Archiv pro Únor, 2017

Pětadvacátý únor je některým z nás povědomý. Kolem tohoto data se v ulicích třepotaly  rudé vlajky, svítily stejně zbarvené hvězdy a oprýskané fasády zdobila duchaplná hesla o konečném vítězství pracujícího lidu. Vsetínskému náměstí vévodil Kléma Gottwald osvícený s hůry. Tedy, z půdy vedle stojící Pančavy. Zdálo se, že Den znárodnění je nepohnutelný a jeho důsledky předem dané. Samozřejmě, na věčné časy a nikdy jinak!

Na šedesáté deváté výročí zapomenutého Vítězného února se na meziříčském nádraží schází devatero poutníků. Míří do černého. Tedy do oblasti, která byla touto barvou vyšrafována na nástěnce někdejší  Večerní university marx-leninismu. Znamenalo to jediné. Sídlí tu nejtemnější náboženští tmáři, na které je nutno si náležitě posvítit! Jedeme tedy do Lidečka a jeho okolí.

Sotva opustíme hornolidečské vlakové nádraží, jsme směrováni k Betlému. Ten si ale necháme na jindy. Má se nacházet v moderně pojatém místním kostele a podle všeho už dobré dva roky přitahuje pozornost vánočně naladěných návštěvníků.

Žlutá značka začíná mírně stoupat nad obec. V nohou máme sotva jeden ušlapaný kilometr a už jsme vybízeni k prvnímu zastavení. Přítomná mláďata však tentokrát nemají nárok. Relaxační zařízení je určeno jen patřičně vyzrálým ročníkům. Jeho bohulibých služeb proto využívají jen ti nejzchátralejší.

Ve větších či menších rozestupech vystoupáme na temeno oblého návrší. Jeden Betlém jsme záměrně minuli, ale tento prostě nejde vynechat. Potkáváme tu Marii se známým dítětem v náručí. Švitorka, autorka ekumenických výšlapů, a tím pádem naše Matka představená, je radostí bez sebe. Na svoji „Maminečku“ nedá dopustit.  Kdykoliv na ni narazí, nápadně omládne. Ať už se na jednu z nejvýraznějších biblických osobností díváme jakkoliv, jedno je jasné. Díky tajemnému spojení Mariina těla s neuchopitelným Duchem Svatým přišel na svět ten, v jehož jménu jsme dnes vyrazili k výšinám. V dobré víře, že se i v tomto případě řídíme jejím nesmazatelným odkazem “ Staň se podle vůle Páně…“

Součástí neobvyklého náhorního areálu je rovněž zajímavě pojatá připomínka těch, kteří odešli. Nám, co se i dnes hlásíme k náboženským tmářům, tu problikává jiskřička naděje. Od Betléma se můžeme posunout ke Golgotě. Ke vztyčenému kříži, jako poslední kotvě trčící k temnému nebi. A především nahlédnout do prázdného hrobu. A probudit se do překvapivého velikonočního rána s modrou oblohou a klenbou nekonečna. Kam se na něj hrabe únor, jakkoli vítězný!?

Jsme na Valašsku, a k němu už odedávna patří stáda a stádečka pasoucích se  ovcí. Dost dobře teď nejde nevzpomenout na nejznámější ze všech žalmů. A také na zaznamenanou prorockou vizi o jednom ovčinci a jednom pastýři. Malá ochutnávka se nám právě nabízí. Jak se ukazuje, není to vůbec špatné. Některé to s těmi ohrádkami už příliš nebaví.

Pokud někdo tvrdí, že předjaří je nezajímavé až protivné, nemusí mít vždycky pravdu. Stačí se jen trochu porozhlédnut. Mizí sníh a pukají ledy. Nemůže za to však žádný z lidí. Poručit větru a dešti, potažmo mrazu a slunci bylo sice jedním ze závazků zmíněných narudlých věrozvěstů, jeho splnění se však natěšené lidstvo nedočkalo. Naštěstí! A tak se můžeme dodneška obdivovat namrzlým plátkům i barevným ledopádům. Doufejme, že k nim do večera dorazíme.

Ten kříž na kraji lesa tu stával odnepaměti.  Stačí od něj seběhnout do údolí, a jsme  v rodišti známého Štěpána Trochty. Díky jeho vztahu k Ukřižovanému si pobyl tři roky v koncentráku a pětkrát tolik v lágrech komunistů. Selezián, skaut a pozdější kardinál zemřel v roce 1974 poté, co jej normalizační soudruzi podrobili nevybíravému výslechu. Bylo mu devětašedesát. Přesně tolik, jako dnes Vítěznému únoru. Po něm neštěkne ani pes, zatímco mučedník Štěpán  si, byť osmnáct let po své smrti, vysloužil od prezidenta Havla Řád Tomáše G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Co je to však proti přízni  Zmrtvýchvstalého?

Správně vidíme jen srdcem, tvrdí jedna známá postava od známého spisovatele. Je nádherné právě s takovými sdílet naše běžné i životní cesty. Všimnou si toho, co většina nevidí. Švitorka k nim bezesporu náleží. Už na minulém výšlapu si povšimla kamenného srdíčka. Bere to jako neklamné znamení, že kráčíme v harmonii s vůlí Nejvyššího.

Na obzoru se konečně objevuje silueta nejvýše položené obce na Valašsku, která se uvelebila na sedm set metrů vysokém kopčisku. Pulčín je součástí Francovy Lhoty. Právě odtud pro některé z nás vloni startovala šestidenní cyklistická Túr de Fránc končící až v dalekém jihočeském Františkově.

Do vesnice na hoře ležící však dnes žádný bicyklista nepáchne. Parkoviště je přecpané pohodlnějšími přibližovadly všech možných tuzemských, případně jiných poznávacích značek. Brzo k nim přibudou i auta našich souputníků, kteří zvolili variantu B. Béčka by měla dosvištět každou chvíli, takže rychle do hospody u Wilíka, kde bychom mohli doplnit cestou poztrácené kalorie.

Vstup do restauračního zařízení je impozantní. Vypadá to na cílenou výzdobu ke vzpomínaným slavným únorovým dnům. Gottwald, Lenin, Stalin a další velikáni dějin tu však po zásluze visí už dobré čtvrtstoletí. Na věčné časy budou připomínat rozkošnou éru pokroku, míru a vlády všeho rádoby pracujícího lidu.

V dalších komnatách jsou vystaveny jiné šelmy. Divočáci, vlci, lišáci a další obyvatelé zdejších hvozdů se nechali stáhnout z kůže, aby tu v jejich přítomnosti vyhládlým lidským smrtelníkům lépe zachutnalo. Neporoučíme si kančí kýty ani jezevčí guláš, ale obyčejnou kyselici, či nefalšovaný vývar z fazolí. Někteří to ještě jistí borůvkovými knedlíky na domácím tvarohu. Nebyl to záměr, ale zasedli jsme k tomu nejsprávnějšímu stolu. Jeho číslo je totožné s počtem poutníků v naší skupině. Ten se vyšplhal k baťovské devítce.

Nájezd béček je sice nekoordinovaný, zato početně výrazný. Pokud připočítáme i Dana, který se tu vydal kázat slovo života přímo z církevního pohřbu, potom celkový počet zúčastněných duší sahá až k úctyhodné dvacítce. Ta se pak v rozličných vlnách vydává na pochod ke zmiňovaným Pulčínským ledopádům.

K několika ledo-pádům však dochází ještě na cestě ke jmenované přírodní atrakci. Dokonale zmrzlá pěšina pocukrovaná jemnou vrstvou včerejšího sněhu je natolik zrádná, že jen málokterý jedinec se na ní udrží v trvale vzpřímeném stavu. Někteří, přesněji řečeno některé, si na pozadí, případně jiných lokalitách svých tělesných schránek odnáší více či méně výrazné suvenýry. Přestože je v tuto chvíli mazaně zakrývají různobarevnými textilními vrstvami, stejně všechny co nevidět nápadně zmodrají.

Konečně se dostáváme k místu dotyčnému. Doklouzali jsme k tak zvanému Propadlému hradu, který si ve zlatých dobách českého trampingu pronajala zlínská osada Ancona. Pamatujeme doby, kdy tu hořely večerní ohně, zněly tóny kytar a vonělo nefalšované kamarádství. O ledopádech věděli jen ti, kteří tu dávali dobrou noc, Tedy, lišky a trampové. Ony tu bydlely a my sem chodívali pěšky z lidečskékého nádraží.

Doby se změnily. Informační technologie, televizi nevyjímaje,  sem přilákaly davy. Navzdory hrozivě klouzajícímu podloží se tu baculatí strýčkové, vychrtlé anorektičky, namakaní borci, barokní tchýně  i bledí intelektuálové snaží zblízka či zdáli zahlédnout vyhlášený zázrak. Objevuje se takřka každým rokem a může za něj voda, mráz a zvláštní sněžná řasa, která umělecké dílo probarvuje do žlutohněda.

Přestože rozhraní února a března je nejvíce doporučovaným datem návštěvy, letošní trefa není zrovna nejpřesnější. Díky dvěma teplým týdnům ubylo mohutnosti i krásy. Ledopády se začínají kvapně převtělovat v pouhá torza. Je v tom i cosi poučného. Chceme-li zamrzlé tvary odstranit lidskou silou, málokdy se to podaří. Když přijde na scénu sluníčko, dějí se zázraky. Ledy tají a vzduch začíná vonět po jaru.

Veškerá dvacetihlavá pospolitost se poté přesunuje k nedalekému skalnímu městu. Přezdívá se mu Izby. V těchto pískovcových komnatách se v sedmnáctém století scházeli tehdejší totalitou pronásledovaní  evangelíci. Nechodili sem, samozřejmě, na výlet. Příslušníci pobělohorské Jednoty bratrské tu přicházeli naslouchat Božímu slovu a přijímat Večeři Páně. Samozřejmě tajně, většinou v noci. Napovídají tomu dosud dochované názvy některých míst či skalních útvarů jako Českobratrský stůl, Propadlý kostel, Kazatelna či Bratrský sbor.

Co se to stalo, že potomci těch, kteří tu kdysi ve velkém strachu zalézali do slují, se právě v těchto místech scházejí s potomky jejich pronásledovatelů? Věhlasní církevní historici, jakož i nejrůznější odborníci na Boží vůli mohou docházet k různým odpovědím. Na jednom se možná přece jenom shodnou. Že i na valašské hory začalo dotírat jarní sluníčko. A ledy, jakkoli mocné, začaly roztávat.

Jeden ze zázraků duchovního jara se právě odehrává mezi chladnými pulčínskými stěnami. Švitorka hrábne do strun a ozvěna roznáší do okolí nejnádhernější zprávu. Ovce, které přeskočily z různých ohrádek, zpívají  o darované lásce a o přátelství. A také o společné touze vstoupit do Božích nádvoří. O chválení svatého jména a přebývání v Jeho hlubinách…

Dan otevírá Knihu knih. Stejnou, kterou jeho prapředkové museli rafinovaně ukrývat. Ve skalních slujích je teď po několika staletích opět slyšet Boží zvěst. Tentokrát se jedná o přímá Ježíšova slova. O druhé míli, o dobrořečení pronásledovatelům, dokonce o něčem tak nepředstavitelném, jako je milování nepřátel. Právě tady je možno najít platformu k řešení prakticky všech světových problémů. Posluchač si po takových slovech může vystačit s racionální odpovědí, že je to jednoduše nemožné. Anebo také odpovědět s Marií: „Staň se podle vůle Páně“. Ve kterém případě lze asi dojít k zázraku?

Pulčínské skály, navyklé na romantické písně trampů, jsou nuceny se opět zaposlouchat do dávno zapomenutého žánru. O vyvyšování zatím nepřekonaného jména. Nad tímto dnem, nad každým člověkem, nade vším stvořením. A také odrážet k nebi upřímně vyslovovaná slova díků, tichých chval i pokorných proseb soustředěných modlitebníků.

Skalní bohoslužba současných učedníků nemůže končit jinak než modlitbou společnou. Držíme se za ruce a jednohlasně vyznáváme totéž, co někdejší Ježíšovi nejbližší. Kromě touhy po zajištění chleba vezdejšího i přání, ať se stane podle Jeho vůle. A ať nám všem odpustí naše viny. Tak, jako jsme odpustili našim viníkům. V této chvíli a v tomto prostředí to zní naprosto autenticky.

Pomalu se šeří. Extrémně akční teta Iva si i na dnešní výlet přichystala soutěžní překvapení. Předčítá právnickou mluvou přetlumočená přísloví. Obecný člověk se nestačí divit, jak ti školení advokáti dokážou věci zamotat. Vrátit jejich sdělení do roviny selského rozumu, to je dát jim původní znění, dá občas i docela zabrat. Je to k nevíře, ale veškeré zauzlované výplody odtažitých intelektuálů jsou nakonec úspěšně přetlumočeny. Účastníci, bez ohledu na výkon, věk, pohlaví, natož církevní příslušnost jsou poté náležitě odměněni. Něčím sladkým na zub a něčím užitečným pro život.

Zpáteční cesta kopíruje červenou značku k Pulčínu. Díky vyčnívajícím kořenům, velkým šutrům a především šikovně ukrytým ledovým zbytkům se v některých případech jedná o záležitost přenáramně napínavou. Jistý Pavel to jistí sklouznutím na pozadí, jiní při překonávání atraktivních pasáží zaměstnávají veškeré končetiny, další volí vzájemnou spolupráci. Důležitá je skutečnost, že i finálová část výšlapu se odehrává bez výraznějších ztrát na zdraví a hlavně náladě putujících.

V doprovodu Švitorky zdoláváme poslední ledové stoupání. Z jejich švitořivých úst se k tmavnoucí obloze vznáší polohlasná modlitba. Za pochodu děkuje štědrému nebi za nečekaně krásné počasí. Za tolik nádherných lidí, kteří se zúčastnili. Za Dana a jeho nezapomenutelnou promluvu. A hlavně za zřetelnou přítomnost Toho, kterého jsme na výšlap pozvali.

Západní obzor avizuje závěr nevšedního dne. Poslední paprsky loučícího se slunce vybízí ke ztišení. Jedna z nejstarších účastnic dnešního výletu se zasněně dívá k dálavám a pološeptem recituje poetické, v duši uložené vyznání jednoho z nejznámějších českých básníků. O zemi krásné, zemi milované. Nemáme důvod se k ní v duchu nepřipojit.

Mineme novou 100dolu na pulčínské Stodolní ulici a za chvíli už vplujeme do postávajícího davu před Williho trampskou hospodou. Někteří by ještě poseděli, většinu to však láká k opuštěným domácím krbům. Ať tak či tak, první ekuvýšlap letošního roku se začíná vrývat do paměti. A pokud se někomu vryje i pod kůži, o účastníky příštího výletu je předem postaráno.

Hlavně však, jak stojí psáno, staň se podle vůle Páně! A když je dnes výročí Vítězného února, dodejme se soudruhy, A NIKDY JINAK!! Amen!!!

Jsme tu dobře? Nebo jsme se nějakým kouzlem ocitli v Jizerských horách? Tak by se mohli ptát ti, kdo dorazili na dnešní bohoslužbu. Ne, jste tady správně. Ten úspěšný běžkař se startovním číslem, medailí a hůlkami je náš bratr Miloš Mroček, který se zúčastnil Jizerské padesátky a všechny překvapil svým úžasným výkonem. Miloši – jsi borec!

Vedení sobotní školy se ujal Petr Chára a provedl nás krásným tématem „Duch svatý a duchovní dary“.

Duchovní dary dostáváme prostřednictvím Ducha svatého, abychom budovali Kristovo tělo a dosáhli plnosti v Kristu. Duchovních darů je velké množství, mají různé významy a věřící mají rozličná obdarování. Věřící nemají všechny dary. Bůh ve své svrchovanosti uděluje věřícím různé dary – podle své vůle. Dostáváme je proto, abychom mohli sloužit druhým a budovat Kristovo tělo – církev. Bůh nám je dává, abychom se mohli podílet na šíření evangelia. V kontexu duchovních darů se v Písmu často mluví o lásce. Duchovní dary jsou vlastně dary milosti – tedy dary lásky.

Duchovní dary  – charismata – rozděluje a uděluje sám Bůh. Nemůžeme si je zasloužit svým postavením, svojí důležitostí či reputací, vzděláním ani duchovním výkonem. Duchovní dary není možno ztotožnit s přirozenými schopnostmi, které člověk může rozvíjet pomocí vzdělávání a učení. Duch svatý dává věřícím mimořádné dary, aby mohli být požehnáním pro jiné křesťany, pro ty, kteří v Boha nevěří, ale také při budování církve. Člověk by měl v modlitbě pokorně odevzdat své schopnosti do služby Bohu. Duchovní dary nepotřebujeme druhým závidět. Taková závist by byla projevem nevděčnosti vůči Bohu a zpochybňováním jeho moudrosti při rozdělování darů.

Je smutné, když jsou Boží dary, které mají podporovat a budovat jednotu církve, zneužívány k tomu, aby byl vyvýšen nějaký jedinec. Pak získávají konkrétní lidé v církvi neoprávněný obdiv a postavení. To pak vede k nejednotě, tříštění a rozkolům. S udělováním duchovních darů nám Duch svatý svěřuje i konkrétní službu, která s darem souvisí.

Někteří křesťané jsou přesvědčeni, že duchovní dary, které jsou zmiňovány v Novém zákoně, jsou omezeny jen na období Ježíšova působení a život apoštolů. Tvrdí, že tyto mimořádné duchovní dary se v církvi nevyskytovaly po smrti prvních učedníků. Ano, nastane čas, kdy duchovní dary pominou. Ale stane se to až tehdy, když přijde dokonalost – už nebudeme pozorovat duchovní skutečnosti jakoby v zrcadle, již nebudou tajemstvím, ale Ježíše uvidíme tváří v tvář při jeho druhém příchodu. Protože  má církev poslání připravovat svět na druhý Kristův příchod, Bůh dá  věřícím prostředky, aby mohli tento úkol splnit. Dary Ducha svatého však nikdy nebudou důležitější než Bible – Boží slovo. A nikdy ji nebudou nahrazovat. Je potřeba prověřovat a zkoušet, zda je všechno v souladu s Písmem a zda oslavují Ježíše jako Pána. Bůh dává církvi dar rozlišování duchů, aby mohla setrvat v pravdě a jednotě a aby mohla chránit své členy před falešnými proroky a před svodem falešných znamení a zázraků. Abychom uměli správně zhodnotit to, co se okolo nás odehrává, potřebujeme zralost, poznání a věrnost Božímu slovu.

Sobotní školku dětí vedal Iva Burešová. Děti se zamýšlely nad těžkostmi, které provázely Izraelce při stavbě chrámu. Lekce je měla naučit, že  Bůh je s námi tehdy, když máme radost, ale i tehdy, když jsme znechucení. Těžkosti a překážky nemají být výmluvy, abychom přestali uctívat Boha. Uctíváme Boha i v těžkostech; chválíme ho za to, že na naše problémy má jistě připravené řešení.

Slovíčko před kázáním mluvilo o chlapci, který měl za úkol za každou hádku zatlouct hřebík do plotu. Když se naučil ovládat, za každý zvládnutý den bez hádky jeden hřebík z plotu vytáhl. Plot už ale nebyl jako dřív. Byl plný děr. Slovní rána je stejně bolestivá jako ta tělesná. „Kdykoli jednáš se svými přáteli, pamatuj na plot a hřebíky. Na nic už nečekej a ukaž svým přátelům, jakou pro tebe mají hodnotu. A hlavně jim odpusť všechny díry, které zanechali ve tvém plotě.“

Kázáním nám posloužil bratr Pavel Kostečka. Zamýšlel se nad částí Desatera – „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující.“ Přepis kázání najdete v archivu.

Jaro, které klepalo uprostřed pracovního týdne na dveře, se někam vytratilo a Valašsko opět zasypal sníh. Inu – co Pán Bůh řídí – dobře řídí. Přece jen – máme teprve únor.

Sobotní škola měla téma Duch svatý a ovoce Ducha. Tento námět nás oslovil, diskuze se rychle rozproudila. Učitelkou nám byla Anička Petrovičová.

„Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.“ Ga5, 22.23. Působení Ducha je přirovnáváno k ovoci, protože stejně jako zdravý strom poznáme podle toho, jaké dává ovoce, člověka poznáme podle toho, jaké ovoce Ducha nese. Toto ovoce je důkazem, zda v nás žije Ježíš Kristus. Nejde však o něco, co bychom dokázali vyprodukovat vlastním úsilím, ani ho nedostáváme odněkud zvenčí.  Když nás Duch svatý přivádí ke Kristu prostřednictvím Božího slova, Ježíšovy vlastnosti se začínají projevovat v našich životech. Pokud jsme napojeni na Krista jako ratolesti na vinný kmen, pokud je Kristus součástí našich myšlenek, projeví se to na našich činech a můžeme nést ovoce. Náš charakter se začne proměňovat a bude odrážet charakter Ježíše Krista ve všem, o čem uvažujeme, o čem mluvíme a co děláme. Duch svatý nám dá sílu žít vítězně a rozvíjet ctnosti, které jsou charakteristické pro Boží děti.

Prvním a nejdůležitějším projevem Ducha svatého je láska, protože Bůh je láska. Přichází jako výsledek našeho přebývání v Kristu a Kristova přebývání v nás. Tato láska je ušlechtilá a nezasloužená. Má moc měnit člověka, vede hříšníka k pokání, probouzí v něm touhu po něčem lepším, má moc sjednocovat. Láska je tmelem, který spojuje všechno ovoce Ducha do jednoho celku a dává hodnověrnost tomu, co děláme.

Radost – není zaměřena na pozemské skutečnost. Zaměřuje se na Boha a jeho dílo v nás. Není ovlivněna vnějšími okolnostmi a působí v nás, i když prožíváme smutné chvíle.

Pokoj – pokoj v nás vede k pokojem naplněným vztahům s jinými lidmi. Nebudeme hašteřiví, nesnášenliví, hádaví, pomstychtiví.

Trpělivost – ochota snášet lidi i okolnosti, s nimiž jsme konfrontováni. Trpěliví můžeme být jen když se zaměřujeme na cíle, jež mají z pohledu věčnosti skutečnou hodnotu.

Laskavost – Bůh se k nám sklání navzdory našim chybám a nedostatkům a chová se jako milující otec. Stejně bychom se měli chovat my k jiným lidem.

Dobrota – je láska, která koná. Zahrnuje dobré skutky a činy, projevuje se praktickými projevy lásky.

Věrnost – je důvěryhodnost našeho charakteru a spolehlivost. Věrní dělají, co slíbili.

Tichost a mírnost – neznamená slabost. Pokorní lidé nejsou divocí, hašteřiví a sobecky agresivní. Pokoru charakterizuje duch laskavé služby.

Sebeovládání – střídmost a sebeovládání nesouvisí jen s jídlem a pitím, ale s každou oblastí života.

„Ovoce Ducha je laskavá a milující povaha, pozitivní přístup k životu, klidná mysl a mírné vystupování, trpělivost, která překonává problematické okolnosti, soucitné pochopení a ohleduplná pomoc, velkorysé posuzování a shovívavost, oddanost a spolehlivost za všech okolností, pokora, která zapomíná na sebe a raduje se z druhých, postoj sebeovládání. Takový charakter je ovocem Ducha. Vše spočívá ve slovu ovoce. Nemůžeme ho dosáhnout úsilím, ale přebýváním, nemusíme žít s obavami, ale v důvěře, nejde o skutky, ale o víru.“

Sobotní školku vedla Zdeňka Pimková. Děti si připomněly návrat izraelitů do Jeruzaléma z Persie, kde vybudovali nový chrám. Zamýšlely se nad tím, zda znají někoho, kdo pomáhá v jiném městě stavět modlitebnu a jak ony pomáhají „budovat“ svůj sbor, svou církev. Za úkol měly nakreslit slavnost stánků, což se jim zdařilo. Také opakování další části biblické časové osy stihly.

Slovíčko před kázáním nám připomnělo, že ne všude na světě žijí lidé v takovém pokoji a náboženské svobodě, jako my. V některých zemích je stále víra důvodem k uvěznění nebo popravě. Iva Burešová dětem trochu osvětlila, jak se žije ve vzdálené zemi jménem Severní Korea. Příběh věřícího chlapce, který se tajně sešel s misionářem a místo o peníze a jídlo pro svou hladovou rodinu poprosil o předání desátku, křest, službu Večeře Páně a novou Bibli, nás dojal.

Prožili jsme modlitební týden, ve kterém jsme se zamýšleli nad manželství, rodinou a vztahy mezi lidmi. Kázání Pavla Pimka bylo jakýmsi shrnutím toho tématu. Přepis kázání najdete v archivu.

Řada dětských úsměvů nás přivítala dnes po příchodu do modlitebny. Naše děti prožily páteční schůzku pathfinderu a společnou noc ve sborové místnosti a podle jiskřiček v jejich očích si to užily.

Bohoslužbu jsme zahájili po písni a modlitbě sdílením našich prožitků z minulého týdne. Nepotkávají nás jen dobré věci, někdy se musíme vyrovnat i s událostmi, ze kterých je nám smutno. V týdnu zemřela sestra Mária Petrovičová, kterou jsme všichni znali. Syn Jenda nám přinesl báseň, kterou jeho maminka napsala v roce 2010 vykreslující její pohled na život, víru a vše, co má v našem pozemském životě smysl. Přednesla nám ji sestra Jana Jančová. Mnohé z nás pohnula k slzám.

Sobotní školou s názvem „Duch svatý a život křesťana“ nás provedl Miloš Mroček. Úkol tohoto týdne se zamýšlel nad jedním z důležitých témat Bible – nad svatostí – Boží, naší. Boží láska a Boží svatost jsou neoddělitelné a jsou základem Boží přirozenosti. Svatost popisuje čistotu a dokonalost Boží přirozenosti. Bůh je dokonalý, bez poskvrny a zosobňuje dobro. Iz6,3. – „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů“.

Čím více se přiblížíme Ježíši Kristu, tím více si začneme uvědomovat své vlastní nedostatky a chyby. Začneme se srovnávat s dokonalým Ježíšem Kristem. Vynikne naše sobectví a naše nedokonalost. Zároveň to bude doklad, že satanovy lživé názory ztrácejí nad námi moc, že nás vede Boží Duch, a Boží Duch vede k životu. Svatost bychom mohli shrnout jako „podobnost Kristu“. Znamená to, že žijeme jako jeho děti v láskou naplněné poslušnosti a odevzdání se. O svatost musíme prosit v modlitbách. Svatosti Boží se nikdy nemůžeme rovnat, nikdy jí nedosáhneme. Ale musíme usilovat s Boží pomocí o postupnou změnu svého charakteru. Bůh přijímá každého věřícího díky Kristově oběti jako ospravedlněného. Chce nás svou mocí proměňovat, abychom stále více odráželi Jeho obraz.

Naše posvěcení jde ruku v ruce s vírou a děje se díky moci Ducha svatého. V každém z nás se odehrává zápas pramenící z toho, že v nás přebývá hřích. Fp 3,13.-14. – „Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ V našem životě víry se až příliš často zaměřujeme na sebe. Soustředíme se na naše vítězství a porážky – místo abychom svůj pohled zaměřovali na Boha, který jediný nám může dát vítězství nad hříchem.

Žít život naplněný Duchem svatým znamená žít podle Božího zákona. Tím vyjádřujeme naši věrnost. Zákon je obuví, v níž naše láska může chodit a projevit se. Pokud je měřítkem a normou svatosti Boží zákon, tak srdcem svatosti je láska. Láska je odpovědí na Boží spasení a projevem věrnosti.

Svatost je předpokladem k tomu, abychom se mohli těšit ze společenství s Bohem. Je zároveň základem toho, abychom mohli být pro Boha použitelní. „Zasej čin, sklidíš zvyk, zasej zvyk, sklidíš charakter.“ Charakter je to jediné, co si s sebou vezmeme do nebe. Někteří lidí zaměňují svatost za aktivizmus. Pokud si nenajdeme čas na ztišení, abychom mohli slyšet Boží hlas, pak jsme vystaveni nebezpečí, že budeme dělat to, co chceme – ve vlastní síle. Na takovém jednání však nemusí spočinout Boží požehnání, nepřinese nám skutečný pokoj a nenaplní nás Boží mocí.

V sobotní školce vedené Petrem Chárou rozebírala mládež téma služby – Pána Ježíše pro nás, a nás pro jiné lidi. Stejné téma mělo i slovíčko před kázáním Ivy Burešové. Naše děti se nedaly zahanbit a zazpívaly nám krásnou písničku.

Kázáním nám posloužil Marek Wagner. Před nějakou dobou navštívil náš kraj Kornelius Novak, se kterým se Marek setkal a dnes nám přednesl některá témata, o kterých spolu diskutovali. Přepis kázání najdete v archivu.

Prostory modlitebny CASD jsou nejmenším prostorem z těch, ve kterých se konala ekumenická bohoslužba. Trochu jsme se báli, zda budou stačit místa pro všechny očekávané návštěvníky a hlavně zda naši bratři v Kristu překonají ledovkou pokryté chodníky a ve zdraví dorazí. Ale jako vždy Pán naše starosti vyřešil. „Sboreček“ se o půl šesté zaplnil.

Bohoslužbu tentokrát vedl kazatel CASD Pavel Kostečka. Po jeho přivítání zazněla píseň „Ježíši, Ty jsi můj Pán“, kterou nám zazpívali členové sboru CASD. Na klavír, violoncello a trubku doprovázely děti a byly velmi šikovné.

Po čtení z Písma svatého se nám poprvé představilo nově vzniklé seskupení Eku schola, které tvoří tři hlavní organizátoři ekumenických výšlapů Franta Tomanec, Jarka Krutílková a Iva Burešová. Zazpívali nám píseň „Dáváš mi lásku vzácnou“. Díky textům na programech jsme se mohli přidat a chválit našeho Stvořitele společně.

Bez přítomnosti našeho Pána by se tato úžasná setkání nikdy neuskutečnila, proto se sluší našemu Hospodinu poděkovat modlitbou a prosit o Jeho požehnání. Kázání se tentokrát ujal Tomáš Hasmanda, první pastor AC. Jeho pozice byla o to těžší, že byl již čtvrtým kazatelem v pořadí, který měl promluvit na text 2 Kor 5, 14.-20. Zdálo by se, že vše podstatné již bylo řečeno, ale my jsme věřili, že Tomáš jistě rozechvěje naše srdce nějakou velkou myšlenkou. A nespletli jsme se. Vysvětlil text z opačné strany.

Přepis kázání:

Každým rokem jsou naše ekumenická setkání hezčí. Začínáme se více poznávat, zdravit se, tykat si, usmívat se na sebe. To proto, že nad námi je Bůh nás VŠECH.

2 Kor 5, 17.-20.

17 Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

18 To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.

19 Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.

20 Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!

Text směřuje k prohlášení „jste Kristovi“. Jsme vysláni, abychom zvěstovali spasení. Ježíš Kristus přinesl poselství – miluji tě. Ale jde to dál. Bůh nás miluje a dal nám úkol. Jsme vyslanci. Z kazatelny často slyšíme – měli bychom zvěstovat Ježíše Krista. Ježíš říká: „ já jsem se rozhodl vás poslat“. Posílá MNĚ i TEBE. Dal nám službu smíření, jsme jeho vyslanci. Až budeme jednou stát před Bohem, mohl by se zeptat: „Tak co mé vyslání? Co jsi s ním udělal?“. Líbí se nám, že Kristus nás miluje, chrání, tímto nás ale provokuje. Naše výmluvy – já jsem neměl čas, neumím dobře mluvit… – nám před Bohem moc nepomůžou.

Bůh je výš a dívá se na každého z nás. Je to ale pozitivní zpráva. Zná nás, proto ví, koho posílá. Ví, s jakým hříchem bojujeme, přesto nám svěřil do rukou to největší poselství.

Zvěstování Krista bychom neměli dělat tak, jako jiní. Každý má svou osobnost, svůj dar a každého z nás si Pán vybral a poslal s tímto darem. Má to ale podmínku – my sami musíme přijmout tuto zprávu o smíření skrze krev Ježíše Krista. Přijali jsme ji? Nemohu zvěstovat smíření, pokud jsem ho neprožil. Přijal jsi smíření od Boha? Mám tu radostnou zprávu? Tolik Bůh miloval člověka, že ho chtěl vrátit zpátky domů a proto se stal člověkem, zemřel a stal se hříchem. Všechny hříchy vzal na sebe. Když Ježíš Kristus visel na kříži s přitlučenýma rukama a nohama, nemohl se opřít, nemohl se nadechnout, nemohl narovnat hlavu, byl zbitý, zjistil, že to nejdůležitější ve vztahu s Bohem  je pryč. Jakou hrůzu prožíval, když byl zcela sám. Padla na něho celá tíha hříchu. Vzal ho dobrovolně na sebe. To je smíření.

Máš svou zkušenost se smířením? Spadla z tebe všechna tíha, za co jsi se styděl, co tě tížilo? A prosil jsi o odpuštění a následoval Ho?

Bůh přichází a říká: „vše je v pořádku, už mezi námi nic nestojí, jen krev mého syna“. Je to obrovský dar. Ničím jsme si ho nezasloužili. Ježíš Kristus říká: „ty už na kříž nemusíš, já už jsem všechny ty hrůzy prošel.“ Je to dar. Přijmi ho, nebo odmítni. Je to dar z lásky a zadarmo. Můžeme jen jediné – dát se Mu. V naší osobě nic moc nezíská, jen hříšného člověka. Bůh však odpouští zdarma. Můžu k Němu přijít a zhroutit se u Jeho nohou.

„Staré věci jsou pryč “ – a je tu něco nového. Co nás deptalo je pryč. Kdo prožil setkání s Ježíšem Kristem,  radikálně se mu změnil život.  Když toto prožijeme, děje se nadpřirozené v tom, že spolu sedíme – lidé z různých církví a říkáme si :  „Záchrana je dar pro mě, pro tebe. Nejsem lepší než ostatní. Díky Ježíši Kristu jsem neskončil v hříchu. Jen proto, že to udělal z lásky, vím, že se nemám proč povyšovat nad jiné lidi z jiných církví. Všichni jsou stejní jako já. To je ekumena.

Smíření znamená uvědomění si :

• Nemám Bohu co dát
• Zachránil mně z lásky

Zcela v duchu kázání se nesl duet Jarky a Ivy „Dáváš mi, Pane, život nový, život svůj“. Další chválu „Já jsem s vámi“ jsme zpívali již všichni.

Modlitební chvíle jsme prožili ve skupinkách, ve kterých jsme všichni děkovali Pánu za dar spasení, za smíření s námi a Jeho přítomnost v našich životech. Každý měl na srdci tolik díku, že nás musel kazatel Pavel Kostečka přerušit, aby mohl program pokračovat. Před požehnáním z knihy Iz 43, 1.-3. jsme si ještě zazpívali chválu „Daruj nám pokoj“.

Přesně před rokem při 4.ekumenické bohoslužbě ve sboru CASD se zrodil nápad na pořádání dalších ekumenických aktivit, konkrétně eku výšlapy. Proběhly již 3 a čtvrtý je plánován na 25.2.2017. O tomto nás informovala Jarka Krutílková – „máma“ těchto výšlapů. Upozornila také na instalované panely s fotkami a popisy již uskutečněných výšlapů.

Akce nadcházejícího Chaverutu nám představil Jindřich Kimler.

Poslední chválou bohoslužby byla píseň „Veď mne cestou svého následování“. A potom už nám Pavel Kostečka objasnil, co znamená tajuplný bod programu zvaný „kolečko“. V jiných církvích je zvykem přání pokoje. Adventisté mají zvyk zahajovat sobotu či setkání chválou, kterou v podobě upravené právě pro ekumenickou bohoslužbu Pavel Kostečka předříkával a všichni zúčastnění opakovali. Šlo o velmi milou chvilku, kdy jsme se všichni spojili rukama v jeden kruh a bez rozdílu církevní příslušnosti opakovali slova o tom, že jsme všichni jedna rodina chválící Hospodina. Byla to výmluvná tečka všech letošních ekumenických setkání. Vždyť o spojení se v jednu Kristovu rodinu nám šlo.

Pak už nás Pavel Kostečka vyzval k dokončení sbírky, jejíž výtěžek bude využit pro hospic Citadela a všichni jsme se přesunuli do sborové místnosti k bohatě prostřenému společnému stolu. Jako pokaždé, i tentokrát se nám u jídla krásně povídalo, seznamovalo a sdílelo. Kéž se naše rodina během letošního roku ještě více rozroste. Pán nám žehnej.

„Vítáme mezi námi bratry a sestry z Kateřinic a bratra z Brna“ zněla dnes jedna z úvodních vět starší sboru. Návštěva rodiny je důvod k radosti, a ten jsme dnes opravdu měli.

Průvodcem sobotní školy dnes byla Květa Tyšerová. Jsme rádi, že se uzdravila a spolu s námi se zamýšlela nad tématem „Křest a naplnění Duchem svatým“.

Bible nás vybízí, abychom byli naplněni Duchem svatým. Můžeme mít znalosti, schopnosti či výřečnost, ale bez Ducha svatého nemůžeme žít životem podle Božího záměru. Je potřeba prožít dvě zkušenosti – odpuštění hříchů a přijetí Ducha svatého. Křest vodou bývá někdy nazýván jako křest pokání. Při křtu se ztotožňujeme s Kristem a On nám dává Ducha svatého, abychom mohli žít v jeho moci a nést dobrou zprávu. Všichni jsme pokřtěni jedním Duchem do jednoho těla a všichni jsme napojeni na téhož Ducha. Když v nás Duch svatý přebývá, jedná se o každodenní proces. Nemůžeme žít jen z působivé zkušenosti, kterou jsme někdy prožili. Každý den potřebujeme být naplněni Duchem svatým,  protože každý den přináší nové výzvy.

Být naplněn Duchem svatým neznamená, že ho mám stále víc. Spíše to dokazuje, že mu více patřím a že stále větší část mého života je naplněna jeho přítomností. Jedním ze základních předpokladů přijetí Ducha svatého je pokání. Pokud slyšíme Boží slovo, probouzí se v nás svědomí a vede nás k uvědomění si naší hříšnosti a ztracenosti. Opravdové pokání je víc než jen lítost nad důsledky hříchu. Pokání přináší i změnu srdce a mysli. Teprve pak vidíme, jak ohavný hřích je.

Pro přijetí Ducha svatého potřebujeme vytrvalou modlitbu.  Modlitba nemění názor Boha na nás, mění nás a uvádí nás do Boží blízkosti. Naše modlitby nás připravují pro přijetí darů, které nám Bůh chce dát.

V sobotní školce se učili mládežníci s tetou Ivou o darech, které přijímáme od Boha. Zamýšleli se nad tím, jaké dary máme, jestli je dostávají všichni lidé, proč má někdo více a někdo méně. Vše si vysvětlili na podobenství o hřivnách. Děti si vyrobily také koláž tvořenou obrázky symbolizujícími různé dary.

Slovíčko před kázáním nám připomnělo, jak důležité je pro nás ticho, zklidnění a trávení času jen se svými myšlenkami. Jen pokud se ztišíme můžeme slyšet Boží hlas promlouvající k nám.

Kázáním nám posloužil náš milý kazatel Pavel Kostečka. Své zamyšlení uvedl vzpomínkou na tři bývalé spolupracovnice v ústavu, ve kterém dříve působil. K čemu ho dovedla vzpomínka na tuto „výzvědnou informační službu“ si přečtěte v archivu kázání.

Chodbu mířící k naší modlitebně dnes vyzdobily panely s díly našeho milého skorobratra, grafika a spisovatele Jindřicha Oleše. Jde o „kousky“, které byly vystavovány na právě proběhnuvší výstavě Valašský výtvarný salon 2016.  Jde vskutku o milá dílka, posuďte sami.

Poslední z řady ekumenických bohoslužeb se uskuteční v našem sboru v úterý 7.2.2017 od 17.30hod.