křest (začátek služby) a ukřižování (vyvrcholení a cíl jeho služby). Umíral jako „výkupné za mnohé“.

Pohřeb. Čin Josefa z Arimatie vyniká v souvislosti s tím, že Ježíšovy učedníky najednou nebylo nikde vidět. Po dramatických a vypjatých událostech na kříži bylo potřebné pohřbít mrtvé tělo. Josef z Arimatie byl uznávaným členem židovské velerady. Jako bohatý a vážený muž měl u místodržitele svoji reputaci. Proto mohl předstoupit před Piláta a požádat ho o Ježíšovo tělo. Záleželo mu na řádném Ježíšově pohřbu. Piláta překvapilo, že Ježíš je již mrtvý. Proto si zavolal setníka, aby mu úmrtí popraveného potvrdil. Setníkovo svědectví bylo důležité, protože později se objevila tvrzení, že Ježíš na kříži nezemřel, ale jen omdlel. Setníkova zpráva tak přímo vyvrací takové tvrzení. Josef přinesl lněné plátno, do kterého Ježíše zabalil, a jeho tělo uložil do hrobky vytesané do skály.

Podněty k zamyšlení. „Pilát se snažil Ježíše osvobodit. Poznal však, že chce-li si udržet své postavení, nemůže Krista zachránit. Než by se připravil o světskou moc, raději obětoval nevinný život. Podobně i dnes mnozí lidé obětují zásady, jen aby o nic nepřišli a nemuseli trpět. Svědomí a povinnost vedou jedním směrem, a sobecké zájmy druhým. Proud se žene špatnou cestou a každého, kdo se spojuje se zlem, strhává do husté tmy hříchu.“ (TV 474)

 

11. Zajetí a soud

Kapitoly 14 až 16 jsou známé jako „Pašijový příběh“. Popisují utrpení, smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Budeme sledovat poslední události Ježíšova pozemského života před jeho odsouzením a popravou. Po večeři s učedníky odejde do Getsemane, kde bude zakrátko zatčen a předveden před veleradu.

Nezapomenutelný čin. Náboženští vůdci měli svůj plán a načasování. Potřebovali už jen najít prostředek k dosažení svého cíle. A ten přišel z nečekané strany. Příběh spiknutí proti Ježíši je kontrastně propojen s příběhem ženy, která vzácným olejem pomazala Ježíšovu hlavu. Její úžasný dar stojí v protikladu k Jidášově podlosti, když zradil svého Pána. Žena zůstává beze jména, Jidáše autor přesně identifikuje. Zatímco autor přesně specifikuje hodnotu daru, Jidáš je ochoten zradit Ježíše za pouhý příslib odměny. Neznáme konkrétní motiv ženina jednání. Hosté na večeři jsou zděšeni velkým plýtváním obrovskou sumou peněz. Ježíš jednání ženy obhajuje slovy, že památka na její čin bude vzpomínána při hlásání evangelia po celém světě. Nezapomenutelná je i Jidášova zrada. Marek naznačuje, že Jidášovým motivem byla chamtivost. I když to je tragické, čin byl naplněním Boží vůle, když vydal svého Syna pro spásu lidstva.

Poslední večeře. Večeři zahájili podle Ježíšova přání jezením Beránka. Pak jim Ježíš podal chléb, který symbolizoval jeho tělo. Nová smlouva byla zpečetěna Ježíšovou krví. Připomíná ji kalich. Potom, uprostřed večeře, Ježíš předpovídá, že ho opustí všichni učedníci. Přidal i slovo naděje předpovědí o svém vzkříšení. Učedníci měli velký problém přijmout Ježíšova slova. Petr dokonce tvrdil, že i kdyby od Ježíše odpadli všichni ostatní, on mu zůstane věrný.

Getsemanská zahrada. Když Ježíš vešel do zahrady, nechal tam své učedníky a dál šel jen s Petrem, Jakubem a Janem. Potom však opustil i je a odešel do ústraní. Odstup naznačuje, že Ježíš je stále osamocenější a izolovanější. Takto opuštěný čelí svému nadcházejícímu utrpení. Ježíš se modlí, aby byl od něho odňat kalich utrpení, ale pouze pokud je to Boží vůle. Boží odpověď na Ježíšovu modlitbu je ale zamítavá. Neodstraní od něho kalich utrpení, protože právě díky této zkušenosti se světu nabízí spása. Když čelíme potížím, je povzbuzující mít přátele, kteří nás podporují. Přesně po tom toužil i Ježíš v Getsemanské zahradě. Třikrát přišel hledat útěchu u svých učedníků a třikrát je našel spící. Na konci je probudí, aby s ním vyšli čelit zkoušce. On je připraven, oni však připraveni nejsou.

Všichni ho opustili. Je šokující, že jeden z Ježíšových nejbližších spolupracovníků ho zradil nepřátelům. V knize Touha věků se píše: „Jidáš vždycky miloval peníze. Příliš dlouho se poddával hrabivosti, až jej nakonec zcela ovládla. Láska k penězům v něm přemohla lásku ke Kristu. Propadl jedné nepravosti, a tím se vydal do rukou satana a hříchu. Potom se už nezastavil před ničím.“ (TV 457) Zradu odsoudili dokonce i ti, kteří využili zrádce. Jidášův skutek je mimořádně ostudný, protože se svou zradu a podlost snažil ukrýt pod roušku přátelství. Ježíše mohli zatknout kdykoli, když ho viděli učit v chrámu. I v tomto detailu se však muselo naplnit Písmo. Během zatčení od Ježíše utekli všichni jeho učedníci.

Kdo jsi? Ježíše přivedli před židovskou veleradu. Příběh ukazuje zmar a frustraci. Náboženští vůdci se opakovaně snažili vznést obvinění proti Ježíši. Nedařilo se jim však najít žádné důvěryhodné svědky. Svědectví svědků se neshodovala a ukázala se jako falešná. Nakonec se velekněz přímo zeptal Ježíše, zda je „Mesiáš“. Ježíš upřímně a otevřeně řekl: „Já jsem.“ Odkázal se přitom na text Da 7,13.14 o Synu člověka, který sedí po Boží pravici a přichází s nebeskými oblaky. To bylo na velekněze a veleradu už příliš. Svou reakcí ukázal obrovské rozhořčení a přesvědčení, že Ježíš se rouhá. Velerada se velmi rychle shodla, že Ježíš si zaslouží smrt. Zatímco byl Ježíš souzen veleradou, Petr na nádvoří lhal a zapíral.  

Podněty k zamyšlení. „Sotva Petr vypustil z úst ponižující přísahu a z dálky se ozvalo kokrhání, odvrátil Spasitel svůj zrak od zlostných soudců a podíval se na svého ubohého učedníka. Také Petr zvedl oči a jejich pohledy se setkaly. (Poznání vlastního selhání ho zlomilo). Z Ježíšovy laskavé tváře vyzařovala lítost a smutek, nebyl v ní však ani náznak hněvu. Když Petr viděl Mistrovu bledou, ztrápenou tvář, chvějící se rty, pohled plný soucitu a odpuštění, cítil se, jako by jeho srdcem pronikl ostrý šíp. Probudilo se v něm svědomí. Oživila se mu paměť. Vybavil si, jak ještě před několika hodinami sliboval, že půjde se svým Pánem i do vězení či na smrt. Právě před chvílí Petr prohlásil, že Ježíše nezná. Najednou si uvědomil, jak dobře ho Pán zná a jak spolehlivě rozeznal v jeho srdci falešné sebevědomí, o kterém ani on sám nevěděl.“ (TV 454)

 

10. Poslední dny

Marek 13. kapitola hovoří o pádu Jeruzaléma a předpovídá, co se bude dít až do skončení světa. Mnohá Ježíšova naučení a výroky jsou odpovědí na otázky učedníků. Daly Ježíši příležitost učit je pravdám důležitým pro život křesťana. Ježíš nejen předpovídá budoucnost, ale také poučuje, jak se připravit na nadcházející zkoušky. Jeho slova jsou důležitá pro učedníky v každé době – tehdy i dnes.

Dvě drobné mince v chrámové pokladně. Lidé přicházející do chrámu přinášeli své finanční dary. Ježíš uviděl ženu, která do pokladny vhodila dvě drobné mince. Mnozí bohatí přinášeli velké částky. Dar této vdovy však Ježíš před učedníky pochválil. Význam toho, že dáváme na Boží dílo, nezávisí na čestnosti či správnosti jednání těch, co s těmito prostředky nakládají. Všichni, kterým byla svěřena autorita, mají zodpovědnost používat prostředky v souladu s Boží vůlí. Pokud vůdci nejednají věrně a rozhodneme se zadržovat desátky a dary, znamená to, že naše dávání závisí na jednání lidí, ne na naší vděčnosti Bohu. Takové rozhodnutí je nesprávné.

Nezůstane kámen na kameni. Pohled na chrám a město byl úchvatný. Ježíš však smutně řekl: Přijde den, kdy ‚tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno.“ Učedníci chtěli vědět, kdy se tato Ježíšova předpověď splní a co ji bude provázet. Ježíš se ve své odpovědi nevěnuje primárně popisu pádu Jeruzaléma, ale varování svých učedníků před tím, co mohou očekávat během své služby při zakládání rané křesťanské církve. Věřící budou pronásledováni, postaveni před soud a někteří budou zabiti. Tento čas ale ještě nenastal. Upozorňuje je, aby se nedali oklamat bouřlivými událostmi. Navíc Duch svatý jim dá ve správný čas slova, která budou mít mluvit. A to i přesto, že je opustí jejich nejbližší – rodina a přátelé. Z Ježíšova proroctví vyplývá, že Boží lid se nemá bát nepokojů a zkoušek. Věřící mají být bdělí, protože Boží Duch je provede skrze všechny obtíže.

„Znesvěcující ohavnost“.  V souvislosti s pádem Jeruzaléma Ježíš mluví o „znesvěcující ohavnosti“. Je zřejmé, že Pomazaný odkazuje na příchod Ježíše Krista. Ale kdo je „vévoda, který přijde“? Kdo způsobí zpustošení Jeruzaléma? Město zničil římský generál Titus. Co je však „znesvěcující ohavnost“, o které Ježíš mluví s odkazem na Daniela? Mnozí učenci se domnívají, že se vztahuje na znesvěcení chrámu Antiochem Epifanem ve druhém století před Kristem. Ježíš ale popisuje „znesvěcující ohavnost“ jako budoucí událost. „Znesvěcující ohavnost“ se tedy pravděpodobně vztahuje na dobu, kdy římská vojska vytáhla do boje proti Izraeli. Obléhání Jeruzaléma koncem šedesátých let po Kristu bylo pro křesťany znamením, aby utekli z města a vyhnuli se tak zkáze, která měla brzy nastat.

Velké soužení. Důležitá informace předznamenává větší nebo rozsáhlejší pronásledování, než jaké nastalo při pádu Jeruzaléma. Události, které jsou časově mnohem vzdálenější od Ježíšovy doby. Text je ozvěnou proroctví z Da 7 a 8, kde moc malého rohu pronásleduje Boží lid. Během tohoto období mocnost malého rohu pronásledovala a zabíjela ty, kteří nesouhlasili s jejím náboženským systémem. Ježíš dále varuje před hrozbou nástupu falešných proroků a mesiášů. Ti se mají objevit před Kristovým návratem. Ježíš své následovníky upozorňuje, aby si dávali pozor.

Příchod Syna člověka. Návratu Ježíše Krista ve slávě mají předcházet znamení na slunci, měsíci a hvězdách. Apoštolové Pavel a Petr popisují tento velký den. Pán neotálí splnit svá zaslíbení. Celý Nový zákon nám říká, že Kristův návrat bude osobní, doslovný, viditelný a slyšitelný. Až přijde, uvidí ho každý.

Podněty k zamyšlení. Ve světě se odehrává mnoho znepokojujících událostí. Lidé jsou skutečně vystrašení. „Neznáme přesné datum Kristova příchodu, a proto máme bdít. Ten, kdo očekává Kristův příchod, nezahálí. Čekání na Pána má v lidech vzbuzovat bázeň před Hospodinem a jeho soudy. Všichni by si měli uvědomit, že odmítnutí nabízené Boží milosti je veliký hřích. Člověk, který očekává Krista, žije podle pravdy, a tím se očišťuje. Čekání na Ježíšův příchod jej vede k horlivému úsilí. Uvědomuje si, že Pán je již přede dveřmi, a proto se ze všech sil snaží spolupracovat s nebeskými silami a přivádět ostatní lidi ke spasení. Rozumní a věrní správci včas rozdělují pokrm Božímu domu. Zvěstují pravdu, která je potřebná právě v dnešní době. Stejně jako Enoch, Noe, Abraham a Mojžíš hlásali pravdu, která byla naléhavá v jejich situaci, mají Kristovi služebníci předávat zvláštní varování svým současníkům.“ (TV 406)

 

 

9. Spory v Jeruzalémě

1. 11. a 12. kapitola popisuje Ježíšův slavnostní vjezd do Jeruzaléma a šest sporů s náboženskými vůdci. Každý z nich se zabývá důležitými otázkami křesťanského života. Ježíšovy pokyny ve sporných situacích nás usměrňují v základních otázkách víry i v praktických otázkách každodenního života. Náboženští vůdci na Ježíše opakovaně útočili, zpochybňovali ho a snažili se ho porazit. Co vede lidi do opozice vůči Bohu? Co můžeme jako křesťané udělat, abychom prolomili předsudky a promluvili k srdcím těch, kteří se brání volání Ducha?

Triumfální vjezd. Ježíš poslal dva učedníky, aby mu přivedli oslátko, na cestu do Jeruzaléma. Tento aspekt propojuje s proroctvím, že král přichází do Jeruzaléma na oslátku. Jeho vstup způsobil ve městě hodně vzruchu. Každý si uvědomoval symbolický význam jeho činu. Zástup, který doprovázel Ježíše, křičel hosanna, tj. „sláva Bohu“. Až dosud Ježíš nechtěl, aby se o jeho působení mluvilo veřejně. Čas utajení ale skončil. Ježíšův vjezd do Jeruzaléma měl formu známé královské symboliky. Po příjezdu do města vešel do chrámu, ale hned poté odešel s učedníky do Betanie. To, co mohlo přerůst v nepokoje nebo vzpouru, skončilo jeho tichým odchodem do ústraní.

Prokletý fikovník a vyčištěný chrám. Ježíš z dálky uviděl fíkovník plný listů a hledal na něm ovoce. Nic však nenašel, a proto ho zavrhl. Takové jednání bylo pro Ježíše mimořádně netypické. Co však následovalo, bylo ještě pozoruhodnější. Ježíš vyhnal z nádvoří všechny prodavače, aby se na tomto místě opět mohlo odehrávat pokojné uctívání Hospodina. Jeho čin byl přímým útokem na ty, kteří měli na starosti provoz chrámu. Ostrou kritikou chtěl Ježíš vrátit chrámu účel být „domem modlitby“. Následující ráno u uschlého fikovníku Ježíš dává lekci o modlitbě a odpuštění. Co to všechno znamená?

Fíkovník a chrám tvoří paralelu. Ježíš proklíná fíkovník, ale čistí chrám. Náboženští vůdci nyní plánují zabít Ježíše a tento čin bude znamenat konec významu chrámových obřadů, které se naplnily v Ježíši.

Kdo ti dal moc, abys to dělal? Den po vyčištění chrámu konfrontovali náboženští vůdci Ježíše otázkou, kdo mu dal právo a moc dělat to, co den předtím vykonal v chrámu. Snažili se chytit Ježíše do pasti. Odpoví-li, „od Boha“, odmítnou, že by jednoduchý tesař mohl mít takovou autoritu. Připustí-li, že je lidská, odmítnou ho jako blázna. Odpověděl protiotázkou, kterou pro změnu odmítli zodpovědět náboženští vůdci. Pak jim vyprávěl podobenství, v kterém rozpoznali, že je o nich. Báli se ale lidu, tak ho nechali a odešli. Nájemníci byli přesvědčeni, že pokud zabijí majitelova syna, vinice bude patřit jim. Ježíš v tomto podobenství adresuje náboženským vůdcům vážné varování, kam směřují jejich kroky.

Pozemské povinnosti a nebeské výsledky. Náboženští vůdci se pokoušeli nachytat Ježíše, aby ho mohli obžalovat. Odmítnutí platit daně by bylo vzpourou proti římské vládě. Ježíšova odpověď dát císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží, mu pomohla vyváznout z pasti. Jeho slova však přinášejí i poučení o odpovědnosti vůči vládě. Pak přišli saduceové s otázkou týkající se vzkříšení mrtvých, které odmítali. Příběh, který Ježíši vyprávěli, byl pravděpodobně vymyšlen. Ve snaze zpochybnit učení o zmrtvýchvstání saduceové poukazovali na morální dilema, čí manželkou by se sedmkrát ovdovělá žena stala po vzkříšení. Ježíš jejich argumenty vyvrátil ve dvou krocích s odvoláním na Písmo a Boží moc.

Nejdůležitější přikázání. Většina náboženských vůdců se stavěla k Ježíši nepřátelsky. Zejména v Jeruzalémě. Jeden zákoník však ocenil Ježíšovy odpovědi. Projevil tím nejen čestnost, ale i odvahu, když Ježíše nahlas pochválil. Zeptal se Ježíše, které přikázání je nejdůležitější. Ježíš odpovídá jednoduše a jasně: „miluj Hospodina, Boha svého, …“ a „Miluj svého bližního …“. Lze ale přikázat lásku? V tomto případě se jedná o věrné plnění závazkového vztahu. Nevylučuje koncept hluboké náklonnosti mezi stranami, mnohem více se ale zaměřuje na činy, které takovou věrnost prokazují. Přesto zákoníkovi chyběly ještě dva kroky na cestě víry: rozpoznat, kdo je Ježíš, a následovat ho.

Podněty k zamyšlení.  „Toto varování platí pro každou dobu. Kristovo prokletí stromu je výstrahou všem církvím i všem křesťanům. Kdo chce žít podle Božího zákona, musí sloužit druhým. Mnohým lidem chybí Kristovo milosrdenství a obětavost. Někteří se považují za vzorné křesťany, a přitom ve svých plánech myslí jen na sebe. Slouží jen sami sobě. Nezajímají se o druhé. Podobají se krásnému, ale neplodnému fíkovníku. Zachovávají náboženské obřady, ale chybí jim pokání a pravá víra. Mluví, ale nečiní. Prokletím fíkovníku Kristus ukázal, jak se mu prázdná okázalost oškliví. Lidé, kteří otevřeně hřeší, mají menší vinu než ti, kdo předstírají, že slouží Bohu, ale žádné ovoce k jeho slávě nenesou.“ (TV 369)

 

8. Ježíš učí učedníky II.

V první části evangelia Ježíš připravuje učedníky k pochopení podstaty kříže. Farizeové přicházejí a hádají se s ním na téma rozvodu, rodiče přinášejí své děti, aby jim Ježíš požehnal, bohatý mládenec se ptá na věčný život a slepý se ptá na zrak. Tato kapitola obsahuje důležitá naučení o tom, co znamená následovat Ježíše, a to zejména v souvislosti s praktickými otázkami každodenního života, mezi něž patří manželství, děti, postoj k bohatství, odměna a cena za jeho následování.

Boží plán pro manželství. Je dovoleno, aby se muž rozvedl se svou manželkou? Farizeové považovali rozvod za zákonný. Lišili se jen v otázce důvodů, pro které bylo možné rozvod legalizovat. Pravým důvodem této otázky byla snaha dostat Ježíše do problémů s Herodem Antipou, který se rozvedl a oženil s manželkou svého bratra. Namísto diskuze o judikatuře v Dt 24 se Ježíš odvolává na původní Boží ideál pro manželství. Muž a žena opustí své rodiče a připojí se jeden ke druhému ke a stanou se jedním tělem v manželském svazku. Co Bůh spojil, to by lidé neměli rozdělovat.

Ježíš a děti. Děti byly ve starověkém světě považovány za velmi důležité. Přesto měly velmi nízké sociální postavení. Učedníci nepochopili Ježíšova slova, že přijímáním dětí přijímáme i Ježíše. Proto kárali ty, kteří přinášeli děti k Ježíši, aby jim požehnal. Ježíše jejich jednání rozhněvalo. Důrazně trval na tom, že učedníci nesmí dětem bránit na cestě k němu. „Nedopusťte, aby vaše nekřesťanská povaha představovala Pána Ježíše ve špatném světle. Neodvádějte od něj děti svou chladností a nevlídností. Nemluvte o náboženství jako o něčem, čemu děti nemohou rozumět. Nevzbuzujte v nich nesprávný dojem, že chtějí-li přijít ke Spasiteli, musí se v životě vzdát všeho radostného.“

Nejlepší investice. Mládenec byl upřímný a měl úctu k Ježíši. Zeptal se ho, jaké požadavky musí splňovat, aby mohl získat věčný život. Ježíš mu odpověděl, že zachovávat Desatero nestačí. Vyzval ho, aby vše prodal a následoval ho. Muž odešel zarmoucený. Ježíš pak mluvil o svůdné podstatě bohatství.

Učedníci byli udiveni, protože Ježíšovu podmínku považovali z lidského pohledu za nesplnitelnou. Ale „u Boha je možné všecko.“ Příběh končí ponaučením, že do nebe se nemůžeme dostat sami; potřebujeme k tomu Boží milost.

„Můžete pít kalich, který já piji?“ Učedníci zjevně nerozuměli, a proto ani nevěřili tomu, co Ježíše čeká v Jeruzalémě. Jeho slova nebyla to, co chtěli slyšet, a tak je ve svém nitru odmítli. Jakub a Jan přišli k Ježíši s žádostí, že chtějí sedět po jeho pravici a levici v jeho slávě. Je snadné je odsoudit, ale jejich touhy možná nebyly úplně sobecké. Ježíš jim znovu vysvětluje podstatu svého poslání a zeptal se jich, zda mohou pít jeho kalich nebo být pokřtěni jeho křtem. Je zřejmé, že přecenili své možnosti, i když později někteří z nich zemřeli mučednickou smrtí stejně jako Ježíš. V Božím království musí být moc vždy použita k povznesení a požehnání druhých.

„Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Při odchodu z Jericha Ježíš potkal žebrajícího slepého muže. Jakmile se dozvěděl, že kolem prochází Ježíš, začal křičet: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“. Lidé se jej, ze strachu z odhalení Ježíše, snažili umlčet. Bartimaios se nedal odradit. Čím více na něj lidé naléhali, tím hlasitěji křičel. Jeho slova byla vyznáním víry v Ježíše jako Mesiáše a důvěry, že ho může uzdravit.

Ježíš se zastavil a řekl lidem, aby zavolali slepého. Když slepec přišel k Ježíši, shodil svůj plášť. Vzdát se ho, zanechat ho bez dozoru, bylo projevem víry, naděje a jistoty, že Ježíš ho uzdraví. A Ježíš nezklamal, a uzdravený rovněž ne. Rozhodl se Ježíše následovat na jeho cestě.

Podněty k zamyšlení. „Stejně jako tehdy onomu mladému muži, i dnes se může bohatým a vysoce postaveným lidem zdát, že zříci se pro Krista všeho, co mají, je příliš velká oběť. Pro všechny, kdo se chtějí stát Kristovými učedníky, však platí stejná pravidla. Sebezapření je podstatou Kristova učení. Často bývá představováno a vyžadováno slovy, která se zdají být příliš tvrdá, ale člověk nemá jinou možnost záchrany než zbavit se všeho, co by narušilo celou jeho bytost.“ (TV 332.333)

 

 

7. Ježíš učí učedníky I.

První polovina evangelia se zaměřuje na to, kdo je Ježíš. Jeho mocné učení a působivé zázraky ukazují, že je Mesiáš. Ježíš se zaměřuje na vyučování svých učedníků během různých cest. V kapitolách se nacházejí i jeho předpovědi o kříži. Po nich bude následovat vysvětlení toho, co znamená být učedníkem. Učednictví má duchovní rozměr a zahrnuje kdo Ježíš je a kam směřuje. Jeho učení oslovuje a formuje dnešní učedníky. Součástí následování Ježíše je obětování se. Následování přináší odměnu.

Vidět naprosto jasně. Evangelia uvádějí texty o nevidomých, které Ježíš uzdravil. Dokonalé uzdravení vyžadovalo dva činy, i když Ježíš ve skutečnosti nepotřeboval k uzdravení ani jeden dotyk. Jde spíše o „hrané podobenství“, které ilustruje, že někdy trvá delší dobu, než se u člověka rozvine duchovní vidění. Ježíšovo vyučování učedníků o jeho smrti a vzkříšení se stává metaforou pro vnímavé a chápavé učednictví. Učitel položil otázku, „Za koho mne považujete.“ Petr odpověděl, že je Mesiáš. Pak jim začal vysvětlovat, že směřuje ke kříži. Protože „mesiáše“ lidé vnímali v politickém kontextu, Ježíš vybídl učedníky, aby mlčeli o jeho identitě.

Cena učednictví. Když Ježíš poprvé povolal učedníky, nezmínil jim žádné problémy ani možné potíže. Nyní jim odhaluje cíl svého poslání. Bude hodně trpět, bude zavržen a zabit, a nakonec po třech dnech vstane z mrtvých. Byla to šokující zpráva. Myšlenka vymlouvat to Ježíši, ale nebyla v souladu s Boží vůlí. Ježíšovi následovníci jsou povoláni ke stejnému cíli jako on – přijmout kříž a následovat ho. Každý by se chtěl kříži vyhnout. Proč ho tedy nést jako symbol své oddanosti Ježíši? V paradoxu křesťanské víry se ztráta života stává způsobem, jak jej získat.

Na hoře proměnění a pod ní. Elijáš a Mojžíš přišli z nebeských výšin, aby si povídali s Ježíšem. Mluvili o Ježíšově „odchodu“, který se měl brzy uskutečnit. Mezitím se devět učedníků se setkalo s chlapcem posedlým démony, ale nedokázali ho uzdravit. Ježíš se nezvykle dlouho vyptával na podrobnosti této posedlosti. Na otce už je to moc a vyhrkne: „Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám“ (Mk 9,22). Najednou projede otcem myšlenka, že problém nemá jen jeho syn, ale i on. Má pochybnosti a nedostatek víry. A to by dokonce mohlo vést k tomu, že jeho syn nebude uzdraven. Zoufalý otec se chytá Ježíšova milosrdenství se slovy hodnými zapamatování: „Věřím, pomoz mé nedověře“ (Mk 9,24). Po těchto slovech Ježíš chlapce uzdravuje.

Kdo je největší? V první předpovědi Ježíš mluví o těch, kteří ho odmítnou a zabijí. V druhé předpovědi Ježíš přidává informaci, že bude zrazen. Ve třetí opět mluví o svém zabití a následném vzkříšení po třech dnech. Učedníci se ale o podrobnosti jeho předpovědi téměř nezajímali. Pozdější Ježíšova otázka, o čem se bavili, jim byla nepříjemná, protože přemýšleli, kdo bude v jeho království největší, kdo z nich je nejdůležitější. V Božím království však tato otázka zní přesně naopak. Kdo chce být první (největší), musí se stát služebníkem. Potom Ježíš názorně ilustruje svou myšlenku na dítěti, které postavil do středu skupiny. „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal“. Tak spojuje malé dítě se samotným Bohem. Pomoc těm, kteří konají křesťanskou službu i v malých věcech, nezůstane v nebi bez povšimnutí.

Zdraví lidé v pekle? Jak spolu souvisí souvisejí studované texty? Svést ke hříchu „jednoho z těch nepatrných“ by bylo v rozporu s etikou péče o vdovy, sirotky a cizince. Jak máme rozumět Ježíšovým slovům dát přednost sebepoškození před svedením bližního k hříchu? Ježíš rozhodně nenavádí k sebemrzačení. Ježíš používá zveličení, aby vyjádřil důležitost svých slov. Je-li hrozná, byť jen představa ztráty ruky, nohy nebo oka, o co větší pohromou by mělo být pro křesťana zhřešit! Se stejnou rozhodností platí i to, že Ježíš neučí o věčně hořícím pekle.

Podněty k zamyšlení. „Slávu předchází pokora. Na důležitá místa mezi lidmi vyvyšují nebesa takové jedince, kteří se dokážou pokořit před Bohem. Učedník s dětskou upřímností a otevřeností je v práci na Božím díle nejúspěšnější. Nebesa spolupracují s každým, kdo nehledá vlastní slávu a usiluje o záchranu druhých.“ (TV 280) „Nikoho, kdo věří v Krista, nemáme zlehčovat, i když je jeho víra slabá. Vzděláním, dobrými způsoby, ušlechtilostí, křesťanskou výchovou či náboženskou zkušeností máme podle svých možností sloužit těm, kterým se těchto darů nedostalo. Jsme-li silní, máme podpírat slabší.“ (TV 282.283)

 

6. Přesně naopak

Na začátku 7. kapitoly Ježíš vyvolává spor odmítnutím náboženské tradice, způsobem, který je významný i pro dnešní křesťanský život. Předkládá rébus pro hluboké pochopení podstaty víry. V 8. kapitole se Ježíš soustředí na význam chleba jako symbolu učení a tradice.

Lidské tradice a Boží příkazy. Je zřejmé, že studovaný příběh nesouvisí s hygienou. V Ježíšově době se diskutovalo o rituální čistotě spočívající v mytí rukou. Ježíš neodpověděl na položenou otázku přímo. Nejprve citoval slova pokárání lidem, kteří sice ctí Boha slovy, ale jejichž srdce je od něj daleko. Citát z Izajáše pokračuje odsouzením vyvyšování lidských tradic nad Boží příkazy a nařízení. V druhé části odpovědi Kristus uvedl, jak je Boží příkaz ctít své rodiče v rozporu s náboženskou tradicí, která dávala člověku možnost přinést Bohu oběť, zároveň tento „dar“ použít pro sebe a odepřít jej rodičům v nouzi. Tento typ pokrytectví Ježíš nekompromisně kritizuje. Náboženští vůdci totiž postavili lidskou tradici nad Boží slovo, a tím se dopustili hříchu.

Čisté ruce, nebo čisté srdce? Smysl Ježíšových slov u Mk. 7,19. je pro mnohé záhadou. Zrušil snad Ježíš rozdělení zvířat na čistá a nečistá? 1) Jen těžko Ježíš najednou zavrhl Mojžíšovy pokyny, které před chvílí obhajoval a stavěl je proti tradici. 2) Tradice podporovaná farizei nemá základ ve Starém zákoně, ale nařízení o pokrmech ano. 3) Text „Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté“, neruší nařízení o pokrmech, nýbrž farizei vytvořenou tradici, že obřadní nečistota se přenáší neumytýma rukama.  Dlouhý seznam neřestí a hříchů ale má svůj původ v srdci člověka. Na prvním místě jsou „zlé myšlenky“ a po nich hříšné skutky nebo postoje („smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost“).

Drobty pro psy. Ježíš komunikoval se ženou neobvyklým způsobem. Argumentem „napřed děti“ naznačuje, že by měl následovat i někdo „pak“. Žena motivovaná láskou k dceři ostře reagovala. V Ježíšových slovech ale slyšela i povzbuzení. Naznačil ji, že „jako pes pod stolem pána“ může i ona sedět u Ježíšových nohou a prosit za svou dceru. Odpověď ženy je svědectvím o její víře. Zázrak uzdravení dcery na dálku, nazvala „drobtem“, i když 1) Ježíšova moc byla mimořádně velká. Pokud byl takový zázrak „drobtem“, jak by asi vypadal zázrak velikosti celého chleba? 2) Vyhovět ženě a naplnit její prosbu bylo pro Ježíše maličkostí. Ježíše její víra potěšila a ženinu dceru uzdravil.

Svázaný jazyk. K Ježíši přivedli muže, který dlouhou dobu neslyšel a jen velmi špatně mluvil. Ztráta sluchu izoluje lidi od jejich okolí a hluchota ztěžuje schopnost naučit se mluvit. Ježíš ho vzal stranou a neobvyklým způsobem ho uzdravil. Prsty, slinami, dotekem a slovem. Při povzdechnutí si uvědomil, kolik lidí bude hluchých k pravdě, kolik jazyků jej odmítne uznat za Vykupitele.“ (TV 257) Ježíš muži zázračně navrátil sluch a umožnil mu zřetelně mluvit. Ježíš nikoho nenutí. Všichni lidé se mohou svobodně rozhodnout. Ježíš nemůže přimět hluchá srdce, aby se otevřela a přijala Mesiáše. Příběh ukazuje, co může Bůh udělat pro ty, kteří se na něho s důvěrou obrátí. Možná máš osobní zkušenost s ostýchavostí či zdrženlivostí při sdílení své víry. Možná jsi měl pocit, že máš svázaný jazyk a nevíš, co přesně říct. Zázrak v tomto příběhu přináší povzbuzení, že Ježíš může otevřít naše uši, abychom byli vnímaví k potřebám druhých a uměli se podělit o připravené slovo, které je povzbudí na jejich cestě k Bohu. Schopnost poslouchat a mluvit jsou dary, které jsme obdrželi od Boha. Jak je využíváme?

Pozor na zkažený chléb. Proč by Ježíš nemohl prokázat svou božskou moc a přesvědčit kritiky a pochybovače? Pokud si někdo ucpává uši a zakrývá oči, nepřesvědčí ho ani další zázrak či znamení z nebe. Pokud je někdo rozhodnutý nevěřit, nepřesvědčí ho ani zázrak. Ježíš varoval učedníky před nebezpečím „kvasu farizeů a kvasu Herodova“. Tím měl na mysli jejich učení. Učedníci Ježíšova slova vůbec nechápali. Domnívali se, že mluví o kynutém chlebu. Ježíš se snažil učedníky poučit prostřednictvím řady řečnických otázek a probudit je z duchovní letargie. Otázkami, „Kolik košů zbytků sesbírali po nasycení zástupů“ se je zjevně snažil přivést k pochopení, že nedostatek zdrojů nikdy nebude pro Ježíše problémem.

Podněty k zamyšlení. „Tento zákeřný a klamný hřích je rozšířen i mezi dnešními křesťany. Skryté touhy po vlastním vyvýšení, sebeuspokojení a lidském uznání často narušují naši službu Kristu i naše vzájemné vztahy. Sebeláska a přání jít snadnější cestou, než nám Bůh určil, vede k tomu, že lidé nahrazují Boží zásady svými naukami a tradicemi.“ (TV 261)

 

 

5. Zázraky u jezera

Ježíšova služba se z velké části zaměřovala na Galileu, zejména na okolí Galilejského moře. Jedná se o jezero dlouhé přibližně 21 km a široké 13 km. Hlavní charakteristikou studovaných příběhů je ukázat, že Ježíš dokáže utišit bouři, vyhnat démona, vyléčit ženu, která se jen dotkne jeho oděvu, vzkřísit mrtvou dívku, kázat, poslat učedníky šířit evangelium, chodit po vodě a nasytit pětitisícový zástup.

Utišení bouře. Po namáhavém dnu se Ježíš s učedníky plaví na jiné místo. Strhla se bouře a hrozilo jim, že se loď potopí. Ustrašení učedníci Ježíše vzbudili. Ježíš „pohrozil“ větru a moři a všechno ztichlo. Zavládl klid. Učedníků se zmocnil hluboký strach z projevu božské moci, jíž byli svědky. Ta má obvykle několik společných rysů: 1) projev božské moci, 2) lidský strach, 3) příkaz nebát se, 4) slova poselství, 5) lidskou odpověď na zjevení. V příběhu chybí čtvrtá charakteristika: slova poselství. Evangelium vede čtenáře, aby si sami doplnili chybějící slova zjevení: Je to Boží Syn, sám Hospodin.

Zaslechnout šepot uprostřed křiku. Příchod do gerasenského kraje byl stejně působivý, jako noční příběh na rozbouřeném jezeře. Muž posedlý démony se nedokázal ovládat a neměl žádné zábrany. „Nikdo neměl sílu ho zkrotit“. A pak potkal Ježíše. Rozběhl se k němu. Možná, že učedníci strachy utekli. Když se muž přiblížil k Ježíši, poklonil se mu a tiše přednesl svoji vnitřní touhu. Zlí duchové křičeli na Ježíše, aby je nechal na pokoji. Ježíš slyšel šepot i křik a vyhověl oběma. Z posedlého vyhnal démony do stáda prasat. Asi dvoutisícové stádo se rozběhlo po úbočí do moře a utopilo se. Démoni přesně věděli, kdo je Ježíš a znali jeho moc nad nimi. I když démoni zabili prasata a obyvatelé města žádali Ježíše, aby odešel, Ježíš vyslal uzdraveného muže jako svého svědka. Měl úžasný příběh, jehož prostřednictvím mohl vydávat svědectví.

Příběh plný emocí. Náboženští představitelé nebyli obvykle Ježíšovými přáteli. Zoufalý Jairos na kolenou prosil Ježíše, aby uzdravil jeho dceru.  Věřil, že jí Ježíš může pomoci. Ježíš odešel do jeho domu.

Příběh přerušila jiná scéna. Nemocná žena se dotkla Ježíšova oděvu. Okamžitě byla uzdravena, aniž by s Ježíšem promluvila. Po Ježíšově otázce dostala strach z odhalení. S bázní přistoupila k Ježíši, padla mu k nohám a vypověděla mu svůj příběh. Ježíš chtěl uzdravit také její duši a pochválil její víru. Potom se příběh vrátil k Jairovi. Místo uzdravení se stal svědkem vzkříšení, i když Ježíš řekl, že nezemřela, ale spí.

Odmítnutí a přijetí. Lidé jsou obvykle hrdí na úspěšné rodáky. Obyvatelé Nazareta byli pohoršeni úspěchem a popularitou Ježíše. Nedokázali přijmout, že se z obyčejného tesaře stal uznávaný učitel. Vyslání apoštolů stojí v ostrém kontrastu s uvězněním a umlčením Jana Křtitele. Učedníci měli putovat nalehko a spoléhat na podporu druhých a být na nich závislí. Situace jim měla vytvářet vztah s těmi, kdo potřebují slyšet poselství milosti. Jan Křtitel však neměl takové pouto s Herodem a jeho rodinou. Komplot, který zorganizovala Herodias, využil Herodovu rozpolcenost, váhavost a žádostivost. Dcera Herodiady přispěla ke skandálnímu plánu požadavkem, aby jí na podnosu přinesli hlavu Jana Křtitele.

Jiný Mesiáš. Po návratu učedníků z mise je Ježíš vyzval, ať jdou „stranou na pusté místo“, aby si odpočinuli. Než se tam přeplavili, shromáždil se obrovský dav lidí („pět tisíc mužů“). Ježíš je začal vyučovat. Večer učedníci doporučili Ježíši, aby poslal lidi nakoupit si jídlo. Ježíš však vyřešil problém a zázračně nasytil zástup lidí pěti chleby a dvěma rybami. Příběh naplňuje populární představu o Mesiáši, že osvobodí Izrael od nepřátel a nastolí spravedlnost a pokoj. Velké množství mužů shromážděných na opuštěném místě evokuje vojenské motivy a možnou vzpouru. Ježíš však nehodlal naplnit mylná očekávání lidí. Učedníky poslal pryč a rozpustil zástup. On sám odešel na horu, aby se modlil. Místo politického Mesiáše Ježíš přišel vysvobodit lidi z otroctví hříchu. A učedníkům ukázal, že je Pánem přírody.

Podněty k zamyšlení. „Ve své nespokojenosti se ptali: Proč by Ježíš, který před jejich zraky vykonal tolik zázraků, nemohl dát zdraví, sílu a bohatství všemu svému lidu, osvobodit ho od utlačovatelů, vyvýšit ho, dát mu moc a slávu? Ježíš se prohlašoval za Bohem seslaného, a přitom se nechtěl stát izraelským králem. To nemohli pochopit. Jeho odmítání trůnu si špatně vykládali. Mnozí se domnívali, že se neodvažuje uplatňovat svůj nárok, protože sám není zcela přesvědčen o božské podstatě svého poslání. Svými úvahami dávali prostor satanovi, který v nich zaséval nevíru. Ta potom přinášela své ovoce – nepochopení a odpadnutí.“ (TV 242)

 

 

4. Ježíšova podobenství

Jaký je význam podobenství? Jak je vykládat, co znamenají, proč je Ježíš používal, jaká ponaučení měla odhalit, jde o alegorii, nebo je třeba je brát doslovně? Je zřejmé, že neodpovíme na všechny uvedené otázky. Přezkoumáme pět podobenství uvedených ve 4. kapitole ve snaze pochopit, co nám v nich chtěl Ježíš říct. Nejprve toto podobenství zazní, pak Ježíš vysvětlí, proč učí v podobenstvích, a nakonec podobenství vysvětlí.

Podobenství o rozsévači. Čtenáři se často snaží co nejrychleji přejít k výkladu. Je to přirozené, protože cílem příběhů je naučit posluchače nějakou duchovní pravdu pro křesťanský život. Někdy však Ježíš svá podobenství nevysvětluje a končí je jen krátkými komentáři, jako například: „S Božím královstvím je to tak, jako…“. Analyzujme samotný příběh a různé směry jeho vyprávění. Zrno je v každém případě stejné, ale padá do různých typů půdy. Typ půdy je důležitým aspektem toho, co se se zrnem stane. Ve skutečnosti se jedná o čtyři samostatné příběhy, z nichž každý přináší relativně samostatnou a ucelenou výpověď. S každým dalším příběhem se prodlužuje doba potřebná k jeho dokončení. Zrno na kraji cesty, okamžitě vyzobali ptáci. Zrnu, které padne na skalnatou půdu, trvá několik dní nebo týdnů, než je zcela jasné, že neuspělo – spálí ho slunce. Zrnu v zaplevelené půdě trvá ještě déle, než se ukáže, že nepřinese užitek a udusí ho trní. Zrnu, které padne do kvalitní půdy, trvá nejdéle ze všech, pravděpodobně celé vegetační období, než přinese mnohonásobnou úrodu. Tři z příběhů mluví o nezdaru. Pouze ten poslední mluví o úspěchu, o dobré a hojné úrodě.

Ježíšův výklad. Ježíš identifikuje vnější věci, které označuje řada detailů v podobenství. Výklad je volnou alegorií s odkazy na skutečný svět, ne nutně na každý jednotlivý detail. Zrno označuje jako „Boží slovo“, jak ho kázal Ježíš, které má moc spasit duše“ (Jk 1,21). Různé půdy představují různé typy posluchačů. Slovo slyší každý. Odezva na slyšené je však různá. Z tvrdé půdy ptáci velmi rychle zrna sezobou, díky satanově snaze připravit lidi o pravdu. Skalnatá půda představuje lidi s mělkými závazky. Zaplevelená půda označuje starosti o život a bohatství, faktory, které nakonec udusí zaseté slovo. Dobrá půda představuje ty, kteří poslouchají slovo a přijímají je. Slovo v nich roste a přináší bohatou úrodu. Nejpodrobněji Ježíš vysvětluje osud zrn, které nepřinesly užitek. Uvádí kontrasty jako jsou krátkodobé emoční vzplanutí a odpadnutí v důsledku těžkostí, nebo v důsledku péče o světské věci.  

Důvod pro podobenství. Může se zdát, že Ježíš učil v podobenstvích, aby udržel své pravdy skryté před těmi, kdo nepatřili k jeho nejbližším. Ježíš byl zarmoucen tvrdým srdcem náboženských vůdců, bral vážně argumenty zákoníků a podrobně vysvětloval, proč se mýlí. Na jiném místě náboženští vůdci chápou, že Ježíšovo podobenství o zlých vinařích je o nich, varováním, jaké následky bude mít jejich jednání. Kdyby Ježíši na nich nezáleželo, nevaroval by je. Život podle Boží vůle přináší pochopení jeho slov a přivádí člověka do Ježíšovy rodiny. Předsudky a tvrdost srdce brání přijmout zachraňující pravdu.

Podobenství o světle a o správném měření. Ježíš vybízí své posluchače k logickému uvažování. Světlo se přece nedává ani pod nádobu, ani pod postel. Dává se na svícen nebo jiné vyvýšené místo. Chtěl zdůraznit, že světlo slouží k osvětlení, jinak ztrácí svůj účel. V podobenství Ježíš mluví o tom, že tajemstvím míní pravdy evangelia. Snad každý už kupoval něco, co se musí změřit nebo zvážit. Dobří prodejci zvyknou přidat něco navíc, aby měl kupující pocit, že se s ním zachází spravedlivě. Ježíš chtěl poukázat na to, že je-li člověk otevřený a následuje světlo, dostane ještě více. Ale pokud odmítne světlo, bude mu odebráno i to, co měl předtím.

Zaseté semeno a zrno. Toto podobenství je jedinečné pro Marka a nemá paralelu v jiných evangeliích. Těžištěm podobenství je proces růstu. Ježíš mluví o tom, že Boží království, které začalo jako velmi malé, se stane velkým a mocným. Čas ukázal, že jeho království milosti roste a neustále se rozšiřuje po celém světě. Lidé mají svůj úkol, ale skutečný růst je Božím dílem.

Podněty k zamyšlení. Pravá svatost je plná odevzdanost Boží službě. To je podmínka pravého křesťanského života. Kristus požaduje bezvýhradnou odevzdanost, dokonalou službu. Žádá celé srdce, mysl a sílu. Nemůžeme pěstovat sobectví. Kdo žije jen pro sebe, není křesťan. Láska má být základem každého našeho projevu. Jen láska může způsobit křesťanovu stálost. Jen ona ho může uschopnit, aby obstál ve zkouškách a odolal pokušení.

 

3. Spory o Ježíšovo učení

Studovaný text obsahuje pět příběhů ilustrujících Ježíšovo učení v kontrastu s učením náboženských vůdců. Každý z pěti zmíněných příběhů představuje určitý pohled na to, kdo je Ježíš. Podíváme se na jejich význam, na Kristovy výroky v nich a způsob vyprávění příběhů. V každém z nich je středem buď konkrétní aspekt Ježíšova charakteru a jeho role jako Mesiáše, nebo podstata a povaha učednictví.

Uzdravení ochrnutého. Ježíš „viděl“ víru přátel ochrnutého muže projevenou prostřednictvím skutků. Na první pohled muž ze všeho nejvíc potřeboval tělesné uzdravení. Ježíšova slova se však týkala odpuštění hříchů. Náboženští vůdci mlčí, ale jejich nitro je pobouřeno Ježíšovými slovy. Považují je za rouhání, protože si Ježíš podle nich nárokuje výsady, které náleží jedině Bohu. Zatímco nikdo z lidí není schopen ověřit, zda byly někomu odpuštěny hříchy, všichni byli svědky zázračného uzdravení. A uzdravovat může jenom Bůh.

Povolání Léviho a otázka půstu. Výběrčí daní nebyli mezi obyvatelstvem oblíbeni. Často bohatli na úkor svých krajanů. Zákoníci byli pobouřeni tím, že Ježíš stoloval s celníky. Ježíš reagoval konstatováním, že lékaře potřebují nemocní, ne zdraví. Mluví o sobě jako o duchovním lékaři, který dokáže uzdravit duši trpící nemocí zvanou „hřích“. Pak Marek otevírá problematiku půstu. Proč se Ježíšovi učedníci nepostí? Ježíš svou přítomnost přirovnává ke svatební hostině. Šlo by o podivnou svatbu, kdyby se na ní hosté postili. Dvěma příklady Ježíš zvýraznil kontrast mezi jeho učením a učením náboženských vůdců: nová látka jako záplata na starém oděvu a nové víno ve starých měších. Opravdu zajímavý způsob, jak ukázat na  mylné učení náboženských vůdců.

Pán soboty. Farizeové obvinili učedníky z porušování soboty. Trhání klasů se považovalo za sklizeň. Ježíš odpověděl, že pokud David a jeho muži mohli jíst posvátné chleby, pak Ježíšovi učedníci mohou v sobotu trhat obilné klasy a jíst je. Ježíš řekl, že sobota byla ustanovena pro člověka, ne naopak, a je „pánem i nad sobotou“. Náboženští vůdci napjatě usilovali o to, aby Ježíše přistihli při něčem, za co by ho mohli obvinit. Tentokrát postavil do kontrastu dělání dobra a zla, záchranu života a zabití. Ježíš navzdory nepřátelskému postoji náboženských vůdců muže s ochrnutou rukou uzdravil. To vyvolalo u jeho odpůrců hněv a okamžitou snahu naplánovat Ježíšovu likvidaci. Ironií tohoto příběhu je, že ti, kteří chtěli přistihnout Ježíše při porušování soboty, sami porušovali sobotu tím, že plánovali jeho smrt.

Rouhání proti Duchu Svatému. Zákoníci Ježíše obvinili, že jeho uzdravující moc pochází od ďábla. Jak ale může satan vyhánět satana? Nedává smysl, aby satan jednal sám proti sobě. Ježíš pokračuje ve vyprávění o rozdělení, které by mohlo nastat v království, v rodině, a dokonce v samotném satanovi. Taková nejednota by znemožnila jakýkoli úspěch. Pokud by chtěl někdo vykrást dům silného muže, musí tohoto siláka nejprve svázat. V příkladu je to Ježíš, kdo jako zloděj vstupuje do satanova domu a svazuje knížete temnoty, aby mohl osvobodit jeho zajatce. Neodpustitelný hřích je hřích proti Duchu svatému. Je to takové jednání či smýšlení, které označuje jednání Ducha za dílo ďábla. Tuto tezi rozšiřovali navzdory tomu, že Ježíš byl ve skutečnosti „plný Ducha svatého“.

Ježíšova rodina. Když jednání člověka ohrožuje jeho vlastní bezpečnost nebo se stává hrozbou pro okolí, lidé často označí jedince za duševně nemocného. Kdysi i dnes.  Ježíšova rodina přichází, aby se o něho postarali. Zde je příběh přerušen tím, jak zákoníci obviňují Ježíše z tajné dohody s ďáblem. Zdá se, že Ježíšova vlastní rodina se na něho dívá stejně. Říká, že je blázen. Zákoníci říkají, že je ve spolku s ďáblem. Ježíš řekl, že dům rozdělený proti sobě nemůže obstát. Ježíšův vlastní dům (jeho rodina) je rozdělen! A tak Ježíš nově definuje, že jeho skutečná rodina jsou ti, kteří jednají podle Boží vůle. Křesťané se v dějinách mnohokrát ocitli odcizeni od svých příbuzných. Mají naši nejbližší pochopení pro náš způsob života?

Podněty k zamyšlení. Je dovoleno v sobotu uzdravovat? I dnes lidé na tuto otázku odpovídají ANO i NE, i když mnozí raději mlčí. Žel, že i kolem nás jsou lidé, kteří by raději nechali člověka trpět, než by porušili své zvyky. Zvíře by však zachránili. Mají větší péči o němou tvář než o člověka stvořeného k Božímu obrazu. Falešná náboženství vedou své stoupence k tomu, že přehlížejí potřeby, utrpení a práva lidí kolem sebe.

 

2. Sobota s Ježíšem

Každý z pisatelů evangelií popisuje začátek Ježíšovy služby jedinečným způsobem. Marek hovoří o povolání čtyř učedníků a popisuje sobotu v Kafarnau a události, které následovaly. Sobota s Ježíšem“ na začátku Evangelia podle Marka dává čtenáři tušit, kdo je Ježíš. V textu na tento týden je zaznamenáno jen velmi málo jeho slov: krátká výzva k učednictví, příkaz démonovi, plán navštívit jiná místa a uzdravení malomocného s pokynem, aby se ukázal knězi a byl prohlášen za čistého. Důraz je kladen na činnost, zejména na léčení lidí. Pisatel evangelia velmi často používá slovo „hned“, aby dal příběhu dynamiku a ilustroval rychlý sled událostí v Ježíšově službě.

„Pojďte za mnou“. Tato slova adresoval Ježíš dvěma rybářům, které uviděl. EGW ale napsala, že Ježíš v každém člověku rozpoznával nekonečné možnosti. Viděl, jakými by se mohli stát, kdyby byli proměněni jeho milostí. Ježíš neposuzoval jejich minulost ani majetkové poměry. Ježíšovo pozvání nezahrnovalo žádné výhody a pohodlí. Kristus je zval ke službě. Ihned se rozhodli následovat Ježíše.   Zdá se, že jiní dva bratři byli následovníky Jana Křtitele a slyšeli jeho prohlášení, že Ježíš je „Beránek Boží, který snímá hřích světa“. Jejich přijetí Ježíšova povolání do služby tedy nebylo náhlým, ale dobře promyšleným krokem. Marek neuvádí další podrobnosti, aby zdůraznil Ježíšovu autoritu.

 Nezapomenutelná bohoslužba. Každý prožil na cestě víry několik nezapomenutelných momentů: rozhodnutí následovat Ježíše; den svého křtu; důležité kázání, během něhož hluboce pocítil Boží milost, přítomnost a lásku. Některé z těchto momentů mohou zcela změnit život člověka. Něco podobného se zřejmě událo i v sobotní den v Kafarnau. Muž posedlý nečistým duchem narušil výkřikem bohoslužbu. Ježíš z něho následně vyhnal démona, který Ježíše znal a veřejně to přiznal. Příkaz „Umlkni!“ byl pouze dočasný. Časem se ukázalo, že Ježíšova identita nemůže být skryta, a pravda o tom, kým je, se stala středem poselství evangelia. Lidé potřebují nejen vědět, kdo je Ježíš, ale musí se také rozhodnout, jak budou reagovat na jeho příchod a na význam této události.

Další Ježíšova služba v sobotu. Po úžasné bohoslužbě v synagoze chtěl Ježíš strávit zbytek sobotního dne v přátelském společenství v Petrově domě. Záměr narušila nemoc jeho tchýně.  Ježíš ji uchopil za ruku, uzdravil ji a ona je začala obsluhovat. Ježíš často uzdravoval dotykem, ale není to podmínkou. Po západu slunce přišlo do Petrova domu mnoho lidí, aby byli uzdraveni. Je zřejmé, že všichni o sobotě věděli a zachovávali ji. V ten večer se u dveří shromáždilo celé město. Takový den Kafarnaum ještě nezažilo. Všude se ozývaly jásavé výkřiky uzdravených. Ježíš neskončil, dokud neuzdravil posledního nemocného.

Tajemství Ježíšovy služby. Ježíš vstal před východem slunce a šel na tiché, opuštěné místo, aby se modlil. Text zdůrazňuje modlitbu jako hlavní bod Ježíšova jednání. Ježíš se modlil, stále se modlil, nepřestával se modlit. Modlil „časně ráno, ještě za tmy“ a modlil opravdu dlouho. Modlitba je jedním z klíčových tajemství síly Ježíšovy služby. Mnozí křesťané si vyhradili na modlitbu konkrétní čas. Taková praxe je dobrá a správná. Modlitba se však nesmí stát jen bezmyšlenkovitou rutinou. Ježíš trávil na modlitbě mnoho času. Pokud to potřeboval on, kolik času bychom měli věnovat modlitbě my?

Umíš udržet tajemství? Není důležité, jakou nemocí malomocenství přesně bylo. Stačí si uvědomit, že to byla nemoc vysoce nakažlivá, bolestivá, vážná, převážně nevyléčitelná a vyžadující naprostou izolaci nemocného od společnosti jako např. Covid-19? Ježíš se však nemocného muže dotýká. Ježíš se dotykem malomocného neposkvrnil. Právě naopak, Ježíšův dotek očistil nemocného od malomocenství. Ježíš poslal muže ke knězi. Vystupuje tak jako obhájce a zastánce toho, co učil Mojžíš.  Tyto okolnosti vysvětlují Ježíšův příkaz, aby uzdravený muž mlčel o tom, co se mu stalo. Pokud by řekl, že za jeho uzdravením stojí Ježíš, mohlo by to ovlivnit rozhodnutí kněze. Očištěný malomocný navzdory Ježíšovu zákazu šíří tuto novinu široko daleko.

 Podněty k zamyšlení. Ježíš v synagoze hovořil o tom, jaké království přišel nastolit, a o svém poslání vysvobodit lidi ze satanova zajetí. Přerušil jej strašlivý výkřik. Všude nastal zmatek a rozruch. Kristu už nikdo nevěnoval pozornost, jeho slova nikdo neposlouchal. Satan záměrně přivedl svoji oběť do synagogy. ‚Ježíš však démonovi pohrozil: Umlkni a vyjdi z něho! Spasitel zajatce vysvobodil svým mocným slovem. (TV 158) Zamyslete se nad tím, jaký časový rozvrh by pro vás mohl být vhodný, pokud jde o čas na modlitbu a studium Písma.

 

1. „Počátek evangelia Ježíše Krista…“

V úvodní lekci se podíváme na osobu a zkušenost Jana Marka, který by měl být, podle křesťanské tradice, autorem nejstaršího evangelia. Žádné ze čtyř evangelií v Bibli neuvádí jméno autora. Přesto raná církevní tradice naznačuje, že je jím Jan Marek, který byl jistý čas společníkem Pavla a Barnabáše a později blízce spolupracoval s Petrem.

Neúspěšný misionář. Skutky 13 popisují první misijní cestu Pavla a Barnabáše. Jan Marek je zmíněn jako pomocník apoštolů. Žádná jiná zmínka se o něm neuvádí až to, že se vrátil do Jeruzaléma. Misijní dílo bylo nepochybně plné nebezpečí a výzev. E.G. Whiteová napsala: „Právě tady přemohl Marka strach a malomyslnost, takže na určitou dobu zaváhal, zda byl jeho úmysl zasvětit svůj život Božímu dílu správný. Nebyl zvyklý na potíže, a proto ho nebezpečí a strádání, sklíčilo.“ (PNL 98)

Druhá šance. Pavlovo odmítnutí Marka je pochopitelné, protože od nich odešel. Misijní služba byla vždy náročná a nebezpečná. Pavel spoléhal na své spolupracovníky, kteří mu pomáhali nést břemeno namáhavé a riskantní služby. Barnabáš s Pavlem nesouhlasil. V Markovi viděl potenciál a nechtěl mladého muže zavrhnout. Marek se později neuvěřitelně změnil a ve svém životě se posunul od selhání k oddané službě. Apoštol Pavel později naznačil, jak důležitý je Marek nejen pro jeho službu, ale i pro něj osobně. Pavel ho považuje za jednoho ze svých spolupracovníků a chce, aby ho Timoteus přivedl s sebou. Také apoštol Petr mluví o blízkém vztahu s Markem.

Posel. Mk 1,1. mluví o třech hlavních postavách: Ježíši Kristu, Bohu Otci a Janu Křtiteli, poslu a kazateli. Verše 1,3-8 citují proroka Izajáše a zaměřují se na přípravu cesty Hospodinu, našemu Bohu. V evangeliu Marka je Pán Ježíš na cestě. Rychle plynoucí vyprávění umocňuje smysl této cesty. Cesty, která povede ke kříži a k Ježíšově oběti za nás. Dříve, než Ježíš dojde ke kříži, musí se toho ještě mnoho stát. V první kapitole cesta teprve začíná a Marek nám o ní bude vyprávět. V souladu s citátem ze Starého zákona Jan Křtitel vyzývá k pokání, odvrácení se od hříchu a k návratu k Bohu (Mk 1,4).

Ježíšův křest. Jan pokřtil Ježíše a pak uviděl, jak na něho sestoupil Duch Boží a uslyšel Boží hlas. Události poukazují na důležitost Ježíšova křtu. Je si vědom současné přítomnosti Boha, Ježíše i Ducha Svatého na jednom místě. Společně potvdili začátek Ježíšovy služby. Pak Duch „vyvedl“ Ježíše na poušť. Přítomnost Ducha svatého zdůrazňuje jeho moc v Ježíšově životě. Hned na začátku Kristus čelí satanovým útokům, ale současně jsou zmíněni andělé, kteří mu slouží. Neobvyklou charakteristikou úvodní scény evangelia je to, že Ježíš je zde představen jako osoba zároveň božská i lidská.

Evangelium podle Ježíše. Marek v 1. kapitole shrnuje Ježíšovo přímé a srozumitelné poselství, že jeho křtem se naplnilo Danielovo proroctví o 70-ti týdnech. Šedesát devět prorockých týdnů končí roku 27 po Kristu, kdy byl Ježíš na začátku své služby pokřtěn a pomazán Duchem svatým. Jeho ukřižování se uskutečnilo o tři a půl roku později. A nakonec – sedmdesátý prorocký týden se uzavře v roce 34, kdy byl ukamenován Štěpán a poselství evangelia se začalo šířit nejen mezi Židy, ale i mezi pohany.

Podněty k zamyšlení. Poselství prvního anděla (Zj 14,6.7) se shoduje s Ježíšovým poselstvím v Mk 1,15.

První anděl hlásá světu v posledních dnech věčné evangelium jako přípravu na druhý příchod. Stejně jako Ježíšovo poselství má i andělovo evangelium pro závěr dějin stejné: začátek soudu a výzva činit pokání.

 

 

---

2/2024: VELKÝ SPOR

vypracoval Ján Petrovič

 

 

13. Vítězství Boží lásky – ZÁVĚR VELKÉHO SPORU MEZI DOBREM A ZLEM

Budoucnost můžeme očekávat s nadějí, i když přicházejí náročné časy. Navzdory možnému utrpení a přicházejícím obtížím můžeme žít smysluplně a s radostí. Zjevení, nám dává naději pro dnešek, zítřek a také pro celou věčnost. Zaměřme se na velkou naději, kterou je Kristův návrat spojený se záchranou věrných, spravedlivým soudem nad zlem a jeho definitivní porážkou.

Naděje v době soužení. Po čase, který Bůh vyměřil lidem, následuje „doba soužení, jaké nebylo od vzniku národa až do této doby“. Zj 16 popisuje sedm posledních ran, které budou vylity na zkažený svět. Boží lid bude uchráněn před projevy Božího hněvu. Záchrana se bude týkat těch, kdo jsou zapsáni v „knize života“. Pokud zůstáváme věrni Ježíši, naše jména nebudou z knihy života vymazána.

Když Ježíš ukončí svou přímluvnou službu v nebeské svatyni, zůstanou lidé na zemi bez Prostředníka.  

Naděje na Ježíšův brzký návrat. Ježíšova slova jsou ujištěním, že opět přijde, aby nás vzal domů. Nový zákon hovoří o návratu našeho Pána velmi často. Když nastanou temné dny a náš život bude ohrožen, zaslíbení Kristova příchodu může i nadále naplňovat naše srdce nadějí. Bezbožníci si uvědomí hrozné následky hříchu, zatímco spravedliví přijali dar Kristovy milosti. Vzpoura proti Bohu vede ke strachu, vině, odsouzení, a nakonec k věčnému zatracení. Přijmeme-li jeho spasitelnou milost, dovede nás k odpuštění, pokoji a věčné radosti z jeho slavného návratu. „Po celou věčnost budou vykoupení přemýšlet a zpívat o Kristově kříži. V oslaveném Kristu budou vidět Krista ukřižovaného. […] Tím, že Stvořitel všech světů a Soudce všech stvořených bytostí odložil svou slávu a z lásky k člověku se ponížil, bude ve vesmíru trvale vzbuzovat obdiv a úctu.“ (VDV 419)

Tisíc let na Zemi. Zjevení 19 končí zobrazením Ježíšova návratu a zničení bezbožných. Zjevení 20 nás uvádí do období trvajícího tisíc let, známého také jako „milénium“. Satan není doslova spoután řetězem a hozen do propasti. Na tisíc let je uvězněn na pusté, vylidněné zemi okolnostmi, které sám vytvořil. Tisíc let bude vidět zkázu, ničení a katastrofu, které způsobila jeho vzpoura. Celý vesmír nově uznává, že odplatou za hřích je smrt. Bůh řeší problém hříchu tak, aby už nikdy nenastal. Jedním ze způsobů je to, že celému vesmíru umožňuje pozorovat následky hříchu a vzpoury.

Soud během tisíciletí. Během tisíciletí budou mít spravedliví příležitost pozorovat Boží spravedlnost a lásku v tom, jak se vypořádal s problémem hříchu. Vykoupení pochopí, jak moc se Bůh snažil zachránit každého člověka, který kdy žil. Uvědomí si, že každý, kdo je ztracen, přišel o nebe pro své osobní odmítnutí Krista. Teprve potom, po uplynutí tisíce let, Bůh vynese konečný soud nad hříšnými lidmi. Rozsudkem je druhá smrt, která je věčným zánikem. Na konci tisíciletí nejenže všichni bezbožní vstanou k životu, ale svaté město, nový Jeruzalém, sestoupí z nebe na zem (Zj 21,2). Svatí už v té době tisíc let žijí a kralují s Kristem v novém Jeruzalémě. Nyní, na konci tisíciletí, město sestupuje na zem spolu s Bohem, Ježíšem, anděly a všemi vykoupenými. Všichni jsou přítomni, aby byli svědky závěrečné bitvy velkého sporu. Hřích bude jednou provždy zničen!

Dvě věčnosti. „Když budou otevřeny knihy záznamů a Ježíš pohlédne na bezbožné, připomenou si každý hřích, kterého se kdy dopustili. Uvědomí si a uvidí, kde sešli z cesty čistoty a nevinnosti, jak je pýcha a vzpurnost vedla k porušování Božího zákona. Pokušení, libování si v hříchu, zneužitá požehnání, Boží poslové, kterými pohrdli, odmítnutá varování a nabídky milosti. Nikdo nebude obviněné hájit – nemají se čím omluvit; a Pán nad nimi vynese rozsudek věčné smrti.“ (VDV 429.431)

Podněty k zamyšlení. „Při živých tocích najde Boží lid, který byl na světě tak dlouho poutníkem a cizincem, svůj domov. […] Lidé obdaření nesmrtelností tam budou nadšeně rozjímat nad zázraky stvořitelské moci a tajemstvím zachraňující lásky. Budou mít dostatek příležitostí pro rozvoj svých vloh a schopností. Přijímání nových poznatků neunaví mysl a nevyčerpá tvůrčí sílu. Bude možno realizovat nejvelkolepější díla, uskutečnit nejvznešenější tužby, splnit nejkrásnější cíle. Přesto stále zůstanou nové výšiny, které bude možné zdolávat, nové divy hodné obdivu, nové skutečnosti, které bude možno odhalovat, nové úkoly, které budou rozvíjet rozumové, duševní i tělesné síly.“ (VDV 436.437) „Velký spor mezi dobrem a zlem skončil. Není už hříchu ani hříšníků. Celý vesmír je čistý. V celém nezměrném stvoření vládne soulad a štěstí. Od Boha, který všechno stvořil, proudí život, světlo a štěstí do všech stran nekonečného prostoru. Od nejmenšího atomu až po největší vesmírná tělesa, všechno živé i neživé v nezkalené kráse a dokonalé radosti hlásá, že Bůh je láska.“ (VDV 437)

 

12. Závěrečné události Země – DOBA KONCE A NUTNOST SE ROZHODNOUT

Ježíši velmi záleží na tom, aby nás provedl bouřemi života. Ellen G. Whiteová napsala: „Přichází bouře, neúprosná ve své zuřivosti. Jsme připraveni jí čelit?“ (8T 315) Cílem lekce na tento týden je odhalit, co říká prorocké slovo o závěrečných událostech.

Věrnost Bohu a jeho Slovu. Po celé věky byl velký spor bojem mezi pravdou a bludem. Osvobozující pravdu najdeme v Božím slově. „Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi…“. Proroctví osvětlují cestu před námi. Pomáhají odlišit pravdu od bludu. Bez Bible bychom byli ponecháni rozmarům lidských názorů a snadno bychom se nechali oklamat. „Zatímco Pán vede svůj lid k Písmu, satan se všemi prostředky snaží lidi odvést od pravého poznání. Nepřeje si, aby se drželi Bible a rozuměli jejím naučením, protože ta odhalují jeho klamy. […] Brzy se před námi rozprostře poslední velký klam; antikrist vyrukuje s úžasnými zázraky. Klam bude do té míry podobný pravdě, že jej bude možné rozeznat jen pomocí Písma; každé tvrzení a každý zázrak je proto třeba prověřovat Písmem. […] Pouze ti, kdo opevní svou mysl biblickým učením, obstojí v posledním velkém boji. Každý bude vyzkoušen, zda poslouchá Boha více než lidi. Rozhodná chvíle je už velmi blízko.“ (VDV 385)

Zapečetěni pro nebe. V nadcházející krizi se věrný Boží lid nepoddá nátlaku světa. Věrní budou zapečetěni Duchem svatým, a proto budou pevně stát. Ve čtvrtém přikázání můžeme jasně pozorovat prvky autentické, důvěryhodné pečeti, především jméno toho, kterému pečeť patří. Slova pečeť a znamení jsou zaměnitelné. Sobota, která se nachází v srdci Božího zákona, je jeho pečetí a znamením. Současně se stává i centrálním tématem posledního konfliktu v otázce pravého uctívání. Boží pečeť dostávají věrní na čelo, které představuje vědomé rozhodnutí člověka. Znamení šelmy dostávají lidé buď na čelo, nebo na ruku. Symbolika ukazuje na vlastní rozhodnutí nebo jednání přizpůsobené falešnému uctívání.

Koho uctíváme? V posledních dnech bude vrcholit velký spor o to, koho budeme uctívat.  Stvořitele, nebo šelmu a její obraz? Neexistuje žádná střední cesta. Konflikt se po celou dobu zaměřuje na Boží zákon. Satanovi se daří odstraňovat jak zákon o ospravedlňování, tak zákon Desatera. Prohlásí, že jeho autorita je větší než Boží. Pokusí se zavrhnout sobotu na celém světě. Dnes si možná nedokážeme představit, že by se něco takového mohlo stát. Krize kolem covidu-19 nás naučila, že z večera do rána se svět může úplně změnit. Neznáme detaily závěrečné krize a způsob uskutečnění si můžeme pouze představovat. Svět je nestabilní a díky dostupným technologiím (umělá inteligence), se to, před čím Bible varuje, může stát mnohem rychleji, než jsme ochotni si připustit. Ti, kteří odmítnou následovat šelmu a její obraz, budou čelit ekonomickým postihům a hrozbě smrti. Jak přesně se vyvine závěrečné pronásledování nevíme, ale určitě nastane.  

 Časný a pozdní déšť. Vylití Ducha svatého o Letnicích „odstartovalo“ činnost rané církve. Tisíce lidí se obracelo za jediný den. Církev rychle rostla. Mocí Ducha svatého se učení o Kristu za krátkou dobu dostalo do celého tehdy známého světa. Pozdní déšť dopadne s ještě větší silou, aby připravil pozemskou úrodu na závěrečnou sklizeň. Proroctví, která se splnila při seslání raného deště na počátku křesťanských dějin, se znovu splní v pozdním dešti na jejich konci.“ (VDV 395.396)

 „Mohutný hlas“. Novozákonní církev byla naplněna mocí Ducha svatého a šla vpřed v moci živého Krista. Během několika let se Kristově církvi podařilo hlásat evangelium v celém tehdy známém světě. Na konci času bude Duch svatý vylit v takové síle, že se to nedá přirovnat k ničemu, co známe z minulosti. Evangelium se bude nesmírně rychle šířit do všech částí země. Za den se obrátí tisíce lidí a Boží milost a pravda ovlivní celou planetu. Tímto způsobem nejen zazní celému světu varování, ale také evangelium, které přináší naději.

 Podněty k zamyšlení. „Na konci dějin se mnozí z těch, kdo přijali poselství třetího anděla, vzdají svého názoru. Spojí se se světem, budou s ním sdílet jeho názory. Až budou postaveni před zkoušku, rozhodnou se pro snazší cestu. Lidé, kteří kdysi vyznávali pravé evangelium, použijí všechny své schopnosti, aby oklamali a svedli další. Stanou se nejrozhodnějšími nepřáteli svých bývalých spoluvěřících. Až se světitelé soboty dostanou před soudy, aby se odpovídali ze své víry, stanou se tito odpadlíci nejúčinnějšími satanovými nástroji. Zahrnou je pomluvami a obviněními; výmysly a falešnými informacemi proti nim popudí představitele státní moci.“ (VDV 394)

 

11. Nastávající konflikt – ZÁVĚREČNÝ SPOR O TO, KOHO UCTÍVAT JAKO AUTORITU

Bible upozorňuje na konflikt související s pravou bohoslužbou. Satan zpochybňuje Boží autoritu a snaží se odstranit platnost Božího zákona. V centru globálního konfliktu o pravé uctívání vždy byl a bude jak zákon o ospravedlňování, tak Desatero a obzvláště sobota. Satan použije nátlak, omezování a násilí, aby narušil náš vztah ke Kristu. Dojde ke konfliktu o pravý způsob uctívání. Bůh nyní posílá poslední výzvu k věrnosti navzdory pronásledování, ekonomickému bojkotu, věznění či hrozbě smrti.

Poslední konflikt v knize Zjevení. Konflikt mezi Kristem a satanem začal v nebi a souvisel s otázkou uctívání. I jeho závěrečné vyvrcholení se bude týkat uctívání. Stvoření a uctívání jsou neoddělitelně spojené. Na pozadí evoluční teorie je sobota připomínkou naší identity. Jsme stvořené bytosti a náš Stvořitel je hoden naší věrnosti a uctívání. Zachovávání Božích přikázání je v přímém protikladu s uctíváním šelmy. Bůh bude mít v době konce lidi, kteří mu budou věrni i přes největší odpor a pronásledování v dějinách. „Zachovávání nesprávného dne odpočinku v souladu se zákony státu, ale proti čtvrtému přikázání, bude projevem věrnosti moci, která je Bohu nepřátelská. Zachovávání pravé soboty jako výraz poslušnosti Božího zákona bude důkazem věrnosti Stvořiteli.“ (VDV 392)

Přicházející krize. Satanovou strategií je podvod. Když nefunguje lež, uchýlí se k násilí. Každý, kdo odmítne uctívat šelmu nebo přijmout její znamení, bude usmrcen. (Dávejme si ale pozor, protože jednou z účinných satanových lží jsou různé výklady, co je či není znamením šelmy.) Náboženské pronásledování není v dějinách lidstva novinkou. Znamení šelmy je posledním článkem tohoto řetězu. Má za cíl přimět všechny, aby se přizpůsobili schválenému systému uctívání. Pronásledování začne ekonomickými sankcemi. Kdo se nepřizpůsobí, bude vystaven hrozbě smrti. Ďábel připravuje ty, kdo se hlásí ke křesťanství, aby přijali znamení šelmy a aby ve svém životě dělali kompromisy. Když celý svět v obdivu následuje šelmu, Boží lid vítězí v Kristově síle nad mocnostmi zla. Stalo se ti už, že jsi z ekonomických důvodů udělal kompromis při zachovávání soboty?

Identifikace šelmy (1). Nepřítel Boha a člověka využívá k dosažení svých záměrů politické a náboženské instituce. Odpadlá náboženská mocnost vycházející z Říma se stává celosvětovým církevním systémem, který pravdy Božího slova nahradila lidskými nařízeními. Římské papežství tvrdí, že kněží mají moc odpouštět hříchy a že papež má výsady, které náleží Bohu. Tuto autoritu má pouze Bůh a farizeové chtěli za rouhání Ježíše kamenovat.   

 Identifikace šelmy (2). Papežství mělo velký vliv od roku 538 do roku 1798. Těžká rána, která dopadla na papežský úřad nebyla smrtelná a zahojila se. Vliv papežství narůstá a projevuje se na celém světě. Světoví vládci vítají papeže jako velvyslance římské církve nebo ho navštěvují ve Vatikánu. Papež se stává stále uznávanějším morálním vůdcem světa, který dokáže spojovat lidi. V r. 2012 papež Benedikt XVI. prohlásil: „Neděle je dnem Páně, kdy musí mít každý možnost být svobodný pro rodinu a svobodný pro Boha. Při obraně neděle bráníme lidskou svobodu.“ „Ti, kdo budou zachovávat biblickou sobotu, budou označeni za nepřátele zákona a pořádku, bořící mravní zábrany společnosti, působící anarchii a zkázu a přivolávající na svět Boží tresty. Budou obviňováni z nepřátelství proti vládě. Někteří kazatelé budou hlásat, že jsme povinni poslouchat nařízení světských úřadů, jako by to byla Boží nařízení. Lidé respektující Boží přikázání budou odsuzováni před soudy. Jejich slova budou překrucována a jejich činům budou podsouvány ty nejhorší pohnutky.“ (VDV 384)

Šelma ze země. Jan pokračuje popisem šelmy ze země.  Přestože šelma v něčem připomíná beránka, mluví jako drak. Opouští zásady náboženské svobody, které kdysi zastávala. Mocnost bude prosazovat, aby každý na zemi uctíval první šelmu tím, že uzná její duchovní a světskou autoritu. Je fascinující, že v době, kdy byly Spojené státy poprvé rozpoznány jako šelma, nebyly ani zdaleka takovou vojenskou a ekonomickou mocností, jakou se teprve měly stát a jakou jsou v současnosti.

Podněty k zamyšlení. Pravé uctívání vychází z mysli, kterou vyučuje Boží slovo, z duše proměněné jeho láskou a ze srdce naplněného jeho Duchem. „Lidé, kteří se budou snažit dodržovat všechna Boží přikázání, pocítí nepřátelství a výsměch. A tomu mohou čelit jen v Boží síle. Pouze ti, kdo opevní svou mysl biblickým učením, obstojí v posledním velkém boji.“ (VDV 385) „Názory vzdělanců, vědecké teorie, vyznání víry a početná rozhodnutí církevních sněmů, hlas většiny – nic z toho nemůžeme pokládat za důkaz pro nebo proti kterémukoli článku víry.“ (VDV 386)

 

10. Nebezpečí spiritismu LSTIVÝ SATANŮV SVOD V ZÁVĚRU DĚJIN

Lidé hodně mluví o prožitcích blízké smrti (Near Death Experience). V minulosti vyšla kniha „Život po životě“, (ale ne život po smrti) založená na svědectvích lidí, kteří prošli stavem klinické smrti. Ale nezemřeli jako např. Lazar. Miliony lidí věří, že mrtví ve skutečnosti mrtví nejsou. Víra v nesmrtelnost duše je rozšířeným a účinným satanovým podvodem. Spiritismus má počátek v ráji, když had řekl: „Nikoli, nepropadnete smrti“. Myšlenka se stala základem falešného náboženského hnutí 19. století, že živí mohou komunikovat s duchy mrtvých. V závěrečném pozemském konfliktu satan oklame miliony lidí prostřednictvím spiritistických jevů. Jedinou ochranou proti klamu je učení Bible.  

Smrtelné důsledky spiritismu. Myšlenka, že smrt je vstupem do nové etapy života, je založen na konceptu přirozené nesmrtelnosti duše. Učení o nesmrtelnosti duše převzal Řím z pohanství. Hospodin zakázal svému lidu zapojovat se do okultismu jakéhokoli druhu. Porušení zákazu se trestalo smrtí ukamenováním. Čarodějnictví nemůže uspokojit nejhlubší potřeby lidského srdce. Spiritismus je součástí satanova plánu zotročit si svět. Ježíš svou mocí osvobozuje zajatce z řetězů zla, které je svazují.

Smrt ve Starém zákoně. Starý zákon učí, že smrt je spánek. O mnoha lidech je napsáno, že „ulehli ke svým otcům“. Jób nebo Žalmy ji nazývají „spánkem smrti“. Představa mrtvých jako duchů bez těla je pohanská. Lidé, kteří nechápou nebo nejsou ochotni přijmout biblickou pravdu o smrti, se stávají bezbrannými vůči satanovým podvodům. „Mnoho lidí se setká s ďábelskými duchy, kteří se budou dovolávat jejich citů a konat zázraky, aby svá tvrzení doložili. Musíme být připraveni odolat jim pomocí biblické pravdy, která říká, že mrtví nevědí nic.“ (VDV 364) Da 12,2. říká, že ti, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. Smrt je odpočinek ve spánku a trvá až do vzkříšení.

Smrt v Novém zákoně. Nový zákon k tématu přidává další rozměr. Při Kristově návratu nastane slavné vzkříšení. Evangelia zdůrazňují, že věčný život spočívá jedině v Kristu. Kristovo vzkříšení je zárukou, že všichni věřící budou při jeho návratu vzkříšeni z hrobu. Kristovo vzkříšení je základem našeho vzkříšení. Bez něho je naše „víra marná“ a mrtví „jsou ztraceni“. Jsou-li však mrtví již v nebi, proč Petr mluví o budoucím dědictví „připraveném pro věřící v nebesích“? Novozákonní věřící dychtivě očekávali příchod Krista a vzkříšení mrtvých. Jakou naději bychom měli, kdyby křesťanství mluvilo o kříži, ale ne o vzkříšení?

 Spiritismus v posledních dnech (1). Ďábel použije „klamná znamení a zázraky“, aby lidi oklamal. „Moc přesvědčovat má svůj zdroj v síle nadpřirozených projevů, znamení a zázraků. Oslovuje spíše citovou stránku lidí než jejich rozumové schopnosti. Tato znamení vykonává a sjednocuje síla tří démonů [draka, šelmy a falešného proroka]. Má spiritistický charakter, jehož základem je učení o nesmrtelnosti duše. Je velmi nebezpečné spoléhat se pouze na své pocity. U mnoha lidí hrají důležitou roli ve zkušenosti víry. Satan obchází uvažování lidí a ovládá je pomocí emocí. Kromě lidí, které bude chránit Boží moc prostřednictvím víry v Boží slovo, zachvátí celý svět satanův klam.

Spiritismus v posledních dnech (2). Naše naděje na spasení je v tom, co pro nás vykonal Kristus. Satan se snaží ji zničit. Znameními a zázraky se bude snažit odvést lidi od biblické pravdy a od spasení v Kristu. Lidé zavrhnou pravdu a raději uvěří lži. Před koncem času provede satan svůj poslední podvod. „Na nebi se objeví nadpřirozené úkazy. Ďábelští duchové budou obelhávat vládce země i celý svět. Objeví se bytosti, které se budou vydávat za Krista. Budou zázračně uzdravovat a tvrdit, že mají zjevení z nebe, která však budou odporovat výrokům Písma. Vrcholným činem tohoto podvodného dramatu bude satanovo napodobení Ježíše Krista.

Podněty k zamyšlení. „Mnoho lidí se setká s ďábelskými duchy, kteří se jim zjeví v podobě jejich zesnulých příbuzných nebo přátel. Tito návštěvníci se budou dovolávat našich citů a konat zázraky, aby svá tvrzení doložili. Musíme být připraveni odolat jim pomocí biblické pravdy, která říká, že mrtví nevědí nic a že tak se zjevují ďábelští duchové. Před námi je hodina ‚zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země‘. Lidé, jejichž víra není pevně založená na Božím slovu, budou podvedeni a přemoženi. Svého cíle však může satan dosáhnout jen tehdy, podlehnou-li lidé jeho svodům dobrovolně.“ (VDV 364)

 

9. Základ Boží vlády – OPĚTOVNÉ OBJEVENÍ VÝZNAMU BOŽÍHO ZÁKONA V ZÁVĚRU DĚJIN

Díky intenzivnímu studiu Bible věřící pochopili význam služby v nebeské svatyni svatých. Satan od začátku podkopáváním Božího zákona (o ospravedlňování) maří záchranu lidi od věčné smrti. Navádí lidi, aby přestupovali Boží zákon (Desatero), které definuje, co je hřích. Následně pak lidi odvádí od zákona o ospravedlňování (milostí skrze víru) a nahrazuje ho různými formami zachrány vlastními silami (tj. skutky, byť chvályhodnými). Cílem této lekce je ukázat souvislost mezi svatyní, Božím zákonem, sobotou a nadcházející krizí v souvislosti se znamením šelmy.

Svatyně a zákon. První adventisté pochopili význam učení o svatyni a důležitosti celého Božího zákona. Ve vztahu k Desateru došli k závěru, že Boží zákon ve schráně smlouvy v nebeské svatyni je věčný a určitě nemohl být odstraněn Ježíšovou obětí na kříži. Den smíření byl dnem soudu. Každý měl činit pokání, zpytovat své srdce a zdržet se jakékoli práce. Velekněz vstupoval do svatyně svatých, aby tam vykonal smírčí obřady. Zlaté víko archy, slitovnice, se kropila krví pro očištění svatyně od hříchu. Hřích mohl být ve skutečnosti zcela odstraněn až o staletí později prostřednictvím Kristovy krve, když zemřel na kříži. Pouze vírou v jeho oběť (krev) můžeme být očištěni od hříchu.

Neměnnost Božího zákona. Adventisté sedmého dne stejně jako John Wesley zdůrazňují neměnnou platnost Desatera. Řekl: „Obřadní neboli ceremoniální zákon obsahující příkazy a nařízení vztahující se na oběti a chrámovou službu, náš Pán skutečně přišel zrušit a odstranit. […] Ale mravní zákon, obsažený v Desateru neodstranil. To je Zákon, který nelze zrušit“. „Mnozí vynaložili značné úsilí, aby prvním adventistům vyvrátili jejich přesvědčení. Nikdo nepochyboval, že zákon uložený v pozemské truhle je přesným opisem zákona uloženého v nebi. Přijmout pravdu o nebeské svatyni znamená také uznat závaznost celého Božího zákona včetně zachovávání soboty. To je také důvod odporu proti výkladu Písma, který objasňoval Kristovu službu v nebeské svatyni.“ (VDV 286)

Sobota a zákon. Stvoření a vykoupení jsou jádrem pravého uctívání Boha. Sobota nám dává každý týden příležitost chválit Stvořitele, otvírat své srdce, abychom přijali zvláštní požehnání určené pro tento den a žádný jiný. Sobota je věčným symbolem našeho odpočinku v něm a zvláštním znakem věrnosti Stvořiteli. Sobota je symbolem odpočinku, milosti, ne zákonictví; symbolem přijetí a spolehnutí se na Boží dílo spasení, ne na naši snahu se zachránit.

Znamení šelmy. Lidé buď uctívají Stvořitele, nebo jeho nepřítele. Spor mezi Kristem a satanem je soustředěn na otázku uctívání. Porovnání s Danielem 7 ukazuje, že šelma má stejné vlastnosti jako malý roh, který se bude „snažit změnit doby a zákon“ a bude mít moc nad svatými během období      1260 prorockých dnů, tedy 1 260 let. Čtvrté přikázání je jediná část Desatera, která se týká času. Tato moc se pokusila změnit den uctívání Boha ze soboty, sedmého dne, na neděli, první den v týdnu. Bůh ustanovil sobotu jako znamení své moci a autority. Tím, že se pozemská moc snaží změnit Bohem daný den uctívání (sobotu), uzurpuje si autoritu a moc, která náleží jedině Bohu. Ukazuje se, že v centru závěrečného konfliktu bude spor o to, co je pravé, a co falešné uctívání. Zachovávání přikázání zahrnuje i sobotu jako sedmý den. Ti, kteří odmítnou poslední výzvu tří andělů uctívat Boha v jeho svatý den a místo toho uctívají šelmu v její falešný den odpočinku (v neděli), dostanou znamení šelmy. Čím je sobota pro tebe osobně?

Poselství tří andělů. V poslední době zaznívá jasné poselství o Božím soudu, odsouzení modlářství a lidského způsobu záchrany pro věčný život. Před druhým příchodem Krista se každý člověk musí jasně a neodvolatelně rozhodnout, zda si zvolí správnou cestu spasení. Na konci času bude mít Bůh věrné, kteří mu budou oddáni i tváří v tvář největšímu odporu a nejzuřivějšímu pronásledování v dějinách světa. Prostřednictvím daru Kristovy spravedlnosti budou žít poslušný život naplněný milostí. Uctívání Stvořitele je v přímém protikladu k uctívání šelmy a je vyjádřeno dodržováním Božích přikázání. Závěrečný konflikt o to, zda budou lidé věrní Kristu nebo budou následovat šelmu, se soustředí právě na uctívání.

Podněty k zamyšlení. „Protože neměli důkazy z Bible, lpěli mnozí na svých argumentech s velkou zarputilostí slovy: ‚Proč nauku o sobotě nepřijali naši velikáni? Jen málo lidí věří tomu, čemu věříte vy. Není přece možné, abyste vy měli pravdu, a všichni učenci světa, aby se mýlili.‘“ (VDV 298.299)

 

8. Světlo ze svatyně – EVANGELIUM OBJEVENÉ V UČENÍ O NEBESKÉ SVATYNI

Krátce po velkém zklamání 22. října 1844 někteří z milleritů po modlitbách a studiu pochopili svůj omyl. Proroctví o 2 300 večerech a jitrech se nevztahovalo na druhý příchod Ježíše Krista. Proroctví totiž ukazovalo na jeho službu v nebeské svatyni, které se podrobně věnuje epištola Židům. Očištění svatyně v nebi bylo naplněním očištění pozemské svatyně, jak o tom mluví Leviticus. V této lekci se zaměříme na význam biblického učení o „nebeské svatyni“, který bylo v souvislosti s očekáváním Kristova návratu znovu objeveno a pochopeno.

Nebeská svatyně. Věřící po zklamání v r. 1844 pochopili, že Bible mluví o dvou svatyních. Po Kristově smrti předobrazná služba ztratila svůj význam. Svatyní nové smlouvy je „pravý svatostánek“ v nebi. „Když v roce 1844 skončilo období 2 300 prorockých dnů, izraelská – pozemská – svatyně už dávno neexistovala. (VDV 275) Bohoslužby v pozemské svatyni představovaly Boží plán spasení. Každá přinesená oběť poukazovala na Ježíšovu oběť na kříži Golgoty (viz J 1,29). Prostřednictvím Kristovy oběti jsme dostali milost a odpuštění. Když přijmeme Ježíšovu oběť za nás a vyznáme své hříchy, naše vina je vymazána (1J 1,9). Ježíš není jen Beránek, který za nás zemřel, ale také Kněz, který pro nás žije.

Ve svatyni svatých. V Lv 16. a 23. kapitole jsou uvedeny pokyny pro Den smíření. Ustala každá činnost a všichni se postili. Lidé zkoumali svá srdce. Hledali Boha v pokoře a s upřímným pokáním. Každý, kdo by nečinil pokání, měl být „vyobcován“ ze svého lidu. V nebeské svatyni za nás Kristus koná svou službu. Ježíš Kristus vzal náš hřích na sebe, „abychom my mohli být ospravedlněni. Jaký význam má mít Den smíření v našem každodenním životě? Podobně jako Izraelité máme i my činit pokání, odvrátit se od hříchu, růst v milosti a žít ve svatosti.  

Vynesení rozsudku. Soud je významným tématem celé Bible. „Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé“ (Kaz 12,14). Kristus přijde, aby dal každému člověku jeho odplatu. Soud se musí uskutečnit ještě před jeho příchodem. Pak už nebude žádná „druhá šance“. Každá lidská bytost měla dostatek informací k tomu, aby se rozhodla přijmout Krista, nebo se proti němu postavit. „Až vyšetřování skončí, doba milosti pro lidstvo skončí a dveře milosti‘ se uzavřou.“  (VDV 282)

Dobrá zpráva o svatyni svatých. Na význačných místech starozákonní svatyně (oltáře, slitovnice) se nacházely zaschlé kapky krve obětních zvířat, předobraz prostředku ospravedlnění. Ježíšova krev učinila z předobrazu skutečnost. Na nejsvětějším místě se zjevuje Boží spravedlnost i Boží milosrdenství. Když vírou vstupujeme do nebeské svatyně, nacházíme tam odpuštění svých minulých hříchů a moc žít poslušným životem skrze Krista, který za nás zemřel a píše svůj zákon do našich srdcí. Ježíš nás zachraňuje „dokonale“ (Žd 7,25). Jeho spasení je úplné a dokonale nás očišťuje od moci hříchu a od trestu za hřích.

Ježíš náš obhájce u soudu. Plán spasení je dokonalý pro vyřešení velkého sporu a záchranu této planety ze satanova sevření. Ježíš svým životem a zástupnou obětí zjevil Boží lásku nejen našemu světu, ale i celému vesmíru, který pozoruje dění na naší planetě. Kristova smrt odhalila ohavnost hříchu a poskytla spasení celému lidstvu. Jeho přímluvná služba v nebeské svatyni přináší smíření každému, kdo ve víře toto smíření přijímá.

Podněty k zamyšlení. „Ježíš neomlouvá jejich hříchy, ale ukazuje jejich lítost a jejich víru, a žádá pro ně odpuštění. Hříšný Boží lid by to mělo vést k pokoře a hlubokému zkoumání srdce. „Žijeme v době velkého Dne smíření. Když velekněz v předobrazné starozákonní službě konal obřad smíření za Izrael, požadovalo se od všech, aby v srdci litovali svých hříchů a kořili se před Pánem. Podobně by se měli v posledních dnech doby milosti chovat všichni, kdo chtějí mít svá jména zaznamenána v knize života, pokořit před Bohem a opravdově litovat svých hříchů.“ (VDV 320)

 

 

7. Motivováni nadějí – OČEKÁVÁNÍ KRISTOVA NÁVRATU V PRŮBĚHU DĚJIN

Druhý příchod Ježíše Krista je ústředním tématem Písma. Když reformaci v Evropě zabrzdila protireformace, protestantismus zapustil kořeny v Novém světě. Baptistický farmář William Miller pozvedl prapor pravdy o druhém příchodu. Během studia Bible došel k závěru, že Ježíš přijde ještě během jeho života. Začal toto poselství kázat, a odstartoval mohutné hnutí. Přestože hnutí zažilo velké zklamání, mnohým lidem zpřístupnilo biblické pravdy, které jsou důležité i dnes.

Zaslíbení jeho návratu. Protestantští reformátoři a poutníci toužili po Ježíšově druhém příchodu. Byl pro ně radostnou a očekávanou událostí. Dávala křesťanům naději, že skončí nemoc, utrpení, smrt, chudoba, nespravedlnost a útlak, spory, konflikty i všechny války. Bible popisuje budoucí svět míru, štěstí a trvalého společenství mezi Kristem a všemi vykoupenými.

Očekávání Kristova příchodu. Přestože protestantští reformátoři věřili v doslovný, viditelný, slyšitelný a slavný návrat Krista, chápání této biblické pravdy se postupně měnilo, stejně jako účel Kristova příchodu. Ani Kristovi učedníci nejprve nepochopili podstatu Mesiášova příchodu. Když Kristus přišel poprvé, jen velmi málo lidí rozpoznalo jeho příchod. Když však přijde podruhé, uzří ho každé oko…  přijde jako blesk z nebe … ukážou se znamení Syna člověka na nebi …  přijde s velkou mocí a slávou. Poselství o Kristově brzkém návratu je naléhavou výzvou pro každého z nás. Prozkoumejme své srdce a upřímně zhodnoťme svůj duchovní život. Jsme povoláni žít zbožně. Ve světle slávy Kristova návratu není prostor pro apatii a váhání.

Willim Miller a Bible. Bůh použil protestantské reformátory, aby objevili pravdu o ospravedlnění vírou v Krista, a povolal Williama Millera, aby vynesl na světlo pravdu o Kristově druhém příchodu. Když Miller studoval Písmo systematicky a nešel dál, dokud si nebyl jistý, že plně pochopil daný text. Porovnáváním jednotlivých biblických textů nechal Písmo, aby se samo vykládalo. Hledal a zkoumal jako člověk, který se snaží najít skrytý poklad, a za své úsilí byl bohatě odměněn. Duch svatý mu otevřel Boží slovo. Pochopil, že proroctví samo je svým nejlepším vykladačem a není třeba do něj vkládat žádné lidské výmysly. Symboly proroctví jako jsou šelmy, vítr, voda, žena objasňuje samotná Bible. V časových proroctvích Daniela a Zjevení našel symbolický jazyk, kde jeden prorocký den představuje jeden doslovný rok.  

Dva tisíce tři sta (2300) večerů a jiter. 2300 je odpovědí na otázku jak dlouho.  William Miller si všiml, že časově vymezené prorocké události se v průběhu dějin přesně uskutečnily. Došel k závěru, že existuje nějaký Boží časový plán, který se týká také druhého příchodu našeho Pána. Nesprávně však přijal populární názor, že slova „dojde svatyně spravedlnosti“ znamenají očištění země ohněm. Usilovným studiem objevil spojení mezi Da 8 a Da 9, spojení mezi časovým údajem a předpověděnou událostí.

Nejdelší prorocké časové období. Vše se odvíjí „od vyjití slova o navrácení a vybudování Jeruzaléma“.  

Jednalo se o Dekret (poslední ze tří) perského krále Artaxerxe z roku 457 před Kristem umožňující Židům návrat do Jeruzaléma. Označuje začátek proroctví o dvou tisících třech stech dnech (letech). 70 týdnů nebo 490 let, zvláště určených pro Židy, skončilo v roce 34. Odečtením 490 let od období 2 300 let zůstává 1 810 let do skončení proroctví (od roku 34). To nás přivádí k roku 1844. William Miller a jeho stoupenci věřili, že svatyní v Da 8,14 je země, a předpokládali, že Kristus přijde v roce 1844 očistit zemi ohněm.

Podněty k zamyšlení. Proroctví začíná v roce 457 před Kristem a předpovídá události kolem „pomazaného vévody“ (Da 9,25), na kterém je založeno proroctví o 70-ti týdnech. S tímto pevným základem končí proroctví o 2300 večerech a jitrech v roce 1844. „Podobně jako apoštolové ani Miller a jeho spoluvěřící nepochopili význam poselství, které hlásali. Tradice zakořeněné v církvi, jim nedovolily správně pochopit důležité prvky proroctví, jeho význam, a proto zažili zklamání.“ (VDV 234)

„Pán uskutečnil svůj záměr; zaznělo varování, že se blíží soud. Poselství mělo vyzkoušet a očistit křesťanskou církev, zda členové církve milují tento svět, nebo svého nebeského Pána. Měli svou lásku dokázat. Budou ochotni vzdát se světských nadějí a ambicí a přijmou radostně zvěst o druhém příchodu svého Pána? Díky poselství měli poznat svůj skutečný duchovní stav. Mělo je vyburcovat, aby v pokání a pokoře hledali svého Pána.“ (VDV 235)

 

 

6. Dva svědci SVĚDECTVÍ O BOHU V DOBĚ NÁSTUPU ATEISMU

V průběhu staletí se odehrálo mnoho útoků na Boží slovo. Snažili se ho zpochybnit, zavrhnout, zničit. Písmo bylo zamykáno v klášterech, veřejně trháno a páleno na náměstích. Ty, kdo věřili Božímu slovu a odvolávali se na něj, náboženské autority zesměšňovaly, věznily, mučily a zabíjely. Přesto je zde Boží slovo dodnes a stále má velkou moc. Během Velké francouzské revoluce se stal ateismus státním náboženstvím. Přesto se svědectví Božího slova nedalo umlčet.

Dva svědci.  Žalmista napsal: „Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku“ (Ž 119,105). Janovo vidění ve Zjevení 11 popisuje Boží slovo, které je zvěstováno v moci Ducha svatého, aby osvítilo svět. Dva svědci mohou prorokovat a bránit, aby nepadal déšť. Dokážou proměnit vodu v krev a zasáhnout zemi pohromami. V souvislosti s charakteristikou uvedenou ve Zjevení 11. kapitole můžeme dospět k závěru, že dva svědci jsou Starý a Nový zákon. Obě knihy svědčí o Božím světle a o jeho pravdě.

Prorocká časová období. A … budou prorokovat 1260 dní. (Zj 11,3) Jedná se o stejné časové období, jako 42 měsíců nebo doba vymezená proroctvím mocnosti „malý roh“, a to rok a dva roky a polovina roku. Když se zpochybní autorita Písma, postaví se na jeho místo jiné (lidské) autority. To vede k pronásledování těch, kteří uznávají Boží slovo v době papežské nadvlády od roku 538 do roku 1798. Lidské tradice zastínily evangelium. Během tohoto období bylo Boží slovo „oblečeno ve smutečních šatech“, i když dva svědci stále prorokovali.  Uprostřed duchovní temnoty se Boží slovo zachovalo. Byli lidé, kteří si ho vážili a žili podle jeho přikázání.

Zabití dvou svědků. Až ukončí své svědectví, vynoří se z propasti dravá šelma, svede s nimi bitvu, přemůže je a usmrtí. … Lidé budou hledět tři a půl dne na jejich mrtvá těla. (Zj 11,7–9) Ve Francii vláda oficiálně ustanovila Kult rozumu jako státem podporované ateistické náboženství, které mělo nahradit křesťanství. Dne 10. listopadu 1793 se z kostelů staly „chrámy rozumu“. Na ulicích se pálily Bible. Vláda oficiálně prohlásila, že Bůh neexistuje. Lidé během revoluce a krveprolití ztratili všechny morální zábrany, což vyústilo v ateismus a vyvyšování lidské moudrosti. Byl vydán dekret, který zrušil náboženství. Za dalšího tři a půl roku francouzská vláda zrušila zákony omezující náboženství.

Vzkříšení dvou svědků. Ale po třech a půl dnech … Na konci 18. století, po Velké francouzské revoluci, Bůh povolal muže a ženy, kteří se zavázali nést evangelium do celého světa. Celosvětové misijní snahy nevznikly náhodou. Boží slovo je živé Slovo, a přestože se mnohým zdálo „mrtvé“, nadále žilo v srdcích věrných křesťanů. Nyní znovu povstalo a ožilo, jak to předpovídala proroctví Zjevení. Boží slovo může být napadáno nebo potlačeno, ale nikdy nebude zcela zničeno. Dokonce i mnozí vyznavači křesťanství mohou podrývat autoritu Písma, zpochybňovat části Bible, zdůrazňovat lidské prvky Písma, neuznávat autoritu Božího slova, podkopávat pravdu, které v něm je obsažena. Nikdy a žádným způsobem se nesmíme nechat takovými útoky svést. Boží slovo je stále živé, mluví k lidským srdcím a je schopno vdechnout nový život těm, kteří jsou ochotni jej poslouchat a následovat.

Vítězná pravda. Navzdory útokům nepřítele Boží dílo na zemi nakonec dospěje k slavnému vyvrcholení. Evangelium je a bude kázáno „obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu“ (Zj 14,6). Velký spor mezi Kristem a satanem skončí. Kristus úplně porazí mocnosti zla. Hřích bude navždy odstraněn z celého vesmíru. Zjevení 11 poskytuje povzbuzení všem, kteří procházejí ohnivými zkouškami pro Krista a jeho pravdu. Pravda vládne. Udělali bychom dobře, kdybychom nezapomínali, že: „Cokoli je postaveno na moci člověka, bude svrženo, avšak to, co je založeno na skále neměnného Božího slova, potrvá navěky.“ (VDV 192)

Podněty k zamyšlení.  „Věrní svědkové prorokovali tehdy, když Bibli zakazovaly církevní i světské úřady, když se nepřátelé snažili překroutit její svědectví a chtěli od ní odvést pozornost, když pronásledovali, zrazovali, mučili, zavírali do tmavých kobek, týrali pro jejich víru nebo vyháněli do hor a jeskyní každého, kdo se opovážil hlásat její svaté pravdy. Svědčili po celé období 1 260 let. I v časech největšího temna žili věrní lidé, kteří milovali Boží slovo a horlivě obhajovali Boží čest; ti také obdrželi sílu a moudrost a z Božího pověření svědčili o pravdě po celé uvedené období.“ (VDV 180) „Jestliže církev nebude plnit záměr, který Bůh sledoval jejím založením, nepřijme-li každý paprsek světla a přestane-li plnit všechny povinnosti, které jí Bůh uložil, zákonitě se celá její bohoslužba zvrhne v pouhé zachovávání forem a vytratí se skutečná zbožnost.“ (VDV 211)

 

 

5. Víra navzdory překážkám PROTESTANTSKÁ REFORMACE A JEJÍ POHLED NA PÍSMO

Protestantští reformátoři měli smysl života. Lidé bez smyslu života mají povrchní názory, nemají nic, pro co by stálo za to zemřít, nebo naopak žít. Muži, ženy a děti protestantské reformace měli pevný cíl, důvod žít. To, čemu uvěřili, bylo pro ně důležité. Neudělali by nic, co by zpochybnilo jejich nasměrování. Jejich víra byla nedílnou součástí jejich existence. Popřít vlastní víru by znamenalo zradit, kým jsou. Dokonce i tváří v tvář smrti měli vnitřní klid.

Jedině Písmo. Bible, inspirované „živé a věčné slovo Boží“, byla základem víry reformátorů a jádrem jejich učení. Vážili si každé věty, studovali každé slovo. Když četli stránky Písma, uvěřili jeho zaslíbením, a to posilovalo a obnovovalo jejich víru. Písmo prosvětluje smutek radostí, prohřívá sklíčenost nadějí, světlem rozjasňuje temnotu. Písmo dává směr, když bloudíme, jistotu, jsme-li zmateni, posiluje, když jsme slabí, a dává moudrost, když strádáme v nevědomosti. Reformátoři sytili svou mysl Písmem. Žili Božím slovem a mnozí z nich pro ně i zemřeli. Nešlo o lhostejné, lehkovážné a lehkomyslné křesťany s povrchním pohledem na život. Věděli, že bez moci Božího slova by neodolali silám zla, které se proti nim postavily. Jaký vliv má Boží slovo na náš život?

Hlásání Božího Slova. Reformátoři čelili obrovským překážkám, ale vírou zůstali věrni Božímu slovu. Příkladem odvahy při překonávání strastí je William Tyndale (1494–1536). Rozhodl se přeložit Bibli z původních jazyků. Nakonec byl však zatčen a souzen. Mnohé svazky jeho překladu Písma, vytištěné v německém Wormsu, byly zkonfiskovány a veřejně spáleny. Soudní proces s tímto mužem víry se konal v Belgii v roce 1536. Byl obviněn z kacířství a odsouzen k smrti na hranici. Jeho kati ho nejprve uškrtili, a pak jeho tělo spálili. Do čtyř let po jeho smrti vyšly čtyři anglické překlady Bible. Překlad King James Version (KJV) se stal podkladem pro překlady do dalších jazyků. Ty používali především misionáři.

Osvícený Duchem. Jednoho dne se v univerzitní knihovně Martin Luther setkal s knihou, která od základů změnila jeho život. Objevil latinský překlad Bible! Do té doby netušil, že Bible opravdu existuje. Jasnost a síla Božího slova ho ohromily. Duch svatý osvítil Lutherovu mysl a on cítil jeho vedení. Pochopil, že spolu se stránkami vzácné knihy se před ním otevírají pravdy dříve zatemněné tradicí. Když mluvil o svém vztahu k Bibli, řekl: „Kdo chce slyšet mluvit Boha, ať čte Písmo svaté.“ Při čtení Písma nás vede tentýž Duch svatý, který inspiroval pisatele Bible. Žel, mnozí vyznavači křesťanství dnes zlehčují nadpřirozený prvek Písma a zveličují ten lidský. Satan dnes nemá moc znemožňovat přístup k Písmu, a tak zbavil Bibli jejího nadpřirozeného původu a udělal z ní v tom lepším případě dobrou literaturu, v tom horším udělal z Písma tyranský nástroj náboženství určený k „ovládání mas“. Reformátoři jasně chápali, že ne kněží, preláti a papežové, ale Duch svatý je neomylným vykladačem Písma.

Jedině Kristus… Jedině milost…  Martin Luther a protestantští reformátoři objevili, že zdrojem spásy je „jedině Kristus“. Luther začal hlásat poselství o Kristově spásné milosti. Davy se hrnuly, aby vyslechly jeho vroucí poselství, které je přivádělo k Bohu a měnilo jejich životy. Lidé byli spoutáni tradicemi středověké církve. Nacházeli se v otroctví staletých rituálů, které nevedly k Bohu. Lutherova poselství z Bible se dotkla mnoha srdcí a měnila životy lidí.

Poslušnost: Ovoce víry. Boží milost nás mění. Reformátoři systematicky studovali Písmo, aby více poznali pravdu. Nebyli spokojeni se strnulou náboženskou zkušeností a malým nebo žádným duchovním růstem. Toužili lépe poznat Krista. Mnoho křesťanů zaplatilo ve středověku za svou věrnost mimořádně vysokou cenu. Byli mučeni, vězněni, vyhnáni či popraveni. Jejich majetky byly zkonfiskovány, jejich domy vypáleny, pozemky zpustošeny a jejich rodiny pronásledovány. Hledali město, „jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh“, žehnali svým mučitelům a ve tmavých vlhkých kobkách se drželi Božích zaslíbení o konečném vítězství dobra. Přestože jejich těla byla uvězněna, byli svobodní – svobodní v Kristu, svobodní v pravdě Bible, svobodní v naději na jeho brzký návrat.

Podněty k zamyšlení. Věrní Boží služebníci nebyli ve svém díle osamoceni. Nebeské vojsko stálo připraveno ochránit je. Andělé chrání ty, kdo pracují pro obnovu církve. Když se mocní odpůrci chystali reformaci zničit, Luther napsal: ‚Satan stupňuje svou zuřivost. Vybídněte lid, aby statečně bojoval před Božím trůnem vírou a modlitbou, aby byli naši nepřátelé, přemoženi Božím Duchem. Ospravedlnění z víry je velkou pravdou, na které spočívá naše naděje na spasení.

 

 

4. Stát na straně pravdy VĚRNOST KŘESŤANŮ VE SMUTNÝCH DOBÁCH ODPADNUTÍ

Povinností všech obyvatel Smyrny bylo jednou za rok zapálit kadidlo římským bohům. Ve druhém století se ve Smyrně nacházela početná křesťanská komunita. Mnozí z věřících se odmítli podřídit příkazu obětovat pohanským bohům. Polykarp (asi 69–155) byl za svoji věrnost upálen. V průběhu staletí žilo mnoho mužů a žen, kteří raději podstoupili mučednickou smrt, než aby se vzdali své víry v Krista. Jejich oběť nově rozněcuje naši odvahu. Příběh jejich oddanosti Kristu posiluje naši věrnost.

Pronásledovaný, a přece vítězný. Vždy, když Boží lid zůstává věrný svému Stvořiteli a Vykupiteli, přichází pronásledování. Prorok Daniel i apoštol Jan popsali události, které se teprve měly odehrát v daleké budoucnosti – v době našeho středověku jako čas, kdy bude Boží církev donucena uprchnout na určenou dobu 1260 prorockých dní/let na poušť. Bůh sytil, posiloval a podporoval svůj lid svým Slovem. Dělo se tak během celého dlouhého a temného období papežské nadvlády, kdy velký spor probíhal s mimořádnou intenzitou. Během dlouhého období bylo umučeno nespočet křesťanů, protože nebyli ochotni podřídit se něčemu jinému než Božímu slovu. Přestože zemřeli, zvítězili.

Když světlo vítězí nad temnotou. Do církve se v každé době vkrádají „bezbožní lidé“, pohanské praktiky a tradice, čímž se zpronevěřuje Bohu. Po mnoho staletí zde však byli lidé, kteří se drželi biblické pravdy. Patřili mezi ně například valdenští. Věřili, že Kristus je jejich jediným prostředníkem a Bible je jediným zdrojem autority. Koruna života inspirovala věrné křesťany, aby snesli pro Krista i samotnou smrt, a může být povzbuzením v obtížné situaci také dnes.

Odvaha obstát. Jedním z rysů reformátorů byla jejich absolutní věrnost Bohu, poslušnost autoritě Písma, oddanost Kristu a odmítnutí papežství. Tito muži a ženy víry byli odhodláni postavit se za pravdy Božího slova a za žádných okolností se nepodřídit římské církvi, jejíž učení bylo poznamenáno naukami lidí a pohanskou tradicí. Valdenští byli jednou z prvních skupin, které získalo díky Valdésově překladu Bibli ve vlastním jazyce. Tu pak tajně opisovali. Mladí lidé se naučili nazpaměť velké části Písma. Mnozí pak cestovali po Evropě jako obchodníci, tajně lidem vyprávěli o pravdě nalezené v Bibli, citovali z ní a zájemcům poskytovali zhotovené opisy. Mnozí za svou věrnost a oddanost zaplatili životem. Přestože valdenští nerozuměli jasně celému biblickému učení, po staletí uchovávali pravdu Božího slova tím, že se o něj dělili s ostatními.

 „John Viklef – jitřenka reformace“.  Při studiu Písma reformátory proměňovala moc Ducha svatého. Snaha pochopit velké pravdy Božího zjevení má zpětný vliv na všechny schopnosti člověka – posiluje a rozvíjí jeho duševní potenciál, prohlubuje jeho vnímavost, bystří úsudek. Studium Bible zušlechťuje myšlení, cítění a touhy lidského srdce více než jakékoli jiné studium. Posiluje cílevědomost, trpělivost, odvahu a sílu, kultivuje charakter a ‚posvěcuje‘ srdce. Svědomité a uctivé zkoumání Bible, které člověku umožňuje, aby jeho mysl byla v přímém kontaktu s nekonečnou myslí Boha, dá světu muže s mocnějším a činorodějším intelektem, muže vznešenějších zásad, než jaké kdy připravilo to nejlepší vzdělání, které může poskytnout lidská moudrost.“ (VDV 66.67) Pravda Božího slova a radost ze spasení v Kristu naplňovala srdce reformátorů tak, že se o ni museli dělit.

Povzbuzeni nadějí. Víra v Boží zaslíbení povzbuzovala věrné valdenské během hrozného pronásledování. Reformátorům jako Jan Hus, Jeroným Pražský, William Tyndale, Hugh Latimer a dalším mučedníkům středověku dávala odvahu postavit se plamenům a meči. Pochopili, že jeho moc je dostatečná, aby obstáli i v těch největších zkouškách. Dokázali dokonce prožívat radost z toho, že mají účast na Kristově utrpení. A jejich věrnost se stala důležitým a silným svědectvím pro celý svět. Tak jako Boží zaslíbení povzbuzovala jeho lid v minulosti, mohou být povzbuzením i pro nás dnes.

Podněty k zamyšlení. „Bůh dopřál, aby mysl jeho vyvolených ‚nástrojů‘ osvítilo velké ‚světlo‘ a odhalilo jim mnohé z bludů Říma. Nedostali však všechno světlo, které chtěl Bůh světu dát. Prostřednictvím svých služebníků Bůh vyváděl lidstvo z temnoty římské církve. V cestě jim však stála spousta překážek, a tak je Bůh vedl krok za krokem, aby je byli schopni překonat. Nebyli připraveni přijmout celé světlo najednou. Kdyby se jim ho dostalo, nutně by se od světla odvrátili jako lidé, kteří dlouho žili ve tmě a najednou pohlédli do plného jasu poledního slunce. Proto Bůh odhaloval iniciátorům reformace světlo poznenáhlu – tak, jak je lidé mohli přijmout. V následujících staletích měli přijít další věrní dělníci, aby vedli lid dál po cestě nápravy.“ (VDV 72)

 

3.  Světlo svítí ve tmě 4. A 5. STOLETÍ – OBDOBÍ KOMPROMISŮ V CÍRKVI

V letech následujících po Kristově smrti byly tisíce věřících vystaveny nesmírnému utrpení, protože odmítali uctívat „božstva“ císařského Říma. Navzdory krutému zacházení mnozí zůstali věrní, evangelium se nadále šířilo a církev rostla. Proto Satan změnil svou strategii. Do církve přicházelo mnoho pohanů a s nimi i nesprávné myšlenky. Čtvrté a páté století bylo obdobím kompromisů, kdy církevní představitelé propojovali pohanské praktiky s křesťanským učením.

Kompromisy – Satanova lstivá strategie.  Ježíšova slova jsou pravda, protože on je autorem, původcem pravdy. On je základem reality a vší pravdy. Satan je připraven použít lži, podvody, dezinformace a překrucování pravdy, aby svedl Boží lid a způsobil jeho pád. Během staletí používá stejnou strategii: podkopává důvěru v Boží slovo, odporuje zjevené Boží vůli, překrucuje Písmo a nesprávně cituje Bibli, je-li to v jeho prospěch. Písmo umožňuje lidem odhalit jeho podvody a postavit se mu na odpor.

Draví vlci. Pavel upozorňuje věřící, že budou čelit silnému pronásledování, které bude působit zevnitř církve. Nepravdivé doktríny nahradily věčné pravdy a v církvi začaly převládat pohanské praktiky. Ve čtvrtém a pátém století se do křesťanské církve nenápadně vplížily kompromisy, omlouvané odstraněním překážek pro rozvoj misie. Výsledkem však byl nebezpečný odklon od pravdy Božího slova. Postupné odpadnutí pokračovalo i v pozdějších stoletích. Aby bylo křesťanství přijatelnější pro pohany přicházející do křesťanské církve, byla pohanská božstva postupně přijata v církvi prostřednictvím jejich transformace na takzvané „svaté“. Neděle, den uctívání boha slunce, byla postupně přijata za den křesťanské bohoslužby pod záminkou připomínání si Ježíšova zmrtvýchvstání. Tento falešný den odpočinku, který nemá v Písmu oporu, převládá i v současnosti.

Boží slovo jako pravda. Bible je neomylným zjevením Boží vůle. Představuje nebeský plán na záchranu lidstva. Celou Bibli musíme přijímat jako Boží slovo. V opačném případě se doširoka otevírají dveře pro lži a podvody, které nás odvádějí od Boha. Proto musíme bojovat proti všem možným pokusům podkopat autoritu Písma. Nebezpečné jsou i postoje těch, kteří sice slovy vyznávají velkou lásku k Bibli, ale zároveň vyvolávají pochybnosti o její inspiraci a původu. Pod vlivem současného myšlení se mnozí teologové a křesťané natolik zaměřují na lidskou stránku Písma, že Bible se v jejich očích stává téměř výlučně lidským slovem a ztrácí svůj Božský původ a autoritu. Tvrdí, že Bible je dílem králů, pastevců, rybářů, kněží, básníků a dalších, kteří vyjadřovali své chápání a představy o Bohu, přírodě a skutečnosti nejlépe, jak to ve své době dokázali.

Lidské názory a autorita Písma. Duch svatý působí na naše myšlení. Vybízí nás, abychom přemýšleli o věcech kolem nás. Jedním z nejúčinnějších ďáblových podvodů je vést nás k přesvědčení, že lidský rozum sám stačí k pochopení Boží vůle. Může se stát, že určitý pohled na svět se nám (nebo dokonce celé společnosti) bude zdát správný. Pravda a lež, správné a nesprávné, dobro a zlo – to můžeme správně pochopit pouze ve světle Božího slova. To, co odporuje Bohu a jeho Slovu, je omyl a blud. Taková cesta je vždy nebezpečná. A naopak, to, co je v souladu s Bohem, je pravda a dobro. Je důležité, abychom Boží slovo přijímali jako konečného arbitra ve věcech pravdy a morálky.

Boj o mysl člověka. Boj mezi Kristem a satanem je bojem o mysl lidí. Satanovým hlavním cílem je zaslepit nebo zatemnit lidskou mysl. Dělá to tak, že člověka odvádí od studia Božího slova. Narušuje schopnost mysli tím, že ji zahlcuje a zcela zaměstnává věcmi tohoto života a vede ji k pýše a vyvyšování sebe. Nedostatek poznání u těch, kteří budou ztraceni, nespočívá v tom, že by nemohli vědět. Vzniká proto, že nechtějí vědět. Měli mnoho příležitostí poznat pravdu, ale rozhodli se nevěřit a satan jim zaslepil oči. Podstatou novozákonního poselství je život, smrt a vzkříšení Ježíše Krista. On je jádrem evangelia a ústředním bodem Písma. Celá Bible o něm svědčí. Během prvních staletí křesťanské církve byli věřící zcela oddáni Kristu, který byl světlem v temnotě. Ani smrt nemohla zlomit jejich pouto věrnosti Kristu. Rozpoznali ďáblovy podvody. Vždy byli lidé, kteří se odvážně postavili za pravdu.

 Podněty k zamyšlení. „Stejná nenávist a odpor vůči pravdě naplňují Boží nepřátele v každé době a také od Božích služebníků se vyžaduje stejná bdělost a věrnost“. (VDV 41) V mnoha částech světa, zejména tam, kde mají lidé volný přístup k Bibli, používá satan k oslabení jejího vlivu různé prostředky. Jedním z velmi účinných způsobů jsou různá vědecká pojednání či studie, které zastávají postoje podkopávající důvěru v Boží slovo.

 

2. Láska, nebo sobectví? ZKUŠENOST PRVOTNÍ CÍRKVE

Ve zničení Jeruzaléma Ježíš objevuje předobraz satanovy strategie oklamat a zničit Boží lid v době konce. Ježíšova slova jasně nastiňují události posledních dnů přirovnané k pádu Jeruzaléma. Čeho se mu nepodaří dosáhnout pronásledováním, bude se snažit dosáhnout pomocí kompromisu. Bůh i v nejnáročnějších časech ochrání svůj lid.

Spasitel se zlomeným srdcem. „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali“ (J 1,11). Ježíš udělal vše pro záchranu svého lidu před blížícím se zničením Jeruzaléma. Opakovaně je s láskou vyzýval, aby činili pokání a přijali jeho laskavou nabídku milosti a milosrdenství. Svou vzpourou proti jeho lásce a laskavosti však ztratili jeho božskou ochranu. Bůh vždy nezasahuje, aby omezil dopady nesprávných rozhodnutí svého lidu. Nechává, aby se rozvinuly přirozené důsledky vzpoury. Bůh chtěl zachovat co nejvíce svého lidu. Dal pokyn, aby věrní z města utekli, jakmile se římská vojska přiblíží k Jeruzalému.

 Záchrana křesťanů. V událostech, které vedly ke zničení Jeruzaléma, se jasně projevuje Boží milosrdenství, milost, prozřetelnost a také to, že ví předem, co se stane. Římská vojska obklíčila Jeruzalém. Ve chvíli, kdy se nečekaně stáhli se křesťanům podařilo uprchnout do města Pelly v Pereji za Jordánem. „Čekající křesťané tak dostali slíbené znamení a všichni měli možnost uposlechnout Ježíšovo varování. Události probíhaly tak, že ani Židé, ani Římané nemohli útěku křesťanů zabránit.“

Věrnost uprostřed pronásledování. Během prvních staletí rostla křesťanská církev velmi rychle. Navzdory věznění, mučení a pronásledování. Věřící byli zcela oddáni Kristu a naplněni Duchem svatým. Mocně hlásali evangelium, díky čemuž se obrátily desetitisíce lidí. Před mocí vzkříšeného Krista se rozpadaly pohanské pověry. Šíření evangelia bylo úspěšné i přes obrovský odpor. Ustrašení učedníci se už neschovávali v horní místnosti. Úzkost a obavy se rozplynuly. Srdce učedníků naplnila víra. Evangelium proniklo do nejvzdálenějších koutů země.  Po smrti posledního z učedníků přišli další, převzali a nesli dál pochodeň pravdy a zvěstovali živého Krista.

Péče o společenství. Raná křesťanská církev rostla proto, že její členové nejen kázali evangelium, ale podle evangelia také žili. Věřící sloužili stejně jako Kristus. Ježíš se upřímně zajímal o lidi. A podobně to dělala i raná církev. Nesobecká láska a odhodlání naplňovat lidské potřeby, v kombinaci s hlásáním evangelia v moci Ducha svatého, měly významný vliv na svět v prvních staletích křesťanské církve. Z textů zapsaných ve Sk. 2.kap. můžeme pochopit zásady, které uplatňovala prvotní církev. „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval“. Ve velkém sporu chce ďábel znehodnotit Boží obraz, který Stvořitel do lidstva vložil. Cílem evangelia je obnovit v lidech Boží obraz. Tato obnova zahrnuje uzdravení v tělesné, duševní i duchovní oblasti. Když se nás Kristus dotkne svou uzdravující milostí, zatoužíme, aby tento léčivý dotek okusili i ostatní. Ježíš nás posílá do světa jako své vyslance, abychom se dotkli druhých jeho láskou. Rané křesťanství charakterizovala vzájemná láska, která naplňovala jejich společenství.

Poselství lásky. Láska byla v prvních staletích normou chování křesťanských sborů. Křesťané sloužili nemocným a umírajícím v době epidemií, které zahubily desetitisíce lidí a vyplenily celé vesnice a města. Nezištná, obětavá, pečlivá a milující služba křesťanů měla na obyvatelstvo obrovský vliv. Postupem času statisíce obyvatel Římské říše uvěřily v Ježíše Krista. Láska, otevřený zájem a organizovaná, nezištná péče o nemocné a umírající byla důvodem obdivu k těmto věřícím a ke Kristu, kterého reprezentovali.

Podněty k zamyšlení. „Marně se satan snažil zničit Kristovu církev násilím. Velký spor, v němž Kristovi učedníci položili své životy, neskončil, když tito věrní vlajkonoši na svých místech padli. Svou smrtí zvítězili. Boží dělníci padli, ale Boží dílo se nezastavilo. Evangelium se šířilo stále dál a počet jeho vyznavačů rostl. „Tajemná Boží prozřetelnost, která dopouští, aby zlí lidé pronásledovali spravedlivé, působí lidem slabé víry velké rozpaky. Někteří z nich mají dokonce sklon přestat důvěřovat Bohu, protože dopouští, aby se nejpodlejším lidem dařilo dobře, a navíc aby sužovali a trápili ty nejlepší a nejčistší. Kladou otázku, jak může spravedlivý, milosrdný a všemohoucí Bůh takovou nespravedlnost a násilí trpět. Nemáme však právo klást takové otázky. Bůh svou lásku prokázal zcela dostatečně. Nemáme právo pochybovat o jeho dobrotě jen proto, že nejsme schopni pochopit jednání jeho prozřetelnosti.“ (VDV 35)

 

1. Nejstarší konflikt – POČÁTKY VELKÉHO SPORU MEZI DOBREM A ZLEM

Předmět studia ve všech aspektech přesahuje naše chápání. Pod aspekty mám na mysli například historii a popis skutečného průběhu událostí, pohnutky a charaktery jednotlivých účastníků sporu, naše omezení v čase a prostoru, nebo skutečnost, že Boží a naše myšlení jsou si vzdálené jako nebe a Země. Nemyslím si, že by člověk mohl pochopit podstatu velkého sporu. Existuje mnoho PROČ, ale jen málokteré relevantní PROTO. Přesto na základě zákona podobnosti existují důvody pro poznání, pochopení a vysvětlení některých aspektů VÍROU.

Válka v nebi. Umím si představit Božího Syna ve sporu s Luciferem, nikoli však s DRAKEM a neumím si je rovněž představit na bitevním poli. Ve chvíli, kdy vznikl nesoulad, nebylo možné určit, na které straně je dobro a pravda a na které zlo a lež. Texty u Ez 28,12-15. a Iz. 14,12-14. primárně popisují skutečnou historickou událost slovy, která jasně překračují pouze pozemský význam. Na základě (lidského) zákona podobnosti pak (vírou) připisujeme vlastnosti a chování pozemského vládce nebeské bytosti – Luciferovi. Je otázkou, ve kterém okamžiku přerostl nesoulad ve vzpouru. Detailní vývoj „konfliktu“ je zahalen nejistotou a nejsem přesvědčen o tom, že mu můžu či musím správně rozumět.

Luciferův svod. Jedním z aspektů sporu je PRAVDA a LEŽ z nejrůznějších úhlů pohledu. Rozhodnout o tom mohl a může pouze nezávislý soudce, na základě vydaných zákonů. Jen on je schopen posoudit důsledky chování obou stran konfliktu. Jen podle nich se následně mohly, mohou či musí rozhodovat všechny nebeské i pozemské bytosti. V nebi se každý anděl musel rozhodnout pro Krista, nebo proti němu. Jedna třetina andělů poslechla raději hlas Lucifera. Když Bůh stvořil lidstvo, hluboko do našeho nitra vložil schopnost myslet, uvažovat a činit morální rozhodnutí. Nejsme roboti ani zvířata. Jsme stvořeni k Božímu obrazu. I dnes stojí každý před rozhodnutím, na čí stranu se postaví. 

Zlo na planetě Zemi. Bůh stvořil naši planetu bez stopy hříchu a zla. Adamovi a Evě dal svobodu volby. Do zahrady umístil strom „rozhodování a poznání“. Satanova argumentace a nabídka nové úrovně existence zněla lákavě. Když oba později podlehli hadovým slovům a pokušení, otevřeli dveře, které Bůh chtěl nechat navždy zavřené. Byla to brána ke hříchu, utrpení, bolesti srdce, nemoci a smrti. Jelikož Bůh je zdrojem života, odloučení od něj vede ke smrti. Dalšími následky jsou nemoci, bolest a utrpení.

Láska, která dává naději. Láska nevyhání z ráje, láska chrání před dalším špatným rozhodnutím. Láska hledá způsob záchrany. Adam s Evou možná v té chvíli ještě úplně nechápali, co to znamená, ale věděli, že mohou znovu doufat, že mají naději. Prostřednictvím potomka ženy přijde jejich vykoupení.

Náš Velekněz. To, co pro nás Ježíš udělal na kříži, mu umožňuje přimlouvat se za nás v nebi. Ježíš nás představuje před vesmírem oblečené v jeho spravedlnosti, spasené jeho smrtí a vykoupené jeho krví. On byl vším, čím jsme měli být my. V Kristu není odsouzení za hříchy naší minulosti. V Kristu je naše vina smazána a díky jeho přímluvné službě jsme vysvobozeni z otroctví hříchu.

Ježíš chce, abychom s ním byli v nebi. Největší touhou jeho srdce, důvodem jeho smrti a přímluvné služby je zachránit nás.

Podněty k zamyšlení. „Vyhnáním satana z nebe projevil Bůh svou spravedlnost a uchoval čest své vlády. Když se však dopustil hříchu člověk, protože podlehl lži odpadlého knížete andělů, prokázal Bůh svou lásku tím, že dal svého jednorozeného Syna, aby zemřel za lidstvo, které padlo do hříchu. V nabídce záchrany člověka se projevil Boží charakter. Kristův kříž dokazuje celému vesmíru, že Bůh není odpovědný za to, že se Lucifer vydal cestou zla.“ (GC 500; VDV 327)

 

 

 

 

---

1/2024: KNIHA ŽALMŮ

vypracoval Ján Petrovič

 

13. „Očekávej na Hospodina!“

V průběhu čtvrtletí se vystřídalo mnoho motivů obsažených v žalmech. Bázeň před Stvořitelem, Králem a Soudcem; radost z vysvobození, odpuštění a ze spasení; smutek, bolest a nářek, ale také zaslíbení věčné Boží přítomnosti a očekávání nekonečného uctívání Boha v celém vesmíru. Žijeme nadějí na příchod našeho Pána, kdy se naplní naše touha po Bohu. Čekání na Hospodina je naplněné vírou, která se projevuje ve skutcích. Motivuje nás dělat to, k čemu nás Bůh povolal. Čekání na Hospodina bude bohatě odměněno, protože Hospodin je věrný všem svým zaslíbením.

Ztiš se a čekej. Čekání patří v životě mezi největší stresory. Každý musí občas na něco čekat a není to příjemné. Jak je to s čekáním na Boha? S čekáním úzce souvisí vytrvalost. Díky ní nemusíme podlehnout obavám ze zklamání a strachu. Na Boha se můžeme spolehnout. Očekávání na Hospodina je něco jiného než čekání na autobus nebo u doktora. Je to hluboká touha po Bohu, kterou můžeme přirovnat k velké žízni na vyprahlém místě bez vody. Žalmistova touha být v Boží přítomnosti převyšuje jakoukoli jinou touhu a potřebu v jeho životě. Zatímco čekáme na naplnění Božích zaslíbení a na setkání s Bohem Bůh zůstává prostřednictvím Ducha svatého se svým lidem. Během čekání jsme povoláni vydávat svědectví o plánu spasení, který vyvrcholí v novém stvoření, konečném naplnění našich nadějí. I jméno „adventisté“ obsahuje myšlenku naděje na příchod Krista, kterého očekáváme.

Jako dítě u matky. Boží lid žije ve světě, který přináší trápení, bolest a pokušení do života všech lidí. Žalmista se cítí být Božím dítětem. Obraz dítěte v matčině náručí je popisem člověka, který v Boží náruči nachází klid a ztišení. Vyjadřuje láskyplný vztah, který má dítě se svou matkou. Dětská důvěra zobrazená v Ž 131 se stává zralou vírou, která byla vyzkoušena těžkostmi života, obstála a dospěla k poznání, že Bůh je věrný a dostojí svému slovu. I my jsme povoláni využít zkušenost s Bohem k povzbuzení jeho církve. Naše osobní zkušenost může pomoci ostatním věřícím.

Přinášení snopů. Hospodinova zázračná vysvobození v minulosti jsou pro Boží lid nevyčerpatelným zdrojem inspirace a naděje pro budoucnost. Radost ze záchrany se prostřednictvím písní zpřítomňuje a můžeme ji vnímat jako vlastní prožitek. Další generace udržují události z biblických dějin živé tím, že zkušenosti svých předchůdců vnímají, jako by je prožili oni sami. Také obraz rozsévání v slzách, ale sklizně s radostí je Božím zaslíbením, které vede od těžké přítomnosti ke šťastné budoucnosti. Obraz velké žně poukazuje na obnovení Božího království na zemi při Kristově druhém příchodu. I zde se ovšem objevuje téma čekání na správný čas.

Čekání a sobotní odpočinek. Ž 92 vyvyšuje Boha za stvoření v minulosti, za to, že udržuje svět v současnosti, a poukazuje na naději v budoucnosti, kdy Bůh na konci věků ustanoví věčný pokoj a řád. Lidé se mohou těšit ze sobotního odpočinku. Hospodin se ochotně sklání, aby zachránil ty, kteří ho prosí o pomoc. Hospodinovo dílo stvoření a zejména vykoupení tohoto stvoření by mělo inspirovat lidi, aby Boha uctívali a milovali. Myšlenky o zasvěcení nacházíme právě v žalmu věnovaném sobotě. Vždyť sobota je znamením, že Hospodin posvěcuje svůj lid. Je znamením věčné smlouvy Hospodina s jeho lidem. Proto je sobotní odpočinek pro Boží lid nezbytný. Posiluje ho, aby s důvěrou čekal na Hospodina, který nakonec naplní všechna svá zaslíbení.

Plesání, které přichází ráno. Boží vykoupení je v žalmech obvykle očekáváno ráno. Dlouhá noc zoufalství a problémů končí a projevuje se Boží přiznání. Boží vysvobození změní temnotu smrti ve světlo nového rána. Ráno vzkříšení Ježíše Krista otevřelo cestu pro věčné ráno Božího spasení pro všechny, kdo v něj věří. Stalo se to tehdy, když se setkali se vzkříšeným Kristem. Jen díky Boží přízni a jeho bezpodmínečné lásce se i náš pláč jednou promění v radost.

Podněty k zamyšlení. Při čekání na Krista si vzpomeňme na učedníky v den Ježíšova nanebevstoupení. Ježíš byl vzat do nebe, zatímco oni byli ponecháni na zemi, aby čekali, až se v budoucnosti vrátí. Kdo kdy zažil intenzivnější touhu po Božím požehnání než učedníci ten den? Toužili být s Ježíšem. Mohlo by se nám zdát, že učedníci budou naplněni zoufalstvím a zklamáním. Ale opak byl pravdou. Vrátili se do Jeruzaléma a udělali přesně to, co jim Ježíš přikázal – čekali na dar Ducha svatého a pak v jeho moci kázali světu evangelium. Očekávat Kristův příchod by nebylo možné, kdyby v nás Duch svatý nekonal své dílo. Během našeho čekání na Pána můžeme v žalmech nacházet klid a povzbuzení.

 

12. Chválu vzdejte Hospodinu

V této lekci budou v centru pozornosti „oslavné“ žalmy. Oslava Hospodina a úcta před ním ovlivňuje život nás samotných. Měli bychom si spolu s žalmistou položit otázku: „Jak se mám odvděčit Hospodinu, že se mne tolikrát zastal“? Nejlepší odpovědí na tuto otázku je být věrný Bohu. To odhaluje náš hlavní úkol, společně chválit a oslavovat Boha a vydávat o něm svědectví jiným národům. Písmo označuje jako ideální chválení Hospodina ve společenství věřících. To neznamená, že by modlitba a chvála jednotlivce měly nějaký podřadný význam. Soukromé uctívání a chválení Boha tvoří základ pro společné uctívání a plně se rozvíjí ve společenství věřících. Chválení Hospodina má vliv na celý jejich život.

„Pozvedejte ruce ke svatyni“.  Ž 134 vyzdvihuje požehnání jako základní princip a výsledek vztahu mezi Bohem a Izraelem. Lidé chválí Boha ve svatyni a Bůh žehná svému lidu. Izrael na jedné straně využívá výsadu chválit Hospodina a na straně druhé je Hospodinem požehnán. Žalmy často mluví o těch, kdo ctí Hospodina, jako o jeho služebnících. Izraelité uctívali neviditelného Boha, který nemohl být znázorněn obrazem ani sochou, svatyně sloužila k tomu, aby odrážela Hospodinovu slávu a poskytovala bezpečný prostor pro setkání hříšníků se svatým Králem.

Zpívejte Hospodinu novou píseň. Zaplesejte, spravedliví, Hospodinu, přímým lidem sluší se ho chválit.

Motivací ke zpěvu nové písně je zvláštní Boží přízeň projevená Izraeli. Nové prožití Božího vysvobození inspiruje lidi, aby uznali Hospodina za svého Stvořitele a Krále. Mezi témata při zpívání „nové písně“ patří mimo jiné důvěra v Boha a chvála jeho úžasných skutků a vysvobození ze soužení. Týká se věřících všech generací. „Nová píseň“ je i svědectvím o spasení v krvi Beránka. Může vyjadřovat píseň, která připomíná živou zkušenost Boží milosti v životě člověka a vyjádření naděje, očekávání jedinečného a mimořádného zážitku ze setkání s Božím majestátem v budoucnosti. Je každodenním vyjádřením naší lásky k Bohu a vděčnosti za vše, co pro nás udělal.

„Hospodine, kdo smí pobývat ve tvém stanu?“ Ten, kdo žije bezúhonně, kdo jedná spravedlivě, kdo ze srdce zastává pravdu. Kdo má čisté ruce a srdce ryzí, kdo nepřísahá lstivě. Ten dojde požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy. Žalm odpovídá na otázku shrnutím požadavků, které nacházíme již v Božím zákoně a u proroků: ten, jehož činy a charakter odrážejí činy a charakter Boží. Svatost je povinným požadavkem pro vstup do Boží přítomnosti. Uctívání mělo být propojeno s morálními zásadami a mělo se týkat všech oblastí života. Nejdůležitější charakteristikou těch, kdo slouží Bohu je čistota a dokonalost. Čisté srdce, pravdivá řeč, myšlení. Bezúhonný život pramení z uznání Boží milosti a jeho spravedlnosti. Boží milost inspiruje a umožňuje Božím služebníkům žít v bázni před Hospodinem. Nejde o to, abychom si svým jednáním získali Boží přízeň, ale abychom se vyhýbali tomu, co nás od Boha odděluje.

„Vypravujte mezi pronárody o jeho slávě“. Zpívání, chválení, přinášení darů a sdílení evangelia jsou různými projevy uctívání. Svědectví o spasení v Kristu všem národům dává chválení smysl a uctívání obsah. Důvody k uctívání se shodují s poselstvím, které máme hlásat jiným národům. Cílem evangelizace je tedy sjednotit ostatní národy s Božím lidem a spojit celé stvoření v uctívání Hospodina.

Uctívání pramení z vnitřního uznání toho, že Hospodin je Stvořitel, Král a Soudce. Zahrnuje připomínání minulých Božích činů, slavení jeho zázraků v současnosti a očekávání jeho budoucích skutků.

Když Bůh nemá radost z obětí. Příčinou nevole je rozpor mezi povrchním uctíváním a skutečnou zbožností. Bůh kárá lidi za bezbožnost a skutky nespravedlnosti, které páchají ve svém osobním životě.

Když se vytvoří propast mezi vnějšími projevy uctívání a vnitřní motivací, rituály se stanou důležitější než pravá zkušenost setkání s Bohem. Samotné přinášení obětí nestačí. K čemu by byly tyto oběti dobré, kdyby srdce těch, kteří je přinášejí, nebylo naplněno pokáním, vírou a lítostí nad spáchanými hříchy?

Podněty k zamyšlení. Mnozí z nás nechápou, co je to pokání. Litují, že se dopustili něčeho špatného, nelitují však vlastního nesprávného jednání. „Přestože Bůh nebydlí v chrámech, účastní se shromáždění svého lidu. On totiž slíbil, že když se lidé sejdou, aby vyznávali své hříchy a modlili se jeden za druhého, navštíví je svým Duchem. Dokud však ti, kdo přišli uctívat Boha, neodloží veškerou svou špatnost, bude jejich setkávání zbytečné. Ti, kdo uctívají Boha, musejí ‚ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili‘ (J 4,23).“ (PK 50; OSU 18)

 

11. Touha po Bohu na Sijónu

Jedenáctá lekce se zaměřuje na kategorii žalmů, které hovoří o Bohu a jeho vztahu k lidem, s odkazem na horu Sijón, která se stala synonymem pro Jeruzalém, a zvláště pro Boží chrám, místo jeho přítomnosti uprostřed izraelského lidu. Sijónské písně jsou radostné chvalozpěvy, které vyvyšují krásu Sijónu a svrchovanost Hospodina vládnoucího ze své svaté hory.

„Den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde … vždyť Hospodin Bůh je štít a slunce, Hospodin je dárce milosti a slávy, žádné dobro neodepře těm, kdo žijí bezúhonně“. Podle Ž 84 může člověk dosáhnout ve vztahu s Bohem jedinečného štěstí (blaha). Požehnání ze svatyně přicházejí postupně na ty, kdo slouží ve svatyni, potom na poutníky na cestě do svatyně, a nakonec na všechny obyvatele země. Očekávání poutníků, že se ve svatyni setkají s Bohem, posiluje jejich víru. Zatímco síla cestovatele pod tíhou únavné cesty obvykle slábne, u poutníků do svatyně jejich síla roste tím více, čím jsou blíže ke svatyni.

„Vyprošujte Jeruzalému pokoj“. Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdeme do Hospodinova domu! Modlitba za pokoj pro Jeruzalém je vyjádřením touhy po Božím požehnání pro místo, na kterém v minulosti přebýval – ve svatyni. Modlitba za pokoj v Jeruzalémě vyjadřuje výzvu Božímu lidu, aby žil nejen v pokoji s Bohem, ale aby tento pokoj naplnil i vzájemné vztahy. Žalm nás učí, že modlitba za dobro společenství věřících je důležitou součástí modliteb Božích dětí, protože pouze silný a jednotný Boží lid může přinést světu radostnou zvěst o Božím pokoji a spasení.

Sijón – domov všech národů. Ž 87 je hymnus oslavující Sijón jako mimořádné, Bohem vyvolené a milované město. Základ Božího chrámu je na hoře Sijónu. Na konci časů bude hora Sijón „povznesena“ nad všechny hory, což bude potvrzením, že Hospodin vládne nad celým světem. Ž 87 připomíná spasení Židů i pohanů a jejich sjednocení v jedné církvi prostřednictvím Kristovy vykupitelské služby.

Bezpečnost a klid Sijónu. Žalm 46 podává výstižný popis neklidného světa. Autor používá obrazy přírodních katastrof nebývalé intenzity a rozbouřené vody jako symboly válek ve světě. Světu zjevně chybí poznání Boha. Pokud by byl Bůh uprostřed svého lidu, lidé by prožívali pokoj. Bůh však neopouští svět ani přesto, že ho svět odmítá. Je přítomen na světě a je přítomen i uprostřed svého lidu. Bez ohledu na to, jaké bolestné a nepříjemné události se ve světě odehrávají, Bůh je s námi. Z pochopení této základní pravdy můžeme čerpat osobní naději a povzbuzení. Hospodin, je dokonalým útočištěm, a zdrojem trvalého klidu a bezpečí Sijónu. Slovo, které zdůrazňuje bezpečnost Sijónu, je „ať“. „Ať“ se svět topí v chaosu, Boží lid je v bezpečí. Bůh pozoruje nárůst zla ve světě s takovou nevolí, že jeho slovo, které stvořilo zemi, nyní způsobuje, že se země „rozplývá“. Tato zkáza však nekončí zničením světa, ale jeho obnovou.

„Jsou jako hora Sijón, nepohne se“, (ti) kdo doufají v Hospodina. Jsou přirovnáni k hoře Sijónu, symbolu vytrvalosti, pevnosti a síly. Boží děti může nejen odrazovat či zarmucovat úspěch bezbožných, ale mohou být dokonce v pokušení následovat jejich cestu. Jakkoli pevná je hora Sijón, nemůže ochránit ty, kteří od Hospodina odcházejí. Spravedliví mají neustále svobodu rozhodnout se nepoužít své „ruce k podlostem“ a nedat se po „křivolakých stezkách“. Hospodin je spravedlivý a bude soudit jednotlivce, kteří se přidají k ostatním svévolníkům.

Podněty k zamyšlení. Sijónské písně nám připomínají, abychom nikdy nezapomněli živou naději v Boží svrchovanou moc. Zpívání písní o Sijónu proto v sobě nese odhodlání udržet si a ještě posílit naději na obnovení Božího království na nové zemi. „Lidé obdaření nesmrtelností tam budou nadšeně rozjímat nad zázraky stvořitelské moci a tajemstvím zachraňující lásky. Nebude tam krutý nepřítel, který by je sváděl, aby zapomněli na Boha. Budou mít dostatek příležitostí pro rozvoj svých vloh a schopností. Přijímání nových poznatků neunaví mysl a nevyčerpá tvůrčí sílu. Bude možno realizovat nejvelkolepější díla, uskutečnit nejvznešenější tužby, splnit nejkrásnější cíle. Přesto stále zůstanou nové výšiny, které bude možné zdolávat, nové divy hodné obdivu, nové skutečnosti, které bude možno odhalovat, nové úkoly, které budou rozvíjet rozumové, duševní i tělesné síly.“ (GC 677; VDV 436.437) To je také důvod, proč mohou žalmy o Sijónu zpívat věřící všech generací, kteří touží žít v novém Jeruzalémě. Sijónské písně nás povzbuzují, abychom očekávali budoucí svět s nadějí.

 

10. Lekce z minulosti

 Mnoho žalmů má formu vyprávění o mocných Hospodinových skutcích spásy. Tyto žalmy se často nazývají „historické“. Vyzývají Boží lid, aby se poučil z dějin, a to zejména ze svých chyb a z omylů svých předků. Některé vyzdvihují minulé Boží skutky, které udělal ve prospěch Božího lidu, a posilují důvěru lidí v Hospodina. Tyto žalmy nám pomáhají vnímat naše životy jako součást dějin Božího lidu a chápat tyto dějiny jako naše vlastní. Proto bychom se měli poučit z jejich minulosti, která je v duchovním smyslu často naší přítomností.

Hospodinova neustálá věrnost. Ohlédnutí se za minulostí Izraele zdůrazňuje na jedné straně Boží věrnost a na straně druhé nevěrnost Izraele. Pohled do minulosti by měl být poučením pro budoucí generace, aby neopakovaly chyby svých předků a důvěřovali Bohu. Žalm 78 připomíná historické události izraelského národa a zároveň důsledky toho, když byli nevěrní, zejména uctíváním pohanských božstev. Největším hříchem byla nedůvěra Hospodinu. Dříve než odsoudíme minulé generace, měli bychom přemýšlet o sobě. Nezapomínejme na Boží zázraky v našich životech. Nespoléhejme na vlastní skutky. Neustále si uvědomujme Boží věrnost a milost. Lidské úsilí, které není založeno na věrnosti Bohu, je odsouzeno k neúspěchu.

Oslava Boha a připomínání minulosti. Žalm 105 připomíná klíčové události, které formovaly vztah mezi Hospodinem a jeho lidem. Zaměřuje se na smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem, týkající se zaslíbené země pro ně a jejich potomky. Slib se naplnil u Mojžíše, Árona a během dobývání Kenaanu. Připomínáním minulých Hospodinových skutků žalm posiluje naději všech generací Božího lidu, protože obdivuhodné Boží skutky v minulosti jsou zárukou neměnné Boží lásky k jeho lidu po všechny časy. Autor Žalmu 105 se snaží převyprávět dějiny izraelského národa prostřednictvím života největších patriarchů. Poukazuje na prozřetelné Boží vedení a také na to, jak patriarchové trpělivě snášeli potíže. Jejich vytrvalou věrnost Bůh bohatě odměnil. Žalm 105 zve lidi, aby následovali víru patriarchů a s důvěrou očekávali Boží vysvobození, které přijde v pravý čas. Chce-li Boží lid skutečně oslavovat Boha, potřebuje nejprve znát své dějiny. Historie nám pomáhá upevnit víru a přináší nespočet důvodů, proč chválit Boha. Výzva k věrnosti je určena každé generaci věřících.

Pokání a připomínání minulosti. Žalm 106. připomíná důležité události z dějin Izraele. Poukazuje na Boží věrnost, díky níž zachránil svůj lid v minulosti. Vyjadřuje naději, že Bůh opět projeví svému kajícímu lidu přízeň a dovede ho zpět. Prosba o vysvobození je modlitbou víry založenou na ujištění, že Bůh již v minulosti svůj lid opakovaně zachránil. Připomenutí selhání Izraelců v dějinách je v Ž 106 neoddělitelně spojeno s vyznáním hříchů a uznáním, že nejsou lepší než jejich předkové. I my bychom si měli být vědomi následků hříchu a také velikosti Boží milosti a důležitosti pokání, protože víme o Boží zachraňující milosti nejen z dějin Izraele, ale také prostřednictvím jejího zjevení v Ježíši Kristu na kříži.

Podobenství o Hospodinově vinici. Izrael je zobrazen jako réva, kterou Bůh „zasadil“ do zaslíbené země. V Ž 80 je však Boží vinice předmětem jeho hněvu. Proroci oznamují zničení vinice jako znamení Božího soudu, protože réva se zkazila a začala nést plané ovoce. Refrén 80. žalmu připomíná slova áronovského požehnání, podle nichž měl Hospodin neustále žehnat svému lidu. Bůh volá zbloudilý lid, aby se k němu vrátil. Tento koncept je úzce spojen s myšlenkou pokání a odvrácení se od hříchu.

Hospodinova svrchovanost v dějinách. Všechno, co Hospodin chce, to činí. Žalm 135 vyzývá chválit Hospodina za jeho dobrotu a věrnost projevenou ve stvoření, při záchraně Izraele při exodu a při obsazování zaslíbené země. Hospodinovy dokonalé záměry se světem začaly stvořením. Proto by měl Izrael pokorně plnit úlohu, kterou mu Bůh svěřil v souvislosti se svým plánem spasení pro celý svět.

Podněty k zamyšlení. Historické žalmy jsou svědectvím o Boží věrnosti. Každá událost v dějinách Božího lidu byla krokem jeho prozřetelnosti vedoucím ke konečnému naplnění Božího zaslíbení o Spasiteli světa v osobě Ježíše Nazaretského. Četné a často bolestivé zkoušky vedly Boží lid k pochybnostem a myšlence, že je Bůh opustil. Bůh však měl vše stále pod svou kontrolou a šlo o součást jeho plánu, protože jen on je nejvyšším Pánem dějin. Žalmy povzbuzují Boží děti v každé době, aby doufaly v Hospodina a zůstaly mu věrné. Aby Boží lid šel nebojácně vpřed, potřebuje znát fakta ze své historie. Dějiny Božího lidu ukazují, že všechna zaslíbení, která dal Bůh ve svém Slově, se naplní.

 

9. „Požehnaný, kdo přichází ve jménu Hospodina!“

Žalmy vydávají svědectví o Kristu a jeho službě. Můžeme v nich vidět téměř všechny aspekty jeho díla v plánu spasení. Různými způsoby zobrazují a předpovídají Kristův život s pozoruhodnou přesností. Mezi důležitá témata biblických žalmů patří Kristovo božství, synovství, jeho poslušnost a horlivost pro Boží chrám. V žalmech poznáváme, že on je ten dobrý Pastýř, čteme tam o zradě, jeho utrpení, nezlomených kostech, smrti, vzkříšení, nanebevstoupení, kněžství a kralování. V žalmech najdeme vše, co bylo o Kristu předpovězeno mnoho staletí předtím, než se narodil v těle.

Božský Pastýř. Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Obraz Hospodina jako pastýře a Božího lidu jako ovcí na jeho pastvě zdůrazňuje Boží vedení a trvalou péči o jeho lid a také závislost lidí na Bohu, který jediný může naplnit všechny jejich potřeby. Obraz vyjadřuje úzký vztah, protože pastýři žili se svými stády a starali se o každou ovci. Obrazy pastýře zdůrazňují, že Bůh je vlastníkem svého stáda. Králové byli považováni za pastýře svého lidu. Většina lidských králů ale neplnila požadavky kladené na pastýře. Pouze Ježíš projevil bezvýhradnou péči o svůj lid, a proto sám o sobě říká: „Já jsem dobrý pastýř.“ Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo pracuje za mzdu a ovce nevlastní, uteče od ovcí v případě hrozícího nebezpečí. Důvěrné pouto mezi Pastýřem a stádem poznáme podle toho, že stádo neomylně zná Pastýřův hlas. Boží stádo občas trpí různým trápením a soužením. Lidé to někdy vnímají jako znamení, že je s nimi Bůh nespokojen a opustil je. Dobrý pastýř však nikdy neopouští své ovečky, ani ty zatoulané. Naopak, hledá je, aby je zachránil. Toto je důležitý a silný obraz Božího vztahu k lidem. Bůh je Pastýř ochotný zemřít za své ovce a stát se v jejich prospěch obětním beránkem.

Trpící Mesiáš. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? … Volám a neodpovídáš.“  Mnohé žalmy vyjadřují mučivé pocity úplné opuštěnosti trpícího Mesiáše. Ž 22 je přímým mesiášským proroctvím, protože mnohé detaily v tomto žalmu nelze historicky spojovat s králem Davidem a dokonale odpovídají okolnostem Kristovy smrti. Mesiáš se však po svém vzkříšení stal zdrojem spásy pro Boží lid. Kristus trpěl odmítnutím od lidí, ale Bůh oslavil svého Syna tím, že ze zavrženého kamene učinil „živý kámen“, který se stal „úhelným kamenem“ Božího duchovního chrámu. Pro ty, kteří odmítnou Boží prostředek našeho spasení, se stane důvodem odsouzení.

Navždy věrný své smlouvě. Smlouva s Davidem obsahuje Boží zaslíbení věčné podpory davidovské linie a prosperity Božího lidu. Trvalost této smlouvy vycházela z Boží přísahy a z královy věrnosti Bohu. Boží hněv je projevem jeho soudu, avšak netrvá věčně. Když totiž lidé činí pokání, věčná Boží láska jim odpouští. Dokud však zůstávají v hříchu, Bůh nemůže být spokojen. Lidé cítí trpké důsledky své neposlušnosti a uvědomují si závažnost svých hříchů. Přesto se ptají: „Do kdy ještě?“ Doufají, že Boží hněv je dočasný a pomine. Obnovená naděje pramení z nového ujištění, že Bůh ve své věrnosti „pamatuje“ na svou milost.

Věčný Král. Ž 2: Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány? ²Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho: ³„Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme.“ ⁴Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu. Blaze všem, kteří se k němu utíkají! Mesiáš sedí po Boží pravici jako ten, kdo má výjimečnou a s nikým nesrovnatelnou čest a autoritu. Kristovo požehnání je zaslíbeno všem, kdo důvěřují nebeskému Králi. Boží lid se nakonec bude radovat z Mesiášovy svrchované, věčné a spravedlivé vlády.

Kněz navěky podle Malkísedekova řádu. Jako Božský Král a kněz je Kristus nadřazen všem lidským kněžím a králům. Kristus potvrzuje „lepší“ smlouvu, která je založena na Boží přísaze, ne na lidských slibech. Kristus slouží v nebeské svatyni. Jeho kněžství není ovlivněno hříchem ani smrtí, jak je tomu u lidských kněží, a proto se může za svůj lid navěky přimlouvat a přinést mu věčné spasení. Smírné dílo Krista jako dokonalého a soucitného kněze dává lidem trvalou jistotu, že budou přebývat v přítomnosti samotného Boha. Kristovo královské kněžství skoncuje s vládou zla nejen v srdcích lidí, ale i ve světě. Ježíš jako úžasný Král a kněz si nárokuje naši úplnou důvěru a poslušnost.

Podněty k zamyšlení. Žalmy odhalují jedinečné zjevení Kristovy osoby a vykupitelské služby. Ježíš je „Bůh s námi“ v našich modlitbách opuštěnosti, utrpení, ve volání po spravedlnosti a vysvobození. Nenechává nás ztracené a zoufalé, ale ukazuje nám vítěznou cestu víry. Stal se pro nás věčným Knězem a Králem, aby nás zachránil od věčné záhuby hříchu.

 

8. Moudrost pro spravedlivý život

Významným důsledkem odpuštění je nový začátek, život motivovaný vírou. Boží slovo obsahuje rady, jak žít spravedlivý život. Jejich dodržování není zákonictvím. Jde o důvěrný vztah s Bohem, který lidem přináší požehnání. Tím nejsou ochráněni před situacemi přinášejícími různá pokušení s možností podlehnout jim.  Moudrost pro spravedlivý život člověk získává během života s Bohem. Prosba, aby nás Bůh naučil počítat naše dny, odráží trvalé odhodlání být po celý život věrný Hospodinu.

„Tvou řeč uchovávám v srdci …“. Bible představuje každodenní život víry jako pouť s Bohem po cestě spravedlnosti. Je bezúhonným životem podle Hospodinova zákona, charakterizovaný rozumným a rozvážným počínáním, schopným pochopit a odlišit rozdíl mezi dobrem a zlem. Týká se to celého našeho bytí, nejen vnějších činů. Boží přikázání jsou zjevením Boží vůle pro svět. Učí lidi, jak se mohou stát moudrými a jak mohou žít ve svobodě a pokoji. „Klopýtnutí“ je obrazem morálního selhání. Jako svíce osvětluje cestu, tak nás Boží slovo chrání před pokušením a zablouděním.

„Nauč nás počítat naše dny“. Lidská existence poznamenaná hříchem je ve světle věčnosti jako pára. Lidský život doslova letí a je přirovnán k polnímu kvítí, které rychle uvadá a hyne. Krátký život je často naplněn těžkou prací a zármutkem. Lidé si uvědomují kontrast mezi lidskou pomíjivostí a věčností. Proti tomu stojí vědomí Boží péče o člověka. Bůh neprojevuje svůj spravedlivý hněv, ale opakovaně nad námi rozprostírá svou milost. Jestliže budeme činit pokání, máme naději na záchranu a získáme moudrost pro spravedlivý život. Moudrost v Bibli zobrazuje nejen inteligenci, ale také úctu k Bohu a vědomí vlastní pomíjivosti. Toto poznání nás pak vede k víře, poslušnosti a pokoře. Takovou moudrost můžeme získat jen pokáním a přijetím Božích darů odpuštění, soucitu a milosrdenství.

Hospodinova zkouška. Žalm 105 vyjmenovává životní situace, do kterých se dostal Jakob a jeho potomci. Jak předivně je vedl a zasahoval do jejich životů. Na základě jejich, ale i našich zkušeností máme důvěřovat Bohu a kráčet jeho cestou. Cílem Boží výchovy je posílit Boží děti a připravit je na naplnění zaslíbení. Odmítání Božích pokynů však vede k rostoucí vzdorovitosti a zatvrzování srdce člověka. Neposlušnost nejen zatvrzuje srdce a svědomí viníka, ale může i ničit víru druhých. To, co se jim zpočátku zdálo velmi špatné, se už postupně nezdá tak hrozné, protože to mají stále před očima, až nakonec zpochybní, zda jde opravdu o hřích, a aniž by si to uvědomovali, upadnou do stejného omylu.

Lstivé vábení zla. Žalm 141 je modlitbou za ochranu před pokušeními, která přicházejí zevnitř i zvenčí.

Jsou to nejen úklady bezbožných, ale i pokušení jednat podobně jako oni. Prvním slabým místem je sebeovládání v řeči. Rozhodneme se řídit radami spravedlivých, nebo se necháme zvábit lákadly bezbožných? V srdci se odehrává skutečný boj. Charakter pokušení je postupný, lákavý a lstivý. Nejdříve si zlo získá naše sympatie, pak začneme konat špatné skutky, a nakonec v nich najdeme zalíbení. Jen úplná závislost na Hospodinu může zajistit naše vítězství. Rozdílný konec spravedlivých a bezbožných by měl být motivací k hledání moudrosti u Boha. Ž 1,1. popisuje pokušení nechodit po Hospodinově cestě posloupností, že se člověk nejdříve řídí radami svévolníků, pak se postaví na cestu hříšníků a nakonec sedí s posměvači.

Požehnání spravedlivého života podrobně popisuje Žalm 112,1-9, nebo Žalm 128.  Klid a pokoj patří k těm nejdůležitějším z mnoha požehnání. Žalm 1 přirovnává spravedlivého ke stromu zasazenému u vody, který má krásné zelené listy a přináší ovoce. Zdrojem požehnání je pobývání v Boží blízkosti a láskyplný vztah s Bohem. Sezení pod vlastní révou a fíkovníkem je symbolem klidu a prosperity. Bezbožní jsou zobrazováni jako plevy unášené větrem, něco pomíjivého a bezcenného, bez pevného místa ani budoucnosti.

Podněty k zamyšlení. Zdá se, že v dnešní moderní době není pro nabytí „štěstí“ potřebná „moudrost“. Lidé jsou raději šťastní, než moudří. Můžeme však být opravdu šťastní, žít naplněný život bez moudrosti od Boha? Moudrost a štěstí nejsou v Písmu abstraktním pojmem, ale reálnou zkušeností. Pro mnoho lidí je Boží slovo nejen poučením, ale také zdrojem radosti. Neustálé vědomé odmítání Božích naučení brání lidem plnohodnotné uplatnění v osobním, duchovním i společenském životě. Může se zdát, že cesta bezbožných je příjemnější než cesta spravedlivých. Důležitější je, k jakému cíli nakonec dovede.   

 

7. „Velké je tvé milosrdenství“

Zaměříme se na velké téma Boží milosti a milosrdenství vůči slabým a hříšným lidem. Žalmy zdůrazňují, že lidé jsou zcela závislí na Božím milosrdenství. Z duchovního pohledu jsou chudí a nemají Bohu co nabídnout. Chápou, že všichni potřebují Boží milost. Naštěstí je jeho milosrdenství věčné a Hospodin je věrný. Volání lidí je naplněno nadějí, protože směřuje k soucitnému nebeskému Otci. Každodenní zkušenosti s Boží milostí a láskou posilují naše rozhodnutí uctívat a sloužit jedině Bohu.

„Jeho milosrdenství je věčné“. Žalm 136 vyzývá, aby lidé chválil Hospodina za jeho milosrdenství zjevené ve stvoření celé země a v dějinách Izraele. Mělo by inspirovat Boží lid, aby mu důvěřoval a zůstal věrný. Obraz Hospodinovy pevné ruky a vztažené paže zdůrazňuje účinnost Boží moci a skutečnost, že jeho milosrdenství dosahuje daleko. Žalm 136 končí zdůrazněním Boží péče o celý svět. Vybízí celý svět, aby se připojil k chvále Hospodina. Refrén „jeho milosrdenství je věčné“ se v Ž 136 opakuje 26krát, čímž ujišťuje věřící, že Hospodin se nemění.

„Stvoř mi, Bože, čisté srdce“. V duchovně nejtemnějších chvílích svého života král David otvírá své srdce před Hospodinem a prosí ho o odpuštění hříchů. Žádá Boha, aby s ním zacházel ne podle toho, co si zaslouží za svůj hřích, ale v souladu s Božím charakterem, jehož podstatou jsou milosrdenství, věrnost a soucit. Podstatou Božího odpuštění není jen „ospravedlnění“ ve smyslu právního prohlášení o nevině. Odpuštění vytváří v člověku hlubokou změnu, která zasahuje do nejvnitřnějších částí lidské bytosti. Odpuštění přináší nové stvoření. Pouze bezpodmínečná Boží milost mohla přijmout Davidovo „zkroušené a zdeptané srdce“ jako oběť a vrátit Davidovi soulad s Bohem.

„Kdo obstojí“, budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli naše nepravosti? Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. Ve 130. žalmu je zobrazena závažnost hříchu a důležitost odpuštění a naděje pro hříšníky. Velké trápení žalmisty souvisí s jeho vlastními hříchy, ale také s hříchy celého lidu. Hříchy lidu jsou tak těžké, že hrozí nebezpečí věčného odloučení lidu od Boha. Písmo hovoří o záznamech o hříších, které se uchovávají pro den soudu a o tom, že jména hříšníků byla odstraněna z knihy života. Žalmista se dovolává Božího odpuštění, které může záznam o hříších vymazat. Ví, že „hněv není podstatou Boží přirozenosti. Jeho láska je věčná. Smyslem jeho hněvu není zranit, ale spíše uzdravit člověka; ne zničit, ale zachránit svůj lid. Naši úctu k Bohu vzbuzuje vědomí, že Bůh nechce trestat naše hříchy, ale touží je odpouštět. Skutečné uctívání je postaveno na obdivu Božího charakteru lásky, ne na strachu z trestu.

Chvála vznešenému a milosrdnému Bohu. Žalmy 113 a 123 chválí Hospodinovu vznešenost a milosrdenství. Hospodinovo milosrdenství se projevuje v ochotě jednat v našem světě a zachraňovat potřebné a chudé z jejich problémů. Jeho štědrá ruka zjevně není skryta před jeho služebníky, přestože bydlí „v nebesích“. Bůh nás nekonečně přesahuje. Jeho velikost a péči proto neumíme plně pochopit a rozpoznat, ale můžeme pozorovat jeho skutky milosrdenství a soucitu. Chudí, bídní a utlačovaní mohou na vlastní kůži zažít Boží svrchovanou moc v pozoruhodných zásazích a změnách, které může učinit v jejich prospěch. Jeho oslava není omezena časem a prostorem (Ž 113,2.3). Hospodinova vznešenost a milosrdenství se nejlépe projevují v Ježíši Kristu, který byl ochoten sestoupit z nebes a ponížit se – a to až k smrti na kříži –, aby pozvedl padlé lidstvo (Fp 2,6–8). Právě pod křížem chápeme, proč je Bůh hoden našeho uctívání a naší chvály za vše, co pro nás udělal.

„Nezapomínej na žádné z jeho dobrodiní“.  Ž 103 jmenuje mnoho Hospodinových požehnání. Jak by tedy měli lidé reagovat na Boží milosrdenství? 1) Dobrořečením Hospodinu, 2) Pamatováním na všechna jeho dobrodiní. Pamatování je klíčovým aspektem vztahu mezi Bohem a jeho lidem. a odpovídat Bohu svou láskou a poslušností.

Podněty k zamyšlení. „Nechválit Boha by znamenalo zapomenout na všechna jeho dobrodiní a nevážit si Božích darů. Jen ten, kdo chválí, nezapomíná. Myslet a mluvit o Bohu ještě neznamená ho chválit. Chvála začíná tehdy, když uznáme Boží svrchovanost a jeho skutky a když odpovíme oslavou na jeho dobrotu, milosrdenství a moudrost.“ Důležitost dobrořečení za trvalé Boží milosrdenství nabývá ještě hlubšího významu, když si připomeneme, že Boží milosrdenství, je pevné a neměnné navzdory přetrvávajícímu lidskému hříchu a odboji vůči Bohu.

 

6. Hospodin povstane

Šestá lekce představí Boha, který se zastane potřebných a nastolí spravedlnost. Naše doba není jediná, v níž se rozmáhá zlo, nespravedlnost a útlak. Jedním z výrazných témat v žalmech je vyjádření Božích výhrad proti násilí a útlaku ve světě. Hospodin neprojevuje svůj hněv okamžitě. Ve své velké shovívavosti nechce, aby někdo zahynul, ale aby lidé činili pokání a změnili způsob svého života. A přestože se „čas“ Božího zásahu většinou neshoduje s lidskými očekáváními, brzy přijde den jeho soudu. Než ten den nastane, potřebujeme důvěřovat Bohu a jeho zaslíbením.

Bůh – mocný zastánce.  Ž 18,4–19: Když jsem vzýval Hospodina, byl jsem zachráněn před svými nepřáteli. Obraz Boha jako bojovníka je v žalmech častý a znázorňuje, jak rozhodně a s jakou silou Bůh reaguje na volání a utrpení jeho lidu. Odhodlání a rozsah Boží reakce by měly rozptýlit jakékoli pochybnosti, jestli Bohu záleží na trpících a jestli s nimi soucítí. Když Boží lid trpěl nebo byl zapojen do válek a zápasů, vysvobození nepřicházelo díky lidem a jejich možnostem. David chválil a slavil Hospodina jako toho, který stál za všemi jeho vítězstvími v bitvách proti nepřátelům. Bylo by snadné připsat si zásluhy za mnohé úspěchy a triumfy. On však uvažoval úplně jinak. Věděl, odkud pochází zdroj jeho síly. David nespoléhal na své vlastní schopnosti. Byl to totiž právě Hospodin, kdo bojoval za Davida a vysvobozoval ho. Kromě bojovníka, byl také dobrým hudebníkem a chválil Hospodina jako jediného Osvoboditele a Udržovatele svého lidu. Oslava Hospodina a modlitba nasměrovaná k Bohu jsou jeho zdrojem síly, která je mocnější než jakákoli válečná zbraň. Jen Bohu je třeba důvěřovat a uctívat ho.

Spravedlnost pro utlačované. Bůh projevuje zvláštní péči a zájem o různé skupiny zranitelných lidí – chudých, potřebných, utlačovaných, sirotků, vdov, vdovců a cizinců. Chudí a potřební jsou často představeni v kontextu upřímnosti, pravdomluvnosti a lásky k Bohu. Vyznávají úplnou závislost na Bohu a zříkají se jakéhokoli náznaku sebestřednosti a sebeprosazování. Pečování o potřebné je důkazem věrnosti Bohu. Zlo spáchané na zranitelných lidech patří mezi nejohavnější hříchy. Žalmy inspirují věrné, aby pozvedli svůj hlas proti každému útlaku. Věnujeme se ve svém životě pomoci chudým a potřebným? Jak jim pomáháme?

„Dlouho ještě chcete soudit proti právu?“ Vůdcové mají vykonávat své pravomoci v souladu s Boží vůlí. Jejich hlavním zájmem má být zajištění míru, spravedlnosti a péče o sociálně znevýhodněné. To je jedna z podmínek prosperity celého společenství. Co se děje, když vůdcové překrucují spravedlnost a utlačují ty, které mají chránit? V Žalmu 82 Bůh vyhlašuje své soudy nad zkaženými soudci. Bůh se ptá „lidských synů“, zda soudí spravedlivě. Tito zástupci se však příliš často – nejen v minulosti, ale i v současnosti – uchýlili ke zneužívání odpovědnosti, která jim byla svěřena. Bůh bude soudit celý svět. A Bohu se budou zodpovídat všichni lidé. Jakou autoritu máme mezi ostatními my osobně? Jednáme s lidmi spravedlivě?

„Sečti jejich nepravosti …“ Jedním z častých témat v žalmech, je prosba, aby se Hospodin pomstil těm, kteří ublížili Božímu lidu. Před samotnou pomstou ale prosí o to, aby Bůh zbavil nepřátele fyzické síly a otupil jejich „zbraně“. Žalmisté si nikdy neosobují provést pomstu sami. Nechávají odplatu výlučně v Božích rukou. Takové žalmy zaznívají i jako prorocká prohlášení o blížícím se Božím soudu. Žalmy vyjadřují Boží varování, že zlo nezůstane nepotrestáno navždy. Boží děti jsou povolány modlit se za ty, kteří s nimi špatně zacházejí, a dokonce doufat v jejich obrácení. Bůh vyzývá svůj lid, aby pozvedl hlas proti všemu zlu.

Svatyně a Hospodinův soud. Svatyně byla místem Božího soudu pomocí „náprsníku Božích rozhodnutí“. Proto mnohé žalmy zobrazují Boha na jeho trůnu ve svatyni připraveného soudit svět za jeho hřích a zlo. Svatyně zjevuje plán spasení. Bible představuje hřích jako porušení Božího mravního zákona. Svatyně je místem odpuštění hříchů a obnovy spravedlnosti, jak to naznačuje „slitovnice“ a „oběti spravedlnosti“. Bůh odpouští i trestá. Praktickým důsledkem je neustálé uvědomování si Boží svatosti a požadavků na spravedlivý život.

Podněty k zamyšlení. Žalmy jsou protestem proti lidské lhostejnosti vůči nespravedlnosti. Jsou odmítnutím zla a jeho důsledků. Žalmy vedou lidi, aby pozvedli svůj hlas proti zlu a toužebně očekávali příchod Božího království. V žalmech máme ujištění o Boží záchraně. Hospodin povstane!

 

5. Jak zpívat píseň Hospodinovu v cizí zemi?

Žalmy, o nichž budeme přemýšlet v páté lekci, mají svůj původ v obtížných životních situacích. V nich ani hluboce věřící člověk nechápe, proč je Bůh dopustil. Žalmy zaznívají v nedokonalém světě hříchu, zla, utrpení a smrti. Stvoření je neustále ohrožováno zlem. Svět je kvůli následkům hříchu stále zkaženější a země se stává pro Boží lid stále více „cizí zemí“. Realita vyvolává otázku: Jak žít život víry v cizí, nepřátelské zemi, ve zmatku způsobeném zdánlivou nepřítomností Boha. Jak si vysvětlit rozmach zla, a současně věřit, že Hospodin je svrchovaným Vládcem?

Zlé dny. Problém zla v biblických žalmech je teologický. Zničení Jeruzaléma a chrámu se považuje za potupení Boha. Otevřelo prostor, aby se pohané mohli rouhat Bohu. Představa, že by národy zaútočily na Boží dědictví (Izrael) zpochybnila důvěryhodnost Božích zaslíbení. Žalmista uznává, že příčinou všeho, co přišlo jsou hříchy lidu a neposlušnost. Přežití lidu závisí výlučně na Božím milostivém zásahu a obnovení vztahu prostřednictvím pokání a usmíření. Dnes platí stejný princip jako v minulosti. Náš hřích a úpadek způsobí nejen naše zahanbení, ale do špatného světla postaví Boha, jehož vyznáváme. Naše nesprávné činy mohou mít škodlivé duchovní účinky na naše svědectví a naše poslání. Příliš mnoho lidí se odvrátilo od víry kvůli hříšným skutkům těch, kdo vyznávají Kristovo jméno!

V bráně smrti. Modlitby za záchranu před nemocí a smrtí ukazují, že utrpení se velmi bolestně dotýká i Božích dětí. I autor žalmů může prožívat velké utrpení. Nemá sílu, chřadne, nemůže jíst, leží jako zabitý v hrobě, vypadá jako kostra pokrytá kůží, vzbuzuje odpor u svých přátel, trpí a je zoufalý. Chápe, že příčinou nemoci může být hřích, proto se odvolává na odpuštění, které přichází před uzdravením. V Žalmu 88 je Bůh obviněn z toho, že žalmistu přivedl na pokraj smrti. Přes nejodvážnější stížnosti, jeho nářek je jednoznačně aktem víry. Vždyť pokud Hospodin ve své svrchovanosti dovolil, aby do života vstoupily problémy, je to zároveň on, kdo má moc obnovit blaho ztrápeného člověka. Skutečnost, že Bůh dopouští utrpení a zároveň přináší záchranu a vysvobození, je projevem jeho svrchovanosti.

Kde je Bůh? Žalmistu trápí osobní bolest i utrpení spoluvěřících. Zdá se však, že mnohem více ho znepokojuje zdánlivý Boží nezájem o těžkosti jeho služebníků. Boží nepřítomnost pociťuje jako intenzivní žízeň v suché zemi. Cítí se vzdálen od Boha. Tyto obrazy vykreslují tísnivou situaci, ze které není úniku. Jedinou nadějí je Boží zásah. Žalmisté se rozhodli nemlčet, když Bůh mlčí. Neochvějně směřují svou modlitbu k živému a milostivému Bohu. Bůh je přítomen, i když jeho přítomnost není vidět. Boží mlčení vede žalmisty k tomu, aby zkoumali sami sebe a v pokání a pokorných modlitbách hledali Boha. Žalmy ukazují, že komunikace s Bohem musí pokračovat bez ohledu na životní okolnosti.

„Což Bůh zapomněl na slitování?“ Žalm 77 začíná prosbou o pomoc. Modlitba je plná nářku a bolestného vzpomínání na minulost. Výrazný kontrast mezi Božími spásnými skutky v minulosti a zdánlivou nepřítomností Boha v přítomnosti způsobuje, že žalmista se cítí být Bohem opuštěný. Pokud se Bůh změnil, pak žalmista nemá žádnou naději. Takový závěr se však snaží odmítnout. Ujištění, které žalmista dostává od Boha, nespočívá ve vysvětlení podstaty jeho osobní situace. Jde spíše o potvrzení Boží věrnosti a důvěryhodnosti. Žalmista vnímá Boží vedení dokonce i v situacích, kdy jeho přítomnost není lidským očím zřejmá. Žalmista vyznává, že Bůh je zároveň zjevený i skrytý, a tak chválí Hospodinovy tajemné a svrchované cesty.

Aby spravedliví nebyli pokoušeni. V některých žalmech zaznívá nářek nad blahobytem bezbožných a zároveň pochybnosti, které tato skutečnost představuje pro spravedlivé. Bezbožným se daří, oni navíc zcela otevřeně pohrdají Bohem a utlačují jiné. Věřící je v rozpacích. Klade si otázku, zda se nevzdat a nepostavit se na stranu bezbožnosti („moje kroky téměř sešly z cesty, neboť jsem jim záviděl“). Žalmista si uvědomuje, že každodenní utrpení je jen částečným kouskem mozaiky. Měli bychom proto zaměřit pohled na „konec“, kdy bezbožní budou čelit Božímu soudu.

Podněty k zamyšlení. Písmo ukazuje, že součástí víry není jen důvěra a jistota, ale také nejistota a napětí. Tváří v tvář zlu a zdánlivé nepřítomnosti Boha mohou být pochybnosti téměř nesnesitelné. Přestože žalmisté prožívají ve vztahu k budoucnosti nejistotu, jejich víra v Boží neochvějnou lásku a věrnost zůstává pevná. Tyto příležitosti způsobují, že žalmisté zkoumají sami sebe, připomínají si úžasné Boží skutky spasení a hledají Boha v pokání a pokorné modlitbě. V tomto bychom měli následovat jejich příklad.

 

4. Hospodin slyší a vysvobozuje

Při čtvrtém zamyšlení nad Žalmy se podíváme, jak představují Boha, který je nám velmi blízký a který se o nás s láskou zajímá. Je osobním Bohem, který se sklání k lidem a udržuje s nimi vztah. Bůh je blízko svému lidu a svému stvoření na nebi i na zemi. Žalmy zdůrazňují, že Hospodin je živý Bůh, který jedná ve prospěch těch, kdo ho vzývají.

Tobě nezůstala skrytá jediná z mých kostí. Možno jsme chtěli někdy někomu pomoci, ale vůbec jsme nevěděli, co vlastně potřebuje. Na rozdíl od nás má Bůh dokonalé poznání o potřebách všech lidí. Boží poznání se týká celé existence, času, vnitřního prožívání i prostoru. Dokonalé Boží poznání jednotlivce souvisí s tím, že má o každého člověka osobní zájem. Ve vesmíru neexistuje místo, kde bychom mohli být mimo Boží dosah. Skutečnost, že Bůh nás zná a zkoumá nás, vede žalmistu k vděčnosti.

Ujištění o Boží péči. Hospodin se v Písmu zjevuje jako živý Bůh, který jedná ve prospěch těch, kdo ho vzývají. Žalmista vyznává, že žádná životní okolnost neunikne svrchované Boží vládě. Proto jsou slova žalmisty naplněna nadějí, a to i když prožívá zoufalství a bezmoc. Autor má jistotu, že „pomoc mu přichází od Hospodina“. Pomoc se týká: 1) životní cesty člověka; 2) „… nedříme a nespí ten, jenž tě chrání“ je obrazem Hospodina, který neusne, neustále bdí a je připraven jednat ve prospěch svých dětí; 3) „Hospodin je tvůj ochránce, je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc“. Výraz „stín“ připomíná oblakový sloup, který poskytuje fyzické i duchovní útočiště; 4) Hospodin je „po pravici“ – vyjadřuje Boží blízkost a skutky ve prospěch lidu; 5) „Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky“. Poetickými obrazy autor podtrhuje komplexní a neustálou Boží péči.

Hospodin je útočištěm v soužení. Hospodine, utíkám se k tobě, kéž nejsem na věky zahanben (Ž 31). Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Do života žalmisty vstupují různé problémy. V tu chvíli je mu Hospodin útočištěm v každém neštěstí. Důvěra je záměrná, uvážená volba uznat za každých okolností Boží vládu nad vlastním životem. Pokud důvěra nefunguje ve chvílích neštěstí, pak nebude fungovat ani jindy. Žalmista mluví o Hospodinu jako o „úkrytu“, „útočišti“, „pevné tvrzi“, „křídle“, „pavéze“, „krytu“ a nachází u „Nejvyššího svůj domov“. Tyto obrazy představují v žalmistově kultuře bezpečné místo.

Obránce a vysvoboditel. Žalm 114 používá poetický popis vysvobození Božího lidu z egyptského otroctví. Vysvobození z Egypta je považováno za symbol Boží moci zachránit svůj lid. Apoštol Pavel vnímá příběh vysvobození z Egypta jako symbol spasení v Ježíši Kristu. Bůh jako svrchovaný vládce nad přírodními silami měl moc zachránit svůj lid. Přírodní a lidské síly, stály proti Izraeli na jeho cestě do zaslíbené země. Bůh je však vládcem nade vším. Pro mnohé je cesta do nebeského Jeruzaléma ve všech dobách a na všech místech plná nebezpečí. V žalmech nacházíme povzbuzení: „Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přichází pomoc. Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi“. Hospodinovy úžasné skutky ve prospěch jeho lidu by měly vést celou zemi k „chvění“ ve smyslu respektu a uctívání.

Pomoc ze svatyně. Motivy duchovního a fyzického útočiště nacházíme zejména v kontextu svatyně. Poskytuje útočiště utrápeným a je místem pomoci, bezpečí a záchrany, protože ve svatyni osobně přebývá Hospodin. Bezpečí poskytuje Boží přítomnost, ne chrám jako pevná budova (podobně obraz hory Sión). Svatost Božího příbytku vede žalmisty k uznání, že všichni lidé jsou hříšní a nikdo si nezaslouží Boží přízeň. Vyznává, že základem záchrany je Boží věrnost a milost. Nic, co pochází z nás, nám nedává před Bohem žádnou zásluhu. Lidé mohou prosit o jistotu záchrany pouze tehdy, když budou prostřednictvím pokání a přijetí milosti a odpuštění ve správném vztahu s Bohem. Služba ve svatyni představovala spasení, které má svůj původ v Ježíši.

Podněty k zamyšlení. Žalmy posilují naši víru v Boha, který je spolehlivým a nezpochybnitelným útočištěm pro ty, kteří odevzdají svůj život do jeho mocných rukou. S některými žalmy můžeme mít občas osobní problém v situacích, kdy jejich zaslíbení nejsou v souladu s tím, co právě prožíváme. Tehdy se musíme naučit důvěřovat v Boží dobrotu, která se nejmocněji zjevuje na kříži. Některé žalmy mohou být zneužity k podpoře falešné naděje. Ježíšova odpověď na satanovo převrácené použití textu ukazuje, že důvěra v Boha nesmí být zaměňována s pokoušením Boha nebo s opovážlivou žádostí, aby Bůh udělal něco, co je v rozporu s jeho vůlí.

 

3. „Hospodin kraluje“

Žalmy velmi jasně podporují víru ve svrchovanou Boží vládu. Bůh stvořil a udržuje vše, co stvořil. Je svrchovaným Králem nad celým světem a jeho vláda je založena na právu a spravedlnosti. Jeho zákony a ustanovení jsou dobrá a vedou k životu ty, kteří je dodržují. Hospodin je spravedlivý Soudce a udržuje řád světa tím, že odměňuje spravedlivé a trestá bezbožné. To vše však činí ve svém čase, ne podle našich představ a přání.

„Hospodin je Bůh, on nás učinil“. Při zdůraznění Hospodinovy svrchovanosti hraje v žalmech klíčovou roli stvoření. Nebesa zřetelně „vypravují o Boží slávě“. Hospodin nemá počátek ani konec. Je věčný a převyšuje všechna pohanská božstva, která jsou jen dílem „lidských rukou“. Několik žalmů zobrazuje Boží moc nad přírodními silami, o kterých jiné národy věřily, že jsou božstvy. Kraluje nad celým stvořením a je svrchovaný ve své moci a důstojnosti. O Boží lásce svědčí i stvoření. Všechno, co existuje, vděčí za svou existenci Bohu, který život také udržuje. Pojem „jeho lid“ odhaluje Boží touhu po blízkém vztahu s lidmi. Jedině Hospodin je hoden uctívání a důvěry. Mnohé žalmy vyzývají celou zemi, moře a vše, co je v něm, a všechno, co dýchá, aby všichni společně s radostí chválili Hospodina.

„Hospodin kraluje“. Skutečnost, že Hospodin je Stvořitel, je neoddělitelně spojena s tím, že Hospodin je také svrchovaný Vládce. Různé metafory vyvyšují Královu moc a nádheru. Vyjadřují jedinečnou Boží velikost, která převyšuje lidské chápání. Hospodinova vláda se projevuje v jeho díle stvoření, spasení a soudu. Hospodin kraluje nad celým světem. Boží království je věčné a nic se mu nevyrovná v moci a majestátnosti. Hospodinova vláda je založena na milosrdenství a spravedlnosti. Stvořenému světu přináší pořádek a stabilitu. Tato vláda spojuje nebeské i pozemské bytosti v oslavě Boha. Mnohé žalmy ukazují, že celé lidstvo uznává svrchovanou Boží vládu. Pravdou však je, že zdaleka ne všichni lidé, natož vládci, Boha uctívají a přijímají jeho panování. Hospodinově vládě neustále vzdorují bezbožní, kteří ho odmítají, vysmívají se mu a utlačují jeho lid.

„Jen Bůh je soudce“. Jako svrchovaný Král je Hospodin i Zákonodárcem a Soudcem. Bezbožní neustále ohrožují spravedlivý řád, který Bůh na světě ustanovil. Hospodin však bude svět soudit, a nakonec ukončí vládu zla. Žalm 75 poukazuje na neodvolatelné zničení bezbožných, konec jejich moci a vlády. Bůh sám určí, kdy uskuteční svůj soud na konci časů. Součástí Hospodinova soudu je zkoumání srdcí lidí. Vykonání Božího soudu nad světem předchází jeho posuzování života lidí a hledání těch, kteří mohou být zachráněni. Prostřednictvím soudu Bůh obhajuje spravedlivé a rozhoduje o osudu bezbožných.

„Věčně pamatuje na svou smlouvu“. Bůh uzavřel věčnou smlouvu se svým lidem, se svým vzácným vlastnictvím. Hospodin aktivně jednal a jedná, aby jej zachoval v bezpečí. Odpouští lidem hříchy, učí je, žehná jim a posiluje je. Boží soudy mají obrátit lidi ke spravedlnosti a ukázat, že Bůh o ně pečuje. Žalm 105 ukazuje, že Hospodin byl během celých dějin věrný smlouvě, kterou uzavřel s Izraelem. Ve všem, co se stalo, v dobrém i špatném, byl Bůh přítomen. V souladu se smlouvou je Izrael vyzýván, aby zůstal věrný a dodržoval Boží zákony. Boží lid je také povolán vydávat svědectví o Bohu, protože si Bůh přeje, aby se všechny národy připojily k jeho lidu.

„Spolehlivá jsou Tvá svědectví“ Skutečnost, že Hospodin vládne ve světě jako svrchovaný Stvořitel, Král a Soudce, se projevuje ve spolehlivosti jeho svědectví. Jsou „naprosto věrná“, odrážejí stálost, trvalost a neměnnost nejen Hospodinovy vlády, ale i světa, který Bůh stvořil a udržuje. Boží zákony jsou neměnné a nezničitelné. Boží věrnost zaručuje neměnný charakter jeho vlády a zároveň žádá od lidí odpověď důvěry a poslušnosti. Nedostatek spravedlnosti ve světě žalmy poeticky popisují jako otřesy samotných základů země. Boží zákon učí, jak spravedlivě žít, aby člověk obstál. Spravedliví se nemusí znepokojovat, protože jsou pevně zakořeněni v Božím zákoně, který poskytuje stabilitu a bezpečnost. Máš pozitivní zkušenosti s dodržováním Božích zákonů, pravidel a svědectví?

Podněty k zamyšlení. Tento týden jsme se při našem studiu zaměřili na některé klíčové popisy Boha a jeho jednání, který tvoří základy světa a dělá ho pevným a bezpečným. Boží postavení a dílo, které koná, charakterizují i jeho další jména a tituly jako: Pastýř, Skála spásy a Otec. Ve světě můžeme prožívat jistotu a bezpečí, protože Bůh je svrchovaný a věrný ve všem, co říká i co dělá. Při našem studiu čtěme žalmy ve světle Božího charakteru lásky a milosti. 

 

2. „Nauč nás modlit se“

Někteří křesťané jsou přesvědčení, že pouze spontánní modlitba formulovaná vlastními slovy je skutečnou modlitbou. Když učedníci požádali svého Učitele, aby je naučil modlit se, dostali vzor pro své i naše modlitby. Uprostřed Písma se nachází celá kniha modliteb – Kniha žalmů. Vidíme, jak se modlili ve starověku, a jsou pro nás inspirací, jak se modlit dnes. Žalmy měly vliv na Ježíšovy modlitby.   

Žalmy jako součást modliteb. Čtěme pravidelně žalmy, postupně, nebo podle situace, v které se právě nacházíme. Jak bychom tedy měli žalmy číst? Nejprve si žalm přečtěme, potom o něm přemýšlejme, a nakonec se jeho slovy můžeme modlit. Zaměřme se na způsob oslovení Boha, důvod modlitby nebo na podobnost naší situace s žalmistovou zkušeností. Nevede nás žalm někdy k tomu, abychom poopravili své postoje nebo falešné naděje? Jakou inspiraci přináší text pro naše vlastní modlitby? Jaký význam mohou mít tyto modlitby pro mě, pro sborové společenství a pro celý svět? Pokud žalm odpovídá situaci někoho známého, modli se za něho. 

Důvěra v nesnázích. Všichni křesťané znají a zažili chvíle zoufalství a utrpení. I my jsme se nejednou zoufale ptali, co dělá Bůh a proč dovoluje, aby se v našem životě odehrávaly těžkosti, a dokonce i tragédie. Při výběru žalmů jsme často jednostranní. Některým textům, slovům a pocitům vyjádřeným v žalmech se záměrně vyhýbáme. Podobně jednáme i při našich modlitbách. Neschopnost, neochota nebo strach přistoupit k Bohu a vyjádřit v modlitbě upřímně a otevřeně své pocity a myšlenky nás často nechává v zajetí naší bolesti a zatrpklosti. Brání nám to také přiblížit se k Bohu s důvěrou a odvahou. Modlíme-li se však prostřednictvím biblických žalmů, můžeme prožívat jistotu, že nemusíme popírat nebo upravovat své pocity a emoce.

 Žalm zoufalství. Při modlitbě vedené myšlenkami inspirovaných žalmů mohou věřící bez obav vyjádřit své vnitřní pocity. Slova Žalmu 22 jsou známá, protože je vyslovil samotný Ježíš na kříži. Ukázal tím, jak důležité byly žalmy v jeho životě. Uprostřed všeho utrpení a zkoušek však nepřestal zároveň vyjadřovat svou víru v Hospodina a odhodlání ho chválit. Tím nám pomáhají vírou vidět čas, kdy se náš život obnoví Boží milostí. Posun od nářků ke chvále můžeme pozorovat v mnoha žalmech. Tento pohyb naznačuje duchovní proměnu, kterou věřící zažívá, když v modlitbě dostává Boží milost a útěchu.

Od zoufalství k naději. Každý věřící může občas prožívat období, kdy se mu Boží přítomnost zdá být velmi vzdálená a klást si otázku: „Jak je možné, že se nám to stalo?“ Někdy se do složitých situací dostáváme pro naše hříchy, jindy však trápení přichází bez zjevného důvodu. Beznaděj a pocit opuštěnosti někdy hraničí s rouháním. Vždyť Bůh nás nikdy neopouští. Běžné chybě spočívající v zaměření se na sebe se vyhneme tím, že se vědomě rozhodneme důvěřovat Boží vykupitelské moci. Pokud bychom žalmy jen bezmyšlenkovitě opakovali bez hlubšího pochopení jejich významu, nepřineslo by to do našeho života skutečnou změnu. Když se modlíme slovy žalmu, měli bychom prosit Ducha svatého, aby nám dal sílu jednat tak, jak nás tento žalm vede. Žalmy jsou Božím slovem. Jejich hlavním cílem není informovat nás o pocitech autora, ale formovat náš charakter a naše jednání.

„Navrať se k nám!“ Žalmy nářků se obecně chápou jako modlitby lidí, kteří prožívají těžká období v oblasti tělesné, duševní nebo duchovní (nebo – jak to často bývá – ve všech najednou). To však neznamená, že bychom se těmto žalmům měli v době, kdy takové situace neprožíváme, vyhýbat. Přesto mohou být žalozpěvy užitečné i pro věřící, kteří právě neprocházejí zkouškou a trápením, protože 1) mohou pomoci si uvědomit, že utrpení je součástí všeobecné lidské zkušenosti a že vstupuje do života spravedlivých i bezbožníků 2) nás učí soucitu s trpícími. Přemýšlejme o tom, kdo z našeho okolí potřebuje právě teď nejen naše modlitby, ale také pomocnou ruku. Jak mu můžeme pomoci?

Podněty k zamyšlení. E.G.Whiteová popisuje Davidovy kající žalmy jako jazyk jeho duše. Modlitby vyjadřovaly pravou povahu jeho smutku nad hříchem. Vyzdvihuje také Ježíšův zvyk – modlil se slovy žalmů v době pokušení a skličujícího strachu. Slova duchovních písní často otevírají v naší duši prameny pokání, víry, naděje, lásky a radosti. Když se modlíme a zpíváme žalmy, ztotožňujeme se s vytrvalostí, smělostí, odvahou a nadějí žalmistů. Žalmy mohou obohatit naše společné modlitby.

 

1. Jak číst biblické žalmy

Žalmy byly po mnoho staletí modlitební knihou a zpěvníkem pro židy i křesťany. A přestože v žalmech znějí lidská slova adresovaná Bohu, mají svůj původ u Boha, který inspiroval jejich myšlenky. Sám Bůh k nám v žalmech promlouvá. Ježíš, apoštolové a pisatelé Nového zákona citovali žalmy a mluvili o nich jako o „Písmu“. Jsou Božím slovem stejně, jako kniha Genesis a list Římanům. Žalmy byly napsány formou hebrejské poezie. Ačkoli je poselství žalmů univerzální, odráží se v nich život Izraelců a reflektují různé dějinné události.

Zpívejte Hospodinu žalmy. Tehdy nařídil David poprvé, aby Asaf a jeho bratří vzdávali Hospodinu chválu. Od té doby autoři psali žalmy pro různé příležitosti – sborový zpěv, poděkování za vysvobození, posvěcení chrámu, při náboženských svátcích, ke dni odpočinku, díkůvzdání, oslavě Boha. Zpívaly se jako chvalozpěvy při chrámové bohoslužbě. „Poutní písně“ se tradičně zpívaly během putování do Jeruzaléma v době tří hlavních výročních slavností. V hebrejské Bibli nese Kniha žalmů název Tehilim a znamená chvály. Naše pojmenování Žalmy je odvozeno z řeckého slova psalmoi.

Poznáváme žalmisty. Nejznámějším autorem žalmů je David. Napsal jich téměř polovinu. Další žalmy složili Asaf, Korachovci, Šalomoun a Mojžíš. Žalmy vyjadřují touhu po Bohu, potřebu chválit Boha, prosbu o pomoc, radost z přebývání v Božím příbytku. Duch svatý inspiroval žalmisty a používal jejich talent a obdarování ve službě Bohu a společenství víry. V žalmech se odráží mnoho z toho, co prožíváme i my dnes. Žalmy obsahují široké spektrum témat – od bolesti a těžkostí až po chválu a radost. Žalmisté volali k Bohu, aby je zachránil a aby mohli zakusit jeho nezaslouženou přízeň. Oslavovali Boha za jeho věrnost a lásku a slibovali mu svou neochvějnou oddanost. Žalmy jsou tedy svědectvím o Božím vykoupení a znamením Boží milosti a naděje. Zprostředkovávají Boží zaslíbení všem, kteří vírou přijímají jeho dar odpuštění a nového života. Zároveň se však nesnaží zakrývat nebo zlehčovat bolest, obtíže a utrpení, které vládnou v padlém světě.

 Píseň do každé situace. Žalmy přibližují společenství věřících celou škálu příležitostí a lidských zkušeností, jakými jsou např. 1) Chvalozpěvy – vyvyšují Boha za jeho majestátnost a stvořitelskou moc, jeho královskou vládu, soud a věrnost; 2) Děkovné žalmy – hluboká vděčnost za velká Boží požehnání; 3) Nářky – volání k Bohu v prosbě o vysvobození z problémů; 4) Žalmy moudrosti – praktické pokyny pro spravedlivý život; 5) Královské žalmy – poukazují na Krista, který je svrchovaným Králem a Vysvoboditelem Božího lidu; 6) Historické žalmy – připomínají minulost Izraele a zdůrazňují Boží věrnost a nevěrnost Izraele. Vliv na čtenáře zajišťuje 1) paralelizmus 2) obrazy a symboly 3) protiklady a hry se slovy.

Inspirované modlitby. Žalmy jsou Bohem inspirované modlitby a chvály, a proto se v nich Hospodinův hlas spojuje s hlasem jeho lidu. Žalmy se tak stávají intenzivní komunikací s Bohem. Žalmisté oslovují Boha velmi osobně „můj Králi“ a „můj Bože“. Některé žalmy vycházejí z konkrétních historických událostí a zkušeností autorů a Izraele jako národa, nebo se na ně odvolávají. Přesto duchovní hloubka biblických žalmů oslovuje v různých životních situacích, které překračují kulturní, náboženské, etnické a rodové hranice. Při čtení žalmů zjišťujeme, že vyjadřují naději, chválu, strach, hněv, smutek i bolest – tedy všechno, co prožívají lidé na celém světě, v každé době, bez ohledu na okolnosti. Žalmy nás oslovují jazykem našich vlastních zkušeností.

Svět žalmů. Mnoho žalmů vyjadřuje, jak důležité místo v jejich životě zaujímal Bůh. Ústřední postavou biblických žalmů je Hospodin. Autoři se snaží v modlitbě a chvále předat Bohu vše, co prožívají. Bůh je svrchovaný Stvořitel, Král a Soudce celé Země. On je Dárcem všeho a pečuje o své děti. Bůh je základem existence celého stvoření a stojí i v centru našeho uctívání. Projevy zbožnosti, které popisují žalmy, se v mnohém zásadně liší od uctívání, jak je chápeme dnes. V biblické kultuře byla bohoslužba přirozeným a nedílným centrem života celého společenství. Proto vše, co se odehrálo v životě Božího lidu – dobré i špatné –, se nutně odrazilo i v bohoslužbě.

 Podněty k zamyšlení. 150 žalmů je rozděleno do pěti knih. Většina žalmů se pojí s obdobím kralování Davida, ale sbírka žalmů se během následujících staletí postupně rozrůstala. Reflektuje tak období rozděleného království, exilu a poexilního období. Je možné, že hebrejští písaři pod vedením Ezdráše spojili stávající menší sbírky žalmů do jedné knihy, když usilovali o obnovu chrámu a bohoslužeb.