Archiv pro Duben, 2017

Vydatné deště posledních dnů výrazně zvedly hladiny obou řek našeho města – Vsetínské i Rožnovské Bečvy. Na některých místech došlo k vylití z koryta. Mnohý z nás tedy sobotního rána s úlevou konstatoval, že obloha je lehce prosluněná a déšť se přesunul jinam.

Naše řady dnes trochu prořídly. Důvodem jsou 3 dny volna, což byl pro mnohé důvod k cestě za příbuznými či přáteli. Ale v duchu jsme byli všichni spolu.

Sobotní úkol pod vedením Květy Tyšerové studoval krásné téma – Život s Bohem. Diskutovali jsme tak náruživě, že jsme ani celý úkol nestihli probrat. Téma je opravdu obsažné a naše osobní zkušenosti bohaté.

1 Pt 3, 8.-11.

8 Nakonec pak: Všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní,

9 neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.

10 Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj jazyk od zlého a rty od lstivých slov,

11 odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj.

Petr začíná své shrnutí výzvou k jednomyslnosti. Nemyslí tím uniformitu.  Bůh má rád rozmanitost, každý z nás je jiný. Ale jedna a věřit bychom měli stejně. Jsme jako tělo, které se skládá z různých údů a orgánů, ale funguje v jednotě a ve prospěch těla. Důležitým krokem k jednotě je soucit, vzájemná láska a milosrdenství. Svým chováním a příkladem nejlépe oslavíme Boha.

V našem životě nás strhává naše hříšnost, svádí nás naše lidské vášně. Sami o sobě nemáme sílu se svou hříšností skončit. Jen Bůh nám dává sílu k tomu, abychom v jeho moci naše hříchy překonávali. V Kristu dostáváme nový život  a nový začátek.  Při křtu umíráme hříchu a je důležité, aby se tato smrt projevila i v našich životech. Tímto způsobem můžeme vydávat svědectví, aniž by člověk musel cokoliv říct. Zbožný křesťanský život je větším svědectvím než mnohá kázání.

Řada lidí má tendenci kritizovat a odsuzovat jiné za hříšnost. Ale nesmíme zapomínat, že hříšní jsme všichni. Proto „Nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“

1 Pt 4, 8. – 8 Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů.

Kromě toho, že jako věřící máme být rozumní a pohotoví k modlitbám, tak nás Petr vyzývá, abychom měli vytrvalou lásku jedni k druhým.  „Nenávist vyvolává sváry, kdežto láska přikrývá všechna přestoupení.“ Př 10,12. . Když jsou naše vztahy založeny na lásce, potom mnohem ochotněji odpouštíme těm, kteří nám ublížili a ranili nás. Kristova láska vede k tomu, aby nám odpustil. Naše láska nás má vést k tomu, abychom odpustili druhým.

Sobotní školku mládeže vedla Zdeňka Pimková a téma bylo obdobné.

Po přestávce následovalo již tradičně slovíčko nejen pro mládež Ivy Burešové. Mluvilo o modlitbě a její délce na příkladu Jima, který po příchodu do kostela řekl jen – Ježíši, tady Jim. Jeho láska k Bohu, jeho víra v to, že Pán ho slyší a vyslýchá, stačila k tomu, že mu Bůh i po této „modlitbě“ pomáhal a dal mu neskutečnou sílu získávat další lidi pro Ježíše Krista.

Kázáním z Božího slova nám posloužil Pavel Pimek. Zabýval se způsobem, jak podávat svědectví lidem, kteří Pána ještě nepoznali. Přepis najdete v archivu.

Sobotní škola dnes s názvem Společenská zodpovědnost pod vedením Aničky Petrovičové probírala rady apoštola Petra týkající se – po převedení do dnešní doby  – vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnanci, a také vztahů mezi manželi.

„Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení.“ V době Petrově bylo stále více lidí, kteří prosazovali své plány pomocí násilí. V Římské říši se každý náznak odporu setkal s násilným potlačením. Navzdory tomu apoštol Petr své čtenáře vyzývá, aby respektovali  autoritu každého lidského zřízení v říši. Bůh posílá vládce, aby třestali zločince a odměňovali ty , kdo jednají dobře. Proto mají velký vliv na chod společnosti. Věřící by měli být dobrými občany a měli by se řídit zákony své země, pokud nejsou v rozporu s jejich vírou – a to navzdory nedokonalosti a nespravedlnosti vlády.

„V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně.“ Někteří první otroci byli otroci, byli považováni za vlastnictví pána a byli mu zcela podřízeni. Petr vyzývá, aby se otroci podřídili a vydrželi – stejně jako trpěl a nesl svůj osud Kristus. Podobně jako Ježíš, tak ani křesťané nemají reagovat násilně či agresivně, vše by měli vložit do rukou spravedlivého Soudce.

Počáteční rozmach křesťanské církve vedl k zatčení Petra a Jana. Později byli propuštěni s příkazem, aby přestali učit o Ježíši. Petr a apoštolové však odpověděli: „Boha je třeba poslouchat více než lidi.“ I když mají křesťané podporovat nadřízené a vlády, mají zároveň usilovat o podporu takových společenských změn, které odrážejí principy a hodnoty Ježíšova učení.

Petr objasňuje principy ideálního křesťanského manželství: mají si být vzájemnou oporou a mají žít čestně a bezúhonně, protože Bohu vzdávají úctu i svým každodenním jednáním. Křesťanská žena v manželství s nevěřícím by si měla počínat tak, aby se křesťanství stalo přitažlivým i pro manžela a on se oddal Kristu. Křesťanská žena by měla více dbát na svoji vnitřní krásu než o vnější zkrášlování.

Sobotní škola mládeže pod vedením Ivy Burešové probírala působení apoštola Petra v diaspoře. Mládež se seznámila s historickými fakty té doby, se situací křesťanů a účelem Petrových epištol.

Slovíčko před kázáním trochu navázal na sobotní školu dětí. Příběh o emigrující rodině, která po celou dobu plavby do Ameriky byla ukrytá v podpalubí, jedla jen svůj chléb se sýrem a nevěděla, že na palubě mají v ceně lodního lístku k dispozici bohatě prostřený stůl, trochu připomíná životní plavbu nás, věřících. Mnohdy si neuvědomujeme, co vše nám Stvořitel nabízí, protože On je štědrým dárcem, a stačí nám k tomu jen milovat Ho, poslouchat, prosit a děkovat.

Všichni přítomní potom spolu s dětmi chválili Pána společnou písní. Kázáním nám posloužil kazatel sboru Pavel Kostečka a připomněl nám Pesach viděný očima apoštola Petra. Přepis najdete opět v archivu.

Požehnané velikonoční svátky !

Ať radost ze zmrtvýchvstání Ježíše Krista naplní váš život a dá mu směr i radost.

Sváteční sobotní den jsme jako obvykle zahájili studiem sobotního úkolu s názvem Královské kněžstvo. Učitelem nám byl Petr Kimler.

„Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ 1Pt 2,9.

Apoštol Petr nás upozorňuje na dvě základní povinnosti, které křesťané mají. Jedna je vyjádřena negativně – je to výzva, abychom odložili každou špatnost, lest, přetvářku, závist, pomlouvání. Druhá je pozitivní – abychom toužili po růstu ke spasení, po duchovním mléku. Pokud se křesťané zbaví špatnosti a lsti, nebudou chtít ubližovat lidem okolo sebe, ale budou chtít jen jejich dobro. Bodou upřímní a čestní, nebude je spalovat závist. Budou vděční za život a budou zářit tam, kde jsou. Duchovní život křesťana má být naplněn duchovní stravou, jejímž zdrojem je Boží slovo – Bible. To nám má pomáhat duchovně a morálně růst.

Svou pozornost bychom měli obracet k Ježíši Kristu – živému kameni. I když židovští představitelé Ježíše odmítli a byl ukřižován, Bůh si ho vybral, aby se stal úhelným kamenem Božího duchovního domu. Křesťané jsou pak „živé kameny“, které jsou zabudovány do tohoto duchovního domu. Když se někdo stane křesťanem, tak se zároveň stává součástí křesťanského společenství – tak jako je cihla součástí velké stavby.

Bůh uzavřel se svým lidem smlouvu. Zavázal se, že když jeho věrní budou zachovávat jeho požadavky, požehná dílo jejich rukou a budou úspěšní v tom, co budou konat. Poslušnost je v tomto vztahu klíčová. Bůh vykoupil svůj lid a zachraňuje ho ze zajetí hříchu. Pak lidem přikazuje, aby ho poslouchali a milovali – jako zvláštní lid smlouvy, který má vyjímečné postavení nejen před Hospodinem, ale před celým světem. Bůh rozšířil zaslíbení smlouvy dané Izraelcům i na křesťany z pohanů. Díky Kristu se může každý člověk bez ohledu na původ stát součástí „královského kněžstva“.

Mimořádný vztah mezi Bohem a církví má svůj cíl a význam. Bůh si křesťany vyvolil, aby zvěstovali „mocné skutky toho, kdo je povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“. Křesťané mají poslání. Jsou povoláni k tomu, aby se s ostatními dělili o svou zkušenost s Bohem, o své poznání Boha i o to, co Bůh prostřednictvím Krista pro svět udělal. Celý svět je poznamenán zlem, hříchem a blížící se záhubou. Ježíš však dals vůj život, aby každý člověk mohl být zachráněn, aby se stal Božím lidem, „svatým“, „odděleným pro uctívání Boha“. Tato oddělenost se má projevovat v jejich životě a v hodnotách, které vyznávají.

Sobotní školu mládeže měla na starosti Iva Burešová. Tentokrát nebyl čas věnován studiu, ale dokončení nácviku dnešní velikonoční besídky.

Slovíčko před kázáním Iva dnes nepronesla. Ale posluchači nebyli ochuzeni – shlédli video připomínající ukřižování našeho Pána Ježíše Krista doplněné krásnou písní plnou chval a díků.

Kázáním z Božího slova nám posloužil bratr Mikláš, který se zamýšlel nad problémyí v životě křesťana, a nejen křesťana, nad tím, jak ovlivňují zdraví tělesné i duchovní. Opíral se o texty Fil 4,4. , Přísl 17,22. , Žalm 23, 4. + 37,4. + 55,23., Řím 12,12. Na přání přednášejícího tentokrát přepis kázání nezveřejníme.

Odpolední část bohoslužby byla zakončena částí, na kterou se všichni jistě těšili – velikonoční besídkou. Naše mládež chtěla poděkovat tímto způsobem Hospodinu za neskutečnou lásku, díky které nás vykoupil ze smrti skrze smrt Ježíše Krista.

Úvodní píseň „Oslavujme Hospodina, dobrý je“ byla vystřídána recitací Ondry Kimlera. Poté následovala vystoupení jednotlivých dětí se skladbami, které hrály na své hudební nástroje prokládaná biblickými verši. Tréma naše mladé někdy trošku rozechvěla, ale jejich výkony byly i tak skvělé. Besídku završila recitace Adélky a závěrečná píseň „Bože, Otče na nebi“. Děkujeme všem aktérům za jejich vystoupení.

Ve středu v podvečer se sešla většina členů našeho sboru s bratry z vedení Moravskoslezského sdružení, aby zde oficiálně ukončili rekonstrukční práce na sborové budově. Přítomní byli seznámeni s konečným finančním řešením. Bez Božího požehnání by se celá akce rozhodně nemohla uskutečnit, proto došlo i na nejednu děkovnou modlitbu.

Můj beránek

Na dnešní den jsem se vůbec netěšil. Myslím, že jsem se ho dokonce bál. Ráno jsem vstal strašně brzo, dřív než obvykle, dokonce dřív než bratři, ačkoli ti, protože jsou starší, měli vstát obzvlášť časně, aby šli s tátou do Jeruzaléma. Já jsem nešel. Táta mi řekl, že aspoň jeden muž musí zůstat v domě a být mámě oporou. Skutečně, sestra někdy nemožně piští a maminku by z toho mohla bolet hlava. Možná to ale řekl i proto, abych nemusel jít s nimi. Abych neviděl, až se to stane.

Ráno jsem vstával tak brzo, abych se rozloučil s beránkem. Přinesl jsem mu mrkev a ještě naposledy jsem si ho pohladil. On kolem mne poskakoval jako vždycky a mně bylo do breku. Jasně, je to jen zvíře, jak mi všichni už po celý týden opakovali, ale ještě nikdy jsem žádné zvíře neměl tak rád.

Beránek se narodil zrovna před rokem a hned od malinka se ukazovalo, jak je mimořádný. Byl nejkrásnější ze všech, ohromně chytrý a přítulný. Ničeho se nebál, ale přitom byl poslušný. Nejlepší na něm ovšem bylo, že mě měl rád. Vždycky poznal, když jsem se blížil, a šel mě přivítat. Vesele mě zdravil, i když jsem mu nic nenesl. Všichni říkali, že je dokonalý. Nemám to slovo rád, protože kvůli tomu ho vybrali za oběť.

Jednou do roka totiž chodí táta do Jeruzaléma do chrámu, aby tam nechal obětovat beránka bez vady jako oběť za hříchy celé naší rodiny. Letos vybrali mého beránka. Plakal jsem a zlobil jsem se. Snažil jsem se tátu přemluvit, aby vybral jiného beránka. Ale sám jsem viděl, že můj beránek je nejlepší ze všech. Věděl jsem přece, že je dokonalý. Musel jsem uznat, že je nejlepší obětí za hříchy. Táta mi sliboval jiného, že prý si vyberu z malých jehňátek nového kamaráda. Ale druhý takový beránek už přece nemůže být. A kdyby byl třeba jen podobný, co když bude zase jediný dokonalý a zase mi ho obětují?

Přemýšlel jsem, jestli bych dokázal aspoň já sám nehřešit, aby těch hříchů bylo míň, a k oběti stačil třeba jenom párek holubů. Minulý týden jsem se o to opravdu ze všech sil pokoušel. Ani jednou jsem nezalhal, ačkoli jsem kvůli tomu dostal výprask. Přiznal jsem se totiž, že jsem byl u souseda v sadě a utrhl jsem si dva fíky. Byly jen dva, ale táta to nějak poznal, zeptal se a já jsem se přiznal. No, tak jsem sice nelhal, ale zato jsem kradl.

Poslušně jsem pomáhal mamince, dokonce jsem hlídal malou sestřičku. Když ale ona pořád ječela a bořila mi mou ohrádku, kterou jsem si postavil pro figurky zvířátek, co mi táta vyřezal, tak jsem se neudržel a malinko jsem ji plácl. Ona hned běžela žalovat a já jsem dostal zase.  Maminka byla moc smutná, že prý ji trápím. No a já jsem se, prosím, tak snažil nehřešit. Nedokážu to, kdybych se přetrhl. Ani týden. Dost mě to zničilo. A to jsem jen malý kluk, co teprve, jak říkali starší bráchové, až přijdou mužská pokušení. To si ani neumím představit! Copak chudák beránek za to může? On nikdy neokusoval maminčiny květiny jako naše koza, ani nelezl sousedovi do zelí. On byl tak hodný. A teď to odskáče za celou rodinu! Prý to tak musí být, jednou ročně je zapotřebí prolít krev bezvadného zvířete. Jakože místo nás, místo celé naší rodiny. Protože odplatou za hřích je smrt. Brr. Bylo mi z toho nanic.

Celý den jsem se snažil pomáhat mamince. Hlídal jsem sestřičku, nosil vodu, sypal slepicím i jsem odnesl košík cibule ke staré sousedce, co bydlí na kraji vesnice, když mě o to maminka poprosila. Pořád jsem se něčím zaměstnával, jen abych nemusel myslet na to, že svého beránka už nikdy neuvidím. Nechtěl jsem si představovat, že mu podříznou krk, a přesto jsem o tom pořád musel uvažovat.

Odpoledne, když maminka uspala sestřičku, vzala si mě na klín a povídali jsme si. Asi na mně viděla, jak jsem pořád nešťastný. Vyprávěla mi, že to ustanovení o oběti je Boží spravedlnost. Že prý jinak by museli umírat lidé, kteří hřeší. A že prý zhřeší úplně každý. Tak jsem jí řekl, že to už vím. Že jsem se snažil, ale vůbec mi to nešlo. Maminka se usmívala, hladila mě a říkala, že ona tisíckrát raději obětuje zvíře, i když to byl můj milovaný beránek, než by viděla, že se něco stalo mně nebo bratrům nebo sestřičce nebo tátovi. To jsem musel uznat. Maminka dovede člověka vždycky tak uklidnit. Pak jsem jí pomáhal chystat večeři pro naše poutníky. Tak trochu jsem se začínal těšit, co mi asi z města přinesou.

K večeru jsem pořád vybíhal před dům, abych viděl, až se budou vracet. Dlouho nešli a už se stmívalo. Byl jsem celý nedočkavý a maminka mě uklidňovala, že je to dlouhá cesta, že nejspíš v Jeruzalémě bylo strašně moc lidí, že možná v chrámu museli čekat, než na ně přijde řada a že se nejspíš ještě zdrželi někde na tržišti. Pak se konečně objevili v zatáčce cesty. Bylo už hodně šero, a tak jsem myslel, že mě klame zrak. Táta totiž vedl beránka. Mého beránka. Poznal bych ho mezi tisíci. Vyběhl jsem jim naproti a křičel jsem radostí na uvítanou. Nemohl jsem pochopit, co se stalo.

Tatínek i bratři vypadali trochu zvláštně. Byli zaražení a pobledlí. Moc jsem si toho nevšímal, protože beránek mi skákal radostně naproti a já ho objímal. Později u večeře tatínek i bratři vyprávěli nějaký podivný smutný příběh, kterého byli svědky v Jeruzalémě, já jsem mu moc nerozuměl, a maminka plakala. Pamatuju si z něho jen, co řekl tatínek na konec, že už obětovali jiného beránka a že toho mého nebylo zapotřebí.

Ve dnech 7.-9.4.2017 se většina žen našeho sboru zúčastnila sedmé konference žen Moravskoslezského sdružení CASD v Malenovicích. Účasti předcházelo celkem dobrodružné přihlašování, které se odehrálo jedné předchozí noci přesně o půlnoci.  A pokud si myslíte, že v tuto velmi pozdní hodinu naše sestry spí, tak se pletete – zvláště pokud je možno přihlásit se na tak báječnou akci.

Malenovický hotel KAM nás přivítal pošmourným počasím a sněhem pokrytými sjezdovkami, ale to nás nemohlo odradit. Konference s motem „Laskavá slova jsou jako plástev medu, jako balzám na duši, celému tělu lék“ slibovala, že prožijeme kouzelný, inspirativní a laskavý víkend.

Ubytování bylo velmi krásné. Část z nás obývala dvoupatrový pokoj v nejvyšším poschodí hotelu a část nedaleko položenou roubenku Útulna. Prošmejdily jsme hotel a poté jsme se vypravily do jídelny, kde nás čekala skvělá večeře. Začaly jsme mít tušení, že nám nastávají chvíle plné hýčkání, a to my přece potřebujeme 🙂 .

Ve velmi příjemném konferenčním sálu v suterénu s výhledem do krajiny nás přivítal vedoucí kazatelského oddělení MSS Karel Staněk. Úžasnou průvodkyní celé konference byla velmi milá dáma – Iveta Halešová. Akce však nebyla jen o slovu, hodně se i zpívalo, a to za doprovodu tří krásných slečen Lenky, Ellen a Lary.

Vzácným hostem letošní konference byla paní Hana Pinknerová – spisovatelka, majitelka knihkupectví, úžasná kuchařka, manželka a maminka, ale hlavně žena nádherná svou duší a svou ženskostí. Hned první večer nám zpříjemnila vyprávěním o svém životě a autorským čtením ze svých knih. Přednes hudbou doprovázela její dcera Anička Pinknerová, skvělá kytaristka a hudební manažerka. Byly to kouzelné chvíle. Naladily nás na citlivou notu a večer se poté na pokojích odehrával v duchu přátelského povídání, svěřování a sdílení se.

Sobotní požehnané ráno nás přivítalo kapičkami deště na právě rozvitých lístcích stromů. I taková rána jsou krásná, jak nám vysvětlila Hanka Pinknerová. A nejen to – při každém našem návratu do přednáškového sálu nás na sedadlech čekal dáreček v podobě veršíku z Bible a malá sladkost. Den jsme zahájily vynikající snídaní ve formě bufetu, chválami a prvním Slovem již zmíněné autorky. Zamýšlela se nad mocnou zbraní – slovem.

Hlavní myšlenky Slova Hanky Pinknerové :

1. Jak moc máme používat slova? Která slova jsou zbytečná a která vhodná? Jak rozpoznáme hranici mezi nimi? To, co je sladké, není zároveň i nezbytné, a tak je to i se slovy. Bez pomoci Ducha svatého se při rozlišování této hranice neobejdeme. „Buďte rychlí k slyšení a pomalí k mluvení.“
2. Co říkáme? Co říkáme o sobě, o jiných? O sobě musíme mluvit hezky. Prosme Boha, ať vidíme sebe tak, jako nás vidí On. Jak se chováme my k sobě, tak se chová okolí k nám. Jak mluvíme o Bohu? Podívejme se na naše hodnocení počasí – prší=je ošklivě. Není to pravda. Vše, co nám Bůh dává, je dobré. I déšť je potřeba. Možná všemu nerozumíme, ale jistě je to dobré. Jak mluvíme o blízkých? Když neříkáme to negativní, posilujeme vztahy. Hledejme v každém jen to dobré. Jak mluvíme o okolnostech? Říkáme-li to, čemu věříme, naše víra roste slyšením. Když slyšíme jen negace, bereme je za své a pak to tak je.
3. Jak slova říkáme? Podle slovní zásoby poznáme, jakou profesi člověk zastává, zda je věřící atd. Na použitých slovech velmi záleží. Někdy myslíme věc dobře, ale řekneme špatně. Důležité je mít promyšleno, co chceme říct. Důležité je také cimrmanovské „Umět udržet myšlenku a opustit myšlenku.“

Východiskem ze všech nejasností je držet se myšlenky

Bůh je dobrý a miluje mne.

Smyslem života je duchovní růst do podoby Ježíše. Projevuje se stále větší láskou k Bohu, k sobě, k druhým… Je to jako s vývojem člověka. V mládí se chce naučit vše, aby mohl všechno dělat sám, v dospělosti už věci necháváme více na druhých – na Bohu. Až dojdeme do stádia opuštění pozemské dimenze a jsme s Bohem stále.

Bůh je JEN dobrý a všechny jeho plány jsou dobré.

O tom, že je dobrý, nás přesvědčuje každodenními drobnostmi. Každý den nám dává minimálně jeden milostný vzkaz. Bůh ví, co máme rádi, co nám chutná, co nám voní… A každý den nám dá něco, co nám pohladí dušičku – například ty kapky deště na stéblech trávy. Hledejme je, zapisujme si do deníčku, jaké milostné vzkazy nám ten den Bůh dal, mluvme o nich dále.

Pokud jsme milované Boží dcery, princezny, holčičky – jak bychom měly mluvit? Princezna nepomlouvá, nekleje, nelže… Toto můžeme změnit jen zevnitř.

Být jako muž účasten konference žen, to se hned tak někomu nepoštěstí. Touto výsadou byl poctěn Martin Žůrek, který nám v tento Bohem oddělený den posloužil kázáním z Božího slova. Jistě mu nejeden náš bratr bude závidět.

Tématem bylo zamyšlení nad moudrou ženou Starého zákona Abígail – síla slov aneb moudrost v praxi.

Abígail žila s velmi nerudným a chamtivým mužem.

1 Sam 25, 2.-6., 21.-dále

David se skrýval před Saulem, který se nechtěl vzdát trůnu. David se skrýval a prchal, s ním další lidé z okraje společnosti. V poušti potkal pastevce z Nabalova domu. Bylo právě období stříhání ovcí, něco jako naše dožínky, tedy důvod k radosti. David poslal 10 mužů do Nábalova domu s žádostí o jídlo. Davidovi vojáci poskytovali pastevcům ochranu. Nabal je však odmítl. David měl na odměnu v podobě jídla nárok, vždyť je chránil. Nabal byl bezbožník a lakomec. David se také nezachoval správně. Rozhněval se a chtěl použít sílu.

Napětí se láme příchodem Abígail verš. 17. Ona byla ochotna vyslechnout Davida. To Nabal nedovedl. Abígal neřeší své vlastní emoce, nelamentuje nad svým mužem, je ochotna riskovat i svůj život. Nachystala pro Davida dary a poslala mu je. Abígail byla štědrá a odvážná. Nátan měl práci s přípravou hostiny po střiži vlny. Lidé se ho báli a byli ochotni mu lhát, aby se zavděčili. Abígail ne. Ztotožnila se s vinou svého muže, ale měla svou čest a dokázala problém pojmenovat. Dokázala vyjádřit lítost a omluvu. Přesto si byla vědoma své hodnoty verš 26. Považuje se za Boží nástroj = je si vědoma své vlastní hodnoty. Proto dokáže Davida povzbudit, aby byl tím, kým je a aby plnil vůli Boží a nenechal se unášet svým hněvem, protože by později litoval. Moudrost souvisí s podřízeností Bohu navzdory svým plánům. Abígail používá při jednání s Davidem a jeho 600 vojáky moci slova – má vlídný jazyk. Její moudrost není z ní, ale z Boha – moudrá opora. Hledej v životě opory, které pro nás budou vhodné.

Abígail jedná s Davidem jako Hospodin s Kainem. Ale David na rozdíl od Kaina je ochoten naslouchat a změnit své jednání. I my jsme Hospodinovými pomazanými, královským kněžstvem. Bůh chce, abychom byli Jeho prostředníky, Jeho pomocníky. Máme tedy Boží poslání. Kvůli dobrému pocitu z pomsty si lehce zkazíme život. „Pomstu nechte na Pánu.“

Po nezbytných chválách a modlitbě jsme se odebraly na oběd, opět výborný. Odpolední program jsme začaly trochu jinak – dalším mužem v naší společnosti byl fotograf Daniel Maďa, který vytvořil naši společnou fotografii na terase hotelu. Sluníčko se sice schovávalo za mraky, ale ta sluníčka, která září z fotografie, jej pro tentokrát předčí.

V tuto chvíli nám byl rozklíčován další bod programu – Meditativní cesta. Vydaly jsme se na procházku okolo hotelu a roubenek, na které nás čekalo 6 stanovišť s úryvky biblických textů o ženách Bible a následně několik úkolů k zamyšlení pro nás. Účastnice se postupně rozpadly do menších skupinek, které spolu po cestě diskutovaly o problémech komunikace, odpouštění, mlčení atd. A protože počasí skutečně nebylo moc teplé, s velkou radostí jsme přivítaly čas na kávičku s naprosto nedostižným zákuskem v naší jídelně. Krásnou ženu zákuskem neurazíš  🙂 .

Sedadla v sále nás opět přivítala dárečkem – veršíkem a sladkostí, a my jsme plny očekávání věcí následujících společně chválily našeho úžasného Pána, díky kterému jsme se mohly takto sejít a prožívat neskutečně milé chvíle. Další Slovo Hanky Pinknerové se týkalo lásky a úcty.

Přepis nejdůležitějších myšlenek:

Bůh nám dal do manželství několik pokynů:

• Muži, milujte své ženy
• Ženy, ctěte své muže

Ženy potřebují dostávat lásku a muži úctu, aby mohli žít. Když se žena necítí být milována, neprokazuje muži úctu, muž nepociťující úctu není schopen dávat lásku a tak stále dokola.

Mužova ujištění o lásce k nám často nechápeme. Nejsou to vždy jen sladká slovíčka. Muž je starostlivý, má o nás strach atd. Je důležité ukryté projevy lásky hledat stejně jako projevy Boží lásky. Když se na to zaměříme, uvidíme je všude.

Zajímejme se o záliby muže, ctěme ho. Pokud však muž na tyto projevy nereaguje, problém může být v tom, že nikdy nedostal lásku od svých rodičů a není schopen ji dávat. Nemusí to být nutně lump. Ale co potom? Pokud nevidím žádný důvod proč projevovat úctu, udělám to i přesto – neboť to po mně chce Bůh.

Není snadné projevovat úctu, pokud jsme ji neviděly ve své rodině. Pomoc je:

• Modlit se s přítelkyní za své manželství
• Na místa v bytě si dát lístečky s verši z Bible, které mně k úctě povedou. Musí se to ve mně „zakotvit“. Pak se úcta projeví i v myšlení a jednání.
• Potřebujeme v muži vidět, kým ve skutečnosti je – není obyčejný dělník, ale pomazaný Boží.

Děti potřebují lásku svých rodičů a rodiče potřebují úctu svých dětí. K tomu musíme děti vést. Říká nám to i Desatero.

Moudrá slova završila Hanka autorským čtením ze svých knih za doprovodu své dcery Aničky na kytaru. Ještě že jsme jako dárek na počátku akce dostaly papírové kapesníčky. Čtení bylo srdíčkové, dojemné a kapesníčků v rukou přítomných žen valem ubývalo.

Poté nám byly představeny workshopy, kterých je možné se následující den zúčastnit. A nabídka byla vskutku bohatá. Dle programu bylo na řadě ukončení soboty, ale protože sluníčko se celé odpoledne snažilo vynahradit nám předchozí zamračený den a stále ještě svítilo nad vrcholky okolo ležících kopců, rozhodly jsme se rozloučení se sobotou odložit na dobu po večeři.

Skvělé jídlo, skvělý personál, skvělý večer. Slunce se uložilo ke spánku a my jsme si po židovském způsobu ukončily náš požehnaný sobotní den. Chválami jsme poděkovaly za Boží přítomnost a lásku a pak už jsme se pohodlně usadily k dalšímu Slovu Hanky Pinknerové o vadách jazyka.

Přepis nejdůležitějších myšlenek:

Díky své hříšnosti máme tendence nemluvit pěkně. Většinou za to mohou zranění našich srdcí. Každý z nás má nějaké zranění. Každá rána je branou pro hřích. A to se projeví na naší řeči. Čas rány nezahojí. Je potřeba si uvědomit, kdy jsme byli zraněni, kým a proč. Danému člověku musíme odpustit. Ale sami to nedokážeme. Často máme pocit, že jsme odpustili, ale stačí nějaký podnět a rána je zpět. My sami ji nedokážeme uzdravit a myslet si, že to zvládneme, je hřích. Jen Bůh může naše zranění zahojit.

Je dobré modlit se uzdravení s někým, kdo na nás položí ruce, kdo nás podpoří. Dotyk je pro nás znamením, symbolem, že Bůh se nás dotkl.

Zraňují nás slova typu „budižkničemu“ = buď k ničemu, a podobné výroky. Vryly se do nás a je třeba bojovat proti nim opakem = „budižkničemu“, „já jsem schopná“, „jsem obdarovaná“, „můžu něco dokázat“.

Protiklady jazyka

Zamysleme se, jak si povídáme, jak mluvíme, z které strany tabulky je náš jazyk.

 Večer nám zpříjemnil náš dvorní fotograf se svým Foto salonkem. Přítomné dámy se mohly nechat vyfotit ať už samy nebo se svými přítelkyněmi. Na foto se všechny moc těšíme. Jelikož se večer nachýlil, odebraly jsme se do pokojů. Ale protože jsme byly plné dojmů a zážitků, naše upovídané jazýčky nám stejně dovolily usnout dříve než „zítra“ .

Neděle nás přivítala modrou oblohou a teplými slunečními paprsky. Po opětovně báječné snídani jsme společně chválily Pána písněmi a pak už jsme se zaposlouchaly do autorského čtení z knížek Jedno pokušení týdně, Dvě minuty ticha, Středověk mého života, Slovo o světle a měly jsme tu čest vyslechnout jeden dosud nezveřejněný fejeton. Srdíčka se nám tetelila a slzy tekly proudem. Hanka Pinknerová nám přivezla mnohé ze svých knih, abychom si je mohly zakoupit a knížky nám také podepsala. V sále byste nenašli nikoho, kdo si alespoň jednu knížku nekoupil – ať už pro sebe, dceru, snachu nebo kamarádku.

Nastal čas na slíbené workshopy. Rozdělily jsme se do skupinek dle našich přání a nedělní dopoledne jsme prožily s Tinou Dolinskou, která nás poučila o harmonii v kráse a kráse v harmonii, s Ivetou Halešovou, která nás naučila scrapbook, s Adélou Koloničnou jsme zdravě vařily, s Pavlou Svobodovou jsme se učily masáže dětí a s Hankou Machovou jsme odkrývaly příčiny stárnutí organismu a podněty, jak tento proces zpomalit.

Všechno jednou musí skončit, a ke konci se chýlí i naše konference. Potkaly jsme řadu báječných žen, dozvěděly jsme se mnoho nového a podnětného, potěšily jsme naše dušičky. A tak organizátorkám a všem, kteří se o nás tak úžasně starali, patří náš obrovský obdiv a dík.

Po skvělém obědě jsme se rozjely do našich domovů. Ale zážitky myly tak mocné, že jsme to musely vzít ještě přes cukrárnu v Čeladné a u dobré kávy a zákusku celou akci zhodnotit a udělat usnesení, závěr a zápis 😀 .

Bratři a sestry v Pánu Ježíši, přátelé,

Příští sobotu, tedy 8.4.2017 se ženy z našeho sboru zúčastní konference žen v Malenovicích. Z tohoto důvodu dochází ke změně:

• v pátek od 18hod schůzka Pathfinderu

• v sobotu ráno se děti odeberou domů

• shromáždění se NEKONÁ

• muži se zúčastní individuálně shromáždění v jiném sboru

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Dnešní slunečnou sobotu provázely teplotní rekordy. Po cestě do modlitebny, kam jsme spěchali nejen kvůli velmi milé návštěvě bratra Pavla Zvolánka, jeho manželky Olgy a milých sester a bratrů z Kateřinic, nás provázel vlahý větřík svědčící o nástupu jara v plné síle.

Dopolední část bohoslužby se odehrála ve znamení Petrů 🙂 . Ještě stále nemocný Petr Kimler byl při uvádění nahrazen Petrem Chárou a při studiu sobotního úkolu jsme se „vrhli“ na téma Petra apoštola. Provázel nás jím nikoliv Petr, ale Miloš Mroček.

Apoštol Petr Šimon pocházel se svým bratrem Ondřejem z Betsaidy, malého rybářského města nedaleko Kafarnaum na břehu Genezaretského jezera. Později bydlel žil s rodinou v Kafarnaum. Právě na břehu tohoto jezera se Petr setkal s Ježíšem ve známém příběhu o lovu ryb po předchozím neúspěšném snažení. To však nebylo první setkání Petra s Ježíšem. Předcházelo mu uzdravení Petrovy tchýně Ježíšem. Petr je v seznamech učedníků vždy jmenován jako první. To svědčí o tom, jak byl důležitý v kruhu učedníků Ježíšových. Jméno Petr dostal právě od Ježíše, který jím chtěl naznačit budoucí sílu Šimonovu založenou na víře v Ježíše Krista. Kdykoliv Petr projevil slabost, nazval ho Ježíš jménem Šimon, aby ho vyburcoval k bdělosti.

Petr byl horlivý, aktivní, vznětlivý, někdy ale nerozhodný a malomyslný. Byl prvním, kdo nazval Ježíše Mesiášem. S jeho názorem se ztotožnili i ostatní učedníci. Ale mylně se domnívali, že Kristus bude vládnout jako mocný pozemský král. Jakmile učedníci rozpoznali Mesiáše, začal jim Kristus vysvětlovat, že musí trpět, být zabit a vstát z mrtvých. Petrovi se tato vyhlídka nelíbila. Obhajoval svoje vlastní sobecké zájmy a touhy a dostal se do rozporu s Boží vůlí. Petr se potřeboval naučit, že služba Pánu v sobě zahrnuje i utrpení.

Učedníci byli během času, který strávili s Ježíšem, svědky mnoha podivuhodných událostí. Jednou z nich byla chůze Petra po vodě. Když Petra přepadl strach a začal se topit, volal k Ježíši o pomoc. Ježíš ho zachránil se slovy: „ Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ Můžeme mít pocit, že naše víra je silná. Ale ve složité situaci můžeme začít váhat. Je třeba stále věřit v Ježíšovu pomoc.

Petr měl v úmyslu být Ježíši věrný. Byl odvážnější než ostatní učedníci. Přesto v rozhodujícím okamžiku zklamal – 3x Ježíše zapřel. Petrovo selhání ovlivnilo, že se nešel modlit do Getsemanské zahrady, tak jak ho Ježíš prosil. Proto nebyl na situaci duchovně připraven. Přestože jeho pochybení bylo velké, Boží milost je mnohem větší. Ježíšovo odpuštění učinilo z Petra jednoho z nejdůležitějších vůdců prvotní církve.

Sobotní školku mládeže vedla Iva Burešová a téma odpovídalo sobotní škole dospělých.

Ve slovíčku před kázáním vyprávěla Iva Burešová příběh o malém černošském chlapci Jabuovi, který prodával na tržišti pomeranče. Ale dokud je sám neochutnal a nepocítil jejich báječnou chuť a sílu,  neměl s prodejem štěstí. Stejně je to s námi věřícími a naší snahou o hlásání Božího slova. „Ovoce“ je  výborné, ale „prodavači“ mnohdy ne. Pokud chceme hlásat Boha, musíme podle něho sami žít.

Kázáním nám posloužil bratr Pavel Zvolánek a tématem byl příběh Jábese, který byl pojmenován „bolest“ a toto znamení si nesl po celý život. Nevzdal se však, chtěl svůj osud změnit, a proto prosil Boha o pomoc. Celé zamyšlení si můžete přečíst v archivu kázání na stránkách našeho sboru.

Tak milou návštěvu, jakou jsou manželé Zvolánkovi, nelze jen tak propustit. A proto jsme dnes zasedli ke společnému obědu z rukou našich sester, a po báječném jídle jsme si vyslechli výpověď bratra Pavla Zvolánka o jeho náročné, ale požehnané práci vězeňského kaplana. Dotazy nás zvídavých nebraly konce a jistě bychom vydrželi sedět a povídat si až do večera. Ale nádherné počasí nás láká ven, a tak jsme se rozešli do různých směrů, abychom využili laskavých slunečních paprsků při toulkách Boží přírodou. Požehnaný týden !