Shrnutí úkolů 2025

Jak studovat Biblická proroctví

vypracoval Ján Petrovič

 

 

8. Proroctví v žalmech (1)

Kniha Zjevení je naplněna obrazy ze svatyně a odkazy na ni (chrám, svícen, oltář, truhla smlouvy atd.). Některé starozákonní žalmy nám pomáhají lépe porozumět této symbolice. Jsou mimořádně bohatým zdrojem informací, sbírkou posvátné poezie, která zkoumá lidské zkušenosti a lidskou reakci na stavy od sklíčenosti z hříchu a utrpení až po nespoutanou radost z Hospodinovy přítomnosti a z jeho opakovaných zaslíbení odpuštění a záchrany. Boží lid času konce dostal roli být světlem národům, posledním milosrdným voláním pro všechny lidi, aby uctívali a poslouchali svého Stvořitele.

Náš Velekněz. Mojžíš dostal od Boha přesné pokyny, podle kterých měl postavit svatyni. Pozemská svatyně předznamenávala Ježíšovo dílo do úžasných detailů. O Ježíši vydávalo svědectví vše, co se jí týkalo: osoba velekněze, služba ostatních kněží, zařízení svatyně, přinášené oběti a dary. Bez pochopení starozákonní svatyně je naprosto nemožné pochopit, o čem Jan píše a o co v jeho viděních jde. Kniha žalmů zase představuje osobní vztah, jenž měl Boží lid k chrámu a co všechno pro něj svatyně znamená.

Na hoře Sión. Ve Zj 14 vidíme Boží lid, který stojí na hoře Sión. Boží věrní na konci času jsou představeni právě jazykem svatyně. Podobné je to ve většině klíčových scén knihy Zjevení. Díky Beránkovi je Boží lid na jeho svaté hoře! Davidův popis požadavků kladených na ty, kteří by mohli přebývat v Boží přítomnosti, je pro každého hříšníka prakticky nedosažitelný. Kdo z nás může upřímně říci, že žije bezúhonně, jedná spravedlivě a ze srdce zastává pravdu? Nyní, když Beránek Boží stojí na hoře Sión, tedy ve svatyni, můžeme tam být přítomni i my, díky jeho spravedlnosti, kterou přijímáme vírou.

Zákon v našich srdcích. Ti, kteří jsou shromážděni na hoře Sión mají na čelech napsané jméno Otce a Beránka. Někteří lidé si představují Boží slávu jako zářivé světlo. Hospodinova sláva je mnohem víc než jen vizuální projev. Hospodinovou slávou je jeho charakter. Když Bible popisuje věřící, kteří mají na čelech napsané Boží jméno, nejde o doslovná písmena. Tento symbol vyjadřuje, že Boží charakter je součástí našeho uvažování, našeho hodnotového systému a našeho života. Právě tím zrcadlíme Boží lásku a charakter. Milujeme ho za to, kým je a co pro nás udělal. Boží jméno je jeho charakter. Boží morální zákon je přepisem jeho charakteru. A ti, kteří jsou shromážděni na Sijónu, jsou naplněni láskou k Bohu, láskou projevenou poslušností jeho zákonu.

Žalm 5. Cílem svatyně bylo, aby Bůh přebýval uprostřed svého lidu. Jedině vykoupení budou mít přístup k Božímu trůnu. Velmi důležitý je Davidův popis bázně a klanění se jako aktu uctívání, protože uctívání je ve velkém sporu klíčovým problémem. V poselství tří andělů je vyzýván svět, aby poklekl před Stvořitelem, bál se ho a vzdal mu čest. Vykoupení slovy a skutky zrcadlí spravedlivý Boží charakter. Obyčejní hříšníci byli vytaženi ze spárů smrti a nyní mají výsadu stát v Boží přítomnosti. O toto právo se nijak nezasloužili. Dostávají ho díky skutečnosti, že Beránek Boží – spravedlivý Syn člověka – tam stojí s nimi. Bylo jim odpuštěno a jsou vykoupeni. Nemusí už nést svou vinu, protože ji za ně nesl Boží Beránek.

„Budu učit nevěrné tvým cestám“. „Jakmile přijmeme Ježíše Krista, budeme chtít všem lidem sdělit, jak úžasného přítele jsme v něm našli. Boží pravdu, která nás zachraňuje pro věčný život a která nás mění, nedokážeme ve svém srdci zatajit. Jestliže přijmeme od Ježíše Krista odpuštění a proměňující moc, nedokážeme to před ostatními skrýt. Když nás naplní radost, kterou do lidského života přináší Boží Duch, musíme se o ni podělit s jinými. Poznali jsme, že náš Pán je dobrý, a to si nemůžeme nechat pro sebe.“ (CVP 81)

Podněty k zamyšlení. „V Davidových žalmech se obráží celá škála zážitků, od hloubek přiznané viny a sebezatracení po nejvznešenější vyznání víry a nejvroucnější vztah s Bohem. Ze záznamu o Davidově životě vysvítá, že hřích přináší hanbu a žal, ale že láska a milosrdenství Boží sahá až do největších hlubin a že víra pozdvihuje kající duši, aby mohla být přijata mezi dítky Boží. Ze všech ujištění, jež obsahuje slovo Boží, je záznam o Davidově životě jedním z nejpůsobivějších svědectví o věrnosti, spravedlnosti a milosrdenství Božím. (PP 569)

 

7. Pohled do nebes

Lekce se zabývá prorockým obrazem Božího trůnu v nebesích. Budeme uvažovat o tom, jaký vztah mají lidé ke svatému Bohu a jak nás Kristova oběť obnovuje a přibližuje k trůnu. V knize Zjevení stojí řada starozákonních textů, které pomáhají čtenářům pochopit Boží svatost, naši hříšnost, vzpouru, ale i naději a řešení pro hříšníky. Studium Písma nám pomůže pochopit povolání, jež nám Bůh svěřil.

„Zde jsem, pošli mne!“ Sláva Božího trůnu odhalila prorokovi i nám naši hříšnost a potřebu očištění. Kdybychom se – byť jen ve vidění – ocitli v Hospodinově přítomnosti, byli bychom rovněž otřeseni a zahanbeni. V Boží přítomnosti by se pocit naší ztracenosti projevil naplno. Seraf se uhlíkem z oltáře dotkl Izajášových úst. Izajášovy hříchy byly odpuštěny a nyní mohl stát v Boží přítomnosti. Prorok dostal pověření zastupovat Boha ve světě. Jan Křtitel byl hříšníkem, který potřeboval milost a spasení, ale jeho služba ukazovala na toho, který mohl lidstvu přinést milost a spasení. Ježíš přišel jako dokonalý obraz Otcovy slávy. Plnil podobnou roli jako nebeský seraf.

Dva cherubové. Předtím, než byli naši první rodiče vyhnáni ze zahrady, Bůh nabídl záchranu – zaslíbení Mesiáše. Potom postavil před branami Edenu dva cheruby s plamenným mečem. Výjev připomíná příkrov schrány smlouvy, symbol Božího trůnu. Cherubové měli zabránit hříšníkům v přístupu ke stromu života, ale byli také symbolem naděje a zaslíbení, že jednoho dne se budou lidé moci do ráje vrátit. Při konečné obnově, má být znovu na zemi založen v mnohem nádhernější podobě.“ (NUD 22)

Jako hořící řeřavé uhlíky. Cherubové, buď jako živé bytosti, nebo jejich zlaté symboly, se objevují v celém Starém zákoně. Často jsou zobrazováni, jak stojí bezprostředně vedle Božího trůnu a šíří jeho slávu i do vesmíru. Obraz cherubů byl také vetkán do látky na závěs před svatyní svatých. Bůh přikázal, aby byl na schráně smlouvy příkrov, na kterém stáli dva cherubové z masivního zlata a křídly jej zakrývali. Kdykoli vidíme Boží trůn jsou tam vždy přítomni cherubové. Jsou úzce spjati s Božím trůnem. Všechny bytosti byly stvořeny tak, aby zrcadlily Boží slávu.  

Bůh uprostřed svého lidu. Izraelci putovali po poušti vedeni Boží přítomností nacházející se v oblaku ve dne a v ohnivém sloupu v noci. Vždy, když se oblak zastavil, postavili nejprve svatyni, a pak jednotlivé kmeny rozbily své tábory kolem ní – tři kmeny z každé světové strany. Boží sláva sestupovala do svatyně svatých a byla tak uprostřed svého lidu. Je zajímavé porovnat tuto zprávu s biblickým popisem nového Jeruzaléma. Na každé ze čtyř stran města jsou brány, každá představuje tři kmeny, tedy celkem dvanáct kmenů. Podobnost popisů tábora Izraelců a nového Jeruzaléma podtrhuje zásadní skutečnost, že Bůh má v úmyslu „přitáhnout“ lidstvo blíže k sobě, ke svému trůnu. Kniha Zjevení nás učí, že „chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek“.

Pád Lucifera. Zdá se nepochopitelné, že Lucifer byl kdysi „zářivý cherub ochránce“. Zaujímal vznešené postavení u Božího trůnu. Svou existencí mohl odhalovat celému vesmíru Boží slávu. Namísto toho začal uvažovat o své vlastní slávě, ne o slávě svého Stvořitele. Začal si namýšlet, že se mu nedostává úcty, která mu náleží. Zatímco Lucifer byl svržen z hory Boží, tak ti, kteří jsou vykoupeni, stojí na hoře Sión s Beránkem Božím. Podobně jako první lidé, i Lucifer byl v Boží zahradě, v Edenu. Ale na rozdíl od satanova osudu se lidstvo vrací díky Kristu znovu do ráje.

Podněty k zamyšlení. Satan, kdysi „zářivý cherub ochránce“, se snažil zničit důvěru v Boží trůn. Bůh dovolil padlým andělům pokračovat v jejich vzpouře a tím celému vesmíru ukázal hloubku zkaženosti, která pochází ze sebe vyvyšování. Satanovi se podařilo svést lidské pokolení, aby se připojilo k jeho vzpouře proti Bohu. Kristus ho však zcela porazil na kříži. Tím lidstvu zajistil místo, na kterém kdysi byli andělé, kteří později Boha odmítli.

 

 

6. Pochopení oběti


Jan Křtitel uviděl přicházejícího Ježíše a řekl o něm: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa“. Byl to přímý odkaz na obětní systém, který poukazoval na Kristovu zástupnou smrt ve prospěch celého lidstva. V Písmu je obětování zvířat všudypřítomné a hraje ústřední roli i v knize Zjevení.  Skutečnost, že Ježíš v této klíčové scéně vypadá jako zabitý Beránek, je důležitým klíčem k pochopení Zj 4 a 5. Ukazuje na Ježíše jako na Boha nekonečné lásky, který přinesl nejvyšší oběť.

Zbytečné oběti? Jak máme rozumět tomu, že Bůh odmítl oběti, které sám přikázal přinášet? Jedním z důvodů je rozdíl mezi skrývanou bezbožností a vnějšími projevy zbožnosti. Již raná epizoda s oběťmi ukazuje, které oběti Bůh přijímá. „Ábel přinesl oběť, jakou požadoval Bůh. Obětoval beránka, který ukazoval na Kristův spásný čin na Golgotě. Prolitím krve vzhlížel ke Kristu, který zemře na kříži. Protože důvěřoval ve smírčí oběť, která bude vykonána, dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, a jeho oběť byla přijata.“ (NUD 28)    

Krev obětních zvířat. Neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit. Proto Kristus říká: „Oběti ani dary jsi nechtěl. Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli. Tak ruší prvé, aby ustanovil druhé. (Žd 10,4–10) Všechny kruté, nemilosrdné a nespravedlivé oběti poukazovaly na Kristovu smrt. Obětní zvířata byly pouze symboly, které ukazovaly na budoucí usmiřující oběť Božího Beránka. Každá oběť byla „mini proroctvím“ o Ježíšově smrti na kříži. Obřady spojené s přinášením obětí bychom mohli připodobnit „zaplacené“ letence, která je pouhým příslibem budoucího letu. Až po nastoupení do letadla nakonec dostaneme to, za co jsme zaplatili. Papírová letenka se v tu chvíli stává zbytečností.

Velikonoční beránek (jako předobraz Krista). Kniha Zjevení hovoří o Ježíši jako o Beránkovi téměř třicetkrát. Od prvních dnů plánu vykoupení Boží lid používal beránky jako symbol přicházejícího Mesiáše. Ježíš se stal druhým Adamem. Tam, kde jsme my selhali, on prožil dokonalý život. Byl vším, čím lidské pokolení mělo být. Dokonale zrcadlil Boží slávu. Ježíš byl na svátek Paschy ukřižován, čímž se ukázalo, že právě on je předpovídaným Beránkem. Ježíš „mluvil veřejně“, aby každý mohl posoudit jeho slova. Jeho život, skutky i učení odhalily, kým skutečně je.

Ježíš v chrámu. Bůh chce obnovit společenství, které jsme s ním kdysi měli, a touží se k nám přiblížit. Ale kdyby Bůh přivedl hříšníky do své přítomnosti, zničilo by je to. Proto osobně sestoupil k nám, a tím jsme se my dostali blíže k němu. Boží Syn se stal Synem člověka. My jsme mohli vidět jeho tvář, slyšet jeho hlas. Stvořitel vesmíru sestoupil k nám, ponížil se, aby mezi námi nejen žil, ale aby za nás i zemřel.

„Neboť ty jsi stvořil všechno“. Několika prorokům (Ezechiel, Izajáš a Jan) byl ukázán Boží trůn. V každém z vidění nebeské bytosti nejdříve vyzdvihují Boží svatost. Prorokům byla ukázána oslnivá scéna Boží slávy. Proroci si uvědomili vlastní nehodnost a hříšnost. Jan velmi pláče, až do chvíle, kdy je mu je představen ten, kdo je „hoden“ – Ježíš Kristus, Beránek, ten obětovaný. Pak konečně začneme chápat situaci člověka: jsme naprosto nehodní a potřebujeme Krista jako našeho Vykupitele. Kříž nám 1) odhaluje skutečnou Boží lásku, a 2) pomáhá nám pochopit naši hříšnost a mravní zkaženost a jediné řešení – Kristovu oběť.

Podněty k zamyšlení. Kristus jediný může zajistit naše spasení. Jeho život byl jediným lidským životem bez hříchu, jediným příkladem života, který dokonale zrcadlil Otcovu slávu. On je neposkvrněný Beránek Boží. On je dokonalý, a proto je naší věčnou jistotou. On vzal na sebe naši vinu, čímž uspokojil soud, který je Boží odpovědí na zlo. Zamysleme se nad tím, jak špatný je hřích a jak hluboko padlo lidské pokolení, když kvůli vyřešení problému hříchu musel zemřít Ježíš – sám Bůh. Kdyby existoval jiný způsob, jak by nás Bůh mohl zachránit, určitě by to udělal. „Porušený Boží zákon si žádal hříšníkův život. Jen Ten, který je rovný Bohu, mohl vykonat smíření za toto přestoupení. Nikdo jiný, než Kristus nemohl vykoupit padlého člověka z prokletí zákona a uvést ho opět do souladu s nebesy. Kristus vzal na sebe vinu a hanbu hříchu, aby zachránil ztracené lidstvo.“ (NUD 23)

 

 

5. Národy (2)

 Už od počátku Bible je patrný kontrast mezi sobeckými snahami různých „národů“ a „království“, a principy „Božího království“. Bůh varoval svůj lid před následky odvrácení se od něho a touhou po pozemských panovnících, místo po Boží vládě. Boží lid dostal místo Boží vlády pozemské panovníky, tedy hříšníky, kteří vládnou hříšníkům. Taková kombinace vede ke stále většímu zlu.

Úplně první přikázání. Božím záměrem bylo dát lidem co největší poznání. Zahrada Eden byla pro první lidi učebnou, místem, na kterém se měli prostřednictvím vztahu se stvořením neustále učit o Stvořiteli. 

Příkaz, který se vztahoval na „strom poznání“, neměl být chápán jako omezování poznání. Chtěl tak ušetřit lidi od dlouhodobého utrpení, které bylo následkem odmítnutí vlády Hospodina. Střídání království ve viděních knihy Daniel je důsledkem toho, že Izraelité zavrhli Boží vládu.  

Daniel 2. Bůh prostřednictvím proroka Daniela představil vztah mezi Božím lidem a královstvími tohoto světa. Jeho lid byl nezávislou entitou a přijímal následky vlastních rozhodnutí. Na konci 19. století se lidé dívali na budoucnost optimisticky a spoléhali na lidský pokrok. Všichni věřili, že technologický a vědecký pokrok pomůžou vyřešit nejhorší problémy lidstva. Byli přesvědčeni, že osvícenské ideály – lidská dokonalost a síla rozumu – přinesou lidstvu novou, úžasnou éru. První světová válka tyto sny rychle zničila. Do konce 20. století v různých válkách zahynulo více než dvě stě milionů lidí. V morálním smyslu lidstvo nepokročilo. V rozporu s očekáváním, že lidstvo směřuje vzhůru a vpřed, se potvrzuje prorocké sestupné řazení kovů od zlata k železu a hlíně.

Daniel 7. Daniel viděl postupně vycházet z moře národy, mezi kterými probíhaly neustálé spory a přesuny moci. V kontrastu k nim stojí zaslíbená země, jako ostrov klidu a bezpečí uprostřed moře pohanských království. Ztráta samostatnosti bude i pro dnešní Boží lid přetrvávat až do konce – tedy do chvíle, kdy se Kristus konečně vrátí na své právoplatné místo jako náš Král. V Novém zákoně pokračuje utrpení Božího lidu nejprve pod nadvládou Římské říše a později pronásledováním malého rohu, nástupce pohanského Říma. Přestože z pohledu dějin byla některá království, říše či národy „lepší“ než jiné a některá období byla klidnější, většina historie národů, lidí a říší přecházela od jedné tragédie ke druhé, pod vedením vládců, kteří všechny přesvědčovali o svých nejlepších úmyslech.

Mezi zemí a mořem. Symbolicky, země představuje stabilní a uspořádaný svět, nebo přímo Izrael. Moře označuje pyšné pohanské národy, které jej ohrožují. Ve Zjevení drak používá vodu k pronásledování ženy (církve). Satan využil masy, pobízené jejich vůdci, k pronásledování Božího lidu během dějin církve. Zj 12,16. odkazuje na migraci věřících do Nového světa. Přestože Amerika nikdy nebyla „novým Izraelem“, jak to někteří z jejích prvních zakladatelů rádi tvrdili, dlouho byla zemí náboženské svobody pro miliony lidí utlačovaných a pronásledovaných pro svou víru. Naneštěstí tato šelma připomínající Beránka bude jednoho dne mluvit „jako drak“ (Zj 13,11). Spojené státy, které byly pro pronásledované velmi dlouho majákem náboženské svobody, se stanou tím, kdo bude pronásledovat pro víru. Jde o další následek toho, co se stalo, když lidé odmítli Boží vládu a rozhodli se vládnout sami.

Musíš znovu prorokovat. Církev, která zůstane věrná Bohu do konce času, se zrodila v Novém světě, do kterého v minulých stoletích utíkali lidé toužící po náboženské svobodě. Anděl stojící na zemi i moři přikázal prorokovi, aby prorokoval dál. Co má být obsahem jeho poselství? Bůh posouvá lidské dějiny k jejich velkému závěru. Bude to znamenat nejen konec lidských říší a vlád, ale také věčnou vládu Krista na Božím trůnu. Všechna pozemská království budou zničena. Po říších nezůstane ani stopy, protože je nahradí věčné Boží království. Bude to království, kde už nikdy nebude hřích, utrpení, nemoc, zlo a smrt.

Podněty k zamyšlení. „Žádné věčně planoucí peklo nebude vykoupeným připomínat strašné následky hříchu. Zůstane jediná připomínka: Náš Vykupitel navždy ponese stopy po svém ukřižování. Rány Golgoty budou trvalým, věčným svědectvím jeho moci.“ (VDV 435)

  

4. Národy (1)

Jednou z klíčových otázek v knihách Daniel a Zjevení je problém světských vlád. Když skončí období hříchu a vzpoury bude navěky vládnout Bůh. Lidské snahy o vládnutí nikdy nefungovaly. Ani když se lidé snažili dosáhnout těch nejvyšších ideálů. Následky lidských snah byly často hrozivé. Dějiny lidstva nejsou ničím jiným než popisem tragédie, kterou opakovaně působí selhání různých společenských systémů. Bible vypráví velký příběh národů, které se bouřily proti Bohu a odmítaly jeho vedení.

Nimrod a Ninive. Nimrod je velký ve svých očích a stojí „před“ Hospodinem v tom smyslu, že se Bohu vzpírá. To, co pozorujeme v těchto textech, je šíření vzpoury proti Bohu. Jde o vzdor, který bude pokračovat, dokud nebude celá vzpoura navždy ukončena.

Povolání Abrahama. Kniha Genesis popisuje vznik národů. Lidské pokolení se rozdělilo na různé národy podle jazyka a podle rodů. V této situaci Bůh povolává Abrama z jednoho z těchto národů, aby se odlišil od nich a od toho, co představují. Bůh měl v úmyslu prostřednictvím Abrahama vytvořit národ, který by byl v protikladu k lidským královstvím. Jeho jediným králem měl být samotný Bůh. Tento národ měl ukázat, jak by to vypadalo, kdyby se lidé skutečně vrátili ke svému Stvořiteli. Celý národ měl společným jednáním a ve spolupráci s Hospodinem projevit slávu jeho charakteru. Lidé mohou znát hluboké pravdy, ale pokud podle nich nežijí, namísto požehnání do jejich života vstoupí kletby a smrt.

Dostanete, o co jste žádali. Podle Božího ustanovení neměli mít Izraelci lidského panovníka, jak tomu bylo u ostatních národů. Žádost o krále byla odmítnutím Boží vlády. Tím, že žádali o krále, přivolali na sebe utrpení spočívající ve vojenských odvodech ve válkách pro krále, konfiskaci majetku, daních a dalších obtížích. Poznali, že mocnáři mají tendenci vládnout ve svůj prospěch, namísto laskavosti a péče, kterou prokazuje Bůh. Když se Izraelci rozhodli mít krále, národu se pod jejich vládou vůbec nedařilo. Dokonce i ti „dobří“ se dopustili špatného jednání.

Vládci nad národy. Králové přispěli k morálnímu úpadku národa. Ani křesťané se neměli hierarchicky organizovat jako pohanské národy. Když se k moci dostal Konstantin a prohlásil, že je křesťanem, věřícím se ulevilo – pronásledování skončilo! Postupně se do popředí dostal římský biskup. Církev dovolila státu zasahovat do náboženských záležitostí. Nejtemnější kapitoly křesťanské historie jsou přímým následkem kompromisů církve se světem. Izrael se obrátil k uctívání model a jeho králové byli zkaženi svou touhou po moci. I církev postupně přijala metody a způsoby vlastní pohanským vládcům a říším. Dospělo to až tak daleko, že mnozí věrní věřící byli umučeni, protože je začali považovat za hrozbu pro církevně-státní instituci.

Světlo pro pohany. Životy lidí, kteří „zachovávají Boží přikázání“, by měly odrážet Boží charakter. Kdyby Izraelité jednali podle Božích požadavků a žili podle jeho přikázání, okolní národy by k nim přicházely v pokoji a chtěly by se o nich a jejich Bohu dozvědět více. Tyto národy místo toho začaly vést proti Izraelitům ničivé války. Nejlepším příkladem Božího charakteru byl samozřejmě Ježíš – jediný člověk, který dokonale představil Boha. Důvod k povolání izraelského národa byl stejný jako Boží záměr při zakládání církve: Bůh touží, aby jeho lid spolupracoval při přivádění hříšníků ke Kristu.

Podněty k zamyšlení. „Poznenáhlu, nejprve pokradmu a v tichosti, později už zjevněji, jak nabývalo na síle a získávalo nadvládu nad myšlením lidí, provádělo ‚tajemství nepravosti‘ své podvodné a rouhavé dílo. Téměř nepozorovaně vnikaly pohanské zvyky do křesťanské církve. Kruté pronásledování církve od pohanů utlumilo na čas ochotu k ústupkům a přizpůsobování. Když však pronásledování ustalo, křesťanství vyměnilo skromnou prostotu, kterou se vyznačoval Kristus a jeho apoštolové, za okázalost a pýchu pohanských kněží a vládců. Na místo Božích požadavků postavilo lidské názory a tradice. Pohanské myšlení ovládlo církev. Pohanské nauky, obřady a pověry byly zapracovány do věrouky a bohoslužby Kristových následovníků.“ (VDV 37)

 

3. Obrazy z manželství jako symboly

Bible používá obrazy manželství pro vyjádření a lepší pochopení vztahu mezi Bohem a jeho lidem. V nejintimnější vztahu, manželství, můžeme objevit hluboká naučení o jeho lásce k nám, o našem vztahu k němu a o tom, jak daleko dokázal zajít, aby nás vykoupil.

Jedno tělo. Manželství je jednou z nejvýstižnějších metafor odhalujících obraz důvěrného vztahu, který Bůh touží mít s lidmi. Pro čtenáře Bible je důležité, aby pochopili smysl tohoto obrazu v každém konkrétním kontextu. Farizeové se snažili zpochybnit původce manželství tím, že jej postavili proti jeho vlastnímu prorokovi – Mojžíšovi. Celoživotní věrné manželství je ideálem, který Bůh ustanovil při stvoření člověka. Padlé lidstvo však poškodilo tento zásadní dar od Boha. Manželství muselo neustále čelit útokům. Spolu se sobotou je to jeden ze dvou darů, které jsme obdrželi v rajské zahradě.

Krásná nevěsta. Bůh popisuje Izrael jako opuštěné dítě. Přijme ho jako svou dceru, vezme si ji domů, očistí ji, a když vyroste, ožení se s ní. Bůh mluví o Izraeli jako o své nevěstě. Díky jeho péči se stala „nesmírně krásnou“. Krása Izraele byla výlučně Božím darem. Byla krásná, protože ji Bůh zahrnul svou přízní. Podobně nebe pokládá věřící za krásné díky Boží přízni a spáse, kterými nás zahrnul. Jsme zahaleni do „Boží spravedlnosti“. Byli jsme stvořeni, abychom odráželi dobrotu a slávu Boha.

Ozeášova nevěrná manželka. Ozeáš dostal příkaz oženit se se smilnicí! Bůh využil Ozeášovu věrnost a poslušnost, aby nám pomohl pochopit, s jakou bolestí se dívá na hřích a vzpouru člověka. Chyby Izraele popsané ve Starém zákoně opakovala i Kristova novozákonní církev. Lid sešel na scestí a do svého středu přivedl modloslužebné praktiky pohanských národů. Ti, kdo okusili zradu manželského partnera, mohou poměrně dobře chápat pocit zkázy a marnosti, které naše nevěra v Kristu vyvolává.

Izák a Rebeka. Abraham dal svému nejdůvěryhodnějšímu služebníkovi důležitý úkol. Znal morální úpadek Kenaanců, nemluvě o jejich uctívání falešných bohů. Kdyby se jeho syn oženil do takového prostředí, byl by ve velkém nebezpečí přijmout podobné praktiky. Velká část příběhu Izraele i křesťanské církve, je příběhem, ve kterém se Boží lid utápí ve falešných naukách. Místo toho, aby Boží lid vydával svědectví o Hospodinově dobrotě a spravedlnosti, vždy znovu padal do osidel modloslužby a falešných učení. Mezi námi a naším Stvořitelem existuje velmi hluboké propojení, protože jsme byli původně stvořeni k jeho obrazu. A přestože se vinou hříchu toto spojení narušilo, Bůh nás stále považuje za svou nevěstu.

Odsouzení nevěstky. „Manželství, svazek na celý život, je symbolem svazku mezi Kristem a jeho církví. Tak, jak se Kristus chová k církvi, mají se k sobě chovat i manželé.“ (7T 46) Kristus trpěl nepředstavitelnou bolestí, když ho lidstvo odmítlo a city, které mají směřovat jen k Bohu, věnovalo různým modlám. Přesto se Bůh za nás vydal, zaplatil za naši nevěru a cizoložství, abychom, budeme-li činit pokání a odvrátíme se od nich, měli zaslíbení věčného života. Následky nevěry postihnou život dětí i ostatních lidí. Dokonce i ten nejtrpělivější podváděný partner může nakonec dospět do bodu, kdy si uvědomí, že už není cesty zpět a manželství se nedá zachránit. Když náš svět dosáhne stavu, ve kterém se srdce lidí zatvrdí natolik, že už nikdo další nebude ochoten činit pokání, nemá smysl pokračovat v dějinách hříchu a dovolit, aby hrozné utrpení pokračovalo.

Podněty k zamyšlení. Během staletí někteří křesťané zdůrazňovali symboly a obrazy nacházející se v biblických příbězích do té míry, že prakticky začali považovat historický příběh za mýtus. Ačkoli mnohé části Písma obsahují několik různých vrstev výkladu, musíme si uvědomit, že to nejsme my, kdo dává textu konečný význam. Je to Bůh, kdo využívá skutečné lidi a skutečné historické události, aby jejich prostřednictvím vyjádřil konkrétní poučení. Například skutečnou svatební hostinu v Káně můžeme zároveň vnímat i jako metaforu, která směřuje náš pohled na prorocké skutečnosti: „Kristovo slovo zabezpečilo hojnost vína na svatební hostině. I nám chce dát hojnost své milosti, aby zahladil naše nepravosti, povzbudil nás a posílil.“ (TV 91)

 

2. Kniha Genesis jako klíč k chápání proroctví

 

Současné výklady biblických proroctví se vůbec nezabývají starozákonnými základy knihy Zjevení. Její autor předpokládá, že čtenáři rozumí pojmům, které mají svůj původ ve Starém zákoně. Proto se potřebujeme soustředit na texty v Genesis – jak náš svět upadl do chaosu, které nás připraví pro pochopení knihy Zjevení a jejích symbolů.

Princip „První zmínky“. První zmínka určitého pojmu nebo symbolu určuje jeho význam při dalších výskytech. Nejprve se objevuje základní koncept a ten se postupně rozšiřuje, prohlubuje a objasňuje. Svět se dnes odklání od zažitého konceptu pravdy jako tvrzení, které přesně odráží objektivní realitu nebo pojmenovává absolutně či věčně platné morální zákony. Mluví spíše o „subjektivní pravdě“, vycházející z toho, co samotný člověk považuje za pravdivé na základě svých pocitů nebo své intuice, bez ohledu na objektivní fakta. „Pravda“ je při takovém uvažování něco tvárného, co se může v průběhu času měnit. Když však Bůh stanoví, že něco je pravda, svůj názor už nemění.

Pochopení Boží lásky. Na svět se díváme z naší omezené perspektivy. Žádný koncept lidstvo nezkreslilo více než pojem „láska“. V současnosti se pod láskou rozumí spíše seberealizace, než orientace na dobro a prospěch druhých. Proto máme problém porozumět, jak se na téma lásky dívá Bůh. Pochopení podstaty lásky je důležitým klíčem k porozumění biblických proroctví. Kromě studia prvního výskytu konkrétního pojmu je užitečné najít první použití tohoto pojmu v jednotlivých knihách Bible. Např. první zmínka o „lásce“ v J. 3,16. zjevuje skutečnou podstatu Boží lásky, která se za nás obětuje.

„Kde však je beránek?“ Poprvé se o obětním beránkovi zmínil Izák v Gn. 22. Celý zbytek Bible velmi detailně odpovídá právě na tuto otázku. Zbývající knihy SZ postupně přidávají další podrobnosti. Od velikonočních rituálů až po definitivní odpověď v NZ, když Jan označí Ježíše jako „beránka Božího, který snímá hřích světa“, Ježíš slouží svému lidu, a nakonec obětuje svůj život na kříži. Je to jeden z nejčastějších a nejdůležitějších symbolů v knize Zjevení. Ježíš je zde zmiňovaný jako „Beránek“ více než dvacetkrát a v knize Zjevení hraje ústřední roli. Je naším zástupcem, uvedeným v Janově vidění.

Zmínky o smrti. Nejkrutějším aspektem života je smrt. Je „mzdou hříchu“, trest, který platíme za to, že jsme se odpojili od jediného Zdroje života ve vesmíru – od našeho Stvořitele. Otázka smrti je důležitá také v proroctvích, která mluví také o řešení problému smrti. Toto řešení nacházíme pouze v Ježíši, jeho smrti a zmrtvýchvstání. Smrt není součástí života, je opakem, zánikem života. Je to vetřelec, který podle Božího plánu nikdy neměl být součástí naší pozemské existence. Tváří v tvář smrti se v nás vždy všechno bouří, protestuje a staví se k ní odmítavě a uvědomujeme si, že něco není v pořádku. Adam a Eva jako první rodiče zažili tragédii smrti. Společným znakem smrti Ježíše a Ábela bylo to, že spravedlivý byl zabit nespravedlivým(i).

Had. Klíčovým tématem knihy Zjevení je otázka uctívání. Tvůrce falešných systémů uctívání je ve Zj. 13,2-4. identifikován jako „drak“.  Bible popisuje a přiléhavě charakterizuje tohoto padlého cheruba jako hada, který v rajské zahradě přesvědčil Adama a Evu, aby ho následovali ve vzpouře proti Stvořiteli. Satan svádí celý svět. Dává šelmě z moře moc, aby „celá země v obdivu šla za tou šelmou“ (Zj 13,2.3). Povaha velkého sporu zůstává stále stejná. V biblických proroctvích nacházíme jasné záchytné body, podle kterých můžeme být schopni rozpoznávat duchovní směřování událostí. Satan se nikdy neodchýlí od plánu, který použil už kdysi dávno v Edenu. Vyzbrojeni jistotou Písma nemusíme propadnout ďáblovým lžím, i když mnozí naneštěstí podlehli satanovým svodům v minulosti a mnozí se nechají oklamat i v budoucnosti.

Podněty k zamyšlení. Světová náboženství stále rozvíjejí nové duchovní koncepty a myšlenky. Je to v kontrastu s křesťanstvím, které je pevně zakotveno v historických událostech a spoléhá na stálost Božího charakteru. To, že je naše poselství neměnné a konzistentní, neznamená, že je nudné nebo zastaralé. Právě naopak, existuje nekonečné množství toho, co ještě můžeme poznávat.

 

1. Můžeme porozumět proroctvím?

Křesťané se často neshodnou na základních pravdách Písma. Dostávají se do sporů při výkladu proroctví. Má smysl studovat biblická proroctví? Lze proroctvím ze Zjevení porozumět? Není zbytečné se jim věnovat? Proroctvím se někteří vyhýbají a nečtou je, protože studium proroctví odhalí více problémů než řešení. Většina křesťanů pokládala v minulosti biblická proroctví za důležitá, a nacházela v nich útěchu a povzbuzení.

Kdo čte, ať rozumí. Existuje mnoho publikací o proroctvích a jejich výkladů. Nabízejí různé, často protichůdné názory. Různí autoři mohou mít diametrálně odlišný názor na výklad prorockého textu. Bible není obyčejné „literární dílo“, které lze vysvětlovat, jako díla pohanské mytologie. Myšlenka, že by Bible měla být inspirována Bohem, je takovým učitelům nepřijatelná. Při čtení a vysvětlování neslyší v Bibli mluvit Boží hlas. Jiní dospěli k závěrům, které jsou v jasném rozporu s jejím poselstvím. Čteme-li Bibli bez vedení Ducha svatého, může to přinést více škody než užitku.

Bůh chce být pochopen. Pro pochopení Božího slova nemáme dostatečnou intelektuální kapacitu, pochopit vševědoucího nekonečně nás přesahujícího Boha. Omezeně rozumíme světu kolem sebe, jak bychom tedy mohli plně pochopit jeho Stvořitele? Důležité je pochopit to, co je potřebné pro naše spasení. Biblická proroctví nás mají přivést k Ježíši a k zaslíbení spasení, které nabízí celému lidstvu.

“Udržuj ta slova v tajnosti“ (… až do doby konce). Vykladači používají Da 12,4 k předpovídání vzestupu technického poznání těsně před příchodem Krista. Význam textu je mnohem širší, a to právě pochopení samotné knihy Daniel. Záměrem Zjevení bylo, aby ho lidé chápali hned od začátku, protože „čas je blízko“. Naproti tomu kniha Daniel měla být jasněji pochopena až v určité chvíli ve vzdálené budoucnosti. Křesťanští myslitelé postupně učinili zásadní objevy v proroctví o 1260-ti dnech. William Miller a další přišli s objevem, že v roce 1843 se stane něco velkolepého. Miller nastartoval velké adventní hnutí. Řetěz událostí měl za následek vznik církve adventistů a jasné pochopení poselství tří andělů.

Studium bible. Adventisté sedmého dne vděčí Williamu Millerovi za lepší pochopení biblických proroctví. Jeho metodologie byla pro studium proroctví důležitá. Připravila půdu pro hnutí lidí věrných Bohu v závěru dějin tohoto světa. Pokud složíme z puzzle dohromady jen dva nebo tři kousky, je nemožné rozeznat celý obrázek. S Biblí nemůžeme zacházet jako se sbírkou samostatných, nesouvisejících výroků nebo přísloví, které lze použít k řešení jakékoli situace. Vytrhávat jednotlivé verše z kontextu a porovnávat je se současnými událostmi ve světě. Musíme dané verše srovnávat s tím, co říká Bible na jiných místech, studovat systematicky a pozorně vzít v úvahu i kontext, ve kterém to říká. Je velmi snadné vytrhnout pasáž z kontextu a najít v ní to, co bychom sami chtěli slyšet.

 Obrazně, nebo doslova. Máme konkrétní vyjádření chápat doslovně, nebo obrazně? Jak určit, zda autor použil symbolický jazyk? Jak zjistit, co konkrétní symbol představuje? Při rozhodování je důležité zjistit, jak je konkrétní symbol (postava, místo, událost) chápán v celé Bibli. Ne, jak mu rozumíme my dnes. Použitím pravidla, že Bible sama definuje pojmy, které používá, se vytratí většina „tajemství“ prorockých symbolů (roh může symbolizovat politickou moc nebo národ; meč Boží slovo; a žena zase církev). Proč se ale Bible vyjadřuje v symbolech, místo toho, aby byla jasná, konkrétní a přímočará?

 

Podněty k zamyšlení. „Kazatelé i členové církví prohlašovali, že proroctví z knihy Daniel a Zjevení jsou nesrozumitelným tajemstvím. Pán Ježíš upozorňoval své následovníky na výroky z knihy proroka Daniela, které se uskuteční v určené době. Tvrzení, že kniha Zjevení je tajemstvím, kterému nelze rozumět, odporuje samotnému názvu této knihy. Obě prorocké knihy poskytují nejdůležitější Boží pokyny ohledně událostí, ke kterým dojde v závěru dějin tohoto světa. Pán Janovi ve vidění ukázal stav Božího lidu, hrozící nebezpečí, zápasy i jeho konečné vysvobození. Nikdo nemusí žít v nejistotě, co přijde na tento svět.“ (VDV 227.228) Chraňme se před „divokými“ a spekulativními pokusy vykládat proroctví. 

 

 

 

 

---

Boží láska a spravedlnost

vypracoval Ján Petrovič

 

 

13. Láska je naplněním zákona

Mnohdy bývají láska (milost) a spravedlnost (zákon) vnímány jako protiklady. Soucit určitě musí být základem našeho přístupu k lidem – zejména k těm, kteří udělali chybu. Je nedílnou součástí lásky. Boží zákon je ve své celistvosti vyjádřením lásky samotného Boha. V Písmu patří láska a zákon k sobě. Božský Zákonodárce je láska, a proto je Boží zákon zákonem lásky.

Zákon Lásky. Boží „Zákon lásky“ je zákonem o ospravedlňování hříšníka. Zákonem o udělování milosti za (zákonem) stanovených podmínek. Boží zákon je vyjádřením vztahu. Existuje rozdíl ve významu termínu „Zákon“ a „Přikázání“. Desatero se zaměřují se na dvě oblasti – rozvoj vztahu člověka k Bohu a na budování vzájemných vztahů mezi lidmi.

Zákon je svatý, spravedlivý a dobrý. Kdosi přirovnal Boží zákon lásky ke vztahu dávání. Aby bylo možné dávat, musíme odněkud brát. https://www.youtube.com/watch?v=oFRCijWZxbc&t=304s Ze zdroje k příjemcům. Dává Bůh a my máme být potrubím, kterým láska proudí. To je také důvod, proč Ježíš zemřel za hříšníky. Zatímco někteří jsou přesvědčeni, že Ježíšova smrt „zrušila zákon“, apoštol Pavel má velmi jasno v tom, že Ježíš právě svou smrtí naplnil zákon ospravedlnění a spasení z milosti. Boží zákon – Desatero, nám odhaluje podstatu hříchu a naši hříšnost.

Zákon a milost. Zákon o ospravedlňování počítal jak ve starozákonní, tak v novozákonní době se spasením z milosti. Zákon a milost si vzájemně neodporují. Zákon určuje, jak funguje záchrana před následky hříchu: jedině udělením milosti. Deset přikázání definuje základní body Boží vůle. Dodržováním zákona nemůžeme zachránit sami sebe. Udělením milosti nás ale může zachránit Bůh. Biblické texty, které se týkají vepsání zákona do lidských srdcí, se mohou týkat jak zákona o ospravedlnění z milosti, tak Desatera. Pak zákon dodržujeme proto, že nás Bůh miluje a my – vedeni jeho láskou – toužíme milovat Boha i druhé lidi.

Naplněním zákona je láska. I tuto větu chápou lidé různě. Pavel měl v Ř. 13,8. na mysli Desatero. Ale láska je také naplněním „Zákona milosti“. Ježíš považuje v Zákoně za „důležitější“ právo, milosrdenství a věrnost“. Ti, kteří chtějí naplnit zákon prostřednictvím lásky, by se měli zajímat nejen o „spáchané“ hříchy, ale také o hříchy, kterých se dopustili svým „nekonáním“. Láska jako naplnění zákona zahrnuje nejen dodržování zákona ve smyslu nedělání hříchů, ale také aktivní konání dobra – skutků lásky, které prosazují spravedlnost a milosrdenství.

„Nade vše mějte lásku jedni k druhým“. Zákon nás pobízí ke konání skutků, které zjevují Boží lásku druhým. Nejen členům církve, ale celému světu, který tak zoufale potřebuje opravdové křesťanské svědectví. Jakub ve svém dopise odsuzuje nespravedlnost ve společnosti. „Láska k druhým je pozemským projevem Boží lásky. Král slávy se stal jedním z nás právě proto, aby tuto lásku zasel do našich srdcí a spojil nás jako jednu rodinu. Pokud žijeme podle jeho slov, naplňujeme jeho poslání. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“. Láska se tak stává ústředním prvkem křesťanství, protože Bůh je láska, a ti, kteří tvrdí, že milují Boha, se musí milovat navzájem.

Podněty k zamyšlení. „Lidem, kteří slouží svým bližním, poslouží nebeský Pastýř. Budou pít vodu života a budou nasyceni. Nebudou toužit po vzrušujících zábavách a změnách ve svém životě. Jejich hlavním zájmem bude záchrana lidí, kteří spějí k zahynutí. Vždy budou svému okolí prospěšní. Vykupitelova láska lidi spojuje a sjednocuje. Uvědomíme-li si, že jsme Božími spolupracovníky, budeme se z celé duše radovat z jeho zaslíbení a nadšeně o nich vyprávět druhým.“ (TV 411)

 

 

12. Dvě největší přikázání: Láska a spravedlnost

Kolem nás existuje mnoho nespravedlnosti a zla, které Bůh prozatím neodstranil. To ale neznamená, že bychom se neměli podílet na zmírnění utrpení a zla, kterých jsme svědky. Ve skutečnosti je takové jednání pro nás povinností. Pokud milujeme Boha, budeme milovat jeden druhého. Nedílnou součástí lásky k bližnímu je projevování zájmu o blaho lidí kolem nás. Neměli bychom zavírat oči nad nespravedlností, která se kolem nás děje. Co můžeme udělat, abychom zrcadlili dokonalý charakter Boží spravedlnosti a lásky?

Dvě největší přikázání. Zdá se, že Ježíšovi posluchači a čtenáři Písma neznají ani dnes jednoznačnou odpověď na „největší přikázání“. Minimálně proto, že každý člověk přijímá Ježíšova slova po svém. „Kristus mladíkovi ukázal způsob, jakým je možno získat křesťanskou povahu. Jeho slova se sice zdála být tvrdá a přísná, ale byla moudrá. Jedinou nadějí mladíka bylo je přijmout a řídit se jimi. Vysoké postavení a majetek mají na povahu špatný vliv a postupně by zcela vytlačily Boha ze srdce. Když si lidé ponechají něco „svého“, podlamuje to jejich mravní sílu a schopnosti. Věci tohoto světa totiž navzdory své malichernosti a pomíjivosti dokážou člověka zcela pohltit.“ (TV 331)

Dva největší hříchy. Modlářství je opakem lásky k Bohu. Bůh reaguje hněvem také na špatné zacházení s jeho lidem, ať už individuální nebo kolektivní. Dva největší hříchy jsou vlastně nedostatek lásky. Nemůžeme zachovávat přikázání, pokud nemilujeme Boha a pokud nemilujeme druhé.

Bůh miluje spravedlnost. Písmo zdůrazňuje, že Bůh miluje spravedlnost a nenávidí zlo. Je znepokojen nespravedlností, zastává se ponižovaných a utlačovaných. Opakovaně vyjadřuje spravedlivý hněv proti pronásledovatelům a utiskovatelům. Písmo kritizuje pozemské vládce zodpovědné za nespravedlnost ve společnosti. Zároveň odkazuje na Boží soud nad pozemskými soudci a vládci. Písmo jasně uvádí, co si Bůh přeje a co vyžaduje od těch, kdo tvrdí, že ho milují a poslouchají. Ježíš řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“.

Výzvy k nastolení spravedlnosti. Proroci v Písmu neustále připomínají volání, aby Bůh nastolil spravedlnost ve společnosti. Prorok Izajáš volá: „Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy“. V Ježíšově službě jasně vidíme, že tato otázka byla nesmírně důležitá i pro něj.

Kdo je můj bližní? Podobenství jsme četli nebo slyšeli mnohokrát. A chápeme ho a ptáme se stejně, jako zákoník. Ježíš položil otázku jinak: „Kdo z těch tří byl „bližním“ tomu přepadenému? Ježíš o spravedlnosti nejen mluvil, on ji přišel uskutečnit. Kristus byl a bude naplněním volání a touhy proroků po spravedlnosti. On je touhou lidí všech národů, zejména těch, kteří si uvědomují, že potřebují záchranu. Boží slovo jasně zdůrazňuje, že máme pomáhat a sloužit lidem v nouzi žijícím kolem nás.

Podněty k zamyšlení. Každé náboženství, jež bojuje proti Boží svrchovanosti, připravuje člověka o slávu, kterou měl při stvoření a kterou mu chce Kristus vrátit. Falešná náboženství vedou své stoupence k tomu, že přehlížejí potřeby, utrpení a práva lidí kolem sebe. Evangelium staví člověka velmi vysoko, stále má na paměti, že byl vykoupen Kristovou krví, a proto učí citlivému přístupu ke všem potřebným a trpícím. „Když se Ježíš zeptal farizeů, zda je správné konat v sobotu dobré skutky, nebo zlé, zachránit život, nebo jej zmařit, nastavil tím zrcadlo jejich bezbožným úmyslům. S nenávistí v srdci usilovali o jeho smrt, zatímco on zachraňoval život a přinášel radost celým zástupům. Bylo lepší v sobotu zabít, jak měli v plánu, nebo uzdravit nemocného, jako to udělal on? Bylo správnější uvažovat v svatý Boží den o vraždě, nebo mít v srdci lásku ke všem lidem a projevovat ji skutky milosrdenství?“ (TV 179.180)

 

11. „Co jsem měl ještě udělat?“

Zlo, kterého jsme svědky, přivádí některé lidi k odmítání Boha. Pokud je Bůh dobrý, proč je zde tolik zla? Myšlenka vesmírného sporu nám pomáhá alespoň zčásti pochopit, co se ve světě odehrává, i když mnoho otázek zůstává nezodpovězeno. Když naše hledání odpovědí končí neúspěchem, můžeme se vždy znovu podívat na Ježíše na kříži a prostřednictvím jeho bolesti, utrpení a největší oběti vnímat, že Bohu opravdu lze důvěřovat.

Vítězný Kristus. Písmo popisuje ďábla jako toho, kdo 1) od počátku svádí celý svět; 2) pomlouvá a obviňuje Boha a v nebi žaluje na jeho lid; 3) uzurpuje si moc nad tímto světem. Naproti tomu 1) Ježíš „přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě“; 2) prostřednictvím kříže prokázal Boží dokonalou spravedlnost a lásku a vyvrátil ďáblova pomlouvačná obvinění; 3) nakonec zničí království ďábla.

Kristus – spravedlivý i ospravedlňující. Kristovy skutky neustále hatí a ničí ďáblovo dílo. Úplná porážka nadvlády nepřítele se odehrává ve dvou fázích. V první fázi prostřednictvím svého díla na kříži Kristus vyvrátil satanova pomlouvačná obvinění. A ve druhé fázi bude satan zničen a jeho království rozbořeno. Bůh vždy jedná tak, aby nakonec dosáhl to, co je nejlepší a nejvhodnější pro všechny bytosti a co je vzhledem k probíhajícímu kosmickému konfliktu možné.

„Píseň mého milého“. I uprostřed vesmírného sporu Bůh úžasným způsobem projevuje svou lásku a spravedlnost. Někdo by se však mohl ptát: Měl Bůh udělat víc, než udělal, aby zabránil zlu a/nebo jej odstranil? Tento spor může být vyřešen pouze projevy a důkazy jeho lásky. Izajáš zpívá píseň o vinici. Vlastníkem vinice je sám Bůh a vinice představuje Boží lid. Na vinici se měly urodit dobré hrozny, ale vyrostla na ní pouze „pláňata“.  Samotný Bůh lidi vyzývá, aby „rozhodli spor“ mezi ním a jeho vinicí. „Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal?

Kristovo podobenství o zlých vinařích. Podobenství o zlých vinařích ještě výrazněji popisuje charakter majitele a to, co udělal ve prospěch vinice. Otec nás tak miloval, že dal svého milovaného Syna. Událost kříže ukazuje, že Bůh udělal vše, co se dalo, aby zmírnil a odstranil zlo. Přestože lidé ve vesmírném sporu nesmírně trpí, nejvíce ze všech trpí samotný Bůh. Když se podíváme na kříž, můžeme vidět, jak ohromné utrpení a jakou nesmírnou bolest přinesl hřích samotnému Bohu. Ale svoboda vycházející z podstaty lásky je tak posvátná, že Kristus byl ochoten to vše pro nás podstoupit.

Očištění Božího jména. Bůh vyzývá obyčejné stvořené bytosti (lidi), aby posoudili jeho charakter, i když na to nemáme nárok, právo ani postavení. Nakonec, až budou otevřeny všechny „knihy“, uvidíme důkaz, že Bůh je dokonale spravedlivý a jedná čestně. Bůh se obhájí před vším inteligentním stvořením. Bohu záleží na tom, abychom ho správně vnímali. Nemůžeme mít totiž hluboký vztah lásky s někým, o jehož charakteru pochybujeme a komu nedůvěřujeme. Díky kříži a zjevenému plánu vykoupení nakonec všichni uznají, že Bůh je laskavý a spravedlivý. A nakonec se Bůh obhájí i po Ježíšově příchodu, při soudu během milénia, kdy budou vykoupení dokonce „soudit anděly“. Nakonec se skloní každé koleno a každý jazyk vyzná, že Ježíš je Pán. To vše je součástí obhájení Božího charakteru. Až budeme znát pozadí všech událostí, uznáme, že náš nebeský Otec pro nás udělal to nejlepší, co mohl.

Podněty k zamyšlení. „Všechno, co nás v Boží prozřetelnosti mátlo, nám bude vyjasněno v budoucím světě. Všechno nepochopitelné bude vysvětleno. Tam, kde naše omezená lidská mysl nacházela jen zmatek a nesplněná zaslíbení, uvidíme nejdokonalejší a nejkrásnější harmonii. Poznáme, že nekonečná láska nám pomohla při prožívání zkušeností, které se nám zdály být velmi těžké.“ (9T 286)

 

 

10. „Pravidla hry“

Příběh zapsaný v 1Kr. 18,19–40. popisuje Elijášův zápas na hoře Karmel, kde Hospodin odhaluje „cizí bohy“. Za falešnými „bohy“ národů se skrývali démoni. Všechny texty Písma zabývající se modlářstvím a cizími bohy, se týkají tématu „velkého sporu“. Lekce nám přiblíží další biblické pasáže velkého sporu mezi satanem a Bohem. Spor, v němž nejde o to, kdo je silnější, ale o to, jaký má kdo charakter.

Zpožděný posel. Za některými pozemskými vládci se také skrývali démoni. A těmto démonským silám musí někdy čelit Boží poslové. „Archanděl Gabriel tři týdny zápasil se silami zla, které bránily vlivům působícím na Kýrovu mysl. […] Vítězství bylo nakonec vybojováno; mocnosti zla byly po dobu vlády krále Kýra a jeho syna Kambýsa drženy pod kontrolou.“ (OSU 214) Takový konflikt se mohl odehrát jen tak, že Bůh neuplatnil veškerou svou moc. Nepříteli byla poskytnuta svoboda a moc. Zdá se, že ve vesmírném sporu, v němž působí i Boží andělé, existují určitá omezení, „pravidla hry“.

Drak ze zjevení. V knize Zjevení drak (satan) bojuje proti Bohu a jeho služebníkům. Je zobrazen jako vládce stojící v pozadí pozemských království pronásledujících Boží lid. Satan předal moc a mocenskou autoritu pozemské nábožensko-politické moci. Šelma využívá tuto moc, aby si přisvojila uctívání, které patří Bohu. Šelma se rouhá Božímu jménu, bojuje proti Božím svatým, a dokonce nad nimi i po určitou dobu vítězí. Celosvětovou autoritu a vládu dává šelmě drak, který si uzurpuje nárok vládnout celému světu. Přesto Bůh dává jasné hranice satanovi i jeho mocnostem, a to včetně časového omezení.

Kauza Jób. Jób přináší pohled na realitu velkého sporu. 1) „zasedání nebeské rady“; 2) Boží upozornění na Jóba naznačuje existenci sporu odehrávajícího se v pozadí; 3) satan zpochybňuje Jóbovu bezúhonnost tím, že Bůh nad ním drží ochrannou ruku; 4) podle satana je nespravedlivé, že mu Bůh stanovil určité hranice. Bůh nakonec dovolil satanovi uplatnit moc nad vším, co Jóbovi patřilo, nesměl ale sáhnout na jeho život. Přes všechna neštěstí a utrpení Jób žehnal Božímu jménu.

(Dočasný) vládce tohoto světa. (Velký spor není divadelní hra s dohodnutými pravidly). Bůh, ačkoli má absolutní moc, se rozhodl respektovat určitá morální pravidla a dohody, které satanovi dočasně umožňují mít určitý vliv. Existují „pravidla“, která „omezují“ Boží jednání a týkají se udělení svobodné vůle stvořeným bytostem. Jsme svědky pokračujícího zla a utrpení, které skutečně může u mnoha lidí vyvolat pochybnosti buď o Boží existenci, nebo o jeho dobrotě. Jakmile však pochopíme pozadí velkého sporu, která Bůh stanovil pro to, jak se vypořádá se zlem, můžeme trochu lépe pochopit, proč se na světě děje tolik zla, které zůstává prozatím nepotrestáno a nevyřešeno.

Hranice a pravidla. Pokud někdo vznese vážná obvinění proti osobě, která má moc, jediným způsobem, jak tato obvinění vyvrátit, je umožnit svobodné, spravedlivé a otevřené vyšetřování. Pokud obvinění ohrožují celou vládu, nelze je jednoduše zamést pod koberec. Modlitba otevírá cestu pro Boží jednání, které by jinak nemuselo být (morálně) dostupné. Víra a modlitba nejsou jedinými faktory ovlivňujícími Boží jednání.

Podněty k zamyšlení. „Padlý člověk zákonitě patří satanovi. Kristus přišel, aby člověka vysvobodil z jeho moci. Člověk nemůže úspěšně odolávat tak strašnému nepříteli, dokud v něm nepřebývá Kristus, neusměrňuje jeho touhy a nedává mu sílu. Satanovu moc může omezit jen Bůh. Satan ví mnohem lépe než Boží lid o moci, kterou by nad ním křesťané mohli mít, kdyby skutečně přijali Krista za svou sílu. I ti nejslabší věřící opření o Krista mohou úspěšně odrazit satanův útok, když budou pokorně prosit jediného mocného Vítěze o pomoc. Satan přichází nepozorovaně a pracuje skrytě, prostřednictvím zlých lidí, kteří tvrdí, že jsou bohabojní.“ (1T 116)

 

 

9. Vesmírný spor

Ústředním bodem biblické teologie je velký spor mezi Kristem a satanem. Tento koncept je součástí křesťanské tradice. Přesto mnozí křesťané myšlenku velkého sporu odmítli. Téma velkého sporu, ve kterém se proti Božímu království staví ďábel a jeho andělé nemůžeme opomenout, jinak nám unikne podstata mnoha biblických příběhů.

„To udělal nepřítel“. Hospodář na svém poli zasel dobré semeno. Mezi pšenicí však vyrůstal i plevel. Kde se vzal? Když Bůh stvořil svět zcela dobrý, proč je v něm zlo? Hospodář sluhům odpověděl: „To udělal nepřítel“. „Syn člověka“ (Ježíš) „rozsívá dobré semeno“. „Pole je tento svět“, a „nepřítel“, který nasel plevel, je „ďábel“. Jedná se o ilustraci vesmírného sporu mezi Kristem a satanem. Zlo je výsledkem působení nepřítele (ďábla), který se staví proti pánovi. Sluhové se proto ptají: „Máme jít a plevel (okamžitě) vytrhat?“ Pán odpověděl: „Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně…“. Podle podobenství Bůh nakonec skoncuje se zlem, ale jeho předčasné vykořenění by mělo za následek vedlejší škody. To ale neznamená, že máme jednoduše ignorovat zlo, se kterým se setkáváme.

Původ sporu na zemi. Pokud Bůh stvořil svět naprosto dobrý, jak se zde objevilo zlo? V knize Genesis se setkáváme se lží o Božím charakteru. Přišel s ní had, ztotožněný se satanem. Had otázkou zpochybnil Boží příkaz, a úplně ho obrátil. Odmítl Boží slova a Evě řekl: „Nikoli, nepropadnete smrti“. Eva stála před rozhodnutím, zda uvěří Božím slovům, nebo tomu, co jí řekl had. Povaha konfliktu se týká toho, čemu a komu máme věřit. Souvisí s láskou. Naše přesvědčení o konkrétním člověku, jaký je a zda se mu dá důvěřovat, má hluboký vliv na to, zda ho budeme milovat a věřit jemu i tomu, co říká.

Původ sporu v nebi. Úvod první knihy Bible (Gn 1–3) ukazuje, že zlo existovalo ještě před pádem Adama a Evy. Svědčí o tom pojmenování „stromu poznání dobrého a zlého“. Had obvinil Boha ze lži, ačkoli lhal on sám. Existence hada spolu s jeho lží ukazuje, že zlo je skutečné. I v Edenu před pádem se tedy projevuje přítomnost zla. Podle Ez. 28. kap. začal vesmírný spor v nebi. Před svým pádem byla bytost, která se stala známou jako satan, zářivým cherubem „ochráncem“. Kromě toho byl „dokonalý, moudrý a krásný“ a byl „v Edenu, Boží zahradě“. Nic z toho nelze říci o lidském králi Týru. Z toho usuzujeme, že verše popisují pád Lucifera. Izajáš 14 doplňuje, že se Lucifer rozhodl sám sebe povýšit, připodobnit se Bohu, pomlouvat Boha a zaujmout Boží místo.

Pokud se mi budeš klanět … Satanovu snahu zmocnit se Božího trůnu odhalují oba záznamy o pokoušení, kterému byl Ježíš vystaven na poušti (Mt 4 a L 4). V příběhu vidíme realitu velkého sporu mezi Kristem a satanem. Třetí pokušení ukazuje, čeho se ďábel snažil dosáhnout. Chtěl, aby ho Ježíš uctíval. Satan se pokoušel přivlastnit si uctívání, které patří jedině Bohu.

Povaha vesmírného sporu. Vesmírný spor se netýkal jen moci. Jeho podstata je sporem o Boží charakter. Ďábel Boha obviňuje, že není dokonale dobrý a milující. Taková tvrzení nelze porazit mocí ani násilím. K vyřešení takového sporu je zapotřebí čas, aby se prokázal rozdíl mezi osobami, které jsou ve sporu. „Bůh mohl při jednání s hříchem uplatnit pouze spravedlnost a pravdu. Satan používá lež. Snažil se zfalšovat Boží slovo a andělům nesprávně vykládal záměry Boží vlády. Tvrdil, že Bůh není spravedlivý, když pro obyvatele nebes vydává zákony a nařízení, a že vyžadováním podřízenosti a poslušnosti stvořených bytostí se chce sám vyvýšit. Proto bylo třeba obyvatelům nebes i všech světů jasně ukázat, že Boží vláda je spravedlivá a jeho zákon dokonalý.“ (VDV 325)

Podněty k zamyšlení. „Bůh nenese odpovědnost za vznik zla. Zlo je vetřelec, jehož existenci nelze zdůvodnit. Je tajemné a nelogické; omlouvat je, znamená je hájit. […] Kdyby byl satan okamžitě zničen, sloužili by Bohu spíše ze strachu než z lásky. Vliv původce zla by nebyl plně odstraněn, nebyl by úplně vymýcen ani duch vzpoury. Bylo třeba nechat zlo dozrát. Pro věčné dobro celého vesmíru musí satan plněji rozvinout své myšlenky, aby všechny stvořené bytosti mohly poznat skutečnou podstatu jeho vzpoury proti Boží vládě a aby Boží spravedlnost a milost i neměnnost Božího zákona byly obhájeny jednou provždy.“ (VDV 322.326)

 

 

8. Svobodná vůle, láska a Boží prozřetelnost.

Lidé popisují způsob Božího jednání na světě jako prozřetelnost. Někteří křesťané věří, že Bůh přesně určuje, jak se všechny události mají dít. Podle takového vnímání Boží prozřetelnosti se lidé nemohou rozhodnout jinak, než jak stanoví Bůh. Tvrdí, že Bůh určuje i lidské touhy. Naproti tomu bible uvádí, že Bůh dává lidem svobodnou vůli, a to do té míry, kdy se mohou rozhodnout jednat přímo proti němu. Historie pádu do hříchu je tragickým vyjádřením důsledků zneužití svobodné vůle. Cílem plánu spasení je napravit tragédii, kterou to způsobilo.

Náš svrchovaný Bůh. Někteří lidé si myslí, že všechno se odehrává přesně tak, jak to chce Bůh. Je přece všemohoucí. Jak by se tedy mohlo stát něco, co Bůh nechce? Při takovém vnímání světa se vždy děje Boží vůle – bez ohledu na to, co se stalo, a bez ohledu na to, zda to je dobré nebo špatné. Písmo opakovaně zobrazuje Boha, který prožívá nenaplněné touhy. Z toho vyplývá, že to, co se děje, je často v rozporu s tím, co by si Bůh ve skutečnosti přál. V mnoha případech to, co se děje, je opakem toho, co chce Bůh, protože lidé se rozhodli pro něco jiného.

Všemohoucí Bůh. Písmo učí, že Bůh je všemohoucí a že svou mocí udržuje svět. Projevuje se to v mnoha biblických příbězích. Filozofické úvahy o tom, zda je možné, aby Bůh jednal v rozporu se svým charakterem, nebo aby učinil dvě navzájem protichůdná rozhodnutí, jsou irelevantní ve vztahu k jeho všemohoucnosti.   

Láska k Bohu. To, že je Bůh všemocný, neznamená, že rozhoduje za svobodné bytosti. Například, donutit někoho, aby ho svobodně miloval. Pak by už totiž nešlo o lásku. Největší přikázání, milovat Boha, poskytuje důkaz, že Bůh skutečně chce, aby ho všichni milovali. Ne každý však Boha miluje. Proč tedy Bůh jednoduše nedonutí každého, aby ho miloval? Opět se dostáváme ke konstatování, že k tomu, aby láska byla láskou, musí vycházet ze svobodného rozhodnutí. Pokud Bůh ve většině případů dává stvořeným bytostem svobodu rozhodnout se jinak, než by sám chtěl, není na Bohu, co si lidé zvolí. Pokud se Bůh zavázal poskytnout stvořeným bytostem svobodnou vůli, mají schopnost uplatňovat svou svobodu i způsobem, který je v rozporu s tím, co si Bůh přeje. Je tragické, že mnozí lidé využívají svou svobodu právě takto. Proto se děje tolik věcí, které si Bůh nepřál a které nejsou podle jeho vůle.

Boží ideál a kroky k nápravě. O něčem můžeme rozhodnout buď jednostranně předem, nebo způsobem, který bere v úvahu svobodná rozhodnutí jiných. Bůh dělá to druhé. Výraz „předurčený“ se vztahuje na to, co Bůh plánuje do budoucna po zohlednění toho, co Bůh předem ví o svobodných rozhodnutích svých stvořených bytostí. Bůh tedy může prozřetelně vést dějiny k dobrému cíli, ke kterému touží přivést všechny. Zároveň přitom respektuje svobodu stvořených bytostí, která je nezbytná pro opravdový vztah založený na lásce. Rozlišujeme mezi tím, co bychom mohli nazvat Boží „ideální vůlí“ a Boží „nápravnou vůlí“. Boží „ideální vůle“ je to, co Bůh ve skutečnosti upřednostňuje, aby se stalo, a co by se dělo, kdyby každý vždy dělal přesně to, co si Bůh přeje. Na druhé straně Boží „nápravná vůle“ je Boží vůlí, která již zohledňuje všechny ostatní faktory, včetně svobodných rozhodnutí stvoření, která se někdy odchylují od toho, co Bůh upřednostňuje.

 Kristus přemohl svět. Kdyby se vše dělo podle ideální Boží vůle, nikdy by nebylo zlo, nýbrž jen dokonalá blaženost lásky a harmonie. Zaslíbení Písma nám ukazují, že vesmír bude nakonec obnoven podle této dokonalé, ideální Boží vůle. Mezitím Bůh uskutečňuje svou vůli způsobem, který bere v úvahu svobodná rozhodnutí jeho stvoření. Zatímco některé události v tomto světě jsou způsobeny přímo Božími zásahy, jiné jsou výsledkem svobodných rozhodnutí stvořených bytostí. Ve světě se děje mnoho toho, co Bůh nechtěl a ani neplánoval.

Podněty k zamyšlení. „Plán našeho vykoupení nebyl dodatečným řešením po Adamově pádu. Byl odhalením zásad, které jsou od věčnosti podstatou Boží vlády. Bůh i Kristus od počátku věděli, že satan by mohl svést člověka k hříchu. Existence hříchu nebyla Božím záměrem. Bůh ji však předvídal a připravil plán, jak jí čelit. Miloval svět natolik, že zaslíbil dát svého jediného Syna, ‚aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný‘ (J 3,16).“ (TV 10)

 

7. Problém zla

Mnoho lidí (si) klade otázku: Je-li Bůh dobrý a všemocný, proč existuje zlo? Nejde jen o teoretický problém. Otázka znepokojuje mnoho lidí, a některým brání Boha přijmout a milovat. „Lidé vidí, jak zlo působí, jaké přináší následky a kladou si otázku, jak se něco takové může dít, jestliže vládne nekonečně moudrý, laskavý a mocný Bůh. Narážejí na tajemství, pro které nenacházejí vysvětlení.“ (VDV 322)

„Dlouho ještě, Hospodine?“ Problém zla není otázkou současnosti, ale opakovaně se řeší i v Písmu. Proč se zdá, že bezbožným se daří, a ti, kdo jednají špatně, mají z toho často užitek? Proč spravedliví tolik trpí? Kde je Bůh, když se děje zlo? Proč se někdy zdá, že je Bůh od nás daleko, dokonce zůstává skrytý? Přesto bychom neměli zlo zlehčovat. Problém zla bychom se neměli snažit vyřešit relativizováním či zjednodušováním velikosti a vlivu zla na světě. Zlo je obludné a ohavné – a Bůh ho nenávidí. Zlo se dotýká každého z nás, a dokonce i Boha. Nevyslovitelné utrpení a potupná smrt Ježíše Krista na kříži, kde na něho dopadlo všechno zlo světa, je toho důkazem.

Divuplné věci, které neznám. Na konci dějin zvítězí láska nad zlem. Mezitím však zůstává mnoho znepokojujících otázek. Jób hodně trpěl, a kladl mnoho otázek, proč ho postihlo tolik zla a utrpení. Požádal o setkání s Bohem, aby na své otázky našel odpovědi. Nevěděl však, že v zákulisí se toho děje mnohem více. Jób mnohému nerozuměl. I my bychom měli uznat, že na světě a v zákulisí se odehrává hodně toho, o čem netušíme vůbec nic. Skutečnost, že neznáme odpovědi na naše otázky neznamená, že se jednoho dne vše nevyřeší. Do té doby musíme důvěřovat Boží dobrotě zjevené mnoha způsoby.

Skeptický teista. Boží myšlenky nás ve všem přesahují. Skeptický teista věří, že Bůh má dobré důvody k tomu, aby jednal tak, jak jedná. Neumíme si představit složitost Božího plánu pro naše dějiny. Neočekávejme, že porozumíme Božím důvodům a činům v různých situacích. Žalmistu hluboce znepokojovalo zlo ve světě. Rozhlížel se kolem sebe a viděl, jak se daří bezbožným. Všechno mu připadalo nespravedlivé a viděl mnoho bezpráví. S takovým stavem nebyl spokojen, ale neviděl žádné řešení. Uvažoval, zda se vůbec vyplatí věřit Bohu a sloužit mu.

Obhajoba svobodné vůle. Zlo je výsledkem zneužití svobodné vůle stvořenými bytostmi. Bůh za vznik zla nemůže. Svobodná vůle umožňuje zlo ale i veškerou lásku, dobrotu a radost. Bůh si přeje, aby jeho vyšší bytosti byly svobodně a dobrovolně sjednocené s ním a mezi sebou navzájem. A proto musí být svobodné. Příkazy či zákazy jsou rovněž důkazem existence svobodné vůle. Bez svobodné vůle bychom nebyli lidmi. Podobali bychom se spíše strojům, bezduchým robotům.

Láska a zlo? Bůh dal stvořeným bytostem svobodnou vůli, součást a důsledek jeho lásky. Zneužití svobodné vůle vedlo ke zlu. Pokud by neexistovala svobodná vůle a její nežádoucí důsledky v podobě zla, nemohla by se projevit Boží láska. „Falešné chápání Boha zahalilo zemi tmou. Pán Bůh chce pouze službu lásky a lásku nelze vynutit, získat silou či mocí. Lásku probouzí jen láska. Znát Boha znamená milovat ho.“ (TV 10)

Podněty k zamyšlení. „Nekonečná Moudrost nezničila satana dokonce ani poté, co byl vyhoštěn z nebe. Oddanost stvořených bytostí musí vyvěrat z přesvědčení, že Bůh je spravedlivý a laskavý. Obyvatelé nebe a světů by tenkrát v záhubě satana nerozpoznali Boží spravedlnost. Kdyby byl okamžitě zahlazen, někteří by mohli sloužit Bohu ze strachu místo z lásky. Vliv podvodníka by nebyl zcela zlikvidován a ani duch vzpoury by nebyl úplně vykořeněn. Pro věčné dobro celého vesmíru musí satan plněji rozvinout své principy, aby bylo možno vidět jeho útoky proti Boží vládě v pravém světle a aby už nikdy nemohla vzniknout pochybnost o Boží spravedlnosti a neměnnosti jeho zákona.

 

 

6. Bůh miluje spravedlnost

Pohanští „bohové“ byli nestálí, nemorální a nepředvídatelní, přikazovali ukrutnosti, jako např. dětské oběti. Přesto se pohané nemohli spolehnout na přízeň svých „bohů“ a neodvážili se jakkoli jim protivit. Takové formy uctívání vedly ke zneužívání a ponechávaly lidi v duchovní a morální temnotě. Bůh Bible se liší od těchto démonických sil. Hospodin je dokonale dobrý a jeho charakter je neměnný. Hospodina hluboce znepokojuje zlo, utrpení, nespravedlnost a útlak.

Láska a spravedlnost. Spravedlnost a právo jsou základem Boží vlády. Vládci tohoto světa jsou zkaženi, často udržují moc násilím a nespravedlností. V Písmu jsou myšlenky lásky a spravedlnosti neoddělitelně spojeny. Bohu záleží na tom, aby se v tomto světě děla spravedlnost a uskutečňovalo se právo, protože lidé páchají mnoho zla a nespravedlnosti. Spravedlnost je něco velmi dobrého. Lidé věrní Bohu netrpělivě očekávají Boží spravedlivý soud. Trest pro zločince a utiskovatele, spravedlnost a vysvobození pro oběti nespravedlnosti a útlaku. Bůh dává najevo, že taky od nás očekává, že budeme „… zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodit se svým Bohem“.

Dokonale dobrý a spravedlivý Bůh. Boží láska ke spravedlnosti není prázdným gestem. Jeho výzvy, abychom se navzájem milovali a konali spravedlnost, nejsou jen nic neříkajícími výroky. Bůh svým jednáním potvrzuje tyto vlastnosti. Bůh je svatý, věrný, spravedlivý a milující. Vždy koná jen to, co je spravedlivé a čestné. Nikdy nedělá nic špatného. Mezi Božím charakterem a charakterem těch, kteří milují nespravedlnost existuje velký kontrast. Boží dobrota a Boží sláva jsou nerozlučně spojené. Mnozí lidé zneužívají moc. Bůh je všemocný, ale svou moc uplatňuje spravedlivě a laskavě.  

Boží neměnný charakter. „Já, Hospodin, jsem se nezměnil …“ text poukazuje na Boží morální neměnnost. Bůh vstupuje do (a vystupuje ze) vztahu se svým stvořením, ale ve všech těchto vztazích zůstává Boží charakter neměnný. Reaguje na měnící se podmínky, ale vždy jedná laskavě a spravedlivě (v tom spočívá neměnnost). Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný.

Litující Bůh? Boží výroky svědčí o tom, že jeho soudy mohou být podmíněné. Změnou svého chování, zejména tím že se odvrátí od bezbožnosti a činí pokání, může člověk způsobit, že Bůh upustí od svých plánovaných soudů, protože je dobrý, spravedlivý, milující a milosrdný. Bůh vždy dodrží svá zaslíbení. Může však změnit svůj záměr v reakci na lidské pokání. Bůh nelituje svého jednání, protože se rozhodl špatně, ale proto, že se změnily okolnosti.

„Zachovávej milosrdenství a spravedlnost“. Boží charakter plný dobroty a lásky nejzřetelněji ukázal Ježíš na kříži. Matouš 5 popisuje Boží lásku jako dokonalou lásku. Nedokonalá láska miluje jen ty, kteří milují nás. Ale Bůh miluje i ty, kteří ho nenávidí, dokonce i ty, kteří vůči němu zajímají nepřátelský postoj. Jeho láska je absolutní, a proto dokonalá. Přestože Boží láska a jeho milosrdenství přesahují jakákoli rozumná očekávání, nikdy nepřevyšují spravedlnost a ani jí neprotiřečí. Naopak, Boží láska spojuje spravedlnost a milosrdenství.

Podněty k zamyšlení. „Bible nám představuje Boží charakter. Bůh nás ujistil o své nekonečné lásce a o svém milosrdenství. Mojžíš kdysi prosil: ‚Dovol mi spatřit tvou slávu.‘ Bůh mu na to odpověděl: ‚Dobrá, projdu před tebou v celé své dobrotě a poodhalím ti svůj charakter. Dám ti bytostně poznat svou milost a soucit, který mám s lidmi‘. Bůh procházel kolem Mojžíše a prohlásil: ‚Jsem Hospodin, soucitný Panovník a laskavý Bůh. Jsem shovívavý, milující a věrný. Prokazuji svou přízeň tisícům obyvatel země a odpouštím jim jejich viny, vzdor i nepravosti. Přesto však žádnou špatnost jen tak nepřehlížím a dopouštím, aby se zhoubné důsledky provinění rodičů podepsaly na jejich potomcích až do třetí nebo čtvrté generace‘. Bůh projevuje vždy trpělivost a slitování, jeho láska se nemění. Přestože nám Bůh o sobě podal tolik důkazů, satan zaslepil lidi tak, že Boha neuznávají nebo ho považují za tvrdého a bezcitného soudce a mají z něho strach. Našeptává, že Stvořitel stále hledá na lidech chyby, aby je mohl trestat. Ježíš Kristus přišel na tento svět, aby nám lidem ukázal, že to není pravda. Ukazoval lidem bezpodmínečnou Boží lásku.“ (CVP 11)

 

5. Boží láska a hněv

Chválíme a vyzdvihujeme Boží soucit a milosrdenství a mnohé přitom znepokojuje pomyšlení na jeho hněv. Je-li Bůh láska, pak by neměl nikdy projevovat hněv. Pohled, že ve Starém zákoně je Bůh Bohem hněvu a v Novém zákoně Bohem lásky není správný.  Bůh, který je láska, i Ježíš, se zlobí na zlo. Nový zákon učí o spravedlivém a oprávněném Božím hněvu. Je to spravedlivé rozhořčení motivované dokonalou dobrotou a láskou. Boží hněv je jednoduše přiměřenou odpovědí lásky na zlo a nespravedlnost. V souladu s tím zlo vede Boha k zásahu ve prospěch obětí zla a proti jeho pachatelům.

Zarmoucený zlem. Bůh Bible miluje spravedlnost a nenávidí zlo. Hřích a zlo u něho vzbuzují touhu zasáhnout ve prospěch utlačovaných, ponižovaných a zneužívaných. Bůh nenávidí zlo, protože zlo vždy ubližuje jeho stvoření. Nabízí se však otázka, co je zlo? Zlo je abstraktní. Proto nemůže vykonávat žádnou činnost. Koloběh vzpoury je následující: 1) Lidé se bouří proti Bohu a páchají zlo, 2) z vlastního rozhodnutí se vzdalují Bohu 3) přichází útlak od cizích národů 4) volají k Bohu a prosí o vysvobození 5) Bůh milostivě vysvobozuje svůj lid 6) lidé se znovu a ještě více bouří … Jak reaguje Bůh? Sklání se ke svému lidu s nekonečnou věrností, trpělivou shovívavostí, úžasnou milostí a hlubokým soucitem.

Shovívavý Bůh. Bůh je tak soucitný a milostivý, že prorok Jonáš za to Boha dokonce pokáral. Jonášova reakce na Boží milosrdenství vypovídá o tom, že 1) Jonáš byl zatvrzelý a nedokázal projevit soucit. Nenáviděl Asyřany za to, co provedli Izraeli a nechtěl, aby jim Bůh projevil milosrdenství. Lidé, kteří přijali milost, by si měli uvědomit, že milost je nezasloužená a měli by ji projevovat vůči druhým; 2) podstatou Božího charakteru je právě jeho soucit a slitování, aniž by však omlouval hřích nebo zavíral oči před nespravedlností.

Spravedlivé rozhořčení. Kromě nevhodných forem hněvu existuje také „spravedlivé rozhořčení“. Ježíš ho projevil např. vůči těm, kteří znevažovali svým chováním Boží chrám a bohoslužby, které měly představovat a zjevovat Boží odpuštění a očištění hříšníků; nebo když lidé k němu přinášeli malé děti a „učedníci jim to zakazovali“, nebo když farizeové vyčkávali, aby mohli obvinit Ježíše z porušení soboty, protože během ní uzdravoval. Kristův hněv je zde spojen se smutkem nad tvrdostí lidského srdce. Proč by nemělo být správné, když se láska znepokojuje nad zlem, které ubližuje předmětu této lásky?

Boha netěší soužení. Bůh opakovaně projevuje svou snahu pomáhat utlačovaným a ponižovaným. Jeho hněv je vždy namířen jen proti tomu, co škodí jeho stvoření. Bůh neubližuje „z rozmaru“. Nechce soudit a trestat zločince, ale láska v konečném důsledku vyžaduje spravedlnost. Bůh dlouho odpouštěl svému lidu a opakovaně mu dával příležitosti k pokání a usmíření s ním. Znovu a znovu prostřednictvím proroků Hospodin oslovoval svůj lidu, ale oni odmítli poslouchat. Boží hněv proti zlu, který nakonec jednou provždy vyvrcholí vykořeněním všeho zla, vyvěrá z jeho lásky ke všem a z jeho touhy po konečném vítězství dobra ve vesmíru.

Prokazování soucitu. Přestože je Boží hněv „hrozný a děsivý“, v žádném případě není nemorální ani nelaskavý. Bůh vyjadřuje hněv proti zlu právě proto, že miluje. Boží hněv je strašný, protože zlo je nesmírně zákeřné a je v ostrém protikladu k Boží dobrotě. Kde není přítomno zlo a nespravedlnost, tam není ani Boží hněv. Nejlaskavější Boží čin, kterým nakonec vykoření z vesmíru zlo, bude zároveň ukončením veškerého hněvu a rozhořčení. Pak už nikdy nebude existovat žádná nespravedlnost ani žádné zlo. Podle Bible má právo vynést rozsudek jen Bůh, a když tak učiní, vždy je to dokonale spravedlivé. I když Bůh nakonec vynese soud nad vší nespravedlností a zlem, Kristus připravil cestu milosti (záchranu od hněvu) pro všechny, kdo v něj věří.

Podněty k zamyšlení. V souvislosti s odpadnutím Izraelců a uctíváním zlatého telete se projevilo Boží milosrdenství. Bůh každému nabídl možnost svobodného rozhodnutí a poskytl příležitost k pokání. Zabiti byli pouze ti, kdo setrvali ve vzpouře. Bylo nutné, aby byl tento hřích potrestán na svědectví okolním národům, že Bůh se staví proti modlářství. Jak láska, tak spravedlnost vyžadovaly, aby byl vykonán soud. Bůh odstraňuje ty, kdo se rozhodli mu odpírat, aby nemohli vést druhé do zkázy.

Když o pomstu usilují lidé, vznikají nové problémy.

 

4. Soucitný a horlivý Bůh

Emoce se často považují za nechtěné, nevítané či iracionální a dobrý křesťan by neměl být „emocionální“. Některé filozofické směry považovaly za ideál „racionálního člověka“, který dokáže své emoce ovládat prostřednictvím střízlivého uvažování. Nespoutané emoce mohou být problematické. Bůh však stvořil lidi se schopností prožívat emoce. Bůh sám se představuje jako bytost cítící hluboké emoce. Pak ale emoce nemohou být ve své podstatě špatné nebo iracionální.

Více než láska rodičů. Bible používá obrazy vztahu rodiče k dítěti k vylíčení úžasného Božího soucitu s lidmi. I když se lidská matka může zapomenout na své dítě, Bůh však na své děti nikdy nezapomene a jeho milosrdenství a slitování nikdy nekončí. Boží láska je nepředstavitelně větší než jakýkoli lidský soucit, dokonce i soucit matky s novorozencem, a ukazuje na nesmírnou hloubku Božích emocí.  

Láska, která svírá srdce. Ozeáš představil nezměřitelnou hloubku soucitné Boží lásky k jeho lidu pomocí přirovnání k něžné náklonnosti rodiče k dítěti. Bůh jako laskavý rodič učí svůj lid jako malé dítě chodit, bere ho do náruče, uzdravuje ho a živí, ale i další obrazy Boha, který něžně pečuje o svůj lid. Na rozdíl od neochvějné Boží věrnosti byl jeho lid opakovaně nevěrný a odmítal Boha, přivolával na sebe soud a hluboce ho zarmucoval. Bůh je soucitný, ale nikdy na úkor spravedlnosti.

Ježíšův soucit. V Novém zákoně se k zobrazení Božího soucitu používá stejný druh obrazů jako ve starozákonních knihách, a to lítost a milosrdenství. Kristus k vylíčení Otcova soucitu používá výrazy popisující niterné emoce, soucit s lidmi v nouzi. Ale nejen to. On jim také pomáhal a jejich problémy řešil. Také my bychom neměli o lásce jenom kázat, ale také tuto lásku projevovat hmatatelnými způsoby.

Žárlivý Bůh? V Bibli je Bůh představen nejen jako „milosrdný, soucitný Bůh“, ale také jako Bůh žárlivý. Pavel používá spojení „žárlivě milující“. V našem způsobu vyjadřování má žárlivost negativní konotace. Boží žárlivost však nemá negativní význam. Jedná se o vyjádření spravedlivého požadavku milujícího manžela na výhradní vztah se svou manželkou. Existuje i dobrá a spravedlivá „žárlivost“ ve významu „horlivost“, nebo jako vášnivá Boží láska k jeho lidu. Ta pramení z jeho hluboké lásky k lidu. Přesto je Bůh často zobrazován jako opovržený milenec, jehož láska není opětována.

Soucitný a vášnivý Bůh. Láska se projevuje pomocí pozitivních charakterových vlastností a charakterové vlastnosti jsou důkazem, že mezi bytostmi existuje vztah označovaný jako láska. Bůh Bible je soucitný a vášnivý a tyto božské emoce jsou plně vyjádřeny v Ježíši Kristu. Bůh je hluboce zasažený bolestmi svého lidu a je ochotný vyslechnout, odpovědět a potěšit. Toužíme být ve vztahu s lidmi, kteří vyzařují lásku kolem sebe. Ale jak moc působíme my sami na lidi kolem nás? Nemůžeme se sami od sebe stát lidmi s pozitivními charakterovými vlastnostmi podle 1.K 13. kap. Taková láska se může v našem životě projevit jen jako ovoce Ducha svatého. Jakými praktickými způsoby můžeme zrcadlit spravedlivou Boží lásku? Uctívat Boha, aktivně projevovat soucit druhým a uznat, že naše srdce může změnit pouze Bůh.   

Podněty k zamyšlení. „Všichni, kdo si uvědomují, že v nich samých není nic dobrého, mohou získat spravedlnost a sílu tím, že budou vzhlížet k Ježíši. Vyzývá vás, abyste vyměnili svou chudobu za bohatství jeho milosti. Nejsme hodni lásky Boží, avšak Kristus, je jí hoden a může spasit všechny, kdo k němu přijdou. Ať jste prožili v minulosti cokoli, ať jsou vaše nynější poměry sebetíživější, přijdete-li ke Kristu takoví, jací právě jste, slabí, bezmocní a zoufalí, vyjde vám náš soucitný Spasitel zdaleka vstříc. Přijme vás do svého laskavého náručí a oděje vás svým rouchem spravedlnosti. Představuje nás Otci, oděné bílým rouchem své povahy. Přimlouvá se za nás u Boha.

 

3. Můžeme něčím potěšit Boha?

Můžeme udělat něco, co by se Bohu líbilo nebo co by ho potěšilo? Je sice těžké si to představit, ale dokonce i my padlé bytosti, zkažené hříchem a náchylné ke zlu, můžeme být Bohu milí! Svým jednáním můžeme Boha potěšit. Bůh se totiž jako milující Otec dokáže radovat ze svých dětí, navzdory jejich slabosti a nedokonalosti.

Máme nepředstavitelnou cenu. V Ježíšově podobenství syn žádá svého otce o předčasné vyplacení svého dílu. Tím odmítá otce i celou rodinu a odchází z domu. Když pak promrhá svůj majetek upadne do takové chudoby, že závidí i zvířatům jejich potravu. Uvědomí si, že i sluhové v domě jeho otce mají jídla více než dost a rozhodne se vrátit domů v naději, že ho otec přijme. Otec plný soucitu ho nepřijímá jako sluhu, ale vrací mu zpět jeho postavení syna a vystrojí slavnost k jeho uvítání. Otcovo jednání je obrazem velkého Božího milosrdenství vůči každému zbloudilému člověku. Je také ukázkou radosti, kterou má Bůh z každého, kdo se vrátí domů. Lidé mají pro Boha větší hodnotu, než si umíme představit.

Boží radost. Bůh se raduje ze záchrany každého člověka. Smíření, které vzniká ze vztahu lásky, se přetavuje do bezprostřední Boží přítomnosti. Důraz je položen na blízkost. Bůh je „uprostřed“ svého lidu. Tato část vybízí manžele, aby milovali své manželky, „jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval“. Tyto texty zdůrazňují nesobeckou a obětavou lásku, kterou má manžel milovat svou manželku. Zároveň stať ukazuje, že sám Kristus miluje svůj lid (církev) jako svou součást.

Můžeme potěšit Boha? Bůh vesmíru má radost z obyčejných lidí. Jak je možné, že Nejvyšší bytosti na lidech tolik záleží? Lidé mohou naplňovat Boha radostí, protože je miluje. Zajímá se o to nejlepší pro nás, podobně jako lidé pro své milované. A naopak, Bůh je nespokojený a zlobí se, když lidé páchají zlo. „V modlitbě přímých má zalíbení“ a „miluje toho, kdo následuje spravedlnost“. To ale neznamená, že miluje „pouze“ je. Texty dávají do vzájemného vztahu Boží lásku a radost, vyplývající z jeho charakteru.

Živé kameny. „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“. Díky tomu můžeme být smířeni s Bohem, a dokonce být „příjemní“ v jeho očích, vírou skrze dílo našeho Vykupitele. Bez Božího zásahu padlí lidé nejsou schopni přinést Bohu nic, co by mělo opravdovou hodnotu. Bůh však ve své milosti a svém milosrdenství připravil cestu prostřednictvím Kristova díla. Ti, kdo odpovídají Bohu vírou, jsou v jeho očích považováni za spravedlivé prostřednictvím Krista, jehož spravedlnost je dostatečná. A ti, kdo přijmou Boží laskavou nabídku, jsou prostřednictvím Kristovy služby „hodni dosáhnout budoucího věku“ a Bůh je promění ke své podobě.

Cíl, který stojí za to. Bůh je milosrdný a dělá vše pro naši záchranu. Díky tomu se Bůh raduje i z naší nejmenší pozitivní odpovědi na jeho lásku. Každý z nás si však může položit otázky: Týká se to i mě? Co když nejsem dost dobrý? Bojím se, mám vůbec dostatek víry? Bez víry není možné líbit se Bohu, a přece Ježíš přijímá i ten nejmenší projev víry a právě díky této víře (skrze Krista) v nás může mít Bůh zalíbení. Prostřednictvím víry a díky Kristovu dílu v náš prospěch můžeme reagovat tak, že se to Bohu líbí. A měli bychom Boha prosit, aby změnil naše zájmy tak, aby zahrnovaly touhu po tom nejlepším pro ty, které milujeme. Prosme Boha, aby naši lásku rozšířil i na ostatní.

Podněty k zamyšlení. „Bohu je líto, když se jeho lid podceňuje. Chce, aby se jeho vyvolení hodnotili podle ceny, kterou za ně zaplatil. Bůh o ně stojí. Kdyby tomu tak nebylo, neposílal by svého Syna, aby pro jejich vykoupení podstoupil tak velikou oběť. Má pro ně důležitý úkol a s radostí jim splní i ty nejodvážnější prosby, aby mohli oslavit jeho jméno. Pokud se spoléhají na jeho zaslíbení, mohou očekávat veliké věci.

Pravá poslušnost vychází ze srdce. Kristus to dokazoval celým svým životem. Pokud mu dovolíme, aby vstoupil do našeho myšlení a našich záměrů, potom naše srdce i mysl natolik splynou s jeho vůlí, že poslušnost pro nás bude naprostou samozřejmostí. On očistí naši mysl a posvětí ji a my mu budeme s největší radostí sloužit. Pokud využijeme přednosti, kterou máme, a poznáme Boha tak, jak se nám dává poznat, bude náš život životem neustálé poslušnosti. Budeme-li si vážit Kristovy povahy a udržovat společenství s Bohem, hřích se nám zoškliví.“ (TV 427)

 

2. Láska jako oboustranný vztah

V Písmu se nachází několik výrazů pro lásku. Agapé popisuje jedinečnou Boží lásku, zatímco fileó, označují jiné druhy lásky, které však nedosahují úrovně lásky agapé. Někteří tvrdí, že agapé je jednostranná láska, která pouze dává, ale nikdy nepřijímá, láska zcela nezávislá na odezvě člověka. V Písmu jsou oba výrazy použité také v jiném, či dokonce opačném významu. Písmo také učí, že Boží láska není jednostranná. Je svou podstatou založena na vztahu. Je nesmírně důležité, zda lidé odrážejí jeho lásku zpět k němu a také k druhým lidem.

Věčná Boží láska. Písmo říká, že Bůh miluje každého. Chce také, aby byl každý spasen. Někteří lidé si myslí, že na nich není nic, proč by je Bůh mohl nebo měl milovat. Kdyby záleželo jen na Bohu, každá lidská bytost by přijala jeho lásku a byla spasena. Bůh však svou lásku nikomu nevnucuje. Lidé ho mohou svobodně přijmout nebo odmítnout. A i když někteří Boží lásku odmítají, on je nikdy nepřestane milovat. Boží láska nikdy nekončí. Je věčná. Pro nás může být náročné něco takového pochopit, protože je pro nás často velmi snadné druhé nemilovat.

Smluvní láska. Bible často zobrazuje zvláštní vztah lásky Boha k nám pomocí přirovnání k rodinným nebo příbuzenským vztahům mezi manželi nebo matkou a dítětem. Ve SZ je popsán vztah, který částečně závisí na tom, zda mu lidé zůstanou věrní, nebo ne. Boží láska sice podmíněná není, ale smluvní vztah s jeho lidem ano. V Bibli je pro tento „smluvní“ rozměr Boží lásky použito slovo chesed a překládá se jako milosrdenství. V souvislosti s Bohem je jeho přízeň mimořádně spolehlivá, pevná a trvalá. Neochvějná Boží láska je základem všech vztahů lásky a my se jí nikdy nemůžeme vyrovnat.

Podmíněný vztah. Bůh zve každého člověka do důvěrného vztahu lásky s ním. To, zda bude člověk prožívat radost ze vztahu s Bohem, závisí na tom, jestli se svobodně rozhodne přijmout nebo odmítnout jeho lásku. Síla působení lásky závisí na vzájemné „vzdálenosti“. V Boží blízkosti je působení lásky nekonečné, když se od Boha vzdálíme, Boží lásku přestáváme vnímat. I my, když chceme lásku rozdávat, musíme se přiblížit k druhým lidem.

„Odpouštějte, a bude vám odpuštěno“. Služebník z podobenství by nikdy nemohl splatit svůj dluh. Pán s ním však soucítil a dobrovolně mu obrovský dluh odpustil. V tomto podobenství bychom se ale měli zamyslet také nad tím, jak a proč oba dluhy, z toho jeden obrovský, vznikly a co mohou v životě člověka přestavovat. Nesplatitelného dluhu se lze zbavit jenom na základě žádosti o udělení milosti. O milost ale lze také rychle přijít, pokud ji neposkytneme druhému člověku, který může mít problém se splacením nepatrného dluhu. Bůh nás stvořil se schopností milovat a být milován. On je základem a zdrojem vší lásky. My máme na výběr, zda ji přijmeme a dovolíme, aby se projevila v našem životě.

„Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte“. Nikdy a ničím si nemůžeme zasloužit jeho lásku. Co bychom však mohli a měli udělat, je „odrážet“ Boží lásku k druhým, jak nejlépe můžeme a umíme. Když jsme dostali tak velké milosrdenství a odpuštění, o kolik více bychom měli projevovat soucit a odpuštění druhým lidem, abychom i my snad nepřišli o milosrdenství a odpuštění svého pána. Ježíš přikázal učedníkům, i nám, milovat Boha i sebe navzájem, protože náš dluh splatil za nás Ježíš na kříži. Za to bychom mu měli projevovat vděčnost a sdílet poselství o Boží lásce slovem i skutkem.

Podněty k zamyšlení. „Přinášej Bohu své potřeby, své radosti, své starosti, svá přání i své obavy. Tvé břímě ho neobtíží ani ho neunaví. Ten, jenž ví o každém vlasu na tvé hlavě, není lhostejný k potřebám svých dětí. ‚Vždyť Pán je plný soucitu a slitování‘. Naše strasti a naše volání se dotýkají jeho laskavého srdce. Přinášej mu všechno, co znepokojuje tvou mysl. Není nic tak těžké, aby to nemohl unést, neboť Bůh nese všechny světy a vládne nad všem věcmi vesmíru. Nic, co se týká našeho pokoje, není tak malé, aby si toho nevšiml. Žádná kapitola našeho života není tak temná, aby si ji nemohl přečíst, žádná situace, v níž se octneme, není tak těžká, aby ji nemohl zvládnout. Žádná pohroma, která postihne nejmenší z jeho dítek, žádná starost, která trápí srdce, žádná projevená radost ani žádná upřímná modlitba neunikne našemu nebeskému Otci, aniž by o ni projevil okamžitý zájem.“ (CVP 101)

 

 

1. Dobrovolná Boží láska

Láska je Boží podstatou. Jeho vztah ke stvořeným bytostem nezávisí na rozhodování, stejně tak jako gravitační zákon, který platí ve hmotném světě. Svou podstatu vložil také do stvořených bytostí. Kolik z Boží podstaty vlastníme my?

Více, než by se očekávalo. Bůh miluje každého člověka. Svobodně a dobrovolně. Víc, než si dovedeme představit. Dokonce i tehdy, když se lidé proti němu bouří. Slova o Boží svrchovanosti při udělování milosti a milosrdenství jsou často nesprávně chápána. Kontext nenaznačuje, že by byl Bůh svévolně k někomu (předurčenému) laskavý a soucitný, zatímco k druhému ne. Bůh prohlašuje, že jako Stvořitel všeho má právo a pravomoc svobodně udělovat milost a soucit i těm lidem, kteří si to ani trochu (nebo vůbec) nezaslouží. Bůh projevuje lásku nad rámec všech rozumných očekávání.

Neopětovaná láska. Lidé chápou lásku jako jednostranný akt, protože většinou se tak projevuje. Přitom se jedná o vzájemný vztah dvou bytostí. U Ozeáše je příklad neopětované lásky od nevěrné manželky, který ilustruje, že Bůh miluje svůj lid i přes nevěrnost a duchovní smilství Izraele. Jde o příběh o Boží lásce k lidem, kteří si takovou lásku nezaslouží. Izraelité sloužili jiným bohům, hluboce Boha zarmucovali a vztah s Hospodinem ničili tak, až se to zdálo nenapravitelné. Přesto Hospodin prohlašuje: „Jejich odvrácení uzdravím, rád si je zamiluji, neboť můj hněv se od nich odvrátil“. Bůh projevuje svému lidu úžasnou oddanost a ohromující soucit. I když Izraelité šli opakovaně za jinými „milenci“ a zdánlivě nenapravitelně porušili vztah s Bohem, on je nadále obdarovával velkou láskou bez morálního či jakéhokoli jiného nátlaku. Písmo ukazuje Boží lásku jako svobodnou a dobrovolnou.

Darovaná láska. Boží láska byla a je zcela nezištná a vychází z jeho svrchovaného rozhodnutí. Bůh svobodně dává svou lásku i nám, přestože jsme také hříšníci. Boží lásku si ničím nezasloužíme, a to se nikdy nezmění. Bůh na nás není závislý. Nic od nás nepotřebuje. Boží láska k tobě, ke mně a ke všem lidem má svůj původ jedině v jeho láskyplném charakteru. Bůh se rozhodl stvořit svět a vstoupit do vztahu lásky se svým stvořením. Bůh miluje lidi nadále i poté, co padli do hříchu nebo když hřešíme my sami.  Bůh, který ve své velké lásce, milosti a nesmírném milosrdenství udržuje životy stvořených bytostí připravil možnost, jak v lásce opět smířit lidstvo se sebou. A toto smíření se týká i nás.

„Mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán“. Bůh očekává, že ho stvořené bytosti budou milovat na základě svobodného rozhodnutí, zda přijmou nebo odmítnou jeho lásku, jak to vyplývá z podobenství o svatební hostině. Když pozvaní odmítli účast na svatbě, král nechat pozvat všechny, které služebníci potkají. Pozvání je nutnou podmínkou, ale nemusí být postačující, jak to ukazuje epizoda, kdy byl ze svatby vyhozen člověk bez svatebního roucha od krále. Bůh povolává na svatební hostinu všechny. Každý z nás však může odmítnout Boží lásku. Svoboda je součástí lásky. Bůh nikdy nikomu nebude svou lásku vnucovat. Je smutné, když někdo odmítne vztah lásky s Bohem.

Ukřižován pro nás. Bůh zve každého člověka do vztahu lásky s ním. Jen ti, kteří toto pozvání svobodně přijmou, se mohou těšit z důsledků svého rozhodnutí, kterým je: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“. Před svou smrtí Ježíš vyjádřil svou touhu zachránit obyvatele Jeruzaléma (Izrael), ale oni nechtěli. Přesto šel Kristus na kříž – za tyto lidi i za nás. Úžasná láska! Zatímco lidský hřích si zaslouží smrt, sám Bůh (v Kristu) zaplatil cenu a vytvořil cestu, jak napravit narušený vztah mezi nebem a zemí. Na kříži, při největším projevu Boží lásky, vidíme Krista, který se za nás vydal ze své svobodné vůle. Kristus položil život „sám od sebe“. Nikdo mu život nevzal; on ho daroval svobodně podle plánu vykoupení dohodnutého v nebi před založením světa. „Plán našeho vykoupení nebyl dodatečným řešením, které Bůh vymyslel až po Adamově pádu. Byl zjevením ‚tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno‘. Odhalením zásad, které jsou od věčnosti podstatou Boží vlády.

Podněty k zamyšlení. „Svět zahaluje temnota nedostatečného poznání Boha. Lidé neznají Boží charakter, nesprávně jej chápou a představují. V této době má být hlásáno Boží poselství, které má osvěcující vliv a spásnou moc. Toto poselství má seznámit lidi s Božím charakterem. Do temnoty světa má zazářit světlo Boží slávy, světlo jeho lásky, milosrdenství a pravdy.