Nedělní ráno se příliš vlídně netvářilo. Mlhy se válely po svazích valašských kopců, sluníčko jako by dnes odmítalo vykouknout z peřin. Nicméně čtveřice odvážných Kristových následovníků se nedala odradit a v brzkých ranních hodinách vyrazila cyklobusem směr Pustevny.

Autobus s funěním stoupal výš a výš, až nakonec zastavil na parkovišti ztrácejícím se v mlze. Organizátorku blbin Ivu okamžitě napadla první hra, kterou by si „účastníci zájezdu“ mohli zahrát – na schovávanou. A ani by se nemuseli moc snažit. Odvážná čtyřka s úsměvem a za zpěvu budovatelských písní vyrazila na zahřívací procházku před výstupem na Radhošť – na Tanečnici a zpět. Cesta byla místy dosti bahnitá, takže pochod připomínal spíše taneční starších a pokročilých. Ivě to moc neskákalo – batoh plný knih určených na odměny vítězným soutěžícím táhl k zemi. Franta cestou zkoušel přítomné, jak by bylo možno rozdělat oheň v tomto sychravém a mlhavém počasí. Zatímco starší turisté usoudili, že by nejspíše umrzli, nejmladší problém vyřešila – zapálili bychom těžké knihy z batohu 🙂 . Je pravda, že přítomná literatura má být světlem, ale spíše duchovním.

Na vrcholu Tanečnice jsme si prošli kamenné sloupy, které zde vytvořili předchozí turisté, a také jsme několik přidali. Frantův originální – uprostřed cesty – jistě nejednoho chodce s nakopnutým palcem potěší 🙂 .

Cestička nás svedla zpět na Pustevny, a protože počasí se tvářilo, že na Frantovy prognózy : „V jedenáct bude svítit slunce“ nedbá, uchýlili jsme se do koliby Valaška a v suchu a teple ochutnali místní kyselicu, smažák s hranolkama a teplý čaj. Naneštěstí se v hospůdce objevilo i několik psů. Proč naneštěstí? Nejmladší účastnice Aďa dnešního dne dospěla k názoru, že nutně potřebuje psíka a každých 5minut opakovaná otázka: „Mami, koupíš mi psa?“ byla tímto faktem nebezpečně posílena a intenzita otázek výrazně vzrostla. K nevýslovné radosti její matky.

Tak jako všechny dosavadní výšlapy – i tento se ukázal být požehnaný. Ač tomu nikdo moc nevěřil, Frantova předpověď vyšla a jako zázrakem zmizela mlha i nevlídno a kopce poseté ovečkami zalily sluneční paprsky.

Čtveřice posílených poutníků se pomalu vydala směrem k Radhošti. Nastavovali jsme prokřehlá záda sluníčku a chválili Pána při pohledu na krásu vůkol. Na vyhlídce jsme se podívali směrem, kde se měly nacházet vzdálené, ale dnes neviditelné kopce a pokračovali jsme cestou lemovanou borůvčím dále za periodicky se opakující otázky: „Mami, koupíš mi psa?“… Brzy jsme dorazili k soše Radegasta. Zapózovali jsme fotografovi, zatleskali psíkovi, který nám předvedl výstavní stojku na předních nohách („Mami, koupíš mi psa?“) a bez Franty, který se vypravil zpět přivítat druhou část výpravy na autobusovou zastávku se tři zbylí poutníci vydali k Radhošti, aby zde v pohostinském zařízení vyčkali příchodu ostatních.

Konečně dorazila i druhá skupinka poutníků. Po bujarém přivítání se všichni posilnili svačinkami a potom už jsme zamířili na přilehlou louku, kde se měl odehrát hlavní program dnešního setkání.

 Na paloučku u tří broučků nejprve Iva rozhýbala všechny přítomné několika hrami – sportovního i duchovního charakteru. Předávání mince na hřbetu dlaně, poskládání biblického verše, přiřazení biblických postav k sobě, a oblíbená hra při níž musí jeden člen družstva uhádnout slovo pomocí nápovědy svého týmu – to vše zvládli zúčastnění na výbornou a zcela jistě si zasloužili knižní dar 🙂 .  (“ Mami, koupíš mi psa? „)

Zpěv písní oslavujících našeho milostivého Pána jsme zvládli i bez kytary. Při pohledu do nádherného kraje a při tomto rozpoložení se nám vkrádaly slzy do očí. Našeho Pána je potřeba chválit, a to jsme také udělali.

Duchovní zamyšlením nám posloužila Jarka a tématem byly Letnice. Krásné bylo následující vyznání některých zúčastněných dokreslující toto téma. Nezbytná modlitba naše zamyšlení ukončila a my už jsme se vypravili pozdravit věrozvěsty Cyrila a Metoděje.

Osahané palce obou bratrů a pověra o splnění přání zintenzivnila opět intervaly již tolikrát vyřčené otázky : „Mami, koupíš……“

Nepsaným zvykem našich eku výšlapů je pohoda a klídek na začátku a zběsilý úprk na poslední autobus nakonec. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Následujících 9km do Rožnova jsme zvládli v rekordním čase 2hodiny a na autobusové nádraží jsme dorazili 5min před odjezdem. Příjemně unaveni jsme se rozjeli směrem ke svým domovům a rozloučili se přátelskými objetími, polibky a ujištěním, že na podzim se sejdeme zase. Díky Pánu za požehnané chvíle.