Shrnutí úkolů sobotní školy 3.čtvrtletí 2021     

autor Ján Petrovič

 

2. Putování pouští – neklid a nespokojenost

Budeme se věnovat příkladům neobvyklého lidského neklidu, jehož příčinou byla hříšnost padlých lidských bytostí, které nehledaly odpočinek u toho, který jediný může dát pokoj všem, kteří k němu přicházejí poslušně a s vírou.

Nespokojenost na poušti. Izraelci se po roce putování do Kanaánu cítili zmatení a nešťastní. Toužili vstoupit do zaslíbené země. Byli svědky Boží přízně a znamení jeho přítomnosti. Ale už na prvním místě, na které dorazili, se jich zmocnila nespokojenost a začali reptat. Příčinou nespokojenosti byl nedostatek masa a pochutin.  Vzpomínali na jídlo, ale zapomněli na otroctví, útlak a útrapy. Bůh ví o našich potřebách. Izraelitům nasytil touhu po mase. Ve skutečnosti nešlo o maso. Předmět hněvu je často jen spouštěčem, nikoliv samotnou příčinou konfliktů. Hluboko v našem nitru je v nepořádku něco, co ovlivňuje naše nejdůležitější vztahy. Izraelci se bouřili proti Božímu vedení.

 Nakažlivá nespokojenost. Mirjam a Áron měli úplně jinou představu o tom, kdo by se měl stát ženou jejich bratra. Projevovali se nepřívětivě vůči lidem, kteří byli „jiní“. Ve skutečnosti šlo jen o záminku. Áronovi a Mirjam bylo proti srsti, že je jejich Bůh jaksi obešel s darem proroctví. Bůh reagoval okamžitě a nenechal žádný prostor pro případné dohady. Prorocký dar není nástrojem pro nárokování většího podílu na moci. Mojžíš se naučil, jak nesmírně je závislý na Bohu. Trest malomocenství dopadl na Mirjam, ale týkal se i Árona. Hospodin vyslyšel Mojžíšovu modlitbu a Mirjam uzdravil.

 Nespokojenost jako začátek vzpoury. Dvanáct průzkumníků podalo zprávu o zemi. Jednotliví vyzvědači vnímali situaci v Kanaánu rozdílně. Hlasy pochybovačů získaly většinu. Srdce Izraelců byla naplněna neklidem a nespokojeností. Upadli do agónie hněvu, bolesti a znechucení. Když máme v srdci neklid, je pro nás velmi těžké, jít ve víře vpřed. Situace se zhoršovala. Jozuova a Kálebova slova ostatní neposlouchali a chtěli je ukamenovat. Nespokojenost vede ke vzpouře a vzpoura nakonec vede k smrti. Celé shromáždění bylo oklamáno. Zrádci vykonali své dílo. Kdyby byli pouze dva muži přinesli špatnou zprávu, stejně by se raději chopili rady těch dvou. Bůh jasně řekl, že ačkoli hněv Izraele byl namířen vůči Jozuovi a Kálebovi, ve skutečnosti šlo o vzpouru proti Nejvyššímu.

 Přímluvce.  Mojžíšova reakce je předzvěstí Přímluvce, který se o čtrnáct století později bude modlit za učedníky. Teologové vidí v Mojžíšově jednání předobraz Krista a jeho přímluvné služby. Mojžíš se obrací na Hospodina s prosbou o odpuštění. Milost vítězí nad vzpourou a nespokojeností. Odpuštění nabízí nový začátek.

Víra nebo troufalost? Izraelci řekli: „Jsme připraveni vystoupit k místu, o němž Hospodin mluvil. Víme, že jsme zhřešili“. Nabyli přesvědčení, že pokud přece jen udělají to, co měli udělat na začátku, odčiní svou nevěru a zbaví se Božího trestu. Bezprostředním následkem jejich troufalého jednání bez Boží podpory a Mojžíšova vedení však bylo zklamání a smrt. Tak to končí vždy, když se člověk ve věcech víry rozhodne jednat troufale a na vlastní pěst. Apoštol Pavel nastínil paralelu mezi putováním Izraelců po poušti a životem Božího lidu před druhým příchodem Ježíše Krista. Poušť měla a má různé podoby. Podobně jako Izraelci, ani my neumíme najít klid a uspokojení hledáme na nesprávných místech.

 Podněty k zamyšlení.  „Zdálo se, že nyní upřímně činí pokání. Rmoutili se však spíš nad důsledky svého špatného jednání než nad svou nevděčností a neposlušností. Když zjistili, že Hospodin je ve svém rozsudku neoblomný, jejich vlastní vůle opět získala navrch a oni prohlásili, že se nevrátí zpět do pouště. Hospodin vyzkoušel jejich zdánlivé podřízení se a ukázal jim, že není opravdové. Jejich srdce se nezměnila a čekali jen na nějakou záminku k nové vzpouře. Pociťovali lítost nad odsouzením. Jejich smutek nebyl projevem pravého pokání a nemohl zvrátit rozsudek. Celou noc strávili naříkáním a k ránu se rozhodli, že svou zbabělost napraví. Když je Bůh vyzýval, aby šli kupředu a obsadili zemi, odmítli. A teď, když jim nařídil, aby se stáhli, znovu se vzbouřili.“ (PP 289; NUD 182)

„Víra nemá nic společného s opovážlivostí. Pravá víra člověka před opovážlivostí chrání. Satan se snaží nahradit víru opovážlivostí. Víra se spoléhá na Boží zaslíbení, vede k poslušnosti a nese ovoce. Opovážlivost se také dovolává Božích zaslíbení, ale využívá jich k ospravedlnění hříchu. Pravá víra si nikdy nečiní nárok na Boží milost, aniž by plnila podmínky, za kterých ji Bůh uděluje. Pravá víra se zakládá na Božích zaslíbeních a ustanoveních.“ (DA 126; TV 77)

 

  1. Život v jednom kole

Znakem dnešní doby je:  24-7. Jak můžeme najít klid v tomto spěchu a ruchu?

 Osnova lekce

Kdo: Hospodin vytvořil podmínky pro to, abychom mohli vyváženě vykonávat svou práci i odpočívat.

Co: Stvořitel do času cyklicky zabudoval dva prvky – sobotu a střídání dne a noci – a nabídl nám tak prostor k odpočinku.

 Starý zákon používá slovo odpočinek v mnoha významech.

Proč: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“. Někteří lidé mohou být zaneprázdněni prací pro Boha tak, že nemají kdy odpočívat. Unavenému nejlépe pomůžeme tím, že uděláme část práce za něj.

 rtel „nebudeš mít stání“, může být často důsledkem hříšného jednání a neposlušnosti. Útěkem z Boží přítomnosti přicházíme o schopnost najít klid a prožít spočinutí v Bohu.

Vrcholným projevem zbožnosti není neustálá činnost a vychloubání, co všechno jsme udělali pro Pána. Nepřeceňujme své plány a metody práce, více se modleme, buďme závislí na Bohu, a nehledejme záchranu v nadměrném pracovním úsilí.

Vše se odehrává rychleji, neustále spěcháme a přesto nemáme dostatek času na odpočinek.

Neustálý tlak, abychom drželi krok, byli neustále k dispozici může vést k vyčerpanosti a opotřebení – tělesnému, duševnímu i duchovnímu.

Život v jednom kole

Charakteristickým znakem dnešní společnosti je 24-7. Naše životy se řídí dopravními kolonami, délkou pracovní doby, návštěvami u lékaře, online rozhovory, nákupy a školními povinnostmi. Neustálý shon a stále nové povinnosti nás mohou snadno přivést k tomu, že zapomeneme na to nejpodstatnější. Jak můžeme najít klid v tomto spěchu a ruchu? Osnova lekce je jednoduchá: Kdo – Co – Proč?

Sobota – Boží dar lidem. Bůh stvořil den odpočinku dříve, než byl kdokoli unavený. Má to být den zastavení, během kterého prožijeme radost ze života, kdy nepracujeme, ale žijeme. Bůh vetkal sobotní odpočinek do koloběhu času, abychom každý sedmý den oslavovali Stvořitele a odpočinuli si. Díky moderním technologiím a vymoženostem bychom měli být méně tělesně unavení, ale i dnes je skutečný odpočinek nedostatkovým zbožím. Bez ohledu na to, co všechno se nám podaří zvládnout, vždy se před námi vynoří nějaká další povinnost. Stvořitel věděl, že budeme potřebovat odpočinek – tělesný i duševní. I proto do času cyklicky zabudoval dva prvky – sobotu a střídání dne a noci – a nabídl nám tak prostor k odpočinku.

Znavený člověk a soucitný Bůh. Velmi znepokojující je i problém „emočního vyčerpání“. Nedostatek spánku, stres a citové problémy snadno způsobí pocit sklíčenosti a úzkosti. Během let před zničením Jeruzaléma Babyloňany prožívali lidé velmi neklidné časy. Báruk měl mnoho důvodů k tomu, aby se cítil znechucený a emocionálně zničený. Báruk však mohl ve všem utrpení spatřit paprsek světla. Bůh ochrání jeho život i uprostřed zničení, vyhnanství a ztráty.

 Odpočinek ve Starém zákoně. Každý člověk čas od času potřebuje zastavit a odpočinout si, tělesně i duševně. I když nás Bůh stvořil pro aktivní život, naše aktivita má být přerušována odpočinkem. SZ používá slovo odpočinek ve významu „zastavit se v práci, odpočinout si, vzít si volno, mít pokoj, cítit úlevu, uklidnit se, mít klid od války (mír), ale i lehnout si, spát v souvislosti se smrtí.“. Ve varování před neposlušností zaznívá, že ve vyhnanství Izrael „nebude mít klid“. Teologický koncept odpočinku je široký. Odpočinek nás ovlivňuje tělesně, společensky i citově a neomezuje se jen na sobotní den.

 Odpočinek v Novém zákoně. V Novém zákoně se odpočinek objevuje u Mt. 11,28. ve významu „odpočinout, oddechnout si, osvěžit“. U Lk. 23,56. ženy „zachovaly sobotní odpočinek“. Označuje i „pokojný život“ nebo někoho, kdo nic nenamítá, a proto je klidný. V listu Židům se mluví o Božím odpočinku v sedmý den stvoření. Slova „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“ (Mk 6,31) jsou vyzvou k odpočinku. I dnes mohou být někteří lidé příliš zaneprázdněni prací pro Boha, příliš unaveni, a tak zaujati svým cílem, že nemají kdy odpočívat. Potřebujeme si chránit své tělesné a duševní zdraví – mimo jiné i dostatkem plánovaného odpočinku. Jak bychom mohli pomoct někomu, kdo je vyčerpaný z množství práce pro Boha? Nejlépe tak, že mu pomůžeme udělat část práce.

 Neklidný tulák. Ortel „nebudeš mít stání“, byl důsledkem Kainova hříšného jednání a neposlušnosti. Útěkem z Boží přítomnosti přicházíme o schopnost najít klid a prožít spočinutí v Bohu. Hlad po Boží milosti se pak snažíme naplnit věcmi, vztahy nebo hektickým životem.

Podněty k zamyšlení. „Rabíni se domnívali, že vrcholným projevem zbožnosti je neustálá činnost. Zakládali si na okázalém předvádění své náboženské oddanosti. Tím se odvraceli od Boha a utvrzovali se ve své nadutosti. I nám dnes hrozí stejné nebezpečí. Rozsah Božího díla se úspěšně rozrůstá a mohlo by se stát, že přeceníme své plány a metody práce, budeme se méně modlit a naše víra bude upadat. Stejně jako učedníkům i nám hrozí, že zapomeneme na svoji závislost na Bohu a budeme hledat záchranu v nadměrném pracovním úsilí. Musíme stále hledět na Ježíše a uvědomovat si, že dílo postupuje díky jeho moci. Máme sice usilovně pracovat pro spasení druhých, ale musíme si také najít čas k zamyšlení, na modlitby a studium Božího slova. Dobré výsledky přinese jen dílo provázené modlitbami a posvěcené Kristovou zásluhou.“ (DA 362; TV 250)

Neustálý tlak, abychom drželi krok, byli neustále k dispozici (osobně nebo online) a žili podle požadavků, které nejsou ani realistické, ani Bohem dané, může vést k vyčerpanosti a opotřebení – tělesnému, duševnímu, a dokonce i duchovnímu.

Vše se dnes odehrává rychleji než v minulosti. I tak neustále spěcháme a nemáme dostatek času na odpočinek.

 


13. Požehnání nové smlouvy

 Smlouva definuje Bohem stanovený způsob na vykoupení padlého lidského pokolení. Vrcholem smluvních zaslíbení je věčný život na nové zemi. Některá z požehnání můžeme přijímat už dnes.

Radost je velkou předností těch, kdo uzavřeli smlouvu s Bohem. Víra není pocit, a křesťan by se neměl řídit pouze pocity, ale bez pocitů, emocí a nálad bychom vlastně ani nebyli lidmi. Svoje pocity nemůžeme popřít; potřebujeme je pochopit, dát jim místo, které jim patří, a držet je pod kontrolou. Prostřednictvím Ježíše můžeme navázat úzký vztah s Bohem a důsledkem tohoto vztahu je – radost.

Osvobození od viny.  Každý z nás zápasí s pocitem viny, protože jsme hříšní. Díky Ježíši a krvi nové smlouvy nikdo z nás nemusí žít poznamenán vinou; Bůh nám odpustil. Někteří lidé nám neodpustí, ale oni nejsou Bohem. Svrchovaný Soudce nás považuje za lidi bez viny. Na základě smlouvy s Bohem pokud dodržujeme jeho podmínky – víru, pokání a poslušnost – můžeme složit těžké břemeno viny a mít pokoj s Bohem.

Nová smlouva a nové srdce. V nové smlouvě Bůh vloží zákon do našeho srdce. V našem srdci však přebývá i Kristus. To způsobí jedno z největších požehnání – nové srdce.

Nová smlouva a věčný život. Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ Věčný život má dva rozměry – přítomný a budoucí. V přítomnosti poskytuje věřícímu život už nyní. Obsahuje mnoho zaslíbení, která byla dána pro náš současný život. V budoucnosti se stane skutečností zaslíbené vzkříšení těla. Půjde o událost, která všechno změní. Tehdy se naplní všechny naše naděje.

Nová smlouva a naše poslání. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. V plnění misijního poslání hraje roli jak naše aktivita, tak především Boží působení. Život věřícího člověka má svoje poslání a smysl – hlásat světu nádhernou pravdu o tom, co jsme prožili s Ježíšem Kristem. Šíření evangelia je poslání, jehož následky sahají do věčnosti.

Podněty k zamyšlení. „Pojď, můj bratře, pojď takový, jaký jsi, hříšný a poskvrněný. Polož své břemeno viny na Ježíše a vírou se dožaduj jeho zásluh. Pojď hned, dokud je čas milosti, neváhej; vyznej svoje hříchy, čiň pokání a Bůh ti zcela odpustí. Naslouchej hlasu lásky, který tě vyzývá, abys vstal z mrtvých a Kristus ti mohl dát světlo. Nedovol, aby tě tvoje pýcha a nevěra vedly k tomu, abys nadále odmítal nabídku milosti. Jestli ji však zavrhneš, nakonec budeš naříkat: ‚Minula žeň, skončilo léto, a spása nikde‘

 

12. Boží láska a lidská víra

„Je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona… „. Vzdálenost mezi nebem a zemí je příliš velká na to, abychom ji překonali odčiněním našich chyb. Jestliže se dostaneme domů, potom jedině z milosti Boží.

Největší oběť pro naši záchranu. Bible zná jen jeden plán vykoupení. Plán spasení ve Starém zákoně se ničím nelišil od plánu spasení v Novém zákoně – spasení získáváme jedině vírou. Ke spasení se nemůžeme dopracovat sami svými skutky. Ti, kteří si neuvědomují závažnost hříchu, mohou věřit, že Bůh je nějakým způsobem povinen nás spasit. Opak je pravdou. „Kdyby lidé v plné míře pochopili význam velké oběti, kterou přinesl Majestát nebe, když zemřel za člověka, vyvýšili by plán spasení. V srdcích křesťanů by se rozjímáním o Golgotě probudily čisté, svaté a živé pohnutky.

„Vykoupení“ bezmocných. … z prázdnoty svého způsobu života jsme nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. Svou zástupnou a dobrovolnou smrtí na Golgotě, nás Kristus vykoupil z otroctví hříchu a smrti. Jen Stvořitel svojí spravedlností a nekonečnou cenou mohl tento dluh zaplatit. Jen někdo rovný samotnému Bohu, v němž existoval život nevypůjčený, neodvozený a věčný, mohl zaplatit výkupné.

Abrahamova víra I.  ,Abraham uvěřil Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.‘ Text v Gn 15,6 tvoří základ klíčové pravdy biblického náboženství – ospravedlnění vírou. Byl napsán staletí před tím, než podobná slova napsal Pavel v dopise Římanům. To všechno je důkazem toho, že od Edenu až doposud existuje jeden jediný způsob, jak být spasen. Abrahamův život víry a poslušnosti, přece jen nebyl dokonalým životem víry. Spravedlnost, která nás spasí, je spravedlnost, která nám je „připočítána“. V Božích očích jsme přes naše slabosti spravedliví. Nebeský Bůh na nás pohlíží jako na spravedlivé, i když takoví nejsme, pokud k němu přijdeme ve víře Abrahamově.

Abrahamova víra II.  Jak nás Bůh i přes naše slabosti může považovat za spravedlivé?

Jsme prohlášeni za spravedlivé, jen vírou v to, co Kristus učinil za nás, je podstatou výroku „spravedlnost z víry“. To neznamená, že naše víra nás učinila spravedlivými. Víra je prostředek (nebo nástroj), kterým získáváme dar spravedlnosti. To je v podstatě tajemstvím a slávou křesťanství. Všechno, čemu jako křesťané věříme, stojí na tomto základě. Vírou jsme před Bohem považováni za spravedlivé. Všechno, co potom následuje – poslušnost, posvěcení, svatost, rozvoj charakteru a láska, by mělo vyvěrat právě z této pravdy.

Důvěra v Boží zaslíbení.  Mnozí z těch, jejichž pozemský život pomalu končí, si stále více uvědomují, jak prázdné, zbytečné a neužitečné byly jejich skutky, jak málo se zabývali tím, jak získat spasení, a jak velmi potřebují spravedlnost Ježíše Krista. Nemusíme ale čekat až do smrti. Už nyní můžeme mít jistotu v Božích zaslíbeních. Musíme jim však věřit; musíme si je přivlastnit; už nyní musíme okusit jejich realitu ve vlastním životě. Aby se tato zaslíbení stala skutečností, musíme mít trvalý vztah s Bohem.

Podněty k zamyšlení. „Jediná cesta, kterou může hříšník dojít k spravedlnosti, je víra. Vírou může předložit Bohu zásluhy Ježíše Krista a Bůh mu připočítá poslušnost svého Syna. Bůh přijme, odpustí a ospravedlní kajícího se, věřícího člověka a zachází s ním, jako kdyby byl spravedlivý. Miluje ho tak, jak miluje svého Syna. Tak to je, když je víra počítána za spravedlnost.“ (1SM 367)

Musí však být vykonáno i další dílo – a to rozvoj charakteru. Pravda má člověka posvěcovat. A to se děje prostřednictvím víry. Protože jen milostí Kristovou, kterou přijímáme vírou, se může měnit charakter.“ (3SM 191)

„Víra, která ospravedlňuje, vede vždy nejdříve ke skutečnému pokání a potom k dobrým skutkům, které jsou ovocem této víry. Víra, která nepřináší dobré ovoce, není spásonosnou vírou.“ (3SM 195)

Když přijmeme Kristovu zástupnou oběť do našeho srdce, můžeme stát před Bohem jako spravedliví.

 

11. Nová smlouva a Boží svatyně

Jednoznačněji to nelze říct. „Jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy.“ (Žd 9,15)

Blízký vztah.  Zřídím si mezi vámi příbytek. Budu vám Bohem a vy budete mým lidem. Bůh vždy chtěl se svým lidem navázat blízký, přátelský vztah. Osobní, blízký vztah je ve smlouvě klíčovým prvkem, a to v kterékoliv době a za jakýchkoli okolností. Aby vztah existoval, musí fungovat vzájemná komunikace a kontakt.

Hřích, oběť a přijetí. Pokropení krví kozlů posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, 14čím více krev Kristova očistí naše svědomí. Podle zákona se vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění. Bůh ustanovil, že starozákonní hříšník se může zbavit viny a hříchu prostřednictvím oběti zvířat. Oběti byly prostředkem, který Bůh stanovil na očištění hříšníka od hříchu a viny. Kropením krve byly hříchy přeneseny do svatyně. Nabízí se otázka, co tím chtěl Bůh lidi naučit? Oběti zvířat měly prorocký význam. Žádné zvíře nebylo dostačující náhradou v procesu smíření hříchů a vin. „Neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit“ (Žd 10,4). Oběti zvířat předpověděly příchod božsko-lidského služebníka Božího, který zemře zástupnou smrtí za hříchy celého světa.

Sám sebe vydal za naše hříchy. Ježíš Kristus zemřel jako oběť za hříchy světa. Tato pravda je základem celého plánu spasení. Jakákoliv teologie, která popírá smíření krví Ježíše Krista, popírá jádro křesťanství. Kříž bez Ježíšovy krve nemůže spasit nikoho. Koncept „náhrady“ za hříšníka je klíčový prvek celého plánu spasení. Za svoje hříchy jsme si totiž všichni zasloužili smrt. Smrt Ježíše Krista za hříšníky je základem naší naděje na obnovu, svobodu, odpuštění a věčný život v ráji se zakládá na tom, co Ježíš učinil – dal sebe samotného za naše hříchy. Spasení je možné jen prostřednictvím „krve“ (tedy smrti) Ježíše Krista.

Náš soucitný Velekněz. Z toho, co bylo řečeno, plyne: máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu 2v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk. Služba ve svatyni nekončí smrtí zvířat. Když byla oběť zabita, kněz přinesl krev do svatyně za hříšníka. Ani Kristovo dílo za nás nekončí jeho smrtí na kříži. Jako existovala pozemská svatyně, kněží a služba ve staré smlouvě, stává se v „nové smlouvě“. realitou nebeská svatyně a nebeská služba. Náhradou za nás už není obětní zvíře, protože máme bezhříšného Ježíše; v pravém stánku, „který zřídil sám Hospodin, a Ježíš Kristus je naším veleknězem sloužícím za nás.

Nebeská služba. Kristus je i dnes v Boží přítomnosti, aby spolu s Otcem udělali vše pro naši záchranu.

Máme Zástupce, který stojí před Otcem v náš prospěch. Ježíš jako Bůh a bezhříšný dokonalý člověk zároveň je jediný, kdo mohl přemostit trhlinu mezi lidmi a Bohem způsobenou hříchem. V Ježíši mají kající hříšníci někoho, kdo je zastupuje v nebi před Otcem, kdo pro ně získal to, čeho by oni sami nedosáhli – dokonalou spravedlnost, která jediná může obstát v Boží přítomnosti.

Podněty k zamyšlení. „Ani nejvyšší anděl v nebi nemohl zaplatit výkupné za jediného ztraceného člověka. Smíření člověka s Bohem mohlo být dosaženo jen skrze prostředníka, který byl roven Bohu, zasluhoval si úctu, mohl zastupovat člověka před nekonečným Bohem a současně představovat Boha padlému světu.

„Dále Ježíš říká: Vyznáte-li mne před lidmi, i já vás vyznám před Bohem a svatými anděly. Budete na zemi mými svědky a budete zvěstovat moji milost pro záchranu světa. Já budu vaším zástupcem v nebi.

„Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti.

Shrnutí

Pozemská svatyně symbolizovala dílo spasení, které probíhá až dodnes. Kristus plní úkol našeho Velekněze před Bohem na tom nejsvětějším místě. Jeho neporušenost se nám před Bohem připočítává namísto naší nehodné hříšné přirozenosti.

 

10. Nová smlouva

Základ smlouvy, naděje, kterou nám nová smlouva dává, a závazky z ní vyplývající jsou stejné jako při staré smlouvě. Smlouva je stále smlouvou Boží milosti a milosrdenství. Založená je na lásce, která vítězí nad lidskými slabostmi a porážkami. Není už jen očekávanou nadějí, ale realitou záchrany. Očekávaný příchod Mesiáše, na kterého ukazovaly symboly a předobrazy, se v Ježíši Kristu naplnil.

Hle přicházejí dny …  Verš Jr 31,34 přináší krásný Boží slib, že svým dětem odpustí jejich hříchy a nepravosti.  Zamyslete se nad tím, kdo inicioval tuto smlouvu a o jakém „zákonu“ se zde mluví. Z těchto veršů jasně vyplývá, že nová smlouva se ve své podstatě neliší od staré smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Izraelem na hoře Sinaj.

Smlouva zasahující lidské srdce.  Záměr a obsah smlouvy – Božího závazku, o kterém píše Ozeáš, je stejný jako kdykoli předtím. Jenom je konkrétněji specifikováno, koho se slib týká. I přes jejich nevěru, odpadnutí, vzpouru a neposlušnost Bůh stále ještě vyhlašuje, že je ochoten vstoupit do smluvního vztahu se všemi, kteří jsou ochotni činit pokání, poslouchat a jeho zaslíbení brát vážně. Bůh vždy toužil po tom, aby se změnila lidská srdce, aby dokázala zareagovat na jeho velkou lásku také láskou.

 Smlouva pro všechny. Jeremjáš prohlašuje, že nová smlouva bude uzavřena „s domem Izraele“ (Jr 31,33; B21). Přesto to neznamená, že smluvní zaslíbení jsou určena pouze fyzickým potomkům Abrahamovým. Dokonce ani ve starozákonní době tomu tak nebylo. Právě naopak – všichni, Židé i pohané, byli pozváni, aby měli účast na zaslíbeních. Museli však souhlasit a uzavřít tuto smlouvu. Ani dnes tomu není jinak. Nová „lepší“ smlouva se v hlavních prvcích neliší od staré. Ten samý Bůh nabízí spasení tím samým způsobem – milostí (Ex 34,6; Ř 3,24); tentýž Bůh hledá lid, který se bude vírou dovolávat jeho zaslíbení o odpuštění (Jr 31,34; Žd 8,12).

Lepší smlouva. „Stará“ a „nová“ smlouva se shodují. Konečným výsledkem je spasení vírou v Boha, který nám odpouští naše hříchy. Lepší je proto, že všechno, co bylo ve staré smlouvě představeno v symbolech a předobrazech, se v Ježíši naplnilo. Jeho bezhříšný život, smrt a velekněžská služba – to všechno bylo symbolizováno službami pozemské svatyně (Žd 9,8–14).

 Kněz nové smlouvy.  Stále stejné oběti, přinášené každoročně znovu a znovu, nemohou nikdy dokonale očistit ty, kdo s nimi přicházejí. Nikdy nemohou navždy zahladit hříchy. Služba ve starozákonní svatyni se soustřeďovala na oběti a prostřednickou službu, která se naplnila v Kristu. Ježíšova smrt byla tou obětí, na jejíž krvi je založena nová smlouva. Kristova krev zpečetila novou smlouvu, čímž byla smlouva ze Sinaje se svými oběťmi vyhlášena „za starou“ a neplatnou. Jednou a navždy byla přinesena ta pravá oběť. Kristus zemřel; již nebylo potřebné přinášet žádné oběti zvířat. Služba v pozemské svatyni splnila svůj úkol.

Podněty k zamyšlení. „Kristus dal učedníkům záruku, že je jejich Vykupitelem. Předal jim novou smlouvu, podle níž se všichni, kdo jej přijímají, stávají Božími dětmi a Kristovými spoludědici. Smlouva měla být zpečetěna Kristovou krví. Večeře Páně měla učedníkům připomínat nekonečnou oběť, kterou pro každého z nich a pro celé padlé lidstvo Kristus přinesl.“ (DA 659; TV 421.422)

9. Znamení smlouvy

Sobota přichází pravidelně každý týden. Připomíná nám, že každé prázdné místo patří našemu Tvůrci, tomu, který „na počátku“ stvořil nebe a zemi. Tento čin je nevyvratitelným základem celé křesťanské víry a sedmý den – sobota – je toho neklamným, nevtíravým a neměnným znamením.

Původ soboty. V šesti dnech Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej. Sedmý den existuje od stvoření, i když jméno sobota dostal až později. Bůh si nepotřeboval po stvoření odpočinout, zatímco my lidé ano. Pravým účelem soboty bylo umožnit člověku odpočívat s ním ve vzájemném společenství a vybudování důvěrného vztahu k tomu, k jehož obrazu byli stvořeni.

 Sobota před Sinají. Prostřednictvím many Bůh zázračným způsobem ukázal na zvláštní postavení sedmého dne – soboty. V pátek si měli nasbírat dvojnásobné množství, v sobotu manu nenašli. Příděl many na sobotu, odložený z šestého dne, se na rozdíl od ostatních dní nezkazil. Zkusme se sami zamyslet nad tím, kdy a jak se můžeme připravit na sobotu. Jak prožíváš sobotu ty?

 Znamení smlouvy. Na čtyřech místech Písma je sobota označena jako (viditelné) „znamení“. Sobota je vnější znak, který má vyjadřovat osobité poselství. Samotné znamení nemá se smlouvou nic společného. Sobota byla znamením smlouvy „mezi mnou a syny Izraele“ jen proto, že to tak určil Bůh (Ex 31,13). Jedinečný oddělený den měl vhodně ilustrovat a vyjadřovat podstatu smlouvy a milujícího Boha, který zachraňuje své děti.

Znamení posvěcení. V Ex. 31.kap. je vyjádřeno chápání soboty jako znamení poznání a pochopení a jako znamení posvěcení. Poznat Boha znamená znát jej a vědět, jaký je (tedy „informace“), ale i mít s ním ten správný a vřelý vztah – sloužit mu (1Pa 28,9), ctít ho (Iz 11,2), věřit mu a důvěřovat (Ž 9,10), hledat ho a vzývat jeho jméno (Jr 10,25). Kromě toho byla sobota také znamením posvěcení: „…abyste věděli, že já jsem Hospodin, váš Posvětitel.“ Bůh „posvěcuje“ svůj lid, mění ho k svému obrazu, činí ho „svatým“.  

Pamatuj na sobotní den. Pamatovat znamená vzpomínat si na něco, co se v minulosti stalo. Sobota napřimuje naši pozornost na stvoření, které vyvrcholilo zřízením soboty jako dne odpočinku a zvláštního společenství s Bohem. Příkaz pamatovat má také prvek přítomnosti. Sobotu máme aktivně „zachovávat“ a „světit“ (Dt 5,12). Sobota má pro nás důležité poselství i v dnešní době. A ukazuje i na budoucnost. Ten, kdo „pamatuje“ na zachovávání soboty, má slíbenou nádhernou a plnohodnotnou budoucnost s Pánem soboty. Když chápeme smlouvu jako vztah mezi Bohem a člověkem, potom sobota, která ve velké míře tento vztah posiluje, má zvlášť velký význam. „Zachováváním soboty dáváme najevo, že jsme Božím lidem. Sobota je znamením, kterým se odlišuje lid zachovávající přikázání… Ti, kdo respektují Boží zákon, budou ve velkém sporu, který začal v nebi mezi satanem a Bohem.“

Podněty k zamyšlení.  Desatero definuje všeobecné a základní principy vztahu mezi Bohem a člověkem i mezi lidmi navzájem. V centru Dekalogu je přikázání o sobotě. Představuje Pána soboty a zvláštním způsobem označuje území jeho vlády a vlastnictví. Díky těmto dvěma prvkům má přikázání o sobotě vlastnosti typické pro pečetě smluvních dokumentů. „Posvěcení Duchem ukazuje rozdíl mezi těmi, kteří mají pečeť Boží, a těmi, kdo zachovávají nepravý den odpočinku… Až přijde zkouška, jasně se ukáže znamení šelmy. Je to zachovávání neděle…

 Sobota je znamením smlouvy a sahá až do doby, kdy bude plán spasení završen. Poukazuje zpět na stvoření; a jako znamení smlouvy milosti napřimuje naši pozornost na konečnou obnovu, kdy Bůh učiní všechno nové.

 

 8. Smlouva na Sinaji a Boží zákon

Bůh nás nikdy nepovede tak, abychom zabloudili, ale připraví bezpečné cesty pro naše kroky. Boží zákon je bezpečnou a spolehlivou cestou lidského života. V úkolu budeme přemýšlet, jaké místo mělo v této smlouvě vydání „zákona“.

Vyvolení Izraele. Hlavní důvod, proč si Bůh vyvolil Izrael, spočívá v Boží lásce a milosti. To ale neznamená, že „vyvolený“ bude zachráněn, a druhý nemá šanci. Izrael se měl stát nástrojem, jehož prostřednictvím se bude zvěst o záchraně šířit do světa. Naše církev byla povolána, aby splnila ten samý úkol. Jako křesťané, adventisté sedmého dne, jsme novodobým Izraelem, povolaným Bohem nejen proto, abychom byli sami vykoupeni, ale abychom poselství o vykoupení zvěstovali světu.

Pravidla, která zavazují. Smlouva milosti je výsledkem Boží nezasloužené přízně těm, kdo s ním vstoupili do spásonosného vztahu. Milost neznamená povolení neposlouchat. Naopak. Smlouva a zákon patří k sobě; jsou od sebe neoddělitelné. V každé smlouvě musí být stanovena i určitá pravidla a hranice. Jako synonymum slova zákon můžeme použít například ustanovení, svědectví, příkazy. „Slova této smlouvy“ jsou slova Božího zákona.  

Aby ti bylo dobře. První, co nás možná napadne v souvislosti se slovem zákon, je policie, soud a trest. Méně často pořádek, soulad a stabilita. Nebo dokonce… láska. Hebrejský výraz tora, přeložený jako zákon, znamená „poučení“ nebo „směrnice“, „pokyn“. Používá se v souvislosti se všemi Božími pokyny, morálními, občanskými, společenskými nebo náboženskými. Významně se dotýkal i bohoslužby. Úkolem „zákona“ ve smluvním vztahu bylo dát směrnice pro nový život člověka.

 Neměnnost Božího charakteru a jeho zákona. Já Hospodin jsem se nezměnil, … (Mal 3,6) Boží zákon je jeho vyjádřená vůle. Je kopií Božího charakteru. Jeho přítomnost ve smlouvě nás ujišťuje o její stálosti a spolehlivosti. „Záruka, že je Bůh důvěryhodný a spolehlivý, spočívá v tom, že je Bohem zákona. Ukazuje nám, jaký způsob života určil Bůh pro svoje smluvní děti, aby byly šťastné a měly se dobře.

Budete-li …  Abraham uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil. Ex 19,5 jasně říká: „Budete-li mě skutečně poslouchat… budete mi zvláštním vlastnictvím.“ Bůh otevřeně ocenil Abrahamovu věrnou poslušnost. Z plného znění smlouvy na Sinaji je zřejmé, že podmínka poslušnosti je jednou ze základních aspektů smlouvy. Lid mohl tento dar odmítnout, milost nepřijmout a zaslíbení zavrhnout. Smlouva, podobně jako spasení, nikdy nevylučuje svobodnou vůli. Bůh nenutí lidi do smluvního vztahu s ním. Dobrovolně ji předkládá každému; a každého vyzývá, aby ji přijal. Jestliže tuto nabídku člověk přijme, má plnit její závazky, jako vnější projev toho, že požehnání obdržel. Poslušnost vytváří prostředí, ve kterém se mohou projevit požehnání víry.

Podněty k zamyšlení. „V přikázáních svého svatého zákona nám Bůh dal dokonalé pravidlo života a prohlásil, že tento zákon platí v nezměněné podobě pro všechny lidi; až do konce času z něj nepomine jediné písmenko ani jediná čárka. Kristus přišel, aby vyvýšil a oslavil zákon. Ukázal, že zákon stojí na pevném základě lásky k Bohu a bližnímu a že povinnosti člověka jsou zahrnuty v poslušnosti jeho přikázání. Ježíšův vlastní život je pro nás příkladem takové poslušnosti. V kázání na hoře nám Spasitel vysvětlil, že požadavky zákona se netýkají jen našeho jednání, ale také našich myšlenek a nejniternějších záměrů.“ (SA 505; PNL 292)

Smlouva, kterou Bůh uzavřel s Izraelem na Sinaji, měla být příkladem Boží milosti, kterou poznají všichni ti, kdo s Izraelem přijdou do kontaktu. Definovala jejich vzájemný vztah a určovala podmínky, ve kterých měl Izrael žít a pracovat, čímž by se byly vytvořily ideální možnosti pro šíření Božího poselství.

7. Smlouva na Sínaji

Vysvobození Izraelců z otroctví a útlaku, trvajícího několik staletí, bylo úžasným projevem Boží milosti. Boží milost se stejně podílí i na našem osvobození od hříchu.

Na křídlech orla. Izrael byl čtyři století pod vlivem egyptského pohanství. Poznání Boha, jeho vůle a dobroty bylo zastřeno. Nejdříve jim chtěl dokázat svou lásku prostřednictvím skutků vysvobození. Chtěl, aby na jeho smluvní nabídku odpověděli láskou. Proto jim na Sínaji nejdříve připomíná svoje činy milosti. Tyto ilustrace svědčí o tom, že Bůh ví o tom, jak jsme bezmocní. „Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.“ (Ž 103,13.). Z obou symbolů – orla i otce nesoucího svého syna – cítíme Boží zájem o naše blaho. Svou láskou, pomocí, ochranou a povzbuzením nás chce dovést k plné dospělosti. Vnímáme Boží péči v našem životě?

Výkupné za otroky. Vysvobození Izraele z egyptského otroctví a záchrana Noema a jeho rodiny před vodami potopy jsou dvě významné události, které nám umožňují lépe porozumět Božímu plánu záchrany hříšných lidí. Bůh prostřednictvím Mojžíše říká Izraeli: „Vykoupím vás!“ Ve starozákonní době to znamenalo zaplatit výkupné za příbuzného, který se stal otrokem. Izrael neměl pozemského příbuzného, který by ho vykoupil. Jeho příbuzným se proto stává Bůh – Vykupitel.“ Bůh byl ochotný za záchranu každého z nás zaplatit tu „nejvyšší cenu“.

Smlouva na Sinaji. Kniha Exodus popisuje tři významné události: samotný exodus, uzavření smlouvy a stavbu svatostánku. Uzavření smlouvy pro ně byla tou nejdůležitější. Sehrála v plánu spasení rozhodující roli. Bůh se v ní zjevuje prostřednictvím obřadního systému. Svatyně se stává prostředkem k představení plánu spasení, který měli Izraelci zjevit světu. Záchrana má větší a dalekosáhlejší význam než jen vysvobození z fyzického útlaku. Chtěl je vykoupit z otroctví hříchu. To se však mohlo stát jen prostřednictvím Mesiášovy oběti, jak ji znázorňovaly předobrazy a symboly služby ve svatyni. Proto dostali příkaz postavit svatyni a zavést obětní systém.

Lidská důvěra a poslušnost. Záchranu – spasení – nezískáme dodržováním Božího zákona. Spasení je Boží dar, přijmout ho můžeme pouze vírou. Poslušnost je však důsledek víry.

Sebevědomý slib. Všechen lid odpověděl jednomyslně: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“ (Ex 19,8) Věřím, že, to mysleli upřímně. Pravděpodobně ale nepochopili pravý smysl, obsah a důsledky Božího závazku. Náš vztah k němu musí být založen na víře. Víra je základ, po ní následují skutky. Bez ohledu na to, jak čisté pohnutky nás k nim vedly, v jaké upřímnosti jsme je vykonali a kolik jsme jich učinili, skutky samy o sobě nám nemohou zajistit přijetí u svatého Boha. Mnozí Izraelci se domnívali (podobně jako jako mnoho křesťanů), že poslušnost je prostředkem k záchraně, ne jejím důsledkem. Když slibovali poslušnost, domnívali se, že to je něco, co zvládnou svou vlastní silou a co Bůh ocení jako jejich „kvalitu“. Usilovali o spravedlnost z poslušnosti zákona, ne o spravedlnost Boží, která přichází vírou.

Podněty k zamyšlení. „Úsilí žít podle zákonického náboženství a snaha naplnit požadavky zákona vlastní silou zotročují člověka. Naději máme pouze tehdy, když se připojíme k Abrahamově smlouvě, která je smlouvou milosti prostřednictvím víry v Ježíše Krista. Evangelium zvěstované Abrahamovi, díky kterému měl naději, je to samé, jaké je nám hlásáno dnes a díky kterému máme naději i my. Abraham hleděl na Ježíše, který je také Původcem a Dokonavatelem naší víry.“ (6BC 1077)

Hříchy nám jsou odpuštěny jen z Boží milosti. Pomáhá nám Boží milost žít životem víry a poslušnosti?

 Shrnutí

Smlouva, kterou Bůh uzavřel s Izraelem na Sínaji, byla smlouvou milosti. Zázračným vysvobozením z egyptského otroctví jim poskytl množství důkazů o své milostivé lásce a starostlivosti.

Tím je vyzýval, aby s ním uzavřeli smlouvu, která měla chránit a upevňovat jejich svobodu. I když odpověděli kladně, chyběla jim pravá víra motivovaná láskou. Pozdější dějiny izraelského národa svědčí o tom, že nepochopili skutečnou podstatu smlouvy a změnili ji na systém, kterým si chtěli získat spasení. Vyhněme se chybám, kterých se dopustili Izraelci, a nezanedbávejme úžasnou milost nabídnutou hříšníkům!

 

6. Abrahamovo potomstvo

Starověký Izrael měl být duchovními „hodinami“ světa. Bůh ho umístil „uprostřed národů“ do křižovatky tří kontinentů (Afrika, Evropa a Asie).  Izrael se v určitém smyslu „zastavil“. Neselhal však úplně. Bůh měl svůj malý, věrný ostatek v každé generaci, který okolo sebe šířil pozitivní vliv. V tomto úkolu se soustředíme na identitu a poslání pravého Božího Izraele v každé době, včetně té naší.

Tebe si Hospodin, tvůj Bůh vyvolil … protože vás Hospodin miluje a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům… (Dt 7,6–8a). Bůh si vyvolil izraelský národ, aby byl na světě jeho zvláštním národem „vzácným vlastnictvím“, „mimořádným klenotem“. Rozhodnutí bylo v plné míře projevem jeho milosti. Lidé neudělali vůbec nic, čím by si tuto milost zasloužili. Milost je něco, co dostáváme jako nezasloužený dar. Izraelci měli jako kněží vést lidi prostřednictvím modlitby, chval a obětí blíže k Bohu. Jako prostředníci mezi Bohem a pohany měli být rádci, kazateli a proroky; měli být představiteli skutečného náboženství a příkladem posvěceného života.

 Tvému potomstvu dám tuto zemi! Zaslíbení, že Bůh dá svému lidu do dědictví zemi, bylo dáno Abrahamovi, zopakováno Izákovi a Jákobovi. Připomíná ho i Josef.  Zaslíbení se mělo začít naplňovat o čtyři sta let později, za života Mojžíše a Jozua. Dt 28 mluví o požehnáních, když se Izrael bude řídit Boží vůlí i zlořečeních, která ho postihnou v opačném případě. Země, kde měli Izraelci žít, byla Božím darem, který si nijak nezasloužili. Zaslíbení o budoucí zemi nebyla nepodmíněná. Byla součástí smlouvy. Izrael musel splnit svoji část. Když to neučiní, zaslíbení budou neplatná. Bůh jim víckrát řekl, že jestliže nebudou poslouchat, zaslíbená země jim bude odňata (Lv 26,27–33).

Věrnost smluvní dohodě.  Ale [Izraelci] neposlouchali… (Jr 11,8). Dějiny Izraele se většinou opakovaly podle následujícího schématu: Odpadnutí, Boží soudy, pokání a určité období poslušnosti. Jen na krátkou dobu za vlády Davida a Šalomouna ovládali Izraelci zaslíbenou zemi v plném rozsahu. Odpadnutí Izraele mělo svoje kořeny v přerušení osobního vztahu s Bohem. Když se narušil vztah, následovala neposlušnost, která jim přinesla trest.

 Pozůstatek. I když byl Boží plán se starověkým Izraelem kvůli jejich neposlušnosti překažen, nikdy nebyl úplně zmařen. Mnozí starozákonní proroci mluvili o tomto věrném ostatku, který si Bůh shromáždí, aby ho použil jako svůj nástroj, aby rozhlásil svou „slávu mezi pronárody“. Takto se další připojí k věrným, aby „se klaněli Králi, Hospodinu zástupů“. Ať byly nedostatky národa jako celku jakékoliv, přece se našli takoví, kteří se snažili dodržovat svoji část smlouvy. I když snad jako celek trpěli se svým národem (příkladem toho je zajetí), v konečném důsledku budou mít podíl na smluvním zaslíbení – na věčném životě.

Žel, že čas od času se stává, že lidé jsou tak zklamaní hříchem, odpadnutím či pokrytectvím, které vidí u některých členů církve, že se rozhodnou, že s ní už nechtějí mít nic společného.

 Duchovní Izrael. Bůh se nevzdal plánu mít věrný lid, který mu bude sloužit. Starý zákon ve skutečnosti očekává na chvíli, kdy Bůh ustanoví duchovní Izrael – Židy a pohany, kteří budou hlásat evangelium celému světu. Jako syn Abrahama se Kristus stal v určitém smyslu dědicem smluvních zaslíbení. Při křtu získáváme jeho prostřednictvím právo mít účast na zaslíbeních daných Abrahamovi, ne díky národnosti, původu nebo pohlaví, ale prostřednictvím milosti, kterou nám Bůh uděluje.

„Dar zaslíbený Abrahamovi a jeho semeni neznamenal jen zemi Kanaán, ale zahrnoval celou zemi.  Bible říká, že zaslíbení daná Abrahamovi splní Kristus. Všichni, kteří náleží Kristu, jsou ‚potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil‘ (Ga 3,29). Toto zaslíbení se doslova naplní, až budou svatí žít na nové zemi navěky s Kristem.

Podněty k zamyšlení. „Bůh nedělá rozdíly mezi národy, rasami či kastami. Ve stvoření a spasení jsou si všichni lidé rovni. Kristus přišel na tuto zem, aby odstranil každou zeď, která nás od sebe odděluje, a doširoka otevřel dveře všech oddělení svatyně; tak nám zajistil volný přístup k Bohu. Jeho láska je tak hluboká, široká a plná, že proniká do všech koutů země. Vysvobozuje ze satanova vlivu ty, kteří se jím nechali oklamat, a přivádí je k Božímu trůnu.“ (PK 369, 370; OSU 143)

 Bůh oddělil Izrael od ostatních národů, aby byl jedinečným svatým společenstvím, ale zároveň tu měl být pro druhé a s láskou jim sloužit. Stejnou myšlenku nový zákon aplikuje i na křesťanskou církev.

 

5. Abraham – čtyři velká zaslíbení

Moc slibu je úžasná! V tomto týdnu se zaměříme na zaslíbení, která dal Bůh Abrahamovi a která sahají až do konce času.

Já jsem tvůj štít! Použité osobní zájmeno ukazuje na osobní charakter tohoto vztahu. Bůh s ním naváže blízký vztah jako člověk s člověkem. Podobně to chce učinit v případě každého z nás. Znamená to, že se nám nestane žádná nehoda nebo křivda? „Kristus se o nás nezajímá jen příležitostně. Náš Spasitel nás vykoupil tím, že snášel utrpení, žal, hanu, potupu, týrání, výsměch, odmítnutí a smrt. Bdí nad tebou, chvějícím se dítětem Božím. Slabost naší lidské přirozenosti nám nebrání přijít k nebeskému Otci, protože Kristus zemřel, aby se stal naším prostředníkem.“ (SD 77)

 Zaslíbení Mesiáše I. Bůh Abrahamovi řekl, že v jeho potomstvu budou požehnány všechny národy země. Zaslíbení se několikrát opakuje, protože je ze všech tím nejdůležitějším, nejtrvalejším a dává smysl všem ostatním. Zaslíbení o vzestupu židovského národa, prostřednictvím kterého Bůh chtěl, aby se „všechny čeledi země“ dozvěděly o pravém Bohu a jeho plánu spasení. Naplnilo se v Ježíši Kristu, který pocházel ze semene Abrahama a který na kříži zaplatil za hříchy „všech čeledí země“. Samotný Vykupitel se stává prostředníkem, jehož pomocí jsou splněny závazky smluvní dohody a realizována její další zaslíbení. Všichni, Židé i pohané, kteří s ním navážou smluvní vztah, jsou počítáni za členy Abrahamovy rodiny a dědice zaslíbení věčného života v bezhříšném světě, kde už nikdy nebude zlo, bolest a trápení (Ga 3,8.9.27–29).

Zaslíbení Mesiáše II. V čem spočívá univerzální požehnání? Co je to nádherné, co Bůh pro člověka připravil? Zkusme si uvědomit a pojmenovat důsledky jeho činu lásky. Člověk oblíbil všechno to, co je zbytečné a zlé a co přináší tolik žalu, trápení, zármutku a strachu. Ať je však naše současná situace jakákoliv, budoucnost je jasná – a to díky tomu, co Bůh pro nás udělal prostřednictvím života, smrti, vzkříšení a velekněžské služby Ježíše Krista. Je to definitivní naplnění smluvního zaslíbení daného Abrahamovi, že v jeho potomstvu budou požehnány všechny čeledi země.

Veliký a zdatný národ. Bůh slíbil Abrahamovi, že v něm budou požehnány všechny čeledi země, a že se stane „velkým a zdatným národem“. Z Písma je zřejmý Boží záměr. Prostřednictvím svědectví Izraele, chtěl Bůh přivést národy světa k sobě. Izrael měl být příkladem toho, jaké požehnání přináší poslušnost Bohu. Národy země by začaly uctívat pravého Boha. Pozornost lidstva by se zaměřila na Izrael, na jejich Boha a na Mesiáše, Spasitele světa, který se objeví v jeho středu. Pozvání evangelia měli tlumočit celému světu. Předobraznou obětní službou měli vyvýšit Krista před všemi národy a všichni, kteří by jej přijali, měli žít.“ Existují paralely mezi tím, co chtěl Bůh vykonat prostřednictvím Izraele, a co chce vykonat prostřednictvím své církve v současnosti.

 Velké učiním tvé jméno! Plán spasení se zakládá na tom, co Kristus učinil pro nás. Nás se týká svobodné rozhodnutí, zda jeho dar přijmeme. Drama věků, boj mezi Kristem a satanem, ještě stále probíhá v nás i prostřednictvím nás.  Lidé i andělé sledují, kdo jsme, co říkáme a co děláme. Svými slovy, skutky, dokonce i postoji můžeme vzdát slávu Bohu, který pro nás vykonal tak mnoho, anebo můžeme zneuctívat jeho jméno. Když Bůh řekl Abrahamovi, že zvelebí jeho jméno, myslel na jeho charakter, víru, poslušnost, pokoru a lásku k jiným. Dnes tyto vlastnosti nejsou potřebné k získání uznání a slávy.

 Podněty k zamyšlení. Bůh slíbil Abrahamovi nový domov. „První podmínkou splnění slibu však byla zkouška víry. Bůh od něj vyžadoval oběť… K jeho zemi, k příbuzným a k domovu ho poutala silná pouta. On však neváhal uposlechnout Boží volání. Nepoložil žádnou otázku ve vztahu k zaslíbené zemi. Neptal se, zda je tam úrodná půda či zdravé podnebí. Za nejšťastnější místo na zemi pokládal místo, kde ho chtěl mít Bůh. (PP 126; NUD 52) Abraham považoval Kanaán za symbol, předzvěst konečného domova vykoupeného Božího lidu. Měli bychom si uvědomovat, že „zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde“. Jistota budoucího života s Kristem nám pomáhá pevně stát v tomto současném světě změn a zániku.

Zaslíbení. Jak velký význam mají pro věřícího člověka! Naplní se? Víra odpovídá ANO. Boží smlouvy jsou věčné. I když Noe, Abraham a Mojžíš zemřeli, Boží zaslíbení se stále naplňují. Jestliže se rozhodneme otevřít mu svoje srdce, jeho zaslíbení o spasení platí i pro nás.

 

4. Abram – věčná smlouva

„Činím smlouvu věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu.“ (Gn 17,7) Bůh vždy toužil po tom, aby umírajícímu lidskému pokolení mohl vrátit duchovní zdraví. Proto povolal Abrama. Prostřednictvím věrného služebníka chtěl založit národ, kterému by mohl svěřit poznání sebe a skrze něj světu představit svůj velký plán záchrany. Bůh uzavřel s Abramem smlouvu, která měla vyjádřit podstatu Božího plánu záchrany lidstva od hříchu a jeho následků.

Iniciátor smlouvy – Hospodin. Bůh se představil Abramovi jménem, které hebrejský text vyjadřuje písmeny JHVH. Přesnou výslovnost Božího jména neznáme. Ve Starém zákoně se vyskytuje 6828krát a popisuje Boha jako „Věčného“, stále a skutečně „Existujícího“. Jméno „Hospodin“ používá většina Biblí. Původně znamenalo „Pán“ a v řeckém překladu Starého zákona stojí na místě „JHVH“. Vyjadřuje Boží velikost a jedinečnost. Mojžíšovi se představil jako „JSEM, KTERÝ JSEM“. Tím vyjádřil nepodmíněnou a trvalou existenci svojí vlády. On je Pánem od minulosti přes přítomnost až po budoucnost.

Iniciátor smlouvy – „Bůh Všemohoucí“. Hospodin se zjevil Abramovi představil se jako „Bůh všemohoucí“ (hebr. el–šadaj). Jméno „Bůh všemohoucí“ vyjadřuje kontrast mezi mocí a silou Boha, a slabostí a křehkostí lidstva. Bůh je silný a mocný; je to Bůh nevyčerpatelného bohatství, o které se chce podělit s těmi, kteří ho ve víře a poslušnosti hledají. Takový je Bůh, který chtěl tehdy uzavřít s Abramem smlouvu.

 Příjemce smlouvy – Abraham. Nejen Boží, ale i lidská jména mají svůj teologický a duchovní význam. Obyčejně se skládala z nějakého slovního obratu nebo krátkého výroku, který obsahoval určité přání nebo charakterový rys člověka. Známe několik biblických osob, jejichž jméno se vlivem radikální změny v životě nebo poměrech člověka, změnilo. V jistém smyslu i moderní člověk pochopí, proč je důležité, jak někomu říkáme. Někdy to na něj může mít velmi silný vliv. Abramovo nové jméno bylo „otec množství“ a trvale Abrahamovi připomínalo zaslíbení, které obdržel od Boha.

 Tři etapy smlouvy. Bůh představil svou smlouvu Abramovi postupně, ve třech etapách. V Gn 12,1–3. nacházíme první ze tří etap Božího zaslíbení Abramovi. Bůh jej oslovuje, dává mu příkaz, aby odešel ze svého rodiště do země, kterou mu ukáže. V Gn 15,7–18. je napsáno, že Hospodin prošel mezi půlkami obětovaných zvířat a uzavřel s Abramem smlouvu…. Při třetím smluvním „setkání“ v Gn 17,1–14 dochází u Abrama ke změně jména. 7Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu.“ (Gn 17,1.4–7)

Smluvní závazky. Z Bible je zcela zřejmé, že Boží smlouva s člověkem je vždy smlouvou milosti. Bůh pro nás činí to, co bychom my sami pro sebe nikdy nemohli udělat. Bůh si vyvolil Abrahama za svůj nástroj, prostřednictvím kterého oznámí světu plán spasení. Důležité je také to, jakou roli hraje ve smluvním vztahu člověk, nebo v jakém vztahu jsou milost a zákon. Nejdříve je tu Boží milost. Milost je příčina a poslušnost je přirozený důsledek a projev vztahu vděčnosti.

Podněty k zamyšlení.

„Také dnes jsou mnozí zkoušeni tak jako Abraham. Boží hlas k nim sice nemluví přímo z nebe, ale Bůh je volá prostřednictvím učení svého slova a prostřednictvím událostí Prozřetelnosti. Jsou třeba požádáni, aby opustili svou kariéru, která slibuje bohatství a pocty, nebo aby odešli od příbuzných a nastoupili cestu, která se jeví jako cesta sebezapření a oběti. Bůh má pro ně určitou práci a vliv přátel a příbuzných by jí byl na překážku.

Kdo je připraven vzdát se na zavolání Prozřetelnosti vysněných plánů, přijmout nové povinnosti a vstoupit na neznámá pole? Ten, kdo to udělá, má Abrahamovu víru a bude se s ním podílet na ‚přenesmírné váze věčné slávy‘ (2K 4,17). ‚Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena‘ (Ř 8,18).“ (PP 126.127; NUD 52.53)

Bůh pozval Abrahama, aby spolu prožívali jedinečný přátelský vztah. Smyslem této smlouvy bylo zjevit Abrahamovi plán záchrany světa, který měl představovat zase dalším lidem kolem sebe.

3. Noe – smlouva pro všechna budoucí pokolení

Mikroskopický jev výstižně ilustruje rychlý růst zla po pádu do hříchu. Lidské pokolení, obdarované obrovským intelektem, pevným zdravím a dlouhověkostí, opustilo Boha a svoji výjimečnou zdatnost a sílu použilo na šíření zla ve všech jeho formách. Stoupající růst zla a vzpoury se Bůh rozhodl zastavit celosvětovou potopou. Tato situace tvoří pozadí biblické zprávy o Boží smlouvě s Noemem. Ta lidem nabízela fyzické a duchovní osvobození a záchranu lidského pokolení.

Pandemie hříchu. Boží stvoření bylo narušeno hříchem. Za dnů Noema dosáhl odboj vůči Bohu obrovských rozměrů; zlo zničilo lidské pokolení. Laskavý, trpělivý a odpouštějící Bůh to už nemohl tolerovat. Hřích a jeho důsledky byly stále horší a horší. Jedno zlo vedlo k dalšímu. Hřích se nepodobá ráně, která se postupem času zahojí. Právě naopak, množí se a zvětšuje, dokud všechno nenakazí a nezničí. Proto Bůh nenávidí hřích a dříve či později hřích vyhladí. Dobrou zprávou je, že Bůh chce hříšníky zachránit.

Noe. Noe našel u Hospodina milost. Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem. Měl velmi blízký vztah s Bohem. Poslouchal ho a důvěřoval mu. Bůh s ním mohl spolupracovat. Stále byl ale hříšník, který potřeboval nezaslouženou Boží milost.

Smlouva a záchrana.  Ale s tebou (Noe) ustanovím svou smlouvu. Vejdeš do archy … Smlouva v sobě zahrnuje prvek poslušnosti ze strany člověka. Musí splnit svoji část smlouvy. Kdyby to neudělali, byli by absolutně ztraceni. Smlouvou s Noemem Bůh opět projevil svoji milost. Byl iniciativní a ochotný zachránit lidské bytosti od následků hříchů. Na smlouvu nesmíme ale nahlížet jako na spojení dvou rovnocenných „partnerů“. Musíme si uvědomit, že On je zachránce, my zachránění!

 Duha – znamení smlouvy. „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás: Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.“ Jen málo přírodních úkazů je hezčích než duha. Tento nádherný oblouk jemných barev se dodnes dotýká citlivých strun našeho srdce a naší mysli. A to jistě Bůh chtěl. V tomto případě nejsou uvedeny žádné konkrétní závazky vyplývající ze smlouvy pro lidi. Boží slova jsou univerzální a týkají se všech bez ohledu na to, zda se někdo rozhodne Boha poslouchat nebo ne. V ostatních případech se smlouvy dotýkají vztahu mezi Bohem a člověkem.

Zůstal jenom Noe. Smlouva souvisí s myšlenkou ostatku. Při potopě se Stvořitel světa stal i Soudcem světa. S blížícím se celosvětovým soudem vznikla důležitá otázka, zda bude zničen všechen život na zemi, včetně všech lidí. A jestliže nezemřou všichni, kdo by měl zůstat na živu? V tomto případě to byl Noe se svojí rodinou. Jeho záchrana souvisela se smlouvou, kterou s ním Bůh uzavřel. Jejím původcem a vykonavatelem byl laskavý a milostivý Bůh. Jeho spolupráce s Bohem byla důležitá, ale přežili jen díky tomu, co pro ně Bůh učinil.

„Bůh mne poslal před vámi, aby zajistil váš ostatek na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození.“ (Gn 45,7.)  I v posledních dnech bude mít Bůh svůj ostatek.

 Podněty k zamyšlení.

„Duha, přírodní fyzikální jev, byla vhodným symbolem Božího zaslíbení – už nikdy nezničit zemi potopou. Vzhledem k tomu, že klimatické podmínky země byly po potopě úplně odlišné, déšť ve většině částí světa nahradil předešlou blahodárnou rosu zavlažující zemi. Bylo však potřebné něco, co vždy, když začne pršet, zažene strach člověka. Duchovním pohledem vidíme v tomto přírodním úkazu Boží zjevení sebe (Ř 1,20). Duha je pro věřícího důkazem toho, že déšť přinese požehnání, ne celosvětovou zkázu.“ (1BC 265)

Noe varoval lidi před blížící se záhubou. Cílem jeho výstrah bylo pomoci lidem uvědomit si svůj problém, aby mohli být zachráněni.

  

2. Boží smlouvy s lidmi

„Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země.“ Pád do hříchu přerušil spojení mezi zemí a nebem. Avšak Bůh toužil obnovit spojení s člověkem. Zve nás, abychom vstoupili do smluvního vztahu s ním.

Podstata smlouvy. Hebrejský výraz „smlouva“ označuje to, co spojuje dvě strany dohromady. Zvláštní případ tvořila smlouva mezi Bohem a člověkem. Biblická smlouva definuje vztah a z něj vyplývající dohodu, kterou Bůh potvrdil zaslíbeními s přísahou. Smluvním závazkem bylo poslouchat Boží vůli. Prostředkem, kterým se smluvní svazky v konečném smyslu naplnily, byl Kristus a plán spasení. Starozákonní obětní systém byl pro lid názornou učebnicí plánu spasení. Co pro nás znamená, že Bůh chce, zcela dobrovolně, uzavřít smlouvu i s tebou a k něčemu se ze své strany zavázat? Jsme ochotni také k nějakému „závazku“, nebo nám v životě vyhovuje spíše „volný vztah“?

 Smlouva s Noemem. Bůh oznámil Noemovi svoje rozhodnutí zničit zemi celosvětovou potopou. Bůh však neopouští svět, který stvořil. Po potopě znovu nabízí obnovu smluvního vztahu. Slovo samotné vyjadřuje Boží vůli svůj slib dodržet. Vyplývá z něho určitá povinnost, závazek.

Smlouva s Abramem. Bůh přislíbil Abramovi, že s ním naváže úzký a trvalý vztah. Dříve, než by naznačil, že mluví o uzavření smlouvy. Opakovaný příslib toho, co všechno Bůh udělá, svědčí o hloubce a velikosti Boží nabídky. Abram dostal jeden jediný příkaz: „Vyjdi!“ Tím ho chtěl Bůh vyzkoušet. Abram s vírou poslechl. Jeho poslušnost byla odpovědí jeho víry na láskyplný vztah, jaký Bůh toužil vytvořit. Abram zjistil, jaký vztah je mezi vírou a skutky. Spaseni jsme vírou, která se projevuje skutky poslušnosti.

Smlouva s Mojžíšem. Obětní systém Bůh nařídil jako prostředek smíření a odpuštění hříchů. Jako každá jiná, i tato smlouva byla smlouvou milosti. Bůh skrze ni rozšířil milost na svůj lid. Ve smlouvě se z velké části opakuje to, o co šlo ve smlouvě s Abrahamem: Bůh má ke svému lidu zvláštní vztah, dává své zaslíbení a požaduje naši poslušnost.

 Nová smlouva. U Jeremiáše je v kontextu návratu Izraelců z exilu první starozákonní zmínka o „nové smlouvě“. Mluví o požehnáních, která obdrží od Boha. Iniciátorem smlouvy je Bůh. On je i ten, kdo ji naplní svojí milostí. Říká, že svůj zákon napíše do jejich srdcí. Bude jejich Bohem a oni budou jeho lidem. Smlouva není jen nějakou dohodou, která podléhá zákonům, ale jde tu o něco více. Vidíme v ní, podobně jako v předešlých smlouvách, prvky milosti i poslušnosti. Bůh jim odpustí hříchy, naváže s nimi vztah a udělí jim svoji milost. I oni ho budou poslouchat; ne nějak bezmyšlenkovitě, mechanicky, ale upřímně, protože ho poznají, milují ho a chtějí mu sloužit. Podstata vztahu spočívá v tom, že Bůh hledá svůj lid a miluje ho.

 Podněty k zamyšlení. „Jhem, které zavazuje k službě, je Boží zákon. Zákon lásky zjevený v ráji, vyhlášený na Sínaji a novou smlouvou vepsaný do srdce, spojuje člověka s Boží vůlí. Kdybychom byli ponecháni sami sobě, svým vlastním sklonům a své vůli, přešli bychom na satanovu stranu a začali bychom se mu podobat. Proto nás Bůh omezuje svou svrchovanou, ušlechtilou a povznášející vůlí. Chce, abychom mu trpělivě a moudře sloužili. Kristus jako člověk také nesl jho služby. Řekl: ‚Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.‘ (Ž 40,9) ‚Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal.‘ (J 6,38) Láska k Bohu, horlivost pro jeho slávu a láska k lidem přivedla Ježíše na zem, aby zde trpěl a nakonec zemřel. Láska byla rozhodující silou v celém jeho životě. Vyzývá nás, abychom se jí řídili i my.“ (DA 329.330; TV 209)

 Příchod hříchu narušil vztah mezi Stvořitelem a člověkem. Bůh chce, aby se tento láskyplný vztah obnovil. Proto uzavírá s člověkem smlouvu. Tato smlouva představuje závazný vztah mezi Bohem a námi a záměr spasit nás a uvést do souladu s Tvůrcem. Iniciátorem této smlouvy je Bůh, který je motivován svojí velkou láskou k nám. Svými zaslíbeními a činy plnými lásky nás vede k tomu, abychom s ním byli opět jedno.

 

 1.Když se věci pokazí

Biblická zpráva o stvoření oplývá nadějí, štěstím a dokonalostí. Šestý stvořitelský den končí prohlášením: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, bylo velmi dobré.“ To však dnes, při pohledu na svět kolem nás, říct nemůžeme. Co se stalo? Proč už věci nejsou takové, jako byly na počátku? Co se s naším světem stalo? Jakou naději nám nabízí a přináší Bůh?

Na počátku … Lidé se zajímají o zásadní otázky lidské existence. Proč tu jsme? Jak jsme se sem dostali? Kam spějeme? Odpovědi na tyto otázky ovlivňují ve velké míře náš život a to, jak se zde na zemi chováme. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Buď to přijmeme vírou, nebo to odmítneme, protože u stvoření nikdo z lidí nebyl. To samé se týká všech názorů na původ světa. Bible nedokazuje, že Bůh je Stvořitel. Jednoduše to předpokládá, bere to jako základní východisko.

Stvořeni k Božímu obrazu. Co to znamená být stvořen k Božímu obrazu? Nesmíme zapomínat, že Bůh je duchovní bytost s božskými vlastnostmi. V našich fyzických, duševních a duchovních schopnostech se do jisté míry odráží náš Stvořitel. Mnohé však pro nás zůstává zahaleno tajemstvím. Bible zdůrazňuje duchovní a duševní aspekty našeho myšlení, které můžeme rozvíjet a zdokonalovat. Jedinečnost lidského myšlení umožňuje pěstovat vztah s Bohem, co ostatní stvoření na zemi nedokážou.

 Život v Boží blízkosti.  První Boží slova k člověku byla, aby naplnili zemi, podmanili si ji a vládli nad ní. Týkalo se to jejich vzájemného vztahu a vztahu k fyzickému světu. Bůh tento svět v jeho hmotné podobě vnímal pozitivně. Mluví s nimi, dává jim příkazy a říká jim, co mají dělat. Skutečnost, že Bůh lidem požehnal znamená, že Bůh vždy jednal s Adamem a Evou jako s inteligentními bytostmi schopnými odpovědět na jeho lásku a vstoupit s ním do společenství. Postaral se o vše, co potřebovali.

Rozhodující moment. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Zkouška poskytla Adamovi a Evě příležitost využít jejich svobodnou vůli reagovat pozitivně nebo negativně na vztah ke Stvořiteli. Byl to důkaz, že Bůh je stvořil jako svobodné, morální bytosti. Náš vztah s Bohem může být efektivní a trvalý jen tehdy, jestliže se svobodně rozhodneme přijmout jeho vůli. Odmítnout jeho vůli v podstatě znamená, že na něm chceme být nezávislí; že si myslíme, že ho nepotřebujeme. Nemáme někdy tendenci k postoji:  „Ale já si myslím…“?

 Narušený vztah a nová naděje.  V důsledku tohoto jasného provinění a nedbalého postoje vůči Božímu příkazu se narušil vztah mezi Bohem a člověkem. Upřímné přátelství s Bohem se změnilo v útěk ze strachu z jeho přítomnosti. Společenství a přátelství nahradilo odcizení a chlad. Úžasná slova prorocké naděje mluví o tom, že se zjeví potomek ženy – Mesiáš, který satanovi zasadí smrtelný úder. Toto mesiášské zaslíbení bylo pro Adama a Evu v jejich bezvýchodné situaci nadějí, která změnila jejich život. Sám Bůh jim dal naději a dbal na její naplnění. Zaslíbení Mesiáše a konečného vítězství je povzneslo z temnoty, ve které se pádem do hříchu ocitli. Obnovilo také jejich vztah s Bohem – vztah lásky a milosrdenství, odpuštění a spasení. ¨

Podněty k zamyšlení. „Když Boží slova – Kde jsi? – pronikla skrze husté křoví k uším utečenců, zněla jim jako zvěst evangelia. Tvůj Bůh tě nechce ztratit. Přichází, aby tě hledal. Chce přijít v osobě svého Syna, nejenom aby hledal, ale i spasil, co se ztratilo.“

 K tomu, aby byl člověk šťastný, potřebuje láskyplné vztahy. Co přijímáš a co dáváš ve svém vztahu s Bohem? Jak jsou vyvážené tvoje vztahy s partnerem v manželství, s rodiči, sourozenci, dětmi?

Bůh nás stvořil ke svému obrazu, aby mezi ním a námi mohlo existovat láskyplné přátelství. I když příchod hříchu otřásl touto původní jednotou, prostřednictvím plánu vykoupení Bůh chce tento vztah obnovit. Jsme závislá stvoření. Náš život má skutečný smysl jen tehdy, jestliže opět navážeme spojení s naším Stvořitelem.

 


13. Nová země

Nakonec všichni zemřeme. Má tedy cenu o něco se snažit, o cokoliv usilovat? Je tu však ještě druhá, radostnější zpráva, že naše existence smrtí končit nemusí. Je nám nabízen věčný život na Bohem obnovené zemi.

Nové nebe a nová země. „Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. Bůh slibuje, že stvoří všechno nové. Izajáš vykreslil nádherný obraz pokojného života v zaslíbené zemi. Přesto není takto popisovaný svět dokonalý. Potřebuje zcela zásadní změnu, která nastane, až budou stvořeny „nové nebe“ a „nová země“.

Boží „magnet“.  Skrze proroka Bůh v 66. kapitole znovu a znovu opakuje výzvy a varování: Bůh zachrání a vzkřísí pokorné, kteří se chvějí při jeho slovu. Ty, kteří se proti němu vzbouřili, však zahubí. Oběti pokrytců Bůh odmítá, stejně jako ty, kteří „nenávidí a vypovídají“ jeho věrné, nebo vykonávají pohanské praktiky. Bůh zjevuje svoji slávu, která jako magnet přitáhne lidi do Jeruzaléma, protože  dá svému lidu radost, pokoj a obnoví jeho zemi.

 Misionáři a Boží kněží. Ty, kdo vyváznou před záhubou, vyšle Bůh do všech končin země k lidem, kteří neznají Boha; budou hlásat jeho slávu mezi národy. To je jeden z nejjasnějších starozákonních výroků o celosvětovém misijním poslání. Lidé jsou přitahováni k hebrejskému národu, někteří z Hebrejů půjdou k ostatním národům a budou je učit o pravém Bohu. To je „vzor“, který nám zcela jasně představuje Nový zákon. I když Židé byli misijně aktivní již v období mezi návratem ze zajetí a Ježíšem Kristem, rychlým tempem a v celosvětovém rozsahu se evangelium začalo šířit až v období prvních křesťanů.

 Společenství víry. Izraelci byli „královstvím kněží a národem svatým“. Měli zvláštní, oddělené kněze, kteří v rámci bohoslužby vedli celý lid v chválení Boha. V budoucnosti se však měli k tomuto vznešenému úkolu připojit i někteří pohané. Neměli být jen pouhými „pomocníky“, ale rovnocennými partnery v kněžské službě, plnohodnotnou součástí Božího společenství víry. Pavel prohlásil: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem … všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil“ (Ga 3,28.29).

Naděje. Nové nebe a nová země je jedním z nejkrásnějších zaslíbení v knize proroka Izajáše. Tam zůstane naše potomstvo a naše jméno navěky. Špatné vzpomínky budou vymazány. Nebude už odloučení, těžká dřina ani násilí či nevěra. Máme zde zaslíbení věčného života ve světě bez hříchu, smrti a utrpení. Bude to nové nebe a nová země, definitivní naplnění naší křesťanské víry, dokončení toho, co pro nás Kristus získal na kříži.

Podněty k zamyšlení.

„Léta věčnosti budou postupně přinášet stále bohatší poznání Boha a Ježíše Krista. A s rozšiřujícím se poznáním poroste také láska, úcta a štěstí. Čím více budou lidé poznávat Boha, tím více budou obdivovat jeho charakter. Když jim Ježíš bude postupně odhalovat tajemství vykoupení a úžasné činy vykonané ve velkém sporu se satanem, pocítí vykoupení ještě větší lásku a s ještě větší radostí uchopí zlaté harfy a desetitisíce desetitisíců a tisíce tisíců hlasů se spojí v mohutném chvalozpěvu.

Velký spor mezi dobrem a zlem skončil. Není už hříchu ani hříšníků. Celý vesmír je čistý. V celém nezměrném stvoření vládne soulad a štěstí. Od Boha, který všechno stvořil, proudí život, světlo a štěstí do všech stran nekonečného prostoru. Od nejmenšího atomu až po největší vesmírná tělesa, všechno živé i neživé, v nezkalené kráse a dokonalé radosti hlásá, že Bůh je láska.“ (GC 678; VDV 437)

 

12. Touha všech národů

Jedině Kristova spravedlnost nám umožňuje získat zaslíbenou milost. Snaha získat ji na základě našich zásluh a vlastní spravedlnosti je marná. Kristova milost je naší jedinou nadějí na spasení. Jestliže Bohu plně důvěřujeme a spoléháme se na zásluhy Ježíše, jako našeho Spasitele, jenž má jako jediný moc odpouštět hříchy, obdržíme veškerou pomoc, po které toužíme.

Následky hříchu. Naše nepravosti nás oddělují od Boha. Je to jeden z nejjasnějších biblických výroků o tom, jaký vliv má hřích na vztah mezi Bohem a člověkem. Hřích ničí náš vztah s Bohem a v důsledku toho nás čeká věčná smrt. Ne snad proto, že hřích odhání Boha od nás, ale proto, že nás odtahuje pryč od Boha. Hřích je především odmítnutí Boha, odvrácení se od něho. Téměř celá Bible ale mluví o tom, že Bůh nabízí ruku hříšníkovi, aby ho zachránil. Mnoho lidí ale pod vlivem hříchu odmítá jeho nabídku. Proto je tak důležité, abychom ve svém životě netolerovali žádný hřích.

Selhání a odpuštění.  59. kapitola proroka Izajáše představuje jak problém hříchu, tak naději na vykoupení. Bible jasně říká, že zhřešili všichni lidé. Vykoupení proto nemůže být založeno na tom, že člověk dosáhne bezhříšnosti; musí být založeno na odpuštění. Pavel píše totéž. Všichni bez rozdílu jsme zhřešili. Lidé mohou přijmout ospravedlnění jen pod podmínkou, že prostřednictvím Ježíšovy oběti vírou přijmou dar Boží spravedlnosti.

Hlavní otázkou na Božím soudu bude: Komu je odpuštěno? Bůh je spravedlivý, když ospravedlňuje „toho, kdo žije z víry v Ježíše“ (Ř 3,26). Rozhodujícím faktorem na soudu bude otázka: Kdo přijal a stále přijímá odpuštění ve víře v Ježíše. Skutky jsou vnějším vyjádřením, lidským projevem zachraňující víry. Pravá křesťanská zkušenost, to je víra vyjádřená každodenním odevzdáním se Bohu – a to se projeví poslušností zákona.

 Velký úkol. Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. 2Hle, temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva. (Iz 60,1-2) Když si Bůh vyvolil Abrahama a jeho potomky, měl s nimi velký záměr: V Abrahamovi budou požehnány veškeré čeledi země. Boží smlouva s Abrahamem měla být v konečném důsledku smlouvou uzavřenou s celým lidstvem. Prostřednictvím Abrahama a jeho potomků se Bůh chtěl zjevit celému světu. Izajáši šlo o to, aby se jeho lid vrátil ke svému prapůvodnímu celosvětovému poslání. Jako reprezentanti pravého Boha byli zodpovědní nejen za sebe, ale za celý svět. Měli zvát a vítat cizince, kteří hledali Boha (Iz 56,3-8), protože jeho chrám se měl „nazývat domem modlitby pro všechny národy“ (Iz 56,7).

Léto Hospodinovy přízně. Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, 2vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící. (Iz 61,1.2). Duch Boží spočívá na „pomazaném“, tedy buď obecně na člověku s jasným posláním od Hospodina, nebo přímo na Mesiáši.

 Den pomsty našeho Boha. Ježíš vztáhl na sebe slova, která předcházela zmínce o Boží pomstě. Když zvěstoval radostnou zvěst o vysvobození a útěše, o osvobození zajatců ze satanova otroctví, den pomsty ještě nenastal. Ten nastane, až se Ježíš Kristus vrátí, aby vysvobodil planetu Zemi z nespravedlnosti, porazil své nepřátele a osvobodil utlačovaný pozůstatek svého lidu.

Podněty k zamyšlení. „Ježíš stál před lidem jako živý vykladač proroctví, které se vztahovalo na něho samého. Když vysvětloval přečtená slova, mluvil o Mesiáši jako o tom, kdo osvobozuje utlačované a zajaté, uzdravuje nemocné, vrací zrak slepým a zjevuje světu světlo pravdy. Způsob, jakým mluvil, a dalekosáhlý význam jeho slov zapůsobily na posluchače takovou silou, jakou nikdy nepocítili. Příliv božské moci strhl všechny přehrady a stejně jako kdysi Mojžíš i oni spatřili Neviditelného. Pod vlivem Ducha svatého nadšeně odpovídali, amen‘ a chválili Boha.“ (DA 237; TV 146)

 11. Kreativní láska

„Budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.“ (Iz 58,10) Láska nikdy nezklame.

Kupovat zadarmo. Jakou hodnotu má naše záchrana? Izajáš vyzývá lid, aby přijali odpuštění zadarmo. Slovem „koupit“ chce zdůraznit, že to, co jim Bůh nabízí, je hodnotné a vzácné. Víte přece, že jste byli vykoupeni převzácnou krví Kristovou. Izajášovo pojetí spasení se shoduje s novozákonním chápáním, je pro nás zcela „zdarma“. Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,8.9)

Boží myšlenky a cesty. Není pochybností o tom, že největším ze všech velkolepých tajemství vesmíru je plán spasení. Stvořitel vesmíru se stal člověkem, žil životem plným bolesti a nakonec zemřel místo nás jako oběť za hřích, aby nám mohl odpustit a prokázat milosrdenství – to je pravda, která bude celou věčnost rozechvívat srdce Bohem stvořených bytostí. Je hodno toho, abychom o něm důkladně uvažovali a studovali ho již nyní.

 Zdánlivá zbožnost. Půst, který si přeje Hospodin znamená toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost … lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné a ty, kdo jsou bez přístřeší. Obléct nahého, nebýt netečný k vlastní krvi. Boží příkaz můžeme dobře pochopit na pozadí událostí dne smíření. Troubení mělo lidi upozornit a připomenout jim tento zvláštní den, v kterém měli projevit pokání a zármutek nad hříchem. Nehrozí i nám, že budeme možná „aktivními“ křesťany, ale přesto budeme vzdáleni od Boha?

 Pravý půst. Podívejme se na Ježíšův život. I když se řádně zúčastňoval náboženských obřadů své doby, pisatelé evangelií se mnohem více soustřeďují na jeho činy milosrdenství, uzdravení, nasycení zástupů a odpuštění potřebným. Dnes chce mít Bůh církev, která bude světu zvěstovat pravdu. Lidi nepřitáhne k Ježíši přísné dodržování nařízení, ale služba hladovým a těm, kteří potřebují pomoc.

Čas pro nás. Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den Hospodinův přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči, 14tu nalezneš rozkoš v Hospodinu „a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země a z dědictví tvého otce Jákoba tě budu živit.“ Tak promluvila Hospodinova ústa. (Iz 58,13.14)

Iz 58 rozebírá tři hlavní myšlenky: sebezapření, sociální cítění a sobotu. Mezi nimi existuje úzká souvislost. Všechny tři se soustřeďují na Boha, jeho priority a uznání závislosti na něm.

Přemýšlejme o tom, co bychom mohli ve svém životě změnit, abychom okusili radost a požehnání.

 Podněty k zamyšlení.

„Nikdo nemůže pěstovat pravou dobročinnost bez sebezapření. Vedeme-li skromný život v sebezapření a pečlivém hospodaření, můžeme vykonat dílo, které nám Kristus určil jako těm, kteří jej mají představovat svým životem. Z našich srdcí musí vymizet pýcha a světská ctižádost. Ve všem, co děláme, se má odrážet zásada nesobeckosti, kterou svým životem zjevil Kristus. Na stěnách našich domovů, na obrazech a na nábytku máme číst: ,Přijmi do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší.´ ,Oblékni nahého!‘ ,Lámej svůj chléb hladovému?‘ (ŽNP 105)

 Shrnutí

V kapitolách 55 a 58 prorok Izajáš vyzývá lid, aby se vzdal svých myšlenek a cest a vrátil se k Bohu, jehož ideál pro jejich štěstí ve značné míře převyšuje vlastní ideál lidu. Laskavě jim odpouští a pak naléhá, aby ti, kterým bylo odpuštěno, také prokazovali milosrdenství v souladu s duchem dne smíření a soboty, protože jestli člověk skutečně přijme dar Božího odpuštění, mění to jeho srdce.

 

10. Oběť pro naši záchranu

Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ (Iz 53,5)

Předmětem studia byly 4 kapitoly Izajášova proroctví.

 

#

Texty

Stručný obsah textů

1

Iz. 50,1-3.

Hospodin nenese vinu za odvlečení do zajetí.

2

Iz. 50,4-11.

Prorok, ani věrní lidé nenesou vinu. Přesto jsou obviňování. Jako Job.

3

Iz. 51,1-23.

Slova naděje: Hospodin se zastane svého lidu.

4

Iz. 52,1-15.

Řekněte to Sionu. Hospodin zasáhne. Povstane jeho služebník. 

5

Iz. 53,1-12.

Popis Hospodinova služebníka.

Pokorný služebník. Cesta k ospravedlnění vede tělesným utrpením (v. 6). Obětí a služebníkem je vyslanec Krále králů, mocný Vysvoboditel. I přesto, že měl velikou moc a slávu, z nějakého nevysvětlitelného důvodu sám sebe neušetřil! Je to tak zvláštní, že tomu lidé nevěřili.

Báseň o trpícím služebníkovi. 1Kdo uvěří naší zprávě? 2Vyrostl před ním jako proutek, … neměl vzhled ani důstojnost. … byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. 3Byl v opovržení, … muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, … že jsme si ho nevážili. 4Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. 5Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. 7Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. (Iz 52,13-53,12)

Tato jedinečná poetická pasáž o trpícím služebníkovi nám ozřejmuje, proč bývá Izajáš někdy nazývaný „prorokem evangelia“. Postavu Mesiáše postupně představuje od počátečních kapitol své knihy.

Kdo uvěří naší zprávě?  V Iz 52,13 je Boží služebník vysoce vyvýšen. Ježíšovu tvář znetvořilo bičování, trnová koruna, ukřižování, ale především to, že nesl hřích celého lidstva. Hospodinova paže, tedy moc spasení (srov. Iz 52,10), je zjevena těm, kteří této zprávě uvěří. Chcete zakusit Boží zachraňující moc, tak uvěřte této zvěsti.

Neuvěřitelná záchrana.  Odpověď na otázku: „Proč toto vše Hospodinův služebník vytrpěl?“ je klíčem k pochopení celé jeho služby. Mesiáš se rozhodl trpět, aby nám tak poskytl nejvyšší důkaz Boží lásky. Rozhodl se k této oběti, protože chtěl zachránit nás, hříšné lidi! Sám sebe vydal záhubě, aby odstranil každý hřích a každý jeho důsledek. Kristova smrt na kříži byla jedinou možností, jak nás mohl zachránit.

 Oběť za vinu.  Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. „Oběť za vinu“ doprovázená opravdovým pokáním mohla odčinit úmyslné hříchy spáchané proti jiným lidem.

V Iz 53 za ty, kteří zabloudili, je místo beránka „vedený na porážku“ Boží služebník. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Ř 5,8) Víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše‘. (Ga 2,16)

Podněty k zamyšlení.

„Jaká cena byla za nás zaplacena! Hle, kříž a na něm vyvýšená Oběť. Podívej se na ty ruce probodené nemilosrdnými hřeby. Podívej se na jeho nohy přibité ke dřevu. Kristus nesl naše hříchy na svém těle. Tato bolest, to je cena tvého vykoupení.“ (AG 172)

„Kristus nesl naše hříchy na dřevo kříže na svém těle… Jaký musí být hřích, když žádná smrtelná bytost nemohla přinést smíření? Jaká musí být jeho kletba, když jen božství ji mohlo smazat? Kristův kříž je pro každého člověka svědectvím o tom, že odplatou za hřích je smrt… Ach, jak silná moc musí existovat, která omámí naše smysly tak, že se stanou odolnými proti vlivu Ducha Božího!“ (OHC 44)

Prorok Izajáš píše o narození, totožnosti a životě božského Vysvoboditele. Nakonec odhaluje tu největší tragédii, která nám ale přináší naději: Boží služebník proto, aby oslovil, zachránil a uzdravil lidstvo, včetně nás, dobrovolně snáší naše utrpení a trest.

 

9. Hospodinův služebník

„Chceme-li jít v Ježíšových stopách, nemusíme se vydávat do Izraele. Najdeme je všude tam, kde lidé potřebují útěchu.“

V kapitolách 41 až 53 jsou zmíněni dva služebníci Hospodinovi. Jeden služebník je nazván „Izrael“ jako národ. Podle charakteristických rysů je druhým služebníkem jednotlivec, který navrací Jákobovy kmeny k Bohu a jako oběť umírá za hříšníky.

 Prorok uvádí, že tento Bohem povolaný služebník 1) přinese národům právo a spravedlnost 2) své poslání splní tiše a jemně, ale úspěšně 3) bude učit 4) bude smírcem mezi Bohem a lidem 5) bude uzdravovat a poskytovat světlo a naději. Matouš aplikuje proroctví na Ježíšovu službu.

 Izajáš proroctví téměř o 150 let předběhlo dobu, když přesně předpověděl, že přijde muž jménem Kýros, porazí Babylon, vysvobodí Židy z babylónského zajetí a dovolil jim znovu vybudovat chrám v Jeruzalémě.

Jádro poselství proroka Izajáše je v celé jeho knize jednotné: Důvěřujte pravému Bohu a jeho mesiášskému Vysvoboditeli, ne jiným silám.

 K vysvobození nutně patří Vysvoboditel. Božímu národu přinesli svobodu dva vysvoboditelé: Kýros, který vysvobodil zajatce z babylónského zajetí. Mesiáš obnoví spravedlnost a ostatek navrátí zpět k Bohu.

 „Mnoho lidí by si přálo navštívit místa, kde Kristus za svého života na zemi pobýval. Ale chceme-li jít v Ježíšových stopách, nemusíme se vydávat do Nazareta, Kafarnaum ani do Betanie. Najdeme je u lůžka nemocného, v bídných chatrčích chudáků, v přeplněných ulicích velkoměsta a všude tam, kde lidé potřebují útěchu.“ (DA 640; TV 410) Prorok Izajáš popisuje poslání „Hospodinova služebníka“ takto: „Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající… Abys otvíral slepé oči, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě“ (Iz 42,3.7).

Hospodinův služebník – národ.

V Iz 41-53 jsou navzájem protkány dva druhy zmínek o služebnících Hospodinových. Jeden služebník je nazván „Izrael“ neboli „Jákob“ Podle charakteristických rysů zjišťujeme, že druhým služebníkem je jednotlivec, který navrací Jákobovy (Izraelovy) kmeny k Bohu a jako oběť umírá za hříšníky.

 Hospodinův služebník – nejmenovaný jednotlivec. Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Tento Bohem povolaný služebník 1) přinese národům právo a spravedlnost 2) své poslání splní tiše a jemně, ale úspěšně 3) bude učit 4) slouží jako smlouva mezi Bohem a lidem 5) uzdravuje slepé a vysvobozuje vězně – poskytuje světlo a naději. Matouš cituje verše z Iz 42 a aplikuje je na tichou službu uzdravování, kterou konal Ježíš.

 Hospodinův služebník – perzský „mesiáš“. Izajáš působil asi od roku 745 př. Kr. do roku 685 př. Kr. Po zmínce o dobyvateli z východu a ze severu (Iz 41,2.3.25) přesně předpovídá, že přijde muž jménem Kýros a co bude dělat. Ten skutečně přišel ze severu a východu Babylónu a v roce 539 př. Kr. ho dobyl. Vysvobodil Židy z babylónského zajetí a dovolil jim znovu vybudovat chrám v Jeruzalémě. Od Izajášovy smrti do pádu Jeruzaléma uplynulo asi 146 roků. To znamená, že jeho proroctví předběhlo události téměř o 150 roků.

 Hospodinův služebník – naděje do budoucna. Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. To, že Izajáš přesně jmenuje Kýra, znepokojuje ty, kteří nevěří, že proroci předpovídají události na základě zjevení, která dostali od Boha. Proto mnozí teologové přijímají teorii, že kapitoly 40-66 napsal „druhý Izajáš“. Existenci „druhého Izajáše“ nepotvrzují žádné historické záznamy (např. nejstarší biblický rukopis, svitek proroka Izajáše z Kumránu, nemá mezi kapitolami 39 a 40 žádný předěl, který by naznačoval nějaký přechod k novému autorovi).

Jádro poselství proroka Izajáše je v celé jeho knize jednotné: Důvěřujte pravému Bohu a jeho mesiášskému Vysvoboditeli, ne jiným silám. Kapitoly 1-39 zdůrazňují soud a kapitoly 40-66 zdůrazňují útěchu. Avšak i v prvních kapitolách se často setkáváme s povzbuzením a ujištěním, a zase v těch posledních s Božím soudem nad Judskem, protože odešli od Boha.

 Hospodinův soucitný a trpící služebník. Bůh svého služebníka povolává ještě dříve, než se narodil. V něm se oslaví. Jeho prostřednictvím přivádí izraelský národ zpět k sobě, ustanovuje ho za světlo spasení pro celý svět, za zprostředkovatele smlouvy a vysvoboditele zajatých. Tento popis má mnoho společných prvků s popisem z Iz 42, kde služebníka ztotožňujeme s Mesiášem.

 Podněty k zamyšlení. „V díle záchrany je nutné projevit velkou míru taktu a ohleduplnosti. Spasitel pravdu nikdy nezamlčel, ale vždy ji vyjadřoval s láskou. Ve styku s jinými byl vždy nadmíru taktní, milý a pozorný. Nikdy nebyl necitlivý, nikdy bezdůvodně nevyslovil tvrdé slovo, nikdy zbytečně nezpůsobil bolest citlivé duši. Neodsuzoval lidskou slabost. Nebojácně kritizoval pokrytectví, nevěru a nespravedlnost, avšak v ostrých výčitkách bylo v jeho hlase cítit zármutek. Jeho pravda nebyla nikdy krutá. Lidem vždy projevoval velkou něhu. Každého člověka považoval za velmi vzácného. I když sám měl božskou důstojnost, soucitně a pozorně se skláněl ke každému členu Boží rodiny. V každém viděl člověka, zachránit každého bylo jeho posláním.“ (GW 117)

 K vysvobození nutně patří Vysvoboditel. Božímu národu přinesli svobodu dva vysvoboditelé: Kýros, který vysvobodil zajatce z babylónského zajetí, a nejmenovaný služebník, jehož totožnost jako Mesiáše prorok Izajáš postupně odhaluje. Tento služebník obnoví spravedlnost a ostatek navrátí zpět k Bohu.

8. Potěšte můj lid

Prostřednictvím proroka Izajáše Bůh před mnohými staletími oznámil, že období strachu a utrpení jeho lidu jednou skončí.

Útěcha pro budoucnost. Bůh občas trestá své „neposlušné“ děti. Používá k tomu různé způsoby. Judsko trestal prostřednictvím Asýrie i Babylónu. 40. kapitola popisuje události, které se stanou o jeden a půl století později, vysvobození z babylónského zajetí perským králem Kýrem, který v roce 539 př. Kr. dobyl Babylón a judským vyhnancům vrátil svobodu.

 Připravte cestu Hospodinu! Hlasatel oznamuje, že Bůh přichází zjevit svoji slávu. Po vyhnanství získá Boží lid zpět svoji zemi, chrám i Boží přítomnost v něm. To ale předpokládá, že se lid na návrat Krále králů náležitě připraví. Nový zákon aplikuje Izajášovo proroctví jednoznačně na duchovní přípravu prostřednictvím kázání Jana Křtitele. Příprava cesty tedy i dnes představuje pokání a ochotu zanechat hříchy, aby lidé mohli přijmout Boží odpuštění a jeho přítomnost.

Evangelium – radostná zpráva. V závěrečných kapitolách proroka Izajáše se setkáváme s „hlasatelem“ radostné zvěsti pro Jeruzalém v souvislosti se zvěstováním druhého „exodu“ – návratu z babylónského zajetí. Nový zákon vztahuje text Iz 40,3-5 na Jana Křtitele. A první člověk, který obyvatelům Jeruzaléma veřejně oznamoval, že Pán přišel, byla prorokyně Anna. Tak začala křesťanská evangelizace, jak ji známe dodnes: zvěstování evangelia, dobré zprávy o tom, že Ježíš Kristus přišel, aby nám přinesl spasení. Později Ježíš pověřil Marii Magdalskou, aby hlásala zvěst o jeho triumfálním vzkříšení.

 Mocný i milosrdný Stvořitel. Iz. 40.kapitola rozvíjí téma Božího milosrdenství a jeho moci. Obě tyto vlastnosti jsou nezbytné k tomu, aby Bůh zachránil svůj lid. Izajáš představil Boží moc popisem jeho slávy, věčné existence, síly a dokonalé moudrosti, kterou stvořil zemi a všechny její obyvatele. Boha nelze připodobnit k neživé modle. Izajáš ukazuje na Boží jedinečnost a uvádí, že Bůh je svatý Stvořitel.

Pokušení modloslužby. Řemeslník odleje modlu a zlatotepec ji potáhne zlatem, stříbrné řetízky přidělá zlatník. Chudák vybere dřevo a vyhledá zručného řemeslníka, aby mu zhotovil modlu. Starověcí modloslužebníci věřili, že prostřednictvím obrazů anebo symbolů božských bytostí uctívají samotné bohy. Boží lid nepotřebuje modly, protože Bůh se jim osobně zjevuje ve svatyni. Uctívání modly je popřením jeho skutečné přítomnosti. Před druhým příchodem Pána Ježíše Krista, budou lidé stát před stejným rozhodnutím jako ve dnech proroka Izajáše: Buď budete uctívat Stvořitele, anebo se budete klanět někomu jinému.

 Podněty k zamyšlení.

„Dlouho se satan snažil vést lidi k tomu, aby na Stvořitele pohlíželi jako na příčinu všeho utrpení a smrti. Velký podvodník hovořil o zákonu lásky, který je základem Boží vlády ve vesmíru, jako o souboru příkazů namířených proti lidskému štěstí či jako o břemenu, kterého je nutné se co nejrychleji zbavit. Směle prohlašoval, že není možné dostát jeho požadavkům.“ (PK 311; OSU 120)

„Mnozí z těch, kteří se nazývají křesťany, slouží kromě Hospodina i jiným bohům. Náš Stvořitel od nás vyžaduje maximální věrnost a úplnou oddanost. Všechno, co může oslabit naši lásku k Bohu anebo bránit nám sloužit mu zcela, se stává modlou.“ (2BC 1011)

Prostřednictvím Izajáše Bůh potěšil ty, kteří trpěli. Čas starostí a problémů pro ně skončil a Bůh se k nim vrátil. Neměli být zmateni a zmalomyslněni, ale raději měli důvěřovat Bohu, že svoji stvořitelskou moc použije v jejich prospěch.

 7. Záchrana před Asyřany

Král usedá vznešeně na svůj trůn, přijímá kořist a zajatce. Zajatci prosí o milost. Nad králem zní slova: „Sancheríb, král světa, král Asýrie … zasedl na trůn, aby si prohlédl kořist města Lakíš.“

Judsko v nebezpečí. Za doby krále Chizkijáše přitáhl Sancheríb a chystal se do boje proti Jeruzalému. Chizkijáš promluvil k lidu: „Buďte rozhodní a udatní, nebojte se a neděste se asyrského krále ani hlučícího davu, který je s ním. S námi je někdo větší než s ním. S ním je paže lidská, ale s námi je Hospodin. Král Chizkijáš udělal rozsáhlé přípravy opravil a upevnil hradby a opevnění, vyzbrojil a zorganizoval svoje vojsko, zabezpečil vodní zdroj pro Jeruzalém. Stejnou pozornost vynaložil také na duchovní přípravu. Snažil se pozvednout morální stav svého lidu. Opatřeními vůbec nepopřel svou víru.  

Propaganda. Asyrský král poslal nejvyššího číšníka z Lakíše do Jeruzaléma, aby zpochybnil víru krále Chizkijáše. Nabádal vojsko na hradbách, aby neposlouchali Chizkijáše a sjednali dohodu a vzdali se bez boje. Nevěřte, že vás Bůh vysvobodí z rukou asyrského krále. Nespoléhejte na Egypt a Edom. Nikdo z obyvatel Judska nepochyboval, že z lidského hlediska je Jeruzalém odsouzen k záhubě. Nezažil někdo z nás podobnou situaci, kdy se zdálo být všechno ztracené?  

 Zděšený, ale ne opuštěný. Chizkijáš, otřesený touto těžkou situací, se obrátil k Bohu skrze proroka Izajáše. Boží poselství bylo krátké, ale výstižné a dostačující. Bůh stojí na straně svého lidu! Sancheríb dostane zprávu, na jejímž základě přeruší své dobývání Judska. To se také zanedlouho stalo. I když byly jeho záměry dočasně překaženy, Sancheríb vůbec neměl v úmyslu se jich úplně vzdát. Chizkijáši poslal výstražné poselství: „Ať tě nepodvede tvůj Bůh, na něhož spoléháš, že Jeruzalém nebude vydán do rukou asyrského krále.

 Jak příběh končí? Hospodin o asyrském králi řekl: „Nevejde do tohoto města. Cestou, kterou přišel, se zase vrátí. Budu štítem tomuto městu, zachráním je kvůli sobě a kvůli Davidovi, svému služebníku.“ Anděl Hospodinův vyšel a pobil v asyrském táboře sto osmdesát pět tisíc. Sancheríb odtáhl pryč a vrátil se do Ninive. Když se klaněl v chrámu svého boha ho zabili jeho synové mečem a unikli do země Araratu. V kronice krále Sancheríba je zaznamenáno, že dobyl 46 opevněných měst, obléhal Jeruzalém. Na rozdíl od Bible mlčí o tom, jak to všechno skončilo.

Nemoc a bohatství. Události popisované v Iz 38 a 39 (2Kr 20) se staly těsně předtím, než Bůh vysvobodil Chizkijáše od Sancheríba. Samotné vysvobození, jak je popsáno v Iz 37 (2Kr 19), se ještě nestalo. Stále čelili hrozbě Asyřanů. „Satan byl rozhodnut způsobit králi Chizkijáši smrt a zničit Jeruzalém. Jeho odstraněním by se zastavily jeho reformní snahy a Jeruzalém by bylo možné dobýt mnohem snadněji.“ (4BC 240) Bůh dal králi znamení, že ho uzdraví. Stín na Achazových slunečních hodinách se zázrakem vrátil o 10 stupňů. Neposlušnost a nevěra krále Achaza odstartovaly řetěz následných událostí, které vedly k problémům s Asýrií. Babylóňané si všimli neobvyklého chování slunce a divili se, co to má znamenat. Brzy zjistili souvislost mezi uzdravením Chizkijáše a tímto zázračným znamením. Změna směru pohybu stínu přivedla posly z Babylónu do Jeruzaléma. Byla to pro ně jedinečná příležitost dozvědět se o pravém Bohu. Babylonský král se snažil získat trvalou nezávislost na Asýrii. Potřeboval silného spojence, a proto se snažil navázat kontakt s Chizkijášem. Jestliže se na Chizkijášovu žádost pohnul i stín slunce, co by potom mohl udělat s Asýrií!

 Podněty k zamyšlení.  „Při návštěvě babylónských poslů se Chizkijášovi nabídla skvělá příležitost vyvýšit Boha nebes, který králi vrátil život ve chvíli, kdy už mu nezbývala žádná naděje. Kdyby král této příležitosti využil a nasměroval babylónské vyslance k Bohu, byl by se stal svědkem jejich okamžité proměny. Chizkijášova srdce se však zmocnila pýcha a marnivost. V touze po sebeoslavení jim král ukázal celou svou klenotnici i celou zbrojnici a všechno, co se nacházelo mezi jeho poklady. Vůbec si přitom neuvědomil, že tito vyslanci mocného národa neznají ani nemilují Boha a že není moudré jim ukazovat, jak je národ bohatý.“ (PK 344.345; OSU 133)

 Jako odpověď na volání věrného krále Bůh zachránil svůj lid a ukázal, že je všemohoucí Král Izraele, který řídí dějiny této země. Bůh nejen hubí ty, kteří se snaží zničit jeho lid, ale dává také příležitost dalším, aby se stali jeho lidem – a vůbec nezáleží na tom, že jsou to „Babylóňané“.

 

6. Když si někdo hraje na Boha

Od doby, kdy vznikl v srdci mocného anděla hřích, pýcha překračuje u lidí hranice reality. Nejhůře na tom jsou ti, kteří v sobě chovají duchovní pýchu. Jsou tak porušení, že mohou být zachráněni jen díky tomu, co pro ně udělá někdo jiný.

Soud nad národy.  Výnos o Babylónu, který přijal ve vidění Izajáš střídá výnos o Judsku a Jeruzalému. Kapitoly 13-23 obsahují výroky o soudu nad různými národy. Rozsudek nad Asýrií byl vynesen již v 10.kapitole. Díky bohatému dědictví starověku se z Babylónu stala světová velmoc. Podrobila si celé Judsko a obyvatele poslala do vyhnanství. Z lidského pohledu se zdálo nemožné, aby Babylón ohrožoval Boží lid, protože v období Izajášova působení byl ovládán Asýrií. Nakonec se přece stal velmocí, která Judsko zničila. Bůh o tom už předem věděl, a proto vyhlásil rozsudek nad Babylonem.

 Pád města Babylónu. Roku 626 př. Kr. obnovil Nabopolasar slávu Babylónu, vyhlásil se za jeho krále. Tak vznikla Novobabylónská říše, která porazila Asýrii. Jeho syn Nebúkadnesar II. dobyl Judsko a obyvatele deportoval do Babylónu. V roce 539 př. Kr. perský král Kýros dobyl Babylón a město navždy ztratilo svoji nezávislost. V roce 331 př. Kr. získal Alexandr Veliký město Babylón od Peršanů bez boje. V roce 198 př. Kr. Říman Septimus Severus Babylón úplně zničil. Dnes tam žije několik iráckých venkovanů, ale město jako takové už nikdy nebylo znovu vystavěno.

Pád pyšného krále. Pád Babylónu (Iz 13) přinesl Božímu lidu svobodu (Iz 14,1-3). Proroci se z této události radovali i dělali posměch. Hospodin poutavým způsobem popisuje domýšlivého krále (člověka), který bude ponížen, podobně jako ostatní pyšní lidé před ním. Babylónští králové netrpěli nedostatkem sebeúcty. Snaha „měřit se s Nejvyšším“ převyšuje hranici i toho „nejnafoukanějšího“ já. Iz 14 primárně vystihuje pyšný postoj babylónských vládců, ale tento text je možné aplikovat na nejvyššího Božího nepřítele, který stál v pozadí jednání pozemských panovníků.

Přemýšlejme, jak se Bůh dívá na naši pýchu, domýšlivost a touhu po nadvládě.

 Babylón jako symbol vzpoury proti Bohu. Prorok Izajáš spojuje do jednoho obrazu osudy starověkého panovníka a satana, podobně jako kniha Zjevení spojuje symboliku starověkého Babylónu s poselstvím o soudu nad odpadlým náboženstvím doby konce. V původním jazyce znamená Babylon „brána bohů“. Jákobův žebřík vycházel z nebe a sestupoval na zem. Babylonské stavby postavili lidé ze země směrem k nebi. Tyto protiklady představují dvě protichůdné cesty ke spasení – Boží milost, anebo lidské skutky. Pravé náboženství je založeno na pokoře. Falešné „náboženství“ je založeno na pýše.   

Konečné vítězství Sijónu. Po soudu nad jednotlivými národy v Iz 13-23 popisují kapitoly 24-27 v celosvětovém rozsahu definitivní porážku Božích nepřátel a vysvobození Božího lidu. Izajášův popis zpustošení země (Iz 24) a pasáže, kde Jan popisuje události spojené s tisíciletím, se v mnohém podobají.

 Podněty k zamyšlení.

„Je naše spasení něčím podmíněno? Přijít ke Kristu můžeme kdykoliv a nemusíme splnit žádné podmínky. V životě víry se úplně a bez výhrad spolehněme na zásluhy ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele. Když Bůh volá a zve hříšníka ze světa, neklade mu žádné podmínky. Přitahuje ho Kristovo pozvání. Přichází a hledí přitom na Krista vyvýšeného na kříži Golgoty. Tímto obrazem Bůh působí na jeho mysl. V hříšníkovi se probouzí láska, která ho motivuje udělat mnohem více, než si představujeme, že by měl splnit.“ (6MR 32)

 Pýcha a domýšlivost jsou nebezpečné hříchy. Je těžké zbavit se jich. Snad proto, že oslepí lidi do té míry, že nevidí potřebu vzdát se jich. Pokud jsi pyšný, určitě si myslíš, že je všechno v pořádku. A jestli je všechno v pořádku, proč se trápit a něco měnit? Rozjímání o kříži je jediný prostředek záchrany pro člověka a dobrým lékem proti pýše a domýšlivosti.

Izajáš viděl, jak Asýrie a Babylón dobývají Judsko. Avšak viděl i to, že Pán Bůh nakonec zvítězí a naší utrápené planetě přinese věčný pokoj, přestože temnotou tohoto světa vládne někdo větší než člověk (Ef 6,12). Pracuje prostřednictvím lidských nepřátel a hraje si na Boha.

 

5. Vládce pokoje

Dosažení trvalého míru a pokoje je odvěký sen lidstva. Budeme přemýšlet nad tím, kdo jediný může lidstvo obdarovat pravým, trvalým mírem a pokojem.

Světlo v temnotách. Oblast Galilejského jezera patřila mezi první dobytá území Izraele. Tiglat-pileser III. obsadil Galileu a zajordánské území severního Izraele a část obyvatel odvlekl do zajetí. Tak se tato oblast stala asyrskou provincií. Ne náhodou Ježíš nejprve působil v Galileji, kde oznamoval dobrou zprávu o Božím království, uzdravoval nemocné a posedlé démony vysvobozoval z otroctví okultismu.

Zaslíbené dítě. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Jedná se o třetí zmínku o narození dítěte v knize proroka Izajáše. Tento Zachránce má několik jmen a přívlastků, které ho různým způsobem charakterizují. Jedině Ježíš mohl být vzhledem k uvedeným přívlastkům tímto Dítětem, i když někteří vykladači ztotožňují toto dítě s králem Chizkijášem. Prorocká charakteristika ale zdaleka převyšuje jakéhokoliv člověka.

Metla Božího hněvu. Hospodin pozvedl proti nim protivníky. Popudil proti nim jejich nepřátele, aby „plnými ústy požírali Izraele“. Avšak lid se neobrátil k tomu, který ho bil, Hospodina zástupů se nedotazovali. Vůdcové lidu se stali svůdci a ti, kdo se dají vést, jsou ztraceni.  Bůh postupně trestal svůj lid. Kdyby Bůh chtěl zničit svůj lid, mohl je vydat Asyřanům hned. Dovolil, aby obyvatelé Judska a Izraele okusili některé důsledky své nerozumnosti, uvědomili si, co činí, a měli příležitost lépe se rozhodnout. Když setrvávali v hříchu a zatvrzovali svá srdce proti Bohu i napomenutím, která jim posílal prostřednictvím svých poslů, odtáhl svoji ochrannou ruku. Pokračovali ve vzpouře. To opakovalo znovu a znovu, až klesli tak hluboko, že pro ně Bůh už nic víc udělat nemohl.

To, co tady vidíme, je svobodná vůle. Ke svobodě patří i možnost činit zlo. Bůh nás přesvědčuje a zjevuje nám svoji lásku a charakter, ale dovolí také, abychom nesli ovoce svých nesprávných rozhodnutí, aby nám pomohl uvědomit si, že jsme sešli z cesty, kterou nás chtěl vést. Jak často se ale stává, že lidé se ani pak neodvrátí od hříchu a nepřijdou k Bohu. Svobodná vůle je nádherná věc, bez níž bychom nemohli být lidmi. Běda však tomu, kdo ji používá nesprávným způsobem.

 Pařez a nový proutek. Iz 11,1 navazuje na obraz pokáceného stromu z Iz 10,33.34. Z pařezu zdánlivě odsouzeného k zániku však vyroste „proutek“ anebo „výhonek“, což znamená, že z Davidova rodu povstane nový vládce. V onen den se pozůstatek Izraele s uprchlíky domu Jákobova nebude už opírat o toho, který ho bije, ale bude se věrně opírat o Hospodina, Svatého, Boha Izraele. Pozůstatek Jákoba se vrátí. Iz 11. kapitola představuje v jednom obraze první i druhý příchod Ježíše Krista.

Potěšils mě.

 Iz 12 je krátký žalm (píseň) chvály Bohu za jeho laskavé a mocné povzbuzení a útěchu. Srovnává slíbené vysvobození s tím, co prožil Izrael při odchodu z Egypta. Iz 12,2 identifikuje přicházejícího Vysvoboditele jako Hospodina – Ježíše.

Podněty k zamyšlení. „Byl to Kristus, kdo souhlasil s tím, že splní podmínky, které byly nezbytné pro spasení člověka. Žádný anděl, žádný člověk toto veliké dílo vykonat nemohl. Musí být vyvýšen Syn člověka, protože jen ten, kdo má věčnou podstatu, může vykonat dílo vykoupení. Kristus souhlasil s tím, že se spojí s nevěrnými a hříšnými, že na sebe vezme lidskou přirozenost, vydá svoji vlastní krev a sám sebe přinese jako oběť za hřích. V nebeské radě byla zvážena vina člověka i hněv, který hřích způsobil. Naproti tomu Kristus oznámil své rozhodnutí, že splní podmínky nezbytné k tomu, aby padlé lidstvo mohlo mít naději.“ (ST 5. 3. 1896)

Shrnutí

Za dnů proroka Izajáše, jehož jméno znamená „spasení Hospodinovo“, Bůh slíbil, že vysvobodí pozůstatek svého lidu z útlaku, do kterého se dostali v důsledku národního odpadnutí. Toto proroctví o naději nachází své definitivní naplnění v Ježíši, jehož jméno znamená „Bůh je spása“.

 4. Tvrdá škola omylů

Bůh v dějinách jasně prokázal, že chce pro své děti to nejlepší. Žel, že ony odmítaly jeho jemná a laskavá slova, jakými k nim zpočátku promlouval, aby je zachránil. Proto musel někdy použít i rázná slova.

Naplněné proroctví. Proroctví o Sýrii a severním království se vyplnilo. Asyrský král rozbil koalici na severu, dobyl oblast na severu Izraele, odvlekl obyvatelstvo do zajetí a území změnil v asyrské provincie. Ostatek Izraele se zachránil, když se Hóšea vzdal a začal platit poplatky. O dva roky později dobyl Damašek a Sýrie se stala asyrskou provincií. Izaiášovo proroctví se naplnilo – dva králové, kteří ohrožovali Achaza – Sýrie a Izrael – byli neodvratně poraženi. Kdybychom žili v té době, jaký politický názor bychom zastávali?

Předpověděné následky. Achaz se odebral do Damašku, aby se setkal s asyrským králem. Nechal knězi Urijášovi postavit oltář a obětoval na něm. Bronzový Hospodinův oltář dal přemístit vedle nového oltáře. … Hospodin pokořoval Judu kvůli Achazovi, neboť si počínal bezohledně a zpronevěřoval se Hospodinu. Asyrský král jeho moc neupevnil, jen ho sužoval. Achaz vydrancoval Hospodinův i královský dům a dal všechno asyrskému králi. Achaz obětoval damašským bohům, pálil jim kadidlo, a tím urážel Hospodina. Achaz neuvěřil Izaiášovu proroctví, že Sýrie a Izrael budou zničeny. Nenapadlo ho, že Asýrie, jeho spojenec a „přítel“, kterého se rozhodl požádat o pomoc, se mu stane mnohem nebezpečnějším nepřítelem než Sýrie a Izrael. „Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v knížata“  

Co se skrývá za jménem? Izaiáš předpověděl narození syna, který měl být znamením. Později obdržel i jeho jméno, které přesně odpovídalo budoucím politickým událostem v Judsku a Izraeli. Z asyrského spojence se stal dobyvatel.  Král Achaz hledal pomoc u Asýrie. Zaslíbení „Bůh je s námi“ zůstalo, i když Asýrie obsadila zemi Immanuela. S tímto poselstvím se setkáváme v celé knize proroka Izajáše. Bůh bude stále s věrným ostatkem svého lidu.

Když se bojíme Boha, nemusíme mít už z ničeho strach. Hospodin upozornil Izajáše, aby se nebál toho, čeho se bojí jeho lid, ale aby se bál jeho. Jestli Bůh stojí na naší straně, bez jeho dovolení se nás nikdo nedotkne. Jestli se však proti němu vzbouříme, můžeme utíkat, kam chceme, nikde se neukryjeme.

Spoléhání na duchy zemřelých. 19Řeknou vám: „Dotazujte se duchů zemřelých a jasnovidců Což se lid nemá dotazovat svého Boha? Na živé se má ptát mrtvých? 20K zákonu a svědectví! Což oni neříkají takové slovo, že mu z něho nevzejde jitřní záře? Oddělit se od okultismu je věc věrnosti vůči Bohu. Achaz padl velmi hluboko. Oddal se pohanskému náboženství, které bylo silně okultní. Různé prvky moderní magie jsou podobné tehdejším rituálům. Mnohé praktiky hnutí New Age jsou moderními projevy těchto starověkých okultních praktik. Izajáš chtěl Achaza napomenout, že lid ho bude proklínat za to, že národ dovedl k okultismu. Když Achaz zemřel, udělali výjimku, protože vůči němu ztratili úctu a „nevnesli ho do hrobů králů izraelských“.

Podněty k zamyšlení. Komunikaci s duchy zemřelých Hospodin označil jako ohavnost a zakázal ji pod trestem smrti. Názor, že lidé mohou komunikovat s démony, pokládají za středověkou bajku. Spiritismus, který má statisíce, ba miliony přívrženců a pronikl i na vědecká pracoviště, do církví, do zákonodárných sborů i vládnoucích kruhů, není nic jiného než čarodějnictví ve starých dobách odsouzené a zakázané – a dnes oživené v nové podobě.“ (GC 556; VDV 362)

Spiritizmus proniká do filmů, knih, televize a moderní kultury. Musíme upozorňovat druhé na toto nebezpečí, které mnozí považují jen za neškodnou zábavu. Je velmi důležité znát pravdu o stavu mrtvých, pokud se chceme uchránit před těmito podvody.

 

3. Když se ti hroutí svět

V některých situacích nejsme schopni správně zhodnotit, komu můžeme důvěřovat, kdo je naším přítelem a spojencem, a kdo nás naopak ohrožuje.

Nebezpečí ze severu. (Důvěra v lidské spojence.) Za dnů Achaza vytáhli aramejský a izraelský král do války proti Jeruzalému. Spojenectvím Sýrie a severního Izraele chtěli poražené Judejce přinutit, aby s nimi vstoupili do koalice proti Asýrii. Achaz ale požádal asyrského krále o pomoc a spojenectví. Poslal mu zlato a stříbro z chrámu a královské pokladnice jako dar. Asyrský král později Sýrii (Aramejce) porazil. Místo toho, aby Achaz spoléhal na Boha, navázal přátelství s nepřítelem svých nepřátel. Asyrský král mu vyhověl. Je možné, že toto spojenectví mu pomohlo uvrhnout národ do modlářství. Je proto na místě se ptát: Jak reagujeme v krizových situacích my?

 Bůh posílá proroka a jeho syna. Achaz zvažoval své politické možnosti, jak odvrátit hrozbu Izraele a Sýrie. Z lidského hlediska se zdála žádost o pomoc od Asýrie rozumná a lákavá. Bůh ale věděl, že Judsko se tím dostane pod cizí nadvládu, z níž se již nikdy nevymaní. Hospodin vydal Judsko do rukou Aramejců a severního Izraele, protože král Achaz si počínal v Judsku bezohledně a zpronevěřoval se Hospodinu. V této situaci Hospodin poslal Izaiáše, aby řekl Achazovi: Zachovej klid a neboj se, neklesej na mysli … Nedojde k tomu a nestane se to (nepodmaní si Judsko).“ Achaz vůbec nemusel prosit o pomoc Asýrii, stačilo důvěřovat Bohu a jeho zaslíbením.

 Nová šance. Achaz neodpověděl na výzvu důvěřovat Hospodinu. Nevyužil ani nabídku, aby si od Boha vyžádal znamení. Na první pohled vypadá Achazova odpověď, že nechce Boha pokoušet, velmi zbožně a uctivě. Krále ale vyzval Bůh, a proto by to nepovažoval za pokoušení své trpělivosti. Achaz však nechtěl Bohu dovolit, aby mu pomohl uvěřit. Dveře svého srdce zavřel na závoru, aby víra nemohla proniknout dovnitř. Achaz odmítl Boží nabídku. Zavrhl Hospodina, který se tak nestal jeho Bohem. Jak bychom se zachovali, kdyby nám dal Bůh možnost požádat si o znamení, které by potvrdilo jeho vůli?

 Syn, jako Boží znamení. Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh). Je možné, že o staletí dříve žil už nějaký starší „Immanuel“, jehož růst a vývoj měl Achazovi připomínat naplnění proroctví, a který sloužil jako Kristův předchůdce. O něm však mnoho nevíme. Mohl to být Izaiášův syn, nebo Achazův syn Chizkiáš, ale ani jeden z nich nedostal jméno Immanuel. Postava Immanuela tak zůstává tajuplná. Nový zákon spojuje postavu a roli starozákonního Immanuela s Ježíšem, který se narodil zasnoubené, ale ještě nevdané ženě – a to zázračným způsobem. Ježíš je také Boží Syn, „výhonek“ a „kořen“ Jišajův.

 S námi je Bůh.

Jméno Immanuel má svůj význam. Doslovně znamená „Bůh (je) s námi“.  Je to nádherné zaslíbení, na které se lidé v každé době mohou spolehnout. Lepší povzbuzení, útěchu a jistotu ani nemůžeme mít. Bůh neslibuje, že jeho lid nebude prožívat těžkosti a trápení, ale to, že bude v tom všem s nimi. (I když ho my sami nebo jiní lidé neuvidí.

 Podněty k zamyšlení. „S Judskem by to dopadlo dobře, kdyby Achaz přijal Izaiášovo poselství a hledal pomoc u Boha. On se však místo toho rozhodl spolehnout se na sílu vojsk a požádal o pomoc pohany. V zoufalství poslal vzkaz k Tiglat-pileserovi, asyrskému králi: ,Jsem tvůj otrok a tvůj syn. Vytáhni a vysvoboď mě ze spárů krále aramejského a ze spárů krále izraelského, kteří proti mně povstali ‘ Ke své žádosti připojil vzácný dar z královské pokladnice a z chrámového skladiště.“ (OSU 126)

 Otázky:

  1. Je správné žádat Boha o znamení, když činíme důležité rozhodnutí?
  2. Je dobré hledat pomoc a oporu u člověka?

 

2.Krize důvěry k vůdcům

Lidé potřebují mít silné a důvěryhodné vůdce. Lid, který ztratil důvěru ke svým vládcům, je ztracený.

Král je mrtev, ať žije král. Král Uzijáš dlouho prosperoval. Jakmile upevnil svou moc, jeho srdce se stalo domýšlivým, a rozhodl se pálit kadidlo v chrámě. Ve chvíli, kdy odmítl uposlechnout výčitku kněží, Hospodin ho ranil malomocenstvím. V roce, kdy zemřel nečistý král Uziáš, vidí Izajáš v chrámu čistého, nesmrtelného a božského Krále. Pyšný Uzijáš troufale sáhl na svaté, ale stal se rituálně nečistým. Izajáš naopak dovolil, aby se ho dotkla Boží svatost.

Svatý, svatý, svatý! Král zemřel v čase velkého politického nepokoje. Izajáš prožíval těžké období. Neměl jistotu, kdo teď povede dál jeho lid. Ve vidění upřeně hledí na jas Boží slávy. Boží svatost je základním prvkem jeho poselství. Protože Bůh je svatý, i od svého lidu vyžaduje svatost. Je ochoten mu ji dát. Má však podmínku, že budou činit pokání, zanechají svých zlých cest a ve víře a poslušnosti se podřídí jeho vůli.

Nový člověk. Izajáš viděl Pána, i když nebyl nejvyšším knězem. Vykřikl a vyznával hřích svůj i hřích lidu. Uvědomil si, že sám ve své nedostatečnosti není schopen splnit úkol, který mu byl svěřen. Seraf se dotkl Izajášových úst žhavým uhlíkem z oltáře a vysvětlil mu, že dotykem uhlíku byl odstraněn jeho hřích a vina. Jako mravně čistý člověk mohl nyní Izajáš přinést Bohu čistou oběť chvály.

Královské pověření. „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mně!“ (Iz 6,8) Jako „očištěný“ člověk Izajáš bez váhání odpovídá na Boží výzvu a stává se Božím vyslancem. Asi byl povolán jako prorok před popisovanou událostí. Hospodin povzbudil Izajáše ve svém chrámu, ve svatyni. Boží chrám na nás působí obrovskou, bázeň vyvolávající silou a mocí. Je to místo, kde slabí a nedostateční lidé, jako jsme my, mohou najít útočiště a záchranu.

Tvrdé poselství. Bůh nechce, aby někdo zahynul, proto poslal Izajáše k obyvatelům Judska a Ježíše na tento svět. Bůh netouží svět zničit, ale navěky zachránit. Někteří odpovídají na jeho výzvy kladně, jiní se ve svém odporu stále více utvrzují. Bůh je však přesto stále nabádá a dává jim více a více příležitostí k pokání. Avšak čím více vzdorují, tím jsou horší. A tak tím, co Bůh pro ně činí, aby jejich srdce obměkčil, se jejich srdce ještě více zatvrzují. Boží láska k nám je stálá a neměnná. Naše osobní odpověď na tuto jeho lásku je však osudně nestálá.

Podněty k zamyšlení. Není divu, že když byl Izajáš povolán, aby v této době prorokoval, moc se mu do plnění svěřeného úkolu nechtělo. Věděl, že se setká se silným odporem. Když přemýšlel o tom, jak jsou lidé tvrdohlaví a nevěrní, připadl mu jeho úkol beznadějný. (PK 306.307; OSU 118)

V nebezpečných časech, kdy slabost vůdců a králů byla až nápadně zjevná, dostává Izajáš od Pána vesmíru velkolepé vidění. Zděšen svou nedostatečností, avšak očištěn a posilněn milosrdenstvím, byl Izajáš připraven vyjít jako Boží vyslanec do nepřátelského světa.

 

1.Krize identity (Iz 1-5)

Bůh se aktivně snaží obnovit vztah lásky a důvěry mezi ním a jeho lidem, který se mu odcizil. Zvířata vědí, kam patří a komu patří. Ztracené dítě zná svoji matku. Smutné je, že obyvatelé Judska zapomněli, že patří Bohu. Ztratili svoji pravou identitu. (A co my?)

Můj lid mě nezná.  V úvodu je představen autor, původ poselství a adresáti knihy. Prorocká slova se týkají stavu národa a údělu, který je čeká. Knihu dává do souvislosti s historickými a politickými událostmi období, v kterém prorokoval. Zamysleme se nad tím, jak by mohl hodnotit dnes Bůh svůj lid, křesťanskou církev, náš sbor. Jak by zhodnotil můj život a vztah k němu?

 Pouhá forma bez obsahu.  Ruce, které přinášely oběti a zvedaly se k modlitbám, byly plné krve. Lidé páchali násilí a utlačovali jiné. Hříchy, kterých se dopouštěli vůči jiným, byly vlastně hříchy proti samému Bohu. Proto modlitby a oběti, které přinášeli nemohly splnit svůj účel. Ti, kteří přinášeli oběti bez pokání z nespravedlnosti vůči jiným členům společenství, svojí lží znesvěcovali obřady. Jejich oběti byly nejen bezcenné, ale byly dokonce hříchem!

Nabídka odpuštění.  Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. (Iz 1,18) Obyvatelé Judska porušili smlouvu. Bůh je vyzývá k nápravě. Výzva svědčí o tom, že existuje naděje. Bez ohledu na to, jak zkažený byl jejich život, Bohu stále na jeho lidu záleželo, chtěl je přivést k pokání a odvrátit od zlých cest. Nabídl jim změnu jejich životů a odpuštění. Ostrými slovy nechtěl svůj lid zavrhnout, ale přivést jej zpět k sobě. Nabídka odpuštění z Boží strany je motivujícím základem, na kterém stojí Boží výzva k mravní čistotě jeho lidu.

Život nebo smrt.  19„Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země. 20Když však odmítnete a budete se zpěčovat, bude vás požírat meč.“  Bůh nedává k dispozici žádnou zlatou střední cestu. Lidé se musí rozhodnout, co se svým životem udělají. Musí si vybrat, život nebo smrt, požehnání nebo zlořečení. Nelze učinit nějaký kompromis. Tyto verše ukazují na podmíněnost požehnání anebo zlořečenství. Co motivuje nás ke správným rozhodnutím v životě?

Smutná píseň o vinici.  Když zhřešíme, Bůh nás okamžitě nezavrhne, neodejme od nás svoji ochranu a nezničí nás hned. Trpělivě nám dává příležitost přijmout odpuštění. Neodežene nikoho, kdo mu odpovídá. Vyzývá nás tak dlouho, pokud je naděje, že mu odpovíme. Naše „ne“, nepovažuje hned za konečnou odpověď, protože zná naši nevědomost a ví, že nás oklamal hřích. Jestliže však vidí, že jeho snaha zastavit nás nikam nevede, nakonec uzná naše rozhodnutí a nechává nás jít cestou, pro kterou jsme se rozhodli. Jestliže Boží výzvu, kterou k nám prostřednictvím svého Ducha promlouvá, vytrvale odmítáme, může se stát, že dospějeme k bodu, z kterého se už nebudeme moci vrátit. Odvracet se od Krista je velmi nebezpečné. Více pro nás Bůh udělat nemůže, protože respektuje naše svobodné rozhodnutí.

 Podněty k zamyšlení. V souvislosti s Iz 1,4 Ellen G. Whiteová napsala: „Ti, kteří se prohlašovali za Boží lid, odešli od Boha a ztratili moudrost a soudnost. Stali se krátkozrakými. Zapomněli, že je Bůh zbavil starých hříchů. Nepokojně bloudili tmou ve snaze zapomenout na svobodu, jistotu a štěstí, které prožívali předtím.“ (4BC 1137)

Shrnutí

Když Boží lid zapomene na svého Boha a neváží si jeho požehnání, Bůh jim připomíná, že se budou zodpovídat za porušení smlouvy, kterou s ním uzavřeli. S láskou je upozorňuje na stav, v jakém se nacházejí. Varuje je před ničivými důsledky toho, že se zřekli jeho ochrany. Naléhá na ně, aby mu dovolili uzdravit je a očistit.

 

Shrnutí úkolů sobotní školy 4.čtvrtletí 2020     

autor Ján Petrovič

13. Nebe, výchova a věčné poznávání

„Škola“ není spojena výhradně s dětstvím. Stále častěji se mluví o celoživotním vzdělávání. Lidé si průběžně doplňují a rozšiřují znalosti a dovednosti ve svých oborech. Jaký smysl však pro člověka má, pokud získá všechny tyto znalosti, ale ztratí věčný život? Podíváme se, co říká inspirované slovo o poznání, které bude pokračovat a které si budeme prohlubovat po celou věčnost. O poznávání budoucnosti, kterou si dnes neumíme ani představit.

Smrt – a co dál?  V 17. století uvažoval francouzský spisovatel, filozof a vědec Blaise Pascal o stavu lidstva. Byl ohromen, když si uvědomil, že všichni lidé se zabývají spíše „ztrátou postavení nebo jakousi domnělou urážkou jejich cti“, ale vůbec nevěnují pozornost otázce, co se stane, když zemřou. Proto není divu, že Bible věnuje tolik prostoru zaslíbením o tom, co čeká v budoucnosti ty, kteří našli spásu v Ježíši. Jen věčnost může nahradit všechno zlé, co jsme prožili. Bylo by pošetilé je nepřipravit se na věčnost, která nás čeká.

Nová existence. Věčný život není pokračováním tohoto života. Kdo by to chtěl? Bible říká, že staré věci pominuly a vše bude nové. 13Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. (2Pt 3,10–13) Nebude v ní smrt, smutek ani bolest.  5Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“

Pak se dozvíme …   Možná i my máme mnoho otázek týkajících se hříchu, utrpení, nemocí, smrti, proč se stalo to, anebo proč se nestalo ono. Další otázky se mohou týkat přírody a všech jejích záhad. Díky neuvěřitelnému pokroku nám věda pomohla lépe poznat svět a vesmír jako celek, ale stále je velmi mnoho věcí, které přesahují naše chápání. Dostali jsme slib, že pochopíme věci, které jsou nám zatím skryté. Když jednou uvidíme a pochopíme věci, které se nyní zdají velmi těžké, nezbude nám nic jiného než chválit Boha! Nyní je důležité, abychom se drželi víry, důvěřovali Božím zaslíbením, žili podle světla, které máme, a vytrvali až do konce.

Škola v budoucnosti … se bude týkat více neviditelného jako viditelného. Bible nám poskytuje jen náznaky, záblesky toho, co nás čeká. Můžeme si být jisti, že to bude skvělé. „Až bude z našich očí odstraněn závoj, který zatemňuje naše vidění, budeme schopni vnímat v plné nádheře krásu mikrokosmu i makrokosmu, kterou dnes poznáváme jen částečně a nedokonale. Až bude konečně odstraněna nákaza hříchu a celá země se objeví ve své plné kráse, znovu se před námi otevřou neomezené možnosti objevování.“ (Vých 177)

Velký učitel. Jedním z hlavních úkolů Kristovy služby zde na zemi bylo učit své následovníky pravdu o sobě, o Otci, o spasení a o budoucnosti, která nás čeká. Ježíš učil často. I nyní nás učí prostřednictvím svého slova a Ducha svatého. Na nové zemi bude toto vyučování pokračovat. Naše věčnost v něm není spojena jen s dokonalým prostředím, ale hlavně s osobní přítomností našeho nejlepšího Učitele. Přemýšlel jsi o tom, jaké otázky bys rád položil v bezprostřední blízkosti našemu Pánu? „Léta věčnosti budou postupně přinášet stále bohatší poznání Boha a Ježíše Krista. A s rozšiřujícím se poznáním poroste také láska, úcta a štěstí. Čím více budou lidé poznávat Boha, tím více budou obdivovat jeho charakter. Když jim Ježíš bude postupně odhalovat tajemství vykoupení a úžasné činy vykonané ve velkém sporu se satanem, pocítí vykoupení ještě větší lásku.

Podněty k zamyšlení. „Vše bude na nové zemi v dokonalé harmonii, bez jediné chybičky. Vše, co je zde v našem pozemském domově krásné, nám připomíná náš nebeský domov, jeho křišťálově čistou řeku a zelená pole, stromy kývající se ve větru a svěží prameny, zářící město a zpěváky v bílých šatech – svět plný nádhery, kterou žádný malíř nedokáže namalovat a žádný smrtelný jazyk popsat. Zkuste popustit uzdu fantazii a představte si domy spasených –a nezapomeňte, že budou ještě hezčí, než si dokáže představit vaše nejbujnější fantazie.“ (HP 133.134)

„Slovy nelze popsat odměnu, která čeká spravedlivé. Pochopí ji jen lidé, kteří ji zakusí. Rozum smrtelného člověka nemůže pochopit slávu Božího ráje.“ (VDV 434)

 

12. Sobota – praktická škola Boží lásky

„A řekl jim: ‚Sobotu učinil Bůh pro člověka, ne člověk pro Boha. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.‘“ (Mk 2,27.28) Jako adventisté sedmého dne přikládáme sobotě zvláštní význam. Sobota není věroučným bodem, ale zkušeností a zážitkem. Správné zachovávání soboty nám pomáhá plněji pochopit její smysl. Nejdůležitější v životě je to, že se Bůh s námi setkává a přichází k nám se svým požehnáním. Spasení je výsledkem přijetí toho, co Bůh vykonal. Sobota je velmi praktickou a konkrétní Boží školou poznávání a chápání našeho Stvořitele a Spasitele.  

Čas užasnout. 3A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. Představ si sebe jako Adama nebo Evu v první sobotní den, který byl současně prvním dnem s Bohem. Byl to den poznávání Boha, který stvořil všechnu tu nádheru. Žasneš, když uvidíš rozmanitá zvířata, zmlkneš v němém úžasu nad tolika barvami a tvary, uchvácen symfonií zvuků. Vychutnáš si množství chutí a vůní. Začneš si uvědomovat, že ke vztahu patří odpovědnost, péče a láska.

Čas nových zkušeností. Mojžíš jim řekl: „Nikdo ať si nenechává manu do rána!“ 20Ale oni Mojžíše neposlechli a někteří si něco do rána nechali. To však zčervivělo a páchlo. Bůh udělal zázrak s manou a každý den jim dal přesně tolik, kolik potřebovali. V pátek jim dal dvojnásobné množství – i na sobotu – a jídlo se přes noc nezkazilo. Sobota byla klíčovou poznávací zkušeností na jejich cestě znovupoznání Boha. Aby s ním mohli budovat trvalý vztah, vyzval je k zachovávání soboty jako svatého dne. Stala se také jasným znamením pro ostatní národy o zvláštním vztahu mezi Hospodinem a Izraelem.

Čas poznávání priorit. 13Jestliže v den odpočinku upustíš od prosazování svých zálib, … 14a nalezneš rozkoš v Hospodinu …“ Vzestupy a pády Izraele v jejich vztahu s Hospodinem úzce souvisely s jejich postojem k sobotě. Sobota není den, kdy člověk absolvuje bohoslužbu a pak už přemýšlí jen o svých vlastních věcech a nežije životem plným úcty vůči Bohu. Sobota má být zasvěcena poznávání Božího charakteru a jeho záměrů. To, co jsme poznali, musí ovlivňovat náš život a projevit se ve vztahu k druhým. Pouhá forma zbožnosti nestačí. Sobota je čas poznávat a prožívat priority.

Čas hledání vyváženého postoje. Ježíš respektoval a dodržoval Boží zákon, ale zpochybnil jeho interpretaci náboženskými představiteli. Ježíš šel v učení o sobotě mnohem dál, protože Syn člověka je pánem nad sobotou. Dovolil v sobotu činit dobře. Spory vyvolané tím, že Ježíš uzdravoval v sobotu, vedou k důležitým duchovním debatám o důvodu, proč zachovávat sobotu a o Ježíšově autoritě. Ježíš chtěl svými výroky přivést učedníky, židovské vůdce i zástupy k tomu, aby hlouběji přemýšleli o Písmu.

Čas pro společenství. Ježíš byl příkladem v návštěvě synagogy. Učedníci pokračovali v tomto zvyku. Pavel napsal: V sobotu jsme vyšli za bránu k řece, posadili jsme se a mluvili k ženám, které se tam sešly. Synagoga se stala místem, kde mohli mluvit o zmrtvýchvstání. Sobota poskytovala komunitě příležitost setkat se, učit a povzbuzovat. Každou sobotu mluvil v synagóze a snažil se získat židy i pohany. Spojení osobního svědectví a Písma prostřednictvím kázání, učení a diskusí bylo velmi účinné. Církev adventistů sedmého dne používá kombinaci sobotní školy s kázáním a jinými aktivitami. To poskytuje silný formální základ pro poznávání a bohoslužbu v naší církvi. A přestože sobotní škola, kázání a vzájemné společenství jsou důležité a v mnohém nezastupitelné, prožívání soboty je třeba obohatit různými dalšími aktivitami.  

Podněty k zamyšlení.  „Žádné jiné ustanovení, které bylo Židům svěřeno, je neodlišovalo od ostatních národů tolik jako svěcení soboty. Bůh si přál, aby zachovávání soboty bylo znamením toho, že jsou jeho lidem, že se odvrátili od modloslužby a jsou spojeni s ním. Pokud však lidé chtějí zachovávat svatou sobotu, musí být sami svatí. Prostřednictvím víry musí mít účast na Kristově spravedlnosti. Jen tak mohla sobota označovat Izrael jako lid, který slouží pravému Bohu.“ (TV 177) „Sobota je tedy znamením Kristovy posvěcující moci. Je určena každému, koho Kristus posvěcuje. Patří všem, kdo se skrze něho stávají součástí Božího Izraele.“ (TV 181)

Přemýšlejme o tom, jak bychom mohli obohatit naše prožívání soboty. Identifikujme si tři cíle, které budou zaměřeny na to, co bychom se v příštím roce rádi naučili díky zachovávání soboty.

 

10 Křesťan, věda a umění

Je správné, když křesťan poznává svět v celé jeho rozmanitosti, přírodu, fyzikální zákonitosti, dějiny tohoto světa či umění, které lidstvo odpradávna doprovázejí? Ovlivňuje nás to? Nebo by měla být pro křesťany Bible jediným zdrojem informací? Vědecké zkoumání nám může přinést mnoho nových a podnětných informací. Bez poznání Boha může ale vést k pýše a domýšlivosti, případně může být zneužito hříšným způsobem. Vzdělávání ve vědních oborech a poznávání našeho Boha tak mohou tvořit jeden krásný, organický celek.

Milující Tvůrce.  Celé stvoření nám při bližším pohledu ukazuje a připomíná moudrost a lásku živého Boha. Ř 1,19–20 říká, 19Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. 20Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. A v Ž 19,2–7 se píše: Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Dnes mnozí lidé uctívají stvoření namísto Stvořitele. Proto je důležité, aby křesťanský přístup k poznávání vycházel z předpokladu, že Bůh je Stvořitel a Udržovatel všeho, co existuje. Tento postoj samozřejmě nezmění fakta, která pozorujeme a zkoumáme. Může však mít zásadní vliv na jejich interpretaci a závěry, které z nich vyvodíme pro náš život.

Dílo úžasného umělce. Jaké místo by měla hrát estetika, krása a umění v životě křesťana? Bible vystihuje povahu Boha a líčí prostředí nebe pomocí obrazů plných barev, krásných tónů či vůní. Vše, co souvisí s dobrým Bohem, je krásné, harmonické, lahodící všem našim smyslům. A takový stvořil i náš svět. Umění ve svých různých podobách, nás učí docenit hodnotu krásy velkého Umělce. Pamatujme ale i na to, že estetická krása něčeho nebo někoho může přestat být požehnáním, a naopak se stát satanovým nástrojem. Měli bychom si uvědomit, že ne vše, co je krásné, je nutně dobré nebo svaté.

Limity lidského poznání. Timoteji, vyhýbej se bezbožným řečem a protikladným naukám, které se lživě nazývají „poznání (JP: zejména filozofie)“. (1Tm 6,20) To, že je někdo inteligentní, přemýšlivý, schopný a vzdělaný, ještě nemusí automaticky znamenat, že je jeho poznání správné, že správně vnímá a interpretuje skutečnosti. Z nesprávných předpokladů, můžeme snadno dojít k nesprávným závěrům jak v oblasti duchovní, tak i v oblasti přírodních či jiných věd.

Bláznovství a moudrost. Bude-li naslouchat moudrý, přibude mu znalostí, a rozumný získá schopnost 6porozumět přísloví a jinotaji, slovům mudrců i jejich hádankám. 7Počátek poznání je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají pošetilci. (Př 1,5–7) Bible velmi často porovnává bláznovství a moudrost. Kniha Přísloví varuje před nebezpečím pošetilého chování. Važme si moudrosti a hledejme ji u důvěryhodného zdroje. Vědecké poznatky a umění mohou přinést pro celé lidstvo velké požehnání, pokud budou správně použité. Mnoho velkých umělců nežije morálním a čestným životem. V minulosti žili velcí vědci zapojení do vývoje biologických či chemických zbraní hromadného ničení, jejichž práce přinesla trpké ovoce. Poznání stává požehnáním pouze ve spojení s Boží moudrostí.

Bůh odpovídá Jobovi.  2„Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? 3Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě.“ (Jb 38.kap.) Veliká část vědy je založena na ateistických materialistických předpokladech. Ateističtí vědci tvrdí, že vše vzniklo náhodou, že za tím není žádná předem promyšlená úvaha ani záměr. Současná věda tvrdí, že idea nadpřirozeného Stvořitele je „nevědecká“, protože ji nelze vědecky otestovat. Toto není přímo vědecký závěr, je to spíše filozofické stanovisko vědců.

Podněty k zamyšlení.

Existují dva důvody, proč se v otázce původu života věda mýlí, ačkoli v mnoha jiných oblastech poznání může mít pravdu. Zaprvé, věda, která studuje přirozený svět, musí hledat odpovědi pouze v přirozeném světě. Zadruhé, věda předpokládá, že přírodní zákony musejí platit stále stejně. Ale pokud jde o vznik života na Zemi, oba vědecké předpoklady jsou nesprávné. Předpoklad, že jsou podmínky života na Zemi stále stejné, když nejsou, povede také k omylům.

 

 9 Církev – Boží škola růstu a poznání

 Základní verš mluví o správném postoji představených k členům církve. Nedávat najevo svoji důležitost, být laskavým, být zaměřen na službu evangelia i službu bližním. Pokud má být církev místem, kde mají lidé růst, musí jim poskytnout prostor pro skutečný dialog. V církvi musíme poskytnout bezpečné prostředí pro každého člověka, aby mohl růst v poznání Boha a jeho plánu pro náš život.

Základem křesťanské výchovy není snaha poznat všechny důležité biblické pravdy, ale být k lidem laskaví, nedovolit, aby kulturní a sociální předsudky ovlivnily naše chování k lidem tak, že bychom je považovali za horší a méněcenné. Pokud nerozeznáme potřeby bližních kolem nás, tak i za jasného dne je v našich životech hluboká noc. Pravá křesťanská výchova nás vede k tomu, abychom viděli druhé tak, jak je vidí Kristus – jako bytosti, za které zemřel, jejichž hříchy vynesl na kříž, za které zaplatil nekonečnou cenu. Jinak výchova není hodna jména „křesťanská“.

Povoláni být světlem. Máme dojem, jako by se celá naše planeta uzavírala do sebe, jako by tma vytěsňovala světlo. Zápasíme s nemocemi, vyrovnáváme se se ztrátou blízkých, vidíme rozpad rodin nebo se snažíme pochopit mnohé zlé věci v naší společnosti a kultuře. Uprostřed morálního úpadku a duchovní temnoty slyšíme, jak každého z nás Ježíš oslovuje svým Kázáním na hoře. Ježíš vyzýval shromážděné, aby žili ve světle a byli světlem – aby byli milosrdní, měli čisté srdce a byli tvůrci pokoje.

Život učedníka.  „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mě pomazal, abych … Lk. 4,18.)“ Pokud chceme činit každý den Boží vůli, tak je nezbytné, soustředit se na Ježíše. Ježíš nám připraví příležitosti pomáhat lidem. Poslání, které Kristus svěřil učedníkům, se vztahuje na všechny věřící a zahrnuje i křesťany, kteří budou žít před koncem času. […] Každý, ke komu promluvil nebeský hlas a kdo přijímá Kristův život, je povolán zvěstovat evangelium a pracovat pro záchranu svých bližních. Proto byla založena církev a ten, kdo do ní slavnostním slibem vstoupil, se tím zavázal ke spolupráci s Kristem.“ (DA 822; TV 524)

Trvalé hledání pravdy.  Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. (Jr 29,13) Proste, … hledejte, … tlučte …  Pro náš duchovní život je důležité držet se poznané pravdy, ale zároveň si klást otázky, nebát se zpochybnit své (!) porozumění a dosavadní chápání a toužit po růstu v dalším poznání. Hlavní roli při našem poznávání by mělo hrát Písmo.  

Život pro druhé. Biblické chápání církve má v době, kdy ve společnosti nastává rozpad soudržnosti, solidarity a vzájemné důvěry velký význam. Novozákonní církev se formovala především v domovech věřících, v malých skupinách, které se staly prvními církevními školami. Byla to místa, kde se noví členové seznamovali s biblickými pravdami a učili se prakticky žít podle Ježíšova vzoru. Církev brala toto dílo výchovy velmi vážně. Církevní společenství je ideální místo pro vzájemné sdílení nového způsobu života, zpívat, modlit se, projevovat soucit i touhu stát se nástroji jeho milosti a uzdravení.

Podněty k zamyšlení.

„Kristus zklamal jejich naděje na světskou slávu. Kázáním na hoře se snažil napravit důsledky nesprávné výchovy a podat posluchačům pravdivý obraz o svém království i o sobě samém. Mylné představy lidu však přímo nenapadal. Učil je o věcech nekonečně lepších než vše, co dosud znali. Nevyvracel jejich názory na Boží království. Seznamoval je s podmínkami, za kterých se do něho mohou dostat, a nechal je, aby si udělali svůj vlastní závěr. Pravdy, které zvěstoval, jsou pro nás dnes stejně důležité jako tehdy pro zástup, který Ježíše poslouchal. I my si potřebujeme osvojit zásady Božího království.“ (DA 299; TV 188)

 

8. Růst k Božímu obrazu

„Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti.“ (2Tm 3,16) Tento úkol nás zve poznávat Boha, rozumět jeho vůli, poznávat jeho milost. Ta nás pak mění k Božímu obrazu, k němuž jsme byli stvořeni.

 Stvořeni k Božímu obrazu. Výraz „Boží obraz“ fascinoval vykladače Bible celá staletí. Odkazuje to na duchovní a intelektuální podobnost a kompatibilitu mezi Stvořitelem a jeho lidským stvořením. Po pádu do hříchu se tento obraz změnil. Cílem výchovy a životního růstu je obnovit v člověku obraz jeho Tvůrce (Ed 14–16; Vých 9–12). Bůh se k nám chová jako ke svým dětem, vychovává nás, komunikuje s námi a vytváří si s námi trvalý vztah. Být jeho obrazem znamená smýšlet jako on.

 Zaslíbený Mesiáš jako učitel. Ježíš je v Bibli označen různými jmény, ale pro lidi, kteří ho znali nejlépe byl Učitelem. Volali ho „Mistře“ nebo „Rabbi“. Ježíš vykonával svoji veřejnou službu i tím, že učil. Prorok Izajáš představil přicházejícího Mesiáše jako někoho, kdo přináší poznání, radu, moudrost a pochopení. Pasáž končí slibem: „Zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře.“ (Iz 11,9b) I Nikodém uznal, že Ježíšův učitelský dar pochází od Boha. Schopnost učit je určitě Boží dar. Bůh ho udělil, Ježíš přijal a ti, které učil, uznali, že má božskou autoritu.

Boží slovo a náš osobní růst. Ty však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen. 15Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. (2Tm 3,14–17) První část Bible se nazývá Tóra. Výraz se překládá jako „zákon“. Je ale především ponaučením o tom, jak máme žít, aby se nám dařilo a abychom zůstali v takovém vztahu s Bohem, jaký s námi chtěl mít, když nás stvořil. Prorocké knihy hovoří o tom, zda Boží lid podle zákona žil. „Spisy“ jsou plná příkladů úspěšných i méně úspěšných učitelů a žáků a jejich zkušeností. Žalmy jsou zpěvníkem, který má minimálně tři výchovné žalmy: Žalm 1, Žalm 37 a Žalm 73. V evangeliích se nacházejí podobenství napsaná s výchovným záměrem. V Pavlových epištolách je zase mnoho praktických rad pro každodenní křesťanský život. Kniha Zjevení odhaluje ve svitku celou budoucnost Kristovy církve.

Dar moudrosti. Místo dnešních pojmů jako jsou škola, studium, výchova či vzdělávání se v Bibli mnohem častěji setkáváme s tématem životní moudrosti, kterou Bůh lidem dává. Král Šalomoun byl velmi moudrý. Mnoho toho znal o životě zvířat a o rostlinách. Celkově působil jako opravdu vzdělaný člověk. Knihy Přísloví a Kazatel obsahují řadu moudrých naučení o různých životních okolnostech. Moudrost je něco víc než pouhé poznání. Má praktickou i teoretickou stránku. Začíná vírou v Boha. Pomáhá nám žít zodpovědně, vede nás k užitečnosti pro jiné a chrání nás před neštěstím. Nedává odpovědi na všechny otázky, ale vede nás pokračovat v hledání toho, co zůstalo nepoznané.

Poznávání a formování v rané církvi. Ježíš poskytl svým následovníkům možnost, aby se i nadále nechali vést a formovat Duchem Svatým. Ježíšovým následovníkům je stále nablízku, jako vychovatel, zejména pokud jde o hledání a nalézání pravdy. Pavel se rozhodl věřícím v Korintu mluvit především o Ježíši Kristu a jeho ukřižování. Později je učil pronikat hlouběji do krás Boží moudrosti slovy: „mysl Kristovu máme“, což znamená, že křesťané naplnění Duchem svatým mají přístup k Boží mysli a k takovému množství poznání a porozumění, jaké člověk potřebuje, aby poznal cestu spravedlnosti.

Podněty k zamyšlení.  Velké poslání z Mt 28,18–20 spustilo rozsáhlé náboženské hnutí po celém světě. Někteří apoštolové nebo misionáři (obě slova mají stejný význam – „ti, kteří jsou posláni“) prošli celý svět, shromáždili ty, kteří je poslouchali, udělali z nich učedníky, vyzvali je, aby uvěřili v Ježíše, pokřtili je a učili je všemu, co jim Ježíš přikázal. Křesťané z celého světa reprezentující různé kultury a mluvící různými jazyky začínají hned po křtu hlouběji poznávat Boží pravdy a život s Bohem, protože se ještě musejí naučit mnoho věcí.

Důvod, proč se křesťané stále učí, není jen intelektuální zájem nebo touha po nových poznatcích. Jde spíše o to, že víra a křesťanský život zahrnují všechny oblasti každodenního života. Co všechno se křesťané musejí naučit? Práce, odpočinek, sociální otázky, vztahy ve společenství, církev a bohoslužba, ekonomie, filantropie, vztah k nadřízeným, poradenství, rodina, vztahy v manželství a výchova dětí, jídlo a jeho příprava, oblečení, dokonce i stárnutí a příprava na konec života, osobní a společenský život. Být křesťanem znamená vědět něco o všech těchto oblastech. Člověk to nepochopí automaticky. Musí se to naučit.

 

7. Škola správného uctívání Hospodina

Součástí lidské přirozenosti je uctívání někoho, ke komu vzhlížíme jako k autoritě. Byli jsme stvořeni jako bytosti, které mají úctu k Hospodinu. Z důvodu narušení hříchem se často stává, že uctíváme někoho, kdo není hoden nejvyšší úcty. Součástí životní školy je i to, komu a jak prokazovat naši největší úctu.

 Každý něco uctívá. Nuže, jste ochotni, kdy uslyšíte hlas … padnout a poklonit se před sochou, kterou jsem udělal?“ Anděl letící prostředkem nebe volal mocným hlasem: „Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.“

Dnes je většina lidí příliš sofistikovaná na to, aby se klaněli zvířecím soškám. Sekulární lidé mohou ale s velkou úctou vzhlížet a obdivovat – peníze, moc, sex, rockové hvězdy, herce, politiky nebo sami sebe.

Mít správně seřazený životní žebříček hodnot a to, koho budeme v životě brát jako vrcholnou autoritu, je tak důležité, že se to v posledních dnech před druhým příchodem Ježíše Krista stane jednou z nejdůležitějších otázek.

Vyprávěj o tom svým dětem.   Žalm 78 zmiňuje konkrétní situace, které Izraelci s Bohem prožili a které měli vyprávět dalším pokolením. Zkušenost s Bohem měla být motivací k tomu, aby Izraelci Boha uctívali a vždy k němu vzhlíželi jako k dobrému Otci. Cíl takové výchovy byl, aby „Ti to dále vyprávěli svým synům, aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali, aby zachovávali vždy jeho přikázání.“

V Duchu a v pravdě. Žena mu řekla: „Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Z Ježíšovy odpovědi vyplývá, že důležitější než místo uctívání je duch uctívání. Přichází totiž hodina, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Boha máme uctívat také „v pravdě“. Potřebujeme mít správné poznání Boha, toho, kým je, co od nás požaduje a očekává. Duch bez pravdy může vést k mělkému sentimentalismu, který stojí na nestálých emocích. Protikladem je pravda bez ducha, která může vést k mrtvému formalismu. Proto potřebujeme oboje.

 Nádhera svatosti.  Při slavnosti přinesení schrány Hospodinovy smlouvy do svatyně, stáli Izraelci téměř „hmatatelně“ v Boží přítomnosti. Jak na vědomí jeho blízkosti reagovali oni a jak bychom reagovali my? Cítili bychom radost a štěstí? Nebo spíše obavy či hrůzu? Nebo snad obojí? Pamatujme na tento obraz vždy, když přicházíme do shromáždění před Boží tvář.

Věrnost navzdory okolnostem. Izaiáš prorokoval o pokrytcích: ‚Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; 7marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.‘

I Boží děti byly někdy v pokušení, že jim pohanští sousedé někdy připadali i „duchovnější“ a „zbožnější“, než byli oni sami. Bohu proto záleželo na tom, aby jeho lid pochopil, že v pozadí takové „zbožnosti“ je vlastně zcela zvrácené chápání Boha a že on jim nabízí něco daleko lepšího. Všichni dnes žijeme v prostředí, které nabízí mnoho zajímavých pohledů na život, přírodu, rodinné vztahy, práci či etiku, které mohou vypadat lákavě a inspirativně. Přesto často vycházejí z předpokladů, které jsou v rozporu s tím, co nás učí náš Stvořitel.

Podněty k zamyšlení.  „Srdce je nejlstivější a zoufale hříšné. Profesoři náboženství nejsou ochotni důkladně zkoumat sami sebe, aby zjistili, jaká je jejich víra ve skutečnosti. Je hrozné, že se mnozí opírají o falešnou naději. Někteří spoléhají na své zkušenosti staré mnoho let. Když však přijde chvíle pro zkoumání srdce a všichni by měli mít živé každodenní zkušenosti, nemají se o co opřít. Zřejmě si myslí, že vyznávání pravdy je zachrání. Když zanecháte hříchy, které Bůh nenávidí, Ježíš vejde a bude večeřet s vámi a vy s ním. Tak budete čerpat od Ježíše božskou sílu, porostete v něm a budete moci vítězně říci: ‚Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!‘ (1K 15,57) Pán by byl raději, kdyby vlažní profesoři náboženství nikdy nevyslovili jeho jméno. Jsou překážkou těm, kteří se mohli stát Ježíšovými věrnými následovníky. Jsou kamenem úrazu pro nevěřící. Zlí andělé se radují a vysmívají Božím andělům pro nečestný život takových lidí. Jsou ke zlému doma i mezi lidmi. Svými ústy chtějí být blízko Bohu, ale jejich srdce je od něj daleko.“ (2SG 227)

 

6. Škola milosti a nové naděje

Každý z nás udělal v životě něco, za co se styděl a co ho trápilo. Možná nás polil pot při představě, že by se o tom měl někdo dozvědět. Známe to všichni.

To je jeden z důvodů, proč je evangelium univerzální a proč Kristus zemřel za každého člověka. Jako lidé jsme velmi rozdílní, ale jedna věc nás všechny spojuje: naše hříšnost a potřeba odpuštění. Spojit život s Bohem znamená vstoupit do velké školy, ve které se učíme milost a novou šanci nejen přijímat, ale také ji druhým dávat.

Adam a Eva – Selhání a nová milost. Rozhodnutí jíst ze zakázaného stromu v zahradě Eden, bylo vyjádřením lidské nezávislosti na Bohu. Jejich život nabral špatný kurz. Proto se rozhodli před Bohem schovat. Plán spasení je Boží odpovědí na rozhodnutí Adama a Evy. Skryli se před Bohem, protože se styděli a cítili se vinni. Bůh je přišel zachránit. Svým způsobem jsme učinili totéž a Ježíš přišel, aby zachránil i nás. Proto je otázka „Kde jsi?“ určena také nám.

Jákob – nový začátek pro podvodníka.  Za asistence matky se Jákob dopustil ošklivého podvodu vůči zbytku své rodiny. Následně uprchl z domu. V průběhu let musel projít tvrdou „školou života“. Ve skutečnosti to byla Boží škola, ve které se měl naučit nejen poznat sám sebe a svou slabost, ale především Boží nezměrnou milost, která měla proměnit jeho život.

Rabbi Ježíš.  Dva z Janových učedníků se rozhodli Ježíše následovat. Když se jich Ježíš zeptal, co hledají, oslovili ho „Rabbi“, což znamenalo „Učiteli“. Rozhodli se jej následovat a trávit s ním více času. Stali se tak jeho „učedníky“ – tedy těmi, kteří se od něj chtějí učit. A to nejen z jeho slov, ale z jeho života a přístupu k lidem, zvláště k těm, kteří selhali a zklamali. S Ježíšem tak vstoupili do velké „školy Boží milosti“.

Pohanská žena – milovaná Boží dcera.  V Ježíšově učení i životě poznáváme velmi názorně pravý Boží charakter, velkou Boží milost, kterou nabízí slabým a hříšným lidem, který ukazuje, že Ježíš je připraven pomoci i těm, které ostatní odmítají a nepovažují je za hodné lidské či Boží lásky. Kultura dané doby a lokality nedovolovala ženě cokoli si nárokovat. Navíc tato žena patřila do etnické skupiny, se kterou Židé nechtěli mít nic společného. To vše ji znevýhodňovalo. Ale dcera této ženy byla nemocná. Ona jí chtěla pomoci, a proto se nenechala odradit. Zareagoval schválně tak, jak očekávali jeho učedníci a jak by to udělala většina z nich. Ale tím vším je Ježíš jen připravoval na velkou lekci, kterou jim chtěl dát. Jeho slova mohla nejprve onu ženu ranit. Pak se však stalo něco pozoruhodného. Žena zareagovala. Věděla, jak to bývá se psy. Její důvěra a pokora zapůsobila nejen na Ježíše, ale i na učedníky. Byla to pro ně velká škola, ve které pochopili mnoho o velké Boží lásce, která je nabízena i těm, kterým by ji oni sami nikdy nenabídli. Byla to lekce, na kterou neměli nikdy zapomenout.

Bartimaios – slepec, který viděl více než jiní.  Vidět znamená něco víc než jen fyzický zrak. Tento příběh je také o duchovním vidění. O tom, jak můžeme nabýt duchovního zraku – to znamená pochopit, o co vlastně největšímu Učiteli šlo. Fyzický zrak je jedna věc. Je velmi důležitý a Ježíš to ví. Ale Ježíš ví i to, že každý člověk v hloubi svého srdce touží po novém a lepším životě.

Podněty k zamyšlení. Ellen G. Whiteová mimo jiné říká, že když skutečně odpovíme na výzvu největšího Učitele, „přejeme si být jako on a toužíme po tom, aby v nás působil jeho Duch. Toužíme jej následovat a dělat mu celým svým životem radost“ (SC 58; CVP 60). V Ježíšově blízkosti „bude pro nás radost plnit Boží požadavky“ (SC 59; CVP 61). Kázání na hoře je shrnutím toho, co největší Učitel chtěl, aby věděli jeho učedníci, a jsou zde zaznamenány hlavní principy království, které přišel Ježíš založit.

  

5. Ježíš jako největší Učitel

Když Otec poslal svého Syna na tuto planetu, poslal nám toho největšího Učitele. Jeho posláním bylo ukázat lidem Otcovu tvář.

Odlesk Boží slávy. Ježíš přišel na zem, aby lidem ukázal Otce. Dříve se jim Bůh zčásti zjevoval prostřednictvím proroků; v Ježíši lidé dostali konečné a dokonalé zjevení Boha. Jako hříšní lidé nesneseme pohled na Boží slávu v její plnosti. Ježíš tuto slávu odrážel. Byla zahalena Kristovou lidskou přirozeností, aby se na něj lidé mohli dívat a vidět Boží charakter. Pokud chceme znát Otce, musíme pozorně poslouchat, co o něm říká největší Učitel. Musíme ho také pozorovat. Když hledíme na Syna, vidíme v něm Otce.

Zjevil nám Otce.  Ježíš řekl: „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. 7Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce.“ Do největší tmy na zemi zazářilo světlo. […] Lidstvu zbývala jediná naděje – že do prostředí chaosu a zhouby přijde někdo, kdo lidstvu přinese sílu nového života a obnoví poznání Boha. A právě proto přišel na svět Ježíš Kristus. Přišel odstranit falešné učení, kterým lidé nesprávně představovali Boha, přestože se chlubili, že ho znají. Přišel objasnit podstatu Božího zákona a svým vlastním charakterem ukázat krásu svatosti.“ (Ed 74–76; Vých 45–47)

Laskavý Učitel. Pavel nám připomíná, že se od Ježíše jako největšího Učitele můžeme hodně naučit. Máme se učit z toho, co během své pozemské služby řekl. Máme se učit ze zázraků, které vykonal, a z toho, jak se choval k lidem kolem sebe. K bohatým a vysoce postaveným, ale především k chudým, slabým a odstrkovaným. Jeho laskavost může být vzorem našeho chování k druhým lidem. Měnit nás bude i to, když budeme přemýšlet o jeho ochotě vyměnit slávu nebe za jesle ve chlévě. V protikladu k tomu nás svět často vyzývá, abychom se vyvyšovali a chlubili svými úspěchy.

 Největší Učitel a smíření. Lidské vztahy se příliš často rozpadají. Jeden druhému se odcizujeme. Člověku, který byl kdysi naším blízkým přítelem, postupně přestaneme důvěřovat. I narušený vztah se však dá napravit, a když se to podaří, prožíváme zázrak smíření. V životě člověka bývá jen málo hezčích zkušeností. „Boží škola“, do které nás Ježíš zve, proto není zaměřena jen na informace a „poznávání pravdy“, ale především na budování a obnovu našich vztahů – a to jak s naším Bohem, tak i s našimi bližními. Znáš někoho, komu bys mohl pomoci se s někým smířit?

Osobní setkání s Učitelem. Největší Učitel byl hoden úcty dříve, než vyslovil své první podobenství, pronesl první kázání nebo učinil svůj první zázrak. Je hoden naší úcty již jen pro to, kým je – Bohem s námi. Abychom naplno docenili Ježíšovu pozdější službu, musíme se připojit k jeho prvním učedníkům a mudrcům a spolu s nimi se poklonit největšímu Učiteli. Ten, u kterého obdivujeme způsob vyučování, je víc než jen moudrý vychovatel. Je to Bůh, který sestoupil a bydlel mezi lidmi.

Podněty k přemýšlení. V největším Učiteli, který byl poslán z nebe, se soustřeďují všechny principy správné výchovy a vzdělávání. Dnešní dílo Spasitele je stejné jako to, které zde na zemi započal před dvěma tisíciletími. Máme-li takového učitele, máme-li přednost Boží výchovy, bylo by nerozumné hledat jinou výchovu, objevovat moudrost jinde než u Zdroje moudrosti, usilovat o poznání pravdy, ale odmítat Pravdu, hledat osvícení mimo Světlo, život mimo Zdroj života. (Výchova 51)

„Nejlepší přípravou pro tvou práci jsou slova, život a metody toho nejlepšího Učitele. Uvažuj o něm, protože právě on je tvůj ideální vzor. Dívej se na něj a zůstávej v jeho blízkosti, dokud neosloví tvé srdce a tvůj život. A právě v tom je tajemství vlivu na tvé žáky. Představuj svým životem Ježíše Krista!“ (Výchova 165)

4. Biblický pohled na svět

 Náš pohled na život a svět je přirozeně utvářen těmi, kteří nás v životě vychovávali a formovali. Ve světle toho, jak jsme byli naučeni vidět svět, pak vnímáme a hodnotíme věci, události či morální otázky.

Naše původní „nastavení“ však není neměnné. Jak člověk roste, dospívá a dozrává, a hledá, zda neexistuje i jiný úhel pohledu, který by nabídl lepší a smysluplnější variantu.

Je vůbec nějaký Bůh? Jsme na světě a ve vesmíru sami, nebo je tu někdo, kdo se o nás zajímá, řídí vesmír a určuje jeho běh? První názor říká, že existuje jen materiální, čistě přírodní realita, daná logickými zákonitostmi. Bible říká, že existuje osobní Bůh, který nás miluje. Je to Bůh zázraků, který respektuje přírodní zákony, jejichž je tvůrcem, avšak není jimi omezen. Co by se ve vašem životě změnilo, kdybyste dospěli k závěru, že Bůh neexistuje?

Bůh Stvořitel.  Další důležitá otázka se týká původu života a všeho, co vidíme kolem sebe. Jak to vše vzniklo? A proč? Je vše jen důsledek přirozeného vývoje? Stojí za původem života Bůh? Bible počítá s existencí Boha, nezdůvodňuje ji. Z tohoto výchozího bodu – Bůh je Stvořitel – se odvíjí celá Bible.  Nauka o stvoření je základem křesťanského pohledu na život. Z něj pak vychází pojetí základních životních témat, jako je existence smrti, otázka dobra a zla, hříchu a milosti, Božího záměru s manželstvím a rodinou. Bůh chce, abychom si každý týden v sobotu připomínali stvoření a Boha Stvořitele.

Pohled „za oponu“. Nikdo se nedívá na svět z neutrální pozice. Např. ateista vidí v duze pouze oku lahodící přírodní jev. Biblický pohled na duhu kromě přírodního jevu opětovně potvrzuje Božího zaslíbení, že svět už nikdy nebude zničen vodou. Boží škola učí chápat souvislosti, které by nám jinak zůstaly utajeny.

Potřeba Vykupitele.  Učení o stvoření je pro naši víru velmi důležité. Žijeme ale ve světě hříchu a smrti a samotné stvoření nestačí. Žijeme, zápasíme, trpíme. Ale co přijde potom? Zemřeme. Mnozí z nás se ve škole učili, že se lidstvo procesem vývoje dostává stále výše a výše. Více toho víme, lépe věcem rozumíme, umíme řešit problémy, se kterými si lidé dříve nevěděli rady. Mnozí si myslí, že lidstvo už Spasitele nepotřebuje. Navzdory vzrůstajícímu poznání jsme hříšníci, jejichž morální schopnosti kvůli „nákaze“ hříchem degenerují. A právě proto potřebujeme Zachránce, protože sami se z této situace nedostaneme.

Jak rozlišit dobro a zlo.  Zodpovědní rodiče považují za svůj úkol předat dětem důležité životní hodnoty a naučit je rozpoznávat, co je dobré, a co špatné. Ale kdo a podle jakých kritérií určí, jak rozlišit dobro a zlo, pravdu od lži? Stačí na to přirozený cit? Nebo tu je nějaká vyšší autorita, od které se to můžeme naučit? Podle Michela Foucaulta jsou všechny morální systémy pouze lidské výtvory a názory, jež zavedli ti, kteří jsou u moci, aby ovládali masy. Proto podle něj tyto morální kodexy nemají skutečnou legitimitu. Za doby Mojžíše Bůh vstoupil do dění, aby on byl tou největší morální autoritou, která by dokázala lidem jasně pojmenovat, co je správné, a co ne. Bez tohoto „zjeveného poznání“ by každý pokus o stanovení morálních kritérií byl jen subjektivním lidským pohledem, který není pro ostatní závazný.

My sami nejsme dostatečně spravedliví, svatí ani objektivní, abychom zvládli rozeznat, co je morální a správné. Bůh, který nás stvořil, nám ale dal i morální zákon, podle kterého máme žít. Pokud se Bůh a vykoupení, které nám nabízí, stane centrem našeho křesťanského pohledu na svět, pak přijmeme i jeho pohled na dobro a zlo, jak je vyjádřeno v Desateru.

Podněty k zamyšlení.  „Pravým smyslem výchovy je obnovit v člověku Boží obraz.“ Formální vzdělání, byť by nám přineslo mnoho informací, není pro život dostatečné. Lidé mohou být vysoce vzdělaní v mnoha oborech, ale mohou zastávat názory a postoje, které jsou v zásadním rozporu s principy uvedenými v Bibli. Pokud přijmeme pohled, který nám nabízí náš Spasitel, ovlivní to naše chápání všech oblastí života.

Jeden myslitel v 18. století napsal, že svědomí je Božský instinkt. Je spolehlivým vůdcem inteligentní a svobodné bytosti – neomylný soudce dobra a zla, který formuje člověka v Boží podobu.“ Je pro vás vaše svědomí spolehlivým životním průvodcem?

 

3. Zákon – Boží nástroj výchovy

Pavel napsal: „Kdyby tu byl zákon, který by mohl dát život, pak by vskutku spravedlnost byla ze zákona.“ (JP: jakýkoliv zákon, jehož naplnění by člověka učinilo spravedlivým.) Je tu ale (Boží) zákon o ospravedlňování hříšníků. (JP: který naplnil Kristus, a na základě kterého, můžeme obdržet milost. Zákon (JP: zejména desatero) nemůže dát hříšníkům život, naopak ukazuje, jaké jednání zbavuje člověka „spravedlnosti“. Tím (zákon) současně ukazuje, že potřebujeme ospravedlnění. Jedinou možností pro člověka je udělení milosti.

Milovat a bát se Boha. Mojžíš adresoval nové generaci Izraele, která měla překročit hranice zaslíbené země, jasné poselství a pokyny. Bůh předal Izraelcům svůj zákon, a udělal vše pro to, aby na jeho zákony nikdy nezapomněli. Projevil se jako moudrý a trpělivý pedagog. Mojžíš zdůraznil potřebu učit zákon budoucí generace a „učit se bát Hospodina“. Co znamená „bát se Boha“? Respektovat a mít k němu úctu.

Zákon – svědek proti vám. 20Vždyť ze skutků zákona „nebude před ním nikdo ospravedlněn“ … 21Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, 22Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří.

Mojžíšova řeč nám připomíná slova učitele, který se připravuje na to, že ho někdo brzy nahradí. Předpokládá, že žáci budou neposlušní během jeho nepřítomnosti. Proto dává pokyn, aby umístili knihu zákona „po straně schrány“, a aby „byla svědkem“. Přemýšlej o zákonu jako o „svědkovi“ proti nim (Izraeli) i proti nám. (JP: Já tomu rozumím tak, že „zákon“ musel obsahoval zmínku a poučení o tom, jak se starozákonní symbolika naplní v oběti Božího – dokonalé oběti.)

Aby se ti dařilo. Jen buď rozhodný a velmi udatný, bedlivě plň vše, co je v zákoně… Neodchyluj se od něho … Rozjímej nad ním ve dne v noci …  Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, budeš jednat prozíravě. (Joz 1,7.8) Kdo by totiž jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem.

Nepředstavujme si, úspěchem je inovace, kreativita a samostatnost. V Božích očích vyžaduje úspěch jiný seznam vlastností. Starověký Izrael by prosperoval, kdyby poslouchal Boží zákon (jehož součástí byla zaslíbená milost). Ani dnes to není jinak. Proto součástí křesťanského vzdělávání a výchovy je zachovávání Božího zákona. Zákon je důležitou součástí toho, co znamená žít vírou, důvěřovat Boží milosti.

 Když dva dělají totéž … Respektování principů, které nám představuje Boží zákon, může člověku přinést do života mnoho užitku a požehnání. Důkazem toho jsou ti, jimž Bůh v životě žehnal. Např. Jozue nebo Chizkiáš. Stává se, že i dobrým a věrným lidem, kteří dodržují Boží zákony, se nedaří (ve smyslu, jak to chápe svět). Alespoň zatím. To neumíme vysvětlit. (JP: Nejspíše proto, že hříšní lidé nehodnotí člověka Božím měřítkem.)

Ježíš, náš vzor.  Více než všechny poučky pomůže názorný příklad a ukázka. Ježíš Kristus, Boží Syn, žil jako jediný člověk v dokonalé poslušnosti Otce a v dokonalé poslušnosti Božího zákona. Jaký lepší vzor poslušnosti můžeme ukázat mladým lidem než Krista? „Víra, která tvrdí, že nemusíme Boha poslouchat, není pravá víra. Je to spíše postoj, který tvrdí něco, co není pravda. ‚Je to skutečně milost, že jste zachráněni. Sami k tomu nemůžete přidat nic, než že vírou přijmete, co Bůh pro vás učinil.‘ (Ef 2,8) ‚Víra, která se neprojevuje činy, je sama o sobě mrtvá a bezcenná.‘ (Jk 2,17)

Podněty k zamyšlení. Milovat Boha celou svou silou, myslí a srdcem znamená nejvyšší rozvoj všech našich schopností. V celé naší bytosti – v těle, mysli a duchu – se tak obnovuje Boží obraz. Nesobecká služba bližnímu napomáhá plnému rozvinutí našich schopností.

Neposlušnost Božího zákona nám odnímá spasení. To ale neznamená, že poslušnost nám ho zajistí!  

2. Rodina – první škola člověka

Jako lidské bytosti se celý život učíme a poznáváme nové věci. Celý život je pro nás vlastně školou. „Věrní Izraelci již od nejstarších dob věnovali velkou péči výchově a vzdělání mladých lidí. Bůh jim přikázal, aby děti od nejútlejšího věku učili o jeho dobrotě a velikosti. Rodiče měli vést děti k tomu, aby Boží zákon chápaly jako výraz Božího charakteru. Tento týden se zaměříme na to, co říká Bible o rodinném prostředí a výchově v rodině.

První rodina. Jak probíhala výchova v rodině na počátku lidských dějin, nemáme v Písmu mnoho detailů. Adam a Eva zřejmě vycházeli z modelu, který sami prožili. Dětem mohli předávat to, co se sami naučili od svého Stvořitele. Křesťanská výchova spočívá v odpovědnosti vést rodiny a členy k Bohu, k jeho poselství, k úctě a službě. Domov je místem, kde představujeme dětem Ježíše jako jejich Pána, Spasitele a Přítele a Bibli jako Boží slovo. Rodina je místo, kde ukazujeme, jak má vypadat správný vztah s naším nebeským Otcem. Přemýšlejme o tom, jaká rozhodnutí můžeme udělat, aby se náš domov stal prostředím, ve kterém se učí o pravdě a žije se podle ní.

 Ježíšovo dětství. Písmo nám poskytuje jen málo informací o Ježíšově dětství. Tyto roky jeho života pro nás zůstávají tajemstvím. Víme však, že Marie a Josef byli podle biblického svědectví věrní Židé a snažili se žít podle zákona a Božích přikázání. Když jim anděl oznámil, jaký má s nimi plán, poslušně udělali všechno, co jim řekl. Jasně chápali, že výchova Ježíše je jedinečným úkolem, který jim byl svěřen jako velká přednost, ale i zodpovědnost. Marie a Josef byli Ježíši dobrými a věrnými učiteli. Jaký vliv měli rodiče na tvůj život? Pokud nebyli křesťany, předali ti něco, co bys mohl považovat za dobrý základ i pro svůj křesťanský život?

 Jak předávat důležité hodnoty. Komunikace tvoří základ výchovy na jakékoliv úrovni. V procesu výchovy je důležité vybudovat si dobrý vztah a vzájemnou důvěru. A k tomu je nezbytný čas, který spolu lidé tráví, to, co společně prožívají. Jen tak lze budovat vztahy a názorně ukazovat hodnoty, které chceme jako rodiče dětem předávat. Důsledky oceníme, když až budou děti v pubertě a potom dospělé.

Úkol a vliv rodičů. Rodiče mají ve výchově nové generace nesmírnou zodpovědnost. Otec má být hlavou rodiny a rodina tvoří základ společnosti. Pokud má otec slabou vůli, je neschopný a nezodpovědný, následky ponese nejen rodina, ale celá společnost. Matky plní snad nejdůležitější roli v celé společnosti. Mají velký vliv na formování charakteru svých dětí a na to, jaká nálada a atmosféra doma vládne. Otcové by měli dělat vše pro to, aby spolupracovali s matkami při výchově svých dětí. Jaký obraz Boha představujeme svým životem dětem, případně jiným lidem, kteří nás pozorují?

Abyste nezapomněli. Jádrem všeho, co měli Izraelci učit své děti, bylo úžasné Boží jednání s nimi. Mojžíš jim velice kladl na srdce, aby nikdy nezapomněli, co vše pro ně Bůh udělal. Neměli tedy předávat jen neosobní informace o Bohu, ale vyprávět svou silnou zkušenost. Čas, kdy rodiče vyprávějí svým dětem o Boží lásce a jeho zaslíbeních, je velmi důležitý a podstatný. Pokud si rodiče vytvoří pravidelný časový rozvrh a stanoví, kdy budou své děti učit o Boží moudrosti a jeho zaslíbeních, bude to mít pozitivní vliv na celou rodinu i v následujících generacích.

Podněty k zamyšlení.

„Oba rodiče by se tedy měli pečlivě a důkladně připravit na výchovu dětí, za něž už od nejútlejšího věku nesou zodpovědnost. Ještě dříve, než převezmou otcovské a mateřské povinnosti, by měli znát zákonitosti tělesného vývoje… Měli by také rozumět zákonům duševního vývoje a mravní výchovy.“ (Ed 276; Vých 162)

„Spolupráce by měla začít už v domově mezi otcem a matkou. Jejich zodpovědnost za výchovu dětí je společná, a proto by se měli snažit vždy jednat společně. Oba rodiče se potřebují odevzdat Bohu a prosit jej o pomoc, aby se navzájem dokázali podporovat… “ (Ed 283; Vých 166)

 

1 Boží škola v zahradě Eden

„Systém vzdělávání, který byl ustanoven už na počátku světa, měl být modelem pro celou budoucnost. Jako názorná ilustrace těchto principů byla založena škola v Edenu, v domově našich prvních rodičů. Zahrada Eden byla učebnou a příroda učebnicí. Sám Stvořitel byl učitelem, který vyučoval své studenty, naše prarodiče.“ (Ed 20; Vých 13)

JP: Slovo škola v nás evokuje myšlenku vzdělávání. V úkolech ale budeme uvažovat spíše o výchově. Adam a Eva vyšli z rukou Stvořitele jako dokonalé bytosti, a tak se nabízí otázka, co mělo být předmětem výchovy a vyučování. Jednotlivé aspekty výchovy v moderním resp. biblickém pojetí jsou společné, liší se pouze použitým slovníkem. Jako příklad slouží předmět výchovy, činitele, účel, cíle nebo styl.    

První škola. Zahrada Eden představovala prostředek pro dosažení cíle. Dnes si sotva umíme představit, co všechno se mohly dokonalé lidské bytosti naučit přímo od svého Stvořitele (náplň). Součástí výchovy byly i smysluplná práce. Důležitým činitelem byl ideální vztah mezi učitelem a žákem. Cíle ovlivňovala skutečnost, že Bůh znal dokonale lidské schopnosti, protože člověka stvořil. Vedl lidi tak, aby i oni poznali svůj potenciál a uměli jej využívat k požehnání pro sebe i své okolí. Styl výchovy se projevil v tom, že Bůh dal člověku zodpovědnost za zahradu. Zároveň chtěl, aby byl člověk šťastný.

Dotěrný had. Bůh udělal vše pro harmonický průběh výchovy – připravil prostředí určené pro jejich výchovu a poznávání. Výchova byla založena na svobodném přijetí Božích požadavků. Do ideální výchovy vstoupil disharmonický prvek, který se vyznačoval rozporuplností hadových slov. Na základě čeho v životě hodnotíme, čí slova a názory jsou pro nás důvěryhodné? Od koho jme ochotni se v životě učit, a od koho ne?

Polopravda. Satan vstoupil do výchovného procesu tím, že nařkl Boha s „antipedagoky“. Že ovlivňuje člověka s cílem ovládnout ho. Eva hadovi uvěřila a následky jejího jednání byly katastrofální. Eva se mohla jít poradit s Bohem, ale místo toho, aby od hada utekla a vyhledala Boží pomoc, nechala se slovy hada ovlivnit. Skutečnost, že Eva hadovi uvěřila, je svědectvím o jejích pochybnostech o Bohu a jeho příkazech.

Obnova ztraceného. V důsledku neposlušnosti a nevěry se významně změnil vztah mezi učitelem a žáky. Jedním z mnoha dalších důsledků bylo to, že museli odejít z Boží zahrady. Kvůli satanovu působení se změnil jejich pohled na Boha, na sebe i na svět. Jejich poznání a vnímání světa už bylo hříchem výrazně zkreslené a pokřivené. Před pádem do hříchu se s Bohem mohli osobně setkávat, poznávat jeho charakter, jeho dobrotu a lásku. Ani po vyhnání z ráje to ale Bůh s lidmi nevzdal.

Ochota se učit. Jako lidé míváme často pocit, že věcem sami dobře rozumíme a že už nám proto nikdo nemá právo říkat, jak máme věci vidět, chápat a dělat. Odmítáme jeho autoritu, protože si více ceníme vlastní názor. Jaké autority v životě přijímáme a respektujeme? Jak moc si ceníme vlastní moudrosti, vzdělanosti či logického myšlení a úsudku? Od koho jsme ochotni se učit?

Podněty k zamyšlení.

„Adam a Eva nebyli jen dětmi v Boží otcovské péči, ale i studenty přijímajícími naučení od vševědoucího Stvořitele. Navštěvovali je andělé a mohli se přímo stýkat se svým Tvůrcem. Byli plní síly, kterou jim dodával strom života. Jejich intelektuální schopnosti byly jen o málo menší než rozumové schopnosti andělů. Sám věčný Tvůrce a Udržovatel všeho odhaloval jejich mysli přírodní zákony. Adam byl důvěrně obeznámen s každým živým tvorem, od obrovského leviatana, žijícího ve vodách, po drobný hmyz, který poletuje v slunečních paprscích. Každému z nich dal jméno a znal jejich přirozenost a zvyky. Na každém lístku v lese, na každé zářící hvězdě, na zemi, ve vzduchu, na obloze bylo napsáno Boží jméno. Řád a soulad stvoření mluvily o nekonečné moudrosti a moci.

Kdyby byli Adam s Evou zůstali věrní Božímu zákonu, neustále by odhalovali nové poklady poznání, odkrývali svěží prameny štěstí a získávali jasnější představy o Boží nezměrné a nehynoucí lásce.“ (PP 50.51; NUD 17)

 


Shrnutí úkolů sobotní školy 3.čtvrtletí 2020     

autor Ján Petrovič

 

12. Dobrá zpráva pro všechny

Evangelium promlouvá k lidem všech jazykových skupin, národností a kultur. Ježíš svým životem, smrtí a vzkříšením zvítězil nad smrtí. Přijde znovu, aby nás vysvobodil z našich současných hříchů. Poslední kniha Bible byla napsána proto, aby připravila svět na druhý Ježíšův příchod. Jde o naléhavou zprávu a výzvu pro naši generaci, aby církev šířila jeho evangelium určené pro období konce dějin.

Přítomná pravda v dějinách spasení. Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám moc a slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti. (2Pt 1,16–21). Během dějin Bůh posílal prostřednictvím proroků zvláštní poselství, aby připravil lidi na budoucí události (potopa, hlad v Egyptě, zničení Jeruzaléma, první příchod Mesiáše). Poselství, které má pro nás obrovský dosah, se týká druhého Ježíšova příchodu. Je jen na každém z nás, zda se vírou rozhodneme tento dar přijmout. Zjevení ale odhaluje i nebezpečí a faleš lidské tradice a na sebe zaměřeného náboženství.

Kristus přijde brzo. Evangelia se zaměřují na Kristův první příchod. Přinášejí příběh Ježíšova narození, života a služby a také jeho smrti a vzkříšení. V knize Zjevení je hlavní důraz položen na vyvrcholení velkého sporu a končí slavným návratem Ježíše Krista. Ježíš k sobě zve všechny, kteří touží po věčném životě. Ty, kteří přijali nabídku spasení a očekávají jeho příchod, zve, aby se připojili a spolu s ním vyzývali i ostatní k přijetí jeho lásky.

Poselství zjevení pro čas konce. Pro popis Kristova návratu se používá symbol žně. Ve Zj 14 žeň dozrálé úrody představuje vykoupení spravedlivých a sklizeň zralých hroznů zobrazuje zničení nespravedlivých. Zj 14,6–12 obsahuje naléhavé poselství posledních dnů, které má pomoci připravit muže a ženy na závěrečnou sklizeň země. Poselství prvního anděla ze Zjevení 14. kapitoly je určeno lidem ve 21. století, kteří touží najít skutečný smysl života. Evangelium je zde představeno Boží milostí, která nabízí odpuštění všem, očišťuje od hříchu a dává nám moc žít vítězný život. Jde o skvělou zprávu.

Hlubší pochopení Božího poselství. Výzva „bát se“ nebo brát Boha vážně se týká všeho, co děláme. Souvisí i se způsobem našeho uvažování. Je to výzva dát Bohu první místo ve všem, o čem přemýšlíme a co děláme. Je to postoj poslušnosti, který vede ke zbožnému životu. V dnešní době nám poselství o přicházejícím soudu připomíná, že za své jednání neseme odpovědnost. Existuje totiž souvislost mezi postojem poslušnosti a úcty k Bohu a soudem. Poslušnost je ovocem zachraňujícího vztahu s Ježíšem.

Závěrečná Boží výzva. „Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.“ Výraz Babylón představuje falešný náboženský systém, který je založen na skutcích člověka, lidské tradici a falešném učení. Vyvyšuje člověka a jeho samospravedlnost, příkazy náboženských učitelů nad Ježíše, jeho bezhříšný život a Boží přikázání. Babylón byl centrem modloslužby, uctívání slunce a falešného učení o nesmrtelnosti duše. Falešný náboženský systém lstivě integroval starověké náboženské praktiky do svého způsobu uctívání. Poselství pro čas konce je poselstvím o Ježíši a jeho spravedlnosti. Bůh si povolal Církev adventistů sedmého dne, aby vyzdvihla Kristovo poselství v jeho plnosti.

Ve Zjevení 14. kapitole jsou popsány dvě možnosti, koho mohou lidé uctívat. Buď uctívají Stvořitele nebe i země nebo šelmu. To, koho si kdo vybral, se projeví i na vztahu k Božímu dni bohoslužby, pravé sobotě. Sobota představuje odpočinek, jistotu a bezpečí, které máme v Kristu. Falešný den představuje náhradu a napodobeninu, která je postavena na lidských úvahách, rozhodnutích a nařízeních.

Podněty k zamyšlení.

„Bůh si přeje, aby církev byla světlem světa stejně, jako jím ve starozákonní době měl být izraelský národ. Oddělil ji od světa ostrým mečem pravdy, jímž je trojandělské poselství, a uvedl ji do těsného společenství se sebou. Svěřil jí do opatrování svůj zákon a zjevil jí veliké prorocké pravdy pro tuto dobu. Tento odkaz je stejně svatý jako výroky svěřené starobylému Izraeli a je nutné jej předat světu.

Kristus učedníkům říká: ‚Vy jste světlo světa.‘ (Mt 5,14) a vyzývá je: ‚Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.‘ (Mk 16,15) Tuto práci nesmí nic přerušit.

11. Ježíšův příběh mění životy

O moci evangelia silně vypovídá změněný život. Je velmi těžké zpochybnit osobní svědectví o tom, co Ježíš v našem životě vykonal. Svědectví spočívající ve snaze dokázat, že to, čemu věříme my, je správné, a vše, čemu věří ostatní, správné není, pak se setkáme s velkým odporem. Jestliže je Kristus centrem každého našeho věroučného bodu a pokud vždy, když druhým svědčíme o své víře, odrážíme jeho charakter, lidé, se kterým mluvíme o Bibli, mnohem snadněji přijmou Boží slovo.

Ježíš – základ našeho svědectví. Jako křesťané máme osobní zkušenost, o kterou se můžeme podělit, a to jak Kristus změnil náš život, a co pro nás udělal. Před poznáním Krista jsme byli „mrtví pro své viny a hříchy, v nichž jsme žili podle sklonů svého těla, vedeni sobeckými zájmy. Šířila se v nás úzkost, prázdnota a postrádali jsme smysl našeho života. Setkání s Kristem a prožití dotyku jeho lásky všechno změnilo. Nyní opravdu žijeme. Přijali jsme dar spasení. V Kristu náš život našel nový cíl a smysl.

Proměňující moc osobní zkušenosti. Příkladem Janovy výbušné povahy je událost, když Ježíš a učedníci putovali přes Samařsko. Při hledání noclehu se v samařské vesnici setkali s odmítnutím, které pramenilo z předsudků Samařanů vůči Židům. Pod vlivem Ježíšovy lásky se vznětlivý a hněvivý Jan postupně změnil v laskavého, dobromyslného a soucitného muže. Když se odevzdáme Kristu, jeho láska bude naším prostřednictvím působit i na druhé lidi. Největším svědectvím křesťanství je změna života.

Ježíš mění životy – tělesně, duševně i duchovně. Prvními Ježíšovými misionáři byli posedlí, kteří ještě před pár hodinami byli hrozbou pro své okolí a zasévali strach do srdcí místních vesničanů. Potom se však setkali s Ježíšem a jejich životy se zcela změnily. Už nikdy nebyli jako předtím a začali znovu naplno žít. Mohli svědčit o tom, co poznali, co sami viděli a slyšeli, o tom, jak sami na sobě pocítili jeho moc. To může činit každý, koho se dotkla Boží milost.“

Svědectví a jistota. Martin Luther řekl: „Když se na sebe dívám, nechápu, jak mohu být zachráněn. Ale když se dívám na Krista, nevím, jak bych mohl být ztracen.“ Náš dobrý Pán chce, abychom se všichni mohli radovat ze spasení, které nám nabízí. Touží, abychom na vlastní kůži a ve vlastním nitru pocítili, co to znamená, když je člověk ospravedlněn jeho milostí a osvobozen od odsouzení, které přináší vina způsobena hříchem.

Naděje, o kterou stojí za to se dělit. Přijetí Krista vyžaduje z naší strany určité oběti. Ježíš nás vyzývá, abychom zapřeli sami sebe, nesli každého dne svůj kříž a následovali ho. Smrt na kříži je bolestivou smrtí, když svůj život podřídíme Kristově výzvě a „starý člověk“ ovládaný hříchem je ukřižován. Může nás bolet, když se vzdáváme svých nesprávných vnitřních tužeb a dlouholetých návyků, ale odměna tuto bolest výrazně převažuje. V dějinách křesťanství se setkáváme s množstvím příběhů těch, kteří pro Krista přinesli nesmírné oběti. Nezasloužili si tím spasení, nebo nějaké zásluhy před Bohem. Když si uvědomili, co pro ně Kristus vykonal, byli ochotni obětovat cokoliv, aby mohli poslechnout Boží povolání v jejich životě.

Podněty k zamyšlení.

„Překvapený zástup se tísnil kolem Ježíše, ale jeho životodárnou moc si vůbec neuvědomoval. Trpící žena, která se ho s vírou v uzdravení dotkla, však tuto moc pocítila. Podobně je tomu i v duchovních věcech. Nezúčastněné hovory o náboženství, modlitby bez vnitřní touhy po naplnění a bez živé víry nemají žádný význam. Formální víra v Krista, která ho uznává pouze jako Spasitele světa, nikdy nemůže člověka uzdravit. Víra, která vede ke spasení, není pouhým souhlasem rozumu s pravdou. … Nestačí věřit zprávám o Kristu, musíme věřit v Krista. Pomoci nám může jedině víra v Krista jako osobního Spasitele, víra, kterou si přivlastníme jeho zásluhy.

Nejúčinnějším svědectvím je naše osobní zkušenost. Božími svědky se stáváme tehdy, když se na nás projevuje působení Boží moci. Osobní projev vděčnosti za jeho milost spolu s křesťanským životem má obrovský význam pro záchranu dalších lidí.“

 10. Společně ve službě

Obvykle se nám více daří tehdy, když nepracujeme sami. V celé Bibli najdeme malé skupinky lidí představené jako Boží způsob posilování naší víry, prohloubení poznání jeho slova, zintenzivnění našeho modlitebního života a sdílení naší víry. Tento týden se soustředíme na biblické principy fungování malých skupinek a společně objevíme povzbuzující způsob, jak se stát jejich součástí.

Malé skupinky – Boží plán. Otec, Syn a Duch svatý se společně podíleli na stvoření. Každý z nich měl odlišnou roli, ale postupovali a pracovali společně v neviditelném svazku. Otec, Syn a Duch svatý jsou spojeni v „malou skupinku“, jejímž cílem nebylo jen stvořit člověka na počátku, ale také zachránit celé lidstvo. Malé skupinky mohou mít mnoho cílů, ale jejich prvořadým smyslem je zaměřit se na získávání ztracených lidí pro Krista. Prací v malých skupinkách tedy můžeme pomoci nejen sobě, ale i lidem kolem nás. Nejvyšším cílem našich malých skupinek má být záchrana lidí pro věčnost.

Malé skupinky v Písmu. Jetro poradil Mojžíšovi, aby si ulehčil své břímě a rozdělí lid na menší skupinky, aby ho nesli spolu s ním a aby mohl zvládnout vůdčí roli. Pán Ježíš si vyvolil 12 učedníků. Lidé se mohou v malých skupinkách spolu modlit, prožívat společenství, povzbuzovat se navzájem a pracovat společně pro Krista, nést spolu odpovědnost a plně využívat různost darů, které jsme dostali jako jednotlivci pro praktickou službu světu. Malé skupiny tedy umožňují, aby každého z nás Bůh použil více, než kdybychom pracovali pouze jako osamocení jednotlivci. Cílem jejich společenství bylo pomáhat si duchovně růst a sloužit.

Připraveni ke službě. Bible uvádí ilustraci spolupráce lidí pomocí lidského těla, které má mnoho vzájemně spolupracujících soustav a orgánů. Pavel tímto obrazem zdůraznil důležitost duchovních darů v životě církve a způsob, jakým by mohly být zorganizovány, aby mohly fungovat co nejlépe. Malé skupinky vytvářejí to nejlepší prostředí pro uplatňování našich duchovních darů a mohou se stát základem evangelizační služby místního společenství. Jestliže pracujeme samostatně, dříve či později se můžeme unavit nebo ztratit motivaci.

Malé skupinky v rané církvi. Novozákonní církev na svém začátku závratně rostla. Ježíš během své služby zasel semínka evangelia a připravil zástupy lidí na přijetí kázání učedníků. Po Kristově nanebevstoupení sestoupil o Letnicích Duch svatý na modlící se věřící. Dalším z faktorů, který pomohl rané církvi na počátku tak závratně růst, bylo i to, že se věřící setkávali v malých skupinách. To velmi silně ovlivňovalo fungování celé církve. Je pozoruhodné, že Lukáš píše o konkrétních lidech z Pavlova okolí. Zdá se, jako by byl pro něj každý z nich důležitý. Zná jejich jména a ví, jak se ve službě vzájemně podporovali. A přestože nejde o mnoho lidí, pomáhá nám to utvrdit se v tom, jak je důležité navzájem spolupracovat. Každý ze zmíněných spolupracovníků měl dary, které se lišily od darů ostatních. Tito lidé pocházeli z různých kultur a měli různé životní zkušenosti. Ne vždy se dívali na věc stejně, ale každý z nich mohl výrazně přispět k hlásání evangelia. Různorodost jejich darů, osobních zkušeností i prožívání vztahu s Ježíšem přispívala k růstu církve.

Síla malých skupinek. Malé skupinky jsou Božím prostředkem k růstu církve. Jsou to „bezpečné přístavy“, v nichž lidé mohou mluvit o svých problémech a obavách. Skupinky vytvářejí příležitost k duchovnímu růstu na pozadí laskavých vztahů. Mnozí by se zprvu cítili bezpečněji a příjemněji na setkání malé skupinky v domácnosti, než kdyby měli přijít poprvé hned na tradiční bohoslužbu do velkého společenství. Všechny fungující malé skupinky by se měly zaměřit na službu a sdílení evangelia.

Podněty k zamyšlení. Před několika lety se malý sbor v jednom z největších evropských měst rozhodl, že chce pro Pána udělat něco důležitého. Kazatel a členové sborového výboru se upřímně modlili a zvažovali, co by mohli udělat. Rozhodli začít pracovat v malých skupinkách. Ze svých domovů udělali evangelizační centra. Členové se zapojili do služby v místní komunitě, zahájili službu modliteb a pohostinnosti. Svými skutky lásky postupně oslovovali přátele a jejich rodiny. Biblické studium navštěvovalo 40 hostů. Sami byli překvapeni, jak mezi nimi pracoval Duch svatý. Fungující malé skupinky mohou způsobit velkou změnu.

9. Laskavá služba lidem

Cílem tohoto úkolu bylo hlouběji se věnovat způsobu, jakým Ježíš přistupoval k lidem a zkoumat, jak můžeme tyto principy aplikovat v našem životě a také v naší službě. Ježíš nikdy neprojevil ani trochu pýchy nebo nadřazenosti. V každém člověku viděl lidskou bytost stvořenou k Božímu obrazu. Projevoval respekt každému, s kým se setkal, a ke každému se choval s náležitou úctou. V Ježíšově blízkosti se měnily životy lidí, protože o ně měl skutečný zájem. Dokázal lidi pozvednout a změnit je.

Otevřeni evangeliu. Mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo pro slovo té ženy. Nikdo nepředpokládal, že by se v Samařsku mohl najít někdo, kdo by přijal Ježíšovo poselství. Samařané a Židé byli v neustálém konfliktu, který se týkal věrouky i způsobu uctívání. Ježíš však viděl to, co učedníci nedokázali vnímat: otevřená srdce. Když jsou naše oči pod vlivem Ducha svatého, uvidíme možnosti i tam, kde ostatní pozorují jen potíže a neúrodnou, kamenitou půdu.

Volit správný úpřístup. Pozitivní postoje spojené s důvěrou v člověka k nám mohou druhé lidi přímo přitáhnout. Vytváří se tak pouto přátelství. Přátelé se navzájem přijímají navzdory svým slabostem a chybám a jsou ochotni se spolu dělit o radost i zármutek.

Říkat pravdu s láskou.   Pevné přátelství se buduje tak, že se shodneme na různých věcech, vzájemně se přijímáme a dokážeme jeden druhého i ocenit. Je důležité se soustředit na to dobré v lidech a nezaměřovat se neustále na to špatné, kterého je v každém z nás dost a dost. Ellen G. Whiteová říká: „Kdybychom byli před Bohem pokorní a chovali se laskavě, zdvořile, soucitně a milosrdně, bylo by sto obrácených k pravdě tam, kde je dnes jen jeden.“ (9T 189) Jak by se naše sborové společenství změnilo, kdyby bylo srdce každého z nás naplněné laskavostí, zdvořilostí, soucitem a milosrdenstvím?

Odpouštět a přijímat. Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. (Ř 15,7)

Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. (Ef 4,32). Hlavním principem a důvodem vzájemného přijímání je skutečnost, že Kristus nám odpustil a přijímá každého z nás. Jestliže jsme uzavřeli přátelství plné pochopení a přijetí, je důležité v ten správný čas našemu příteli s láskou představit pravdy Písma. Pokud to neuděláme, selháváme v opravdové lásce. Pokud je mezi námi skutečné přátelství, mělo by nám záležet na tom, abychom se podělili o život měnící evangelium.

Jasně ale laskavě.  Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte. (1Pt 3,15) Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. (2Tm 4,2) Kristus nepřestal mluvit o pravdě jen proto, že by se to někomu nemuselo zdát laskavé. Právě kdyby zamlčoval pravdu, nebylo by to z lásky. Láska vždy usiluje o dobro druhého. Mezi pravdou a láskou neexistuje konflikt. Pravda, kterou představíme pokorně a vlídně, je vyjádřením lásky. Pravda bez lásky vede k zákonictví a ničí duchovní život. Takzvaná „láska“ bez pravdy vede k bezbřehé toleranci, zanechávající člověka ztraceného v moři nejistoty. Pravda, kterou představujeme v lásce, vede k autentické křesťanské zkušenosti a dává člověku jasný směr, cíl a potřebnou jistotu.

Podněty k zamyšlení. „Kristus je zdrojem pastýřské starostlivosti, rodičovské lásky a jedinečné milosti soucitného Spasitele. Uděluje svá požehnání v co nejpříjemnější podobě. Nespokojuje se s tím, že je jen oznámí, ale představuje je tak, aby po nich lidé toužili. Podobně mají bohatství slávy nepopsatelného Daru zvěstovat i jeho služebníci. Kristova podivuhodná láska si podmaní srdce i tam, kde by pouhé opakování věroučných výkladů k ničemu nevedlo.

6. Neomezené možnosti

 Bůh nás povolává sloužit a být svědky. Zároveň nás připravuje a vyzbrojuje pro tuto roli. Každému věřícímu dává duchovní dary. Bůh nepovolává schopné, ale uschopňuje povolané. Když se dáváme Bohu k dispozici a zasvětíme své životy službě pro něj, naše možnosti sloužit rostou do nekonečných rozměrů.

Různé dary – jednota služby. Je jedno tělo, ale má mnoho údů. Jednotliví učedníci byli velmi rozdílní z hlediska původu, osobnosti, temperamentu i darů. Pro církev to znamenalo obrovskou výhodu. Bůh dává lidem s různými schopnostmi a povahami dary ke službě. Církev je dynamickým hnutím lidí, kteří mají různé dary, které spojuje láska ke Kristu a k Písmu. Každý z nich je cenný a důležitý pro zdravé fungování těla Kristova. Ať už máš jakékoliv schopnosti a obdarování, určitě jsou oblasti, ve kterých nejsi tak dobrý jako někteří jiní členové církve.

 Bůh – dárce všech dobrých darů. Bůh má v díle zvěstování evangelia pro každého konkrétní poslání. V podobenství svěřuje každému služebníkovi konkrétní úkol a odpovědnost. Podobně dává Bůh každému věřícímu duchovní dary, aby mohl uskutečňovat konkrétní poslání nebo svěřenou službu. Každému z nás byla svěřena určitá míra Božích darů a my máme odpovědnost za jejich používání. Ať je náš talent velký nebo malý, máme ho používat ve službě pro Boha. Zároveň máme uznat právo všech ostatních používat dary, které Bůh svěřil jim. Nikdy bychom neměli znevažovat nebo podceňovat hodnotu ani toho nejmenšího tělesného, duševního nebo duchovního daru. V čem jsou tvé duchovní dary požehnáním pro církev a v čem pro tvé okolí?

Smysl duchovních darů.  Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. (1K 12,7) Bůh dává duchovní dary pro rozvoj a podporu církve, aby mohla naplnit své poslání, a tím je misie. Součástí duchovních darů mohou být i přirozené schopnosti a talenty člověka, které Duch svatý posvětí a využije ve službě pro Krista. Ne všechny jsou ale využity ve službě pro Krista. Bratři a sestry, kteří odpovídají za fungování církve, mají pomáhat každému členovi objevit jeho duchovní dary a učit ho používat tyto dary k budování Kristova těla.

Poznávání vlastních darů. Bůh zaslibuje, že před příchodem našeho Pána budou v jeho církvi přítomné a viditelné všechny dary Ducha svatého. Každého z nás vede k pochopení darů, které nám dal. Dary Ducha dostáváme, když se zasvětíme Bohu a prosíme ho, aby nám ukázal schopnosti, kterými nás obdaroval. Když se naše srdce zbaví pýchy a naší prioritou se stane služba Kristu, jeho Duch dá naší mysli pochopení toho, jaké dary nám svěřil. Duchovní dary (1K 12,4–6) nám Bůh svěřuje, abychom mohli být v jeho službě užiteční. Jednotlivé služebnosti jsou oblastmi, ve kterých můžeme projevit a využít své dary. Duchovní dary nedostáváme zcela rozvinuté. Když ti Duch svatý ukazuje prostor pro službu, modli se, aby tě vedl ke konkrétním činům, abys mohl využít svůj dar při záchraně lidí.

Rozvíjení darů.  Jeden člověk se chystal na cestu. Zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Podobenství je zaměřeno na využívání darů. Pán dal každému ze služebníků hřivny. Každý se mohl rozhodnout, jak s nimi naloží. Svěřené dary nebyly jejich vlastnictvím. Při hodnocení se pán soustředil se jen na to, co se svěřenými dary každý ze sluhů udělal. „Špatný a líný“ sluha svěřenou hřivnu nijak nevyužil ani nepoužil. Nevěrný sluha promrhal možnost sloužit, a tak nakonec o tuto možnost zcela přišel. Pokud používáme dary, které nám dal Bůh, pak se tyto dary rozvíjejí. Pokorně pros Boha, aby ti zjevil oblasti služby, do kterých by ses měl podle jeho vůle zapojit. Když ti to ukáže, začni jednat. Tvé dary budou používáním růst a také ty sám najdeš ve službě pro Boha radost a uspokojení.

Podněty k zamyšlení. Správné pochopení biblického učení o duchovních darech přináší do církve jednotu. Poznání, že každý z nás má velkou cenu a každý je nepostradatelnou součástí Kristova těla, je sjednocující myšlenkou. Abychom jako církev naplnili Kristovo poslání, je potřebný úplně každý člen. Každý má totiž obdarování ke službě. Pamatujme, že duchovní dary dostáváme k Boží slávě, ne ke svému vyvýšení. Bůh dává dary, aby oslavil své jméno a posunul dílo záchrany vpřed.

Uvažujte o tom, jak by bylo možné zapojit každého člena vašeho společenství do služby? Jak mě obohatil konkrétní dar nějakého člena?

 

5. Svědectví v moci Ducha svatého

„Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží.“ (Sk 4,31). Bůh dokáže zmocnit své učedníky pro toto neobvyklé poslání. Právě síla Ducha svatého měla dát učedníkům schopnost hlásat poselství kříže s mocí, která mění svět i životy lidí. Za několik desetiletí evangelium skutečně ovlivnilo celé lidstvo.

Ježíš a zaslíbení Ducha Svatého. Ježíš zaslíbil Ducha svatého, aby rozptýlil obavy učedníků z toho, že je opouští a vrací se do nebes. Utěšitel přichází do naší blízkosti, aby nám pomáhal, stál po našem boku a dával nám sílu a vedl nás při vydávání svědectví. Nejsme na to sami. Duch svatý nás vede k lidem, kteří upřímně hledají pravdu. Připravuje jejich srdce ještě dříve, než se s nimi setkáme. Pomáhá nám říct ta správná slova, působí na mysl posluchačů a posiluje jejich ochotu přijmout Boží pozvání.

Zmocněná církev. Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Kniha Skutky apoštolů popisuje strhující události vydávání svědectví, evangelizačního úsilí a růstu církve. Tato kniha je příběhem oddaných věřících naplněných Duchem svatým, jejichž jedinou motivací byla touha získat svět pro Krista. Ve své snaze byli zcela závislí na Duchu svatém. Jsou příkladem toho, co může Duch svatý udělat prostřednictvím mužů a žen, kteří se jím nechají vést, a to jak celého zástupu lidí i jednotlivců.

Duch Svatý a vydávání svědectví. Pavel měl v noci vidění: Stanul před ním jakýsi Makedonec a velmi ho prosil: „Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!“ Duch Svatý mocně působí ve prospěch věřících a také jejich prostřednictvím, když vydávají svědectví o svém Pánu. Posiluje je, když jsou v nepřátelském prostředí vystaveni zkouškám a potížím. Vede je k lidem s otevřeným srdcem, kteří touží poznat pravdu o Bohu a o životě. Duch připravuje lidi v celých městech ještě předtím, než tam přicházejí učedníci zvěstovat evangelium. Duch svatý však nepůsobil jen v rané církvi, ale působí v církvi i dnes. Touží nás zmocňovat, posilovat, učit, vést, sjednocovat a připomínat nám to nejdůležitější poslání na světě – přivádět lidi k Pánu Ježíši Kristu a jeho pravdě.

Duch Svatý a Boží Slovo. Boží slovo tvořilo základ svědectví rané církve. Petrovo, Štěpánovo, Filipovo i Pavlova kázání čerpala ze Starého zákona a dokazovala, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš. Ve všech případech učedníci kázali Boží slovo, ne své vlastní myšlenky a dojmy. Duchem svatým inspirované Písmo bylo základem jejich autority. Tentýž Duch svatý, který inspiroval pisatele Bible, měnil prostřednictvím Písma životy lidí. Bible mění životy lidí. Má takovou moc, neboť tentýž Duch, který Písmo inspiroval, podněcuje a uskutečňuje změnu v nás, když je čteme. Jestliže o poselství Písma vyprávíme druhým lidem, Duch svatý mění jejich životy. Moc má Boží slovo, ne lidské názory a domněnky.

Život proměňující moc Ducha Svatého. Pozorné studium knihy Skutky zjevuje Boha prostřednictvím jeho Ducha, který koná zázraky v životech lidí. Evangelium přemáhá kulturní předsudky, mění celoživotní, hluboce zakořeněné zvyky a vede celé lidstvo ke Kristově milosti a pravdě. Duch svatý působí na lidi tam, kde zrovna jsou, nenechává je ve stejném stavu a často ani na stejném místě. V jeho přítomnosti se člověk mění a stává se z něj nové stvoření. Duch svatý oslovil lidi s různým společenským postavením. Jeho moc měnit životy zasahuje muže i ženy, chudé i bohaté, vzdělané i nevzdělané. Když vydáváme svědectví o Kristu a přinášíme poselství Božího slova, Duch svatý dělá pozoruhodné dílo v životech těch nejrůznějších lidí.

Podněty k zamyšlení. Duch svatý spolupracuje s Otcem a se Synem na díle vykoupení. Když vydáváme svědectví, připojujeme se vlastně k jeho dílu záchrany lidí. Duch svatý otevírá dveře možnostem a usvědčuje srdce. Prostřednictvím Božího slova osvětluje mysli a zjevuje pravdu. On trhá pouta předsudků, které nás zotročují, vítězí nad kulturními vlivy, které překrucují naše chápání pravdy, a vysvobozuje nás z pout špatných návyků.

Při vydávání svědectví o Kristu pamatujme na to, že spolupracujeme s Duchem svatým. Než se s někým setkáme a otevřeme ústa, Duch svatý už na něj působil a připravoval ho na přijetí evangelia. Duch svatý stojí při nás a vede nás, jestliže projevujeme skutky milosrdenství, vydáváme svědectví, vyučujeme z Bible, rozdáváme literaturu nebo se podílíme na organizaci evangelizačních přednášek. Duch svatý také bude působit na srdce lidí i po našem odchodu a bude se snažit udělat vše pro to, aby další člověk přijal spasení.

 

4. Síla modlitby za druhé

První křesťané vnímali velkou důležitost modlitby. Po modlitbě naplnil učedníky Duch svatý a začali odvážně hlásat Boží slovo. Cítili tíhu zodpovědnosti za spasení druhých. Jestliže hledáme Boha a prosíme za druhé, Bůh mění naše srdce, přivádí nás blíž k sobě a dává nám svou moudrost, abychom mohli získat druhé pro jeho království.

Vesmírný zápas. Bible odkrývá závoj mezi viditelným a neviditelným světem. Existuje zápas mezi silami spravedlnosti a mocnostmi temnoty, mezi Kristem a satanem. Bůh v něm respektuje svobodu každého člověka. Sesílá však svého Ducha, aby nám pomohl poznat pravdu. Nebeští andělé vstupují do tohoto zápasu a pomáhají nám, abychom šli cestou věčnosti. Tady se ukazuje důležitost modlitby. Naše modlitby uvolňují nekonečnou Boží moc. Bůh oceňuje naše rozhodnutí modlit se za lidi a dělá pro ně mimořádné věci.

Ježíš se modlí za druhé.  Modlitba je nebeským prostředkem, který spojuje naši bezmocnost a slabost s Boží všemocností. Prostřednictvím modlitby se umíme pozvednout k Bohu, který se jediný může dotknout srdcí těch, za které se modlíme. Ježíšův život se vyznačoval nepřetržitým společenstvím s jeho Otcem při modlitbě. Pokud chce někdo pracovat na záchraně druhých lidí, musí se modlit. Je úžasné a povzbuzující vědět, že se Spasitel modlí i za nás. Zároveň nás zve, abychom se k němu připojili a spolu s ním se modlili za druhé lidi a směřovali jejich pohled k nebeskému trůnu.

Pavlova přímluvná modlitba. Pavel se modlil za ty, kteří nově uvěřili ve sborech, jež zakládal během svých misijních cest. Uvědomoval si, že prostřednictvím modlitby mohou být vzájemně propojeni. Apoštol prosil, aby jim Bůh dal moudrost, zjevil jim pravdu a dal naději na věčný život. Pro křesťany v Efezu bylo obrovským povzbuzením, že znali obsah Pavlovy modlitby.

Projevy neviditelné moci. V boji mezi dobrem a zlem je přímluvná modlitba účinnou zbraní. Když se prorocké období 70-ti let blížilo k závěru, a Židé stále zůstávali v zajetí, Daniel se tři týdny postil a modlil a vroucně prosil za svůj lid. Po třech týdnech se mu zjevila zářivá andělská bytost, která mu vysvětlila všechny souvislosti, které jsou lidskému zraku skryté. I když si to možná neuvědomujeme, Ježíš svým jednáním odpovídá i na naše přímluvné modlitby. Ani jedna z našich modliteb nezůstává nepovšimnuta.

Cíl modlitby. V celé Bibli je položen důraz na konkrétní cíl modlitby. V modlitbě adresujeme Bohu naše konkrétní prosby. Ježíš se velmi konkrétně modlil za své učedníky a apoštol Pavel se modlil za konkrétní potřeby křesťanů v Efezu, Filipech a Kolosách, nebo za své spolupracovníky – Timotea, Tita a Jana Marka. Naším úkolem je prosit Boha za ty, kteří Krista neznají. Když se modlíme, stáváme se prostředníky Božího požehnání pro lidi, za které se modlíme. Modlitba nás spojuje s tím, kdo dává nebeskou moc a sílu v zápase o duše ztracených mužů a žen.

Podněty k zamyšlení.  

Když se modlíme za druhé, Bůh oceňuje naši oddanost a naši závislost na něm tím, že zapojuje všechny nebeské síly, aby změnil lidské životy. Když naše modlitby vystupují k jeho trůnu, andělské bytosti se na jeho příkaz pouštějí do díla. „Sloužící andělé čekají při trůnu, aby okamžitě poslechli příkaz Ježíše Krista a odpověděli na každou upřímnou modlitbu.“ (2SM 377) Máme jistotu, že modlitba víry není nikdy zapomenuta. Ale je opovážlivostí vyžadovat, aby byla vždy vyslyšena přesně tak, jak to očekáváme. Toto vědomí je pro nás velkým povzbuzením, když se modlíme za své životní partnery, za naše syny a dcery, za příbuzné, přátele a spolupracovníky, kteří neznají Krista. Žádná upřímná modlitba nikdy nevyzní do prázdna. Neuvidíme vždy okamžitou odezvu v životech těch, za které se modlíme, ale Bůh koná v jejich srdcích způsobem, který poznáme až během věčnosti.

  

3. Dívat se na lidi jako Ježíš.

Ježíš věděl, jak oslovit a zachránit člověka. Hledajícím zjevoval principy nebeského království. Ježíš se na každého člověka díval jako na možného obyvatele jeho království. Vnímal všechny se soucitem. Petra například viděl jako schopného kazatele evangelia. Jakuba a Jana jako nadšené zvěstovatele Boží milosti. U samařské ženy rozpoznal hlubokou touhu po skutečné lásce a opravdovém přijetí. Na Tomáše se díval jako na upřímně hledajícího člověka.

Druhý dotek.  V Betsaidě přivedli k Ježíši slepci a prosili jej, aby se ho dotkl. Přátelé viděli jeho potřebu a přivedli ho k Ježíši. Měli dost víry a byli přesvědčeni, že Ježíš mu může vrátit zrak. Podobných příběhů je v evangeliích zapsáno asi patnáct. Mnozí lidé by se k Ježíši nikdy nedostali, kdyby je nepřivedl někdo, kdo pevně věřil – přátelé nebo rodina. Měli bychom být těmi, kdo ochotně „přivedou“ lidi k Ježíši. Proč Ježíš uzdravil nevidomého nadvakrát, nevíme. Je možné, že ani my nevidíme druhé lidi správně po prvním Ježíšově doteku.

Přijetí těch, kteří jsou jiní. Jak je možné, že ty jako Žid, chceš něco od Samařanky? Ježíš přistupoval ke každému člověku s úctou a s respektem. Často svým postojem zaskočil i své učedníky. Ježíš určitě znal historický původ Samařanů i jejich pohanské praktiky. Nenechal se zatáhnout do náboženské diskuse a obrátil se přímo na Samařanku, která toužila po přijetí, lásce a odpuštění. Ježíš chtěl učedníky naučit, že ti, kteří mají Ducha Kristova, se budou na každého člověka dívat očima plnýma nebeského soucitu.

Začni tam, kde právě jsi. Nikde jinde se začít nedá. Vydávej svědectví na místě, kam tě Bůh postavil. Budete mi svědky od Jeruzaléma až na sám konec země. Začni ve své rodině a s lidmi, kteří jsou kolem tebe. Nejdůležitější je milovat Boha a milovat lidi. Pokud jsi ochoten vydávat svědectví, Bůh ti otevře dveře příležitostí dokořán. Umění účinného přivádění lidí ke Kristu spočívá ve vytváření pozitivních, laskavých vztahů se zájmem o druhé.

Jak přistupovat ke komplikovaným lidem? Ježíš byl odborníkem na přístup ke komplikovaným lidem. Slovy i činy jim dokazoval, že je přijímá. Pozorně poslouchal jejich obavám, kladl jim otázky a postupně jim zjevoval nebeské pravdy. I v těch nejvíce zatvrzelých srdcích viděl ušlechtilé touhy. Pro Ježíše neexistoval člověk, který by nemohl přijmout evangelium. V každé lidské bytosti viděl odraz slávy původního stvoření. Nasměroval jejich uvažování tak, aby pochopili, čím by se mohli stát. I od nás se vyžaduje schopnost vnímat nevyslovené potřeby lidí kolem nás, porozumět touze lidí po něčem, co ani nedokážou přesně pojmenovat.

Bohem připravené možnosti. Anděl Páně poslal Filipa k cestě, po které právě přijížděl etiopský dvořan, prahnoucí po výkladu Písma a připraven ke křtu. Učedníci využili Bohem připravené možnosti hlásání evangelia. Pavel našel v Troadě i na evropském kontinentu dveře otevřené pro dílo Páně. Bůh je Bohem otevřených dveří. Přináší nám možnosti, jak se dělit o naši víru. Pokud umíme naslouchat a pokud se umíme dívat, i nás povedou neviditelní andělé k lidem, kteří touží poznat pravdu o Božím království.

Podněty k zamyšlení. Lidé kolem nás se zajímají o věčnost. Ježíš výstižně řekl, „Žeň je velká, dělníků málo.“ (Mt 9,37) Problém není na straně úrody. Očima ovlivněnýma Duchem svatým viděl Ježíš množství „úrody“ tam, kde učedníci viděli jen protivenství. Kristovo řešení daného problému bylo:  „Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“ (Mt 9,38)

Řešením je modlitba, aby vás Bůh poslal sesbírat jeho úrodu. „Pane, jsem ochoten nechat se použít k rozšíření tvého království. Otevři mi oči, abych viděl tebou seslané možnosti, které pro mě každý den připravuješ. Nauč mě být citlivým k potřebám lidí kolem mě. Pomoz mi říkat slova naděje a povzbuzení. Pomoz mi dělit se o tvou lásku a pravdu s těmi, které potkávám.“

 

2.Moc osobního svědectví

„Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet.“ (Sk 4,20) Osobní svědectví má velkou moc. Jestliže jsme měněni jeho milostí, potom můžeme vyprávět druhým lidem, co Kristus udělal pro mě osobně. Lidé mohou zpochybňovat naši teologii nebo se vysmívat našemu vyznání, ale svědectví, že jsme našli smysl života, pak i člověka zvyklého pochybovat zasáhne moc evangelia. Obrácení bývá obvykle výsledkem postupného poznávání Krista, hlubokého pochopení jeho úžasné oběti a intenzivního prožívání vděčnosti za milost, kterou nám Kristus nabízí.

Neočekávaný svědek. Marek popsal zázračné uzdravení muže posedlého démony. Ježíš poslal uzdraveného člověka do Dekapole svědčit rodině a přátelům o tom, co se mu přihodilo. V oblasti ho znalo mnoho lidí. Svým násilným a nevyzpytatelným chováním kolem sebe šířil strach. Ježíš v něm viděl člověka, který touží po něčem lepším, proto ho zázračně vysvobodil z moci nečistých duchů. Ten člověk byl uzdraven – tělesně, duševně, emocionálně a duchovně. Podstatou evangelia je přinést lidem zničeným hříchem obnovu a naplnění v Kristu, pro kterou byli stvořeni.

Radostná zpráva.  V neděli, časně ráno, spěchaly ženy ke Kristovu hrobu. Tam s úžasem zjistily, že je prázdný. Když je oslovil anděl, jejich srdce naplnila neskutečná radost. Zármutek byl pryč. Štěstí teď zářilo z jejich tváří a místo naříkání si teď radostně prozpěvovaly. Když se Marie setkala se vzkříšeným Kristem, utíkala, aby tuto zprávu oznámila ostatním. Stejně zareagovali i další dva učedníci. O dobré zprávy je třeba se podělit a Marie ani učedníci nemohli mlčet. Kristus byl naživu! Jeho hrob byl prázdný a musí se o tom dozvědět celý svět! Ani my, setkáme-li se ve svém životě s Kristem, přece nemůžeme mlčet. Vždyť dobré zprávy je třeba říct co nejvíce lidem.

Svědectví proměněných životů.  Když viděli odvahu Petrovu i Janovu a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem. (Sk 4,13) Raná církev rostla na začátku závratným způsobem. Tito novozákonní věřící žili s Kristem a jejich životy byly změněny. Byli proměněni jeho milostí, a proto nemohli mlčet. Boží pravdu, která nás zachraňuje pro věčný život a která nás mění, nedokážeme ve svém srdci zatajit.“

Podělit se o vlastní zkušenost. Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Pavel se jako vězeň nebál obrátit přímo na krále a vydat mu své osobní svědectví. Svědectví o naší víře je vždy velmi živá, dynamická zkušenost. Mluvíme o tom, co pro nás Kristus udělal v minulosti, co pro nás dělá dnes a co pro nás ještě udělá v budoucnosti. Sdílení naší víry se nikdy nemá soustřeďovat na nás samotné. V centru našeho svědectví stojí vždy Kristus.

Moc osobního svědectví. Agrippa odpověděl Pavlovi: „Málem bys mě přesvědčil, abych se stal křesťanem.“ (Sk 26,26–28). Král prohlašoval, že je Žid, ale ve svém srdci se cítil spíše jako Říman. Pavel stojí před králem a jeho srdce je naplněno Boží láskou a jeho tvář vyzařuje Boží dobrotu, ať už se v jeho životě událo cokoli – včetně prožitého pronásledování a potíží. –, může prohlásit, že Bůh je dobrý. Agrippa je cynický, skeptický a lhostejný k jakémukoliv hodnotovému systému. Apoštol Pavel je naproti tomu naplněn vírou, je oddaný pravdě a vystupuje jako obránce spravedlnosti. Dobrota a osobní příklad otevírá srdce tam, kde je tvrdošíjnost a drsnost zavírá. Pavel je zde vůči Agrippovi nesmírně laskavý a zdvořilý. Pavlův popis změny, jakou Kristus způsobil v jeho životě, měl na bezbožného krále obrovský vliv. Nic není tak účinným svědectvím jako změněný život. Setkání s někým, kdo takovou změnu prožil, má na druhé veliký vliv.

Podněty k zamyšlení.  Podstatou života křesťana je bohatý a naplňující vztah s Kristem, o kterém chceme vyprávět druhým. Správné učení je důležité, ale nemůže nahradit život proměněný milostí a láskou. Učedníci musí být nadáni nebeskou mocí; evangelium může být účinné pouze tehdy, budou-li je zvěstovat lidé, kteří svou vřelost a výmluvnost získali na základě živého poznání toho, který je cestou, pravdou a životem.“ (AA 31; PNL 20)

Někteří lidé se domnívají, že podstatou vydávání osobního svědectví je snaha přesvědčit druhé o pravdách, které objevili v Božím slově. Přestože je důležité podělit se v příhodný čas i o pravdy Božího slova, naše osobní svědectví souvisí především s osvobozením od viny, s klidem, milostí, odpuštěním, se silou, nadějí a radostí, které jsme našli v daru věčného života, jenž Ježíš

1.Proč sdílet svou víru a naději?

Bůh touží, aby každý člověk přijal nabídku milosti, nechal se proměnit Duchem svatým a byl zachráněn pro jeho království. Bůh sám přinesl nejvyšší oběť, aby nás spasil. Podstatou a hlavním tématem křesťanského svědectví je osoba Ježíše Krista. O tom, co udělal pro naši záchranu, jak změnil naše životy, o obdivuhodných pravdách Písma, o Boží kráse a jedinečnosti bychom se měli sdílet s druhými.

Příležitost k záchraně. Bůh vytváří příležitosti, aby ho lidé mohli poznat. Duch svatý působí na jejich srdce. Zjevuje se jim prostřednictvím přírody. Nejjasnější zjevení jeho lásky nacházíme v životě a službě Ježíše Krista. Když o Ježíši vyprávíme druhým, poskytujeme jim tu nejlepší příležitost ke spasení. Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen. Předtím musí uvěřit, co slyšel od toho, kdo zvěstoval. (Ř 10,13.14).

 Ježíšova radost. Celá nebesa mají radost ze zachráněného hříšníka. Ve světě naplněném nemocemi, nehodami a smrtí můžeme Bohu přinášet radost mimo jiné i tím, že se s druhými budeme dělit o „dobrou zprávu“ o záchraně. Poznání, že i naše služba a sdílení evangelia s druhými naplňuje Boží srdce radostí, je jedním z nejsilnějších podnětů, proč svědčit o Kristově lásce. Vždy, když se s někým podělíme o Boží lásku, nebesa zpívají radostí.

Růst prostřednictvím dávání. Kdyby do našeho života Boží milost pouze vtékala, ale neproudila by z něj dál, byli bychom jako stojatá voda. „Bůh by mohl uskutečnit svůj záměr a zachránit hříšníky i bez našeho přispění. Máme-li se však povahou podobat Kristu, musíme se podílet na jeho díle. Musíme s ním spolupracovat na jejich záchraně.“ Rosteme tehdy, když se s druhými dělíme o to, co Kristus vykonal v našich životech. Když se zamyslíme nad vším, co jsme v Kristu dostali, pak asi jen skutečné sobectví může způsobit, že druhým neřekneme o nádherném daru, který nám byl dán. Pokud se rozhodneme nechat si svou víru jen pro sebe, náš duchovní život bude živý asi tak jako Mrtvé moře.

Boží touha a naše poslání. Bůh je horlivý ve své snaze zachránit lidi. Není pro něj nic důležitějšího. Jeho největším přáním je, aby byli „všichni“ zachráněni a „poznali pravdu“ Kristův příkaz, abychom se podíleli na jeho díle jako svědci jeho lásky, milosti a pravdy, je přímým důsledkem jeho touhy zachránit celé lidstvo. Pro církev (a dokonce i pro každý sbor) je nebezpečné, pokud se tak zahledí na (a do) sebe, že zapomene na své prvořadé poslání.

Motivace láskou. 20Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! (2K 5,20.) Tento text může být jedním z důvodů, proč svědčit druhým o Kristu.  Apoštola Pavla motivovala hluboká láska k Mistrovi. Z ní se rodí nesobecký zájem a starost o bližní.

Podněty k zamyšlení. Spasitel pověřil učedníky, aby šli do celého světa. Zlu můžeme nejsnáze vzdorovat průbojnou službou. Nejdůležitějším úkolem není chránit vlastní církev před útoky nepřítele, ale spolu s nově obrácenými věřícími hlásat evangelium těm, kteří ho dosud neslyšeli. Vždy nám hrozí nebezpečí, že se spokojíme s úspěchy, kterých jsme již dosáhli.“


Shrnutí úkolů sobotní školy 2.čtvrtletí 2020        

autor Ján Petrovič

Jak lépe porozumět Bibli – shrnutí celého čtvrtletí

Úvod:   Společně s ostatními protestanty uplatňujeme princip sola scriptura – „pouze Písmo“. To je výhradním autoritativním základem našeho učení a naší náboženské zkušenosti.

1 Jedinečnost Bible.  Bible je živé Boží slovo, jedinečná svým obsahem a poselstvím. Z Božího popudu Bibli napsalo více než 40 autorů, zachovalo se na 24000 rukopisů, byla první překládanou a tištěnou knihou, je rozšířena v jazycích 95-ti % populace, je prorockou knihou, knihou o naději, měnící životy.

2 Původ a podstata Bible. Bibli napsali lidé vedení Duchem Svatým. Přístup k Božímu slovu musí formovat víra, ne skepticizmus a pochybnosti. Boží slovo je vyjádřeno lidskou řečí. Pro pochopení Boha a jeho slova je důležitá víra. Nechejme při studiu Písma na naše srdce a mysl působit Ducha svatého.

3 Pohled Ježíše a apoštolů na Bibli. Ježíš se odvolával na Písmo jako na zdroj božské autority. Vedl  učedníky k tomu, aby poslouchali Boží slovo a Boží zákon. Často je napomínal: „Jak jste nechápaví!“ A pak jim „otevřel mysl, aby rozuměli Písmu“. Všichni novozákonní autoři považují Starý zákon za Boží slovo. „Mnozí lidé se považují za moudřejší, než je slovo Boží, moudřejší než samotný Bůh.“

4 Bible jako základ naší teologie. Výklad Písma ovlivňuje: 1) tradice (ustálené názory) 2) zkušenost 3) způsob uvažování, myšlení a hodnocení okolností a dějů kolem nás 4) kultura okolního světa 5) samotná Bible. Který vliv má svrchovanou autoritu v našem osobním životě?

5 Pouze Písmo. Zásada „sola skriptura“ povýšila Bibli na jedinou normu a rozhodující zdroj věrouky a vyznání, protože 1)cílem principu bylo ochránit autoritu Písma před závislostí na církvi a jejím výkladu 2) Písmo je díky božské inspiraci vnitřně jednotné 3) je jasné a pochopitelné v souvislosti s otázkou spasení 4) hlavním tématem je Boží záměr se světem, vznik velkého sporu a dílo vykoupení. Bible byla základem a ústředním tématem myšlenek a teologických názorů E.G.Whiteové.

6 Proč potřebujeme vykládat Písmo? Abychom mu nejdříve porozuměli my a aby mu následně našim prostřednictvím porozuměli jiní. Co ovlivňuje správnou interpretaci Písma? 1)čtení 2) přemýšlení 3) působení Ducha Svatého 4) modlitba 5) víra a 6) výklad.

7 Jazyk, text a kontext. Miliardy lidí používají více než 6 000 jazyků. Celá Bible je přeložena do 600 jazyků, Nový zákon do 2 500 jazyků. Protože neovládáme původní biblické jazyky, jsme závislí na překladech Písma. Některá slova mají bohatý a hluboký význam a nedají se přeložit jediným slovem. Všechna slova v Písmu se nacházejí v určitém kontextu. Bůh ve svém slovu poskytuje lidem vědomosti potřebné ke spasení.

8 Stvoření. Bible začíná vznešeným výrokem – Na počátku. Existujeme, protože nás stvořil Bůh.  Nevznikli jsme náhodou.  Stvoření probíhalo v doslovných dnech, nejedná se o dlouhá časová období. Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat své stvořitelské dílo. Manželství  je jedinečný vztah mezi ženou a mužem., kterému požehnal samotný Bůh. Hřích a smrt nebyly součástí stvoření. Přístup, že Bibli nemůžeme brát až tak vážně, je velmi nebezpečný.

9 Genesis a některé sporné pojmy. Bible neuvádí, že Země je plochá, ale na druhé straně jako něco, co visí v prázdnotě. O stvoření existují četné mýty ve starověké literatuře. Biblická zpráva ale není mýtus. Slunce a Měsíc byly stvořené „na znamení časů, dnů a let“ a aby „svítila nad zemí“. Nejsou to božstva. Časové údaje a rodokmeny jsou jedinečné biblické záznamy.  Lze z nich odvodit dějiny země přinejmenším od konce sedmi dní stvoření. Ježíš i všichni novozákonní autoři odkazují na Gn. 1–11 jako na důvěryhodný záznam historických událostí. „Písmo je nejsrozumitelnějším a nejpoučnějším dějepisem, který má člověk k dispozici.“  Mnozí lidé nekriticky přijímají vědecká prohlášení o událostech, které se odehrály před miliony let.

10 Bible jako kniha dějin. V Bibli jsou pravdivě zaznamenány historické události od stvoření světa až po druhý příchod Ježíše Krista.  Archeologické vykopávky a jiné důkazy odhalily např. 1) že David byl reálnou postavou 2) pravdivost Senacheribových výbojů proti Judsku 3) zbytky velkolepých staveb v Babyloně 4) pravdivost událostí spojených s odsouzením Ježíše Pilátem a Kaifášem 5) zmínky o existenci prvních křesťanů v římské říši. Věřit Bohu znamená být si jisti tím, co nevidíme. Je moje víra závislá na archeologických a jiných mimobiblických  důkazech?

11 Bible a proroctví. Biblická proroctví vytvářejí naši identitu. Potvrzují pravdivosti Božího slova. Jak správně interpretovat proroctví? Využívat při výkladu historizující přístup, zachycující souvislý proud dějin od minulosti přes současnost a dále do budoucnosti. Interpretačním klíčem historicizmu je princip den za rok. Použití principu je podpořeno použitím symbolů v proroctví. Protestantští reformátoři identifikovali malý roh z Da 7 a 8 jako římskou církev. Typologie – skutečné osoby nebo události jsou předobrazem důležitějšího naplnění v budoucnosti. Očišťování svatyně je předobrazem na předadventního soudu, který začal v r. 1844 v nebeské svatyni.

12 Jak přistupovat k obtížným textům? Některé části Písma jsou „těžko srozumitelná“. Není důvod, abychom zpochybňovali důvěryhodnost Božího slova jako celku. Rozpory mohou vést k rozvrácení posluchačů. Raději vycházejme z jednoty a důvěryhodnosti Písma. Čestnost a upřímnost pomáhá čelit problémům 1) neutíkat před obtížemi 2) neskrývat je3) nedávat povrchní odpovědi 4) nevykládat obtížná místa mimo kontext 5) nepřekrucovat pravdu svými předsudky 6) nemást druhé falešnými tvrzeními. Pokora přináší otevřenost, učenlivost, vnímavost a růst v poznání. Správné pochopení proroctví vyžaduje čas, pokoru, trpělivost, modlitbu a přemýšlení. Ke studiu Bible musíme přistupovat s pokorou, s pokáním a modlitbou.

13 Život podle Božího slova. Hlavním smyslem studia Písma je změna života. Poslušnost otevírá pokladnu Božího požehnání. Nesoulad mezi slovy a životem nepříznivě ovlivní naše svědectví.

Největší motivační vliv na nás má osoba a život Ježíše Krista. Ježíš vždy vyvyšoval Bibli jako spolehlivý a důvěryhodný základ. Naše životy se často odehrávají v rychlém tempu, napětí a stresu. Někdy nám při všem shonu nezbývá prostor ke čtení, modlitbě a společenství s Bohem. Biblické verše, které známe zpaměti trvale ovlivňují naše uvažování, rozhodování, hodnoty a chování. Sobota hraje při ztišení se před Bohem důležitou roli.

 

 

13. Život podle Božího slova

Studium Písma by bylo zbytečné, kdybychom podle něho nežili. Nejlépe se učíme uváděním poznaného do praxe. Poslušnost otevírá obrovskou pokladnu Božího požehnání. Vede nás po cestě rostoucího poznání a chápání. Nesoulad mezi slovy a životem nepříznivě ovlivní naše svědectví. Největší motivační vliv na nás má osoba a život Ježíše Krista, který byl v dokonalé harmonii s Boží vůlí.

Živé Boží Slovo a Duch Svatý. Je důležité studovat Boží slovo pečlivě a správným způsobem, ale také žít podle toho, co jsme se naučili. Získávání znalostí není hlavním smyslem studia Písma. Tím je změna života a způsobu uvažování. Bůh v nás koná své dílo prostřednictvím Ducha svatého. On je učitel, který nás vede k hlubšímu porozumění Písma. Když přistupujeme k Božímu slovu s pokorným a otevřeným srdcem, Boží andělé budou stát při nás, aby na nás zapůsobili svědectvím o pravdě.“

Ježíš, náš vzor. Neexistuje vhodnější příklad k následování než Ježíš Kristus. Velmi dobře znal Boží slovo a byl ochoten se jím ve všem řídit. Znalost psaného Božího slova byla výsledkem živého vztahu s Bohem. Schopnost citovat Písmo a odvolávat se na jeho texty nám nestačí, to dělá i satan. Potřebujeme vědět, co Písmo říká o daném předmětu a jaký je skutečný význam a záměr jednotlivých textů. Taková známost Božího slova nám může pomoci, aby nás Boží nepřítel neoklamal. Ježíš byl ochoten řídit se Písmem. Proč bychom si měli my pro náš život dávat jiné cíle?

Ježíš a Písmo. Někteří lidé říkají, že Ježíšova slova byla v ostrém protikladu se slovy ve Starém zákoně, když řekl: „Slyšeli jste, že bylo řečeno… Já vám však říkám …“ Ježíš nezrušil Starý zákon, nesnížil jeho autoritu. Právě naopak, vysvětloval a prohluboval význam starozákonních výroků tím, že poukazoval na původní Boží záměr. Ježíš nikdy nezpochybňoval autoritu Bible. Naopak, znovu a znovu Písmo vyvyšoval jako spolehlivý a důvěryhodný základ.

 Ztišení při Božím Slově. Naše životy se často odehrávají v rychlém tempu, napětí a stresu. Někdy jen proto, že chceme mít víc a více „pomíjivosti a honby za větrem“. A uprostřed všeho shonu nám už nezbývá prostor ke čtení, modlitbě a společenství s Bohem. Přitom každý potřebujeme chvíle, abychom se setkali s Ježíšem. Když máme někoho rádi, je pro nás potěšením trávit s ním čas. Spojení na modlitbě s živým Bohem Bible ovlivňuje velmi výrazně náš život.

Písně a učení se textů zpaměti.  Učit se biblické verše zpaměti je velkým požehnáním. Texty uchované v mysli si můžeme připomenout ve chvíli, když to nejvíc potřebujeme. Bible tak ovlivňuje naše uvažování, rozhodování, hodnoty a chování. Jsou ochranou před svody a nesprávným výkladem Písma, když nemáme k dispozici tištěnou nebo elektronickou Bibli. V problémech nebo v pokušení nám mohou pomáhat a dát nám sílu. Boží zaslíbení pozvedají naše myšlenky k Bohu, který má připraveno tisíc způsobů, jak nám pomoci i tam, kde my nevidíme ani jeden. Zpívání veršů z Bible, spojení slov a krásné melodie nám pomůže upevnit si je v mysli a zároveň rozptýlí naši úzkost a naše obavy.

Podněty k zamyšlení. Sobota hraje při našem ztišení se před Bohem důležitou roli. Pomáhá nám osvobodit se z každodenního shonu a nacházet čas na důležité chvíle s Bohem. Velmi důležité jsou v našem životě chvíle prožité na modlitbě a při studiu Písma. Které biblické texty umíte zpaměti?

 

 

12. Jak přistupovat k obtížným textům?

Petr napsal, že některé části Písma jsou „těžko srozumitelná“. Někteří „neučení a neutvrzení lidé je překrucují k vlastní záhubě“ (2Pt 3,16). Ne všechno, ale jen některá místa. Podobnou zkušenost má každý z nás. Budeme se ale spíše věnovat otázce, co je příčinou, že některé texty působí složitě, a jak bychom k nim měli přistupovat. Není důvod, abychom kvůli několika pro nás těžko srozumitelným textům zpochybňovali důvěryhodnost a autoritu Božího slova jako celku.

Možné důvody zřejmých rozporů. Před tváří Boží naléhavě domlouvej bratřím, aby se nepřeli o slova. Vede to k rozvrácení posluchačů. Nikdo nemá úplnou znalost všech oblastí poznání (hlavně nadpřirozených). Neznalost ale neznamená, že biblické výroky nejsou pravdivé. Lidé odmítající učení o zjevení a inspiraci, zdůvodňují potíže při výkladu textu tím, že v Písmu jsou rozpory a chyby. Raději vycházejme z jednoty a důvěryhodnosti Písma.

Čestný a upřímný postoj k obtížím pomáhá čelit problémům, neutíkat před obtížemi, nesnažili je skrývat, nedávat povrchní odpovědi, nevykládat obtížná místa mimo kontext, nepřekrucovat pravdu svými předsudky nebo nemást druhé falešnými tvrzeními. Je lepší trpělivě hledat a přijít s obhajitelnou pravdou, než trvat na vyhýbavých a neuspokojivých argumentech. Pomáhá to budovat důvěryhodnost, která tvoří základ všech zdravých mezilidských vztahů.

Pokorný přístup k nesrozumitelným textům. Pokorní lidé poznali, že jsou v životě na někom a něčem závislí. I oni dělají chyby. Pravdu si váží více, než samolibou představu vlastní neomylnosti. Pravda není produktem jejich myšlení. Pokora přináší otevřenost, učenlivost, vnímavost a růst v poznání. Pokorní lidé jsou ochotni podřídit se biblické pravdě. Uvědomují si hranice svého poznání, a proto jsou schopni rozšiřovat své znalosti a pochopení Božího slova. Ke lhostejnému člověku Boží slovo nepromlouvá. Je jistota ohledně soboty znakem nedostatku pokory?

Odhodlanost a trpělivost. Daniel otevřeně připouští, že ani on vždy zcela nechápal, co mu Bůh zjevil. Správné pochopení proroctví vyžadovalo čas, pokoru, trpělivost, modlitbu a přemýšlení. Snadno nabyté hodnoty si obvykle nevážíme. Usilovné a dlouhotrvající zkoumání Písma nám nakonec přinese požehnání. Pokud se nám nedaří komplikovaný problém vyřešit rychle a jednoduše, neznamená, že řešení neexistuje. Často přehlížíme jasná fakta. Mnozí lidé předčasně rezignují. Někteří dokonce zpochybňují celé Písmo.

Hledání odpovědi prostřednictvím Písma a modlitby.  Židé v Beroji každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel. Písmo je i dnes tím nejlepším zdrojem svého vlastního výkladu. Snažme se porozumět obtížný text ve světle ostatních veršů s podobnou tematikou. Nezamlžujme jasné vyjádření Písma komplikovanými texty nebo vysvětlením na základě různých mimobiblických, vědeckých nebo filozofických pramenů. Na kolenou se můžeme dívat na problémy z úplně jiné perspektivy. Vyznáváme tím, že k pochopení a vysvětlení Písma potřebujeme Boží pomoc a osvícení naší mysli působením Ducha, který inspiroval biblické autory.

Podněty k zamyšlení.  V Písmu se nachází mnoho tajemství, která jsou pro naši omezenou a hříchem pokřivenou mysl těžko pochopitelná a vysvětlitelná. Právě proto potřebujeme ke studiu Bible přistupovat s pokorou, s pokáním a modlitbou. Pokud Písmu důvěřujeme, pak budeme smysl jeho slov respektovat, ne jej měnit tak, aby nám vyhovoval. „Když se člověk pokouší Bibli studovat bez modlitby, dojde obvykle jen k pochybnostem. Při čtení Bible se naše myšlenky musí soustředit na Boha. Musíme být připraveni nechat se jím vést. Bez Boží pomoci naše myšlení snadno zastřou pochybnosti a studium Bible může vést i k nevíře. Bez Boží pomoci se je pokouší ovlivňovat také satan. Snadno začnou Bibli vysvětlovat mylně i přesto, že mohou být jinak velmi vzdělaní. Pokud sami Boha neposlouchají, není bezpečné důvěřovat jejich výkladům Bible. Někdo čte Bibli jenom proto, aby v ní našel chyby. Nepodřídil se Bohu a domnívá se, že najde dostatek důvodů pro to, aby věřit nemusel. Takový postoj brání pochopit i jednoduché a jasné pravdy.“ (SC 110.111; CVP 111)

 

11. Bible a proroctví

Biblická proroctví vytvářejí naši identitu. Proroctví potvrzují pravdivosti Božího slova. Ježíš řekl: „Řekl jsem vám to nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili.“ (J 14,29.) Zásadní otázkou je: Jak správně interpretovat proroctví? Reformátoři využívali při výkladu proroctví historizující přístup.

Historicizmus a proroctví.  Historicizmus je metoda studia proroctví. Hlavní proroctví zachycují přímý, souvislý proud dějin od minulosti přes současnost a dále do budoucnosti. Samotná Bible přitom vykládá smysl proroctví. Sen v Da 2,27-45. ukazuje na plynulý, nepřerušovaný sled mocností: království Nebúkadnesara je („ty jsi“) zlatá hlava – Babylon. „Po tobě povstane další království, a pak další, třetí a čtvrté království. Nepřerušený tok je vyjádřen sochou, jejíž části jsou navzájem pospojovány. V Da 7 a 8 jsou namísto sochy použity symboly šelem. Řada království postupně přechází dále do budoucnosti, kdy se vrátí Kristus a Bůh ustanoví své věčné království.

Princip den za rok. Je interpretačním klíčem historicizmu. (Nu 14,34) a (Ez 4,4–6) Mnozí badatelé ho aplikovali na časová proroctví v knihách Daniel a Zjevení. Použití principu je podpořeno třemi argumenty: 1)použití symbolů – šelmy, 2)dlouhá časová období – doslovných 69 týdnů je 1R4M7D; symbolicky 490 let,  3)neobvyklá vyjádření  – večery a jitra nejsou běžným vyjádřením časových údajů. Šelmy rohy i časové údaje mají být vnímány symbolicky, protože se týkají časového období několika staletí – bráno doslovně by to bylo příliš málo.

Určení totožnosti malého rohu.  Po staletí protestantští reformátoři identifikovali malý roh z Da 7 a 8 jako římskou církev. Malý roh je představen sedmi společnými charakteristikami: (1) v obou kapitolách je představen jako malý roh; (2) pronásleduje (3) vyvyšuje se a rouhá (4) útočí na Boží lid (5) je vymezena prorockým časem (6) působí až do konce času (7) je zničena nadpřirozeným způsobem. Po třech říších se k moci dostává Řím. Trvá, až dokud celou sochu nerozdrtí kámen. Vyrůstá ze čtvrté šelmy, ale zároveň zůstává její součástí. Bylo to papežství, které povstalo z Římské říše a působí svým politicko-náboženským vlivem minimálně 1260 let. Tento fakt je součástí poselství tří andělů a důležitou součástí „přítomné pravdy“.

Předadventní soud.  Od dob reformace nacházel uvedený prorocký náčrt velkou podporu a během milleritského hnutí na počátku 19. století se bibličtí badatelé začali soustředěněji věnovat vidění o 2300 večerech a jitrech a tématu vyšetřujícího soudu. Scéna soudu z Da 7 má svou paralelu v očišťování svatyně, o kterém se hovoří v Da 8,14. Obě kapitoly mluví o stejné události. Že „svatyně dojde spravedlnosti“, je vlastně terminologie dne smíření. Po aplikování principu „den za rok“ se dostáváme k časovému období 2 300 let, trvajícího od r. 457 před Kr. až do roku 1844 po Kr. Právě v této době Ježíš vstoupil do nebeské svatyně svatých, aby začal svou smiřující (přímluvnou) službu v nebeské svatyni.

Typologie a proroctví. Typologie se zaměřuje na skutečné osoby nebo události, které jsou zároveň předobrazem důležitějšího naplnění v budoucnosti. Návodem k rozpoznání předobrazu a naplnění je identifikace samotným inspirovaným autorem. Napomenutí Božího lidu na poušti se stává předobrazem napomenutí duchovního Izraele žijícího v posledních dnech, aby odolával přicházejícím pokušením. (Např. Jonáš,velryba/Ježíš,hrob; Mojžíš,had/Ježíš,kříž).

Podněty k zamyšlení.  Klíčovou informací obsaženou v 7. A 8. Kapitole knihy Daniel je skutečnost, že scéna soudu v Da 7, která se odehrává po 1 260 letech od pronásledování (Da 7,25), je stejná událost jako očištění svatyně („svatyně dojde spravedlnosti“) v Da 8,14. Nebeský soudu vede k ustanovení věčného Božího království na konci smutné historie země poznamenané hříchem. Je to mocný biblický důkaz o důležitosti, kterou Písmo připisuje textu Da 8,14, a události, o které se v něm mluví.

Ve 2. kapitole knihy Daniel je vzorově použita metoda historicizmu: nepřerušená posloupnost světových říší, která začíná ve starověku a končí ustanovením věčného Božího království.

10. Bible jako kniha dějin

V Bibli jsou pravdivě zaznamenány historické události. Jsou nám představeny dějiny od úplného počátku, kdy Bůh stvořil svět, až po úplný závěr, kdy obnoví Zemi po svém druhém příchodu. Bible vychází z historických událostí, a to ji odlišuje od posvátných knih jiných náboženství. Bible předpokládá existenci Boha, který jedná a osobně vstupuje do chodu dějin. Bible existenci Boha nedokazuje, ale jednoduše s ní počítá. Na počátku Bůh promlouvá – a na Zemi vzniká život. Povolává Abrama, vysvobozuje svůj lid z egyptského zajetí, na kamenné desky píše Desatero, posílá proroky, sesílá soudy. Povolává lidi, aby žili podle jeho zákona a plánu a aby se o zákon a evangelium dělili s ostatními národy. A konečně, posílá na svět svého Syna Ježíše Krista, aby navždy změnil dějiny.

David, Šalomoun a království. Někteří moderní badatelé zpochybňují pravdivost biblických zpráv o Davidovi, Šalomounovi a rozsahu izraelského království. To by ve svém důsledku zpochybňovalo existenci Jeruzaléma i Mesiáše a dějiny zlatého věku Izraele by se musely přepsat. Nedávné archeologické vykopávky odhalily přesně na místě zeměpisného určení zbytky izraelského tábora, na jiném místě pevnost z dob Saula a Davida, městskou bránu či nápisy zmiňující se o Saulových synech. Šlo o důležitý archeologický důkaz, že David byl reálnou postavou, přesně tak, jak to říká Bible.

Izajáš, Chizkijáš a Sancheríb.  Různé historické materiály (např. Senacheribovy kroniky objevené v Ninive) popisují události spojené s výboji Senacheriba proti Judsku a Izraeli i jeho tragický osud. Je pravda, že Jeruzalém byl obléhán, ale podle Bible jen jediný den (ne 46 let jak tvrdí Senacherib) a že anděl Hospodinův Jeruzalém zachránil. Bůh vysvobodil svůj lid při masivním útoku Asyřanů. Izajášovo proroctví se naplnilo (Asyrský král nevejde do Jeruzaléma.) Nezapomínejme, že Bůh, který zázračně vysvobodil Izraelce, je stejným Bohem, ke kterému se dnes modlíme a kterému důvěřujeme.

Daniel, Nebúkadnesar a Babylón.  V souvislosti s knihou Daniel objevil rakouský asyrolog Michael Jursa v Britském muzeu v červenci 2007 klínopisnou tabulku z dob babylónského krále Nebúkadnesara, na které našel jméno úředníka  „Nebusarsekima“ (Sarsekím) jehož jméno vzpomíná Jeremjáš. Nebúkadnesar byl synem Nabopolasara. Společně vybudovali velkolepé město, které nemělo ve starověkém světě obdobu. Město obklopovaly mohutné dvojité hradby , ve kterých bylo osm hlavních bran pojmenovaných po babylónských božstvech. Nejznámější je Ištařina brána a  zrekonstruovaná se nachází v Pergamonském muzeu v Berlíně. Stěny průchodu zdobily nízké reliéfy s vyobrazenými lvy. Všechny tyto objevy jsou svědectvím, že lev byl vhodným symbolem „velkého Babylónu“. I tímto způsobem jsou potvrzeny biblické dějiny a prorocké poselství Písma.

Ježíš jako historická postava. O některých biblických postavách z evangelií existují i mimobiblické  zmínky. Píše o něm např. židovský historik Josephus Flavius; v roce 1990 byla jižně od Jeruzaléma objevena rodinná hrobka se schránkou s nápisem „Josef, syn Kaifáše“; v roce 1961 byl v Cesareji Přímořské v ruinách místního divadla nalezen blok vápence s fragmenty nápisu: „Pontský Pilát, prefekt Judska.“; římský historik Tacitus psal o Kristu a jeho popravě Pontským Pilátem během vlády Tiberia. Píše i o prvních křesťanech v Římě. Římský státník Plinius mladší psal kolem roku 112 císaři Trajánovi a ptal se ho, jak má přistupovat ke křesťanům. Archeologické objevy a historické záznamy přinášejí dodatečné, v Bibli neobsažené svědectví o Ježíši, kterého jeho následovníci uctívali již během prvních padesáti let po jeho smrti. Přesto jsou pro nás nejdůležitějším zdrojem zpráv o Ježíši  evangelia.

Víra a dějiny.  Věřit Bohu znamená být si jist tím, co nevidíme. Přemýšlejme o životě hrdinů víry: Henocha; Noe; Abrahama; Sáraj; Josefa; Mojžíše; Rachab; Samsona. Mít víru neznamená jen vyznávat a uctívat, ale taky jednat podle této víry. Jak málo víme o tom, jak naše rozhodnutí ovlivní životy mnoha lidí nejen v naší generaci, ale i v těch, co přijdou po nás.

Podnět k zamyšlení. Je moje víra závislá na archeologických a jiných mimobiblických  důkazech?

9. Genesis a některé sporné pojmy

 „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.“ (Ž 19,2) Písmo inspirovalo mnoho velkých vědců a myslitelů, kteří věřili, že jejich práce odhalí ještě více o díle Stvořitele.V 19.st. věda přijala pohled na svět ovlivněný materializmem.Myšlenky zpopularizoval Charles Darwin. Věda se výrazně vzdálila biblickým základům a přehodnotila příběhy zapsané v knize Genesis.

Plochá země?  Ve starověku si to mysleli (téměř) všichni. Našli se i ti, kteří byli přesvědčeni, že Země je kulatá. I dnes jsou lidé, kteří se domnívají, že Bible mluví o ploché Zemi. Odvolávají se např. na Zj.7,1. popisující čtyři anděly, kteří se postavili „do čtyř úhlů země …“ Jan používá obrazný jazyk a trvat na doslovném výkladu znamená vytrhnout tyto věty z jejich kontextu a vkládat do nich význam, který zjevně nemají. Jb 26,7. popisuje Zemi jako něco, co visí v prázdnotě.

Stvoření a starověká literatura.  Kromě biblické zprávy o stvoření a potopě existují i četné starověké mýty. Porovnáním lze zjistit, že mají mnoho společných prvků, ale i rozdílů. Nabízí se otázka, zda biblická zpráva nebyla převzata nebo odvozeny od zmíněných kultur. Odborníci se shodují na tom, že jednotlivé příběhy o stvoření a potopě mohly na začátku popisovat skutečné události, ale postupným předáváním se během staletí jejich obsah zkomolil. Mojžíš inspirovaný Duchem svatým však zaznamenal skutečný průběh událostí.

Genesis a pohanství. Stejně jako kdysi je biblický záznam o stvoření v rozporu s většinovým názorem. Reálně vyznívá tvrzení, že kniha Genesis vznikla, aby vyvrátila mýty o stvoření a odlišila Boha Stvořitele od pohanských božstev. Za zmínku stojí, že názvy „slunce“ a „měsíc“ jsou v Bibli vynechány a popisuje se jen jejich funkce, protože byly úzce spojené s bohy starověkého Egypta a Blízkého východu. Byla stvořena „na znamení časů, dnů a let“ a aby „svítila nad zemí“. Nejsou to božstva.

Stvoření a čas. Časové rodokmeny jsou jedinečné biblické záznamy.  Obsahují navzájem propojené informace.  Osoba A ve věku X let zplodila osobu B. Potom žila ještě Y let a zplodila další syny a dcery a přidává, že všech dnů osoby A bylo Z let. Znemožňuje to přidat do rodokmenu nějakou osobu, nebo jinou odstranit. Křesťanští a židovští vykladači pomocí těchto textů představovali dějiny a určovali datum potopy a stáří země přinejmenším od konce sedmi dní stvoření. Nově se však objevily pokusy vysvětlovat Gen. 5. a 11. kapitolu tak, aby ji přizpůsobily delším obdobím a vyvolaly otázky související se spolehlivostí biblického záznamu.

Stvoření v Písmu. Ježíš i všichni novozákonní autoři odkazují na Gn. 1–11 jako na důvěryhodný záznam historických událostí. Pavel používá záznam o stvoření, aby zdůvodnil a podepřel své teologické názory. Novozákonní pisatelé stavějí na Genesis a svým čtenářům ukazují důležitost skutečných Biblí popisovaných událostí. Pavel spojuje Adama s Ježíšem. Z toho vyplývá, že počítá s doslovnou existencí historického Adama. Takový pohled je dnes zpochybňován, neboť doslovné chápání textu nahrazuje evoluční model původu.

Podněty k zamyšlení. „Písmo je nejsrozumitelnějším a nejpoučnějším dějepisem, který má člověk k dispozici, nedotčené lidskými předsudky a lidskou pýchou.“ EGW: „Bez biblických dějin nemůže geologie dokázat vůbec nic. Památky nalezené v zemi přinášejí důkazy o stavu věcí, které se v mnohém liší od současnosti. Ale čas jejich existence a období, během kterého se nacházely v zemi, můžeme pochopit jen ve světle biblických dějin. Když člověk opustí Boží slovo a hledá důkazy Božího stvořitelského díla pouze na základě přírodních principů, dostává se do obrovského oceánu nejistoty. Bůh nikdy smrtelníkům nezjevil, jakým způsobem dokončil své stvořitelské dílo za šest doslovných dní. Jeho stvořitelské dílo je stejně nepochopitelné jako jeho existence.“ (3SG 93)

 Mnozí lidé nekriticky přijímají každé vědecké prohlášení o událostech, které se odehrály před miliony let. A to i přesto, že vědecká vysvětlení současné reality jsou často předmětem diskuzí a rozporů.

 

8. Stvoření

Důležité myšlenky, které určují pochopení celého díla, jsou představeny hned na počátku. V tom duchu máme číst a chápat to, co bude následovat. Hlavní naučení a nejdůležitější informace Bible mají svůj zdroj právě v prvních kapitolách knihy Genesis. Jsou zde poznatky o Bohu, stvoření světa a člověka. Seznamuje nás se sobotou, původem zla, Mesiášem a plánem vykoupení atd. Rodokmeny přinášejí informace o biblické chronologii od stvoření až po Abrahama.

Na počátku. Bible začíná nesmírně vznešeným výrokem, který je odpovědí na největší otázky lidského hledání – kým vlastně jsme a odkud jsme se tu vzali. Existujeme, protože nás stvořil Bůh.  Nevznikli jsme náhodou. Absolutní začátek nachází odezvu i v dalších knihách Písma.

Stvořitelské dny. V posledních letech se opakovaně objevují tendence, nepovažovat stvořitelský týden za doslovný časový úsek, ale za dlouhé časové období. Tento přístup souvisí s evoluční teorií.  Ve zprávě o stvoření je použito hebrejské slovo „jom“. První časové jednotce dal název samotný Bůh. Je definován slovním spojením „byl večer a bylo jitro“ celkově šestkrát. Je použito v jednotném čísle a znamená jeden den. Použité výrazy ani forma vyprávění nenaznačují, že by mezi jednotlivými dny byla jakákoli přestávka nebo časová mezera.

Sobota a stvoření. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo.  A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. Sobota dnes čelí útokům sekulární společnosti i církevních společenství. Za všechny uveďme zavedení nepřetržitého provozu ve firmách nebo kalendáře začínající pondělím a končící nedělí. Bůh udělal po stvoření soboty tři kroky: 1)přestal konat a odpočinul 2)požehnal a 3)posvětil sedmý den.

Stvoření manželství.  Šestý den Bůh tvoří člověka jako vyvrcholení dosavadního stvořitelského díla. „Bůh stvořil člověka, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Božím ideálem pro manželství bylo, že muž opustí svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Tento jedinečný vztah se vytváří mezi ženou a mužem. Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ Taková výzva nemůže být naplněna pouze v heterosexuálním partnerství.

Stvoření, pád a kříž. Všechno, co Bůh učinil, bylo velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil. Adam a Eva měli volný přístup ke stromu života i k zakázanému stromu. Bůh Adama a Evu varoval, že pokud budou jíst ze zakázaného stromu, určitě zemřou. Had je ale přesvědčil, že „Nikoli, nepropadnete smrti.“ Satan Evě slíbil, že získá úžasné poznání a bude jako Bůh. Očividně této lži uvěřila. Evoluční pohled představuje smrt jako nedílnou součást přírody. Tato myšlenka ovlivňuje biblické učení o původu hříchu, o Kristově zástupné smrti na kříži a o plánu spasení. Pokud smrt nesouvisí s hříchem, pak smrt není odplatou za hřích (Ř 6,23) a Kristus by neměl žádný důvod zemřít za naše hříchy.

Podněty k zamyšlení.  „Narůstající množství důkazů směřuje k všeobecné a jedinečné shodě, že označení jom (den) v Genesis 1. kapitole vyjadřuje doslovný čtyřiadvacetihodinový den. Autor Genesis 1. kapitoly nemohl k vyjádření myšlenky doslovného ‚dne‘ použít jasnější a komplexnější způsob, než jaký použil.“ (Hasel Gerhard F., „The ‚Days‘ of Creation in Genesis 1; Origins 21/1 [1994], str. 30.31)  „I ti nejpronikavější myslitelé, pokud nejsou usměrňováni Božím slovem, jsou ve snaze prozkoumat vztah mezi vírou a zjevením zmateni. Stvořitel a jeho dílo jsou mimo jejich chápání. A protože je nelze vysvětlit přírodními zákony, prohlašují biblické dějiny za nespolehlivé.“ (8T 258)

Přístup, že Bibli nemůžeme brát až tak vážně, je velmi nebezpečný. Je nemožné přijímat biblické poselství a zároveň souhlasit s teistickou evolucí. Pokud je pro nás Bible Božím zjevením, pak je naše mysl otevřená tomu, co v této knize nacházíme. Ve skutečnosti platí, že ateistický a materialistický pohled na svět je mnohem více vymezený než křesťanský světonázor. Jako křesťané, máme mít stejné pochopení pro lidi, kteří zápasí s otázkou vlastní sexuální identity, jaké měl Ježíš pro cizoložnici.

 

7. Jazyk, text a kontext

Miliardy lidí používají více než šest tisíc jazyků. Celá Bible je přeložena do šesti set jazyků, Nový zákon do dvou tisíc pěti set jazyků. Přibližně jedna a půl miliardy lidí nemá do svého rodného jazyka přeloženou žádnou část Bible. Je obrovským požehnáním, že máme k dispozici hned několik biblických překladů.  My, kteří Bibli máme, bychom měli toužit po tom, abychom ji pod vlivem Ducha svatého správně studovali a co nejlépe poznávali Hospodina, který se nám zjevuje na jejích stránkách.

Pochopení Písma. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré … Bible byla napsána jako svědectví o Božím jednání a jeho plánu záchrany padlého lidstva a jako návod ke spravedlivému životu lidskými slovy. Izraelce vyvolil Bůh, aby o něm svědčil všem obyvatelům země prostřednictvím jejich jazyka – hebrejštiny a zčásti i aramejštiny. Nový zákon vznikl a šířil se v řečtině. V té době již existoval i řecký překlad Starého zákona známý jako Septuaginta. Tento „univerzální“ jazyk se spolupodílel na rychlém šíření evangelia apoštoly. I když neovládáme původní biblické jazyky, buďme vděční za překlady Písma, studujme je, a co je nejdůležitější, abychom podle něj i žili.

Slova a jejich význam.

V každém jazyce existuje mnoho slov, která mají tak bohatý a hluboký význam, že je velmi komplikované přeložit je do jiného jazyka jediným slovem. Jedním z takových je hebrejské slovo chesed  (milosrdenství) nebo šalom, často překládané jako „pokoj“, „klid“ nebo „mír“. Význam  slova je mnohem hlubší a širší,  např. „prosperita“,  „úplnost“, „blaho“, „soulad“ nebo „spočinutí“. Boží milost a milosrdenství nám přináší šalom, který je darem od Hospodina. V uspěchaném a chaotickém světě můžeme prožívat hluboké požehnání v souvislosti se sobotním dnem. Součástí sobotního požehnání je klid, který můžeme prožívat ve společenství s Bohem. Právě on nás chce naplnit pokojem.

Význam opakování slov v biblickém textu. Jedním ze způsobů pro zdůraznění myšlenek existuje v hebrejštině možnost opakování slov. Např. „stvořit“ ve zprávě o stvoření nebo „svatý“ v příběhu Izajášova povolání. Boží svatost můžeme vnímat i prostřednictvím Izajášova vyjádření, že stojí v přítomnosti Všemohoucího.

Text a kontext. Všechna slova v Písmu se nacházejí v určitém kontextu. Žádné nestojí osamoceně, ale ve větě. Širší kontext tvoří odstavec, kapitola nebo několik kapitol. Abychom nedošli k chybným závěrům, je důležité usilovat o co nejlepší pochopení kontextu jednotlivých slov a vět. Příkladem může být slovo „adam“, které v různém kontextu lze přeložit jako „člověk“ nebo „muž“ nebo i „muž a žena“. To znamená, že ho lze vnímat i jako „lidstvo“.

Knihy Bible a jejich poselství. Největšími kontextovými jednotkami Písma jsou jednotlivé knihy. Biblické knihy vznikaly na různých místech, v různorodých podmínkách a s různým záměrem (prorocké, historické, naučné, oslavné). K pochopení poselství je někdy důležité věnovat se autorovi a místu vzniku. Autoři některých knih nejsou známí.

Podněty k zamyšlení. V knize Velké drama věků je na straně 101-116 napsáno:„Bůh ve svém slovu poskytuje lidem vědomosti potřebné ke spasení. Písmo svaté je proto třeba přijímat jako autoritativní, neomylné zjevení Boží vůle. Je měřítkem charakteru, zjevuje věrouku a je zkušebním kamenem pro posuzování zkušeností. … Skutečnost, že Bůh zjevil lidem svou vůli prostřednictvím svého slova, ovšem neznamená, že je už zbytečná stálá přítomnost a pomoc Ducha svatého. Naopak, náš Spasitel slíbil, že jeho Duch bude objasňovat Boží slovo jeho služebníkům, vysvětlovat jeho učení a ukazovat, jak je mají aplikovat. Protože Bibli inspiroval Boží Duch, je nemožné, aby učení Ducha odporovalo tomu, co učí Boží slovo.“ (VDV 10)

 

6. Proč potřebujeme vykládat Písmo?

Číst Bibli znamená zároveň ji vykládat (nějak chápat). (JP: Poznávání je smyslové nabývání znalostí v dané oblasti , jehož výsledkem je  poznatek, vědění, pochopení).  Jedná se  o poznání, které je určité, spolehlivé, ověřené, na rozdíl od nejasného tušení, mínění, případně názoru získaného věřením.) Jaké principy používáme při poznávání Bible? Rozhodování o biblickém kontextu, jsou už sama o sobě výkladem.

Naše předpoklady a před-porozumění. Učedníci znali Písmo a slyšeli to, co jim říkal Ježíš. Co jim bránilo pochopit skutečný význam Božího slova? Každý čtenář otevírá Bibli s určitou historickou a osobní zkušeností, vlastními představami, názory, předpoklady a očekáváním, které ovlivňují způsob, jakým text přijímá (vykládá). Duch svatý může rozšířit náš omezený způsob uvažování a před-nastavit ho tak, abychom se snažili pochopit smysl Božího slova.

Překlady a výklady textu. Bible byla původně napsána v starověkých jazycích, kterým dnes většina lidí nerozumí. Proto musela být přeložena do moderních jazyků. Pro mnoho slov a spojení v původním jazyce museli překladatelé najít rovnocenný ekvivalent v novém jazyce, (což lze do jisté míry chápat jako výklad). Text L. 24,27. Naznačuje, že správný výklad je velmi důležitý: Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. 

Bible a kultura. Pavel tlumočil v Aténách evangelium v novém kontextu – na pozadí filozofie řecké kultury. Kulturní pozadí ovlivňuje to, jak hodnotíme význam různých myšlenek. Někdy může pomoct správně pochopit význam biblických statí právě znalost dobového pozadí a blízkovýchodní kultury. Měli bychom si ale uvědomit, že Boží poselství přesahuje danou kulturu a promlouvá ke všem lidem. Dejme si pozor, aby se kulturní zkušenost nestala základem pro náš výklad Písma. Všichni potřebujeme záchranu, jejíž nabídka k nám přichází prostřednictvím smrti a vzkříšení Ježíše Krista.

Naše hříšná přirozenost. „Přišel jsem na tento svět, aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Někteří lidé odmítají přijmout poselství Božího slova. Hřích změnil náš vztah s Bohem, ovlivňuje i naši schopnost vykládat Písmo a rozumět mu. Naše uvažování nás může dovést ke špatným závěrům. Mysl ovlivněná hříchem se vyznačuje pýchou, sebeklamem, zpochybňováním, odcizením a neposlušností. Vyvyšuje se nad Boha a jeho slovo. Svůj vlastní názor považuje za konečné měřítko i těch pravd, které jsou zjevené v Bibli. Snižuje a znevažuje božskou autoritu Písma. Přijímají jen takové myšlenky, které se jim líbí, mnohdy v rozporu se zjevenou Boží vůlí. Sebeklam je nebezpečný. Pochybnosti mohou vyústit ve váhavost, nerozhodnost a neochotu věřit Božímu slovu. To nebrání zdravému kladení si otázek a hledání. K Bibli bychom měli přistupovat ve víře a v pokoře.

Důležitost správného výkladu Písma. Nejdůležitějším poselstvím Bible je otázka spasení a způsobu, jak ho dosáhnout. Naše poznání toho, co Bible učí o spasení, velmi výrazně závisí na způsobu, jakým budeme biblický text vykládat. Pokud přistoupíme k Bibli chybně a budeme ji vykládat nesprávně, velmi pravděpodobně se dopracujeme k mylným závěrům – a to nejen v otázce spasení, ale i ve všem ostatním, co Písmo učí. Dokonce už v době apoštolů se do církve vkradly teologické bludy, které vycházely z nesprávného výkladu Písma. Způsob výkladu Písma je rozhodujícím faktorem pro teologické a misijní zdraví církve. Bez správného výkladu Písma nedosáhneme jednoty učení a věrouky. Následkem toho bude nejednota církve a našeho poslání. Nesprávná a zdeformovaná teologie neodvratně vede k pokroucenému a nedostatečnému zvěstování evangelia.

Podněty k zamyšlení.  „Při studiu Písma se osvoboďte od předsudků, převzatých názorů a vlastních představ, jinak se nikdy nedopracujete k poznání pravdy. S kajícím srdcem poslouchejte, co vám chce říci Hospodin. Pokud chcete být moudří ke spasení, musíte být tiší a pokorní srdcem. Boží slovo zkoumejte s modlitbou a bez předsudků. Pokud při studiu zjistíte, že názory, které jste pokládali za správné, nejsou v souladu s Písmem, nesnažte se Boží slovo přizpůsobit svým názorům. Nenechte se ovlivnit tím, čemu jste věřili v minulosti. Otevřete svůj duchovní zrak a uvidíte předivné pravdy.  

 

5. Pouze Písmo

Protestantské vyznání „sola scriptura – pouze Písmo“ povýšilo Bibli na jedinou normu a rozhodující zdroj věrouky a vyznání. Teologie římskokatolické církve klade stejný důraz na křesťanskou tradici. Písmo dalo sílu a autoritu protestantské reformaci a její vzpouře vůči chybám, které byly staletí součástí učení římské církve. Alegorické výklady Písma umožňovaly téměř jakékoliv pochopení textu. Protestantská reformace zdůrazňuje důležitost gramatického a historického výkladu Bible.

Písmo jako hlavní pravidlo.  Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. Adventisté sedmého dne od svého vzniku stavějí svou víru na Bibli. Ostatní zdroje (náboženská zkušenost, lidské uvažování nebo tradice) mohou být sice užitečné a prospěšné, ale nemusí být vždy podřízeny svědectví Bible. Cílem principu bylo ochránit autoritu Písma před tím, aby závisela na církvi a jejím výkladu. Přijetí principu neznamená odmítnutí pomoci dalších materiálů při výkladu textu (slovníky, konkordance, překlady, komentáře), ale při správném výkladu Písma má před ostatními zdroji a pomocníky vždy přednost samotný biblický text, stejně, jako když se objeví nějaký rozpor.

Jednota Písma.  Písmo může být svým vlastním vykladačem díky vnitřní jednotě a božské inspiraci. Církev tak má prostředek pro správné rozhodování a chování a odlišení pravdy od bludu a odmítnutí mylných názorů. Bez jednoty Písma bychom nedokázali najít chyby a odchylky od Boží pravdy. Písmo by přišlo o svou usvědčující a osvobozující moc. Bibličtí pisatelé Nového zákona vychází ze Starého zákona a staví na něm. Tyto dvě části Bible spolu úzce souvisejí a navzájem se vysvětlují. Bylo by chybou stavět naši věrouku na izolovaných biblických výrocích.

Srozumitelnost Písma. Biblický text je jasný a pochopitelný pro každého věřící. Přináší povzbuzení, abychom studovali poselství, které je určeno pro nás. Texty Písma máme přijímat v jejich základním, doslovném významu. Výjimku tvoří ty části, v nichž jsou použitém symboly, metafory, přirovnání nebo jiné obrazné pojmenování. Občas narazíme na texty nebo myšlenky, kterým úplně nerozumíme nebo je nechápeme. Koneckonců, jde o Boží slovo a my jsme jen hříšné lidské bytosti. Boží slovo je však dostatečně jasné ve věcech, které potřebujeme znát a chápat v souvislosti s otázkou spasení.

Bibli vykládáme Biblí. Ježíš jim vykládal to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Bible se může vysvětlovat sama jen díky tomu, že všechny texty Písma spojuje vnitřní jednota. Sama vnáší do procesu poznávání další světlo. Nemusíme pro potvrzení vlastního názoru svévolně spojovat různé texty. Namísto toho pozorně bereme v úvahu kontext jednotlivých částí i celé knihy. EGW napsala:  Jednu část Písma je třeba porovnávat s jinými částmi. Student Bible by se měl naučit pohlížet na Bibli jako na celek a vnímat vztahy mezi jednotlivými částmi. Měl by pochopit její velkolepé hlavní téma – Boží původní záměr se světem, vznik velkého sporu a dílo vykoupení.“ (Ed 190; VYCH 113).

Sola skriptura a Ellen G. Whiteová. Je důležité vždy znovu odkazovat zpět na Boží „zákon a svědectví“ jako na normu našeho učení, a našich doktrín. Na místě je i otázka, co s dílem Ellen G. Whiteové, která také byla Bohem inspirována a sloužila jako Boží posel. Jaký je vztah mezi jejími spisy a Biblí? Bible byla základem a ústředním tématem její myšlenek a teologických názorů. Opakovaně potvrzovala, že Bible je nejvyšší autoritou a konečnou normou pro naši víru a náš život (VDV 386). Její spisy nikdy nemají být zkratkou ani náhradou pečlivého studia Písma. Sama vždy zdůrazňovala Bibli jako jediné pravidlo víry a života.

Podněty k zamyšlení. „Opravdový student Bible by k ní měl přistupovat s ochotou učit se. Nemůžeme ji číst proto, abychom v ní našli důkazy pro podporu svých názorů, ale proto, abychom věděli, co říká Bůh.Pravé poznání Bible je možné získat jen s pomocí Ducha, který ji sám inspiroval. Chceme-li toto poznání získat, musíme podle něj žít.Máme poslouchat vše, co Boží slovo přikazuje. …

 

4. Bible jako základ naší teologie

 „K zákonu a svědectví! Pokud však nechtějí, pak ať si říkají slova, v nichž není žádné světlo. (Iz 8,20) Každá křesťanská církev používá pro podporu své věrouky Bibli. Výklad Písma ovlivňuje – tradice, zkušenost, způsob myšlení a hodnocení okolností a dějů kolem nás, kultura i samotná Bible. Který z uvedených vlivů je rozhodující při našem výkladu Písma? Co v konečném důsledku určuje směr celé naší teologie?

Tradice.  Dobře prorokoval Izaiáš: „Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne“. Tradice je souhrn ustálených názorů a myšlenek přenášených z generace na generaci.  Nemusí být sama o sobě špatná, ale v souvislosti s tradicí existují i některá významná nebezpečí. Tradice má tendenci se v čase rozrůstat. Lidské tradice nejsou rovny Božím přikázáním (Božímu Slovu), proto Ježíš kritizoval ty, kdo rušili Boží slovo svou tradicí. Rozlišujeme my mezi poselstvím Božího slova a učením lidské tradice?

Zkušenost. Je důležité, abychom ve svém životě prakticky prožívali Boží dobrotu, trpělivost, shovívavost, dobrotivost, a lásku. Bůh touží, abychom zakoušeli krásu vztahů, hudby, výtvarného umění a zázraků stvoření, ale především aby byl náš život naplněn radostí z jeho spasení a z moci zaslíbení jeho slova. Naše životní zkušenost zpětně formuje naše vnímání Boha, a dokonce i naše chápání jeho slova. Naše zkušenost má ale svá omezení a nedostatky.

Kultura. Kultura je ve smyslu této části úkolu protipólem Božího slova-je lidským slovem. Podobně, jako izraelský národ i nás ovlivňuje (formuje?) kultura okolního světa. Ovlivňuje i naše pochopení Božího slova. Stavíme Boží slovo na místo, které překračuje všechny kulturní kategorie vycházející z příslušnosti k různým etnikům, státům a sociálním skupinám? I když stále ještě žijeme na světě, neměli bychom milovat to, „co je ve světě“. Přemýšlejme o aspektech, které jsou v naprostém rozporu s křesťanstvím?

Způsob uvažování – je určen výchovou a vzděláním. Duchovní výchova nám poskytuje zbraně, kterými boříme lidské výmysly. Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem. Je důležité, aby naše myšlenky byly podřízeny Kristu. Vzdělání může poskytnout rozumné argumenty – v 18. st. začal věk osvícenství a racionalizmu. Lidský rozum získal dominantní postavení a přesvědčení, že vše můžeme poznat vlastním rozumem. Lidský rozum se stal testem a normou pravdy, autoritou, pro církve. Vše, co nebylo možné zdůvodnit a pochopit lidským rozumem, bylo odmítnuto a zpochybněno. Takový postoj ovlivnil chápání mnoha částí Písma a lidé odmítají zázraky a nadpřirozené Boží skutky (jako stvoření, narození a vzkříšení Krista atd.) Proto potřebujeme být osvíceni Božím slovem.

Bible. Jako adventisté sedmého dne věříme, že Duch Svatý inspiroval pisatele i překladatele Písma. Bible má pro nás větší autoritu než lidská tradice, zkušenost, kultura nebo lidský rozum. Někteří lidé tvrdí, že od Ducha svatého přijali speciální „zjevení“ a pokyny. Často se však ukazuje, že taková „zjevení“ nejsou v souladu s poselstvím Bible. Ale každý, kdo snižuje význam Božího slova a překrucuje jeho jasné poselství, vstupuje na nebezpečnou půdu a nenásleduje vedení Ducha svatého. Písmo je pro nás bezpečnějším rádcem v duchovních otázkách než naše subjektivní dojmy. Odmítnutí Bible jako normy má negativní následky na náš duchovní i fyzický život.

Podněty k zamyšlení. Který ze studovaných vlivů má svrchovanou autoritu v našem osobním životě? Stávají se problémem, jestliže odporují tomu, co učí Písmo. Ještě horší však je, když tyto vlivy mají přednost před Božím slovem. Umožňujeme, aby Boží slovo ovlivňovalo a měnilo prostřednictvím služby Ducha Svatého náš život? Zachovávat do detailu lidské tradice je jednodušší než žít podle ducha Božího zákona. Uvažujme, jaké místo by měla mít tradice v naší církvi. Tradice mohou být ku prospěchu, ale i zdrojem nebezpečí.  Nikdy však, ať je jakkoli dobrá, nesmí nahradit psané Boží slovo. Rovněž naše zkušenosti musíme vždy posuzovat na základě Božího slova. A na závěr, nenechejme se negativně ovlivňovat kulturou a společenskými hodnotami.

 

3. Pohled Ježíše a apoštolů na Bibli

Jako adventisté přistupujeme k celému Písmu tak, jak vnímali Ježíš i apoštolové Starý zákon, jenž byl jedinou „Biblí“, kterou tehdy měli. Výklad Bible pohledem filozofie, která zpochybňuje inspiraci i autoritu Písma, odmítáme. Bible není záznam názorů lidí, kteří žili v relativně zaostalých společenstvích, je to Boží Slovo.

Je psáno. Hned po křtu se Ježíš 40 dní postil a pak ho přišel pokoušet satan. Ježíš se proti satanovým pokušením bránil slovy „Je psáno:“ 1)… ,že člověk bude živ každým slovem, které vychází z Božích úst; 2)Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět‚ a jeho jediného uctívat. Pravé uctívání se soustřeďuje jen a jen na Boha a spočívá v podřízení se jeho slovu; 3) v souvislosti s troufalostí a projevem nezávislosti na Bohu Ježíš satanovi říká: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ Jen a jedině Bible je základem naší víry a štítem v boji proti pokušením. Ježíš založil svou obranu výhradně na moci a autoritě Božího slova. Naučme se i my být závislí na Božím slovu a brát jej vážně, tak jako Ježíš.

Ježíš a zákon. Ježíš vedl své učedníky k tomu, aby poslouchali Boží slovo a Boží zákon. Nikde se nesetkáváme ani s náznakem toho, že by zpochybňoval autoritu nebo důležitost Písma. Neustále se na Písmo odvolával jako na zdroj božské autority. Rozumové poznání Písma a jeho učení nestačí, ani na poznání pravdy, ani na poznání Hospodina. Ježíš kladl důraz na „zákon“ zjevený ve SZ. I my bychom měli Bibli představovat jako slovo věčného Boha a jako základ veškeré víry.

Ježíš a celé Písmo. A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Ježíš se dvakrát zjevil učedníkům a opakovaně jim vysvětloval, jak se na něm naplnila proroctví Písma – začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Pak jim „otevřel mysl, aby rozuměli Písmu“. Jasně jim ukázal, že on je Slovo, které se stalo tělem. On je naplněním Písma (Božího Slova). Když půjdou do celého světa a budou hlásat dobrou zprávu o spasení, i oni mají vykládat celé Písmo a přinášet porozumění a moc Bible nově obráceným. Měli je „učit, aby zachovávali všecko, co jim přikázal“.

Ježíš a historická spolehlivost Písma. Ježíš učil, že Bible je Božím slovem, protože to, co říká Bible, je shodné s tím, co říká Bůh. Původ Písma vychází z Boha, a proto má konečnou autoritu v každé oblasti života. Bůh jednal v průběhu dějin tak, aby lidstvu zjevoval svou vůli prostřednictvím Písma. Ježíš vždy důsledně přistupuje k starozákonním osobám, místům a událostem jako k historickým aktům, ne jako k pouhým mýtům s nějakým duchovním poselstvím.

Apoštolové a Písmo. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; Všichni novozákonní autoři považují Starý zákon za Boží slovo. Je pro ně autoritativním Božím slovem. Nespochybňují  důvěryhodnost jakékoli části Písma. Existuje velmi těsná souvislost mezi Písmem a hlasem samotného Boha. Z knihy Skutky apoštolů vyplývá, že Davidova slova jsou Božími slovy, připisuje Bohu, že slib, daný praotcům, splnil Bůh nám, jejich dětem, a vzkřísil Ježíše. Existuje mnoho míst, které ukazují, že texty Starého zákona tvoří základ, na kterém stojí učení Ježíše i apoštolů.

Podněty k zamyšlení.

 „Lidé se považují za moudřejší, než je slovo Boží, moudřejší než samotný Bůh. Místo toho, aby se pevně postavili na neměnný základ a vše podrobili zkoušce Božím slovem, posuzují slovo pouze na základě svých vlastních vědeckých myšlenek a názorů. A pokud Písmo není v souladu s jejich vědeckými představami, zavrhují ho jako nedůvěryhodné.“ (ST 27. 3. 1884, str. 1)

„Ti, kteří se nejlépe seznámí s Boží moudrostí a jeho záměry zjevenými v jeho slově, se stávají duševně silnými muži a ženami. Zároveň se mohou stát užitečnými spolupracovníky velkého Učitele, Ježíše Krista. … Kristus dal svému lidu slova pravdy a všichni jsou povoláni, aby se podíleli na jejich zvěstování světu. … Bez poznání pravdy obsažené v Písmu není posvěcení. Proto je tak zásadní, aby to každý pochopil.“ (FE 432)

 

2. Původ a podstata Bible

Úvod. Způsob vnímání původu Bible a její podstaty má vliv na roli, kterou Písmo hraje v našem osobním i sborovém životě. Náš výklad Bible je formován a ovlivňován naším pohledem na proces zjevení a inspirace. V první řadě musíme dovolit, aby Písmo určovalo způsob, jakým k němu budeme přistupovat. Duchovní pravdy Písma nemůžeme zkoumat a chápat tak, jako by Bůh neexistoval. Náš přístup k Božímu slovu musí formovat víra, ne skepticizmus a pochybnosti.

Bible jako Boží zjevení. Žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Proroci byli vedeni Duchem svatým a jejich poselství pocházel přímo od Boha. Proto je pravdivé a důvěry hodné. Přímá komunikace mezi Bohem a konkrétním člověkem je podle Písma prokázanou skutečností. Bible tedy má mimořádnou, božskou autoritu. Bible nám byla dána také pro naši křesťanskou praxi. Písmo je totiž „dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti“ (2Tm 3,16.17). K aplikaci do života však potřebujeme pomoc Ducha svatého.

Inspirace Písma. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha. Bůh používá ke zjevení své vůle člověku lidskou řeč, proto je možné Boží zjevení zaznamenat. Žel, často nejsou všechny části v našem životě stejně důležité. I když nebyly všechny části přímo nebo nadpřirozeně zjeveny, je Bohem inspirováno celé Písmo. Psaly ho lidské ruce a rozmanitý literární sloh jednotlivých knih prozrazuje charakteristické rysy různých pisatelů. Pravdy pocházející z Božího Ducha jsou vyjádřeny lidskou řečí.

Psané Boží Slovo. Bůh stvořil lidskou řeč a jejím prostřednictvím promlouval k člověku. Dal vybraným lidem schopnost, aby spolehlivým a důvěryhodným způsobem sdělovali zjevené pravdy a inspirované myšlenky. Psané slovo Bible nás vede zpět k Bohu a jeho vůli. Psaný dokument má mnoho výhod, jako je možnost uchování, šíření, počet oslovených v dané chvíli.

Ježíš Kristus a Písmo. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. (Obsah pojmu „(jedno) Boží SLOVO“ je nesrovnatelné s jedním lidským slovem). Ježíš (a celý jeho život a dílo) je tím Božím Slovem. V tomto smyslu lze i Bibli chápat jako Boží Slovo, ale Ježíš Kristus a Písmo nejsou jedno a totéž. „Bible obsahuje Bohem sdělené pravdy vyjádřené lidskou řečí, je spojením Božího s lidským.“

Bible přijímaná vírou. Pro pochopení Boha a jeho slova je důležitá víra. Se skeptickým a pochybovačným přístupem nepochopíme Písmo správně. Písmo svaté, Starý i Nový zákon, je psané Boží slovo, které bylo dáno Boží inspirací. Inspirovaní autoři mluvili a psali pod vlivem Ducha svatého. V tomto slově Bůh svěřil lidstvu poznání nezbytné ke spasení. Písmo svaté je nejvyšším, autoritativním a neomylným zjevením Boží vůle. Je měřítkem charakteru, zkušebním kamenem zkušeností, autoritativním základem učení a spolehlivým záznamem Božích činů v dějinách.

Podněty k zamyšlení. Ačkoli Bible je nezbytnou součástí naší víry, sama o sobě by neměla žádný skutečný duchovní význam, kdyby při studiu Písma na naše srdce a mysl nepůsobil Duch svatý. „Bůh ve svém slovu poskytuje lidem vědomosti potřebné ke spasení. Písmo svaté je proto třeba přijímat jako autoritativní, neomylné zjevení Boží vůle. Je měřítkem charakteru, zjevuje věrouku a je zkušebním kamenem pro posuzování zkušeností. Skutečnost, že Bůh zjevil lidem svou vůli prostřednictvím svého slova, ovšem neznamená, že je už zbytečná stálá přítomnost a pomoc Ducha svatého. Naopak, náš Spasitel slíbil, že jeho Duch bude objasňovat Boží slovo jeho služebníkům, vysvětlovat jeho učení a ukazovat, jak je mají aplikovat. Protože Bibli inspiroval Boží Duch, je nemožné, aby učení Ducha odporovalo tomu, co učí Boží slovo.“ (GC 9; VDV 10)

  

1 Jedinečnost Bible

Úvod. Bible je jedinečná kniha. V průběhu 15-ti století ji postupně psalo více než 40 autorů. Zachovalo se více než 24 000 novozákonních rukopisů. Bible byla první překládanou a tištěnou knihou. Je rozšířena v různých jazycích 95-ti % populace. Je jedinečná svým obsahem a poselstvím, které se zaměřuje na Boží vykupitelské činy v průběhu dějin. Historické zprávy jsou protkány proroctvími, které předpovídají budoucí Boží plány, a příchod jeho království. Bible je živé Boží slovo.

Živé Boží slovo. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. (J 1,14.) Již Mojžíš ve SZ době zdůraznil, že lid má svůj zrak upírat na Boha a hledat Boží vůli. Z generace na generaci si měli předávat Boží plán spasení. Na konci pozemských dějin zde Bůh bude mít ty, kteří budou zachovávat Boží přikázání a budou mít Ježíšovu víru. Ježíš je základem a také cílem celého Písma. Skutečnost, že žil, zemřel a opět žije, je velkým zaslíbením věčného života ve zcela nové existenci.

Kdo a kdy napsal Písmo?  Různorodost autorů, jejich geografické rozmístění a prostředí, ze kterého pocházeli, ovlivnili způsob, jakým psali poselství různým skupinám posluchačů. Bibli psali lidé pocházející z různého prostředí a nacházející se v různých situacích. Měli různé vzdělání, povolání a věk. Všichni ale byli povolaní Bohem, inspirovaní Duchem svatým zaznamenali poselství Božímu lidu. Vše bylo napsáno k našemu poučení, důvěryhodným a spolehlivým způsobem, tvořícím jedinečný celek.  

Bible jako prorocká kniha. Panovník Hospodin nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům. Více než 30 % Bible, tvoří proroctví. Ve SZ se nachází 65 přímých proroctví o Mesiáši a celá řada symbolických předobrazů jeho života a služby, jako např. místo a čas jeho narození, způsob jednání.  Starozákonní proroctví se s dokonalou přesností naplnila v životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. To je svědectvím o jejich božské inspiraci a nadpřirozeném zjevení. Předpověděný pád Jeruzaléma,  vtělení, smrt i vzkříšení Mesiáše jsou pro nás ujištěním o hodnověrnosti Bible.

Bible jako kniha naděje. Bible zaznamenává Boží jednání v dějinách, které směřuje k jasně definovanému cíli:  (1) zaslíbení Mesiáše a (2) Ježíšovu druhému příchodu. Nový Zákon přináší svědectví, že Ježíš zemřel a byl vzkříšen. Mnozí ho viděli, mluvili s ním, dotkli se ho.  Skutečnost, že vstal z mrtvých a dnes žije, je zárukou, že i mrtví budou vzkříšeni tak jako on.

Proměňující moc Písma. Úcta k Bohu a jeho slovu vedla krále k tomu, že roztrhl své roucho. Jeho otec Amón a dědeček Menaše páchali zlo a vedli celý národ do záhuby a svitek zapadl do zapomnění. Jóšijáš si uvědomil, jak daleko se celý národ vzdálili od uctívání pravého Boha. Okamžitě začal v celé zemi provádět reformu. Jediným místem k uctívání Boha se stal Hospodinův chrám v Jeruzalémě. Objev „knihy Zákona“ vedl k usvědčení a pokání a dal sílu ke změně. Změna začala u krále a postupně se rozšířila na celé Judsko. Svědectvím o moci Písma je změna života konkrétních lidí. Boží slovo zjevuje naši opravdovou podstatu a naši potřebu Spasitele. Bible má moc měnit životy.

Podněty k zamyšlení.  „Bůh ve svém slovu poskytuje lidem vědomosti potřebné ke spasení. Písmo svaté je proto třeba přijímat jako autoritativní, neomylné zjevení Boží vůle. Má být kritériem charakteru, má zjevovat věrouku a má být zkušebním kamenem naší zkušenosti.“ (GC 9; VDV 10)

Proroctví potvrzují Boží původ Bible a posilují naši víru. Ježíš a apoštolové neochvějně věřili v pravdivost a Boží autoritu Písma. Ježíš opakovaně odkazoval na texty Písma a zdůrazňoval, že se Písma musí „naplnit“. Protože Ježíš přistupoval k Písmu s vážností, měli bychom tak přistupovat k Písmu i my.

 

Obsah

  1. Jedinečnost Bible

  2. Původ a podstata Bible

  3. Pohled Ježíše a apoštolů na Bibli

  4. Bible jako základ naší teologie

  5. Pouze Písmo

  6. Proč potřebujeme vykládat Písmo?

  7. Jazyk, text a kontext

  8. Stvoření

  9. Genesis a některé sporné pojmy

  10. Bible jako kniha dějin

  11. Bible a proroctví

  12. Jak přistupovat k obtížným textům?

  13. 13. Život podle Božího slova

 

Obsah úkolů tohoto čtvrtletí lze rozdělit do dvou základních okruhů.  

  1. Jedinečnost Bible (původ, čas vzniku, jazyk, autorství, význam).

  2. Obsah (Dějiny – příběhy, proroctví, poučení, norma chování)

  

Úvod : Jak lépe porozumět Bibli

Jako adventisté sedmého dne se hlásíme k protestantizmu a uplatňujeme princip sola scriptura. „Pouze Písmo“ je výhradním autoritativním základem našeho učení a naší náboženské zkušenosti. Přesto mnozí  protestanté věří například v neděli, v nesmrtelnost duše, a dokonce v tajný Ježíšův návrat na Zemi. Věřit zdaleka nestačí. Jak roste počet různých učení, musíme vědět, jak Bibli správně vykládat. Toto čtvrtletí budeme studovat, jak správně číst, chápat a vykládat Bibli a co o sobě říká samotná Bible, jako např. „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha …“ To znamená celé. „Z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha“ (2Pt 1,21). V jejich poselství jsou klíče k porozumění smyslu Božího slova. Např. způsob, jakým evangelisté a apoštol Pavel vykládali Starý zákon. Ježíšův přístup je pro nás tím nejlepším příkladem a tou nejlepší inspirací. Budeme se věnovat i tomu, jak je náš výklad Písma ovlivněn našimi vlastními předsudky, naším uvažováním o významu kontextu, jazyka, kultury a dějin. Budeme zkoumat, jak lépe porozumět podobenství, proroctví, biblické dějiny, napomenutí, chvály, prorocké vidění a sny.

 

Shrnutí úkolů sobotní školy 1.čtvrtletí 2020         

autor Ján Petrovič

13. Z prachu ke hvězdám

„Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy.“ Kniha Daniel začíná Nebúkadnesarovým napadením Judska a odvedením zajatců do Babylónu a končí povstáním Michaela, který vysvobozuje Boží lid z Babylónu posledních dnů. V závěru Bůh udělá všechno, co je nezbytné ve prospěch a pro záchranu svého lidu.

Náš ochránce Míkael. Úvodní verš naznačuje události na konci času. Povstane nebeský ochránce (samotný Ježíš), aby vysvobodil Boží lid z ruky nepřátel. Načasování Míkaelova zásahu spadá do „v oné době“. Je to období, které trvá od pádu papežství v roce 1798 až po vzkříšení na konci času (Da 12,2). Sloveso „povstane“ odkazuje na dvě souvislosti. 1) Míkael jedná jako vojenský velitel, který chrání svůj lid a v posledních etapách velkého sporu 2) aby Míkael na nebeském soudu jednal jako Obhájce.

Zapsáni v knize. Bude to doba soužení, kterou nelze k ničemu přirovnat. Od vzbouřeného lidstva bude odňat Duch svatý. E.G.Whiteová o této době soužení píše: „Boží Duch, kterému tvrdošíjně vzdorovali, od nich odstoupil. Nebude je chránit Boží milost a budou vydáni napospas satanu, který pak zavleče obyvatele světa do závěrečné velké doby soužení. Boží andělé přestanou bránit průchodu lidských vášní – uvolní se všechno zadržované napětí. V Bibli se mluví o knize života a o knihách, se záznamy skutků. Když jsme však předali svůj život Kristu, naše jména jsou zaznamenána v knize života a naše zlé skutky jsou u soudu vymazány. Nebeské záznamy poskytují před celým vesmírem důkazy, že patříme Kristu, a proto máme právo být v čase soužení ochráněni.

Vzkříšení. U Daniela nacházíme nejjasnější starozákonní zmínku o vzkříšení. Metafora o spánku naznačuje, že v lidském těle „nebydlí“ žádná nesmrtelné duše. Člověk je nedělitelná jednota těla, mysli a ducha. Při smrti člověk přestává existovat a zůstává v nevědomém stavu až do svého vzkříšení. Vzkříšení je opačný sled toho, co se děje jako následek hříchu. „Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!“ Míkael „povstává“ a spolu s ním vstanou všichni, kteří mu patří. Povstanou z „prachu země“, aby svítili jako hvězdy na věčné věky.

Zapečetěná kniha. Proč byla kniha zapečetěna až do doby konce? Přestože ji mnozí studovali, klíčová naučení a proroctví zůstávala záhadou. Od dob protestantské reformace knihu Daniel studovalo stále více lidí. Po roce 1798 byla kniha Daniel ‚odpečetěna‘. Někteří lidé proroctví pochopili a začali šířit zprávu o blízkém soudu. Na konci 18. a začátkem 19. století se v různých částech světa probudil nový zájem o proroctví knih Daniel a Zjevení. Studium proroctví vedlo k přesvědčení, že druhý příchod Ježíše Krista je blízko. Dnes je toto přesvědčení hnací silou celosvětového hnutí.

Čekání.  V závěru je zmínka o třech časových úsecích. Tři a půl času je odpovědí na otázku: „Kdy nastane konec těch podivuhodných věcí?“  1290 a 1335 dní (let) odpovídají na otázku, jaké bude zakončení toho všeho. 1 335 dní končí v roce 1843, v čase milleritského hnutí a obnoveného zájmu o studium proroctví. Byl to čas očekávání plný naděje na bezprostřední příchod Ježíše Krista.

Podněty k zamyšlení.  Pán část proroctví vztahující se na dobu konce, zavřel a zapečetil. Apoštol Pavel varoval církev, aby neočekávala příchod Ježíše Krista za jeho života. Po velkém odpadnutí a dlouhém období vlády ‚člověka nepravosti‘ můžeme očekávat Kristův příchod. Pavlovo varování platí pro celé křesťanské období až do roku 1798. Teprve pak mělo být hlásáno poselství o Ježíšově druhém příchodu. Stanovením data závěrečných událostí se vystavujeme velkému nebezpečí.  

JP: Představte si, že vám někdo řekne, co vás, vaše milé, vaši zemi, nebo celý svět čeká zítra, pozítří, pak za týden, za rok*, za deset*, sto či tisíc let (*nastane soužení, jaké dosud nebylo). Do kdy bude popis podle prorockých slov odrážet obraz našeho života a světa podle dnešní zkušenosti? 

Ty však vytrvej až do konce. Potom odpočineš, ale v poslední den vstaneš, abys přijal odplatu.

 

12. Od severu a jihu do nádherné země

Da 11 nese podobné znaky jako předchozí prorocké vize. 1) Začíná za dnů proroka a směřuje dále do budoucnosti 2) Postupně vynořují světové mocnosti, které utlačují Boží lid 3) Každá prorocká vize vrcholí dobrou zprávou a šťastným koncem. Da 11 sleduje tři základní linie. (1) Začíná pohledem na perské krále (2) Popisuje posloupnost bojů mezi králem Severu a králem Jihu a způsob, jakým ovlivňují Boží lid. (3) Celá kapitola končí pozitivně.

Proroctví o Persii a Řecku.  Gabriel říká Danielovi, že v Persii ještě povstanou tři králové. Čtvrtý král byl Xerxes (v knize Ester Achašveróš). S obrovskou armádou zaútočil na Řecko. Navzdory přesile se řecké vojsko ubránilo. Historie pomáhá identifikovat „bohatýrského krále“ jako Alexandra Velikého. Alexandr zemřel náhle ve věku 32 let a království si rozdělili čtyři jeho generálové. Proroctví se naplnilo přesně podle předpovědi nebeského posla, protože Bůh je vládcem dějin.

Proroctví o Sýrii a Egyptě.  Po smrti Alexandra Velikého (323 př. Kr.) se obrovská Řecká říše rozpadla na čtyři hlavní části. Pokus o sjednocení obou dynastií měl jen velmi krátké trvání. Konflikt, který přímo ovlivnil Boží lid, se obnovil. Da 11 se věnuje některým událostem, které se dotknou Božího lidu během následujících staletí. Bůh usměrňuje chod historických událostí, a pokud mu to dovolíme, může měnit i naše životy.

Řím a vůdce smlouvy. Text není vůbec jednoduchý. Přesun moci z helénských králů směrem na pohanský Řím je vyjádřen ve verši Da 11,16. Zastaví se i v nádherné zemi a jeho ruka přinese zkázu. Nádherná země je země kolem Jeruzaléma a mocnost, která Izrael i celý svět ovládla, byla právě Římská říše. Zmínka o Kristu jako o „vůdci smlouvy“ je ukazatelem, který nám pomáhá vidět plynutí dějinných událostí.

Následující mocnost.  Nový mocenský systém míří svůj útok především na Boha a jeho lid. Tento král se dopustil následujících činů: 1) Postavil se proti Boží smlouvě o spasení. 2) Malý roh podnikl duchovní útok proti Kristově službě v nebeské svatyni. 3) Do chrámu umístil „ohyzdnou modlu pustošitele“ 4) Tato mocnost útočí na Boží lid až „…do jistého času.“ 5) Bude se vypínat a činit větším nad každého boha a bude divně mluvit i proti Bohu bohů, co mu nepřísluší“.

Závěrečné události. Čas konce je období, které trvá od pádu papežství v roce 1798 až po vzkříšení mrtvých. Král Severu je označením duchovního nepřítele Božího lidu. Za krále Jihu je považován ateizmus. Nádherná svatá hora (Sión) je symbolickým označením Božího lidu, který se nachází po celém světě. Události z proroctví bychom mohli charakterizovat následovně: (1) Francouzská revoluce se pokusila o likvidaci náboženství a porážku papežství – tento pokus se však nevydařil. (2) náboženské síly vedené papežstvím a jeho spojenci nakonec porazí síly ateizmu a vytvoří spojenectví s poraženým nepřítelem. (3) někteří z těch, kteří nejsou součástí Božího lidu, se k němu v poslední chvíli přidají. (4) síly zla budou nakonec zničeny a bude ustanoveno Boží království.

Podněty k zamyšlení.  Je zajímavé, že v odkazu k textu Da 11,29–39 identifikoval Martin Luther „ohyzdnou modlu pustošitele“ (Da 11,31) s papežstvím, s jeho učením a praktikami. Souvislost mezi kapitolami sedm, osm a jedenáct posiluje pohled Luthera a mnoha protestantských teologů, že instituce papežství a jeho učení jsou naplněním těchto proroctví v dějinách. V této souvislosti Ellen G. Whiteová napsala: „Žádné společenství věřících v dosahu moci Říma se nemohlo dlouho těšit svobodě svědomí. Jakmile papežství získalo moc, snažilo se tvrdě zasáhnout proti každému, kdo odmítal uznat jeho nadvládu. Tak se jeho moci poddali postupně všichni křesťané.“ (GC 62; VDV 45)

 

11. Od zápasu k vítězství

10.kapitola knihy Daniel představuje závěrečné vidění, které pokračuje  v  11. a 12. kapitole. Toto vidění se týká „velké strasti“ (Da 10,1), „velkého boje“ (B21), je „o velikém válečném tažení“ (ČSP). Zatímco Da 11 doplňuje některé detaily tohoto konfliktu, Da 10 ukazuje jeho duchovní rozměr a zjevuje, že na pozadí pozemských zápasů zuří duchovní konflikt vesmírných rozměrů. Když se modlíme, zapojujeme se do tohoto vesmírného konfliktu způsobem, který má nedozírné důsledky.

 A opět půst a modlitba.  Danielův postoj byl pravděpodobně ovlivněn situací Židů, kteří se právě vrátili z Babylónu do Izraele. Samařané požadovali od krále, aby zastavil rekonstrukční práce. Daniel se tři týdny postil a prosil Boha, aby Kýros umožnil pokračování prací. Při uvažování o Danielově modlitebním životě si uvědomíme tyto principy: 1) máme být vytrvalí, i když odpověď nepřichází 2) přímluvné modlitbě za druhé bychom měli věnovat čas 3) modlitba vybízí Boha k činům.

Muž ve lněném oděvu.  Jen těžko si dokážeme představit velkolepost toho, čeho se stal Daniel svědkem. Zjevení bytosti nás přivádí zpět k „Synu člověka“. Jeho lněné roucho a zlato připomínají kněžské symboly a znamení královské důstojnosti. Podobnost blesku, ohni, bronzu a silný hluk vytváří obraz nadpřirozené bytosti. Boží blízkost Daniela přemohla, aby následně od Boha obdržel nástin lidských dějin od jeho současnosti až po ustanovení Božího království.

Dotek anděla.  Ochromený prorok padl na zem. Pak se objevuje anděl, aby se ho dotkl a uklidnil ho. První dotek umožňuje, aby se postavil a slyšel slova povzbuzení. Danielova modlitba se dotkla nebes. Pro nás to může sloužit jako ujištění, že Bůh naše modlitby slyší. Po druhém doteku může promluvit. Bůh k nám promlouvá, ale zároveň chce, abychom se mu i my otevřeli a řekli mu o svých pocitech, potřebách a touhách. Třetí dotek dodává Danielovi sílu. Cílem vidění, bude povzbudit Daniela, reagovat na jeho zármutek a obavy, které mu způsobila neutěšená situace v Jeruzalémě.

Velký boj.  Jakmile se Daniel začal modlit, mezi nebesy a zemí se rozpoutal duchovní boj. Nebeské bytosti začaly zápasit s perským králem, aby Izraelcům umožnil pokračovat v obnově jeruzalémského chrámu. Král byl  jen obyčejný člověk, za kterým stála jiná duchovní bytost, která jej podněcovala, aby Izraelcům neumožnil pokračovat v obnově chrámu. Král Persie, proti kterému se postavil Míkael, nebojuje sám. V duchovním boji za něj bojuje satan a jeho andělé. Satan usiloval o to, aby médo-perská vláda přestala být Božímu lidu nakloněná, andělé pracovali ve prospěch přesídlenců. Archanděl Gabriel tři týdny zápasil se silami zla, které bránily vlivům působícím na Kýrovu mysl. V závěru tohoto zápasu dokonce musel Gabrielovi přispěchat na pomoc sám Kristus.

Vítězný Míkael. Nejdůležitější postavou knihy Daniel je „Syn člověka“, „velitel zástupu“ , Míkael („kdo je jako Bůh?“), „ochránce Míkael“ nebo také Kníže Božího lidu. Míkael se objevuje jako ten, kdo chrání Boží lid. Nemůže to být nikdo jiný než Ježíš Kristus. Když čelíme mocnostem zla, můžeme důvěřovat Ježíši, který je naším zastáncem proti nepříteli, který není z masa a kostí.

Podněty k zamyšlení.   „…Archanděl Gabriel tři týdny zápasil se silami zla, které bránily vlivům působícím na Kýrovu mysl. … Vítězství bylo nakonec vybojováno; mocnosti zla byly po dobu vlády krále Kýra a jeho syna Kambýsa drženy pod kontrolou.“ (PK 571.572; OSU 214) „Jak velkou čest Danielovi prokázal Majestát nebes! Povzbudil a uklidnil svého chvějícího se služebníka a ujistil ho, že jeho modlitby nebesa vyslyšela. Jako odpověď na Danielovu vroucí modlitbu byl poslán anděl Gabriel, aby ovlivnil srdce perského krále. Tři týdny odolával vládce říše vlivu Božího Ducha, ačkoli se Daniel postil a modlil. Ale nakonec přichází nebeský Kníže, archanděl Míkael, aby v odpověď na Danielovu modlitbu obrátil srdce tvrdohlavého krále a přivedl ho k jasnému rozhodnutí a činu.“ (SL 51)

 

10. Od pokání k útěše

„Panovníku, slyš, odpusť, pozoruj a jednej! V Da 9 se nachází jedna z nejdůležitějších a nejpozoruhodnějších modliteb Bible. Daniel se modlil pravidelně. Modlitba se stala útočištěm, kde nacházel povzbuzení ke zvládnutí obtížných problémů. I když slyšel vysvětlení základních obrysů proroctví, neznal podrobnosti o časovém období, o němž mluvily dvě nebeské bytosti. V 9. kapitole, dostává jako odpověď na upřímnou modlitbu, více světla.  

Boží slovo, základ poznání. Daniel při studiu porozuměl, že období zajetí má trvat sedmdesát let.  Podle Jeremjášova proroctví se měl Boží lid brzy vrátit do své vlasti. Daniel ze studia svatých spisů pochopil i vážnost hříchů svého lidu. Když se blížíme k posledním dnům dějin světa, potřebujeme více než kdykoliv předtím studovat Boží slovo a žít podle něj. Čím více budeme studovat Písmo, tím více budeme rozumět situaci, v níž se svět nachází.

Prosba o milost. Daniel věděl, proč na židovský národ dopadla katastrofa. „…Neposlouchali jsme Hospodina, našeho Boha, a neřídili se jeho zákony, které nám vydával skrze své služebníky proroky“.  Tato modlitba je prosbou o Boží milost a voláním, aby Bůh odpustil svému lidu jeho hříchy a zlo, kterého se dopustil. Daniel se odvolává se na Boží slitování, jeho jméno a čest.

Přímluvná modlitba. Daniel se modlí: zhřešili jsme, provinili jsme se, jednali jsme svévolně, bouřili jsme se a uchýlili jsme se od tvých přikázání a soudů… Sebe samého zahrnuje mezi hříšníky. Přímluvné modlitby se dotýkají Božího srdce, odvracejí následky jeho soudu a přinášejí vysvobození jako např. přímluvné modlitby Mojžíše a Elijáše. Když se modlíme za členy rodiny, za své přátele nebo jiné lidi v různých situacích, Bůh slyší naše modlitby a může zasáhnout. Daniel sehrál roli přímluvce nebo zprostředkovatele mezi Bohem a lidem. Modlil se za uzdravení a odpuštění. Ztotožnil se s celým národem a stal se příkladem toho, co dělá Kristus jako náš Přímluvce.

Mesiášovo dílo.  Danielova přímluvná modlitba i Boží odpověď se dotýkaly dvou základních témat: hříchů národa a zničení Jeruzaléma. Prostřednictvím Mesiášova díla budou lidé vykoupeni a zachráněni – a svatyně bude pomazána, tedy očištěna. Během období sedmdesáti týdnů se mělo: 1) Bude skoncováno s nevěrností. 2)Budou zapečetěny hříchy. 3)Dojde k zproštění viny. Jeho oběť na kříži přinesla smíření. 4)Uvedení věčné spravedlnosti. Kristus dal do pořádku náš vztah s Bohem. 5) Zapečetění vidění a proroctví.  6)Pomazání svatyně svatých.

Prorocký kalendář. Vidění o 2 300 večerech a jitrech přesahovalo Danielovo chápání a prorok mu neporozuměl. O 10 let později přichází Gabriel, aby pomohl Danielovi vidění pochopit. Dílo Mesiáše má být dokončeno na konci období sedmdesáti týdnů. Období musíme chápat jako 490 let. Počátečním bodem je příkaz k obnově a znovuvybudování Jeruzaléma, vydaný v roce 457 př. Kr.  Období 490 let bylo odděleno z 2 300 let z Da 8,14. Obě období začínají ve stejnou dobu.  Proroctví o 70-ti týdnech je rozděleno na tři časové úseky – prvních 7 týdnů (49 let) – znovuvybudování Jeruzaléma, 62 týdnů (434 let) vede k „pomazanému vévodovi“. V r. 27 po Kr. byl Ježíš Kristus pokřtěn a pomazán Duchem svatým pro své mesiášské poslání. Během posledního týdne měl být pomazaný zahlazen a v polovině toho týdne zastavit obětní hod i oběť přídavnou (což odkazuje na Kristovu smrt). Poslední týden proroctví končí v roce 34, kdy Štěpán zemřel mučednickou smrtí a poselství evangelia se začalo šířit i mezi pohany.

Podněty k zamyšlení. Proroctví o 70-ti týdnech souvisí s proroctvím o 2 300 večerech a jitrech. Oba časové úseky začínají v roce 457 př.Kr. První končí v r. 34 po Kr. a druhé v r. 1844 po Kr. Na základě toho dospějeme k závěru, že očištění svatyně, o kterém se hovoří u Da 8,14, začíná v roce 1844. Soud v Da 7, který je stejnou událostí jako očištění svatyně v Da 8, se odehrává po 1 260 letech pronásledování (Da 7,25) a zároveň před druhým příchodem Ježíše Krista a ustanovením jeho věčného království.

9.  Od poskvrny k očištění

Vidění zaznamenané v 8. kapitole knihy Daniel obdržel prorok v roce 548/547 př. Kr. a přináší upřesnění a vysvětlení soudu, který je popisován v předchozí kapitole. Na rozdíl od vidění z Da 2. a 7. kapitoly, vidění v 8. kapitole vynechává Babylón a začíná Médo-Perskou říší. Da 8 se velmi jasně zaměřuje na jednotlivé charakteristiky nebeské svatyně a na její očištění v souvislosti s nebeským dnem smíření. Da 8 ukazuje na očištění (ospravedlnění) nebeské svatyně.

Beran a kozel. Také 8.kap. přináší vidění o vzestupu a pádu království. Da 8 používá symboly berana a kozla, které jsou úzce propojeny s obřady dne smíření, který pro Izrael představoval čas soudu. Berani a kozli byli součástí obětní služby ve svatyni, ale jen během dne smíření současně. Jak vysvětluje anděl, beran se dvěma rohy představuje Médo-Perskou říši (Da 8,20). Kozel s velkým rohem podle vyjádření samotného biblického textu představuje Řecko pod vedením Alexandra Velikého (Da 8,21). Když „byl [kozel] na vrcholu moci, zlomil se ten velký roh a místo něho vyrostly čtyři nápadné rohy“ (Da 8,8).

Růst malého rohu. Jeho veliký roh se zlomil a místo něho vyrostly viditelné čtyři jiné. Pak z jedné z nich (stran) vyrazil jakýsi nepatrný roh, ale neobyčejně vzrostl. Nová mocnost povstává po Řecku a tento roh představuje Řím – nejprve pohanský a později papežský. Malé rohy z Da 7 a 8 mají velmi podobné charakteristiky. Oba jsou (1) malé (2) rostou (3) pronásledují (4) rouhají se a vyvyšují (5) útočí na Boží lid (6) mají vymezený prorocký čas (7) rostou až do doby konce (8) jsou zničeny nadpřirozeným zásahem.

Útok na svatyni. Činnost malého rohu je namířena proti Božímu lidu. Toto proroctví naplňuje papežský Řím, který po staletí pronásledoval věrný Boží lid. Daniel hovoří o „veliteli“,  „pomazaném vévodovi“, „ochránci Míkaelovi“. Taková označení se nemohou vztahovat na nikoho jiného než na Krista. Ježíš Kristus je naším Veleknězem v nebesích. Náboženský systém, který představuje papežství, se pokouší zatemnit a nahradit Kristovu službu smíření, službou kněží. Papežství zakazovalo překládání a rozšiřování Bible, mělo monopol na výklad Písma a tradici prakticky pokládá za důležitější než Písmo.

Očištění svatyně. Po zničujícím útoku malého rohu zaznívá zpráva, že svatyně bude očištěna. Pozemská svatyně zobrazovala základní principy plánu spasení. Každý den hříšníci přinášeli své oběti do svatyně a přijímali odpuštění vyznaných hříchů. Pravidelný proces očišťování se nazýval den smíření a odehrával se jednou za rok (Lv 16). Očištění svatyně podle Da 8,14 je nebeskou obdobou pozemské služby ve svatyni. Jako hříšníci potřebujeme Mesiáše, aby nám mohly být odpuštěny hříchy a mohli jsme obstát v den soudu.

Prorocký časový plán. Když Daniel viděl berana a kozla, po kterých následoval popis hrozných činů malého rohu, zaznívá ve vidění otázka: „Jak dlouho bude platit vidění…?“ Nebeská bytost odpovídá: „Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti.“ Toto prorocké období je potřebné počítat podle principu den za rok. To znamená, že představuje časové období 2 300 let. V osmé kapitole nenacházíme informaci, kdy časové období začíná. Další důležité údaje přináší devátá kapitola knihy Daniel.

Podněty k zamyšlení. 2.,7. a 8. kapitola knihy Daniel popisují posloupnost království velmi podobným způsobem. Mezi těmito třemi kapitolami existují jasné paralely, jako například jejich jména a posloupnost. Paralelu můžeme vidět i mezi scénou soudu v Da 7 (která se objevuje po období 1 260 let existence pohanského Říma [538–1798]) a očištěním svatyně, které se v Da 8 také objevuje až po vládě Říma. Soud, který vede ke konci světa, je toutéž událostí jako očištění svatyně v Da 8. V těchto dvou kapitolách se tedy nacházejí dvě různá zobrazení téže události. V obou případech se daná událost odehrává po období 1 260 let pronásledování, kterého se dopustil malý roh.

 

8. Z rozbouřeného moře do nebeských oblaků

Vidění v 7. kapitole je paralelou snu z 2. kapitoly a dále rozvíjí to, co bylo zjeveno. 1) odehrává se v noci a ukazuje moře rozbouřené čtyřmi větry. Obraz vody v noční temnotě připomíná jakoby zdeformované stvoření. 2) Zvířata jsou nečistá a různé smíšená, což symbolizuje porušení stvořitelského uspořádání. 3) Zvířata jsou zobrazena jako vládnoucí síly. 4) S příchodem Syna člověka se obnovuje Boží vláda a Bůh ji svěřuje těm, kterým právem náleží.

Čtyři šelmy. Daniel viděl sen. Hned v hlavních rysech ten sen popsal. Viděl jak z rozbouřeného moře vystoupila čtyři veliká zvířata – to čtyři králové povstanou v zemi. Každá šelma odpovídá určité části sochy z Nebúkadnesarova vidění. Lev symbolizuje Babylónskou říši. Medvěd představuje spojenou říši Médů a Peršanů. Levhart představuje Řeckou říši založenou Alexandrem Velikým. Strašlivá a hrůzu vzbuzující šelma s mnoha rohy se jeví o mnoho krutější než předchozí. Výstižně představuje pohanský Řím, který si podmanil svět, vládl mu a ničil ho.

Malý roh. Strašné zvíře mělo deset rohů. Mezi nimi vyrostl malý roh a tři rohy vyvrátil. Měl lidské oči a ústa, která mluvila troufale. Malý roh vedl boj proti svatým. 1) říká velké věci proti Nejvyššímu, 2) sužuje a pronásleduje svaté Nejvyššího, 3)  pokouší se změnit posvátné období a předpisy. Anděl uvádí i časový údaj o době působení malého rohu: čas a časy a polovina času. V kontextu prorockého vyjádření slovo čas znamená „rok“. Celkově jde o časové období tři a půl prorockého roku, a to podle principu „den za rok“ vyjadřuje období 1 260 let.

Zasedl soud. Po vidění o aktivitách malého rohu prorok sleduje scénu nebeského soudu. „Věkovitý“ usedl na svůj trůn. „Zasedl soud a byly otevřeny knihy.“ Tento soud se objevuje po období 1 260 let působení malého rohu (538 až 1798), ale před ustanovením Božího království. Starý zákon představuje různé podoby soudu, ale ten, o kterém se hovoří v Da 7, je odlišný. Jde o vesmírný soud ovlivňující nejen malý roh, ale i svaté Nejvyššího, kteří nakonec dostanou království.

Příchod Syna člověka. Viděl jsem ve vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému. Byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. 1) Syn člověka se zjevuje jako výjimečná nebeská bytost. 2) Přichází „s nebeskými oblaky“, což je typický obraz druhého příchodu Ježíše Krista. 3) je viditelným představením Pána, královskou postavou, je mu dána „vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků“ Náboženský systém, představený malým rohem ničí a deformuje uctívání, které náleží jen Bohu. Soud, o kterém se zde mluví, ukazuje obnovení pravé bohoslužby.

Svatí Nejvyššího. Ale království se ujmou svatí Nejvyššího. Ten roh vedl válku proti svatým a přemáhal je, až přišel Věkovitý a … nadešla doba a království dostali do držení svatí. Bude mluvit proti Nejvyššímu a bude hubit svaté Nejvyššího. Bude se snažit změnit doby a zákon. Svatí budou vydáni do jeho rukou až do času a časů a poloviny času. „Svatí Nejvyššího“ zůstávají věrni Božímu slovu, a proto jsou během vlády papežského systému pronásledováni. Boží lid však nebude podroben pronásledování pozemskými mocnostmi navždy. Království světa budou nakonec nahrazena Božím královstvím. Království bylo předáno Synu člověka (Da 7,14); když však přichází anděl, podle jeho slov jsou to právě „svatí“, kdo dostává království (Da 7,18). Syn člověka je úzce spojen s lidmi věrnými Bohu a jeho vítězství je vítězstvím těch, které zastupuje.

Podněty k zamyšlení. Po rozpadu Římské říše, po útoku barbarů ze severu, využil římský biskup příležitosti a porazil tři barbarské kmeny a sama sebe v roce 538 ustanovil za vládce nad Římem. Přisvojil několik politických a institucionálních funkcí, které v minulosti náležely římským císařům. Z toho se postupně rozvinulo papežství, které mělo mnohé světské i náboženské pravomoci. Trvalo až do roku 1798, kdy Napoleon zbavil papežský systém moci. Nebyl to konec Říma, ale bylo dočasně zastaveno pronásledování. Papež o sobě nejen tvrdil, že je Kristovým „náměstkem“, ale prosadil i mnoho doktrín a tradic, které byly v rozporu s Písmem. Peklo, očistec, zpověď, změna přikázání o sobotě na svěcení neděle, to jsou jen některé z mnoha pokusů o změnu „doby a zákona“, které přinesl papežský systém.

 

7.  Ze lvích spárů do společnosti andělů

„Říšští vládcové a satrapové nenašli proti Danielovi záminku ohledně jeho správy království, neboť byl věrný.“ Darjaveš médský rozpoznal Danielovu moudrost a přizval ho, aby se stal součástí nové vlády. Zkušeného proroka ve zralém věku pověřil vedením celé médo-perské vlády. Daniel musel čelit závisti. Daniel nejen věrně plnil své světské povinnosti, ale především byl věrný svému Bohu. To mělo velký vliv na jeho jednání a postoje v ostatních oblastech.

Žárlivost a závist. Darjavešovi ustanovil nad královstvím sto dvacet satrapů. Nad nimi byli tři říšští vládcové, z nichž jedním byl Daniel. Daniel pak vynikal nad říšské vládce i satrapy. Dávat ve své mysli prostor závisti je nebezpečné, a proto je v Desateru zapovězeno. Danielovy správcovské a organizační schopnosti na krále zapůsobily, u ostatních úředníků ale vyvolaly závist. Spolčili se tedy s cílem zbavit se Daniela. Nepodařilo se jim najít nějaké selhání v jeho práci, protože byl bezúhonný a mimořádně věrný svému Bohu.

Spiknutí proti Danielovi. Říšští vládcové a satrapové se shlukli ke králi a naléhali na něj … Král Darjaveš tedy podepsal přípis a zákaz. (Da 6,7–10) Tím se nechal se chytit do pasti nastražené úředníky, kteří velmi pohotově dokázali zneužít politickou situaci. Mohlo se proto zdát dobrou strategií, vydat nový zákon. Úředníci však krále podvedli, když mu tvrdili, že takový návrh má podporu všech vysokých úředníků. Minimálně Daniel totiž s takovým zákonem nemohl souhlasit. Jednalo se o spiknutí vůči Danielovi. Pozornost si zasluhují dva aspekty tohoto zákona. 1)Trest byl účelový 2) nezměnitelnost jednou vydaných zákonů.

Danielova modlitba. Daniel byl zkušený státní úředník, ale nadto byl věrným Božím služebníkem. Velmi dobře chápal, co stálo v pozadí královského výnosu. Pro spiklence šlo o lstivou taktiku, kterou se chtěli Daniela zbavit. Prorok vnímal královské nařízení nejen jako výsledek lidské malosti a nenávisti, ale i jako produkt vesmírného sporu. Proto se rozhodl nic neměnit na svém způsobu modlitby a ztišení se před Hospodinem. Neudělal žádná opatření, jimiž by se mohl vyhnout nepříjemnostem.

V jámě se lvy. Král až pozdě zjišťuje, že se podpisem dekretu chytil do pasti. Pro záchranu proroka však nemohl udělat vůbec nic. I když nerad, musel vydat příkaz, aby Daniela hodili do jámy se lvy. Přitom vyjádřil naději (modlitbu): „Kéž tě tvůj Bůh, kterého stále uctíváš, vysvobodí.“ (Da 6,17) Bůh ocenil Danielovu víru tím, že poslal anděly, aby ho chránili. Ráno ho Daniel přivítal se zdravou kůží a připraven pokračovat ve svých vládních povinnostech.

Daniel vysvobozen. Král Darjaveš vydal rozkaz, aby se v celé mé královské říši všichni třásli před Danielovým Bohem. On je Bůh živý a zůstává navěky, jeho království nebude zničeno a jeho vladařská moc bude až do konce. On vysvobodil Daniela ze lvích spárů. Jde o nejsilnější projev oslavy Boha a vyjádření úcty Bohu v knize Daniel. Darjaveš reagoval na Danielovu záchranu oslavou Boha. V těchto událostech můžeme vidět i jakýsi předobraz toho, co se v budoucnu stane. Boží lid bude zachráněn, zlo potrestáno a Bůh obhájen před celým vesmírem.

Podněty k zamyšlení. V Žid. 11. Kapitole se hovoří o „hrdinech víry“. Musíme si uvědomit, že jimi nejsou jen ti, kterým se podařilo vyváznout ze smrti tak jako Danielovi. Mezi hrdiny víry patří i ti, kteří trpěli a statečně nesli svůj kříž až na smrt. Bůh některé povolává, aby nesli svědectví svým životem, a jiní vydávají svědectví svou smrtí. Vysvobození neprožije každý. Zázračné vysvobození Daniela však ukazuje, že Bůh vládne a nakonec vysvobodí všechny své děti z moci zla a smrti.

  1. Jaké svědectví o naší věrnosti Bohu a jeho zákonu vydáváme lidem kolem nás? 

  2. Mohou si lidé, kteří nás znají, myslet, že jsme ochotni pro svou víru přijít o zaměstnání, nebo dokonce o svůj život?

  3. Které Danielovy vlastnosti z něj podle tebe udělaly člověka, kterého si Bůh mohl velmi účinně použít k uskutečnění svých záměrů? 

  4. Jak můžeme s Boží pomocí rozvinout některé z těchto vlastností ve svém životě?

  5. Jak si Daniel mohl v souvislosti s vydaným dekretem omluvit změnu svého postoje a způsobu, jakým se modlil?

  6. V čem mohlo spočívat nebezpečí případného kompromisu? 

6. Od domýšlivosti ke zkáze

V 5. kapitole nám Boží slovo přináší mocný příklad lidské domýšlivosti, která končí neuvěřitelně dramatickým způsobem. Nebúkadnesarovi trvalo dlouho, než se poučil, ale jeho vnukovi Belšasarovi se to nepodařilo. Během palácových orgií použil nádoby z jeruzalémského chrámu a tím je vědomě znesvětil. Belšasar naplnil kalich své nepravosti. Bůh mu odňal království, a předznamenal, co uskuteční vůči nepřátelům svého lidu v posledních dnech.

Belšasarova hostina. Hostina popsaná v Da 5 slouží jako výstižné vyjádření Babylónu na konci časů, jak jej můžeme sledovat v knize Zjevení. Podobně jako Belšasar, i žena představující Babylón na konci dějin drží v ruce zlatý pohár naplněný nápojem ohavností a nečistoty. Moderní Babylon vábí svět ke zlu prostřednictvím falešného učení a překrouceného systému uctívání (Zj 17,4–6). Nedbá přitom na soud, který na ni brzy dopadne. Jednoho dne však soud přijde. Musíme si dát pozor, abychom ani my neznesvěcovali pravdy Božího slova. 

Nezvaný host. Prsty lidské ruky něco psaly na omítku zdi královského paláce. Král se vylekal. Rozkázal přivést mudrce, aby mu přečetli nápis na zdi a přislíbil jim bohatou odměnu. Všichni mudrci tedy vstoupili, ale nebyli schopni písmo přečíst a oznámit králi výklad. Král se pokoušel hledat moudrost na nesprávném místě. Babylonští experti nebyli schopni odhalit význam poselství. Některé pravdy jsou příliš důležité, než aby se na ně lidé pokoušeli přijít sami. Právě proto nám tyto pravdy zjevuje Bůh.

Příchod královny. Královna a řekla: „… králi, je ve tvém království muž, který má mimořádného ducha a je zběhlý ve vykládání snů. Nechť je Daniel nyní zavolán a sdělí výklad.“ Je opravdu záhadou, proč Belšasar Daniela přehlížel. Možno už nebyl kvůli vysokému věku v aktivní službě. Možno ignoroval Daniela i proto, že nechtěl mít nic společného s Danielovým Bohem. Je  pozoruhodné, že se tak brzy zapomnělo na někoho s takovými schopnostmi, jako měl Daniel.

Zvážen a shledán lehký. Daniel obvinil krále ze tří věcí: (1) ignoroval Nebúkadnesarovu zkušenost (2) použil chrámové nádoby, aby z nich pil víno a oslavoval vlastní modly (3) král odmítl oslavovat Boha, v jehož rukou je podle Daniela „tvůj dech a všechny tvé cesty“. Pak se Daniel zaměřil na vysvětlení záhadného nápisu. „Mené – Bůh sečetl tvé kralování a ukončil je. Tekel – byl jsi zvážen na vahách a shledán lehký. Peres – tvé království bylo rozlomeno a dáno Médům a Peršanům.“

Pád Babylonu. Belšasar si stál za svým slovem. Přijal Danielův výklad a odměnil ho. Daniel přijal dary, které již nemohly nijak ovlivnit obsah poselství, které králi oznámil. Navíc, neměly již žádný smysl. Babylón padl přesně podle předpovědi. Zlatá hlava, už neexistovala. „Belšasar dostal mnoho možností poznat a konat Boží vůli. Promrhal však příležitosti, které milosrdně dostal. Zanedbal možnosti, které měl na dosah, aby se seznámil s pravdou.“ ( EGW).

Podněty k zamyšlení.

Na královských dvorech byly velké hostiny obvyklé. Králové ukazovali svou slávu a sebejistotu. Víme, že tato se odehrávala v době, kdy byla médo-perská armáda připravena zaútočit na Babylón. Z lidského pohledu nebyl důvod k obavám. Babylón měl silné hradby, zásoby jídla a dostatek vody. Král neviděl žádný problém v tom, aby se hostina konala v době, kdy se kolem města shromáždila nepřátelská armáda. Osudná hostina se brzy změnila v orgie. Podává svědectví o lidské aroganci, která je v jasném rozporu s Boží mocí! Prostřednictvím Daniela Bůh říká králi, že navzdory možnostem poznat pravdu, které měl, „Boha, v jehož rukou je tvůj dech a všechny tvé cesty, jsi však nevelebil“ (Da 5,23).

  1. Jakými způsoby naše společnost a kultura znesvěcuje pravdy Božího slova? 

  2. Jak reagujeme na to, co víme? 

  3. Da 5,23. Uvádí důležitou výtku: Povýšil ses nad Pána nebes.

  4. Belšasar se bál i bez toho, že by znal jasný smysl daných slov (Da 5,6). Co se z toho můžeme naučit o životě, který člověk žije s pocity viny?

 

5. Od pýchy k pokoře

Všechno naše nadání a vše pozitivní, čeho díky němu dosáhneme, má svůj původ jen a jen v Bohu. Jak to, že jsme tedy tak troufalí, pyšní a namyšlení, když celá naše existence a všechno naše jednání by ve skutečnosti mělo být naplněno pokorou a skromností? Nebúkadnesarovi trvalo velmi dlouho, než pochopil skutečný význam pokory. Teprve když mu Bůh odňal království a postavil ho téměř na úroveň zvířete, král zázračně rozpoznal své skutečné postavení a svou opravdovou (ne)důležitost.

Pýcha předchází pád. Bůh dal králi další sen. I když ho nezapomněl, babylónští experti znovu selhali. Král si pro vysvětlení významu snu předvolal Daniela. Viděl velký strom … a nebeskou bytost, která dala příkaz k jeho pokácení. Daniel velmi zdvořile, ale věrně tlumočil poselství vyjádřené ve snu a vysvětlil, že sen se týká samotného krále. Přesně za rok pronesl slova, která ukazují, že neporozuměl varování, které mu Hospodin adresoval. Zapomenul, jak jsme ve všem závislí na Bohu. Můžeme být hrdí na své výsledky, aniž bychom byli pyšní? 

Prorokova výstraha. Kéž se ti, králi, zalíbí má rada: Překonej své hříchy spravedlností a svá provinění milostí k strádajícím; snad ti bude prodloužen klid. (Da 4,24) Daniel nejen vysvětlil králi sen, ale ukázal mu i způsob, jakým se z dané situace dostat.  Vybudoval město považované za jeden ze zázraků starověkého světa. Zahrnovalo to však v sobě i temnou stránku – vykořisťování otroků a pýchu, která králi bránila v uznání pravého Boha.

Nejvyšší je vládcem. Přestože byl Nebúkadnesar vyzýván, aby se kál a prosil o Boží odpuštění, jeho tvrdohlavá pýcha způsobila, že nebeský rozsudek se naplnil. Biblické texty jasně mluví o možnosti panovníka odvrátit předpověděný trest. Naneštěstí, až žil jako zvíře, dostal možnost uvědomit si svoji úplnou závislost na Nejvyšším. Králův trest by měl být poučením pro každého z nás, že „Nejvyšší má moc nad lidským královstvím“.

Pozvednutí očí k nebesům. Bůh dovolil, aby Nebúkadnesara postihla neobvyklá choroba, ale nakonec ho uzdravil a vrátil mu jeho dřívější duševní zdraví. Je pravdou, že jestliže pozvedneme své oči k nebi, mohou nastat velké změny. Je to i příběh o Božím milosrdenství. Král propásl tři předchozí šance přijmout Boha Izraele za Pána svého života. Nakonec Bůh získal královo srdce a vrátil ho do jeho královského úřadu. I nám Bůh postupně dává do života různé příležitosti, aby nás zachránil. Chce „aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“.

Pokora a vděčnost. Nebúkadnesar ve vší upřímnosti přijal pravého Boha za svého Pána. Důkazem je skutečnost, že byl patrně autorem dopisu, který dal rozeslat po svém království. Mluví v něm o své pýše a o své nepříčetnosti. Pokorně uznává Boží zásah do svého života. Vyznává Boží svrchovanost a jedná jako misionář. Král má nyní jiný žebříček hodnot a rozpoznává omezenost lidské moci. Poslední zmínka o Nebúkadnesarovi ukazuje pokorného a vděčného krále, který zpívá chvály Bohu a varuje před pýchou. Samozřejmě, Bůh mění životy lidí i dnes. Ať jsou lidé jakkoli pyšní a hříšní, Bůh je tak milostivý i mocný, že se ze vzbouřeného hříšníka může stát Boží dítě.

Podněty k zamyšlení.  „Kdysi pyšný vládce se stal pokorným Božím dítětem, moudrým a milosrdným králem. Od této chvíle byl podřízen moci Nejvyššího, upřímně se snažil žít v bázni Boží a usiloval o blaho svých poddaných. Nebúkadnesar se nakonec přece jen naučil tomu, čemu by se měli naučit všichni vládci světa – poznal, že tajemství skutečné velikosti tkví v opravdové dobrotě. Svou oddanost Hospodinu vyjádřil slovy: ‚Nyní tedy já Nebúkadnesar chválím, vyvyšuji a velebím Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit.‘ (Da 4,34). Boží vůle se naplnila. Toto veřejné vystoupení, ve kterém Nebúkadnesar uznal dobrotu a svrchovanou autoritu Boží, bylo jeho posledním činem zaznamenaným v Písmu svatém.“ (PK 521; OSU 196)

 

4. Z ohnivé pece do paláce

Čtyři mládenci naplnění Duchem svatým vyjádřili před celým národem svou víru, že ten, komu slouží, je jediný pravý a živý Bůh. Abychom přesvědčili nevěřící o moci a velikosti živého Boha, musíme mu projevit svou úctu. Nic, dokonce ani snaha zachránit si život, nás nepřivede k ústupku vůči modlářství. Taková naučení mají přímý a podstatný vliv na naši zkušenost v posledních dnech.“ Také v době konce, v našem „moderním“ světě, se v celosvětovém měřítku bude dít něco podobného. Nastanou problémy, kterým budou Boží věrní čelit.

Zlatá socha. Zdá se, že král nemohl zapomenout na svůj sen a na skutečnost, že Babylón je odsouzen k porážce a nahradí jej jiná mocnost. Chtěl dát všem najevo, že jeho království odolá času a bude trvat věčně. Proto staví sochu, která je celá ze zlata. Podobný arogantní postoj pýchy inspiroval i stavitele babylónské věže, kteří se svým jednáním vzepřeli samotnému Bohu. Vládce Babylónu toho dosáhl opravdu hodně. Právě proto se neumí smířit s myšlenkou, že jeho království skončí. Hříšné lidské bytosti odmítají uznat skutečnost, že všechny jejich materiální a duševní úspěchy jsou pomíjivé a jsou odsouzeny k zapomnění.

Výzva k uctívání. 8V té době přišli muži hvězdopravci a udali Judejce. Tito muži nedbají, králi, na tvůj rozkaz, tvé bohy neuctívají a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se neklanějí.“ (Da 3,8–12) Dnes na nás doléhají různé vlivy, které nám nabízejí nové životní styly a světonázory. Stačí se vzdát oddanosti Boží autoritě, a podřídit se dnešním nástupcům Babylónské říše. Žijeme v posledních dnech pozemských dějin. Zjevení 13. kapitola oznamuje, že obyvatelé země budou vyzváni, aby uctívali obraz šelmy. „Ta nutí všechny, …, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch.“ (Zj 13,16)

Zkouška ohněm. Vyžadované uctívání sochy bylo v jasném rozporu s uctíváním Hospodina. Byli připraveni sloužit králi jako věrní správci svěřených úřadů, ale uctívání sochy se odmítali zúčastnit. Okamžitě se našly „dobré duše“, které krále upozornily na jejich chování. Navzdory obviněním a zuřivosti se král rozhodl dát jim druhou šanci. Když odmítli, uzavřel svou výzvu pohrdavým a posměšným prohlášením: „A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou!“

Čtvrtý muž. Když tři věrné mladíky hodili do rozpálené pece, král si lámal hlavu nad tím, kdo je tím čtvrtým mužem v peci, který se „podobal Božímu synu“. EGW píše: „Když ale byli Boží svědkové vhozeni do pece, zjevil se jim Spasitel a spolu s nimi se procházel uprostřed ohně.“  V průběhu celých dějin byli věrní věřící mnohokrát vystaveni hroznému utrpení, které se pro ně neskončilo zázračným vysvobozením, ale smrtí v bolesti a ponížení. Tři Hebrejci byli zázračně  zachráněni, ale takové věci se nedějí často.

Tajemství silné víry. V čem spočívalo tajemství jejich silné víry? Byli ochotni se raději nechat zaživa upálit, než by se poklonili zlaté soše. Existuje mnoho způsobů, kterými si mohli zdůvodnit či omluvit, proč by bylo lepší nebo dokonce rozumnější se na králův příkaz poklonit. Navzdory vědomí, že mohou přijít o život, se rozhodli zůstat věrní Bohu. Opravdová víra podřizuje naši vůli Boží vůli. Projevuje se tím, že důvěřujeme, že Hospodin udělá to, co je pro nás nejlepší. A to i tehdy, když úplně nerozumíme, co se děje a proč.

Podněty k zamyšlení. „Je velmi důležité, abychom si z událostí, které se odehrály na pláni Dúra, vzali poučení. V dnešní době budou Boží služebníci ponižováni a zneužíváni těmi, jejichž srdce je plné závisti a fanatizmu. Největší nenávist pak bude namířena proti lidem, kteří v souladu se čtvrtým přikázáním světí sobotu. Dokonce vyjde všeobecné nařízení, podle kterého všichni takoví zaslouží trest smrti. V této situaci je nutné, aby Boží lid dal jasně najevo, že jej nic nepřiměje k tomu, aby udělal jakýkoli ústupek a přijal falešné náboženství. Těm, jejichž srdce je cele odevzdáno Bohu, budou lidská nařízení připadat v porovnání s Božím slovem zcela bezvýznamná.

 

3. Od tajemství ke zjevení.

I bylo to tajemství Danielovi zjeveno v nočním vidění. „Boží plán se – stejně jako hvězdy na svých vesmírných drahách – nepředbíhá ani nezpožďuje.“ (TV 19) Ačkoli se vzestup a pád národů, ideologií a politických uskupení může jevit jako přímý následek rozmarů lidské vůle, Daniel 2 ukazuje, že Bůh nebes vede lidské dějiny k jejich závěrečnému vyvrcholení.

Bůh, který přebývá s námi. Nebúkadnesar měl sen, který ho tak rozrušil, že nemohl spát.  Zasáhla ho zlá předtucha. Celou situaci zhoršovala skutečnost, že král si sen nezapamatoval. Babylónští hvězdopravci se neměli čeho chytit. Nespokojený král přikázal, aby všechny mudrce popravili. Králův dekret se týkal i Daniela. Podařilo se mu od krále vyžádal čas, aby mohl prozkoumat tajemství králova snu. Král mu vyhověl. Prorok věděl o Bohu, který může zjevit nejen výklad snu, ale i samotný sen, který se králi zdál.

Modlitba. Daniel oznámil tu věc svým druhům. Vyzval je, aby prosili Boha nebes o slitování ve věci toho tajemství. I bylo to tajemství Danielovi zjeveno v nočním vidění. Bůh odpovídá a zjevuje jim obsah i význam králova snu. Tato zkušenost nám ukazuje, že jestliže prosíme Boha o slitování, naše modlitby budou vyslyšeny, i když možná ne tak dramatickým způsobem jako v Danielově případě. Když se modlíme, můžeme Bohu důvěřovat, že udělá to, co je pro nás nejlepší.

Socha – výklad snu. Tobě, králi, vyvstaly na lůžku starosti o to, co se stane v budoucnu. Vysvětlení celého tajemství pochází od „Boha nebes“. Ve snu král viděl velkolepou sochu. Nakonec se objevil kámen, který „udeřil do nohou sochy a rozdrtil ji“ Pro krále znělo poselství jasně: Babylónská (ale i ostatní) říše ve své moci a slávě pominou a nakonec je nahradí zcela odlišné – Boží věčné království.

Bůh jako vládce dějin. Proroctví zjevené ve snu nám poskytuje obecný prorocký rámec a slouží jako standard pro přístup k detailnějším proroctvím v 7., 8. a 11. kapitole. Proroctví v 2. kapitole je nepodmíněným – apokalyptickým proroctvím. Autoritativní předpověď toho, co Bůh již předem věděl, že se v průběhu dějin stane. 1. Zlatá hlava představuje Babylónskou říši (625–539 př. Kr.). 2. Prsa a ramena ze stříbra představují Médo-Persii (539–331 př. Kr.). 3. Břicho a bedra z bronzu symbolizují Řecko (331–168 př. Kr.). 4. Železné nohy přiléhavě označují Řím (168 př. Kr. – 476 po Kr.). 5. Nohy (prsty) částečně ze železa a částečně z hlíny představují rozdělenou Evropu (od 476 až po druhý příchod Ježíše Krista). Bůh zná předem nejen osud světových mocností, ale i budoucnost každého z nás.

Kámen. Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen a udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je i celou sochu. Stal se obrovskou skálou a zaplnil celou zemi. Bůh dá povstat království, které nebude zničeno na věky. Sen se zaměřuje na to, co se stane „v posledních dnech“. Navzdory své moci a bohatství jsou „kovová“ království výsledkem lidského snažení.  Království představené kamenem bude trvat navěky. Kámen, jenž udeřil do sochy, se stal velikou horou a zaplnil celou zemi“. V Jeruzalémě, který sestoupí z nebe (Zj 21,1–22,5), najde toto království své konečné naplnění. Daniel 2 velmi přesně popisuje všechna dosavadní království. Je logické mu důvěřovat i v souvislosti s věčným Božím královstvím.

 

Podněty k zamyšlení. Části sochy jsou vytvořeny z materiálů, které bývají spojovány s ekonomickou mocí, výrobou zbraní, ale i náčiní pro upotřebení v domácnosti. Symbolizuje všechno lidské snažení. Kámen však velmi jasně zobrazuje nadpřirozený konec, který postihne tento svět a všechno lidské snažení. „Nepoučeným lidským očím se mohou lidské dějiny jevit jako chaotická souhra různých protichůdných mocností, ale Daniel nás ujišťuje, že za tím vším stojí Bůh, který vše pozoruje a jedná tak, aby nakonec dosáhl toho, co je pro celý vesmír nejlepší.“

2. Z Jeruzaléma do Babylónu.

V knize Daniel můžeme pozorovat životy a jednání lidí, kteří prokazují mimořádnou věrnost Bohu. Zůstat věrný – to je velkou výzvou i v naší domovině, když jsme vystaveni tlaku lidí, kteří s námi nesdílí naše náboženství, mají odlišnou kulturu, pocházejí z cizí země.

Boží svrchovanost. Daniel začíná smutnou zmínkou o porážce. Kniha však dává velmi jasně najevo, že porážku Jeruzaléma nelze přičíst mimořádné moci babylónského krále nebo jeho bohů. Už dlouho předtím Bůh Izraelcům oznámil, že pokud na něj zapomenou a poruší jeho smlouvu, pošle je jako zajatce do cizí země. Nad vojenskou mocí Babylónu stojí Bůh, který usměrňuje chod dějin. I my potřebujeme pochopit, že Bůh, kterého uctíváme, milosrdně jedná v životech svých následovníků.

Víra pod tlakem. Mladí a perspektivní Judejci, Daniel, Chananjáš, Míšael a Azarjáš byli vybráni pro speciální vzdělávání, aby mohli dobře sloužit novému králi. Cílem procesu převýchovy byla indoktrinace, která by vedla ke změně světonázoru. Nová jména naznačovala, komu nyní patří a kdo určuje jejich osud. Babylóňané vyjadřovali nadvládu nad nimi a nutili je, aby se přizpůsobili hodnotám a kultuře Babylónu. Dostali nabídku kariérního růstu a příležitost užívat si blahobyt a prosperitu celého systému.

Pevné rozhodnutí. Daniel si předsevzal … Mládenci neprotestovali proti novým jménům, ale bylo v jejich moci rozhodnout, zda budou konzumovat stravu a víno z královského stolu, protože se buď jednalo o nečisté maso, nebo o jídlo obětované babylónským bohům. V Danielově požadavku zaznívá obrovská odvaha. Protože velmi dobře rozuměl těžkému postavení úředníka, navrhl desetidenní zkoušku. Daniel si byl jistý, že 10 dní postačí k prokázání pozitivního výsledku. Vždyť nakonec, co by mohlo být lepší než strava, kterou nám dal Bůh v ráji.

Bezchybní a hezcí. Daniela a jeho společníky vybrali, aby se stali královskými služebníky. Bůh ocenil věrnost svých služebníků na babylonském dvoře a na konci jejich desetidenní zkoušky vypadali zdravější a silnější než ostatní mladíci. Je možné zůstat čistými i ve zkažené společnosti. Pokud chceme sloužit Bohu, nemusíme se nutně izolovat od společnosti a jejích kulturních vlivů. Daniel a jeho společníci nejen žili ve společnosti plné zla, hříchu a modloslužby, ale právě z těchto negativních vlivů se dokázali poučit a zůstat věrní.

Závěrečná zkouška. Co bylo klíčem k úspěchu čtyř mládenců? Jejich úspěch a dobrý výkon nesouvisel s babylonským systémem. Vše pocházelo od Boha. Z 1.kapitoly se dozvídáme, že: (1) Bůh má pod kontrolou chod dějin. (2) Bůh nám dává moudrost, která nás může vést i v nepřátelském společenském prostředí. (3) Bůh oceňuje ty, kteří mu důvěřují a řídí se jeho radami. „A Daniel tam zůstal až do prvního roku vlády krále Kýra.“

Podněty k zamyšlení.

„Mladý Daniel a jeho společníci měli v Babylóně zdánlivě více štěstí než Josef během prvních let svého života v Egyptě. Přesto však museli i oni projít podobně těžkými zkouškami charakteru. Na přepychovém a zkaženém dvoře je obklopovalo mnoho pokušení. Pyšní vítězové jim stále připomínali, že jejich náboženství a způsob života jsou lepší než náboženství a životní styl Židů. V této situaci dal Bůh Babylónu jasný důkaz o své svrchovanosti, o svatosti svých požadavků i o spolehlivých důsledcích poslušnosti – prostřednictvím lidí, kteří byli stále věrni.“ (VYCH 34)

 

1.Od čtení k pochopení.

Rozumíme tomu, co čteme? Stanovme si pravidla, podle kterých budeme při našem studiu postupovat.

1.Ústřední postavou knihy Daniel je Kristus.

2.Kniha má specifické uspořádání.

3.Obsahuje apokalyptická proroctví.

4.Vysvětlují se principem den za rok.

5.Má intenzivní poselství i pro náš každodenní osobní život.

Kristus – ústřední postava knihy Daniel. Např. 1_Kristus, který opustil nebesa, 2_ Kristovo království nakonec nahradí všechna království světa, 3_ Kristus, který doprovází své věrné služebníky i do ohnivé pece, 4_„Syn člověka“ (Da 7,13) přijímá vladařskou moc, slávu a království, 5_Porážka Babylónu Peršany je předzvěstí pádu satana a zničení Babylónu Kristem a jeho anděly na konci času, 6_Připomíná falešná obvinění vznesená proti Ježíši kněžími, 7_Zobrazuje Syna člověka, který přijímá království a vládu nad svým lidem, 8_Zjevuje Krista jako kněze v nebeské svatyni, 9_Poukazuje na Kristovu oběť a 10-12_Představují Krista jako Michaela, velkého knížete a nejvyššího ochránce, který vítězně bojuje proti silám zla a zachraňuje Boží lid.

Bůh – svrchovaný vládce dějin.  Literární uspořádání zdůrazňuje hlavní myšlenku tím, že ji klade doprostřed celé struktury Dn. 4,34. Já, Nebúkadnezar, velebím a oslavuji krále nebes. Kniha Daniel používá opakování čtyř prorockých cyklů na zdůraznění poselství o světových říších.

 Apokalyptická proroctví v knize Daniel. Vidění se odlišují od většiny prorockých zpráv několika specifickými rysy:

1)Bůh používá lidské sny a vidění.

2)Obsahují smíšenou symboliku.

3)Bůh je svrchovaný a proroctví je nepodmíněno a naplní se bez ohledu na lidská rozhodnutí. Bůh používá ke sdělování prorockých pravd více způsobů (Žd 1,1).

 Dějinné a časové souvislosti v Bibli. Ze čtyř možných principů výkladu proroctví (preterizmus, futurizmus, idealizmus, historicizmus) se přikláníme k historicizmu. Vidění o „dnech, večerech, jitrech, týdnech“ chápeme podle principu „den za rok“ jako dlouhá časová údobí, protože 1) vidění jsou plná symbolů, (2) některé události se odehrávají až v „čase konce“, 3) princip den za rok je potvrzen i v samotné knize Daniel.

 Důležitost knihy Daniel pro současnost. Existují pro to tři důvody:

1) Bůh svrchovaně  vládne nad našimi životy.

2) Bůh má v rukou  kormidlo  dějin.

3) Bůh poskytuje vzor života pro svůj lid v čase konce.  

 Podněty k zamyšlení. Bible je průvodcem všem, kdo se chtějí seznámit s vůlí svého Stvořitele. Bůh dal lidem jasné prorocké slovo. Andělé a dokonce sám Ježíš Kristus přišli, aby oznámili Danielovi a Janovi události, které se měly v budoucnu odehrát. Studujte příběhy Daniela a jeho přátel. Navzdory všudypřítomnému pokušení se rozhodli svým každodenním životem oslavovat Boha a vzdát mu úctu. A Bůh bohatě odměnil jejich neochvějnou věrnost.“

Elias Brasil de Souza: Daniel

Úvod.

Konec 19.století naplnil západní svět optimizmem, ale 20.století ukázalo, že očekávání bylo pošetilé a naivní. Nezdá se, že by existovaly reálné vyhlídky na zlepšení. U Mt. 24,7. Čteme, že „povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na místech.“ V knize Daniel nacházíme mocné důkazy pro naši víru v Boha. Napříč knihou vidíme posloupnost velkých říší. Povstaly a padly přesně podle prorocké předpovědi. Potvrzují spolehlivost a důvěryhodnost biblického proroctví.  Máme tedy důvod důvěřovat mu i v souvislosti s jediným královstvím, které ještě nepovstalo. Tím je věčné Boží království, které má být ustaveno po druhém příchodu Ježíše Krista. Kniha Daniel je nadto mocným zjevením lásky a charakteru našeho Pána Ježíše Krista.


Shrnutí úkolů sobotní školy 4.čtvrtletí 2019         

autor Ján Petrovi

 

Jiří Moskala:  Evangelium podle Ezdráše a Nehemjáše

Úvod. Klíčovými teologickými tématy těchto dvou knih jsou Boží prozřetelnost, věrnost a smlouva. Bůh povolal svůj lid z lhostejnosti k oživení a nápravě. Knihy Ezdráš a Nehemjáš se zabývají  důležitými změnami v životě Božího lidu. Můžeme v nich objevit a rozpoznat Boží působení v dějinách a laskavost, s jakou vedl svůj lid.

1_Ezdráš: jeho doba a poslání. Artaxerxes vydal dekret umožňující Izraelitům návrat z exilu. Bůh může pro uskutečnění své vůle použít i neobrácené lidi. Všichni, jejichž ducha probudil Bůh, se pod Ezdrášovým vedením vydali na cestu, aby stavěli Hospodinův dům v Jeruzalémě. Ezdráš měl vůdčí schopnosti. Znal Boží zákon, byl bystrý a duchaplný. „K provedení reformy je zapotřebí mužů, jako byli Ezdráš a Nehemjáš, kteří neomlouvají hřích, nebojí se zakročit proti bezpráví ani se nesnaží zakrývat zlo závojem falešné lásky.“ (PK 675)

2_Nehemjáš: jeho doba a poslání. Nehemjáš se dozvěděl špatné zprávy z Judska. Poklekl před Bohem, modlil se, postil a nakonec mluvil s králem. Král odpověděl vstřícně na Nehemjášovu prosbu a obdržel od krále plnou podporu. Třetí skupina navrátilců odpověděla: „Nuže, dejme se do stavby!“ Našli se však i ti, kteří brzdili a mařili jeho práci. Lidé povoláni Bohem téměř vždy čelili velkému odporu a nepřátelství.

3_Boží povolání: smysl a načasování.

Jak Bůh povolává jednotlivce? Dává každému konkrétní úkol? Existují  pro to nějaká kritéria? Ano i ne. Bůh vyvolil Ezdráše, protože byl ochoten jít, byl dobrým vůdcem, zkušeným učitelem a znalcem zákona. Nehemjášovo srdce hořelo pro Boha a pro národ, měl nadšení pro danou věc, byl pokorný, bohabojný a moudrý vůdce. Oba byli povoláni nejen vybudovat chrám a město, ale i obnovit vztah s Bohem. Každý, kdo byl povolán, má svobodnou vůli Boží povolání přijmout nebo odmítnout.

4_ Tváří v tvář odporu. Přestavba chrámu a Jeruzaléma vzbuzovala nevoli, vzdor a pronásledování. I dnes se práce na Božím díle setkává s odporem.  Proroci  je povzbuzovali, ale kvůli odporu přerušili stavbu.  Když se setkáme s nepřátelstvím, máme sklony zpochybňovat Boží vedení a nedůvěřovat mu, místo toho, abychom se zaměřili na Boží moc. Nakonec se opět pustili do budování. Jedna skupina pracovala a druhá stála na stráži se zbraní v ruce. Všichni se snažili udělat maximum – a zbytek předali do Božích rukou. Nehemjáš považoval práci pro Boha za velkou a důležitou.

5_Nespravedlnost pod pláštěm zbožnosti. Někteří lidé pociťovali křivdu a byli nespokojeni.  Bylo proti duchu zákona prodávat své bratry do otroctví. Nehemjáš jim řekl: „Co děláte, není dobré.“ Vraťte jim ještě dnes … příslušnou částku peněz…“ Odpověděli: „Vrátíme.“ Kněží zavázali lid přísahou, že toto slovo dodrží. Nehemjáš po celou dobu nebral místodržitelské příjmy. Dával Hospodinu a jeho dílu přednost před vlastním ziskem a prospěchem.

6_Boží slovo, slzy a radost. Jeruzalémské hradby byly dokončeny. Nehemjáš pověřil nové správce. Na svátek Dne troubení svolal  shromáždění lidu. Četli z knihy zákona a vykládali ho. Pak slavili slavnost.  Jedli tučná jídla, pili sladké nápoje a posílali dárky těm, kdo neměli nic připraveno. Nakonec padli na kolena a klaněli se Hospodinu tváří až k zemi. Izrael se vrátil k Bohu. Nyní bylo třeba, aby se lidé spolehli na jeho zaslíbení.

7_Náš odpouštějící Bůh. „Kdo vyznává a opouští svá přestoupení, dojde slitování.“  Potřebujeme Boží odpuštění, očištění a znovuzrození. Musí přiznat své vlastní hříchy a prosit o jejich odpuštění. Vyznání a pokání jsou důležité pro uvědomění si, že potřebujeme Kristovu milost. Boží moc nám pomůže hříchy zanechat. Každý musí čestně zodpovědět otázku, jaký postoj zaujímáme k Božím darům.

8_Bůh smlouvy.  Základním principem smlouvy je závazek. „Věčná smlouva“ je nejvýše postavenou smlouvou. Obsahuje Boží  závazek ospravedlnit hříšného člověk.  Bůh je věrný a plní svá zaslíbení. Izraelci se zavázali: 1. Vyhýbat se smíšeným manželstvím. 2. Zachovávat sobotní odpočinek. 3. Zachovávat sedmý rok a odpouštět dluhy. 4. Finančně podporovat chrám, bohoslužby v něm, přinášet dary a desátek. Uvažujme o slibech, které jsme dali, ale porušili.

9_Seznamy a rodokmeny : Povzbuzení v nelehkých dobách. Bůh je Bohem detailů. Zná každého a má o všechny zájem. Král Kýros odevzdal (všechny) sečtené předměty Hospodinova domu.  Ezdráš přináší seznam navrátilců. Seznam předmětů ukazuje, že i náš vztah k materiálním věcem je součástí našeho života s Bohem. Lid žehnal všem mužům, kteří se dobrovolně rozhodli, že se usadí v Jeruzalémě. Byla to od nich velká oběť. Byli bychom ochotni přestěhovat se na místo, kde by byla naše služba potřebná?

10_Uctívání Hospodina.  Když dokončili obnovu Jeruzaléma, „Opěvovali Hospodina, že je dobrý, že jeho milosrdenství je věčné.“ Součástí oslav byl zpěv, hudba, hodování, oběti, projevy radosti, všeobecné veselí, ale také očišťování lidu. Postavil jsem dva velké sbory díkůvzdání. Zpívali  Hospodinu písně. Součástí bohoslužby bylo obětování. Naneštěstí Boží služebníky bereme jako samozřejmost. Lidé často přestávali dávat desátky a dary, které slouží na podporu Božího díla.

11_Odpadnutí a nové oživení. Po několika měsících vztah lidu k Bohu ochladl a národ zaujal v mnoha otázkách velmi lhostejný postoj. Izraelci přestali dávat desátky a dary, zneužívali chrámové místnosti, upustili od zachovávání soboty, uzavírali smíšená manželství. K úpadku přispěli vedoucí národa včetně velekněze. Nehemjáš rozhodl nezůstat tiše stranou a zasáhl. Obnovil podporu levitů, systém desátků a darů i svatost sobotního dne. Nebyl Nehemjáš přece jen příliš tvrdý a neústupný?  Jak se můžeme bránit před nebezpečím dělat byť drobné kompromisy?

12_Špatné rozhodnutí – a co dál? Nevěřící partneři měli ničivý vliv na celou rodinu. Manželé se ovlivňují navzájem a mají silný vliv i na své děti a na formování jejich víry.  Jejich děti pak … nedovedly mluvit židovsky. Nemohly rozumět učení Písma. Nikdo se nemá nechat oddat s partnerem nebo partnerkou, jehož (jejíž) odlišná víra ovlivní nejen fungování manželství, ale i způsob, jakým budou vychovávat své děti. O svém budoucím manželském partnerovi bychom měli přemýšlet rozvážně a na modlitbě.

13_Vůdci Izraele. Ezdráš i Nehemjáš jsou příkladem velkých vůdců oddaných Bohu. Boží slovo formovalo a měnilo jejich myšlení a život. Usilovali o obnovu a oživení. Byli zcela podřízeni Bohu, jeho slovu, radám a pokynům. Byli to muži modlitby. Mělo by to platit i pro nás. Boží slovo musí být centrem našeho křesťanského života. Každý z nás stále ovlivňuje druhé okolo sebe.

 

13. Vůdci Izraele

Ezdráš i Nehemjáš jsou příkladem velkých vůdců oddaných Bohu. Boží slovo formovalo a měnilo jejich myšlení a život. Usilovali o obnovu a oživení. Byli zcela podřízeni Bohu, jeho slovu, radám a pokynům. Mělo by to platit i pro nás. Boží slovo musí být centrem našeho křesťanského života. Každý z nás stále ovlivňuje druhé okolo sebe.

 Vliv vůdců. V Písmu nacházíme příklady lidí, kteří měli možnost vést Boží lid a ovlivňovat ho. Mnozí z nich vedli správným směrem, jiní přivedli lid na scestí nebo do záhuby. I dobří lídři občas udělali chybu – a naopak, i zlí vůdci udělali čas od času dobré rozhodnutí. Ve vedoucím postavení máme větší vliv. Je neštěstím, když šíříme špatný vliv v rodině, na pracovišti nebo kdekoli jinde. Náš duchovní nebo morální vliv se dotýká mnoha lidí. 

„Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích …“.  Každý člověk, ale obzvláště duchovní vůdci, mají zároveň potenciál ovlivnit duchovní život lidí směrem k dobrému nebo špatnému. Ezdráš i Nehemjáš měli silný a důvěrný vztah s Bohem. Modlili se a postili za přestoupení lidu. Pod jejich vedením národ chodil s Hospodinem, i když nebylo všechno dokonalé. Žel, že byli i takoví, kteří se jimi nenechali ovlivnit. Každý člověk je zodpovědný před Bohem sám za sebe a za svá rozhodnutí.

Odvaha a síla. Nehemjáš ukázal svou odvahu. Postavil se proti nepřátelům. Připravil lid k boji. Současně pracovali na budování hradeb. Povzbuzoval je a pracoval spolu s nimi. Svěřil jim a přidělil různé odpovědnosti. Spolu s nimi konal práci, kterou bylo třeba udělat. I my potřebujeme udělat to, k čemu nás Bůh povolal. V životě člověka, který má vznešený cíl a vzrušující poslání, nemůže zlo zakořenit. Pravé Boží služebníky nikdo nemůže odvést od jejich záměrů, protože jsou zcela závislí na Boží milosti. Dosáhnou velkolepé výsledky.

Nadšení a cíl.  Ve všem, co dělali, usilovali Ezdráš i Nehemjáš, aby se v životě Božího lidu uskutečňovala Boží vůle. Hospodin vybral dva oddané muže, kteří sehráli ústřední roli v obnově národa. Velcí vůdci mají v životě  určitý cíl, který usměrňuje všechno jejich jednání. I životy Ezdráše a Nehemjáše měly takový cíl. Bůh jim ukázal, jaký by měl být jeho lid, a oni se rozhodli udělat vše pro to, aby toho dosáhli. Ezdráš studoval Boží slovo a vyučoval Božímu poselství. Nehemjáš zase povzbuzoval a motivoval ke správnému jednání, k tomu, aby se lidé odvážně postavili na Boží stranu. Toužili, aby se obnova a oživení uskutečnily i v životech obyvatel města. To byla jejich motivace jednat, usměrňovat, napomínat a také vyžadovat určité činy a kroky. Velcí vůdci mají vizi, usilují povznést lidi výš. Toužili, aby s ním měl každý hluboký vztah. Nehemjáš byl oddán Boží věci, měl starost o to, v jakém stavu se nachází Boží lid. Plakal, padl na kolena, modlil se, vyznával hříchy a toužil udělat vše, co od něj bude Bůh chtít. Byl veden myšlenkou přinést změnu. Byl to muž činu a toužil konat Boží dílo. Ve víře vykročil do Judska vstříc protivenství a nehleděl na překážky, které mu stály v cestě. Jaký je cíl a smysl našeho života? 

Pokora a vytrvalost. Ezdrášovo jednání nebylo založeno na troufalosti. Všichni se za danou věc postili a modlili. Nevydali se na cestu, dokud vše neodevzdali do Božích rukou.. Nehemjáš měl pro každého otevřené dveře a ochotně dával ze svého. Projevil svou víru v Boha a jeho oddanost Bohu byla příkladem pro všechny. Byl velkorysý a štědrý.

Podněty k zamyšlení.

 „Duchovní obnova, kterou vykonali přesídlenci pod vedením Zerubábela, Ezdráše a Nehemjáše, je totožná s tou, kterou bude nutné vykonat v závěru lidských dějin. Prostřednictvím zbytku věrných z Izraele chtěl Bůh na zemi uchovat povědomí o sobě. Oni byli strážci pravé bohoslužby, oni měli mezi sebou svaté proroky. Museli čelit silnému nepřátelství a jejich vůdci nesli na svých bedrech velkou zodpovědnost. Tito lidé cele spoléhali na Boha a věřili, že jeho pravda nakonec zvítězí.“ (PK 677; OSU 256) Ani ve chvíli, kdy někomu v církvi svěříme vedení služebnosti, nezbavujeme se sami odpovědnosti za to, jak bude daná oblast fungovat. Vedení lidí tím, že jim sloužíme, je složité a náročné, zároveň však velmi prospěšné. Ezdráš i Nehemjáš byli muži modlitby.

 

12. Špatné rozhodnutí – a co dál?

Ezdráš a Nehemjáš  si uvědomovali negativní vliv, který měli na Izraelce lidé nevěřící v Hospodina a uctívající modly. Nevěřící partneři měli ničivý vliv na celou rodinu. Bileám radil Moábcům, aby poslali k Izraelcům své ženy. Ujistil je, že když si je Izraelci vezmou za manželky, určitě se odvrátí od svého Boha. Manželé se ovlivňují navzájem a mají silný vliv i na své děti a na formování jejich víry.  

Problém a Nehemjášova reakce.  V oněch dnech jsem také viděl …  Jejich děti pak … nedovedly mluvit židovsky. Protože děti nemluvily aramejsky ani hebrejsky, nemohly rozumět učení Písma. Ztráta znalosti biblického jazyka znamenala v té době ztrátu jejich identity. Nehemjášovo jednání vedlo pravděpodobně k veřejnému zahanbení lidí, aby lidé pochopili svá špatná rozhodnutí a jejich důsledky.

Nehemjášovo přísné napomenutí.  Máme snad mlčet, když slyšíme, že pácháte všechno to zlo … Když se odchýlíme od správné cesty, hrozí nám nebezpečí.  Stejné, jako Šalomounovi a jiným, když si vybrali ženy, které neuctívaly Hospodina. „Plán pro manželství z rajské zahrady … poukazoval na vzájemně se doplňující jednotu dvou partnerů v duchovním svazku i v ostatních důležitých hodnotách.“ Přikázání týkající se manželství mají vést k lepšímu životu a k vzájemnému povzbuzování ve víře v Boha.

Ezdrášova reakce.  „Izraelský lid, ani kněží a levité, se neoddělili od … Předáci a představenstvo v této zpronevěře vedou. (Ezd 9,1.2) Vysoce postavení lidé přestupovali zákony, které měly chránit jejich duchovnost. Slovo „oddělit“  se týká protikladných objektů. Ve skutečnosti poukazuje na úplný rozpor. Nikdo se nemá nechat oddat s partnerem nebo partnerkou, jehož (jejíž) odlišná víra ovlivní nejen fungování manželství, ale i způsob, jakým budou vychovávat své děti. Co můžeme udělat pro zachování a posílení víry ve své rodině nebo domově, a to i tehdy, jestliže jsme už v minulosti udělali špatné rozhodnutí?

Ezdrášovo rozhodnutí a činy. Nyní vzdejte chválu Hospodinu, … a jednejte podle jeho vůle. Celé shromáždění se společně rozhodlo, že od sebe vyženou ženy – cizinky. Poslat pryč manželky i s dětmi se nám dnes může jevit jako nelogické, ba i nesprávné a neetické. Naplno následovat Hospodina vyžadovalo radikální rozhodnutí a mimořádné kroky.

Manželství dnes. Těm, kteří žijí v manželství, přikazuji – ne já, ale Pán – aby žena od muže neodcházela. A když už odejde, ať zůstane neprovdána nebo se s mužem smíří; a muž ať ženu neopouští. 1. Bůh bere manželství vážně. A my? 2. O svém budoucím manželském partnerovi bychom měli přemýšlet rozvážně a na modlitbě. Boha bychom měli zahrnout do svého rozhodování. 3. Měli bychom se rozhodnout pro věrnost Božím principům.

Podněty k zamyšlení. „Pracovitost a nadšení pro Boží dílo jsou důležitou součástí pravého náboženství. Uvážlivým jednáním je možné dosáhnout velkých výsledků, leností a nedbalostí lze mnoho ztratit a znevážit Boží jméno. Pokud jsou vedoucí lhostejní a chybí jim nadšení, jejich sbory budou netečné a budou mít zalíbení v povrchních radovánkách; pokud však budou odhodlaně sloužit Bohu, členové sborů budou jednotní, plní naděje a horliví pro Boží dílo. Záleží jen na nás, který z příkladů se rozhodneme následovat.“ (PK 676; OSU 255.256) Boží principy jsou věčné a absolutní, přesto je v různých kulturách potřeba uplatňovat je s moudrostí a citem. Co nám může pomoci činit moudrá rozhodnutí, aniž bychom dělali ústupky anebo omezovali osobní svobodu druhých?

 

 

11. Odpadnutí a nové oživení.

Po několika měsících strávených v Babylóně se Nehemjáš vrátil zpět do Jeruzaléma. Mezitím vztah lidu k Bohu ochladl a národ zaujal v mnoha otázkách velmi lhostejný postoj. Izraelci přestali dávat desátky a dary, zneužívali chrámové místnosti, upustili od zachovávání soboty, uzavírali smíšená manželství. K úpadku přispěli vedoucí národa včetně velekněze.

Zkažení chrámoví služebníci. Eljašíb byl nejvyšším knězem zodpovědným za činnost chrámu. Tóbijáš je zmiňován jako amónský odpůrce Nehemjáše.  Spojení Eljašíba a Tóbijáše naznačuje, že vysocí představitelé země vystupovali proti Nehemjášovu vedení a pravděpodobně spřádali vůči němu  intriky. Nehemjášovi nepřátelé chtěli vypudit Nehemjáše, oslabit jeho vliv a vládnout si sami. Naštěstí se Nehemjáš rozhodl nezůstat tiše stranou a zasáhl. Nenechejme se svést na špatnou stranu!

Obnova podpory levitů. „Proč je Boží dům opuštěn?“ Národ přestal podporovat Boží chrám, služebníci a zpěváci chrám opustili a šli si vydělávat na živobytí na vlastních polích. Desátkový a sbírkový systém, který se Nehemjášovi podařilo s obtížemi vybudovat, se během jeho nepřítomnosti zhroutil. Nehemjáš dal z chrámu vyhodit všechny Tóbijášovy věci. „Jelikož byl chrám znesvěcován a dary zneužívány, vyvolalo to u lidí nedůvěru.“ (PK 670; OSU 253) Všichni Judejci se semkli a znovu obnovili to, co bylo zničeno. Nehemjáš rázně odstranil z odpovědných pozic nevhodné lidi a pověřil jiné.

Desátky a dary. Kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. 7Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť „radostného dárce miluje Bůh“. Bez desátků a sbírek by chrám nemohl fungovat. „Systém desátků je obdivuhodný svou jednoduchostí. Jeho spravedlnost se projevuje v přiměřeném nároku na bohaté i chudé. Desátek dáváme proto, že nám to Bůh přikázal. I činnost naší církve by byla ohrožena, kdyby ji členové nepodporovali svými desátky a dary. Bez finanční podpory členů by byla ohrožena hlavně evangelizační činnost církve. Dávání desátků je důležité pro naši vlastní duchovnost.

Svatost sobotního dne.  V těch dnech Nehemjáš v Judsku viděl, jak v sobotu šlapou vinný lis … Proto podnikl proti znesvěcování soboty (nakupování a prodávání) velmi rázné kroky. Možná kdyby se knížata země postavila proti … Nehemjáš stál za svým slovem, protože obchodníci jeho výhrůžku pochopili a Jeruzalému se raději v sobotu vyhnuli. Jestliže jsme v menšině, není snadné stát na Boží straně a hájit jeho principy. Sobota, byla a zůstává mocným prostředkem, který pomáhá udržovat živou víru lidí. Čím je pro mě sobota? Jak prožívám její svatost?  

Když dva dělají totéž …  Běda vám, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. „Touha po vlastním prospěchu vedla vůdce lidu k tomu, že stranili bezbožným. I ve snaze o dobré věci se dá zajít do nežádoucího extrému.

Podněty k zamyšlení.  Nehemjáš předvídal, jaká pohroma by národ stihla, kdyby se tomuto zlu neučinila přítrž a rozhodl se lidi varovat. … Každý, kdo odmítl přerušit své spojení s modloslužebníky, nemohl s okamžitou platností dále sloužit Bohu. Nebyl Nehemjáš přece jen příliš tvrdý a neústupný?  Jakým způsobem církev napomíná své členy? Jedná církev s láskou a porozuměním a zároveň nesnižuje Boží standardy? Jak se můžeme bránit před nebezpečím dělat byť drobné kompromisy?

 

10. Uctívání Hospodina

„Opěvovali Hospodina, že je dobrý, že jeho milosrdenství je věčné.“ Izraelité všechno zasvěcovali Bohu – chrám, hradby nebo domy. Každá taková příležitost byla důkladně připravena. Součástí oslav byl zpěv, hudba, hodování, oběti, projevy radosti, všeobecné veselí, ale také očišťování lidu. Tento týden se budeme věnovat způsobu, jakým Izraelci uctívali Hospodina v době návratu z exilu. Zároveň budeme hledat možnosti, jak se inspirovat při našem uctívání téhož Boha dnes.

Zpívání Hospodinovy písně. Pro bohoslužbu a oslavování Hospodina existovala skupina levitů pověřených během chrámové služby zpíváním a hraním. Hudba a zpěv má při uctívání Boha velký význam. Cílem a posláním profesionální organizace bylo rozvíjet talenty a snažit se o co nejlepší hudební projev při uctívání Boha. Chvalozpěvy mají vycházet ze srdce a zaznívat způsobem, který posluchače duchovně povznese.

Očišťování. Kněží a levité se očistili, pak očistili lid i brány a hradby. (Neh 12,30) „Očistit“ zde znamená být čistý v každém smyslu tohoto slova, včetně morální a obřadní čistoty před Bohem. Potřebujeme takové „očištění“ i my dnes? Chrámová služba byla prostředkem k dosažení cíle vést lidi do spásného vztahu s Bohem a zprostředkovat poznání jeho očišťující moci v životě člověka. Poznání toho, co Bůh pro nás udělal a od čeho nás zachránil, nás vede k lásce k Bohu a k jeho uctívání.

A postavil jsem Dva velké sbory díkůvzdání. Hudba a zpěv hrály důležitou roli v celé oslavě. Dva velké pěvecké sbory, celé bohoslužebné shromáždění i oba průvody byly dokonale zorganizované. Chrámová hudba nebyla koncertem. Posláním hudby bylo „vnést krásu do aktu bohoslužby“. Nádherná hudba pomáhala pozvednout srdce člověka k nebesům.

Obětování jako součást bohoslužby. Proč do bohoslužby díkůvzdání zařadili také oběti? Nevylučuje se zabíjení obětních zvířat a radost před Bohem? Obětování bylo v chrámu tou nejdůležitější součástí bohoslužby. Existovalo několik různých typů obětí a způsobů obětování. Některé byly vyjádřením zaslíbeného odpuštění, jiné vyjadřovaly vděčnost a radost ze společenství s Bohem. Oběti účastníkům bohoslužby připomínaly pravdu o Bohu a poukazovaly na zaslíbeného Mesiáše, který za ně obětuje vlastní život, protože on je Beránek Boží. Tím vytvářely ten nejpřirozenější důvod k uctívání a oslavě Boha.

Kněží a levité jako součást bohoslužby. „V onen den byli ustanoveni někteří za správce komor …“  Juda se totiž radoval z kněží a levitů, připravených držet stráž …  Proto odváděl celý Izrael příslušné částky …; odděloval je jako svaté dávky pro levity a Áronovce. (Neh 12,44–47) Naneštěstí Boží služebníky, učitele Písma a hudebníky bereme často jako samozřejmost. Lidé často přestávali dávat desátky a dary, bez nichž by neexistovala ani celosvětová církev.

Podněty k zamyšlení.  „Po celou věčnost budou vykoupení přemýšlet a zpívat o Kristově kříži…“ (VDV 419). 1. Je možné být vážný a zároveň prožívat radost, nebo se to navzájem zcela vylučuje? 2. Jaké místo má pro tebe hudba při bohoslužbě?

 

 

9. Seznamy a rodokmeny : Povzbuzení v nelehkých dobách

Při čtení Písma rodokmeny přeskakujeme a nevěnujeme jim pozornost. Bůh je nechal do Bible zapsat s určitým záměrem. Bůh je totiž Bohem detailů. Rodokmeny naznačují, že Bůh zná každého, i vaši rodinu, a má o všechny zájem. Bohu záleží i na tom, co je zdánlivě bezvýznamné. Bůh ujistil svůj lid, že se zajímá o každého jednotlivce.  Bohu záleží na každé oblasti našeho života. Toto poznání by nás mělo vést k vědomí, že i my bychom se měli starat o všechny oblasti našeho života co nejlépe.

Bůh – Pán a vládce dějin. Král Kýros odevzdal sečtené předměty Hospodinova domu Šéšbasarovi. Toto je jejich soupis: … Daniel 5. Kap. popisuje jak se nádoby dostaly do Babylónu.  Belšasar znal osud a příběh obrácení krále Nebúkadnesara, odmítl se z jeho zkušenosti poučit. Vždy je tragické, když nejsme ochotni poslouchat Boží varování a nechceme následovat jeho rady a příkazy. Je tragédií, když to, co je svaté (nemusí jít o bohoslužebné nádoby, ale například i o vztahy a postoje), nebereme vážně a svým chováním je znevažujeme a znečišťujeme. Když přestaneme vnímat Boží svatost a jeho přítomnost v našem životě, vydáme se na cestu problémů, zmatku a tragédií, které nevyhnutelně vedou k zániku. Daniel řekl: „Ani ty jsi neponížil své srdce, ačkoli jsi o tom všem věděl…“ (Da 5,22)

Návrat domů. Ezdráš přináší dlouhý seznam těch, kteří se díky Božímu zásahu mohli vrátit zpět do Judska. Bohu záleží na podrobnostech, které nás možná vůbec nezajímají. Biblický text zdůrazňuje, že na tomto úspěchu se s Boží pomocí aktivně podílela už první generace navrátilců. Současná generace stavěla na tom, co dosáhla předchozí generace. Celé věci výrazně pomohlo, že své poslání splnili všichni lidé, kteří se na svěřeném úkolu podíleli. Vše se však dělo v souladu s Boží vůlí a podle jeho zaslíbení.

Kde zůstali Levité?  Pátral jsem mezi lidem a kněžími, ale nenašel jsem tam ani jednoho z levitských příslušníků. (Ezd 8,1.15) Mnoho Izraelců se nechtělo vrátit a rozhodli se raději zůstat v Babylóně. Nakonec se ale vrátilo dostatek levitů. Zabydleli jsme se na tomto světě? Byli bychom ochotni svůj zaběhlý život změnit, kdyby nás k tomu Bůh vyzval?

Dary vděčnosti. Další seznam vyjmenovává zlaté a stříbrné předměty, které Judejci nesli s sebou do Jeruzaléma.  Je zřejmé, že i náš vztah k materiálním věcem, k penězům a majetku, je součástí našeho života s Bohem. Bůh není závislý na tom, co mu přineseme. Přesto očekával a očekává, že mu projevíme svou vděčnost, a to, co od něj dostáváme, použijeme k jeho oslavě a pro dobro druhých.

Služba ve Svatém Městě. Lid žehnal všem mužům, kteří se dobrovolně rozhodli, že se usadí v Jeruzalémě. Bydlení v Jeruzalémě mohlo mít výhody i nevýhody.  Žít na venkově bylo jednodušší . Vlastní půda mohla lidi dobře uživit. Opustit ji a jít bydlet do Jeruzaléma byla oběť. Život ve městě jim přinesl potíže. Přestěhovat se do nových, neznámých podmínek je vždy těžké. Podobné je to i dnes, když se někdo rozhodne přestěhovat na nové místo, aby tam sloužil Bohu a představil lidem jeho lásku. Velmi náročná je služba ve velkých městech, byť ve vlastní zemi. Není vůbec snadné oslovit obyvatele dobrou zprávou o Kristu. Přesto E.G.Whiteová spoluvěřící povzbuzovala: „Když přemýšlím o městech, ve kterých se udělalo tak málo a žije v nich tolik tisíc lidí, kteří mají být upozorněni na brzký příchod Zachránce, cítím velkou touhu vidět muže a ženy rozhodnuté vykročit a v moci Ducha a naplněni Kristovou láskou pracovat pro umírající duše.“ (7T 40)

Podněty k zamyšlení.  Ve kterých oblastech vaší země se nedaří evangelizačním snahám? Byli bychom ochotni přestěhovat se na místo, kde by byla naše služba potřebná?

 

8. Bůh smlouvy

Tento týden se budeme věnovat smlouvě, o níž se píše v knize Nehemjáš 10. kapitole a která ukazuje na obnovení smluvního vztahu mezi Izraelci a Bohem.

 Základní principy smlouvy. Základním principem smlouvy je závazek jedné smluvní strany vůči druhé smluvní straně. Vzhledem k tomu všemu uzavíráme a sepisujeme pevnou dohodu zpečetěnou našimi předáky, levity a kněžími. … že budou žít podle Božího zákona a plnit všechna přikázání Hospodina, našeho Pána, jeho práva a jeho nařízení.

Smlouva v dějinách. „Věčná smlouva“ je nejvýše postavenou a nejdůležitější smlouvou. Obsahuje Boží způsob (závazek) ospravedlnění hříšného člověka (smíření hříšného člověka s Bohem). Bůh je věrný a plní svá zaslíbení. „Věčná smlouva je smlouvou lásky, která existovala po celou věčnost uprostřed Trojice a kterou Trojice prokazuje celému stvoření.“ Stará i nová smlouva v sobě obsahují: 1. Posvěcení; 2. Smíření; 3. Poslání; 4. Ospravedlnění.

Struktura smlouvy. Dnešní význam slova smlouva je závazkový vztah mezi dvěma subjekty. V bibli se nacházejí převážně  smlouvy, v kterých se na první pohled zavazuje pouze Bůh. Typická struktura smlouvy v čase starověkého Izraele, byla: (1) Preambule (Dt 1,1–5); (2) Historický úvod (Dt 1,6–4,43); (3) Zákonné podmínky (Dt 4,44–26,19); (4) Požehnání a kletby (Dt 27–30); (5) Svědci (Dt 30,19) a nakonec (6) Zvláštní ustanovení (Dt 31,9–13). Zákonné podmínky bychom mohli nazvat Předmětem smlouvy.

Sliby.  Izraelci se zavázali: 1. Vyhýbat se smíšeným manželstvím. 2. Zachovávat sobotní odpočinek (žádné obchodní aktivity). 3. Zachovávat sedmý rok a odpouštět dluhy. 4. Finančně podporovat chrám, bohoslužby v něm, přinášet dary a desátek. Dům svého Boha nebudeme zanedbávat. Společenství se zavázalo dodržovat smlouvu a prakticky budovat svůj vztah k Bohu a k druhým lidem. Celá proměna našeho života je důsledkem správného rozhodování.

Chrám.  Budeme se podřizovat příkazům … o odevzdávání pravidelných darů, prvotin z úrody a desátků pro službu v domě našeho Boha. Slíbili: „Dům svého Boha neopustíme“.  Chrám představoval tlukot srdce izraelského národa. Když chrám správně plnil svou úlohu, směřoval duchovní život národa správným směrem. Vedl k rozhodujícímu řešení problému hříchu prostřednictvím smrti beránka. Když Ježíš zemřel na kříži, tento předobraz se stal skutečností. Chrám sloužil jako prostředek, který lidem zjevoval celý plán spasení.

Podněty k zamyšlení.

  1. Uvažujme o slibech, které jsme dali, ale porušili, bez ohledu na to, jak upřímně jsme to mysleli s jejich dodržením. 2. Jak můžeme uzavřít smlouvu s Bohem? Proč Bůh touží uzavřít s námi smlouvu? 3.  Smlouva je právní ustanovení vztahu. Přestože my smlouvu porušujeme, Bůh zůstává stále věrný. 

 

 

  1. Náš odpouštějící Bůh

„Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování.“          (Př 28,13) Po oslavě se opět shromáždili vyznat své hříchy a činit z nich skutečné pokání před Bohem. Zármutek a vyznání jsou důležité. Na prvním místě v našem životě by mělo stát vzdávání úcty Bohu a radost z poznání jeho charakteru. Vždyť právě „Boží dobrota tě vede k pokání“ (Ř 2,4; ČSP). A Boží dobrota by nám měla připomínat, že potřebujeme Boží odpuštění, očištění a znovuzrození.

Půst a vyznání vin.  Nehemjáš nyní vedl lidi k půstu. Pokořovali se před Bohem. Byli si vědomi, že musí přiznat své vlastní hříchy a prosit o jejich odpuštění. Společné modlitby a vyznání jsou vyjádřením hlubokého pochopení povahy hříchu. Pro pokání založeném na poznání Boží pravdy má čtení Bible klíčové místo. Duch svatý k nám může promlouvat a učit nás. Pravda jeho slova formuje naše myšlení a chápání, povzbuzuje nás a pozvedá. Jen díky Bohu, který v nás a na nás pracuje, se můžeme měnit k jeho obrazu a stávat se takovými, jakými nás chce mít.

Začátek modlitby pokání.  Ty, Hospodine, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, … ty jsi spravedlivý. (Neh 9,6–8). Dlouhá modlitba popisovala Boží dobrotu v protikladu s dějinami bezbožnosti Izraele. Jméno  naznačovalo, jaký vlastně je. Oslava Božího jména je důležitá, neboť je hodné úcty a chvály. Jde o Boha (1) Stvořitele, (2) Dárce života (3) který dodržuje své slovo a vždy plní svá zaslíbení.

Poučení z minulosti. Ale oni, naši otcové … I my (každý bez výjimky) selháváme ve stejných oblastech. Jsme namyšlení a tvrdošíjní, přehlížíme Boží jednání v našem životě, spoléháme na štěstí a vlastní schopnosti. Uznání lidských selhání a nedostatku opravdové oddanosti Bohu je důležitým krokem na cestě pokání. Vyznání a pokání jsou důležité pro vlastní uvědomění si, že nutně potřebujeme Kristovu milost. Boží dobrota nás přivádí k vyznání hříchů a k pokání, Boží moc nám pomůže je i zanechat.

Odmítnutí zákona a proroků.  „Synové … ale začali být vzpurní a bouřili se proti tobě. Tvůj zákon zavrhli a vraždili tvé proroky, kteří je varovali, aby je obrátili zpět k tobě.“ Biblický text a poznámka podrobně popisují, jak se chovali Izraelci v reakci na velkou Boží dobrotu (Neh 9,24-26). Boží zákon a Boží proroci pomáhali růst celému společenství, ale i jednotlivcům. Bůh nám dal svá přikázání, abychom mohli žít. Poslal své proroky, aby formovali naše chápání Boží pravdy. Každý z nás si musí čestně zodpovědět otázku, jaký postoj zaujímáme k Božím darům.

Závěrečný chvalozpěv a uzavření dohody. Přečtěte si 9.kap. knihy Nehemiáš. Stručně popisuje pozitivní i stinné stránky izraelské historie. Modlitba je oslavou Boha za to, jaký je – veliký, mocný, úžasný, milostivý, milosrdný a dodržující smlouvu. Izraelci byli ve svém závěrečném vyjádření   upřímní. Přiznali, že jsou otroky ve velikém soužení.  Nakonec přišli s návrhem uzavřít dohodu ve formě smlouvy, která je popsána v 10. kapitole.

Podněty k zamyšlení.  Izraelci hovoří o tom, jak si jejich předkové „žili si jako v ráji“ díky obrovské Boží dobrotě. Izraelci prožívali radost z materiálních požehnání, která jim Hospodin zaslíbil, a bylo to tak správně. Jejich hřích neležel v tom, že si díky Boží dobrotě „žili jako v ráji“, ale v tom, že zapomněli na Hospodina (Ez 23,35), jehož dobrotu si užívali. A tak se požehnání stalo cílem samo o sobě, místo aby se naplnil jeho skutečný smysl – zjevit Boha všem okolo a řídit se jeho radami. Jak můžeme dosáhnout správné rovnováhy, abychom uznali náš sklon ke hříchu a zároveň nedovolili satanovi, aby naši hříšnost použil k našemu zmalomyslnění, zoufalství a nakonec k tomu, že bychom se své víry úplně vzdali?

 

  1. Boží slovo, slzy a radost.

Jeruzalémské hradby byly dokončeny a brány byly vsazeny na svá místa. Izraelci pod vedením Nehemjáše dodělali svou práci. Nehemjáš pověřil nové správce. Vedení města svěřil do rukou  Chananímu, velitelem pevnosti jmenoval Chananjáše, což byl důvěryhodný muž, jenž měl více Boží bázně, než jiní.

Shromáždění lidu.  Prvního dne sedmého měsíce na svátek Dne troubení vyzvali  znalce zákona, aby přinesl knihu Mojžíšova zákona, který vydal Hospodin Izraeli. Ezdráš přinesl Zákon před shromáždění mužů i žen, aby jej slyšeli, protože Mojžíš přikázal kněžím a stařešinům, aby každý sedmý rok během Slavnosti stánků předčítali Zákon celému Izraeli.

Čtení a poslech Zákona.  Co Ezdráš četl? Jen Desatero? Pod „Mojžíšovým zákonem“ musíme rozumět všech pět knih, od Genesis po Deuteronomium, tedy celou Tóru. Můžeme tam zahrnout i různá nařízení a příkazy, která nám ukazují cestu, po níž máme jít, příběhy, básně, dějiny Božího lidu a způsob, jakým Bůh tento lid vedl. Společenství tak poznávalo své kořeny a svou identitu. Výsledkem Ezdrášova působení bylo, že lidé toužili slyšet Boží slovo. Jaký je tvůj osobní vztah k Božímu slovu? 

Čtení a vykládání Božího slova. Ezdráš četl a 13 levitů vykládalo smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli. Jak na tebe působí tento způsob společného čtení knihy zákona? Jako protestanti věříme, že každý věřící potřebuje osobně znát Boží slovo, a nejen slepě přijímat, co nám někdo říká – bez ohledu na jeho postavení nebo autoritu. Zároveň pro nás může být velmi užitečné, když nám někdo pomůže biblický text vysvětlit. Každý z nás musí sám vědět, čemu věří. 

Reakce lidu. „Dnešní den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu. Netruchlete a neplačte.„Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno“. Pak všichni lidé zvedli ruce a volali: „Amen, amen!“ (Neh 8,5.6) Nakonec padli na kolena a klaněli se Hospodinu tváří až k zemi. Ani my bychom se neměli bát projevit Bohu takovou úctu a vážnost, která mu náleží. Shromáždění bylo výjimečné i tím, že připadlo na svátek, kdy se troubením signalizovala důležitost přípravy „srdce“ na den smíření – Hospodinova soudu.

Radost z Hospodina. „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu.“ Slova „radost z Hospodina bude vaší záštitou“ nám připomíná, že je Boží vůlí, abychom se těšili a užívali si život. Tato iniciativa zástupců lidu ukazuje na jejich touhu vést společenství co nejblíže k Bohu.

Podněty k zamyšlení.  „Izrael se vrátil k Bohu v hluboké lítosti nad svým odpadnutím. Nyní bylo třeba, aby se lidé spolehli na jeho zaslíbení. Bůh jejich pokání přijal a oni se měli radovat z toho, že jim byly odpuštěny hříchy a že se opět mohou těšit Boží přízni. … Když se hříšník podvolí vlivu Ducha svatého, uvidí svůj pravý stav a pozná, že přestoupil zákon. Nemusí však propadat zoufalství, protože má odpuštění již zajištěné. Bůh je tím oslaven, když dovolí kajícímu hříšníku spočinout v jeho láskyplném obětí, ováže mu rány, očistí jej a dá mu roucho spasení.“ (PK 668; OSU 252) 1.  Za jakých okolností můžeme prožívat „Hospodinovu radost“ (Neh 8,10) jako svou sílu? Co můžeme udělat pro to, abychom mohli prožívat Boží moc a jeho odpuštění v našich životech? 2.  Jak můžeme najít vyváženost mezi zármutkem nad vlastními hříchy a radostí v Hospodinu? Není mezi těmito dvěma postoji rozpor?

 

  1. Nespravedlnost pod pláštěm zbožnosti

Lidstvo už od nepaměti trápí problémy spojené s bohatstvím a chudobou. Zde se toto téma objevuje v kontextu většího problému, kterým byl útlak chudých ze strany bohatých.

Pocit křivdy a projevy nespokojenosti.  Lidé říkali: „Svá pole, vinice a domy dáváme do zástavy, abychom sehnali obilí v tom hladu.“ A jiní:  „Museli jsme si vypůjčit na svá pole a vinice peníze na daň pro krále. Vůdcové a boháči zneužívali chudé a znevýhodněné ve svůj prospěch. Některé rodiny neměly jídlo pro děti, jiní museli zastavit své pozemky, nebo si půjčili peníze. V životě se můžeme ocitnout v problémech v důsledku nemoci, špatných činů nebo nesprávných rozhodnutí.

Proti duchu zákona. Řekl jsem jim: „My jsme vykoupili, své bratry prodané pohanům. Naproti tomu vy své bratry prodáváte, aby byli prodáváni nám.“ Zmlkli a nenašli slov. (Neh 5,6–8) Otroctví bylo ve starověkém světě akceptovanou kulturní normou. Bůh ale nařídil, aby věřitelé každých sedm let své otroky propouštěli.  Ačkoli poskytování úvěrů bylo povoleno, účtování úroků bylo zakázáno. Nehemjáš se rozhodně postavil k vzniklému problému.  V době ekonomické krize bylo povinností lidí, aby si navzájem pomáhali.

Nehemjášova opatření.  „Co děláte, není dobré. Což nemáte žít v bázni před naším Bohem?  Vraťte jim ještě dnes … příslušnou částku peněz …. za něž jste jim půjčku poskytli.“ Odpověděli: „Vrátíme a nic od nich nebudeme požadovat. Uděláme to tak, jak jsi řekl.“ (Neh 5,9–12) Vvýtka nepřinesla požadovaný výsledek. Nehemjáše to nezastavilo a pokračoval v boji. Mohl se vymluvit na to, že se pokusil odpovědným domluvit, ale nepomohlo to a nic jiného už udělat nemůže. Nepolevil, dokud nenašel uspokojivé řešení – a neváhal ani přesto, že si tím vytvořil poměrně silnou skupinu nepřátel. Kdy naposledy jsem někomu ublížil? Co mi bránilo nebo brání, abych danou situaci vyřešil a zjednal nápravu? 

Přísaha.  Odpověděli: „Vrátíme a nic od nich nebudeme požadovat. Uděláme to tak, jak jsi řekl.“ Nehemjáš svolal kněze a zavázal lid přísahou, že toto slovo dodrží. Chtěl mít jistotu, a proto je zavázal přísahou před kněžími. Takový postup dal celému rozhodnutí právní závaznost pro případ, že by bylo třeba se na něj v budoucnu odvolat. Naše slova mají velkou moc – dokonce moc života a smrti. Proto potřebujeme být velmi opatrní v tom, co a komu říkáme, jaké sliby dáváme a co se zavazujeme udělat.

Nehemjášův příklad. Nehemjáš napsal po ukončení  služby místodržícího v Judsku po návratu na dvůr krále Artaxerxa shrnutí své činnosti: „Po dobu dvanácti let, jsem ani já ani moji bratři nebrali místodržitelské příjmy. Moji předchůdci, zatěžovali lid tím, že na něm vymáhali mimo pokrm a víno čtyřicet šekelů stříbra, rovněž jejich lidé vykořisťovali lid. Já však jsem tak nejednal z bázně před Bohem. Nadto jsem se účastnil oprav hradeb. Své výdaje hradil z vlastních prostředků. Nehemjáš je příkladem někoho, kdo dává Hospodinu a jeho dílu přednost před vlastním ziskem a prospěchem.

Podněty k zamyšlení. Naprostá pravdomluvnost by měla být zákonem naší řeči: „Vaše slovo buď ano, ano – ne, ne“ (Mt 5,37) Tato slova odsuzují všechny nic neříkající fráze a úsloví. Odsuzují neupřímné zdvořilostní fráze, vytáčky, lichotky, nadsázky, přehánění, které jsou tak běžné v mezilidských vztazích. 1.  Proč je v oblasti financí a vztahů často největším problémem naše sobectví? 2.  Jak se může Boží lid chránit před chamtivostí? 3.  Uvažujme o daru řeči a o moci slov.  4. Jak můžeme předcházet zneužívání moci a autority v církvi?

 

  1. Tváří v tvář odporu.

 Ezdráš 3-6. kapitola se zabývá se obdobím odporu vůči přestavbě chrámu. V létech  537–535 př. Kr. probíhala přestavba chrámového oltáře a základů (důsledek Kýrova výnosu). Po úvodních oslavách práce vzhledem k velkému odporu protivníků ustala (535-520 př. Kr.) V roce 520 př. Kr. prorok Ageus nadchl věřící, aby pokračovali ve stavbě chrámu. Chrám byl dokončen a vysvěcen v roku 515 př. Kr.  Po příchodu Ezdráše začali opravovat obranné zdi. O třináct let později (v r. 444 př.Kr.) přišel do Jeruzaléma Nehemjáš, kterého poslal král Artaxerxés. Jeho přispěním byly hradby dokončeny. Odpor vůči práci na Božím díle tvoří velmi silný motiv knih Ezdráš a Nehemjáš. Přestavba chrámu a Jeruzaléma vzbuzovala nevoli, vzdor a pronásledování. I dnes se práce na Božím díle setkává s odporem.  

Začátek protivenství.   „Budeme stavět s vámi“ … Ale Zerubábel a Jéšua jim odpověděli: „Vy s námi nemůžete stavět dům našeho Boha.“  … Brali odvahu judskému lidu, odrazovali je od stavby, podpláceli proti nim rádce, aby rušili jejich plány. (Ezd 4,1–5). Náboženství zdánlivých přátel bylo velmi silně ovlivněno různými kananejskými modlami a božstvy a mohlo negativně ovlivnit chrámovou bohoslužbu. Slušně odmítli. Vždyť šlo o nápravu a obnovu pravé bohoslužby. Neustálé přistupování na kompromisy vedlo v konečném důsledku k trestu v podobně zničení chrámu a exilu.

Povzbuzení proroků. Proroci  je napomínali. Tu se vzchopili a začali budovat Boží dům v Jeruzalémě. Odpor je vedl k neochotě pracovat na obnově chrámu. Přerušili stavbu. Nepřátelské jednání lidí ale Boha nezastaví. Lidé byli plní pochybností a neustále si na něco stěžovali. … Příčinou jejich hospodářského úpadku bylo, že zanedbávali Boží věci. Kdyby se v prvé řadě starali o obnovu jeho domu, Bůh by jim požehnal. (OSU 215) Oni ale použili chrámové dřevo na stavbu vlastních domů.

Přerušení práce. Jakmile Rechúm, Šimšaj a jejich druhové přečetli opis listu krále Artaxerxa, rychle přitáhli do Jeruzaléma k Židům a zabránili jim ve stavbě násilím a mocí. „Lidé ze Zaeufratí“ psali obviňující dopisy. Ze všech sil se snažili překazit práce na obnově Jeruzaléma. Naneštěstí se král Artaxerxés nechal ovlivnit těmito obviněními. Nařídil zastavit práce. Měli pokračovat, a nadřadit tak Boží vůli příkazu světských panovníků? Sílící odpor v nich vyvolal strach a obavy. Možná si svůj postoj omlouvali například výroky: „teď určitě není vhodný čas“ nebo „pokud by šlo o Boží věc, určitě by nám připravil i podmínky“. Když se setkáme s nepřátelstvím, máme sklony zpochybňovat Boží vedení a nedůvěřovat mu, místo toho, abychom se zaměřili na Boží moc.

Nehemjáš se pouští do díla (o 13 let později). Nakonec se opět pustili do budování. Jedna skupina pracovala a druhá stála na stráži se zbraní v ruce. Všichni se snažili udělat maximum – a zbytek předali do Božích rukou. Tentokrát nedovolili, aby je přemohl strach.

 „Veliké dílo“, proto nemohu odejít a setkat se s vámi na nepřátelském území. Židé byli pod ochranou perského krále, a proto na ně nepřátelé nemohli zaútočit přímo. Ale kdyby se jim podařilo odstranit vůdce … Nehemjáš považoval práci pro Boha za velkou a důležitou.

Podněty k zamyšlení.  „Odpor, kterému stavitelé museli čelit ze strany svých nepřátel a těch, kdo se vydávali za přátele, je stejný, s jakým se setkávají Boží služebníci v dnešní době. Jsou předmětem posměchu a hanby, a když se nepřátelům naskytne vhodná příležitost, neváhají použít i mnohem tvrdších a krutějších prostředků.“ (OSU 242) 1.  Jak rozpoznáme, kdy máme/nemáme spolupracovat se zdánlivými přáteli?  2.  Vnímáme nebezpečí kompromisů? 

  1. Boží povolání: smysl a načasování

Jak Bůh povolává jednotlivce? Dává každému konkrétní úkol? Existují  kritéria, podle kterých  je jeden člověk schopnější splnit určité poslání než jiný? Jsou tato kritéria různá z Božího a z lidského pohledu? Ano i ne. Ezdráš i Nehemjáš byli povoláni naplnit přesně stanovený úkol – znovu vybudovat chrám, město, ale i k obnově vztahu s Bohem.

 Povolání Ezdráše a Nehemjáše.  Bůh vyvolil Ezdráše, protože byl ochoten jít, měl předpoklady být dobrým vůdcem a byl zkušeným učitelem a znalcem zákona. Ezdráš si „dal si za cíl“ hledat Boha. Nehemjášovo srdce hořelo pro Boha a pro národ. Nehemjáš měl v sobě nadšení pro danou věc, byl pokorný, bohabojný a moudrý vůdce.

Prorocké načasování I: Naděje na příchod Mesiáše. Bůh vložil do srdce králi, aby obnovil lesk Hospodinova domu v Jeruzalémě. Bůh povolal Ezdráše do služby v roce 457 př. Kr., kdy král Artaxerxés vydal dekret o návratu zajatců. Tento rok je důležitý pro porozumění proroctví , ve kterém Gabriel říká Danielovi: „Od vyjití slova k návratu a k budování Jeruzaléma až k Pomazanému vůdci bude sedm sedmiletí a šedesát dva sedmiletí.“ Rok 457 př. Kr. je také začátkem proroctví o 2 300 večerech a ránech z Da 8,14, vydání tohoto dekretu je začátkem pro obě proroctví. Proroctví končí v roce 34 po Kr. a střed posledního týdne tak připadá na rok 31 po Kr., kdy Kristus zemřel na kříži.

Prorocké načasování II: 70 týdnů a 2 300 večerů a jiter.  „Jak dlouho bude platit vidění o …“ Řekl mi: „Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti.“ Historické informace o dekretu nám vysvětlují od jaké historické události máme začít počítat prorocký čas týkající se hlavních aspektů Kristovy služby a jeho díla pro nás. 70 týdnů (490 let) je „odkrojeno“ od jiného, delšího prorockého období 2 300 prorockých dnů (let).  Obě proroctví  spojuje použití specifických výrazů „vidění“ a „porozumění“ a výklady obou proroctví přináší anděl Gabriel.

Boží vyvolení. Jak a proč si Bůh někoho vybere pro nějaký konkrétní úkol? Bůh předem určil lidi, aby se podobali obrazu jeho Syna, jinými slovy, abychom byli proměněni a aby se v našich životech zrcadlil obraz Božího Syna. Ty, které Bůh povolal, tak také ospravedlnil a posvětil. Izraelci byli vyvoleni, aby světu přinesli dobrou zprávu o Bohu. Bůh si vybírá úplně každého člověka, aby byl zachráněn, a touží ho změnit k Ježíšovu obrazu. Bůh si vybírá různé lidi pro uskutečnění různých úkolů.

Boží povolání a naše odpovědnost.  Hospodin mu však řekl: Nyní jdi, já sám budu s tvými ústy a budu tě učit, co máš mluvit!“ (Ex 4,10–12) Máme svobodnou vůli Boží povolání přijmout nebo odmítnout. To však neznamená, že nás Bůh přestane volat. Bůh touží, abychom byli zachráněni. Touží i po tom, abychom pro něj udělali něco konkrétního. To neznamená, že tento člověk se odevzdá Bohu. Ezdráš a Nehemjáš šli bez otázek a zpochybňování, Mojžíš se zpočátku vymlouval, ale nakonec věrně plnil úkol, který mu Bůh svěřil.

Podněty k zamyšlení.  „Doba Kristova příchodu, jeho pomazání Duchem svatým, smrt a kázání evangelia pohanům, to vše bylo přesně předpověděno. Kristus zdůraznil učedníkům, jak je důležité studovat proroctví. Povolává nás Bůh udělat něco, co se nám líbí? Jak se můžeme utvrdit, že jednáme v souladu s Boží vůlí?  Přemýšlejme o Jonášově a Jidášově příběhu.  Jak můžeme rozpoznat, že nás Bůh povolává uskutečnit nějaký konkrétní úkol? Jak můžeme pomoci jiným rozpoznat Boží povolání v jejich životě?

  1. Nehemjáš: jeho doba a poslání.

Hovoříme o době, kdy Bůh připravoval na návrat třetí skupinu lidí, která měla dobudovat město a jeho opevnění. Obnova chrámu byla dokončena. Po rostoucím odporu okolí práce ustaly. Návrat Izraelců považovali za ohrožení a snažili se zastavit jejich odhodlání pro obnovu Jeruzaléma.

Nehemjáš se dozvídá špatné zprávy. Chananí mu řekl: „Ti zbylí, kteří zůstali v krajině a nebyli zajati, jsou vystaveni veliké zlobě a potupě. Jeruzalémské hradby jsou pobořeny a brány zničeny ohněm.“ Nehemjáš sloužil jako královský číšník na hradě Šúšan. S Chananím mluvil na konci roku 445 př. Kr. asi 13 let po Ezdrášově návratu do Jeruzaléma. Lidé nebyli schopni Jeruzalém znovu vybudovat a nepřátelé zničili opevnění města. Král Artaxerxés po stížnostech obyvatel Samaří a ostatních oblastí Zaeufratí zakázal další práce na rekonstrukci Jeruzaléma. Nehemjáš poklekl před Bohem, modlil se a postil.  Jak reagujeme v případě špatných zpráv? Co patří mezi moje první reakce? 

Nehemjášova modlitba má charakteristickou chiastickou strukturu. Dala by se rozdělit následovně: A) Bože, jsi velký a milosrdný  B) Vyslechni mě C) Toto jsou naše hříchy D) Pamatuj na svá zaslíbení (   že nás rozptýlíš, když budeme nevěrní, ale také nás přivedeš zpět a obnovíš nás). C) Ty jsi nás vykoupil B) Vyslechni mě A) Bože, dej nám zdar a milost. Zatímco to první jsi už vykonal, nyní je čas udělat to druhé, protože se k tobě vracíme.

Nehemjášova rozmluva s králem. „Proč vypadáš tak ztrápeně? Bezpochyby se něčím trápíš.“  …  „Co si tedy přeješ?“ … „Jestliže to král uzná za vhodné … propusť mě do Judska, abych město znovu vystavěl.“ Nehemjáš byl královský číšník. Požíval vysoké důvěry panovníka, zastával vysokou pozici a měl ke králi blízko. O situaci v Judsku mluvil s králem v roce 444 př. Kr. Král pochopil Nehemjášovu prosbu a odpověděl na ni vstřícně. Nehemjáš byl pověřen funkcí místodržícího v Judsku.   

Vyslání  Nehemjáše. Nehemjáš obdržel od krále vojenský doprovod, doporučující listy a příkaz pro správce lesů, aby poskytl veškeré dřevo potřebné k vybudování městských hradeb a bran chrámové pevnosti. Sanbalata Chorónského a Tóbijáše toho amónského otroka popadla strašná zlost, že přišel někdo, komu jde o dobro synů Izraele. Násilníci se nikdy neradují, jestliže se daří těm, které zastrašují. Ozbrojený doprovod byl jasným znamením, že přijel splnit důležité poslání. Jeho příjezd vzbudil nevraživost pohanských kmenů žijících poblíž Jeruzaléma. Nejnebezpečnější z nich – Sanbalat, Tóbijáš a Gešem se snažili brzdit a mařit jeho práci.“ (OSU 239)

Nehemjášova příprava.  „Sami vidíte, jak zle jsme postiženi. … Pojďte a stavějme jeruzalémské hradby. Odpověděli: „Nuže, dejme se do stavby!“ Hospodin povolal Nehemjáše a poskytl mu všechno, co ke splnění svěřeného úkolu potřeboval. Nehemjáš si počínal opatrně a s modlitbou na rtech. Byl skutečně moudrým vůdcem. Nejprve nikomu nic neřekl, sám si celé město obhlédl, připravil konkrétní plány, přišel se slovy povzbuzení a pak přidal královo vyjádření. Je téměř zázrak, že Židé odpověděli na jeho výzvu kladně a rozhodli se stavět i přes očekávaný odpor.

Podněty k zamyšlení.  „Když se Nehemjáš modlil, rostla jeho odvaha a víra. … Následně se Nehemjáš rozhodl, že pokud se mu podaří získat králův souhlas a dostatek stavebního materiálu, pustí se do opravy jeruzalémských hradeb a posílí obranyschopnost Izraele. (OSU 236) 1.  Lidé povoláni Bohem opakovaně (téměř vždy) čelili velkému odporu a nepřátelství. 2.  Ezdráš ani Nehemjáš by v dané situaci ničeho bez pomoci krále (pohanské politické autority) nedosáhli. 3. Nehemiášova modlitba obsahovala podřízení, vyznání a odvolávání se na zaslíbení. 4. Vytrvalost je v životě důležitá.

  1. Ezdráš: jeho doba a poslání

Kýros  vydal v roce 538 př. Kr. dekret, který dával Božímu lidu svobodu a možnost vrátit se do své země a znovu vybudovat chrám. Je povzbuzující, když Boží lid jedná v souladu s tím, co chce Hospodin: Všichni, jejichž ducha probudil Bůh, se vydali na cestu, aby stavěli Hospodinův dům v Jeruzalémě. Ta nejlepší rozhodnutí a činy děláme motivováni poznáním toho, jaký Bůh je, co pro nás udělal a s jakou láskou pracuje ve prospěch svého lidu.

Boží slib se naplňuje: První návrat ze zajetí. Hospodin ovlivnil Kýra, aby umožnil návrat zajatců (1.skupina asi 50 tis. lidí), a to i s ukořistěnými bohoslužebnými nádobami. Judská země byla 70 let pustá. Daniel studiem proroctví zjistil, že nastal čas návratu. Dostal od Boha ujištění, že Bůh vysvobodí lid ze zajetí a povolá Vysvoboditele (Ježíše), který zemře za svůj lid a přinese spravedlnost.

Obnova Jeruzaléma: Události a králové. Znalost časového uspořádání událostí nám pomůže lépe pochopit poselství knih Ezdráš a Nehemjáš. Na perském trůnu se postupně vystřídali (1) Kýros II. „Velký“ (Cýrus) 559–530 př. Kr. V roce 537/536 př. Kr. se vrací 1. skupina navrátilců a začíná obnova chrámu. (2) Kambýsés II. 530–522 př. Kr.  (3) Dareios I. (Darius) 522–486 př. Kr. V r. 515 př. Kr. byl dokončen a zasvěcen chrám. (4) Xerxés I. (Achašvéroš, Asverus) 485–465 př. Kr. Za jeho vlády vznikl odpor vůči budování Jeruzaléma. (5) Artaxerxés I. 465–424 př. Kr. 457 př. Kr. – Ezdráš a 2. skupina navrátilců (začátek prorockého období 2300 let. 445/444 př. Kr. – Nehemjáš a 3. skupina navrátilců dokončila obnovu hradeb Jeruzaléma.

Ezdráš: Vůdce druhé vlny návratu z exilu. Ezdráš byl „zběhlý“ (zkušený) znalec zákona, což odkazuje na pohotový úsudek a schopnost vyhodnocovat informace. Byl bystrý, vynikal duchaplností a měl velké znalosti Božího zákona. Král jej vybral, aby přivedl skupinu Izraelců do Judska, protože měl vůdčí schopnosti.

Dekret krále Artaxerxa: Pobídka k obnově Jeruzaléma. Zde je stručný obsah dekretu: Artaxerxés vyzývá každého ochotného člověka, aby se vydal do Jeruzaléma. „Strážci pokladu měli Ezdrášovi poskytnout prostředky na stavbu města a chrámu. Pověřil Ezdráše, aby zařídil správné zachovávání Božího zákona, zákonů země a ustanovil právní systém. Král neuvěřil Bohu. Možno jen nechtěl  rozlítil Boha hněvem proti své říši. Bůh může pro uskutečnění své vůle použít i neobrácené lidi.

Kvalitní vzdělání: Vybavení ke službě.  Ezdráš bádal s upřímným srdcem v Hospodinově zákoně, jednal podle něho a vyučoval v Izraeli nařízením a právům. (Ezd 7,6.10) Zasvěcení Bohu a studium  ho připravilo na efektivnější a významnější službu Izraelcům. Měl kněžské i médo-perzské vzdělání. Hledal důvody, proč Bůh dovolil, aby byl zničen Jeruzalém a Židé odvedeni do zajetí. Snažil se probudit zájem o studium Písma, uchovat a rozmnožovat Bohem inspirované spisy. Usiloval poznat pravdu z jejího zdroje, kterým je Boží slovo a Hospodinův zákon. I Josef, Mojžíš a Daniel získali vzdělání v pohanském světě. To jim pomohlo v díle, pro které si je Bůh vyvolil. Vzdělání otevírá dveře novým možnostem.

Podněty k zamyšlení. „K provedení reformy v dnešní době je zapotřebí mužů, jako byli Ezdráš a Nehemjáš, kteří neomlouvají hřích, nebojí se zakročit proti bezpráví ani se nesnaží zakrývat zlo závojem falešné lásky. Přísnost k některým může totiž mnohým přinést spásu a milost. Díky takovému postoji si budou lidé moci uvědomit, že v tom, kdo se staví proti zlu, se projevuje Kristův Duch.“ (PK 675)

Jiří Moskala:  Evangelium podle Ezdráše a Nehemjáše

Úvod.

Ezdráš a Nehemjáš byli výjimeční, Bohu věrní, Písmu podřízení a Duchem svatým vedení vůdci, kteří z hloubi duše toužili, aby Boží lid prospíval a aby bylo Boží jméno vyvýšeno a znali je všichni lidé po celém světě. Trvalou změnu do našeho života přinést pouze studium Božího slova a proměňující moc Ducha svatého. Jakmile se rozhodneme nebo pokusíme dělat správné věci, objeví se překážky a protivenství. Dokonce i přátelé se mohou otevřeně nebo skrytě postavit proti nám a možná se nakonec i stát našimi nepřáteli. Není v lidských silách bojovat proti satanovi, protože zlo je mnohem silnější, než jsme my sami. Jen Bůh nás může dovést k vítězství, změnit naše myšlení a dát nám moc žít vyváženě. Hřích je vážná věc, která se šíří rychle a poměrně snadno. Největší výzvy nepřicházejí zvenčí, ale jsou výsledkem naší nevěrnosti Bohu a nepřijetím jeho vůle. Pro Boží církev je tou největší zkouškou věrnost Bohu a vytrvalé podřízení se Božím pokynům. Jediná síla, která může způsobit opravdovou změnu, přichází prostřednictvím poctivého zkoumání Písma, pochopení jeho principů a jejich přijetím za své vlastní. Klíčovými teologickými tématy těchto dvou knih jsou Boží prozřetelnost, věrnost a smlouva. Bůh povolal svůj lid z lhostejnosti k oživení a nápravě. „Duchovní obnova je totožná s tou, kterou bude nutné vykonat v závěru lidských dějin. Prostřednictvím zbytku věrných z Izraele chtěl Bůh na zemi uchovat povědomí o sobě. Oni byli strážci pravé bohoslužby, oni měli mezi sebou svaté proroky.“ (PK 677; OSU 256) Knihy Ezdráš a Nehemjáš jsou vzájemně propojeny a zabývají se důležitými změnami v životě Božího lidu. Při pozorném studiu obou knih můžeme objevit a rozpoznat úžasné Boží působení v dějinách a laskavost, s jakou vedl svůj lid.

 

 

 


Shrnutí úkolů sobotní školy 3.čtvrtletí 2019

autor Ján Petrovič

Úvod.  Ježíš řekl o důležitosti pomoci potřebným toto: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40). Služba potřebným se může a má stát mocným nástrojem hlásání evangelia.

  1. Bůh a stvoření.  Bůh stvořil dokonalý svět. Postupně je celé stvoření ničeno hříchem. Přesto je náš svět stále objektem Boží lásky. A nám dal úkol spolupracovat s ním při šíření jeho lásky a milosti. Jsme povoláni usilovat o dobro kolem nás. Máme Bohem danou odpovědnost jeden vůči druhému.

  2. Plán pro lepší svět. Nic nevystihuje Boží touhu obnovit zničený vztah s lidmi lépe, než dobrovolný, laskavý a pohostinný duch projevovaný ve vztahu k chudým. Desatero uvádí základní principy, podle kterých má žít celé lidstvo. Desátky a dary byly Božím ustanovením pro podporu Božího díla, kněží, svatyně, sirotků, vdov a cizinců.

  3. Sobota-den svobody. Sobota by se měla stát prostředkem požehnání pro druhé lidi. Mana byla důkazem Boží péče o každého člověka. Sobota je připomínkou vysvobození z otroctví, dnem rovnosti i dnem uzdravení. Dokonce i pro zemi byl každý sedmý rok určen mimořádný odpočinek.  „… Ten, kdo v sobotu přehlíží potřeby trpících, není bez viny. Bůh nechce, aby jeho stvoření, byť jen jednu hodinu, trpělo, pokud je možné mu v sobotu nebo v kterýkoli jiný den pomoci.“ (TV 128) 

  4. Milost a spravedlnost v Žalmech a Příslovích. Bůh slyší a vidí ty, kteří prožívají bolest a trápení. Každý máme v životě postavení, ve kterém můžeme ovlivňovat druhé lidí – v práci, ve škole, v rodině, v sousedství nebo ve sborovém společenství. Vždy bychom měli praktikovat a prosazovat milosrdenství a právo. Musíme odolávat pokušení jednat nepoctivě, bezcharakterně a sobecky. To jsou nástrahy, které číhají na každého člověka, kterému je svěřena odpovědnost rozhodovat o druhých.

  5. Volání proroků. „Toto praví Panovník Hospodin: Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce. Nedovolím jim už pást ovce, aby místo nich pásli sami sebe. Vysvobodím své ovce z jejich chřtánu, nebudou jim potravou. Ezechiel se zaměřuje na nedostatek péče o potřebné. Stát na straně pravdy je náročné a nebezpečné. Volání proroků, vyzývající k návratu k Bohu, v sobě zahrnovalo i výzvu k ukončení nespravedlnosti. 

  6. Uctívání Stvořitele. Nedílnou součástí pravého uctívání je usilovat o dobro druhých a o pozvednutí ponížených a zapomenutých. Kdyby lidé zůstali věrní Hospodinu, zachovali by si i zájem o lidi v nouzi. Cestou k uctívání Stvořitele je aktivní pomoc chudým. „Milosrdenství chci, a ne oběť.“ Právě takový život je nejlepším svědectvím o skutečném posvěcení se Bohu. Dílo evangelia se má šířit štědrostí a našimi skutky.

  7. Ježíš a lidé v nouzi. Ježíš ukázal, jaký je vlastně Bůh. Péče o tělesné a praktické potřeby byla nedílnou součástí péče o jejich duchovní potřeby. Co udělal nebo řekl, přineslo do života lidí okamžitou a opravdovou změnu. V evangeliích nás často oslovuje Ježíšovo laskavé a vlídné jednání, ale při vyčištění chrámu dokázal jednat stroze, přísně a energicky. Jeho smrt přišla jako následek nenávisti, závisti a nespravedlnosti. Prostřednictvím Ježíšova utrpení nám Bůh ukázal, že ví a rozumí tomu, co znamená být obětí zla a nespravedlnosti. Kristus přinesl takovou oběť proto, aby hříšníci mohli být zachráněni.

  8. Jednomu z mých nepatrných bratří. Nebeské království je realitou a i my můžeme být právě teď jeho součástí. Je to způsob života, který se řídí zcela jinými prioritami, hodnotami a zásadami, než podle jakých fungují všechny vládnoucí pozemské politické systémy. Kázání na hoře přináší přehled o podstatě Božího království. Aplikace těchto pravidel přinese praktickou změnu do života celého světa. Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. Službou potřebným, sloužíme vlastně Ježíši.

  9. Služba v novozákonní církvi. Pokyny, které dal Ježíš svým následovníkům, byly pokračováním díla, které začal. Nový typ společenství vyjádřil svou víru vzájemným dělením se o hmotné prostředky. Tabita konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. Pavel vyzýval věřící, aby pravidelně odkládali část příjmu, aby mohli rychle zorganizovat sbírku a doručit ji křesťanům v nouzi. Poskytnutí jídla a oblečení je mnohem užitečnější a je skutečným projevem opravdového zájmu o lidi.

  10. Život podle evangelia. Když si uvědomujeme hodnotu spasení, stále jasněji vidíme souvislost mezi jeho láskou vůči nám a zájmem o chudé a utlačované. Přijali jsme, abychom dávali. Egoizmus, předsudky, lhostejnost a bezohlednost – to vše tvoří podstatu zla, nespravedlnosti, chudoby a útlaku ve světě. Boží milost promění naše bytí a my budeme projevovat lásku druhým. „Musíme slyšet a odpovídat na volání trpícího lidstva bez ohledu na náboženské rozdíly… 

  11. Adventní naděje v praktickém životě. Ježíš vyslal učedníky hlásat evangelium a sloužit druhým. Naděje pomáhá proměňovat současnost. Svým jednáním přinášíme změnu, která je v souladu s naším očekáváním budoucího světa. V časech útlaku často zaznívá volání „Až dokdy?“. Náboženství často čelí kritice, že věřící směřuje pouze k lepšímu životu po vzkříšení. To je vede k tomu, že nepovažují za důležité pracovat pro blaho současné společnosti a přinášejí jen malý užitek. Pamatujme však na to, že veškeré dílo Bůh postaví před soud. Bůh setře slzy. Do té doby bychom měli udělat to, co jim můžeme nabídnout – povzbudivé slovo, teplý pokrm, lékařskou pomoc, oděv. Měli bychom pomáhat ochotně, obětavě a s láskou.

  12. Milovat milosrdenství. Mezi nejčastější projevy zla patří chudoba, násilí, útlak, vykořisťování, sobectví a chamtivost. Musíme se aktivně stavět proti tomuto zlu. Na čem záleží? Měli bychom uspořádat svůj žebříček hodnot a zaměřit se více na druhé a méně na sebe. Nebuďme pasivní a lhostejní. Soucitem, vzděláním či modlitbou můžeme pozitivně zasáhnout do života lidí v nouzi. Štědrost je důležitou a nedílnou součástí života křesťana. Šiřme kolem sebe pokoj. Násilné konflikty jsou častou příčinou utrpení. Otevřeme svá ústa za němého.

  13. Společenství služebníků. Když budeme spolupracovat, budeme pro lidi kolem nás mnohem větším požehnáním. První křesťané byli nositelé změny. Oslovovali i ty, kteří nepatřili do jejich společenství. Kázání evangelia a služba sociální pomoci jsou neoddělitelně spojeny. Jedním z nejlepších způsobů, jak oslovit druhé lidi, je sloužit jejich potřebám. Pokud součástí našeho snažení nebude opravdový zájem o lidi a jejich potřeby, pak evangelizace ztrácí svůj smysl. Spolupracujme s Bohem tak, že se budeme snažit zjistit a naplnit skutečné potřeby lidí a pro jejich naplnění využívat vše, co nám Bůh ve své milosti svěřil. Sborové společenství by mělo být místem, kde se každý cítí bezpečně. Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Cítíme povzbuzení a podporu v církevním společenství?


Podrobné shrnutí úkolů sobotní školy 3.čtvrtletí 2019

  1. Společenství služebníků

„Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.“ (Žd 10,23.24) Církev má potenciál organizovaného společenství věřících. Když spolupracujeme, můžeme být pro lidi kolem nás mnohem větším požehnáním. Měli bychom jednat jako Kristus, zajímat se o lidi.

 Nositelé změny. První křesťané vytvořili zvláštní společenství, založené na nových principech se silným sociálním rozměrem. Starali se o ty, kteří byli v nouzi. Oslovovali i ty, kteří nepatřili do jejich společenství. Když žijeme a chováme se způsobem, který je charakteristický pro Boží království, zpřítomňujeme věčnou nebeskou realitu jeho lásky a spravedlnosti v našich životech, v církvi a v životech těch, kterým sloužíme.

Láska, která slouží. Ti, kteří jsou Bohu skutečně věrní, „zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova“ (Zj 12,17; 14,12). Věrnost se zároveň projevuje i láskou k druhým lidem, která vede k obětavé službě.  Příkladem nám může být postava Mojžíše. Prospěch Božího lidu mu byl milejší než možnost, že by se sám stal otcem mocného národa.

Záchrana druhých. A žijte vzorně mezi pohany …(1Pt 2,12) Máme se zaměřit na sociální práci, nebo na hlásání evangelia? Když lépe porozumíme oběma konceptům, zjistíme, že kázání evangelia a služba pomoci jsou neoddělitelně spojeny. Spasitel se stýkal s lidmi jako ten, kdo chce jejich dobro. Projevoval jim soucit, sloužil jejich potřebám a získával si jejich důvěru. Pak je vyzval: ‚Následujte mne.‘ … Je třeba pomáhat chudým, pečovat o nemocné, utěšovat zarmoucené a pozůstalé, poučovat nevědomé a radit nezkušeným. Máme plakat s těmi, kdo pláčou, a radovat se s těmi, kdo se radují.“ (MH 143; ŽNP 67) Jedním z nejlepších způsobů, jak oslovit druhé lidi naším poselstvím, je sloužit jejich potřebám. Pokud součástí našeho snažení nebude opravdový zájem o lidi a jejich potřeby, pak evangelizace ztrácí svůj smysl. Evangelizace i touha po spravedlnosti vyvěrají z poznání Boží lásky k ztraceným, zlomeným a rozbolavělým lidem. Spolupracujme s Bohem tak, že se budeme snažit zjistit a naplnit skutečné potřeby lidí a pro jejich naplnění využívat vše, co nám Bůh ve své milosti svěřil.

Milost v církvi. Hodnoty spravedlnosti, milosti a lásky by měly určovat vše, co se odehrává uvnitř, určovat způsob, jakým činovníci církve vedou druhé, rozhodují a starají se i o ty „nepatrné“ ve společenství církve. Spravedlnost, milost a láska by měly ovlivňovat i řešení sporů, které se mezi námi občas objeví. Pokud nejsme schopni přistupovat spravedlivě a uctivě k vlastním členům, jak bychom to mohli zvládat ve vztahu k lidem, kteří nejsou členy našeho společenství? Církev by všude měla postupovat v duchu štědrosti a ohleduplnosti a bez jakýchkoliv náznaků nespravedlivého a nečestného zacházení. Sborové společenství by mělo být spolehlivým místem, kde každý člen usiluje udělat vše pro to, aby se zranitelní a bezbranní v církvi cítili bezpečně. Jak se spravedlnost, milost a láska projevují v chování členů sborového společenství? Jak se projevují ve tvém vlastním chování?

Vzájemné povzbuzování k lásce a dobrým skutkům. 24Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. 25Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. (Žd 10,24–25) Ježíš nevysílal učedníky samotné – a když se to občas stalo, brzy se spolu opět sešli, aby se podělili o vzájemné zkušenosti a obnovili svoji energii a odvahu. To je také důvod, proč jsme povoláni, abychom se navzájem povzbuzovali a inspirovali. Podněty k zamyšlení. Kdy jste se naposledy cítili povzbuzeni a podpořeni vaším církevním společenstvím?

  1. Milovat milosrdenství

Mezi nejčastější projevy zla patří chudoba, násilí, útlak, vykořisťování, sobectví a chamtivost. Musíme se aktivně stavět proti tomuto zlu – bez ohledu na to, jaké je to často těžké. Boží láska nás má vést k milosrdnému, vynalézavému a odvážnému jednání: „…abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ (Mi 6,8)

Na čem záleží? Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? … pít? …  oblékat? … Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. (Mt 6,31–33) Ježíš učil, že je „život víc než pokrm a tělo víc než oděv“. Měli bychom nově uspořádat svůj žebříček hodnot a zaměřit se více na druhé a méně na sebe. Věrný život znamená, že tváří v tvář zlu nebudeme pasivní a lhostejní.

Únava ze soucitu. Existuje množství způsobů, jak můžeme pozitivně zasáhnout do života lidí v nouzi. Soucit. Prvním krokem je citlivost k utrpení druhých. Vzdělání.  Je potřebné a důležité dozvědět se o konkrétních okolnostech co nejvíce, abychom navzdory nejlepším úmyslům pomoci nezpůsobili problémy. Modlitba – dříve, než se rozhodneme udělat něco „praktického“.  Očekávání. Měli bychom usilovat o to, abychom lidem poskytli možnosti a příležitosti, které by jinak neměli.

Štědrost. Ochotné, štědré a radostné dávání je důležitou a nedílnou součástí života křesťana. Štědrost je životní postoj, který se vyznačuje odvahou, velkomyslností a pochopením, ale v životě se často setkáváme s postoji zaměření se na sebe a snaze získat pro sebe co nejvíce. Pokud je naše víra opravdová, pak jsme ochotni žít více pro druhé. Víra nám pomáhá vidět lidi tak, jak je vidí Bůh, jejich dobro i zkaženost, silné stránky i slabosti. Život každodenně naplněný štědrostí je velmi důležitý. Potřebujeme se naučit oceňovat a podporovat ducha štědrosti ve všem, co děláme.

Šíření pokoje. Blaze těm, kdo působí pokoj, … (Mt 5,9) Násilné konflikty jsou častou příčinou utrpení. Existují i menší konflikty, které poznamenávají životy lidí v rodinách a společenstvích. Toužíme-li po spravedlnosti, nemůžeme přehlédnout pověření tvořit a šířit pokoj. V centru Ježíšova evangelia je smíření lidských bytostí s jejich Stvořitelem. Člověk, který žije v souladu s Bohem, získává nebeský pokoj a šíří ve svém okolí požehnaný vliv.

Hlas němých. Otevři svá ústa za němého … Šalomoun napsal, že je „čas mlčet a čas mluvit“ (Kaz 3,7). Není jednoduché najít správnou vyváženost mezi tím, kdy mluvit a kdy mlčet. Nebyli jsme až příliš často potichu, když měl zaznít náš hlas? Bůh prostřednictvím proroků a Bible pověřuje ženy a muže, aby se stali jeho hlasem. Ve stanovisku církve k chudobě ve světě se mimo jiné říká: „Adventisté sedmého dne věří, že kroky směřující ke zmírnění chudoby a s tím spojené nespravedlnosti jsou důležitou součástí společenské odpovědnosti křesťanů. Adventisté sedmého dne jako duchovní společenství obhajují spravedlnost pro chudé a otevírají ‚svá ústa za němého, za právo všech postižených‘ (Př 31,8) a staví se proti těm, kteří ‚nuzným odnímají možnost obhajoby‘ (Iz 10,2).

Podněty k zamyšlení. Marně bychom hledali mocnější pravdu než tu, která se projevuje ve skutcích milosrdenství vůči lidem, kteří potřebují naše porozumění a pomoc. „Neomezená láska k Bohu a vzájemná nesobecká láska člověka k člověku je nejlepším darem, který nám nebeský Otec může dát. Tato láska není jen chvilkovým vzplanutím, ale božskou zásadou, trvalou mocí. Dáme-li takové lásce prostor, náš život se stane příjemnějším a všude kolem sebe budeme šířit blahodárný vliv.

 

  1. Adventní naděje v praktickém životě

Ježíš představil Boží království jako realitu již v přítomnosti. Učedníky vyslal připomínat tuto skutečnost hlásáním evangelia a službou druhým. Měli zdarma dávat, tak jak zdarma dostali (Mt 10,5–8). Dokud se s nadějí díváme do budoucnosti, naděje nám pomáhá proměňovat současnost. Svým jednáním usilujeme přinášet změnu, která je v souladu s naším očekáváním budoucího světa.

 „Až dokdy?“ Bible opakovaně zaznamenává volání Božího lidu po Hospodinově zásahu. Nejčastěji žádost zaznívá v časech útlaku, nespravedlnosti či tragédie. V Bibli zároveň nacházíme množství příkladů, jak Bůh jednal, zachraňoval a současně mstil utlačovatelům. V Žalmech čteme, že bezbožným se daří a spravedliví jsou utlačováni. Boží lid bude vždy prožívat určitou míru frustrace z toho, kolik je na světě zla. „Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš. Úpím k tobě pro násilí, a ty nezachraňuješ.“ (Abk 1,2)  Jaké máme my zkušenosti s voláním k Bohu?

Naděje proměněná v činy. Náboženství často čelí kritice, že věřící odpoutává od reálného života v současnosti a směřuje je pouze k lepšímu životu po vzkříšení. To je vede k „posvěcenému úniku z reality“. Nepovažují za důležité pracovat pro blaho současné společnosti a světu nepřinášejí žádný nebo jen malý užitek. Existují smutné příklady mocných vládců, kteří chudé a utlačované nabádali, aby bez reptání přijímali svůj smutný osud.  Jaké jsou Ježíšovy pokyny pro náš život během čekání na jeho návrat? Naše víra a představa o budoucnosti výrazně ovlivňuje to, jak žijeme dnes. Zdravá důvěra v Boží zaslíbení a chápání budoucnosti našeho světa, by měla podstatně ovlivnit naši aktivitu v současnosti a měla by vést k bohatšímu a hlubšímu životu, který přináší pozitivní změny do života jiných lidí.

Naděje ve vzkříšení. Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i naše víra.  Křesťanská naděje na druhý Ježíšův příchod není jen zaměřením se na světlou budoucnost. Apoštol Pavel viděl ve vzkříšení klíčový prvek adventní naděje. Proč je pravda o vzkříšení tak významná? Svědectví o vzkříšeném Kristu změnilo první učedníky. Pustili se do díla, které postupně měnilo svět.

Naděje ve spravedlivý soud. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé. (Kaz 12,13.14) Pro každého člověka je těžké vyrovnat se s utrpením. Mnohem těžší je však snášet utrpení, jehož smyslu nerozumíme a okolí si ho nevšímá. Naděje na spravedlivý soud vychází z toho, čemu člověk věří o podstatě Boha. Boží soud je klíčovým prvkem nápravy světa.

Bůh setře slzy. Božím plánem je znovu stvořit náš svět a to v sobě zahrnuje i obnovu a uzdravení každého z nás. Do té doby bychom měli usilovat o to, abychom s Kristovou pomocí udělali svůj díl práce, ať už je jakkoli chabý a malý. Abychom ve svém okolí sloužili lidem, kteří potřebují právě to, co jim my můžeme nabídnout. Ať už je to cokoli – povzbudivé slovo, teplý pokrm, lékařská pomoc, poskytnutí oděvu nebo poradenství – měli bychom pomáhat ochotně, obětavě a s láskou, kterou Ježíš prokazoval lidem během svého života.

Podněty k zamyšlení. „Velký spor mezi dobrem a zlem skončil. Není už hříchu ani hříšníků. Celý vesmír je čistý. V celém nezměrném stvoření vládne soulad a štěstí. Od Boha, který všechno stvořil, proudí život, světlo a štěstí do všech stran nekonečného prostoru. Od nejmenšího atomu až po největší vesmírná tělesa, všechno živé i neživé v nezkalené kráse a dokonalé radosti hlásá, že Bůh je láska.“ (GC 678; VDV 437) Bůh nedovolí, aby zlo trvalo věčně. Úžasná naděje na Kristův příchod, o níž mluví Písmo, bude naplněna.

  1. Život podle evangelia

 „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Ef 2,8–10) Když uvažujeme o Božích přikázáních, požadavcích a pokynech, dostáváme se do pokušení, myslet si, že si svým jednáním můžeme zasloužit spasení. Na druhé straně, když si uvědomujeme hodnotu spasení, budeme stále jasněji vidět souvislost mezi jeho láskou vůči nám a zájmem o chudé a utlačované. Přijali jsme, abychom dávali.

  „Neboť Bůh tak miloval svět…“ Miluje ty, které máme rádi, a my z toho máme radost. Miluje i ty, kterým se snažíme předat evangelium, a toto poznání je pro nás často motivací evangelizace. Bůh však miluje i ty, v jejichž blízkosti se necítíme dobře, nebo i ty, které nemáme v lásce a které „nemusíme“. Otec v nebesích dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Mt 5,45)

Soucit a pokání. Je pochopitelné, že cítíme bolest, neklid, zármutek z tragického stavu světa i lidí kolem nás. Nářek v knize Žalmů a proroků, slzy a lítost Ježíše – to vše je přirozenou odezvou na stav světa, a především na situaci těch, kteří trpí pod vlivem zla na světě. Hřích narušil vztah mezi Bohem a jeho lidem a náš hřích ublížil jiným lidem. Egoizmus, chamtivost, lakota, předsudky, lhostejnost a bezohlednost – to vše tvoří podstatu zla, nespravedlnosti, chudoby a útlaku ve světě. Vyznání naší hříšnosti je prvním krokem nejen k pojmenování tohoto zla, ale také k tomu, abychom dovolili Boží lásce zaujmout v našich srdcích to správné místo:

Milost a dobré skutky. Milostí jste spaseni skrze víru. Je to dar Boží. (Ef 2,8–10) Boží milost projevená v Ježíšově oběti za hříchy světa otevírá cestu pro odpuštění a uzdravení. Bůh nás může použít jako své spolupracovníky ve snaze uzdravovat zranění a napravovat škody, které vznikly v životech druhých. Přestože zápasíme s pokušením egoizmu a chamtivosti, sebeobětavá a pokorná Boží milost nám nabízí nový způsob života a lásky, který promění naše bytí. A jak lépe reagovat na lásku, než tím, že budeme projevovat lásku druhým?

Naše společné lidství.  Ježíš se svou službou a učením zaměřoval na všechny lidi. Každého vítal s opravdovou vroucností a péčí. Pomoc bližním a práce ve prospěch druhých lidí tvořily podstatu chápání evangelia prvních křesťanů. Evangelium přineslo do jejich chápání Boží lásky obrovskou změnu. Boží láska zahrnuje každého a jako lidé máme stejný původ a stejné postavení před Bohem.

Věčné evangelium. Poselství tří andělů spojuje službu lidem v nouzi s vyjádřením naděje a varováním. Je adresované „každé rase, kmeni, jazyku i národu“.  Text Zjevení 14,7 v sobě spojuje v souvislosti s Božím pohledem na zlo, chudobu a útlak tři klíčové prvky: Soud (Bůh slyší volání lidí v nouzi), uctívání (proroci propojovali uctívání a péčí o chudé a nuzné) a stvoření (tvoříme velkou Boží rodinu, v jeho očích máme všichni obrovskou hodnotu).

Podněty k zamyšlení. Celý svět denně přijímá požehnání od Boha. Každá kapka deště, každý paprsek světla, který dopadne na naše nevděčné pokolení, každý lístek, každá květina a každý plod svědčí o Boží shovívavosti a o jeho velké lásce.“ „Musíme slyšet a odpovídat na volání trpícího lidstva bez ohledu na náboženské rozdíly… Všude kolem nás žijí lidé, kteří potřebují projevy soucitu a konkrétní pomoc. Evangelium mění vztahy a vede nás ke službě těm, kteří naši pomoc nejvíce potřebují. Jak najít správnou vyváženost mezi praktickou pomocí a zvěstováním evangelia? 

 

  1. Služba v novozákonní církvi

„Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ (Jk 1,27) Ježíšovo velké pověření (Mt 28,18–20) souvisí také s péčí o nuzné, trpící a o ty, kteří si nezvládnou pomoci sami. Pokyny, které dal Ježíš svým následovníkům, byly pokračováním díla, které začal.

 Nový typ společenství. Skupina věřících se velmi rychle rozrůstala a začala vytvářet nový typ společenství, které prakticky vyjádřilo svou víru vzájemným dělením se o hmotné prostředky. Společný finanční fond (Sk 4,34–5,2) byl určen k zajištění potřeb spoluvěřících i lidí mimo něj. Šlo o reálně fungující mechanizmus, který však měl i svá úskalí. Lze některé z principů aplikovat i dnes?

Služba a svědectví Tabity. Tabita konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. (Sk 9,36) Noví věřící navázali na učení a službu Ježíše. Brali velmi vážně jeho pokyny týkající se péče o lidi v nouzi. Život a služba Tabity ovlivnila lidi v jejím okolí. Zpráva o tom, že onemocněla, zemřela a nakonec byla zázračně vzkříšena, se rozšířila po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána.“ (Sk 9,42)

Dávání jako způsob služby. Po svém obrácení se apoštol Pavel ujal služby nést evangelium pohanskému světu. Rozvíjel vizi křesťanského společenství, které mělo vroucně přijímat všechny věřící. Pavel vyzývá čtenáře, aby jejich dávání nebylo náhodné. Měli si pravidelně odkládat část příjmu, aby mohli rychle zorganizovat sbírku a doručit ji jeruzalémským křesťanům v nouzi.

Pavlův návod na život naplněný láskou. „Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. (Ř 12,9–11) Pavel se zaměřil na praktický návod k životu naplněnému láskou, založenému na Boží milosti a lásce zjevené v Ježíši: „Vybízím vás, bratří, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Ř 12,1) Dávání máme dělat zodpovědně, s nadšením, vytrvale a s láskou. Máme šířit klid a přemáhat zlo dobrem (Ř 12,20.21).

Jakub „Spravedlivý“. Toto pojmenování odkazuje na moudrého představitele církve, který uměl zaujmout správný postoj k lidem, na které jiní zapomínali nebo je utlačovali. Epištola se zaměřuje na praktickou zbožnost a vyzdvihuje důležitost moudrého života Božích následovníků. Jakub ukazuje, že pokud někomu přejeme dobré a dokonce Boží požehnání, nijak mu to nepomůže.  Poskytnutí jídla a oblečení je mnohem užitečnější a je skutečným projevem opravdového zájmu o lidi.

Podněty k zamyšlení. „Spasitel obětoval svůj vzácný život proto, aby založil církev, která bude schopna potěšovat lidi v zármutku a pomáhat jim v pokušení. Společenství věřících může být chudé, bez vzdělání a neznámé, a přesto může v rodinách, sousedství, v církvi i v ‚dalekých krajích‘ vykonat v Kristově moci dílo, jehož význam bude sahat až do věčnosti.“ (DA 640; TV 410) „Nesobecká štědrost naplňovala ranou církev velikou radostí; věřící totiž věděli, že svým úsilím přispívají ke zvěstování evangelia lidem, kteří dosud žijí ve tmě. Boží milost nepřijali nadarmo. Štědrost mohli projevovat jedině díky posvěcení Duchem svatým. Pro věřící i nevěřící to byl zázrak Boží milosti.“ (AA 344; PNL 197.198) Jak a v čem by se naše sborové společenství mohlo stát podobnějším prvokřesťanské církvi? Jak můžeme povzbudit ostatní? Celosvětová církev adventistů sedmého dne používá principy pro rozdělování darů mezi různé části světa. Systém přerozdělení zdrojů přináší svůj užitek. Raná církev byla novým typem společenství, ve kterém se jednotlivci podíleli na pomoci těm, kteří se ocitli v nouzi.

  1. Jednomu z mých nepatrných bratří

„Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘“ (Mt 25,40) Ježíšova slova obracejí naši pozornost k spravedlnosti, laskavosti a milosrdenství.  Nebeské království je realitou a i my můžeme být právě teď jeho součástí. Je to způsob života, který se řídí zcela jinými prioritami, hodnotami a zásadami, než podle jakých fungují všechny vládnoucí pozemské politické systémy.

Kázání na hoře – úvod. Kázání na hoře Chu-Ža-Ti-La-Mi-Či-Po-Pre je Ježíšovým nejdelším kázáním. Přináší přehled o podstatě Božího království, o rozpoznání chudoby, o spravedlnosti, pokoře, milosrdenství, čistotě srdce a o pokoji, které byli ztělesněním podceňovaných hodnot jeho království. Aplikace těchto pravidel přinese praktickou změnu do života celého světa. Praktická odpovědnost a vliv věřících je zdůrazněn Ježíšovou výzvou, aby byli solí a světlem světa (Mt 5,13–16).

Překonávání zla dobrem. „Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, … protože nebeský Otec dává slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. (Mt 5,38–48) Ježíš většinou mluvil k obyčejným lidem, kterým se v té době žilo poměrně obtížně. Když je Ježíš učil, zaměřoval se na to, aby jim navzdory komplikovaným okolnostem nabídl lepší život naplněný sebeúctou a odvahou. Ježíš shrnul „celý zákon a proroky“ do principu: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ (Mt 7,12)

Milosrdný Samařan. Jeden člověk … padl do rukou lupičů … kněz i levita se mu vyhli … Samařan, byl hnut soucitem a postaral se o něho. (L 10,30–37) Lidé často přemýšlejí o tom, jak  vymezit pojem „bližní“ z Lv.19,18. Ježíš usiloval o to, aby jeho učedníci prokazovali lásku a dobré skutky všem. Dokonce nepřátelům. Místo teoretické odpovědi dal Ježíš zákoníkovi praktickou radu: Jdi a buď ty sám bližním každému, kdo potřebuje tvou pomoc (L 10,36.37).

Boháč a Lazar. V době, kdy neexistovaly sociální dávky, veřejné nemocnice nebo charitativní organizace, bylo běžné, že lidé s vážným zdravotním problémem žebrali u domů bohatých. Očekávalo se, že zámožní budou štědří, aby zmírnili utrpení chudých. V podobenství O boháči a Lazarovi zůstal boháč k potřebám svého trpícího bratra sobecky lhostejný. To ho stálo obrovskou cenu s přesahem do věčnosti.

Nepatrní bratři.  „Pane, kdy jsme tě viděli …  40Král odpoví a řekne jim: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,37–40) Ježíšův výrok, že službou potřebným, sloužíme vlastně jemu, by měl změnit naše vztahy a postoje. Představ si, že bys měl možnost pozvat Ježíše na oběd nebo ho navštívit v nemocnici či ve vězení.

Podněty k zamyšlení. „Kristus boří dělicí zeď, sebelásku, národnostní předsudky a učí lásce k celé lidské rodině. Povznáší lidi nad úzký obzor vytvořený sobectvím; ruší územní hranice a uměle vytvořené rozdíly ve společnosti. Nedělá rozdíl mezi blízkými a cizinci, přáteli a nepřáteli. Učí nás, abychom v každém člověku, který potřebuje naši pomoc, viděli svého bližního a na svět se dívali jako na své působiště.“ (MB 42; MON 30) Falešné je každé náboženství, které ve svých důsledcích vede lidi, aby se nestarali o to, co člověk pociťuje, čím trpí, co zakouší, aby si málo vážili druhých, za něž Kristus zemřel. Zrazujeme Krista, když nedbáme na volání chudých, trpících a hříšných. Křesťanství má ve světě tak malý vliv, protože se lidé jen hlásí ke Kristovu jménu, ale svým životem ho zapírají. Takové jednání Kristovo jméno zneucťuje.“ (MB 136.137; MON 79) 

  1. Ježíš a lidé v nouzi

 Jedním z důvodů Ježíšova vtělení bylo ukázat nám, jaký je vlastně Bůh. Uskutečnil to různě – učením, obětí a způsobem života, jakým jednal s obyčejnými lidmi. Co udělal nebo řekl, přineslo do života lidí okamžitou a opravdovou změnu. Náboženští vůdci však vnímali Ježíše jako hrozbu. Za vše hovoří jejich ohavný čin nespravedlnosti a krutosti, když dali Ježíše zatknout, křivě ho obvinili, nespravedlivě soudili a nakonec ho ukřižovali. Na Ježíšově smrti se naplno projevila hrůzostrašná podstata zla. Ale díky vzkříšení Ježíš ukázal vítězství života, dobra a spasení.

Mariin chvalozpěv. Marie si jen před několika dny vyslechla slova anděla Gabriela. Anděl jí řekl, že se stane matkou Ježíše, který bude Synem Nejvyššího. Marie doslova překypovala údivem, vědomím prožívaného zázraku a vděčností Bohu. Uvědomovala si, že Bůh jedná v jejím životě, zároveň jí však bylo jasné, že tyto události mají mimořádný vliv i na celý národ a na všechny lidi. Marie chápala, že Bůh je nejen mocný a hodný chvály, ale že je také milostivý a mimořádně ho zajímá osud prostých, utlačovaných a chudých.

Ježíšovo poslání. Péče o tělesné a praktické potřeby lidí byla pro Ježíše a jeho učedníky nedílnou součástí péče o jejich duchovní potřeby. Jejich služba měla odrážet a potvrzovat hodnoty a principy Ježíšovy služby a království, do kterého lidi zval.

Ježíšovy zázraky dokazovaly jeho moc. Neměly být žádným divadlem ani atrakcí. Hlavním Ježíšovým cílem bylo přinést lidem spasení. Zázraky byly i vyjádřením jeho soucitu s trpícími. Dělal vše pro to, aby pomohl lidem, s nimiž přišel do kontaktu, a pozvedl je.

Vyčištění chrámu. V evangeliích nás často oslovuje Ježíšovo laskavé a vlídné jednání, jeho péče o nemocné, o děti a ztracené. Proto nás mohou zaskočit příběhy, v nichž Ježíš jedná stroze, přísně a energicky. Očištění chrámu je příběh naplněný silnými emocemi, mocnými činy a horlivostí. Ježíši evidentně velmi leželo na srdci, jakým způsobem je chrám využíván. Co můžeme jako členové církve udělat pro to, aby se naše místní sbory nikdy nestaly místem, které by potřebovalo stejně radikální zásah, jako chrám v Ježíšových dnech? 

 

Kristův kříž. Bůh v Ježíši Kristu prožil to nejhorší z lidské krutosti, bezohlednosti a nespravedlnosti přes veškerou milost a dobrotu, kterou Ježíš během svého života a své služby prokazoval. Jeho smrt přišla jako následek nenávisti, závisti a nespravedlnosti. Prostřednictvím Ježíšova utrpení nám Bůh ukázal, že ví a rozumí tomu, co znamená být obětí zla a nespravedlnosti.

Podněty k zamyšlení. „Bůh dává ve svém slovu jednoznačný důkaz, že potrestá přestupníky zákona. Ti, kdo si namlouvají, že Bůh je příliš milosrdný, než aby uplatnil spravedlnost vůči hříšníkům, by se měli podívat na golgotský kříž. Smrt bezhříšného Božího Syna dosvědčuje, že ‚mzdou hříchu je smrt‘, že každé přestoupení Božího zákona přináší spravedlivou odplatu. Kristus přinesl takovou oběť proto, aby hříšníci mohli být zachráněni. Každý, kdo odmítá draze vykoupené odpuštění, musí sám nést vinu a trest za své přestoupení.“ (GC 539.540; VDV 352)  Ježíš nikdy nehlásal politické reformy, kterými by se uskutečnilo „království“, o němž mluvil. Dějiny jsou plné smutných příběhů lidí, kteří jednali násilně a působili utrpení. Často své činy omlouvali snahou pomoci utlačovaným a ponižovaným. Konečný výsledek nezřídka spočíval v tom, že jednu skupinu způsobující útlak nahradila nějaká jiná skupina. 

  1. Uctívání Stvořitele

„Zdalipak půst, který já si přeji, není …“ (Iz 58,6.7) Proroci konkrétně a adresně vyjadřovali hněv a zármutek nad nespravedlivým jednáním Božího lidu. Výroky proroků o spravedlnosti a bezpráví zazněly v kontextu pokynů se správným uctíváním Boha. Pravé uctívání není omezeno na náboženský rituál. Nedílnou součástí pravého uctívání je usilovat o dobro druhých a o pozvednutí ponížených a zapomenutých.

Modlářství a útlak. Izraelci se zavázali, „‚Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.‘  Je neuvěřitelné, jak rychle se odvrátili k uctívání modly. Uprostřed volání k reformaci a oživení zaznívaly i výzvy k lepšímu zacházení s chudými, potřebnými a bezmocnými. Uctívání model ovlivnilo jejich postoje v sociální oblasti. Kdyby zůstali věrní Hospodinu, zachovali by si i zájem o lidi v nouzi.

Pohnutky uctívání. Pro uctívání Hospodina existuje několik důvodů, jako např. kdo je Bůh a co udělal. Mezi Boží vlastnosti patří jeho dobrota, spravedlnost a milosrdenství. Boží činy se stávaly motivací pro jednání lidí. Boží spravedlnost vidíme v jeho čestném, nestranném a spravedlivém jednání ve prospěch jeho lidu, všech chudých a utlačovaných. Jak vnímáme vlastní motivaci k uctívání Boha?

Nesprávná bohoslužba. „Nenávidím vaše … Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok. (Am 5,21–24) Nejlepší snahy o náboženskou reformu nestačily na to, aby prostřednictvím rituálů přehlušili pláč a křik chudých a utlačovaných. Hospodin zavrhuje náš způsob uctívání.  Hospodin „nemůže ani vystát“ slavnostní shromáždění. „Nechce slyšet“ oslavné písně. Odvrací všechny své smysly – nenávidí, nechce cítit, ochutnat, poslouchat, dívat se. Všechno, co dělají ve jménu náboženství, je mu odporné. Dá se něčím získat Boží přízeň a odpuštění? NE! O co tedy Bohu opravdu jde? Hospodin žádá „jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Mi 6,8).

Cesta k uctívání. „Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému … (Iz 58,5–8) Proroci poukazují na to, že aktivní pomoc chudým, utlačovaným a lidem v nouzi je důležitou a nedílnou součástí bohoslužby. Hospodin ve svých slovech kritizuje chování horlivých, nábožensky orientovaných lidí. Měli by se pokusit o zcela jiný typ bohoslužby – o službu. Uctívání Boha by nemělo být zaměřeno jen dovnitř člověka (nebo společenství), ale mělo by přinést požehnání všem kolem. Hospodin jako odpověď na takovou formu bohoslužby dá své mimořádné požehnání.

Milosrdenství a věrnost. „Milosrdenství chci, a ne oběť.“ (Mt 9,13; citováno z Oz 6,6) Ježíšův život byl naplněn péčí a službou. Jeho vztah k druhým, zázraky uzdravení, způsob komunikace a jeho podobenství, to vše ukazovalo a přesvědčovalo, že právě takový život je nejlepším svědectvím o skutečném posvěcení se Bohu. Náboženské úkony a dodržování pravidel nejsou samy o sobě špatné, ale v žádném případě nesmí bránit tomu, abychom s druhými lidmi zacházeli spravedlivě a čestně.

Podněty k zamyšlení. „Dostala jsem pokyn, abych obrátila pozornost našich lidí na 58. kapitolu Izajáše. Čtěte ji pozorně a pochopte, jaký způsob služby přinese do sborů život. Dílo evangelia se má šířit dvěma způsoby – štědrostí a našimi skutky. Když potkáte trpící duši, která potřebuje pomoc, pomozte jí. Když najdete hladové, nasyťte je. Tak budete jednat v souladu s Kristovou službou. Pánovo svaté dílo spočívalo ve skutcích laskavosti a štědrosti. Ať jsou všichni věřící povzbuzeni, aby měli i oni účast na takovém díle.“ (WM 29) Součástí opravdového uctívání, o které Bohu jde, je péče o chudé a nuzné a snaha pracovat proti útlaku a nespravedlnosti.

  1. Volání proroků

„Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ (Mi 6,8) Poselství proroků mělo Boží lid navrátit zpět k Hospodinu a vést lidi k pokání.

 Volání po spravedlnosti. Lid odmítl Samuela uposlechnout. Prohlásili: „Nikoli. Ať je nad námi král!“ (1S 8,19.) Netrvalo dlouho a David a Šalomoun zneužili svou moc. Proroci vyzývali, abychom žili a jednali spravedlivě. „Děsivé skutečnosti, jsou i dnes součástí našeho světa. … Nespravedlivé skutky nás málokdy znepokojí, pobouří nebo vyburcují ke konkrétnímu jednání. Proroci nám pomáhají vidět nespravedlnost a utrpení pohledem Božích očí naplněných slzami. Jejich horlivost je výzvou spolupracovat s Bohem na zmírnění bolesti kolem nás.

Ámos začal popisem zločinů okolních národů a pak vyhlásil soud nad Judou. Obyvatelé severního království tleskali. Pak se věnuje hříchům Izraele – modlářství, nespravedlnosti a opakovanému úpadku. Ámos se nevyjadřuje diplomaticky. Jeho varování jsou naplněna naléhavými prosbami, aby se lidé vrátili zpět k Bohu. Součástí pokání měla být i obnova jejich smyslu pro spravedlnost a péče o chudé mezi nimi. Konec proroctví se soustřeďuje na obnovu Božího lidu a láskyplný vzkaz o odpuštění a naději.“ (PK 283; OSU 111) Za jakých okolností bychom měli být připraveni hlásat nepopulární a nepříjemné poselství o nápravě nespravedlnosti? 

Micheáš  vyjadřuje Boží hněv a smutek nad zlem, kterého se Boží lid dopouští. Bůh se o svůj lid zajímá. Varování přicházela proto, že Bůh svůj lid miloval. Když jiní profitují z nespravedlnosti, vysmívají se milosrdenství a pyšně dávají na odiv své ego, pak spravedlivé jednání, milosrdenství a chození s Bohem vyžaduje odvahu a vytrvalost. Když jednáme podle Boží vůle, Bůh jde s námi.

Ezechiel. „Toto praví Panovník Hospodin: Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce. Nedovolím jim už pást ovce, aby místo nich pásli sami sebe. Vysvobodím své ovce z jejich chřtánu, nebudou jim potravou. Ezechiel se zaměřuje na nedostatek péče o potřebné. Po pádu Jeruzaléma a odvedení zajatců do Babylona se zaměřuje na Boží zaslíbení obnovy. Bůh je Bohem, který nabízí druhou příležitost. Druhé šance dává i těm, kteří udělali velmi špatné rozhodnutí.    

Izajáš. Hospodin se postavil, povede spor … Slova Izajáše jsou ostrou kritikou poměrů v Božím lidu, varováním před blížícím se soudem. Zároveň nabízejí naději podmíněnou návratem k Bohu a změnou života. V jeho slovech zaznívá pocit zármutku nad zástupem lidí, kterým bylo ublíženo, nad ztrátami, které prožil národ, a nad soudem, který na něj brzy dopadne. Zároveň nabízí naději na to, co pro ně Bůh chce v budoucnosti udělat. Proto by měli usilovat hledat Hospodina hned, protože obnovený vztah s Bohem přinese také pokání nad jejich hříchy a změní i způsob, jak se chovají k druhým lidem. „Právo je úplně potlačeno, spravedlnost stojí v dáli, pravda klopýtá, a co je správné, nemůže vstoupit“ (Iz 59,14). Velká pozornost se ale soustřeďuje na oznamování příchodu Mesiáše, který s konečnou platností obnoví Boží vládu na zemi, přinese spravedlnost, milosrdenství a obnovu.

Podněty k zamyšlení. „Oni však toho, kdo trestá v bráně, nenávidí, pravdomluvný se jim hnusí.‘ (Am 5,10)“  (PK 282; OSU 110)Když byl Izajáš povolán, moc se mu do plnění svěřeného úkolu nechtělo. Věděl, že se setká se silným odporem.“ (PK 306.307; OSU 118) Stát na straně pravdy je náročné a nebezpečné.  Volání proroků, vyzývající k návratu k Bohu, v sobě zahrnovalo i výzvu k ukončení nespravedlnosti. 

  1. Milost a spravedlnost v Žalmech a Příslovích

„Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu…“ (Ž 82,3.4) Písmo jasně svědčí, že Bůh ví o nespravedlnosti a snaží se ji zmírnit. Kéž nás studium inspiruje k tomu, abychom byli aktivnějšími v uspokojování potřeb chudých, utlačovaných a slabých.

 Žalmy – písně naděje pro utlačované. Bůh slyší a vidí ty, kteří prožívají bolest a trápení, kteří sice vložili svou důvěru v Boha, ale nevidí, že by se děla spravedlnost. Ujištění o Boží dobrotě, spravedlnosti a moci se může ztrácet ve zkušenosti nespravedlnosti a útlaku – v reakci na napětí naděje a víry v zaslíbení o Boží dobrotě a spravedlivém soudu. Zlo a nespravedlnost možná nyní vypadají jako vítězové, ale Bůh bude soudit hříšníky a nespravedlivé a potrestá je. Ti, kteří prožili ústrky a stali se oběťmi hříšného chování druhých lidí, budou nakonec obnoveni a uzdraveni. V žalmech můžeme najít naději pro utlačované, pro ty, kteří prožívají utrpení a zklamání právě dnes.

 „Bože, povstaň, rozsuď zemi…!“ „Dlouho ještě chcete soudit proti právu, stranit svévolníkům? Často se stává, že se nelišíme od ostatních lidí. Předním představitelům šlo mnohdy jen o vlastní prospěch. Bez možnosti domoci se spravedlnosti u soudu byli obyčejní lidé zneužíváni. Nebeská spravedlnost je měřítkem, kterým bude posuzována pozemská spravedlnost.  Pokud pozemské soudy zůstanou hluché a nezastanou se chudých a utlačovaných, Bůh nebude mlčet. Boha znepokojují i nespravedliví soudci a chce, aby se rozhodli pro lepší způsob života. Co uděláme, aby vítězilo dobro, spravedlnost a pravda? 

Královské sliby. Nesmí přebývat v mém domě, kdo záludně jedná. Kdo proradně mluví, na oči mi nesmí. (Ž 101,5–7) Žalm 101 je napsán z pohledu krále. Na začátku své vlády slíbil, že bude spravedlivým vládcem. Každý máme v životě postavení, ve kterém můžeme ovlivňovat druhé lidí – v práci, ve škole, v rodině, v sousedství nebo ve sborovém společenství. Vždy bychom měli praktikovat a prosazovat milosrdenství a právo. Musíme odolávat pokušení jednat nepoctivě, bezcharakterně a sobecky. To jsou nástrahy, které číhají na každého člověka, kterému je svěřena odpovědnost rozhodovat o druhých.

Chození s Bohem. Bůh na tomto světě neustále jedná – soudí, sytí, vysvobozuje, uzdravuje, pomáhá, ochraňuje a stará se a my jsme přizváni spolupracovat s ním. Jeho činnost je zaměřena na lidi, kteří pomoc potřebují. Když se snažíme bojovat proti chudobě, útlaku a nemocem, potom ve skutečnosti spolupracujeme s Bohem a pomáháme mu naplňovat jeho cíle.

Přísloví – projevy milosrdenství. V knize Přísloví nacházíme úvahy a poznámky týkající se různého způsobu chování (lenost/pilnost; spravedlnost/ničemnost; útisk/pomoc). Bohu na nás záleží. Dvojí závaží nebo odsouzení poctivého se Hospodinu přímo hnusí. Dalším důležitým tématem knihy Přísloví je slušnost a čestné jednání v obchodě, podnikání, vládnutí a prosazování spravedlnosti.

  1. Sobota – den svobody

 „A řekl jim: ‚Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ (Mk 2,27) Sobota je projevem toho, že jsme byli stvořeni do vztahu s Bohem a s ostatními lidmi. Jak bychom měli sobotu zachovávat? Co v sobotu dělat nesmíme nebo bychom neměli? Pokud „pamatujeme na sobotní den“, bude nás to měnit každý den v týdnu. Sobota se může stát prostředkem požehnání pro druhé lidi.

Mana pro každého. Hospodin přikázal: Nasbírejte si každý, kolik potřebujete k jídlu. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Během čtyřiceti let se s železnou pravidelností opakovaly viditelné důkazy Boží péče o celé společenství. Izraelci se měli z každodenního daru many naučit, že Bůh dává dostatek pro každého člověka. Stejný princip bychom si měli osvojit i my. Vezměme jen tolik, kolik potřebujeme, a o nadbytek buďme připraveni se rozdělit s ostatními. Pak bude mít každý dost a o každého bude postaráno. Vyjadřujeme tím důvěru, že i další den přinese dostatek.

Poselství soboty.  V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. (Ex 20,11) Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi … Dnes je mnoho (jinak svobodných) lidí duchovně zotročeno obrovským množstvím falešných božstev a potřebují si připomínat, že pravý Bůh je Stvořitel. Sobota je pro takové připomínání velmi důležitá. Zachovávání soboty má vést k obnově vztahu mezi Bohem a jeho lidem: „Dal jsem jim také své dny odpočinku, aby byly znamením mezi mnou a jimi, aby věděli, že já, Hospodin, je posvěcuji.“ (Ez 20,12)

Den rovnosti. Pamatuj na den odpočinku … Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani … ani tvůj služebník ani tvůj host.  V přikázání o sobotě je zaměření na druhé. Důraz klade na nejslabší členy společnosti (děti, otroci, zvířata, cizinci). Přikázání se zaměřuje na to, aby sobota byla dnem radosti a užitku pro všechny. Ve světle soboty jsme si všichni rovni. Zaměstnavatel nemá právo vyžadovat od zaměstnanců práci v sobotu. Bůh zve každého člověka, aby slavil sobotu mimo rámec každodenních povinností. Týká se to i cizinců, kteří nesdílejí naše náboženské přesvědčení. 

Den uzdravení. Otázali se Ježíše: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat?“ Sobota měla být požehnáním pro všechny. Skutečným smyslem soboty bylo vysvobození a odpočinek. „Proto je dovoleno v sobotu činit dobře.“ V sobotu jsme osvobozeni od každodenních povinností. To nám umožňuje, abychom se v sobotu zaměřili na druhé.

Sobotní odpočinek pro zemi zahrnoval mimořádný odpočinek každý sedmý rok. Jubilejní rok se konal každý padesátý rok. Zemědělská půda ležela jeden rok ladem. Moudrost takového jednání je v zemědělství obecně známá. Otroci měli být sedmý rok osvobozeni. Nezaplacené dluhy měly být na konci sedmiletého období zrušeny. To vše bylo projevem důvěry v Boha, že úroda z předchozího roku a to, co se samo urodí na polích, jim bude stačit na živobytí. Zachovávání soboty v dnešní době by mělo být duchovní zkušeností, která změní a ovlivní celý náš život.

„… Ten, kdo v sobotu přehlíží potřeby trpících, není bez viny. Bůh nechce, aby jeho stvoření, byť jen jednu hodinu, trpělo, pokud je možné mu v sobotu nebo v kterýkoli jiný den pomoci.“ (TV 128)  Vnímáme zachovávání soboty jako projev důvěry Bohu? Prožili jste zkušenost podobnou „maně“, když Bůh mimořádným způsobem zasáhl nebo vám požehnal v odpovědi na vaši důvěru v něho? Jak bychom se mohli podělit o požehnání ze soboty s těmi, kdo sobotu nesvětí?

  1. Plán pro lepší svět

Bůh vždy nacházel lidi, se kterými mohl navázat blízký vztah. V jejich příbězích vidíme Boží touhu obnovit zničený vztah s lidmi. Předávat skrze ně požehnání dalším. Mělo být uskutečněno prostřednictvím Izraele. Formoval jejich život tak, aby mohli být požehnáním pro ostatní národy. Podobné principy jsou součástí života věřících v současnosti.

Bůh slyšel a viděl útlak Izraelců v Egyptě. Čtyři století čekání v rozvíjejícím se útlaku a otroctví bylo velmi dlouhým obdobím. Pak se Bůh zjevil Mojžíšovi s poselstvím, že slyšel jejich volání o pomoc, viděl jejich útlak a ví o jejich utrpení – a rozhodně mu to není jedno. Bůh jim naplánoval lepší místo k životu, ale i to, aby neodešli z Egypta jako chudáci, s prázdnou. Bůh se rozhodl vybudovat z bývalých otroků životaschopnou a prosperující společnost, vzor pro okolní národy. A požehnání se mělo přenést na celý svět.

Desatero bychom mohli vnímat jako Ústavu. Po krátké „preambuli“, že Bůh vysvobozuje svůj lid, uvádí základní principy, podle kterých má žít celý národ. Principy, jak mohou lidé co nejlépe naplňovat svou lásku k Bohu a k sobě navzájem. Přestože jsou jednotlivá přikázání Desatera stručná, např. „Nezabiješ“  vyjadřuje a shrnuje „všechny nespravedlivé činy, jejichž záměrem je zkrátit život“, a také „sobecké přehlížení péče o potřebné“. (PP 308). Přestoupení zákona se můžeme dopustit i svými myšlenkami, špatnými pohnutkami nebo dokonce nevykonáním toho, o čem víme, že bychom udělat měli (Mt 5,21–30). Představ si společnost, v níž by se každé přikázání Desatera bralo vážně.

Nebudeš utlačovat hosta, ani vdovu a sirotka…  Hospodin ustanovil slavnost Paschy jako připomínku minulých událostí a jako příležitost vždy nanovo prožít a vyprávět příběh vysvobození. Zanedlouho Mojžíš obdržel od Hospodina další nařízení, např. jak mají správně zacházet s otroky, principy pro spravedlivé jednání soudů. Další zákony se zaměřovaly na ochranu nejzranitelnějších členů společenství a na cizince. Nebylo přípustné je využívat či zneužívat, měli právo na důstojný život.

Desátek byl Božím ustanovením pro podporu levijců, protože neobdrželi svůj podíl v zaslíbené zemi. Naše církev převzala desátkový systém a používá ho na podporu duchovních a na misii. Z biblických textů ale vyplývá, že ve starozákonní době Izraelité odevzdávali více než ¼  příjmu na podporu Božího díla, kněží, svatyně, sirotků, vdov a cizinců. Tzv. druhý desátek tvořil fond pro charitativní účely a pohostinnost.

Bůh věděl, jak důležité bude po vstupu Izraele do Kanaánu vlastnictví půdy. Proto byla pod vedením Jozua přidělena jednotlivým kmenům určitá část zaslíbené země. Časem okolnosti ovlivnily rozdělení půdy a soustředily ji do rukou několika lidí. Špatná rozhodnutí a neúspěch způsobily, že někteří lidé dali část půdy jako zástavu, nebo ji dokonce museli prodat, aby přežili. Aby dané rodiny navždy nepřišly o majetek, nebylo možné půdu prodat natrvalo, ale jen do nejbližšího „milostivého léta“. V tomto roce (případně mohla být odkoupena kdykoliv dříve) se pak mělo vlastnictví půdy vrátit rodině, jíž půda původně patřila. (Lv 25,14.17). Boží směrnice měly zajistit sociální rovnost. Sobotní a jubilejní rok do velké míry napravily to, co se pokazilo.

 „Nic nevystihuje zákony dané Mojžíšem lépe než dobrovolný, laskavý a pohostinný duch projevovaný ve vztahu k chudým. Tyto předpisy podporovaly vznešeného ducha štědrosti. Všechno, co uděláme ve prospěch druhých, se odrazí v požehnání pro nás.“ (PP 530-535, NUD 257-260)

 

  1. Bůh a stvoření

Bůh prožíval žal, když potom, co stvořil náš svět a daroval lidem život, viděl, jak je celé jeho stvoření postupně ničeno hříchem? Přesto je náš svět stále objektem Boží lásky. Nejenže začal uskutečňovat plán vykoupení a znovustvoření světa, ale dal i nám, jako svým následovníkům, úkol spolupracovat s ním při naplňování tohoto velkého plánu a při šíření této milosti.

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem. Bůh byl v procesu stvoření velmi blízce přítomný – a to především v souvislosti se stvořením prvního člověka. Každá část stvoření je v nějakém vztahu ke zbytku stvoření. Lidé jsou stvořeni do vztahů – s Bohem, se sebou navzájem a také se vším, co bylo stvořeno.

Bůh stvořil dokonalý svět. Všechno, co učinil, bylo velmi dobré. Bylo v něm vše potřebné pro to, aby život prosperoval a vzkvétal. Také Ježíš používal příklady z přírody pro popsání Boží dobroty a péče. Své posluchače tím vedl k závislosti na Bohu a k vděčnosti za jeho dary.

Bůh uložil člověku, aby se staral o stvořenou zemi. Celá planeta byla místem hojnosti, stvořeným tak, aby zde vzkvétal život a aby se z něho lidské bytosti těšily. Během dějin lidé často zneužívali zemi a „škodili ji“. Původním plánem pro svět bylo, že bude stálým zdrojem života, požehnání a krásy pro všechny lidské bytosti. Tato odpovědnost by měla ovlivňovat náš každodenní život?

Bůh dal Adamovi a Evě výjimečný dar – svobodu se rozhodnout. Bůh připustil možnost, aby se lidé rozhodli neposlechnout. Sledoval tím vztah s lidmi založený na lásce a svobodné vůli. Na scénu však vstoupil ničitel, který chtěl rozvrátit dobrý a dokonalý svět stvořený Bohem. Rozhodl se k tomuto záměru zneužít lidské bytosti. Pokušení spočívalo ve zpochybnění Boží dobroty. Špatné rozhodnutí přineslo napětí a zkázu do jejich vztahu ke všemu, co bylo Bohem stvořeno.

Realita hříchu způsobila, že život se stal těžším a komplikovanějším pro zbytek stvoření. Následky hříchu jsou skutečné – ovlivňují celé lidstvo. Hřích poznamenal životy rodin a způsobil, že si jako lidé velmi často vůbec nerozumíme. Problémy máme i ve vztahu k přírodě a světu, ve kterém žijeme. Přestože zápasíme s hříchem a jeho vlivem na naše životy, jsme povoláni usilovat o dobro kolem nás.

Následky hříchu se začaly velmi rychle projevovat a rozšiřovat v celé lidské rodině. Žárlivost, závist, nepochopení a hněv postupně rostly, až vyústily v první vraždu. Když se Bůh ptal Kaina na jeho hřích, odpověděl ironicky: „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9) „Ano, přesně tak, jsi strážcem svého bratra.“ Ať se nám to líbí nebo ne, máme Bohem danou odpovědnost nejen vůči Bohu, ale i jeden vůči druhému (Mt 22,37–39). To je základní motivací pro to, abychom pečovali o druhé a projevovali zájem o ty, kteří v životě nemají takové štěstí jako my. 

„Kdyby lidé plnili své povinnosti jako věrní správci Božích věcí, nebylo by hladu, utrpení způsobeného bídou, nebyli by nazí a potřební. Nevěrnost lidí je příčinou mnoha utrpení, které lidstvo prožívá. … Bůh ustanovil lidi za správce, proto není odpovědný za trápení, chudobu, nahotu, bídu a nouzi lidstva.“ (WM 16)

 

Úvod „Jednomu z mých nepatrných bratří…“

Ježíš hovořil o důležitosti pomoci hladovým, nemocným, nahým a vězněným. „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40) Jinými slovy máme naplňovat potřeby lidí v nouzi. Projevovat jim soucit, sloužit jejich potřebám a získávat si jejich důvěru. Pak je vyzvat: ‚Následujte Krista. Služba potřebným se může a má stát mocným nástrojem hlásání evangelia. Toto čtvrtletí se soustředíme na studium toho, co Boží slovo říká (a je toho hodně) o našem povolání sloužit trpícím kolem nás. „Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.“ (Mt 10,8)