Archiv pro Prosinec, 2018

K večeru téhož dne zvoní telefon. Zdá se mi to jako fata morgána, ale na druhém konci je Petr! Sděluje, že je po dialýze, a tedy naživu. Všechny zdraví a děkuje za modlitby. Chvíli poté se ozývá Slávek, nemocniční kaplan. Přichvátal schválně až z pětatřicet kilometrů vzdáleného Zábřehu. Zná se s ošetřujícími lékaři a podle jejich svědectví měl pacient na kahánku. Chválí postoj, s jakým danou realitu přijal. A že to, jako mnozí jiní v podobných případech, nevzdává. Ani toto setkání se neobejde bez modliteb. Kaplanovy a také Petrovy.

Vlomíme se do posledního vagonu a přisedáme k Pavlovi. Z výrazu tváře je patrné, že mu naše přítomnost rozhodně nebude na obtíž. Elektrický pacifik sviští vysokou rychlostí širokým údolím Bečvy a zanedlouho už brzdí u teplického nádraží. Jsme na místě.

Nejvyšší evropský Zajíček je extratřídou nejen co se týká velikosti. Cestování prostřednictvím Českých drah je pod jeho úroveň, protože se nevejde do dveří. I tentokrát proto osedlává svého prostorného forda. Sotva se ocitne na nástupišti, ozve se bouřlivé přivítání. Notoričtí účastníci ekuvýšlapů totiž přesně tuší, co bude následovat. Velký Honza otevírá bágl a tasí první dávku. V tomto případě se jedná o ukázková jablka červenožlutých barev. Podobně jako rajský had je nabízí přítomným dámám. Na rozdíl od Edenu však ovoce nepochází ze stromu vědění dobrého a zlého, ale ze Zaječí zahrady. Je tedy absolutně neškodné, pokud ne přímo léčivé.

Švitorka, tedy Maminečka naše představená, patrně náleží mezi zakuklené gymnastky. Podle všech příznaků miluje kladiny. Když nejsou po ruce, postačí i klády. Nechává se vysadit na jednu z nich a pak už následuje ukázka efektního balancování. Její následné naléhání, ať dotyčný kmen přemístíme nad propast, zůstává bez odezvy. Kdo by ji pak lovil někde u protinožců?

Konečně jsme u zmiňované propastné tůně. Je suverénně nejhlubší na světě. K hladině to máme nějakých sedmdesát metrů a pod ní ještě o čtyři sta víc. Odborníci jsou skálopevně přesvědčeni, že skutečné dno je o mnoho hlouběji. Možná až v té zmiňované Austrálii.

Mobilem vytáčíme Petrovo číslo. Na střídačku mu oznamujeme samé dobré zvěsti. Především skutečnost, že se nikdo nezřítil. A také, že na něj nadále myslíme a neustáváme v modlitbách. Bude jich bezpochyby zapotřebí. Teprve zítra má být stanovena diagnóza. A až poté zahájena nemálo náročná léčba.

Během pobytu nad propastí se k nám nenápadně přidává další nápadně vysoký dlouhán. Obrýlený Roman přichvátal z Lipníka a podle všeho hledá, a pomalu i nachází, trvalejší zakotvení v některé z křesťanských ohrádek. Ve společnosti Pavla pak překonává naprostou většinu příští trasy. Ta se od této chvíle bude klikatit mezi stojícími i vyvrácenými stromy a vytrvale směřovat k nedalekým Hranicím.

Netrvá dlouho a ocitáme u odbočky ke sporým ostatkům dávného hradu Svrčova. Coby správné zříceniny si nemůžeme odpustit toto místo navštívit. Nenápadný chodník šplhá v ostrém úhlu vzhůru, takže drtivá většina se musí pokorně sklonit k namrzlé zemi a zkusit se drápat po čtyřech. Švitorka si ani tentokrát neodpustí pár cirkusových variant. Budiž jí připsáno ke cti, že i druhé cvičení na kládě zvládá beze ztráty důstojnosti i nezbytné rovnováhy. Očekávaný pád se proto, k pramalé radosti číhajícího fotografa, ani tentokrát nekoná.

Malá vrcholová plošinka nabízí parádní výhled na blízké Teplice. Jak z oficiálního názvu vyplývá, leží hned nad Bečvou. Dědina , která byla až do poloviny dvacátého století známá pod jménem Zbrašov, hostí necelé čtyři stovky usedlíků. Mezi ně se ovšem nepočítají početní lázeňští povaleči, kteří si tu ve třech sanatoriích a šesti penzionech léčí především srdeční problémy. Samozřejmě za předpokladu, že nebyly způsobeny zhrzenou láskou či podobnými záležitostmi. Má jim k tomu pomoci i minerální voda ze tří pramenů, do které se mohou namáčet, případně ji bez rizika ohrožení života také pít. Nejlépe tedy ještě před zmíněným namáčením.

Zadumaný úsek cesty střídá otevřené prostranství. Na obzoru se objevuje hranické panoráma zakončené cementářským „Bajkonurem“. Bíle vysypaný chodník později zamíří doprava, aby nás opět na chvíli odklonil od světa lidí do pokojnějších zákoutí.

 

Následuje nedlouhý průchod jednou z dalších přírodních rezervací. Řád života se tu v pohodě obejde bez zásahů člověka. Nepěstěný les oplývá dramatickou krásou a v konečném důsledku i harmonickou dokonalostí. A pro romantické duše i bezplatnou nabídkou klidu a nekonečné inspirace.

 

Všem už docela vyhládlo a tak se na hřbitovní scéně objevuje nepřehlédnutelný anděl zachránce. Nejvyšší Honza protentokrát vytasil krabici napěchovanou jeho vlastnoručně uplácanými voňavými štrúdly. Navzdory značné vzdušné vlhkosti se po nich i v tomto případě jenom zapráší. V jejich síle už máme reálnou šanci nejen nezmrznout, ale při troše štěstí také stihnout nějaký večerní zpáteční vlak.

 

Čeká nás nevyhnutelný pokles do blízké civilizace. Osmnáctitisícové Hranice by se tu měly vyskytovat už od dvanáctého století, i když za starých časů nesly německý název Weisskirchen, což ve spisovné češtině znamená Bílý kostel. Mohl za to zdaleka viditelný chrám zmíněné barvy, ke kterému v pozdějších dobách přibyly další svatostánky, jako například vyhlášená židovská synagoga. My však teď zrychleným tempem míříme do Církve bratrské. Ta je na rozdíl od zmíněných budov náramně šikovně zašitá, takže nám nezbude než ji za vydatné pomoci moudrého Milana a jeho chytrého telefonu vypátrat.

 

Široký bulvár, mířící daným směrem, přetíná pod mostem vedená čtyřproudová výpadovka. Právě tady se uskutečňuje nenadálý přepad vždycky nápadné Švitorky. Nejdříve to vypadá na násilný únos nějakého nápadníka, ale příští okamžiky odhalí, že se jedná o jednu z nejméně stopětadvaceti tisíc blízkých známých, které naše milovaná vedoucí po celém širém světě, a možná i v přilehlém vesmíru, má.

Je pravdou, že o naší neustále skloňované Maminečce představené toho za ta léta už víme docela dost. Jsou však záležitosti, na které se průměrně inteligentní smrtelník zpravidla neptá. Nakonec čas, případně fotoaparát, stejně pravdu ukáže. V Hranicích ji totiž zachytil těsně před přechodem…

 

Konečně jsme na místě dotyčném. Kupodivu nás tu nevítají církevní bratří, ale Neptun s trojzubcem a komunisté s třešničkami. Jako závěrečnou ozdobu dnešního dortu jsme si to určitě nepředstavovali.

 

Pokud se naši hraničtí sourozenci snaží před očekávaným pronásledováním co nejvíce zneviditelnit, pak se jim to s výběrem místa k shromažďování určitě podařilo. Dneska však na utajení moc šancí nemají. Do budovy se totiž trousí rodiče, školáci i předškoláci, a tak nenápadně kráčíme v jejich stopách. Překonáme dlouhou chodbu, kde by mohl bájný Zátopek klidně trénovat přespolní běh a jsme na místě! To, že se jedná o modlitebnu, prozrazují pouze biblické texty umístěné v průčelí. Většinu místnosti okupuje pestrobarevné městečko, poskládané z důvěrně známých stavebnic Lego. Pokud někdo oplývá budovatelským uměním, může si tu klidně něco vystavět. Naši vandrující pospolitost reprezentuje pouze mladá, výtvarně nadaná Áďa. Svým srozumitelným dílem pak existující městskou aglomeraci poměrně zřetelně polidšťuje.

Nečekaným překvapením je náhodné setkání s patrně nejznámějším křesťanským karikaturistou. Pavel Bosman, kterého známe z meziříčského zámku, otevřel za některým zdejším rohem svoji výstavu. A protože s námi pochoduje i podobně postižený Jindra, oba múzou políbení kumštýři se dávají do soudružského rozhovoru. Patrně se shodnou na tom, že pokud někde humor patří především, pak je to prostředí křesťanů. Samozřejmě za předpokladu, že se jedná o křesťany autentické. Kdo jiný se umí natolik pokořit, že je proti úsměvům na svoji adresu imunní? Kdo jiný může žít nadějí, že všecko kruté, bolestné a odpudivé má šanci na řešení? Kdo jiný dokáže žertovat i na nemocniční posteli olomoucké kliniky?

 

 

Honzovu rychlost však vzápětí významně překonává vsetínský Pavel. Přestože, podobně jako jeho biblický jmenovec, neoplývá ostřížím zrakem, nasazuje ostré tempo a s přehledem sobě vlastním střelhbitě uhýbá početným lidským bariérám. Na hranici možností dobývá hranické nástupiště, jakož i interiér málem se rozjíždějícího rychlíku.

Stojíme na nástupišti a soudě podle cedule, můžeme být považováni za uprchlíky z východu. Navzdory tomu se, až na Romana, nasáčkujeme do vlaku, který míří k jihu. V Teplicích pak plně obsadíme dva vyčkávající, moderně pojaté vehikly a jejich pomocí už bez jakýchkoliv dalších excesů dorazíme do těsné blízkosti svých dočasných útočišť. To trvalé máme rezervované v nesrovnatelně přívětivějších lokalitách. Takže, přijď, Pane Ježíši..