Archiv pro Srpen, 2017

Dnešní bohoslužba se musela obejít bez dětí. Téměř všichni dnes pobývají na camporee v Protivanově u Prostějova. Významným a radostným faktem je pro náš sboreček to, že dvě z děvčat se rozhodla dnes složit slib pathfindera. Přejeme Boží požehnání !

Petr Kimler se stal dnešním průvodcem sobotním úkolem s názvem Pavlova pastorální výzva. Srdce apoštola Pavla bylo úzce spojeno se životem lidí. Považoval se za více než jen jejich přítele. Měl k nim otcovský vztah. Svou službou je „zplodil“ pro život a přivedl ke Kristu. Velmi mu záleželo na jejich dobru a duchovním růstu. Učil, že být Kristovým následovníkem je mnohem více než jen vyznávat nějakou věrouku. Následovat Krista znamená úplnou přeměnu do Kristovy podoby. Pavel opakovaně vybízí křesťany v Galacii, aby napodobovali jeho chování. Odvolává se na víru, která spoléhá na to, co pro ně udělal Kristus, ne na skutky zákona. Galatští totiž více připisovali hodnotu svému chování než tomu, kým se stali v Kristu. Pavel myslel na velkou lásku, radost, svobodu a jistotu spasení, kterou našel v Ježíši.

Pavel byl velký misionář. Naučil se zvěstovat evangelium Židům i pohanům. Pochopil, že se musí pohanům přiblížit, aby je oslovil.

Pavel původně neměl v úmyslu kázat evangelium v Galacii. Ale na cestě ho pravděpodobně zastihla nějaká choroba a on musel zůstat. Ve společnosti, kde nemoc často považovali za znamení Boží nelibosti, mohli Galatští Pavlovu nemoc zneužít jako výmluvu pro odmítnutí jeho poselství. Oni však Pavla velmi srdečně přivítali. Jejich srdce zahřálo poselství o kříži a usvědčoval je Duch svatý. Nyní však Pavel viděl, že se Galatští od pravdy odvrací. I přesto, že je miloval, musel je napomenout, přestože riskoval, že se setká s hněvem, nepochopením či nenávistí. Jeho starost se zrodila z lásky k bratřím a sestrám ve víře a z hlubokého zájmu o ně.

Slovíčko před kázáním Ivy Burešové se zamýšlelo nad častým opakováním známé modlitby, např. Otčenáš. Tolikrát modlená a odříkaná, až se může stát, že při jejím opakování přestaneme vnímat smysl slov. Stane se nám říkankou. V jednom žalmu se píše: “ Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.“ Při modlitbě „ochutnávejme“ pomalu, vytrvale a uvidíte, zakusíte, jak je náš Otec dobrý!

Kázáním nám posloužil kazatel sboru Pavel Kostečka. Bylo to poslední kázání před jeho odletem do dalekých krajů jižní Ameriky. Pán tě ochraňuj !

Přepis kázání najdete v archivu.

Prázdniny se pomalu blíží ke svému konci. Je potřeba využít každý sluníčkový den. Naši mládežníci zítra odjíždí na camporee a už se nemohou dočkat.

Sobotní školou nás provedl Pavel Pimek a úkol Z otroků dědicové se ukázal jako hodně náročný. Apoštol Pavel používá dědictví jako příklad pro vysvětlení lidské situace před Kristovým příchodem. Křtem se každý z nás – muži, ženy, Izraelci i pohané – stává Božím synem a tím dědicem Jeho zaslíbení. Křtem se z nás stali spoludědicové Kristovi.

Když zemře bohatý člověk, jeho majetek zdědí syn. Pokud není plnoletý, zastupují ho a chrání opatrovníci a o majetek se musí starat správce. Stejně tak starozákonní období  bylo jakýmsi úvodem k evangeliu. Přestože obřadní zákony byly nesmírně důležité a Izraelci se z nich mnohému naučili, byly jen stínem toho, co mělo přijít. Nikdy nemohly vykonat to, co mohl pro lidi udělat Kristus.

Ježíš přišel přesně včase, který Bůh připravil. Bůh neposlal na zem nějakého nebeského posla, sestoupil na zemi sám. I to vypovídá o závažnosti hříchu a o tom, jak moc Bohu záleží na každém z nás a jak nás nesmírně miluje. Skutečnost, že Ježíš vzal na sebe naši lidskou přirozenost, má pro nás obrovský význam. My sami jsme se zachránit nemohli. Kristus svou poslušností dokonale naplnil zákon, čímž odčinil Adamovo tragické selhání. Svou smrtí na kříži Kristus uspokojil spravedlnost zákona, která požadovala smrt hříšníka. Takto nabyl právo zachránit všechny, kteří k němu přicházejí v pokorné víře.

Pokud neměl bohatý člověk syna, mohl dítě adoptovat. Zavázal se tím, že se o něho bude starat, nikdy se ho nezřekne, dítě se nemohlo stát otrokem a stalo se později dědicem. I my jsme předurčeni k adopci v Ježíši Kristu podle dobroty Jeho vůle.

Slovíčko před kázáním Ivy Burešové připomnělo, jak nebezpečná může být přetvářka a hraní si na něco, čím nejsme. Náš Pán chce, abychom byli upřímní a faleš byla od nás daleko.

Kázáním na téma Kněžská služba nám posloužil bratr Juřínek. Přepis můžete opět najít v archivu.

Že je čas dovolených v plném proudu bylo vidět dnes na zaplněnosti modlitebny. Přejeme všem bratrům a sestrám, kteří se zúčastní bohoslužby v jiných místech Boží požehnání.

Dopoledním programem nás provedl Petr Chára. Úkol sobotní školy s námi probral Bohumil Mroček. Tématem byla Cesta k víře. V návaznosti na minulou sobotu jsme se zamýšleli i dnes nad zákonem a zaslíbením spasení, které mají v Božím plánu spasení rozdílné funkce. Zákon říká, jak má vypadat život těch, kteří dodržují Boží smlouvu. Myšlenka starozákonních věřících, že zákon je zdrojem osobního vztahu s Bohem, je nesprávná. Zákon nemůže nikoho duchovně oživit. Zaslíbení věčného života můžeme přijmout pouze prostřednictvím díla, které pro nás vykonal Kristus díky své věrnosti. Snahou dodržovat zákon bez Krista, nemůžeme být ospravedlněni a nemůžeme získat věčný život.

Zákon ovlivňoval a ovlivňuje chování věřících, chrání před nemorálnostmi a chybami. Byl nám dán, aby poukazoval na hřích a přnášel poučení. Vede nás k uvědomění si toho, že potřebujeme Zachránce – Krista. „Zákazy zákona jsou totiž zárukou štěstí vycházejícího z poslušnosti. Když je přijímáme v Kristu, působí v nás očištění charakteru. To nám přinese věčnou radost. Pro poslušné se zákon stává ochrannou zdí.“

Iva Burešová využila nepřítomnosti mládeže a ve Slovíčku před kázáním se zamýšlela nad tím, proč dnešní – ale nejen dnešní – mládež má problém s uznáváním autorit. Mít autoritu je poslání, úkol. Ten, kdo ji chce mít, musí především vést k dobrému. Jediným způsobem, jak situaci vyřešit, je úcta dospělých k Ježíši. Poslouchat Ho je stejné jako poslouchat Boha, který svého syna poslal. Ježíšovu autoritu je potom nutné přenést na naše mladé. Svým chováním, svým jednáním musíme o Něm svědčit. Děti musí poznat, že jedinou osobou, který vytváří dějiny, nejsou oni – ač budou dělat jen to, co sami chtějí, ani žádná jiná osoba. Vše je pod vedením našeho Pána Ježíše Krista. Jemu se musíme podřídit. Pokud získají mladí učitele, vedoucího,  kterého si až tak neváží, je třeba si uvědomit, že svou pozici získal, protože to Pán dovolil. My nevíme proč, Pán má své plány, kterým nerozumíme. Ale Jeho vůli je třeba respektovat. To mladé povede k respektování přiměřené autority k dospělým.

Kázáním nám posloužil Milan Kubičík a rodinná atmosféra sboru mu evidentně vyhovovala. Promluva se týkala odsuzování druhých a její přepis najdete v archivu.

Tropické teploty, sucho, nedostatek vody – extrémy pro naši zemi nezvyklé. I to je skutečnost posledních dnů. Přesně v souladu s Písmem. Opět jsme se dnes sešli, abychom otevřeli Knihu knih a studovali Boží slovo.

Sobotní školou nás provedl Petr Chára. Zamýšleli jsme se nad platností Božích slibů. Každý z nás se někdy ocitl v situaci, kdy byl součástí nesplněného slibu. Buď jsme my sami slib nedodrželi, nebo jej nedodržel někdo, kdo něco slíbil nám.Boží zaslíbení jsou zcela jiného druhu. Boží slovo je jisté a neměnné. „Jak jsem slíbil, tak to uskutečním, jak jsem si předsevzal, tak to splním.“ (Iz 46,11.)

Boží smlouva s Abrahamem byla založena výhradně na Boží vůli a Božím jednání. Neobsahovala žádné „pokud“ ani „ale“. Abraham měl jednoduše vzít Boha za slovo a očekávat splnění Jeho slibů. To, co Bůh slíbil Abrahamovi a jeho potomkům, je pevně dáno, následné změny jsou vyloučeny.

Z učení apoštola Pavla by se mohlo zdát, že vyvyšuje víru na úkor zákona. To naprosto ne. Naopak víra, kterou hlásá, zákon potvrzuje. Víra s sebou přináší bezvýhradnou ochotu jednat v souladu s Boží vůlí a žít životem poslušnosti jeho zákonu. Pavel podřizuje zákon Božímu zaslíbení a staví jej do „pomocné“ role v Božímplánu spásy. Zákon bude poukazovat na hřích, dokud bude hřích existovat.

Slovíčko před kázáním Ivy Burešové bylo ovlivněno přítomností nového člena adventní rodiny – čivavy Hačikó. Na příběhu dvou psů, kteří se dostali do zrcadlového sálu, jsme si připomněli, že to co „vysíláme“, se nám i vrací. Na vrčícího psa jeho odrazy v zrcadle vrčely, na veselého a vrtícího ocáskem se „usmívaly“ i odrazy. Náš Pán chce, abychom byli radostní a plni lásky. Abychom si vážili sebe i druhých, milovali sebe i druhé a lásku rozdávali dál.

Kázáním nám posloužila sestra Ludmila Obadalová.  Připomněli jsme si několik příběhů z Bible ukazující nechtěnou cestu hlavních postav z domova a jaké pro ně měla cesta důsledky. Přepis najdete v archivu kázání.