Shrnutí úkolů 2025

JOZUE – PŘÍBĚH VÍRY A ODVAHY

vypracoval Ján Petrovič

 

13 „Vyvolte si dnes“

Jozue na konci svého života předložil Izraelcům tři možnosti, komu budou sloužit: božstvům za řekou Eufrates, božstvům Emorejců nebo Hospodinu. Zdá se, že třetí možnost se jim jevila jako zlá volba. (Zatímco autorem textu smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem byl vždy Hospodin, podmínky vztahu mezi lidmi a neživým božstvem určovali vždy lidé, podle vzoru, který převzali od Hospodina). Jozue se jim snaží připomenout, že zárukou prosperity a ochrany je uznání Boží svrchovanosti a rozhodnutí sloužit Hospodinu.    

Byli jste tam všichni. Jozue shromáždil elitu národa do Sichemu. Jozue zde zopakoval Jákobova slova, aby projevili Hospodinu naprostou věrnost a odmítli všechny ostatní bohy. Izrael není hlavním hrdinou příběhu. To Hospodin je „vzal“, provedl, dal, poslal, porazil, vyvedl apod.“ Existence Izraele není zásluhou žádného z patriarchů, ale výlučným dílem Boží milosti. Skutečnost, že Izraelci ovládli Kanaán, není důvodem chlouby, ale naopak důvodem, proč mají sloužit Bohu.

Bezvýhradně a věrně. Izrael stál znovu před obnovou slibu věrnosti Hospodinu, aby si v zaslíbené zemi zachoval svou jedinečnost a nesplynul s okolními pohanskými národy, bez jasné identity, cíle a poslání. Jozuova výzva „bát se“ Hospodina odkazuje na úctu a bázeň, která pramení z poznání nezměrné velikosti, svatosti a nekonečnosti Boha a naší malosti, hříšnosti a konečnosti. Takové pochopení povede k životu v poslušnosti Boha. Praktickým výsledkem úcty k Bohu je „bezvýhradná“ a „neměnná“ služba.

Osvobození pro službu. Jozue vedl polemiku s lidem, aby je upozornil na to, že svobodné rozhodnutí musí být nanejvýš zodpovědné. Minulá generace svůj slib porušila. Jejich rozhodnutí je 1) vážné, 2) vlastní a 3) nezvládnou to ve vlastní síle.  Jozue si přál, aby byla jejich odpověď kladná, ale svobodně mohli říct také „ne“. Bylo by pak na místě očekávat, že Bůh svůj vztah k nim přesto nezmění? Izraelci ve své jasně kladné odpovědi uznali, že Bohu patriarchů a Bohu jejich otců jsou rozhodnuti věrně sloužit.

Nebezpečí modlářství. Kolektivní rozhodnutí je vždy spojeno s možností uplatnění „svědectví samých proti sobě“. Proto je nutné se okamžitě zbavit všech důkazů, které nás mohou kompromitovat. Hrozba modlářství byla v důsledku okolního prostředí velmi reálná. Dnešní modly se nacházejí „mezi námi“. Proto nás Jozue vyzývá: „… přikloňte se srdcem k Hospodinu“. Od Izraele se žádal živý vztah s Hospodinem, který nelze vyjádřit předpisy. Jde o vztah založený na víře a lásce. Lidé třikrát slíbili, že budou sloužit Hospodinu, ale nenacházíme zmínku o tom, že by ze svého středu odstranili cizí božstva. Výzva sloužit Hospodinu platí také pro každou generaci Božího lidu, která bude číst knihu Jozue.

Dobrý závěr. Jozue zemřel. Závěrečné odstavce knihy propojují příběh z minulosti s cestou do budoucnosti. Jedna kapitola dějin Izraele skončila. Jeho budoucnost bude záviset na tom, jak se postaví k budoucím výzvám. Bude Izrael věrný Hospodinu? Podaří se jim přimknout se k Hospodinu a nezapletou se do uctívání model? Generace pod vedením Jozua byla věrná Hospodinu, ale zachová si následující generace stejné duchovní nasměrování, jaké jim vytyčil její velký vůdce? Každá následující generace Božího lidu, musí čelit stejným nástrahám. Jejich úspěch bude záviset na jejich vztahu ke zjeveným pravdám a na tom, jak budou reagovat na příchozí výzvy.

Podněty k zamyšlení. Mnohé texty, výroky či chování lidí svědčí o tom, že na Boha pohlížíme pouze jako na „super člověka“. Jinak bychom si nemohli myslet, že o našich myšlenkách a zdánlivě skrytých činech Bůh neví. „Mezi zástupy, které vyšly z Egypta, bylo mnoho těch, kdo dříve uctívali modly, a sílou zvyku v tom pokračovali i po usazení v Kanaánu. Jozue si byl vědom nebezpečí, která z toho mohou vyplynout. Toužil po hluboké reformaci mezi izraelským lidem. Věděl, že pokud se lid nerozhodne z celého srdce sloužit Hospodinu, bude se od něho stále víc a více vzdalovat. […] Zatímco část izraelského tábora uctívala Boha v duchu a v pravdě, mnozí byli jen formálními věřícími; jejich službu neprovázelo žádné nadšení ani opravdovost. Někteří byli v srdci modláři, ačkoli by se styděli to o sobě přiznat.“ (ST 19. 5. 1881)

 

12 Bůh je věrný!

John F. Kennedy při své inauguraci řekl: „S dobrým svědomím jako naší jedinou jistou odměnou a s dějinami jako konečným soudcem našich činů vykročme v ústrety úkolu vést zemi, kterou milujeme – s prosbou o Boží požehnání a pomoc, ale zároveň s vědomím, že Boží dílo na této zemi musíme vykonat my sami.“ Jozue 24.kap odkazuje na věrné Boží skutky v minulosti s cílem povzbudit rozhodnutí, že jediný, kdo si zaslouží být uctíván, je Hospodin.

 Všechno se splnilo. Hospodin dal Izraeli celou zemi, jak slíbil. Izrael si nemůže přisvojit žádnou zásluhu na jejím získání.  Byl to Hospodin, kdo „vydal“ jejich nepřátele do jejich rukou. Všechny úspěchy Izraele je třeba přičíst výhradně Boží iniciativě a věrnosti. Stejně tak je tomu i v případě našeho spasení: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit“ (Ef 2,8.9).

Boží věrnost. Úspěch nikdy nelze považovat za samozřejmost. Vždy je spojen s poslušností Božího slova. Jozuův projev zdůrazňuje posluchačům, že budou muset pokračovat v Bohem svěřeném poslání. Bůh dal Izraeli odpočinek od jeho nepřátel, ale zůstalo před nimi ještě několik měst a národů, které měly být obsazeny. Vítězství bude neustále otevřenou možností, pokud bude Izrael věrný a bude se neustále spoléhat na dostupnou Boží pomoc. V tomto ohledu se situace shoduje s dnešními podmínkami vítězného duchovního života. Chce-li Boží lid žít vítězným životem, musí i on dnes neustále spoléhat na duchovní zbraně poskytované Duchem svatým.

Jasné hranice. Úkol, který ležel před Izraelem, nebyl primárně vojenské povahy. Souvisel s rázným postojem, pokud jde o vztahy Izraele s okolními národy. Nebezpečí spočívalo v „náboženském“ přátelství. Jako škodlivé se ukazují životní hodnoty pohanů, které mohly být horší než jakákoli vojenská agrese. Izrael si musí zachovat svou jedinečnou identitu. Zákaz vzývat jméno boha, přísahat na něj a sloužit mu nebo se mu klanět je modloslužbou. Smíšená manželství znamenala ztrátu duchovní čistoty Izraele. Odklon od Hospodina by zákonitě vedl k duchovnímu kolapsu Izraele. Nabízí se otázka, jaký by měl být vyvážený vztah křesťana ke světu a ke společnosti.

Hospodinův hněv. Lid si naplno uvědomoval, jak hrozivé následky má Boží hněv vyvolaný neposlušností. Je šokující slyšet, že Hospodin zničí Izrael, jak vyhladil Kananejce. Hospodin dodrží slib požehnání, ale naplní i kletby vyplývající z porušení smlouvy. Hospodin je soudcem celé země. Vyhlašuje válku hříchu, bez ohledu na to, odkud přichází a kdo ho páchá. Mohlo by se zdát, že biblické učení o Božím hněvu je neslučitelné s tvrzením, že Bůh je láska. Bible představuje Boha jako plného slitování, milostivého, shovívavého, milosrdného a připraveného odpouštět. V kontextu světa postiženého hříchem je však Hospodinův hněv postojem jeho svatosti a spravedlnosti v konfrontaci s hříchem a zlem. Jeho hněv nikdy není emocionální, pomstychtivou, nepředvídatelnou nebo přehnanou reakcí.

„Přimkněte se k Hospodinu“. Nejlepší cestou, jak se vyhnout pokušení modlářství a následnému Božímu hněvu bylo budování a zachovávání vědomé a důsledné věrnosti Hospodinu. „Přimknutí“ k Hospodinu bylo přirovnáno k vztahu mezi manželi. To, co platilo v době Jozue, se ale v budoucnosti změnilo. Aby se Izrael mohl neustále těšit ze zaslíbeného požehnání, musel zůstat věrný Bohu. Poslušnost jeho příkazů měla pramenit z osobního vztahu k němu. Povaha Boží lásky je jako silové pole. Bůh touží vstoupit do důvěrného, osobního vztahu s každým člověkem. Když se vzdalujeme od Boha, vzájemné působení oboustranně slábne.   

Podněty k zamyšlení. Satan se snaží oklamat mnohé tvrzením, které zní věrohodně, že Bůh miluje svůj národ tak, že mu odpustí spáchaný hřích, a namlouvá jim, že hrozby obsažené v slově Božím nemohou být brány doslova. Bůh ve všem jednání se svými tvory dodržuje zásady a ukazuje, že hřích má nevyhnutelně za následek utrpení a smrt. Pro hřích není a nikdy nebude bezpodmínečného odpuštění. Takové odpuštění by znamenalo upuštění od zásad spravedlnosti.

 

11 Život v zaslíbené zemi

Život v komunitě může vést ke sporům a napětí. Platí to zejména v církvi, kde lidé z různého prostředí a z odlišných sociálních vrstev – vychovaní ve zcela odlišných kulturách – žijí a pracují pro společný cíl. Mezi lidmi vzniklo velké nedorozumění. Ze situace vyplývá, že je nebezpečné dělat ukvapené závěry o chování druhých. Vždy bychom měli raději podporovat jednotu v církvi.

Závazek. Muži z pokolení Ruben, Gád a Manases pomáhali obsazovat zem, kterou zdědily ostatní kmeny, i když oni již svou zemi dostali. Splnili tím svůj závazek oddanosti pro dobro celého Izraele. Bojovali po dobu šest až sedm let. Jednota národa a země je důležitá. Jaký vliv bude mít hraniční řeka Jordán na jednotu? Ovlivní zeměpisná hranice jejich společné uctívání Boha, nebo rozdělí vyvolený národ? Jedinou cestou k věrnosti je služba Hospodinu. Stejný princip nacházíme i v Novém zákoně.

Obvinění… Základní otázkou příběhu (konfliktu) je, zda lze kmeny na východní straně řeky i nadále považovat za Izraelce. Kmeny z východu si postavily u Jordánu oltář. Z biblického textu nevyplývá jednoznačnost významu tohoto oltáře, a tak na scénu přicházejí domněnky. Nedostatek komunikace s Jozuem, Eleazarem nebo kmenovými vůdci vytváří prostor pro nedorozumění, které může potenciálně vést k hrozivému konfliktu.

Pronásledován minulostí. Zdá se, že lidé, kteří postaví oltář, se můžou zpronevěřit proti Bohu. Pinchas a předáci jednotlivých rodů byli pověřeni tím, aby zjistili skutečný význam a záměr oltáře, který vznikl na východním břehu Jordánu, zda se dva a půl kmenů nerozhodlo pro nezávislost. Delegace přichází s řadou otázek týkajících se „věrolomnosti“, „zpronevěry“, „odvrácení“ od Hospodina a „vzpoury“ proti Hospodinu (např. Akán). Vyjadřují také strach zbývajících kmenů, že postavení nepovoleného oltáře povede k odpadlictví, modlářství a nemravnosti, což vyvolá Hospodinův hněv na celý izraelský národ. Všichni máme negativní zkušenosti z minulosti, které ovlivňují způsob, jakým se stavíme k přicházejícím problémům a sporům. Jak se v současnosti chováme k druhým lidem?

Vlídná odpověď. Obvinění odpověděli proti silné obžalobě přímočaře: „Jsme daleci toho vzbouřit se proti Hospodinu …“. Jejich trpělivost je příkladná, protože „Vlídná odpověď odvrací rozhořčení, kdežto slovo, které ubližuje, popouzí k hněvu“ (Př 15,1). Odpovídají formou přísahy na Hospodina. Jejím cílem je rozptýlit pochybnosti a falešná obvinění, která by mohla vést až k válce mezi izraelskými kmeny. Odpověď obviněných objasňuje, že obžaloba není opodstatněná. Stavba oltáře není důkazem odpadnutí, ale „aby byl svědkem mezi námi a vámi i mezi našimi pokoleními po nás, že máme právo sloužit Hospodinu před jeho tváří svými zápalnými oběťmi i hody oběti pokojné“. „Západní“ bratři následně projevili autentické nadšení, že jejich podezření se ukázalo jako nesprávné. Občanská válka v Izraeli byla odvrácena a utužila se jednota národa.

Řešení konfliktů. Celá část se podrobně věnuje principům řešení konfliktů v rodině, církvi a společenství, které nenaruší jednotu církve. 1) otevřeně a bez prodlení komunikovat 2) nevěřit fámám, nedělat předčasné závěry 3) Mluvme o problémech dříve než začneme ukvapeně jednat 4) k dosažení jednoty buďme připraveni přinést oběť 5) zůstat klidným při falešném obvinění, odvrátí to hněv 6) raduj se, když se podaří nastolit klid. Církevní disciplína by měla být vždy až poslední (a ne první) možností, když selžou pokusy o smíření a pastorační pomoc založená na Božím slově. Jak jinak by vypadaly naše sbory, kdyby se tyto jednoduché principy důsledně uplatňovaly!

Podněty k zamyšlení. „Ještě nikdo nebyl ze svého špatného postoje vyveden nepříznivou kritikou a výčitkou, ale mnozí jsou tak odváděni ještě dál od pravé cesty a zatvrzují svá srdce proti usvědčování z hříchu. Zdvořilé, trpělivé jednání může zachránit chybujícího. I když jsou falešně nařčeni, mohou ti, kdo jsou v právu, zůstat klidní a ohleduplní. Bůh ví o všem, co je lidmi nesprávně pochopeno nebo falešně vysvětlováno, proto můžeme svůj případ bez rizika ponechat v jeho rukou. On obhájí ty, kdo mu důvěřují. (NUD 252,253).

 

10 Pravý Jozue

Kanaán je symbolem naší naděje na novou zemi. Kniha Jozue ukazuje na její budoucí naplnění. Jaké biblické principy řídí aplikaci knihy Jozue na novozákonní skutečnosti a na události poslední doby? Jak život Jozua předznamenává službu Mesiáše, jak ukazuje na symboliku, která se naplňuje v církvi a předznamenává završení lidských dějin?

Biblická typologie. Biblické pasáže používají výraz „typ“ ve významu „vzor; předobraz; příklad“ a „antityp “ „naplnění“ k označení způsobu, jakým novozákonní pisatelé definovali vztah mezi textem nebo událostí Starého zákona a jeho novozákonním významem. Typologie je specifický způsob výkladu významu osob nebo událostí, které chápeme jako Bohem zamýšlené předobrazy Ježíše nebo jiných skutečností obsažených v evangeliu. Typ (obraz) odpovídá antitypu (objektu), podobně jako obraz zrcadlí originál. Antityp odhaluje to, na co typ poukazoval. Pisatelé Nového zákona přikládali starozákonním textům typologický význam. Klíčem k rozpoznání a aplikaci typů v Písmu je samotný Starý zákon. Novozákonní pisatelé byli inspirováni Duchem svatým, aby použili starozákonní předobrazy k odhalení „přítomné pravdy“, zejména o Ježíši a jeho službě.

Typ a antityp. Nový i Starý zákon popisují souvislost mezi nebeskou skutečností (vzorem) a pozemským naplněním. Bible na tyto souvislosti vhodně poukazuje v mnoha oblastech. Jednou z nich je vztah Boha ke stvořeným bytostem. Bůh neustále odvádí člověka z místa, kde mu hrozí pád do hříchu. Bůh touží po společenství s lidmi, svou přítomností v Ježíši Kristu, svatyni, a nakonec na Nové zemi. V úkolu je odvolávka na naplnění starozákonních předobrazů ve třech odlišných fázích: (1) v Kristově životě (kristologické), (2) ve zkušenosti církve (ekleziologické) a (3) na konci času (eschatologické).

Jozue jako typ. Mojžíšův i Jozuův život byly předobrazy přicházejícího Mesiáše, Ježíše. Jozuův život byl částečným naplněním proroctví, které vyslovil Mojžíš. Plně ho však mohl naplnit pouze Mesiáš. Důvěrně znal Otce, byl pravdivý a pravdivě zjevil Boha. Bůh skutečně vložil svá slova do jeho úst. Jozue (jako nový Mojžíš) opakoval nejvýznamnější kroky vyjití z Egypta. Oba prožili s Hospodinem řadu podobných situací.

Pravý Jozue (naplnění). Jednou z událostí, na kterou můžeme aplikovat biblickou typologii je „uvedení do odpočinutí“, ovládnutí Kanaánu, osídlení zaslíbené země a vstup do nebeského království. Podle Žd. 4,7-11. má Boží lid pravý sobotní odpočinek teprve před sebou. Izajáš a další starozákonní autoři představují, že součástí Mesiášova díla je vrácení zpustošeného dědictví svému lidu. Používají podobnou terminologii, která je tak častá v knize Jozue. Stejně jako Jozue rozdělil Izraelcům zemi, tak Mesiáš, jako nový Jozue, přiděluje duchovní dědictví novému Izraeli.

Jozue a my. Církevní a eschatologický aspekt Jozuovy typologie by mohl zahrnovat důvěru v Boží zaslíbení, že pro nás chystá novou zaslíbenou zemi, nebeský Kanaán. Konečné a úplné naplnění se uskuteční a završí při druhém příchodu Ježíše Krista. Dnes však máme výsadu zrcadlit jeho charakter – slávu, o kterou se Kristus toužil podělit se svými učedníky. Každý den můžeme přemýšlet o Kristově charakteru a měnit se k jeho obrazu. Čím více uvažujeme o Ježíši, tím více zrcadlíme krásu jeho charakteru. Právě k tomu by mělo směřovat naše každodenní chození s Kristem. V Písmu se klade  velký důraz na slovo „dnes“. To je také důvod, proč bychom měli věnovat čas zkoumání života, charakteru a učení Ježíše Krista. Tím, že hledíme na Krista, měníme se k jeho obrazu.

Podněty k zamyšlení. „Současníci Ježíše Krista nepochopili jeho poslání. […] Tradice, zásady a nařízení vydaná lidmi zastřely poučení, která jim Bůh chtěl sdělit. Tato lidská ustanovení se stala překážkou, aby lidé pochopili a prožívali pravé náboženství. A když Ježíš Kristus přišel, nepoznali, že on je naplněním všech symbolů a předobrazů. Zavrhli skutečnost a drželi se dále svých předobrazů a symbolických obřadů. (KP 17.18)

 

 

9 Dědicové slibů

Jozue 13–21 obsahuje seznamy zeměpisných bodů a hranic vymezujících zemi přidělenou jednotlivým kmenům. Bůh jim chtěl dát zemi jako dědictví. Měl to být dar zaslíbený jejich otcům. Soustředíme se na některé teologické koncepty související se zaslíbenou zemí a na jejich duchovní důsledky pro věřící.

Eden a Kanaán. Bůh umístil Adama a Evu do dokonalého prostředí hojnosti a krásy, které zajišťovalo jejich tělesné potřeby. Sloužilo jako vzdělávací centrum, kde získávali pochopení Božího charakteru. Zároveň rostli v poznání života, který pro ně Bůh zamýšlel. Když se narušil důvěrný vztah se Stvořitelem, museli zahradu opustit. Přišli o prostor, který jim Bůh na začátku daroval. Když Abraham vstoupil do země, kterou mu Bůh ukázal, stala se tato země vírou pro něho a jeho potomstvo na čtyři sta let zaslíbenou zemí. Patriarchové ve skutečnosti půdu nevlastnili. Země patřila Bohu, a proto ji nemohli dát svému potomstvu jako dědictví.

Země jako dar. Země (ale také její kulturní a sociální bohatství) přináší národu fyzickou identitu a svobodu. Izraelci dostali zemi jako dar od Boha. Bez jeho požehnání nemohli mít ani zemi, ani její požehnání. Život v zaslíbené zemi jim připomínal věrného, zaslíbení plnícího a důvěryhodného Boha, který byl původcem a podstatou jejich existence. Hojnost úrody v hornatém Kanaánu závisela především na dešti a počasí, které ovládal pouze Bůh. Země, jejíž vlastníkem byl stále Bůh, připomínala jejich neustálou závislost na Bohu. Měl právo dát zemi Izraeli nebo mu ji odebrat. Všichni jsme na zemi jen dočasnými hosty.

Darovaná země. Vojenské schopnosti Izraelců nestačily na dobytí země a opevněných měst, které nedokázali podrobit ani Egypťané. Nyní jim Bůh přikazuje, aby zemi z Boží milostí dobyli. Druhá polovina knihy Jozue popisuje rozdělení země mezi kmeny, a která území zbývá obsadit. Boží iniciativa (vyvlastnění Kanaáncům) musí být následována tím, že ji osídlí. Podobně je to se spasením. Je darem. My zase musíme projít procesem posvěcení – naplňovat požadavky, které souvisejí s tím, že jsme občany Božího království.

Jubileum. Rozdělení země mezi kmeny, rody a rodiny bylo prevencí před soustředěním majetku do skupin vlivných elit. Božím záměrem bylo také to, aby nikdo z nich nikdy nepřišel natrvalo o své právo na půdu. Vlastnictví půdy nikdy nemohlo přejít na jiný než původní kmen nebo rod. Půda se nikdy nemohla natrvalo prodat, pouze pronajmout do nejbližšího milostivého léta. Příbuzní měli povinnost vykoupit „prodanou“ půdu před milostivým létem. Zákon o vlastnictví půdy zohledňoval potřeby chudých, oceňoval tvrdou práci, nabádal k ohleduplnosti k lidem s finančními problémy a poskytoval jim možnost osvobodit se z jejich následků. 

Navrácení země. Během babylónského vyhnanství Izraelci zažili smutnou realitu vykořenění ze země otců. Když Izraelci vyznali své hříchy, činili pokání a celým srdcem hledali Hospodina, Bůh opět splnil svůj slib a přivedl je zpět do jejich země. Návrat do zaslíbené země byl symbolem jejich obnovy. Starozákonní proroci poukazovali na obnovu, kterou přinese budoucí král z rodu Davidova. Toto zaslíbení se naplnilo prostřednictvím života, smrti a vzkříšení Ježíše Krista, ve kterém se splnila všechna zaslíbení daná starověkému Izraeli. V Novém zákoně se zaslíbená země přímo nezmiňuje. V Kristově světle dostává zaslíbená země nový smysl. Stává se symbolem duchovních požehnání, která Bůh plánuje dát svému věrnému lidu tady a teď i na světě, který teprve přijde. Konečné splnění Božího zaslíbení o odpočinku, hojnosti a blahobytu v zemi se uskuteční na nové zemi, osvobozené od hříchu a jeho následků.

Podněty k zamyšlení. „Bible označuje dědictví spasených slovem ‚vlast‘. Nebeský Pastýř tam zavede své věrné k pramenům živých vod. Strom života bude každý měsíc dávat své ovoce a listí stromu bude sloužit pro zdraví národů. V pokojných rovinách najde Boží lid, který byl na světě tak dlouho poutníkem a cizincem, svůj domov.“ (VDV 434)

 

8 Velikáni víry: Jozue a Káleb

Děti se učí příkladem, pozorováním nejbližších, jejich chození, mluvení či vyjadřování emocí. Přitom děti napodobují špatné vlastnosti místo těch dobrých. Je to pro nás jednodušší. Také dospělí potřebují vzory, a to v duchovní oblasti. Zaměříme se na sílu duchovního příkladu a význam věrnosti a pokory v životech Jozue a Káleba.

Věrnost. Káleb je vzorem odvahy, houževnatosti a věrnosti Hospodinu. Celý život projevoval tyto vlastnosti. Když se vrátil z průzkumu Kanaánu, byl ochoten říct svůj názor a postoj víry, ačkoli většina vyzvědačů si myslela něco jiného a izraelský lid mu za to vyhrožoval smrtí. Jména dalších deseti vyzvědačů, které Mojžíš poslal prozkoumat Kanaán, upadla v zapomnění. Vylíčili zaslíbenou zemi jako nedobytnou. Jejich srdce se třásla strachem při pohledu na zdi opevněných měst.

„Nuže, dej mi to pohoří…“ Jozue přidělil Chebrón jako dědičný podíl Kálebovi, tak jak to žádal. Navzdory

Anákovcům stále věřil, že Hospodin bude s ním a podaří se mu podrobit si je. Hospodin o něm řekl, že „byl jiného ducha“. Právě to odlišovalo Káleba od ostatních deseti špionů. Celý život byl věrný. I ve věku osmdesáti pěti let byl stále příkladem toho, čeho může Hospodin dosáhnout prostřednictvím lidí, jejichž srdce jsou plně oddaná jemu a jeho věci.

Síla příkladu. Káleb nabídl svou dceru Aksu za manželku tomu, kdo porazí Kirjat-sefer. Otníel město obsadil a získal ruku Aksy. Tento příběh ukazuje, že další generace Izraelců následovala příklad velikánů víry, Káleba a Jozua a byla připravena čelit výzvám a pokračovat v naplňování Božího plánu s Izraelem. Aksa, povzbuzená svým manželem, projevila stejnou víru a odhodlání, jaké projevil její otec. Kromě země si řekla o zdroje vody.

Skromný hrdina. Káleb dostal své dědictví jako první, zatímco Jozue dostal dědictví jako poslední. Jozue rozděloval zemi jednotlivým kmenům Izraele. Nakonec izraelský lid dal Jozuovi dědictví, které mu náleželo. Město, které dostal Jozue, je Timnat-Serach a lze ho přeložit jako „To, co zbylo“. Jozue si vybral skromné místo, nebo možná jeho ruiny, aby ho namáhavou prací znovu vybudoval. Město se nacházelo nedaleko Šíla, v blízkosti svatyně. Ukazuje na Jozuovy skutečné priority. Jeho srdce patřilo Hospodinu.

Pohled, který přináší změnu. Vybízím vás, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť. Rozjímání o životním příkladu velkých hrdinů víry je nezbytné pro náš duchovní růst. Největším příkladem je Ježíš Kristus. EGW napsala: „Pohledem na Pána Ježíše získáváme jasnější a zřetelnější představu o Bohu: Pohledem na Pána Ježíše se měníme. Součástí naší povahy se stane přívětivost a láska. Získáme povahu, která se bude podobat Božímu charakteru.“ (PM 284) Duch svatý nás proměňuje zevnitř směrem ven.

Podněty k zamyšlení. „Káleb uvěřil Božímu zaslíbení, že Hospodin dá svému lidu do vlastnictví Kanaán. Trpělivě snášel putování po poušti a sdílel s lidem zklamání a tíhu viny. Přesto si nikdy nestěžoval, nýbrž vyvyšoval Boží milosrdenství, které ho chránilo na poušti, když jeho spolubratři umírali. Nežádal pro sebe území, které už bylo dobyté, ale vybral si místo, o němž si zvědové mysleli, že je nedobytné. Statečný starý válečník chtěl dát lidu příklad, který poctí Boha a povzbudí kmeny, aby si podmanily zemi, kterou jejich otcové považovali za nedobytnou.“ (NUD 246)

Máš sílu odolat tlaku vrstevníků a odvahu ozvat se, když ostatní mlčí?

 

7 Uctívání uprostřed boje

V rušném životě se zaměřujeme především na to, co je naléhavé. Velmi často ale zapomínáme věnovat čas obnově našeho vztahu s Bohem. Nestíháme se zastavit, zamyslet se a poděkovat Bohu za to, co pro nás udělal a co pro nás stále dělá. Chybí nám čas a síla na osobní ranní a večerní ztišení a na společnou rodinnou bohoslužbu. V hloubi srdce si ale uvědomujeme, že čas strávený s Bohem a našimi blízkými je tou nejlepší investicí našeho omezeného času.

Smlouva především. Dnes asi nenajdeme logické odůvodnění naléhavosti chirurgického zákroku. A tak musíme hledat souvislost v duchovní oblasti. Obřízkou (vnějším znakem) potvrdili vztah s Bohem, který je vysvobodil z Egypta. On je tím, kdo jim dává vítězství a úspěch. Každodenní život na nás doléhá tolika důležitými povinnostmi, že zapomínáme dát na první místo to nejdůležitější v našem životě: každý den se odevzdat Kristu.

Pascha. První „hod Beránka“ odstartoval Exodus. Příběh druhé generace začíná na poušti, pokračuje přechodem Jordánu, zahrnuje obřízku a slavení Velikonoc a vede k momentu, kdy Bůh zázračně zasáhne proti obyvatelům Kanaánu. Slavení Paschy představuje začátek nové éry v dějinách Izraele. Pro nás je předobrazem poslední večeře a symbolem Ježíše, který přinesl nejvyšší oběť. Pascha a Večeře Páně připomínají mnohem slavnější událost v budoucnosti, kdy vykoupený zástup vchází do nebeského Kanaánu.

Oltáře obnovy. V období patriarchů oltáře zobrazovaly jejich nároky na zemi, kterou jim zaslíbil Bůh. Při obsazování země svědčily, že zaslíbení byla naplněna. Bez ohledu na důležitost války a dobývání země nacházíme v příběhu něco důležitějšího: věrnost požadavkům Božího zákona. Obsazení země je jen jedním z kroků k naplnění Božího plánu s Izraelem a s obnovou celého lidstva. Jozue zaznamenává opis zákona na velké obílené kameny, které se liší od kamenů oltáře. Jozue je předobrazem Ježíše, jehož posláním bylo mimo jiné přivést lidstvo zpět k poslušnosti Bohu. Aby toho dosáhl, musel vybojovat konflikt s mocnostmi zla.

Napsáno na kamenech. Tam napsal v přítomnosti Izraelců na kameny opis Mojžíšova zákona. Lidé zapomínají na vše, co se pravidelně neopakuje a co si nepřipomínáme. Protichůdné požadavky každodenního života se snažíme vměstnat do stále kratších časových úseků. Při každé památce Večeře Páně máme speciální příležitost znovu se zasvětit Hospodinu a obnovit svůj slib. Bylo by dobré vnímat tyto příležitosti nejen jako šance k opětovnému odevzdání se Bohu, ale také jako příležitosti ke společnému obnovení naší věrnosti jemu. Ve stále individualističtější společnosti musíme znovu objevit sílu příslušnosti ke společenství, které sdílí stejný pohled na svět, stejné hodnoty a přesvědčení a stejné poslání.

Touha po jeho přítomnosti. Dvěma největším kmenům a polovině kmene Manases bylo přiděleno území na západní straně Jordánu. Vybudování svatyně, „svatého příbytku“, představuje naplnění Božího zaslíbení, že bude žít uprostřed svého lidu. Boží přítomnost uprostřed Izraele přinesla možnost konečně vlastnit půdu. Zároveň se jeho přítomnost stala neustálým zdrojem požehnání pro Izrael a tím i pro celou zemi. Uctívání Boha se stává centrem života Izraelců. Je dokonce důležitější než dobývání zaslíbené země a rozdělování půdy jednotlivým kmenům! Přítomnost svatyně a později chrámu měla lidem neustále pomáhat uvědomit si přítomnost Boha mezi nimi. Měla jim také připomínat povinnost dodržovat smlouvu s Hospodinem. Zhotovení svatyně v procesu obsazování země by nemělo být překvapením, protože téma svatyně bylo přítomno v Jozuově příběhu prostřednictvím schrány smlouvy.

Podněty k zamyšlení. Každé Večeři Páně má předcházet zpytování vlastního nitra, vyznání hříchu a urovnání sporů. Potom je čas na setkání s Kristem. Učedníci nemají stát ve stínu kříže, ale v jeho spásném světle. Mají otevřít svá srdce zářivým paprskům Slunce spravedlnosti.“ (TV 422)

 

 

6 Nepřítel uvnitř

Poslušnost Božích ustanovení zajišťovala Izraelcům vítězství, nerespektování přinášelo porážku. Vojenský úspěch Izraelců závisel především na přítomnosti božského bojovníka mezi nimi. Nejnebezpečnější nepřítel se nacházel v jejich vlastních řadách. Byli to tvrdohlaví jednotlivci, kteří svévolně ignorovali Hospodinovy pokyny. I my se nacházíme v podobných situacích při očekávání nebeského dědictví. Stojíme na hranicích zaslíbené země a jsme vystaveni zkouškám.

Porušení smlouvy. Proč Izraelci nedokázali dobýt Aj na první pokus? Za porážkou Izraele byly dva hlavní důvody: Akanův hřích a přílišná důvěra ve vlastní síly. Před útokem proti městu se neporadili s Hospodinem a podcenili sílu nepřítele. Akan se dopustil zapovězeného jednání, ale zodpovědnost byla připisována celému národu: 1) přestoupili, 2) vzali, 3) kradli, 4) zapírali, 5) uložili mezi své věci. Smlouva mezi Hospodinem a Izraelem měla individuální i společenský rozměr. Hřích jednoho, nebo dokonce některých jeho členů způsobuje vinu celého společenství. Jak řekl Hospodin: „Izrael zhřešil. Přestoupili mou smlouvu, kterou jsem jim vydal“. Skrytý hřích jednotlivce nebo celého společenství může bránit tomu, aby se plně projevila Hospodinova moc. 

Akanův hřích. Bůh použil zvláštní způsob postupného odhalení provinilce. Po vysvětlení důvodu porážky Izraele vyzval lid k posvěcení a nechal viníkovi (viníkům) určitou dobu na přemýšlení, pokání a vyznání svého hříchu. Všichni, kteří o tom něco věděli, měli možnost se rozhodnout, zda chtějí zakrývat hřích, nebo odmítnout být spolupachateli. Vylučovací metodou se vina postupně zužovala ze všech Izraelců na jeden kmen, rod, rodinu a jednotlivce. Vyšetřování odhalilo pachatele, a očistilo nevinné. Bůh vystupuje jako svědek Akanových činů. Když se kruh postupně uzavíral, Akan vzdorovitě mlčel a doufal, že zůstane neodhalen. Před Hospodinem ale nezůstane nic skryto. Přesto Jozue jednal s Akanem se soucitem. 

Osudné rozhodnutí. Jozue vyzval Akana, aby vzdal Bohu čest a přiznal, co učinil. Po odhalení objasnil příčiny svého selhání, „viděl kořist, zatoužil po ní, vzal si ji a ukryl“. Zapochyboval, zda jim Bůh neodpírá něco dobré a hodnotné, stejně jako Eva v ráji. Jeho vzdorovitý postoj ho kvalifikoval do situace, v které podle Mojžíšova zákona neexistovalo žádné smilování. Rachab ukryla zvědy před vojáky a zachránil sebe i rodinu, Akan skryl zakázané věci před Jozuem, přinesl Izraelitům potíže, sobě a své rodině smrt.   

Brána k naději. Jozue obdržel od Hospodina podrobnou strategii pro druhý pokus dobýt Aj, a to pomocí léčky. Předstíraným ústupem měli vylákat všechny obyvatele ven z města, které pak dobili ze zálohy a vypálili. Když pronásledovatelé najednou uviděli za sebou kouř, ocitli se v obklíčení ze dvou stran a neměli kam uniknout. Byli na hlavu poraženi. Nikdo nepřežil. Hospodin vydal město do rukou Izraelců. Pokud Izraelci nedosáhli úplného vítězství, držel Jozue v ruce meč. Dal jim signál k útoku a vyjadřoval Boží svrchovanost při porážce města.

Svědek Boží moci. Písmo objektivně popisuje vítězství i porážky Izraelců. Vítězství byla důkazem Božího přiznání a příležitostí, aby se o Bohu dozvěděli také Kananejci. Po porážkách truchlili, proč je Bůh převedl přes Jordán. Vzápětí prosili Boha o novou přízeň, protože kdyby se věci vyvíjely špatně, národy by považovaly izraelského Boha za slabého a neschopného a Boží jméno by ztratilo dobrou pověst.

Podněty k zamyšlení. „Akanův příběh je poučením o velikosti tohoto hříchu a jeho hrozných důsledcích. Viděl poražené a zoufalé izraelské vojsko vracející se z Aje. Naslouchal veřejnému oznámení, že byl spáchán velký zločin, a dokonce slyšel, o jaký konkrétní hřích se jedná. Viděl Jozua a starší ležet v zármutku na zemi. Přesto nepředstoupil a nevyznal svůj hřích. Mlčel do chvíle, dokud Boží prst neukázal na něj samotného. Teprve až už nemohl svůj hřích déle skrývat, řekl pravdu. Je obrovský rozdíl mezi přiznáním pod tíhou důkazů a vyznáním hříchů, o kterých víme jen my a Bůh. Akanovo vyznání posloužilo pouze k tomu, aby se ukázalo, že byl potrestán spravedlivě. Nebylo v něm ani stopy po pravém pokání, žádná lítost, žádná změna postoje, žádné zošklivení si zla.“ (NUD 236.237)

 

5 Hospodin bojuje za vás

Myšlenka „svaté války“, kdy Bůh dává mandát jedné skupině lidí zničit jinou skupinu, vyvolává vážné otázky. Jak může Bůh něco takového dovolit? Události biblických i světských dějin můžeme plně pochopit jen ve světle velkého vesmírného konfliktu. Bohem „schválené války“ mají své podmínky i duchovní důsledky.

Hříšnost Kananejců. Hříšné praktiky národů obývajících Kanaán zahrnovaly obětování dětí, věštění, čarodějnictví, vzývání mrtvých a spiritismus. Potvrzují to archeologické nálezy. Bůh nenáviděl jejich jednání. Kananejské náboženství bylo založeno na víře, že úroda a plodnost závisí na sexuálních vztazích mezi bohy a bohyněmi. Provozovali rituální sexuální praktiky, aby podnítili bohy a bohyně k podobnému jednání. To vedlo k „posvátné“ prostituci mužů i žen při náboženských sexuálních obřadech. Národ se nemůže povznést nad morální úroveň bohů, které uctívá. Kananejci promarnili příležitost a pokračovali ve svých zvrhlých a odsouzeníhodných praktikách, dokud jim v tom Hospodin nakonec neudělal přítrž.

Nejvyšší Soudce. Bůh nemůže tolerovat hřích. Vyhlásil válku hříchu bez ohledu na to, zda hřeší Izraelci nebo Kananejci. Některé z národů se dokonce staly vykonavateli Hospodinova soudu nad jeho vyvoleným lidem. Izraelci zažili zvrat ve válce, když Bůh najednou nebojoval za ně, ale proti nim, a dovolil jejich nepřátelům, aby je ponížili a potrestali.

Vyvlastnění nebo vyhlazení? Původním Božím záměrem nebylo vyhubit Kananejce, ale zbavit je jejich země. Výrazy vyjadřující zničení, které měli provést Izraelci, se většinou týká neživých předmětů pohanského kultu. Místa bohoslužeb a oltáře představovaly centra kananejského náboženství. Války byly zaměřené proti zkažené kananejské kultuře a společnosti. Izraelci měli zničit vše, co představovalo morální zkaženost a co by mohlo mít negativní vliv na jejich duchovní život. Ti obyvatelé Kanaánu, kteří uznali Boží svrchovanost, mohli záhubě uniknout. Jedinou částí kanaánského obyvatelstva odsouzeného k záhubě byli ti, kteří se stáhli do opevněných míst, tvrdohlavě pokračovali ve vzpouře proti Božímu plánu a zatvrdili svá srdce.

Svobodná volba. Izraelci měli některým národům nabízet mír, jiné měli z Božího rozhodnutí úplně vyhladit. Takové rozhodnutí se týkalo i samotných Izraelců.  Zničení lidí, zvířat i věcí se vztahovalo na to, co je „zakázáno“, „prokleto“ nebo „určeno ke zkáze“. Označuje úplné a neodvolatelné vydání všeho do výlučné Boží moci, což ve válce zahrnovalo ve většině případů jejich zničení. Od objevení se hříchu ve světě neexistuje „neutralita“: člověk je buď na Boží straně, nebo stojí proti němu. Jedna cesta vede k věčnému životu a druhá k věčné smrti. Hospodin sám však měl přísnou kontrolu nad takovým ničením. Bylo omezeno na konkrétní dějinné období a na přesně vymezenou geografickou oblast. Jediným cílem bylo potrestat hřích a vyhubit vzpouru vůči Bohu. A ti, kterým hrozila záhuba, mohli se podřídit Hospodinově moci a získat život.

Vládce pokoje. Přestože v centru pozornosti byly tento týden války, stejně významné téma starozákonních prorockých spisů jsou vidění o budoucí pokojné mesiášské éře. Mesiáš je představen jako „Vládce pokoje“. On zavede království, kde nebude zlo ani zkáza, a ve kterém bude vládnout pokoj.

2.Kr 6,16–23. popisuje příběh, kdy izraelský král připravil hostinu pro nepřátelské aramejské vojsko, a to už nikdy nevpadlo do izraelské země. Elíša v praxi ukázal ten nejvyšší ideál – mír, který si Bůh pro svůj lid vždy přál. Elíša si totiž naplno uvědomoval převahu neviditelného vojska, které obklopovalo nepřítele.

Podněty k zamyšlení. „Bůh je pomalý k hněvu. Dal hříšným národům dobu, aby se mohly seznámit s ním a jeho povahou. Podle daného světla je odsoudil za to, že odmítly přijmout světlo a zvolily si vlastní cesty místo Božích. Postupně se svou hříšností dostávali do bodu, kdy už nebylo možné uplatňovat Boží shovívavost, a měli být vyhlazeni. Dokud nebylo dosaženo této hranice a jejich nepravost nebyla úplná, Boží trest byl odložen. “ (2BC 1005)

 

4 Největší spor

Bohem přikázané války představují v Písmu obtížné téma. Za dobytím Kanaánu stál Bůh. Potvrzují to výroky vypravěče, samotného Boha, Jozue, Rachab, zvědové i lid. Bůh říká, že on sám je iniciátorem těchto násilných konfliktů. Jak lze sladit obraz „bojechtivého“ Boha s jeho charakterem lásky, aniž by se oslabila důvěryhodnost, autorita a historicita Starého zákona?

„Velitel Hospodinova zástupu“. Izraelci překročili Jordán a vstoupili na půdu nepřítele. Neměli žádné zbraně ani bojovou strategii, aby se mohli postavit opevněnému městu. Jozue potkal u Jericha muže s vytaseným mečem. Představil se jako „velitel Hospodinova zástupu“. Výraz vždy označuje velitele jednotky (andělů). Situace se vymyká Jozuovu lidskému uvažování. Kristus se Jozuovi nezjevuje jako spojenec, ani jako velitel izraelské armády. Jozue pochopil identitu tohoto vůdce. Je roven Bohu a Jozue před ním padl na tvář na znak hluboké úcty. Jozue byl připraven přijmout jeho bojovou strategii. která je nedílnou součástí mnohem většího konfliktu, do kterého je zapojen i samotný Hospodin zástupů.

Válka v nebi. Bůh osídlil vesmír bytostmi, kterým dal svobodnou vůli. Jeden z nejmocnějších andělů, Lucifer, se vzbouřil proti Bohu a strhl na svou stranu mnoho andělů. Izajáš a Ezechiel připomínají tento konflikt. Vzbouřené nebeské bytosti brání naplnění Božích záměrů na zemi. Ve světle spojení mezi nebem a zemí potřebujeme pochopit i Bohem vedené války Izraelců vůči pohanům. Je třeba je vnímat jako pozemské projevy velkého konfliktu mezi Bohem a satanem, mezi dobrem a zlem – to vše s cílem obnovit Boží spravedlnost a lásku v padlém světě.

„Hospodin je bojovný rek“. Pod útlakem Egypťanů Izraelci volali k Hospodinu a Hospodin v pravý čas zasáhl v jejich prospěch. Konflikt popsaný v prvních kapitolách knihy Exodus nebyl pouze sporem mezi Mojžíšem a faraonem, lze ho považovat za konflikt mezi jejich bohy. Hospodin vynesl rozsudek nejen nad faraonem, ale i nad egyptskými bohy. Bůh aktivně bojuje proti hříchu a nebude ho věčně tolerovat. Nakonec budou zničeni nejen všichni padlí andělé, ale i všichni lidé, kteří se definitivně a nenapravitelně ztotožnili s hříchem. Právě v tomto kontextu je třeba vnímat boj proti obyvatelům Kanaánu.

„Hospodin bude bojovat za vás“ … a vy budete mlčky přihlížet. To byl původní Boží plán týkající se zapojení Izraelců do konfliktu. Egypťané pochopili, že za ně bojuje Hospodin. Ellen G. Whiteová vysvětluje, že Bůh „nezamýšlel, aby zaslíbenou zemi získali v boji, ale podřízením se a bezvýhradnou poslušnosti Božích příkazů“ (ST 2. 9. 1880) – pokorně stát a být svědky jeho mocného zásahu. Historie ukazuje, že kdykoli Izraelci dostatečně důvěřovali Bohu, nemuseli bojovat. Pokud Hospodin za Izraelce nebojuje, nemají šanci na úspěch. Účast ve válce proti Kananejcům byla důsledkem jejich nedůvěry.  

Druhá nejlepší možnost. „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“  V prvním konfliktu zažili Izraelci úžasné působení Boží moci. Začali ale reptat a zpochybňovat Boží přítomnost ve svém středu. Bůh dovolil Amalékovi zaútočit, aby se mu Izraelci opět naučili důvěřovat. Zákon o vedení války (Dt 20) byl vydán až po čtyřicetileté zkušenosti z pouště. Nové okolnosti si vyžádaly nové strategie. Teprve pak Bůh požadoval od Izraelců, aby zcela vyhladili Kananejce. Zatímco zhroucení hradeb Jericha bylo výsledkem Božího zázraku, izraelský lid se v jiných případech musel aktivně zapojit do boje a čelit tvrdému odporu. Jediný způsob, jak mohli ovlivnit výsledek vojenského konfliktu, byl postoj víry nebo nevěry vůči Hospodinovým zaslíbením. Rozhodnout se museli sami.

Podněty k zamyšlení Když politické nebo sociálně-historické mocnosti projevily vzdorovitý postoj vůči Hospodinu, on jako svrchovaný Pán vesmíru zasáhl. Války a zápasy, které Izraelci vybojovali pod Božím vedením, odrážejí nejen kosmický konflikt, ale jsou také nedílnou součástí sporu, který ukazuje na Boží soud v době konce. „Jejich předností a povinností bylo vstoupit do země v době, kterou určil Bůh. Ale protože to vědomě zanedbali, bylo povolení ke vstupu do země vzato zpět. […] Hospodin jim nikdy nepřikázal, aby „táhli a bojovali“. Nebylo jeho záměrem, aby zemi získali válkou, nýbrž důslednou poslušností jeho přikázání.“ (NUD 184.185)

 

3 Památníky milosti

Máme sklon zapomínat na věci, které nemáme neustále na očích. Zapomínáme na povinnosti běžného života. Zapomínáme rovněž na naše duchovní potřeby. V otázce duchovních věcí přitom jde doslova o náš věčný osud.

Přechod přes Jordán. Schrána Hospodinovy smlouvy se objevuje mimo jiné při neúspěšném pokusu začít dobývat Kenaan. Byl to nejposvátnější předmět v izraelské svatyni. Nad ní se zjevovala Boží přítomnost. Schrána a přípravy na přechod přes Jordán Izraeli připomněly, že nevstupují do Kenaanu podle vlastního uvážení a v čase, který si sami vybrali. Při obsazení země budou muset respektovat Boží cestu a načasování. Proces očisty („posvěťte se“) zahrnoval odstranění všech rituálních nečistot. Posvěcení bylo nezbytnou součástí přípravy před vojenskými střety s nepřáteli. Než Bůh bude moci bojovat za Izraelce, musí mu oni prokázat svou věrnost a důvěru. 

Živý Bůh zázraků. Přechod přes řeku Jordán je popsán v Joz 3,5 jako „podivuhodná věc“; „zázrak“; nebo „div“), které se vztahují na mocné, nadpřirozené Boží činy, dokazující jeho jedinečnost. Když později Izraelci vzpomínali na tyto „divuplné činy“, chválili Hospodina a zvěstovali ho mezi národy. Egyptské rány, přechod přes Rudé moře, a také Boží vedení na poušti, to vše bylo popsáno jako zázraky. Pohanská božstva nemají moc spasit. Bůh Bible je aktivní, „živý Bůh“, jehož následovníci mohou očekávat jeho zásahy v jejich prospěch.

Památka. V tomto příběhu kameny slouží jako památník, který každé další generaci připomene zázrak přejití Jordánu. „Pomníky“ mají lidem připomínat Hospodinovy velké činy. Cílem bylo uchovat Hospodinův zázrak natrvalo v kolektivní paměti jeho lidu. Následující generace si měly klást osobní otázky spojené s minulými událostmi. Každá nová generace měla pochopit význam těchto kamenů pro sebe osobně. Víru v Boha, který činí zázraky, lze udržet živou pouze tehdy, pokud každá generace znovu sama pro sebe objeví význam mocných Hospodinových činů. Živá víra bude představovat zásadní rozdíl s tradicionalismem zbaveným původní hodnoty a nadšení.

Zapomnětlivost. Obecně se zapomnětlivost považuje za přirozenou lidskou vlastnost. V duchovním smyslu však může mít „zapomnětlivost“ fatální následky. Chceme-li si zachovat identitu lidí se zvláštním povoláním a posláním, potřebujeme vytvářet příležitosti k osvěžení naší individuální i společenské duchovní paměti, abychom se mohli soustředit na to, odkud přicházíme, kdo jsme a proč jsme tady. Ellen G. Whiteová jasně pochopila, že si neustále potřebujeme připomínat minulé Boží činy a zjevení, jinak určitě ztratíme motivaci vykonávat své poslání. „Nemusíme se bát budoucnosti – pokud nezapomeneme, jak nás Hospodin vedl a čemu nás učil v minulosti.“ (LS 196)

Za Jordánem. Přechod Rudého moře i přechod Jordánu jsou znamením nové éry v biblických dějinách. Obě události mají symbolický význam. Můžeme je totiž vnímat jako ilustraci změny postavení Izraele: nejprve z otroctví ke svobodě, od útlaku, chudoby, bezmocnosti a ponížení k bezpečí, blahu, spáse a důstojnosti a později z nomádských bezzemků k národu s vlastní zemí. Pozemská služba Ježíše jako zástupce Izraele zrcadlí dějiny starověkého Izraele. Ježíš prochází zkušenostmi „Egypta“, „Rudého moře“ a „Jordánu“. Symbolický význam přechodu přes Jordán a vstup do Kenaanu je předobrazem „odpočinku milosti“, do kterého křesťané vstupují prostřednictvím víry.

Podněty k zamyšlení. „Osvěžujme si paměť lekcemi, kterým Pán učil svůj starověký lid. Pak pro nás bude učení jeho Slova vždy zajímavé a působivé.“ (2BC 994) „Současný duchovní Izrael je také v nebezpečí, že zapomene na Boha a uchýlí se k modlářství. Bůh nařídil svému lidu ve starověku, aby se chránil modloslužby, protože jinak by na nich spočinulo jeho prokletí, zatímco kdyby ho milovali celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou, nesmírně by jim požehnal při úrodě i zásobách a odstranil by z jejich středu nemoci.“ (1T 609)

 

2 Překvapen milostí

Každý z nás často opakuje své vlastní chyby. Izrael má druhou šanci vstoupit do zaslíbené země. Poprvé selhali. Jozue vyslal dva vyzvědače, aby přinesli informace o obraně schopnosti země, do které mají vstoupit. Mohlo by se zdát, že Boží zaslíbení dát Izraelcům zemi od nich nebude vyžadovat žádné úsilí. Boží podpora však neruší odpovědnost lidí.

Druhá šance. S místem Šitím je spojen špionážní příběh a zhýralou modloslužbu izraelitů s moábskými ženami. Půjde nyní o další neúspěch na hranici zaslíbené země? Nebo to povede k dlouho očekávanému splnění dávného zaslíbení? Bible nazývá druhou a každou další šanci „milostí“. Milost znamená něco, co si nezasloužíme. Vidíme jako průzkumníci jen to, co chceme vidět, nebo to, co bychom měli vidět?

Hodnota na neočekávaných místech. V příběhu o Rachabě se nabízí otázka, zda zůstat ve zkažené společnosti, nebo z ní emigrovat. Rachab projevila víru ve Všemohoucího a rozhodla se patřit k jeho lidu. Někdy existuje mnoho vnitřních důvodů, které brání provést jednoznačné rozhodnutí. Je emigrace vůbec možná (Korea, Afganistán, Rusko)? Přežije migrant cestu přes hranice do sousední země? Příjme druhá společnost migranta, když není možné na první pohled ověřit jeho názorovou orientaci, zda není pouze špiónem? Rachabinu účelovou lež, která ochránila izraelské vyzvědače, nelze použít jako upravenou morální zásadu, nebo z této situace vyvodit závěr, že dobrým skutkem lze odčinit hřích. O tom, zda v sutinách hradeb Rachab přežije, může pomocí zázraku rozhodnout jedině Bůh. Lež ve zkažené společnosti nelze považovat za ospravedlňující argument. Rachab se rozhodla pro Hospodina. Stejný osud mohl potkat všechny obyvatele Jericha, kdyby se obrátili k Bohu Izraele s prosbou o milost.

Projevená víra. V Rachabině příběhu se objevuje další „krvavý“ motiv v podobě karmínového vlákna v okně, shromáždění celé rodiny v domě a zákaz opustit označené místo. Lidé měli podat důkaz své víry poslušností. Jedině splnění všech podmínek zaručovalo Rachabině příbuzenstvu záchranu životů. Stejně jako v Egyptě: „Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder…“. Kenánci byli pod „ničící kletbou“. Rachab si přesto na základě své víry nárokuje zaslíbení, která byla dána Izraelcům. Výsledkem byla její záchrana.

Obtížné rozhodování. Mluvili obyvatelé Gibeónu Izraelcům pravdu? Co je horší, vůbec se neptali Boha, ani se nesnažili získané informace ověřit. Podvodem tak uzavřeli s Izraelem smlouvu, kterou „nebylo možné vypovědět“. Může být smlouva založená a uzavřená na lživých informacích před Bohem platná? Zatímco Rachab se zcela podřídila Bohu Izraele, Gibeóňané se uchýlili k úskoku. Jozue se měl zeptat na Hospodinovu vůli a vyhnout se tak důsledkům podvodu. Lidé zodpovědní za vedení Božího lidu mají hledat a poznávat Boží vůli. Izraelci tuto povinnost zanedbali, a proto stáli před rozhodnutím buď porušit základní podmínky dobytí země, nebo závaznou přísahu vyslovenou v Hospodinově jménu.  Nedostali jsme se do podobné situace někdy v minulosti i my?

Překvapivá milost spočívala v zotročení Gibeoňanů, což bylo přijatelnější než smrt. Zdá se, že v boji o holý život je dovoleno cokoliv. Ze slov Písma vyplývá, že přísaha je před Bohem závazná, i kdyby měla způsobit škodu či nepohodlí tomu, kdo ji vyslovil. Přísahu vyřčenou ve jménu Hospodina, Boha Izraele, nemohli vůdci změnit. Co by se stalo, kdyby Gibeóňané prozradili svou totožnost a žádali o milost? S jistotou to nevíme. Hospodin je mohl vyjmout ze záhuby. Božím záměrem není trestat hříšníky, ale vést je cestou pokání a udělit jim milosrdenství. Bůh poznal v jednání Gibeóňanů jejich touhu po pokoji. Ocenil jejich ochotu vzdát se modlářství a uctívat jediného pravého Boha.

Podněty k zamyšlení. Vírou v Boha se nevěstka z Jericha stala článkem v královské linii Davida a předkem Mesiáše. Bůh nedělá rozdíly mezi národy, rasami či kastami. Ve stvoření a spasení jsou si všichni lidé rovni. Kristus přišel na tuto zem, aby odstranil každou zeď, která nás od sebe odděluje. Jeho láska je tak hluboká, široká a plná, že proniká do všech koutů země. Vysvobozuje ze satanova vlivu ty, kteří se jím nechali oklamat, a přivádí je k Božímu trůnu.“ (OSU 143)

 

1 Recept na úspěch

Bůh otevřel novou kapitolu v dějinách Izraele. Vedení izraelského národa se po Mojžíšově smrti ujímá Jozue. Úspěch celého záměru ale spočíval v Boží moci a vedení a věrnosti jeho zaslíbením. Také nám Bůh nabízí prostor pro nový začátek.  

Nový Mojžíš. Hospodin řekl Jozuovi, aby přešel s lidem Jordán do země, kterou chce dát Izraelcům. Od Libanonu až k řece Eufratu a Středozemnímu moři, jak se zavázal Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.  Jozue, nový vůdce, měl dokončit dílo, které bylo původně svěřeno Mojžíšovi. I když se stal novým Mojžíšem, stojí v pozadí knihy. Dominantní postavení má Hospodin. Jeho slova otvírají knihu Jozue a jasně svědčí o tom, kdo je skutečným vůdcem Izraele.

Přejděte! Obsaďte! Rozdělte! Služte! Jozue obdržel podrobné pokyny pro nadcházející dny. Lid slíbil poslušnost Jozuovi a přání, „Jen ať Hospodin, tvůj Bůh, je s tebou, jako byl s Mojžíšem.“  První kapitola, úvod do knihy Jozue, obsahuje čtyři promluvy, odpovídající čtyřem hlavním částem knihy: 1) přechod Jordánu, 2) obsazení, 3) rozdělení země a 4) služba Bohu prostřednictvím zachovávání zákona. Knihu Jozue lze vnímat jako sérii Božích výzev či podnětů. V každém impulzu Bůh dává Jozuovi konkrétní úkol související s dobytím Kanánu. Dokončení každého z nich kniha později připomíná a oceňuje. Nakonec se naplní všechna Boží zaslíbení o obsazení země. Od té doby bude odpovědnost za udržování země ležet v rukou Izraelců. Boží iniciativy se neuskutečňují automaticky. Vyžadují věrnou odpověď jeho lidu. Na jedné straně je tedy to, co pro nás Bůh udělal – co my sami pro sebe udělat nemůžeme. Na straně druhé jsme pak vyzváni konat to, co sami pro sebe udělat můžeme – včetně poslušnosti Božích příkazů.

Dědici zaslíbení. Země byla darem od Hospodina, který je skutečným vlastníkem celé země. Jedna forma slovesa „dát“ vyjadřuje proces darování půdy (týkalo se Zajordání). Většinu zaslíbené země bylo ale třeba ještě obsadit. Důležitým předpokladem dosažení tohoto cíle byla morální jednota a integrita. Mezi Bohem, Jozuem a lidem Izraele musí být dokonalý soulad. Jen tak je možné úspěšně obsadit a získat zaslíbenou zemi. Záruka, že se Boží zaslíbení naplní, spočívá v přítomnosti Boha, který říká: „Budu i s tebou“. Hospodinova přítomnost byla pro přežití Izraelců rozhodující. Bez ní by byli jen jedním z mnoha národů, bez zvláštního povolání, identity nebo poslání. Hospodinova přítomnost byla vším, co Jozue potřeboval k úspěchu.

Buď rozhodný! Buď rozhodný a velmi udatný, bedlivě plň vše, co je v zákoně, který ti přikázal Mojžíš. Výzva k síle a odvaze se netýkala jen bojové morálky a válečné strategie při dobývání hrazených kanánských měst, ale především věrnosti Hospodinu. Dnešní křesťané čelí při plnění poslání, které jim svěřil Kristus, podobným výzvám jako Jozue. Vyžaduje se od nás, abychom bojovali proti svým hříšným sklonům, „proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“. Stejně jako Jozue, i my máme příslib Kristovy přítomnosti. Pokud dobře známe Hospodina, budeme důvěřovat jemu i zaslíbením, které nám dal.

Bude tě provázet zdar. Co na základě těchto textů znamená, když se někomu daří a je úspěšný? Představa úspěchu je úzce spjata s moudrým jednáním, bázní před Hospodinem a poslušností Božího slova. Úspěch není nutně definován jako materiální prosperita. Spíše ho třeba vnímat jako stav souladu s duchovními hodnotami a principy, které jsou základem Bohem stvořeného světa a které jsou vyjádřeny v jeho zákoně. Důvěra v Boží zaslíbení, zejména v zaslíbení spasení z víry, a poslušnost Desatera, si navzájem neodporují.  Stavět víru ve smíření a smrt Ježíše jako oběti za nás proti poslušnosti Božího zákona znamená vytvářet falešný a nebezpečný rozpor. Zákon a milost jdou vždy ruku v ruce. Pouze povrchní chápání role zákona může vést k vnímání „zákona“ a „milosti“ jako protikladů.

Podněty k zamyšlení. „Ježíšova zaslíbení a varování platí pro mě osobně. Zkušenosti popsané v Božím slově by se měly stát mými zkušenostmi. Modlitba, zaslíbení, poučení i varování jsou napsány pro mne. ‚Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus‘.“ (TV 246)

 

Exodus

vypracoval Ján Petrovič

 

13 Svatostánek

Hlavním tématem lekce je význam svatostánku jako místa Boží přítomnosti mezi jeho lidem, místa zjevujícího jeho charakter, plán spasení a jeho naplnění v Ježíši Kristu. Jedním z důsledků hříchu je strach z Boha. Strach zkresluje náš pohled na Boží charakter. Bůh z vlastní iniciativy hledá hříšníka volá ho zpět k sobě.

Hospodinova sobota. Sobota připomínala v minulosti, připomíná v současnosti a bude připomínat i v budoucnosti pravdu o Bohu – kdo je a jaké mocné skutky koná. Sobota nám připomíná jeho stvořitelské a vykupitelské dílo a zaměřuje naši pozornost na Boha, který chce přebývat se svým lidem. Sobota a svatyně tak poukazují na totéž: na Boží přítomnost v našem životě.

Boží Duch a jeho štědré dary. Na stavbu svatostánku bylo potřeba mnoho drahých materiálů. Vše se podařilo shromáždit díky štědrosti Božího lidu. Darovali také svůj čas a své síly. Díky jejich usilovné práci na svatyni a jejím vybavení bylo vyrobeno vše potřebné. Bůh vybavil a zmocnil lidi, aby stavěli stánek podle přesných pravidel. Besaleel, Oholíab a další byli naplněni Božím Duchem, což znamená, že byli obdařeni zručností, moudrostí a uměleckými znalostmi, aby mohli dokonale provést všechny práce. Naplnění Duchem není magický proces. Bůh zmocňuje své následovníky, aby dosáhli jeho cílů a dělali to dobře.

Dokončení svatostánku. Besaleel zhotovil schránu, příkrov a dva cheruby zakrývající svými křídly příkrov. Mojžíš dohlížel na to, aby byl příbytek postaven přesně podle pokynů, které Bůh dal na hoře Sinaj. Biblický text hovoří v souvislosti se svatyní o mnoha věcech.  Bohoslužby ve svatostánku a všechny použité předměty byly „lekcemi“ evangelia. Představovaly celý Boží plán vykoupení. Obřady znázorňovaly způsob, jakým Bůh zachraňuje kající lidi. Oběti poukazovaly na smrt Mesiáše, jehož krev „nás očišťuje od každého hříchu“. Ústředním bodem tohoto daru bylo vyznání hříchu a přijetí Kristovy spravedlnosti.

Boží přítomnost ve svatostánku. Oblak zahalil stan setkávání a příbytek naplnila Hospodinova sláva. Zasvěcení stánku bylo pro Izrael vrcholnou událostí na Sinaji. Mojžíš postavil stánek a poté vše zasvětil Bohu olejem pomazání.  Tímto procesem zahájil bohoslužby v celé svatyni. To, že Bůh naplnil svatostánek svou slávou, bylo vyvrcholením událostí, které začaly Mojžíšovým narozením a pokračovaly porážkou egyptských bohů během deseti ran, vyjitím z Egypta, porážkou egyptské armády a nakonec Božím zjevením na hoře Sinaj.

Ježíšovo přebývání s lidmi. Ježíšovo vtělení je tajemstvím a zároveň tématem, kterému se vykoupení budou věnovat po celou věčnost. Ježíš v lidském těle se podobá Bohu Starého zákona, který přebýval s Izraelci ve svatostánku na Sinaji a na poušti při jejich cestě do zaslíbené země. Ježíš zve své následovníky, aby s ním navázali důvěrný vztah. Ve světě bez hříchu, smrti a utrpení budeme po celou věčnost přebývat v bezprostřední přítomnosti našeho Boha.

Podněty k zamyšlení. „Stavbě svatyně předcházel božský akt vysvobození Izraele z otrocké moci Egypta. Po něm následovala Boží ochota vstoupit do trvalého smluvního vztahu se svým lidem. Měl se stát jejich Bohem a oni se měli stát jeho lidem. Smlouva definovala vztah, který měli mít lidé k Bohu a k sobě navzájem. Stánek byl skutečným místem setkání Boha a jeho lidu. Teprve až po vykoupení a navázání trvalého spojení s Bohem prostřednictvím smlouvy měli lidé přístup k Bohu v jeho příbytku.“

Ellen G. Whiteová popisuje účel bohoslužeb ve svatyni: „Takto byli lidé obřady, které se konaly ve stanu setkávání, každý den poučováni o velkých pravdách týkajících se Kristovy smrti a služby a jednou za rok byla jejich mysl vedena ke konečným událostem velkého sporu mezi Kristem a satanem, kdy dojde ke konečnému očištění vesmíru od hříchu a hříšníků.“ (NUD 167)

 

12 „Ukaž mi svou slávu!“

Všichni potřebujeme na cestě s Bohem růst. Bez růstu jsme duchovně mrtví. V každé fázi našeho růstu můžeme být dokonalí. Musíme jen dovolit Bohu, aby nás proměňoval a přetvářel v takového člověka, jakého z nás chce udělat. Zaměříme se na Mojžíšovo poznávání, následování Božích pokynů a růst.

Stan setkávání. Mojžíšovy chvíle s Bohem ve stanu setkávání vyústila v blízké přátelství. Přítel je člověk, se kterým se můžeme radit, otevřeně diskutovat o nejosobnějších tématech ve vší diskrétnosti. Přátelství je úžasná věc a být něčím přítelem nebo mít přítele patří mezi to nejkrásnější, co nás v životě může potkat. Po mnoho týdnů Mojžíš sledoval, jak Bůh vedl Izrael z Egypta na Sinaj. Poté, kdy prožil setkání s Bohem, jehož výsledkem byla jeho rozzářená tvář, vedl Izrael dalších 39 let až k hranicím zaslíbené země. Byl věrným Božím služebníkem, nezlomným světlem v temnotách, vzorovým prorokem. 

Abychom Tě poznali.  Mojžíšův růst byl postupný a trvalý. Stále více se Hospodinu přibližoval a proměňoval se podle Božího vzoru. Z celého srdce toužil poznat Hospodina více a lépe. Bůh Mojžíšovo přání ochotně splnil. Při jiné příležitosti mu Bůh dal dva vzácné dary: (1) Desatero přikázání a (2) návod, jak postavit a vybavit svatostánek. Dalších 40 dní a nocí pak strávil s Hospodinem a přimlouval se za hříšníky. A Bůh mu brzy dal zvláštní, zkušenostní poznání jeho osoby.

„Dovol mi spatřit Tvou slávu!“ Poté, co izraelský lid selhal a klaněl se zlatému teleti, přimlouval se Mojžíš za ně u Boha. Chtěl mít jistotu, že je Hospodin i nadále povede do zaslíbené země. Navíc v hloubi duše toužil po tom, aby Hospodina lépe poznal. Z rozhovoru Mojžíše s Bohem je zřejmé, že Boží sláva je jeho dobrota, tedy jeho charakter. Zároveň můžeme říci, že naše „sláva“ se projeví ve zjevení jeho charakteru v našem vlastním životě. Tímto způsobem umožníme i ostatním lidem poznat Boží charakter. Lidé jsou o své hříšnosti a potřebě spasení přesvědčováni Boží dobrotou a jeho charakterem. Když se podíváme na kříž a uvědomíme si, že na něm visel sám Bůh, protože nás miloval a byl to jediný způsob, jak nás zachránit, dostaneme největší možné zjevení Boží dobroty a charakteru.

Sebezjevení Boha. Hospodin sestoupil v oblaku. Mojžíš stál a vzýval Hospodinovo jméno. Padl na kolena tváří k zemi, klaněl se a řekl: Je to lid tvrdošíjný; promiň nám však vinu a hřích a přijmi nás jako dědictví.“ Mojžíš se měl na hoře Sinaj setkat s Hospodinem již posedmé. Mojžíš byl připraven poznat úžasný Boží charakter. Jeho skutečnou krásu nejlépe vysvětluje úžasné Boží sebezjevení. Všichni lidé totiž potřebují správně pochopit, jaký Bůh ve skutečnosti je. Když zahlédneme Boží lásku, pochopíme jeho milost, milosrdenství, soucit, dobrotu, věrnost, odpuštění, svatost a spravedlnost, jsme přitahováni k Bohu. Když vidíme a obdivujeme jeho mimořádné vlastnosti, začneme ho milovat láskou, která vede k touze sloužit mu a poslouchat ho. Protože on miluje nás, my milujeme jeho. Podmínkou zachování zaslíbené prosperity však bylo, že Izraelci budou nadále poslouchat Boha a dodržovat deset jasných nařízení, která jim dal. Bůh tedy požádal Mojžíše, aby sepsal obsah smlouvy, kterou Izraelci mezitím již stihli porušit.

Mojžíšova zářící tvář. Poté, co se Bůh zjevil Mojžíšovi, sestoupil do izraelského tábora se zářící tváří. Mojžíš si nebyl vědom toho, že jeho tvář září. Čím blíže je člověk Bohu, tím více si uvědomuje svou nedokonalost ve srovnání s Boží svatostí. Kdyby nebyl v Hospodinově přítomnosti, jeho tvář by nikdy nezazářila. Teprve když pochopil Boží dobrotu a laskavost a zcela se Bohu otevřel, jeho tvář zazářila. Naše srdce a mysl se mohou změnit, když se odevzdáme Bohu a dovolíme mu, aby byl Pánem a Králem našich životů.

Podněty k zamyšlení. Jednou se učitelka zeptala: „Děti, víte, kdo jsou křesťané?“ Malý chlapec si vzpomněl na úžasný výjev v katedrále a odpověděl: „Já to vím, křesťané jsou zářící lidé.“ Ježíš řekl svým následovníkům: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích“. Náš charakter, jednání a postoje ovlivňují naši schopnost svědčit. Naši vlastní zkušenost ovlivnili lidé, kteří byli laskaví, zdvořilí, mírní, pokorní, soucitní a odpouštějící, ale také křesťané, kteří byli nevlídní, nelaskaví, nelítostní, pyšní a arogantní. 

 

11 Selhání a Mojžíšova přímluva

Během Mojžíšovy čtyřicetidenní nepřítomnosti se Boží lid odvrátil od Hospodina a začal uctívat zlaté tele. Je naprosto nepochopitelné, jak to mohli po tolika znameních a zázracích udělat. Nepochopili, kdo Bůh skutečně je? Zastínily jejich zkušenosti hříšné a tělesné touhy? Nedocenili to, co pro ně Bůh udělal? Nebo byly na vině každodenní starosti? Nebo nevděk? Nedostatek zodpovědnosti? Zapomněli rychle na mocné Boží činy? Nebo v tom hrálo roli Áronovo selhání ve vedení? Měli bychom se z toho poučit.

Selhání pod Áronovým vedení. Izraelci se příliš upnuli na Mojžíše. Bůh povolal Mojžíše, aby s ním strávil čtyřicet dní a nocí. Izraelcům se tato doba zdála příliš dlouhá. Jejich viditelný vůdce se nevracel a jeho vliv chyběl. Začali pociťovat nejistotu, zmatek, netrpělivost a strach. Toužili po viditelném bohu, který by je vedl. Áron situaci nezvládl. Udělal to, co nebylo správné. Dostal strach, podvolil se většině, a dokonce je vyzval, aby darovali své zlato na výrobu modly. Hříšné touhy mohou zvrátit naše myšlení a jednání. „Kdyby se Áron nekompromisně postavil za pravdu, mohl tomuto odpadnutí předejít. Jeho povolnost je povzbudila, aby ve svém hříchu zašli mnohem dál, než původně zamýšleli. Aby se ospravedlnil, Áron svalil zodpovědnost za svou slabost na lid, že jen vyhověl jeho žádosti.“ (NUD 151)

Modloslužba a zlo. Oběti, jídlo a pití a nevázané (sexuální) hry. Tak vypadá modloslužba. Namísto uctívání svého Stvořitele se Izraelci uchýlili k uctívání vlastního výtvoru, který nemohl vidět, slyšet, cítit, mluvit, starat se, milovat ani vést. To byl skutečně „bůh“, kterému chtěli sloužit? Modloslužba maže rozdíl mezi Bohem a člověkem. Narušuje vztah s Bohem a vede do stále hlubšího morálního odpadnutí. Lidé mají mimořádný talent vytvářet si své vlastní bohy, uctívat je a sloužit jim.

Lid se „vrhá do zkázy“. Izraelci se obrátili k modle, oddělili se od pravého Boha. Přisoudili zlatému teleti zásluhy za to, že je vysvobodilo z Egypta.  Z modloslužby pramení všechny ostatní hříchy. Jsme hluboce přesvědčeni, že my bychom něco takového nikdy neudělali. Opravdu dnes žijeme bez model? Modla nahrazuje Boha, a přestože víme, že je to špatné, uctíváme ji. Uchvacuje naši představivost, naše city, uzurpuje si náš čas a zotročuje naše myšlení. Získává nad námi moc a vytlačuje Boha z našeho života. Pokud nepěstujeme vztah s Bohem, pak jeho místo v našem životě zaplní něco nebo někdo jiný. Krista můžeme nahradit pýchou, sebestředností, penězi, mocí, sexem, jídlem, televizí, drogami, alkoholem, nečistými myšlenkami, pornografií, požitky, prací, sportem, rodinou, hrami, filmy, nakupováním, politikou, hudbou, postavením, tituly a tak dále. Seznam je nekonečný. V tomto ohledu jsme velmi kreativní a vynalézaví. Cokoli, co je dobré, krásné a smysluplné, můžeme proměnit v modlu.

Spravedlivý Boží hněv. Bůh podrobil Mojžíše zkoušce z empatie. A jak reaguje Hospodin na skutky dnešního Izraele? Bůh řekl, že zničí vzbouřence a z Mojžíšových potomků vytvoří velký národ. Mojžíš však něco takového odmítl. Prosil Hospodina a snažil se ho obměkčit. Vystupoval jako prostředník mezi Bohem a lidmi. Mojžíšova tvář pravděpodobně odrážela jeho lidský hněv. Odhodil desky a pod horou je roztříštil. Rozbití desek obsahujících Desatero bylo vnějším znamením znehodnocení jeho obsahu. Bůh pak později přepsal Desatero na nové desky. Mojžíš ostře pokáral Árona za to, že se tak hanebně podřídil požadavkům lidu. Áron se snažil ospravedlnit svůj přestupek trapnými výmluvami a jeden hřích vedl k druhému, modloslužba ke lži. Mojžíš jsi byl vědom, že musí vzpouru okamžitě ukončit.

Mojžíšova přímluva. Vzpoura v izraelském táboře měla hrozné následky. Bůh chtěl nevěrný lid zahubit. Mojžíš se rozhodl za něj orodovat, i za cenu vymazání jeho jména z knihy života. Tím se stal předobrazem Krista. Mojžíš prokázal svou oddanost Hospodinu a obětavou lásku k lidem. Text objasňuje, jak dochází k odpuštění. Bůh v Kristu nesl naše hříchy, jedině tak nám může být odpuštěno.

Podněty k zamyšlení. Neměli bychom se zaměřovat na sebe a uspokojovat jen své osobní touhy, protože to vede k modlářství. Místo toho bychom se měli soustředit na Boha a jeho moc. On jediný dává sílu, která vede k novému a vítěznému životu. „Spravedlnost vyžadovala, aby byl vykonán soud. Bůh odstraňuje ty, kdo se rozhodli mu odpírat, aby nemohli vést druhé do zkázy.“ (NUD 152)

 

10 Smlouva a plán

Bůh, Stvořitel a Vykupitel toužil přebývat se svým lidem. Pro budování pevných osobních vztahů s Bohem i lidmi potřebujeme čas a úsilí. Pak můžeme prožívat povznášející a růstem naplněný zážitek. V praxi to znamená: studovat Boží Slovo (Bůh k nám promlouvá), modlit se (otevírat Bohu své srdce) a svědčit druhým o Kristově smrti, vzkříšení a návratu (zapojit se do Božího poslání).

Kniha a krev. Bohu jde především o osobní, důvěrný vztah s námi. Ratifikace smlouvy na Sinaji měla takový vztah posílit. Při obřadu lidé opakovaně odpovídali, že budou Boha poslouchat ve všem, co požaduje. Mysleli to vážně, ale neuvědomovali si svou porušenost, křehkost a slabost. Máme přirozený sklon ke zlu a ke hříchu. Abychom mohli konat dobro, potřebujeme pomoc zvenčí, z moci Boží milosti, z jeho Slova a z Ducha svatého.

Setkání s Bohem. Mojžíš a sedmdesát tři izraelských vůdců vystoupilo na Sinaj. Byl to pro ně mimořádný zážitek. Text zdůrazňuje úžasnou skutečnost Božího zjevení (teofanie). Izraelští vůdci zpečetili svou smlouvu s Bohem společným jídlem. Někteří z těch, kteří byli s Mojžíšem na hoře, později upadli do hříchu a přišli o život. Hluboká zkušenost s Bohem je nezměnila. Nepomohla je ochránit, aby se nedopustili tragického a politováníhodného činu. Jejich selhání je jasným důkazem, že poznání pravdy a vlastnictví posvátných výsad neznamená automaticky obrácení.

Síla k poslušnosti. Izraelci třikrát horlivě prohlásili, že budou poslouchat Boha. Poslušnost je důležitá, i když Bible učí, že my lidé jsme slabí, zlomení, křehcí a hříšní. Jak můžeme věrně následovat Boha? Bůh nám dává moc dělat to, co nám přikazuje. Potřebná síla není v nás, přichází zvenčí. Transplantaci „srdce z masa“ může provést pouze Bůh. Je na nás, zda se rozhodneme Boha následovat a den za dnem, hodinu za hodinou se mu odevzdávat. Když Bohu odevzdáme svou slabost, on nám dá sílu. Poslušnost je Boží dar (ne náš výkon nebo úspěch). Stejné je to s ospravedlněním a spasením.

Uprostřed svého lidu. Bůh využíval k vyučování svého lidu různé obrazy. Jedním z nich byla svatyně. Tam jim chtěl hmatatelně ukázat, že je s nimi, i když nás Bible ujišťuje, že Bůh nepřebývá v chrámech postavených lidmi. Svatyně měla být spíše místem, kde Bůh zjevoval svou přítomnost lidem. Všechny služby spojené se svatyní ukazovaly na plán spasení, který měl být uskutečněn prostřednictvím Ježíše o mnoho století později. Izraelci měli přinést podle svých možností dobrovolnou oběť na stavbu svatyně. Tehdy i dnes. Kolik jsme odevzdali na stavbu našeho chrámu? Bůh dal Mojžíšovi plán, který obsahoval konkrétní pokyny, jak svatyni postavit a zařídit, včetně archy úmluvy, stolu na předkladný chléb, svícnu, oltářů, závěsů, barev a rozměrů. Bůh Mojžíšovi přikázal, aby všechno udělal podle vzoru nebeské svatyně, který mu ukázal. Pozemská svatyně plnila zásadní funkci až do Ježíšovy smrti a začátku jeho služby v nebeské svatyni. V té době služba v pozemské svatyni skončila.

Naplněni Božím Duchem. Bůh dal Mojžíšovi instrukce o každé podrobnosti služby ve svatyni. Kněží měli nosit detailně popsaný kněžský oděv, dále náprsník s kameny urím a tumím.  Všichni kněží měli být vysvěceni. Mezi další předměty patřily kadidlový oltář, umyvadlo, olej a kadidlo. Besaleel byl pověřen uměleckým zpracováním jednotlivých částí svatostánku. Naplnění Božím Duchem se projevilo tím, že mu byly dány dovednosti, porozumění a znalosti potřebné k vykonání tohoto díla. Stejného Ducha dal Bůh i Oholiabovi a mnoha dalším řemeslníkům, aby se podíleli na této práci. Opět je i v této souvislosti připomenuto, že dodržování čtvrtého přikázání je spojeno s posvěcením.

Podněty k zamyšlení. Stan byl místem, kde se konalo smíření za vyznané hříchy Božího lidu. Právě díky službě ve svatyni se Izraelci dozvídali o plánu spasení, ospravedlnění, posvěcení a soudu. Každá zvířecí oběť poukazovala na Ježíšovu smrt, odpuštění hříchů, a nakonec i na jejich zahlazení. Nedílnou součástí svatyně byl také Boží zákon jako měřítko spravedlnosti.

 

9 Život podle zákona

Bůh si přál, aby se jeho lid lišil od okolních národů, aby žil pod jeho vedením a autoritou a aby byli všichni podřízeni jeho zákonu. V každé kultuře jsou zákony výrazem ideálů, cílů, záměrů a charakteru zákonodárce. Boží zákon je zjevením Hospodina, jeho dobroty, lásky, hodnoty, spravedlnosti a touhy zabránit zlu. Zákon dává prostor životu v jeho plnosti a zároveň nás chrání před nebezpečím. Úcta k Bohu, k sobě navzájem a k životním hodnotám je základem celého systému Božích zákonů.

Kniha smlouvy. Je velmi zavádějící posuzovat izraelské zákony dnešními legislativními principy. Vydané zákony byly základem a výchovným prostředkem. Izraelci je měli dodržovat každý den. Úkolem soudců bylo dohlížet na dodržování a správné uplatňování těchto zákonů. Dnes můžeme vážně polemizovat, zda je opravdu tak těžké pochopit zásady Desatera. Spíše se dají jen stěží pochopit zásady jiných ustanovení (např. o otroctví), které nelze srovnávat se středověkým otroctvím. Neuplatňují se některé principy otroctví až dodnes?

Další zákony. Se týkaly práv chudých, zejména jejich ponižování či vykořisťování, spravedlivého soudnictví v oblasti ochrany vlastnictví majetku, úplatkářství a vztahu k cizincům. Zákon usměrňoval způsob a formy uctívání. Sobota byla ustanovena při stvoření, byla spojena s vysvobozením Izraele a ukazovala na uctívání Boha jako našeho Stvořitele, Vykupitele a Pána. Kromě soboty – sedmého dne – hovoří zákon o třech klíčových výročních svátcích: (1) Pesach; (2) Šavuot (Svátek týdnů, známý také jako Letnice); a (3) Sukot („svátek stánků“).

Původní Boží plán. Bůh neměl v úmyslu, aby Izraelci o své nové území bojovali. Měli je přijmout jako zvláštní Boží dar. Způsob ovládnutí byl patrný již při přechodu Izraelců přes Rudé moře. Bůh zázračně zasáhl, bojoval za svůj lid a daroval mu úplné vítězství nad nepřáteli. Podobně později porazil asyrského krále Sancheriba, protože král Chizkijáš uvěřil Božímu slovu. Historické načasování bylo a vždy je v Boží moci. Bůh slíbil, že vyžene obyvatele Kanaánu dvěma neobvyklými, ale velmi účinnými způsoby: (1) sesláním hrůzy a strachu na nepřátelské národy a (2) posláním „děsů“, kteří lidi vyženou. Rozhodující roli při dobývání zaslíbené země však sehrál Boží anděl.

Oko za oko. Naoko si neumíme představit dodržování této zásady, praxe je ale mnohem horší: život za oko, oko za zub. Odplata je vždy o stupeň přísnější. Ježíš na hoře blahoslavenství napravil některé z falešných výkladů těchto textů. Původní záměr tohoto zákona byl formulován tak, aby bránil jakékoli osobní (krevní) pomstě nebo odvetě bez předchozího vyšetřování. Způsobenou škodu nebo újmu museli posoudit soudci a poté mělo být vyměřeno a zaplaceno náležité peněžité odškodnění. Cílem takové praxe bylo zabránit tomu, aby lidé „brali právo do svých rukou“. Spravedlnosti mělo být učiněno zadost, ale muselo se tak stát v souladu s Božím zákonem. Nemyslíme si, že spravedlnost je také typem pomsty?

Pomsta. V hříšném světě je spravedlnost „nedostatkovým zbožím“. Přemýšleli jste nad tím, že skutečně spravedlivým řešením je jedině návrat do původního stavu? Že trest je pouze určitou satisfakcí (někdy naprosto nepřiměřenou) pro oběť a společnost. Známe mnoho případů, kdy žalobci a soudci uplatňovali zákon způsobem, který otevíral dveře k osobní pomstě. Ve skutečnosti tak obhajovali to, co zákon zakazoval. Žádný jednotlivec na sebe nemůže vzít roli soudce, poroty a „kata“. Lidé jsou náchylní k překrucování spravedlnosti. Není na nás, abychom rozhodovali o vině a trestu. Má-li být vyřešena nějaká křivda, musí to udělat nestranný soud. K rozhodování jsou určeni soudci.

Podněty k zamyšlení. Zlo je žel prozatím nedílnou součástí našeho života. Bůh nám však dává sílu vydržet. „Spasitel nám pošle pomoc včas – právě když ji budeme potřebovat. Každý trn, který zraní naše nohy, zranil také jeho. Každý kříž, který máme nést, nesl před námi. Dopouští zápasy, a tak připravuje naše srdce pro čas věčného pokoje. Doba soužení přináší Božímu lidu nesmírné útrapy. Je to ale také doba, kdy má každý věřící vzhlížet vzhůru a očekávat plnící se zaslíbení.“ (VDV 408)

 

8 Smlouva na Sinaji

Hospodin vedl svůj lid z Egypta do zaslíbené země. Izraelci viděli, co Hospodin učinil Egyptu. „Nesl je na orlích křídlech“, aby je přivedl k sobě. Když se lidé od Boha vzdalují, hledá je a volá zpět k sobě. Bůh vždy dělá první krok.

Na hoře Sinaj. Bůh přivedl Izraelce pod horu Sinaj a dal jim Desatero. Na této hoře se Mojžíš několikrát setkal s Bohem, poprvé když byl povolán vyvést Izrael z Egypta. Tehdy mu Bůh řekl, že ho osvobozený Izrael bude právě na tomto místě uctívat. Po dvou měsících putování dorazili Izraelci pod horu Sinaj a zůstali tam asi rok. Během tohoto období bylo vydáno mnoho zákonů (Ex 19–40; Lv 1–27 a Nu 1–10). V pobytu pod horou Sinaj nacházíme základ toho, jak se Izraelci stali Božím vyvoleným národem, který neměl být ovládán pohanstvím a modlářstvím. Bůh „uzavřel“ s Izraelem smlouvu. Pod podmínkou poslušnosti lidí a udržování vztahu s ním Bůh slíbil, že z něj učiní svůj zvláštní svatý národ. To znamenalo být oddaný Bohu a zjevovat jeho charakter okolním národům. Izraelci byli povoláni spojovat ostatní lidi s Bohem a učit je jeho cestám a zákonům. Izraelci měli být prostředníky, kteří by osvěcovali svět poznáním Boha a jeho charakteru. Obecná formulace smlouvy zní: „Já jim budu Bohem a oni budou mým lidem.“ 

Příprava na přijetí daru. Bůh dal konkrétní pokyny, co mají Izraelci dělat, aby se připravili na vydání Zákona na Sinaji. Jejich vnější čistota měla odrážet jejich naprostou oddanost Bohu a připravenost na projev Hospodinovy slávy. Desatero tvoří podstatu a základ Božích norem pro celé lidstvo. Jeho principy jsou věčné a univerzální. Desatero bylo vyhlášeno Bohem a jím také napsáno. Mojžíš je přijal dvakrát jako zvláštní dar. V Písmu najdeme dvě verze Desatera, a je mezi nimi malý rozdíl.

Dar Desatera. Desatero začíná milostivým jednáním Boha s jeho lidem. Až pak Hospodin projevuje svou vůli. Lidé měli přikázání dodržovat z lásky a vděčnosti za to, co pro ně Bůh udělal. Klíčovým principem přikázání je láska, která se projeví ve vztahu člověka k Bohu a k bližním.  V prvních čtyřech přikázáních vysvětluje, co znamená milovat Boha. V dalších šesti přikázáních Desatero ukazuje, co znamená milovat bližního. Láska se nejsilněji projevuje v našem chování a postoji k Bohu a druhým lidem.

Různé funkce Božího zákona. Bible ukazuje Boží zákon v pozitivním světle. Člověk může o zákoně básnit, zpívat, rozjímat dnem i nocí. Zákon chrání člověka před zlem a dává mu moudrost, porozumění, zdraví, prosperitu a pokoj. Boží zákon je plot, který vytváří jak volný prostor pro život, tak varuje, že po překročení určité hranice nás čeká nebezpečí, potíže, komplikace, a dokonce smrt. Zrcadlo nemá schopnost napravovat nedostatky ani nenabízí řešení problémů. Někteří křesťané věří, že zákon byl zrušen (protože jsme spaseni vírou), a že už ho nemusíme dodržovat. Takové tvrzení je však hrubým nepochopením vztahu mezi zákonem o ospravedlňování a Desaterem.  

Zákon jako Boží zaslíbení pro nás. ²²Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. To je Boží způsob ospravedlňování hříšníků. Před Golgotou i po ní. Ježíš Kristus je podstatou Božího zákona o ospravedlňování (udělením milosti). Tato skutečnost je ve vztahu k platnosti Desatera irelevantní. Vykupitelská oběť neznamená ukončení platnosti a trvalosti zákona (ve významu Desatera).

Podněty k zamyšlení. „Bůh vyhlásil svůj zákon za projevů své moci a slávy. Chtěl lidem ukázat posvátnost a trvalou platnost zákona.“ (NUD 145) Tato zásada úcty platí i dnes. Vychází z pochopení Boží velikosti a jeho majestátu. Pohled na Boží slávu vyvolává v našich srdcích vděčnost a pokořuje naši pýchu. Vědomí, že náš život je v rozporu s Bohem a jeho svatým zákonem, nás činí závislými na Kristově zástupné smrti za nás. Kristus ukázal, že Desatero i Boží zákon ospravedlňování mají trvalou platnost. Život podle zákona přináší výhody a požehnání. Jeho porušování přináší bolest a obtíže. Jistota spasení vyplývá ze zákona o ospravedlňování. Z porušování Desatera může vyplývat jedině jistota, že potřebujeme ospravedlnění. Pokud budeme činit pokání, vyznáme své hříchy Bohu a uvěříme, že naše spasení spočívá v Ježíšově oběti, Bůh nám udělení milosti zaslíbil.

 

7  Chléb a voda života

Po odchodu z Egypta čekaly Izraelce první výzvy a problémy na neznámé, dlouhé a náročné cestě do zaslíbené země. Hospodin je povede a bude se o ně starat. Bude je učit kázni, sebeovládání, obětavosti a nesobeckosti. Mojžíš byl viditelným vůdcem a lidé jej a jeho vedení museli následovat. Klíčové pro ně bylo zůstat spolu, spolupracovat a vzájemně si pomáhat. 

Hořká voda. Bůh je tím, kdo řeší problémy. Jeho práci však komplikuje nevěra lidí. V důsledku neustálého reptání a neposlušnosti zažívali Hebrejci vážné komplikace. První zkouška víry Izraele byla spojena s nedostatkem vody. Po třech dnech putování lidé konečně našli vodu, ale nebyla pitná. Víra ve starostlivého Hospodina se rázem zhroutila. Když Mojžíš hodil do vody kus dřeva, stal se zázrak. Událost nás učí (1) trpělivě čekat na čas Hospodinova zásahu a (2) Bůh jedná ve spolupráci s lidmi.

Křepelky a mana. Lidé rychle zapomínali na to, jak Bůh v minulosti řešil jejich potíže. Nechali se zaslepit současnými problémy a neviděli konečný cíl a zaslíbenou budoucnost. Dnes je to mezi Božím lidem stejné. Pokušení často souvisí s jídlem. V zahradě Eden, při pokušeních na poušti, ztrátě prvorozenství. „Člověk nežije pouze chlebem, ale vším, co vychází z Hospodinových úst“. Mana byl nebeský chléb, který Bůh poskytoval Izraelcům jako Stvořitel a Dárce všech věcí. Bůh použil manu, aby ukázal, jak mají zachovávat sobotu. Příděl a trvanlivost many, byla rozdílná v pěti dnech, šestý den a sedmý den.

Voda ze skály. V poušti potřebovali hodně vody. Hospodin jim dal vodu navzdory tomu, že mu nedůvěřovali. Přes množství hmatatelných důkazů Hospodinovy přítomnosti, moci a autority lidé opakovaně zpochybňovali Boží přítomnost mezi nimi. „Mojžíš uposlechl a voda vytryskla mocným proudem. Byl to Boží Syn, kdo dal vytrysknout životodárné vodě.“ (NUD 139) Poskytnutí vody na poušti bylo znamením, že Bůh se stará o jejich potřeby a že mu mohou důvěřovat. Jejich úkolem bylo na tuto péči odpovědět poslušností.

Mojžíšův tchán Jitro. Přišel, protože slyšel, jak Bůh úžasně vysvobodil Izraelce. Mojžíš mu podrobně povyprávěl všechny detaily o vysvobození. Jitro prohlásil: „Nyní jsem poznal, že Hospodin je větší než všichni bohové; odplatil jim podle toho, jak se vypínali nad Izraele“. To, co Bůh udělal pro Izraelce, se stalo svědectvím světu o pravém a mocném Bohu. Jitro nabídl Mojžíšovi moudrou a užitečnou radu týkající se účinného a spravedlivého uspořádání soudního systému. Oddaným, věrným a čestným soudcům, schopným mužům s dobrým charakterem, byla svěřena odpovědnost nad různě velkými skupinami. Tím se Mojžíšovi snížila administrativní zátěž a mohl se soustředit jen na závažné problémy. Každý se tak mohl rychle a účinně domoci spravedlnosti.

Chléb a voda života. Vše, co se stalo Izraelcům, je příkladem a varováním pro Kristovy následovníky. Bůh dává svému lidu Ducha svatého, aby věřícím dodával sílu, lásku a rozvahu, aby se mohli správně rozhodnout. Během své služby Ježíš čerpal ze starozákonních příběhů o maně a vodě a používal tyto obrazy k tomu, aby učil pravdy o sobě – o tom, kdo vedl Izraelce pouští. Samařanka zjistila, že Kristus jí nabízí něco, co nikde jinde nemůže dostat. V souvislosti s manou Ježíš vysvětlil, že to byl Bůh, nikoli Mojžíš, kdo ji lidem dával. Potom prohlásil: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit“. Stejně tak byla voda ze skály Kristovým darem k utišení jejich žízně.

Podněty k zamyšlení. Krátce po problému s vodou je napadli bojovní Amálekovci. Znali sice Boží charakter a svrchovanost, ale rozhodli se, že se vzepřou jeho moci. Vysmívali se Mojžíšovým divům před Egypťany Tropili si posměch z divů, které Mojžíš vykonal před Egypťany a rozhodli se Izraelce zničit.  Už dlouho byli zatvrzelými rebely, přesto je Boží milost vyzývala k pokání. Když bojovníci napadli unavené a bezbranné šiky Izraele, zpečetili tím osud svého národa, protože nad všemi, kdo milují Boha a bojí se ho, je jako štít vztažena Boží ruka. Ať se lidé mají na pozoru, aby do této ruky neudeřili, neboť třímá meč spravedlnosti.“ (NUD 140).

 

 

6 Přechod přes Rudé moře

Vyjití z Egypta je nejvýznamnější a nejslavnější zkušeností Božího lidu ve Starém zákoně. Je symbolem spasení a vykoupení v Kristu. Izraelci se nacházeli v bezvýchodné situaci, ze které si nemohli sami pomoci. Jediným východiskem byl Boží čin. Události spojené s odchodem Izraelců ze země Gošen jsou plné Božích znamení, zázraků a mocných vykupitelských činů. Ale ani nejúžasnější činy spojené s vyjitím z Egypta se nemohou rovnat tomu, co pro nás Kristus udělal na kříži. Exodus je jejich předzvěstí.

„Jděte, služte Hospodinu“. V předvečer velké noci dopadl Boží soud na ty, kdo nebyli chráněni znamením krve. Trest postihl všechny rodiny – od faraóna až po otroky. Pýcha Egypta byla poražena. Faraón dokonce Hebrejce požádal, aby vyprosili požehnání i pro něho. Jak by mu však mohl Bůh požehnat, když ho ovládala vzpoura, tvrdohlavost, hřích a pýcha? Nečinil pokání. Šlo mu jen o to, aby zastavil zkázu, která ničila jeho království. Egypťané si uvědomili, že pokud Izraelci neodejdou, všichni pomřou. Proto jim dali také své cennosti, aby se jich co nejrychleji zbavili.

Odevzdání prvorozených Hospodinu. Čas vykoupení se přiblížil a lidé se měli připravit. Museli věřit, ale podle své víry i jednat. Jakub píše, že „… že víra bez skutků není k ničemu“. Bůh ochránil izraelské rodiny, které s vírou označily krví veřeje svých dveří. Podle dalšího Hospodinova příkazu mu měli Izraelci „posvětit všechno prvorozené“. Syny i zvířata. V obraze vidíme myšlenku vykoupení. Prvorození synové byli ušetřeni smrti. Byli vykoupeni od smrti, stejně jako všichni, kdo jsou chráněni Kristovou krví.

Přechod přes Rudé moře. Izraelci opustili Egypt jako dobře organizovaná armáda. Oblakový a ohnivý sloup byly viditelným znamením Boží přítomnosti uprostřed jeho lidu. Hospodin byl v tomto oblaku a mluvil z něj. Mezitím se znovu projevily pravé pohnutky faraonova srdce. Neobrátil se a nikdy neudělal skutečné pokání. Jeho prosba o požehnání byla jen divadlem. Shromáždil své vojsko a vydal se pronásledovat prchající otroky. Izraelci propadli zoufalství. Přestože byli v Egyptě svědky Hospodinovy moci a jeho zázraků, včetně záchrany jejich prvorozených, neustále projevovali nedostatek víry.

Kupředu s vírou. Mojžíš důvěřoval Bohu a jeho slovu, a proto všechny v klíčové situaci povzbuzoval slovy: 1) „Nebojte se!“ Věřící jsou v Božích rukou a on za ně bude jednat. 2) „Vydržte“. Pevně stát znamená trpělivě čekat na Boží mocný zásah. 3) „Uvidíte, jak vás Hospodin zachrání“. Je důležité otevřít oči a rozeznat Boží vedení a pomoc. Nevěra je slepá). 4) „Hospodin bude bojovat za vás“. Později to poznali i Egypťané. Bůh postupně rozvinul svůj plán: (1) oblakový sloup se přesunul za tábor, aby chránil Izraelce před egyptským vojskem; (2) Mojžíš vírou vztáhl ruku nad moře; (3) Hospodin rozdělil vodu a vysušil ji silným větrem; (4) Izraelci se bezpečně a po suché zemi dostali přes moře. Egypťané je následovali. Příliš pozdě si uvědomili, že se jedná o zázrak, který udělal Bůh pro svůj lid.

Píseň Mojžíše a Mirjam chválí Hospodina, protože je mocný bojovník, který porazil Egyptskou armádu v čele s faraónem. Nikdo nepřežil. Pro Boží lid to bylo naprosté vítězství. Mojžíš téma osobně rozvíjí a zdůrazňuje, že mu nikdo není podobný. Celá Mojžíšova píseň je o Bohu – o tom, kdo je a co dělá. Hospodin je vyvyšován, chválen a obdivován za své obdivuhodné dílo pro svůj lid. Vděčnost a uctívání jsou přirozeným důsledkem Boží dobroty vůči nám. Ocenění jeho lásky je předpokladem aktivního duchovního života. Až se projeví všechny Boží soudy – zejména soudy nad zlem a útlakem, které zůstávaly po tisíciletí, budou ho vykoupené národy oslavovat za jeho spravedlnost.

Podněty k zamyšlení. Bůh udělal pro Izraelce navzdory jejich malé víře velké věci. Chtěl je naučit, jak mají myslet a jednat jako jeho vyvolený národ. Bůh je trpělivě vedl a směřoval na místo, kde budou čelit menším problémům. „Izraelci málo znali Boha a málo mu důvěřovali. Proto by se velice báli a zmalomyslněli by. Neměli zbraně a neuměli válčit. Byli dlouhým otroctvím skleslí na duchu a doprovázely je ženy, děti a stáda skotu a bravu. Tím, že je Hospodin vedl k Rudému moři, projevil se jako soucitný Bůh.“ (NUD 132)

 

5 První Velikonoce

Na Egypt se chystala desátá a poslední rána. Faraón musel učinit v otázce života a smrti konečné rozhodnutí. Jeho postoj k živému Bohu rozhodne o budoucnosti celého národa. Je naše vlastní tvrdohlavé srdce připravené a ochotné dělat to, co je správné? Často víme, co je třeba, ale bráníme se a nechceme to udělat. Odmítnutí jednoho člověka podřídit se Bohu tváří v tvář důkazům, přináší tragédii a bolest obrovskému množství dalších lidí.

Ještě jedna rána. Hospodin zjevil faraónovi vážné varování, co bude následovat, jako soud nad pýchou, vykořisťováním, násilím a modloslužbou. Tři dny tmy byly příležitostí zamyslet se nad nedávnými událostmi a jejich významem. Mojžíš odešel od faraóna „planoucí hněvem“, protože si byl vědom dopadu desáté rány. Věděl, že půjde o tragédii, která postihne mnoho nevinných lidí, kvůli tvrdosti faraónova srdce. I my bychom se měli ze všech sil snažit zrcadlit Boží lásku a spravedlnost. Někdy zavíráme oči před nespravedlností, kterou je třeba napravit, jindy spravedlnost prosazujeme krutě, nemilosrdně a bezcitně.

Hod beránka. Bůh dal pokyny, co mají Izraelité udělat před odchodem z Egypta a jak si budou událost připomínat další generace. Každá rodina měla připravit beránka. První Velikou noc měli „slavit“ ještě předtím, než se vysvobození uskutečnilo, a pak pravidelně každý rok. Slavení Paschy mělo být také zpřítomněním Božího osvobozujícího činu pro současnou generaci. Zkáza „přeskočila“ izraelské domy, jejichž vchody byly označeny krví beránka, znamením života a spasení.

Pascha. Krev beránka hrála klíčovou roli: symbolizovala ochranu a byla znamením života v době smrti. „Evangelium“ spojené se slavením Pesachu poukazovalo nejen na vysvobození z otroctví a odchod do zaslíbené země, ale také na oběť Ježíše Krista za naše hříchy a jeho zásluhy. Kvas se používal k přípravě těsta. Poprvé se o něm mluví v souvislosti s přípravou nekvašeného chleba před odchodem z Egypta. Izraelci museli odstranit ze svých domovů všechen kvas, v konkrétním kontextu symbolu hříchu.

 Předávání pochodně. Jedna rodina měla vyprávět druhé o Bohu, jeho úžasných skutcích s cílem předat své poznání dalším generacím. Rodiče měli být prvními učiteli svých dětí. Měli svým potomkům vyprávět příběh o vyjití z Egypta. Toto vyprávění jim měli podávat jako vlastní zkušenost. Oslavou Pesachu se měli ztotožnit se svými předky, znovu prožívat tento příběh a přenést jeho význam do současnosti. V době, kdy Izraelci dostali pokyn oslavovat své vysvobození z Egypta, byli ještě v Egyptě. Celá oslava tedy byla výrazem víry. Lid padl na kolena a klaněl se. Vyjádřili úctu svému Spasiteli a pak začali jednat podle Mojžíšových pokynů. Vyprávěním svých zkušeností víry rodiče pomáhají nejen dětem, ale i sami sobě pochopit, co Bůh pro ně udělal.

Boží soud. Poslední egyptská rána dopadla na prvorozené. Byl to Boží soud nad faraónem, nad všemi egyptskými bohy a nad všemi rodinami, které uctívaly falešné bohy – bezcenné modly odrážející vášně, touhy a obavy lidí. Modly nedokázaly lidi ochránit před ranami. „Pýcha národa byla zničena. Ovzduší se naplnilo křikem a nářkem. Král a dvořané se třásli. Stáli zděšeni a přemoženi hrůzou. Faraonova pýcha, která se opovážila postavit se proti nebi, ležela pokořena v prachu.“ (NUD 131) Faraón představoval největší moc a nejvyššího egyptského boha, jeho syn za syna boha. Podle Ex 1 Egypťané na faraónův příkaz zabíjeli novorozené syny Izraele, aby Izraelce oslabili, podrobili a ponížili. Nyní Boží trest postihuje prvorozené syny Egypta. Zní to tvrdě, ale lidé sklízejí, co zaseli.

Podněty k zamyšlení. „Velikonoce měly být jak památkou, tak i předobrazem. Měly nejen odkazovat zpět k vysvobození z Egypta, ale i poukazovat dopředu na větší vysvobození, které má uskutečnit Kristus vysvobozením svého lidu z otroctví hříchu. Obětní beránek představoval ‚Beránka Božího‘, v němž je naše jediná naděje na spasení. Nestačilo, aby byl beránek zabit. Jeho krví musely být potřeny veřeje dveří. Podobně musí člověk pro sebe přijmout zásluhy Kristovy krve. Musíme věřit nejen tomu, že Kristus zemřel za svět, ale také tomu, že zemřel za nás osobně.“ (NUD 130)

 

4 Egyptské rány

Mojžíš byl pověřen, aby vyvedl lid z Egypta. Šel za faraónem se slovy: „Propusť můj lid!“ Faraón to odmítal. Písmo nevysvětluje, proč se zdráhal, když měli Egypťané z Izraelců obavy v případě vojenského konfliktu. Především asi šlo o to, že Židé představovali levnou pracovní sílu, o kterou nechtěl přijít.

Bůh versus bohové. Nadcházející střet se měl odehrát mezi živým Bohem a egyptskými „bohy“. Faraón se považoval za jednoho z nich. Áronova hůl stala hadem, který „pohltil“ všechny ostatní hady. Byla to demonstrace nadvlády živého Boha nad egyptským čarodějnictvím a božstvem. Symbol faraónovy moci byl pokořen. První konfrontace ukázala Boží moc a vládu nad Egyptem. Mojžíš měl větší autoritu a moc než sám „bůh“ faraón.

Faraonovo srdce se zatvrdilo. Kdo zatvrdil faraónovo srdce? Byl to Bůh, nebo sám faraón? Devětkrát se píše, že to byl Bůh, a devětkrát, že sám faraón. Alespoň u pěti prvních ran. Od šesté rány Bůh prohloubil faraónovo vlastní rozhodnutí a jeho vědomé jednání. Pohromy mu měly pomoct, aby činil pokání. Faraón se mohl svobodně rozhodnout pro Boha, nebo proti němu. Rozhodl se proti němu.

První tři rány. Když Mojžíš vztáhl ruku, voda se proměnila v krev, egyptskou zemi pokryly žáby a z prachu se stali komáři. Deset ran bylo namířeno proti egyptským bohům. Každá rána zasáhla alespoň jednoho z nich. Proměna vody v krev symbolizovala proměnu života ve smrt. Bůh vodstva nebyl schopen život ani dát, ani ochránit. Žena s hlavou žáby byla bohyní zrození, života a úrody. Místo života nyní Nil přinesl žáby, kterých se Egypťané děsili. Třetí egyptská rána byla namířena proti bohu země. Z prachu země Bůh vyvedl komáry, kteří se rozšířili po celé zemi. Mágové nebyli schopní tento zázrak zopakovat a prohlásili: „Je to prst Boží“. Ani tyto okolnosti však nevedly faraóna k rozhodnutí Izraelce propustit.

Mouchy, mor a vředy. Zatímco Egypťané trpěli, Izraelci byli před ránami chráněni. Faraón musel začít vyjednávat. Tlak rostl. Byl ochoten dovolit Izraeli uctívat Boha a obětoval mu v Egyptě. Bůh měl ale jiný plán. Pátá rána postihla dobytek. Znamenala porážku bohyně lásky a ochrany a boha Nilu. Šestá rána způsobila porážku bohyně lékařství, magie a moudrosti, bohyně války a epidemií a boha lékařství a uzdravování. Ukázalo se, že tato božstva nemají žádnou moc ochránit své vyznavače. Při této pohromě byli postiženi i věštci a kouzelníci, takže neměli sílu postavit se proti Mojžíšovi. V souvislosti s ranami, Hospodin nechal faraona sklidit následky neustálého odmítání jeho volání.

Krupobití, kobylky a tma. V Bibli je krupobití spojováno s Božím soudem. Během rány však mohli být ochráněni ti, kdo ukryli svůj majetek pod střechu. Všichni byli podrobeni zkoušce. Uvěří Božímu slovu nebo ho odmítnou? Několik „zemědělských božstev“ bylo pokořeno během dalších ran, protože nemohli zastavit Boží soudy.  Faraónovi služebníci naléhali, aby Izrael propustil. Ten to však rázně odmítl. Nabídl nepřijatelný kompromis, protože ženy a děti jsou nedílnou součástí bohoslužby a společenství víry. Při deváté ráně nebyla hlavní božstva schopna dát Egyptu světlo. Tam, kde žili Izraelci, bylo světlo.

Navzdory utrpení a ranám, které jeho národ utrpěl, byl faraón odhodlán vzdorovat a neustoupit. Neznáme jeho nejhlubší pohnutky, ale zdá se, že za vším stála jeho pýcha a ego. Jsou oblasti, kde ti pýcha brání zcela se odevzdat do Boží vůle?

Podněty k zamyšlení. „Modlářství Egypťanů a jejich krutost v závěrečné etapě pobytu Hebrejů v Egyptě měly v Izraelcích vzbudit odpor k modlářství a přivést je k tomu, aby se uchýlili pod ochranu Boha svých otců. […] K zatvrzení faraonova srdce nebylo použito žádné nadpřirozené moci. Semena vzpoury, která zasel, když odmítl první zázrak, přinesla svou žeň. Jak krok za krokem pokračoval ve svém tvrdohlavém odporu, jeho srdce se stále více a více zatvrzovalo až do chvíle, kdy byl nucen pohledět do chladné, mrtvé tváře svého prvorozeného syna.“ (PP 268; NUD 125) Jak se stane, že někdo zcela podlehne sebeklamu?

 

 

3 Těžký začátek

První Mojžíšovo vystoupení před faraónem s požadavkem propustit Izraele vedlo k faraónově odmítavé odpovědi a zhoršení situace Izraelitů. Mnozí očekávají, že když se člověk rozhodne následovat Boha, zažívá jen úspěch. Zkušenost i Bible nám ukazují spíše opak. Často se objevují překážky a nečekané obtíže. Pokud vytrváme, Bůh dá ve vhodném čase řešení, odpovídající jeho plánům. Často v rozporu s očekáváním rychlého a snadného řešení. Proto se musíme naučit důvěřovat Bohu. Mojžíš to měl snadné. Měl jistotu, že byl povolán Bohem, a dokonce dostal zcela konkrétní pokyny.

„Kdo je Hospodin?“ Mojžíš přišel k faraónovi s tím, k čemu ho Hospodin vyzval: „Vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta“. Faraón, jako akt vzdoru a popření existence Boha, odpověděl: „Kdo je Hospodin?“ Kolik lidí v historii řeklo totéž? Přitom v poznání pravého Boha je věčný život. Egypt a jeho vládce jsou symbolem moci popírající Boží přítomnost a autoritu. Stojí v opozici vůči Bohu, jeho Slovu a jeho lidu. Faraon věřil ve vlastní svrchovanou (božskou) moc, sílu a moudrost.  Egypt projevoval mezi národy zmíněnými v Bibli nejvíce troufalosti při popírání existence živého Boha. Žádný panovník se nepostavil proti Bohu tak otevřeně a s takovou mírou svévole a odporu jako egyptský vládce.

Obtížný začátek. Mojžíš a Áron shromáždili starší a izraelský lid, vyřídili jim Boží slova a ukázali Boží znamení. Izraelci uvěřili, že je Hospodin vysvobodí z otroctví. Očekávání byla jistě velká. Mojžíš se vydal za egyptským králem s Božími požadavky. A výsledek? Už tak špatná situace Izraelců se ještě zhoršila. Každodenní práce byla stále obtížnější. Byli obviňováni z lenosti, bylo s nimi zacházeno ještě krutěji. Tato reakce předznamenala konflikty, které měl Mojžíš v následujících letech se svými vlastními lidmi.

Boží činy. Mojžíš předložil Hospodinu svou stížnost. Mojžíšova nespokojenost s Hospodinovým (ne)jednáním je zřejmá a vzhledem k situaci pochopitelná. Boží odpověď byla přesvědčivá: „Nyní uvidíš, co faraónovi udělám“. Bůh mocně zasáhne ve prospěch svého lidu. Připomíná Mojžíšovi: (1) Já jsem Hospodin, (2) zjevil jsem se patriarchům, (3) uzavřel jsem s nimi svou smlouvu, (4) slíbil jsem jim dát kanaánskou zemi, (5) slyšel jsem volání Izraelců. Hospodin, živý Bůh, slavnostně prohlásil, že pro Izrael udělá čtyři velké skutky: (1) „Vyvedu vás z egyptské roboty“, (2) „Vysvobodím vás z otroctví“, (3) „Vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy“, (4) „Vezmu si vás za lid a budu vám Bohem“.

„Vezmu si vás za lid.“ Hospodin dal Mojžíšovi několik zaslíbení o tom, co se chystá udělat. Jeho povzbuzení, ale nemělo kvůli reakci lidu, dlouhého trvání. Izraelci sklíčeni smutkem, utrpením a těžkou prací nebyli ochotni ani schopni vyslechnout Mojžíšova ujištění, že Bůh bude jednat a splní své sliby. Čekali příliš dlouho a jejich očekávání se nenaplnila. Mnozí z nich ztratili naději, protože snad poprvé v životě pocítili skutečnou naději na vysvobození.

„Ustanovil jsem tě, abys byl pro faraona bohem.“ Bůh se představuje jako Jahve, osobní a blízký Bůh, Bůh svého lidu. Opět přikazuje Mojžíšovi, aby šel a promluvil s faraónem. Mojžíš projevil nedůvěru a zdůvodnil ji svou vadou řeči. Bůh proto pověřil Árona, aby Mojžíšovi pomáhal. Mojžíš měl nejprve mluvit s Áronem, který pak veřejně promluví k faraónovi. Mojžíš tedy předstoupí před egyptského vládce v roli Boha a Áron bude jeho prorokem. Toto poselství poskytuje vynikající definici role proroka. Prorok je Boží mluvčí. Jeho úkolem je sdělovat a vykládat lidem Boží slovo. Stejně tak Bůh komunikuje s prorokem, který pak Boží učení předává lidem. To se může dít ústně, osobně, nebo – jak tomu často bylo – prorok přijal poselství od Boha a pak je zapsal. Bůh také Mojžíšovi řekl, co může od setkání s faraónem očekávat. Varuje ho, že půjde o dlouhý a napjatý spor. Faraon zatvrdí své srdce.

Podněty k zamyšlení. „Rozzlobený král podezříval Izraelce, že snují vzpouru, aby se vymanili z jeho služby. Okamžitě přijal opatření, aby je ještě víc spoutal a potlačil jejich myšlenky o nezávislosti. Král nařídil, aby se otrokům už nedodávala sláma. Měli si ji obstarat sami. Požadováno však bylo stejné množství cihel. Lidé se rozběhli na strniště sbírat slámu, ale zjistili, že je nemožné podat obvyklý výkon. Izraelští dozorci byli za toto selhání krutě biti.“ (NUD 121.122)

 

2 Hořící keř

Boží volání není vůbec snadné rozpoznat a přijmout. Mojžíšovo povolání začalo setkáním s Hospodinem u hořícího keře. Byl svědkem zázraku. Hospodin ho následně pověřil splněním určitého úkolu, což bylo spojeno s radikální změnou v jeho životě. Zpočátku neprojevoval mnoho ochoty. Bůh změnil jeho plány. Následovat Boží volání a dělat to, k čemu nás vede, je cestou k naplněnému i když nutně ne ke spokojenému životu. Přijmout Boží povolání nemusí být snadné.  Je pošetilé jít svou vlastní cestou, pokud nás Bůh volá jiným směrem. Bohu můžeme být užiteční různými způsoby.

 Hořící keř. Mojžíš strávil v Midjánu čtyřicet let. Roky chození s Hospodinem ho změnily a připravily na vůdcovskou roli. EGW píše, že Bůh použil Mojžíše v tiché poušti k tomu, aby napsal knihy Jób a Genesis (viz NUD 118). Kromě toho Bůh Mojžíšovi předal důležité znalosti o velkém sporu, stvoření, pádu, potopě, o životě patriarchů, a především o plánu spasení. Mojžíš se tak stal nástrojem, jehož prostřednictvím lidé získali pravé poznání živého Boha. Když se Mojžíš přiblížil k hořícímu keři, Hospodin mu řekl, aby si na znamení hluboké úcty zul obuv, protože Boží přítomnost učinila to místo svatým. Bůh Mojžíšovi řekl, jakou roli má v nadcházejících událostech sehrát a poukázal na svá minulá zaslíbení.

Hospodinův posel. V Bibli je mnoho případů, kdy „Hospodinův posel“ („anděl“) označuje božskou osobu. Tento „Hospodinův posel“ nejenže mluví Hospodinovým jménem, ale je to sám Hospodin. Poslal Mojžíše do Egypta k faraónovi, aby splnil konkrétní úkol. Bůh mluví o Izraelcích jako o svém lidu. Mojžíš si byl vědom významu toho, co se má stát, i jeho vlastní role i přesvědčení, že není hoden takového úkolu. Pokora a pocit vlastní „nehodnosti“ jsou důležitou vlastností každého, kdo chce následovat Pána a kdo chce konat jeho dílo.

Jméno Páně. Až se mě zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím? Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ To je navěky mé jméno. Boží jméno „Jahve“ (v českých překladech „Hospodin“ nebo „Bůh“) bylo Božímu lidu známé od počátku. Mnohem důležitější, než jméno je poznání významu jména. Na ten mířila Mojžíšova otázka. Patriarchové ho znali jako všemohoucího. Jméno, Jahve, poukazuje na to, že je osobním Bohem, Bohem svého lidu a smlouvy. Je to blízký, důvěrný Bůh, který zasahuje do lidských záležitostí, projevuje svou morální moc, lásku a péči. Na znalosti Božího jména není nic magického. Zvěstovat jeho jméno znamená učit druhé pravdě o tomto Bohu a o spasení, které všem nabízí.

Čtyři výmluvy. První tři výmluvy mají podobu otázek: (1) Kdo jsem? (2) Kdo jsi ty? (3) Co když mi nebudou věřit? Čtvrtá je tvrzením: Nejsem výmluvný. Bůh na každou výmluvu poskytl přesvědčivé řešení. Mojžíš se ani jednou nezeptal, co má dělat. Snažil se říct „ne“ odpovědnosti, kterou mu Bůh chtěl svěřit. Mojžíš dostal dvě zázračná znamení, kterými měl přesvědčit izraelské starší a později faraóna: (1) hůl proměňující se v hada a naopak a (2) jeho ruka se stala malomocnou, ale hned se zase uzdravila. Kdyby to nestačilo, měl proměnit vodu v krev. Mojžíšova poslední reakce „Prosím, Panovníku, pošli si, koho chceš“ dosvědčuje Mojžíšovu neochotu následovat Boží výzvu. V odpovědi mu Bůh říká, že posílá jeho bratra Árona, aby mu vyšel vstříc a pomohl mu.

Obřízka. Jako vůdce Božího lidu musel Mojžíš prokázat dokonalou podřízenost a poslušnost Bohu, aby byl způsobilý vést ostatní lidi k poslušnosti. Měl být vzorem úplné odevzdanosti Bohu. Jeho manželka Sipora byla ženou činu a obřezala svého syna.  Z příběhu plyne důležité poučení: nikdy nesmíme selhat v tom, o čem víme, že je správné udělat. Mojžíš opomněl obřezat svého nejmladšího syna. Taková nedbalost ze strany muže, který byl vybrán za vůdce Izraele, by jen oslabila vliv Božích přikázání na lidi.

Podněty k zamyšlení. Dramatické povolání u hořícího keře mělo na Mojžíšův život největší vliv. Všechny ostatní vrcholy jeho života závisely na Mojžíšově poslušné odpovědi na Boží pověření vyvést Izraelce z Egypta do zaslíbené země. Byl to nesmírně obtížný úkol. Ale o co by přišel, kdyby Bohu řekl konečné „ne“. Zmizel by v propadlišti dějin. Takto se však díky Boží moci, která v něm působila, zapsal do dějin a stal se jedním z největších a nejvlivnějších lidí nejen v Bibli, ale i v celé historii.

 

1 Narození Mojžíše

Exodus popisuje příběhy utiskovaných, pronásledovaných, vykořisťovaných a ponižovaných. Lidé, kteří jsou dnes v podobné situaci v nich mohou nacházet naději. Bůh, který zachránil Izraelce, může zachránit i je. V knize jsou životní zápasy, nespravedlnost a zkoušky, které jsou součástí tohoto života. Příběhy o Božích zásazích ve prospěch trpícího lidu jsou povzbuzením pro každého z nás. Bůh slyší zoufalý křik, slzy a zápasy utlačovaných a v jejich agónii jim přichází na pomoc. Bůh přebírá iniciativu, aby vysvobodil ty, kteří mu důvěřují. Exodus je kniha o vykoupení, vysvobození a konečném spasení. To vše pro nás Kristus připravil a my to můžeme vírou přijmout.

Boží lid v Egyptě. Když se Jákob a jeho rodina usadili v Egyptě, bylo jich jen sedmdesát. V době Exodu jejich počet vzrostl na šest set tisíc mužů kromě dětí. Jejich situace byla svízelná. Byli zotročeni egyptskými veliteli a zničující prací, kterou na Izraelce uvalili. Kniha však končí Boží přítomností ve svatostánku uprostřed izraelského tábora. Mezi dvěma protilehlými póly se nachází popis Božího triumfu. Hospodin osvobodil svůj lid z otroctví. Rozdělil Rudé moře a porazil nejsilnější armádu té doby.

Historické pozadí. Když Kanaán postihl hladomor, Jákobova rodina se přestěhovala do Egypta. Egyptský vládce byl k Izraelcům přátelský kvůli Josefovi a všemu, co vykonal pro Egypťany. Nový vládce, „který neznal Josefa“ se bál Izraelců a utiskoval je. Později vydal Thutmosis I. (1546–1512 před Kr.) výnos o usmrcení všech hebrejských dětí mužského pohlaví. Jeho dcera Hatšepsut (1503–1482 před Kr.) byla princeznou, která přijala Mojžíše za svého syna. V době exodu byl faraónem Thutmosis III. (1504–1450 před Kr.). Ačkoli se o přesné době pobytu Izraelců v Egyptě vedou spory, Bůh na svůj lid nezapomněl.

Hebrejské porodní asistentky. Po období velkého blahobytu a míru se Židé stali v Egyptě otroky. Bůh v nouzi zasáhl svou mocnou rukou. Faraón, sám bůh slunce, nepřinutil porodní báby, aby jednaly v rozporu se svým přesvědčením. „Bály se Boha“. Věděly, co je správné a podle toho také jednaly. Bůh požehnal jim i „jejich domům“. To je silné svědectví o věrnosti. Zřejmě neznaly věrouku, věděly však, co je správné, a rozhodly se podle toho jednat. Když faraón viděl, že jeho plán selhal, nařídil Egypťanům, aby zabili všechny děti mužského pohlaví narozené Hebrejcům. Zde se poprvé setkáváme s myšlenkou genocidy. Faraonovým cílem bylo vyhladit všechny mužské potomky a asimilovat ženy do egyptského národa. Tím by se zbavil potenciální hrozby, kterou Hebrejové představovali pro jeho zemi.

Narození Mojžíše. I když byl Mojžíš před narozením odsouzen k smrti, narodil se zdravý a krásný chlapec. V Božím plánu byl předurčen, aby vyvedl Izraelský národ z otroctví. Kdo mohl při narození předvídat jeho budoucnost? Právě skrze něho Bůh o desítky let později splnil zaslíbení, že potomkům Abrahama, Izáka a Jákoba dá zaslíbenou zemi. Egyptská princezna Hatšepsut adoptovala Mojžíše za svého syna. Jeho život byl zázračně ušetřen, když byl zachráněn z řeky. Prvních dvanáct let žil Mojžíš se svou matkou a pokrevní rodinou. Pak se mu dostalo nejlepšího egyptského vzdělání, aby byl připraven stát se egyptským faraónem, i když velká část Mojžíšova vzdělání byla pro jeho pozdější poslání zbytečná, nebo dokonce nevhodná, protože na čem skutečně záleží, je poznání Boha a jeho pravdy.

Změna plánů. Možno existovaly nějaké plány, že Mojžíš v budoucnu usedne na egyptský trůn a stane se faraonem a „bohem“. Místo toho se postavil na stranu utlačovaných tak důrazně, že zavraždil Egypťana, a proto musel z faraónova dvora utéct. Druhých čtyřicet let strávil v Jitrově domě na midjánském území. Zde ho Bůh připravoval na splnění úkolu, kterým ho chtěl pověřit.

Podněty k zamyšlení. Satan věděl, že mezi Izraelci má vyrůst Vykupitel, a doufal, že zmaří Boží záměr, když povede krále k tomu, aby hubil hebrejské děti. Avšak porodní báby se bály Boha a neodvážily se plnit tento krutý příkaz.“ Navzdory satanovým plánům Bůh zvítězil a použil věrné lidi, aby zmařil úsilí nepřítele. Těžkosti života lze překonat díky Boží milosti. Tato milost je naší jedinou nadějí. Byl Mojžíšův násilný čin součástí Božího plánu? Co kdyby se ho Mojžíš nedopustil?

 

 

 

Jak studovat Biblická proroctví

vypracoval Ján Petrovič

 

13. Obrazy konce

Jonáš v Ninive, pád Babylóna a vzestup perského krále Kýra pomáhají objasnit chápání událostí času konce a uvědomit si jejich aplikaci pro dnešek. I když příběhy poukazují na události posledních dní, nepopisují jejich detailní průběh, ale podávají jen celkovou charakteristiku toho, co se má odehrát. Proto se soustřeďujme na hlavní body a principy a nerozebírejme každý detail v naději, že najdeme nějakou skrytou pravdu.

Neochotný prorok. Příběh o Jonášovi přináší jednak poselství podobnosti neochotného proroka se sebou samotným, ale hlavně poukazuje na podobnost s Ježíšem, který strávil tři dny v hrobě, aby mohl zachránit ztracené. Z lidského hlediska je pochopitelné, že Jonáš nechtěl jít do Ninive kázat o Bohu Stvořiteli a o pokání. A právě otázka uctívání je důležitým bodem událostí doby konce, stějně jako výzva opustit Babylon.

Dílo pokání. Poselství obyvatelům Ninive bylo jasné. Město bylo odsouzeno k zániku. Slova zazněla přímo od Hospodinova proroka. Celé město se ale kálo a prorokovaná záhuba byla pro tuto chvíli odložena. Bůh Izraele byl v pohanském světě vyvýšen a jeho zákon byl opět respektován. Na celém světě bude mnoho lidí, kteří uposlechnou volání: „Vyjděte, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy“. Bude mnoho těch, kteří se vzepřou šelmě a přidají se k těm, kteří „zachovávají Boží přikázání“. Tito lidé, podobně jako ti v Ninive, se vyhnou odsouzení, které dopadne na ztracené. Některá biblická proroctví jsou „podmíněná“. Ninive by bylo zničeno, pokud by se lidé neodvrátili od svých hříchů. Jiná proroctví budou splněna bez ohledu na reakci lidí.

Belšasarova hostina. I když Belšasar znal pravdu o Nebúkadnesarovi, rozhodl se ji ignorovat a místo toho se vydal stejným směrem, který přinesl jeho předchůdci problémy. Otevřeně popíral to, co předpověděl Bůh skrze Daniela. Tím, že použil židovské chrámové nádoby na pohanské hostině, chtěl naznačit, že si Babylón podmanil Židy i jejich Boha. Dal najevo, že on vládne nad Hospodinem, který předpověděl jejich zánik. Vyjádřil troufalý vzdor vůči Hospodinu. Jeho největším problémem bylo pyšné srdce. Když ve světě vypukne poslední krize, všichni lidé se rozhodnou, na kterou stranu se postaví.

 Vyschnutí Eufratu. Kýros dal přehradit Eufrat a snížit tok řeky, aby mohly jeho jednotky projít pod hradbami. Když se mu podařilo dostat za městské zdi, našel obranné hradby podél řeky nehlídané. Město padlo za jedinou noc. Když Ježíš učedníkům vyprávěl o znameních času, varoval je: „Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde. Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu“. Podobně jako při pádu starověkého města, i novodobý Babylón zaskočí náhlé zjevení Krista. Svět bude zaskočen, protože se rozhodl nevěřit tomu, co Bůh řekl, že se stane.

Kýros, pomazaný. Kýros vyplenil město Babylón a roky zajetí Božího lidu skončily. Peršané dovolili Izraelcům vrátit se do zaslíbené země a znovu postavit chrám. Peršané nazývali Kýra „Králem králů“. Předznamenává tak, co se stane, až se Kristus vrátí pro svou církev. Ježíš je totiž Král, který přichází z východu, vede válku proti Babylónu a osvobozuje svůj lid, aby konečně unikl z Babylóna a vrátil se do zaslíbené země. Proto Bůh mluví o Kýrovi jako o „svém pomazaném“. Jeho tažení proti Babylónu je předobrazem Kristova druhého příchodu. Je pozoruhodné, že Bůh prostřednictvím pohanského krále tak výrazným způsobem naplnil svou vůli.

Podněty k zamyšlení. „Proroctví hovořila o vzestupu a pádu velkých světových říší – o Babylónu, Médo-Persii, Řecku a Římu. V případě každé z nich, stejně jako v případě národů menšího významu, se historie vždy opakovala. Každá prošla obdobím zkoušek, ve kterém neobstála, její sláva vybledla a pozbyla své moci. Národy odmítaly Boží principy a samy si přivodily svou zkázu. Přesto však v průběhu staletí skrytě působila božská, všeovládající moc, která nenápadně uskutečňovala své záměry.“ (OSU 200)

 

12. Příklady věrnosti

Těžkosti třech mládenců v ohnivé peci a příběhy prvních křesťanů a pronásledovaných učedníků jsou obrazem události času konce. Pomáhají pochopit, co očekávat v době před Kristovým návratem. Zdůrazňují odvahu a poskytují klíče k nalezení klidu i v náročných podmínkách. V konečném důsledku bychom se však na tyto události měli dívat s nadějí, ne se strachem.

Daniel 2. kapitola a historizující přístup k proroctví. Všechna apokalyptická proroctví v Danielovi sledují posloupnost jednotlivých světových říší, dokud Bůh neustanoví své věčné království. Proroctví procházejí historií v nepřerušeném sledu impérií počínaje Babylonem, přes Médo-Persii, Řecko, Řím a rozpad Říma na národy moderní Evropy tak, jak existují dnes a končí až v budoucnosti. Tento pohled nazýváme historizujícím přístupem výkladu proroctví. Tak můžeme proroctví správně pochopit.

Uctívání sochy. Král svůj vzdor vůči Božímu poselství zdůraznil postavením sochy, která byla celá ze zlata. Lidská touha po sebeurčení může člověka rychle zaslepit před pravdou o tom, jak skončí velký spor. Tři mladí Hebrejci vzdorovali rozkazu krále. Příběh je vzorem víry, ale i důsledků skutečné oddanosti. Neexistovalo nějaké východisko z nebezpečné situace, ve které se ocitli? Nešlo o fanatiky ochotné nechat se upálit zaživa, místo aby se vlastně jen poklonili? Nemohli to jen předstírat? Sklonit se, zatímco se modlili k vlastnímu Bohu? Vyhýbejme se kompromisům ve víře.  

 Opět uctívání sochy. Existuje souvislost mezi Da 3 a událostmi posledních dnů ve Zjevení s příkazem „klanět se jiné soše“, který je vynucován pod trestem smrti. Boží lid je povolán pokleknout před Stvořitelem. V žádném případě se nemá pokořit před šelmou a jejím obrazem. Ačkoli okolnosti událostí na poli Dúra a celosvětové výzvy uctívat obraz namísto Stvořitele, jsou různé, podstata zůstává stejná.

Uctívání nemusí nutně znamenat klekání, klanění se a obětování kadidla. Uctíváme cokoli, čemu projevujeme svou věrnost. Bůh, náš Stvořitel a prostřednictvím Ježíšovy oběti i náš Vykupitel. Všechna naše úcta a uctívání by mělo být zaměřeno na něho. Všechno ostatní je modloslužba.

Pronásledování rané církve. Život křesťanů v prvním století nebyl snadný. Nejprve je nenáviděli jejich spoluvěřící Židé. Následně pak čelili hněvu pohanské Římské říše. Skutky apoštolů ukazují, co může Boží lid očekávat od svých nepřátel v závěru dějin. Jakub byl sťat a Petr měl být další obětí. Na křesťany čekala smrt na každém kroku. Přesto Petr během noci, která by měla být nejhorší v jeho životě tvrdě spí. Zázračně osvobozený Petr si našel cestu na setkání věřících, kteří měli problém uvěřit, že je skutečně mezi nimi, přestože se za jeho vysvobození modlili. Někteří věřící byli smrti ušetřeni, jiní byli zabiti. Když se přiblíží čas konce, bude se dít něco podobného.

Znamení šelmy. Písmo ukazuje, co se má dít v době konce. Někteří věřící se na celou záležitost dívají skepticky a zpochybňují naši interpretaci posledních událostí, včetně toho, že problematika soboty se stane ústředním bodem konečného konfliktu. Kniha Zjevení je jasná: buď uctíváme Stvořitele, nebo šelmu a její obraz. Existuje řada důvodů, proč lze právě sedmý den – sobotu považovat za základní znamení uznání Boha jako Stvořitele. Mocnost šelmy je stejná síla, která změnila přikázání biblické soboty na neděli.

Podněty k zamyšlení. „V každé době pomáhal Bůh svým věrným a chránil je prostřednictvím svých andělů. Nebeské bytosti mají aktivní účast na lidských záležitostech. Objevovaly se v rouchu zářícím jako blesk, jindy jako lidé v poutnickém oděvu, odpočívali pod duby, přijímali pozvání na hostinu v lidských domovech, byli průvodci poutníků, otevírali dveře vězení a vysvobozovali Boží služebníky. Oděni nebeskou výzbrojí přišli odvalit kámen od Spasitelova hrobu. V lidské podobě se andělé často účastní shromáždění věřících. Navštěvují ovšem také shromáždění nevěrců, jako kdysi navštívili Sodomu, a sledují jejich jednání, aby se ukázalo, zda překročili hranici Boží shovívavosti. Pán rád projevuje milosrdenství a kvůli těm několika lidem, kteří mu opravdově slouží, zadržuje pohromy a prodlužuje pokoj všech ostatních.“ (VDV 407.408)

 

11. Rút a Ester

Tento týden soustředíme pozornost na dvě důležité ženy, Rút a Ester. Rút našla svou naději při setkání s laskavým Bóazem, který ji jako příbuzný zachránil. Jejich manželství zrcadlí Kristovu lásku k nám. Ester je mladá dívka žijící v cizí zemi, která se dozví o spiknutí směřujícímu ke zničení jejího lidu. V proroctvích žena symbolizuje Boží církev. Tento symbol nám pomáhá pochopit Boží vztah ke svému lidu.

Hlad v „domě chleba“. Kritici křesťanství často poukazují na skutečnost, že Bůh nezasahuje, když se dějí špatné věci, nebo je mu jedno, když trpíme. Mnohé z biblických příběhů však poskytují důkazy, že tomu tak není. Podobně jako Noemi, i my jsme přišli o dědictví, které pro nás Bůh původně připravil. Náš život se stal utrpením. Sobecké lidské bytosti soupeří o vzácné zdroje, což vede k množství bolesti a utrpení.

Rút a Boaz. V důsledku hříchu jsme se propadli do duchovní chudoby. Naše vyhlídky jsou pochmurné a život trávíme sbíráním „paběrků“. To se však změní ve chvíli, kdy zjistíme, že Bůh na nás nezapomněl. Bez pomoci rodiny jejího zesnulého manžela Elímeleka neměla Noemi nárok na půdu. Doufala, že se Rút vdá za blízkého příbuzného jejího zesnulého manžela a narodí se jí dítě.  Zjištění, že Bóaz byl nejen dobrosrdečný a velkorysý, ale i příbuzný, bylo tou nejlepší možnou zprávou. Křesťané pochopili, že Boaz je předobrazem Krista, našeho Stvořitele i našeho „příbuzného“. Bohu na nás záleží, touží po nás a chce nás za svou nevěstu i přes naši obrovskou duchovní chudobu.

Boaz jako vykupitel. Bóaz se hluboce zamiluje do Rút a chce se s ní oženit. Objevuje se však překážka v podobně bližšího příbuzného, který má také nárok na Rút a její půdu. Ten sice projevil zájem o pole, ale nikoliv o Rút.

Haman a Satan. Hamanovou životní motivací byla touha po vlivu a moci. V říši zastával důležité místo nad všemi ostatními velmoži. V knize Zjevení vidíme, že satanova touha po moci a uctívání přivádí tento svět do jeho poslední krize. Satanovy podvody přesvědčují svět, aby se na šelmu díval s obdivem a následoval ji. Vůči lidem, kteří odmítají šelmu uctívat, použije satan násilí. Žid Mordokaj se Hamanovi nepodvolil a neuznal jeho nárok na uctívání. Haman, „pln rozhořčení“, se rozhodl vyhladit všechny Židy. Ďábel si dělá nárok na tento svět, ale lidé, kteří zůstávají věrní Bohu a dodržují jeho přikázání, vyvrací satanovo tvrzení o úplném ovládnutí světa.

„Právě pro chvíli, jako je tato“. Mnozí se při studiu proroctví zaměřují na předpovědi závěrečné krize a jsou naplněni strachem a obavami. Je nepochybné, že závěrečné chvíle nebudou pro Boží lid snadné. Ale jak je spolehlivá předpověď soužení, je spolehlivé i zaslíbení vysvobození. Bůh dal povstat své církvi pro konkrétní okamžik v dějinách. Když se 1260 dní temného středověku chýlilo ke konci, Bůh vyvedl svou nevěstu z úkrytu, aby světu předala poslední poselství milosrdenství: poselství tří andělů. Jsme zde „právě pro chvíli, jako je tato“. Ani my nejsme sami, když vstupujeme do posledních okamžiků dějin země. Král je na naší straně a Boží lid bude také osvobozen.

Podněty k zamyšlení. „Satan v posledních dnech vzbudí u lidí nenávist k menšině, která nebude chtít přijmout zavedenou tradici. Vlivní a počestní lidé se spojí s bezbožníky a zločinci proti Božímu lidu. Bohatí, nadaní a vzdělaní budou naplněni pohrdáním. Spiknou se proti nim dokonce i vládci, kazatelé a členové církví. Všichni tito lidé se budou snažit slovem i písmem, výhrůžkami a zesměšňováním zvrátit víru Božího lidu. Prostřednictvím falešných obvinění a agresivních útoků probudí v lidech přízemní vášně. Protože nebudou schopni vznést proti zastáncům biblické soboty argumenty podložené Písmem svatým, budou prosazovat zákony, které by jim poskytly patřičnou oporu. Zákonodárci jejich požadavkům o uzákonění neděle jako dne odpočinku nakonec vyhoví. Ti však, kdo poslouchají Boha, se nebudou ochotni podřídit zákonům nařizujícím přestupování Desatera. Na tomto bitevním poli se odehrají poslední scény velkého sporu věků mezi pravdou a lží. A jako tomu bylo za dnů Mordokaje a královny Ester, Bůh před zraky všech obhájí pravdu i svůj lid.“ (OSU 227.228)

 

10. Nám, které zastihl přelom věků

Bůh může usměrňovat události, které se stanou v posledních dnech a které zjevil prorokům – aniž by zasahoval do svobodné vůle a svědomí jednotlivců. Nový zákon se při popisu závěrečných událostí světa odvolává na příběhy z minulost (potopa, Sodoma a Gomora). Jiné události potřebujeme zkoumat podrobněji, abychom objevili pravdy, které nám jejich prostřednictvím zjevuje Boží slovo o druhém příchodu, vyšetřujícím soudu, závěrečné krizi a podobně.

Hněv Beránka. Ztracení lidé nebudou překvapení a uvědomí si, že „přišel veliký den jeho hněvu“, a že se ocitli v beznadějné situaci: „Kdo bude moci obstát“? Před koncem času se evangelium dostane ke každému národu na zemi. Poselství tří andělů zazní po celém světě. A přece se najdou lidé, kteří budou zaskočeni – ne proto, že by měli málo informací, ale pro jejich odmítnutí uvěřit a poslechnout Boží výzvu. To je důvod, proč budou tito lidé v posledních dnech ztraceni. Příběh o potopě varuje, že jeho druhý příchod bude pro mnohé překvapením. Ne kvůli nedostatku informací, ale protože odmítají uvěřit jeho poselství. Lidé znali, tušili, ale nevěřili.

Noemova evangelizace. Velký počet kultur po celém světě vypráví příběh o ničivé potopě. Navzdory tomu mnozí lidé považují biblickou zprávu o Noemovi za mýtus, bez ohledu na to, jak jasně je vykreslen v Písmu. Noe více než století kázal o přicházející potopě. Pokud by byl moderním evangelistou, odepsali bychom ho za fatální selhání: desetiletí kázání, a vůbec žádné výsledky. V mnoha částech světa lidé silně reagují na poselství tří andělů. Kázání mají nevídaný evangelizační dosah. Lidé poznávají Boha a odevzdávají mu svůj život. Kázání jsou stále účinná. „Až budou prověřeny případy všech lidí a bude rozhodnuto o každém z nich, tehdy – a ne dříve – doba milosti pro lidstvo skončí. Jako za doby Noe.

Příběh Sodomy a Gomory. Starozákonní příběh o Sodomě a Gomoře je varováním adresovaným lidem žijícím v době konce. Bezbožní budou nakonec zničeni ohněm. Hřích je zavádějící a oslepuje nás. Neuvědomujeme si vlastní stav a své prohřešky zahalujeme nánosem pýchy. Zároveň si naplno všímáme bezbožností páchaných druhými. Boží lid měl konečně pochopit závažnost svých vlastních hříchů. Je důležité si uvědomit, že Bible není primárně určena vnějšímu světu, ale Božímu lidu. Když vidíme hříchy druhých, je to varování, že i my můžeme padnout do stejné pasti.

Soudce celé země. Těsně před zničením Sodomy se Bůh se zjevil Abrahamovi v doprovodu dvou andělů. Nebeské návštěvníky pozval k jídlu. Právě tehdy mu Bůh zaslíbil, že bude mít se Sárou syna. Potom se děj najednou obrátil k tématu zkažených míst na rovině. Informoval Abrahama o tom, čeho bude zanedlouho svědkem. Andělé jdou do zkaženého města, aby odtud vyvedli ty, kteří poslechnou jejich varování. Andělé z proroctví konají stejnou roli v posledních dnech. Volají Boží lid, aby vyšel z Babylóna.

Abraham s Bohem smlouval. Na konci času už ale nebude žádný prostor pro smlouvání.

Před adventní soud. Není pochyb o tom, že lidstvo soudí Bůh. Bůh nepotřebuje záznamy, aby věděl, kdo je spasen nebo ztracen, ale andělé ano. Byli svědky vzpoury satana a viděli třetinu nebeských andělů vyhnaných z nebe. Bůh tedy otevře knihy a umožní svatým vidět a prozkoumat všechny záznamy.

V příběhu o Sodomě a Gomoře vidíme, že Bůh dovolil Abrahamovi „nahlédnout“ a vidět, zda Bůh jednal spravedlivě, když se rozhodl zničit zkažená města. Jen Kristova dokonalá spravedlnost totiž umožní, že jeho lid bude u soudu ospravedlněn.

Podněty k zamyšlení. „Velekněz stojí před Božím poslem, přiznává viny lidí a odvolává se na vykonané pokání. Spoléhá se na milost Spasitele, který odpouští hříchy. […] Satan se snaží z jeho ruky vytrhnout ty, kteří přijali spásu. Způsobuje, že lidé ztrácejí víru v Boha a vzdalují se jeho lásce. Vede je k tomu, aby přestupovali jeho zákon, a potom prohlašuje, že patří jemu. Troufale tvrdí, že Kristus na ně nemá právo. […] Člověk není schopen ve své vlastní síle čelit útokům a obviněním nepřítele. Ale Ježíš, náš Přímluvce, obhajuje každého, kdo skrze pokání a víru mu odevzdá svou duši.“ (OSU 219–220)

 

 

9. Proroctví v žalmech (2)

Kniha žalmů, podobně jako prorocké knihy se zabývají otázkami spojenými s hříchem, utrpením, soudem, bojem dobra a zla, povahou spravedlnosti a nespravedlnosti, pronásledováním, ale i nadějí, kterou Bůh svým dětem zaslibuje, včetně konečného vítězství. Kniha žalmů zkoumá lidské emoce – od temné sklíčenosti až po nespoutanou radost. Vidíme v nich, jak se Izrael připravuje na boj proti silám temnoty. Čteme o jednotlivcích, kteří zápasí s otázkou, proč Bůh nebojuje se zlem přímo a okamžitě. Podobnými otázkami se zabýváme i dnes, když se snažíme najít odpovědi na situaci ve světě.

Osvědčená pomoc v soužení. Slova žalmu 46 nabízejí jistotu a pomoc v době závěrečné krize. Ž 46 je naplněn nadějí. Přináší zaslíbení pro chvíle zpustošení, zkoušek, utrpení a válek, kterým čelíme.  „Proto se nebudeme bát“, když se budou odehrávat scény před druhým příchodem. Náš současný svět (a všechno zlo v něm) nebude trvat věčně. Do té doby však musíme trpělivě čekat, setrvávat ve víře a držet se zjevení, které jsme dostali od Boha.

Naděje uprostřed neklidu. Kniha žalmů není prorockou knihou, přesto v ní nacházíme mnoho symbolů. Když se v žalmech mluví o konečném obnovení naší planety, nejedná se o symbolický jazyk. Velké vyvrcholení dějin Země se projeví rozpadem světských království, pomýlených, nepoctivých a chatrných systémů lidské vlády, které během tisíciletí způsobily tolik utrpení. V závěru dějin nastane konec pozemských mocností i všeho zla a utrpení, které přinesly lidstvu. Světští vůdci, do kterých lidé vkládají svou naději, se téměř vždy ukážou jako neschopní trvale vyřešit problémy hříchu, smrti a zla.

Pod jeho nohama. Lidé přenechali vládu na naší planetě Luciferovi. Satan si nárokuje vlastnictví celé země. „Dotek nohy“ se používal k označení vlastnictví. Když Nový Jeruzalém sestoupí z nebe ve své oslňující nádheře, spočine na místě připraveném a očištěném pro jeho příchod a Kristus se svým lidem i anděly vstoupí do Svatého města.“ (VDV 427)

 Víno a krev. Bůh u soudu napraví zneužití moci, ke kterému došlo v našem padlém světě. Hříchem ovládaní lidé nežijí ani pro jiné, ani pro Boží slávu, ale jen pro sebe. Lidé věří, že ve vesmíru neexistuje žádný smysl ani objektivní morální normy. Náš život je poznamenán důsledky tohoto rozhodnutí. Filozof Friedrich Nietzsche prosazoval myšlenku, že má-li existovat smysl, musíme si ho sami vymyslet a předstírat, že vesmír existuje pro náš prospěch. Každý jednotlivec se ve skutečnosti chová tak, jako kdyby byl bohem. V mnoha částech světa zpochybňovány zcela základní morální hodnoty, dokonce i takové, které se týkají samotné podstaty lidského života. Na veřejnosti jsou propagovány některé druhy nemravností, o kterých by se mnoho lidí stydělo mluvit i v soukromí. Morální zkáza světa postupuje velmi rychle.

 Ať je známa Tvoje spása! Bůh chce, abychom zrcadlili jeho světlo světu kolem nás. Chrám měl být domem modlitby pro všechny národy. Je smutné, že Boží lid v této úloze opakovaně selhával. A stejná selhání se odehrála i během dvou tisíciletí existence křesťanské církve. Boží církev v čase konce považujeme za jakýsi salonek určený pro privilegovanou skupinu lidí. Zdá se, že nám to tak vyhovuje, a vůbec nám nevadí, že zbytku světa se to netýká. Boží věrní ze Zj 14 se však nespokojují s tím, že stojí na Siónu s Kristem a hřejí se v záři jeho přítomnosti. Namísto toho vyzývají hlasitě celý svět, aby se k nim přidal a společně jsme tak mohli stát na svaté Boží hoře.

Podněty k zamyšlení. Učedníci měli vydávat svědectví o Kristu „v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země“. Je to dílo, které bude ohlašovat návrat Krista. I dnes máme pokračovat v tom, co učedníci začali. Když nám Kristus řekl, abychom nesli světu evangelium, nenechal nás, abychom sami vymýšleli způsoby, jak to uskutečnit. Tato práce je řízena z nebeské svatyně. To, co děláme, vychází z důvěrného vztahu s Kristem: On nás vede a dává nám sílu. Toto je jeho dílo, ne naše: je jen třeba, abychom následovali jeho vedení. Duch již působí v srdcích našich bližních. Naším úkolem je být při tom, abychom je ve správné chvíli rozhodování pozvali, aby se připojili k Božímu lidu. 

 

8. Proroctví v žalmech (1)

Kniha Zjevení je naplněna obrazy ze svatyně a odkazy na ni (chrám, svícen, oltář, truhla smlouvy atd.). Některé starozákonní žalmy nám pomáhají lépe porozumět této symbolice. Jsou mimořádně bohatým zdrojem informací, sbírkou posvátné poezie, která zkoumá lidské zkušenosti a lidskou reakci na stavy od sklíčenosti z hříchu a utrpení až po nespoutanou radost z Hospodinovy přítomnosti a z jeho opakovaných zaslíbení odpuštění a záchrany. Boží lid času konce dostal roli být světlem národům, posledním milosrdným voláním pro všechny lidi, aby uctívali a poslouchali svého Stvořitele.

Náš Velekněz. Mojžíš dostal od Boha přesné pokyny, podle kterých měl postavit svatyni. Pozemská svatyně předznamenávala Ježíšovo dílo do úžasných detailů. O Ježíši vydávalo svědectví vše, co se jí týkalo: osoba velekněze, služba ostatních kněží, zařízení svatyně, přinášené oběti a dary. Bez pochopení starozákonní svatyně je naprosto nemožné pochopit, o čem Jan píše a o co v jeho viděních jde. Kniha žalmů zase představuje osobní vztah, jenž měl Boží lid k chrámu a co všechno pro něj svatyně znamená.

Na hoře Sión. Ve Zj 14 vidíme Boží lid, který stojí na hoře Sión. Boží věrní na konci času jsou představeni právě jazykem svatyně. Podobné je to ve většině klíčových scén knihy Zjevení. Díky Beránkovi je Boží lid na jeho svaté hoře! Davidův popis požadavků kladených na ty, kteří by mohli přebývat v Boží přítomnosti, je pro každého hříšníka prakticky nedosažitelný. Kdo z nás může upřímně říci, že žije bezúhonně, jedná spravedlivě a ze srdce zastává pravdu? Nyní, když Beránek Boží stojí na hoře Sión, tedy ve svatyni, můžeme tam být přítomni i my, díky jeho spravedlnosti, kterou přijímáme vírou.

Zákon v našich srdcích. Ti, kteří jsou shromážděni na hoře Sión mají na čelech napsané jméno Otce a Beránka. Někteří lidé si představují Boží slávu jako zářivé světlo. Hospodinova sláva je mnohem víc než jen vizuální projev. Hospodinovou slávou je jeho charakter. Když Bible popisuje věřící, kteří mají na čelech napsané Boží jméno, nejde o doslovná písmena. Tento symbol vyjadřuje, že Boží charakter je součástí našeho uvažování, našeho hodnotového systému a našeho života. Právě tím zrcadlíme Boží lásku a charakter. Milujeme ho za to, kým je a co pro nás udělal. Boží jméno je jeho charakter. Boží morální zákon je přepisem jeho charakteru. A ti, kteří jsou shromážděni na Sijónu, jsou naplněni láskou k Bohu, láskou projevenou poslušností jeho zákonu.

Žalm 5. Cílem svatyně bylo, aby Bůh přebýval uprostřed svého lidu. Jedině vykoupení budou mít přístup k Božímu trůnu. Velmi důležitý je Davidův popis bázně a klanění se jako aktu uctívání, protože uctívání je ve velkém sporu klíčovým problémem. V poselství tří andělů je vyzýván svět, aby poklekl před Stvořitelem, bál se ho a vzdal mu čest. Vykoupení slovy a skutky zrcadlí spravedlivý Boží charakter. Obyčejní hříšníci byli vytaženi ze spárů smrti a nyní mají výsadu stát v Boží přítomnosti. O toto právo se nijak nezasloužili. Dostávají ho díky skutečnosti, že Beránek Boží – spravedlivý Syn člověka – tam stojí s nimi. Bylo jim odpuštěno a jsou vykoupeni. Nemusí už nést svou vinu, protože ji za ně nesl Boží Beránek.

„Budu učit nevěrné tvým cestám“. „Jakmile přijmeme Ježíše Krista, budeme chtít všem lidem sdělit, jak úžasného přítele jsme v něm našli. Boží pravdu, která nás zachraňuje pro věčný život a která nás mění, nedokážeme ve svém srdci zatajit. Jestliže přijmeme od Ježíše Krista odpuštění a proměňující moc, nedokážeme to před ostatními skrýt. Když nás naplní radost, kterou do lidského života přináší Boží Duch, musíme se o ni podělit s jinými. Poznali jsme, že náš Pán je dobrý, a to si nemůžeme nechat pro sebe.“ (CVP 81)

Podněty k zamyšlení. „V Davidových žalmech se obráží celá škála zážitků, od hloubek přiznané viny a sebezatracení po nejvznešenější vyznání víry a nejvroucnější vztah s Bohem. Ze záznamu o Davidově životě vysvítá, že hřích přináší hanbu a žal, ale že láska a milosrdenství Boží sahá až do největších hlubin a že víra pozdvihuje kající duši, aby mohla být přijata mezi dítky Boží. Ze všech ujištění, jež obsahuje slovo Boží, je záznam o Davidově životě jedním z nejpůsobivějších svědectví o věrnosti, spravedlnosti a milosrdenství Božím. (PP 569)

 

7. Pohled do nebes

Lekce se zabývá prorockým obrazem Božího trůnu v nebesích. Budeme uvažovat o tom, jaký vztah mají lidé ke svatému Bohu a jak nás Kristova oběť obnovuje a přibližuje k trůnu. V knize Zjevení stojí řada starozákonních textů, které pomáhají čtenářům pochopit Boží svatost, naši hříšnost, vzpouru, ale i naději a řešení pro hříšníky. Studium Písma nám pomůže pochopit povolání, jež nám Bůh svěřil.

„Zde jsem, pošli mne!“ Sláva Božího trůnu odhalila prorokovi i nám naši hříšnost a potřebu očištění. Kdybychom se – byť jen ve vidění – ocitli v Hospodinově přítomnosti, byli bychom rovněž otřeseni a zahanbeni. V Boží přítomnosti by se pocit naší ztracenosti projevil naplno. Seraf se uhlíkem z oltáře dotkl Izajášových úst. Izajášovy hříchy byly odpuštěny a nyní mohl stát v Boží přítomnosti. Prorok dostal pověření zastupovat Boha ve světě. Jan Křtitel byl hříšníkem, který potřeboval milost a spasení, ale jeho služba ukazovala na toho, který mohl lidstvu přinést milost a spasení. Ježíš přišel jako dokonalý obraz Otcovy slávy. Plnil podobnou roli jako nebeský seraf.

Dva cherubové. Předtím, než byli naši první rodiče vyhnáni ze zahrady, Bůh nabídl záchranu – zaslíbení Mesiáše. Potom postavil před branami Edenu dva cheruby s plamenným mečem. Výjev připomíná příkrov schrány smlouvy, symbol Božího trůnu. Cherubové měli zabránit hříšníkům v přístupu ke stromu života, ale byli také symbolem naděje a zaslíbení, že jednoho dne se budou lidé moci do ráje vrátit. Při konečné obnově, má být znovu na zemi založen v mnohem nádhernější podobě.“ (NUD 22)

Jako hořící řeřavé uhlíky. Cherubové, buď jako živé bytosti, nebo jejich zlaté symboly, se objevují v celém Starém zákoně. Často jsou zobrazováni, jak stojí bezprostředně vedle Božího trůnu a šíří jeho slávu i do vesmíru. Obraz cherubů byl také vetkán do látky na závěs před svatyní svatých. Bůh přikázal, aby byl na schráně smlouvy příkrov, na kterém stáli dva cherubové z masivního zlata a křídly jej zakrývali. Kdykoli vidíme Boží trůn jsou tam vždy přítomni cherubové. Jsou úzce spjati s Božím trůnem. Všechny bytosti byly stvořeny tak, aby zrcadlily Boží slávu.  

Bůh uprostřed svého lidu. Izraelci putovali po poušti vedeni Boží přítomností nacházející se v oblaku ve dne a v ohnivém sloupu v noci. Vždy, když se oblak zastavil, postavili nejprve svatyni, a pak jednotlivé kmeny rozbily své tábory kolem ní – tři kmeny z každé světové strany. Boží sláva sestupovala do svatyně svatých a byla tak uprostřed svého lidu. Je zajímavé porovnat tuto zprávu s biblickým popisem nového Jeruzaléma. Na každé ze čtyř stran města jsou brány, každá představuje tři kmeny, tedy celkem dvanáct kmenů. Podobnost popisů tábora Izraelců a nového Jeruzaléma podtrhuje zásadní skutečnost, že Bůh má v úmyslu „přitáhnout“ lidstvo blíže k sobě, ke svému trůnu. Kniha Zjevení nás učí, že „chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek“.

Pád Lucifera. Zdá se nepochopitelné, že Lucifer byl kdysi „zářivý cherub ochránce“. Zaujímal vznešené postavení u Božího trůnu. Svou existencí mohl odhalovat celému vesmíru Boží slávu. Namísto toho začal uvažovat o své vlastní slávě, ne o slávě svého Stvořitele. Začal si namýšlet, že se mu nedostává úcty, která mu náleží. Zatímco Lucifer byl svržen z hory Boží, tak ti, kteří jsou vykoupeni, stojí na hoře Sión s Beránkem Božím. Podobně jako první lidé, i Lucifer byl v Boží zahradě, v Edenu. Ale na rozdíl od satanova osudu se lidstvo vrací díky Kristu znovu do ráje.

Podněty k zamyšlení. Satan, kdysi „zářivý cherub ochránce“, se snažil zničit důvěru v Boží trůn. Bůh dovolil padlým andělům pokračovat v jejich vzpouře a tím celému vesmíru ukázal hloubku zkaženosti, která pochází ze sebe vyvyšování. Satanovi se podařilo svést lidské pokolení, aby se připojilo k jeho vzpouře proti Bohu. Kristus ho však zcela porazil na kříži. Tím lidstvu zajistil místo, na kterém kdysi byli andělé, kteří později Boha odmítli.

 

 

6. Pochopení oběti


Jan Křtitel uviděl přicházejícího Ježíše a řekl o něm: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa“. Byl to přímý odkaz na obětní systém, který poukazoval na Kristovu zástupnou smrt ve prospěch celého lidstva. V Písmu je obětování zvířat všudypřítomné a hraje ústřední roli i v knize Zjevení.  Skutečnost, že Ježíš v této klíčové scéně vypadá jako zabitý Beránek, je důležitým klíčem k pochopení Zj 4 a 5. Ukazuje na Ježíše jako na Boha nekonečné lásky, který přinesl nejvyšší oběť.

Zbytečné oběti? Jak máme rozumět tomu, že Bůh odmítl oběti, které sám přikázal přinášet? Jedním z důvodů je rozdíl mezi skrývanou bezbožností a vnějšími projevy zbožnosti. Již raná epizoda s oběťmi ukazuje, které oběti Bůh přijímá. „Ábel přinesl oběť, jakou požadoval Bůh. Obětoval beránka, který ukazoval na Kristův spásný čin na Golgotě. Prolitím krve vzhlížel ke Kristu, který zemře na kříži. Protože důvěřoval ve smírčí oběť, která bude vykonána, dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, a jeho oběť byla přijata.“ (NUD 28)    

Krev obětních zvířat. Neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit. Proto Kristus říká: „Oběti ani dary jsi nechtěl. Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli. Tak ruší prvé, aby ustanovil druhé. (Žd 10,4–10) Všechny kruté, nemilosrdné a nespravedlivé oběti poukazovaly na Kristovu smrt. Obětní zvířata byly pouze symboly, které ukazovaly na budoucí usmiřující oběť Božího Beránka. Každá oběť byla „mini proroctvím“ o Ježíšově smrti na kříži. Obřady spojené s přinášením obětí bychom mohli připodobnit „zaplacené“ letence, která je pouhým příslibem budoucího letu. Až po nastoupení do letadla nakonec dostaneme to, za co jsme zaplatili. Papírová letenka se v tu chvíli stává zbytečností.

Velikonoční beránek (jako předobraz Krista). Kniha Zjevení hovoří o Ježíši jako o Beránkovi téměř třicetkrát. Od prvních dnů plánu vykoupení Boží lid používal beránky jako symbol přicházejícího Mesiáše. Ježíš se stal druhým Adamem. Tam, kde jsme my selhali, on prožil dokonalý život. Byl vším, čím lidské pokolení mělo být. Dokonale zrcadlil Boží slávu. Ježíš byl na svátek Paschy ukřižován, čímž se ukázalo, že právě on je předpovídaným Beránkem. Ježíš „mluvil veřejně“, aby každý mohl posoudit jeho slova. Jeho život, skutky i učení odhalily, kým skutečně je.

Ježíš v chrámu. Bůh chce obnovit společenství, které jsme s ním kdysi měli, a touží se k nám přiblížit. Ale kdyby Bůh přivedl hříšníky do své přítomnosti, zničilo by je to. Proto osobně sestoupil k nám, a tím jsme se my dostali blíže k němu. Boží Syn se stal Synem člověka. My jsme mohli vidět jeho tvář, slyšet jeho hlas. Stvořitel vesmíru sestoupil k nám, ponížil se, aby mezi námi nejen žil, ale aby za nás i zemřel.

„Neboť ty jsi stvořil všechno“. Několika prorokům (Ezechiel, Izajáš a Jan) byl ukázán Boží trůn. V každém z vidění nebeské bytosti nejdříve vyzdvihují Boží svatost. Prorokům byla ukázána oslnivá scéna Boží slávy. Proroci si uvědomili vlastní nehodnost a hříšnost. Jan velmi pláče, až do chvíle, kdy je mu je představen ten, kdo je „hoden“ – Ježíš Kristus, Beránek, ten obětovaný. Pak konečně začneme chápat situaci člověka: jsme naprosto nehodní a potřebujeme Krista jako našeho Vykupitele. Kříž nám 1) odhaluje skutečnou Boží lásku, a 2) pomáhá nám pochopit naši hříšnost a mravní zkaženost a jediné řešení – Kristovu oběť.

Podněty k zamyšlení. Kristus jediný může zajistit naše spasení. Jeho život byl jediným lidským životem bez hříchu, jediným příkladem života, který dokonale zrcadlil Otcovu slávu. On je neposkvrněný Beránek Boží. On je dokonalý, a proto je naší věčnou jistotou. On vzal na sebe naši vinu, čímž uspokojil soud, který je Boží odpovědí na zlo. Zamysleme se nad tím, jak špatný je hřích a jak hluboko padlo lidské pokolení, když kvůli vyřešení problému hříchu musel zemřít Ježíš – sám Bůh. Kdyby existoval jiný způsob, jak by nás Bůh mohl zachránit, určitě by to udělal. „Porušený Boží zákon si žádal hříšníkův život. Jen Ten, který je rovný Bohu, mohl vykonat smíření za toto přestoupení. Nikdo jiný, než Kristus nemohl vykoupit padlého člověka z prokletí zákona a uvést ho opět do souladu s nebesy. Kristus vzal na sebe vinu a hanbu hříchu, aby zachránil ztracené lidstvo.“ (NUD 23)

 

 

5. Národy (2)

 Už od počátku Bible je patrný kontrast mezi sobeckými snahami různých „národů“ a „království“, a principy „Božího království“. Bůh varoval svůj lid před následky odvrácení se od něho a touhou po pozemských panovnících, místo po Boží vládě. Boží lid dostal místo Boží vlády pozemské panovníky, tedy hříšníky, kteří vládnou hříšníkům. Taková kombinace vede ke stále většímu zlu.

Úplně první přikázání. Božím záměrem bylo dát lidem co největší poznání. Zahrada Eden byla pro první lidi učebnou, místem, na kterém se měli prostřednictvím vztahu se stvořením neustále učit o Stvořiteli. 

Příkaz, který se vztahoval na „strom poznání“, neměl být chápán jako omezování poznání. Chtěl tak ušetřit lidi od dlouhodobého utrpení, které bylo následkem odmítnutí vlády Hospodina. Střídání království ve viděních knihy Daniel je důsledkem toho, že Izraelité zavrhli Boží vládu.  

Daniel 2. Bůh prostřednictvím proroka Daniela představil vztah mezi Božím lidem a královstvími tohoto světa. Jeho lid byl nezávislou entitou a přijímal následky vlastních rozhodnutí. Na konci 19. století se lidé dívali na budoucnost optimisticky a spoléhali na lidský pokrok. Všichni věřili, že technologický a vědecký pokrok pomůžou vyřešit nejhorší problémy lidstva. Byli přesvědčeni, že osvícenské ideály – lidská dokonalost a síla rozumu – přinesou lidstvu novou, úžasnou éru. První světová válka tyto sny rychle zničila. Do konce 20. století v různých válkách zahynulo více než dvě stě milionů lidí. V morálním smyslu lidstvo nepokročilo. V rozporu s očekáváním, že lidstvo směřuje vzhůru a vpřed, se potvrzuje prorocké sestupné řazení kovů od zlata k železu a hlíně.

Daniel 7. Daniel viděl postupně vycházet z moře národy, mezi kterými probíhaly neustálé spory a přesuny moci. V kontrastu k nim stojí zaslíbená země, jako ostrov klidu a bezpečí uprostřed moře pohanských království. Ztráta samostatnosti bude i pro dnešní Boží lid přetrvávat až do konce – tedy do chvíle, kdy se Kristus konečně vrátí na své právoplatné místo jako náš Král. V Novém zákoně pokračuje utrpení Božího lidu nejprve pod nadvládou Římské říše a později pronásledováním malého rohu, nástupce pohanského Říma. Přestože z pohledu dějin byla některá království, říše či národy „lepší“ než jiné a některá období byla klidnější, většina historie národů, lidí a říší přecházela od jedné tragédie ke druhé, pod vedením vládců, kteří všechny přesvědčovali o svých nejlepších úmyslech.

Mezi zemí a mořem. Symbolicky, země představuje stabilní a uspořádaný svět, nebo přímo Izrael. Moře označuje pyšné pohanské národy, které jej ohrožují. Ve Zjevení drak používá vodu k pronásledování ženy (církve). Satan využil masy, pobízené jejich vůdci, k pronásledování Božího lidu během dějin církve. Zj 12,16. odkazuje na migraci věřících do Nového světa. Přestože Amerika nikdy nebyla „novým Izraelem“, jak to někteří z jejích prvních zakladatelů rádi tvrdili, dlouho byla zemí náboženské svobody pro miliony lidí utlačovaných a pronásledovaných pro svou víru. Naneštěstí tato šelma připomínající Beránka bude jednoho dne mluvit „jako drak“ (Zj 13,11). Spojené státy, které byly pro pronásledované velmi dlouho majákem náboženské svobody, se stanou tím, kdo bude pronásledovat pro víru. Jde o další následek toho, co se stalo, když lidé odmítli Boží vládu a rozhodli se vládnout sami.

Musíš znovu prorokovat. Církev, která zůstane věrná Bohu do konce času, se zrodila v Novém světě, do kterého v minulých stoletích utíkali lidé toužící po náboženské svobodě. Anděl stojící na zemi i moři přikázal prorokovi, aby prorokoval dál. Co má být obsahem jeho poselství? Bůh posouvá lidské dějiny k jejich velkému závěru. Bude to znamenat nejen konec lidských říší a vlád, ale také věčnou vládu Krista na Božím trůnu. Všechna pozemská království budou zničena. Po říších nezůstane ani stopy, protože je nahradí věčné Boží království. Bude to království, kde už nikdy nebude hřích, utrpení, nemoc, zlo a smrt.

Podněty k zamyšlení. „Žádné věčně planoucí peklo nebude vykoupeným připomínat strašné následky hříchu. Zůstane jediná připomínka: Náš Vykupitel navždy ponese stopy po svém ukřižování. Rány Golgoty budou trvalým, věčným svědectvím jeho moci.“ (VDV 435)

  

4. Národy (1)

Jednou z klíčových otázek v knihách Daniel a Zjevení je problém světských vlád. Když skončí období hříchu a vzpoury bude navěky vládnout Bůh. Lidské snahy o vládnutí nikdy nefungovaly. Ani když se lidé snažili dosáhnout těch nejvyšších ideálů. Následky lidských snah byly často hrozivé. Dějiny lidstva nejsou ničím jiným než popisem tragédie, kterou opakovaně působí selhání různých společenských systémů. Bible vypráví velký příběh národů, které se bouřily proti Bohu a odmítaly jeho vedení.

Nimrod a Ninive. Nimrod je velký ve svých očích a stojí „před“ Hospodinem v tom smyslu, že se Bohu vzpírá. To, co pozorujeme v těchto textech, je šíření vzpoury proti Bohu. Jde o vzdor, který bude pokračovat, dokud nebude celá vzpoura navždy ukončena.

Povolání Abrahama. Kniha Genesis popisuje vznik národů. Lidské pokolení se rozdělilo na různé národy podle jazyka a podle rodů. V této situaci Bůh povolává Abrama z jednoho z těchto národů, aby se odlišil od nich a od toho, co představují. Bůh měl v úmyslu prostřednictvím Abrahama vytvořit národ, který by byl v protikladu k lidským královstvím. Jeho jediným králem měl být samotný Bůh. Tento národ měl ukázat, jak by to vypadalo, kdyby se lidé skutečně vrátili ke svému Stvořiteli. Celý národ měl společným jednáním a ve spolupráci s Hospodinem projevit slávu jeho charakteru. Lidé mohou znát hluboké pravdy, ale pokud podle nich nežijí, namísto požehnání do jejich života vstoupí kletby a smrt.

Dostanete, o co jste žádali. Podle Božího ustanovení neměli mít Izraelci lidského panovníka, jak tomu bylo u ostatních národů. Žádost o krále byla odmítnutím Boží vlády. Tím, že žádali o krále, přivolali na sebe utrpení spočívající ve vojenských odvodech ve válkách pro krále, konfiskaci majetku, daních a dalších obtížích. Poznali, že mocnáři mají tendenci vládnout ve svůj prospěch, namísto laskavosti a péče, kterou prokazuje Bůh. Když se Izraelci rozhodli mít krále, národu se pod jejich vládou vůbec nedařilo. Dokonce i ti „dobří“ se dopustili špatného jednání.

Vládci nad národy. Králové přispěli k morálnímu úpadku národa. Ani křesťané se neměli hierarchicky organizovat jako pohanské národy. Když se k moci dostal Konstantin a prohlásil, že je křesťanem, věřícím se ulevilo – pronásledování skončilo! Postupně se do popředí dostal římský biskup. Církev dovolila státu zasahovat do náboženských záležitostí. Nejtemnější kapitoly křesťanské historie jsou přímým následkem kompromisů církve se světem. Izrael se obrátil k uctívání model a jeho králové byli zkaženi svou touhou po moci. I církev postupně přijala metody a způsoby vlastní pohanským vládcům a říším. Dospělo to až tak daleko, že mnozí věrní věřící byli umučeni, protože je začali považovat za hrozbu pro církevně-státní instituci.

Světlo pro pohany. Životy lidí, kteří „zachovávají Boží přikázání“, by měly odrážet Boží charakter. Kdyby Izraelité jednali podle Božích požadavků a žili podle jeho přikázání, okolní národy by k nim přicházely v pokoji a chtěly by se o nich a jejich Bohu dozvědět více. Tyto národy místo toho začaly vést proti Izraelitům ničivé války. Nejlepším příkladem Božího charakteru byl samozřejmě Ježíš – jediný člověk, který dokonale představil Boha. Důvod k povolání izraelského národa byl stejný jako Boží záměr při zakládání církve: Bůh touží, aby jeho lid spolupracoval při přivádění hříšníků ke Kristu.

Podněty k zamyšlení. „Poznenáhlu, nejprve pokradmu a v tichosti, později už zjevněji, jak nabývalo na síle a získávalo nadvládu nad myšlením lidí, provádělo ‚tajemství nepravosti‘ své podvodné a rouhavé dílo. Téměř nepozorovaně vnikaly pohanské zvyky do křesťanské církve. Kruté pronásledování církve od pohanů utlumilo na čas ochotu k ústupkům a přizpůsobování. Když však pronásledování ustalo, křesťanství vyměnilo skromnou prostotu, kterou se vyznačoval Kristus a jeho apoštolové, za okázalost a pýchu pohanských kněží a vládců. Na místo Božích požadavků postavilo lidské názory a tradice. Pohanské myšlení ovládlo církev. Pohanské nauky, obřady a pověry byly zapracovány do věrouky a bohoslužby Kristových následovníků.“ (VDV 37)

 

3. Obrazy z manželství jako symboly

Bible používá obrazy manželství pro vyjádření a lepší pochopení vztahu mezi Bohem a jeho lidem. V nejintimnější vztahu, manželství, můžeme objevit hluboká naučení o jeho lásce k nám, o našem vztahu k němu a o tom, jak daleko dokázal zajít, aby nás vykoupil.

Jedno tělo. Manželství je jednou z nejvýstižnějších metafor odhalujících obraz důvěrného vztahu, který Bůh touží mít s lidmi. Pro čtenáře Bible je důležité, aby pochopili smysl tohoto obrazu v každém konkrétním kontextu. Farizeové se snažili zpochybnit původce manželství tím, že jej postavili proti jeho vlastnímu prorokovi – Mojžíšovi. Celoživotní věrné manželství je ideálem, který Bůh ustanovil při stvoření člověka. Padlé lidstvo však poškodilo tento zásadní dar od Boha. Manželství muselo neustále čelit útokům. Spolu se sobotou je to jeden ze dvou darů, které jsme obdrželi v rajské zahradě.

Krásná nevěsta. Bůh popisuje Izrael jako opuštěné dítě. Přijme ho jako svou dceru, vezme si ji domů, očistí ji, a když vyroste, ožení se s ní. Bůh mluví o Izraeli jako o své nevěstě. Díky jeho péči se stala „nesmírně krásnou“. Krása Izraele byla výlučně Božím darem. Byla krásná, protože ji Bůh zahrnul svou přízní. Podobně nebe pokládá věřící za krásné díky Boží přízni a spáse, kterými nás zahrnul. Jsme zahaleni do „Boží spravedlnosti“. Byli jsme stvořeni, abychom odráželi dobrotu a slávu Boha.

Ozeášova nevěrná manželka. Ozeáš dostal příkaz oženit se se smilnicí! Bůh využil Ozeášovu věrnost a poslušnost, aby nám pomohl pochopit, s jakou bolestí se dívá na hřích a vzpouru člověka. Chyby Izraele popsané ve Starém zákoně opakovala i Kristova novozákonní církev. Lid sešel na scestí a do svého středu přivedl modloslužebné praktiky pohanských národů. Ti, kdo okusili zradu manželského partnera, mohou poměrně dobře chápat pocit zkázy a marnosti, které naše nevěra v Kristu vyvolává.

Izák a Rebeka. Abraham dal svému nejdůvěryhodnějšímu služebníkovi důležitý úkol. Znal morální úpadek Kenaanců, nemluvě o jejich uctívání falešných bohů. Kdyby se jeho syn oženil do takového prostředí, byl by ve velkém nebezpečí přijmout podobné praktiky. Velká část příběhu Izraele i křesťanské církve, je příběhem, ve kterém se Boží lid utápí ve falešných naukách. Místo toho, aby Boží lid vydával svědectví o Hospodinově dobrotě a spravedlnosti, vždy znovu padal do osidel modloslužby a falešných učení. Mezi námi a naším Stvořitelem existuje velmi hluboké propojení, protože jsme byli původně stvořeni k jeho obrazu. A přestože se vinou hříchu toto spojení narušilo, Bůh nás stále považuje za svou nevěstu.

Odsouzení nevěstky. „Manželství, svazek na celý život, je symbolem svazku mezi Kristem a jeho církví. Tak, jak se Kristus chová k církvi, mají se k sobě chovat i manželé.“ (7T 46) Kristus trpěl nepředstavitelnou bolestí, když ho lidstvo odmítlo a city, které mají směřovat jen k Bohu, věnovalo různým modlám. Přesto se Bůh za nás vydal, zaplatil za naši nevěru a cizoložství, abychom, budeme-li činit pokání a odvrátíme se od nich, měli zaslíbení věčného života. Následky nevěry postihnou život dětí i ostatních lidí. Dokonce i ten nejtrpělivější podváděný partner může nakonec dospět do bodu, kdy si uvědomí, že už není cesty zpět a manželství se nedá zachránit. Když náš svět dosáhne stavu, ve kterém se srdce lidí zatvrdí natolik, že už nikdo další nebude ochoten činit pokání, nemá smysl pokračovat v dějinách hříchu a dovolit, aby hrozné utrpení pokračovalo.

Podněty k zamyšlení. Během staletí někteří křesťané zdůrazňovali symboly a obrazy nacházející se v biblických příbězích do té míry, že prakticky začali považovat historický příběh za mýtus. Ačkoli mnohé části Písma obsahují několik různých vrstev výkladu, musíme si uvědomit, že to nejsme my, kdo dává textu konečný význam. Je to Bůh, kdo využívá skutečné lidi a skutečné historické události, aby jejich prostřednictvím vyjádřil konkrétní poučení. Například skutečnou svatební hostinu v Káně můžeme zároveň vnímat i jako metaforu, která směřuje náš pohled na prorocké skutečnosti: „Kristovo slovo zabezpečilo hojnost vína na svatební hostině. I nám chce dát hojnost své milosti, aby zahladil naše nepravosti, povzbudil nás a posílil.“ (TV 91)

 

2. Kniha Genesis jako klíč k chápání proroctví

 

Současné výklady biblických proroctví se vůbec nezabývají starozákonnými základy knihy Zjevení. Její autor předpokládá, že čtenáři rozumí pojmům, které mají svůj původ ve Starém zákoně. Proto se potřebujeme soustředit na texty v Genesis – jak náš svět upadl do chaosu, které nás připraví pro pochopení knihy Zjevení a jejích symbolů.

Princip „První zmínky“. První zmínka určitého pojmu nebo symbolu určuje jeho význam při dalších výskytech. Nejprve se objevuje základní koncept a ten se postupně rozšiřuje, prohlubuje a objasňuje. Svět se dnes odklání od zažitého konceptu pravdy jako tvrzení, které přesně odráží objektivní realitu nebo pojmenovává absolutně či věčně platné morální zákony. Mluví spíše o „subjektivní pravdě“, vycházející z toho, co samotný člověk považuje za pravdivé na základě svých pocitů nebo své intuice, bez ohledu na objektivní fakta. „Pravda“ je při takovém uvažování něco tvárného, co se může v průběhu času měnit. Když však Bůh stanoví, že něco je pravda, svůj názor už nemění.

Pochopení Boží lásky. Na svět se díváme z naší omezené perspektivy. Žádný koncept lidstvo nezkreslilo více než pojem „láska“. V současnosti se pod láskou rozumí spíše seberealizace, než orientace na dobro a prospěch druhých. Proto máme problém porozumět, jak se na téma lásky dívá Bůh. Pochopení podstaty lásky je důležitým klíčem k porozumění biblických proroctví. Kromě studia prvního výskytu konkrétního pojmu je užitečné najít první použití tohoto pojmu v jednotlivých knihách Bible. Např. první zmínka o „lásce“ v J. 3,16. zjevuje skutečnou podstatu Boží lásky, která se za nás obětuje.

„Kde však je beránek?“ Poprvé se o obětním beránkovi zmínil Izák v Gn. 22. Celý zbytek Bible velmi detailně odpovídá právě na tuto otázku. Zbývající knihy SZ postupně přidávají další podrobnosti. Od velikonočních rituálů až po definitivní odpověď v NZ, když Jan označí Ježíše jako „beránka Božího, který snímá hřích světa“, Ježíš slouží svému lidu, a nakonec obětuje svůj život na kříži. Je to jeden z nejčastějších a nejdůležitějších symbolů v knize Zjevení. Ježíš je zde zmiňovaný jako „Beránek“ více než dvacetkrát a v knize Zjevení hraje ústřední roli. Je naším zástupcem, uvedeným v Janově vidění.

Zmínky o smrti. Nejkrutějším aspektem života je smrt. Je „mzdou hříchu“, trest, který platíme za to, že jsme se odpojili od jediného Zdroje života ve vesmíru – od našeho Stvořitele. Otázka smrti je důležitá také v proroctvích, která mluví také o řešení problému smrti. Toto řešení nacházíme pouze v Ježíši, jeho smrti a zmrtvýchvstání. Smrt není součástí života, je opakem, zánikem života. Je to vetřelec, který podle Božího plánu nikdy neměl být součástí naší pozemské existence. Tváří v tvář smrti se v nás vždy všechno bouří, protestuje a staví se k ní odmítavě a uvědomujeme si, že něco není v pořádku. Adam a Eva jako první rodiče zažili tragédii smrti. Společným znakem smrti Ježíše a Ábela bylo to, že spravedlivý byl zabit nespravedlivým(i).

Had. Klíčovým tématem knihy Zjevení je otázka uctívání. Tvůrce falešných systémů uctívání je ve Zj. 13,2-4. identifikován jako „drak“.  Bible popisuje a přiléhavě charakterizuje tohoto padlého cheruba jako hada, který v rajské zahradě přesvědčil Adama a Evu, aby ho následovali ve vzpouře proti Stvořiteli. Satan svádí celý svět. Dává šelmě z moře moc, aby „celá země v obdivu šla za tou šelmou“ (Zj 13,2.3). Povaha velkého sporu zůstává stále stejná. V biblických proroctvích nacházíme jasné záchytné body, podle kterých můžeme být schopni rozpoznávat duchovní směřování událostí. Satan se nikdy neodchýlí od plánu, který použil už kdysi dávno v Edenu. Vyzbrojeni jistotou Písma nemusíme propadnout ďáblovým lžím, i když mnozí naneštěstí podlehli satanovým svodům v minulosti a mnozí se nechají oklamat i v budoucnosti.

Podněty k zamyšlení. Světová náboženství stále rozvíjejí nové duchovní koncepty a myšlenky. Je to v kontrastu s křesťanstvím, které je pevně zakotveno v historických událostech a spoléhá na stálost Božího charakteru. To, že je naše poselství neměnné a konzistentní, neznamená, že je nudné nebo zastaralé. Právě naopak, existuje nekonečné množství toho, co ještě můžeme poznávat.

 

1. Můžeme porozumět proroctvím?

Křesťané se často neshodnou na základních pravdách Písma. Dostávají se do sporů při výkladu proroctví. Má smysl studovat biblická proroctví? Lze proroctvím ze Zjevení porozumět? Není zbytečné se jim věnovat? Proroctvím se někteří vyhýbají a nečtou je, protože studium proroctví odhalí více problémů než řešení. Většina křesťanů pokládala v minulosti biblická proroctví za důležitá, a nacházela v nich útěchu a povzbuzení.

Kdo čte, ať rozumí. Existuje mnoho publikací o proroctvích a jejich výkladů. Nabízejí různé, často protichůdné názory. Různí autoři mohou mít diametrálně odlišný názor na výklad prorockého textu. Bible není obyčejné „literární dílo“, které lze vysvětlovat, jako díla pohanské mytologie. Myšlenka, že by Bible měla být inspirována Bohem, je takovým učitelům nepřijatelná. Při čtení a vysvětlování neslyší v Bibli mluvit Boží hlas. Jiní dospěli k závěrům, které jsou v jasném rozporu s jejím poselstvím. Čteme-li Bibli bez vedení Ducha svatého, může to přinést více škody než užitku.

Bůh chce být pochopen. Pro pochopení Božího slova nemáme dostatečnou intelektuální kapacitu, pochopit vševědoucího nekonečně nás přesahujícího Boha. Omezeně rozumíme světu kolem sebe, jak bychom tedy mohli plně pochopit jeho Stvořitele? Důležité je pochopit to, co je potřebné pro naše spasení. Biblická proroctví nás mají přivést k Ježíši a k zaslíbení spasení, které nabízí celému lidstvu.

“Udržuj ta slova v tajnosti“ (… až do doby konce). Vykladači používají Da 12,4 k předpovídání vzestupu technického poznání těsně před příchodem Krista. Význam textu je mnohem širší, a to právě pochopení samotné knihy Daniel. Záměrem Zjevení bylo, aby ho lidé chápali hned od začátku, protože „čas je blízko“. Naproti tomu kniha Daniel měla být jasněji pochopena až v určité chvíli ve vzdálené budoucnosti. Křesťanští myslitelé postupně učinili zásadní objevy v proroctví o 1260-ti dnech. William Miller a další přišli s objevem, že v roce 1843 se stane něco velkolepého. Miller nastartoval velké adventní hnutí. Řetěz událostí měl za následek vznik církve adventistů a jasné pochopení poselství tří andělů.

Studium bible. Adventisté sedmého dne vděčí Williamu Millerovi za lepší pochopení biblických proroctví. Jeho metodologie byla pro studium proroctví důležitá. Připravila půdu pro hnutí lidí věrných Bohu v závěru dějin tohoto světa. Pokud složíme z puzzle dohromady jen dva nebo tři kousky, je nemožné rozeznat celý obrázek. S Biblí nemůžeme zacházet jako se sbírkou samostatných, nesouvisejících výroků nebo přísloví, které lze použít k řešení jakékoli situace. Vytrhávat jednotlivé verše z kontextu a porovnávat je se současnými událostmi ve světě. Musíme dané verše srovnávat s tím, co říká Bible na jiných místech, studovat systematicky a pozorně vzít v úvahu i kontext, ve kterém to říká. Je velmi snadné vytrhnout pasáž z kontextu a najít v ní to, co bychom sami chtěli slyšet.

 Obrazně, nebo doslova. Máme konkrétní vyjádření chápat doslovně, nebo obrazně? Jak určit, zda autor použil symbolický jazyk? Jak zjistit, co konkrétní symbol představuje? Při rozhodování je důležité zjistit, jak je konkrétní symbol (postava, místo, událost) chápán v celé Bibli. Ne, jak mu rozumíme my dnes. Použitím pravidla, že Bible sama definuje pojmy, které používá, se vytratí většina „tajemství“ prorockých symbolů (roh může symbolizovat politickou moc nebo národ; meč Boží slovo; a žena zase církev). Proč se ale Bible vyjadřuje v symbolech, místo toho, aby byla jasná, konkrétní a přímočará?

 

Podněty k zamyšlení. „Kazatelé i členové církví prohlašovali, že proroctví z knihy Daniel a Zjevení jsou nesrozumitelným tajemstvím. Pán Ježíš upozorňoval své následovníky na výroky z knihy proroka Daniela, které se uskuteční v určené době. Tvrzení, že kniha Zjevení je tajemstvím, kterému nelze rozumět, odporuje samotnému názvu této knihy. Obě prorocké knihy poskytují nejdůležitější Boží pokyny ohledně událostí, ke kterým dojde v závěru dějin tohoto světa. Pán Janovi ve vidění ukázal stav Božího lidu, hrozící nebezpečí, zápasy i jeho konečné vysvobození. Nikdo nemusí žít v nejistotě, co přijde na tento svět.“ (VDV 227.228) Chraňme se před „divokými“ a spekulativními pokusy vykládat proroctví. 

 

 

 

 

---

Boží láska a spravedlnost

vypracoval Ján Petrovič

 

 

13. Láska je naplněním zákona

Mnohdy bývají láska (milost) a spravedlnost (zákon) vnímány jako protiklady. Soucit určitě musí být základem našeho přístupu k lidem – zejména k těm, kteří udělali chybu. Je nedílnou součástí lásky. Boží zákon je ve své celistvosti vyjádřením lásky samotného Boha. V Písmu patří láska a zákon k sobě. Božský Zákonodárce je láska, a proto je Boží zákon zákonem lásky.

Zákon Lásky. Boží „Zákon lásky“ je zákonem o ospravedlňování hříšníka. Zákonem o udělování milosti za (zákonem) stanovených podmínek. Boží zákon je vyjádřením vztahu. Existuje rozdíl ve významu termínu „Zákon“ a „Přikázání“. Desatero se zaměřují se na dvě oblasti – rozvoj vztahu člověka k Bohu a na budování vzájemných vztahů mezi lidmi.

Zákon je svatý, spravedlivý a dobrý. Kdosi přirovnal Boží zákon lásky ke vztahu dávání. Aby bylo možné dávat, musíme odněkud brát. https://www.youtube.com/watch?v=oFRCijWZxbc&t=304s Ze zdroje k příjemcům. Dává Bůh a my máme být potrubím, kterým láska proudí. To je také důvod, proč Ježíš zemřel za hříšníky. Zatímco někteří jsou přesvědčeni, že Ježíšova smrt „zrušila zákon“, apoštol Pavel má velmi jasno v tom, že Ježíš právě svou smrtí naplnil zákon ospravedlnění a spasení z milosti. Boží zákon – Desatero, nám odhaluje podstatu hříchu a naši hříšnost.

Zákon a milost. Zákon o ospravedlňování počítal jak ve starozákonní, tak v novozákonní době se spasením z milosti. Zákon a milost si vzájemně neodporují. Zákon určuje, jak funguje záchrana před následky hříchu: jedině udělením milosti. Deset přikázání definuje základní body Boží vůle. Dodržováním zákona nemůžeme zachránit sami sebe. Udělením milosti nás ale může zachránit Bůh. Biblické texty, které se týkají vepsání zákona do lidských srdcí, se mohou týkat jak zákona o ospravedlnění z milosti, tak Desatera. Pak zákon dodržujeme proto, že nás Bůh miluje a my – vedeni jeho láskou – toužíme milovat Boha i druhé lidi.

Naplněním zákona je láska. I tuto větu chápou lidé různě. Pavel měl v Ř. 13,8. na mysli Desatero. Ale láska je také naplněním „Zákona milosti“. Ježíš považuje v Zákoně za „důležitější“ právo, milosrdenství a věrnost“. Ti, kteří chtějí naplnit zákon prostřednictvím lásky, by se měli zajímat nejen o „spáchané“ hříchy, ale také o hříchy, kterých se dopustili svým „nekonáním“. Láska jako naplnění zákona zahrnuje nejen dodržování zákona ve smyslu nedělání hříchů, ale také aktivní konání dobra – skutků lásky, které prosazují spravedlnost a milosrdenství.

„Nade vše mějte lásku jedni k druhým“. Zákon nás pobízí ke konání skutků, které zjevují Boží lásku druhým. Nejen členům církve, ale celému světu, který tak zoufale potřebuje opravdové křesťanské svědectví. Jakub ve svém dopise odsuzuje nespravedlnost ve společnosti. „Láska k druhým je pozemským projevem Boží lásky. Král slávy se stal jedním z nás právě proto, aby tuto lásku zasel do našich srdcí a spojil nás jako jednu rodinu. Pokud žijeme podle jeho slov, naplňujeme jeho poslání. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“. Láska se tak stává ústředním prvkem křesťanství, protože Bůh je láska, a ti, kteří tvrdí, že milují Boha, se musí milovat navzájem.

Podněty k zamyšlení. „Lidem, kteří slouží svým bližním, poslouží nebeský Pastýř. Budou pít vodu života a budou nasyceni. Nebudou toužit po vzrušujících zábavách a změnách ve svém životě. Jejich hlavním zájmem bude záchrana lidí, kteří spějí k zahynutí. Vždy budou svému okolí prospěšní. Vykupitelova láska lidi spojuje a sjednocuje. Uvědomíme-li si, že jsme Božími spolupracovníky, budeme se z celé duše radovat z jeho zaslíbení a nadšeně o nich vyprávět druhým.“ (TV 411)

 

 

12. Dvě největší přikázání: Láska a spravedlnost

Kolem nás existuje mnoho nespravedlnosti a zla, které Bůh prozatím neodstranil. To ale neznamená, že bychom se neměli podílet na zmírnění utrpení a zla, kterých jsme svědky. Ve skutečnosti je takové jednání pro nás povinností. Pokud milujeme Boha, budeme milovat jeden druhého. Nedílnou součástí lásky k bližnímu je projevování zájmu o blaho lidí kolem nás. Neměli bychom zavírat oči nad nespravedlností, která se kolem nás děje. Co můžeme udělat, abychom zrcadlili dokonalý charakter Boží spravedlnosti a lásky?

Dvě největší přikázání. Zdá se, že Ježíšovi posluchači a čtenáři Písma neznají ani dnes jednoznačnou odpověď na „největší přikázání“. Minimálně proto, že každý člověk přijímá Ježíšova slova po svém. „Kristus mladíkovi ukázal způsob, jakým je možno získat křesťanskou povahu. Jeho slova se sice zdála být tvrdá a přísná, ale byla moudrá. Jedinou nadějí mladíka bylo je přijmout a řídit se jimi. Vysoké postavení a majetek mají na povahu špatný vliv a postupně by zcela vytlačily Boha ze srdce. Když si lidé ponechají něco „svého“, podlamuje to jejich mravní sílu a schopnosti. Věci tohoto světa totiž navzdory své malichernosti a pomíjivosti dokážou člověka zcela pohltit.“ (TV 331)

Dva největší hříchy. Modlářství je opakem lásky k Bohu. Bůh reaguje hněvem také na špatné zacházení s jeho lidem, ať už individuální nebo kolektivní. Dva největší hříchy jsou vlastně nedostatek lásky. Nemůžeme zachovávat přikázání, pokud nemilujeme Boha a pokud nemilujeme druhé.

Bůh miluje spravedlnost. Písmo zdůrazňuje, že Bůh miluje spravedlnost a nenávidí zlo. Je znepokojen nespravedlností, zastává se ponižovaných a utlačovaných. Opakovaně vyjadřuje spravedlivý hněv proti pronásledovatelům a utiskovatelům. Písmo kritizuje pozemské vládce zodpovědné za nespravedlnost ve společnosti. Zároveň odkazuje na Boží soud nad pozemskými soudci a vládci. Písmo jasně uvádí, co si Bůh přeje a co vyžaduje od těch, kdo tvrdí, že ho milují a poslouchají. Ježíš řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“.

Výzvy k nastolení spravedlnosti. Proroci v Písmu neustále připomínají volání, aby Bůh nastolil spravedlnost ve společnosti. Prorok Izajáš volá: „Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy“. V Ježíšově službě jasně vidíme, že tato otázka byla nesmírně důležitá i pro něj.

Kdo je můj bližní? Podobenství jsme četli nebo slyšeli mnohokrát. A chápeme ho a ptáme se stejně, jako zákoník. Ježíš položil otázku jinak: „Kdo z těch tří byl „bližním“ tomu přepadenému? Ježíš o spravedlnosti nejen mluvil, on ji přišel uskutečnit. Kristus byl a bude naplněním volání a touhy proroků po spravedlnosti. On je touhou lidí všech národů, zejména těch, kteří si uvědomují, že potřebují záchranu. Boží slovo jasně zdůrazňuje, že máme pomáhat a sloužit lidem v nouzi žijícím kolem nás.

Podněty k zamyšlení. Každé náboženství, jež bojuje proti Boží svrchovanosti, připravuje člověka o slávu, kterou měl při stvoření a kterou mu chce Kristus vrátit. Falešná náboženství vedou své stoupence k tomu, že přehlížejí potřeby, utrpení a práva lidí kolem sebe. Evangelium staví člověka velmi vysoko, stále má na paměti, že byl vykoupen Kristovou krví, a proto učí citlivému přístupu ke všem potřebným a trpícím. „Když se Ježíš zeptal farizeů, zda je správné konat v sobotu dobré skutky, nebo zlé, zachránit život, nebo jej zmařit, nastavil tím zrcadlo jejich bezbožným úmyslům. S nenávistí v srdci usilovali o jeho smrt, zatímco on zachraňoval život a přinášel radost celým zástupům. Bylo lepší v sobotu zabít, jak měli v plánu, nebo uzdravit nemocného, jako to udělal on? Bylo správnější uvažovat v svatý Boží den o vraždě, nebo mít v srdci lásku ke všem lidem a projevovat ji skutky milosrdenství?“ (TV 179.180)

 

11. „Co jsem měl ještě udělat?“

Zlo, kterého jsme svědky, přivádí některé lidi k odmítání Boha. Pokud je Bůh dobrý, proč je zde tolik zla? Myšlenka vesmírného sporu nám pomáhá alespoň zčásti pochopit, co se ve světě odehrává, i když mnoho otázek zůstává nezodpovězeno. Když naše hledání odpovědí končí neúspěchem, můžeme se vždy znovu podívat na Ježíše na kříži a prostřednictvím jeho bolesti, utrpení a největší oběti vnímat, že Bohu opravdu lze důvěřovat.

Vítězný Kristus. Písmo popisuje ďábla jako toho, kdo 1) od počátku svádí celý svět; 2) pomlouvá a obviňuje Boha a v nebi žaluje na jeho lid; 3) uzurpuje si moc nad tímto světem. Naproti tomu 1) Ježíš „přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě“; 2) prostřednictvím kříže prokázal Boží dokonalou spravedlnost a lásku a vyvrátil ďáblova pomlouvačná obvinění; 3) nakonec zničí království ďábla.

Kristus – spravedlivý i ospravedlňující. Kristovy skutky neustále hatí a ničí ďáblovo dílo. Úplná porážka nadvlády nepřítele se odehrává ve dvou fázích. V první fázi prostřednictvím svého díla na kříži Kristus vyvrátil satanova pomlouvačná obvinění. A ve druhé fázi bude satan zničen a jeho království rozbořeno. Bůh vždy jedná tak, aby nakonec dosáhl to, co je nejlepší a nejvhodnější pro všechny bytosti a co je vzhledem k probíhajícímu kosmickému konfliktu možné.

„Píseň mého milého“. I uprostřed vesmírného sporu Bůh úžasným způsobem projevuje svou lásku a spravedlnost. Někdo by se však mohl ptát: Měl Bůh udělat víc, než udělal, aby zabránil zlu a/nebo jej odstranil? Tento spor může být vyřešen pouze projevy a důkazy jeho lásky. Izajáš zpívá píseň o vinici. Vlastníkem vinice je sám Bůh a vinice představuje Boží lid. Na vinici se měly urodit dobré hrozny, ale vyrostla na ní pouze „pláňata“.  Samotný Bůh lidi vyzývá, aby „rozhodli spor“ mezi ním a jeho vinicí. „Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal?

Kristovo podobenství o zlých vinařích. Podobenství o zlých vinařích ještě výrazněji popisuje charakter majitele a to, co udělal ve prospěch vinice. Otec nás tak miloval, že dal svého milovaného Syna. Událost kříže ukazuje, že Bůh udělal vše, co se dalo, aby zmírnil a odstranil zlo. Přestože lidé ve vesmírném sporu nesmírně trpí, nejvíce ze všech trpí samotný Bůh. Když se podíváme na kříž, můžeme vidět, jak ohromné utrpení a jakou nesmírnou bolest přinesl hřích samotnému Bohu. Ale svoboda vycházející z podstaty lásky je tak posvátná, že Kristus byl ochoten to vše pro nás podstoupit.

Očištění Božího jména. Bůh vyzývá obyčejné stvořené bytosti (lidi), aby posoudili jeho charakter, i když na to nemáme nárok, právo ani postavení. Nakonec, až budou otevřeny všechny „knihy“, uvidíme důkaz, že Bůh je dokonale spravedlivý a jedná čestně. Bůh se obhájí před vším inteligentním stvořením. Bohu záleží na tom, abychom ho správně vnímali. Nemůžeme mít totiž hluboký vztah lásky s někým, o jehož charakteru pochybujeme a komu nedůvěřujeme. Díky kříži a zjevenému plánu vykoupení nakonec všichni uznají, že Bůh je laskavý a spravedlivý. A nakonec se Bůh obhájí i po Ježíšově příchodu, při soudu během milénia, kdy budou vykoupení dokonce „soudit anděly“. Nakonec se skloní každé koleno a každý jazyk vyzná, že Ježíš je Pán. To vše je součástí obhájení Božího charakteru. Až budeme znát pozadí všech událostí, uznáme, že náš nebeský Otec pro nás udělal to nejlepší, co mohl.

Podněty k zamyšlení. „Všechno, co nás v Boží prozřetelnosti mátlo, nám bude vyjasněno v budoucím světě. Všechno nepochopitelné bude vysvětleno. Tam, kde naše omezená lidská mysl nacházela jen zmatek a nesplněná zaslíbení, uvidíme nejdokonalejší a nejkrásnější harmonii. Poznáme, že nekonečná láska nám pomohla při prožívání zkušeností, které se nám zdály být velmi těžké.“ (9T 286)

 

 

10. „Pravidla hry“

Příběh zapsaný v 1Kr. 18,19–40. popisuje Elijášův zápas na hoře Karmel, kde Hospodin odhaluje „cizí bohy“. Za falešnými „bohy“ národů se skrývali démoni. Všechny texty Písma zabývající se modlářstvím a cizími bohy, se týkají tématu „velkého sporu“. Lekce nám přiblíží další biblické pasáže velkého sporu mezi satanem a Bohem. Spor, v němž nejde o to, kdo je silnější, ale o to, jaký má kdo charakter.

Zpožděný posel. Za některými pozemskými vládci se také skrývali démoni. A těmto démonským silám musí někdy čelit Boží poslové. „Archanděl Gabriel tři týdny zápasil se silami zla, které bránily vlivům působícím na Kýrovu mysl. […] Vítězství bylo nakonec vybojováno; mocnosti zla byly po dobu vlády krále Kýra a jeho syna Kambýsa drženy pod kontrolou.“ (OSU 214) Takový konflikt se mohl odehrát jen tak, že Bůh neuplatnil veškerou svou moc. Nepříteli byla poskytnuta svoboda a moc. Zdá se, že ve vesmírném sporu, v němž působí i Boží andělé, existují určitá omezení, „pravidla hry“.

Drak ze zjevení. V knize Zjevení drak (satan) bojuje proti Bohu a jeho služebníkům. Je zobrazen jako vládce stojící v pozadí pozemských království pronásledujících Boží lid. Satan předal moc a mocenskou autoritu pozemské nábožensko-politické moci. Šelma využívá tuto moc, aby si přisvojila uctívání, které patří Bohu. Šelma se rouhá Božímu jménu, bojuje proti Božím svatým, a dokonce nad nimi i po určitou dobu vítězí. Celosvětovou autoritu a vládu dává šelmě drak, který si uzurpuje nárok vládnout celému světu. Přesto Bůh dává jasné hranice satanovi i jeho mocnostem, a to včetně časového omezení.

Kauza Jób. Jób přináší pohled na realitu velkého sporu. 1) „zasedání nebeské rady“; 2) Boží upozornění na Jóba naznačuje existenci sporu odehrávajícího se v pozadí; 3) satan zpochybňuje Jóbovu bezúhonnost tím, že Bůh nad ním drží ochrannou ruku; 4) podle satana je nespravedlivé, že mu Bůh stanovil určité hranice. Bůh nakonec dovolil satanovi uplatnit moc nad vším, co Jóbovi patřilo, nesměl ale sáhnout na jeho život. Přes všechna neštěstí a utrpení Jób žehnal Božímu jménu.

(Dočasný) vládce tohoto světa. (Velký spor není divadelní hra s dohodnutými pravidly). Bůh, ačkoli má absolutní moc, se rozhodl respektovat určitá morální pravidla a dohody, které satanovi dočasně umožňují mít určitý vliv. Existují „pravidla“, která „omezují“ Boží jednání a týkají se udělení svobodné vůle stvořeným bytostem. Jsme svědky pokračujícího zla a utrpení, které skutečně může u mnoha lidí vyvolat pochybnosti buď o Boží existenci, nebo o jeho dobrotě. Jakmile však pochopíme pozadí velkého sporu, která Bůh stanovil pro to, jak se vypořádá se zlem, můžeme trochu lépe pochopit, proč se na světě děje tolik zla, které zůstává prozatím nepotrestáno a nevyřešeno.

Hranice a pravidla. Pokud někdo vznese vážná obvinění proti osobě, která má moc, jediným způsobem, jak tato obvinění vyvrátit, je umožnit svobodné, spravedlivé a otevřené vyšetřování. Pokud obvinění ohrožují celou vládu, nelze je jednoduše zamést pod koberec. Modlitba otevírá cestu pro Boží jednání, které by jinak nemuselo být (morálně) dostupné. Víra a modlitba nejsou jedinými faktory ovlivňujícími Boží jednání.

Podněty k zamyšlení. „Padlý člověk zákonitě patří satanovi. Kristus přišel, aby člověka vysvobodil z jeho moci. Člověk nemůže úspěšně odolávat tak strašnému nepříteli, dokud v něm nepřebývá Kristus, neusměrňuje jeho touhy a nedává mu sílu. Satanovu moc může omezit jen Bůh. Satan ví mnohem lépe než Boží lid o moci, kterou by nad ním křesťané mohli mít, kdyby skutečně přijali Krista za svou sílu. I ti nejslabší věřící opření o Krista mohou úspěšně odrazit satanův útok, když budou pokorně prosit jediného mocného Vítěze o pomoc. Satan přichází nepozorovaně a pracuje skrytě, prostřednictvím zlých lidí, kteří tvrdí, že jsou bohabojní.“ (1T 116)

 

 

9. Vesmírný spor

Ústředním bodem biblické teologie je velký spor mezi Kristem a satanem. Tento koncept je součástí křesťanské tradice. Přesto mnozí křesťané myšlenku velkého sporu odmítli. Téma velkého sporu, ve kterém se proti Božímu království staví ďábel a jeho andělé nemůžeme opomenout, jinak nám unikne podstata mnoha biblických příběhů.

„To udělal nepřítel“. Hospodář na svém poli zasel dobré semeno. Mezi pšenicí však vyrůstal i plevel. Kde se vzal? Když Bůh stvořil svět zcela dobrý, proč je v něm zlo? Hospodář sluhům odpověděl: „To udělal nepřítel“. „Syn člověka“ (Ježíš) „rozsívá dobré semeno“. „Pole je tento svět“, a „nepřítel“, který nasel plevel, je „ďábel“. Jedná se o ilustraci vesmírného sporu mezi Kristem a satanem. Zlo je výsledkem působení nepřítele (ďábla), který se staví proti pánovi. Sluhové se proto ptají: „Máme jít a plevel (okamžitě) vytrhat?“ Pán odpověděl: „Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně…“. Podle podobenství Bůh nakonec skoncuje se zlem, ale jeho předčasné vykořenění by mělo za následek vedlejší škody. To ale neznamená, že máme jednoduše ignorovat zlo, se kterým se setkáváme.

Původ sporu na zemi. Pokud Bůh stvořil svět naprosto dobrý, jak se zde objevilo zlo? V knize Genesis se setkáváme se lží o Božím charakteru. Přišel s ní had, ztotožněný se satanem. Had otázkou zpochybnil Boží příkaz, a úplně ho obrátil. Odmítl Boží slova a Evě řekl: „Nikoli, nepropadnete smrti“. Eva stála před rozhodnutím, zda uvěří Božím slovům, nebo tomu, co jí řekl had. Povaha konfliktu se týká toho, čemu a komu máme věřit. Souvisí s láskou. Naše přesvědčení o konkrétním člověku, jaký je a zda se mu dá důvěřovat, má hluboký vliv na to, zda ho budeme milovat a věřit jemu i tomu, co říká.

Původ sporu v nebi. Úvod první knihy Bible (Gn 1–3) ukazuje, že zlo existovalo ještě před pádem Adama a Evy. Svědčí o tom pojmenování „stromu poznání dobrého a zlého“. Had obvinil Boha ze lži, ačkoli lhal on sám. Existence hada spolu s jeho lží ukazuje, že zlo je skutečné. I v Edenu před pádem se tedy projevuje přítomnost zla. Podle Ez. 28. kap. začal vesmírný spor v nebi. Před svým pádem byla bytost, která se stala známou jako satan, zářivým cherubem „ochráncem“. Kromě toho byl „dokonalý, moudrý a krásný“ a byl „v Edenu, Boží zahradě“. Nic z toho nelze říci o lidském králi Týru. Z toho usuzujeme, že verše popisují pád Lucifera. Izajáš 14 doplňuje, že se Lucifer rozhodl sám sebe povýšit, připodobnit se Bohu, pomlouvat Boha a zaujmout Boží místo.

Pokud se mi budeš klanět … Satanovu snahu zmocnit se Božího trůnu odhalují oba záznamy o pokoušení, kterému byl Ježíš vystaven na poušti (Mt 4 a L 4). V příběhu vidíme realitu velkého sporu mezi Kristem a satanem. Třetí pokušení ukazuje, čeho se ďábel snažil dosáhnout. Chtěl, aby ho Ježíš uctíval. Satan se pokoušel přivlastnit si uctívání, které patří jedině Bohu.

Povaha vesmírného sporu. Vesmírný spor se netýkal jen moci. Jeho podstata je sporem o Boží charakter. Ďábel Boha obviňuje, že není dokonale dobrý a milující. Taková tvrzení nelze porazit mocí ani násilím. K vyřešení takového sporu je zapotřebí čas, aby se prokázal rozdíl mezi osobami, které jsou ve sporu. „Bůh mohl při jednání s hříchem uplatnit pouze spravedlnost a pravdu. Satan používá lež. Snažil se zfalšovat Boží slovo a andělům nesprávně vykládal záměry Boží vlády. Tvrdil, že Bůh není spravedlivý, když pro obyvatele nebes vydává zákony a nařízení, a že vyžadováním podřízenosti a poslušnosti stvořených bytostí se chce sám vyvýšit. Proto bylo třeba obyvatelům nebes i všech světů jasně ukázat, že Boží vláda je spravedlivá a jeho zákon dokonalý.“ (VDV 325)

Podněty k zamyšlení. „Bůh nenese odpovědnost za vznik zla. Zlo je vetřelec, jehož existenci nelze zdůvodnit. Je tajemné a nelogické; omlouvat je, znamená je hájit. […] Kdyby byl satan okamžitě zničen, sloužili by Bohu spíše ze strachu než z lásky. Vliv původce zla by nebyl plně odstraněn, nebyl by úplně vymýcen ani duch vzpoury. Bylo třeba nechat zlo dozrát. Pro věčné dobro celého vesmíru musí satan plněji rozvinout své myšlenky, aby všechny stvořené bytosti mohly poznat skutečnou podstatu jeho vzpoury proti Boží vládě a aby Boží spravedlnost a milost i neměnnost Božího zákona byly obhájeny jednou provždy.“ (VDV 322.326)

 

 

8. Svobodná vůle, láska a Boží prozřetelnost.

Lidé popisují způsob Božího jednání na světě jako prozřetelnost. Někteří křesťané věří, že Bůh přesně určuje, jak se všechny události mají dít. Podle takového vnímání Boží prozřetelnosti se lidé nemohou rozhodnout jinak, než jak stanoví Bůh. Tvrdí, že Bůh určuje i lidské touhy. Naproti tomu bible uvádí, že Bůh dává lidem svobodnou vůli, a to do té míry, kdy se mohou rozhodnout jednat přímo proti němu. Historie pádu do hříchu je tragickým vyjádřením důsledků zneužití svobodné vůle. Cílem plánu spasení je napravit tragédii, kterou to způsobilo.

Náš svrchovaný Bůh. Někteří lidé si myslí, že všechno se odehrává přesně tak, jak to chce Bůh. Je přece všemohoucí. Jak by se tedy mohlo stát něco, co Bůh nechce? Při takovém vnímání světa se vždy děje Boží vůle – bez ohledu na to, co se stalo, a bez ohledu na to, zda to je dobré nebo špatné. Písmo opakovaně zobrazuje Boha, který prožívá nenaplněné touhy. Z toho vyplývá, že to, co se děje, je často v rozporu s tím, co by si Bůh ve skutečnosti přál. V mnoha případech to, co se děje, je opakem toho, co chce Bůh, protože lidé se rozhodli pro něco jiného.

Všemohoucí Bůh. Písmo učí, že Bůh je všemohoucí a že svou mocí udržuje svět. Projevuje se to v mnoha biblických příbězích. Filozofické úvahy o tom, zda je možné, aby Bůh jednal v rozporu se svým charakterem, nebo aby učinil dvě navzájem protichůdná rozhodnutí, jsou irelevantní ve vztahu k jeho všemohoucnosti.   

Láska k Bohu. To, že je Bůh všemocný, neznamená, že rozhoduje za svobodné bytosti. Například, donutit někoho, aby ho svobodně miloval. Pak by už totiž nešlo o lásku. Největší přikázání, milovat Boha, poskytuje důkaz, že Bůh skutečně chce, aby ho všichni milovali. Ne každý však Boha miluje. Proč tedy Bůh jednoduše nedonutí každého, aby ho miloval? Opět se dostáváme ke konstatování, že k tomu, aby láska byla láskou, musí vycházet ze svobodného rozhodnutí. Pokud Bůh ve většině případů dává stvořeným bytostem svobodu rozhodnout se jinak, než by sám chtěl, není na Bohu, co si lidé zvolí. Pokud se Bůh zavázal poskytnout stvořeným bytostem svobodnou vůli, mají schopnost uplatňovat svou svobodu i způsobem, který je v rozporu s tím, co si Bůh přeje. Je tragické, že mnozí lidé využívají svou svobodu právě takto. Proto se děje tolik věcí, které si Bůh nepřál a které nejsou podle jeho vůle.

Boží ideál a kroky k nápravě. O něčem můžeme rozhodnout buď jednostranně předem, nebo způsobem, který bere v úvahu svobodná rozhodnutí jiných. Bůh dělá to druhé. Výraz „předurčený“ se vztahuje na to, co Bůh plánuje do budoucna po zohlednění toho, co Bůh předem ví o svobodných rozhodnutích svých stvořených bytostí. Bůh tedy může prozřetelně vést dějiny k dobrému cíli, ke kterému touží přivést všechny. Zároveň přitom respektuje svobodu stvořených bytostí, která je nezbytná pro opravdový vztah založený na lásce. Rozlišujeme mezi tím, co bychom mohli nazvat Boží „ideální vůlí“ a Boží „nápravnou vůlí“. Boží „ideální vůle“ je to, co Bůh ve skutečnosti upřednostňuje, aby se stalo, a co by se dělo, kdyby každý vždy dělal přesně to, co si Bůh přeje. Na druhé straně Boží „nápravná vůle“ je Boží vůlí, která již zohledňuje všechny ostatní faktory, včetně svobodných rozhodnutí stvoření, která se někdy odchylují od toho, co Bůh upřednostňuje.

 Kristus přemohl svět. Kdyby se vše dělo podle ideální Boží vůle, nikdy by nebylo zlo, nýbrž jen dokonalá blaženost lásky a harmonie. Zaslíbení Písma nám ukazují, že vesmír bude nakonec obnoven podle této dokonalé, ideální Boží vůle. Mezitím Bůh uskutečňuje svou vůli způsobem, který bere v úvahu svobodná rozhodnutí jeho stvoření. Zatímco některé události v tomto světě jsou způsobeny přímo Božími zásahy, jiné jsou výsledkem svobodných rozhodnutí stvořených bytostí. Ve světě se děje mnoho toho, co Bůh nechtěl a ani neplánoval.

Podněty k zamyšlení. „Plán našeho vykoupení nebyl dodatečným řešením po Adamově pádu. Byl odhalením zásad, které jsou od věčnosti podstatou Boží vlády. Bůh i Kristus od počátku věděli, že satan by mohl svést člověka k hříchu. Existence hříchu nebyla Božím záměrem. Bůh ji však předvídal a připravil plán, jak jí čelit. Miloval svět natolik, že zaslíbil dát svého jediného Syna, ‚aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný‘ (J 3,16).“ (TV 10)

 

7. Problém zla

Mnoho lidí (si) klade otázku: Je-li Bůh dobrý a všemocný, proč existuje zlo? Nejde jen o teoretický problém. Otázka znepokojuje mnoho lidí, a některým brání Boha přijmout a milovat. „Lidé vidí, jak zlo působí, jaké přináší následky a kladou si otázku, jak se něco takové může dít, jestliže vládne nekonečně moudrý, laskavý a mocný Bůh. Narážejí na tajemství, pro které nenacházejí vysvětlení.“ (VDV 322)

„Dlouho ještě, Hospodine?“ Problém zla není otázkou současnosti, ale opakovaně se řeší i v Písmu. Proč se zdá, že bezbožným se daří, a ti, kdo jednají špatně, mají z toho často užitek? Proč spravedliví tolik trpí? Kde je Bůh, když se děje zlo? Proč se někdy zdá, že je Bůh od nás daleko, dokonce zůstává skrytý? Přesto bychom neměli zlo zlehčovat. Problém zla bychom se neměli snažit vyřešit relativizováním či zjednodušováním velikosti a vlivu zla na světě. Zlo je obludné a ohavné – a Bůh ho nenávidí. Zlo se dotýká každého z nás, a dokonce i Boha. Nevyslovitelné utrpení a potupná smrt Ježíše Krista na kříži, kde na něho dopadlo všechno zlo světa, je toho důkazem.

Divuplné věci, které neznám. Na konci dějin zvítězí láska nad zlem. Mezitím však zůstává mnoho znepokojujících otázek. Jób hodně trpěl, a kladl mnoho otázek, proč ho postihlo tolik zla a utrpení. Požádal o setkání s Bohem, aby na své otázky našel odpovědi. Nevěděl však, že v zákulisí se toho děje mnohem více. Jób mnohému nerozuměl. I my bychom měli uznat, že na světě a v zákulisí se odehrává hodně toho, o čem netušíme vůbec nic. Skutečnost, že neznáme odpovědi na naše otázky neznamená, že se jednoho dne vše nevyřeší. Do té doby musíme důvěřovat Boží dobrotě zjevené mnoha způsoby.

Skeptický teista. Boží myšlenky nás ve všem přesahují. Skeptický teista věří, že Bůh má dobré důvody k tomu, aby jednal tak, jak jedná. Neumíme si představit složitost Božího plánu pro naše dějiny. Neočekávejme, že porozumíme Božím důvodům a činům v různých situacích. Žalmistu hluboce znepokojovalo zlo ve světě. Rozhlížel se kolem sebe a viděl, jak se daří bezbožným. Všechno mu připadalo nespravedlivé a viděl mnoho bezpráví. S takovým stavem nebyl spokojen, ale neviděl žádné řešení. Uvažoval, zda se vůbec vyplatí věřit Bohu a sloužit mu.

Obhajoba svobodné vůle. Zlo je výsledkem zneužití svobodné vůle stvořenými bytostmi. Bůh za vznik zla nemůže. Svobodná vůle umožňuje zlo ale i veškerou lásku, dobrotu a radost. Bůh si přeje, aby jeho vyšší bytosti byly svobodně a dobrovolně sjednocené s ním a mezi sebou navzájem. A proto musí být svobodné. Příkazy či zákazy jsou rovněž důkazem existence svobodné vůle. Bez svobodné vůle bychom nebyli lidmi. Podobali bychom se spíše strojům, bezduchým robotům.

Láska a zlo? Bůh dal stvořeným bytostem svobodnou vůli, součást a důsledek jeho lásky. Zneužití svobodné vůle vedlo ke zlu. Pokud by neexistovala svobodná vůle a její nežádoucí důsledky v podobě zla, nemohla by se projevit Boží láska. „Falešné chápání Boha zahalilo zemi tmou. Pán Bůh chce pouze službu lásky a lásku nelze vynutit, získat silou či mocí. Lásku probouzí jen láska. Znát Boha znamená milovat ho.“ (TV 10)

Podněty k zamyšlení. „Nekonečná Moudrost nezničila satana dokonce ani poté, co byl vyhoštěn z nebe. Oddanost stvořených bytostí musí vyvěrat z přesvědčení, že Bůh je spravedlivý a laskavý. Obyvatelé nebe a světů by tenkrát v záhubě satana nerozpoznali Boží spravedlnost. Kdyby byl okamžitě zahlazen, někteří by mohli sloužit Bohu ze strachu místo z lásky. Vliv podvodníka by nebyl zcela zlikvidován a ani duch vzpoury by nebyl úplně vykořeněn. Pro věčné dobro celého vesmíru musí satan plněji rozvinout své principy, aby bylo možno vidět jeho útoky proti Boží vládě v pravém světle a aby už nikdy nemohla vzniknout pochybnost o Boží spravedlnosti a neměnnosti jeho zákona.

 

 

6. Bůh miluje spravedlnost

Pohanští „bohové“ byli nestálí, nemorální a nepředvídatelní, přikazovali ukrutnosti, jako např. dětské oběti. Přesto se pohané nemohli spolehnout na přízeň svých „bohů“ a neodvážili se jakkoli jim protivit. Takové formy uctívání vedly ke zneužívání a ponechávaly lidi v duchovní a morální temnotě. Bůh Bible se liší od těchto démonických sil. Hospodin je dokonale dobrý a jeho charakter je neměnný. Hospodina hluboce znepokojuje zlo, utrpení, nespravedlnost a útlak.

Láska a spravedlnost. Spravedlnost a právo jsou základem Boží vlády. Vládci tohoto světa jsou zkaženi, často udržují moc násilím a nespravedlností. V Písmu jsou myšlenky lásky a spravedlnosti neoddělitelně spojeny. Bohu záleží na tom, aby se v tomto světě děla spravedlnost a uskutečňovalo se právo, protože lidé páchají mnoho zla a nespravedlnosti. Spravedlnost je něco velmi dobrého. Lidé věrní Bohu netrpělivě očekávají Boží spravedlivý soud. Trest pro zločince a utiskovatele, spravedlnost a vysvobození pro oběti nespravedlnosti a útlaku. Bůh dává najevo, že taky od nás očekává, že budeme „… zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodit se svým Bohem“.

Dokonale dobrý a spravedlivý Bůh. Boží láska ke spravedlnosti není prázdným gestem. Jeho výzvy, abychom se navzájem milovali a konali spravedlnost, nejsou jen nic neříkajícími výroky. Bůh svým jednáním potvrzuje tyto vlastnosti. Bůh je svatý, věrný, spravedlivý a milující. Vždy koná jen to, co je spravedlivé a čestné. Nikdy nedělá nic špatného. Mezi Božím charakterem a charakterem těch, kteří milují nespravedlnost existuje velký kontrast. Boží dobrota a Boží sláva jsou nerozlučně spojené. Mnozí lidé zneužívají moc. Bůh je všemocný, ale svou moc uplatňuje spravedlivě a laskavě.  

Boží neměnný charakter. „Já, Hospodin, jsem se nezměnil …“ text poukazuje na Boží morální neměnnost. Bůh vstupuje do (a vystupuje ze) vztahu se svým stvořením, ale ve všech těchto vztazích zůstává Boží charakter neměnný. Reaguje na měnící se podmínky, ale vždy jedná laskavě a spravedlivě (v tom spočívá neměnnost). Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný.

Litující Bůh? Boží výroky svědčí o tom, že jeho soudy mohou být podmíněné. Změnou svého chování, zejména tím že se odvrátí od bezbožnosti a činí pokání, může člověk způsobit, že Bůh upustí od svých plánovaných soudů, protože je dobrý, spravedlivý, milující a milosrdný. Bůh vždy dodrží svá zaslíbení. Může však změnit svůj záměr v reakci na lidské pokání. Bůh nelituje svého jednání, protože se rozhodl špatně, ale proto, že se změnily okolnosti.

„Zachovávej milosrdenství a spravedlnost“. Boží charakter plný dobroty a lásky nejzřetelněji ukázal Ježíš na kříži. Matouš 5 popisuje Boží lásku jako dokonalou lásku. Nedokonalá láska miluje jen ty, kteří milují nás. Ale Bůh miluje i ty, kteří ho nenávidí, dokonce i ty, kteří vůči němu zajímají nepřátelský postoj. Jeho láska je absolutní, a proto dokonalá. Přestože Boží láska a jeho milosrdenství přesahují jakákoli rozumná očekávání, nikdy nepřevyšují spravedlnost a ani jí neprotiřečí. Naopak, Boží láska spojuje spravedlnost a milosrdenství.

Podněty k zamyšlení. „Bible nám představuje Boží charakter. Bůh nás ujistil o své nekonečné lásce a o svém milosrdenství. Mojžíš kdysi prosil: ‚Dovol mi spatřit tvou slávu.‘ Bůh mu na to odpověděl: ‚Dobrá, projdu před tebou v celé své dobrotě a poodhalím ti svůj charakter. Dám ti bytostně poznat svou milost a soucit, který mám s lidmi‘. Bůh procházel kolem Mojžíše a prohlásil: ‚Jsem Hospodin, soucitný Panovník a laskavý Bůh. Jsem shovívavý, milující a věrný. Prokazuji svou přízeň tisícům obyvatel země a odpouštím jim jejich viny, vzdor i nepravosti. Přesto však žádnou špatnost jen tak nepřehlížím a dopouštím, aby se zhoubné důsledky provinění rodičů podepsaly na jejich potomcích až do třetí nebo čtvrté generace‘. Bůh projevuje vždy trpělivost a slitování, jeho láska se nemění. Přestože nám Bůh o sobě podal tolik důkazů, satan zaslepil lidi tak, že Boha neuznávají nebo ho považují za tvrdého a bezcitného soudce a mají z něho strach. Našeptává, že Stvořitel stále hledá na lidech chyby, aby je mohl trestat. Ježíš Kristus přišel na tento svět, aby nám lidem ukázal, že to není pravda. Ukazoval lidem bezpodmínečnou Boží lásku.“ (CVP 11)

 

5. Boží láska a hněv

Chválíme a vyzdvihujeme Boží soucit a milosrdenství a mnohé přitom znepokojuje pomyšlení na jeho hněv. Je-li Bůh láska, pak by neměl nikdy projevovat hněv. Pohled, že ve Starém zákoně je Bůh Bohem hněvu a v Novém zákoně Bohem lásky není správný.  Bůh, který je láska, i Ježíš, se zlobí na zlo. Nový zákon učí o spravedlivém a oprávněném Božím hněvu. Je to spravedlivé rozhořčení motivované dokonalou dobrotou a láskou. Boží hněv je jednoduše přiměřenou odpovědí lásky na zlo a nespravedlnost. V souladu s tím zlo vede Boha k zásahu ve prospěch obětí zla a proti jeho pachatelům.

Zarmoucený zlem. Bůh Bible miluje spravedlnost a nenávidí zlo. Hřích a zlo u něho vzbuzují touhu zasáhnout ve prospěch utlačovaných, ponižovaných a zneužívaných. Bůh nenávidí zlo, protože zlo vždy ubližuje jeho stvoření. Nabízí se však otázka, co je zlo? Zlo je abstraktní. Proto nemůže vykonávat žádnou činnost. Koloběh vzpoury je následující: 1) Lidé se bouří proti Bohu a páchají zlo, 2) z vlastního rozhodnutí se vzdalují Bohu 3) přichází útlak od cizích národů 4) volají k Bohu a prosí o vysvobození 5) Bůh milostivě vysvobozuje svůj lid 6) lidé se znovu a ještě více bouří … Jak reaguje Bůh? Sklání se ke svému lidu s nekonečnou věrností, trpělivou shovívavostí, úžasnou milostí a hlubokým soucitem.

Shovívavý Bůh. Bůh je tak soucitný a milostivý, že prorok Jonáš za to Boha dokonce pokáral. Jonášova reakce na Boží milosrdenství vypovídá o tom, že 1) Jonáš byl zatvrzelý a nedokázal projevit soucit. Nenáviděl Asyřany za to, co provedli Izraeli a nechtěl, aby jim Bůh projevil milosrdenství. Lidé, kteří přijali milost, by si měli uvědomit, že milost je nezasloužená a měli by ji projevovat vůči druhým; 2) podstatou Božího charakteru je právě jeho soucit a slitování, aniž by však omlouval hřích nebo zavíral oči před nespravedlností.

Spravedlivé rozhořčení. Kromě nevhodných forem hněvu existuje také „spravedlivé rozhořčení“. Ježíš ho projevil např. vůči těm, kteří znevažovali svým chováním Boží chrám a bohoslužby, které měly představovat a zjevovat Boží odpuštění a očištění hříšníků; nebo když lidé k němu přinášeli malé děti a „učedníci jim to zakazovali“, nebo když farizeové vyčkávali, aby mohli obvinit Ježíše z porušení soboty, protože během ní uzdravoval. Kristův hněv je zde spojen se smutkem nad tvrdostí lidského srdce. Proč by nemělo být správné, když se láska znepokojuje nad zlem, které ubližuje předmětu této lásky?

Boha netěší soužení. Bůh opakovaně projevuje svou snahu pomáhat utlačovaným a ponižovaným. Jeho hněv je vždy namířen jen proti tomu, co škodí jeho stvoření. Bůh neubližuje „z rozmaru“. Nechce soudit a trestat zločince, ale láska v konečném důsledku vyžaduje spravedlnost. Bůh dlouho odpouštěl svému lidu a opakovaně mu dával příležitosti k pokání a usmíření s ním. Znovu a znovu prostřednictvím proroků Hospodin oslovoval svůj lidu, ale oni odmítli poslouchat. Boží hněv proti zlu, který nakonec jednou provždy vyvrcholí vykořeněním všeho zla, vyvěrá z jeho lásky ke všem a z jeho touhy po konečném vítězství dobra ve vesmíru.

Prokazování soucitu. Přestože je Boží hněv „hrozný a děsivý“, v žádném případě není nemorální ani nelaskavý. Bůh vyjadřuje hněv proti zlu právě proto, že miluje. Boží hněv je strašný, protože zlo je nesmírně zákeřné a je v ostrém protikladu k Boží dobrotě. Kde není přítomno zlo a nespravedlnost, tam není ani Boží hněv. Nejlaskavější Boží čin, kterým nakonec vykoření z vesmíru zlo, bude zároveň ukončením veškerého hněvu a rozhořčení. Pak už nikdy nebude existovat žádná nespravedlnost ani žádné zlo. Podle Bible má právo vynést rozsudek jen Bůh, a když tak učiní, vždy je to dokonale spravedlivé. I když Bůh nakonec vynese soud nad vší nespravedlností a zlem, Kristus připravil cestu milosti (záchranu od hněvu) pro všechny, kdo v něj věří.

Podněty k zamyšlení. V souvislosti s odpadnutím Izraelců a uctíváním zlatého telete se projevilo Boží milosrdenství. Bůh každému nabídl možnost svobodného rozhodnutí a poskytl příležitost k pokání. Zabiti byli pouze ti, kdo setrvali ve vzpouře. Bylo nutné, aby byl tento hřích potrestán na svědectví okolním národům, že Bůh se staví proti modlářství. Jak láska, tak spravedlnost vyžadovaly, aby byl vykonán soud. Bůh odstraňuje ty, kdo se rozhodli mu odpírat, aby nemohli vést druhé do zkázy.

Když o pomstu usilují lidé, vznikají nové problémy.

 

4. Soucitný a horlivý Bůh

Emoce se často považují za nechtěné, nevítané či iracionální a dobrý křesťan by neměl být „emocionální“. Některé filozofické směry považovaly za ideál „racionálního člověka“, který dokáže své emoce ovládat prostřednictvím střízlivého uvažování. Nespoutané emoce mohou být problematické. Bůh však stvořil lidi se schopností prožívat emoce. Bůh sám se představuje jako bytost cítící hluboké emoce. Pak ale emoce nemohou být ve své podstatě špatné nebo iracionální.

Více než láska rodičů. Bible používá obrazy vztahu rodiče k dítěti k vylíčení úžasného Božího soucitu s lidmi. I když se lidská matka může zapomenout na své dítě, Bůh však na své děti nikdy nezapomene a jeho milosrdenství a slitování nikdy nekončí. Boží láska je nepředstavitelně větší než jakýkoli lidský soucit, dokonce i soucit matky s novorozencem, a ukazuje na nesmírnou hloubku Božích emocí.  

Láska, která svírá srdce. Ozeáš představil nezměřitelnou hloubku soucitné Boží lásky k jeho lidu pomocí přirovnání k něžné náklonnosti rodiče k dítěti. Bůh jako laskavý rodič učí svůj lid jako malé dítě chodit, bere ho do náruče, uzdravuje ho a živí, ale i další obrazy Boha, který něžně pečuje o svůj lid. Na rozdíl od neochvějné Boží věrnosti byl jeho lid opakovaně nevěrný a odmítal Boha, přivolával na sebe soud a hluboce ho zarmucoval. Bůh je soucitný, ale nikdy na úkor spravedlnosti.

Ježíšův soucit. V Novém zákoně se k zobrazení Božího soucitu používá stejný druh obrazů jako ve starozákonních knihách, a to lítost a milosrdenství. Kristus k vylíčení Otcova soucitu používá výrazy popisující niterné emoce, soucit s lidmi v nouzi. Ale nejen to. On jim také pomáhal a jejich problémy řešil. Také my bychom neměli o lásce jenom kázat, ale také tuto lásku projevovat hmatatelnými způsoby.

Žárlivý Bůh? V Bibli je Bůh představen nejen jako „milosrdný, soucitný Bůh“, ale také jako Bůh žárlivý. Pavel používá spojení „žárlivě milující“. V našem způsobu vyjadřování má žárlivost negativní konotace. Boží žárlivost však nemá negativní význam. Jedná se o vyjádření spravedlivého požadavku milujícího manžela na výhradní vztah se svou manželkou. Existuje i dobrá a spravedlivá „žárlivost“ ve významu „horlivost“, nebo jako vášnivá Boží láska k jeho lidu. Ta pramení z jeho hluboké lásky k lidu. Přesto je Bůh často zobrazován jako opovržený milenec, jehož láska není opětována.

Soucitný a vášnivý Bůh. Láska se projevuje pomocí pozitivních charakterových vlastností a charakterové vlastnosti jsou důkazem, že mezi bytostmi existuje vztah označovaný jako láska. Bůh Bible je soucitný a vášnivý a tyto božské emoce jsou plně vyjádřeny v Ježíši Kristu. Bůh je hluboce zasažený bolestmi svého lidu a je ochotný vyslechnout, odpovědět a potěšit. Toužíme být ve vztahu s lidmi, kteří vyzařují lásku kolem sebe. Ale jak moc působíme my sami na lidi kolem nás? Nemůžeme se sami od sebe stát lidmi s pozitivními charakterovými vlastnostmi podle 1.K 13. kap. Taková láska se může v našem životě projevit jen jako ovoce Ducha svatého. Jakými praktickými způsoby můžeme zrcadlit spravedlivou Boží lásku? Uctívat Boha, aktivně projevovat soucit druhým a uznat, že naše srdce může změnit pouze Bůh.   

Podněty k zamyšlení. „Všichni, kdo si uvědomují, že v nich samých není nic dobrého, mohou získat spravedlnost a sílu tím, že budou vzhlížet k Ježíši. Vyzývá vás, abyste vyměnili svou chudobu za bohatství jeho milosti. Nejsme hodni lásky Boží, avšak Kristus, je jí hoden a může spasit všechny, kdo k němu přijdou. Ať jste prožili v minulosti cokoli, ať jsou vaše nynější poměry sebetíživější, přijdete-li ke Kristu takoví, jací právě jste, slabí, bezmocní a zoufalí, vyjde vám náš soucitný Spasitel zdaleka vstříc. Přijme vás do svého laskavého náručí a oděje vás svým rouchem spravedlnosti. Představuje nás Otci, oděné bílým rouchem své povahy. Přimlouvá se za nás u Boha.

 

3. Můžeme něčím potěšit Boha?

Můžeme udělat něco, co by se Bohu líbilo nebo co by ho potěšilo? Je sice těžké si to představit, ale dokonce i my padlé bytosti, zkažené hříchem a náchylné ke zlu, můžeme být Bohu milí! Svým jednáním můžeme Boha potěšit. Bůh se totiž jako milující Otec dokáže radovat ze svých dětí, navzdory jejich slabosti a nedokonalosti.

Máme nepředstavitelnou cenu. V Ježíšově podobenství syn žádá svého otce o předčasné vyplacení svého dílu. Tím odmítá otce i celou rodinu a odchází z domu. Když pak promrhá svůj majetek upadne do takové chudoby, že závidí i zvířatům jejich potravu. Uvědomí si, že i sluhové v domě jeho otce mají jídla více než dost a rozhodne se vrátit domů v naději, že ho otec přijme. Otec plný soucitu ho nepřijímá jako sluhu, ale vrací mu zpět jeho postavení syna a vystrojí slavnost k jeho uvítání. Otcovo jednání je obrazem velkého Božího milosrdenství vůči každému zbloudilému člověku. Je také ukázkou radosti, kterou má Bůh z každého, kdo se vrátí domů. Lidé mají pro Boha větší hodnotu, než si umíme představit.

Boží radost. Bůh se raduje ze záchrany každého člověka. Smíření, které vzniká ze vztahu lásky, se přetavuje do bezprostřední Boží přítomnosti. Důraz je položen na blízkost. Bůh je „uprostřed“ svého lidu. Tato část vybízí manžele, aby milovali své manželky, „jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval“. Tyto texty zdůrazňují nesobeckou a obětavou lásku, kterou má manžel milovat svou manželku. Zároveň stať ukazuje, že sám Kristus miluje svůj lid (církev) jako svou součást.

Můžeme potěšit Boha? Bůh vesmíru má radost z obyčejných lidí. Jak je možné, že Nejvyšší bytosti na lidech tolik záleží? Lidé mohou naplňovat Boha radostí, protože je miluje. Zajímá se o to nejlepší pro nás, podobně jako lidé pro své milované. A naopak, Bůh je nespokojený a zlobí se, když lidé páchají zlo. „V modlitbě přímých má zalíbení“ a „miluje toho, kdo následuje spravedlnost“. To ale neznamená, že miluje „pouze“ je. Texty dávají do vzájemného vztahu Boží lásku a radost, vyplývající z jeho charakteru.

Živé kameny. „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“. Díky tomu můžeme být smířeni s Bohem, a dokonce být „příjemní“ v jeho očích, vírou skrze dílo našeho Vykupitele. Bez Božího zásahu padlí lidé nejsou schopni přinést Bohu nic, co by mělo opravdovou hodnotu. Bůh však ve své milosti a svém milosrdenství připravil cestu prostřednictvím Kristova díla. Ti, kdo odpovídají Bohu vírou, jsou v jeho očích považováni za spravedlivé prostřednictvím Krista, jehož spravedlnost je dostatečná. A ti, kdo přijmou Boží laskavou nabídku, jsou prostřednictvím Kristovy služby „hodni dosáhnout budoucího věku“ a Bůh je promění ke své podobě.

Cíl, který stojí za to. Bůh je milosrdný a dělá vše pro naši záchranu. Díky tomu se Bůh raduje i z naší nejmenší pozitivní odpovědi na jeho lásku. Každý z nás si však může položit otázky: Týká se to i mě? Co když nejsem dost dobrý? Bojím se, mám vůbec dostatek víry? Bez víry není možné líbit se Bohu, a přece Ježíš přijímá i ten nejmenší projev víry a právě díky této víře (skrze Krista) v nás může mít Bůh zalíbení. Prostřednictvím víry a díky Kristovu dílu v náš prospěch můžeme reagovat tak, že se to Bohu líbí. A měli bychom Boha prosit, aby změnil naše zájmy tak, aby zahrnovaly touhu po tom nejlepším pro ty, které milujeme. Prosme Boha, aby naši lásku rozšířil i na ostatní.

Podněty k zamyšlení. „Bohu je líto, když se jeho lid podceňuje. Chce, aby se jeho vyvolení hodnotili podle ceny, kterou za ně zaplatil. Bůh o ně stojí. Kdyby tomu tak nebylo, neposílal by svého Syna, aby pro jejich vykoupení podstoupil tak velikou oběť. Má pro ně důležitý úkol a s radostí jim splní i ty nejodvážnější prosby, aby mohli oslavit jeho jméno. Pokud se spoléhají na jeho zaslíbení, mohou očekávat veliké věci.

Pravá poslušnost vychází ze srdce. Kristus to dokazoval celým svým životem. Pokud mu dovolíme, aby vstoupil do našeho myšlení a našich záměrů, potom naše srdce i mysl natolik splynou s jeho vůlí, že poslušnost pro nás bude naprostou samozřejmostí. On očistí naši mysl a posvětí ji a my mu budeme s největší radostí sloužit. Pokud využijeme přednosti, kterou máme, a poznáme Boha tak, jak se nám dává poznat, bude náš život životem neustálé poslušnosti. Budeme-li si vážit Kristovy povahy a udržovat společenství s Bohem, hřích se nám zoškliví.“ (TV 427)

 

2. Láska jako oboustranný vztah

V Písmu se nachází několik výrazů pro lásku. Agapé popisuje jedinečnou Boží lásku, zatímco fileó, označují jiné druhy lásky, které však nedosahují úrovně lásky agapé. Někteří tvrdí, že agapé je jednostranná láska, která pouze dává, ale nikdy nepřijímá, láska zcela nezávislá na odezvě člověka. V Písmu jsou oba výrazy použité také v jiném, či dokonce opačném významu. Písmo také učí, že Boží láska není jednostranná. Je svou podstatou založena na vztahu. Je nesmírně důležité, zda lidé odrážejí jeho lásku zpět k němu a také k druhým lidem.

Věčná Boží láska. Písmo říká, že Bůh miluje každého. Chce také, aby byl každý spasen. Někteří lidé si myslí, že na nich není nic, proč by je Bůh mohl nebo měl milovat. Kdyby záleželo jen na Bohu, každá lidská bytost by přijala jeho lásku a byla spasena. Bůh však svou lásku nikomu nevnucuje. Lidé ho mohou svobodně přijmout nebo odmítnout. A i když někteří Boží lásku odmítají, on je nikdy nepřestane milovat. Boží láska nikdy nekončí. Je věčná. Pro nás může být náročné něco takového pochopit, protože je pro nás často velmi snadné druhé nemilovat.

Smluvní láska. Bible často zobrazuje zvláštní vztah lásky Boha k nám pomocí přirovnání k rodinným nebo příbuzenským vztahům mezi manželi nebo matkou a dítětem. Ve SZ je popsán vztah, který částečně závisí na tom, zda mu lidé zůstanou věrní, nebo ne. Boží láska sice podmíněná není, ale smluvní vztah s jeho lidem ano. V Bibli je pro tento „smluvní“ rozměr Boží lásky použito slovo chesed a překládá se jako milosrdenství. V souvislosti s Bohem je jeho přízeň mimořádně spolehlivá, pevná a trvalá. Neochvějná Boží láska je základem všech vztahů lásky a my se jí nikdy nemůžeme vyrovnat.

Podmíněný vztah. Bůh zve každého člověka do důvěrného vztahu lásky s ním. To, zda bude člověk prožívat radost ze vztahu s Bohem, závisí na tom, jestli se svobodně rozhodne přijmout nebo odmítnout jeho lásku. Síla působení lásky závisí na vzájemné „vzdálenosti“. V Boží blízkosti je působení lásky nekonečné, když se od Boha vzdálíme, Boží lásku přestáváme vnímat. I my, když chceme lásku rozdávat, musíme se přiblížit k druhým lidem.

„Odpouštějte, a bude vám odpuštěno“. Služebník z podobenství by nikdy nemohl splatit svůj dluh. Pán s ním však soucítil a dobrovolně mu obrovský dluh odpustil. V tomto podobenství bychom se ale měli zamyslet také nad tím, jak a proč oba dluhy, z toho jeden obrovský, vznikly a co mohou v životě člověka přestavovat. Nesplatitelného dluhu se lze zbavit jenom na základě žádosti o udělení milosti. O milost ale lze také rychle přijít, pokud ji neposkytneme druhému člověku, který může mít problém se splacením nepatrného dluhu. Bůh nás stvořil se schopností milovat a být milován. On je základem a zdrojem vší lásky. My máme na výběr, zda ji přijmeme a dovolíme, aby se projevila v našem životě.

„Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte“. Nikdy a ničím si nemůžeme zasloužit jeho lásku. Co bychom však mohli a měli udělat, je „odrážet“ Boží lásku k druhým, jak nejlépe můžeme a umíme. Když jsme dostali tak velké milosrdenství a odpuštění, o kolik více bychom měli projevovat soucit a odpuštění druhým lidem, abychom i my snad nepřišli o milosrdenství a odpuštění svého pána. Ježíš přikázal učedníkům, i nám, milovat Boha i sebe navzájem, protože náš dluh splatil za nás Ježíš na kříži. Za to bychom mu měli projevovat vděčnost a sdílet poselství o Boží lásce slovem i skutkem.

Podněty k zamyšlení. „Přinášej Bohu své potřeby, své radosti, své starosti, svá přání i své obavy. Tvé břímě ho neobtíží ani ho neunaví. Ten, jenž ví o každém vlasu na tvé hlavě, není lhostejný k potřebám svých dětí. ‚Vždyť Pán je plný soucitu a slitování‘. Naše strasti a naše volání se dotýkají jeho laskavého srdce. Přinášej mu všechno, co znepokojuje tvou mysl. Není nic tak těžké, aby to nemohl unést, neboť Bůh nese všechny světy a vládne nad všem věcmi vesmíru. Nic, co se týká našeho pokoje, není tak malé, aby si toho nevšiml. Žádná kapitola našeho života není tak temná, aby si ji nemohl přečíst, žádná situace, v níž se octneme, není tak těžká, aby ji nemohl zvládnout. Žádná pohroma, která postihne nejmenší z jeho dítek, žádná starost, která trápí srdce, žádná projevená radost ani žádná upřímná modlitba neunikne našemu nebeskému Otci, aniž by o ni projevil okamžitý zájem.“ (CVP 101)

 

 

1. Dobrovolná Boží láska

Láska je Boží podstatou. Jeho vztah ke stvořeným bytostem nezávisí na rozhodování, stejně tak jako gravitační zákon, který platí ve hmotném světě. Svou podstatu vložil také do stvořených bytostí. Kolik z Boží podstaty vlastníme my?

Více, než by se očekávalo. Bůh miluje každého člověka. Svobodně a dobrovolně. Víc, než si dovedeme představit. Dokonce i tehdy, když se lidé proti němu bouří. Slova o Boží svrchovanosti při udělování milosti a milosrdenství jsou často nesprávně chápána. Kontext nenaznačuje, že by byl Bůh svévolně k někomu (předurčenému) laskavý a soucitný, zatímco k druhému ne. Bůh prohlašuje, že jako Stvořitel všeho má právo a pravomoc svobodně udělovat milost a soucit i těm lidem, kteří si to ani trochu (nebo vůbec) nezaslouží. Bůh projevuje lásku nad rámec všech rozumných očekávání.

Neopětovaná láska. Lidé chápou lásku jako jednostranný akt, protože většinou se tak projevuje. Přitom se jedná o vzájemný vztah dvou bytostí. U Ozeáše je příklad neopětované lásky od nevěrné manželky, který ilustruje, že Bůh miluje svůj lid i přes nevěrnost a duchovní smilství Izraele. Jde o příběh o Boží lásce k lidem, kteří si takovou lásku nezaslouží. Izraelité sloužili jiným bohům, hluboce Boha zarmucovali a vztah s Hospodinem ničili tak, až se to zdálo nenapravitelné. Přesto Hospodin prohlašuje: „Jejich odvrácení uzdravím, rád si je zamiluji, neboť můj hněv se od nich odvrátil“. Bůh projevuje svému lidu úžasnou oddanost a ohromující soucit. I když Izraelité šli opakovaně za jinými „milenci“ a zdánlivě nenapravitelně porušili vztah s Bohem, on je nadále obdarovával velkou láskou bez morálního či jakéhokoli jiného nátlaku. Písmo ukazuje Boží lásku jako svobodnou a dobrovolnou.

Darovaná láska. Boží láska byla a je zcela nezištná a vychází z jeho svrchovaného rozhodnutí. Bůh svobodně dává svou lásku i nám, přestože jsme také hříšníci. Boží lásku si ničím nezasloužíme, a to se nikdy nezmění. Bůh na nás není závislý. Nic od nás nepotřebuje. Boží láska k tobě, ke mně a ke všem lidem má svůj původ jedině v jeho láskyplném charakteru. Bůh se rozhodl stvořit svět a vstoupit do vztahu lásky se svým stvořením. Bůh miluje lidi nadále i poté, co padli do hříchu nebo když hřešíme my sami.  Bůh, který ve své velké lásce, milosti a nesmírném milosrdenství udržuje životy stvořených bytostí připravil možnost, jak v lásce opět smířit lidstvo se sebou. A toto smíření se týká i nás.

„Mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán“. Bůh očekává, že ho stvořené bytosti budou milovat na základě svobodného rozhodnutí, zda přijmou nebo odmítnou jeho lásku, jak to vyplývá z podobenství o svatební hostině. Když pozvaní odmítli účast na svatbě, král nechat pozvat všechny, které služebníci potkají. Pozvání je nutnou podmínkou, ale nemusí být postačující, jak to ukazuje epizoda, kdy byl ze svatby vyhozen člověk bez svatebního roucha od krále. Bůh povolává na svatební hostinu všechny. Každý z nás však může odmítnout Boží lásku. Svoboda je součástí lásky. Bůh nikdy nikomu nebude svou lásku vnucovat. Je smutné, když někdo odmítne vztah lásky s Bohem.

Ukřižován pro nás. Bůh zve každého člověka do vztahu lásky s ním. Jen ti, kteří toto pozvání svobodně přijmou, se mohou těšit z důsledků svého rozhodnutí, kterým je: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“. Před svou smrtí Ježíš vyjádřil svou touhu zachránit obyvatele Jeruzaléma (Izrael), ale oni nechtěli. Přesto šel Kristus na kříž – za tyto lidi i za nás. Úžasná láska! Zatímco lidský hřích si zaslouží smrt, sám Bůh (v Kristu) zaplatil cenu a vytvořil cestu, jak napravit narušený vztah mezi nebem a zemí. Na kříži, při největším projevu Boží lásky, vidíme Krista, který se za nás vydal ze své svobodné vůle. Kristus položil život „sám od sebe“. Nikdo mu život nevzal; on ho daroval svobodně podle plánu vykoupení dohodnutého v nebi před založením světa. „Plán našeho vykoupení nebyl dodatečným řešením, které Bůh vymyslel až po Adamově pádu. Byl zjevením ‚tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno‘. Odhalením zásad, které jsou od věčnosti podstatou Boží vlády.

Podněty k zamyšlení. „Svět zahaluje temnota nedostatečného poznání Boha. Lidé neznají Boží charakter, nesprávně jej chápou a představují. V této době má být hlásáno Boží poselství, které má osvěcující vliv a spásnou moc. Toto poselství má seznámit lidi s Božím charakterem. Do temnoty světa má zazářit světlo Boží slávy, světlo jeho lásky, milosrdenství a pravdy.