Autor – Ján Petrovič

 

13 Mojžíšův život, smrt a vzkříšení

Mojžíš je nejdůležitější lidskou postavou v Deuteronomiu. Jeho život, charakter a poselství prostupují celou knihou. Deuteronomium je v první řadě o Bohu a jeho lásce k „lidu Izraele“. Bůh často používá Mojžíše, aby lidu ukázal tuto lásku a promluvil k nim. Mojžíšův život a služba ukazují hodně o Božím charakteru, podobně jako jeho smrt a vzkříšení.

Mojžíšův hřích. Přes odpadnutí, selhání a hřích Bůh lidu na poušti 40 let zázračně zajišťoval potravu. Dalším projevem jeho milosti byla voda, bez níž by na poušti rychle zemřeli. Poprvé vytryskl proud vody ze skály na Chorébu. Kdekoli vznikla během putování potřeba, vyprýštila vedle tábora zázračně voda. Mojžíš dříve, než udeřil do skály, dvakrát řekl: „Poslyšte, odbojníci! To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?“ V jeho slovech je znát hněv. Problém ale spočíval v tom, že si přisvojil moc vyvést vodu ze skály, jako by to dokázal ve vlastní síle. Zdá se, že ve svém hněvu zapomněl, že takový zázrak může udělat pouze Bůh. I my dnes přijímáme jeho milost, přestože si ji nezasloužíme. Jak často říkáme nebo děláme věci v hněvu?

 Mojžíšův hřích. Hospodin mu řekl: ‚Nepřejdeš tento Jordán.‘ Mojžíš prokázal nedostatek víry. Od události s hořícím keřem měl jedinečnou zkušenost s Bohem. Přesto mu Mojžíš s Áronem „neuvěřili“. Oba s Áronem selhali, když měli dosvědčit Boží svatost „před syny Izraele“. Kdyby uprostřed odpadnutí prokázal svou víru a důvěru v Boha, oslavil by Hospodina před všemi lidmi a znovu by byl příkladem toho, jak vypadá pravá víra a poslušnost.

Mojžíš vzal hůl, tak jak mu to Hospodin přikázal. Místo toho, aby promluvil ke skále, z níž by pak vystříkla voda, Mojžíš do skály udeřil, a to hned dvakrát. Ano, i to, že ze skály vystříkla voda poté, co do ní Mojžíš udeřil, byl zázrak. Ale určitě ne takový, jako kdyby k ní jen promluvil, jak mu to přikázat l Hospodin.

Na první pohled se může zdát, že Boží trest pro Mojžíše byl moc přísný. Po tom všem, čím Mojžíš prošel, mu nebylo dovoleno vejít do zaslíbené země.

Mojžíšova smrt. Mojžíš vystoupil na horu Nebó. Hospodin mu ukázal celou zaslíbenou zemi. I zemřel Mojžíš tam v moábské zemi. Bylo mu 120 let. Zrak mu nepohasl a svěžest ho neopustila. Pochoval ho (Bůh?) v údolí. Nikdo až dodnes nezná jeho hrob. Prohlédněme si stručně jeho život: vzdal se poct faraonova dvora, dlouhá léta strávená na poušti, zjevení Boha v hořícím keři, povolání k vysvobození Izraele, zázraky Boží moci ve prospěch svého lidu, a Boží milosrdenství během putování a vzpour.

Hospodin řekl: „Dal jsem ti ji spatřit na vlastní oči, ale nepřejdeš tam“. Šlo o nadpřirozené zjevení území i toho, jak bude vypadat poté, co Izraelci zemi obsadí. Hospodin měl pro svého věrného, byť chybujícího služebníka připraveno ještě něco mnohem lepšího.

Mojžíšovo vzkříšení. I zemřel Mojžíš. (Bůh) ho pochoval ho v údolí v moábské zemi. Nikdo nezná jeho hrob. Mojžíšova smrt však nebyla poslední kapitolou v příběhu jeho života. Mojžíš byl spolu s Elijášem přítomen na hoře proměnění, kde rozmlouvali s Ježíšem. Mojžíš nezůstal v hrobě, protože byl vzkříšen.

Ujištění pro všechny. Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je klamná i naše víra. Ve světle Nového zákona se Mojžíšův „trest“ nakonec nezdá tak velký. Jeho domovem se stal „nebeský Jeruzalém“ To byl určitě mnohem lepší příbytek! Mojžíš prvním člověkem, který byl vzkříšen a dostal věčný život. Henoch a Eliáš byli vzati do nebe, aniž by zemřeli. Mojžíš je pro nás příkladem spasení vírou, která se projevuje v životě věrnosti a důvěry v Boha. A to i tehdy, když v životě padáme a chybujeme.

Podněty k zamyšlení. „Do skály, která symbolizovala Krista, bylo už jednou udeřeno, tak jako Kristus měl být jednou obětován. Bylo třeba ke skále jen promluvit, tak jako my musíme žádat o požehnání v Ježíšově jménu. Druhým udeřením do skály byl význam tohoto krásného předobrazu na Krista zničen. Navíc si Mojžíš a Áron přisvojili moc, která náleží jedině Bohu. Izraelští vůdcové měli příležitost ovlivnit lid, aby k Bohu přicházel s úctou, a posílit víru v Hospodinovu moc a dobrotu. Když v hněvu volali: „To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?“ postavili se na Boží místo, jako by oni sami byli zdrojem moci. Muž, který mohl zůstat věrný a nesobecký až do konce svého života, byl nakonec přemožen. (PP 418; NUD 194)

  

12 Ozvěny knihy Deuteronomium v Novém zákoně

Celý Nový zákon je doslova protkán texty Starého zákona. Citovali je inspirovaní pisatelé. Samotný Ježíš je opakovaně uváděl slovy „Je psáno“. Při jiné příležitosti řekl: „Ale je třeba, aby se naplnila Písma“. Když Ježíš potkal dva učedníky na cestě do Emauz, „vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“. Autoři Nového zákona texty Starého zákona podporovali nebo odůvodňovali svá tvrzení. Deuteronomium patří v Novém zákoně mezi nejčastěji citované knihy.

Pokušení na poušti. Ježíš se se satanem nehádal ani s ním nediskutoval. Jednoduše citoval texty z Deuteronomia. Písmo, které je „živé, mocné a ostřejší, než jakýkoli dvousečný meč“. Při prvním pokušení se odvolal na text, že „člověk nežije pouze chlebem, ale vším, co vychází z Hospodinových úst“. Při druhém se odvolává na vzpouru Izraelitů. „Nepokoušejte Hospodina, jako jste ho pokoušeli v Masse.“ Při třetím Ježíš satana napomenul slovy: „Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, při jeho jménu přísahat“.

Bůh nikomu nestraní. Slovní spojení „nebere ohled na osobu“, případně „nikomu nestraní“, je přeloženo z hebrejštiny a doslova znamená „nezvedne tvář“. Hospodin je spravedlivý ke každému bez ohledu na jeho postavení. Tato pravda se projevila i v životě Ježíše a v tom, jak se choval i k těm nejopovrhovanějším ve společnosti. Pavel v listu Efezským říká pánům, aby si dali pozor, jak se chovají ke svým otrokům. V listu Římanům apoštol říká, že v otázce spasení a odsouzení není rozdíl mezi židem a pohanem.

Vzal prokletí na sebe. Buď proklet, kdo nebude plnit slova tohoto zákona a dodržovat je. (Dt 27,26) Kterého zákona? Měli bychom si uvědomit, že vždy šlo o zákon ospravedlnění z víry. Apoštol Pavel napsal Galatským: 7Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. 8Protože se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: ‚V tobě dojdou požehnání všechny národy.‘ A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem. Ti však, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou. Žel, že mnoho křesťanů list Galatským často využívá k tomu, aby si ospravedlnili nedodržování Desatera. Pavel však neargumentoval proti Desateru. Nejde zde o poslušnost zákona, ale o „spoléhání se na zákon“.

Prorok z vašich bratří. Izraelci při zjevení Božího zákona chtěli, aby Mojžíš působil jako prostředník, přímluvce mezi nimi a Bohem. Tehdy jim Mojžíš dvakrát slíbil, že Bůh mezi nimi povolá proroka podobného Mojžíšovi, který bude prostředníkem mezi Bohem a lidmi. O mnoho století později Petr i Štěpán citují tento text a říkají, že ukazoval na Ježíše. On byl naplněním všeho, o čem mluvil Bůh „ústy svých svatých proroků“. Štěpán se snažil lidem vysvětlit, že Ježíš je naplněním proroctví a mají mu naslouchat. Štěpána ale obvinili, že „mluvil rouhavě proti Mojžíšovi a proti Bohu“.

Bůh jako spravedlivý soudce. Někdy je třeba lidem připomenout, jak hrozné následky má odpadnutí od Boha. Pokud neposlušnost může vést ke smrti podle Starého zákona, o co „hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmívá Duchu milosti“. Proto, pokud se odchýlíte od pravdy, vaše odsouzení bude větší než jejich odsouzení.

Podněty k zamyšlení. Poznání, jak inspirovaní novozákonní pisatelé Bible používají Starý zákon, nás učí hodně o tom, jak Bibli interpretovat. Novozákonní pisatelé nikdy nezpochybňovali autentičnost a autoritu starozákonních příběhů. Skepticismus, který vede ke zpochybňování Bible, by v našich srdcích a myslích neměl mít místo.

 

11 Ozvěny knihy Deuteronomium ve Starém zákoně

Bible se zejména ve Starém zákoně často odkazuje nebo přímo cituje ze svých ostatních částí. Pisatelé pozdějších knih Starého zákona se odvolávají na dřívější pisatele a používají jejich texty. Autor Žalmu 81 cituje téměř doslovně úvod k Desateru. Několik autorů odkazuje na příběh stvoření. Proroci se mnohokrát odvolávají na knihu Deuteronomium, která hrála důležitou roli v počátcích izraelského národa.

Kniha Zákona. V osmnáctém roce vlády judského krále Jóšiáše se našla v chrámu kniha Zákona. Velká část odborníků na Starý zákon se domnívá, že onou knihou Zákona bylo Deuteronomium. Varování zaznamenaná v knize krále Jóšijáše hluboce zasáhla. Izrael byl vyzýván k tomu, aby šel cestou života a byl požehnáním pro okolní národy a ujištěn o tom, že Bůh je ochoten zachránit ty, kteří mu plně důvěřují.

Bohu patří nebesa i nebesa nebes. Nevíme co přesně znamená výraz „nebesa nebes“. V kontextu verše Mojžíš jasně ukazuje na Boží majestátnost, moc a velkolepost. Je to pravděpodobně výraz, který zdůrazňuje Boží suverenitu nad celým stvořením.

Deuteronomium u Jeremjáše. Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Jeremjáš tento i další verše převzal od Mojžíše. Kniha Deuteronomium byla znovu objevena během vlády krále Jóšijáše a Jeremjáš začal svou prorockou službu. Není divu, že v jeho spisech můžeme vidět vliv Deuteronomia. Mojžíš v knize Deuteronomium opakovaně zdůrazňuje, že jejich pobyt v zaslíbené zemi je podmíněný, a pokud nebudou poslouchat, nezůstanou na místě, které pro ně Bůh vybral.

Co Bůh požaduje. Velká část spisů proroků se skládala z výzev k věrnosti v zachovávání toho, k čemu se Izraelci zavázali ve smlouvě. Svůj závazek potvrdili hned po vstupu do zaslíbené země. Kniha Deuteronomium popisuje opětovné ujištění o Boží smlouvě s Izraelem. Před vstupem Izraelců do zaslíbené země byl Bůh připraven naplnit další ze svých slibů, svou část dohody. Proto Mojžíš Izraelce napomínal, aby také splnili to, co Bohu slíbili. Izrael měl být světlem pro svět. Proto měli jednat moudře a s porozuměním, což zahrnovalo i chovat se k lidem spravedlivě a milosrdně.

Danielova modlitba. Když se Daniel z knihy Jeremjáš dozvěděl, že končí období sedmdesáti let, během kterého byl Izrael „v troskách“, začal se horlivě modlit. Jeho modlitba byla dojemnou, hlubokou prosbou, ve které vyznal své hříchy a hříchy svého lidu a uznal Boží spravedlnost uprostřed zkázy, která na ně dopadla. Jeho modlitba je shrnutím toho, před čím byl Izrael varován v Deuteronomiu. Navzdory všem slzám a prosbám si nikdy nepoložil běžnou otázku, kterou si klade mnoho lidí, když je zasáhne neštěstí: „Proč?“, protože díky knize Deuteronomium přesně věděl, proč se to všechno stalo. Bylo ovocem jejich neposlušnosti. Danielova modlitba ale vyjadřuje i to, že navzdory těmto událostem existuje naděje. Bůh je neopustil, i když se to tak mohlo zdát. Deuteronomium také poukazovalo na zaslíbení obnovy.

Podněty k zamyšlení. „Jóšijáš potom navrhl, aby se nejvyšší autority národa připojily k obyčejným lidem a slavnostně se Bohu zavázaly, že budou usilovat o nápravu. Shromáždění králova slova přijalo s takovým nadšením, ve které král ani nedoufal. ‚Všechen lid se za smlouvu postavil‘ (2Kr 23,3).

 

10 Pamatuj a nezapomínej

V Bibli najdeme slova pamatuj a také nezapomeň. Lze ovlivnit proces pamatování a zapomínání? Bůh často svému lidu připomínal, aby si pamatovali vše, co pro ně dělá. Proto se mi jako vhodnější jeví příkaz „uvědom si“. Platí to i dnes pro naši církev.

Duha – připomínka věčné smlouvy. Duha se stala znamením Božího zaslíbení, že Bůh již nikdy více nezničí zemi potopou. Napadlo vás v této souvislosti, proč se tedy na různých místech zeměkoule občas objeví ničivé záplavy?

 Vzpomínka na Boží velké činy. Mojžíš připomíná Izraelcům historii, samotné stvoření a klade jim řečnickou otázku, zda v historii lidstva byl nějaký čin, který by se vyrovnal tomu, co pro ně udělal Bůh. Říká jim, aby se ptali, aby sami studovali a posoudili, zda se někdy stalo něco podobného tomu, co zažili při odchodu z Egypta a při dlouhé cestě pouští. Prostřednictvím otázek se Mojžíš snažil, aby si Izraelci sami uvědomili, co pro ně Hospodin vykonal a jak vděční mu mají být za jeho mocné činy v jejich životech.

 Dávej pozor, abys nezapomněl na to, co pro tebe udělal Bůh a smlouvu, kterou s tebou uzavřel. Nejde o „zapomínání“ ve smyslu ztráty paměti, ale spíše o laxní přístup k povinnostem. Měli si pamatovat, kým jsou a jak mají žít před Bohem, souvěrci, cizinci a také před okolními národy. Těmto věcem měli učit své děti a vnoučata. Znají všechny naše děti základní biblické příběhy?

 Sytý a bohatý. Nehrozí nám, že když se dosyta najíme a vystavíme si pěkný dům, tak si na příkaz „nezapomeň“ už nevzpomeneme? Možná ne hned, ale jak léta poplynou a budeme mít veškeré materiální pohodlí, které potřebujeme, zapomeneme na minulost, zapomeneme na to, jak nás Bůh vedl „velikou a hroznou pouští“, a budeme si pamatovat pouze svou vlastní moudrost a schopnosti, které nám zaručily úspěch. Před takovou situací nás Bůh varuje. I Ježíš nás varuje v podobenství o rozsévači před „vábivostí majetku a chtivostí ostatních věcí“.

 Pamatuj, že jsi byl otrok. V celém Starém zákoně Hospodin neustále vracel mysl lidu k exodu, k jejich zázračnému vysvobození z Egypta. Do dnešního dne si praktikující Židé připomínají tuto událost slavením Paschy, památníku toho, co pro ně Bůh udělal. Velikonoce jsou pro dnešní církev symbolem vysvobození, které jsme dostali v Kristu, „neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus“. Mají tradice při slavení svátků Pascha – naše Velikonoce, charakter připomínání si toho, co pro nás Bůh vykonal? 

Podněty k zamyšlení. Od počátku křesťanství nikdy neexistovala církev, která by se těšila takovému bohatství a pohodlí, jaké má dnes církev v některých zemích světa. Otázka však je – za jakou cenu? Takový blahobyt určitě ovlivňuje naši duchovnost – a ne k dobrému. Jak by mohl?! Bohatství a hojnost materiálních věcí nikdy nepodporovaly křesťanské ctnosti – sebezapření a sebeobětování. Obvykle je to naopak. Čím více lidé mají, tím více se spoléhají na sebe a tím méně spoléhají na Boha. Bohatství a prosperita, jakkoli jsou příjemné, nesou s sebou mnoho nebezpečných pastí v duchovní oblasti.

 

9. Navrať se k Bohu

Předmětem studia bylo pokání, vyznání našich hříchů, pocit lítosti, prosba za odpuštění a odvrácení se od hříchů z pohledu Deuteronomia.

Hospodin ukázal Izreaelitům svou slávu a velikost.

Jako lidé se můžeme svobodně rozhodnout respektovat jeho vůli a podřídit se mu, nebo hřešit.

Bůh nás předem upozornil na to, že přijde odpadnutí, trest, rozptýlení, ale i návrat, kterému musí zákonitě předcházet hledání.

 Návrat vyžaduje změnu orientace o 180 stupňů. Uznat, že jsme šli nesprávnou cestou.

Bůh je ochoten přijmout nás zpět, pokud se svobodně a upřímně rozhodneme litovat svých hříchů.

Volbu musíme udělat my sami. Vrátit se k Bohu a on nás přivede zpět k sobě a do zaslíbené země.

Součástí požehnání je i to, že bude měnit naše srdce.

Jan Křtitel i Ježíš začali svou službu výzvou k pokání.

Přestože Kristus přišel, aby hříšníky spasil, musíme svých hříchů litovat.

Pokání znamená, že musíme opustit své hříšné cesty a navrátit se k Bohu.

 Boží dobrotivost nás chce přivést k pokání.

Bůh nás miluje odvěkou láskou, proto nám tak trpělivě prokazuje milosrdenství.

 

8. Zvol si život

Celý život se rozhodujeme a vybíráme jednu ze dvou (někdy i více) možností. Při studiu knihy Deuteronomium se zaměříme na příležitosti, které v životě dostáváme.

Strom života. Lidské bytosti dostaly život jako svobodné bytosti obdařené rozumem, stvořené k Božímu obrazu. A Hospodin člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Uprostřed rajské zahrady rostl strom života, jehož plody měly schopnost udržovat člověka při životě. Když však zhřešil, odloučil se od stromu života, a propadl smrti. To, co nám Bůh nabízí, je volba žít dál. Můžeme si zvolit život, věčný život v něm.

 Nelze si zvolit zlatou střední cestu. Jsou jen dvě možnosti, co udělat se slyšeným slovem. Moudrý ho plní, bláznivý nikoli. Rozhodnutí je na nás. Žádná zlatá střední cesta v nabídce není.

Život a dobro, smrt a zlo, požehnání a prokletí. Hospodin předkládá každému život a dobro i smrt a zlo. Součástí Deuteronomia je ale zaslíbení, že i kdyby lidé neposlouchali a byli potrestáni vyhnanstvím, Bůh je přesto nakonec navrátí do zaslíbené země. Samozřejmě pod podmínkou, že vyznají své hříchy a odvrátí se od svých zlých cest. (Dt. 30,1-10.)

 Požehnání na dosah ruky. Když na tebe toto všechno přijde, požehnání i zlořečení, jež jsem ti předložil, a ty si to vezmeš k srdci, a navrátíš se k Hospodinu, a budeš ho poslouchat, změní Hospodin tvůj úděl, slituje se nad tebou a bude ti prokazovat dobrodiní. Boží příkaz není příliš složitý nebo záhadný, že bychom ho nemohli pochopit. Je možné ho naplnit. Znáš ho velmi dobře, takže mu můžeš dobře rozumět. Je v tvém srdci, takže víš, co musíš dělat. Proto neexistuje omluva pro neposlušnost.

 Otázka uctívání.  To, co odlišovalo Izraelce od světa kolem nich bylo, že oni jediní sloužili pravému Bohu, a ne falešným pohanským bohům, kteří ve skutečnosti bohy nebyli. Jestliže však přesto na Hospodina, svého Boha, zapomeneš a budeš chodit za jinými bohy, sloužit jim a klanět se jim, dosvědčuji vám dnes, že docela vyhynete. (Dt 8,19) Neodvracíme se i my pomalu, možná nenápadně, od Boha a nenahrazujeme ho jinými bohy?

 Podněty k zamyšlení. I my dnes, podobně jako Izraelci v minulosti, máme možnost volby. Někteří křesťané věří, že Bůh ještě před narozením předurčil některé k zatracení. Písmo nás učí, že naše svobodná volba života, nebo smrti, požehnání, nebo prokletí, dobra, nebo zla rozhodne o tom, jaký osud nás čeká (život, dobro a požehnání, nebo smrt, zlo, prokletí). A když někdo udělá nesprávná rozhodnutí, výsledkem je smrt.

Zamyslete se nad tím, jestli je to Bůh, kdo přímo trestá lidi za jejich neposlušnost, nebo zda je to přirozeným důsledkem porušení zákona.

Dejme si pozor, aby nás naše kultura, společnost a skupina, ve které žijeme nesvedla k uctívání falešných bohů.

 

7. Zákon a milost

Mojžíš připomenul lidu 7 významných událostí z putování do zaslíbené země. A nyní jim předkládá soubor pravidel, tj. zákonů a nařízení, jak mají žít. V této souvislosti křesťané většiny denominací mluví spíše o „milosti a zákonu“ a snaží se pochopit vztah mezi nimi. Zákon (desatero) je Boží standard svatosti a spravedlnosti. Porušení zákona je hřích. A protože jsme tento zákon porušili všichni, zachránit nás může pouze Boží milost.

Boží láska, svoboda a zákon. Bůh nás stvořil jako morální bytosti s morální svobodou založenou na lásce. Středem myšlenky morální svobody je morální zákon. Celé tvorstvo podléhá přírodním zákonům, ale pouze bytosti obdařených schopností rozlišovat mezi dobrem a zlem se týká i morální zákon. Boží morální zákon platí i pro anděly v nebi. Porušení tohoto zákona je v nebi i na zemi hříchem.

Zákon v Deuteronomiu. Deuteronomium přináší Mojžíšovy poslední pokyny Izraelcům předtím, než se ujmou své země. Příkazy (opis zákona) měl mít panovník vždy u sebe a pravidelně ho číst. Poslušnost zákona měla být pro Izraelce zásadní. Hospodin žádal Izraelce jen o jediné – aby odpověděli poslušností jeho zákona. Ani dnes to není jiné. Boží milost nás zachraňuje nezávisle na našich skutcích. „Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona (obětí za hřích – JP)“ (Ř 3,28).

 Aby se ti vedlo dobře. Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen abys dbal na Hospodinova přikázání a nařízení, která ti dnes udílím, aby s tebou bylo dobře. Bůh přikazuje lidem zachovávat přikázání, protože je to v jejich nejlepším zájmu, pro jejich dobro. Bůh je stvořil, udržuje je, Bůh ví, co je pro ně nejlepší, a chce, aby to mohli prožívat. Poslušnost jeho zákona, Desatera, jim bude přinášet prospěch.

Sobota jako symbol vysvobození z otroctví. Vysvobození z Egypta je symbolem spasení vírou v Krista. Proto prošli Rudým mořem jako po suché zemi. Mojžíš opakuje přikázání, aby lidé v sedmý den odpočívali, a přidává mu další smysl, připomínku vykoupení z egyptského otroctví. Boží milost vyvedla Izraelce z Egypta a nabídla jim odpočinek od každodenní práce.

Ne pro tvou spravedlnost. Slyš, Izraeli, přejdeš Jordán, aby sis podrobil pronárody větší a zdatnější, než jsi ty. Hospodin je vyhladí a pokoří, pro jejich zvůli. Věz tedy, že ne pro tvou spravedlnost ti Hospodin, dává tuto dobrou zemi, abys ji obsadil, neboť jsi lid tvrdé šíje. Ústředním bodem křesťanství i židovství je téma ospravedlnění z víry. Pavel by to řekl následovně: „ne pro tvou spravedlnost a přímost tvého srdce“ tě Bůh zachrání. Udělá to kvůli zaslíbení „věčného evangelia“, ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy. Dnes nám Bůh přikazuje, abychom ho poslouchali a zachovávali jeho přikázání. Zaslíbení již bylo dáno a čin spásy byl vykonán: naše skutky, poslušnost, i kdyby byly jakkoliv dobré (což asi ani nebudou), nejsou cestou k našemu spasení, ale naopak jeho ovocem v nás.

Podněty k zamyšlení. „Nepřítel Krista, který se vzbouřil proti Božímu zákonu v nebi, použil jako zkušený, vycvičený generál všechny své schopnosti a moc, zkoušel jeden úskok za druhým, byl plný klamu, aby zmařil výsledky zachovávání Božího zákona, jediného detektoru hříchu a standardu spravedlnosti.“

Poznali jsme nesmírně důležitou pravdu: milost, kterou jsme dostali v Ježíši Kristu na kříži. Co za to od nás Bůh žádá? „Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí“ (Kaz 12,13).

 

 

6. Velký národ díky Hospodinu

V prvních třech kapitolách Deuteronomia je připomenuto sedm významných událostí z putování Izraele do Kanánu. Od čtvrté kapitoly jsou uvedena nejrůznější přikázání. Jejich hlavním smyslem je ukázat Boží moc a milost, které se projevily v jejich životech. „A nyní“ měli začít jednat podle toho, co jim Hospodin řekl, co od nich očekává. Jejich chování mělo být odpovědí na Boží skutky.

          

Nepřidávej ani neubírej (důsledně respektuj to, co Hospodin nařídil). Velká část vyznavačů křesťanství ukazuje svým postojem i svými slovy, že porušuje tento Boží příkaz. Z praktických důvodů se rozhodli některé předpisy a pravidla ignorovat a na druhé straně k zákonu přidávali taková nařízení a požadavky, které zákon původně neobsahoval. To vše v konečném důsledku vedlo až k tomu, že „… svou tradicí zrušili slovo Boží“.

Baal-peór. Tento odkaz na minulou událost měl Izraelcům sloužit jako připomenutí důležitých duchovních a praktických pravd, ze kterých si měli vzít ponaučení. Žel, že i v dnešní době se najdou významní lidé, kteří ostentativně přestupují Boží přikázání přímo před zraky společenství, aniž by proti tomu někdo zasáhl. Ze souvislostí vyplývá, že sexuální akt měl souvislost s uctíváním pohanského božstva v bezprostřední blízkosti svatyně.  

Přimkni se k Hospodinu, svému Bohu. Hospodin vyhladil „každého“, kdo se uchýlil k modloslužbě. Ti, kteří přilnuli k Hospodinu, zůstali naživu. Neexistoval nikdo mezi. Bylo tomu tak tehdy a je tomu tak i nyní. Bůh je věrný a má moc uchránit nás od pádů. Musíme se však vědomě rozhodnout stát při něm.

 Velký a výjimečný národ. Izraelci byli vybráni a povoláni ze zvláštního důvodu, tak jak to Bůh řekl Abramovi: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!“ pro „veškeré čeledi země“. Měli být svtlem celému světu. Jejich prostřednictvím měl být představen pravý Bůh, který jediný může přinést skutečnou záchranu.

Zatímco Izraelci uctívali Boha, který stvořil celý vesmír, Hospodina nebes a země, pohanské národy uctívaly kameny, skály, dřevo, zvířata a démony.

Moudrý a rozumný národ. Hodnota národa spočívala v mnoha důvodech. Především v tom, že Bůh Izraele bydlel uprostřed svého lidu ve svatostánku. Dalším důvodem byla spravedlivá nařízení a práva obsahující moudrost a rozumnost. Třetím důvodem mělo být, že je Izrael zachovává a žije podle nich. Příkaz zněl: „Bedlivě je dodržujte“. Jaký prospěch by měli ze spravedlivých zákonů, kdyby se jimi neřídili? „Poslušnost Božího zákona by jim přinesla prospěch, jaký by ostatní národy světa pokládaly za zázrak. Poslušnost Božích zákonů je měla zušlechtit a povznést. Kdyby ho poslouchali, Bůh by je chránil před nemocemi, které sužovaly ostatní národy, a obdařil by je mimořádnou duševní silou. Měli být po všech stránkách na výši, a tím ukazovat Boží slávu, majestát a moc.“ (COL 288; PM 146)

Dá se tento princip aplikovat do života církve a jednotlivců dnes?

 Podněty k zamyšlení. V knize Na úsvitu dějin čteme: „Velké množství lidí se spolu s ním (Zimri) přišlo podívat na slavnost. Omámeni hudbou a tancem a okouzleni krásou pohanských vestálek, odložili svou věrnost Hospodinu. Víno otupilo jejich smysly a strhlo zábrany. Přestali se ovládat. Poté, co své svědomí poskvrnili pohledem na oplzlé výjevy, byli vedeni k tomu, aby se poklonili modlám, přinesli oběť na pohanských oltářích a zúčastnili se ponižujících rituálů.“ (PP 454; NUD 214.215)

Jak okolnímu světu představujeme svou „moudrost a rozumnost“?

 

 

5. Host ve tvých branách

Ježíš řekl zákoníkovi, že druhé z největších přikázání je stejně důležité, jako to první: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není“ (Mk 12,31). Výzva milovat Boha a bližního pochází ze Starého zákona, právě z knihy Deuteronomium.

Obřežte svá srdce. Mojžíš v hněvu hodil desky Desatera na zem a rozbil je. Dal tím najevo nicotu a prázdnotu toho, co Izraelci v nedávné minulosti slibovali. Tím dal najevo, že právě porušili svou smlouvu s Bohem. Hospodin přikázal Mojžíšovi, aby vytesal nové desky „jako byly ty první“ a lid vyzval, aby „nebyli tvrdošíjní“. Obřízka srdce byla obrazem toho, že Bohu jde o jejich srdce, o jejich uvažování, náklonnost a lásku.

Milovat cizince. Hospodin je svrchovaný vládce a udržovatel stvoření. Zajímá se však i o sirotky, vdovy a cizince a tuto péči vyjadřuje naplňováním jejich bezprostředních potřeb. Milujte tedy hosta, neboť jste byli hosty v egyptské zemi. Bůh ví o všech trápeních lidí na okraji společnosti. Hospodin říká, že on jako Stvořitel, miluje i druhé lidi, včetně těch, kteří strádají a jsou bezbranní. A tak, jak je miluje on, máme je milovat i my.

I vy jste byli hosty v Egyptě. Proroctví dané Abramovi se naplnilo. Následující generace byla za dramatický okolností vykoupena a zachráněna. Tyto události jsou zároveň předobrazem, symbolem vykoupení a spasení, které jsme obdrželi v Ježíši Kristu. Hospodin připomíná, aby si Izraelci vždy dobře pamatovali, že kdysi byli i oni cizinci v cizí zemi. Pokud šlo o „lidská práva“, mělo se s cizinci, vdovami a se sirotky zacházet stejně férově a spravedlivě, jak to Izraelci očekávali sami pro sebe. Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.

Soudit spravedlivě. V oné době jsem také přikázal vašim soudcům: „… suďte každého spravedlivě.“ Jsme povoláni odrážet Boží charakter. Slabí a chudí se u většiny lidských soudů nedočkají stejné spravedlnosti jako ti, kteří mají peníze, moc a známosti. Nespravedlnost, která je všude jinde tak běžná, nemá mít své místo uprostřed Božího lidu, mezi těmi, kdo mají představovat Hospodina okolnímu světu.

Čistá a neposkvrněná zbožnost. Když poskytneš svému bližnímu nějakou půjčku, nevejdeš do jeho domu, abys na něm vymáhal zástavu. Půjčování věcí nebo peněz je ve společnosti běžnou záležitostí a v občanských vztazích jsou podmínky půjčování přesně popsány. Základním principem vztahu je rovnost mezi věřitelem a dlužníkem. Existuje mnoho věřitelů, kteří zneužívají své postavení, ale i mnoho dlužníků, kteří dluhy nesplácejí. Bohu záleží na lidské důstojnosti. Ani když jsme v právu, neměli bychom se snížit k ponižování, urážkám a útokům. Verše se věnují také tomu, jak bychom měli přistupovat k těm, kteří pro nás pracují. Nikdy bychom je neměli utlačovat nebo vykořisťovat.

Podněty k zamyšlení. Je nepochopitelné, že se Izraelci i v těch nejúspěšnějších dobách království, za vlády Davida a Šalomouna, kdy prožívali obrovské Boží požehnání, dopouštěli útlaku chudých, zranitelných a znevýhodněných.

 

 

4. Milovat budeš Hospodina, svého Boha!

 „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný“. „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ Tato věta vyjadřuje oddanost Izraelců Bohu, o němž vyznávají: „Hospodin je náš Bůh“.

Milovat Boha. Mojžíš shrnul Izraelcům jejich dějiny a začal jim dávat pokyny, co mají dělat, aby mohli obsadit zemi a aby se jim v ní dařilo. Uprostřed textů obsahujících Desatero, varování, příkazy a různá ustanovení zaznívá výzva milovat Hospodina. Má jít o lásku nadřazenou nad lásku ke všem ostatním a všemu ostatnímu. Příkaz je adresován nejen lidu, ale i každému jednotlivci.

Bát se Boha. Mojžíš přikázal Izraelcům, aby milovali Boha celou svou bytostí. V jiných verších zaznívá výzva bát se Boha, ve významu kombinace obdivu a respektu, když si uvědomíme svatost, autoritu, moc a spravedlnost Boha v protikladu s naší hříšností, slabostí a úplnou závislostí na něm. Ve Zjevení 14,6.7. zaznívá aktuální Boží poselství světu: „Bojte se Boha“, které souvisí s tím, co se má udát v posledních dnech.

 On první miloval nás. Protože miloval tvé otce, vyvolil po nich i jejich potomstvo … (Dt 4,37). Přestože v knize Deuteronomium zaznívá mnoho pravidel, pokynů a napomenutí, která vyzývala Izraelce, aby bedlivě poslouchali Boží přikázání, soudy a ustanovení, ze všeho nejdůležitější bylo, aby milovali Boha z celého srdce, z celé duše a z celé síly. Bůh nás miloval dříve, než jsme se tu objevili. Plán spasení existoval již „před stvořením světa“ (Ef 1,4).

Pokud mě milujete, budete zachovávat má přikázání. Láska se může projevovat pouze na úrovni jednotlivých lidí. Každý konkrétní Izraelec (člověk) musí učinit osobní rozhodnutí milovat Boha – a tuto lásku projevovat poslušností. Bůh svou lásku projevil slovem i svými mocnými skutky. Podobně má i Boží lid vyjadřovat svou lásku k Bohu svými činy. Poslušnost Bohu znamená zachovávání jeho zákona, Desatera. Zachovávání přikázání se může stát zákonictvím, když poslušnost nevychází z lásky k Bohu.

Nejdůležitější přikázání. Starý zákon nelze oddělit od Nového zákona. Jinak ho zbavíme od jeho skutečného smyslu. Nový zákon zjevením Krista a teologickým vysvětlením jeho života, smrti, vzkříšení a velekněžské služby poukazuje na naplnění mnoha starozákonních proroctví a předobrazů. Starý zákon tvoří pozadí, kontext a základnu pro Nový zákon. Obě části Písma zjevují Boží dobrotu a lásku. Ježíšova odpověď zákoníkovi, že „milování Boha z celého srdce, z celé duše a z celé síly“ je největším přikázáním, je aktuální pravdou i pro dnešek.

Podněty k zamyšlení. „Po celou věčnost budou vykoupení přemýšlet a zpívat o Kristově kříži. V oslaveném Kristu budou vidět Krista ukřižovaného. Nikdy nezapomenou, že Pán, který svou mocí stvořil a udržuje nesčíslné světy v nekonečném vesmíru, milovaný Boží Syn, Vládce nebes, kterého radostně uctívají cherubíni a serafíni, se ponížil, aby pozvedl člověka padlého do hříchu. Nezapomenou, že snášel trest a hanbu za hřích, ani to, že před ním Otec skryl svou tvář, až mu bída ztraceného světa zlomila srdce a ukončila jeho utrpení na golgotském kříži. Skutečnost, že Stvořitel všech světů a Soudce všech stvořených bytostí odložil svou slávu a z lásky k člověku se ponížil, bude ve vesmíru trvale vzbuzovat obdiv a úctu. Až se zástupy zachráněných budou dívat na svého Vykupitele a uvidí věčnou slávu Otce zářící v jeho tváři, až uvidí Boží trůn, který stojí věčně, a poznají, že jeho království je bez konce, budou nadšeně jásat: ‚Čest a sláva Beránkovi, který se obětoval a smířil nás s Bohem svou nejdražší krví!‘“ (GC 651.652; VDV 418)

3. Věčná smlouva

Tento týden se zaměříme na téma Boží smlouvy, jak je popsána v knize Deuteronomium. Bůh nám ve své milosti a lásce nabízí spasení. Jako odpověď na nabídnutou milost milujeme Boha „z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!“

Smlouva a evangelium. Úzké spojení smlouvy a evangelia není na první pohled viditelné. Evangelium je text pojednávající o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Boží smlouva (s padlým člověkem) je jednostranným Božím závazkem, člověka zachránit od věčné smrti. Bůh tento slib opakovaně vyslovil mnohokrát a mnoha lidem. Základním principem bylo právě ospravedlnění člověka skrze oběť Ježíše Krista. Před Golgotou i po ní lze Boží bylo možné závazek přijmout pouze vírou.

Smlouva a Izraelci. Milosrdný Bůh jednal ve prospěch Izraelců navzdory jejich neustálým chybám a selháním. Vše bylo založeno na smlouvě a zaslíbení patriarchům. Bez jakýchkoli vlastních zásluh byli vysvobozeni přesně podle zaslíbení. Hlavní součástí smlouvy uzavřené na Sinaji byl „zákon o ospravedlnění obětí Ježíše Krista“ (evangelium). Desatero bylo vodítkem, jak nepropadnout hříchu. Poslušnost měla být výrazem zachraňujícího vztahu s Bohem.

Kniha smlouvy. Mojžíš svolal celý Izrael a řekl jim nařízení a práva. Mojžíšovými ústy Bůh lidu připomenul, jak je důležité, aby dodržovali podmínky smlouvy: „Oznámil vám svou smlouvu, kterou vám přikázal dodržovat a desatero přikázání napsal na dvě kamenné desky“ EGW napsala: „Dříve než byly položeny základy země, uzavřeli Otec se Synem smlouvu o vykoupení člověka pro případ, že by jej satan přemohl. Zavázali se, že Kristus bude zárukou lidstva.“ (DA 834; TV 532)

Jeho vyvolený lid. V průběhu dějin starověkého Izraele Hospodin opakovaně varoval svůj lid před ohavnostmi okolních národů (modlářství, polyteizmus, lidské oběti). Měli být věrným, svatým a zvláštním Božím lidem smlouvy. Byli to jediní lidé, kteří jako společenství znali pravého Boha, pravdu o něm a požadavky, které kladl na jejich životy.

Obrazy vztahu. Smlouva nedokáže vyjádřit celou hloubku a šíři vztahu, který chce mít Bůh se svým lidem. Deuteronomium obsahuje mnoho dalších obrazů, které pomáhají vyjádřit stejnou myšlenku smlouvy mezi Bohem a Izraelem, ale zároveň ji doplňují o další rozměry. Např. „Hospodinovým podílem je jeho lid, vyměřeným dílem jeho dědictví je Jákob. Hospodin sám ho vedl, žádný cizí bůh s ním nebyl.“

Boží vztah k lidstvu můžeme charakterizovat následovně: nezasloužená milost a láska.

Podněty k zamyšlení. „Duch otroctví vzniká ze snahy naplnit zákon vlastními silami. Naději nám však dává pouze Abrahamova smlouva, která je ve skutečnosti smlouvou milosti skrze víru v Ježíše Krista. Evangelium, které zaznělo Abrahamovi a díky němuž získal naději, je stejné jako evangelium, které dnes zaznívá nám. Právě díky němu můžeme žít v naději. Abraham vzhlížel k Ježíši, který je původcem a dokonavatelem naší víry.“ (6BC 1077)

„Dříve než byly položeny základy země, uzavřeli Otec se Synem smlouvu o vykoupení člověka pro případ, že by jej satan přemohl. Zavázali se, že Kristus bude zárukou lidstva. Kristus tento závazek splnil. Když na kříži zvolal: ‚Dokonáno jest,‘ obracel se tím k Otci (J 19,30). Úmluva byla dokonale splněna. Nyní říká: Dokonáno jest, Otče. Splnil jsem tvou vůli, můj Bože. Dílo vykoupení jsem dokončil. Je-li tvá spravedlnost uspokojena, ‚chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já‘ (J 17,24).“ (DA 834; TV 532)

 

2. Mojžíšovo podání dějin

 Na prahu „zaslíbené země“ Mojžíš připomíná lidu některé události, které prožili za posledních 40 let s Bohem a ze kterých si mohou vzít důležité poučení i pro svůj současný a budoucí život. Toto téma se opakuje v celém Písmu: pamatuj, co pro tebe Hospodin učinil v minulosti.

Mojžíš – jeho vztah k Bohu a Izraelcům. Mojžíš Boha miloval a chtěl mu sloužit. Přestože Mojžíš nebyl odpovědný za hřích, kterého se Izraelci dopustili, a ani se na něm nijak nepodílel, přimlouval se za lid tak intenzivně, že byl dokonce ochoten obětovat svou vlastní věčnost. Mojžíš chápe závažnost hříchu i to, co znamená hřích odčinit. Právě proto prosí Hospodina aby „nesl“ hřích lidu. Je to totiž jediný způsob, jakým může být tento hřích lidu – a vlastně jakýkoliv hřích – odpuštěn.

 Naplněné proroctví. V úvodních verších Deuteronomia vidíme důkazy Boží přesnosti a důkladnosti. Když po přednesení zprávy vyzvědačů lid odmítl vstoupit do zaslíbené země, Bůh jim oznámil, že do zaslíbené země nevstoupí. Jejich naděje se rozplynuly. Za každý den jeden rok, za čtyřicet dnů čtyřicet let. Tak pocítíte mou nevoli. Deuteronomium navazuje na příběh Božího lidu ve čtyřicátém roce pobytu na poušti. Boží prorocké slovo je stejně důvěryhodné jako samotný Bůh, který udělal to, co svému lidu oznámil, a to přesně v té době, kterou předem určil.

 Tisíckrát více. Po dlouhém putování po poušti Mojžíš oznamuje lidu poselství od Boha: „Jděte obsadit zemi, o níž Hospodin přísahal vašim otcům, že ji dá jim a jejich potomstvu“. Během putování po poušti je provázelo Boží milosrdenství a požehnáni. Po čtyřicet let se o ně na poušti staral, nic jim nescházelo, pláště jim nezvetšely a nohy jim neotekly“. Mojžíš znovu dokazuje lásku ke svému lidu, prosí Boha, aby národu ještě více požehnal a rozmnožil jej. Přestože byl Hospodin viditelně přítomen uprostřed svého lidu, ukázalo se, že lid je třeba zorganizovat, vytvořit vnitřní strukturu a systém odpovědnosti. Podobně jako shromáždění Izraelců, i církev potřebuje být sjednoceným společenstvím, ve kterém lidé naplňují své poslání tím, že využívají jim svěřené dary.

 Kádeš-Barnej. Izraelci nechtěli táhnout dál a vzpírali jste se rozkazu Hospodina, svého Boha. Mojžíš však řekl o Hospodinu: ‚Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek, ale viníka nenechá bez trestu, vinu otců stíhá na synech do třetího i čtvrtého pokolení.‘ Proto prosil Boha, aby byl k lidu shovívavý. Bůh je oslaven prostřednictvím svého lidu. Boží sláva, dobrota, láska a moc se zjevují v jeho církvi a v tom, co Bůh prostřednictvím svého lidu dělá. Církev mu to často příliš neusnadňuje.

 Boje proti nepřátelům. V Dt 2. a 3. kapitole Mojžíš pokračuje ve vyprávění o dějinách Izraele a o tom, jak pod Božím vedením porazili své nepřátele. Když byli věrní, Bůh jim dával vítězství dokonce i nad „obry“. Téma zničení nepřátelských pohanských národů je náročné. Když obyvatelé Kanaánu odmítli nabídku míru, velmi často to skončilo zničením a vyhlazením všech mužů a nezřídka i žen a dětí. Není pochyb o tom, že mnohé z těchto pohanských národů byly mimořádně kruté a nelidské. Byly proto vystaveny spravedlivému Božímu hněvu a odsouzení už dávno před příchodem Izraelců. Bůh často velmi dlouho a trpělivě čekal a dával národům příležitost změnit způsob svého chování. I dnes máme pouze omezené poznání celého kontextu událostí, které se tehdy odehrály, a proto musíme přijmout tuto těžkou a smutnou realitu a důvěřovat v Boží dobrotu, která se projevila mnoha různými způsoby. Víra nespočívá jen v tom, že budeme Boha milovat v nádherném počasí uprostřed lesa plného krásných zvuků, vůní a barev. Víra znamená důvěřovat Bohu navzdory složitým okolnostem, kterým zcela nerozumíme.

Podněty k zamyšlení. „Jako Stvořitel všech věcí a všech lidských bytostí a jako svrchovaný vládce nade vším, může Bůh dělat cokoliv, co uzná za vhodné, a jeho jednání bude správné. (…) Boží jednání pro nás zůstává tajemstvím. Jelikož Boha nikdy úplně nepochopíme, můžeme se od podobných otázek osvobodit. (…) Bible popisuje obyvatele Kanaánu jako mimořádně hříšné a jejich zničení představuje Boží soud nad jejich hříchy. Zničení Kenaanců nebylo poprvé ani naposledy, co Bůh něco podobného udělal. Mezi osudem Kenaanců a osudem lidí (kromě rodiny Noema) během potopy popsané v Gn 6–9 existuje celá škála rozdílů. (…) Bůh nikdy neplánoval, že Izraelci budou provádět taktiku úplného zničení jako všeobecný přístup k cizincům. Dt 7,1 jasně označuje a přesně vymezuje, kterých skupin lidí se týká, resp. kterých se netýká ničící kletba. Kananejce postihl osud, kterému budou nakonec vystaveni všichni hříšníci – Božímu soudu.

 

1. Úvod do knihy Deuteronomium

Existuje souvislost a podobnost mezi tím, čemu čelili Izraelci na hranicích zaslíbené země a tím, co zažíváme my na hranicích nové a mnohem lepší zaslíbené země. V rámci jediné lekce nelze vyjádřit to, co se odehrálo v průběhu tisíců let, které předcházely knize Deuteronomium. Zaměříme se pouze na nejdůležitější body, abychom získali hrubý přehled potřebný k pochopení této knihy.

Stvoření: Akt lásky a svobody.  Bůh je láska a láska je podstatou Boží identity. Toto vědomí nám pomáhá pochopit Boží způsob vlády nad stvořením. Naší odpovědí na Boží lásku by mělo být, že i my budeme milovat Boha. Při aplikaci úkolu jsme si vyjití z Egypta a stvoření připodobnili narození a křtu. Stejně jako Izraelité jsme po křtu slíbili věrnost Božím přikázáním.

Pád do hříchu. Po pádu do hříchu šlo všechno z kopce. Časem byl každý výtvor jeho mysli i srdce v každé chvíli jen zlý. Hospodin se rozhodl zničit celý svět potopou a dal lidstvu šanci na nový začátek, jakési druhé stvoření. Příběh babylonské věže ukazuje, že lidstvo se i nadále vzpouzelo proti Bohu. Aplikace: Putování po poušti provázela klopýtnutí, nevěra, reptání, vzpoura proti Bohu a Mojžíšovi. Stejné hodnocení se týká i našeho života. 

 Povolání Abrama.  Cíl putování do zaslíbené země byl naplněním Božího slibu, který dal Abrahamovi. Dnes je naplněním zaslíbení: ‚V tobě dojdou požehnání všechny národy.‘ A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem“ (Ga 3,7–9).

Smlouva na Sinaji. Boží smlouvu můžeme chápat jako Boží závazek lásky zachránit a spasit hříšníka. Smlouva zahrnovala Desatero a obsahovala podmínky, které jasně definovali, co Bůh očekává od hřešícího člověka. Izraelité jednomyslně odpověděli: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“ Mojžíš tlumočil odpověď lidu Hospodinu. V novozákonních podmínkách by mohli funkci zákonných nařízení plnit rady apoštolů. 

 Vzpoura a trest. I když všechen lid jednomyslně odpověděl: ‚Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil‘, činy lidu byly znovu a znovu v rozporu s těmito sliby. Svou část smlouvy nedodrželi. Výzvu k poslušnosti Hospodina a dodržování jeho zákona lásky považují někteří lidé nesprávně za zákonictví. Několik veršů v Novém zákoně jasně uvádí, že poslušnost Božích požadavků není zákonictvím. Naopak, zákonictvím by mohlo být povyšování lidských požadavků na úroveň těch Božích. Tehdy, stejně jako dnes, je podstatou neposlušnosti nejen otevřená vzpoura, ale také neochota důvěřovat tomu, co nám říká Bůh.

 Podnět k zamyšlení. „Otázka správného chápání Boží lásky je v centru vesmírného sporu. Boží závazek milovat poskytuje morálně dostatečný důvod pro to, aby byl Bůh shovívavý ke zlu. On však ve své prozřetelnosti stanovil pevné hranice tím, že se zavázal smlouvou.“

„Rozhodnutí, že Izrael nesmí vstoupit do Kanaánu v příštích čtyřiceti letech, bylo pro Mojžíše a Áróna, Kálefa a Jozua trpkým zklamáním. Přijali však božské rozhodnutí bez reptání. Ti však, kteří si dříve stěžovali na to, jak s nimi Bůh zachází, a kteří prohlašovali, že se vrátí do Egypta, začali nyní lkát a naříkat, protože jim bylo odepřeno požehnání, jímž dříve pohrdli. Dříve neměli důvod k stížnostem, nyní jim Bůh dal příčinu k naříkání. Kdyby se byli bývali trápili nad svým hříchem, když si jej jasně uvědomili, nebyl by býval takový rozsudek vynesen; oni však truchlili nad rozsudkem. Jejich žal nebyl lítostí, a proto nemohli dosíci zrušení rozsudku.“ (PP 392; PP 315)

 

Shrnutí úkolů sobotní školy 3.čtvrtletí 2021     

autor Ján Petrovič

13. Dokonalý odpočinek

Jak můžeme prožívat pokoj v Kristu uprostřed neklidu a naší (z krátkodobého pohledu) nejisté budoucnosti?

Vidění konce. Jan odcházet Ježíše a slyšel, jak andělé říkali, že Ježíš, znovu přijde. Církev překonala generační výměnu a čelila velkému pronásledování zvenčí a heretickým vlivům zevnitř. Jan se musel cítit opuštěný, unavený a neklidný. A pak, nečekaně, dostal vidění o budoucnosti tohoto světa. Velkolepá apokalyptická vidění mu pomohla s důvěrou spočinout v Boží péči a v Božím zaslíbení.

 Vytrvat až do konce. V proroctví chtěl dát Ježíš svému lidu přibližný obraz toho, co se má dít na konci času, aby se mohli připravit na závěrečné události. Chtěl, aby mohli v jeho lásce prožívat důvěru a klid, i když se všechno kolem nich bude v „době soužení, jaké nebylo od vzniku národa až do této doby“ hroutit a rozpadat.

Poselství o nabízeném pokoji. Křesťané by měli mít aktivní postoj ke světu kolem sebe, a to hlavně v souvislosti se závěrečnými událostmi. Zjevení 14 nám říká, že naším posláním v této dějinné etapě je vyprávět druhým o Božím soudu a pomáhat jim připravovat se na druhý příchod Krista. Věříme, že v „trojandělském poselství“ je shrnuta „přítomná pravda“. Poselství přináší do života skutečný pokoj.

 Odpočívat v pokoji. Křesťané čekají na Kristův příchod už dvě tisíciletí. Druhý příchod je skutečným vyvrcholením všech našich nadějí. A nejen našich, ale i nadějí všech Božích věrných v průběhu dějin světa. Pokud by platilo, že se člověk dostane hned po své smrti do nebe, tyto verše by nedávaly žádný smysl. Lidé, kteří se „splnění slibů nedožili“, nejsou již v nebi s Ježíšem a netěší se věčné odměně.  Myšlenka o odpočívání „v klidu“ je vyjádřením pravdy o tom, co se děje s člověkem po smrti. Mrtví opravdu odpočívají. Ježíš přirovnává stav člověka mezi jeho smrtí a ránem vzkříšení k nevědomému spánku. Zároveň zdůrazňuje, že zachránění i ztracení dostanou svou odměnu po vzkříšení.

 Radovat se v Pánu. V textu Fp 4,4–6. Pavel mluví o prožívání skutečného odpočinku a pokoje i uprostřed světa plného trápení a bolesti. Ať už je naše momentální situace jakákoliv, ať procházíme v životě čímkoliv, pokud jsme zakotveni v Bohu, můžeme se v něm radovat a nacházet klid pro naši utrápenou duši. Nepochybně je náš život naplněn napětím, zkouškami a těžkostmi. Nikdo tomu nemůže uniknout. Pavlovým cílem bylo upoutat naši pozornost na myšlenku, že se můžeme radovat z toho, co jsme dostali v Kristu. Odpočinek pro svou duši tak můžeme najít už dnes.

 Podněty k zamyšlení. „Všichni si přejeme, aby naše prosby byly vyslyšeny hned a přímo a dáváme se snadno odradit, přichází-li vyslyšení pozdě nebo v jiné, nečekané podobě. Bůh je však příliš moudrý a příliš dobrý, než aby vždy vyslyšel naše prosby tehdy, když si to přejeme, a právě tím způsobem, jak si to přejeme. Chce pro nás udělat více a lepší věci než splnit všechna naše přání. Protože můžeme důvěřovat jeho moudrosti a lásce, neměli bychom ho prosit, aby se podvolil naší vůli, ale měli bychom se snažit pochopit jeho úmysl a uskutečnit ho. Naše přání a naše zájmy by se měly rozplynout v jeho vůli. (MH 230.231; ŽNP 118)

„Už to nebude dlouho trvat a Kristus přijde zachránit své děti a dát jim závěrečný dotek nesmrtelnosti. Naši milovaní, kteří spí v Ježíši, vstanou oděni do nesmrtelnosti.“

 

12. Jonáš – nespokojený prorok

 

V příběhu, který jsme studovali vystupuje celá řada nespokojených lidí. Jonáš je jejich výborným příkladem. Myslíte si, že lze klidně spát v podpalubí lodi, které hrozí každou chvíli potopení? Jak bychom se cítili, kdyby nás na tři dny zaživa pohřbili? Jak se cítili námořníci zmítaní bouří? Co prožívali lidé, kterým zbývalo posledních 40 dní života?   

Jednotliví lidé hledali klid různými způsoby. Jonáš útěkem od odpovědnosti, námořníci lidskou obětí a obyvatelé Ninive vyznáním hříchů a pokáním.

Jonášův klid po vysvobození z vodního hrobu nebyl trvalý. Místo radosti ze záchrany stotisícového města se nemohl smířit s tím, že jeho mise byla úspěšná. Námořníkům přineslo pokoj klidné moře. Největší úlevu však pocítili zachránění obyvatelé Ninive, kteří pochopili, že jedinou cestou k pravému pokoji je Boží láska a milost.  

Kolik času trávíme službou a prací na záchraně druhých? Nesnažíme se někdy utéct před Bohem i my? Nehledáme vysvobození z těžkých situací vlastním úsilím?  

 

11. List Židům – zaslíbený odpočinek

 

Žid. 4.kap. odhaluje biblický koncept odpočinku.

Princip předobrazu. Svatyně je názorný model nebeské svatyně. Pozemská svatyně a všechny její rituály a obřady symbolizovaly a poukazovaly na to, co se odehrává v nebeské svatyni, kde je Ježíš naším Veleknězem. Podle Pavla musí „duchovní pokrm“ odkazovat na manu. Izraelci pili ze skály, kterou Pavel ztotožňuje s Kristem. Ježíše vnímáme jako „chléb života“ a jako „živou vodu“.

Předobraz Kristovy služby. Ve starozákonním systému rituálů a obětí nacházíme mnoho důležitých a aktuálních duchovních pravd.  „Pro hřích, jehož se dopustil, vykoná za něho kněz smírčí obřady, a bude mu odpuštěno.“ Krev byla tedy klíčovým prvkem v celém procesu smíření. Byla prostředkem, díky kterému mohli být hříšníci očištěni. Oběti tedy můžeme vnímat jako typ, příklad, předobraz Kristovy smrti za nás a služby pro nás.

 Předobraz skutečného odpočinku. Myšlenku typů a symbolů můžeme aplikovat i na biblický koncept odpočinku. Místo toho, aby víra Izraelitů zesílila, aby důvěřovali a byli poslušní, rozhodli se pro vzpouru. Nikdy proto neokusili odpočinek, který jim Bůh chtěl darovat. Do Božího odpočinku můžeme vstoupit pouze tehdy, pokud věříme a důvěřujeme tomu, kdo odpočinek zaslíbil a může toto zaslíbení uskutečnit – Ježíši Kristu.

 Ztracená možnost odpočinku. Ž 95,8–11 spojuje zkušenost Izraele na poušti s Božím odpočinkem a přidává Boží přísahu, že nevěrný Izrael nevstoupí do jeho odpočinku, který byl původně spojen se zaslíbenou zemí. Nová generace překročila hranice a s Boží pomocí se zmocnila pevností a usadila se v zemi. Přesto Izraelci nevstoupili do Božího odpočinku, protože mnozí z nich neprožili zkušenost reality spasení v Ježíši pro jejich malou víru, která se projevovala do očí bijící neposlušností.

 Ideální „odpočinek“, na který čekáme. Židům 4.kap. ukazuje, že speciální Boží odpočinek spojený s časem konce je přítomen již od stvoření a že sobotní odpočinek nabízí malou, každotýdenní ochutnávku onoho závěrečného odpočinku. Sobota je předzvěstí toho, co máme „teprve před sebou“.

Podněty k zamyšlení. Uvažujte o chybách a nedostatku víry, kterých se dopustili Izraelci během putování po poušti. Ačkoli detaily jejich potíží se liší od těch našich (vždyť nejdeme pouští), jaké společné principy lze objevit mezi jejich a našimi selháními? V čem a jak se můžeme poučit z jejich chyb, abychom je neopakovali v našich životech?

 

10. Sobotní odpočinek

 

Význam hebrejského Šabat (sobota) je (Boží) „odpočinutí“.  

Bůh nás zve, abychom odpočívali spolu s ním.

Celý týden máme pamatovat na sobotu. 

Sobota a zodpovědnost za svět. Vědomí, že nás Bůh stvořil, nám připomíná naši odpovědnost za stvoření. Máme „panovat“ nad stvořením jako Boží zástupci.

Sobota jako oslava svobody. Podruhé je jako důvod svěcení soboty uvedeno vysvobození z egyptského zajetí a otroctví. Sobota je oslavou svobody od všeho, co nás spoutává a vede k nesvobodě (od hříchu).

Sobota a vztah k druhým. Sobota má obecnou platnost. Nebyla určena jen Židům. Všichni mají pamatovat na sobotní den. Měli bychom proto k ostatním přistupovat s úctou a respektem.

Služba druhým jako oslava Boha. Bůh od nás očekává, že se jeho lid bude věnoval jiným lidem – zejména utlačovaným a přehlíženým. Bůh nás zve, abychom se v sobotu starali o ty, co se trápí, na které si nikdo nevzpomene. Sobota nás má vést k uvažování o potřebách druhých lidí více než o našich vlastních.

Sobota i dnes zůstává znamením, že patříme Bohu.  Je trvalou připomínkou našeho původu, našeho osvobození, naší budoucnosti a naší odpovědnosti za utiskované a přehlížené. Připomíná nám, kdo nás stvořil, co pro nás dělá a co pro nás udělá, až stvoří nové nebe a novou zemi.

Podněty k zamyšlení. „Celý týden bychom měli pamatovat na sobotu a připravovat se na její prožití podle přikázání. „Celé nebe zachovává sobotu, ale ne lhostejně a pasivně. V tento den bychom i my měli být aktivní a čilí. Máme se přece setkat s Bohem a s naším Spasitelem Kristem!“

Sobota nemá být dnem neužitečného zahálení. Zákon zapovídá vykonávat v den Páně světskou práci. Činnost, kterou si člověk vydělává na živobytí, musí v sobotu ustat, stejně jako účast na světských zábavách a práce spojená se ziskem. Bůh ukončil v sobotu své stvořitelské dílo, odpočinul a požehnal ji. Stejně tak i člověk by měl v sobotu zanechat každodenní zaměstnání a věnovat čas zdravému odpočinku, bohoslužbě a dobrým skutkům.“

 

9. Sobota – rytmus odpočinku

 

Předehra k odpočinku. Bůh zformoval základní schémata času a místa a pak je po tři dny naplňoval.

 Příkaz odpočívat. Stvoření končí Božím odpočinkem a požehnáním sedmého dne.

 Nové okolnosti. Bůh připomínal Izraelcům sobotu během putování pouští.

 Další důvod k odpočinku. Sobotu můžeme chápat současně i jako symbol vykoupení.

 Prožívání soboty. Sobotu bychom měli slavit s potěšením a radostně. Pamatujme na sobotu celý týden, abychom mohli odložit každodenní práci a bez stresu ji slavit.

 Zachovávání soboty znamená pěstování vztahů v rodině a s přáteli, ale je spojeno také s účastí na společném uctívání Hospodina s našimi spoluvěřícími.

Podněty k přemýšlení.

Sobota měla být připomínkou stvoření, měla v sobě zahrnovat radostnou oslavu vysvobození z náboženského útlaku v Egyptě, který jim téměř znemožňoval zachovávání dne odpočinku. Jejich vysvobození z otroctví mělo v jejich srdcích podněcovat laskavou péči o chudé a utlačované, o vdovy a sirotky.“ (FEP 549)

 

8. Nemoc a vytoužená úleva

 

Mnoho lidí kolem nás trápí krátkodobě či trvale některá z nemocí. Všichni touží po uzdravení. Zde je několik rad, které zazněly při probírání úkolu v odpovědích.

  • Spolu s nemocnými z Ježíšovy doby vyznejme: Ano, chci být zdráv.
  • Buďme nemocným přáteli, kteří jsou vždy připraveni poskytnout jim fyzickou pomoc a duchovní podporu.
  • Moderní lékařská věda uznává, že přibližně 40 % nemocí je psychosomatických. V mnoha případech může fyzická nemoc souviset s hříchem.
  • Pravé uzdravení může v těchto případech přinést jedině smíření s Bohem a odpuštění hříchu. Místo symptomů léčit příčiny nemocí.

Druhý příběh nám připomíná lidi trpící spíše duševně, drtí je smutek, deprese či nesou známky duchovního vyhoření. Tito lidé mohli dlouhodobě žít úspěšný duchovní život. Najednou se ale vše může v okamžiku změnit. Pro tyto situace ať nám je vzorem Boží citlivé zacházení s Eliášem:

  • Nechal ho, aby sám pojmenoval pravou příčinu problému
  • Postaral se o jeho fyzické potřeby, jídlo a spánek
  • Nic mu nevyčítá, neradí, co měl udělat jinak
  • Začíná jinou etapu jeho života naplněnou novými, tentokrát méně psychicky náročnými úkoly  

V Ježíšově době většina nemocných nebyla a ani dnes nebude uzdravených. Pro nemocné může být náročné se modlit. V takových případech je velmi důležitá přímluvná modlitba.

 

7. Josef – odpuštění a nový pokoj

 

Co může odpuštění přinést do života člověka?

Když Josef uviděl bratry, zajímalo ho, jak se daří jeho rodině. Po létech si vyslechl, že: „Nejmladší je teď u otce a jeden – ten už není.“ Josef měl moc a mohl se bratrům pomstít.

Nevíme, zda byl Josef od chvíle zrady naplněn hněvem. Určitě ale víme, že když je uviděl, vzdal se myšlenky pomstít se jim. Miloval je i nadále. Někdo to považuje za odpuštění.    

Co ale prožívali Josefovi bratři po zradě a promyšleném lhaní otci? Jejich skutky jim přinesly neklid, výčitky svědomí a v Egyptě navíc strach před Josefovou odplatou. Bylo mu jich líto a dokonce plakal.

 Není snad člověka, který nikdy nic nedlužil, nebo nic nepůjčil. Normální je dluhy splatit. Když se dlužník dostane do situace, že nemůže dluh zaplatit, musí požádat věřitele o odpuštění dluhu. A ti se chovají stejně, jako v Ježíšově podobenství, někteří mírně, jiní přísně.

Odpuštění je jediný způsob, který může důsledky provinění definitivně a beze zbytku odstranit ve smíření, obnovení vnitřního míru mezi pachatelem a obětí. Odpuštění je mnohem více než jen upuštění od práva na potrestání, odplatu nebo odsouzení provinilce. Je to úplně jiná kategorie vztahu než milovat svého nepřítele.  

Odpuštění je možné jen tam, kde dluh (provinění) vznikl a obě strany to uznávají. Charles Griswold pokládá odpuštění za způsob, jímž se obnovují vztahy, a děje se to obvykle tím, že si pachatel a poškozený vymění svá stanoviska v dialogu.  

Ještě 17 let po setkání s Josefem trápila jeho bratry nejistota, zda po smrti otce nezmění svůj postoj k nim. Až opakované ujištění o odpuštění přineslo po letech do bolavých a rozbitých vztahů ztracený pokoj.   

 Josefova šlechetná shovívavost vůči krutým bratrům představují Spasitelovo odpuštění všem, kdo k němu přijdou s vyznáním svých hříchů a prosbou o odpuštění.“ (PP 239.240; NUD 113)

 

6. Josef – pokoj v rodinných vztazích

 

Většina lidí prožila alespoň část dětství v harmonických vztazích. Rodiče i děti se navzájem milovali. Žel, že někdy nastanou situace, které harmonický vztah naruší.

Nemyslím si, že Josefova rodina byla nefunkční a k pochopení úkolu nemusíme rozumět složitým vztahům, které panovaly mezi Josefem, jeho ženami a dětmi od různých matek. Rozhodně nebyly jednoduché.

Jednou se situace vyhrotila tak, že Josef sice unikl smrti, ale jeho další život provázela bolest, úzkost a utrpení otroka. Přesto ve svém zármutku myslel na svého milujícího otce a možná i na celou svoji širokou rodinu. Josefovi bratři v té době hledali způsob, jak hodnověrně obelhat svého otce.      

Období, které následovalo po kritické situaci, dalo vyniknout hodnotám, které Josef v dětství získal od svých rodičů. Byla to věrnost, pokora, úcta k lidem i k Bohu. Obstál v nejedné zkoušce a jeho morální vlastnosti neunikly pozornosti moudrých vladařů. Jeho život provázel zdar.

Vystřídalo ho sice nové utrpení, ale i přízeň velitele pevnosti, protože Bůh tam byl s ním.    

Nakonec Bůh způsobil, že Josefův charakter naplno zazářil. Josefa ve vězení pozvedl. Poctivost nakonec vždy přinese své ovoce. Štítem, který chránil Josefovo srdce, byla bázeň před Hospodinem. Právě proto byl věrný a čestný vůči svému pánovi i vůči svému Bohu.

 

5. Pojďte ke mně

 

Únava z práce, pot a námaha, nošení břemen je údělem člověka od pádu do hříchu. Neklid často způsobuje hříšný způsob života.

Ježíš nabídl lidem způsob, jak najít pravý odpočinek. Připomeňme si jeho radu pomocí několika hesel.

Vezměte na sebe mé jho, ať už slovo jho chápeme jako břemeno nebo nástroj, který nám břemeno usnadní nést.

Učte se ode mne být tichým a pokorným, i když tichost se dnes nenosí a pokoře se většina lidí posmívá. Před Bohem jsou tyto vlastnosti velmi vzácné.

Mé jho je příjemné, mé břemeno netíží. Následování Krista a jeho příkladu, život víry, spoléhání na Kristovu spravedlnost, to je cesta, díky níž získáváme skutečné odpočinutí a svobodu.

Apoštol Pavel radí: Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.

Čekali bychom, že vyhýbání se práci přinese pokoj a klid. Písmo ale dává opačné rady.

Kde teda najde člověk pravý odpočinek? Odpověď nacházíme na počátku studovaného textu: Pojďte ke mně a já vám dám odpočinout. 

 „Když se ti zdá práce těžká, když si stěžuješ na problémy a zkoušky, když máš pocit, že nemáš dost síly obstát v pokušení, že nedokážeš překonat netrpělivost a že křesťanský život je namáhavý, pak zcela určitě neneseš Kristovo jho. Neseš jho úplně někoho jiného.“ (CG 267)

  

4. Král David – cena pokoje

 

Mnozí lidé toužebně hledají pokoj, odpočinek a ztišení, ale stejně tak mnoho jiných je neustále v pohybu, pracují a jsou obklopeni hlukem. Předmětem uvažování tohoto úkolu je však otázka vnitřního neklidu a vnitřního pokoje.

 Pád na dno. David měl absolutní moc. Jako král měl pocit, že nemusí dodržovat pravidla, které platila pro všechny ostatní. Rozhodně ale nestál nad Božím zákonem. Když se postavil proti zákonu, mělo to hrozné důsledky. Přestoupil hranice Božího zákona a pocítil následky ve všech oblastech svého života.

Davidovi nevyšly jeho lstivé plány, a tak se zoufalý David nakonec rozhodl uchýlit k úkladné vraždě, aby (zdánlivě) zakryl svůj hřích. 

Procitnutí. Dobrou zprávou pro Davida bylo, že Bůh poslal svého proroka. Nátan svým příběhem nastražil Davidovi past, do které se nic netušící král nechal chytit. Když David vyslovil nad mužem z příběhu rozsudek smrti, nevěděl ještě, že mluví o sobě samém. Nátanova slova doprovázel postoj milosti. David pochopil, že hřích, který znepokojuje naše srdce, spočívá především v tom, že urážíme a tupíme Boha. Hříchem ubližujeme sobě i lidem kolem nás a způsobujeme hanbu své rodině i církvi. V konečném důsledku tím ubližujeme Bohu.

 Odpuštění a zapomnění?  Čím dříve hříšník vyzná „Zhřešil jsem proti Hospodinu.“, tím dříve uslyší Boží hlas: „Týž Hospodin tvůj hřích sňal. Nezemřeš.“ Davidův hřích způsobil mnoho bolesti a utrpení – smrt nevinného Uriáše, novorozeného dítěte, problémy se synem Amnónem a Abšalómem, jeho nejistá budoucnost. Mezitím David našel odpočinek a mír pro své utrápené svědomí v Boží milosti. Důsledky Davidova hříchu jsou z našeho dnešního pohledu plné otazníků, kterým nerozumíme. Povrchnými úvahami můžeme snadno dospět k nesprávným závěrům. Jedna věc je ale jistá: David v žalmu otevírá své srdce a veřejně vyznává své hříchy. Prosí o milost, dovolává se Boží lásky a Hospodinova velkého milosrdenství. Touží po obnově a vnitřním pokoji.

 Dej, ať se zas veselím. Podmínkou je očištění od hříchu, ospravedlnění a čisté srdce. David vyznal Bohu svůj hřích. Lidem, kterým ublížil se vyznat nestihl. Nevím, zda jsi uvědomujeme, že hřích nám častokrát brání „vstoupit do tvé svatyně, a vidět radost a potěšení těch, kteří uctívají Boha.“ Odpočinek úzce souvisí s odpuštěním a s nově stvořeným čistým srdcem. Pak můžeme prožívat skutečný klid.

 Zpívám o Tvé spáse. Většina z nás se na své zahanbující selhání snaží zapomenout. Vzpomínky na vlastní pády jsou velmi bolestné. Když nám Bůh odpouští přestoupení a přetváří nás, něco se mění. Boží odpuštění dává dohromady naši porušenost a zlomenost. Viditelné rány a jizvy upozorňují na jeho milost. V 1J 1,9. je napsáno: Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. David nemohl napravit obrovskou zkázu, kterou způsobil svým jednáním druhým lidem a vlastní rodině. Trpěl důsledky svých rozhodnutí a činů. Pochopil však, že Bůh mu odpustil. Věděl, že potřebuje vírou přijmout, že jednoho dne se skutečný Boží Beránek postaví na jeho místo.

 Podněty k zamyšlení. „Davidovo pokání bylo upřímné. Nesnažil se ospravedlnit svůj hřích, nechtěl uniknout soudům, které mu hrozily. Viděl své poskvrněné nitro. Nenáviděl svůj hřích. Neprosil jen za odpuštění, ale za čistotu srdce. V Božím slibu hříšníkům, kteří činí pokání, viděl důkaz o svém odpuštění a přijetí.“

Oddíl o Davidově hříchu je jednou z nejpůsobivějších ilustrací o zápasech a pokušeních lidstva i o opravdovém pokání. Ve všech dobách tisíce Božích dětí, které byly svedeny k hříchu, si vzpomněly na Davidovo upřímné pokání a vyznání a byly povzbuzeny, aby činily pokání a snažily se znovu žít podle Božích přikázání.

Kdokoli se pokoří, vyzná svůj hřích a bude činit pokání tak jako David, smí mít jistotu, že je pro něj naděje. Hospodin nikdy nezavrhne člověka, který činí opravdové pokání.“ (PP 725.726; NUD 355.356)

 Nepokoušejme se vysvětlil druhým lidem utrpení nevinných lidí, jakými byli Uriáš a dítě, které se narodilo Davidovi a Bat-šebě. Napětí mezi láskou a spravedlností v této situaci je pro člověka nepochopitelné. Povrchní úvahy mohou snadno vést k nesprávným závěrům.

 

 

3 Kořeny nespokojenosti

 

Existuje mnoho příčin, které nám brání najít skutečný odpočinek v Kristu.

 

Písmo překvapivě uvádí, že sám Ježíš přináší rozdělení. Otázkou je, zda správně rozumíme tomuto textu. A tak si raději zapamatujme, že máme vždy usilovat o klidné vyřešení konfliktů.

 

Sobectví je „hřích“, který nám brání nacházet skutečný pokoj a odpočinek v Kristu. Sobectví leží pod povrchem a ovlivňuje naše rozhodnutí a činy.

 

V protikladu k Ježíšově pokoře stojí ctižádost, závist a nespokojenost, které vedou lidi k nerozumným řečem a neuváženému chování.

 

Pokrytec se přetvařuje. Snaží se tvářit a jednat jako někdo, kým ve skutečnosti není. Slova nejsou v souladu s činy. Na druhé máme jiný metr než na sebe. V náboženských otázkách vystavujeme na odiv vlastní náboženskou horlivost a vyžadujeme úctu a obdiv, které náleží pouze našemu nebeskému Otci.

 

Ježíš nabízí lék na lidský nepokoj. On je Cesta, Pravda a Život. Ježíš zaslibuje život „v hojnosti“, a „v plnosti“. Náš Stvořitel je připraven změnit a obohatit náš život už tady a teď.

 

 

 

 

 

 

3. Kořeny nespokojenosti

 

„Kde je totiž závist a svárlivost, tam vzniká nepokoj a kdejaká špatnost.“ To, co možná není vidět, může být základem toho, co cítíme a prožíváme. Existuje mnoho příčin, které nám mohou bránit najít skutečný odpočinek v Kristu. Často si ani nejsme vědomi chování a postojů, které nás oddělují od našeho Spasitele.

 Ježíš přináší rozdělení. Jen málo lidí má radost ze sporů a hádek. Většina z nás touží po souladu a klidném řešení konfliktů. Proto je Ježíšův výrok šokující a protiřečí tomu, co bychom od něj očekávali. Pokud by se láska k příbuzným měla dostat do konfliktu s následováním Ježíše, pak by si měl člověk uvědomit, komu dá při své volbě přednost. A to může být někdy velmi těžké rozhodnutí.

Sobectví a pokora. Sobectví je součástí většího problému, který se nazývá „hřích“. Právě ten nám brání nacházet skutečný pokoj a odpočinek v Kristu. Sobectví leží pod povrchem a ovlivňuje naše rozhodnutí a činy. Text Fp 2,5–8 popisuje podstatu nesobeckého jednání naplněného pokorou a láskou. Pokud láska k Bohu a k bližním neovlivní i naše rozhodnutí a priority, pak si tu budeme sami pro sebe stavět další stodoly, ale jen máloco si uložíme pro nebeský poklad.

Nezdravá ctižádost. Otázka „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ se ve společenství Ježíšových učedníků neobjevila poprvé. V protikladu k Ježíši si můžeme uvědomit, jak ctižádost, závist a nespokojenost vedou lidi k nerozumným řečem a neuváženému chování. Ježíš odpověděl takto: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském“ (Mt 18,3.4).

Pokrytectví. Pokrytec je někdo, kdo se přetvařuje, kdo se snaží tvářit a jednat jako někdo, kým ve skutečnosti není. Ježíš nabízí odpuštění smilníkům, daňovým podvodníkům, prostitutkám a vrahům, ale vůči pokrytcům nemá žádné slitování. Pokrytci jsme tehdy, když naše slova nejsou v souladu s našimi činy, máme-li na druhé jiný metr než na sebe – a to i v náboženských otázkách, vystavujeme-li na odiv vlastní náboženskou horlivost a vyžadujeme úctu a obdiv, které náleží pouze našemu nebeskému Otci.

 Ježíšův lék na lidský nepokoj.  K překonání neklidu je nutné se vždy soustředit na Ježíše. On je Cesta, Pravda a Život. Jestliže bezcílně bloudíme pouští našeho médii naplněného světa, on zná správný směr. Když jsme zranění, unavení, vyčerpaní, nemocní a znechucení, on je Život – a ne ledajaký. Ježíš zaslibuje život „v hojnosti“, „v plnosti“ (J 10,10; B21). Součástí jeho nabídky je nejen věčný život a věčný domov, ale i zcela odlišná kvalita života zde na zemi. Náš Stvořitel je připraven změnit a obohatit náš život už tady a teď. Základem je přijít k Bohu v naší slabosti, s našimi zraněními a trápením, v naší zkaženosti. Můžeme mít jistotu, že on nás přijímá přes to všechno – nebo právě proto. V tom je podstata milosti. Můžeme věřit, že pokud ji vírou přijímáme, dostáváme ji v plnosti.

 Podněty k zamyšlení. „Kdo se zajímá jen o sebe, neroste ani nenese ovoce. Jestliže jsi přijal Krista za svého osobního Spasitele, musíš zapomenout na sebe a snažit se pomáhat druhým. Vyprávěj jim o lásce a dobrotě Pána Ježíše. Splň každou uloženou povinnost. Nos na svém srdci problémy jiných lidí a všemi dostupnými prostředky se snaž zachraňovat hynoucí. Když přijmeš Kristova Ducha – Ducha nesobecké lásky a práce pro druhé – porosteš a poneseš ovoce. Ve tvé povaze uzraje ovoce Ducha. Tvá víra zesílí, tvé přesvědčení se prohloubí a tvá láska se zdokonalí. Stále více se budeš podobat Ježíši Kristu v tom, co je čisté, ušlechtilé a krásné.“ (COL 67.68; PM 31.32)

 

2. Putování pouští – neklid a nespokojenost

 

Budeme se věnovat příkladům neobvyklého lidského neklidu, jehož příčinou byla hříšnost padlých lidských bytostí, které nehledaly odpočinek u toho, který jediný může dát pokoj všem, kteří k němu přicházejí poslušně a s vírou.

Nespokojenost na poušti. Izraelci se po roce putování do Kanaánu cítili zmatení a nešťastní. Toužili vstoupit do zaslíbené země. Byli svědky Boží přízně a znamení jeho přítomnosti. Ale už na prvním místě, na které dorazili, se jich zmocnila nespokojenost a začali reptat. Příčinou nespokojenosti byl nedostatek masa a pochutin.  Vzpomínali na jídlo, ale zapomněli na otroctví, útlak a útrapy. Bůh ví o našich potřebách. Izraelitům nasytil touhu po mase. Ve skutečnosti nešlo o maso. Předmět hněvu je často jen spouštěčem, nikoliv samotnou příčinou konfliktů. Hluboko v našem nitru je v nepořádku něco, co ovlivňuje naše nejdůležitější vztahy. Izraelci se bouřili proti Božímu vedení.

 Nakažlivá nespokojenost. Mirjam a Áron měli úplně jinou představu o tom, kdo by se měl stát ženou jejich bratra. Projevovali se nepřívětivě vůči lidem, kteří byli „jiní“. Ve skutečnosti šlo jen o záminku. Áronovi a Mirjam bylo proti srsti, že je jejich Bůh jaksi obešel s darem proroctví. Bůh reagoval okamžitě a nenechal žádný prostor pro případné dohady. Prorocký dar není nástrojem pro nárokování většího podílu na moci. Mojžíš se naučil, jak nesmírně je závislý na Bohu. Trest malomocenství dopadl na Mirjam, ale týkal se i Árona. Hospodin vyslyšel Mojžíšovu modlitbu a Mirjam uzdravil.

 Nespokojenost jako začátek vzpoury. Dvanáct průzkumníků podalo zprávu o zemi. Jednotliví vyzvědači vnímali situaci v Kanaánu rozdílně. Hlasy pochybovačů získaly většinu. Srdce Izraelců byla naplněna neklidem a nespokojeností. Upadli do agónie hněvu, bolesti a znechucení. Když máme v srdci neklid, je pro nás velmi těžké, jít ve víře vpřed. Situace se zhoršovala. Jozuova a Kálebova slova ostatní neposlouchali a chtěli je ukamenovat. Nespokojenost vede ke vzpouře a vzpoura nakonec vede k smrti. Celé shromáždění bylo oklamáno. Zrádci vykonali své dílo. Kdyby byli pouze dva muži přinesli špatnou zprávu, stejně by se raději chopili rady těch dvou. Bůh jasně řekl, že ačkoli hněv Izraele byl namířen vůči Jozuovi a Kálebovi, ve skutečnosti šlo o vzpouru proti Nejvyššímu.

 Přímluvce.  Mojžíšova reakce je předzvěstí Přímluvce, který se o čtrnáct století později bude modlit za učedníky. Teologové vidí v Mojžíšově jednání předobraz Krista a jeho přímluvné služby. Mojžíš se obrací na Hospodina s prosbou o odpuštění. Milost vítězí nad vzpourou a nespokojeností. Odpuštění nabízí nový začátek.

Víra nebo troufalost? Izraelci řekli: „Jsme připraveni vystoupit k místu, o němž Hospodin mluvil. Víme, že jsme zhřešili“. Nabyli přesvědčení, že pokud přece jen udělají to, co měli udělat na začátku, odčiní svou nevěru a zbaví se Božího trestu. Bezprostředním následkem jejich troufalého jednání bez Boží podpory a Mojžíšova vedení však bylo zklamání a smrt. Tak to končí vždy, když se člověk ve věcech víry rozhodne jednat troufale a na vlastní pěst. Apoštol Pavel nastínil paralelu mezi putováním Izraelců po poušti a životem Božího lidu před druhým příchodem Ježíše Krista. Poušť měla a má různé podoby. Podobně jako Izraelci, ani my neumíme najít klid a uspokojení hledáme na nesprávných místech.

 Podněty k zamyšlení.  „Zdálo se, že nyní upřímně činí pokání. Rmoutili se však spíš nad důsledky svého špatného jednání než nad svou nevděčností a neposlušností. Když zjistili, že Hospodin je ve svém rozsudku neoblomný, jejich vlastní vůle opět získala navrch a oni prohlásili, že se nevrátí zpět do pouště. Hospodin vyzkoušel jejich zdánlivé podřízení se a ukázal jim, že není opravdové. Jejich srdce se nezměnila a čekali jen na nějakou záminku k nové vzpouře. Pociťovali lítost nad odsouzením. Jejich smutek nebyl projevem pravého pokání a nemohl zvrátit rozsudek. Celou noc strávili naříkáním a k ránu se rozhodli, že svou zbabělost napraví. Když je Bůh vyzýval, aby šli kupředu a obsadili zemi, odmítli. A teď, když jim nařídil, aby se stáhli, znovu se vzbouřili.“ (PP 289; NUD 182)

„Víra nemá nic společného s opovážlivostí. Pravá víra člověka před opovážlivostí chrání. Satan se snaží nahradit víru opovážlivostí. Víra se spoléhá na Boží zaslíbení, vede k poslušnosti a nese ovoce. Opovážlivost se také dovolává Božích zaslíbení, ale využívá jich k ospravedlnění hříchu. Pravá víra si nikdy nečiní nárok na Boží milost, aniž by plnila podmínky, za kterých ji Bůh uděluje. Pravá víra se zakládá na Božích zaslíbeních a ustanoveních.“ (DA 126; TV 77)

 

1. Život v jednom kole

 

Charakteristickým znakem dnešní společnosti je 24-7. Naše životy se řídí dopravními kolonami, délkou pracovní doby, návštěvami u lékaře, online rozhovory, nákupy a školními povinnostmi. Neustálý shon a stále nové povinnosti nás mohou snadno přivést k tomu, že zapomeneme na to nejpodstatnější. Jak můžeme najít klid v tomto spěchu a ruchu? Osnova lekce je jednoduchá: Kdo – Co – Proč?

Sobota – Boží dar lidem. Bůh stvořil den odpočinku dříve, než byl kdokoli unavený. Má to být den zastavení, během kterého prožijeme radost ze života, kdy nepracujeme, ale žijeme. Bůh vetkal sobotní odpočinek do koloběhu času, abychom každý sedmý den oslavovali Stvořitele a odpočinuli si. Díky moderním technologiím a vymoženostem bychom měli být méně tělesně unavení, ale i dnes je skutečný odpočinek nedostatkovým zbožím. Bez ohledu na to, co všechno se nám podaří zvládnout, vždy se před námi vynoří nějaká další povinnost. Stvořitel věděl, že budeme potřebovat odpočinek – tělesný i duševní. I proto do času cyklicky zabudoval dva prvky – sobotu a střídání dne a noci – a nabídl nám tak prostor k odpočinku.

Znavený člověk a soucitný Bůh. Velmi znepokojující je i problém „emočního vyčerpání“. Nedostatek spánku, stres a citové problémy snadno způsobí pocit sklíčenosti a úzkosti. Během let před zničením Jeruzaléma Babyloňany prožívali lidé velmi neklidné časy. Báruk měl mnoho důvodů k tomu, aby se cítil znechucený a emocionálně zničený. Báruk však mohl ve všem utrpení spatřit paprsek světla. Bůh ochrání jeho život i uprostřed zničení, vyhnanství a ztráty.

 Odpočinek ve Starém zákoně. Každý člověk čas od času potřebuje zastavit a odpočinout si, tělesně i duševně. I když nás Bůh stvořil pro aktivní život, naše aktivita má být přerušována odpočinkem. SZ používá slovo odpočinek ve významu „zastavit se v práci, odpočinout si, vzít si volno, mít pokoj, cítit úlevu, uklidnit se, mít klid od války (mír), ale i lehnout si, spát v souvislosti se smrtí.“. Ve varování před neposlušností zaznívá, že ve vyhnanství Izrael „nebude mít klid“. Teologický koncept odpočinku je široký. Odpočinek nás ovlivňuje tělesně, společensky i citově a neomezuje se jen na sobotní den.

 Odpočinek v Novém zákoně. V Novém zákoně se odpočinek objevuje u Mt. 11,28. ve významu „odpočinout, oddechnout si, osvěžit“. U Lk. 23,56. ženy „zachovaly sobotní odpočinek“. Označuje i „pokojný život“ nebo někoho, kdo nic nenamítá, a proto je klidný. V listu Židům se mluví o Božím odpočinku v sedmý den stvoření. Slova „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“ (Mk 6,31) jsou vyzvou k odpočinku. I dnes mohou být někteří lidé příliš zaneprázdněni prací pro Boha, příliš unaveni, a tak zaujati svým cílem, že nemají kdy odpočívat. Potřebujeme si chránit své tělesné a duševní zdraví – mimo jiné i dostatkem plánovaného odpočinku. Jak bychom mohli pomoct někomu, kdo je vyčerpaný z množství práce pro Boha? Nejlépe tak, že mu pomůžeme udělat část práce.

 Neklidný tulák. Ortel „nebudeš mít stání“, byl důsledkem Kainova hříšného jednání a neposlušnosti. Útěkem z Boží přítomnosti přicházíme o schopnost najít klid a prožít spočinutí v Bohu. Hlad po Boží milosti se pak snažíme naplnit věcmi, vztahy nebo hektickým životem.

Podněty k zamyšlení. „Rabíni se domnívali, že vrcholným projevem zbožnosti je neustálá činnost. Zakládali si na okázalém předvádění své náboženské oddanosti. Tím se odvraceli od Boha a utvrzovali se ve své nadutosti. I nám dnes hrozí stejné nebezpečí. Rozsah Božího díla se úspěšně rozrůstá a mohlo by se stát, že přeceníme své plány a metody práce, budeme se méně modlit a naše víra bude upadat. Stejně jako učedníkům i nám hrozí, že zapomeneme na svoji závislost na Bohu a budeme hledat záchranu v nadměrném pracovním úsilí. Musíme stále hledět na Ježíše a uvědomovat si, že dílo postupuje díky jeho moci. Máme sice usilovně pracovat pro spasení druhých, ale musíme si také najít čas k zamyšlení, na modlitby a studium Božího slova. Dobré výsledky přinese jen dílo provázené modlitbami a posvěcené Kristovou zásluhou.“ (DA 362; TV 250)

Neustálý tlak, abychom drželi krok, byli neustále k dispozici (osobně nebo online) a žili podle požadavků, které nejsou ani realistické, ani Bohem dané, může vést k vyčerpanosti a opotřebení – tělesnému, duševnímu, a dokonce i duchovnímu.

Vše se dnes odehrává rychleji než v minulosti. I tak neustále spěcháme a nemáme dostatek času na odpočinek.

 

13. Požehnání nové smlouvy

 Smlouva definuje Bohem stanovený způsob na vykoupení padlého lidského pokolení. Vrcholem smluvních zaslíbení je věčný život na nové zemi. Některá z požehnání můžeme přijímat už dnes.

Radost je velkou předností těch, kdo uzavřeli smlouvu s Bohem. Víra není pocit, a křesťan by se neměl řídit pouze pocity, ale bez pocitů, emocí a nálad bychom vlastně ani nebyli lidmi. Svoje pocity nemůžeme popřít; potřebujeme je pochopit, dát jim místo, které jim patří, a držet je pod kontrolou. Prostřednictvím Ježíše můžeme navázat úzký vztah s Bohem a důsledkem tohoto vztahu je – radost.

Osvobození od viny.  Každý z nás zápasí s pocitem viny, protože jsme hříšní. Díky Ježíši a krvi nové smlouvy nikdo z nás nemusí žít poznamenán vinou; Bůh nám odpustil. Někteří lidé nám neodpustí, ale oni nejsou Bohem. Svrchovaný Soudce nás považuje za lidi bez viny. Na základě smlouvy s Bohem pokud dodržujeme jeho podmínky – víru, pokání a poslušnost – můžeme složit těžké břemeno viny a mít pokoj s Bohem.

Nová smlouva a nové srdce. V nové smlouvě Bůh vloží zákon do našeho srdce. V našem srdci však přebývá i Kristus. To způsobí jedno z největších požehnání – nové srdce.

Nová smlouva a věčný život. Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ Věčný život má dva rozměry – přítomný a budoucí. V přítomnosti poskytuje věřícímu život už nyní. Obsahuje mnoho zaslíbení, která byla dána pro náš současný život. V budoucnosti se stane skutečností zaslíbené vzkříšení těla. Půjde o událost, která všechno změní. Tehdy se naplní všechny naše naděje.

Nová smlouva a naše poslání. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. V plnění misijního poslání hraje roli jak naše aktivita, tak především Boží působení. Život věřícího člověka má svoje poslání a smysl – hlásat světu nádhernou pravdu o tom, co jsme prožili s Ježíšem Kristem. Šíření evangelia je poslání, jehož následky sahají do věčnosti.

Podněty k zamyšlení. „Pojď, můj bratře, pojď takový, jaký jsi, hříšný a poskvrněný. Polož své břemeno viny na Ježíše a vírou se dožaduj jeho zásluh. Pojď hned, dokud je čas milosti, neváhej; vyznej svoje hříchy, čiň pokání a Bůh ti zcela odpustí. Naslouchej hlasu lásky, který tě vyzývá, abys vstal z mrtvých a Kristus ti mohl dát světlo. Nedovol, aby tě tvoje pýcha a nevěra vedly k tomu, abys nadále odmítal nabídku milosti. Jestli ji však zavrhneš, nakonec budeš naříkat: ‚Minula žeň, skončilo léto, a spása nikde‘

 

12. Boží láska a lidská víra

„Je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona… „. Vzdálenost mezi nebem a zemí je příliš velká na to, abychom ji překonali odčiněním našich chyb. Jestliže se dostaneme domů, potom jedině z milosti Boží.

Největší oběť pro naši záchranu. Bible zná jen jeden plán vykoupení. Plán spasení ve Starém zákoně se ničím nelišil od plánu spasení v Novém zákoně – spasení získáváme jedině vírou. Ke spasení se nemůžeme dopracovat sami svými skutky. Ti, kteří si neuvědomují závažnost hříchu, mohou věřit, že Bůh je nějakým způsobem povinen nás spasit. Opak je pravdou. „Kdyby lidé v plné míře pochopili význam velké oběti, kterou přinesl Majestát nebe, když zemřel za člověka, vyvýšili by plán spasení. V srdcích křesťanů by se rozjímáním o Golgotě probudily čisté, svaté a živé pohnutky.

„Vykoupení“ bezmocných. … z prázdnoty svého způsobu života jsme nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. Svou zástupnou a dobrovolnou smrtí na Golgotě, nás Kristus vykoupil z otroctví hříchu a smrti. Jen Stvořitel svojí spravedlností a nekonečnou cenou mohl tento dluh zaplatit. Jen někdo rovný samotnému Bohu, v němž existoval život nevypůjčený, neodvozený a věčný, mohl zaplatit výkupné.

Abrahamova víra I.  ,Abraham uvěřil Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.‘ Text v Gn 15,6 tvoří základ klíčové pravdy biblického náboženství – ospravedlnění vírou. Byl napsán staletí před tím, než podobná slova napsal Pavel v dopise Římanům. To všechno je důkazem toho, že od Edenu až doposud existuje jeden jediný způsob, jak být spasen. Abrahamův život víry a poslušnosti, přece jen nebyl dokonalým životem víry. Spravedlnost, která nás spasí, je spravedlnost, která nám je „připočítána“. V Božích očích jsme přes naše slabosti spravedliví. Nebeský Bůh na nás pohlíží jako na spravedlivé, i když takoví nejsme, pokud k němu přijdeme ve víře Abrahamově.

Abrahamova víra II.  Jak nás Bůh i přes naše slabosti může považovat za spravedlivé?

Jsme prohlášeni za spravedlivé, jen vírou v to, co Kristus učinil za nás, je podstatou výroku „spravedlnost z víry“. To neznamená, že naše víra nás učinila spravedlivými. Víra je prostředek (nebo nástroj), kterým získáváme dar spravedlnosti. To je v podstatě tajemstvím a slávou křesťanství. Všechno, čemu jako křesťané věříme, stojí na tomto základě. Vírou jsme před Bohem považováni za spravedlivé. Všechno, co potom následuje – poslušnost, posvěcení, svatost, rozvoj charakteru a láska, by mělo vyvěrat právě z této pravdy.

Důvěra v Boží zaslíbení.  Mnozí z těch, jejichž pozemský život pomalu končí, si stále více uvědomují, jak prázdné, zbytečné a neužitečné byly jejich skutky, jak málo se zabývali tím, jak získat spasení, a jak velmi potřebují spravedlnost Ježíše Krista. Nemusíme ale čekat až do smrti. Už nyní můžeme mít jistotu v Božích zaslíbeních. Musíme jim však věřit; musíme si je přivlastnit; už nyní musíme okusit jejich realitu ve vlastním životě. Aby se tato zaslíbení stala skutečností, musíme mít trvalý vztah s Bohem.

Podněty k zamyšlení. „Jediná cesta, kterou může hříšník dojít k spravedlnosti, je víra. Vírou může předložit Bohu zásluhy Ježíše Krista a Bůh mu připočítá poslušnost svého Syna. Bůh přijme, odpustí a ospravedlní kajícího se, věřícího člověka a zachází s ním, jako kdyby byl spravedlivý. Miluje ho tak, jak miluje svého Syna. Tak to je, když je víra počítána za spravedlnost.“ (1SM 367)

Musí však být vykonáno i další dílo – a to rozvoj charakteru. Pravda má člověka posvěcovat. A to se děje prostřednictvím víry. Protože jen milostí Kristovou, kterou přijímáme vírou, se může měnit charakter.“ (3SM 191)

„Víra, která ospravedlňuje, vede vždy nejdříve ke skutečnému pokání a potom k dobrým skutkům, které jsou ovocem této víry. Víra, která nepřináší dobré ovoce, není spásonosnou vírou.“ (3SM 195)

Když přijmeme Kristovu zástupnou oběť do našeho srdce, můžeme stát před Bohem jako spravedliví.

 

11. Nová smlouva a Boží svatyně

Jednoznačněji to nelze říct. „Jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy.“ (Žd 9,15)

Blízký vztah.  Zřídím si mezi vámi příbytek. Budu vám Bohem a vy budete mým lidem. Bůh vždy chtěl se svým lidem navázat blízký, přátelský vztah. Osobní, blízký vztah je ve smlouvě klíčovým prvkem, a to v kterékoliv době a za jakýchkoli okolností. Aby vztah existoval, musí fungovat vzájemná komunikace a kontakt.

Hřích, oběť a přijetí. Pokropení krví kozlů posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, 14čím více krev Kristova očistí naše svědomí. Podle zákona se vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění. Bůh ustanovil, že starozákonní hříšník se může zbavit viny a hříchu prostřednictvím oběti zvířat. Oběti byly prostředkem, který Bůh stanovil na očištění hříšníka od hříchu a viny. Kropením krve byly hříchy přeneseny do svatyně. Nabízí se otázka, co tím chtěl Bůh lidi naučit? Oběti zvířat měly prorocký význam. Žádné zvíře nebylo dostačující náhradou v procesu smíření hříchů a vin. „Neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit“ (Žd 10,4). Oběti zvířat předpověděly příchod božsko-lidského služebníka Božího, který zemře zástupnou smrtí za hříchy celého světa.

Sám sebe vydal za naše hříchy. Ježíš Kristus zemřel jako oběť za hříchy světa. Tato pravda je základem celého plánu spasení. Jakákoliv teologie, která popírá smíření krví Ježíše Krista, popírá jádro křesťanství. Kříž bez Ježíšovy krve nemůže spasit nikoho. Koncept „náhrady“ za hříšníka je klíčový prvek celého plánu spasení. Za svoje hříchy jsme si totiž všichni zasloužili smrt. Smrt Ježíše Krista za hříšníky je základem naší naděje na obnovu, svobodu, odpuštění a věčný život v ráji se zakládá na tom, co Ježíš učinil – dal sebe samotného za naše hříchy. Spasení je možné jen prostřednictvím „krve“ (tedy smrti) Ježíše Krista.

Náš soucitný Velekněz. Z toho, co bylo řečeno, plyne: máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu 2v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk. Služba ve svatyni nekončí smrtí zvířat. Když byla oběť zabita, kněz přinesl krev do svatyně za hříšníka. Ani Kristovo dílo za nás nekončí jeho smrtí na kříži. Jako existovala pozemská svatyně, kněží a služba ve staré smlouvě, stává se v „nové smlouvě“. realitou nebeská svatyně a nebeská služba. Náhradou za nás už není obětní zvíře, protože máme bezhříšného Ježíše; v pravém stánku, „který zřídil sám Hospodin, a Ježíš Kristus je naším veleknězem sloužícím za nás.

Nebeská služba. Kristus je i dnes v Boží přítomnosti, aby spolu s Otcem udělali vše pro naši záchranu.

Máme Zástupce, který stojí před Otcem v náš prospěch. Ježíš jako Bůh a bezhříšný dokonalý člověk zároveň je jediný, kdo mohl přemostit trhlinu mezi lidmi a Bohem způsobenou hříchem. V Ježíši mají kající hříšníci někoho, kdo je zastupuje v nebi před Otcem, kdo pro ně získal to, čeho by oni sami nedosáhli – dokonalou spravedlnost, která jediná může obstát v Boží přítomnosti.

Podněty k zamyšlení. „Ani nejvyšší anděl v nebi nemohl zaplatit výkupné za jediného ztraceného člověka. Smíření člověka s Bohem mohlo být dosaženo jen skrze prostředníka, který byl roven Bohu, zasluhoval si úctu, mohl zastupovat člověka před nekonečným Bohem a současně představovat Boha padlému světu.

„Dále Ježíš říká: Vyznáte-li mne před lidmi, i já vás vyznám před Bohem a svatými anděly. Budete na zemi mými svědky a budete zvěstovat moji milost pro záchranu světa. Já budu vaším zástupcem v nebi.

„Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti.

Shrnutí

Pozemská svatyně symbolizovala dílo spasení, které probíhá až dodnes. Kristus plní úkol našeho Velekněze před Bohem na tom nejsvětějším místě. Jeho neporušenost se nám před Bohem připočítává namísto naší nehodné hříšné přirozenosti.

 

10. Nová smlouva

Základ smlouvy, naděje, kterou nám nová smlouva dává, a závazky z ní vyplývající jsou stejné jako při staré smlouvě. Smlouva je stále smlouvou Boží milosti a milosrdenství. Založená je na lásce, která vítězí nad lidskými slabostmi a porážkami. Není už jen očekávanou nadějí, ale realitou záchrany. Očekávaný příchod Mesiáše, na kterého ukazovaly symboly a předobrazy, se v Ježíši Kristu naplnil.

Hle přicházejí dny …  Verš Jr 31,34 přináší krásný Boží slib, že svým dětem odpustí jejich hříchy a nepravosti.  Zamyslete se nad tím, kdo inicioval tuto smlouvu a o jakém „zákonu“ se zde mluví. Z těchto veršů jasně vyplývá, že nová smlouva se ve své podstatě neliší od staré smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Izraelem na hoře Sinaj.

Smlouva zasahující lidské srdce.  Záměr a obsah smlouvy – Božího závazku, o kterém píše Ozeáš, je stejný jako kdykoli předtím. Jenom je konkrétněji specifikováno, koho se slib týká. I přes jejich nevěru, odpadnutí, vzpouru a neposlušnost Bůh stále ještě vyhlašuje, že je ochoten vstoupit do smluvního vztahu se všemi, kteří jsou ochotni činit pokání, poslouchat a jeho zaslíbení brát vážně. Bůh vždy toužil po tom, aby se změnila lidská srdce, aby dokázala zareagovat na jeho velkou lásku také láskou.

 Smlouva pro všechny. Jeremjáš prohlašuje, že nová smlouva bude uzavřena „s domem Izraele“ (Jr 31,33; B21). Přesto to neznamená, že smluvní zaslíbení jsou určena pouze fyzickým potomkům Abrahamovým. Dokonce ani ve starozákonní době tomu tak nebylo. Právě naopak – všichni, Židé i pohané, byli pozváni, aby měli účast na zaslíbeních. Museli však souhlasit a uzavřít tuto smlouvu. Ani dnes tomu není jinak. Nová „lepší“ smlouva se v hlavních prvcích neliší od staré. Ten samý Bůh nabízí spasení tím samým způsobem – milostí (Ex 34,6; Ř 3,24); tentýž Bůh hledá lid, který se bude vírou dovolávat jeho zaslíbení o odpuštění (Jr 31,34; Žd 8,12).

Lepší smlouva. „Stará“ a „nová“ smlouva se shodují. Konečným výsledkem je spasení vírou v Boha, který nám odpouští naše hříchy. Lepší je proto, že všechno, co bylo ve staré smlouvě představeno v symbolech a předobrazech, se v Ježíši naplnilo. Jeho bezhříšný život, smrt a velekněžská služba – to všechno bylo symbolizováno službami pozemské svatyně (Žd 9,8–14).

 Kněz nové smlouvy.  Stále stejné oběti, přinášené každoročně znovu a znovu, nemohou nikdy dokonale očistit ty, kdo s nimi přicházejí. Nikdy nemohou navždy zahladit hříchy. Služba ve starozákonní svatyni se soustřeďovala na oběti a prostřednickou službu, která se naplnila v Kristu. Ježíšova smrt byla tou obětí, na jejíž krvi je založena nová smlouva. Kristova krev zpečetila novou smlouvu, čímž byla smlouva ze Sinaje se svými oběťmi vyhlášena „za starou“ a neplatnou. Jednou a navždy byla přinesena ta pravá oběť. Kristus zemřel; již nebylo potřebné přinášet žádné oběti zvířat. Služba v pozemské svatyni splnila svůj úkol.

Podněty k zamyšlení. „Kristus dal učedníkům záruku, že je jejich Vykupitelem. Předal jim novou smlouvu, podle níž se všichni, kdo jej přijímají, stávají Božími dětmi a Kristovými spoludědici. Smlouva měla být zpečetěna Kristovou krví. Večeře Páně měla učedníkům připomínat nekonečnou oběť, kterou pro každého z nich a pro celé padlé lidstvo Kristus přinesl.“ (DA 659; TV 421.422)

9. Znamení smlouvy

Sobota přichází pravidelně každý týden. Připomíná nám, že každé prázdné místo patří našemu Tvůrci, tomu, který „na počátku“ stvořil nebe a zemi. Tento čin je nevyvratitelným základem celé křesťanské víry a sedmý den – sobota – je toho neklamným, nevtíravým a neměnným znamením.

Původ soboty. V šesti dnech Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej. Sedmý den existuje od stvoření, i když jméno sobota dostal až později. Bůh si nepotřeboval po stvoření odpočinout, zatímco my lidé ano. Pravým účelem soboty bylo umožnit člověku odpočívat s ním ve vzájemném společenství a vybudování důvěrného vztahu k tomu, k jehož obrazu byli stvořeni.

 Sobota před Sinají. Prostřednictvím many Bůh zázračným způsobem ukázal na zvláštní postavení sedmého dne – soboty. V pátek si měli nasbírat dvojnásobné množství, v sobotu manu nenašli. Příděl many na sobotu, odložený z šestého dne, se na rozdíl od ostatních dní nezkazil. Zkusme se sami zamyslet nad tím, kdy a jak se můžeme připravit na sobotu. Jak prožíváš sobotu ty?

 Znamení smlouvy. Na čtyřech místech Písma je sobota označena jako (viditelné) „znamení“. Sobota je vnější znak, který má vyjadřovat osobité poselství. Samotné znamení nemá se smlouvou nic společného. Sobota byla znamením smlouvy „mezi mnou a syny Izraele“ jen proto, že to tak určil Bůh (Ex 31,13). Jedinečný oddělený den měl vhodně ilustrovat a vyjadřovat podstatu smlouvy a milujícího Boha, který zachraňuje své děti.

Znamení posvěcení. V Ex. 31.kap. je vyjádřeno chápání soboty jako znamení poznání a pochopení a jako znamení posvěcení. Poznat Boha znamená znát jej a vědět, jaký je (tedy „informace“), ale i mít s ním ten správný a vřelý vztah – sloužit mu (1Pa 28,9), ctít ho (Iz 11,2), věřit mu a důvěřovat (Ž 9,10), hledat ho a vzývat jeho jméno (Jr 10,25). Kromě toho byla sobota také znamením posvěcení: „…abyste věděli, že já jsem Hospodin, váš Posvětitel.“ Bůh „posvěcuje“ svůj lid, mění ho k svému obrazu, činí ho „svatým“.  

Pamatuj na sobotní den. Pamatovat znamená vzpomínat si na něco, co se v minulosti stalo. Sobota napřimuje naši pozornost na stvoření, které vyvrcholilo zřízením soboty jako dne odpočinku a zvláštního společenství s Bohem. Příkaz pamatovat má také prvek přítomnosti. Sobotu máme aktivně „zachovávat“ a „světit“ (Dt 5,12). Sobota má pro nás důležité poselství i v dnešní době. A ukazuje i na budoucnost. Ten, kdo „pamatuje“ na zachovávání soboty, má slíbenou nádhernou a plnohodnotnou budoucnost s Pánem soboty. Když chápeme smlouvu jako vztah mezi Bohem a člověkem, potom sobota, která ve velké míře tento vztah posiluje, má zvlášť velký význam. „Zachováváním soboty dáváme najevo, že jsme Božím lidem. Sobota je znamením, kterým se odlišuje lid zachovávající přikázání… Ti, kdo respektují Boží zákon, budou ve velkém sporu, který začal v nebi mezi satanem a Bohem.“

Podněty k zamyšlení.  Desatero definuje všeobecné a základní principy vztahu mezi Bohem a člověkem i mezi lidmi navzájem. V centru Dekalogu je přikázání o sobotě. Představuje Pána soboty a zvláštním způsobem označuje území jeho vlády a vlastnictví. Díky těmto dvěma prvkům má přikázání o sobotě vlastnosti typické pro pečetě smluvních dokumentů. „Posvěcení Duchem ukazuje rozdíl mezi těmi, kteří mají pečeť Boží, a těmi, kdo zachovávají nepravý den odpočinku… Až přijde zkouška, jasně se ukáže znamení šelmy. Je to zachovávání neděle…

 Sobota je znamením smlouvy a sahá až do doby, kdy bude plán spasení završen. Poukazuje zpět na stvoření; a jako znamení smlouvy milosti napřimuje naši pozornost na konečnou obnovu, kdy Bůh učiní všechno nové.

 

 8. Smlouva na Sinaji a Boží zákon

Bůh nás nikdy nepovede tak, abychom zabloudili, ale připraví bezpečné cesty pro naše kroky. Boží zákon je bezpečnou a spolehlivou cestou lidského života. V úkolu budeme přemýšlet, jaké místo mělo v této smlouvě vydání „zákona“.

Vyvolení Izraele. Hlavní důvod, proč si Bůh vyvolil Izrael, spočívá v Boží lásce a milosti. To ale neznamená, že „vyvolený“ bude zachráněn, a druhý nemá šanci. Izrael se měl stát nástrojem, jehož prostřednictvím se bude zvěst o záchraně šířit do světa. Naše církev byla povolána, aby splnila ten samý úkol. Jako křesťané, adventisté sedmého dne, jsme novodobým Izraelem, povolaným Bohem nejen proto, abychom byli sami vykoupeni, ale abychom poselství o vykoupení zvěstovali světu.

Pravidla, která zavazují. Smlouva milosti je výsledkem Boží nezasloužené přízně těm, kdo s ním vstoupili do spásonosného vztahu. Milost neznamená povolení neposlouchat. Naopak. Smlouva a zákon patří k sobě; jsou od sebe neoddělitelné. V každé smlouvě musí být stanovena i určitá pravidla a hranice. Jako synonymum slova zákon můžeme použít například ustanovení, svědectví, příkazy. „Slova této smlouvy“ jsou slova Božího zákona.  

Aby ti bylo dobře. První, co nás možná napadne v souvislosti se slovem zákon, je policie, soud a trest. Méně často pořádek, soulad a stabilita. Nebo dokonce… láska. Hebrejský výraz tora, přeložený jako zákon, znamená „poučení“ nebo „směrnice“, „pokyn“. Používá se v souvislosti se všemi Božími pokyny, morálními, občanskými, společenskými nebo náboženskými. Významně se dotýkal i bohoslužby. Úkolem „zákona“ ve smluvním vztahu bylo dát směrnice pro nový život člověka.

 Neměnnost Božího charakteru a jeho zákona. Já Hospodin jsem se nezměnil, … (Mal 3,6) Boží zákon je jeho vyjádřená vůle. Je kopií Božího charakteru. Jeho přítomnost ve smlouvě nás ujišťuje o její stálosti a spolehlivosti. „Záruka, že je Bůh důvěryhodný a spolehlivý, spočívá v tom, že je Bohem zákona. Ukazuje nám, jaký způsob života určil Bůh pro svoje smluvní děti, aby byly šťastné a měly se dobře.

Budete-li …  Abraham uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil. Ex 19,5 jasně říká: „Budete-li mě skutečně poslouchat… budete mi zvláštním vlastnictvím.“ Bůh otevřeně ocenil Abrahamovu věrnou poslušnost. Z plného znění smlouvy na Sinaji je zřejmé, že podmínka poslušnosti je jednou ze základních aspektů smlouvy. Lid mohl tento dar odmítnout, milost nepřijmout a zaslíbení zavrhnout. Smlouva, podobně jako spasení, nikdy nevylučuje svobodnou vůli. Bůh nenutí lidi do smluvního vztahu s ním. Dobrovolně ji předkládá každému; a každého vyzývá, aby ji přijal. Jestliže tuto nabídku člověk přijme, má plnit její závazky, jako vnější projev toho, že požehnání obdržel. Poslušnost vytváří prostředí, ve kterém se mohou projevit požehnání víry.

Podněty k zamyšlení. „V přikázáních svého svatého zákona nám Bůh dal dokonalé pravidlo života a prohlásil, že tento zákon platí v nezměněné podobě pro všechny lidi; až do konce času z něj nepomine jediné písmenko ani jediná čárka. Kristus přišel, aby vyvýšil a oslavil zákon. Ukázal, že zákon stojí na pevném základě lásky k Bohu a bližnímu a že povinnosti člověka jsou zahrnuty v poslušnosti jeho přikázání. Ježíšův vlastní život je pro nás příkladem takové poslušnosti. V kázání na hoře nám Spasitel vysvětlil, že požadavky zákona se netýkají jen našeho jednání, ale také našich myšlenek a nejniternějších záměrů.“ (SA 505; PNL 292)

Smlouva, kterou Bůh uzavřel s Izraelem na Sinaji, měla být příkladem Boží milosti, kterou poznají všichni ti, kdo s Izraelem přijdou do kontaktu. Definovala jejich vzájemný vztah a určovala podmínky, ve kterých měl Izrael žít a pracovat, čímž by se byly vytvořily ideální možnosti pro šíření Božího poselství.

7. Smlouva na Sínaji

Vysvobození Izraelců z otroctví a útlaku, trvajícího několik staletí, bylo úžasným projevem Boží milosti. Boží milost se stejně podílí i na našem osvobození od hříchu.

Na křídlech orla. Izrael byl čtyři století pod vlivem egyptského pohanství. Poznání Boha, jeho vůle a dobroty bylo zastřeno. Nejdříve jim chtěl dokázat svou lásku prostřednictvím skutků vysvobození. Chtěl, aby na jeho smluvní nabídku odpověděli láskou. Proto jim na Sínaji nejdříve připomíná svoje činy milosti. Tyto ilustrace svědčí o tom, že Bůh ví o tom, jak jsme bezmocní. „Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.“ (Ž 103,13.). Z obou symbolů – orla i otce nesoucího svého syna – cítíme Boží zájem o naše blaho. Svou láskou, pomocí, ochranou a povzbuzením nás chce dovést k plné dospělosti. Vnímáme Boží péči v našem životě?

Výkupné za otroky. Vysvobození Izraele z egyptského otroctví a záchrana Noema a jeho rodiny před vodami potopy jsou dvě významné události, které nám umožňují lépe porozumět Božímu plánu záchrany hříšných lidí. Bůh prostřednictvím Mojžíše říká Izraeli: „Vykoupím vás!“ Ve starozákonní době to znamenalo zaplatit výkupné za příbuzného, který se stal otrokem. Izrael neměl pozemského příbuzného, který by ho vykoupil. Jeho příbuzným se proto stává Bůh – Vykupitel.“ Bůh byl ochotný za záchranu každého z nás zaplatit tu „nejvyšší cenu“.

Smlouva na Sinaji. Kniha Exodus popisuje tři významné události: samotný exodus, uzavření smlouvy a stavbu svatostánku. Uzavření smlouvy pro ně byla tou nejdůležitější. Sehrála v plánu spasení rozhodující roli. Bůh se v ní zjevuje prostřednictvím obřadního systému. Svatyně se stává prostředkem k představení plánu spasení, který měli Izraelci zjevit světu. Záchrana má větší a dalekosáhlejší význam než jen vysvobození z fyzického útlaku. Chtěl je vykoupit z otroctví hříchu. To se však mohlo stát jen prostřednictvím Mesiášovy oběti, jak ji znázorňovaly předobrazy a symboly služby ve svatyni. Proto dostali příkaz postavit svatyni a zavést obětní systém.

Lidská důvěra a poslušnost. Záchranu – spasení – nezískáme dodržováním Božího zákona. Spasení je Boží dar, přijmout ho můžeme pouze vírou. Poslušnost je však důsledek víry.

Sebevědomý slib. Všechen lid odpověděl jednomyslně: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“ (Ex 19,8) Věřím, že, to mysleli upřímně. Pravděpodobně ale nepochopili pravý smysl, obsah a důsledky Božího závazku. Náš vztah k němu musí být založen na víře. Víra je základ, po ní následují skutky. Bez ohledu na to, jak čisté pohnutky nás k nim vedly, v jaké upřímnosti jsme je vykonali a kolik jsme jich učinili, skutky samy o sobě nám nemohou zajistit přijetí u svatého Boha. Mnozí Izraelci se domnívali (podobně jako jako mnoho křesťanů), že poslušnost je prostředkem k záchraně, ne jejím důsledkem. Když slibovali poslušnost, domnívali se, že to je něco, co zvládnou svou vlastní silou a co Bůh ocení jako jejich „kvalitu“. Usilovali o spravedlnost z poslušnosti zákona, ne o spravedlnost Boží, která přichází vírou.

Podněty k zamyšlení. „Úsilí žít podle zákonického náboženství a snaha naplnit požadavky zákona vlastní silou zotročují člověka. Naději máme pouze tehdy, když se připojíme k Abrahamově smlouvě, která je smlouvou milosti prostřednictvím víry v Ježíše Krista. Evangelium zvěstované Abrahamovi, díky kterému měl naději, je to samé, jaké je nám hlásáno dnes a díky kterému máme naději i my. Abraham hleděl na Ježíše, který je také Původcem a Dokonavatelem naší víry.“ (6BC 1077)

Hříchy nám jsou odpuštěny jen z Boží milosti. Pomáhá nám Boží milost žít životem víry a poslušnosti?

 Shrnutí

Smlouva, kterou Bůh uzavřel s Izraelem na Sínaji, byla smlouvou milosti. Zázračným vysvobozením z egyptského otroctví jim poskytl množství důkazů o své milostivé lásce a starostlivosti.

Tím je vyzýval, aby s ním uzavřeli smlouvu, která měla chránit a upevňovat jejich svobodu. I když odpověděli kladně, chyběla jim pravá víra motivovaná láskou. Pozdější dějiny izraelského národa svědčí o tom, že nepochopili skutečnou podstatu smlouvy a změnili ji na systém, kterým si chtěli získat spasení. Vyhněme se chybám, kterých se dopustili Izraelci, a nezanedbávejme úžasnou milost nabídnutou hříšníkům!

 

6. Abrahamovo potomstvo

Starověký Izrael měl být duchovními „hodinami“ světa. Bůh ho umístil „uprostřed národů“ do křižovatky tří kontinentů (Afrika, Evropa a Asie).  Izrael se v určitém smyslu „zastavil“. Neselhal však úplně. Bůh měl svůj malý, věrný ostatek v každé generaci, který okolo sebe šířil pozitivní vliv. V tomto úkolu se soustředíme na identitu a poslání pravého Božího Izraele v každé době, včetně té naší.

Tebe si Hospodin, tvůj Bůh vyvolil … protože vás Hospodin miluje a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům… (Dt 7,6–8a). Bůh si vyvolil izraelský národ, aby byl na světě jeho zvláštním národem „vzácným vlastnictvím“, „mimořádným klenotem“. Rozhodnutí bylo v plné míře projevem jeho milosti. Lidé neudělali vůbec nic, čím by si tuto milost zasloužili. Milost je něco, co dostáváme jako nezasloužený dar. Izraelci měli jako kněží vést lidi prostřednictvím modlitby, chval a obětí blíže k Bohu. Jako prostředníci mezi Bohem a pohany měli být rádci, kazateli a proroky; měli být představiteli skutečného náboženství a příkladem posvěceného života.

 Tvému potomstvu dám tuto zemi! Zaslíbení, že Bůh dá svému lidu do dědictví zemi, bylo dáno Abrahamovi, zopakováno Izákovi a Jákobovi. Připomíná ho i Josef.  Zaslíbení se mělo začít naplňovat o čtyři sta let později, za života Mojžíše a Jozua. Dt 28 mluví o požehnáních, když se Izrael bude řídit Boží vůlí i zlořečeních, která ho postihnou v opačném případě. Země, kde měli Izraelci žít, byla Božím darem, který si nijak nezasloužili. Zaslíbení o budoucí zemi nebyla nepodmíněná. Byla součástí smlouvy. Izrael musel splnit svoji část. Když to neučiní, zaslíbení budou neplatná. Bůh jim víckrát řekl, že jestliže nebudou poslouchat, zaslíbená země jim bude odňata (Lv 26,27–33).

Věrnost smluvní dohodě.  Ale [Izraelci] neposlouchali… (Jr 11,8). Dějiny Izraele se většinou opakovaly podle následujícího schématu: Odpadnutí, Boží soudy, pokání a určité období poslušnosti. Jen na krátkou dobu za vlády Davida a Šalomouna ovládali Izraelci zaslíbenou zemi v plném rozsahu. Odpadnutí Izraele mělo svoje kořeny v přerušení osobního vztahu s Bohem. Když se narušil vztah, následovala neposlušnost, která jim přinesla trest.

 Pozůstatek. I když byl Boží plán se starověkým Izraelem kvůli jejich neposlušnosti překažen, nikdy nebyl úplně zmařen. Mnozí starozákonní proroci mluvili o tomto věrném ostatku, který si Bůh shromáždí, aby ho použil jako svůj nástroj, aby rozhlásil svou „slávu mezi pronárody“. Takto se další připojí k věrným, aby „se klaněli Králi, Hospodinu zástupů“. Ať byly nedostatky národa jako celku jakékoliv, přece se našli takoví, kteří se snažili dodržovat svoji část smlouvy. I když snad jako celek trpěli se svým národem (příkladem toho je zajetí), v konečném důsledku budou mít podíl na smluvním zaslíbení – na věčném životě.

Žel, že čas od času se stává, že lidé jsou tak zklamaní hříchem, odpadnutím či pokrytectvím, které vidí u některých členů církve, že se rozhodnou, že s ní už nechtějí mít nic společného.

 Duchovní Izrael. Bůh se nevzdal plánu mít věrný lid, který mu bude sloužit. Starý zákon ve skutečnosti očekává na chvíli, kdy Bůh ustanoví duchovní Izrael – Židy a pohany, kteří budou hlásat evangelium celému světu. Jako syn Abrahama se Kristus stal v určitém smyslu dědicem smluvních zaslíbení. Při křtu získáváme jeho prostřednictvím právo mít účast na zaslíbeních daných Abrahamovi, ne díky národnosti, původu nebo pohlaví, ale prostřednictvím milosti, kterou nám Bůh uděluje.

„Dar zaslíbený Abrahamovi a jeho semeni neznamenal jen zemi Kanaán, ale zahrnoval celou zemi.  Bible říká, že zaslíbení daná Abrahamovi splní Kristus. Všichni, kteří náleží Kristu, jsou ‚potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil‘ (Ga 3,29). Toto zaslíbení se doslova naplní, až budou svatí žít na nové zemi navěky s Kristem.

Podněty k zamyšlení. „Bůh nedělá rozdíly mezi národy, rasami či kastami. Ve stvoření a spasení jsou si všichni lidé rovni. Kristus přišel na tuto zem, aby odstranil každou zeď, která nás od sebe odděluje, a doširoka otevřel dveře všech oddělení svatyně; tak nám zajistil volný přístup k Bohu. Jeho láska je tak hluboká, široká a plná, že proniká do všech koutů země. Vysvobozuje ze satanova vlivu ty, kteří se jím nechali oklamat, a přivádí je k Božímu trůnu.“ (PK 369, 370; OSU 143)

 Bůh oddělil Izrael od ostatních národů, aby byl jedinečným svatým společenstvím, ale zároveň tu měl být pro druhé a s láskou jim sloužit. Stejnou myšlenku nový zákon aplikuje i na křesťanskou církev.

 

5. Abraham – čtyři velká zaslíbení

Moc slibu je úžasná! V tomto týdnu se zaměříme na zaslíbení, která dal Bůh Abrahamovi a která sahají až do konce času.

Já jsem tvůj štít! Použité osobní zájmeno ukazuje na osobní charakter tohoto vztahu. Bůh s ním naváže blízký vztah jako člověk s člověkem. Podobně to chce učinit v případě každého z nás. Znamená to, že se nám nestane žádná nehoda nebo křivda? „Kristus se o nás nezajímá jen příležitostně. Náš Spasitel nás vykoupil tím, že snášel utrpení, žal, hanu, potupu, týrání, výsměch, odmítnutí a smrt. Bdí nad tebou, chvějícím se dítětem Božím. Slabost naší lidské přirozenosti nám nebrání přijít k nebeskému Otci, protože Kristus zemřel, aby se stal naším prostředníkem.“ (SD 77)

 Zaslíbení Mesiáše I. Bůh Abrahamovi řekl, že v jeho potomstvu budou požehnány všechny národy země. Zaslíbení se několikrát opakuje, protože je ze všech tím nejdůležitějším, nejtrvalejším a dává smysl všem ostatním. Zaslíbení o vzestupu židovského národa, prostřednictvím kterého Bůh chtěl, aby se „všechny čeledi země“ dozvěděly o pravém Bohu a jeho plánu spasení. Naplnilo se v Ježíši Kristu, který pocházel ze semene Abrahama a který na kříži zaplatil za hříchy „všech čeledí země“. Samotný Vykupitel se stává prostředníkem, jehož pomocí jsou splněny závazky smluvní dohody a realizována její další zaslíbení. Všichni, Židé i pohané, kteří s ním navážou smluvní vztah, jsou počítáni za členy Abrahamovy rodiny a dědice zaslíbení věčného života v bezhříšném světě, kde už nikdy nebude zlo, bolest a trápení (Ga 3,8.9.27–29).

Zaslíbení Mesiáše II. V čem spočívá univerzální požehnání? Co je to nádherné, co Bůh pro člověka připravil? Zkusme si uvědomit a pojmenovat důsledky jeho činu lásky. Člověk oblíbil všechno to, co je zbytečné a zlé a co přináší tolik žalu, trápení, zármutku a strachu. Ať je však naše současná situace jakákoliv, budoucnost je jasná – a to díky tomu, co Bůh pro nás udělal prostřednictvím života, smrti, vzkříšení a velekněžské služby Ježíše Krista. Je to definitivní naplnění smluvního zaslíbení daného Abrahamovi, že v jeho potomstvu budou požehnány všechny čeledi země.

Veliký a zdatný národ. Bůh slíbil Abrahamovi, že v něm budou požehnány všechny čeledi země, a že se stane „velkým a zdatným národem“. Z Písma je zřejmý Boží záměr. Prostřednictvím svědectví Izraele, chtěl Bůh přivést národy světa k sobě. Izrael měl být příkladem toho, jaké požehnání přináší poslušnost Bohu. Národy země by začaly uctívat pravého Boha. Pozornost lidstva by se zaměřila na Izrael, na jejich Boha a na Mesiáše, Spasitele světa, který se objeví v jeho středu. Pozvání evangelia měli tlumočit celému světu. Předobraznou obětní službou měli vyvýšit Krista před všemi národy a všichni, kteří by jej přijali, měli žít.“ Existují paralely mezi tím, co chtěl Bůh vykonat prostřednictvím Izraele, a co chce vykonat prostřednictvím své církve v současnosti.

 Velké učiním tvé jméno! Plán spasení se zakládá na tom, co Kristus učinil pro nás. Nás se týká svobodné rozhodnutí, zda jeho dar přijmeme. Drama věků, boj mezi Kristem a satanem, ještě stále probíhá v nás i prostřednictvím nás.  Lidé i andělé sledují, kdo jsme, co říkáme a co děláme. Svými slovy, skutky, dokonce i postoji můžeme vzdát slávu Bohu, který pro nás vykonal tak mnoho, anebo můžeme zneuctívat jeho jméno. Když Bůh řekl Abrahamovi, že zvelebí jeho jméno, myslel na jeho charakter, víru, poslušnost, pokoru a lásku k jiným. Dnes tyto vlastnosti nejsou potřebné k získání uznání a slávy.

 Podněty k zamyšlení. Bůh slíbil Abrahamovi nový domov. „První podmínkou splnění slibu však byla zkouška víry. Bůh od něj vyžadoval oběť… K jeho zemi, k příbuzným a k domovu ho poutala silná pouta. On však neváhal uposlechnout Boží volání. Nepoložil žádnou otázku ve vztahu k zaslíbené zemi. Neptal se, zda je tam úrodná půda či zdravé podnebí. Za nejšťastnější místo na zemi pokládal místo, kde ho chtěl mít Bůh. (PP 126; NUD 52) Abraham považoval Kanaán za symbol, předzvěst konečného domova vykoupeného Božího lidu. Měli bychom si uvědomovat, že „zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde“. Jistota budoucího života s Kristem nám pomáhá pevně stát v tomto současném světě změn a zániku.

Zaslíbení. Jak velký význam mají pro věřícího člověka! Naplní se? Víra odpovídá ANO. Boží smlouvy jsou věčné. I když Noe, Abraham a Mojžíš zemřeli, Boží zaslíbení se stále naplňují. Jestliže se rozhodneme otevřít mu svoje srdce, jeho zaslíbení o spasení platí i pro nás.

 

4. Abram – věčná smlouva

„Činím smlouvu věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu.“ (Gn 17,7) Bůh vždy toužil po tom, aby umírajícímu lidskému pokolení mohl vrátit duchovní zdraví. Proto povolal Abrama. Prostřednictvím věrného služebníka chtěl založit národ, kterému by mohl svěřit poznání sebe a skrze něj světu představit svůj velký plán záchrany. Bůh uzavřel s Abramem smlouvu, která měla vyjádřit podstatu Božího plánu záchrany lidstva od hříchu a jeho následků.

Iniciátor smlouvy – Hospodin. Bůh se představil Abramovi jménem, které hebrejský text vyjadřuje písmeny JHVH. Přesnou výslovnost Božího jména neznáme. Ve Starém zákoně se vyskytuje 6828krát a popisuje Boha jako „Věčného“, stále a skutečně „Existujícího“. Jméno „Hospodin“ používá většina Biblí. Původně znamenalo „Pán“ a v řeckém překladu Starého zákona stojí na místě „JHVH“. Vyjadřuje Boží velikost a jedinečnost. Mojžíšovi se představil jako „JSEM, KTERÝ JSEM“. Tím vyjádřil nepodmíněnou a trvalou existenci svojí vlády. On je Pánem od minulosti přes přítomnost až po budoucnost.

Iniciátor smlouvy – „Bůh Všemohoucí“. Hospodin se zjevil Abramovi představil se jako „Bůh všemohoucí“ (hebr. el–šadaj). Jméno „Bůh všemohoucí“ vyjadřuje kontrast mezi mocí a silou Boha, a slabostí a křehkostí lidstva. Bůh je silný a mocný; je to Bůh nevyčerpatelného bohatství, o které se chce podělit s těmi, kteří ho ve víře a poslušnosti hledají. Takový je Bůh, který chtěl tehdy uzavřít s Abramem smlouvu.

 Příjemce smlouvy – Abraham. Nejen Boží, ale i lidská jména mají svůj teologický a duchovní význam. Obyčejně se skládala z nějakého slovního obratu nebo krátkého výroku, který obsahoval určité přání nebo charakterový rys člověka. Známe několik biblických osob, jejichž jméno se vlivem radikální změny v životě nebo poměrech člověka, změnilo. V jistém smyslu i moderní člověk pochopí, proč je důležité, jak někomu říkáme. Někdy to na něj může mít velmi silný vliv. Abramovo nové jméno bylo „otec množství“ a trvale Abrahamovi připomínalo zaslíbení, které obdržel od Boha.

 Tři etapy smlouvy. Bůh představil svou smlouvu Abramovi postupně, ve třech etapách. V Gn 12,1–3. nacházíme první ze tří etap Božího zaslíbení Abramovi. Bůh jej oslovuje, dává mu příkaz, aby odešel ze svého rodiště do země, kterou mu ukáže. V Gn 15,7–18. je napsáno, že Hospodin prošel mezi půlkami obětovaných zvířat a uzavřel s Abramem smlouvu…. Při třetím smluvním „setkání“ v Gn 17,1–14 dochází u Abrama ke změně jména. 7Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu.“ (Gn 17,1.4–7)

Smluvní závazky. Z Bible je zcela zřejmé, že Boží smlouva s člověkem je vždy smlouvou milosti. Bůh pro nás činí to, co bychom my sami pro sebe nikdy nemohli udělat. Bůh si vyvolil Abrahama za svůj nástroj, prostřednictvím kterého oznámí světu plán spasení. Důležité je také to, jakou roli hraje ve smluvním vztahu člověk, nebo v jakém vztahu jsou milost a zákon. Nejdříve je tu Boží milost. Milost je příčina a poslušnost je přirozený důsledek a projev vztahu vděčnosti.

Podněty k zamyšlení.

„Také dnes jsou mnozí zkoušeni tak jako Abraham. Boží hlas k nim sice nemluví přímo z nebe, ale Bůh je volá prostřednictvím učení svého slova a prostřednictvím událostí Prozřetelnosti. Jsou třeba požádáni, aby opustili svou kariéru, která slibuje bohatství a pocty, nebo aby odešli od příbuzných a nastoupili cestu, která se jeví jako cesta sebezapření a oběti. Bůh má pro ně určitou práci a vliv přátel a příbuzných by jí byl na překážku.

Kdo je připraven vzdát se na zavolání Prozřetelnosti vysněných plánů, přijmout nové povinnosti a vstoupit na neznámá pole? Ten, kdo to udělá, má Abrahamovu víru a bude se s ním podílet na ‚přenesmírné váze věčné slávy‘ (2K 4,17). ‚Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena‘ (Ř 8,18).“ (PP 126.127; NUD 52.53)

Bůh pozval Abrahama, aby spolu prožívali jedinečný přátelský vztah. Smyslem této smlouvy bylo zjevit Abrahamovi plán záchrany světa, který měl představovat zase dalším lidem kolem sebe.

3. Noe – smlouva pro všechna budoucí pokolení

Mikroskopický jev výstižně ilustruje rychlý růst zla po pádu do hříchu. Lidské pokolení, obdarované obrovským intelektem, pevným zdravím a dlouhověkostí, opustilo Boha a svoji výjimečnou zdatnost a sílu použilo na šíření zla ve všech jeho formách. Stoupající růst zla a vzpoury se Bůh rozhodl zastavit celosvětovou potopou. Tato situace tvoří pozadí biblické zprávy o Boží smlouvě s Noemem. Ta lidem nabízela fyzické a duchovní osvobození a záchranu lidského pokolení.

Pandemie hříchu. Boží stvoření bylo narušeno hříchem. Za dnů Noema dosáhl odboj vůči Bohu obrovských rozměrů; zlo zničilo lidské pokolení. Laskavý, trpělivý a odpouštějící Bůh to už nemohl tolerovat. Hřích a jeho důsledky byly stále horší a horší. Jedno zlo vedlo k dalšímu. Hřích se nepodobá ráně, která se postupem času zahojí. Právě naopak, množí se a zvětšuje, dokud všechno nenakazí a nezničí. Proto Bůh nenávidí hřích a dříve či později hřích vyhladí. Dobrou zprávou je, že Bůh chce hříšníky zachránit.

Noe. Noe našel u Hospodina milost. Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem. Měl velmi blízký vztah s Bohem. Poslouchal ho a důvěřoval mu. Bůh s ním mohl spolupracovat. Stále byl ale hříšník, který potřeboval nezaslouženou Boží milost.

Smlouva a záchrana.  Ale s tebou (Noe) ustanovím svou smlouvu. Vejdeš do archy … Smlouva v sobě zahrnuje prvek poslušnosti ze strany člověka. Musí splnit svoji část smlouvy. Kdyby to neudělali, byli by absolutně ztraceni. Smlouvou s Noemem Bůh opět projevil svoji milost. Byl iniciativní a ochotný zachránit lidské bytosti od následků hříchů. Na smlouvu nesmíme ale nahlížet jako na spojení dvou rovnocenných „partnerů“. Musíme si uvědomit, že On je zachránce, my zachránění!

 Duha – znamení smlouvy. „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás: Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.“ Jen málo přírodních úkazů je hezčích než duha. Tento nádherný oblouk jemných barev se dodnes dotýká citlivých strun našeho srdce a naší mysli. A to jistě Bůh chtěl. V tomto případě nejsou uvedeny žádné konkrétní závazky vyplývající ze smlouvy pro lidi. Boží slova jsou univerzální a týkají se všech bez ohledu na to, zda se někdo rozhodne Boha poslouchat nebo ne. V ostatních případech se smlouvy dotýkají vztahu mezi Bohem a člověkem.

Zůstal jenom Noe. Smlouva souvisí s myšlenkou ostatku. Při potopě se Stvořitel světa stal i Soudcem světa. S blížícím se celosvětovým soudem vznikla důležitá otázka, zda bude zničen všechen život na zemi, včetně všech lidí. A jestliže nezemřou všichni, kdo by měl zůstat na živu? V tomto případě to byl Noe se svojí rodinou. Jeho záchrana souvisela se smlouvou, kterou s ním Bůh uzavřel. Jejím původcem a vykonavatelem byl laskavý a milostivý Bůh. Jeho spolupráce s Bohem byla důležitá, ale přežili jen díky tomu, co pro ně Bůh učinil.

„Bůh mne poslal před vámi, aby zajistil váš ostatek na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození.“ (Gn 45,7.)  I v posledních dnech bude mít Bůh svůj ostatek.

 Podněty k zamyšlení.

„Duha, přírodní fyzikální jev, byla vhodným symbolem Božího zaslíbení – už nikdy nezničit zemi potopou. Vzhledem k tomu, že klimatické podmínky země byly po potopě úplně odlišné, déšť ve většině částí světa nahradil předešlou blahodárnou rosu zavlažující zemi. Bylo však potřebné něco, co vždy, když začne pršet, zažene strach člověka. Duchovním pohledem vidíme v tomto přírodním úkazu Boží zjevení sebe (Ř 1,20). Duha je pro věřícího důkazem toho, že déšť přinese požehnání, ne celosvětovou zkázu.“ (1BC 265)

Noe varoval lidi před blížící se záhubou. Cílem jeho výstrah bylo pomoci lidem uvědomit si svůj problém, aby mohli být zachráněni.

  

2. Boží smlouvy s lidmi

„Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země.“ Pád do hříchu přerušil spojení mezi zemí a nebem. Avšak Bůh toužil obnovit spojení s člověkem. Zve nás, abychom vstoupili do smluvního vztahu s ním.

Podstata smlouvy. Hebrejský výraz „smlouva“ označuje to, co spojuje dvě strany dohromady. Zvláštní případ tvořila smlouva mezi Bohem a člověkem. Biblická smlouva definuje vztah a z něj vyplývající dohodu, kterou Bůh potvrdil zaslíbeními s přísahou. Smluvním závazkem bylo poslouchat Boží vůli. Prostředkem, kterým se smluvní svazky v konečném smyslu naplnily, byl Kristus a plán spasení. Starozákonní obětní systém byl pro lid názornou učebnicí plánu spasení. Co pro nás znamená, že Bůh chce, zcela dobrovolně, uzavřít smlouvu i s tebou a k něčemu se ze své strany zavázat? Jsme ochotni také k nějakému „závazku“, nebo nám v životě vyhovuje spíše „volný vztah“?

 Smlouva s Noemem. Bůh oznámil Noemovi svoje rozhodnutí zničit zemi celosvětovou potopou. Bůh však neopouští svět, který stvořil. Po potopě znovu nabízí obnovu smluvního vztahu. Slovo samotné vyjadřuje Boží vůli svůj slib dodržet. Vyplývá z něho určitá povinnost, závazek.

Smlouva s Abramem. Bůh přislíbil Abramovi, že s ním naváže úzký a trvalý vztah. Dříve, než by naznačil, že mluví o uzavření smlouvy. Opakovaný příslib toho, co všechno Bůh udělá, svědčí o hloubce a velikosti Boží nabídky. Abram dostal jeden jediný příkaz: „Vyjdi!“ Tím ho chtěl Bůh vyzkoušet. Abram s vírou poslechl. Jeho poslušnost byla odpovědí jeho víry na láskyplný vztah, jaký Bůh toužil vytvořit. Abram zjistil, jaký vztah je mezi vírou a skutky. Spaseni jsme vírou, která se projevuje skutky poslušnosti.

Smlouva s Mojžíšem. Obětní systém Bůh nařídil jako prostředek smíření a odpuštění hříchů. Jako každá jiná, i tato smlouva byla smlouvou milosti. Bůh skrze ni rozšířil milost na svůj lid. Ve smlouvě se z velké části opakuje to, o co šlo ve smlouvě s Abrahamem: Bůh má ke svému lidu zvláštní vztah, dává své zaslíbení a požaduje naši poslušnost.

 Nová smlouva. U Jeremiáše je v kontextu návratu Izraelců z exilu první starozákonní zmínka o „nové smlouvě“. Mluví o požehnáních, která obdrží od Boha. Iniciátorem smlouvy je Bůh. On je i ten, kdo ji naplní svojí milostí. Říká, že svůj zákon napíše do jejich srdcí. Bude jejich Bohem a oni budou jeho lidem. Smlouva není jen nějakou dohodou, která podléhá zákonům, ale jde tu o něco více. Vidíme v ní, podobně jako v předešlých smlouvách, prvky milosti i poslušnosti. Bůh jim odpustí hříchy, naváže s nimi vztah a udělí jim svoji milost. I oni ho budou poslouchat; ne nějak bezmyšlenkovitě, mechanicky, ale upřímně, protože ho poznají, milují ho a chtějí mu sloužit. Podstata vztahu spočívá v tom, že Bůh hledá svůj lid a miluje ho.

 Podněty k zamyšlení. „Jhem, které zavazuje k službě, je Boží zákon. Zákon lásky zjevený v ráji, vyhlášený na Sínaji a novou smlouvou vepsaný do srdce, spojuje člověka s Boží vůlí. Kdybychom byli ponecháni sami sobě, svým vlastním sklonům a své vůli, přešli bychom na satanovu stranu a začali bychom se mu podobat. Proto nás Bůh omezuje svou svrchovanou, ušlechtilou a povznášející vůlí. Chce, abychom mu trpělivě a moudře sloužili. Kristus jako člověk také nesl jho služby. Řekl: ‚Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.‘ (Ž 40,9) ‚Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal.‘ (J 6,38) Láska k Bohu, horlivost pro jeho slávu a láska k lidem přivedla Ježíše na zem, aby zde trpěl a nakonec zemřel. Láska byla rozhodující silou v celém jeho životě. Vyzývá nás, abychom se jí řídili i my.“ (DA 329.330; TV 209)

 Příchod hříchu narušil vztah mezi Stvořitelem a člověkem. Bůh chce, aby se tento láskyplný vztah obnovil. Proto uzavírá s člověkem smlouvu. Tato smlouva představuje závazný vztah mezi Bohem a námi a záměr spasit nás a uvést do souladu s Tvůrcem. Iniciátorem této smlouvy je Bůh, který je motivován svojí velkou láskou k nám. Svými zaslíbeními a činy plnými lásky nás vede k tomu, abychom s ním byli opět jedno.

 

 1.Když se věci pokazí

Biblická zpráva o stvoření oplývá nadějí, štěstím a dokonalostí. Šestý stvořitelský den končí prohlášením: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, bylo velmi dobré.“ To však dnes, při pohledu na svět kolem nás, říct nemůžeme. Co se stalo? Proč už věci nejsou takové, jako byly na počátku? Co se s naším světem stalo? Jakou naději nám nabízí a přináší Bůh?

Na počátku … Lidé se zajímají o zásadní otázky lidské existence. Proč tu jsme? Jak jsme se sem dostali? Kam spějeme? Odpovědi na tyto otázky ovlivňují ve velké míře náš život a to, jak se zde na zemi chováme. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Buď to přijmeme vírou, nebo to odmítneme, protože u stvoření nikdo z lidí nebyl. To samé se týká všech názorů na původ světa. Bible nedokazuje, že Bůh je Stvořitel. Jednoduše to předpokládá, bere to jako základní východisko.

Stvořeni k Božímu obrazu. Co to znamená být stvořen k Božímu obrazu? Nesmíme zapomínat, že Bůh je duchovní bytost s božskými vlastnostmi. V našich fyzických, duševních a duchovních schopnostech se do jisté míry odráží náš Stvořitel. Mnohé však pro nás zůstává zahaleno tajemstvím. Bible zdůrazňuje duchovní a duševní aspekty našeho myšlení, které můžeme rozvíjet a zdokonalovat. Jedinečnost lidského myšlení umožňuje pěstovat vztah s Bohem, co ostatní stvoření na zemi nedokážou.

 Život v Boží blízkosti.  První Boží slova k člověku byla, aby naplnili zemi, podmanili si ji a vládli nad ní. Týkalo se to jejich vzájemného vztahu a vztahu k fyzickému světu. Bůh tento svět v jeho hmotné podobě vnímal pozitivně. Mluví s nimi, dává jim příkazy a říká jim, co mají dělat. Skutečnost, že Bůh lidem požehnal znamená, že Bůh vždy jednal s Adamem a Evou jako s inteligentními bytostmi schopnými odpovědět na jeho lásku a vstoupit s ním do společenství. Postaral se o vše, co potřebovali.

Rozhodující moment. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Zkouška poskytla Adamovi a Evě příležitost využít jejich svobodnou vůli reagovat pozitivně nebo negativně na vztah ke Stvořiteli. Byl to důkaz, že Bůh je stvořil jako svobodné, morální bytosti. Náš vztah s Bohem může být efektivní a trvalý jen tehdy, jestliže se svobodně rozhodneme přijmout jeho vůli. Odmítnout jeho vůli v podstatě znamená, že na něm chceme být nezávislí; že si myslíme, že ho nepotřebujeme. Nemáme někdy tendenci k postoji:  „Ale já si myslím…“?

 Narušený vztah a nová naděje.  V důsledku tohoto jasného provinění a nedbalého postoje vůči Božímu příkazu se narušil vztah mezi Bohem a člověkem. Upřímné přátelství s Bohem se změnilo v útěk ze strachu z jeho přítomnosti. Společenství a přátelství nahradilo odcizení a chlad. Úžasná slova prorocké naděje mluví o tom, že se zjeví potomek ženy – Mesiáš, který satanovi zasadí smrtelný úder. Toto mesiášské zaslíbení bylo pro Adama a Evu v jejich bezvýchodné situaci nadějí, která změnila jejich život. Sám Bůh jim dal naději a dbal na její naplnění. Zaslíbení Mesiáše a konečného vítězství je povzneslo z temnoty, ve které se pádem do hříchu ocitli. Obnovilo také jejich vztah s Bohem – vztah lásky a milosrdenství, odpuštění a spasení. ¨

Podněty k zamyšlení. „Když Boží slova – Kde jsi? – pronikla skrze husté křoví k uším utečenců, zněla jim jako zvěst evangelia. Tvůj Bůh tě nechce ztratit. Přichází, aby tě hledal. Chce přijít v osobě svého Syna, nejenom aby hledal, ale i spasil, co se ztratilo.“

 K tomu, aby byl člověk šťastný, potřebuje láskyplné vztahy. Co přijímáš a co dáváš ve svém vztahu s Bohem? Jak jsou vyvážené tvoje vztahy s partnerem v manželství, s rodiči, sourozenci, dětmi?

Bůh nás stvořil ke svému obrazu, aby mezi ním a námi mohlo existovat láskyplné přátelství. I když příchod hříchu otřásl touto původní jednotou, prostřednictvím plánu vykoupení Bůh chce tento vztah obnovit. Jsme závislá stvoření. Náš život má skutečný smysl jen tehdy, jestliže opět navážeme spojení s naším Stvořitelem.

 

13. Nová země

Nakonec všichni zemřeme. Má tedy cenu o něco se snažit, o cokoliv usilovat? Je tu však ještě druhá, radostnější zpráva, že naše existence smrtí končit nemusí. Je nám nabízen věčný život na Bohem obnovené zemi.

Nové nebe a nová země. „Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. Bůh slibuje, že stvoří všechno nové. Izajáš vykreslil nádherný obraz pokojného života v zaslíbené zemi. Přesto není takto popisovaný svět dokonalý. Potřebuje zcela zásadní změnu, která nastane, až budou stvořeny „nové nebe“ a „nová země“.

Boží „magnet“.  Skrze proroka Bůh v 66. kapitole znovu a znovu opakuje výzvy a varování: Bůh zachrání a vzkřísí pokorné, kteří se chvějí při jeho slovu. Ty, kteří se proti němu vzbouřili, však zahubí. Oběti pokrytců Bůh odmítá, stejně jako ty, kteří „nenávidí a vypovídají“ jeho věrné, nebo vykonávají pohanské praktiky. Bůh zjevuje svoji slávu, která jako magnet přitáhne lidi do Jeruzaléma, protože  dá svému lidu radost, pokoj a obnoví jeho zemi.

 Misionáři a Boží kněží. Ty, kdo vyváznou před záhubou, vyšle Bůh do všech končin země k lidem, kteří neznají Boha; budou hlásat jeho slávu mezi národy. To je jeden z nejjasnějších starozákonních výroků o celosvětovém misijním poslání. Lidé jsou přitahováni k hebrejskému národu, někteří z Hebrejů půjdou k ostatním národům a budou je učit o pravém Bohu. To je „vzor“, který nám zcela jasně představuje Nový zákon. I když Židé byli misijně aktivní již v období mezi návratem ze zajetí a Ježíšem Kristem, rychlým tempem a v celosvětovém rozsahu se evangelium začalo šířit až v období prvních křesťanů.

 Společenství víry. Izraelci byli „královstvím kněží a národem svatým“. Měli zvláštní, oddělené kněze, kteří v rámci bohoslužby vedli celý lid v chválení Boha. V budoucnosti se však měli k tomuto vznešenému úkolu připojit i někteří pohané. Neměli být jen pouhými „pomocníky“, ale rovnocennými partnery v kněžské službě, plnohodnotnou součástí Božího společenství víry. Pavel prohlásil: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem … všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil“ (Ga 3,28.29).

Naděje. Nové nebe a nová země je jedním z nejkrásnějších zaslíbení v knize proroka Izajáše. Tam zůstane naše potomstvo a naše jméno navěky. Špatné vzpomínky budou vymazány. Nebude už odloučení, těžká dřina ani násilí či nevěra. Máme zde zaslíbení věčného života ve světě bez hříchu, smrti a utrpení. Bude to nové nebe a nová země, definitivní naplnění naší křesťanské víry, dokončení toho, co pro nás Kristus získal na kříži.

Podněty k zamyšlení.

„Léta věčnosti budou postupně přinášet stále bohatší poznání Boha a Ježíše Krista. A s rozšiřujícím se poznáním poroste také láska, úcta a štěstí. Čím více budou lidé poznávat Boha, tím více budou obdivovat jeho charakter. Když jim Ježíš bude postupně odhalovat tajemství vykoupení a úžasné činy vykonané ve velkém sporu se satanem, pocítí vykoupení ještě větší lásku a s ještě větší radostí uchopí zlaté harfy a desetitisíce desetitisíců a tisíce tisíců hlasů se spojí v mohutném chvalozpěvu.

Velký spor mezi dobrem a zlem skončil. Není už hříchu ani hříšníků. Celý vesmír je čistý. V celém nezměrném stvoření vládne soulad a štěstí. Od Boha, který všechno stvořil, proudí život, světlo a štěstí do všech stran nekonečného prostoru. Od nejmenšího atomu až po největší vesmírná tělesa, všechno živé i neživé, v nezkalené kráse a dokonalé radosti hlásá, že Bůh je láska.“ (GC 678; VDV 437)

 

12. Touha všech národů

Jedině Kristova spravedlnost nám umožňuje získat zaslíbenou milost. Snaha získat ji na základě našich zásluh a vlastní spravedlnosti je marná. Kristova milost je naší jedinou nadějí na spasení. Jestliže Bohu plně důvěřujeme a spoléháme se na zásluhy Ježíše, jako našeho Spasitele, jenž má jako jediný moc odpouštět hříchy, obdržíme veškerou pomoc, po které toužíme.

Následky hříchu. Naše nepravosti nás oddělují od Boha. Je to jeden z nejjasnějších biblických výroků o tom, jaký vliv má hřích na vztah mezi Bohem a člověkem. Hřích ničí náš vztah s Bohem a v důsledku toho nás čeká věčná smrt. Ne snad proto, že hřích odhání Boha od nás, ale proto, že nás odtahuje pryč od Boha. Hřích je především odmítnutí Boha, odvrácení se od něho. Téměř celá Bible ale mluví o tom, že Bůh nabízí ruku hříšníkovi, aby ho zachránil. Mnoho lidí ale pod vlivem hříchu odmítá jeho nabídku. Proto je tak důležité, abychom ve svém životě netolerovali žádný hřích.

Selhání a odpuštění.  59. kapitola proroka Izajáše představuje jak problém hříchu, tak naději na vykoupení. Bible jasně říká, že zhřešili všichni lidé. Vykoupení proto nemůže být založeno na tom, že člověk dosáhne bezhříšnosti; musí být založeno na odpuštění. Pavel píše totéž. Všichni bez rozdílu jsme zhřešili. Lidé mohou přijmout ospravedlnění jen pod podmínkou, že prostřednictvím Ježíšovy oběti vírou přijmou dar Boží spravedlnosti.

Hlavní otázkou na Božím soudu bude: Komu je odpuštěno? Bůh je spravedlivý, když ospravedlňuje „toho, kdo žije z víry v Ježíše“ (Ř 3,26). Rozhodujícím faktorem na soudu bude otázka: Kdo přijal a stále přijímá odpuštění ve víře v Ježíše. Skutky jsou vnějším vyjádřením, lidským projevem zachraňující víry. Pravá křesťanská zkušenost, to je víra vyjádřená každodenním odevzdáním se Bohu – a to se projeví poslušností zákona.

 Velký úkol. Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. 2Hle, temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva. (Iz 60,1-2) Když si Bůh vyvolil Abrahama a jeho potomky, měl s nimi velký záměr: V Abrahamovi budou požehnány veškeré čeledi země. Boží smlouva s Abrahamem měla být v konečném důsledku smlouvou uzavřenou s celým lidstvem. Prostřednictvím Abrahama a jeho potomků se Bůh chtěl zjevit celému světu. Izajáši šlo o to, aby se jeho lid vrátil ke svému prapůvodnímu celosvětovému poslání. Jako reprezentanti pravého Boha byli zodpovědní nejen za sebe, ale za celý svět. Měli zvát a vítat cizince, kteří hledali Boha (Iz 56,3-8), protože jeho chrám se měl „nazývat domem modlitby pro všechny národy“ (Iz 56,7).

Léto Hospodinovy přízně. Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, 2vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící. (Iz 61,1.2). Duch Boží spočívá na „pomazaném“, tedy buď obecně na člověku s jasným posláním od Hospodina, nebo přímo na Mesiáši.

 Den pomsty našeho Boha. Ježíš vztáhl na sebe slova, která předcházela zmínce o Boží pomstě. Když zvěstoval radostnou zvěst o vysvobození a útěše, o osvobození zajatců ze satanova otroctví, den pomsty ještě nenastal. Ten nastane, až se Ježíš Kristus vrátí, aby vysvobodil planetu Zemi z nespravedlnosti, porazil své nepřátele a osvobodil utlačovaný pozůstatek svého lidu.

Podněty k zamyšlení. „Ježíš stál před lidem jako živý vykladač proroctví, které se vztahovalo na něho samého. Když vysvětloval přečtená slova, mluvil o Mesiáši jako o tom, kdo osvobozuje utlačované a zajaté, uzdravuje nemocné, vrací zrak slepým a zjevuje světu světlo pravdy. Způsob, jakým mluvil, a dalekosáhlý význam jeho slov zapůsobily na posluchače takovou silou, jakou nikdy nepocítili. Příliv božské moci strhl všechny přehrady a stejně jako kdysi Mojžíš i oni spatřili Neviditelného. Pod vlivem Ducha svatého nadšeně odpovídali, amen‘ a chválili Boha.“ (DA 237; TV 146)

 11. Kreativní láska

„Budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.“ (Iz 58,10) Láska nikdy nezklame.

Kupovat zadarmo. Jakou hodnotu má naše záchrana? Izajáš vyzývá lid, aby přijali odpuštění zadarmo. Slovem „koupit“ chce zdůraznit, že to, co jim Bůh nabízí, je hodnotné a vzácné. Víte přece, že jste byli vykoupeni převzácnou krví Kristovou. Izajášovo pojetí spasení se shoduje s novozákonním chápáním, je pro nás zcela „zdarma“. Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,8.9)

Boží myšlenky a cesty. Není pochybností o tom, že největším ze všech velkolepých tajemství vesmíru je plán spasení. Stvořitel vesmíru se stal člověkem, žil životem plným bolesti a nakonec zemřel místo nás jako oběť za hřích, aby nám mohl odpustit a prokázat milosrdenství – to je pravda, která bude celou věčnost rozechvívat srdce Bohem stvořených bytostí. Je hodno toho, abychom o něm důkladně uvažovali a studovali ho již nyní.

 Zdánlivá zbožnost. Půst, který si přeje Hospodin znamená toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost … lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné a ty, kdo jsou bez přístřeší. Obléct nahého, nebýt netečný k vlastní krvi. Boží příkaz můžeme dobře pochopit na pozadí událostí dne smíření. Troubení mělo lidi upozornit a připomenout jim tento zvláštní den, v kterém měli projevit pokání a zármutek nad hříchem. Nehrozí i nám, že budeme možná „aktivními“ křesťany, ale přesto budeme vzdáleni od Boha?

 Pravý půst. Podívejme se na Ježíšův život. I když se řádně zúčastňoval náboženských obřadů své doby, pisatelé evangelií se mnohem více soustřeďují na jeho činy milosrdenství, uzdravení, nasycení zástupů a odpuštění potřebným. Dnes chce mít Bůh církev, která bude světu zvěstovat pravdu. Lidi nepřitáhne k Ježíši přísné dodržování nařízení, ale služba hladovým a těm, kteří potřebují pomoc.

Čas pro nás. Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den Hospodinův přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči, 14tu nalezneš rozkoš v Hospodinu „a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země a z dědictví tvého otce Jákoba tě budu živit.“ Tak promluvila Hospodinova ústa. (Iz 58,13.14)

Iz 58 rozebírá tři hlavní myšlenky: sebezapření, sociální cítění a sobotu. Mezi nimi existuje úzká souvislost. Všechny tři se soustřeďují na Boha, jeho priority a uznání závislosti na něm.

Přemýšlejme o tom, co bychom mohli ve svém životě změnit, abychom okusili radost a požehnání.

 Podněty k zamyšlení.

„Nikdo nemůže pěstovat pravou dobročinnost bez sebezapření. Vedeme-li skromný život v sebezapření a pečlivém hospodaření, můžeme vykonat dílo, které nám Kristus určil jako těm, kteří jej mají představovat svým životem. Z našich srdcí musí vymizet pýcha a světská ctižádost. Ve všem, co děláme, se má odrážet zásada nesobeckosti, kterou svým životem zjevil Kristus. Na stěnách našich domovů, na obrazech a na nábytku máme číst: ,Přijmi do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší.´ ,Oblékni nahého!‘ ,Lámej svůj chléb hladovému?‘ (ŽNP 105)

 Shrnutí

V kapitolách 55 a 58 prorok Izajáš vyzývá lid, aby se vzdal svých myšlenek a cest a vrátil se k Bohu, jehož ideál pro jejich štěstí ve značné míře převyšuje vlastní ideál lidu. Laskavě jim odpouští a pak naléhá, aby ti, kterým bylo odpuštěno, také prokazovali milosrdenství v souladu s duchem dne smíření a soboty, protože jestli člověk skutečně přijme dar Božího odpuštění, mění to jeho srdce.

 

10. Oběť pro naši záchranu

Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ (Iz 53,5)

Předmětem studia byly 4 kapitoly Izajášova proroctví.

 

#

Texty

Stručný obsah textů

1

Iz. 50,1-3.

Hospodin nenese vinu za odvlečení do zajetí.

2

Iz. 50,4-11.

Prorok, ani věrní lidé nenesou vinu. Přesto jsou obviňování. Jako Job.

3

Iz. 51,1-23.

Slova naděje: Hospodin se zastane svého lidu.

4

Iz. 52,1-15.

Řekněte to Sionu. Hospodin zasáhne. Povstane jeho služebník. 

5

Iz. 53,1-12.

Popis Hospodinova služebníka.

Pokorný služebník. Cesta k ospravedlnění vede tělesným utrpením (v. 6). Obětí a služebníkem je vyslanec Krále králů, mocný Vysvoboditel. I přesto, že měl velikou moc a slávu, z nějakého nevysvětlitelného důvodu sám sebe neušetřil! Je to tak zvláštní, že tomu lidé nevěřili.

Báseň o trpícím služebníkovi. “1Kdo uvěří naší zprávě? 2Vyrostl před ním jako proutek, … neměl vzhled ani důstojnost. … byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. 3Byl v opovržení, … muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, … že jsme si ho nevážili. 4Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. 5Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. 7Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. (Iz 52,13-53,12)

Tato jedinečná poetická pasáž o trpícím služebníkovi nám ozřejmuje, proč bývá Izajáš někdy nazývaný „prorokem evangelia“. Postavu Mesiáše postupně představuje od počátečních kapitol své knihy.

Kdo uvěří naší zprávě?  V Iz 52,13 je Boží služebník vysoce vyvýšen. Ježíšovu tvář znetvořilo bičování, trnová koruna, ukřižování, ale především to, že nesl hřích celého lidstva. Hospodinova paže, tedy moc spasení (srov. Iz 52,10), je zjevena těm, kteří této zprávě uvěří. Chcete zakusit Boží zachraňující moc, tak uvěřte této zvěsti.

Neuvěřitelná záchrana.  Odpověď na otázku: „Proč toto vše Hospodinův služebník vytrpěl?“ je klíčem k pochopení celé jeho služby. Mesiáš se rozhodl trpět, aby nám tak poskytl nejvyšší důkaz Boží lásky. Rozhodl se k této oběti, protože chtěl zachránit nás, hříšné lidi! Sám sebe vydal záhubě, aby odstranil každý hřích a každý jeho důsledek. Kristova smrt na kříži byla jedinou možností, jak nás mohl zachránit.

 Oběť za vinu.  Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. „Oběť za vinu“ doprovázená opravdovým pokáním mohla odčinit úmyslné hříchy spáchané proti jiným lidem.

V Iz 53 za ty, kteří zabloudili, je místo beránka „vedený na porážku“ Boží služebník. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Ř 5,8) Víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše‘. (Ga 2,16)

Podněty k zamyšlení.

„Jaká cena byla za nás zaplacena! Hle, kříž a na něm vyvýšená Oběť. Podívej se na ty ruce probodené nemilosrdnými hřeby. Podívej se na jeho nohy přibité ke dřevu. Kristus nesl naše hříchy na svém těle. Tato bolest, to je cena tvého vykoupení.“ (AG 172)

„Kristus nesl naše hříchy na dřevo kříže na svém těle… Jaký musí být hřích, když žádná smrtelná bytost nemohla přinést smíření? Jaká musí být jeho kletba, když jen božství ji mohlo smazat? Kristův kříž je pro každého člověka svědectvím o tom, že odplatou za hřích je smrt… Ach, jak silná moc musí existovat, která omámí naše smysly tak, že se stanou odolnými proti vlivu Ducha Božího!“ (OHC 44)

Prorok Izajáš píše o narození, totožnosti a životě božského Vysvoboditele. Nakonec odhaluje tu největší tragédii, která nám ale přináší naději: Boží služebník proto, aby oslovil, zachránil a uzdravil lidstvo, včetně nás, dobrovolně snáší naše utrpení a trest.

 

9. Hospodinův služebník

„Chceme-li jít v Ježíšových stopách, nemusíme se vydávat do Izraele. Najdeme je všude tam, kde lidé potřebují útěchu.“

V kapitolách 41 až 53 jsou zmíněni dva služebníci Hospodinovi. Jeden služebník je nazván „Izrael“ jako národ. Podle charakteristických rysů je druhým služebníkem jednotlivec, který navrací Jákobovy kmeny k Bohu a jako oběť umírá za hříšníky.

 Prorok uvádí, že tento Bohem povolaný služebník 1) přinese národům právo a spravedlnost 2) své poslání splní tiše a jemně, ale úspěšně 3) bude učit 4) bude smírcem mezi Bohem a lidem 5) bude uzdravovat a poskytovat světlo a naději. Matouš aplikuje proroctví na Ježíšovu službu.

 Izajáš proroctví téměř o 150 let předběhlo dobu, když přesně předpověděl, že přijde muž jménem Kýros, porazí Babylon, vysvobodí Židy z babylónského zajetí a dovolil jim znovu vybudovat chrám v Jeruzalémě.

Jádro poselství proroka Izajáše je v celé jeho knize jednotné: Důvěřujte pravému Bohu a jeho mesiášskému Vysvoboditeli, ne jiným silám.

 K vysvobození nutně patří Vysvoboditel. Božímu národu přinesli svobodu dva vysvoboditelé: Kýros, který vysvobodil zajatce z babylónského zajetí. Mesiáš obnoví spravedlnost a ostatek navrátí zpět k Bohu.

 „Mnoho lidí by si přálo navštívit místa, kde Kristus za svého života na zemi pobýval. Ale chceme-li jít v Ježíšových stopách, nemusíme se vydávat do Nazareta, Kafarnaum ani do Betanie. Najdeme je u lůžka nemocného, v bídných chatrčích chudáků, v přeplněných ulicích velkoměsta a všude tam, kde lidé potřebují útěchu.“ (DA 640; TV 410) Prorok Izajáš popisuje poslání „Hospodinova služebníka“ takto: „Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající… Abys otvíral slepé oči, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě“ (Iz 42,3.7).

Hospodinův služebník – národ.

V Iz 41-53 jsou navzájem protkány dva druhy zmínek o služebnících Hospodinových. Jeden služebník je nazván „Izrael“ neboli „Jákob“ Podle charakteristických rysů zjišťujeme, že druhým služebníkem je jednotlivec, který navrací Jákobovy (Izraelovy) kmeny k Bohu a jako oběť umírá za hříšníky.

 Hospodinův služebník – nejmenovaný jednotlivec. Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Tento Bohem povolaný služebník 1) přinese národům právo a spravedlnost 2) své poslání splní tiše a jemně, ale úspěšně 3) bude učit 4) slouží jako smlouva mezi Bohem a lidem 5) uzdravuje slepé a vysvobozuje vězně – poskytuje světlo a naději. Matouš cituje verše z Iz 42 a aplikuje je na tichou službu uzdravování, kterou konal Ježíš.

 Hospodinův služebník – perzský „mesiáš“. Izajáš působil asi od roku 745 př. Kr. do roku 685 př. Kr. Po zmínce o dobyvateli z východu a ze severu (Iz 41,2.3.25) přesně předpovídá, že přijde muž jménem Kýros a co bude dělat. Ten skutečně přišel ze severu a východu Babylónu a v roce 539 př. Kr. ho dobyl. Vysvobodil Židy z babylónského zajetí a dovolil jim znovu vybudovat chrám v Jeruzalémě. Od Izajášovy smrti do pádu Jeruzaléma uplynulo asi 146 roků. To znamená, že jeho proroctví předběhlo události téměř o 150 roků.

 Hospodinův služebník – naděje do budoucna. Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. To, že Izajáš přesně jmenuje Kýra, znepokojuje ty, kteří nevěří, že proroci předpovídají události na základě zjevení, která dostali od Boha. Proto mnozí teologové přijímají teorii, že kapitoly 40-66 napsal „druhý Izajáš“. Existenci „druhého Izajáše“ nepotvrzují žádné historické záznamy (např. nejstarší biblický rukopis, svitek proroka Izajáše z Kumránu, nemá mezi kapitolami 39 a 40 žádný předěl, který by naznačoval nějaký přechod k novému autorovi).

Jádro poselství proroka Izajáše je v celé jeho knize jednotné: Důvěřujte pravému Bohu a jeho mesiášskému Vysvoboditeli, ne jiným silám. Kapitoly 1-39 zdůrazňují soud a kapitoly 40-66 zdůrazňují útěchu. Avšak i v prvních kapitolách se často setkáváme s povzbuzením a ujištěním, a zase v těch posledních s Božím soudem nad Judskem, protože odešli od Boha.

 Hospodinův soucitný a trpící služebník. Bůh svého služebníka povolává ještě dříve, než se narodil. V něm se oslaví. Jeho prostřednictvím přivádí izraelský národ zpět k sobě, ustanovuje ho za světlo spasení pro celý svět, za zprostředkovatele smlouvy a vysvoboditele zajatých. Tento popis má mnoho společných prvků s popisem z Iz 42, kde služebníka ztotožňujeme s Mesiášem.

 Podněty k zamyšlení. „V díle záchrany je nutné projevit velkou míru taktu a ohleduplnosti. Spasitel pravdu nikdy nezamlčel, ale vždy ji vyjadřoval s láskou. Ve styku s jinými byl vždy nadmíru taktní, milý a pozorný. Nikdy nebyl necitlivý, nikdy bezdůvodně nevyslovil tvrdé slovo, nikdy zbytečně nezpůsobil bolest citlivé duši. Neodsuzoval lidskou slabost. Nebojácně kritizoval pokrytectví, nevěru a nespravedlnost, avšak v ostrých výčitkách bylo v jeho hlase cítit zármutek. Jeho pravda nebyla nikdy krutá. Lidem vždy projevoval velkou něhu. Každého člověka považoval za velmi vzácného. I když sám měl božskou důstojnost, soucitně a pozorně se skláněl ke každému členu Boží rodiny. V každém viděl člověka, zachránit každého bylo jeho posláním.“ (GW 117)

 K vysvobození nutně patří Vysvoboditel. Božímu národu přinesli svobodu dva vysvoboditelé: Kýros, který vysvobodil zajatce z babylónského zajetí, a nejmenovaný služebník, jehož totožnost jako Mesiáše prorok Izajáš postupně odhaluje. Tento služebník obnoví spravedlnost a ostatek navrátí zpět k Bohu.

8. Potěšte můj lid

Prostřednictvím proroka Izajáše Bůh před mnohými staletími oznámil, že období strachu a utrpení jeho lidu jednou skončí.

Útěcha pro budoucnost. Bůh občas trestá své „neposlušné“ děti. Používá k tomu různé způsoby. Judsko trestal prostřednictvím Asýrie i Babylónu. 40. kapitola popisuje události, které se stanou o jeden a půl století později, vysvobození z babylónského zajetí perským králem Kýrem, který v roce 539 př. Kr. dobyl Babylón a judským vyhnancům vrátil svobodu.

 Připravte cestu Hospodinu! Hlasatel oznamuje, že Bůh přichází zjevit svoji slávu. Po vyhnanství získá Boží lid zpět svoji zemi, chrám i Boží přítomnost v něm. To ale předpokládá, že se lid na návrat Krále králů náležitě připraví. Nový zákon aplikuje Izajášovo proroctví jednoznačně na duchovní přípravu prostřednictvím kázání Jana Křtitele. Příprava cesty tedy i dnes představuje pokání a ochotu zanechat hříchy, aby lidé mohli přijmout Boží odpuštění a jeho přítomnost.

Evangelium – radostná zpráva. V závěrečných kapitolách proroka Izajáše se setkáváme s „hlasatelem“ radostné zvěsti pro Jeruzalém v souvislosti se zvěstováním druhého „exodu“ – návratu z babylónského zajetí. Nový zákon vztahuje text Iz 40,3-5 na Jana Křtitele. A první člověk, který obyvatelům Jeruzaléma veřejně oznamoval, že Pán přišel, byla prorokyně Anna. Tak začala křesťanská evangelizace, jak ji známe dodnes: zvěstování evangelia, dobré zprávy o tom, že Ježíš Kristus přišel, aby nám přinesl spasení. Později Ježíš pověřil Marii Magdalskou, aby hlásala zvěst o jeho triumfálním vzkříšení.

 Mocný i milosrdný Stvořitel. Iz. 40.kapitola rozvíjí téma Božího milosrdenství a jeho moci. Obě tyto vlastnosti jsou nezbytné k tomu, aby Bůh zachránil svůj lid. Izajáš představil Boží moc popisem jeho slávy, věčné existence, síly a dokonalé moudrosti, kterou stvořil zemi a všechny její obyvatele. Boha nelze připodobnit k neživé modle. Izajáš ukazuje na Boží jedinečnost a uvádí, že Bůh je svatý Stvořitel.

Pokušení modloslužby. Řemeslník odleje modlu a zlatotepec ji potáhne zlatem, stříbrné řetízky přidělá zlatník. Chudák vybere dřevo a vyhledá zručného řemeslníka, aby mu zhotovil modlu. Starověcí modloslužebníci věřili, že prostřednictvím obrazů anebo symbolů božských bytostí uctívají samotné bohy. Boží lid nepotřebuje modly, protože Bůh se jim osobně zjevuje ve svatyni. Uctívání modly je popřením jeho skutečné přítomnosti. Před druhým příchodem Pána Ježíše Krista, budou lidé stát před stejným rozhodnutím jako ve dnech proroka Izajáše: Buď budete uctívat Stvořitele, anebo se budete klanět někomu jinému.

 Podněty k zamyšlení.

„Dlouho se satan snažil vést lidi k tomu, aby na Stvořitele pohlíželi jako na příčinu všeho utrpení a smrti. Velký podvodník hovořil o zákonu lásky, který je základem Boží vlády ve vesmíru, jako o souboru příkazů namířených proti lidskému štěstí či jako o břemenu, kterého je nutné se co nejrychleji zbavit. Směle prohlašoval, že není možné dostát jeho požadavkům.“ (PK 311; OSU 120)

„Mnozí z těch, kteří se nazývají křesťany, slouží kromě Hospodina i jiným bohům. Náš Stvořitel od nás vyžaduje maximální věrnost a úplnou oddanost. Všechno, co může oslabit naši lásku k Bohu anebo bránit nám sloužit mu zcela, se stává modlou.“ (2BC 1011)

Prostřednictvím Izajáše Bůh potěšil ty, kteří trpěli. Čas starostí a problémů pro ně skončil a Bůh se k nim vrátil. Neměli být zmateni a zmalomyslněni, ale raději měli důvěřovat Bohu, že svoji stvořitelskou moc použije v jejich prospěch.

 7. Záchrana před Asyřany

Král usedá vznešeně na svůj trůn, přijímá kořist a zajatce. Zajatci prosí o milost. Nad králem zní slova: „Sancheríb, král světa, král Asýrie … zasedl na trůn, aby si prohlédl kořist města Lakíš.“

Judsko v nebezpečí. Za doby krále Chizkijáše přitáhl Sancheríb a chystal se do boje proti Jeruzalému. Chizkijáš promluvil k lidu: „Buďte rozhodní a udatní, nebojte se a neděste se asyrského krále ani hlučícího davu, který je s ním. S námi je někdo větší než s ním. S ním je paže lidská, ale s námi je Hospodin. Král Chizkijáš udělal rozsáhlé přípravy opravil a upevnil hradby a opevnění, vyzbrojil a zorganizoval svoje vojsko, zabezpečil vodní zdroj pro Jeruzalém. Stejnou pozornost vynaložil také na duchovní přípravu. Snažil se pozvednout morální stav svého lidu. Opatřeními vůbec nepopřel svou víru.  

Propaganda. Asyrský král poslal nejvyššího číšníka z Lakíše do Jeruzaléma, aby zpochybnil víru krále Chizkijáše. Nabádal vojsko na hradbách, aby neposlouchali Chizkijáše a sjednali dohodu a vzdali se bez boje. Nevěřte, že vás Bůh vysvobodí z rukou asyrského krále. Nespoléhejte na Egypt a Edom. Nikdo z obyvatel Judska nepochyboval, že z lidského hlediska je Jeruzalém odsouzen k záhubě. Nezažil někdo z nás podobnou situaci, kdy se zdálo být všechno ztracené?  

 Zděšený, ale ne opuštěný. Chizkijáš, otřesený touto těžkou situací, se obrátil k Bohu skrze proroka Izajáše. Boží poselství bylo krátké, ale výstižné a dostačující. Bůh stojí na straně svého lidu! Sancheríb dostane zprávu, na jejímž základě přeruší své dobývání Judska. To se také zanedlouho stalo. I když byly jeho záměry dočasně překaženy, Sancheríb vůbec neměl v úmyslu se jich úplně vzdát. Chizkijáši poslal výstražné poselství: „Ať tě nepodvede tvůj Bůh, na něhož spoléháš, že Jeruzalém nebude vydán do rukou asyrského krále.

 Jak příběh končí? Hospodin o asyrském králi řekl: „Nevejde do tohoto města. Cestou, kterou přišel, se zase vrátí. Budu štítem tomuto městu, zachráním je kvůli sobě a kvůli Davidovi, svému služebníku.“ Anděl Hospodinův vyšel a pobil v asyrském táboře sto osmdesát pět tisíc. Sancheríb odtáhl pryč a vrátil se do Ninive. Když se klaněl v chrámu svého boha ho zabili jeho synové mečem a unikli do země Araratu. V kronice krále Sancheríba je zaznamenáno, že dobyl 46 opevněných měst, obléhal Jeruzalém. Na rozdíl od Bible mlčí o tom, jak to všechno skončilo.

Nemoc a bohatství. Události popisované v Iz 38 a 39 (2Kr 20) se staly těsně předtím, než Bůh vysvobodil Chizkijáše od Sancheríba. Samotné vysvobození, jak je popsáno v Iz 37 (2Kr 19), se ještě nestalo. Stále čelili hrozbě Asyřanů. „Satan byl rozhodnut způsobit králi Chizkijáši smrt a zničit Jeruzalém. Jeho odstraněním by se zastavily jeho reformní snahy a Jeruzalém by bylo možné dobýt mnohem snadněji.“ (4BC 240) Bůh dal králi znamení, že ho uzdraví. Stín na Achazových slunečních hodinách se zázrakem vrátil o 10 stupňů. Neposlušnost a nevěra krále Achaza odstartovaly řetěz následných událostí, které vedly k problémům s Asýrií. Babylóňané si všimli neobvyklého chování slunce a divili se, co to má znamenat. Brzy zjistili souvislost mezi uzdravením Chizkijáše a tímto zázračným znamením. Změna směru pohybu stínu přivedla posly z Babylónu do Jeruzaléma. Byla to pro ně jedinečná příležitost dozvědět se o pravém Bohu. Babylonský král se snažil získat trvalou nezávislost na Asýrii. Potřeboval silného spojence, a proto se snažil navázat kontakt s Chizkijášem. Jestliže se na Chizkijášovu žádost pohnul i stín slunce, co by potom mohl udělat s Asýrií!

 Podněty k zamyšlení.  „Při návštěvě babylónských poslů se Chizkijášovi nabídla skvělá příležitost vyvýšit Boha nebes, který králi vrátil život ve chvíli, kdy už mu nezbývala žádná naděje. Kdyby král této příležitosti využil a nasměroval babylónské vyslance k Bohu, byl by se stal svědkem jejich okamžité proměny. Chizkijášova srdce se však zmocnila pýcha a marnivost. V touze po sebeoslavení jim král ukázal celou svou klenotnici i celou zbrojnici a všechno, co se nacházelo mezi jeho poklady. Vůbec si přitom neuvědomil, že tito vyslanci mocného národa neznají ani nemilují Boha a že není moudré jim ukazovat, jak je národ bohatý.“ (PK 344.345; OSU 133)

 Jako odpověď na volání věrného krále Bůh zachránil svůj lid a ukázal, že je všemohoucí Král Izraele, který řídí dějiny této země. Bůh nejen hubí ty, kteří se snaží zničit jeho lid, ale dává také příležitost dalším, aby se stali jeho lidem – a vůbec nezáleží na tom, že jsou to „Babylóňané“.

 

6. Když si někdo hraje na Boha

Od doby, kdy vznikl v srdci mocného anděla hřích, pýcha překračuje u lidí hranice reality. Nejhůře na tom jsou ti, kteří v sobě chovají duchovní pýchu. Jsou tak porušení, že mohou být zachráněni jen díky tomu, co pro ně udělá někdo jiný.

Soud nad národy.  Výnos o Babylónu, který přijal ve vidění Izajáš střídá výnos o Judsku a Jeruzalému. Kapitoly 13-23 obsahují výroky o soudu nad různými národy. Rozsudek nad Asýrií byl vynesen již v 10.kapitole. Díky bohatému dědictví starověku se z Babylónu stala světová velmoc. Podrobila si celé Judsko a obyvatele poslala do vyhnanství. Z lidského pohledu se zdálo nemožné, aby Babylón ohrožoval Boží lid, protože v období Izajášova působení byl ovládán Asýrií. Nakonec se přece stal velmocí, která Judsko zničila. Bůh o tom už předem věděl, a proto vyhlásil rozsudek nad Babylonem.

 Pád města Babylónu. Roku 626 př. Kr. obnovil Nabopolasar slávu Babylónu, vyhlásil se za jeho krále. Tak vznikla Novobabylónská říše, která porazila Asýrii. Jeho syn Nebúkadnesar II. dobyl Judsko a obyvatele deportoval do Babylónu. V roce 539 př. Kr. perský král Kýros dobyl Babylón a město navždy ztratilo svoji nezávislost. V roce 331 př. Kr. získal Alexandr Veliký město Babylón od Peršanů bez boje. V roce 198 př. Kr. Říman Septimus Severus Babylón úplně zničil. Dnes tam žije několik iráckých venkovanů, ale město jako takové už nikdy nebylo znovu vystavěno.

Pád pyšného krále. Pád Babylónu (Iz 13) přinesl Božímu lidu svobodu (Iz 14,1-3). Proroci se z této události radovali i dělali posměch. Hospodin poutavým způsobem popisuje domýšlivého krále (člověka), který bude ponížen, podobně jako ostatní pyšní lidé před ním. Babylónští králové netrpěli nedostatkem sebeúcty. Snaha „měřit se s Nejvyšším“ převyšuje hranici i toho „nejnafoukanějšího“ já. Iz 14 primárně vystihuje pyšný postoj babylónských vládců, ale tento text je možné aplikovat na nejvyššího Božího nepřítele, který stál v pozadí jednání pozemských panovníků.

Přemýšlejme, jak se Bůh dívá na naši pýchu, domýšlivost a touhu po nadvládě.

 Babylón jako symbol vzpoury proti Bohu. Prorok Izajáš spojuje do jednoho obrazu osudy starověkého panovníka a satana, podobně jako kniha Zjevení spojuje symboliku starověkého Babylónu s poselstvím o soudu nad odpadlým náboženstvím doby konce. V původním jazyce znamená Babylon „brána bohů“. Jákobův žebřík vycházel z nebe a sestupoval na zem. Babylonské stavby postavili lidé ze země směrem k nebi. Tyto protiklady představují dvě protichůdné cesty ke spasení – Boží milost, anebo lidské skutky. Pravé náboženství je založeno na pokoře. Falešné „náboženství“ je založeno na pýše.   

Konečné vítězství Sijónu. Po soudu nad jednotlivými národy v Iz 13-23 popisují kapitoly 24-27 v celosvětovém rozsahu definitivní porážku Božích nepřátel a vysvobození Božího lidu. Izajášův popis zpustošení země (Iz 24) a pasáže, kde Jan popisuje události spojené s tisíciletím, se v mnohém podobají.

 Podněty k zamyšlení.

„Je naše spasení něčím podmíněno? Přijít ke Kristu můžeme kdykoliv a nemusíme splnit žádné podmínky. V životě víry se úplně a bez výhrad spolehněme na zásluhy ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele. Když Bůh volá a zve hříšníka ze světa, neklade mu žádné podmínky. Přitahuje ho Kristovo pozvání. Přichází a hledí přitom na Krista vyvýšeného na kříži Golgoty. Tímto obrazem Bůh působí na jeho mysl. V hříšníkovi se probouzí láska, která ho motivuje udělat mnohem více, než si představujeme, že by měl splnit.“ (6MR 32)

 Pýcha a domýšlivost jsou nebezpečné hříchy. Je těžké zbavit se jich. Snad proto, že oslepí lidi do té míry, že nevidí potřebu vzdát se jich. Pokud jsi pyšný, určitě si myslíš, že je všechno v pořádku. A jestli je všechno v pořádku, proč se trápit a něco měnit? Rozjímání o kříži je jediný prostředek záchrany pro člověka a dobrým lékem proti pýše a domýšlivosti.

Izajáš viděl, jak Asýrie a Babylón dobývají Judsko. Avšak viděl i to, že Pán Bůh nakonec zvítězí a naší utrápené planetě přinese věčný pokoj, přestože temnotou tohoto světa vládne někdo větší než člověk (Ef 6,12). Pracuje prostřednictvím lidských nepřátel a hraje si na Boha.

 

5. Vládce pokoje

Dosažení trvalého míru a pokoje je odvěký sen lidstva. Budeme přemýšlet nad tím, kdo jediný může lidstvo obdarovat pravým, trvalým mírem a pokojem.

Světlo v temnotách. Oblast Galilejského jezera patřila mezi první dobytá území Izraele. Tiglat-pileser III. obsadil Galileu a zajordánské území severního Izraele a část obyvatel odvlekl do zajetí. Tak se tato oblast stala asyrskou provincií. Ne náhodou Ježíš nejprve působil v Galileji, kde oznamoval dobrou zprávu o Božím království, uzdravoval nemocné a posedlé démony vysvobozoval z otroctví okultismu.

Zaslíbené dítě. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Jedná se o třetí zmínku o narození dítěte v knize proroka Izajáše. Tento Zachránce má několik jmen a přívlastků, které ho různým způsobem charakterizují. Jedině Ježíš mohl být vzhledem k uvedeným přívlastkům tímto Dítětem, i když někteří vykladači ztotožňují toto dítě s králem Chizkijášem. Prorocká charakteristika ale zdaleka převyšuje jakéhokoliv člověka.

Metla Božího hněvu. Hospodin pozvedl proti nim protivníky. Popudil proti nim jejich nepřátele, aby „plnými ústy požírali Izraele“. Avšak lid se neobrátil k tomu, který ho bil, Hospodina zástupů se nedotazovali. Vůdcové lidu se stali svůdci a ti, kdo se dají vést, jsou ztraceni.  Bůh postupně trestal svůj lid. Kdyby Bůh chtěl zničit svůj lid, mohl je vydat Asyřanům hned. Dovolil, aby obyvatelé Judska a Izraele okusili některé důsledky své nerozumnosti, uvědomili si, co činí, a měli příležitost lépe se rozhodnout. Když setrvávali v hříchu a zatvrzovali svá srdce proti Bohu i napomenutím, která jim posílal prostřednictvím svých poslů, odtáhl svoji ochrannou ruku. Pokračovali ve vzpouře. To opakovalo znovu a znovu, až klesli tak hluboko, že pro ně Bůh už nic víc udělat nemohl.

To, co tady vidíme, je svobodná vůle. Ke svobodě patří i možnost činit zlo. Bůh nás přesvědčuje a zjevuje nám svoji lásku a charakter, ale dovolí také, abychom nesli ovoce svých nesprávných rozhodnutí, aby nám pomohl uvědomit si, že jsme sešli z cesty, kterou nás chtěl vést. Jak často se ale stává, že lidé se ani pak neodvrátí od hříchu a nepřijdou k Bohu. Svobodná vůle je nádherná věc, bez níž bychom nemohli být lidmi. Běda však tomu, kdo ji používá nesprávným způsobem.

 Pařez a nový proutek. Iz 11,1 navazuje na obraz pokáceného stromu z Iz 10,33.34. Z pařezu zdánlivě odsouzeného k zániku však vyroste „proutek“ anebo „výhonek“, což znamená, že z Davidova rodu povstane nový vládce. V onen den se pozůstatek Izraele s uprchlíky domu Jákobova nebude už opírat o toho, který ho bije, ale bude se věrně opírat o Hospodina, Svatého, Boha Izraele. Pozůstatek Jákoba se vrátí. Iz 11. kapitola představuje v jednom obraze první i druhý příchod Ježíše Krista.

Potěšils mě.

 Iz 12 je krátký žalm (píseň) chvály Bohu za jeho laskavé a mocné povzbuzení a útěchu. Srovnává slíbené vysvobození s tím, co prožil Izrael při odchodu z Egypta. Iz 12,2 identifikuje přicházejícího Vysvoboditele jako Hospodina – Ježíše.

Podněty k zamyšlení. „Byl to Kristus, kdo souhlasil s tím, že splní podmínky, které byly nezbytné pro spasení člověka. Žádný anděl, žádný člověk toto veliké dílo vykonat nemohl. Musí být vyvýšen Syn člověka, protože jen ten, kdo má věčnou podstatu, může vykonat dílo vykoupení. Kristus souhlasil s tím, že se spojí s nevěrnými a hříšnými, že na sebe vezme lidskou přirozenost, vydá svoji vlastní krev a sám sebe přinese jako oběť za hřích. V nebeské radě byla zvážena vina člověka i hněv, který hřích způsobil. Naproti tomu Kristus oznámil své rozhodnutí, že splní podmínky nezbytné k tomu, aby padlé lidstvo mohlo mít naději.“ (ST 5. 3. 1896)

Shrnutí

Za dnů proroka Izajáše, jehož jméno znamená „spasení Hospodinovo“, Bůh slíbil, že vysvobodí pozůstatek svého lidu z útlaku, do kterého se dostali v důsledku národního odpadnutí. Toto proroctví o naději nachází své definitivní naplnění v Ježíši, jehož jméno znamená „Bůh je spása“.

 4. Tvrdá škola omylů

Bůh v dějinách jasně prokázal, že chce pro své děti to nejlepší. Žel, že ony odmítaly jeho jemná a laskavá slova, jakými k nim zpočátku promlouval, aby je zachránil. Proto musel někdy použít i rázná slova.

Naplněné proroctví. Proroctví o Sýrii a severním království se vyplnilo. Asyrský král rozbil koalici na severu, dobyl oblast na severu Izraele, odvlekl obyvatelstvo do zajetí a území změnil v asyrské provincie. Ostatek Izraele se zachránil, když se Hóšea vzdal a začal platit poplatky. O dva roky později dobyl Damašek a Sýrie se stala asyrskou provincií. Izaiášovo proroctví se naplnilo – dva králové, kteří ohrožovali Achaza – Sýrie a Izrael – byli neodvratně poraženi. Kdybychom žili v té době, jaký politický názor bychom zastávali?

Předpověděné následky. Achaz se odebral do Damašku, aby se setkal s asyrským králem. Nechal knězi Urijášovi postavit oltář a obětoval na něm. Bronzový Hospodinův oltář dal přemístit vedle nového oltáře. … Hospodin pokořoval Judu kvůli Achazovi, neboť si počínal bezohledně a zpronevěřoval se Hospodinu. Asyrský král jeho moc neupevnil, jen ho sužoval. Achaz vydrancoval Hospodinův i královský dům a dal všechno asyrskému králi. Achaz obětoval damašským bohům, pálil jim kadidlo, a tím urážel Hospodina. Achaz neuvěřil Izaiášovu proroctví, že Sýrie a Izrael budou zničeny. Nenapadlo ho, že Asýrie, jeho spojenec a „přítel“, kterého se rozhodl požádat o pomoc, se mu stane mnohem nebezpečnějším nepřítelem než Sýrie a Izrael. „Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v knížata“  

Co se skrývá za jménem? Izaiáš předpověděl narození syna, který měl být znamením. Později obdržel i jeho jméno, které přesně odpovídalo budoucím politickým událostem v Judsku a Izraeli. Z asyrského spojence se stal dobyvatel.  Král Achaz hledal pomoc u Asýrie. Zaslíbení „Bůh je s námi“ zůstalo, i když Asýrie obsadila zemi Immanuela. S tímto poselstvím se setkáváme v celé knize proroka Izajáše. Bůh bude stále s věrným ostatkem svého lidu.

Když se bojíme Boha, nemusíme mít už z ničeho strach. Hospodin upozornil Izajáše, aby se nebál toho, čeho se bojí jeho lid, ale aby se bál jeho. Jestli Bůh stojí na naší straně, bez jeho dovolení se nás nikdo nedotkne. Jestli se však proti němu vzbouříme, můžeme utíkat, kam chceme, nikde se neukryjeme.

Spoléhání na duchy zemřelých. 19Řeknou vám: „Dotazujte se duchů zemřelých a jasnovidců …  Což se lid nemá dotazovat svého Boha? Na živé se má ptát mrtvých? 20K zákonu a svědectví! Což oni neříkají takové slovo, že mu z něho nevzejde jitřní záře? Oddělit se od okultismu je věc věrnosti vůči Bohu. Achaz padl velmi hluboko. Oddal se pohanskému náboženství, které bylo silně okultní. Různé prvky moderní magie jsou podobné tehdejším rituálům. Mnohé praktiky hnutí New Age jsou moderními projevy těchto starověkých okultních praktik. Izajáš chtěl Achaza napomenout, že lid ho bude proklínat za to, že národ dovedl k okultismu. Když Achaz zemřel, udělali výjimku, protože vůči němu ztratili úctu a „nevnesli ho do hrobů králů izraelských“.

Podněty k zamyšlení. Komunikaci s duchy zemřelých Hospodin označil jako ohavnost a zakázal ji pod trestem smrti. Názor, že lidé mohou komunikovat s démony, pokládají za středověkou bajku. Spiritismus, který má statisíce, ba miliony přívrženců a pronikl i na vědecká pracoviště, do církví, do zákonodárných sborů i vládnoucích kruhů, není nic jiného než čarodějnictví ve starých dobách odsouzené a zakázané – a dnes oživené v nové podobě.“ (GC 556; VDV 362)

Spiritizmus proniká do filmů, knih, televize a moderní kultury. Musíme upozorňovat druhé na toto nebezpečí, které mnozí považují jen za neškodnou zábavu. Je velmi důležité znát pravdu o stavu mrtvých, pokud se chceme uchránit před těmito podvody.

 

3. Když se ti hroutí svět

V některých situacích nejsme schopni správně zhodnotit, komu můžeme důvěřovat, kdo je naším přítelem a spojencem, a kdo nás naopak ohrožuje.

Nebezpečí ze severu. (Důvěra v lidské spojence.) Za dnů Achaza vytáhli aramejský a izraelský král do války proti Jeruzalému. Spojenectvím Sýrie a severního Izraele chtěli poražené Judejce přinutit, aby s nimi vstoupili do koalice proti Asýrii. Achaz ale požádal asyrského krále o pomoc a spojenectví. Poslal mu zlato a stříbro z chrámu a královské pokladnice jako dar. Asyrský král později Sýrii (Aramejce) porazil. Místo toho, aby Achaz spoléhal na Boha, navázal přátelství s nepřítelem svých nepřátel. Asyrský král mu vyhověl. Je možné, že toto spojenectví mu pomohlo uvrhnout národ do modlářství. Je proto na místě se ptát: Jak reagujeme v krizových situacích my?

 Bůh posílá proroka a jeho syna. Achaz zvažoval své politické možnosti, jak odvrátit hrozbu Izraele a Sýrie. Z lidského hlediska se zdála žádost o pomoc od Asýrie rozumná a lákavá. Bůh ale věděl, že Judsko se tím dostane pod cizí nadvládu, z níž se již nikdy nevymaní. Hospodin vydal Judsko do rukou Aramejců a severního Izraele, protože král Achaz si počínal v Judsku bezohledně a zpronevěřoval se Hospodinu. V této situaci Hospodin poslal Izaiáše, aby řekl Achazovi: Zachovej klid a neboj se, neklesej na mysli … Nedojde k tomu a nestane se to (nepodmaní si Judsko).“ Achaz vůbec nemusel prosit o pomoc Asýrii, stačilo důvěřovat Bohu a jeho zaslíbením.

 Nová šance. Achaz neodpověděl na výzvu důvěřovat Hospodinu. Nevyužil ani nabídku, aby si od Boha vyžádal znamení. Na první pohled vypadá Achazova odpověď, že nechce Boha pokoušet, velmi zbožně a uctivě. Krále ale vyzval Bůh, a proto by to nepovažoval za pokoušení své trpělivosti. Achaz však nechtěl Bohu dovolit, aby mu pomohl uvěřit. Dveře svého srdce zavřel na závoru, aby víra nemohla proniknout dovnitř. Achaz odmítl Boží nabídku. Zavrhl Hospodina, který se tak nestal jeho Bohem. Jak bychom se zachovali, kdyby nám dal Bůh možnost požádat si o znamení, které by potvrdilo jeho vůli?

 Syn, jako Boží znamení. Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh). Je možné, že o staletí dříve žil už nějaký starší „Immanuel“, jehož růst a vývoj měl Achazovi připomínat naplnění proroctví, a který sloužil jako Kristův předchůdce. O něm však mnoho nevíme. Mohl to být Izaiášův syn, nebo Achazův syn Chizkiáš, ale ani jeden z nich nedostal jméno Immanuel. Postava Immanuela tak zůstává tajuplná. Nový zákon spojuje postavu a roli starozákonního Immanuela s Ježíšem, který se narodil zasnoubené, ale ještě nevdané ženě – a to zázračným způsobem. Ježíš je také Boží Syn, „výhonek“ a „kořen“ Jišajův.

 S námi je Bůh.

Jméno Immanuel má svůj význam. Doslovně znamená „Bůh (je) s námi“.  Je to nádherné zaslíbení, na které se lidé v každé době mohou spolehnout. Lepší povzbuzení, útěchu a jistotu ani nemůžeme mít. Bůh neslibuje, že jeho lid nebude prožívat těžkosti a trápení, ale to, že bude v tom všem s nimi. (I když ho my sami nebo jiní lidé neuvidí.

 Podněty k zamyšlení. „S Judskem by to dopadlo dobře, kdyby Achaz přijal Izaiášovo poselství a hledal pomoc u Boha. On se však místo toho rozhodl spolehnout se na sílu vojsk a požádal o pomoc pohany. V zoufalství poslal vzkaz k Tiglat-pileserovi, asyrskému králi: ,Jsem tvůj otrok a tvůj syn. Vytáhni a vysvoboď mě ze spárů krále aramejského a ze spárů krále izraelského, kteří proti mně povstali ‘ Ke své žádosti připojil vzácný dar z královské pokladnice a z chrámového skladiště.“ (OSU 126)

 Otázky:

  1. Je správné žádat Boha o znamení, když činíme důležité rozhodnutí?
  2. Je dobré hledat pomoc a oporu u člověka?

 

2.Krize důvěry k vůdcům

Lidé potřebují mít silné a důvěryhodné vůdce. Lid, který ztratil důvěru ke svým vládcům, je ztracený.

Král je mrtev, ať žije král. Král Uzijáš dlouho prosperoval. Jakmile upevnil svou moc, jeho srdce se stalo domýšlivým, a rozhodl se pálit kadidlo v chrámě. Ve chvíli, kdy odmítl uposlechnout výčitku kněží, Hospodin ho ranil malomocenstvím. V roce, kdy zemřel nečistý král Uziáš, vidí Izajáš v chrámu čistého, nesmrtelného a božského Krále. Pyšný Uzijáš troufale sáhl na svaté, ale stal se rituálně nečistým. Izajáš naopak dovolil, aby se ho dotkla Boží svatost.

Svatý, svatý, svatý! Král zemřel v čase velkého politického nepokoje. Izajáš prožíval těžké období. Neměl jistotu, kdo teď povede dál jeho lid. Ve vidění upřeně hledí na jas Boží slávy. Boží svatost je základním prvkem jeho poselství. Protože Bůh je svatý, i od svého lidu vyžaduje svatost. Je ochoten mu ji dát. Má však podmínku, že budou činit pokání, zanechají svých zlých cest a ve víře a poslušnosti se podřídí jeho vůli.

Nový člověk. Izajáš viděl Pána, i když nebyl nejvyšším knězem. Vykřikl a vyznával hřích svůj i hřích lidu. Uvědomil si, že sám ve své nedostatečnosti není schopen splnit úkol, který mu byl svěřen. Seraf se dotkl Izajášových úst žhavým uhlíkem z oltáře a vysvětlil mu, že dotykem uhlíku byl odstraněn jeho hřích a vina. Jako mravně čistý člověk mohl nyní Izajáš přinést Bohu čistou oběť chvály.

Královské pověření. „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mně!“ (Iz 6,8) Jako „očištěný“ člověk Izajáš bez váhání odpovídá na Boží výzvu a stává se Božím vyslancem. Asi byl povolán jako prorok před popisovanou událostí. Hospodin povzbudil Izajáše ve svém chrámu, ve svatyni. Boží chrám na nás působí obrovskou, bázeň vyvolávající silou a mocí. Je to místo, kde slabí a nedostateční lidé, jako jsme my, mohou najít útočiště a záchranu.

Tvrdé poselství. Bůh nechce, aby někdo zahynul, proto poslal Izajáše k obyvatelům Judska a Ježíše na tento svět. Bůh netouží svět zničit, ale navěky zachránit. Někteří odpovídají na jeho výzvy kladně, jiní se ve svém odporu stále více utvrzují. Bůh je však přesto stále nabádá a dává jim více a více příležitostí k pokání. Avšak čím více vzdorují, tím jsou horší. A tak tím, co Bůh pro ně činí, aby jejich srdce obměkčil, se jejich srdce ještě více zatvrzují. Boží láska k nám je stálá a neměnná. Naše osobní odpověď na tuto jeho lásku je však osudně nestálá.

Podněty k zamyšlení. Není divu, že když byl Izajáš povolán, aby v této době prorokoval, moc se mu do plnění svěřeného úkolu nechtělo. Věděl, že se setká se silným odporem. Když přemýšlel o tom, jak jsou lidé tvrdohlaví a nevěrní, připadl mu jeho úkol beznadějný. (PK 306.307; OSU 118)

V nebezpečných časech, kdy slabost vůdců a králů byla až nápadně zjevná, dostává Izajáš od Pána vesmíru velkolepé vidění. Zděšen svou nedostatečností, avšak očištěn a posilněn milosrdenstvím, byl Izajáš připraven vyjít jako Boží vyslanec do nepřátelského světa.

 

1.Krize identity (Iz 1-5)

Bůh se aktivně snaží obnovit vztah lásky a důvěry mezi ním a jeho lidem, který se mu odcizil. Zvířata vědí, kam patří a komu patří. Ztracené dítě zná svoji matku. Smutné je, že obyvatelé Judska zapomněli, že patří Bohu. Ztratili svoji pravou identitu. (A co my?)

Můj lid mě nezná.  V úvodu je představen autor, původ poselství a adresáti knihy. Prorocká slova se týkají stavu národa a údělu, který je čeká. Knihu dává do souvislosti s historickými a politickými událostmi období, v kterém prorokoval. Zamysleme se nad tím, jak by mohl hodnotit dnes Bůh svůj lid, křesťanskou církev, náš sbor. Jak by zhodnotil můj život a vztah k němu?

 Pouhá forma bez obsahu.  Ruce, které přinášely oběti a zvedaly se k modlitbám, byly plné krve. Lidé páchali násilí a utlačovali jiné. Hříchy, kterých se dopouštěli vůči jiným, byly vlastně hříchy proti samému Bohu. Proto modlitby a oběti, které přinášeli nemohly splnit svůj účel. Ti, kteří přinášeli oběti bez pokání z nespravedlnosti vůči jiným členům společenství, svojí lží znesvěcovali obřady. Jejich oběti byly nejen bezcenné, ale byly dokonce hříchem!

Nabídka odpuštění.  Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. (Iz 1,18) Obyvatelé Judska porušili smlouvu. Bůh je vyzývá k nápravě. Výzva svědčí o tom, že existuje naděje. Bez ohledu na to, jak zkažený byl jejich život, Bohu stále na jeho lidu záleželo, chtěl je přivést k pokání a odvrátit od zlých cest. Nabídl jim změnu jejich životů a odpuštění. Ostrými slovy nechtěl svůj lid zavrhnout, ale přivést jej zpět k sobě. Nabídka odpuštění z Boží strany je motivujícím základem, na kterém stojí Boží výzva k mravní čistotě jeho lidu.

Život nebo smrt.  19„Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země. 20Když však odmítnete a budete se zpěčovat, bude vás požírat meč.“  Bůh nedává k dispozici žádnou zlatou střední cestu. Lidé se musí rozhodnout, co se svým životem udělají. Musí si vybrat, život nebo smrt, požehnání nebo zlořečení. Nelze učinit nějaký kompromis. Tyto verše ukazují na podmíněnost požehnání anebo zlořečenství. Co motivuje nás ke správným rozhodnutím v životě?

Smutná píseň o vinici.  Když zhřešíme, Bůh nás okamžitě nezavrhne, neodejme od nás svoji ochranu a nezničí nás hned. Trpělivě nám dává příležitost přijmout odpuštění. Neodežene nikoho, kdo mu odpovídá. Vyzývá nás tak dlouho, pokud je naděje, že mu odpovíme. Naše „ne“, nepovažuje hned za konečnou odpověď, protože zná naši nevědomost a ví, že nás oklamal hřích. Jestliže však vidí, že jeho snaha zastavit nás nikam nevede, nakonec uzná naše rozhodnutí a nechává nás jít cestou, pro kterou jsme se rozhodli. Jestliže Boží výzvu, kterou k nám prostřednictvím svého Ducha promlouvá, vytrvale odmítáme, může se stát, že dospějeme k bodu, z kterého se už nebudeme moci vrátit. Odvracet se od Krista je velmi nebezpečné. Více pro nás Bůh udělat nemůže, protože respektuje naše svobodné rozhodnutí.

 Podněty k zamyšlení. V souvislosti s Iz 1,4 Ellen G. Whiteová napsala: „Ti, kteří se prohlašovali za Boží lid, odešli od Boha a ztratili moudrost a soudnost. Stali se krátkozrakými. Zapomněli, že je Bůh zbavil starých hříchů. Nepokojně bloudili tmou ve snaze zapomenout na svobodu, jistotu a štěstí, které prožívali předtím.“ (4BC 1137)

Shrnutí

Když Boží lid zapomene na svého Boha a neváží si jeho požehnání, Bůh jim připomíná, že se budou zodpovídat za porušení smlouvy, kterou s ním uzavřeli. S láskou je upozorňuje na stav, v jakém se nacházejí. Varuje je před ničivými důsledky toho, že se zřekli jeho ochrany. Naléhá na ně, aby mu dovolili uzdravit je a očistit.