Den díkuvzdání je známý od roku 1621. Vůbec první se konal v Americe na území dnešního státu Massachusetts. Podle pověsti do Ameriky roku 1620 připluli z Anglie Otcové poutníci, kteří zde chtěli nalézt nový život a usadit se zde. Založili kolonii a pojmenovali ji Plymouth. Bohužel připluli těsně před zimou a neměli takovou zásobu potravin, aby přečkali zimu, a proto polovina kolonie přes zimu zemřela. Po zimě však narazili na kmen indiánů Wampanoag, který je naučil pěstovat plodiny, a tak se na konci sezóny všichni sešli a oslavili úspěšný rok plný hojností a bohaté úrody.

Stejnojmenný svátek slavíme také v našem sborečku, a to už řadu let. Tradičně vyjíždíme do nějaké pěkné lokality, kde společně děkujeme našemu Pánu za vše, čím nám žehná. V současnosti, kdy se naplňuje stále více událostí ohlašovaných Písmem pro dobu konce, a kdy válečné konflikty či přírodní katastrofy zuří na všech stranách okolo naší země, jsou díky opravdu na místě. Mír, svoboda a hojnost dostávají ve světle událostí zcela jiný rozměr.

Letos jsme se výjimečně oslavili Díkuvzdání v naší modlitebně, kterou jsme si za tímto účelem vyzdobili nejrůznějšími výpěstky z našich zahrádek, sadů a lesů, ať už v syrovém stavu nebo v podobě zavařené šikovnýma rukama našich sester. Před sobotní školou jsme shlédli prezentaci bratra Petroviče, která shrnovala nejdůležitější myšlenky minulého čtvrtletí, a to jak v češtině, tak v ukrajinštině. Dnešním učitelem byl Bohumil Mroček a zamýšlel se s námi nad úkolem s názvem „Bůh a jeho touha zachránit člověka II.“

V celém Písmu nacházíme obraz Boha, který touží zachránit ztracené lidstvo. Tento jeho velký plán záchrany nám nabízí jedinečnou perspektivu pro celkové pochopení poselství Božího slova. Hřích nás sice od Boha oddělil (Iz 59,2), ale Bůh se stále snaží obnovovat narušený vztah s lidmi až do slavného vyvrcholení, o kterém Bůh říká: „Hle, všechno tvořím nové“ (Zj 21,5). Než se to stane, Bůh se rozhodl zjevit se nám takovým způsobem, abychom pochopili jeho povahu a záměr, a především abychom s ním mohli mít skutečný a trvalý vztah.

Misie, je podle wikipedie šíření poselství kázáním. Hřích přerušil harmonický vztah s Bohem. Od té doby se Bůh aktivně zajímá o „ztracené“ hříšníky. Seznamování lidí s plánem záchrany má svoji starozákonní historii. Na přelomu věků se „Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi“. V závěru své pozemské mise poslal učedníky ke všem národům, aby je učili a křtili. Misie skončí, když Bůh vezme všechny vykoupené k sobě.  Naše osobní zapojení se do „záchranné mise“ má být přirozenou reakcí na to, co pro nás Bůh dělá.

Příspěvek před kázáním dnes přednesla Svaťka Balážová. Přečetla nám krásnou modlitbu, která nám připomněla, co je v životě člověka to důležité.

Kázáním z Božího slova nám posloužil kazatel Hynek Dona. Téma souviselo s Památkou večeře Páně. Je víno a chléb pouze symbolem, nebo skutečným tělem a krví Páně ? Audio záznam si můžete poslechnout na našich stránkách.

Kázáním dnešní bohoslužba neskončila. V jídelně sousedící s modlitebnou na nás čekal podzimně vyzdobený stůl a nespočet dobrot, které naše sestry připravily a na kterých jsme si společně moc pochutnali. Po jídle jsme si vyslechli krátkou promluvu našeho kazatele. Za co všechno můžeme Pánu děkovat? Za co můžeme být vděční? Po nejrůznějších neshodách, které jsme ve sborečku v minulých letech prožili, nejvíc ze všeho musíme děkovat za každého člena společenství a za obnovené a láskyplné vztahy mezi námi. V modlitební chvilce jsme děkovali Pánu za každého našeho člena i za osobní požehnání.

Báječné odpoledne jsme zakončili bohatou tombolou. Nikdo neodešel neobdarován.

Děkujeme Pánu za Jeho nesmírnou lásku, za ochranu naší země i každého z nás. Děkujeme za mír, pokoj, svobodu vyznání, za zdraví, za dostatek a hojnost, za celé naše společenství. Prosíme našeho Boha o pomoc pro všechny trpící, za krajiny sužované válkou nebo přírodními pohromami. Prosíme především za Ukrajinu a Izrael.