Archiv pro Květen, 2017

V sobotu proběhne společná bohoslužba sborů Vsetín, Valašské Meziříčí a Katřinice na Damašku od 10hod.

Na rozdíl od let minulých – probíhat bude pouze dopolední bohoslužba.

 

Dnešní sobota se musela obejít bez naší mládeže, která odjela na víkendovku Helfštýn 2017. Myslíme na ně, aby je Pán chránil.
Sobotní školu s námi prošel Petr Kimler. Zamýšleli jsme se nad Životem křesťana podle apoštola Petra.
Petr začíná svůj druhý list tím, že ho adresuje „těm, kdo dostali stejně vzácnou víru jako my“. Víru jsme obdrželi jako dar od Boha. Člověk si víru nemůže zasloužit. Jsme povoláni k tomu, abychom Boha milovali, a to nelze bez toho, abychom Ho poznali.
Apoštol Petr seřadil jednotlivé ctnosti do určité posloupnosti, takže následující ctnost vždy vychází z předchozí – až dokud celý seznam nedosáhne vrcholu v lásce:
• Víra
• Ctnost
• Poznání
• Zdrženlivost
• Trpělivost
• Zbožnost
• Bratrská náklonnost
• Láska
„A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“
Všechny tyto vlastnosti by v nás měli růst. Ne každý křesťan podle této nové reality žije. Poznání Krista zůstává bez účinků. Lidé zapomněli, že byli očištěni od hříchů. Mají žít tak, aby se upevňovalo jejich povolání a vyvolení.
Petr píše druhý list na sklonku života, kdy ví, že brzy zemře. Křesťanská víra je založena na vzkříšení Krista. Bez něj by naše víra neměla smysl. Kristovo vzkříšení z mrtvých je zárukou toho, že všichni, kteří jsou v něm, tak jednou vstanou z mrtvých. Těla, která obdržíme při vzkříšení, nikdy nezaniknou. Petr se smrti nebojí, není to pro něho žádná zlověstná zpráva. Naopak klade důraz na blaho a prosperitu těch, kteří na světě zanechá. Touží potom, aby byli upevněni v pravdě, kterou přijali. Dokud bude s nimi, bude je povzbuzovat, aby zůstali věrní. Petr jednoduše žil podle víry a poselství, které zvěstovali.
Kázáním nám posloužil bratr Stejskal a zamýšlel se nad méně známým podobenstvím o nepoctivém správci. Přepis kázání najdete v archivu na stránkách sboru. Bratr Stejkal nám také vysluhoval Večeři Páně. Slunečné počasí nás láká ven a proto – požehnaný zbytek soboty někde v přírodě !

V úterní podvečer se v netradičním termínu naplnil evangelický kostel v Botanice. Přítomné přivedla touha společně s bratry a sestrami z dalších denominací chválit našeho Pána a Stvořitele, děkovat a velebit Ho. Spolu s chválící skupinkou jsme nejprve zpívali několik písní, abychom se poté ztišili a společně upírali svůj vnitřní zrak k nebi. Toho, zač je potřeba děkovat, nachází každý z nás mnoho. Kostel se opět rozezněl tóny písní a potom už jsme se zaposlouchali do duchovního zamyšlení Bohdana Mikuška právě na téma Chvály.
Chválit nebývá snadné. Děkujeme, prosíme, ale chválíme málo. Málo chválíme i lidi okolo nás. Poděkujeme, ale chvála je mnohem víc. Děkujeme, protože oceňujeme skutek, který má vztah k nám. Pokud oceňujeme skutek, který nemá vztah k nám, neděkujeme ale chválíme. Někdy se nám chválit Pána nechce, protože neprožíváme dobré období, nemáme sílu, motivaci, samotným nám to nejde.
Biblická chvála ve dvou rovinách:
1.rovina – v Bibli je mnoho míst „chválíme Tě Hospodine za …něco…“
2.rovina – tím to v Bibli nekončí. Vypočítávání skutků končí tím, že žalmista řekne: „že jsi dobrý a tvé milosrdenství je věčné“ – za chválami rozpoznáváme jaký je samotný Hospodin.
Naše vyjádření je nepřesné, částečné, ale máme to dělat. Bible je inspirací, jaký Bůh je.
Starý zákon začíná stvořením – Bůh je dobrý. Pak přišel hřích – Bůh usiluje o návrat k Němu. Reaguje na odpadávání Izraele. I zde žalmista chválí, i když je právě národ trestán.
Chvála = vnitní modlitba. Je to způsob, jak se já dívám na Boha. Bůh nám smrtí Ježíše Kristavrátil důstojnost a navrátil nás k Němu. Naše srdce roztává a uvědomuje si, čím pro nás Bůh je.
Chvalme a říkejme: „Bože, ty jsi dobrý, milosrdný..“.
Jak to udělat, když prožívám těžké okamžiky? Je to Jeho volba? Chválít Ho? Právě v těžkých chvílích se s Ním potkáváme a trápení se změní v požehnání.
Ovoce chvály :
1.ovoce – očišťuje, naplňuje naši víru zralostí. Ustojíme lépe těžké zkoušky. Bůh je stálý, je vždy dobrý, vždy milosrdný. Když budeme chválit, každý den, celý den budu žít v chvále.
2.ovoce – chvála pozvedá náš zrak k Bohu od našich starostí, je obranou před útoky zlého. Můžeme prosit špatně po špatných věcech, dostaneme to a pak zjistíme, že to bylo špatné. Můžeme děkovat špatně: „děkuji, že nejsem jako tamten“. Ale chválit špatně nelze. Do chvály satan nemůže zasáhnout. Chválou se před ním chráním.
Chvála nás učí citlivosti, uzdravuje od obav, od přecitlivělosti.
Jak chválit:
celým srdcem, zvukem polnice, ztišením, tancem, v kleče, se zvednutýma rukama…. Bible uvádí 86 způsobů. Chvalme tak, jak je nám milé. Chválení je třeba trénovat, je to celoživotní záležitost (Žalm 106,1. , 1 Jan 4,16. , Nahum 1,7. )
Abychom dostáli proneseným slovům, další chválící písničky jsme zpívali při tanci. Krásný a požehnaný večer jsme završili společným opékáním párků a zobáním dobrot z prostřených zahradních stolů.

Po tropickém pátku nás přivítala oblačná sobota s velmi příjemnými teplotami. Sobotní bohoslužbu zahájil Petr Chára a v sobotní škole s Aničkou Petrovičovou jsme se zamýšleli nad postavou Ježíše v Prvním listu Petrově.

Ježíš Kristus se vine celým listem. Několikrát je zdůrazněno božství Ježíše. Je Bohem, který přišel v lidském těle, žil na zemi a zemřel – abychom mohli mít naději a zaslíbení věčného života. Petr spojuje Kristovu smrt se smrtí zvířat ve Starém zákoně. Přinášela „smíření“ pro toho, kdo oběť přinášel. Ježíš zemřel na nás – místo nás – a jeho smrt nás vykoupila z předcházejícího způsobu života a ze zkázy, která na nás čekala. Ježíšovo utrpení mělo důležitý význam.

Bez ohledu na to, do jak zlé situace se zde na zemi dostaneme, tak se můžeme vírou upínat k tomu, co nás na konci čeká. Ježíšovo vzkříšení z mrtvých je pro nás zárukou, že i my můžeme být vzkříšeni. Ježíš má moc porazit samotnou smrt.

Jedním z nejdůležitěkších okamžiků pozemské služby na zemi byla odpověď na otázku, za koho jej považují učedníci. Petr prohlásil: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Je však pravděpodobné, že přesně nechápal, kdo je Mesiáš, jaká úloha před ním stojí ani to, jakým způsobem naplní svoje poslání. Lidové představy v tehdejší době od Mesiáše očekávaly, že bude dělat to, co David – porazí nepřátele izraelského národa. Nikdo neočekával, že Mesiáše nakonec Římané ukřižují. Mnohem více Petr rozuměl poslání Ježíše jako Mesiáše. Pochopil, co pro celé lidstvo učinil.

V době vzniku listů byl Petr přesvědčen, že Mesiáš je samotný Bůh. Dělá ve svých listech rozdíl mezi Otcem, Synem a Duchem svatým, avšak připisuje Ježíši stejné božské atributy jako Duch svatý.

Místo slovíčka před kázáním měla dnes Iva Burešová připraveno video z fotek z minulého víkendu, kdy proběhl druhý ročním babince = víkendovka pro maminky s dětmi. Na pomoc při vzpomínání na tuto akci si pozvala na pomoc Soňu Mročkovou a děti.

Kázáním vycházejícím z 1 Pt 5.kapitoly nám posloužil Bohumil Mroček. Přepis kázání najdete v archivu.

Fotogalerie – možno stáhnout fotky

V pátek 12.5.2017 maminky s dětmi z našeho sboru vyrazily na druhý ročník tzv. babince, tentokrát do vesničky Cetechovice na pomezí Hané a Slovácka. Slunečné počasí slibovalo prožití krásného víkendu.

Ubytováni jsme byli na místní faře, která nás nesmírně překvapila. Krásné zrekonstruované pokojíčky, každý s vlastním koupelnou, perfektně vybavená kuchyně, příjemná jídelna, krbová kamna, upravená zahrada. Ideální místo na některý z našich KD. Po společné večeři šly děti prozkoumat přilehlé dětské hřiště. Sobotu jsme zahájili po židovském způsobu se Simonou. A protože zítřek bude dlouhý, jdeme do pokojů. Nicméně očekávané zážitky hlavně dětem dlouho nedovolí spát.

Nové ráno nás probudilo sluníčkem. Vzduch provoněný posečenou trávou, před okny májka, krásný zámek nadohled. Po vydatné snídani jsme vyrazili na 8km vzdálený hrad Buchlov. Parkoviště s přilehlou hospůdkou nás přivítalo udírnou s několika recesistickými nápisy včetně „úschovna psů bez záruky vrácení“. Po krátkém stoupání jsme dorazili na nádvoří hradu. Sluníčko pálilo, a tak nám chladnější hradní prostory přišly vhod. Viděli jsme knihovnu, zbrojnici, černou kuchyni, řadu šlechtických pokojů z různých období, kapli, mohli jsme si sednout pod lípu neviny opředenou řadou pověstí. Protože poledne se blížilo a děti začaly pokukovat po něčem dobrém, odebrali jsme se na parkoviště, po jehož obvodu je řada stolů a s chutí jsme se zakousli do kuřízků s bramborovým salátem. Posilněni jsme se vydali na nedaleký kopec prohlédnout si kapli sv.Barbory. V dáli začalo bouřit, a tak byl nejvyšší čas přesunout se do Buchlovic.

Romantický a v mnoha pohádkách použitý zámek je skutečnou pastvou pro oči. Děti ale nejvíce nadchla zámecká kašna plná červených rybiček a naházených penízků. Jen málokterý rukáv zůstal suchý. Nejmenší účastnice výpravy k nesmírné radosti své maminky dokonce pojala záměr do kašny vlézt. Zámecký park je rozsáhlý a velmi pěkný. Listnatí i jehličnatí velikáni nás zdravili máváním větví. Naše cesta vedla až na samý konec parku, kde v bývalé zámecké konírně bývala čokolaterie. K zármutku všech dětí byla ovšem zavřená. Hřmění se přesunulo až do Buchlovic a zvedající se vítr dával tušit, že tentokrát dešti neutečeme. Schováni pod velikým stromem a pouze 2 deštníky pro 10 osob jsme za zpěvu veselých písní čelili prudkému dešti doprovázenému kroupami. Naštěstí déšť trval jen 15min a my jsme se celí promočení mohli odebrat k autům a odjet zpět na faru.

Cetechovicím se déšť vyhnul a tak jsme si mohli při opékání párečků na farní zahradě klidně lehnout do trávy. Před večerním chladem nás ochránil náš „mužský“ Ondrášek, který nám zatopil v jídelně v krbových kamnech. V sálajícím  teple se dětem krásně vyráběly indiánské náramky zvané wampum a my maminky jsme sledovaly film „Hvězdy nám nepřály“. Od korálků jsme děti jen těžce odháněly, ale protože zítřek přinese opět mnoho zážitků – huš do postelí!

Nedělní ráno bylo opět jako malované. Po snídani se vydaly Iva a Soňa na cestu okolo vesnice vyznačit dětem trasu hry na stopovanou. Nejdůležitější bylo vybrat to správné místo pro ukrytí soutěžních úkolů, které děti budou po cestě plnit. A ty to zvládly vskutku v rekordním čase. Po návratu na faru jsme vyhodnotili výsledky a děti získaly indicie potřebné k nalezení pokladu. Ani ten před našimi dětmi neobstál a krabička plná čokoládových bonbonů byla brzy v jejich rukách.

Po společném obědě jsme si zabalili věci a vyrazili do překrásné Kroměříže. Na náměstí vyrostlo nové zrcadlové bludiště, kde se pobavily nejen děti, ale i maminky. Báječný víkend ukončila procházka Podzámeckou zahradou spojená s prohlídkou minizoo. A protože menší děti jsou už opravdu hodně unavené, byl nejvyšší čas rozjet se zpět do našich domovů. Tak zase za rok !

Modlitebna se nám dnešní sobotu krásně zaplnila a také jsme přivítali návštěvu z Trutnova – bratra Vláďu Hrubého, který využil prodlouženého víkendu k návštěvě Moravy.

Sobotní školou s názvem Utrpení pro Krista nás provedl Petr Chára. „A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ.“ 1 Pt 5,10.

Křesťanská církev byla v prvních stoletích své existence velmi pronásledována. V Bibli, především v knize Skutky apoštolů, je popisováno, s čím musela církev ve svých počátcích zápasit. Křesťané byli popravováni. Přestože zabíjení křesťanů bylo spíše lokální, rostlo napětí mezi nimi a významnou částí společnosti.

Petr ve svém listu zdůrazňuje, že se křesťané nemají bát těch, kteří na ně útočí, ale mají ve svých srdcích posvěcovat Krista. To může v jejich srdcích pozastavit strach, který v nich mohou vzbudit jejich protivníci. Měli by být připraveni vydat svědectví o své naději. V žádném případě by neměli dávat příčinu k útokům, znevažování či pomluvám.

Petr zdůrazňuje, že ti, kdo trpí proto, že jsou křesťané, se podílejí na Kristově utrpení. Každého, kdo je naplněn Kristovým Duchem, čeká pronásledování a potupa. Způsoby pronásledování se mohou v průběhu času měnit, ale jeho podstata – duch, který za ním stojí – se nemění. Je to satan. Petr dokonce spojuje utrpení křesťanů s Božím soudem. „Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo.“ Zj 15,4.

Pro věřící byla v následujících letech Petrova slova zdrojem útěchy a povzbuzení. A je tomu tak i dnes. Důvodem našeho utrpení je velký spor mezi Kristem a satanem, jehož jsme součástí. Často se ptáme: „Proč?“ a odpověď mnohdy nenacházíme. Petr však zdůrazňuje, že i uprostřed utrpení je potřeba odevzdat se Bohu, důvěřovat našemu jedinému Stvořiteli a pokračovat v konání dobra.

Mládež v sobotní školce probírala s Ivou Burešovou myšlenky apoštola Petra týkající se chování křesťanů. Zamýšlela se nad tím, které z těchto myšlenek se nám daří naplňovat, a kde ještě máme rezervy.

Slovíčko před kázáním nebylo tentokrát mířené na mládež, ale na dospělé. Připomínalo blížící se Svátek matek a úsměvně se zamýšlelo nad vztahem mužů a žen. Všechny přítomné matky, babičky a tety byly následně obdarovány malou drobností.

Kázáním z Božího slova nám posloužil bratr Juřínek. Jeho přepis najdete v archivu.

 

 

Rudí bratří z nás musí mít nepředstavitelnou radost. První letošní ekumenický výlet vyšel na výročí Vítězného února, druhý na Prvního máje. Přestože ani v jednom případě se do  akce nezapojila hvězdnatá mávátka a transparenty, jedna Stálice byla evidentně přítomná. Průvody nedoprovázela nechvalně proslulá pěticípovka  krvavá, ale evidentně zářící Hvězda betlémská.

Konec apríla je ve znamení  sněhu a povodní, druhého května zase lije jako z okapu. Zmíněný prvomájový den však ovládá nekompromisně modrá obloha a přívětivě zlatavé sluníčko. Podobný případ se u ekuvýletů opakuje už popáté za sebou. Je to záměr, anebo náhoda?

Rožnovský pacifik osedlává desítka nedočkavých pěšáků a ve městě pod Radhoštěm se přidávají další individua. Pokud dobře počítáme, historicky první prvomájový ekuprůvod nakonec čítá pětadvacet poutníků. Mezi nimi i čtyřnohý turista Monti, který se podobné akce účastní už přinejmenším potřetí.

První letmé zastavení se koná v místě někdejšího působiště Čeňka Kramoliše. Velkého mistra tu připomíná svérázné kovové monstrum, vedle něhož se usadili jeho současní sousedé. Obrovité dobračisko jménem Libor se na květnový výlet ozdobil živou květinou. Teta Květa tak má možnost poprvé přičichnout  k neopakovatelné atmosféře valašských ekuvýletů.

Procesí pomalu vystoupá nad město folklóru, pivních lázní a Petra Nečase a v neustávajícím pěkném počasí se posunuje k Hlaváčkám. Šedé bukové kmeny kdosi přizdobil jarní zelení a po loukách rozházel žlutooranžové pampelišky. Valašská krajina s mozaikou pasek, lesíků a osamělých usedlostí otevírá dokořán svou příjemně hřejivou náruč. Kdo dnes zůstal za pecí, má nekonečnou smůlu. Případně těžko odpustitelný, ne-li přímo smrtelný hřích. Když štědré nebe tak štědře rozdává, proč nenastavit vyprázdněnou dlaň?
 

Za všechno ovšem může, kromě už vzpomínaného nebe, autorka ekumenických výletů, naše nepřehlédnutelná Maminečka představená. Romantické trajdání po nejkrásnější ze všech katedrál je od raného mládí její srdeční záležitostí  Není proto divu, že  tato nenapravitelná „srdcová dáma“ nachází symboly lásky i v chladném kamení. Zatím se nestalo, aby si něčeho podobného nevšimla. Stejně jako se nestalo, že by na Švitorkou založených akcích vládl kamenný chlad. Nikdo nic nemusí, všecko jde od srdce.

Doporučené cesty životem nebývají jen úzké a klikaté, ale často i dosti strmé. A čím jsou příkřejší, tím rychleji nás posunují nahoru. Ne všude jezdí výtahy. Na nejdůležitější místa musíme vystoupat po svých. Pokud nechceme zůstat v údolí. Ta bývají bez výhledů a proto i stinná či slzavá.

Hospůdka Na dílech je pro některé předzvěstí nebe. Až na to, že se tu stojí fronty. Každopádně zde skončil největší krpál celého dne a nadešla chvíle slastného odpočinku. Někteří jej jistí kofeinovou injekcí, některým stačí chléb a voda. Pro některé je málo obojí a nezbytný doping čerpají z nekonečně bohatších zdrojů. Překřížené břevno, byť poněkud stylizované, otevírá prameny. Těm, kterým nic neříká, však nezbývá, než vyčkávat u výčepních pultů.

Dobrou zprávou je, že konečně dohopsal i největší Zajíček Střední Evropy. Podává svou širokorozchodnou dlaň a nabízí stejně rozložité srdce. Dál už půjde s námi, a to je záruka absolutně dobré nálady. Náš Velký Honza oplývá nevyčerpatelnou studnicí humorných, zaručeně neotřelých přirovnání. Zároveň však vírou, která je přímo úměrná jeho dvoumetrové postavě.

Zatímco mistr Zajíček byl na výšlapech pokaždé, Tovaryšové zažívají premiéru. Je vidět, že si ji náležitě užívají. Sympatický otec i stejně pohodový syn se drží pospolu a dojmy si sdělují znakovou řečí. Zvuky sice neregistrují, ale v tuto chvíli to není na závadu. Svět barev, tvarů a světelných kontrastů teď hraje prim. Podmanivé kouzlo Božího stvoření  proto ani jim nezůstává utajeno.

Odpočatý průvod zvedá kotvy a pokračuje pohodovým hřebenem. Ne jedné straně táhlé temeno Radhoště, na druhé střídající se paseky s valašskými chalupami. Pozornější oko dokonce rozpozná i cíl dnešního putování. Leží sice naproti, ale cesta jde oklikou. Přímočaré spojnice nemusí být zrovna ideální.

„Břemena jedni druhých neste, a tak plňte zákon Kristův“, tvrdí stručná stať z nejčtenější knihy na světě. Jeden z přítomných zákoníků to může potvrdit. Díky dvěma batohům  je konečně  vyrovnaný a náležitě vyvážený. Dokonce se odvažuje tvrdit, že „jho mé netlačí a břímě mé netíží“. Možná, že kecá. Anebo to dělá od srdce..

Typický ráz krajiny pokračuje i po odbočení na žlutou značku. Od Kramolišova Rožnova jsme se posunuli k působišti dalšího z valašských písálků. J.F.Karas pobýval v blízkém Zákopčí. Skoro na dohled máme věhlasné odraziště bohů a vyhledávané útočiště bohémů, Soláň. Umělecky proslulí Manželé Podešvovi, mistr štětce Hofmann i další kumštýři, kteří tady žili a tvořili, si tento kraj jistě nevybrali jenom tak náhodou.

Překážky jsou na to, aby se překonávaly. Většinou ani nic jiného nezbývá. Jenom co nastalo přívětivé klesání k Hutisku, někdo nám naházel klacky pod nohy. A  docela pořádné. Stoleté smrky a zelené jedle porazila nelítostná pila dřevobaronů. Pořád na tom ty stromy byly lépe než lidé. Ti se stovky zpravidla nedožijí. Jedině, že by vsadili na bláznivou zprávu o věčném životě. Existují opodstatněné obavy, že drtivá většina účastníků dnešního prvomájového průvodu na ni naletěla. Na štěstí..

Člověk by tu podle názvu čekal stoupající dým z hutí, a zatím se před námi vynořila dokonale fotogenická vesnice.  Někteří jedinci využívají zastávky k zaslouženému odpočinku, jiní k nezbytnému doplnění kalorií. Největší Zajíček nenabízí zelí, ale své tradiční, osvědčené štrúdly. Hned po jejich likvidaci se pospolitost dává k závěrečnému pochodu. Jak jinak, než ve štrúdlu?

Hutisku dominuje úhledný bílý svatostánek. Před ním i za ním se tyčí kříže. Ty první připomínají záležitost minulou, ty druhé, co stojí na hřbitově, události budoucí. Jednou se tu někteří z nás sešli na pohřbu nám známé křesťanky. Bylo to ještě za zlaté éry rudých komančů. Křesťanský mluvčí tu mluvil o naději na vzkříšení, předseda Národního výboru o absolutním skonání. Kterému z tvrzení dá budoucnost za pravdu?

Neznačenou cestu k ranči zná jenom Iva. Nenápadně se vytrácí a rozmělněný průvod nechává svému osudu. Několik lákavých odboček svádí na scestí. Víra se mísí s pochybnostmi. Přesně tak jako v životě. Jen máloco bývá jasné a nezpochybnitelné.

Poslední úsek vyhlíží lákavě. Travnatá pěšina slibuje měkké našlapování. Měkké sice je, ale až příliš. Aprílové lijavce ji proměnily v chladivé bažiny. Z bláta šlápnete do louže, případně přesně naopak.

„Ranč u Jindrů“, hlásá při vstupu zřetelná dřevěná směrovka. Jeden z Jindrů se ujímá funkce vrátného. Představenou Jarku tady sice převtěluje v oslici, ta se mu však, jako v případě biblického Baláma, vzpírá a i nadále si uchovává svojí  švitořivou čistotu. Konečně jsme v cíli a připadáme si jako v Edenu. Za vzhled rajské zahrady částečně zodpovídá i naše vzpomínaná Iva. Své sousedce, paní Marušce, jíž tento pozemek náleží, tady často a velice ráda vypomáhá.

Venkovní posezení je okamžitě obleženo. Servírují se výtečné jednohubky a další trojrozměrné dobroty. Slunce přibarvuje bledé tváře a jemný vánek zajišťuje přiměřené chlazení. Nápoje z nejrůznějších darů naší země smývají poslední zbytky lehce nabyté únavy.

Švitorka se konečně ujímá své nejvlastnější služebnosti. Rozezvučí  šestici kytarových strun a strhne i  dvacatero lidských hlasů. Do zelených hájů i k modrému nebi se nesou melodií obalená slova chvály a nekonečných díků.

Marek, který si na cestu přibral i svoji pohlednou souputnici Helu, je na ekuvýšlapu poprvé. Z prastarých záznamů Knihy života by nám měl vydolovat odpovědi na palčivá témata současnosti. Jak naložit s muslimskými radikály a kterak nasměrovat lidstvo ke křesťanským kořenům. Přestože se může chlubit akademickým titulem, nehraje si na chytrého. Cituje biblické texty. Ty jsou už samy o sobě dokonalým řešením. Představují hlavní postavu lidských dějin a tím i naději na konečný happy end.

Duchovní zamyšlení Marka Wagnera:

Za Boží ochranu celého světa před útoky islámských radikálů a za návrat lidstva ke křesťanským kořenům.

Uvažoval jsem nad tématem dnešního výletu a rozdělil jsem si ho na dvě poloviny, podle toho, jak bylo souvětí napsáno. Jak ochraňuje Bůh svět před útoky islámských radikálů? Co z toho co kolem nás vidíme je důležité a jaké další důležitější věci nám zůstávají skryty? Co přinese budoucnost? Skutečně zaplaví evropu islamisté tak, jak to slyšíme ze sdělovacích prostředků? Nevím. Ohledně otázky radikálních islamistů jsem ten nejméně povolaný. Jestli chcete vědět, jak funguje rádio, nebo počítač, prosím klidně se ptejte. Neptejte se mně ale na radikální islamisty, protože tomuto tématu vůbec nerozumím. Podle  reakcí mých přátel na facebooku to však musí být základní otázka života a smrti, když vezmu v úvahu jejich emotivní komentáře, to, jak nevybíravě se vzájemně v diskuzích napadají a jak každý bojuje proti islamistům svými silnými a statečnými slovy.

O něco lépe rozumím tématu nebezpečí. Chápu že mě může na silnici srazit opilý řidič. Chápu, že mě může někdo zabít pro pár korun v mé peněžence. Chápu, že mě může překvapit zhoubná nemoc, která během dvou týdnů zcela otočí můj život a do dvou měsíců zemřu. Můžu se stát obětí teroristického útoku? Samozřejmě můžu.

Jsme jedni z mála, v jejichž zemi je relativní pokoj a bezpečí. Jako jedni z mála máme každý svoji čistou postel a dnes ráno zřejmě každý z nás snídal. Jako jedni z mála žíjeme také v zemi kde není válka. Příští týden oslavíme 72 let od konce druhé světové války. Jenomže válka, která není může v dnešním nejistém světě rychle přijít.

Ježíš o době před svým příchodem praví:

Mat 24,6 Až uslyšíte válečný hluk a zprávy o válkách, hleďte, abyste se nestrachovali. Musí to přijít, ale to ještě nebude konec.7 Národ povstane proti národu a království proti království a na různých místech vypuknou hladomory a zemětřesení.12 A protože se rozšíří špatnost, láska mnohých vychladne.

Ježíš zmiňuje války, hrůzy a násilí a říká nám, abychom s tím vším pokud možno počítali, že se to musí stát, ale ať se nestrachujeme. Ježíš svoje ovečky nikdy neopouští a nikdy nenechá bez pomoci.

Mat 28,20 A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.

Ježíš zaslibuje, že s námi bude až do poslední chvilky tohoto světa a pak po celou věčnost. Znamená to tedy, že se nám všechny potíže vyhnou, všechno násilí, všechno strádání a všechny nemoci? To rozhodně ne. Ale v tom všem, co budeme prožívat, bude Ježíš s námi. V každé těžké chvíli, v okamžiku velkého utrpení i v okamžiku smrti je Ježíš s námi. První křesťané prožívali velké utrpení za pronásledování císaře Nerona a věděli, že je Ježíš s nimi. Ani my nejsme ochráněni od všeho strádání, utrpení a válek. Dopustí-li to Bůh, procházíme i my údolím stínu smrti. Ježíši Kristu jde především o náš život věčný. Proto, pokud to situace vyžaduje, dovolí, abychom o náš pozemský život přišli, protože tím něco sleduje a má plán s našim životem. Proto jako křesťané, buďme vděčni za klid v naši zemi, modleme se o pokoj a mír, ale buďme připravení na všechno. Křesťan je ohledně života na této zemi realista a je obeznámen s tím, že žije na nepřátelské, satanově půdě a že stát se může cokoliv.

Řídí tedy Bůh nějak světové dějiny? Nebo je svět kompletně v Satanových rukou?

Zj 7,1 Potom jsem uviděl čtyři anděly, kteří stáli ve čtyřech koutech země a drželi čtyři zemské větry, aby vítr nevál na zem ani na moře ani na žádný strom.

Přestože se přečtený text vztahuje ke konkrétní události v budoucnosti, přeneseně jej použiju, abych ukázal, že Bůh řídí svět, přestože to vypadá, že patří satanu a je plně v jeho moci. Není. Bůh necháva satana aby se projevil a aby v plnosti ukázal, jak by vypadal svět pod jeho vládou. Přesto má rozhodující okamžiky světových dějin ve svých rukou a posílá své anděly, aby drželi zemské větry, což jsou různé nepříjemné a katastrofické události. Buďme vděčni za tuto Boží moc, že drží světové události aspoň takovým způsobem ve svých rukou, že vůbec můžeme nějak žít.

Když mluví Bible o konci světa, nezakrývá strádání a utrpení, je však pozitivní:

Mat 24,13 Kdo však vytrvá až do konce, bude zachráněn.

Luk 21,28 Až se to všechno začne dít, vzpřimte se a pozvedněte hlavy, protože se blíží vaše vykoupení!

2 Pet 3,12 Nebesa se tehdy rozplynou ohněm a živly se roztaví žárem,13 my ale vyhlížíme nové nebe a novou zemi – domov spravedlnosti.

Zj 21,1 Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. 2 Uviděl jsem svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže. 3 Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: „Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. 4 On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly.“

Člověk je vlastně na rozpacích. Na jedné straně je dobré a správné usilovat o pokoj a prosit Boha, aby ještě jeho andělé drželi ty čtyři obrazné větry a aby se na zemi nerozpoutaly hrůzy válek, zemětřesení a násilí. Na druhé straně z Bible víme, že ta těžká doba musí přijít, ale že už to pak bude brzy konec. Všechno toto má Bůh ve své moci. On určí kdy přijde. On určí, kdy budou čtyři zemské větry vypuštěny. Bůh také určí, jestli budou hrát radikální islamisté nějakou významnou roli ve světových dějinách. Nám pouze zbývá, pevně se Boha držet a nikdy se nepustit. Pokud můžeme, modleme se o pokoj, protože pokoj je Boží dar.

Druhá část hlavního mota prosí za návrat lidstva ke křesťanským kořenům.

Jsou lidé, kteří byli v křesťanském prostředí vychováni a mají se tak k čemu vrátit, protože jejich křesťanské kořeny jsou na osobní rovině. Máme kolem sebe ale velké množství lidí, druhé, třetí a čtvrté generace, kteří vyrůstali vychovávání buď jako materialisté, nebo byli vychovávání ve vzduchoprázdnu. Jejich křesťanské kořeny už nejsou osobní, ale buď zprostředkované od babičky, nebo zprostředkovane kulturou. Tito lidé potřebují poznat Ježíše. Naše kultura nehyne na materiální nedostatek, ale na morální rozklad a nedostatek lásky. Na takovémto pozadí září Ježíš Kristus jako jasná hvězda. Každému člověku jsou dány do srdce základní otázky existence, bytí a nebytí. Bůh každému vložil do srdce touhu po Bohu a touhu vědět, proč na světě jsem a jaký to má všechno smysl. Tyto otázky někteří lidé potlačují a přehlušují rychlým, uspěchaným životem a nechtějí je řešit. Jiní lidé se nad nimi zamýšlejí a tito potřebují od nás slyšet o Ježiši Kristu. Bůh působí na srdce lidí a my buďme připraveni povědět lidem o Ježíši

1 Pet 3,15 Zasvěťte svá srdce Pánu Kristu a buďte připraveni podat odpověď každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje. 16 Vždy ovšem s vlídností a úctou a s dobrým svědomím, aby se ti, kdo vás pomlouvají, zastyděli, že napadali váš poctivý život v Kristu.

Tento verš však také klade na nás křesťany určitý nárok. A to sice brát život s Kristem vážně. Apoštol Petr mluví o tom, že druzí lidé pozorují náš poctivý život v Kristu. Při zvěstování Ježiše Krista jde o obojí. O správné slovo v pravý čas a o život, který je poctivý. Mnoho krásných slov o Kristu bývá naprosto znehodnoceno nepoctivým životem toho, který zvěstuje. Druzí lidé potřebují vidět, že křesťanství funguje. Ryzí křesťanský život není nikdy produkt naší snahy, ale Boží dar a výsledek života s Kristem. Čím jsme blíže Ježíši Kristu, tím více se mu podobáme. Jsme jakoby zrcadla, která odrážejí Ježíše Krista.

2 Kor 3,18 My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě.

Poctivost je stav mysli a srdce. Je to odvaha neomlouvat svoje drobné chyby a nepěstovat oblíbené špatnosti. Je to ryzí pohled na sebe samého, kdy si uvědomujeme, že není malých věcí. Že nejsou drobnosti života, na kterých nezáleží. Že drobná, docela malinká lež je lží a nikdy nebude pravdou i když se k pravdě skoro blíží. Že drobná nepoctivost je podvodem i když vlastně skoro o nic nejde. Že vlastně není malých věcí. Charakter člověka, je právě tvořen malými věcmi, drobnostmi. Kdo je pocitvý v drobnostech, bude poctivý i ve velkém.

Luk 16,10 Kdo je věrný v nejmenším, je věrný i ve velkém. A kdo je nepoctivý v nejmenším, je nepoctivý i ve velkém.

Svět může být osloven jedině pravdou, zvěstovanou poctivými křesťany.Moldeme se o pokoj, ať čtyři andělé ještě zadržují zemské větry, avšak podle Boží vůle. Modleme se, aby sám Ježíš Kristus proměnil naše srdce tak, abychom mu byli stále více podobní. Modleme se o pravé slovo v pravý čas, abychom dokázali lidem kolem nás povědět o Ježíši. Modleme se o pravdivý a poctivý život, který pak našim slovům dodá váhu a hodnotu.

Amen.

 

Pavel, stejně jako Marek, náleží mezi laiky. Ve svém vstupu připomíná světla i stíny někdejší reformace. Ale hlavně působení Toho, který nás z oněch stínů postupně vyvádí. To, že jsme se i dnes sešli z nejrůznějších denominačních chlívečků, naznačuje neodolatelnou přitažlivost společného Pastýře. Čím jsme blíž jemu, tím jsme blíž i sobě navzájem. Ohrádky se hroutí a houfuje se jedno stádo. Realita Kapitoly lásky, zaznamenaná v dopise rozhádaným Korintským, se poznenáhlu mění v realitu. Když ne jindy a jinde, na prvomájovém ranči u Jindrů zcela nepochybně.

Polní bohoslužba v zelené katedrále se nemůže  obejít bez modliteb. Některé jsou slyšitelné, většina jich rezonuje jenom v srdci. Ta závěrečná je nepřeslechnutelná. Vznáší se k nebi už dva tisíce let. Sevřené dlaně vytvořily jeden kruh. Stejně jako při společně vyzpívané prosbě o vzájemné spojení. Cítíme, že je kdosi přítomný. Neviditelný a přesto hmatatelný…

Na závěr se všem dostává papírové záložky s inspirovaným Slovem na cestu a sladká tečka v podobě čokolády. Následuje už jen nezbytné fotografování a sourozenecké objímání. Atmosféra nebe se stala nezpochybnitelnou.

S náramnými díky nejen Bohu, ale i nesmírně vstřícné paní Marušce a nenapravitelně činorodé tetě Ivě se loučíme a míříme k vigantické  dědině. Stádo se postupně drolí a míří do neúprosné reality. S neochvějnou nadějí, že stejně bude jednou pospolu. 

Na rožnovském nádraží se schází i největší hrdinové. Letitého Jindru a nezletilého Joele od sebe dělí sedmdesát let. Oba došli ve zdraví a bez cizí pomoci. Jsou dokladem toho, že i ty největší rozdíly se smazávají. Pokud se jde po stejné cestě a za stejným cílem…

(-: amen 🙂