Ač nás při vstupu do modlitebny vítal jarními barvami a květy hýřící stoleček, sněhové vločky za oknem nás přesvědčily, že zima se hned tak nevzdá. S přáním „šťastné a veselé“ J jsme se usadili v očekávání požehnaného dopoledne zakončeného památkou Večeře Páně.

Úkolu se zhostil s lehkostí sobě vlastní František Tomanec, a jak sám řekl – v tématu se našel. Přemýšleli jsme nad „Ochotou dávat“ a uspořádání posledních věcí člověka na této zemi.

Jenom blázen při hojné úrodě zapomíná na lidskou zranitelnost a dočasnost. Mysleme na potřeby jiných a potřeby Božího díla.

Zodpovědný správce naplánuje, co se stane s majetkem po jeho smrti. Neměl by zapomenout ani na opatrovníka, církev a/nebo dobročinné spolky. Ani závěť člověka nezbaví zoufalství nad tím, že majetek snaživého, zbožného a moudrého člověka získá nakonec lenivý, bezbožný „pomatenec“. Přesto je jedno jisté, že do hrobu si nic neodneseme.   

Milý Bože, nedávej nám chudobu ani bohatství. Oboje je nebezpečné. Boží dílo bychom měli podporovat průběžně již za svého života, ne až po smrti. Nepochybně si zasloužíme výsledky své usilovné práce. Bez ohledu na výši majetku bychom nikdy neměli zapomenout, že „Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí.“ Dávat teď, dokud žijeme, může pomoci mnoha strádajícím lidem. O svém majetku bychom měli rozhodnout rozvážně a zodpovědně v době, kdy jsme toho schopni.

 

Před kázáním jsme si vyslechli slovíčko sestry Soni Mročkové. Z knihy „Slepičí polévka pro duši“ nám přečetla 2 krátké příběhy, které jsou určeny pro potěchu srdce a posílení ducha.

Do dražby přišly otlučené a odřené housle. Dražitel na ně s nechutí pohlédl – nestojí snad ani za tu ztrátu času, ale protože byl profesionál, s úsměvem je zvedl.   „Kolik dáte, dámy a pánové, za tyto housle? Jeden dolar? Kdo dá víc? Dva dolary? Jenom dva? Kdo dá tři? Tři dolary! Tři dolary poprvé, podruhé…“   Už se chystal cenu odklepnout, když tu v zadní řadě sálu vstal šedovlasý muž, šel až k dražiteli a jemně uchopil housle za kobylku. Otřel z nich prach, naladil povolené struny a začal hrát – tak čistě a něžně, jak to snad umí jen andělé.   Když dohrál, rozhostilo se ticho. Dražitel zvedl housle za kobylku a zjihlým hlasem se zeptal: „Kolik dáte za tyto staré housle? Tisíc dolarů? Dá někdo dva? Dva tisíce! Dá někdo tři? Tři tisíce! Tři tisíce poprvé, podruhé – a housle jsou prodány za tři tisíce.“   Lidé se radovali, ale někteří plakali. Myra B. Welchová: „Nechápeme, co tolik změnilo jejich cenu.“ „To je jednoduché: byla to ruka Mistra.“ 

  A stejně tak i mnoho lidí s vyžilým životem, otlučených a odřených hříchem, je bezmyšlenkovitému davu prodáváno pod cenou – přesně jako housle. Dej mu talíř brambor nebo sklenici vína – je to jako hra, ať jde zas o dům dál. Jde „poprvé“, jde „podruhé“ a jeho cena je už téměř jistá. Ale když na něj položí ruku Mistr, tupý dav nikdy zcela nepochopí, jak se to stalo, že duše toho člověka má najednou ohromnou cenu, protože ji dokáže rozehrát jen dotek Mistrovy ruky. 

 

Malé dítě kreslilo obrázek. Učitel se nad ním zastavil a povídá: “ To je ale zajímavý obrázek. Copak to je?“

„To je Bůh.“

„Ale nikdo neví, jak Bůh vypadá. “

„Až to dodělám, tak to budou vědět. “

Kázáním z Božího slova nám posloužil kazatel sboru Hynek Dona. A protože dnes budeme slavit památku Večeře Páně, zamyšlení se týká právě Velké noci. Bratr Dona se opíral o text Jan 13.kap., ve kterém se hovoří o poslední večeři Pána Ježíše Krista. Židé slavili na příkaz Boha vyjití z Egypta. „Ten den vám bude dnem pamětným. Budete ho slavit po všechna pokolení.“ Byla to velká událost, slavila se s celou rodinou. Byla přesně stanovena pravidla, která se mají dodržovat. Ježíš jí slavil vždy se svými blízkými, s přáteli, a poslední slavil se svými učedníky.

Ve 2 Moj 12.kap. čteme o poslední ráně. Vše, co bylo židům přikázáno ohledně beránka, mělo směřovat k Ježíši. Ale židé to nechápali. Když slavíme my – slavíme vyjití z Egypta? Nebo poslední večeři našeho Pána? Jde především o vzpomínku a oslavu Kristovy osvobozující oběti. Díky ní můžeme žít, být omilostněni od našich hříchů. Památka večeře Páně je vlastně díkuvzdáním Bohu. Jde o večeři těch, kteří jsou hříšní a ospravedlnění Pánem. K památce nepřistupujeme jako dokonalí lidé, ale jako ti, kdo Krista potřebují k očištění našich hříchů. Nepředstupujeme před Boha jako dokonalí lidé, ale jako hříšní. Audio záznam kázání najdete na našich stránkách.

Po kázání  jsme měli možnost prožít společně Památku, vyznat si vzájemně svá provinění, prosit za odpuštění. Díky Pane za Tvou nekonečnou milost a lásku.