Autor:  Ján Petrovič

VĚČNÝ ŽIVOT: UMÍRÁNÍ, SMRT A NADĚJE

 

14. Hle, všechno tvořím nové

Poselství Písma přináší velkou naději. Mnohým se však uvedené zaslíbení jeví jako nereálné. Někteří ho považují za nástroj mocných udržet podrobené masy ve svém područí. V době před Ježíšovým příchodem se najde dost posměvačů, kteří se budou vysmívat naší úžasné naději (2Pt 3,3–7). Jejich posměch, který Bible předpovídala, lze považovat za důkaz pravdivosti biblického poselství.

Nové nebe a nová země. Filozofové vycházející z antiky považují vše fyzické a tělesné za špatné. Proto odmítají představu reálného budoucího „nebe“ nebo obnovené země se skutečnými lidmi. Má-li být něco dobrého a dokonalého, musí to být jen a jen duchovní, nehmotné. Bible však mluví o nebi i o obnovené zemi velmi konkrétně, ale bez omezení daných přítomností hříchu. Tam najde Boží lid svůj domov.

V Božím chrámu. Někteří lidé mluví o nebi jako o Boží svatyni. Zjevení však hovoří o konkrétní svatyni (chrámu) v novém Jeruzalémě, kde se nachází Boží trůn. Právě tam budou svatí ze všech národů a jazyků navždy uctívat Boha. Jan píše, že v Novém Jeruzalémě nespatřil chrám. Nebeská svatyně byla vždy místem, kde nebeské zástupy uctívají Boha. Když se objevil hřích, svatyně se stala místem, odkud se lidstvu nabízí spása. „Když problém s hříchem skončí, nebeská svatyně opět získá svou původní funkci. Kniha Zjevení věnuje zvláštní pozornost tomu, koho je třeba uctívat, a těm, kteří ho uctívají. Nebeské uctívání je zaměřeno na Boha a Beránka. V centru uctívání je vždy Kristus. A kdo jsou ti, co se klanějí Bohu? „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově“ Jsou živými svědky proměňující Boží moci.

V Boží přítomnosti. Bible říká, že Bůh „přebývá v nepřístupném světle“ a že „Boha nikdo nikdy neviděl“. Je zřejmé, že nemožnost vidět Boha se vztahuje na lidské bytosti po pádu do hříchu. Tentýž apoštol ale napsal, že „Boha spatříme takového, jaký jest“, a že vykoupení budou „hledět na jeho tvář“.  Z Kristova kázání na hoře vyplývá, že Boha uvidí ti, kdo mají čisté srdce. Bůh v nás musí vykonat své dílo, aby nás tak připravil na nebe a na setkání s ním.

Už žádná smrt a slzy. Teorie o nesmrtelné duši, věčně trpící v hořícím pekle, je v rozporu s biblickým učením, že v novém nebi a na nové zemi už nebude „ani žalu ani nářku ani bolesti“ Pokud by byla pravdivá teorie o věčném hořícím pekle, pak by „druhá smrt“ nevykořenila z vesmíru hřích a hříšníky, ale pouze by je uzavřela do věčného pekla smutku a bolesti. A co víc, v tomto případě by vesmír nikdy nebyl zcela obnoven do své původní dokonalosti. Život umí být velmi těžký, nespravedlivý, krutý. Některé lidi, nám tak drahé, brutálně odnese chladné objetí smrti. Nebo někdo nenápadně vstoupí do našeho života, stane se jeho důležitou součástí, a potom odejde, jako by se nic nestalo. Jak hrozné je být zrazen někým, koho jsme milovali a věřili mu. Jsou chvíle, kdy možná se zlomeným srdcem přemýšlíme, jestli vůbec stojí za to žít. Bez ohledu na naše trápení však Bůh vždy touží setřít nám z očí co nejvíce slz. Ale některé z našich hořkých slz nám zůstanou na tvářích až do toho slavného dne, kdy smrt, smutek a pláč přestanou existovat.

„Na čele ponesou jeho jméno“. Na základě čeho můžeme mít jistotu, budeme mít na čele napsané jeho jméno? V centru plánu spasení je zaslíbení věčného života, založené na Ježíšových zásluhách. Věčný život má každý, kdo vírou přijímá to, co Ježíš vykonal na kříži. Ať už to bylo před křížem, nebo po kříži, spaseni jsme vždy prostřednictvím víry, nikdy ne na základě skutků, i když skutky mohou potvrzovat, že kráčíme cestou spasení.

Podněty k zamyšlení. „I když skončí pozemské starosti, bolesti i pokušení a budou odstraněny jejich příčiny, vykoupení si budou vždy jasně uvědomovat, kolik stála jejich záchrana. Po celou věčnost budou vykoupení přemýšlet a zpívat o Kristově kříži. V oslaveném Kristu budou vidět Krista ukřižovaného. Nikdy nezapomenou, že Pán, který svou mocí stvořil a udržuje nesčíslné světy v nekonečném vesmíru, milovaný Boží Syn, Vládce nebes, kterého radostně uctívají cherubíni a serafíni, se ponížil, aby pozvedl člověka padlého do hříchu. Nezapomenou, že snášel trest a hanbu za hřích, ani to, že před ním Otec skryl svou tvář, až mu bída ztraceného světa zlomila srdce a ukončila jeho utrpení na golgotském kříži. Skutečnost, že Stvořitel všech světů a Soudce všech stvořených bytostí odložil svou slávu a z lásky k člověku se ponížil, bude ve vesmíru trvale vzbuzovat obdiv a úctu.“ (GC 651; VDV 419)

 

13. Byly otevřeny knihy

Problematika soudu je v Písmu obsažena mnohokrát. Boží soud má několik fází. V první, ještě za života se posuzují skutky každého člověka (2.K. 5,10.; Mt. 25,31-46). Ve druhé (předadventní soud) se zkoumají životy spravedlivých. Ve třetí fázi dostávají všichni lidé spravedlivou odměnu.  

Závěrečný soud. Soud se nám v mysli automaticky spojuje s trestem a odsouzením. Věřící ale nebudou u soudu odsouzeni. Budou omilostněni, protože byli ospravedlněni. Při uvažování o soudu bychom měli mít na paměti, že jsme 1) spaseni milostí, 2) ospravedlněni vírou a 3) souzeni podle skutků. Každý je morálně zodpovědný za svůj vlastní osud. Jinými slovy, soud je místem a časem, kdy Bůh ukončí naši volbu: ukáže, zda jsme ho přijali, nebo ne – volbu, která se projevila našimi skutky.

Předadventní soud. V Bibli následující popis přímo nenajdeme, ale jedná se o spor mezi (nepřítomným) žalobcem satanem, který se dovolává důsledků Božího zákona, podle kterého si každý hříšník zaslouží odsouzení a smrt. Na druhé straně Ježíš předkládá své zásluhy, svou oběť a svoji milost pro ty, kteří uvěřili a přijali jeho zástupnou oběť. Kdy nastane tento soud? Da 7,25-26. Když se ukončí prorocké období 3,5 času. Potom však zasedl soud a byly otevřeny knihy. Do té doby všichni mrtví – spravedliví i nespravedliví – zůstávají v nevědomí ve svých hrobech až do konečného vzkříšení. Souzeni budou všichni. Pro ospravedlněné bude první vzkříšení požehnanou odměnou. Ostatní lidé nebudou v tu chvíli vzkříšeni.

Soud během tisíciletí. Posláním a cílem tohoto soudu je obhájit Boží charakter proti satanovým obviněním, že Bůh nespravedlivě zachází se svým stvořením, potvrdit nestrannost odměny pro spravedlivé, prokázat spravedlnost trestu pro bezbožné a rozptýlit všechny pochybnosti, které by mohly vést k další vzpouře ve vesmíru. Ještě jednou se otevřou nebeské knihy aby „mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách“. Tento proces poskytuje svatým příležitost zhodnotit nebeské záznamy a ujistit se, že Bůh ve všech případech jedná spravedlivě.

Vykonání rozsudku. Důsledek pádu do hříchu, tj. smrt, byl již vykonán. Smyslem vykonání rozsudku není prokázat, že lidské představy o Bohu jako trestajícím soudci byly pravdivé. Vykonání rozsudku je konečným a nezvratným Božím zásahem do lidských dějin. Bůh udělal vše pro záchranu lidstva před věčným zatracením. Obětoval sám sebe. Zatraceni, udělali taková rozhodnutí, která je přivedla k tomuto nešťastnému konci. Myšlenka, že Boží soud nad hříšníky, či dokonce i jejich konečné zničení (ne věčné trápení), je v rozporu s charakterem milujícího Boha, je mylná. Vykonání soudu je projevem Boží lásky, která také vyžaduje spravedlnost.

Druhá smrt. Bůh vede dějiny lidstva k jejich konečnému vyvrcholení. Na konci tisíciletí jsou všichni mrtví bezbožní vzkříšeni, aby obdrželi svůj závěrečný rozsudek (Zj 20,5.11–15). Když se celý proces posuzování ukončí a nebude k němu co dodat, bezbožní uznají Boží spravedlnost. Konečné zničení satana, jeho andělů a všech bezbožných očistí vesmír od hříchu a jeho následků. I to je činem Boží lásky, nejen vůči svatým, ale také vůči samotným hříšníkům. Raději by totiž zemřeli, než by žili v přítomnosti Boha, který je pro hřích „stravujícím ohněm“. Konečné zničení hříchu a hříšníků – na rozdíl od nebiblické teorie jejich věčného utrpení v pekle – tedy poskytuje spravedlivý a přiměřený trest za všechno špatné, co lidé spáchali. Toto zničení je také potvrzením, že hřích měl začátek a bude mít i konec. Potom se celý vesmír vrátí ke své původní dokonalosti, před čas, kdy se nevysvětlitelně a bez jakékoli příčiny zjevily hřích, zlo a neposlušnost.

Podněty k zamyšlení.

„V den posledního soudu všichni zatracení pochopí, proč odmítli pravdu. Každý člověk zaslepený hříchem pozná před křížem jeho skutečný význam. Kříž a jeho tajemná Oběť hříšníky usvědčí. Všechny lživé výmluvy se rozplynou. Odpadlictví se ukáže v celé své ohavnosti. Lidé uvidí, pro co se vlastně rozhodli. Odvěký spor pravdy a bludu bude vyřešen. Vesmírný soud vyvrátí obvinění Boha ze zodpovědnosti za vznik a trvání zla. Jasně se ukáže, že Boží nařízení nemají na vzniku hříchu žádný podíl. Až bude odhaleno myšlení všech lidí, pak věrní i vzpurní společně prohlásí: ‚Spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu…, tvé spravedlivé soudy vyšly najevo.‘ (Zj 15,3.4)“ (DA 58; TV 33)

 

12. Na pevném biblickém základu

Před druhým příchodem Krista se svět sjednotí jak v oblasti pravdy a hlásání evangelia, tak v oblasti zla a bludu. Lidé odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. Satan dostane lidi na svou stranu pomocí lži o nesmrtelnosti duše a lži o posvátnosti neděle.

Ježíš jako vzor. „Ježíš prospíval na duchu [duševní oblast] i na těle [tělesná oblast] a byl milý Bohu [duchovní oblast] i lidem [sociální oblast]“ (L 2,52). Bůh chce, abychom byli zase dokonalí, tak jak nás stvořil. Touží nás přetvořit, abychom jeho obraz odráželi po stránce duchovní, duševní, tělesné i společenské. Bůh se snaží toto dílo konat ve svém lidu jako součást procesu přípravy na Kristův návrat.

Tělo jako chrám. Dualistická teorie, která dává do protikladu smrtelné tělo a nesmrtelnou duši, je podhoubím pro různé nesprávné závěry. Například pro řecké filozofy je lidské tělo vězením duše.  Na druhé straně vyznavači panteismu věří, že Bůh a vesmír jsou jedno a totéž. Pro ně je všechno božským a lidské tělo je součástí jediné celistvé a univerzální božské substance. Pokud nechceme žít ve zmatku, potřebujeme se pevně držet toho, co říká o podstatě člověka Bible. Adam a Eva byli stvořeni k Božímu obrazu a Boží podobě. To se zrcadlilo nejen v jejich charakteru, ale také na jejich těle. Dílem vykoupení je proto – mimo jiné – navrátit lidským bytostem jejich původní stav, včetně jejich tělesného zdraví. Tato obnova je celoživotním procesem, který se završí až při Kristově druhém příchodu, kdy si porušitelné tělo oblékne neporušitelnost a smrtelné se stane nesmrtelným.

Kristova mysl. Platí, že prostředí nás ovlivňuje. Proto bychom se měli vyhýbat místům a okolnostem, které nás mohou učinit zranitelnějšími vůči pokušení. Náš problém s pokušením a hříchem však lze vyřešit pouze změnou našeho srdce (nebo mysli). „Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost“ (Mk 7,21.22). To znamená, že pokud chceme, aby se změnilo naše chování, musí se nejprve změnit naše mysl. Hospodin slíbil, že jako součást „nové smlouvy“ vloží svůj zákon do mysli svého lidu a napíše jej do jejich srdcí. V kázání na hoře Kristus rozšířil a prohloubil význam Božích přikázání na úroveň myšlenek a pohnutek. „Jestliže jsme sjednoceni s Kristem, myslíme jako Kristus. Čistota a láska vyzařují z povahy, pokora a pravda ovládají způsob našeho života. Změní se výraz naší tváře. Vnější vzhled svědčí o klidu a radosti, které ovládají naše nitro.“ (1SM 337)

Vedeni Duchem. Duch svatý, Přímluvce a Duch pravdy, vlévá do našich srdcí Boží lásku, vede nás ke skutečné zkušenosti spasení, uvádí nás do celé pravdy a dává nám sílu naplnit poslání evangelia. Satan se všemi prostředky snaží zkreslit naše chápání podstaty a díla Ducha svatého. Zatímco někteří popírají, že je osobou, jiní zdůrazňují dary Ducha, ale přitom zanedbávají jeho proměňující moc. Šimon, kouzelník, chtěl přijmout dary Ducha svatého, aniž by měl upřímné srdce. Mnohdy se stejný postoj projevuje i dnes. Božími dětmi jsou ti, kdo jsou vedeni Duchem svatým do celé pravdy Božího slova. Musíme však být otevřeni jeho vedení a každý den se vědomě rozhodovat, zda budeme dělat to, co víme, že je správné, a vyhýbat se tomu, co víme, že je špatné. Jen když se budeme snažit v síle, kterou nám dal Bůh, žít tak, jak bychom měli, budeme otevřeni přijetí moci Ducha svatého v našich životech, jak nám to Bůh zaslíbil.

Připraveni na Kristův příchod. Žijeme ve světě, který nám nabízí různá lákadla. Nedáme-li si pozor a necháme se svést, může nám to převrátit naše priority. Křesťané si stále musí dávat pozor na satanovy snahy odvrátit jejich pozornost od toho, na čem v životě skutečně záleží. Hrozí nám, že odvrátíme zrak od Pána a budeme se zabývat světskými věcmi. Velmi rychle se můžeme dostat na vratkou půdu, ze které sklouzneme do duchovní záhuby. Z biblické perspektivy je čas spasení vždy „dnes“, nikdy ne zítra.

Každý den se rozhoduje o celém našem životě. Každý den bychom měli být připraveni na Ježíšův návrat, protože „dnešek“ by mohl být naším posledním dnem.

Podněty k zamyšlení. „Pán brzy přijde a my musíme být připraveni setkat se s ním v pokoji. Buďme rozhodnuti udělat vše, co je v našich silách, abychom lidem kolem nás předali světlo. Nemáme být smutní, ale radostní, a máme mít Pána Ježíše stále před sebou. Přijde brzy. Musíme být připraveni a čekat na jeho zjevení. Ó, jak bude nádherné vidět ho a být přivítáni jako jeho vykoupení! Čekáme dlouho, ale naše naděje nemá ochabovat. Toužím nahlas volat: ‚Vzhůru domů!‘ Blížíme se k době, kdy Kristus přijde s mocí a velkou slávou, aby vzal své vykoupené do jejich věčného domova.“ (8T 253)

 

11. Svody na konci času

Svět je vřící kotel, v němž se mísí nejrůznější názorové proudy s mystikou a nadpřirozenem. K vzájemnému prolínání reality a fikce přispívá i filmová tvorba s náboženskou a mystickou tematikou, jež vycházejí z různých bájí, legend, omylů a bludů.

Mysticismus. Mystika je souhrnné označení pro duchovní zkušenosti bezprostředního a osobního setkání s božským, pro zkušenost, jež se nedá přímo vyjádřit slovy, a pro různé cesty, jak takovou zkušenost získat. V užším slova smyslu označuje náboženskou praxi, která se odpoutává od smyslového vnímání a všech rušivých představ a směřuje ke zkušenosti setkání, sjednocení nebo dokonce splynutí s Bohem; v širším smyslu i jiné cesty k vnitřní osobní duchovní zkušenosti hloubky a transcendence, ale často i pejorativně, jako zastírání nevědomosti nebo zatemňování skutečnosti předstíraným tajemstvím. Často je tendence nahrazovat autoritu psaného Božího slova subjektivními zkušenostmi. Pak ovšem Bible ztrácí svou autoritu a věřící zůstává napospas svým vlastním prožitkům. Tento druh subjektivního náboženství neposkytuje ochranu před různými bludy, nemluvě o svodech na konci času. Osobní pocity a vkus se nakonec stávají kritériem pro interpretaci Písma, nebo dokonce pro přímé odmítnutí toho, co Bible jasně učí.

Zážitky na prahu smrti. Mezi nejpopulárnější „důkazy“ teorie přirozené nesmrtelnosti duše jsou zážitky blízké smrti popsané v knize Life After Life (Raymond A. Moody, Život po životě). Autor v ní představil výsledky své pětileté studie na více než stu lidech, kteří přežili „klinickou smrt“ a podařilo se je oživit. Tito jedinci tvrdili, že předtím, než se vrátili k životu, viděli milující a hřejivou bytost plnou světla. To se považuje za spolehlivý důkaz, že duše člověka přežije smrt těla. V protikladu stojí lidé, kteří přežili skutečnou smrt, byli vzkříšeni, ale žádnou zkušenost popisovanou v knize Život po životě neprožili. Zážitky „na prahu smrti“ mohou představovat podvodnou zkušenost způsobenou nadpřirozenými satanskými silami.   

Reinkarnace. Pohanská představa o nesmrtelné duši poskytuje základ pro nebiblickou teorii o reinkarnaci nebo převtělování duše. Tuto teorii si osvojila některá velká světová náboženství. Zatímco většina křesťanů věří v existenci nesmrtelné duše, která po smrti přebývá v nebi nebo pekle, ti, kdo věří v reinkarnaci, zastávají názor, že taková nesmrtelná duše prochází mnoha cykly smrti a znovuzrození. Některé považují reinkarnaci za proces duchovní evoluce, který umožňuje duši dosahovat stále vyšší úrovně poznání a morálky na její cestě k dokonalosti.

Vyvolávání duchů a uctívání předků. Vyvolávání duchů mrtvých k získání různých vědomostí hlavně o budoucnosti se praktikuje od starověku. Lidé věří, že duchové zesnulých mohou ovlivňovat záležitosti živých. Tyto pohanské praktiky mohou být velmi přitažlivé pro ty, kteří věří v nesmrtelnou duši, a kterým chybí jejich milovaní zesnulí. Bible velmi jasně říká, že všichni spiritisté, média, čarodějové a nekromanti ve starověké izraelské teokracii byli pro Hospodina ohavností a měli by být potrestáni ukamenováním. Prorok Izaiáš říká: To se lid nemá dotazovat svého Boha? K zákonu a svědectví! Pokud však nechtějí, pak ať si říkají slova, v nichž není žádné světlo (Iz 8,19.20). (Spiritismus je náboženské hnutí založené na víře v posmrtný život, komunikaci s duchy, zpravidla prostřednictvím média, a reinkarnaci).

Zjevení. Podobně jako při vyvolávání duchů, i různá zjevení mrtvých lidí jsou dílem démonů. Při zjeveních mohou padlí andělé na sebe brát podobu zesnulých členů rodiny, přátel nebo kohokoli jiného. Fyzický vzhled i hlas jsou velmi podobné zesnulým. Všechny tyto satanské podvody budou použity k oklamání těch, kteří nejsou pevně zakotveni v Božím slově. Pokud si člověk není absolutně jistý, co Bible učí o stavu zemřelých, velmi snadno může takovému podvodu podlehnout. Mimo jiné i proto, že představa komunikace s milovaným člověkem je velmi lákavá. Před takovými satanskými podvody nás může ochránit pouze „Boží zbroj“, popsaná v listu Efezským 6,13–18.

Podněty k zamyšlení. Existuje nadace, která říká, že vyvíjí technologii umožňující kontaktovat zesnulé „prostřednictvím textových zpráv, telefonních hovorů a videokonferencí“. Její webová stránka, která říká, že mrtví jsou odhmotněné osoby, tvrdí, že když lidé zemřou, prostě přejdou „do další fáze věčnosti“, ale „zachovají si své vědomí, identitu a základní aspekty své předchozí fyzické formy“.

„Duchovní bytosti se někdy zjevují v podobě zemřelých přátel a příbuzných, líčí události spojené s jejich životy a konají činy, které dělali během života. Takto vedou lidi k víře, že jejich mrtví přátelé jsou andělé. Pro mnohé má jejich slovo větší váhu než Boží slovo.“ (PP 684; NUD 336)

 

10. „Věčný“ oheň“

Křesťanská teologie ovlivnila dílo italského básníka Danteho (1265–1321) „Božská komedie“. Popisuje putování autora Peklem a Očistcem, kterými ho provádí básník Vergilius. Nebem ho provází jeho ideální žena Beatrice Portinari. Komedie byl druh literárního díla, který byl určen široké (neurozené) veřejnosti a patřičně ji ovlivnil.

Nesmrtelní červi? Text u Mk. je převzatý z Iz. 66,24., kde se mluví o těch, kteří se vzbouřili proti Bohu a jejich „nehynoucím“ špatném vlivu.

„Věčný“ oheň.  Smutné je, že i dnes mnoho protestantů věří v podobný osud zatracených, založený na Ježíšových slovech, že hříšníci budou hořet ve „věčném ohni“ (Mt 18,8) nebo v „neuhasitelném ohni“ (Mk 9,43). Když je toto slovo spojeno s Bohem, vyjadřuje jeho věčnost. Když se toto slovo vztahuje na lidské bytosti, je omezeno délkou jejich života. Když je takto označen oheň, znamená to, že oheň nezhasne, dokud zcela nestráví to, co se pálí. Teorie o věčném trestu bezbožných má vážné důsledky. Pokud budou zlí navěky trestáni, pak zlo nebude nikdy zcela odstraněno. Proč by věčně udržoval život bezbožných, aby trpěli v nekonečných mukách? Nebylo by pro něho mnohem rozumnější ukončit jejich existenci? Budou-li bezbožní potrestáni „podle svých činů“ (Zj 20,12), proč by tedy měl být krátký lidský život trestán donekonečna?

„Svatí“ v očistci. Mrtví, kteří nejsou připraveni na vstup do ráje, mohou být v očistci očištěni a odtud vystoupit do ráje. Toto dogma je nepřijatelné z následujících důvodů: 1) mrtví zůstávají nevědomě odpočívat ve svých hrobech (Kaz 9,10), 2) spravedlnost jedné padlé lidské bytosti nemůže být přenesena na jinou padlou lidskou bytost (Ez 18,20–22), 3) naším jediným Prostředníkem je Ježíš Kristus (1Tm 2,5), 4) po smrti následuje poslední soud, a to bez jakékoliv druhé šance činit pokání (Žd 9,27). Myšlenka věčně hořícího pekla byla výtvorem satana. Očistec je jeho vynález. Toto učení zkresluje Boží charakter, takže je považován za přísného, pomstychtivého, svévolného a neodpouštějícího. Učení o očistci říká, že místo aby mrtví spali a čekali na Kristův návrat, jsou v očistci a trpí tam, dokud se je někomu nepodaří dostat ven.

Ráj plný duší bez těla. Protestanti nepřijímají učení o očistci, ale mnozí věří, že duše spravedlivých mrtvých se už radují z pobytu v ráji v Boží přítomnosti. Někteří jsou přesvědčeni, že tyto „duše“ jsou jen duchové bez těla. Jiní věří, že jde sice o duchy bez těla, ale mají „oblečeno“ duchovní tělo slávy.

Ať už je metafyzická představa o stavu žijících zesnulých jakákoli, tyto teorie podkopávají biblické učení o vzkříšení na konci věků a o soudu nad mrtvými. K čemu by existovalo vzkříšení a soud (Zj 20,12–14), pokud se duše spravedlivých už radují z ráje?

Biblický pohled na věčný život. Biblická doktrína podmíněné nesmrtelnosti lidské bytosti je přímo vyjádřena takto: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. 1J 5,11.12. Abychom pochopili význam této důležité pasáže, musíme si uvědomit, že Bůh „jediný má nesmrtelnost“ a jen on je zdrojem života. Celý obraz se stává jasnějším ve světle Ježíšových výroků. „Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den“ (J 6,40). To znamená, že věčný život je Božím darem skrze Krista.

Podněty k zamyšlení. „Ze základního bludu o přirozené nesmrtelnosti lidské duše vychází učení o vědomém stavu po smrti. Tato nauka, podobně jako učení o věčném utrpení, odporuje učení Písma, zdravému úsudku i lidskému citu. Podle všeobecně rozšířeného přesvědčení vědí vykoupení lidé v nebi všechno, co se děje na zemi, zvláště pokud jde o jejich přátele, které tu zanechali. Byl by to pro zesnulé důvod k radosti, kdyby věděli o strastech žijících lidí, sledovali hříchy, kterých se dopouštějí jejich milovaní, a museli se dívat, jaké prožívají starosti, zklamání a nesnáze? Jak by pak mohli prožívat nebeskou blaženost, když by v myšlenkách byli u svých blízkých na zemi? Jak pobuřující je představa, že jakmile člověk vydechne naposled, dostane se duše hříšníka, který nečinil pokání, do pekelných plamenů. Jaký strach musí prožívat lidé, kteří sledují, jak jejich milí odcházejí do hrobu nepřipraveni, aby tak přišli do věčného hříchu a zatracení.“ (GC 545; VDV 355)

 

9. Protiřečí si Bible?

Měli bychom být vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by se nás ptal na naději, kterou máme a hlásat slovo Boží, ať přijdeme vhod či nevhod, usvědčovat, domlouvat, napomínat v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení… „Měli bychom přitom následovat Ježíšův příklad nikdy nezamlčovat pravdu, ale vždy mluvit s láskou, být ohleduplní, uvážliví a pozorní. Nikdy se neprojevovat hrubě, nemluvit zbytečně přísně a nezraňovat citlivé lidi.“(TV 223).

Boháč a Lazar. Vykládat toto podobenství doslovně jako popis stavu mrtvých, by vedl k nebiblickým závěrům. Museli bychom připustit, že nebe a peklo jsou dost blízko (na dohled), aby mohla probíhat čilá komunikace mezi obyvateli obou míst.  Museli bychom předpokládat, že v posmrtném životě – přestože je tělo v hrobě – je zachována vědomá forma lidských bytostí, které mají „oči“, „prsty“, „jazyk“, a které dokonce pociťují žízeň. Nebesa by nemohla být radostným a šťastným místem. Spasení by totiž zblízka sledovali nekonečné utrpení svých ztracených milovaných, a dokonce by si s nimi o tom povídali. Z podobenství bychom si mohli vzít dvě ponaučení: 1) přítomné postavení a společenské uznání není kritériem pro budoucí odměnu, 2) o věčném osudu každého člověka se rozhoduje v tomto životě a po smrti na něm nelze nic změnit.

„Budeš se mnou v ráji“. Tento text se (vlivem účelového gramatického přepisu) nesprávně používá k podpoře učení o nesmrtelnosti duše. V kontextu s jinými texty Písma Ježíš v neděli po zmrtvýchvstání Marii říká, že ještě nebyl v přítomnosti svého Otce v nebi. Nemohl tudíž být hned v pátek společně s kajícím lotrem v ráji (v nebi). Navíc, Ježíš zemřel dříve než lotr. Výraz „pravím ti dnes“ zdůrazňuje význam a vážnost výroku „budeš se mnou v ráji“. Stručně řečeno, Ježíš zločinci právě tehdy a tam slíbil, že bude spasen.

Odejít a být s Kristem. Já osobně bych tyto myšlenky nepovažoval za protiřečící. A pokud ano, tak se týkají každého z nás. Když se nám daří, jsme zdraví, máme dostatek peněz a příležitostí, tak si plánujeme užít toho ještě hodně na této zemi. Ve stáří a nemoci bychom si přáli, aby Ježíš přišel co nejdříve, abychom netrpěli. Z biblických textů ale vyplývá několik dílčích závěrů: 1) Pavla hnala touha žít nyní „v Kristu“ a „s Kristem“ po jeho druhém příchodu; 2) toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás; 3) Pavel slovy „být s Kristem“ nenaznačuje, že po smrti jeho duše odejde, aby vědomě žila s Kristem. Pavel bude s Pánem až Kristus vzkřísí mrtvé.    

Kázání duchům ve vězení. Do kontextu je nutné zařadit verše 1.Pt 3,8-20. Ty, kteří hanobí váš dobrý život v Kristu, lze přirovnat „k duchům ve vězení“. I když ví, že vynášejí zločinné soudy nad spravedlivými lidmi, nedokážou se proti tomu vzepřít. Jednou budou zahanbeni, i když jim davová psychóza brání uznat to, že soudí nespravedlivě. Výraz „ve vězení“ se zřejmě vztahuje na vězení hříchu, v němž se nachází neobnovená lidská přirozenost.

Duše pod oltářem. Pokud bychom je brali doslovně, museli bychom dospět k závěru, že mučedníci nejsou v nebi úplně šťastní, protože neustále volají po Boží pomstě. Dále je důležité si uvědomit, že Jan neměl možnost vidět skutečný obraz nebe. Celá scéna byla obrazným a symbolickým znázorněním. Skutečnost, že Jan viděl duše mučedníků pod oltářem, nemá nic společného se stavem mrtvých nebo nějakou jejich přechodovou situací; je to jen názorný způsob zobrazení skutečnosti, že byli umučeni ve jménu svého Boha.

Podněty k zamyšlení. „V podobenství o boháči a Lazarovi Kristus ukazuje, že lidé rozhodují v tomto životě o svém věčném údělu. Během životní zkušební doby Bůh každému člověku nabízí milost. Jestliže však lidé promrhají nabídnuté příležitosti uspokojováním sama sebe, oddělují se od zdroje věčného života. Další zkušební lhůtu už nedostanou. Vlastní volbou vytvořili mezi sebou a Bohem nepřekonatelnou propast.“

„Když byli první křesťané vyhnáni do hor a pouští, když je nechali v žalářích zemřít hladem, zimou a mučením, když se mučednická smrt zdála jediným východiskem z jejich trápení, radovali se, že byli uznáni za hodné trpět pro Krista, který byl za ně ukřižován. Jejich příklad bude útěchou a povzbuzením pro Boží lid, na který má přijít doba soužení, jakého nikdy předtím nebylo.“ (5T 213)

 

8. Naděje v Novém zákoně

Pisatelé NZ přistupovali k otázce lidské podstaty z židovské perspektivy. Křesťanská naděje byla rozvinutím toho, čím žili již patriarchové a proroci. Abraham předvídal a radoval se, že uvidí jeho den. Henoch prorokoval o druhém příchodu. List Židům hovoří o hrdinech víry očekávajících nebeskou odměnu, kterou však dostanou společně s námi. Toto prohlášení by nemělo smysl, kdyby už jejich duše byly s Pánem v nebesích. Věčný život mají jen ti, kteří jsou v Kristu. Tím Jan vyvrací teorii o přirozené nesmrtelnosti duše.

Naděje přesahující náš život. Pavel jasně říká, že naše vzkříšení je neoddělitelně spojeno s Kristovým vzkříšením. Pokud by nebylo vzkříšení, pak nevstal ani Kristus. A pokud Kristus nebyl vzkříšen, „je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších“. Jinými slovy, když zemřeme, zůstáváme mrtví – a to navždy, proto je všechno marné.

„Přijdu brzy“. Navzdory dlouhému časovému odstupu je toto zaslíbení stále platné i pro naši generaci. Očekávání jeho brzkého příchodu motivovalo misi apoštolské církve a naplňovalo nadějí životy křesťanů během dvou tisíciletí. Ale generace za generací umírá a tato zaslíbená událost se stále ještě neuskutečnila. A tak si mnozí kladou otázku: Jak dlouho ještě budeme muset kázat, že „Ježíš přijde brzy“? Navzdory mnoha staletím, která uplynula od Ježíšova nanebevstoupení, zaslíbení jeho příchodu zůstává aktuální i dnes. Přestože nevíme, kdy přijde, můžeme si být jisti, že přijde. A to je to, na čem opravdu záleží.

„Já ho vzkřísím v poslední den“. Ježíš ve svém kázání zdůraznil tři myšlenky. Nejprve se představil jako Boží chléb, „který sestupuje z nebe a dává život světu“. Prohlášením „Já jsem chléb života“ se představil jako „JÁ JSEM“ Starého zákona. V něm máme jistotu věčného života. Toto požehnání může mít každý, „kdo přichází ke mně […] a kdo věří ve mne“. A konečně, Ježíš spojil dar nesmrtelnosti se vzkříšením. Bez Krista člověk nemá věčný život. Ale i po přijetí Krista a získání jistoty věčného života zůstáváme smrtelnými, a tudíž podléháme přirozené smrti. Při druhém příchodu nás Ježíš vzkřísí a my v tu chvíli přijmeme dar nesmrtelnosti, který vírou přijímáme již dnes. Tento dar máme jistý ne proto, že by naše duše byla nesmrtelná, ale na základě Ježíšovy spravedlnosti, kterou dostáváme tím, že v něho věříme.

Když zazní Boží polnice. Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli … ¹⁵Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. ¹⁶Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; ¹⁷potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. ¹⁸Těmito slovy se vzájemně potěšujte. Pokud by duše spravedlivých mrtvých již byly s Pánem v nebi, apoštol Pavel by nemusel vzpomínat konečné vzkříšení jako křesťanskou naději. Mohl jen zmínit, že spravedliví jsou již u Pána. Namísto toho však říká, že ti, „kdo zemřeli ve víře v Ježíše“, budou na konci časů vzkříšeni z mrtvých.

Na prahu věčnosti. Žádná biblická pasáž nepodporuje umělé teorie „tajného vytržení“ odděleného od druhého příchodu. „Tajemství“, o kterém Pavel mluví, je proměna žijících spravedlivých, aby se při Kristově druhém příchodu mohli připojit ke vzkříšeným spravedlivým. Neexistuje žádné „tajné vytržení“, protože druhý příchod bude viditelný pro všechny živé lidské bytosti a vzkříšení mrtvých i proměna živých nastane za zvuku polnice při Kristově příchodu.

Podněty k zamyšlení. „Římané si byli dobře vědomi víry křesťanů, že jednoho dne budou vzkříšeni. Ze všech sil se proto této naději vysmívali a snažili se ji zničit. Zpráva o pronásledování v Galii v roce 177 uvádí, že mučedníci byli nejprve popraveni, pak jejich mrtvoly nechali šest dní hnít nepohřbené a poté byly spáleny a popel hozen do řeky Rhôny. ‚Teď uvidíme, jestli opět povstanou‘, říkali prý Římané.“

Tato malá lekce teologického skepticismu, jakkoli dramatická, je nepodstatná. Nic totiž nedokazovala o biblickém zaslíbení vzkříšení. Moc, která vzkřísila Ježíše z mrtvých, může vykonat totéž i pro nás, bez ohledu na stav našeho těla. Vždyť nakonec, pokud tatáž moc stvořila a udržuje celý vesmír, určitě dokáže proměnit živé a vzkřísit mrtvé.

 

7. Kristovo vítězství nad smrtí

Vzkříšení Ježíše Krista tvoří základ křesťanské víry. Nebyl-li Kristus vzkříšen, je naše víra marná. Pavel kladl velký důraz na Kristovu smrt: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného“.

Zapečetěný hrob.  Všechna bezpečnostní opatření přijatá k udržení Ježíše bezpečně uloženého v hrobě v konečném důsledku způsobila, že jeho vítězství nad smrtí a zástupy zla bylo ještě viditelnější a slavnější. Židovští představitelé určitě slyšeli o Ježíšových zázracích, někteří byli dokonce sami jejich svědky. A přesto si mysleli, že stráž u hrobu by mohla zabránit tomu, aby byl vzkříšen? Zdá se, že náboženští představitelé brali Ježíšova slova o vlastním zmrtvýchvstání vážněji než jeho učedníci.

 „Byl vzkříšen“. Vítězství Krista nad satanem a jeho zlými silami bylo zajištěno na kříži a potvrzeno prázdným hrobem. „Ježíše uložili do hrobu a satan jásal. Dokonce doufal, že Spasitel již nevstane. Činil si nárok na Kristovo tělo a rozestavil kolem hrobu svoji stráž, která měla Božího Syna držet ve vězení. Jeho andělé však prchli před nebeským poslem a satan zuřil. Když potom viděl Krista, jak vítězně vychází z hrobu, pochopil, že jeho vláda skončí a že bude zničen.“ (DA 782; TV 500) Text Mt 28,11–15 odhaluje pošetilé snahy náboženských vůdců pokračovat v boji proti Ježíši. Ti, kdo hlídali Ježíšův hrob, „přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo“. Ať se stalo cokoli, Ježíšovo tělo bylo očividně pryč.

Svatí vyšli z hrobů. Ve chvíli, kdy Ježíš zemřel, byli mnozí svatí vzkříšeni v oslaveném těle jako svědci Kristova vzkříšení a jako předobraz těch, kteří budou vzkříšeni na konci věků. Mnozí Židé tak dostali mocný důkaz, aby uvěřili v jeho vzkříšení a mohli přijmout Ježíše jako svého Spasitele. Mrtví, kteří vyšli z hrobu při Kristově vzkříšení, však vstali k věčnému životu. Vstoupili s ním do nebe jako důkaz jeho vítězství nad smrtí a hrobem.

Svědci vzkříšeného Krista. Dva andělé u prázdného hrobu řekli Marii z Magdaly a několika dalším ženám, že Ježíš vstal z mrtvých. Brzy se jim však zjevil samotný Ježíš a ony se mu klaněly. Zjevil se také Petrovi a dvěma učedníkům na cestě do Emaus. Když Ježíš navštívil po svém vzkříšení učedníky shromážděné za zavřenými dveřmi, učedníci byli zpočátku vyděšení a vystrašení. Později je však naplnila radost a žasli nad tím, co se stalo. O týden později přišel Ježíš znovu do stejné místnosti, aniž by otevřel dveře, a tehdy i Tomáš uvěřil v jeho vzkříšení. Během čtyřiceti dnů mezi vzkříšením a nanebevstoupením „se Ježíš ukázal více než pěti stům bratří najednou“. Také Pavel se považoval za očitého svědka vzkříšeného Krista, který se mu zjevil na cestě do Damašku.

„První z těch, kdo zesnuli“. Kristus jako ‚prvotina‘ ukazuje, jaká budou naše těla po zmrtvýchvstání, když nás Bůh při závěrečné ‚sklizni‘ vzkřísí z mrtvých a přivede do své přítomnosti.“ Stojí za to připomenout, že Ježíš vyšel z hrobu v oslaveném lidském těle. Přesto však nesl znaky svého ukřižování. To ale neznamená, že vzkříšené Boží děti také ponesou fyzické znaky svého utrpení. Kristus však „navěky ponese znamení této krutosti. Všechny stopy po hřebících budou vyprávět o úžasném vykoupení člověka a obrovské ceně, za kterou byl koupen.“ Tato znamení nám zaručí, že všechny naše znaky utrpení budou navěky pryč.

Podněty k zamyšlení.  Pro něco takového, jako je Ježíšovo vzkříšení, není v moderním myšlení místo. Historické důkazy jsou však tak silné, že i ti, kteří nedokážou přijmout realitu vzkříšení, jsou nuceni přiznat, že mnozí lidé byli přesvědčeni, že viděli vzkříšeného Ježíše. Mnoho argumentů namířených proti myšlence vzkříšení se tedy věnuje pokusům vysvětlit, co mohlo způsobit, že různí lidé uvěřili, že viděli vzkříšeného Krista. Někteří tvrdili, že učedníci měli halucinace o vzkříšeném Ježíši; jiní, že Ježíš ve skutečnosti nezemřel, ale jen omdlel a procitl, když ho sundali z kříže. Když se pak znovu zjevil, jeho následovníci si mysleli, že byl vzkříšen z mrtvých. Někteří tvrdili, že Ježíš měl dvojče, kterého si učedníci spletli se vzkříšeným Kristem. Historické důkazy o Kristově zmrtvýchvstání jsou tak silné, že argumenty proti vzkříšení jsou často až úsměvné.

„Mrtví slyšeli, jak Ježíš na kříži zvolal: ‚Dokonáno jest.‘ Jeho hlas pronikl stěnami hrobů a probudil mrtvé ze spánku. Stejně tomu bude, až se Kristův hlas ozve z nebe. Pronikne do hrobů, otevře je a mrtví v Kristu vstanou. Při Spasitelově zmrtvýchvstání se otevřelo jen několik hrobů, při jeho druhém příchodu však uslyší jeho hlas všechny Boží děti a vyjdou ze svých hrobů k slávě nesmrtelného života. Moc, která vyvedla z hrobu Krista, přivede k životu i jeho církev a oslaví ji.“ (DA 787; TV 503)

 

6. Zemřel za nás

Tento týden se zaměříme na Kristovu smrt a na to, co znamená pro příslib věčného života. Bez naděje na vzkříšení by byli „ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu“. Kdybychom věřili, že ti, co „zesnuli v Kristu“, jsou hned po smrti v nebesích v Boží přítomnosti, zvěst o vzkříšení by nedávala žádný smysl. Kristovo vzkříšení je ústředním bodem naší víry. Ale předtím, než byl Kristus vzkříšen z mrtvých, musel zemřít.

Od počátku světa. Plán spasení vznikl před stvořením světa. Ústředním bodem tohoto plánu byla smrt Ježíše, Božího Beránka. „Plán našeho vykoupení nebyl dodatečným řešením, které Bůh vymyslel až po Adamově pádu. Tento plán byl nejprve zjeven Adamovi a Evě v rajské zahradě a ukazovala na něj každá krvavá oběť ve Starém zákoně. Když Hospodin zkoušel Abrahamovu víru, obstaral beránka, který byl obětován místo Izáka. Tato „náhrada“ za život syna ještě jasněji znázorňovala zástupnou povahu Kristovy smírné oběti na kříži.

Předmluva ke smrti na kříži. V reakci na Ježíšovy předpovědi vlastního utrpení a smrti se učedníci velice se zarmoutili, protože tomu slovu nerozuměli a báli se ho zeptat. Ježíš se narodil a žil, aby zemřel. Byl si naplno vědom svého poslání a nedovolil nikomu a ničemu, aby ho od něj odvrátilo. Ve skutečnosti „celý jeho život byl předmluvou k jeho smrti na kříži“.

„Dokonáno jest“. Když Kristus zvolal na kříži „Dokonáno jest“ (J 19,30), vyjádřil nejen to, že jeho agonie skončila, ale zejména skutečnost, že vyhrál velký kosmický a historický spor proti satanovi a jeho zlým silám. Je obtížné pochopit tento úžasný kontrast: prostřednictvím úplného ponížení Boží Syn získal pro nás a pro celý vesmír největší a nejslavnější vítězství.

Zemřel za nás. Zvířecí oběti nemohly samy o sobě odstranit hříchy. Poskytovaly jen podmíněné odpuštění, závisející na budoucí Kristově oběti na kříži. Každý z nás zhřešil a propadl smrti. Jen díky tomu, že místo nás zemřel Kristus, můžeme od něj přijmout dar věčného života. Nikdy bychom neměli zapomenout, že Kristus se za nás obětoval dobrovolně. Kristus zemřel „jednou provždy“, protože jeho oběť je dostatečná a nikdy neztrácí svou sílu.

Význam kříže. Kristův kříž je středem dějin spásy. „Věčnost nikdy nedokáže pochopit hloubku lásky zjevenou na golgotském kříži. Právě tam nekonečná Kristova láska stála tváří v tvář neomezenému satanovu sobectví.“ Zatímco Kristus se pokorně obětoval jako výkupné za celé lidstvo, satan na něj zaútočil utrpením a agonií. Kristus nezemřel jen přirozenou smrtí, které musí čelit každý člověk. Zemřel druhou smrtí, aby ji všichni, kdo ho přijmou, nemuseli nikdy zakusit na vlastní kůži. V souvislosti s významem kříže nacházíme několik důležitých aspektů, které bychom si měli pamatovat.

Kříž je 1) nejvyšším zjevením Boží spravedlnosti ve vztahu k hříchu; 2) nejvyšším zjevením Boží lásky k hříšníkům; 3) velkým zdrojem síly, která láme pouta hříchu; 4) naší jedinou nadějí na věčný život.

Žádná z těchto klíčových pravd o kříži nemůže být objevena „moudrostí světa“. Tak jako tehdy, i dnes je kázání o kříži „bláznovstvím“ pro moudrost světa, která často neuznává ani tu nejzřejmější pravdu, jaká může být – existenci Stvořitele.

Podněty k zamyšlení.

„Viděla jsem, že celé nebe se zajímá o naše spasení – a my snad budeme lhostejní? Budeme lehkomyslní, jako by nám nezáleželo na tom, jestli budeme spaseni, nebo ne? Budeme znevažovat oběť, která byla za nás přinesena? Někteří to udělali. Posmívají se nabízené milosti a spočívá na nich Boží hněv. Boží Duch se nenechá stále zarmucovat. Pokud to bude trvat ještě o kousek déle, nakonec od nich odstoupí. Pokud po všem, co Bůh učinil pro záchranu lidstva, lidé ukazují svými životy, že zlehčují nabízenou Ježíšovu milost, bude jejich údělem smrt a bude draze zaplacena. Bude to hrozná smrt, protože budou muset prožít utrpení, které cítil Kristus na kříži, když pro ně získal vykoupení, které oni odmítli. A tehdy si uvědomí, o co přišli – o věčný život a nesmrtelné dědictví. Velká oběť, která byla přinesena pro záchranu lidí, nám ukazuje jejich hodnotu. Je-li drahocenná duše ztracena, je ztracena navždy.“ (1T 124)

 

5. Od Mojžíše k Lazarovi

Tento týden se budeme zamýšlet nad inspirovanými záznamy o zázračných případech, kdy lidé skutečně vstali z mrtvých ještě před tím, než Kristus zemřel na Golgotě a byl slavně vzkříšen. V žádném z těchto záznamů ani v žádném jiném biblickém příběhu o vzkříšení nenacházíme nějakou zmínku o údajném zážitku z posmrtného života.

Vzkříšení Mojžíše. Bible uvádí, že Mojžíš zemřel a Bůh ho pohřbil na pro lidi neznámém místě. Mojžíš však nezůstal v hrobě dlouho. „Sám Kristus spolu s anděly, kteří Mojžíše pochovali, sestoupil z nebe, aby vzkřísil spícího svatého muže“. Verš Ju 1,9. jasně říká, že spor byl veden „o Mojžíšovo tělo“, a ne o jeho domnělou duši, která by po jeho smrti stále žila. V Novém zákoně se píše, že jej učedníci viděli společně s Eliášem na hoře proměnění. Dokonce spolu promlouvali. Byli to Mojžíš a Elijáš, ne jejich „duchové“ (vždyť Elijáš nezemřel), kteří se zjevili Ježíši na hoře proměnění.

Dva starozákonní příběhy vzkříšení. Eliáš potkal v Sareptě chudou fénickou vdovu. Nejdříve jim zachránila život neubývající mouka a olej. Když její syn onemocněl a zemřel, Hospodin vyslyšel Elijášův hlas, do dítěte se navrátil život a ožilo. Druhý příběh vzkříšení se odehrál v Šúnemu. Elíša tam potkal zámožnou vdanou ženu, která neměla děti. Prorokova slova, že bude mít syna, se naplnila. Dítě rostlo a bylo zdravé, ale jednoho dne onemocnělo a zemřelo. Šúnemanka spěchala na horu Karmel, aby vše Elíšovi vypověděla a prosila ho o pomoc. Prorok se vytrvale modlil k Hospodinu a dítě nakonec ožilo.

Syn vdovy z Naim. „Ježíš procházel zemi, konal dobro, uzdravoval nemocné a trápené satanem. V celých vesnicích najednou nebylo slyšet nářek nemocných, protože tudy prošel a uzdravil trpící.“ Když přišel i s učedníky do města Naim, potkal u městské brány velký zástup lidí, který vynášel mrtvého syna jedné vdovy. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ Přistoupil k márám a dotkl se jich; ti, kteří je nesli, se zastavili. Řekl: „Chlapče, pravím ti, vstaň!“ Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce.

Jairova dcera. Zázrak vzkříšení se před Ježíšovou smrtí a jeho vzkříšením neomezoval na žádnou konkrétní etnickou skupinu nebo společenskou třídu. Mojžíš byl vůdce Božího lidu, chudá fénická vdova nebyla ani Izraelkou, Šúnemanka byla zámožná, ale ani ona nebyla součástí vyvoleného národa. Vdova z Naim měla jediného syna, na kterém byla závislá. Jairos byl představeným synagogy. Bez ohledu na jejich odlišné zázemí nebo sociální postavení byli požehnáni projevem Boží životodárné moci. Ježíš přišel do domu a řekl, že „Dítě neumřelo, ale spí“. Přítomní se však Ježíši posmívali, protože 1) věděli, že je mrtvá, a 2) nepochopili význam jeho slov. Smrt je hluboký spánek, ze kterého může člověka probudit jen velký Dárce života, neboť jen on má klíče od hrobu.

Lazar. Také při této příležitosti Ježíš používá při rozhovoru o smrti metaforu spánku. Když si někteří učedníci mysleli, že mluví o pouhém spánku, Ježíš jasně řekl, co tím myslel: „Lazar umřel“. V době Ježíšova příchodu do Betanie byl Lazar již čtyři dny mrtvý a jeho mrtvola se začala rozkládat (J 11,17.39). Jestliže se tělo začne rozkládat natolik, že je cítit jeho zápach, není pochyb o tom, že člověk je skutečně mrtvý. V tomto kontextu Ježíš řekl Martě: „Tvůj bratr vstane,“ a ona znovu potvrdila svou víru v konečné vzkříšení. Bible říká, že život byl stvořen Božím slovem a jeho slovem může být život stvořen znovu, jako v případě Lazara. Po krátké modlitbě Ježíš přikázal: „Lazare, pojď ven!“ (J 11,43). Právě v tuto chvíli lidé viděli životodárnou Boží moc, tutéž sílu, která slovem přivedla k existenci celý náš svět. Je to stejná moc, která při vzkříšení na konci věků přivolá mrtvé zpět k životu.

Podněty k zamyšlení. Ježíš řekl: ‚Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?‘ (J 11,25.26). Kristus měl na mysli svůj druhý příchod, kdy spravedliví mrtví vstanou v neporušitelné podobě a spravedliví živí budou přeneseni do nebe a nepoznají smrt. Zázrakem vzkříšení Lazara chtěl Kristus poukázat na vzkříšení všech spravedlivých, kteří zemřeli. Svým slovem a svými skutky se představil jako původce vzkříšení. Ježíš, který měl zanedlouho sám zemřít na kříži, tam stál s klíči smrti jako vítěz nad hrobem a prohlašoval, že má právo i moc dát věčný život.“ (DA 530; TV 338)

Je-li někdo přesvědčen, že duše je nesmrtelná a že mrtví, zejména spravedliví mrtví, po smrti žijí dál v nebi, proč by pak bylo zapotřebí vzkříšení na konci časů?

 

4. Naděje ve Starém zákoně

Naše omezená mysl není schopna pochopit kde, jak a proč se ve vesmíru, resp. na naší zemi objevilo zlo, a v jeho důsledku pak smrt. Podstatou člověka je skutečnost, že propůjčením daru života se lidské tělo stává živou bytostí, živou duší. Smrt představuje opačný proces, odejmutí daru života. Smrt je stavem nevědomí. Mrtví usnou a odpočívají, nechválí Boha, zanikají, nic neví, nepřemýšlejí. I když je člověk svědkem pravdivosti Božích slov o smrti, lidé přesto více věří satanově lži „Nikoli nezemřete“.

Starý zákon ovšem přináší i pozitivní vyznání hrdinů víry o naději, která sahala za hranice smrti.

Uzřím Boha. Schopnost vidět očima je součástí obnovené identity po vzkříšení člověka. Ve vzkříšení věřil např. Jób, ale také Abraham. Starozákonní naděje není založena na antických filozofických myšlenkách o přirozené nesmrtelnosti duše, ale na biblickém učení o vzkříšení z mrtvých na konci dějin světa. Když se Jobův život blížil k závěru, držel se ujištění, že smrt nebude mít poslední slovo. Jób se stal příkladem schopnosti důvěřovat Bohu uprostřed kruté nespravedlnosti či v nepřátelsky orientovaném světě.   

Ze spárů podsvětí. Spasení nemusí být vždy spojeno se smrtí. Někdy může znamenat vysvobození z nebezpečí. Kdo ale může vědět předem, zda z ohrožení života unikne? Žalmista píše, že zatímco hlupáci spoléhají na majetek a úspěch, moudří vidí slavnou odměnu, kterou jim Bůh připravil. Žalmistův výrok nenaznačuje, že by jeho duše v okamžiku smrti odletěla do nebe. Jen říká, že v hrobě nezůstane navždy. Přijde čas, kdy ho Bůh vykoupí ze smrti a vezme do nebeských příbytků.

Z propasti země. V Žalmu 71. autor hledá jistotu a naději u Boha v situaci, kdy je obklopen nepřáteli a falešnými žalobci, kteří říkají, že Bůh ho opustil. Uprostřed zkoušek nachází útěchu a jistotu ve vzpomínkách na to, jak se o něj Bůh v minulosti staral. Uvědomuje si, že ho Bůh chránil ještě před narozením. Je důležité pochopit, že bez ohledu na to, v jaké jsme situaci, Bůh je tady a stará se o nás.

Tvoji mrtví obživnou. V knize Izajáš výrazně rozšířeno téma naděje na vzkříšení, které se může týkat jednotlivce i celého společenství. Z prorockého zaměření knihy se může jednat jak o vizi návratu ze zajetí, tak o skutečné vzkříšení mrtvých na konci věků. Izajáš 26 dává do protikladu rozdílné osudy hříšných a spravedlivých. Bezbožní umírají bez naděje, že budou jednou znovu přivedeni k životu. Zanikne každá vzpomínka na ně. Tato pasáž podporuje názor, že neexistují žádné duše nebo duchové, kteří by po smrti zůstali naživu. Spravedliví mrtví budou vzkříšeni, aby dostali svou požehnanou odměnu. Představme si, že bychom neměli žádnou naději, žádnou jistotu, žádný důvod myslet si, že naše smrt je pro nás něčím jiným než koncem všeho. A co je ještě horší, odešel by i každý, kdo nás znal, a brzy by to vypadalo, jako bychom nikdy neexistovali a náš život neměl žádný smysl. Takový osud jasně kontrastuje s nadějí, kterou máme.

Spí v prachu země. Minulý úkol končil tím, že Abraham, David, Chizkijáš a další byli po smrti připojeni ke svým předkům a spí v hrobě. Daniel na to navazuje takto: Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. (Da 12,2.) Tento verš lze vnímat jako zprávu o zvláštním vzkříšení určité skupiny lidí, věrných i nevěrných, které se uskuteční při Kristově návratu.

Podněty k zamyšlení. Naše omezené chápání by nám nemělo bránit ve víře, že Bůh je schopen povolat k životu, až přijde čas vzkříšení, jakékoliv množství lidí, kteří kdy žili na této zemi.

„Dárce života při prvním vzkříšení povolá své vykoupené vlastnictví a až do vítězné hodiny, kdy zazní poslední polnice a obrovské vojsko obdrží věčné vítězství, bude každý spící svatý v bezpečí a bude střežen jako vzácný klenot, který Bůh zná jménem. Mocí Spasitele, která v nich přebývala, dokud žili, a protože měli účast na božské přirozenosti, budou vzkříšeni z mrtvých.“ (4BC 1143)

 

3. Lidská přirozenost ve Starém zákoně

Proti biblické zprávě o podstatě člověka, spočívající v jednoduché větě: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ existuje mnoho filozofických, a dokonce i vědeckých názorů, které obhajují nesmrtelnou duši zaznívajících během celých dějin lidstva.

Živá duše – živá bytost. „Stavební materiál“ stvořených zvířat a člověka byl sice stejný, ale člověk byl obživen „dechem života“. Stal se živým tvorem, živou duší. Stal se bytostí schopnou myslet, vnímat krásu, projevovat emoce, mluvit, vyjádřit svoji vůli. Písmo nic neříká o tom, že člověk má nesmrtelnou duši, která může existovat odděleně, nezávisle na těle. Pochopení skutečné podstaty lidských bytostí nám zabrání přijmout názor o nehmotné duši a všechny nebezpečné omyly na tom postavené. To, jak nás Bůh stvořil, vyvolává úžas a bázeň. Neměli bychom spekulovat a vymýšlet teorie, které jdou nad rámec toho, co o tom říká Písmo. Ve skutečnosti je záhadou nejen samotná povaha života, ale i povaha vědomí. Jak je možné, že lidský mozek si dokáže vytvářet a pamatovat nehmotné skutečnosti, jakými jsou myšlenky a emoce?

Duše, která hřeší, ta umře. Písmo říká, že duše zemře. To znamená, že nemůže být nesmrtelná. Umírají lidé i zvířata. Fyzická smrt člověka znamená zastavení jeho existence jako živé duše. Biblická odpověď na problém smrti nespočívá v nehmotné duši, která by směřovala do ráje, očistce, nebo dokonce do pekla. Řešením je skutečné vzkříšení těch, kteří zemřeli v Kristu.

Duch se vrátí k Bohu. Verš Kaz 12,7 popisuje proces smrti všech lidských bytostí, nerozlišuje mezi spravedlivými a nespravedlivými. „A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal“. Pokud údajní duchové všech, kteří umírají, přežívají jako vědomé entity v Boží přítomnosti, jsou pak i duchové bezbožných lidí s Bohem? Tato myšlenka není v souladu s celkovým učením Písma. Proces umírání probíhá stejně u lidí i u zvířat (Kaz 3,19.20), smrt není nic jiného než ukončení existence živých bytostí.

Mrtví nevědí zhola nic. Mnoho textů mluví o stavu člověka po smrti jako o stavu nevědomí, zmaru, nicoty. I když poeticky, jazyk těchto veršů je jasný a jejich pojetí je v úplném souladu s učením Starého zákona o tomto tématu. Mrtví usnou a odpočívají, nechválí Boha, zanikají, nic neví, nepřemýšlejí. Nikoho by to ale nemělo znepokojovat. Ti, kteří nebudou spaseni, nečeká žádné věčné hořící peklo ani dočasný očistec. Na ty, kteří zemřou v Kristu, čeká úžasná odměna – vzkříšení z mrtvých.

Odpočinout spolu s předky. Abraham, Mojžíš, Aron, David, Chizkiáš i Achab zemřeli a byli připojeni ke svému lidu. Ulehli ke svým předkům. Dobří i zlí králové, bohabojní i bezbožní. Ti, kdo umírají v Kristu, mohou být sice pohřbeni v blízkosti svých mrtvých zesnulých, ale i tak mezi nimi neprobíhá žádná komunikace. Zůstanou v nevědomí až do onoho slavného dne, kdy se probudí ze spánku smrti, aby se navždy připojili ke svým milovaným, kteří zemřeli v Kristu.

Podněty k zamyšlení. Kdyby byla pravda, že duše všech lidí odcházejí v okamžiku smrti přímo do nebe, pak bychom si měli raději přát smrt než život. „Nikde v Písmu se nenajde tvrzení, že spravedliví dostávají odměnu a bezbožní jsou potrestáni okamžitě po smrti. Patriarchové a proroci nic takového nezaznamenali. Kristus a jeho apoštolové nic podobného neřekli. Bible jasně učí, že mrtví neodcházejí hned do nebe, ale že spí až do vzkříšení.

 

2. Smrt v hříšném světě

Proč Bůh dovolil satanovi, aby rozšířil své působení na stvořenou zemi, je zahaleno tajemstvím.

Rozum není nejbezpečnějším hodnotitelem duchovních záležitostí.

Neustále se rozhodujeme mezi Božím slovem a lákavými nabídkami společnosti.

Psychologie pokušení je stále stejná: proti Božímu varování stojí obratné překrucování Božího slova.

Rozumovými důvody omlouváme svá hříšná rozhodnutí.

Víra v nesmrtelnost duše je jedním z mocných projevů lživých slov „Jistě nezemřete“.

Následky hříchu byly dalekosáhlé.

Člověk má z Boha strach a skrývá se před ním.

Stydí se za své jednání a obviňuje někoho jiného.

Uprostřed úzkosti a zoufalství dává Bůh jistotu pro přítomnost a naději do budoucnosti.

Adam a Eva museli opustit rajskou zahradu, ale odešli se symbolem jeho přikrývající spravedlnosti.

I dnes existují lákavá „nebezpečná území“, jakým byl strom poznání. 

 

 

Úkoly tohoto čtvrtletí se budou věnovat tématu velkého sporu mezi dobrem a zlem, otázkám smrti a umírání. Proti nim stojí naděje do budoucnosti, naděje na věčný život. 

1. Vzpoura v dokonalém vesmíru

V dokonalém vesmíru se vyskytla vzpoura.

Snaha vysvětlit původ zla nedává smysl, protože pravdivost lidských úvah nelze ověřit.

Láska je harmonický vztah ke všem stvořeným bytostem.

Svobodná vůle je nezbytnou podmínkou pro uplatnění lásky.

Ezechiel symbolickým jazykem popisuje pád Lucifera v nebi.

Jako morální bytost měl svobodnou vůli.

Zneužil ji tím, že se považoval za důležitějšího, než byl.

Podobně jako král Týru i babylónský král se stal symbolem Lucifera.

Tady někde se ukrývá záhadný původ zla ve vesmíru.

Zjevení 12. kapitola popisuje šíření vzpoury z nebe na zem, velkého boje mezi Luciferem a Kristem.

Existence hříchu nebyla Božím záměrem.

Bůh ji však předvídal a připravil plán, jak zachránit padlé lidstvo.

 

---

V žáru zkoušek

13. Kristova zkouška ohněm

Název úkolu lze chápat dvojím způsobem: Krista jako zkoušeného (kým) i Krista jako zkoušejícího (koho). Poznámka o „riziku“ naznačuje, že zkoušeným byl (a je) člověk, a zkoušejícím byl (a je) Bůh. Nebo někdo jiný? V závěrečné lekci se zaměříme na osobu Ježíše Krista, který prošel velkým trápením, bolestí i smrtí. Zamyslíme se nad významem utrpení v jeho životě i nad tím, co se z toho můžeme naučit.

Dětství. Ježíš nebyl první ani poslední člověk, jehož život poznamenala chudoba a pronásledování hned od narození. Tato skutečnost nás vede k zamyšlení, jaký je náš postoj k vlastnímu, ale i cizímu utrpení. Jaký je náš postoj k projevům hříchu, které vidíme kolem sebe? Které projevy nás trápí nejvíc? K čemu jsme lhostejní? Co může způsobovat naši lhostejnost nebo otupělost?

 Odmítnutý a opovrhovaný lidmi. Mezi časté situace v našem životě patří i bolest z odmítnutí. Ti, které přišel Ježíš zachránit, ho odmítli a nenáviděli. A to i přesto, že Ježíš byl jedinou bytostí, která jim chtěla a mohla nezištně pomoct a zachránit je před záhubou. Trápíme se v případě odmítnutí kvůli sobě, nebo kvůli těm, kteří budou muset nést následky vědomého odmítnutí nesobecké lásky?

Ježíš v Getsemane. Je příkladem jedinečné situace, když je ohrožen náš život a do jeho konce nám zbývá pouze několik hodin. Mentálně si uvědomujeme nespravedlnost rozsudku smrti. Spílání vrahům nám nepomůže. Pomoct nám může pouze ztišení se před Bohem, pánem života i smrti, jak to učinil i Ježíš: „Má duše je smutná až k smrti.“ Padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve.

Ukřižovaný Bůh. Poprava není běžnou situací a už vůbec ne takovou, kterou lze přežít. Smrt je trestem, za kterým už není žádná budoucnost. Ježíšova smrt nebyla jen nespravedlivou popravou nevinného člověka. Podle Bible byl na Ježíše vylit Boží hněv za hříchy celého lidstva. To náš hřích nesl Ježíš na kříži. Ježíš nenesl následky nespravedlivého hněvu namířeného proti hříšnému lidstvu. Ježíš nesl spravedlivé rozhořčení spravedlivého Boha vůči hříchům celého světa. Ježíš snášel něco hlubšího, temnějšího a bolestivějšího, než může prožít nebo poznat jakýkoli člověk na zemi.

Trpící Bůh. I když to je pouze slabá útěcha, v situacích našeho utrpení Bůh trpí spolu s námi. Dokud jsme tady na tomto světě, budeme trpět. Takový je úděl padlého stvoření. Bible nám nic jiného neslibuje. I když procházíme utrpením a bolestí, měli bychom si uvědomit, následující skutečnosti:

J 10,28: …a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.

Ř 6,23: Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.

1J 2,25: A to je zaslíbení, které on nám dal: život věčný.

Na světě budeme prožívat bolest a utrpení. Máme však zaslíbení a naději. Díky Ježíši, díky tomu, že nesl trest za náš hřích, díky zaslíbením evangelia se vírou v Krista můžeme stát dokonalými už teď. Máme zaslíbení věčného života. Díky tomu, co pro nás Ježíš udělal, jeho dokonalému životu a oběti, můžeme mít jistotu, že náš život naplněný bolestí, zklamáním a ztrátami není nic víc než okamžik. Záblesk, který trvá jen krátkou chvíli a potom pomine. Toto zaslíbení máme jen díky Ježíšovu utrpení, které nesl, aby jednoho dne, který brzy přijde, uviděl „z práce své užitek, jímž nasycen bude“ (Iz 53,11; BK).

Podněty k zamyšlení.

„Těmito slovy se Spasitel modlil třikrát. Najednou se mu před očima promítají dějiny lidstva. Vidí, že pokud budou přestupníci Božího zákona ponecháni sami sobě, zahynou. Vyvstávají před ním bída a nářky hynoucího světa. Uvědomuje si, k jakému konci lidstvo neodvratně spěje, a je rozhodnut. Zachrání člověka za každou cenu. Přijímá svůj krvavý křest, aby umožnil milionům hynoucích lidí získat věčný život. Opustil nebesa, kde vládne čistota, štěstí a sláva, aby zachránil jednu ztracenou ovci – jeden svět, který upadl do hříchu. Své poslání splní. Stane se smírčí obětí za lidstvo, které se rozhodlo pro hřích. V jeho modlitbě je vyjádřena naprostná odevzdanost: ‚Není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.‘ (Mt 26,42)“ (TV 441; DA 690.691)

 

12. Poučení od pšeničného zrna

Lidský život lze jen stěží srovnávat s pšeničným zrnem. Zůstaňme u toho, že hlavním tématem lekce je ochota podřídit se Boží vůli. Jak to ve skutečnosti je s pšeničným zrnem a lidským životem? Zrno padne do země. (Narození dítěte.) Neumí ovlivnit rodinu, příbuzné, sousedy, spolužáky atd. Zrno čeká v zemi. Dítě neví, co mu přinese budoucnost. Nakonec zanikne. Už umírá, aniž by stačilo vyrůst a být ku prospěchu? Ve většině případů z něj může vyrůst stéblo a později i klas. Podmínka, že se vzdá bezpečí a pohodlí, se mi jeví jako irelevantní. Aby se změnilo v užitečnou rostlinu, musí zemřít, vzdát se toho čím bylo a čím je. Jediné přirovnání, které mě napadá je duchovní znovuzrození. 

Odevzdat se do služby. Tato část se týká situací, kdy se obětujeme pro druhé. Vzorem a motivací jsou verše zapsané ve Fp. 2,5-9. Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši. Současná společnost nutí lidi k tomu, aby se asertivně domáhali svých práv. Na rozdíl od některých období v minulosti, kdy se od lidí vyžadovalo, aby se raději podřídili diktátu shora. Zdá se, že Bůh od nás někdy může žádat, abychom se dobrovolně vzdali svých práv a nároků ve prospěch vyššího principu. Vzdát se toho, co nám náleží, může být někdy nepříjemné, nepohodlné a může se to pro nás stát náročnou zkouškou.

Zemřít sám sobě. Jsou situace, v kterých se očekává, že se vzdáme svých výhod, svého pohodlí, sobeckých přání, svých nároků, svého JÁ. Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (Ř 12,1.2)

Ochota poslouchat. Samuel je příkladem služebníka, který byl ochoten sloužit v kteroukoli denní i noční dobu. Asi to měl lehčí, protože byl dítětem. Kolik z našich dětí se ale dokáže postavit proti požadavkům rodičů, o cizích lidech nemluvě. Buďme vnímaví na tichý hlas Ducha svatého. Mohlo by se totiž stát, že jeho neuposlechnutí mohou vstoupit do našeho života problémy. I když Éli svým synům domlouval, zdá se, že nebyl důsledný. Jeho synové očividně nebyli ochotni podřídit se Boží vůli. Při porovnání s nimi působí Samuel jako jejich jasný protiklad.

Pocit nezávislosti. Saul je modelovým příkladem životních situací, kdy známe Boží vůli, ale nejsme ochotni se jí podřídit. Naše jednání omlouváme tím, že Bůh to tak nemyslel. Jsme přece dostatečně moudří na to, abychom se uměli rozhodnout, co je pro nás dobré a správné. Důvěřujeme svému vlastnímu úsudku a pocitům, které nakonec ovlivní naše jednání, v jehož důsledku mohou do našeho života vstoupit velmi vážné problémy.

Náhrady. Když spoléháme na sebe, na svou sílu a svůj úsudek, máme vážný problém podřídit se Boží vůli. Často pak spoléháme na něco jiného než na Boha. Hledáme úniky a náhrady, které však nejsou řešením problému: 1) Místo Božího zjevení používáme vlastní moudrost nebo předchozí zkušenosti 2) Místo hledání Božího řešení problémy jednoduše ignorujeme nebo si je nepřipouštíme 3) Místo budování společenství s Bohem a hledání síly u něho unikáme z reality a snažíme se Bohu vyhnout.

Tato část je rovněž modelovou životní situací ochoty obětovat se pro Boží dílo, církev, sbor, či být štědrý v podpoře církve.

Podněty k zamyšlení. Boží vůli se podřídíme, když zemřeme svým touhám a ambicím. Tak se otevírá cesta pro skutečnou službu jiným. Nestaneme-li se „živou obětí“ a nebudeme ustavičně otevřeni Božímu hlasu, nemůžeme žít pro Boha. Abychom skutečně podřídili své touhy vůli našeho nebeského Otce, musíme si uvědomit, jak je nebezpečné spoléhat na sebe a na „náhrady“, které používáme místo Božího slova a jeho moci. Podřídit se Boží vůli je jádrem křesťanského života. Bůh může dopustit zkoušky, aby nás naučil závislosti na něm.

„Élího nedbalost je výstrahou pro každého otce i matku. V důsledku své neposvěcené lásky a neochoty splnit nepříjemnou povinnost sklízel ve svých odpadlých synech ovoce nepravosti. Před Bohem jsou vinni rodiče, kteří to dovolili, i děti, které se tak chovají. Kvůli jejich přestoupení od nich nepřijme žádnou oběť ani dar.“ (CG 276)

 

11. Trpělivé čekání

„Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.“ (Ga 5,22.23) Trpělivost má obrovský vliv na život člověka. Bůh nám radí rozvíjet tuto vlastnost. Trpělivost není zkouškou, je výsledkem zkoušky.

Bůh trpělivosti. Trpělivost velmi významně souvisí s naší vírou. Naše netrpělivost se projevuje nejvíce tehdy, když něco moc chceme nebo když jsme dostali od někoho slib, ale dosud ho nesplnil. Často se uklidníme, až když dostaneme, co jsme očekávali. V životě to však chodí tak, že na většinu věcí je třeba čekat. Z čekání jsme často podráždění a netrpěliví.

V Božím čase. Většinu událostí nejsme schopni předvídat. Teprve až nastanou, začínáme si klást otázku, proč nenastala dříve. Proroctví upozorňují na budoucí události. Bůh jejich naplnění naplánoval na předem stanovený čas. Musíme se naučit, že Boží načasování událostí je jiné než naše představy.  Čekání může naši pozornost přeorientovat z „věcí“ zpět na Boha, pomůže lépe pochopit naše pohnutky a touhy, posiluje trpělivost a vytrvalost, otevírá dveře rozvoji duchovních ctností, jako jsou například víra, trpělivost či pokora, umožňuje Bohu odhalit nám více z pozadí velkého sporu, učí nás žít vírou.

David vzorem čekání. Od chvíle, kdy byl David pomazán za krále, uběhlo hodně času. Nejdříve hudbou uklidňoval Saulova neklidného ducha, když zabil Goliáše, stal se z něho národní hrdina, pak následovalo dlouhé období, kdy David utíkal a musel se skrývat, aby si zachránil holý život, David však nedělal nic, aby urychlil naplnění Božího záměru. I když se Saul snažil Davida zabít, ten mu jen vzal kopí, odřízl cíp z královského pláště, a ještě si to pak vyčítal. Dlouhou cestu Davida na trůn můžeme shrnout do stručné věty: Neber si sám, co ti Bůh ještě nedal. Boží dary vždy dostáváme z jeho ruky a v jeho čase. Někdy možná musíme čekat velmi dlouho.

Elijáš a problém spěchu. Po mocném Božím přiznání na hoře Karmel by Elijáš měl být plný víry a odvahy. On však utíká ze strachu o vlastní život. Když spěcháme, velmi snadno se můžeme ocitnout na nesprávném místě. Elijáše přemohl jeho strach, který ho přinutil uprchnout na poušť. V Bibli nacházíme i další příklady netrpělivosti, Abram a Hagar, Mojžíš a Áron před skaliskem, Samson a jeho první žena, matka synů Zebedeových, učedníci v samařské vesnici, která je nepřijala, Saulova touha vyhladit Kristovy následovníky. Nedočkavost, přání, hněv, touha, nedostatek víry nebo zdánlivá „horlivost“ pro Pána způsobí, že se ženeme na místo nebo do okolností, kde bychom vůbec neměli být. Nikdo z nás není vůči tomuto nebezpečí odolný. Řešení spočívá v tom, že si budeme budovat víru, která důvěřuje Boží dobrotě a milosti. On nás miluje a chce pro nás to nejlepší. Víra je dar. Musíme se však o něj starat, rozvíjet jej a úzkostlivě chránit.

Naučit se radovat v Hospodinu. Když lidé jednají proti nám, přirozenou reakcí je hněv nebo snaha oplatit jim to. David radí: důvěřuj Hospodinu. Spolehni se na něj, on bude jednat. Neznepokojuj se, protože Hospodin je tvým Bohem a dělá všechno pro tvé dobro. Nemusíš se trápit, nemusíš brát věci do vlastních rukou. Tvůj Otec na nebi o tobě ví. Důvěřuj mu. Vlož celou svou důvěru do jeho rukou. Hledat blaho a těšit se v Bohu znamená bezmezně mu ve všem důvěřovat.

Podněty k zamyšlení. V Božích plánech pro náš život mohou být i dlouhá období čekání. Trpěliví dokážeme být tehdy, když se soustředíme na Boha a budeme důvěřovat, že jedná v náš prospěch. K trpělivému čekání existuje mnoho důvodů, ale všechny souvisí s naplněním plánu, který má Bůh s námi a se svým královstvím. Spěcháme-li, můžeme hodně ztratit. Pokud však budeme Bohu důvěřovat, můžeme mnoho získat.

„Snažíme-li se, abychom měli více víry, více lásky, větší trpělivost a důvěru v našeho nebeského Otce, pak i když budeme procházet různými konflikty života, budeme cítit více pokoje a štěstí. Bůh nemá radost z toho, jsme-li ustaraní a trápíme se, jako bychom nebyli v Ježíšově náruči. Je třeba se naučit trpělivě čekat a sledovat situaci. Myslíme si, že nemáme-li pocit, že jsme na správné cestě, musíme hledat nějaké znamení. Směr naší cesty však není otázkou pocitů, ale víry.“ (2SM 242)

 

 10. Pokora a tichost ve zkouškách

V životě se dostáváme do kladných i záporných situací. Situaci můžeme „přijmout“ nebo „odmítnout“. Slovo přeložené jako „tichý“ znamená také „mírný“, ale ne poddajný.  Dnes se „tichost“ a „mírnost“ příliš nenosí, vyzdvihuje se spíše průbojnost a ráznost. Být tichý nebo mírný znamená „trpělivě a bez nenávisti snášet křivdu nebo újmu“, ale také bez pýchy a pocitu nadřazenosti snášet výsostné postavení. Tichost je jednou z nejvýstižnějších charakteristik jeho následovníků.

Rozlámaný chléb a rozlité víno. V celém Písmu nacházíme příklady lidí, kteří se obětovali ve službě druhým. Odměnou jim byly pomluvy a kritika. Na jedné straně lidé, kteří svědčí o Boží milosti a péči, a na druhé straně lidé, kteří stejnou situaci nezvládli „trpělivě a bez nenávisti“.  Bůh může použít také náš blahobyt, aby pomohl jiným lidem.  

Přimlouvat se za milost. Řekl bych, že přimlouvat se za lidi bylo pro Mojžíše přirozené. Lidé, kteří opravdu něco umí, jsou spíše skromní. To hendikepovaní mají sklony k diktátorství. Mojžíš mohl přijmout Boží rozhodnutí a dovolit, aby se z něho stal velký národ. Jak by ale dopadl po 400-ta letech? Kolik soucitu a trpělivosti máme s tvrdohlavými a svévolnými lidmi my? Ve stejnou chvíli Bůh dopouští zkoušku také na tvrdohlavé a svévolné lidi. Jak se zachovají? Vzdor a neposlušnost se mohou stát výzvou k prokázání milosti, stejně jako výzvou k prokázání lítosti a pokory.

Milovat ty, kteří nám ubližují. Milujme a modleme se za naše nepřátele. Nebeský Otec nám dal příklad, jak se máme chovat k těm, kteří nás trápí a jsou příčinou našich těžkých zkoušek. Na spravedlivé i nespravedlivé znamená, že láska je přirozený pozitivní vztah ke všem. V našem pojetí je ovšem láska selektivní pozitivní vztah pouze k někomu. Neznamená to, že ke každému, kdo nám způsobuje bolest, máme mít srdečný vztah a pociťovat vůči nim sympatie, ale že jim prostřednictvím konkrétních činů projevíme zájem a ohleduplnost. Být dokonalým v Božích očích znamená milovat hříšníka – a to vyžaduje pokorné a tiché srdce, které může dát člověku jedině Bůh.

Zavřená ústa. Je děsivé pozorovat, jak někdo nespravedlivě jedná s jiným člověkem, včetně nás. Většina lidí má silný cit pro spravedlnost. V takové chvíli máme podvědomě silnou touhu zasáhnout a prosadit to, co považujeme za spravedlivé. Proto bychom neměli v takových situacích mlčet, ale zasáhnout a zasadit se pro to, co je spravedlivé. V každé nespravedlivé situaci bychom ale měli věřit, že náš nebeský Otec je svrchovaným vládcem, o všem ví a za všech okolností dělá pro nás to nejlepší – taková je jeho vůle pro nás. Znamená to také, že máme být ochotni přijmout možnost, že nebudeme vždy uchráněni před nespravedlností. Pamatujme však, že náš nebeský Otec je stále s námi a vede nás. Petrova rada vycházející z Ježíšova vzoru nás může překvapit. Zdá se totiž, že pokorně snášet křivdu a útlak může být větším svědectvím o Bohu, než když chceme ze všech sil prosadit to, co je správné.

Naše skála a útočiště. Nejpyšnější, arogantní a ctižádostiví jsou lidé, kteří z nějakého důvodu trpí pocitem méněcennosti. Jejich arogance, pýcha a úplný nedostatek pokory jsou pláštěm, kterým nevědomky zakrývají svou vnitřní prázdnotu. I oni však potřebují prožívat pocit bezpečí, přijetí a vlastní hodnoty. Pokora a tichost nejsou projevem slabosti. Spíše naopak, často jsou tím nejmocnějším projevem srdce, které je pevně zakotveno na Skále. „Lidé se bez příčiny stanou našimi nepřáteli. Pohnutky Božího lidu bude nesprávně vykládat nejen svět, ale i vlastní bratři. Boží služebníci budou prožívat těžké chvíle. Lidé budou úmyslně zveličovat, aby ospravedlnili své sobecké a nespravedlivé obvinění. […] Vinou falešných obvinění bude Boží lid zahalený do černého roucha nečestnosti. Bude se o nich mluvit jako o nedůvěryhodných lidech. A budou to dělat i členové církve. Boží služebníci se musí vyzbrojit myslí Ježíše Krista. Nesmí se domnívat, že uniknou urážkám a nepochopení. Nazvou je snílky a fanatiky. Ať se však nenechají zastrašit ani znechutit.“ (UL 177)

Podněty k zamyšlení. „Kdybychom si přivlastnili Kristovu tichost, měli bychom mnohem méně problémů. S Kristovou pokorou bychom se dokázali povznést nad urážky, překážky a nepříjemnosti, se kterými se denně setkáváme. Přestaly by nás zmalomyslňovat. Nejpřesvědčivějším důkazem ušlechtilosti křesťana je sebeovládání. Člověk, který pod tlakem nadávek a hrubosti nedokáže zachovat klid a spoléhat se na Boha, připravuje Boha o možnost zjevit v něm svoji dokonalou povahu. Pokorné srdce je silou, která Kristovým následovníkům pomáhá vítězit a svědčí o jejich spojení s nebesy.“ (DA 301; TV 189)

 

9. Život naplněný chválou

Každý z nás prožívá v daném okamžiku nějakou životní situaci a vědomě či podvědomě ji hodností a staví se k ní. Existují dva základní postoje, které lze charakterizovat slovy „přijetí“ a „odmítnutí“, radost a smutek. Umíme se vždy radovat v Pánu, jak nám to radí Pavel ve Fil. 4,4? Mějme na paměti, že chvála může ovlivnit i ty nejtemnější okolnosti. Pravděpodobně nezmění, co se děje kolem nás, má však moc změnit nás samotné i lidi kolem. Může nám dát sílu čelit obtížným situacím.

Podstata chvály.  Pavel nebyl ve vězení sklíčený. Horlivě psal, aby povzbudil věřící ve Filipech. Při čtení Fil. 4.4. musíme vzít do úvahy kontext (rada je adresovaná několika přátelům) a taky jinou radu, že máme plakat s plačícími. Přesto je možné i v době zármutku prožívat vnitřní radost, jako projev víry, která vychází z pravdy o Bohu, nikoli z okolností, které nám přicházejí do života.

Chvála boří hradby. Válečný pokřik a chvála mají určitě odlišné projevy, které se dají snadno rozeznat. Také dnes stojí mezi některými lidmi neproniknutelné hradby předsudků a odporu proti Bohu. Hradby odolávají střelám z nejmodernějších zbraní i dlouhodobému obcházení. Možná se potřebujeme naučit, že vítězství nedosáhneme ve vlastní síle a pomocí promyšlených plánů a strategií. A tak bez ohledu na to, co stojí před námi a jak nepřekonatelné se nám to může zdát, chvalme Boha – zdroj všeho, co potřebujeme. To je živá víra.

Život naplněný chválou. Při čtení žalmů a oslavných písní se ptám sám sebe, co bylo dříve: Boží mocné činy, nebo lidská chvála? Když přijdou do našeho života potíže, může být chválení téměř nemožné. Bible nás však vyzývá, abychom Boha chválili. Když se to naučíme, stane se chvála se stane způsobem našeho života. Chvála není nějaká naplánovaná aktivita, ale především životní styl. Existují minimálně tři důvody pro chválení Boha: 1) stvořený svět kolem nás, 2) minulé zkušenosti 3) Boží divy. Při chválení Boha bychom měli být aktivní a konkrétní. Nestačí o tom pouze vnitřně přemýšlet.

Chvála jako svědectví. Životní situaci (např. uvěznění) můžeme přijmout nebo odmítnout. Chvála z úst vězňů měla úžasný vliv na spoluvězně i dozorce. Bez šatů, s neošetřenými ranami po bičování, ve velkých bolestech a s nohama v kládě začali zpívat a modlit se, zatímco ostatní vězni seděli a poslouchali. Žalářník si právě po této události uvědomil, že i on potřebuje získat spasení. Je nesmírně obohacující vědět, že naše chvály mohou změnit osud lidí kolem nás. Kdyby jen seděli ve vězení, stěžovali si a naříkali (měli k tomu milion důvodů), je nepochybné, že by nikdo z jejich okolí nebyl v tu noc zachráněn pro věčnost.

Chvála jako vítězná zbraň. Mnohdy si neuvědomujeme skutečnost, že i zdánlivě slabý protivník může pro nás představovat nepřekonatelnou překážku. A co v případech, kdy proti nám táhne „veliké množství“ a my nemáme sílu odolat. Rada pro tyto situace zní: Potom povstali lévijci z Kehatovců a Kórachovců, aby chválili Hospodina, Boha Izraele, hlasem velice mocným. Jóšafat se postavil a řekl: „Slyšte mě, Judejci i obyvatelé Jeruzaléma! Věřte v Hospodina, svého Boha, a budete nepohnutelní; věřte jeho prorokům a bude vás provázet zdar.“ Jóšafat ustanovil sbor, který zpíval Hospodinu chvály, zatímco vojáci kráčeli do boje. Ti, kteří přitáhli na Judejce byli poraženi.

Podněty k zamyšlení. „Učme proto svá srdce i ústa velebit Boha za jeho nekonečnou lásku. Učme se důvěřovat a mít naději a těšme se ve světle, které září z golgotského kříže. Nikdy bychom neměli zapomínat, že jsme dětmi nebeského Krále, syny a dcerami Pána zástupů. Naší předností je, že můžeme klidně spočinout v Bohu.“ (MH 253; ŽNP 131)

„Chválím a vyvyšuji Pána a chci, abyste to dělali spolu se mnou. Chvalte Pána, i když upadáte do temnoty. Chvalte ho dokonce i v pokušení. Apoštol říká: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vnese to snad do vašich rodin smutek a temnotu? Ne, právě naopak – sluneční paprsky. Načerpáte tak z trůnu slávy paprsky věčného světla a budete je šířit kolem sebe. Zapojte se do tohoto díla a šiřte toto světlo a život kolem sebe – nejen na své cestě životem, ale také na životní cestě těch, se kterými se setkáváte. Vaším cílem ať je učinit je lepšími, pozdvihnout je, poukázat jim na nebe a slávu a vést je k tomu, aby usilovali – víc než o cokoli pozemského – o věčné hodnoty, nesmrtelné dědictví a nepomíjitelné bohatství.“ (2T 593)

 

8. Vidět Neviditelného

Dva předchozí úkoly obrátily pozornost na důležitost lidské snahy při řešení životních situací a nevyhnutelnost neochvějné naděje ve chvílích, kdy se chystá nepříznivá situace, nebo se k nám přibližuje, nebo nás dokonce zasáhla. Navíc když nerozumíme tomu, co se kolem nás či s námi děje. V tom nám může pomoci pouze „šestý“ smysl, kterým je víra.  Víra je jistotou o tom, co nevidíme.

Štědrost našeho nebeského Otce. Kdyby byl Bůh dobrý, určitě by pro mě udělal to nebo ono a náš život by musel vypadat jinak. Existují dva důvody, které vedou k pochybnostem o Boží dobrotě. 1) Hoříme touhou po něčem, o čem jsme přesvědčeni, že je to pro nás dobré. Představa, že Bůh by chtěl něco úplně jiného, nám připadá absurdní. 2) Naše zkušenost je v rozporu s tím, čemu věříme. Pokud něco dobře vypadá, cítíme se při tom příjemně, výborně to chutná nebo to působí dobrým dojmem, pak to přece musí být dobré. A když nemůžeme dosáhnout naplnění našich tužeb, zlobíme se na Boha. Právě tehdy, když jsme v pokušení pochybovat o Bohu a jeho lásce, vstupuje do děje naše víra.

V Ježíšově jménu. Možná někdy, po upřímné modlitbě „v Ježíšově jménu“, otevřeme oči a čekáme, že se všechno kolem nás změní. Většinou se však nic mimořádného neděje. Boží moc se totiž může projevit dramatickým způsobem, jako když Ježíš utišil bouři. Ale může přijít i docela potichu, nepozorovaně, jako když Bůh pomáhal Ježíši v Getsemane. Možná se neděje nic dramatického, ale to neznamená, že Bůh nic nedělá.

Moc vzkříšení. Vzkříšení je odpovědí na lidskou bezmocnost. Apoštol se modlí, aby Efezané pochopili skutečnosti, kterým lze správně porozumět jen s Boží pomocí: 1) naději, že se člověk může změnit a žít věčně; 2) Boží moc, kterou chce Otec použít v náš prospěch. To ale není všechno. Po vzkříšení Ježíš přijal moc vládnout a dát svým následovníkům vše, co potřebují – po celou věčnost.

Všechny starosti předej Bohu, neboť mu na vás záleží. Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Jemně ironický výrok říká: Proč se modlit, když se můžeš trápit? Velmi často si děláme starosti namísto toho, abychom přišli k Bohu a předložili mu všechno, co nás trápí. Bůh nám touží pomoci a vrátit do našeho života klid a naději. My se však často snažíme zvládnout své problémy sami – a nezřídka přitom padneme vysílením. Úzkost prožíváme z různých důvodů: stres v práci, nečekaná a neférová kritika, zdravotní nebo finanční problémy, pocit, že jsme nechtění nebo nemilovaní. Úzkost někdy způsobuje i pocit, že v Božích očích nejsme dostatečně dobří nebo že jsme udělali něco, co nám Bůh nemůže odpustit. Ať už jsou příčiny našeho trápení a úzkosti jakékoli, často si své problémy necháváme pro sebe. Máme totiž pocit, že si s nimi poradíme nejlépe sami. Ačkoli věříme v Boží moc změnit okolnosti, které nám přinášejí bolest a starosti, nevěříme, že to vyřeší podle našich představ.

 Zůstat věrný, i když Boha nevidím. Je nepříjemné žít s pocitem, že naše trápení a starosti nikoho nezajímají. Ale myslet si, že o tom neví ani Bůh nebo že mu na tom nezáleží, je mnohem bolestivější.

V knize Ester se setkáváme s další skupinou lidí, kteří měli pocit, že Bůh na ně zapomněl nebo se o ně nezajímá. V této knize nenacházíme dokonce ani jednu přímou zmínku o Bohu. Přesto se v příběhu před námi odvíjí drama o tom, jak Bůh zasahuje a zachraňuje svůj lid před nezměnitelným a zničujícím královským zákonem. Tento příběh není jen popisem historických událostí, ale je symbolem budoucnosti, kdy bude Boží lid opět pronásledován a půjde mu o život (Zj 13,15). V nesnázích a problémech můžeme být ve velkém pokušení dospět k názoru, že Bůh svůj lid určitě opustil. Nemusíme však mít strach. Stejný Bůh, který během dějin zachraňoval své vyvolené, zachrání svůj lid i v době poslední krize.

Podněty k zamyšlení.

„Zdá se, že někteří lidé mají strach vzít Boha za slovo, jako by šlo o projev troufalosti. Prosí Hospodina, aby nás učil, ale bojí se věřit jeho zaslíbením a tomu, co nás o sobě naučil. Přicházíme-li k našemu nebeskému Otci v pokoře, s otevřenou myslí a s touhou poznávat, nemáme důvod pochybovat, že svá zaslíbení splní.“ (6MR 225)

 

7. Nezničitelná naděje

 Ve společenství věřících, je snadné mluvit o naději. Ale když prožíváme zkoušky, není jednoduché žít nadějí. Když na nás dolehnou potíže a problémy, máme tendenci zpochybňovat Boží moudrost. Přestože Hospodinu vždy nerozumíme a neumíme předvídat, co udělá, neznamená to, že je Bůh proti nám. Znamená to jen, že neznáme všechny okolnosti. Pochopení Božího charakteru pomáhá udržet si naději i v době zkoušek a obtíží.

Celkový obraz.  Abakuk napsal: Budu klidně očekávat den soužení, až přitáhnou a přepadnou lid. I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat k chvále Boha, který je má spása. Panovník Hospodin je moje síla. Obyvatelé Izraele byli odvedeni do asyrského zajetí a Bůh oznamuje, že přijde ještě něco horšího: Babylóňané odvlečou obyvatele Judska. Abakuk znovu volá k Hospodinu a čeká na jeho odpověď.

Jaký je náš Otec. Joba postihla osobní tragédie. Ztratil všechno kromě vlastního života a manželky. Jeho přátelé se snažili přijít na to, proč se to všechno Jóbovi vlastně stalo. Během všech těchto diskusí Bůh mlčel. Vykreslil však obraz své nesrovnatelné velikosti, jak se zjevuje v úžasném díle stvoření. Jób po takovém „zjevení“ nepotřeboval žádné další odpovědi. Touhu po vysvětlení zastínil ohromující obraz Boží velkoleposti.

V blízkosti našeho Otce. Když do života vstoupí problémy, předpokládáme, že nás Bůh opustil. Pravda je však taková, že nikam neodešel. Židům se ve vyhnanství zdálo, že je Bůh daleko, že je opustil. Bůh je však prostřednictvím Izajáše ujišťuje o budoucím vysvobození. Když jsme pohlceni okolnostmi, zapomínáme, že Bůh je nám tak blízko. Ale když si uvědomíme, že on je Immanuel, „Bůh s námi“, je to něco úplně jiného. Jestli je Bůh s námi, pak se u nás plní i jeho záměry, platí pro nás jeho zaslíbení a jeho moc nás proměňuje.

Plány nebeského Otce. Toto praví Hospodin zástupů: „Stavějte domy a bydlete v nich, vysazujte zahrady a jezte jejich plody. …   Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj“. Každý člověk potřebuje mít v životě naději. Ale kde ji hledat? Někdo nachází naději v úsměvu přítele. Jiný opírá svou naději o finanční jistotu nebo o stabilní manželství. Odkud čerpáme naději my? U Jr. 29,7. se nacházejí tři zdroje naděje: 1) aktuální situace není výsledkem náhody ani nepředvídaného zla 2) Bůh může jednat i uprostřed obtíží 3) Bůh ve stanovené době ukončí jejich vyhnanství (utrpení). Bůh svému lidu vysvětloval, jak je vedl v minulosti, jak je vede v přítomnosti a že je v jeho rukou i jejich budoucnost.

Otcova výchova. „Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.“ Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, pak nejste synové, ale cizí děti. Ve verších Žd 12,5–13 apoštol Pavel mluví o zkouškách v souvislosti s výchovou Slova o výchově navazují na příklady mužů a žen víry, o kterých se mluví v 11. kapitole. Právě víra pomáhala těmto lidem v různých náročných situacích. Pokud ti před námi vytrvali ve víře – navzdory mnoha protivenstvím – i my můžeme běžet a vytrvat ve víře. Pokud chceme uspět, potřebujeme zaměřit svůj pohled na Ježíše, který může být naším příkladem v těžkých časech. Svět kolem nás utrpení a bolest odmítá, snaží se jim vyhýbat, ignorovat je nebo z nich obviňuje Boha. Správný pohled na zkoušky nám pomůže zaujmout k nim i správný postoj.

Podněty k zamyšlení. „Do života každého člověka přicházejí období silného zklamání a strachu – období, kdy je těžké uvěřit v Boží milosrdenství a kdy problémy tíží natolik, že si člověk přeje zemřít. V takových chvílích se mnozí odvracejí od Boha a stávají se otroky pochybností a nevíry. Kdybychom v těchto okamžicích pochopili záměry Boží prozřetelnosti, očima víry bychom uviděli anděly, kteří se snaží ochránit nás před námi samotnými a postavit nás na pevný základ. Tehdy by se v nás zrodila nová víra a nový život.“ (PK 162; OSU 62)

Všímáme si druhých, když do jejich života přicházejí období silného zklamání a strachu“?

 

6. Boj ze všech sil

Problémy a těžkosti se nevyhýbají nikomu. Jak se k nim ale máme postavit? Především platí, že většina lidí něco udělá. Ve chvíli rozhodování nepřemýšlí do všech podrobností o tom, co bude nejlepší. Většina lidí reaguje podle toho, co má naučené a zažité. Co může a co by mělo ovlivňovat naši reakci na krizovou životní situaci? Dva lidé se postavili k následkům tragédie, která je potkala zcela odlišně. Na jedné straně zatrpklost a na druhé odstoupení od odplaty, které však není totožné s odpuštěním.     

Duch pravdy. Bylo by to určitě krásné, kdyby byla naše první reakce ovlivněna působením Ducha Svatého. Vždyť nám ho zaslíbil poslat sám Ježíš. Mnoho z nás se modlí, aby nás Bůh změnil, ale přitom se nic neděje, protože Bohu vůbec nedovolíme, aby nás změnil. Duch svatý nás nemůže přimět k pokání. Co uděláme s tím, co nám Duch Svatý zjevil nebo zjeví?

Dokonalí v Kristu. Možno, že kdyby se naši kazatelé snažili jako apoštol Pavel, „mohli by nás přivést před Boha dokonalé v Kristu“. K tomu ale nestačí, abychom se jenom ráno zvedli z postele. Pokud se chceme stát Ježíšovými učedníky, vyžaduje to čas a námahu. Přestože změnu v nás působí Bůh, Pavel ukazuje také na důležitost lidské snahy. Vždyť „každý závodník se podrobuje všestranné kázni 1K 9,25.“

Je důležité si to uvědomovat, protože žijeme ve světě, v němž chceme dosahovat stále více – ale se stále menším úsilím. Někteří křesťanští evangelisté slibují, že stačí jen věřit, Duch svatý na nás sestoupí s úžasnou nadpřirozenou silou a vykoná v nás velké zázraky. Je to však jen nebezpečná polopravda. Může vést lidi k závěru, že stačí jen pohodlně sedět a čekat, až na nás sestoupí Boží moc!

Vůle vedená správnými hodnotami. Reakce na životní situaci je činem ovlivněným vůlí. Největšími nepřáteli naší vůle jsou naše vlastní pocity. V současné kultuře jsme vystaveni médiím, které působí na naše smysly, a probouzejí v nás nejrůznější emoce, často žádostivost. Pocity se staly nedílnou součástí rozhodování. Nejsou nutně špatné, ale nejsou ani tím nejdůležitějším. Často mají jen málo společného s tím, co je správné nebo dobré. Mohou nás klamat, vytvářet falešný obraz reality, nutit dělat špatná rozhodnutí a vystavovat nás zkouškám, do kterých se dostáváme vlastní vinou.

Radikální závazek. Svádět může jiná bytost, ne vlastní část těla. Jak tedy správně rozumět tomuto textu? Za prvé, radikálními kroky se Bůh nesnaží udělat z nás mrzáky a náš život nesnesitelným. Spíš nás volá, abychom velmi rozhodně a vážně přistupovali k tomu, jak uvažujeme a jednáme. Od Boha neodcházíme najednou, ale vždy postupně, krok za krokem, a proto je potřebné udělat radikální zásah hned na začátku. Platí to zejména v sexuální oblasti, ale tyto principy můžeme aplikovat na náš postoj ke všem hříchům. Nezapomeňme, že je nutné jednat okamžitě.

Důležitost vytrvalosti. Není to tak dávno, co jsme studovali Jákobův noční zápas. Bojoval Bůh s Jákobem (proč až nyní, proč ne o 20 let dříve?), nebo Jákob sám se sebou a se svým hříchem z minulosti? Často víme, co je správné, a svou vůli uplatňujeme tak, abychom jednali správně. Když jsme však pod tlakem, může být velmi obtížné jednat podle Boží vůle. Jedním z největších příkladů vytrvalosti v Bibli je Jákob. Před mnoha lety oklamal svého otce a bratra Ezaua. A ani po 20-ti létech neměl svůj vztah s Ezauem urovnaný. Od té doby ze strachu před Ezauovou pomstou stále utíkal. I když dostal nádherná zaslíbení o Božím vedení a požehnání. Jákob zoufale toužil po ujištění, že ho Bůh přijal a že zaslíbení, která před lety obdržel, jsou stále platná. Možná, že právě to, že uznal svoji vinu mu přineslo vítězství – samého nad sebou, nad svým hříchem z minulosti.

Podněty k zamyšlení.

„Vůli, která je tak důležitá pro charakter člověka, začal po pádu ovládat satan. Od té doby působí v člověku tak, aby toužil a jednal podle vlastního potěšení, až po své úplné zničení a svou záhubu.“ (5T 515)

„Bůh však lidem nedá Boží světlo, když jsou spokojeni s temnotou a chtějí v ní zůstat. Aby člověk mohl přijmout Boží pomoc, musí si uvědomit svou slabost a nedostatečnost. Musí svou mysl připravit na velkou změnu, která se v něm má odehrát. Musí se upřímně a vytrvale modlit a usilovat o dobro.“ (PP 248; NUD 118)

 

5. V ohni zkoušky

Když se nám stane nějaké neštěstí, někteří z nás Boha zcela odmítnou. Otázkou je, kolik zkoušek na nás Bůh dopouští, nebo zda je vůbec dopouští. Proč by nás měl Bůh zkoušet? Proč by riskoval, že se k němu v krizi otočíme zády?

Abrahamova zkouška ohněm. V bibli se píše, že „po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet“.

Z ničeho nic a bez vysvětlení Bůh najednou volá Abrahama, aby obětoval svého vlastního syna. Nikdo si nedokáže představit, jak se musel Abraham cítit. Byla to naprosto nepřijatelná myšlenka. Jak by mohl svatý Bůh něco takového žádat? V poslední době často přemýšlím o tom, že biblický příběh neuvádí všechny detaily. Podvědomě jsem přesvědčený, že Bůh mohl Abrahamovi zjevit podrobnosti plánu spasení, ale Abraham to pochopil tak, že se týká právě jeho.

Tvrdohlavý Izrael.  Příkaz daný Ozeášovi je stejně nepochopitelný, jako ten, který obdržel Abraham. Víry je jako šafránu, naopak s nevěrou se setkáváme téměř na každém kroku. U lidí lze pouze stěží očekávat, že všichni podvedení manželé, nabídnou svým partnerům či partnerkám, že je znovu přijmou k sobě. Tento příběh nás vede k pokání i k odpuštění, i když budeme mít nejspíš vlastní představy, co a jak by měl Bůh dělat. Když se cítíme zraněni a zahanbeni, je snadné obviňovat Boha za to, že nezasáhl nebo že se o nás nezajímá.

Uctívání jako cesta z utrpení. Jóbova slova mi připomínají spíše rezignaci než uctívání. Zkoušce ohněm jako by předcházela sázka. Bůh vsadil na Jóba, že ve zkoušce obstojí. V souvislosti se zkouškou, si klade Jób (a my spolu s ním) bezpočet otázek. Bohu i sám sobě. Pokud Bůh dovoluje, aby satan způsobil Jóbovi tak nesnesitelnou bolest, může být spravedlivý a svatý? Je tato situace nějakým mimořádným případem, nebo je charakteristická pro způsob, jak se Bůh k nám chová i dnes? Na podobné utrpení lze reagovat dvěma způsoby. Můžeme se rozzlobit a zatrpknout, obrátit se zády k Bohu, o kterém jsme nabyli přesvědčení, že je krutý nebo že neexistuje. Nebo se můžeme k Bohu přimknout víc než kdykoli předtím. Jób uznal, že nemá na nic nárok, že Bůh je svrchovaný a má nad jeho životem kontrolu a na závěr potvrzuje svou víru v Boží spravedlnost.

Naděje jako cesta z utrpení. Někdy se můžeme dostat do tak těžké situace, že se vzdáme naděje na přežití. Pavel jako Boží vyvolený apoštol trpěl víc než většina lidí. Nenechal se však zlomit. V jeho životě můžeme pozorovat, jak postupně rostl v chvále Boha. Díky tomu, že nás Bůh potěšuje, můžeme i my těšit jiné. Skrze utrpení nás Bůh může povolat do služby a naším prostřednictvím pomáhat lidem, kteří prožívají bolest a utrpení.

Když jde do tuhého. Nyní toto praví Hospodin: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, … nic zlého tě nepotká.“ Platí toto zaslíbení ve všech situacích a pro každého? Dokud žijeme na hříchem naplněné zemi, nevidíme pozadí událostí a nerozumíme jim. V nebesích pochopíme mnohem více. Do té doby budeme muset žít v napětí a vírou přijímat, že Bůh je přítomen a pečuje o nás, i když okolnosti se často vyvíjejí velmi bolestivě. Extrémní zkoušky, které na nás Bůh dopustí, nemají zničit nás, ale hřích v nás; nemají nás udělat nešťastnými, ale mají nás očistit, abychom byli podobní Kristu; Bůh se o nás stále stará po všech stránkách. Nikdy nás nenechá samotné. Ať se s námi bude dít cokoli, Bůh bude s námi.

Podněty k zamyšlení. „V žáru pece se struska odděluje od ryzího zlata křesťanského charakteru. Bůh vychovává své služebníky dobře uváženými prověřujícími zkouškami. Vidí, že někteří mají schopnosti, které mohou být použity k rozšíření jeho díla. Ve své prozřetelnosti je přivádí do situací, které prověřují jejich charakter, a odhaluje jim jejich slabosti, o nichž nevěděli. Dává jim příležitost k nápravě jejich nedostatků. Ukazuje jim jejich vlastní slabost a učí je spoléhat na něho. Tak jsou vychováváni, cvičeni, ukázňováni a připravováni k tomu, aby mohli splnit velké poslání, kvůli němuž jim byly jejich schopnosti dány. Nebeští andělé se s nimi mohou spojit v díle, které má být vykonáno na zemi.“ (PP 129.130; NUD 54)

 

4. Tvář Zlatníka

Božím původním záměrem bylo trvalé společenství s lidmi. Hřích a pocit viny odloučil člověka od Boží přítomnosti a vede ho k individualismu a nezávislosti na Bohu. Člověk se dostává do různých životních situací, jejichž typy jsme probírali ve druhé lekci. Některé si může přivodit i sám svým hříšným jednáním. Některé biblické příklady mohou sloužit jako modelové, jako jsou např. bezvýchodná situace či situace, kdy nám schází základní životní potřeby. Není lhostejné, jak vyřešíme situace, do kterých se dostaneme. Všichni bychom asi rádi obstáli „na výbornou“. Jak to můžeme dosáhnout? Bůh nás chce očistit, zušlechtit jako zlato, abychom odráželi jeho obraz. Charakter podobný Kristovu se v nás rozvíjí právě tehdy, když procházíme životními zkouškami.

Podobni jeho obrazu. Bůh nám touží vrátit to, o co jsme vinou hříchu přišli. Božím plánem je, že ti, kdo podřídí svůj život Duchu svatému, mohou přijmout „podobu jeho Syna“.

Víra uprostřed zkoušek. Někdy se můžeme dostat, podobně jako Jób, do situace, které nerozumíme. Nejsme si vědomi zjevného hříchu a proto nechápeme, proč nás Bůh zkouší či dokonce trestá. Je ale takový pohled objektivní a správný? Jak moc je ovlivněn utrpením, které na nás právě doléhá? Jób uprostřed strašných zkoušek důvěřoval Bohu. To je první naučení, jak správně zvládnout „krizové“ situace.

Ježíšova poslední slova. V nich objasnil, jak bychom měli žít během čekání na Ježíšův příchod. V souvislosti se stále zřejmějšími znameními „poslední doby“ je dnes jejich význam důležitější než kdykoli předtím. V podobenství o deseti pannách (Mt 25,1–12) je olej symbolem Ducha svatého. Tento olej je také obrazem našeho charakteru, tedy výsledku naší ochoty nechávat se měnit mocí Božího působení.

Moudrost. Ke zvládnutí životních situací potřebujeme soucit, moudrost, spravedlnost a charakter. Danielovi bylo řečeno, že těsně před Kristovým příchodem nastane čas soužení, jaké nebylo nikdy v dějinách Země. A taky: „¹⁰Mnozí se vytříbí, zbělí a budou vyzkoušeni. Svévolníci budou jednat svévolně; žádný svévolník se nepoučí, ale prozíraví se poučí.“ Čemu budou rozumět? Posledním událostem, době soužení a tomu, co přichází. Nejsou zaskočeni. Ze svého studia Písma vědí, co se bude dít. A co je nejdůležitější – vědí dost na to, aby je doba soužení a problémů pročistila a zušlechtila. Na druhé straně hříšníci – svévolníci – budou stále tvrdohlavější ve své vzpouře, a tak budou rozmnožovat svou zkaženost.

Charakter a společenství.  Společenství je důležité, a proto potřebujeme jeden druhého! „Zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“ dosahujeme tehdy, když spolupracujeme s ostatními věřícími ve vzájemném společenství víry.

Podněty k zamyšlení. „Budování charakteru je nejdůležitější úkol, který byl člověku svěřen. Nikdy dříve nebylo zapotřebí studovat toto téma usilovněji než dnes. Nikdy dříve nemuseli lidé řešit tak závažné otázky. Nikdy dříve nemuseli mladí lidé čelit tak velkým nebezpečím jako v této době.“ (Ed 225; Vých 145)

Charakter je nepřenosný. Nedá se koupit ani prodat. Je možné jej jen získat. Pán dal každému zkušební lhůtu, v níž má každý příležitost získat spravedlivý charakter. Není však možné, aby jeden člověk přenechal charakter někomu jinému – protože je to charakter, který se formoval v těžkých zkušenostech, kdy se učil od velkého Učitele trpělivosti a posiloval svoji víru, kterou dokáže odstranit hory nemožností.“

 

3. Ptačí klec

Třetí lekce otevírá téma těžkých situací, do kterých nás někdy Bůh nechá dojít, aby nás naučil více mu důvěřovat. V některých biblických verších může být tato situace popsaná jako zkouška. Zkouší nás Bůh takovým způsobem, jako učitel žáka? A čeká, že odpovíme předem očekávaným způsobem?

Do zaslíbené země „slepou uličkou“. Po útěku z Egypta se Izraelci dostali na místo, kde před nimi bylo moře a za nimi faraonovo vojsko. Modelová bezvýchodná situace, v které se může ocitnout kdokoli z nás. Naštěstí, Bůh zná řešení dlouho předtím, než si ho uvědomíme my sami. Na každé části jejich cesty je vedl sám Bůh. Proč Bůh přivedl Izraelity na místo, kde byli vystaveni strachu a úzkosti? Má při útěku z otroctví taková otázka smysl? Zda opravdu následujeme Boha, nepoznáme podle toho, že neprožíváme zkoušky nebo bolest, ale spíše podle toho, že jsme otevřeni pro Boží pokyny a podřizujeme naši mysl a srdce jeho vedení.

Hořké vody. Nedlouho později potkaly Izraelity další tíživé situace. Neměli pitnou vodu, nebo ji měli, ale nedala se pít. Reptali, protože jim scházela jedna ze základních životních potřeb. Jak přijímáme skutečnost, že zdražil benzín, potraviny, plyn a elektřina? Jak zareagujeme, když nám něco z toho bude chybět? Možná od Boha nedostaneme všechno, co bychom chtěli. Nemůžeme však očekávat, že alespoň dostaneme všechno, co potřebujeme? Ne to, co si jen myslíme, že potřebujeme? Je Bůh povinen dát nám to, co potřebujeme? 

Velký spor na poušti. Duch vedl Ježíše na poušť. Postil se 40 dní a když vyhladověl, přistoupil ďábel, aby ho pokoušel. EGW v knize Touha věků napsala, že Ježíš se vydal na poušť, aby mohl osamotě rozjímat o svém díle a poslání. Satan usoudil, že to je nejvhodnější příležitost k tomu, aby ho oslovil (TV 68). Odolat pokušení může být náročné, protože pokušení prožíváme často v té oblasti, kde jsme nejzranitelnější. A navíc, pokušení se nezřídka objeví právě tehdy, když jsme oslabeni.

Trvalé dědictví. Asi se nenajde student, který by se těšil na zkoušky. Zkusme si však v textu 1.Pt 1,6-9 slovo zkouška nahradit jiným slovním spojením: Proto se radujte, i kdybyste teď museli nakrátko snášet různé (zarmucující) životní situace ⁷aby se ukázala ryzost vaší víry …. Být křesťanem bylo ve všech dobách nepopulární. Následovníků Krista bylo a je stále málo. Všude byli výraznou menšinou. Často byli nepochopeni, v horším případě pronásledováni. Petr je však ujišťuje, že tyto zkoušky nejsou náhodné ani nesmyslné. Ať už utrpení a zkoušky, kterými procházeli věřící, byly jakékoli, nedalo se to porovnat s věčností, která je čeká, až se Kristus vrátí.

Zkouška ohněm. Alex měl velmi problematické mládí, ale díky jednomu z členů sboru se dozvěděl o Bohu a odevzdal své srdce Ježíši. Přestože měl stále své problémy a zápasy, a přestože některé věci z jeho minulosti neustále přetrvávaly, stal se v Ježíši novým člověkem. V jednu chvíli dokonce pocítil, že by se měl stát kazatelem. Bez pochybností odpověděl na Boží volání. Na vysoké škole mu to šlo zpočátku dobře. Potom se však postupně začaly jeho jistoty rozpadat. Přišel o zdroj peněz, blízký přítel se obrátil proti němu, byl skoro stále nemocný, přišlo pokušení znovu užívat drogy. Alex nemohl pochopit, proč se to všechno děje, když si byl jistý, že ho na tuto cestu nasměroval Hospodin. Pochybnosti měl dokonce i o samotných základech své víry. Téměř všichni, kdo následují Boha, procházejí krizemi, během nichž jsou v pokušení pochybovat o jeho vedení. V takových situacích je důležité držet se zaslíbení, připomínat si, jak nás vedl v minulosti, a modlit se za víru a vytrvalost. Pán se nás nikdy nevzdá.

Podněty k zamyšlení.

„Hospodin odpradávna vedl svůj lid a může se rozhodnout vést tam i nás, aby vyzkoušel naši věrnost. Ne vždy nás přivede na příjemná místa. Pokud by tomu tak bylo, ve vlastní soběstačnosti bychom zapomněli, že nám pomáhá. Touží se nám zjevit a odhalit nám bohaté zdroje, které máme k dispozici. Dovoluje, aby na nás dopadly zkoušky a zklamání, abychom si uvědomili svoji bezmocnost a naučili se ho volat o pomoc. Může způsobit, že z tvrdé skály vytrysknou chladivé proudy vody. Dokud nebudeme stát tváří v tvář Bohu a dokud si neuvědomíme, jak nás vnímá Bůh, nikdy nepochopíme, kolik břemen za nás nesl a co všechno by byl ochoten vzít na sebe, kdybychom mu to s dětskou důvěrou odevzdali.“ (RH, 7. dubna 1903)

Jsou okolnosti, které přijdou nečekaně, neplánovaně, jak je přinese život.

Jsou ale i situace, o kterých předem víme, že přijdou a budeme se muset rozhodnout. Naše volba je odpovědí ve zkoušce.

Nemůžu přijmout myšlenku, že Bůh nás testuje, zda obstojíme.

Mnohem přirozenější mi připadá myšlenka, že Bůh je náš učitel, konzultant, asistent, který nás připravuje na život, abychom v situacích, které nám život nachystá obstáli.  

2. Přicházející zkoušky

Všichni lidé se občas můžou ocitnout pod tlakem a zažívat zkoušky. Jak budeme reagovat v kritických situacích? Zkoušky ale mohou být také příležitostí ke změně, rozvoji a růstu. Mohou nám pomoct uvědomit si, jak se Bůh projevuje v našich životech. V této lekci se zaměříme na to, proč v některých chvílích do našich životů mohou přicházet problémy.

Překvapení. Nepříjemná překvapení mohou vstoupit do našeho života kdykoli. Autonehoda, ztráta zaměstnání, nemoc, zrada někoho, koho jsme milovali a o jehož lásce jsme byli skálopevně přesvědčeni. Nemysleme si, že „zkoušky ohněm“ a trápení by se křesťanů neměly týkat. Víme, že existují dvě strany velkého sporu. Na jedné stojí Bůh, který je dobrý, a na druhé straně je satan, který je špatný. Často však automaticky dáváme vše, co se nám zdá příjemné, do „krabice“ označené „Bůh“, a vše, co se nám zdá nepříjemné, do „krabice“ označené „satan“. Ale život není tak jednoduchý. Jób se ptá: „Proč zůstávají naživu svévolníci? Dožijí se vysokého věku, rozmohou se, kupí statky…“ (Jb 21,7).

Zkoušky od satana. Petr říká, že satan to dělá podobně. Když se podíváme kolem sebe, můžeme vidět důsledky satanovy touhy zabíjet. Smrt, utrpení a překrucování morálky a hodnot jsou všudypřítomné. Ať se podíváme kamkoli, vidíme následky satanova díla. Satan způsobuje bolest různými způsoby. Skutečnost, že to víme, by nám mohla pomoci vyrovnat se s úzkostí ve světě, v kterém satan způsobuje zmatek a bolest.

Zkoušky způsobené hříchem. Každé naše rozhodnutí a jednání má svoje následky. Příčina a následek jsou neoddělitelně spojeny. A bez ohledu na to, jak zoufale bychom někdy chtěli, aby tomu bylo jinak, platí v otázce hříchu stejné zákonitosti. Každý hřích přináší následky. Někdy máme pocit, že můžeme Boha nějak přelstít a zhřešit, aniž by se nás dotkly následky hříchu. Apoštol Pavel ale velmi jasně říká, že hřích má následky nejen pro věčnost, ale také pro dnešek. Přináší bolestné a skličující ovoce. Pavel popisuje tyto následky jako „Boží hněv“. Ve skutečnosti se jedná o přímý následek hříchu. Bůh nezasahuje okamžitě. Mnohokrát nás nechá zažít ovoce našich činů, abychom pochopili, jak je náš hřích odporný a jak moc nám škodí.

Zkoušky vedoucí k očištění. Bůh říká, že bude „tříbit a zkoumat“ (ČEP) Judsko a Jeruzalém. ⁷Šíp, který zabíjí, je jejich jazyk, jejich ústa mluví lstivě. S bližním mluví o pokoji, ale ve svém nitru strojí úklady. ⁸Což je za to nemám trestat? je výrok Hospodinův. Boží zušlechťování a zkoušení, „tříbení a zkoumání“ se může zdát jako zkouška ohněm. 1) Pociťujeme bolest, když nás Bůh upozorní na náš hřích. 2) Když si hřích jasně uvědomíme, prožíváme úzkost a smutek nad hříchem. 3) Když se snažíme žít jinak,  dohání nás vlastní neschopnost a zažíváme frustraci.

Zkoušky vedoucí ke zralosti. Mezi kácením a prořezáváním je obrovský rozdíl. Ke kácení přistoupíme ve chvíli, kdy už nemocné či nerodící stromy nechceme. Prořezávání a stříhání naopak pomáhá, aby stromy nesly hodně ovoce.

Podněty k zamyšlení.  „Ten, který čte v lidských srdcích, zná jejich povahu lépe, než ji znají sami. Ví, že někteří mají sílu a schopnosti, které by mohly být použity k šíření Božího díla, kdyby byly správně usměrněny. Ve své prozřetelnosti je Bůh přivádí do různých postavení a okolností, aby mohli ve své povaze objevit nedostatky, o kterých zatím nevěděli. Dává jim příležitost, aby tyto nedostatky napravili, a stali se tak vhodnými pro Boží službu. Často dopustí, aby je sežehly plameny utrpení, aby pak mohli být očištěni. Skutečnost, že jsme podrobováni zkouškám, ukazuje, že Pán Ježíš v nás vidí něco vzácného, co chce rozvinout. Kdyby v nás neviděl nic, čím by mohl oslavit své jméno, neztrácel by čas, aby nás tříbil. Nehází do své pece bezcenné kameny. Zušlechťuje jen hodnotnou rudu. Kovář dává železo a ocel do ohně, aby poznal, o jaký druh kovu jde. Pán dopouští, aby se jeho vyvolení dostali do pece utrpení, aby se projevilo, jakou mají povahu a zda jsou způsobilí pro Boží dílo.“ (MH 471; ŽNP 254)

 

1. Lidské trápení a dobrý Pastýř

Úkoly tohoto čtvrtletí nám pomohou najít způsob, jak překonávat a zvládat neodvratitelné utrpení, kterému jsme všichni vystaveni. Bolest, utrpení a ztráta neznamenají, že nás Bůh opustil. Víra v Boha neznamená, že nejsme součástí světa. Spolu s ostatními sdílíme na této zemi úděl celého lidstva.  

Pastýř – průvodce na cestě. Slovo pastýř v nás evokuje najednou hned několik obrazů. Především skutečnost, že celý úkol je hlavně o Pastýři, až následně o ovcích.  Pastýř je člověk, který má rád své ovce je připraven položit za své ovečky dokonce i svůj život. Ovce slyší jeho hlas a jdou za ním. Jan 10.kap se ale zmiňuje také o nádenících, kteří nehledají blaho ovcí. A je tu ještě jeden obraz. Ovce tvoří stádo. I když se mnoho lidí někdy chová „stádovitě“, pro některé je charakteristická snaha o nezávislost. Proto se mnoho lidí brání tomu, aby se podřídili pastýři, i když nabízí ochranu před nedostatkem. 

Správná cesta. Je nazvaná stezkou spravedlnosti. 1) Vede ke správnému cíli – k Pastýřovu domu, 2) udržuje nás v souladu se správnou osobou – samotným Pastýřem, 3) vychovává nás, abychom byli spravedliví – jako je Pastýř, 4) Pastýřovou prioritou pro náš život je výchova ke spravedlnosti.

Nečekaná objížďka – rokle. Snaha zkrátit si cestu a zjednodušit život nás často může přivést na okraj rokle. Naopak, objížďka má zaručit bezpečnější trasu životem. Proto je pro mě obtížné pochopit myšlenku autora uvedenou v nadpisu této části. Pravdou je, že cesty života vedou i nebezpečnými místy, ve kterých hrozí smrt. Životy mnoha lidí určitě nejsou procházkou „růžovým“ sadem. Jaké to bylo, když jsi v životě procházel „roklí šeré smrti“? Měl jsi strach? Nebo tě vědomí blízkosti Pastýře naplňovalo v Žalmu vyjádřeným klidem? Neměli jsme někdy pocit, že jsme byli Bohem „nesprávně“ vedeni, a právě kvůli tomu jsme skončili v rokli šeré smrti?

Nečekaná objížďka – prostřený stůl. Nové přečtení Žalmu mě přivedlo k netradičnímu chápání textu. Není zde řeč o hostině pro mě před zraky mých nepřátel, ale o požehnání pro všechny, co se nechají vést nebeským pastýřem v protikladu s těmi, kteří nepřijali pozvání na hostinu. Mnozí z nás, se během života setkali s lidmi, kteří nám chtěli škodit, s našimi protivníky. Jak se s nimi vypořádat? Nepřemýšleli jsme někdy o tom, jak se jim pomstít? Zaujmout správný postoj k „protivníkům“ může být pro křesťany obtížné.

Spolehlivé zaslíbení na cestu je vyjádřeno v Ž. 23,6. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů. (Ž 23,6) V nebezpečných úsecích života si můžeme myslet, že jsme zůstali sami. Můžeme mít pocit, že kdyby nám opravdu pomáhal, do takové situace bychom se nedostali. Jsou chvíle, kdy ti, na kterých nám záleží, prožívají nejistotu a pochybnosti. Teologické vysvětlení Božích záměrů nemusí být vždy nejlepším způsobem, jak odpovědět na jejich obavy. Někdy to může být spíše sdílení naší zkušenosti a důvěry v nebeského Otce.

Podněty k zamyšlení. „Ti, kteří ve svém životě víry prožívají velké utrpení a zkoušky, které jsou součástí výchovy v Boží škole a důležitým prostředkem k očištění charakteru, ale neztrácejí smělou odvahu, nakonec zvítězí. Boží služebník musí udatně odolávat útokům nepřítele a zdolat všechny překážky, které mu satan klade do cesty. […] Když však budeš hledět vzhůru a nebudeš se zaměřovat na překážky, nezeslábneš a nebudeš si na cestě zoufat, neboť se chytíš nabízené Ježíšovy ruky s dětinskou důvěrou a necháš se vést. […] V Kristu najdeš pomoc, on v tobě zformuje silný, vyrovnaný a krásný charakter.“ (MYP 63.64)

Utrpení a zkoušky mohou být ve skutečnosti součástí výchovy v „Boží škole“.

 

---

Genesis

12. Josef – princ egyptský

Z vězně se ze dne na den stal druhý nejvlivnější muž v Egyptě. Během prvních let se mu dvakrát přijdou poklonit jeho vlastní bratři. I když jim Josef několikrát nabízí nápovědu, nedokážou si dát nevšední události do souvislostí. Vzpomněli si na své nespravedlivé chování k Josefovi a otci, ale Josefa nepoznali.  

Josefův vzestup k moci. Faraon rozpoznal, že Josef je obdařen duchem Božím. Spolu se svými rádci neměl pochyb o tom, že nejvhodnějším správcem potravinové banky bude Josef. Okamžitě navrhl program, jak moudře hospodařit s obilím. Následujících sedm let bylo obdobím hojnosti. Obilí bylo díky Božímu požehnání „jako písku v moři“.

Josef zkouší své bratry. Po mnoha létech se poprvé naplnil Josefův sen. Nemyslím si, že by se Josefovi bratři najednou někomu klaněli. Ani po jasné nápovědě „Bojím se Boha“, bratra nepoznali.  Tři dny zpytovali ve vězení svědomí, uvědomili si svoji vinu, ale neměli ji komu vyznat. Kéž bychom si dokázali navzájem sdělovat plány, co hezkého udělat svému bratrovi. ˇúkol nás vede k tomu, abychom se nejen styděli za věci, které nás mrzí, ale abychom je dokázali také odčinit.  

Josef a Benjamín. Další podezřelou nápovědou mohl být Josefův zájem o Benjamína a privilegia, kterými ho obdařil během hostiny. Nebo zasedací pořádek, či zájem o jejich otce. Museli, přece vědět, že k Benjamínovi se váže jeho starší sourozenec, který měl stejnou matku – Ráchel. Pro tentokrát respektovali skutečnost, že se jim nedostávalo pocty v pořadí, na které možno byli zvyklí. Protože stále předpokládali, že Josef nerozumí jejich jazyku, bratři spolu otevřeně rozmlouvali. Takto měl možnost poznat jejich skutečné pocity. Přesto je chtěl ještě důkladněji vyzkoušet. Nařídil, aby jeho vlastní stříbrný kalich ukryli do vaku nejmladšího z bratrů.“ (PP 228.229; NUD 107)

Josefův stříbrný kalich. Zkuste se zamyslet, zda může potrestání zástupného viníka zajistit spravedlnost. Jsou důsledky špatného jednání tím samým, jako trest za ně? Přichází další nápověda: ‚Což nevíte, že muž jako já všechno uhodne?‘ Josef měl v úmyslu přimět je k tomu, aby se přiznali ke svému hříchu.“ (PP 229; NUD 107.108) To nás vede k zamyšlení, jak dlouho má smysl „zatloukat“ své provinění. Kromě Josefa je to Bůh, který všechno vidí a zná. Intenzita emocí bratrů a jejich reakce jsou jasně čitelné. Všichni jsou spojeni stejnou bolestí vyvolanou strachem o Benjamína, že o něho Jákob přijde.

„Já jsem Josef, váš bratr.“ Josef „křikl“ na okolostojící, aby odešli (Gn 45,1), a pak „se dal poznat“ svým bratrům. A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh. Josefovi bratři nemohou uvěřit svým očím a uším. Josef jim proto musí zopakovat: „Já jsem váš bratr Josef“ „kterého jste prodali do Egypta“ (Gn 45,4). Josef pak na své bratry naléhal, aby šli za otcem a připravili ho na příchod do Egypta. Budou bydlet v zemi Gošen, která byla známá bohatými pastvinami. Bylo to „to nejlepší, co v té době Egypt měl.

 Podněty k zamyšlení.

„Tři dny ve vězení byly dny hořkého smutku Jákobových synů. Přemýšleli o své hříšné minulosti a krutosti, kterou spáchali, a to zejména proti Josefovi. Věděli, že pokud budou usvědčeni z toho, že byli špehy, a nebudou moci přinést důkazy, které by je očistily, budou muset všichni zemřít nebo se stát otroky. Pochybovali, že by jakákoli snaha, kterou by kdokoli z nich mohl vyvinout, přiměla jejich otce, aby souhlasil s tím, že od něj Benjamín odejde – po kruté smrti, kterou podle něj Josef utrpěl. Prodali Josefa jako otroka a obávali se, že Bůh je chce potrestat tím, že je nechá stát se otroky. Josef se domnívá, že jeho otec a rodiny jeho bratrů trpí nedostatkem jídla, a je přesvědčen, že jeho bratři litovali svého krutého zacházení s ním a že by v žádném případě nezacházeli s Benjamínem tak, jak jednali s ním.“ (3SG 155.156)

„Josef byl spokojen. Vyzkoušel své bratry a uviděl u nich ovoce upřímného pokání.“ (3SG 165)

 

11. Josef – mistr snů

Josef byl Jákobovým oblíbeným synem. Nejspíš proto, že byl synem jediné ženy, kterou opravdově miloval. Josef byl „odborníkem“ na sny a jejich výklad. Josef sny nejen měl, ale jim také rozuměl, vykládal je a tyto sny se naplňovaly v jeho životě.

Rodinné problémy. Josef měl se svým otcem mimořádný vztah. Jákob Josefa „miloval ze všech svých synů nejvíce“. Dal mu ušít „pestře tkanou suknici“. Není proto divu, že ho Josefovi bratři začali nenávidět. Josef navíc přinášel otci nelichotivé zprávy o bratrech (Gn 37,2). A kdo by měl rád donašeče… Když se pak Josef podělil v rodině o své sny, jejich nenávist se vystupňovala.

Útok na Josefa. Bratři nenáviděli Josefa, protože žárlili na přízeň, kterou mu Bůh i otec projevovali. Josefovi bratři zašli tak daleko, že ho plánovali zabít. Rúben navrhl, aby ho raději hodili do nádrže na vodu. Na Judův podnět ho nakonec prodali karavaně Izmaelitů putující se zbožím do Egypta. Je obtížné představit si míru nenávisti, kterou pociťovali vůči Josefovi. Jak se mohli dopracovat, k tak krutému činu? Neuvažovali ani na chvíli o tom, jak to zasáhne jejich otce? I když se zlobili na Jákoba, protože upřednostňoval Josefa, opravňovalo je to sáhnout Josefovi na život? Jejich jednání je smutnou ukázkou toho, k čemu nás může dovést nenávist a sobectví.

Juda a Támar. Lidé žijící v dnešní době asi nepochopí rodinné vztahy platné ve starozákonní době. Juda byl vdovec, Támar vdova. I když se v jedné písni zpívá, že „šaty dělají člověka“, Támar nebyla tou, za kterou ji Juda považoval. Zahalena závojem, aby ji nepoznal, ho chtěla přimět k tomu, aby jí dal nejmladšího syna. Situace se ale nečekaně vyvinula v její prospěch, když ji „manželský svazek i dítě“ nabídl přímo tchán. Díky zástavě Juda zrušil trest smrti pro Támar a sám se vyhnul diskreditaci.

Josef jako otrok v Egyptě. Nejdůležitějším morálním postojem každého člověka by mělo být: „Jak bych se mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu! (i proti člověku)“ Josefova pracovitost, moudrost, zodpovědnost, zásadovost ale především věrnost Bohu vedli k úspěchům, které dosáhl u Potífara a později na faraonově dvoře. Přes tento úspěch zůstal skromný. Nevyhnul se uvěznění, ale Bůh tuto okolnost změnil na prostředek, jak se dostat až na faraonův dvůr a tam připravit půdu pro prosperitu Egypta v době hladu a podmínky pro populační explozi vyvoleného národa. I když v žaláři prožíval to, co mnohý z nás: pocit opuštění Bohem, „Hospodin byl s ním“. Je velmi důležité, aby si i dnes všichni nadaní a úspěšní lidé uvědomovali, kdo je dárcem jejich schopností a možností!

Faraónovy sny. Josef se díky předchozím okolnostem po přímluvě komorníka dostal před faraóna, aby mu vyložil sny s tajemnými symboly – sedm krav a sedm klasů, které představují dvě série sedmi let – hojnosti a nedostatku. Josef opakovaně a velmi zřetelně faraónovi připomenul, že to je Bůh, kdo odhalil panovníkovi, co se stane v nejbližší budoucnosti. Faraón poselství pochopil a rozhodl se jmenovat Josefa správcem zodpovědným za celou zemi slovy: „Když ti to vše dal Bůh poznat, nikdo nebude tak zkušený a moudrý jako ty. Budeš správcem mého domu a všechen můj lid bude poslouchat tvé rozkazy. Budu tě převyšovat jen trůnem“.

Podněty k zamyšlení. „Josef byl odvedeni do zajetí v době svého dospívání. Často byl podrobován zkouškám, které přinášely do jeho života velké změny. Doma byl milovaným dítětem, v domě Potífara otrokem. Později jeho důvěrníkem a společníkem. Jako vedoucí pracovník se mnohému naučil nejen studiem, ale i pozorováním a jednáním s lidmi. Do vězení se dostal jako nespravedlivě odsouzený bez naděje na spravedlnost a bez vyhlídek na propuštění. Co mu umožnilo uchovat si bezúhonnost? […] V dětství byl Josef vyučován lásce a úctě k Bohu. Od otce slýchal vyprávění o nočním vidění v Bételu, o žebříku mezi nebem a zemí, o vystupujících a sestupujících andělech i o Bohu, který se tehdy Jákobovi zjevil. Znal příběh o zápasu u potoka Jabok. Právě tam se jeho otec Jákob, vzdal svých oblíbených hříchů, vyšel jako vítěz. Jako pastýř otcova stáda, vedl čistý a prostý život. To mělo příznivý vliv na rozvoj jeho tělesných i duševních sil. Společenství s Bohem a studium velikých pravd, které odevzdával otec svému synovi jako posvátný odkaz, posílily Josefovu mysl a vtiskly mu pevné zásady. Během životní krize, kdy se na děsivé cestě z domova do egyptského otroctví naposled ohlížel k pahorkům skrývajícím stany jeho rodiny, si Josef vzpomněl na Boha svého otce. Vzpomínal na naučení z dětství a pevně se rozhodl, že zůstane věrný a bude vždy jednat tak, jak se patří na poddaného Krále nebes.“ (Ed 51.52; Vych 32.33)

 

10. Jákob – Izrael

Tento úkol se věnuje druhé části Jákobova životního příběhu – jeho návratu domů, setkání s bratrem i dalšími událostmi v jeho životě. Jak se k celé situaci postaví Ezau, kterého Jákob hanebně podvedl? Naštěstí pro Jákoba, uprostřed strachu z nadcházejících událostí se mu zjevil Bůh jeho otců. Té noci se úskočný Jákob stává „Izraelem“. Nové jméno znamená v tomto případě nový začátek.

Zápas s Bohem. Jákob měl ze setkání s Ezauem obavy. Byl zoufalý a ze všech sil se snažil ochránit svoji rodinu. Na noc se utábořil a vtom se stalo něco neočekávaného. Napadl ho „kdosi“ („nějaký muž“). Uprostřed zápasu pochopil, že se potýká se samotným Bohem. Je to znát i z jeho slov: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš“. Jeho pevné přidržování se Boha a odmítání pustit se ho, odhaluje i Jákobovu vášnivou touhu po odpuštění a uspořádání vztahu s Hospodinem.

Setkání bratrů. Po dvaceti letech odloučení Jákob vidí Ezaua přicházet se čtyřmi sty muži. Jákob má obavy, a proto připravuje sebe i svou rodinu na všechno, co se může stát. Naše setkání a náš vztah s Bohem ovlivňuje náš vztah s „bratry“, ať už jde o kohokoli. Jákob se sedmkrát klaní před svým bratrem, opakovaně ho nazývá „můj pán“ a označuje se za jeho „otroka“, přestože se národy, kmeny a synové jeho matky (tedy i bratr Ezau) měli podle otcovského požehnání klanět Jákobovi. Když Ezau uviděl svého bratra, navzdory všem očekáváním se rozběhl k Jákobovi, a místo toho, aby ho zabil, „objal ho, padl mu kolem krku a políbil ho“. Později Jákob řekl Ezauovi: Tak přívětivě jsi mě přijal!“ Jákobovi odpustil Hospodin a nyní mu odpouští i jeho vlastní bratr. Jeho pochopení milosti se prohlubuje o zcela nový rozměr.

Zneuctění Díny. Tato hrozná událost zdůrazňuje nejednoznačnost postav a jejich činů. Smyslný Šekem, který zneuctí Dínu, je zároveň charakterizován jako ten, kdo ji upřímně miluje a chce se pokusit o nápravu. Je dokonce ochoten podstoupit obřízku. Mezitím se Šimeon a Lévi, kteří se stavějí do role obránců Boha a jeho přikázání a kteří brání sňatkům s obyvateli Kenaanu, uchylují k podvodům a lžím a jsou připraveni zabíjet, plenit a krást. Jejich jednání bylo nejen odsouzeníhodné (proč nepotrestat jen člověka, který se provinil?), ale mělo potenciál způsobit mnoho dalších problémů.

Problémy s modloslužbou. Bezprostředně potom, co Jákobovi synové porušili mír s Kenaanci, Bůh vyzývá Jákoba, aby opustil Šekem a vrátil se do Bételu. Bůh tam chce s Jákobem obnovit svou smlouvu. Jákob hned po příchodu do Bételu staví Hospodinu oltář. První Jákobovou reakcí na Boží příkaz je pokyn, aby jeho lid odložil kenaanské modly, které byly ukořistěny při plenění města Šekem, a domácí bohy, které ukradla Ráchel. To je klíčové pro obnovu smlouvy s Bohem. Tyto modly si lidé uchovávali navzdory závazku, který učinil Jákob před Hospodinem. Aby skutečně unikl vlivu Kenaanu, nestačilo mu vyjít z něj. Musel odstranit modly nejen z tábora, ale lidé se jich museli vzdát i ve svých srdcích.

Smrt Ráchel. Ráchel při porodu druhého syna zemřela. Poslední krok jeho cesty do zaslíbené země poznamenala ještě jedna událost: Rúben, prvorozený syn Leji, spal s Bilhou, Ráchelinou služkou a otcovou ženou.  Jde o další příklad lidské zkaženosti. Je překvapující, že Jákob na toto hrozné provinění nereaguje, i když se o tom dozvěděl.

Podněty k zamyšlení. Stejnou zkušenost prožije Boží lid ve svém závěrečném zápase s mocnostmi zla. Bůh vyzkouší jejich víru, vytrvalost a důvěru v Boží moc. Satan se je bude snažit zastrašit myšlenkou, že jejich hříchy jsou příliš velké, než aby mohly být odpuštěny. Když se ohlédnou zpět na svůj život, jejich naděje pohasne. U vědomí Boží milosti a svého upřímného pokání se však budou dovolávat Božích zaslíbení. Jejich víra neztroskotá proto, že jejich modlitby nebudou okamžitě vyslyšeny. Z jejich nitra bude tryskat prosba: ‚Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš‘ Jákobův příběh je ujištěním, že Bůh nezavrhne ty, kdo byli svedeni k hříchu, ale v upřímném pokání se k Bohu vrátili. Pouze Boží milost mu může dát požehnání, po němž prahne. Tak tomu bude i s těmi, kdo žijí v posledních dnech. Ve vší své bezmocnosti musíme důvěřovat v zásluhy ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Spasitele. Nikdo, kdo si bude takto počínat, nezahyne.“ (PP 201–203; NUD 91.92)

 

9. Uchvatitel Jákob

Pořadí nově narozených dětí nezávisí na jejich soupeření. Pořadí se nedá se získat koupí a prodejem. Podle této logiky si Ezau mohl dovolit přímo pohrdavým způsobem darovat Jákobovi své prvorozenství. Otcovské požehnání je rovněž dáno skutečným pořadím rození synů, ale neméně závisí také na vůli otce. Snad právě proto se Jákob musel uchýlit ke lsti, aby požehnání získal pro sebe.

Jákob a Ezau. Ezau si sobě klade otázku: „K čemu je mi prvorozenství!?“  A pohrdl ním.  „Jákob se od své matky dověděl, že by právo prvorozenství mělo připadnout jemu. Byl naplněn touhou po přednostech, které se s tím pojily. Nebažil po otcově bohatství. Toužil po právu duchovního prvorozenství. Mít takové společenství s Bohem jako Abraham, přinášet smírčí oběti, být praotcem vyvoleného lidu, z něhož přijde zaslíbený Mesiáš, a získat nesmrtelné dědictví zahrnuté ve smlouvě – to byly výsady a pocty, po nichž horoucně toužil.“ (PP 177; NUD 80) Svého podlého podvodu se dopustil z přesvědčení, že mu jde o něco dobrého. Výsledky byly tragické a způsobily hluboký rozvrat v rodině.

Jákobův žebřík. Když se Ezau dozvěděl, že otcovské požehnání dostal Jákob, pochopil, že se stal obětí podvodu a že bratr zaujal jeho místo. Ezau chtěl proto svého bratra zabít. Jákob viděl ve svém snu neobvyklý žebřík, který vedl až k Bohu. Obraz nám připomíná úsilí lidí v Bábelu dostat se až do nebe. Babylónská věž představovala lidské úsilí dosáhnout k Bohu. Žebřík v Bételu však zdůrazňuje, že přístup k Bohu máme jen tehdy, když se k nám skloní sám Hospodin.

Oklamaný podvodník. Již první kontakt mezi Jákobem a Ráchel způsobil, že si ji zamiloval.  Sedm let, které pracoval pro Lábana výměnou za Ráchel, bylo pro něho jen „jako několik dní“. Po sedmi letech služby však byl Jákob oklamán. A tak to, čeho se Jákob dopustil vůči svému otci a bratrovi, se mu vrací – i on je podveden. Pochopil, co znamená být obětí podvodu. Velmi dobře si uvědomil, že podvod není správnou cestou.

Požehnání rodiny. Pro Jákoba znamenalo posledních sedm let vyhnanství jeho nejplodnější léta. Zplodil jedenáct z dvanácti dětí, které se později staly praotci Božího lidu. Centrem příběhu o Jákobovi je rození dětí a začíná a končí klíčovou výpovědí: Hospodin „otevřel lůno“ nejprve Lei a později i Ráchel. Pokaždé jde vlastně o potvrzení Božího zázračného působení.

Jákobův odchod. Na začátku příběhu Jákob oklamal svého otce a svého bratra. I když ho tchán oklamal, zůstal v klidu a věrně mu sloužil. Nevzepřel se, nevzbouřil, nevyjednával. Udělal jen to, co od něho Lában požadoval, a nehleděl na to, jak to bylo nespravedlivé a nečestné. Při narození Ráchelina prvního syna Josefa začal zvažovat, že Lábana opustí, aby se vrátil do zaslíbené země. Jákob čekal na Boží znamení. Teprve když k němu Bůh promluvil nastal čas vrátit se domů. A spolu s ním půjde i velká rodina. „Jákob by byl svého prohnaného příbuzného opustil už dávno, kdyby se nebál setkání s Ezauem. Nyní cítil, že se dostává do nebezpečí ze strany Lábanových synů. Protože pohlíželi na jeho bohatství jako na své vlastní, mohli by se pokusit zmocnit se ho násilím. Byl velmi zmaten a znepokojen.“ (PP 193; NUD 88)

Podněty k zamyšlení. Bůh si vybral Jákoba pro svou milost. Snaha zasloužit si tuto milost je zbytečná. Pokud by si milost zasloužil, pak by to už nebyla milost. Šlo by jen o skutky. Teprve později se Jákob naučil, co to znamená důvěřovat Bohu, žít vírou a být zcela závislý na Bohu. Jákobova zkušenost obsahuje důležité ponaučení pro všechny ambiciózní a ctižádostivé lidi: nesnažte se vyvyšovat a prosazovat na úkor ostatních.

„Jákob udělal všechno pro to, aby získal prvorozenství, byť podvodem. Nakonec však prožil zklamání. Ztratil všechno: spojení s Bohem i domov. Byl z něho zklamaný uprchlík. Bůh znal jeho beznaděj, zároveň však viděl v Jákobovi potenciál. Věděl, že může v Jákobovi obnovit svou slávu. Bůh viděl Jákobův stav, a proto mu ukázal tajemný žebřík, který představuje Ježíše Krista. V Jákobovi vidíme člověka, který ztratil spojení s Bohem. Bůh nebes se však dívá na člověka a ví, že jen Kristus může překlenout propast, kterou způsobil hřích. Mohli bychom si říci: Ano, toužím po nebi, ale jak ho dosáhnu? To prostě není možné. Takhle nějak uvažoval i Jákob. Bůh mu však ve vidění ukázal žebřík, který spojoval zemi s nebem, tedy s Ježíšem Kristem.“ (1BC 1095)

Můžeme mít i my k důležitým duchovním věcem podobný postoj jako Ezau?

 

8. Zaslíbení

Abrahamovi a Sáře se syn nakonec narodil, tak jak to Bůh zaslíbil. Dali mu jméno Izák. Celý příběh vrcholí ve chvíli, kdy Abraham bere svého syna na horu Mórija, aby ho tam obětoval. Izáka však nahradil beran. V tomto úžasném, ale i znepokojujícím příběhu jsou odhaleny mnohé důležité aspekty plánu spasení.

Hora Mórija. Neumím si představit, že by Abraham šel obětovat Izáka, kdyby podrobněji neznal Boží plán spasení. Abraham věřil … , ale to, co přesně bylo předmětem jeho víry, nám zůstává skryto. Věřím, že to bylo více, než jen nějaký lidský morální akt, který může napadnout teology, filozofy či umělce. Vždyť Boží výzva byla v příkrém rozporu s pozdějším biblickým zákazem lidských obětí. Proč tedy Bůh vyzval Abrahama, aby Izáka obětoval?

Hospodin opatří – byla Abrahamova odpověď na Izákovu otázku, kde je obětní zvíře. Tento příběh odhaluje podstatu plánu spasení, v němž samotný Hospodin trpí a platí trest za naše hříchy! „Úzkost, kterou během ponurých dnů této hrozné zkoušky Abraham prožil, dopustil Bůh proto, aby mohl patriarcha pochopit něco z velké oběti, kterou přinese Bůh pro vykoupení lidstva. Žádná jiná zkouška nemohla Abrahamovi způsobit taková vnitřní muka jako obětování jeho syna. Bůh vydal svého Syna na hrůzyplnou a potupnou smrt.“ (PP 154; NUD 68)

Sářina smrt. Sára zemřela ve věku 127 let. Je jedinou ženou ve Starém zákoně, u níž se uvádí počet let jejího života. Zaměření na koupi jejího hrobu zdůrazňuje její propojení se zaslíbenou zemí. Sarah je první z Abrahamova rodu, kdo zemřel a byl pohřben v zemi zaslíbené.

Manželka pro Izáka. Genesis 24 vypráví příběh o svatbě Izáka po smrti Sáry. Abrahamovi záleželo na tom, aby si jeho syn nevzal za ženu Kenaanku. Příběh je plný modliteb a jejich naplnění a je obohacen o lekce o Boží prozřetelnosti a lidské svobodě. Bůh ovládající vesmír, povolá anděla, který zachránil Izáka na hoře Mória, aby vedl zúčastněné i v otázce Izákova manželství. Přestože je Bůh mocný, nenutí lidi, aby ho poslouchali. Přestože Božím plánem pro Rebeku je, aby následovala Elíezera, má svobodu volby. Je tedy možné, že Rebeka odmítne vzít si Izáka. A pokud by se tak rozhodla, nikdo ji nebude k takovému kroku nutit. Bůh dává lidem svobodnou vůli rozhodovat se.

Manželka pro Abrahama. Abraham si vzal opět ženu; jmenovala se Ketúra. Porodila mu 6 synů. Abraham měl 175 let, když zemřel, v utěšeném stáří, stár a sytý dnů. Je také důležité, že Abraham zachází se syny obou žen stejně: posílá je pryč, daleko od Izáka, aby se vyhnul jakémukoli duchovnímu vlivu, a jasně rozlišuje mezi svým synem se Sárou a ostatními syny. Cílem genealogie následující po Abrahamově manželství s Ketúrou je pravděpodobně poskytnout bezprostřední důkaz o plnění Božího zaslíbení, že Abraham bude otcem mnoha národů. Druhý rodokmen se týká potomků Izmaela, ze kterého vyšlo také dvanáct kmenů, tedy stejně jako později z Jákoba. Boží smlouva se však týkala Izákova potomstva, ne Izmaelova – v tom je Písmo velmi jasné.

Podněty k zamyšlení. Abraham byl mimořádným prorokem a Bůh s ním sdílel své plány (Gn 18,17). Hospodin vstoupil do Abrahamova života a do určité míry mu odhalil plán spasení prostřednictvím obětování vlastního Syna. „Izák byl předobrazem Božího Syna, který se obětoval za hříchy světa. Bůh chtěl přiblížit Abrahamovi evangelium jako dobrou zprávu o spasení člověka. Aby to správně pochopil, aby se tato pravda stala pro Abrahama skutečností a aby vyzkoušel jeho víru, požádal Abrahama, aby zabil svého milovaného syna Izáka. Všechen smutek a agónie, které Abraham prožil v této temné a hrozné zkoušce, to vše hluboce zapůsobilo na jeho porozumění plánu vykoupení padlého člověka. Z vlastní zkušenosti pochopil, jak nevyslovitelné bylo sebezapření nekonečného Boha, který dal svého vlastního Syna na smrt, aby zachránil člověka z naprosté záhuby. Žádná jiná duševní trýzeň Abrahama se nemohla rovnat tomu, jak trpěl, když se rozhodl poslechnout Boží příkaz obětovat svého syna.“ (3T 369)

Abraham byl přesvědčen, že výběr ženy pro jeho syna je nesmírně závažná záležitost. Velice si přál, aby se oženil se ženou, která by ho neodváděla od Boha. […] Izák důvěřoval svému otci a rád mu tuto záležitost svěřil. Věřil také, že Bůh sám bude řídit toto rozhodnutí.“ (PP 171; NUD 75)

 

7. Smlouva s Abrahamem

Je potřebné si uvědomit, že na Boží smlouvy nelze pohlížet právní praxí dnešní doby. Spíše by se dalo mluvit o Božím závazku na jedné straně a aktivní a děditelné odměně na straně příjemce. Z tohoto pohledu Abrahama trápilo, že slíbený dar nebude po něm mít kdo dědit, protože v rámci věčné smlouvy zahrnoval jiné národy, a kterou Bůh nabízí celému lidstvu.

Abrahamova víra. Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. Bylo to v době, kdy nebyl obřezaný. Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Proto platí toto blahoslavenství také pro ty, kdo nejsou obřezáni. Hranice zaslíbené země „od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu“ připomínají hranice rajské zahrady. V proroctví jde tedy o víc než jen o návrat z Egypta a vlast pro Izrael. Na vzdáleném horizontu tohoto proroctví, kdy Abrahamovi potomci získávají kenánskou zemi se vynořuje myšlenka spasení Božího lidu, který se nakonec vrátí do zahrady Eden.

Abrahamovy pochybnosti. Připomeňme si hlavní milníky Abrahamova příběhu. Sáraj byla neplodná. Roky přibývaly a Boží zaslíbení se nenaplňovalo. Sárin plán s náhradní matkou, Hagar, pro jejich potomka, by mohl skrýt realitu před cizími lidmi, ale Hospodina obelhat nešlo. Abram, Sáraj i Hagar vždy věděli, jak to doopravdy bylo. Zdálo se, že to vyšlo. Je ironií, že lidská strategie vypadala účinněji než víra v Boží zaslíbení. I když se zavázali, že budou mlčet, pravda vyšla brzy najevo.

Znamení smlouvy. Stalo se to, když bylo Abramovi devětadevadesát let. Hospodin změnil Abramovi jméno a zaslíbil mu: „Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody …“ Znamením mé smlouvy bude mužská obřízka. Znamení obřízky tak přijal jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl ještě před obřízkou. Tak se stal otcem všech neobřezaných, kteří věří a jimž je spravedlnost připočtena.

Syn zaslíbení. Boží slib lze chápat ve dvou časových rovinách: 1) jako proroctví (budoucnost) vyslovené Hospodinem 2) oznámení o naplnění (současnost), které přinesli boží poslové. Z příběhu plyne poučení, abychom brali vážně informace o naplňování proroctví. Pro Hospodina není nemožné, aby se dítě narodilo stařeně nebo mladé ženě, panně. Za povšimnutí ještě stojí Abrahamova pohostinnost. K cizincům se zachoval tak, jako by mezi nimi byl sám Bůh. Vyběhl za nimi, uctivě je pozdravil, pozval je k sobě, obsluhoval je a nechal jim připravit jídlo. Stál vedle nich, bedlivě sledoval jejich potřeby a byl ochoten jim sloužit. Abrahamovo chování vůči nebeským cizincům se stalo inspirujícím vzorem pohostinnosti. Projevování úcty a péče cizím lidem není jen příjemným projevem zdvořilosti. Je to náboženská povinnost, jako kdyby byla zaměřena na samotného Boha. Bůh se více ztotožňuje s hladovým a potřebným cizincem než se štědrým hostitelem, který ho přijímá.

Lot v Sodomě. Nebylo to tak dávno, co král Sodomy společně s králem a knězem Melchisedechem vítali Abrahama, který nasadil svůj život, aby vysvobodil sodomské zajatce a jejich majetek z rukou nepřátel. Byla Sodoma v té době tak zkaženým a zvráceným městem? Proč se Lot nevystěhoval? Situace se ale mohla rychle změnit. Hospodin se rozhodl město zničit. Abraham začíná s Bohem smlouvat, aby ovlivnil osud Lota: „Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? Bude stačit alespoň 10 spravedlivých na záchranu města? „Nyní se blížila poslední noc Sodomy. Lidé to však vůbec nepostřehli. Zatímco se andělé přibližovali k místu zkázy, lidé snili o prosperitě a radovánkách. Poslední den byl jako každý jiný, který přišel a odešel. Krajina nesrovnatelné krásy byla zalita paprsky zapadajícího slunce. Lidé dychtící po zábavách bloumali sem a tam a snažili se najít něco, co by je pobavilo.“ Bůh nakonec zachránil pouze Lota, jeho manželku a dvě dcery (Gn 19,15), ani ne polovinu z požadovaných deseti spravedlivých. Zeťové, kteří Lotovo varování nebrali vážně, zůstali ve městě.

Podněty k zamyšlení. Abrahamova trpělivá a vytrvalá prosba za obyvatele Sodomy (Gn 18,22–33) by nás měla povzbudit k modlitbě za lidi, kteří neznají Boha, i když se zdají být v beznadějně hříšném stavu. Laskavá Boží reakce na Abrahamovo naléhání odpustit jen kvůli „deseti“ spravedlivým je „revolučním“ konceptem. Staré kolektivní myšlení vystavilo i nevinného člena vinného společenství trestu. Podle nového myšlení přítomnost zbytku spravedlivých lidí by mohla mít záchrannou funkci pro celek. Kvůli spravedlivému pozůstatku by Bůh odpustil špatnému městu. Toto pojetí je široce rozvinuto v prorockém výroku o Hospodinově služebníku, který ‚získá spravedlnost mnohým‘.“ „Všude kolem nás jsou lidé, kteří se řítí do záhuby. Každou hodinu někteří zacházejí za hranici, kde je už není možno zasáhnout Boží milostí. Kde jsou ti, kdo za ně úpěnlivě prosí Boha?

 

6. Abrahamovy kořeny

Abrahamovy kořeny sahají do historicky známého místa Úr Kaldejských. Zde ho zastihlo první Boží povolání „odejdi“. Tak Abraham opustil svoji minulost. Jeho putování vedlo až po další Boží výzvu „odejdi!“, která vedla Abrahama k tomu, aby se vzdal i své budoucnosti (syna). Výsledkem je, že Abraham je stále v pohybu, nikde není doma, a proto je také nazýván „hostem“. Mezi dvěma výzvami Abraham poslouchá Boží hlas, který ho ujišťuje: „Nic se neboj“. Abraham je pro nás příkladem víry.

Abramův odchod. Hospodin řekl Abramovi: „Odejdi ze své země …“ A Abram se vydal na cestu, když mu bylo 75 let. Vzal svou ženu Sáraj a synovce Lota, vše jmění, i duše, které získali v Cháranu. Musel opustit své dědictví a to, co nabyl prostřednictvím rodiny, vzdělání a vlivu. Výzva „vyjít z Babylona“ má své kořeny v Abramově době.

Pokušení Egypta. Abram se rozhodl kvůli hladu odejít do Egypta. Lidé z Kenaanu to běžně dělali. Egyptský blahobyt byl pro starověké Izraelity často velkým problémem. Egypt se postupně stal symbolem lidí, kteří důvěřují více lidem než Bohu. Abram, který opouští Kenaan, je protikladem Abrama, který opustil Ur. Z vlastní vůle opouští zaslíbenou zemi. Místo na Boha se nyní spoléhá jen sám na sebe. Abraham nebyl prost lidské slabosti. Sára byla ‚žena krásného vzhledu‘. Obával se, že Egypťané budou po krásné cizince toužit, a že jeho zavraždí. Abraham projevil nedůvěru v Boží ochranu a nedostatek víry a odvahy. I velký Boží muž může udělat chyby a padnout. Bůh ho přesto neopouští. Nový zákon hovoří o Abrahamovi jako o příkladu spasení z milosti. Pokud by spasení nebylo z milosti, Abraham by neměl žádnou naději. A my společně s ním.

Abram a Lot. Rozepře mezi pastýři stád přinutila Abrama a Lota, aby se rozdělili. Abram velkoryse nechává Lota, aby si vybral jako první. Lot si vybral dobře zavlažovanou pláň, bez jakýchkoli obav z hříšnosti svých budoucích sousedů. Abramova volba byla aktem víry. Abram si nevybral zemi sám, byla mu dána z Boží milosti.

Koalice nepřátel. Koalice čtyř králů napadla koalici pěti králů, do které patřily města Sodoma a Gomora, kde žil i Lot. Napadení, rabování, zabíjení, braní zajatců a válečné kořisti – stereotypní válečný scénář. 

Zřejmě šlo o velký vojenský konflikt. Je ironií, že Abram, který byl v podstatě jediným skutečným vlastníkem půdy, zpočátku zůstával mimo konflikt. Důvodem jeho neutrality bylo, že Abram nenabyl zaslíbenou zemi silou zbraní nebo promyšlenými politickými strategiemi. Území bylo Božím darem. Jediný důvod, proč Abram zasáhl, byl osud jeho synovce Lota, který byl během bojů zajat. Abram nenapadl celou koalici. Pravděpodobně provedl jen rychlou akci, během níž osvobodil Lota. Projevil velkou odvahu a sílu. Jeho vliv v regionu nepochybně rostl. Lidé mohli pozorovat jeho jednání a dozvědět se více také o Bohu, kterému sloužil.

Desátek pro Malkísedeka. Když se Abram vrátil a přivedl do Sodomy Lota i majetek, který válečníci odnesli, vyšel mu vstříc sodomský král Ber a nabídl Abramovi všechen ukořistěný majetek. Abram si však ponechal pouze to, co snědli bojovníci. Dnes bychom řekli pouze provozní výdaje, bez zisku či nepřiměřeného zisku. Kromě toho vyšel Abrama přivítat jiný král, král Sálemu, král Malkísedek. Objevuje se jako protiklad násilí a zla, které představují ostatní kenaanští králové. Malkísedek jedná jako kněz. Podává Abramovi „chléb a víno“. Kromě toho také Abramovi žehná. Abram mu dal ze všeho desátek, který lze chápat jako dar vděčnosti.

Podněty k zamyšlení. „Kristova církev má být požehnáním a její členové mají být požehnáni tím, že žehnají druhým. Bůh si vybírá lidi aby jejich prostřednictvím dal světu světlo. Hospodin si vyvolil Abrahama, aby byl prostředníkem vzácných a zvláštních výsad, které chtěl dát Pán okolním národům. Měl být světlem uprostřed morální tmy ve svém okolí. Kdykoli Bůh požehná své děti světlem a pravdou, bude i jejich okolí duchovně osvíceno… Vy jste solí země. A když Bůh používá své dětí jako sůl, mohou být prostředníky při záchraně ostatních. […]

 

5. Národy a Bábel

Po potopě se tři Noemovi synové a jejich potomci stali zakladateli budoucích národů, které osídlili území na Blízkém východě. Nejdříve se rozhodli usadit na rovině Šineár a postavit si zde město a věž. Lidé se pokusili spojit, aby se mohli postavit na Boží místo. Hospodin proto sestoupil na zem a rozhodl se překazit lidské dílo zmatením jazyků. Následkem toho vznikl zmatek a lidé byli rozptýleni po celém světě. Velká koncentrace lidí by vedla i ke koncentraci zla.

Prokletí Cháma. Chám se nezachoval správně, když našel opilého otce ve svém stanu nahého. Proto přišla kletba, která se přenesla na Chámova syna Kanaána. V příběhu jde o nedostatek úcty k rodičům. Současně je námětem k přemýšlení o tom, jak se máme zachovat, když odhalíme slabost někoho jiného. Biblicky správný postoj vede k přikrytí přestupníka, nesprávný k jeho odhalení a diskretizaci.

Rodokmeny. Noe slouží jako spojovací článek mezi civilizací před potopou a po potopě. Vzhledem k dlouhověkosti lidí žijících před potopou můžeme z rodokmenů vysledovat, že Adam se mohl osobně setkávat s Metuzalémem a ten zase s Noemem celých 400 let. Noe určitě slyšel příběhy o Adamovi, o kterých mohl později vyprávět svým potomkům před potopou i po ní. Biblický rodokmen zdůrazňuje historický charakter biblických událostí popisujících skutečné lidi, dokládá kontinuitu pisatele od starověku po současnost a vytváří spojení minulosti a „současnosti“, připomíná lidskou křehkost a tragický účinek kletby hříchu a jeho smrtelných následků na všechny následující generace.

Jeden jazyk. I když se jednalo o čtvrtou či pátou generaci po potopě, mohlo se vyjádření „celá země“ týkat až několika set tisíc lidí. Chtěli se spojit, postavit věž, zaujmout místo samotného Boha, „učinit si jméno“. I vzpomínka na potopu určitě sehrála svou roli. Stavějí vysokou věž, aby přežili další povodeň. Babylonského ducha vyjadřuje snaha o dosažení nebes a přivlastnění si Boží moci.

„Nuže sestoupíme …“. Zatímco lidé se snaží dostat „do nebe“, Hospodin „sestupuje“ k nim dolů. Boží sestoupení je potvrzením jeho nadřazenosti. Bůh bude vždy mimo náš lidský dosah. Jakákoliv lidská snaha rovnat se Bohu a dostat se k němu do nebe, je marná a směšná. Právě proto musel i Ježíš sestoupit k nám, aby nás mohl zachránit. Nebyla žádná jiná cesta k naší záchraně. Ilustruje to princip ospravedlnění z víry a Boží milosti. „Záměry budovatelů Babylóna skončily hanbou a porážkou. Památník jejich pýchy se stal pomníkem jejich pošetilosti. Lidé si však počínají stále stejným způsobem, spoléhají sami na sebe.

Rozptýlení jako požehnání. Božím záměrem a požehnáním pro lidstvo bylo „Ploďte a množte se a naplňte zemi“. Stavitelé věže se ale raději drželi spolu, bez snahy „naplnit zemi“. Jedním z důvodů bylo, aby „nebyli rozptýleni po celé zemi“. Mysleli si, že spolu budou silnější a významnější. Naneštěstí se společné síly snažili využít ke zlu, ne k dobru. Chtěli si „udělat jméno“, což je přímým odrazem jejich vlastní arogance a hrdosti. Můžeme si být jisti, že kdykoli se lidé postaví otevřeně proti Bohu ve snaze „udělat si jméno“, nedopadne to dobře.

Podněty k zamyšlení. „Přitahovala je krása polohy a úrodnost půdy v Šineáru na březích Eufratu, a tak tam odešli. Zde se rozhodli vybudovat město a v něm věž tak vysokou, že by se stala divem světa. Bůh lidem nařídil, aby se rozešli po celé zemi. Avšak tito budovatelé Bábelu si umínili, že uchovají svou společnost jednotnou a založí království, které obsáhne celý svět. Tak by se jejich město stalo metropolí univerzální světové říše. Jeho sláva by vzbuzovala obdiv a hold celého světa. Velkolepá věž, sahající do nebe, se měla stát pomníkem moci a moudrosti jejích stavitelů.

Obyvatelé šineárské roviny nevěřili Božímu slibu, že už nezaplaví svět potopou. Jedním z účelů budování věže bylo zajistit si bezpečí v případě další potopy. Doufali, že když budou schopni vystoupit do oblak, zjistí příčinu potopy. Celá tato stavba měla zvýšit hrdost jejích projektantů a odvrátit budoucí generace od Boha.“ (PP 118.119; NUD 50)

 

4. Potopa

„Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noeho.“ Tento verš nás vede k zamyšlení nad tím, na co bychom měli před Ježíšovým příchodem myslet. Bible uvádí, že se rozmnožila zlovůle člověka a každý výtvor jeho mysli i srdce byl v každé chvíli jen zlý. Země byla plna lidského násilí.  

 Příprava na potopu.  Příprava na potopu zahrnovala informaci o chystaném soudu, pokyny k přípravě záchranného prostředku a informace potřebné k záchraně lidí a zvířat. Noe udělal všechno přesně tak, jak mu Bůh přikázal. Noemova poslušnost je popsána jako součást Božího plánu spasení. Byl příkladem víry, která se projevuje poslušností. Podobně by měl reagovat každý z nás.

Události potopy. Popis potopy a popis stvoření se v mnoha ohledech velmi podobají, protože oba popisy používají shodná slova, jako např.: udělat, sedm, muž a žena, svého druhu, dobytek, plazi, ptáci, dech života. Potopa je zároveň novým stvořením, které povstává z vod a přináší nový život. Pohyb vod ukazuje jakoby zpětný akt stvoření. Potopa má za následek jejich znovusjednocení. Bůh musí zničit to, co bylo, aby mohlo přijít nové stvoření. Stvoření nové země vyžaduje zničení té staré. Událost potopy tak předznamenává budoucí záchranu světa na konci časů. Co musí být zničeno v nás samotných, abychom se mohli stát novým stvořením?

Konec potopy. Po roce a deseti dnech země vyschla a Noe mohl opustit archu. I když předtím nebyl vydán žádný přímý příkaz, Noe přebral iniciativu a poslal nejprve krkavce a poté holubici, aby situaci otestoval. Potřetí se už holubice nevrátila. I když byl přesvědčen, že je bezpečné vyjít, nepřestával spoléhat na Boha a trpělivě čekal v arše na Boží příkaz opustit archu. Z Noemova chování se můžeme naučit, že víra nepopírá důležitost myšlení a hledání. Víra nás nezbavuje povinnosti přemýšlet, ptát se a prověřovat, zda to, co jsme zjistili, je nebo není pravda.

Smlouva (1). První, co Noe udělal, když vyšel z korábu, přinesl zápalnou oběť. Noe uctívá Boha bezprostředně po potopě, kterou chápeme jako nové stvoření. Zatímco Adam a Eva uctívali Hospodina přímo, tváří v tvář, Noe musel uctívat Hospodina prostřednictvím oběti. V uvedeném verši je první biblická zmínka o oltáři. Jedná se o „zápalnou oběť“, nejstarší a nejčastější formu oběti. Pro Noema byla tato oběť poděkováním, jehož cílem bylo vyjádřit Stvořiteli svou vděčnost za záchranu. Potopa ovlivnila i lidskou potravu. Po potopě nebyla rostlinná potrava k dispozici tak, jako dříve. Bůh dovolil lidem jíst maso zvířat. To přineslo obrat do vztahu mezi lidmi a zvířaty. Před potopou se lidé a zvířata navzájem neohrožovali. Zabíjení zvířat pro jídlo vneslo do jejich vztahu strach a hrůzu.

Smlouva (2). Boží závazek ochránit a uchovat život byl aktem milosti, nikoli výsledkem lidských zásluh. Bůh se rozhodl zachovat život na zemi navzdory lidskému zlu. Svůj závazek vyjádřil slovy, že dokud bude trvat současná Země, roční období budou přicházet a odcházet a život bude zachován.

Podněty k zamyšlení. Porovnání stavu světa a smýšlení a chování lidí před potopou a dnes je mimořádně poučné. Je zřejmé, že lidská nemorálnost a bezbožnost nejsou novým jevem.

„Hříchy, které vedly ke zničení předpotopního světa, existují i dnes. Z lidských srdcí vymizela Boží bázeň. Lidé jsou lhostejní k Božímu zákonu a opovrhují jím. […] Bůh nezatratil lidi žijící před potopou kvůli jídlu a pití. Dal jim plody země, aby naplnil jejich tělesné potřeby. Jejich hřích spočíval v tom, že tyto dary přijímali bez vděčnosti vůči Dárci a že bez zábran ukájeli svou chuť. Bylo oprávněné se oženit. Bůh vydal ohledně manželského svazku zvláštní směrnice, aby byl posvátný a krásný. Avšak manželství bylo zneužíváno a stalo se služkou vášně.

Dnes panují podobné poměry. […] Ve společnosti převládá výstřednost. Poctivost je obětována přepychu a okázalosti. Podvody, úplatkářství a krádeže zůstávají nepotrestány. V novinách se to hemží zprávami o zločinech tak chladnokrevných, že se zdá, jako by vymizel každý projev lidskosti. Tyto krutosti se staly tak běžnými, že stěží vzbudí údiv. Když se potlačované projevy bezzákonnosti jednou vymknou kontrole, naplní zemi strastmi a zpustošením. Předpotopní svět představuje situaci, do níž se řítí dnešní společnost.“ (PP 101.102; NUD 40.41)

 

 3. Kain a jeho odkaz

Základní verš mě přivedl k myšlence, že Kain nekonal dobro. Možno spáchal hřích, který vyžadoval přinést krvavou oběť. Třetí lekce se věnovala tragickým následkům hříchu prvních lidí. Příběh druhé generace lidí, Kaina a Ábela, ukazuje na stále se prohlubující propast mezi lidmi a milujícím Bohem, ale také Boží trpělivou lásku, jež provází ty, kteří se proti němu vzbouřili.

Kain a Ábel. První událostí po vyhnání z ráje oplývající nadějí bylo narození prvního syna. Eva to považovala za splnění zaslíbení mesiášského proroctví. Byla přesvědčena, že by její syn mohl být zaslíbeným Mesiášem, Vysvoboditelem. Větší část příběhu se věnuje prvorozenému Kainovi. Ábel mlčí. Jednoduše se uvádí, že Eva „dále porodila […] Ábela“.

Dva druhy oběti. Kain přinesl Hospodinu obětní dar z plodin země. Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem. Výběr obětního daru lze vysvětlovat rozdílnými povoláními obou bratrů. Z Hospodinova pohledu ale šlo spíše o poslušnost příkazům, které se týkaly způsobu ospravedlňování, a tím bylo obětování beránka (NUD 27). Kain Boží příkaz nerespektoval. Neobětoval jehně, ale pouze oběť „z polních plodin“. Byl to čin otevřené neposlušnosti. Tento příběh lze vnímat jako klasický případ spasení vírou (Ábel a jeho krvavá oběť) v protikladu k pokusu dosáhnout ospravedlnění skutky (Kain a jeho polní plodiny). Oběti měly duchovní význam, samy o sobě neměly žádnou magickou hodnotu.

Zločin. Kain zabil svého bratra. A proč ho zabil? Protože jeho vlastní skutky byly zlé, kdežto bratrovy spravedlivé. Kain vzplanul hněvem a zesinal v tváři. Kainův velký hněv byl (měl být) nasměrován na Boha, ale obětí hněvu se stal Ábel. Jeho vztek se zaměřil na Ábela, protože na něj žárlil. Ať byly problémy mezi nimi jakékoli, Kain byl rozladěný, protože jeho oběť nebyla přijata. Po dokonaném zločinu Bůh klade Kainovi otázky. Ne proto, že by neznal odpovědi. Chtěl, aby se Kain podíval na sebe, a tak pochopil příčinu svého vlastního stavu. A pak Kainovi dává radu, aby „konal dobro“ a jednal správně. Je to výzva k pokání a ke změně postoje. Bůh mu slíbil, že ho „přijme“ a odpustí mu. Druhá Boží rada se týká postoje k hříchu a sebeovládání: „Ty však máš nad ním vládnout.“

Kainův trest. Bůh klade Kainovi otázku: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Kain si svůj hřích nepřiznává, popírá ho. Je to opak Adamova postoje. Kain otevřeně Bohu vzdoruje. Hospodin neztrácí čas, nekonfrontuje Kaina s jeho zločinem. Nečeká Kainovu odpověď na otázku: „Cos to učinil?“ Připomíná Kainovi, že ví všechno, ví o vraždě a bude na ni reagovat. Kain je odsouzen stát se uprchlíkem. Teprve Kain slyšel Boží slova, uznává důležitost Boží přítomnosti. Bez Boha se bojí o vlastní život. Hospodin mu projevil milosrdenství a neustále mu poskytoval určitý druh ochrany.

Lidská zkaženost. Kainův zločin otevřel cestu rostoucí zkaženosti lidstva. Lámechův postoj naznačuje, že si velmi dobře uvědomoval svou vinu a ohavnost svého jednání. Slovní spojení „synové Boží“ se týká potomstva Šéta, protože právě oni měli zachovat Boží obraz. Na druhé straně se zdá, že spojení „dcery lidské“ má negativní význam. Do kontrastu jsou zde postaveni ti, kdo nesou Boží obraz, s těmi, kdo nesou obraz člověka. Pod vlivem „lidských dcer“ si Boží synové „brali za ženy, jichž se jim zachtělo“, což naznačuje nesprávný směr, kterým se lidstvo vydalo.

Podněty k zamyšlení. Slovní spojení „chodil Henoch s Bohem“ vyjadřuje důvěrné a každodenní společenství s Bohem. Henochův osobní vztah s Bohem byl tak mimořádný, že „ho Bůh vzal“. Toto slovní spojení je v Adamově rodokmenu jedinečné a nepodporuje myšlenku bezprostředního posmrtného života v ráji pro ty, kteří „chodí s Bohem“. Všimněte si, že Noe také chodil s Bohem, ale zemřel jako všichni ostatní lidé, včetně Adama a Matuzaléma. Je také zajímavé poznamenat, že není uvedeno žádné zdůvodnění této zvláštní milosti. Henoch se stal kazatelem spravedlnosti. Seznamoval s Božím poselstvím všechny, kdo mu naslouchali.

Sám jako Bůh a možná sám místo Boha Kain zabil, aby se stal Bohem Každý člověk, který se považuje za Boha, skončí vražděním lidí.

 

 

2. Pád do hříchu

Vše, co Bůh stvořil, bylo velmi dobré. Nic nebylo lepší nebo horší, nejlepší nebo nejhorší. Položili jste si někdy otázku, proč Bůh umístil do zahrady Eden strom poznání dobrého a zlého? Bylo Božím záměrem zkoušet stvořené bytosti, zda obstojí ve zkoušce poslušnosti? Co když ve své lásce omezil satanovo pole působnosti na jediné místo, kterým byl strom poznání? Bible neuvádí, zda Bůh upozornil Adama a Evu na skutečnost, že v nebesích se nachází anděl, který zpochybnil Boží vládu. Upozornil je však, že u tohoto stromu jim hrozí nebezpečí života. A ještě jedna skutečnost. Zlo nelze poznat. Pouze prožít. Pavel píše, že i nám hrozí nebezpečí, že satan lstí připraví naši mysl o nevinnost a odvrátí nás od upřímné oddanosti Kristu.   

Lstivý had. Had (hadi?) byl nejchytřejší ze vší polní zvěře. Byl tak chytrý, že uměl mluvit? Nevěřím, že Bůh stvořil mluvící hady. Pokud ostatní hady nemluvily, nemělo jim to být podezřelé? Písmo identifikuje hada jako Božího nepřítele a výslovně říká, že je „ďábel a satan“. Had zosobňoval moc zla.

Aby [satan] nepozorovaně dosáhl svého cíle, použil přestrojení. Had byl jedním z nejkrásnějších a nejmoudřejších tvorů. Svou oslnivou nádherou upoutával pozornost a byl pastvou pro oči, když odpočíval na zakázaném stromě a pochutnával si na lahodném ovoci. Tak číhal zhoubce v zahradě pokoje.“ (PP 53; NUD 18) Satan je doslovná bytost, nejen abstraktní princip pro zobrazení zla nebo temné stránky lidstva.

Lákavé pokušení. Je zajímavé, že lidé dokážou slovíčkařit, když to je v jejich neprospěch, ale mění smysl vyřčených slov, když jim to vyhovuje.  Satanův útok se týkal dvou problémů – smrti a poznání dobra a zla. Satanovy dva argumenty týkající se nesmrtelnosti a podobnosti s Bohem přesvědčily Evu, aby jedla ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého.

Skrývání se před Bohem. Po přestoupení Božího zákazu se Adam a Eva cítili nazí. Význam slova nahý by tedy mohl být spíše poznaný nebo odhalený. Oba si to uvědomovali, a přesto se pokoušeli před Bohem skrýt a vlastním činem se snažili zakrýt svůj hřích. Bůh klade otázku „Kde jsi?“ proto, aby pomohl těm, kteří způsobili zlo, uvědomit si, co udělali, a zároveň je přivedl k pokání a spáse. Od chvíle, kdy lidé zhřešili, Hospodin pracoval na jejich záchraně a vykoupení. Dokážeme přiznat vinu a žádat o odpuštění?

 Osud hada. Byl to skutečně had, kdo svedl Evu ke hříchu? Bylo jedním z prokletí i to, že had ztratil schopnost mluvit? Bůh začíná svůj soud s hadem, protože stál na začátku celého dramatu. Had je zároveň jedinou bytostí, která je v tomto příběhu prokleta. Soud vede však i k naději a k zaslíbení záchrany. Příslib satanovy porážky byl dán již v Edenu. Jeho hlava bude rozdrcena. Téma je jasněji odhaleno ve Zjevení zobrazujícím konečné zničení satana.

Osud lidstva. Boží soud nad ženou a mužem není charakterizován jako prokletí. Bůh měl s mužem a ženou jiné plány než s hadem. Byla jim nabídnuta naděje, kterou had nedostal. Jako každý milující rodič, chtěl Bůh pro Adama a Evu jen dobro, ne zlo. Ale i teď, když zlo poznali, Bůh udělal všechno, co mohl, aby je zachránil.

Podněty k zamyšlení.  Morální a duchovní volby mají vliv i na tělesný život člověka. Šalomoun poučoval svého syna: „Můj synu, na mé učení nezapomínej, ať tvé srdce příkazy mé dodržuje. Prodlouží ti dny a léta života a přidají ti pokoj“ (Př 3,1.2).  „Když Bůh stvořil Evu, chtěl, aby nebyla muži ani podřízena, ani nadřazena, ale aby mu byla rovna. Tento svatý pár měl být zajedno, ale přesto každý z nich měl mít svou osobní individualitu v myšlení i jednání. Po hříchu Evy – protože se s hříchem zapletla jako první – jí Hospodin řekl, že Adam bude nad ní vládnout. To, že se měla podřídit svému muži, bylo součástí zlořečení. Úděl ženy se stal v mnoha oblastech nesmírně těžkým a její život se stal břemenem. Nadřazenost, kterou muž od Hospodina dostal, v mnoha ohledech zneužil svévolným uplatňováním moci. Nekonečná Boží moudrost určila plán vykoupení, který staví lidstvo před druhou zkoušku, kdy se má znovu rozhodnout.“ (3T 484)

 

1. Stvoření

Kniha Genesis, a tím i celá Bible, začíná popisem Božích skutků při stvoření. Stvořením začínají lidské i biblické dějiny. Příběh o stvoření má stejnou historickou věrohodnost jako ostatní události lidských a biblických dějin. Dva záznamy o stvoření v Genesis 1 a 2 obsahují důležitá naučení o Bohu a lidstvu, o významu sedmého dne – soboty, o stvoření člověka z prachu ke svému obrazu. Nejdůležitější lekcí biblických příběhů o počátku je však naučení o milosti. Naše existence je výhradně aktem milosti. Bůh stvořil nebe a zemi v době, kdy lidé ještě neexistovali. Naše stvoření, i naše vykoupení je darem od Boha.

Bůh stvořitel. Hlavním poselstvím zprávy o stvoření je Bůh. Genesis představuje Boha dvěma různými pohledy. První zpráva o stvoření hovoří o Bohu, který je nekonečně daleko od lidí. Je to transcendentní Bůh, hebrejsky Elohim, svrchovaný, v mimořádném postavení, s nezměřitelnou sílou, majestátem a nadřazenosti. Druhá zpráva představuje téhož Boha jako blízkého a osobního, imanentního Boha, Jahveho (Hospodina), jehož jméno naznačuje blízkost a vztah.

Stvoření. Použití refrénu „to je dobré“ znamená, že Boží dílo stvoření bylo dokonalé, úspěšné, funkční, esteticky krásné. Hodnocením „to je dobré“ se stvořené dílo stalo normou nejvyšší kvality. Uvedený popis stvoření je v příkrém rozporu s evolučními teoriemi, které dogmaticky prohlašují, že svět se formoval postupně, sérií náhodných událostí, počínaje od horšího stavu k lepšímu. Bůh stvořil svět záměrně a rychle. Nešlo o žádnou náhodu. Svět vznikl jako důsledek Boží vůle a Božího slova.

Sobota. Bůh dokončil své dílo stvoření, a to ho vedlo k ustanovení soboty. Zachovávání sedmého dne je tedy výrazem naší víry, že Bůh při stvoření dokončil své dílo a že ho považoval za „velmi dobré“. Zachovávat sobotu znamená připojit se k Bohu a spolu s ním uznávat hodnotu a krásu jeho stvoření.

Stvoření lidstva. Stvoření lidí bylo vrcholem celého stvoření, smyslem, pro který byla vytvořena naše planeta. Pouze v souvislosti s lidmi se dozvídáme, že „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem“. Toto konstatování zahrnuje dva rozměry reality stvoření. Hebrejské slovo celem („obraz“) odkazuje na konkrétní tvar fyzického těla, slovo demut („podoba“) odkazuje na abstraktní vlastnosti, které jsou srovnatelné s božskou osobou. Jednotlivci (muži a ženy) byli stvořeni k Božímu obrazu tělesně i duchovně. „Když Adam vyšel z rukou Stvořitele, nesl ve své fyzické, duševní i duchovní oblasti podobu svého Tvůrce.“ (Ed 15; Vych 10)

 Zodpovědnost člověka. Jakmile Bůh stvořil prvního člověka, dal mu tři dary: zahradu (Gn 2,8), jídlo (Gn 2,16) a ženu (Gn 2,22). První povinnost člověka se týká přirozeného prostředí, do kterého ho Bůh umístil. Člověk měl zahradu „obdělávat a střežit“. Sloveso abad („sloužit“, „pracovat“) připomíná nutnost práce. Nestačí jen přijmout dar. Musíme se o něj starat, aby nesl ovoce.  Druhá povinnost se týká jeho jídla. Musíme mít na paměti, že tento dar dává lidem Bůh. Třetí povinnost člověka se týká jeho ženy. Příkaz: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ je silným výrazem, který vyzdvihuje lidskou odpovědnost za manželskou smlouvu a cíl být „jedním tělem“, tedy jednou bytostí.

 Podněty k zamyšlení. „Kniha přírody i kniha Božího zjevení pocházejí od stejného autora, proto mezi nimi nemůže být nesoulad. Věda přichází se stále novými objevy, ale výsledky vědeckého bádání neukazují nic, co by, pokud to správně chápeme, odporovalo Božímu zjevení. Kniha přírody a psané Boží slovo se navzájem objasňují. Mylné závěry odvozené z jevů, které pozorujeme v přírodě, však některé lidi přivedly k přesvědčení, že mezi vědou a zjevením je rozpor. Ve snaze vyřešit tento problém se pak uchýlili k takovým výkladům Písma, které oslabují a ničí moc Božího slova. Domnívají se, že pro evoluci země z původního chaosu bylo třeba milionů let. Ve snaze přizpůsobit Bibli tomuto domnělému vědeckému poznatku pak považují dny stvoření za dlouhá, neurčitá období, která mohla trvat tisíce nebo miliony let. Takový závěr je naprosto nepodložený. Zpráva o stvoření je v souladu s ostatními částmi Bible i s vědou.“ (Ed 128.129; Vych 77)

 

S pohledem upřeným na Ježíše

13. Bratrská láska ať trvá

V rámci studia naší poslední lekce budeme přemýšlet nad poslední kapitolou listu Židům. Ta obsahuje závěrečné výzvy týkající se toho, jak se má správné pochopení evangelia o Ježíši, o našem dokonalém Veleknězi v nebeské svatyni, promítnout do každodenní praxe našeho života.

 Péče o druhé. Někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Poutníci často záviseli na pohostinnosti křesťanů i nekřesťanů. Pavel nemá na mysli pohostinnost pouze pro spoluvěřící. „Přijímat“ druhé znamená být pohostinní a dělit se s někým o to, co mám, a také sdílet utrpení s někým jiným. Přesně to pro nás udělal Ježíš. Bratrská láska k vězňům znamenala nejen to, že na ně věřící pamatovali ve svých modlitbách, ale také poskytnutí úlevy prostřednictvím materiální a emocionální podpory. I nás „může potkat utrpení“. Měli bychom se k druhým chovat tak, jak bychom chtěli, aby se chovali k nám, kdybychom byli ve stejné situaci.

 Úcta k manželství. Pavel varuje čtenáře před nemravností a chamtivostí, protože jsou vážnými hrozbami pro bratrskou lásku. Mezi chamtivostí a nemravností existuje spojení. Mějme v úctě manželství a vyhýbejme se všemu, co by ho znevažovalo. Ochrana manželství spočívá v zachovávání manželské přísahy a vyhýbání se rozvodům. Jakýkoli sexuální vztah mimo manželství ničí vzájemnou důvěru manželů. Pojmy „neřestní“, „nevěrní“ nebo „smilníci“ v Novém zákoně odkazují na všechny formy sexuální nemravnosti. Moderní společnost je v otázkách sexuální etiky velmi liberální. Věřící by neměli dovolit, aby společenské konvence ovlivňovaly jejich vlastní etické normy. „Láska k penězům“ je také jednou z nejrozšířenějších neřestí. V jiném listu ji Pavel označil za kořen všeho zla. Věřící by se měli „spokojit“ s tím, co mají.

 Pamatovat na své vůdce.  „Mějte v paměti“ ty, kteří vám kázali Boží slovo. Průkopníci, kteří vedli církev v minulosti, přinesli jako první Boží slovo a založili sbory. Svůj vztah k nim máme projevit tím, že změníme svoje chování a budeme následovat jejich víru. Výzva nezapomenout se na konci stati ještě stupňuje, aby věřící vůdce poslouchali, protože dávají pozor na jejich duše. Vedoucí jsou popsáni jako pastýři, kteří mají na starosti duchovní blaho církve.

 Bezpečně zakotveni. Nedejme se strhnout všelijakými cizími naukami. Je dobré spolehnout se na milost a ospravedlnění skrze víru, a nikoli na předpisy o „pokrmech“. Rada se netýká rozdílu mezi čistým a nečistým jídlem. Kontext naznačuje, že někteří posluchači se účastnili na židovských rituálních či kultovních hostinách s nadějí, že si nějakým způsobem sami zaslouží milost a získají zásluhy.

 Vyjít ven za tábor. Ježíš trpěl venku za městem. Vyzývá i nás: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Místo za branou, mimo tábor, bylo nečisté. Předpisy, které to stanovily, předpokládaly, že v táboře je Boží přítomnost. Vše, co bylo nečisté, bylo odstraněno ven, protože Bůh nebyl ochoten vidět v táboře žádnou „nečistou“ nebo „nedůstojnou“ věc. Následování Ježíše mimo tábor neznamená pouze snášet „jeho potupu“ nebo hanbu, ale také jít „s ním“. Cesta utrpení a hanby je tedy i cestou k Bohu.

 Podněty k zamyšlení. „Když se po vylití Ducha svatého vydali učedníci zvěstovat živého Spasitele, jejich jedinou touhou bylo zachraňovat lidi. Přitom se radovali ze společenství s věřícími, v němž nacházeli útěchu. Byli laskaví, ohleduplní, nezištní a ochotní obětovat pro pravdu cokoli. Při každodenním setkávání si vzájemně projevovali lásku, jak jim to přikázal Kristus. Nesobeckými slovy a činy se snažili probudit tuto lásku i v druhých. […] Postupně však došlo ke změně. Věřící začali na druhých hledat nedostatky. Zatímco se zabývali chybami a nemilosrdně kritizovali ostatní, zapomněli na Spasitele a na jeho lásku. Začali být přísnější v zachovávání vnějších obřadů a kladli větší důraz na učení než na praktickou víru. Ve své horlivé snaze odsoudit druhé přehlíželi své vlastní chyby. Ztratili bratrskou lásku, k níž je vyzýval Kristus. Nejsmutnější ze všeho však bylo, že si ani neuvědomovali, oč přišli. Nevšimli si, že se z jejich životů vytrácí štěstí a radost a že se brzy ocitnou ve tmě, protože zavrhli Boží lásku. (AA 547.548; PNL 315.316)

 

12. Přijetí neotřesitelného království

Žd 12,18-29. srovnává dvě události spojené s vyhlášením zákona o ospravedlňování. Jedna proběhla pod horou Sinaj, ta druhá pod horou Sion. Bůh k nám promluvil prostřednictvím svého Syna a my mu máme věnovat mimořádnou pozornost. Verše 22–24 zaměřují pozornost na skutečnost, že Ježíš je prostředníkem nové smlouvy a jeho krev dává spasení. Nebeské zástupy oslavují Ježíšovu kněžskou a královskou službu, kterou koná v náš prospěch.

Přišli jste k hoře Sión. Pod horou Sión se účastníme velké oslavy. Slavnostní shromáždění oslavuje zahájení Ježíšovy královské vlády a kněžské služby a začátek platnosti nové smlouvy. List Židům konstatuje, že uvedení Ježíše do kněžské služby je zároveň znamením, že začíná platit nová smlouva. Hora Sión je místem, kde byla ratifikována nová smlouva.

Bůh – soudce všech. Slavnost popsaná v Žd 12,22–24 ukazuje na budoucí soud. Nacházejí se zde termíny Bůh, soudce, shromáždění a knihy. A výsledkem tohoto budoucího soudu vycházejícího ze zápisů v knihách je, že Boží lid je ospravedlněn a dostává království.

Zatřese nebem a zemí. Při předání zákona o ospravedlňování se hora Sinaj třásla v důsledku Boží přítomnosti. Při „naplnění“ zákona o ospravedlňování postihlo Jeruzalém zemětřesení. Po popisu slavnostního shromáždění v nebesích Pavel varuje čtenáře, že musí věnovat pozornost Božímu hlasu a brát ho stejně vážně, jako kdysi Izraelité.

Neotřesitelné království. Nevím, zda je následující komentář jediný možný a správný. „Otřesení“ tedy znamená očištění a obnovu stvoření, ne jeho úplné odstranění. To, co je tady, bude znovu stvořeno. A bude to místo, kde budou žít vykoupení. Stálost a stabilita je v listu Židům spojená s Ježíšem. Nicméně, pod pojmem „neotřesitelné království“ si lze představit komplexní Boží plán spasení.

Projevy vděčnosti. Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. (Žd 12,28) Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno. ¹⁶Nezapomínejme také na dobročinnost a štědrost, takové oběti se Bohu líbí. (Žd 13,15.16) Jak můžeme Boha správně uctívat? Pisatel nás zve, abychom uctívali Boha v nebeské svatyni přinášením obětí chvály, vyznání, díkůvzdání a dobrých skutků, což je správné uctívání, které Boha těší. Tyto oběti přinášíme na zemi, ale v nebi jsou přijímány jako příjemné Bohu. Tato výzva zahrnuje vše, co autor ve svém listu psal o vyznávání Ježíše (Žd 3,1; 4,14; 10,23) a jeho nabádání, abychom i nadále konali dobré skutky (Žd 6,10–12; 13,1.2.16). Uctívejme Boha tak, „jak se jemu líbí“.

 

11. Ježíš – původce a dokonavatel naší víry

Kapitoly 11 a 12 jsou nejoblíbenějšími kapitolami listu Židům. Křesťanský život popisují jako zápas, jehož se účastníme. Vítězství dosáhnou všichni, kteří zůstanou věrní. Drama vykoupení je popsáno jako běh, ve kterém věřící z minulosti navzdory utrpení vytrvali, ale zatím nedostali odměnu. Příběh ještě neskončil, ale pokračuje i dnes. My jsme součástí závěrečného dějství. Drama vrcholí, vstoupili jsme do poslední části závodu, přičemž Ježíš čeká na cílové čáře po Boží pravici. Poskytuje inspiraci a dokonalý příklad toho, jak běžet vítězně.

Spravedliví budou žít z víry. Pro Boží lid poslední doby je charakteristická vytrvalost. Bez ní nebude schopen přijmout zaslíbení. Aby věřící vydrželi, musí se „držet“ své víry a naděje. Může se opozdit? Nestane se to. Zemřel za nás a určitě přijde znovu, v určený čas.

Abrahamova víra. Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.

Abraham je nejdůležitější postavou této kapitoly. Jeho poslední čin víry je obzvláště poučný, pokud jde o skutečnou povahu víry. Bůh žádá Abrahama, aby obětoval Izáka jako zápalnou oběť. Boží slova jsou v přímém rozporu s předchozími sliby. List Židům přichází k závěru, že Abraham věřil, že Bůh Izáka vzkřísí. K tomuto závěru vedla Abrahama jeho předchozí zkušenost s Bohem.

 Mojžíšova víra v neviditelné. Mojžíš je pokládán za muže víry, neboť dokázal dohlédnout dál za sliby egyptského krále a vidět splnění Božích zaslíbení. Slova o Mojžíšově rozhodnutí musela silně rezonovat v srdcích čtenářů. Pro víru v Krista snášeli výčitky a urážky. Byli pronásledováni a mnozí přišli o majetek (Žd 10,32–34). Někteří byli ve vězení (Žd 13,3). Podobně se i Mojžíš rozhodl snášet utrpení spolu s Božím lidem. Vyměnil egyptské bohatství za urážky spojené s Hospodinem, protože věřil, že Hospodinova odměna je větší než vše, co může nabídnout Egypt.

Víra Rachab v záchranu. Rachab věřila, a proto přátelsky přijala vyzvědače a nezahynula s nevěřícími.

Její skutek víry byl, že slyšela, uvěřila a poslechla, i když neviděla. List Židům pak pokračuje v seznamu potíží, se kterými se mnozí setkávají. Výrok „odmítli se zachránit“ naznačuje, že měli možnost uniknout, ale rozhodli se, že to neudělají, protože jejich zrak byl upřený na Boží odměnu.

Ježíš – původce a dokonavatel naší víry. Vyvrcholení výkladu o víře nacházíme v Žd 12. kapitole. Pavel končí Ježíšem, „který vede naši víru od počátku až do cíle“. Ježíš je tím, kdo nám umožňuje věřit. Je příkladem, který dokonale ztělesňuje to, v čem spočívá život víry. V Ježíši víra dosáhla svého dokonalého vyjádření. Ježíš je označen za „původce“ naší víry, protože: 1) On jediný dokončil „běh života“ v plném smyslu; ostatní ještě nedosáhli svého cíle. 2) Ježíšův dokonalý život umožnil ostatním běžet svůj běh. Kdyby Ježíš nepřišel, běh všech ostatních lidí by byl zbytečný. 3) Ježíš je důvod, proč věříme. Pokud se nevzdáme, nakonec dostaneme odměnu. Ježíš běžel trpělivě a zůstal věrný, i když jsme my byli nevěrní. Naše víra je odpovědí na jeho věrnost. Teď jsme na řadě my, abychom běželi. I když nikdy nemůžeme vlastní silou dosáhnout toho, co udělal Ježíš, máme před sebou jeho dokonalý příklad. Pokud v něj budeme věřit a mít svůj pohled upřený na jeho tvář, můžeme dobojovat dobrý boj víry a dostat slíbenou odměnu.

Podněty k zamyšlení. „Vírou ses připojil ke Kristu a vírou se tvůj duchovní život může také rozvíjet. Víra vyžaduje, abys Bohu něco dal a něco od něj přijal. Odevzdej mu všechno – své srdce, svůj rozum, svou práci. Odevzdej se mu úplně, abys mohl poslušně splnit všechno, oč tě požádá. Musíš také všechno přijmout. Přijmi Ježíše Krista jako Boží dar a dovol mu, aby žil ve tvém srdci. Přijmi jej jako svou sílu, spravedlnost a jako svého trvalého pomocníka. On ti dá sílu, abys žil tak, jak si to Bůh přeje.“

Možnost pochybovat nám Bůh nevzal. Naše víra stojí na dobrých důvodech, nikoli však na nezvratných důkazech. Kdo chce pochybovat, má pro to prostor. Naopak lidé, kteří chtějí skutečně poznat pravdu, najdou dostatek dobrých důvodů, aby mohli věřit. Svou víru mohou postavit na Bibli.

Náš rozum nedokáže plně pochopit Boží charakter ani Boží činy. Ani nejchytřejší a nejvzdělanější lidé nedokážou plně porozumět bytosti, jakou je Bůh. Bůh pro nás vždy zůstane zahalen tajemstvím. Jób se ptá: ‚Dokážeš prozkoumat Boží úmysly, obsáhnout velikost Všemohoucího? Jeho dokonalost převyšuje nebesa – co jsi ty proti němu? Jeho vědění je bez hranic – čím se mu chceš rovnat?‘

 

10. Cesta za oponu

„Kristus vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří.“ Nebeské věci totiž vyžadují vzácnější oběť. Ježíšovo nanebevstoupení je ústředním bodem teologie listu Židům. Znamená začátek Ježíšovy vlády a také jeho velekněžské služby pro nás. Ježíšovo nanebevstoupení označuje moment, kdy slavnostně vstoupila v platnost nová smlouva, díky níž můžeme vírou směle přistupovat k Bohu.

Ježíš před Otcem. Každý Izraelita se měl třikrát do roka „ukázat před Hospodinem“ a přinést oběť. Mělo se to uskutečnit během Paschy, na Letnice a na slavnost Stánků. Ježíš byl vzkříšen třetí den a vystoupil do nebe, aby přijal ujištění, že jeho oběť byla přijata. O čtyřicet dní později, v den Letnic, vystoupil na nebesa, aby usedl po Boží pravici.

Boží pozvání.  Božím plánem bylo vytvořit si s Izraelity osobní a důvěrný vztah. Prostřednictvím Mojžíše jim dal potřebné pokyny, aby byli připraveni na setkání s ním. Lidé se měli nejprve posvětit. Pokud by se někdo rozhodl vystoupit na úpatí hory bez přípravy, čekala by ho smrt. Bůh chtěl, aby prožili zkušenost jako Mojžíš a izraelští starší, když vystoupili na horu, kde spatřili Hospodina, „jedli a pili“ a nezemřeli. Když nastala očekávaná chvíle, ztratili víru a odvahu. Proto požádali Mojžíše, aby byl jejich prostředníkem. Projev Boží svatosti na hoře Sínaj měl naučit lidi, aby se ho „báli“, tedy brali ho vážně a respektovali ho. „Bázeň před Hospodinem“ vede k životu, moudrosti a cti. Hospodin je chtěl zároveň naučit, že je milosrdný a milostivý. List Židům se zaměřuje na nedostatek jejich víry, odpadnutí se zlatým teletem a také to, že se i Mojžíš sám se bál setkat s Bohem. Strach byl výsledkem jejich nevěrnosti.

Význam opony. Hospodin přikázal, ať kněz nevstupuje v libovolné době do svatyně dovnitř za oponu, aby nezemřel, až se objeví v oblaku nad příkrovem. Opony měly dvojí funkci. Byly vchody i hranicemi, které mohli překročit jen někteří lidé. Opona ve svatyni byla ochranou kněží, kteří sloužili před svatým Bohem. Navíc, Levité se utábořili kolem svatostánku, aby chránili svatyni a její zařízení před vniknutím nepovolaných lidí. Byli jakousi lidskou oponou, která chránila izraelský lid. Ježíš, jako náš kněz, byl i naší oponou. Umožnil, aby svatý Bůh mohl žít uprostřed nedokonalého lidu.

Nová, živá cesta. Ježíš vstoupil do nebeské svatyně a zve nás, abychom ho následovali. „Nová a živá cesta“ je vyjádřením nové smlouvy, jejíž platnost Ježíš umožnil svou obětí a nanebevstoupením. „Nová a živá“ je v kontrastu se „zastaralou a vetchou“. Právě nová smlouva přináší odpuštění hříchů a vkládá zákon do našich srdcí. To nám umožňuje s důvěrou přistupovat k Bohu ne kvůli tomu, co znamenáme nebo co dobrého jsme vykonali, ale pouze pro to, co pro nás udělal Ježíš.

Uvidí jeho tvář. Ježíšovo nanebevzetí není věcí víry, ale realitou. Historický rozměr Ježíšova nanebevzetí poskytuje přesvědčivou výzvu listu Židům, abychom se drželi našeho vyznání. „Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme.“ Díky našemu zástupci jsme již přistoupili k trůnu milosti a měli bychom podle toho i žít. Prostřednictvím Ježíše jsme „okusili nebeského daru“ a „zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku“. Díky Ježíšově nanebevstoupení a službě v nebeské svatyni jsme „bezpečně a pevně zakotveni“, máme záruku, že zaslíbení nestojí na vodě a jsou hodna důvěry. Víra je pevně ukotvena v tom, co pro nás Ježíš vykonal v minulosti a co pro nás dělá i dnes.

Podněty k zamyšlení. „Kristovo nanebevstoupení bylo znamením toho, že jeho následovníci dostanou slíbené požehnání. Měli na ně vyčkat, než se pustí do svého díla. Když Kristus vstoupil do nebeských bran, byl za chvalozpěvu andělů uveden na trůn. Ihned po skončení tohoto obřadu sestoupil na učedníky v bohatých proudech Duch svatý. Takto byl Kristus skutečně oslaven slávou, kterou měl u Otce již od věčnosti. Vylitím Ducha svatého o letnicích nebe oznámilo, že Kristus se ujal svého úřadu. Jak zaslíbil, seslal svým následovníkům Ducha svatého z nebe na znamení toho, že jako kněz a král převzal veškerou moc na nebi i na zemi a že byl pomazán, aby vládl nad svým lidem. […]

 

9. Ježíš – dokonalá oběť

Myšlenka, že by člověk, který byl shledán vinným a byl popraven na kříži, měl být uctíván jako Bůh, byla pro starověké uvažování urážející. Pro Židy to bylo stejné. Existuje mnoho různých symbolů záchrany, vítězství a péče. Kříž však vyjadřoval porážku a hanbu. Přesto se však právě kříž stal znakem křesťanství.

Důležitost obětí. Podle zákona se vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění. Text Žd 9,15 vysvětluje, že Ježíšova smrt byla obětí, jejímž smyslem bylo „vykoupení z hříchů spáchaných za první smlouvy“. Za starověku byla smlouva velmi vážnou záležitostí. Zahrnovala vzájemnou výměnu slibů pod přísahou. Smlouvy byly ratifikovány obětováním zvířete. Porušení smlouvy Izraelci vyžadovalo smrt přestupníka. Boží Syn nabídl sám sebe jako zástupce, který bude potrestán. Zemřel na našem místě, abychom mohli dostat „věčné dědictví, které nám bylo zaslíbeno“. Bůh obhájil svatost svého zákona a současně zachránil ty, kteří zákon přestoupili.

Různé druhy obětí. Židovský obětní systém se skládal z pěti různých druhů obětí. 1) Zápalná oběť představovala Krista, který se za nás vydal. 2) Přídavná oběť (moučná) byla projevem vděčnosti za Boží péči o obživu lidu. Představovala Ježíše, „chléb života“. 3) Součástí pokojné oběti bylo jídlo s přáteli a rodinou na oslavu požehnání a prosperity, jejímž dárcem byl Bůh. 4) Oběť za hřích zdůrazňovala roli krve zvířete, která představovala jeho život. 5) Oběť za vinu sloužila k odstranění viny. Přinášela odpuštění v případech, kdy bylo možné dát odškodnění nebo náhradu. Boží odpuštění nás nezbavuje odpovědnosti zajistit nápravu tam, kde je to možné, těm, kterým jsme ublížili.

Ježíš – dokonalá oběť. To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa. Ježíš přinesl oběť jednou provždy, když obětoval sebe sama.

1) Ježíšova oběť je dokonale účinná a nic ji nemůže překonat.

2) Všechny druhy starozákonních obětí našly své naplnění na kříži.

3) Ježíšova oběť posiluje náš duchovní život.

Kříž a cena odpuštění. Podle zákona se vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění; nebeské věci samy však vyžadují vzácnějších obětí. Když člověk usiloval o odpuštění, přinesl zvíře jako oběť za své hříchy, vyznal je a zvíře obětoval. Krví zvířete byly pomazány rohy oltáře nebo se jí kropilo v prvním oddělení svatyně. Hřích byl takto symbolicky přenesen do svatyně. Bůh vzal hříchy svého lidu a sám je nesl.

Soud a Boží charakter. Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Odpuštění našich hříchů je možné vysvětlit na dvou fázích Ježíšovy služby ve dvou odděleních nebeské svatyně. Za prvé, Ježíš vzal naše hříchy a sám je nesl na kříž, aby daroval odpuštění každému, kdo v něho uvěří. Právo odpouštět hříchy si vydobyl na kříži, protože na sobě nesl hříchy celého lidstva. Uvedl tím v platnost novou smlouvu, která mu umožnila vložit prostřednictvím Božího Ducha Boží zákon do srdcí lidí.

Druhá fáze Ježíšovy služby spočívá v soudu, který předchází jeho druhému příchodu. Tento soud začíná od Božího lidu, a jeho cílem je ukázat, že Bůh je při odpouštění lidem spravedlivý. Během tohoto soudu jsou otevřeny záznamy o životě každého člověka. Bůh ukáže, co se odehrávalo v srdcích věřících, jak přijali Ježíše za svého Spasitele a otevřeli se pro působení Ducha svatého ve svých životech.

Podněty k zamyšlení. Bůh „není u soudu proto, aby vystavil všechny mé hříchy jako ve výkladní skříni. Naopak, v první řadě poukáže na svou úžasnou proměňující a mocnou milost. Potom před celým vesmírem jako věrný Svědek mého života vysvětlí moje postoje vůči Bohu, moje vnitřní pohnutky, moje uvažování, moje skutky, moje sklony a směrování mého života. To vše vyjeví. Ježíš dosvědčí, že jsem udělal mnoho chyb a že jsem přestoupil jeho svatý zákon. Zároveň však vydá svědectví o tom, že jsem činil pokání, prosil jsem o odpuštění a že mě jeho milost změnila. Potom prohlásí: ‚Moje krev je dostatečná pro hříšníka jménem … . Ve svém životě směřoval ke mně, je laskavý ke mně i k lidem, koná nesobecky, dá se mu důvěřovat, je mým dobrým a věrným služebníkem.

 

8. Ježíš – prostředník nové smlouvy

Ježíš žil dokonalý život a zemřel místo nás, zprostředkoval novou, lepší smlouvu mezi námi a Bohem. Význam výrazů nová a lepší smlouva spočívá především v tom, že je kvalitativně odlišná. Nová neznamená, že ji lze datovat do pozdější doby, protože Ježíš je Beránek zabitý od ustanovení světa.  Kristova oběť naplnila Boží vůli tím, že přinesla smíření, které zvířecí oběti neposkytly.

Potřeba nové smlouvy. Kdyby služba levitských kněží přinesla dokonalost, nač by ještě bylo třeba ustanovovat jiného kněze podle řádu Melchisedechova, a navíc, když měl Bůh připraven plán spasení dávno před oběma řády? Tím se ovšem zrušil předchozí příkaz jako neúčinný a neužitečný, zákon totiž nic nepřivedl k dokonalosti, a na jeho místo přichází lepší naděje, jejíž mocí přistupujeme až k Bohu. Zvířecí oběti nemohly poskytnout skutečné, úplné očištění od hříchů ani přístup k Bohu. Oběti poukazovaly na Ježíše. Měly lidem pomoci vložit naději a víru v beránka Božího, který „snímá hřích světa“. Deset přikázání je dokonalou normou spravedlnosti, ale neposkytují ji.

Nová a obnovená. Hle, přicházejí dny, kdy uzavřu s domem izraelským novou smlouvu. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat. Použité hebrejské slovo může mít význam „zcela nový“, „obnovený“, nebo „znovu nastolený“.

Starou smlouvu lidé porušili, což spočívalo hlavně v tom, že si neuvědomovali, jakou souvislost má pozemský symbol s nebeskou skutečností. Nová smlouva je co do původu starší, než ta „stará“. Pouze stvrzení smlouvy krví Beránka Božího z ní z časového hlediska činí novou smlouvu.

Nová smlouva má lepšího prostředníka. Máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin. Na zemi by Ježíš nemohl být knězem. Proto nemůže být lepším ve smyslu levitského kněžství (kvantitativně). Ježíš je knězem „nebeské kvality“, je prostředníkem v nebeské svatyni.  Ježíš je „prostředník“, jenž svou obětí překlenul propast hříchu, která nás dělila od Boha.

Nová smlouva přináší lepší zaslíbení. Ve verši Žd. 8,6 se výrazem „lepší zaslíbení“ myslí (kvalitativně) různé typy zaslíbení. Podmínky, za kterých Bůh lidem nabízí věčný život, jsou stále stejné. Jako na počátku v ráji. Věčný život Bůh může dát jen těm, kdo dokonale dodržují jeho zákon, kdo jsou dokonale spravedliví. Bůh nemůže udělit nikomu věčný život za jiných podmínek, protože by tím ohrozil bezpečí a dobro všech ostatních stvořených bytostí. Bůh naplnil požadavky nové smlouvy, protože poslal svého vlastního Syna, aby přišel a žil dokonalý život. V něm se naplnila zaslíbení smlouvy a nám byla potom nabídnuta prostřednictvím víry v Ježíše. Ježíšova poslušnost zaručuje naplnění smluvních slibů. Má nárok, aby mu Bůh dal požehnání smlouvy, která pak dostaneme my. Ti, kteří jsou „v Kristu“, se budou moci spolu s ním těšit z těchto zaslíbení. Bůh nám také dává svého svatého Ducha, aby nás uschopnil k plnění jeho zákona.

Nová smlouva jako řešení problému srdce. Svůj zákon jim dám do nitra, vepíšu jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,26.27)

V nové smlouvě Bůh píše svůj zákon do lidských srdcí. Bůh chtěl, aby věrnost Izraele byla odpovědí na to, co pro ně udělal. Dal jim deset přikázání s prologem, který vyjadřuje Boží lásku a péči o svůj lid. Bůh chtěl, aby Izraelité dodržovali jeho zákony, protože vědí, že pro ně chce to nejlepší. Jejich poslušnost měla být projevem vděčnosti, projevem jejich vztahu. Ježíšova láska a péče o nás, kterou dokázal svou smrtí za naše hříchy, jsou prologem nové smlouvy. Skutečná poslušnost pochází ze srdce jako projev lásky (Mt 22,34–40). Tato láska je charakteristickým znakem přítomnosti Ducha svatého v životě věřícího. Bůh do nás vlévá svou lásku prostřednictvím svého Ducha (Ř 5,5), který je vyjádřen v lásce (Ga 5,22).

Podněty k zamyšlení. Podle Bible je poslušnost Boha něco mnohem hlubšího než formální plnění příkazů a konání dobrých skutků. Poslušnost je služba z lásky. Láska je podstatou celého zákona. Když máme v srdci lásku a když se snažíme podobat svému Stvořiteli, realizuje se Boží slib: ‚Vložím své zákony do jejich srdcí a vepíšu je do jejich myslí.‘ (Žd 10,16) Víra nenahrazuje nutnost žít v souladu s Božím zákonem.

 

7. Naděje jako „kotva duše“

Lidé v každé době hledali životní jistotu. Svou naději vkládají do různých forem pojištění a připojištění. O jaké jistotě psal autor listu Židům? Především varuje před nebezpečím odpadnutí od Krista, před otupělými duchovními smysly, které mohou zastavit růst v chápání a prožívání evangelia. Nehrozí i nám všem, že se necháme odradit zkouškami a odejdeme od Krista?

Pravdivé Boží slovo. Být „osvíceni“ znamená prožít obrácení, jak ho prožil Pavel. Zakusit „pravdivost Božího slova“ (Žd 6,5) znamená osobně prožít pravdu evangelia (1Pt 2,2.3). Generace, která putovala po poušti, zakusila Boží milost a záchranu. Osvěcoval je ohnivý sloup, dostávali nebeskou manu, dostali Božího Ducha. I dnešní generaci ale hrozí odpadnutí od Boha – a to i přes důkazy Boží přízně.

Není jiná cesta. Pisatel chce zdůraznit, že neexistuje jiná cesta ke spasení než prostřednictvím Krista. Spasení jakýmkoli jiným způsobem je nemožné, stejně jako není možné se zalíbit Bohu „bez víry“. Znovu ukřižovat Božího Syna je obrazné vyjádření nadřazenosti a nezávislosti věřícího člověka. Podstatou křesťanského života je „vzít na sebe kříž a zapřít sám sebe“. Cílem křesťanského života je zemřít hříchu a vlastnímu egoismu. Pokud tuto smrt nezažijeme, nemůžeme přijmout nový život, který nám Bůh chce dát.

Bez oběti za hříchy. Odmítnutí Ježíšovy oběti ponechá čtenáře bez jakýchkoliv prostředků k odpuštění hříchů, protože kromě Ježíše neexistuje žádná jiná možnost odpuštění. Hřích, za který není možná žádná oběť ani smíření, je popsán jako zneuctění Božího Syna, znevážení krve smlouvy.

Cesta ke spáse. Největším důkazem lásky k Bohu je trvalá služba lásky bližním. Pavel proto vybízí věřící, aby nezapomínali konat dobro. Naděje není udržována při životě intelektuálním cvičením víry, ale vírou vyjádřenou skutky lásky. Pavel chce, aby si čtenáři vzali za vzor ty, kteří se na základě trpělivosti a víry stanou dědici zaslíbení. Představuje Abrahama jako příklad toho, kdo prostřednictvím „víry a trpělivosti“ zdědil zaslíbení. Seznam se pak rozšiřuje o další „postavy víry“ v Židům 11. Ježíš je největší příklad víry a trpělivosti (Žd 12,1–4).

Naděje jako kotva duše. Bůh přesvědčivě prokázal účastníkům zaslíbení nezměnitelnost svého rozhodnutí přísahou, že Ježíš je kněz na věky podle řádu Melchisedechova. V ní jsme bezpečně a pevně zakotveni. To je naše životní jistota. Pavel zakončuje své varování před odpadnutím krásnými slovy o naději a jistotě v Kristu a povzbuzuje tak k lásce a víře. Podle Nového zákona byly obě přísahy splněny v Ježíši, potomku Abrahamovu. Ježíš vystoupil na nebesa. Bůh potvrdil svá zaslíbení tím, že posadil Ježíše po své pravici. Ježíš vystoupil na nebesa „jako první za nás“. Nanebevstoupení nám odhaluje jistotu Boží spásy. Důvěryhodnost Boží vlády se prokázala naplněním zaslíbení prostřednictvím Ježíše.

 Podněty k zamyšlení.

„Zápas proti vlastnímu sobectví je tím největším zápasem, do jakého se člověk může zapojit. Odevzdat se Bohu a dovolit mu, aby ovládl naše myšlení, to je pro nás velmi těžké. Chceme-li, aby nás Bůh vnitřně obnovil a očistil, musíme mu předat vládu ve svém životě.“ (SC 43; CVP 45)

„Jan toužil být jako Ježíš a pod proměňujícím vlivem jeho lásky se stal mírným a pokorným. Jeho vlastní „já“ se skrylo v Kristu. Jan se více než kterýkoli z učedníků podřídil moci onoho úžasného života. […] Jan hluboce miloval Krista, a proto neustále toužil být v jeho blízkosti. Spasitel měl rád všech dvanáct učedníků, ale žádný z nich nebyl tak vnímavý jako Jan. Byl mladší než ostatní a otevřel se Ježíši s důvěřivostí dítěte. Tak rozuměl Kristu stále více a Spasitel skrze něj sdělil lidem svá nejhlubší duchovní ponaučení. S úctou a láskou hleděl na Spasitele, dokud neměl jen jedno přání – podobat se Kristu a žít ve společenství s ním – a dokud se v jeho povaze neodrážela povaha Mistra.“ (AA 544.545; PNL 314)

 

 6. Ježíš – věčný kněz

Hřích nás oddělil od Boha. Lidé ztratili ze zřetele Boží lásku a milosrdenství. Kapitoly Žd. 5–7 popisují Ježíšovo kněžství, jeho původ a cíl překlenout propast mezi Bohem a námi. Vybízí čtenáře, aby se drželi jistoty naděje, kterou nám dává Hospodin. List Židům také popisuje podstatu Ježíšova kněžství a jeho důsledky pro vztah Boha k věřícím.  

Kněz, který se přimlouvá. Základním cílem levitského kněžství bylo zprostředkování smíření mezi hříšnými lidmi a Bohem, skrze oběti zvířat, které symbolizovaly Ježíšovu oběť. Základním cílem Ježíšova kněžství bylo smířit člověka s Bohem. Pisatel listu Židům na základě porovnávání dokazuje, že Ježíš tyto cíle dokonale plní. Existující rozdíly se týkají pouze toho, že Ježíš je dokonalý a bezhříšný kněz.

Kněz podobný Melchisedechovi. Genesis se stručně poprvé zmiňuje o Melchisedechovi. Druhou zmínku přidává žalmista. V povědomí Izraelitů měl pravděpodobně své významné, prorocky vymezené místo. Melchisedech byl králem i knězem. Pisatel listu ho vnímá jako předobraz Krista.

Kněz, který přináší dokonalé odpuštění. Levitští kněží nemohli poskytnout dokonalé smíření a odpuštění hříchů. Oběti zvířat nemohly očistit svědomí hříšníka. Jejich účelem bylo poukázat na službu Ježíše a jeho oběť, která jediná může skutečně očistit od hříchů. Změna kněžství si vyžádala i změnu zákona o obětech. Ježíš přišel a přinesl dokonalou oběť. Tím byl zákon o obětování zvířat změněn na základě nové smlouvy a plnějšího zjevení plánu spasení.

Kněz navěky. Ježíš zachraňuje zcela a navěky. Spasení, které Ježíš poskytuje, je úplné a dokonalé. Ježíšova přímluvná služba před Bohem zahrnuje všechno, co nám zaslibuje nová smlouva. Dává nám mnohem více než jen odpuštění. Vkládá zákon do našich myslí a srdcí, dělá z nás nové lidi v Kristu a vede nás k šíření evangelia do celého světa. Ježíš je jedno s Bohem a s lidmi, a proto nás může zastupovat před Otcem.

Kněz bez hříchu. Ježíš byl „svatý“. Znamená to, že byl ve vztahu k Bohu bez vady. Ježíš byl „neposkvrněný“. Zůstal čistý a nedotčený zlem, přestože „na sobě zakusil všechna pokušení jako my“. Ježíšova bezhříšnost nebyla důležitá jen v souvislosti s jeho kněžskou službou. Ježíšova dokonalá poslušnost během jeho pozemského života mu umožnila stát se obětí, kterou mohl Bůh přijmout. Pokud ho přijmeme, můžeme i my zrcadlit jeho charakter.

Podněty k zamyšlení.  „Kristus se dívá. Ví vše o našich břemenech, nástrahách a potížích. Jeho ústa jsou plná slov na naši obhajobu. Přimlouvá se za každého hříšníka jednotlivě. Zná jeho potřeby, podobně jako tomu bylo v případě Petra. […] Náš obhájce přichází s argumenty, které mají jeho unaveným a pokoušeným dodat odvahu v zápase se satanovými útoky. Odhaluje každý krok nepřítele a má ve svých rukou to, co se děje.“ (7BC 931)

„Svým životem a smrtí dosáhl Kristus mnohem více než pouhé obnovy toho, co zničil hřích. Satanovým cílem bylo navždy oddělit člověka od Boha. V Kristu je však naše spojení s Bohem ještě těsnější, než by bylo, kdybychom byli nikdy nepadli. […] To je zárukou, že Bůh své slovo splní. Bůh v osobě svého Syna přijal lidskou podstatu a přenesl ji do nebe. JSEM je prostředníkem a spojením mezi Bohem a člověkem. Je ‚svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků‘, a přitom ‚se nestydí nazývat je svými bratry‘. V Kristu se spojuje země s nebem. Oslavený Kristus je naším bratrem. Nebe je v lidstvu a lidstvo je v objetí Nekonečné lásky.“ (DA 25.26; TV 13)

  

5. Ježíš – dárce odpočinku

Ježíš nám nabízí možnost odpočívat společně s Bohem. Kritické zkoumání textů v listu Židům odhalilo, že překlady bible nesprávně kladou důraz na odpočinek po vstupu do zaslíbené země. List Židům mluví o odpočinku, který patří Bohu, a o sobotním odpočinku (Žd 4,1–11). Bůh i nám slibuje sobotní odpočinek a správné zachovávání soboty je připomínkou zaslíbení, že Bůh tuto dokonalost opět navrátí.

Země jako místo odpočinku. Božím záměrem ale nebylo jen to, aby Izraelci dostali do vlastnictví zemi. Bůh je chtěl především přivést k sobě. Hospodin řekl lidem, že do klidu a očekávaného odpočinku nevstoupí hned při obsazení zaslíbené země, ale až ji očistí od modlářství. Pak jim, vyvolenému národu, Bůh ukáže místo, na kterém bude mezi nimi přebývat. Bůh spojil sobotu stvoření s vysvobozením z Egypta. Přikázal Izraelcům, aby zachovávali sobotu jako památník stvoření i jako vzpomínku na jejich vykoupení z Egypta. Zachovávání soboty je silným vyjádřením přijetí spasení pouze z víry.

Nebezpečí nevěry. Je smutné, že ti, kteří byli vysvobozeni z Egypta, nemohli vejít do odpočinku, který jim Bůh přislíbil. Když Izrael dorazil do Kádeše, na hranice zaslíbené země, chyběla jim víra, kterou potřebovali k tomu, aby mohli do země vstoupit. Jozue a Káleb souhlasili s tím, co říkali ostatní zvědové, ale pouze oni připomněli Izraelcům, že Bůh je s nimi a že je jistě do zaslíbené země přivede. Přesto lidé, kteří viděli Boží zázraky, nedůvěřovali Hospodinu. Je tragické, že generace, která viděla tak silné projevy Boží moci, se stala symbolem nevěry. Proto list Židům nabádá čtenáře, aby se vzájemně povzbuzovali „k lásce a k dobrým skutkům“, a mají dbát na to, „ať nikdo nepromešká Boží milost“.

Dnes, pokud uslyšíte jeho hlas. Uvažujme o tom, že text (Žd 4,3–8) „abychom „dnes“ vstoupili do odpočinku“, mluví v souvislosti s dodržováním soboty. Nevěra celé generace Izraelců jim zabránila vstoupit do zaslíbené země. Bůh i nás „dnes“ zve, abychom vstoupili do jeho odpočinku. „Dnes“ je klíčovým pojmem v celém Písmu. Stejně tak je i pro nás „dnešek“ časem rozhodování, časem příležitostí, ale také nebezpečí, stejně jako tomu vždy bylo pro Boží lid (viz 2K 6,2). Odmítnutí poslouchat a věřit Božímu slovu vede k neposlušnosti a k zatvrzení našich srdcí. Mohlo by dokonce oddálit náš vstup do nebeského Kanaánu.

Vstup do Božího odpočinku. Neboť do odpočinutí vcházíme jen my, kdo jsme uvěřili. Sobotní odpočinek je oslavou toho, že Bůh dokončil své dílo stvoření (Gn 2,1–3; Ex 20,8–11) a vykoupení (Dt 5,12–15). Bůh odpočívá pouze tehdy, když zajistí naše blaho. Při stvoření Bůh odpočíval, když dokončil stvoření světa. Později Bůh odpočíval v postaveném chrámu po dobytí země, kterou zaslíbil Abrahamovi. Bylo to až tehdy, když díky vítězstvím Davida byli Izraelci v bezpečí.

Předzvěst nového stvoření. Verše v Žd 4,8–11 nám říkají, že Bůh připravil sobotní odpočinek, který máme před sebou, v budoucnosti. Přinášejí nový rozměr zachovávání soboty. Sobotní odpočinek je nejen připomenutím Božích vítězství v minulosti, ale také oslavou Božích zaslíbení pro budoucnost. Sobota poukazuje na vyvrcholení vykoupení v novém stvoření. Zachovávání soboty je očekáváním nebe v tomto nedokonalém světě. Sobota má být oslavou, radostí a díkůvzdáním. Když zachováváme sobotu, dáváme tím najevo, že věříme v Boží zaslíbení a že přijímáme jeho dar milosti. Sobota je projevem živé víry plné energie. Zachovávání soboty je pravděpodobně nejúplnějším vyjádřením našeho přesvědčení, že jsme spaseni milostí skrze víru.

Podněty k zamyšlení. Je velmi důležité, že Pavel v listu Židům používá sobotní odpočinek, jako symbol spasení z milosti, kterou nám nabízí Bůh. Znamená to, že sobota byla stále uznávána a věřící ji dodržovali. Od druhého století po Kristu se však zachovávání soboty přestávalo považovat za symbol spásy a místo toho se považovalo za symbol věrnosti judaismu a staré smlouvě, kterému je třeba se vyhnout. To, že křesťanská církev přestala chápat sobotu jako symbol spasení z milosti, vedlo k tomu, že ji přestali dodržovat.

„Sobota je tedy znamením Kristovy posvěcující moci. Je určena každému, koho Kristus posvěcuje. Patří všem, kdo se skrze něho stávají součástí Božího Izraele. […] Sobota poukazuje na dílo stvoření jako na důkaz Kristovy vykupitelské moci. Připomíná ztracený pokoj ráje a vypráví o obnoveném pokoji, který se k lidem vrací skrze Spasitele. Celá příroda opakuje jeho pozvání: ‚Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.‘ (Mt 11,28)“ (DA 288.289; TV 181)

 

4. Ježíš – náš věrný bratr

Židé si velmi zakládali na skutečnosti, že jsou potomci Abrahama a Davida. Ježíš se rovněž považoval za Davidova potomka. Závěr uvedený v Žd 2,14. je proto naprosto logický: „Protože děti spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla.“ (Žd 2,14)

 Náš bratr jako vykupitel. Ježíš dával vždy starozákonním textům hlubší význam a souvislost. Z otroctví nebo chudoby se mohl člověk vykoupit sám nebo to mohl udělat za něj jeho příbuzný. Tato stať popisuje všechny lidi jako otroky ďábla a Ježíše jako našeho Vykupitele. Když Adam zhřešil, lidské bytosti se dostaly do satanovy moci. V důsledku toho jsme přestali mít sílu odolávat hříchu. Mnohem horší ale je, že za naše provinění byl vyměřen trest smrti, z něhož se sami nemůžeme vykoupit. Naše situace byla beznadějná. Ježíš Kristus však přijal naši lidskou přirozenost a zrodil se z těla a krve jako my. Stal se naším nejbližším příbuzným a vykoupil nás. Nestyděl se nás nazývat svými „bratry“ (Žd 2,11).

Nestydí se je nazývat bratry.  List Židům říká, že se Ježíš nestyděl nazývat nás svými bratry. Přestože byl Ježíš jedno s Bohem, přijal nás za součást své rodiny. Přijali jsme jej za svého bratra také my? Nebo se za něj stydíme? Bůh chce, abychom Ježíše Krista uznali za svého Boha a také za bratra. Ježíš jako náš Vykupitel zaplatil náš dluh. Jako náš bratr nám Ježíš ukázal, jak bychom měli žít, abychom „přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími“ (Ř 8,29).

Z těla a krve. V listu Židům se také říká, že se Ježíš od nás lišil v otázce hříchu. Ježíš nespáchal žádný hřích. Měl lidskou povahu, ale byl „svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků“. Všichni jsme zhřešili a všichni máme hříšné sklony. Naše hříšnost je zakořeněna hluboko v naší vlastní přirozenosti. Člověk je „hříšný, hříchu zaprodán“. Pýcha a jiné hříšné sklony často ovlivňují i naše dobré skutky. Ježíšova přirozenost však nebyla poznamenána hříchem. Musela být taková. Pokud by i Ježíš byl „hříšný, hříchu zaprodán“ jako my, potřeboval by i on Spasitele. Namísto toho Ježíš přišel jako Spasitel a nabídl se za nás Bohu jako „neposkvrněná“ oběť. Ježíš zničil moc ďábla tím, že zemřel jako bezhříšná oběť za naše hříchy, čímž nám umožnil odpuštění a smíření s Bohem (Žd 2,14–17). Ježíš zlomil moc hříchu tím, že nám dal moc žít spravedlivým životem díky tomu, že naplnil novozákonní zaslíbení a vepsal zákon do našich myslí i srdcí (Žd 8,10). Ježíš porazil nepřítele a osvobodil nás, abychom mohli sloužit „živému Bohu“ (Žd 9,14).

Zdokonalen utrpením. Bůh přivedl mnoho synů k slávě, když skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich spásy. Jedině tak mohl smířit hříchy lidu. (JP: Z toho ovšem nelze vyvozovat, že bychom my mohli dosáhnout stejného výsledku svým utrpením.) Jakou funkci mělo utrpení v Ježíšově životě? Dosáhl pro nás dokonalé smíření. Utrpení z něj udělalo Spasitele. Utrpení nenarušilo jeho poslušnost a umožnilo mu stát se pro nás příkladem. Ježíš byl milosrdný, a proto se dobrovolně rozhodl zemřít na kříži, aby nás zachránil. Prostřednictvím utrpení se plně projevila Ježíšova bratská láska.

Bratr jako vzor.  Dalším důvodem, proč Ježíš přijal naši lidskou přirozenost a žil mezi námi, bylo, že nám chtěl být příkladem, vzorem, jak správně žít před Bohem, jako křesťané. V tomto textu je Ježíš vyvrcholením dlouhého seznamu postav, které apoštol poskytuje jako příklady víry. Ježíše nazývá „původcem a dokonavatelem víry“.

Podněty k zamyšlení. „Svým životem i učením Kristus naprosto jasně ukázal, co znamená nesobecká služba, která má svůj původ v Bohu. Bůh nežije sám pro sebe. Stvořil svět a všechno udržuje v chodu. Bez přestání slouží druhým. ‚On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.‘ (Mt 5,45) Bůh pověřil svého Syna, aby tuto dokonalou službu ztělesnil. Ježíš měl stanout v čele lidstva, aby vlastním příkladem ukázal, co znamená sloužit. Celý svůj život podřídil zákonu služby. Sloužil a pomáhal všem. Žil Božím zákonem a názorně nám ukázal, co znamená poslušnost.“ (TV 416)

 

3. Ježíš – zaslíbený Syn

První úkol nás vedl k zamyšlení, že list Židům je i listem pro nás. Má pro nás stejný význam jako pro Pavlovy současníky? Jaký vliv zanechávají studované texty na naše teologické poznání? Rozumíme správně Pavlovu teologickému jazyku? Bůh zaslíbil Adamovi a Evě potomka, syna, který je měl zachránit před důsledky hříchu – věčnou smrtí. Měl je vykoupit.  Zaslíbení se však narozením jejich syna nesplnilo.

Zaslíbení Bůh potvrdil Abrahamovi a Davidovi. Co si však nikdo z lidí nikdy nepředstavovali, bylo, že tím Synem a Vykupitelem bude sám Bůh.

 V posledních dnech. První odstavec listu Židům ukazuje Pavlovo přesvědčení, že „v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu.“ Několik starozákonních proroků předpovědělo, že Bůh „v posledních dnech“ vzbudí krále, který zničí nepřátele svého lidu a přivede národy do Izraele. Pavel říká, že Ježíš je naplněním Božích zaslíbení.

Bůh k nám promluvil prostřednictvím svého Syna. Židé v prvním století našeho letopočtu byli už velmi dlouhou dobu bez přímého poselství od Boha. Poslední zjevení dostali ve slovech proroka Malachiáše, Ezdráše a Nehemjáše před čtyřmi stoletími. Nyní k nim Bůh znovu promlouval prostřednictvím Ježíše. Boží zjevení v Ježíši je nadřazené zjevením, která Bůh sesílal prostřednictvím proroků, protože Ježíš je tím nejpovolanějším, kdo může umožnit setkání s Bohem. Rozuměli lidé tomuto zjevení tak, jako Pavel a apoštolové?  

 Ježíš odleskem Boží slávy. Zkusme si představit v situaci, jak zarputile odmítáme přijmout evangelium o Ježíši. Jak zapadá tato metafora do kontextu celého listu? Pavel hledá nové způsoby, jak přesvědčit své souvěrce. Ježíš nebyl pouhý člověk, Ježíš je Boží Syn vyzařující odlesk Boží slávy.   

 Prostřednictvím Ježíše Bůh stvořil svět. List Židům je proložen mnoha citacemi ze starého zákona, které Židé velmi dobře znali. Ve svém listu se snaží svým souvěrcům vysvětlit, že podle něho je sám Ježíš Pánem, který „založil zemi“. Ježíš stvořil a Bůh stvořil, ale je pouze jeden Stvořitel, Bůh, což znamená, že Ježíš je Bůh. Židům 4,13 ukazuje, že Ježíš je Soudcem. Jeho autorita vládnout a soudit pramení ze skutečnosti, že Bůh stvořil všechny věci a udržuje vesmír. List Židům potvrzuje, že Bůh stvořil svět „prostřednictvím“ nebo „skrze“ Ježíše, který udržuje svět svým mocným slovem.

Dnes jsem Tě zplodil. Pavel, jako znalec starozákonních proroctví, významově propojil různé výroky: „… dám po tobě povstat tvému potomku … a já upevním jeho království.“ „Přednesu Hospodinovo rozhodnutí. On mi řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.“ a „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. ³²Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida.“ Důraz nelze klást na současný význam slova „zplodit“, ale na prorocké souvislosti starozákonních textů. Mějme na paměti, že vztah Otce a Syna je naplněn tajemstvím, které poznáváme jen vírou.

 Podněty k zamyšlení. Příchod Ježíše jako Božího Syna na tuto zemi splnil několik rolí současně. Ježíš v první řadě přišel proto, aby nám jako Boží Syn zjevil Otce. Svými činy a slovy nám ukázal, jaký Otec je, proč mu můžeme důvěřovat a poslouchat ho.

Ježíš přišel i jako slíbený potomek Davidův, Abrahamův a Adamův, jehož prostřednictvím Bůh podle zaslíbení porazí nepřítele a převezme vládu nad světem. Ježíš tedy přišel zaujmout místo Adama jako prvního člověka a splnit původní záměr, který Bůh s lidmi měl (Gn 1,26–28; Ž 8,4–9). Ježíš se také stal spravedlivým vládcem, kterého Bůh tomuto světu zaslíbil.

„Slova: ‚Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil‘, která zazněla u Jordánu, se vztahují na celé lidstvo. Bůh promluvil k Ježíši jako k našemu zástupci. Nezavrhl nás pro naše hříchy a slabosti, ale ukázal, že mu na nás záleží. Udělil nám milost ve svém Nejmilejším (Ef 1,6). Sláva, která spočinula na Kristu, je důkazem Boží lásky k nám. […] Budeme-li chtít překonat pokušení a prosit Boha o pomoc, spočine i na nás světlo, které se z otevřených nebeských bran sneslo na Spasitele. Hlas, který oslovil Ježíše, promlouvá ke každému věřícímu: ‚Ty jsi mé milované dítě, v tobě se mi zalíbilo.‘“ (DA 113; TV 66)

 

2. Ježíš – hlavní postava listu Židům

Pavel napsal dopis, aby povzbudil víru nových křesťanů uprostřed zkoušek a problémů. Boží zaslíbení se naplní prostřednictvím Ježíše, který sedí po Otcově pravici a brzy nás vezme domů.

Ježíš – náš Král. První dvě kapitoly listu Židům se zaměřují na představení Ježíše jako Krále. Otec ho prohlašuje za královského Syna (Žd 1,5), Bůh představuje Syna nebeskému zástupu, který se mu klaní (Žd 1,6) a Bůh uvádí Syna na trůn, což je vlastně potvrzením jeho moci nad zemí (Žd 1,13.14). Jednou z nejdůležitějších teologických pravd Nového zákona je skutečnost, že v Ježíši Bůh naplnil své zaslíbení dané Davidovi. Ježíš je právoplatným vládcem země, kterou pro nás vydobyl v zápase se satanem.

 Ježíš – zprostředkovatel požehnání. Bůh dal Davidovi zaslíbení: po tobě dám povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Tato zaslíbení se měla naplnit prostřednictvím krále z rodu Davidova. Bůh poslal svého Syna, který se narodil jako syn Davidův a který byl dokonale věrný. Bůh proto může díky jeho věrnosti naplnit všechna zaslíbení daná vyvolenému lidu. Když Bůh žehná králi, mají z toho užitek všichni. Proto je Ježíš prostředníkem požehnání od Boha.

 Ježíš – náš zástupce. Izraelité chtěli krále, který by byl jejich soudcem a zároveň by je vedl do vítězných bitev. Zapomněli totiž, že jejich skutečným Králem je Bůh. Úplné obnovení Boží vlády nad jeho lidem se uskutečnilo až v Ježíši. Jako náš Král nás Ježíš vede v boji proti nepříteli. Kristus čelil ďáblu, porazil ho a vysvobodil nás z otroctví. Jako křesťané si někdy myslíme, že se satanem bojujeme sami. Nevím, zda si uvědomujeme, že zápasíme se silami zla. Nesmíme zapomínat, že Bůh bojuje za nás a do boje jde před námi. My jsme součástí jeho armády, a proto musíme používat jeho výzbroj.

Ježíš – náš Velekněz. List Židům představuje v 5.–7. kapitole další Ježíšovu roli. Je naším veleknězem. Kněží měli přinášet dary a oběti, měli dodržovat přísná pravidla kněžského řádu, měli střežit zákonnost a být Hospodinovými posly, měli žehnat synům Izraele. Kněží byli ustanoveni pro dobro lidí. Měli je zastupovat před Bohem a zprostředkovávat jejich vztah s Bohem. Kněz byl prostředníkem. Apoštol Petr ale přidává něco dalšího. My, věřící v Ježíše, jsme nyní „královské kněžstvo“. Taková role znamená přednost přistupovat ve svatyni k Bohu a odpovědnost spolupracovat s Bohem na jeho díle záchrany světa.

 Ježíš – prostředník lepší smlouvy. V kapitolách 8 až 10 se zaměřuje na dílo Ježíše jako prostředníka nové smlouvy. Stará smlouva byla jen předzvěstí toho, co mělo přijít. Její ustanovení předznamenávala, zobrazovala a popisovala dílo, které Ježíš vykonal později. Kněží představovali Ježíše, ale oni sami byli smrtelní a hříšní. Nemohli projevovat dokonalost, protože dokonalý je jen Ježíš. Kromě toho sloužili ve svatyni, která byla jen „náznakem a stínem“ (Žd 8,5) nebeské svatyně. Ježíš vykonává svou kněžskou službu v pravé svatyni a díky němu máme přístup k Bohu. Oběti zvířat představovaly Ježíšovu smrt jako oběť za nás. Jejich krev však nemohla nikoho očistit od zlého svědomí, to může jen Ježíšova krev. Jen díky Ježíši, vírou v něho a přijetím jeho prostřednické služby za nás můžeme k Bohu přistupovat se smělou důvěrou (Žd 10,19–22). Tím, že Otec ustanovil Ježíše naším veleknězem, uvedl do života novou smlouvu, která zrealizuje to, co stará smlouva mohla pouze naznačovat. Nová smlouva přináší to, co může uskutečnit jen dokonalý, věčný kněz, zároveň Bůh i člověk.

Podněty k zamyšlení. List Židům spojuje minimálně dvě myšlenky. Za prvé, porovnává generaci Izraelců, kteří byli 40 let na poušti, se čtenáři listu. Za druhé nás vyzývá, abychom věřili. Izraelci, kteří putovali po poušti, viděli úžasné projevy Boží moci, které se naplno projevily znameními a zázraky při jejich vysvobození z Egypta. Na hoře Sinaj slyšeli Boha, který jim předával Desatero. Viděli ohnivý a oblačný sloup. Jedli manu, chléb z nebe. Pili vodu, která vytryskla ze skály všude, kde tábořili. Ale když doputovali k hranicím zaslíbené země, nebyli schopni Bohu důvěřovat. Neměli dost víry, ačkoli to jediné od nich Bůh vyžadoval. Pavel říká, že podobně jako Izraelci, i my stojíme na hranicích zaslíbené země (Žd 10,37–39). Naše výsady i odpovědnost jsou však mnohem větší. Neslyšeli jsme sice mluvit Hospodina z hory Sinaj, ale prostřednictvím Písma jsme viděli Boží zjevení: Boha v těle, Ježíše Krista. Budeme mít víru jakou měli postavy z dlouhého seznamu, který vrcholí samotným Ježíšem.

 

 

1.Dopis Židům i nám

Autorství listu Židům je připisováno apoštolu Pavlovi, který označuje své dílo za „slovo napomenutí“ nebo také jako „slovo povzbuzení“. Lze jej považovat za první „úplné křesťanské kázání“, které máme k dispozici. Dopis byl adresován věřícím, kteří přijali Ježíše, ale pak se setkali s obtížemi. Někteří z nich byli veřejně ponižováni a pronásledováni (Žd 10,32–34), jiné postihly finanční problémy (Žd 13,5.6). Mnozí byli tak vysílení, že začali zpochybňovat svou víru (Žd 3,12.13). Jejich příběhy jsou v mnohém podobné našim zkušenostem.

Slavný začátek. Pro pochopení listu Židům potřebujeme porozumět situaci, v jaké se nacházelo křesťanské společenství v době, kdy byl tento list napsán. Samotný Bůh potvrzoval „svědectví znameními, divy i rozličnými projevy své moci“. Potvrzoval evangelium projevením své moci a Duchem svatým. Zázračné uzdravování, vyhánění démonů a udělování duchovních darů, byla velmi častým průvodním jevem kázání evangelia na nových místech. Při vzniku křesťanské církve Bůh vylil svého Ducha na apoštoly, takže i oni mohli konat zázraky. Mocné činy byly důkazem pravdivosti poselství o spasení, o nastolení Božího království, o záchraně před odsouzením a o vysvobození z moci zla.

Příchod potíží. Když věřící vyznali svou víru v Krista a připojili se k církvi, vytvořili hranici, která je odlišovala od většinové (židovské i nežidovské) společnosti. To se často stalo zdrojem konfliktů. Je pravděpodobné, že křesťané byli vystaveni slovním i tělesným útokům, někdy i vězení, vyprovokovaným mocenskými autoritami nebo náboženskými představiteli. Kéž bychom vždy byli jako křesťané hanobeni pouze pro jméno Kristovo, a nikdy ne za morální či kriminální trestné činy.  

 Nebezpečí malomyslnosti. List Židům mluví o potížích, které prožívali věřící. Pohled upřený na Krista nám může pomoct ve zkoušce utrpení, protože „sám prošel zkouškou utrpení“, „máme velekněze, který je schopen mít soucit s našimi slabostmi“. Sílu hledejme v „nezanedbávání společných shromáždění“, „projevy vzájemné bratrské lásky ke spoluvěřícím, zvláště k těm trpícím“. Pamatujme na morální zákony v manželství, vyvarujme se lásky k penězům a buďme skromní. Následujme ve víře své duchovní vůdce. Nedejme se strhnou cizími naukami. Vždyť Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.

Vzájemná podpora. Na příkladu Eliáše lze pozorovat, jak se Bůh o něj i o nás stará. Nejprve ho nasytil a dopřál mu odpočinek. Pak ho laskavě pokáral. Pomohl mu pochopit, jak jedná a naplňuje své záměry. Nakonec ho pověřil novým úkolem a dodal mu odvahu. I nám hrozí, že „budeme strženi proudem“ nebo „odpadneme od živého Boha“. Proto bychom se měli navzájem povzbuzovat, aby se nikdo z nás, oklamán hříchem, nezatvrdil. Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Jaká škoda, že jim, stejně jako i nám, musí Pavel opakovat základní pravdy, jako kojencům.

Poslední dny. V posledních dnech potřebujeme vytrvalost, abychom splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno. Pavel zdůrazňuje, že „Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ke spáse těm, kdo ho očekávají“. „napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův“, „neztrácejte odvahu, neboť bude bohatě odměněna“, „vždyť už jen ‚docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít, a neopozdí se“.

Podněty k zamyšlení. „Křesťané si osvojili životní styl, který […] mohli ostatní vnímat jako nespolečenský, či dokonce podvratný. Věrnost bohům projevovaná zbožnou účastí na obřadech byla vnímána jako symbol věrnosti státu, vládě, přátelům a rodině. Uctívání božstev představovalo úctu ke vztahům, které zaručovaly pevnost a prosperitu společnosti. Tím, že se křesťané (podobně jako Židé) takových obřadů neúčastnili, dívalo se na ně okolí podezřívavě a vnímalo je jako potenciální přestupníky zákonů a podvratné živly.“

„Ti, kdo jsou sklíčení, mají k dispozici účinné prostředky – víru, modlitbu a práci. Trápí vás úzkostné předtuchy či vás naplňuje sklíčenost? I v těch nejtemnějších dnech, kdy se okolnosti zdají být děsivé, nepropadejte strachu. Bůh zná vaše potřeby. Jeho nekonečná láska a slitování jsou nevyčerpatelné. On nikdy nezmění smlouvu, kterou uzavřel s těmi, kdo jej milují. Je ochoten propůjčit svým věrným služebníkům schopnosti, které jsou potřebné k tomu, aby své problémy zvládli.