Nezařazené

Dnešní sobotní den jsme prožili v méně početné skupině, ale „… kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

Sobotní školou nás provedl Miloš Mroček. Ukončili jsme studium listů apoštola Petra zopakováním základních témat. Petr se ve svých listech věnoval především těmto 5 tématům:

• Ježíšovo utrpení, které vedlo k našemu spasení
• Naše praktická odpověď na poznání, že Bůh bude při posledním soudu posuzovat naše jednání
• Naděje na brzký příchod Ježíše Krista
• Pořádek ve společnosti a církvi
• Písmo, které je návodem pro naše životy

S mládeží diskutovala Iva Burešová o podmínkách vstupu na novou zemi. Uzavřela tak studium 1. a 2. epištoly Petrovy.

Slovíčko před kázáním Ivy Burešové vyprávělo příběh otce, který spolu se synem velmi miloval a obdivoval obrazy. Po smrti syna získal otec amatérsky malovanou podobiznu svého syna, které si cenil nad všechna umělecká díla své bohaté sbírky. Stejně tak my bychom si měli cenit Ježíše Krista nad všechno, co nám nabízí tento svět. Příběh byl vybrán v souvislosti s nedělním dnem otců, ke kterému jsme všem přítomným pánům popřáli a předali jim malou pozornost.

Kázáním z Božího slova nám posloužila Blanka Novotná. Jeho opis najdete opět v archivu.

Kompletní fotogalerie – zde

Nádherně slunečné ráno dnes dávalo tušit, že sborový výlet do Jablunkova Chotěbuzi bude vydařený. A nejen co se počasí týče.

Skupinky cestovatelů si daly již tradičně sraz v Tiché, odkud jsme pokračovali společně směr Jablunkov. Zde se podařilo 3 nadšencům za vydatné pomoci mnoha dobrých lidí vybudovat ve starém klášteře jedinečné Světové muzeum a Knihovnu Bible. Boží vedení a pomoc je patrna na každém kroku. Všechny „náhody“ tak zapadají do sebe, že je zcela zřejmé, že náš Pán tomuto dílu žehná. Měli jsme možnost prohlédnout si 1/5 ze všech exponátů, tedy asi 250 různých Biblí. Dětské, pro nevidomé, voděodolné, staré několik století i zcela nové, psané v těch nejexotičtějších jazycích. Bible vážící několik kilogramů i Bible, které lze číst pouze pod mikroskopem. Velmi zajímavá je Bible psaná ručně stovkami lidí naší republiky v rámci akce Přepisujeme Bibli. Pro nás je významná také proto, že nejstarším člověkem, který část Bible přepsal, byla maminka našeho bratra Jendy Petroviče Marie, která svou část napsala v 96 letech.

Klášter je postupně opravován a těchto prostorách budou otevřeny další expozice. K Muzeu Bible bude také patřit Biblická stezka a mnoho dalších atrakcí. Náš průvodce – člen CASD – nás provedl i okolím kláštera, vyprávěl nám o vzniku Muzea a počátečních problémech, které museli autoři projektu překonat. Návštěvu Muzea rozhodně doporučujeme.

Poté jsme se přesunuli do Chotěbuzi, kde už na nás čekal v Rybím domě kromě prohlídky akvárií také oběd. A jak jinak, než ve znamení ryb. Všichni jsme si pochutnali, dobré jídlo ještě doplnili dobrým zákuskem a už jsme se odebrali do blízkého Archeoparku. V moderní prosklené budově jsme si prošli 3patra krásných expozic představujících archeologické nálezy z dob Slovanů. Shlédli jsme také naučné video, které nám představilo běžný život našich předků. Pak jsme se odebrali na prohlídku slovanského hradiště, kde jsme viděli domy našich předků, zbraně, opevnění, společenskou místnost. Největší ohlas měla lukostřelba a mnozí bratři i sestry se ukázali být vskutku zdatnými lovci.

Protože večer už se nachýlil, rozjeli jsme se směrem ke svým domovům příjemně unaveni a plni dojmů. Díky Pánu za požehnaný výlet a náš šťastný návrat.

Ač se ráno vylouplo do slunečního svitu, než jsme dorazili do sborečku – spustil se celkem vydatný deštík. Odpolední sborová vycházka je tím pádem odložena, ale na dobré náladě nám tento fakt nic neubral.

Sobotní školou s názvem Falešní učitelé nás provedla zkušená Květa Tyšerová.

„Slibují jim svobodu, ale sami jsou služebníky záhuby. Co se člověka zmocní, tím je zotročen.“ 2 Pt 2,19.

Už v době Petrově byla církev ohrožena nejen zvenku – byla vystavena pronásledování a soužení, ale také zápasila s vnitřními těžkostmi. Už tehdy musela čelit falešným prorokům, kteří šířili zhoubné nauky v církvi. Petr varuje před falešným konceptem svobody, který zanechává člověka v otroctví hříchu. Je mnoho těch, kteří se odvrátili od Pána a později se vrátili. Bůh je velmi rád přijme zpět. Ale každé odvrácení je velmi nebezpečné. Pokud nebudujeme svůj vztah s Bohem a náš život není svědectvím pro druhé, pak můžeme lehce sklouznout k původnímu hříšnému životu.

Stejné téma se opakuje v Bibli na více místech. To znamená, že jde o důležité téma. Bůh ví o našem špatném jednání a  všichni hříšníci budou potrestáni. Trest je může stihnout už teď – Sodoma, potopa…, ale především v den soudu.

Příčinou odpadnutí je bludné učení, pohrdání autoritami, podřizování se různým vůdcům, zneužívání Boží milosti na provádění různým nemorálností, odmítání Ježíše Krista jako jediného svrchovaného Vůdce a Pána, morální znečišťování vlastního těla, pronášení prázdných a pyšných slov, pomlouvání. Toto jsou rafinovanější hříchy, než násilné činy.

Ve slovíčku před kázáním nám Iva Burešová připomněla, že na každou událost se můžeme dívat dvěma pohledy – pozitivním nebo negativním. Pán Ježíš nám dává každý den to, co potřebujeme. Máme tendenci všechny dary přijímat jako samozřejmost, případně si stěžovat, co všechno jsme ještě nedostali. Pán nás neustále obdarovává. Zaslouží si náš dík a vděčnost.

Kázáním z Božího slova nám posloužil Marek Wagner. Přepis kázání najdete v archivu.

Po pogratulování všem červnovým oslavencům jsme se rozešli s očekáváním zítřejšího sborového výletu.

V sobotu proběhne společná bohoslužba sborů Vsetín, Valašské Meziříčí a Katřinice na Damašku od 10hod.

Na rozdíl od let minulých – probíhat bude pouze dopolední bohoslužba.

 

Dnešní sobota se musela obejít bez naší mládeže, která odjela na víkendovku Helfštýn 2017. Myslíme na ně, aby je Pán chránil.
Sobotní školu s námi prošel Petr Kimler. Zamýšleli jsme se nad Životem křesťana podle apoštola Petra.
Petr začíná svůj druhý list tím, že ho adresuje „těm, kdo dostali stejně vzácnou víru jako my“. Víru jsme obdrželi jako dar od Boha. Člověk si víru nemůže zasloužit. Jsme povoláni k tomu, abychom Boha milovali, a to nelze bez toho, abychom Ho poznali.
Apoštol Petr seřadil jednotlivé ctnosti do určité posloupnosti, takže následující ctnost vždy vychází z předchozí – až dokud celý seznam nedosáhne vrcholu v lásce:
• Víra
• Ctnost
• Poznání
• Zdrženlivost
• Trpělivost
• Zbožnost
• Bratrská náklonnost
• Láska
„A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“
Všechny tyto vlastnosti by v nás měli růst. Ne každý křesťan podle této nové reality žije. Poznání Krista zůstává bez účinků. Lidé zapomněli, že byli očištěni od hříchů. Mají žít tak, aby se upevňovalo jejich povolání a vyvolení.
Petr píše druhý list na sklonku života, kdy ví, že brzy zemře. Křesťanská víra je založena na vzkříšení Krista. Bez něj by naše víra neměla smysl. Kristovo vzkříšení z mrtvých je zárukou toho, že všichni, kteří jsou v něm, tak jednou vstanou z mrtvých. Těla, která obdržíme při vzkříšení, nikdy nezaniknou. Petr se smrti nebojí, není to pro něho žádná zlověstná zpráva. Naopak klade důraz na blaho a prosperitu těch, kteří na světě zanechá. Touží potom, aby byli upevněni v pravdě, kterou přijali. Dokud bude s nimi, bude je povzbuzovat, aby zůstali věrní. Petr jednoduše žil podle víry a poselství, které zvěstovali.
Kázáním nám posloužil bratr Stejskal a zamýšlel se nad méně známým podobenstvím o nepoctivém správci. Přepis kázání najdete v archivu na stránkách sboru. Bratr Stejkal nám také vysluhoval Večeři Páně. Slunečné počasí nás láká ven a proto – požehnaný zbytek soboty někde v přírodě !

V úterní podvečer se v netradičním termínu naplnil evangelický kostel v Botanice. Přítomné přivedla touha společně s bratry a sestrami z dalších denominací chválit našeho Pána a Stvořitele, děkovat a velebit Ho. Spolu s chválící skupinkou jsme nejprve zpívali několik písní, abychom se poté ztišili a společně upírali svůj vnitřní zrak k nebi. Toho, zač je potřeba děkovat, nachází každý z nás mnoho. Kostel se opět rozezněl tóny písní a potom už jsme se zaposlouchali do duchovního zamyšlení Bohdana Mikuška právě na téma Chvály.
Chválit nebývá snadné. Děkujeme, prosíme, ale chválíme málo. Málo chválíme i lidi okolo nás. Poděkujeme, ale chvála je mnohem víc. Děkujeme, protože oceňujeme skutek, který má vztah k nám. Pokud oceňujeme skutek, který nemá vztah k nám, neděkujeme ale chválíme. Někdy se nám chválit Pána nechce, protože neprožíváme dobré období, nemáme sílu, motivaci, samotným nám to nejde.
Biblická chvála ve dvou rovinách:
1.rovina – v Bibli je mnoho míst „chválíme Tě Hospodine za …něco…“
2.rovina – tím to v Bibli nekončí. Vypočítávání skutků končí tím, že žalmista řekne: „že jsi dobrý a tvé milosrdenství je věčné“ – za chválami rozpoznáváme jaký je samotný Hospodin.
Naše vyjádření je nepřesné, částečné, ale máme to dělat. Bible je inspirací, jaký Bůh je.
Starý zákon začíná stvořením – Bůh je dobrý. Pak přišel hřích – Bůh usiluje o návrat k Němu. Reaguje na odpadávání Izraele. I zde žalmista chválí, i když je právě národ trestán.
Chvála = vnitní modlitba. Je to způsob, jak se já dívám na Boha. Bůh nám smrtí Ježíše Kristavrátil důstojnost a navrátil nás k Němu. Naše srdce roztává a uvědomuje si, čím pro nás Bůh je.
Chvalme a říkejme: „Bože, ty jsi dobrý, milosrdný..“.
Jak to udělat, když prožívám těžké okamžiky? Je to Jeho volba? Chválít Ho? Právě v těžkých chvílích se s Ním potkáváme a trápení se změní v požehnání.
Ovoce chvály :
1.ovoce – očišťuje, naplňuje naši víru zralostí. Ustojíme lépe těžké zkoušky. Bůh je stálý, je vždy dobrý, vždy milosrdný. Když budeme chválit, každý den, celý den budu žít v chvále.
2.ovoce – chvála pozvedá náš zrak k Bohu od našich starostí, je obranou před útoky zlého. Můžeme prosit špatně po špatných věcech, dostaneme to a pak zjistíme, že to bylo špatné. Můžeme děkovat špatně: „děkuji, že nejsem jako tamten“. Ale chválit špatně nelze. Do chvály satan nemůže zasáhnout. Chválou se před ním chráním.
Chvála nás učí citlivosti, uzdravuje od obav, od přecitlivělosti.
Jak chválit:
celým srdcem, zvukem polnice, ztišením, tancem, v kleče, se zvednutýma rukama…. Bible uvádí 86 způsobů. Chvalme tak, jak je nám milé. Chválení je třeba trénovat, je to celoživotní záležitost (Žalm 106,1. , 1 Jan 4,16. , Nahum 1,7. )
Abychom dostáli proneseným slovům, další chválící písničky jsme zpívali při tanci. Krásný a požehnaný večer jsme završili společným opékáním párků a zobáním dobrot z prostřených zahradních stolů.

Po tropickém pátku nás přivítala oblačná sobota s velmi příjemnými teplotami. Sobotní bohoslužbu zahájil Petr Chára a v sobotní škole s Aničkou Petrovičovou jsme se zamýšleli nad postavou Ježíše v Prvním listu Petrově.

Ježíš Kristus se vine celým listem. Několikrát je zdůrazněno božství Ježíše. Je Bohem, který přišel v lidském těle, žil na zemi a zemřel – abychom mohli mít naději a zaslíbení věčného života. Petr spojuje Kristovu smrt se smrtí zvířat ve Starém zákoně. Přinášela „smíření“ pro toho, kdo oběť přinášel. Ježíš zemřel na nás – místo nás – a jeho smrt nás vykoupila z předcházejícího způsobu života a ze zkázy, která na nás čekala. Ježíšovo utrpení mělo důležitý význam.

Bez ohledu na to, do jak zlé situace se zde na zemi dostaneme, tak se můžeme vírou upínat k tomu, co nás na konci čeká. Ježíšovo vzkříšení z mrtvých je pro nás zárukou, že i my můžeme být vzkříšeni. Ježíš má moc porazit samotnou smrt.

Jedním z nejdůležitěkších okamžiků pozemské služby na zemi byla odpověď na otázku, za koho jej považují učedníci. Petr prohlásil: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Je však pravděpodobné, že přesně nechápal, kdo je Mesiáš, jaká úloha před ním stojí ani to, jakým způsobem naplní svoje poslání. Lidové představy v tehdejší době od Mesiáše očekávaly, že bude dělat to, co David – porazí nepřátele izraelského národa. Nikdo neočekával, že Mesiáše nakonec Římané ukřižují. Mnohem více Petr rozuměl poslání Ježíše jako Mesiáše. Pochopil, co pro celé lidstvo učinil.

V době vzniku listů byl Petr přesvědčen, že Mesiáš je samotný Bůh. Dělá ve svých listech rozdíl mezi Otcem, Synem a Duchem svatým, avšak připisuje Ježíši stejné božské atributy jako Duch svatý.

Místo slovíčka před kázáním měla dnes Iva Burešová připraveno video z fotek z minulého víkendu, kdy proběhl druhý ročním babince = víkendovka pro maminky s dětmi. Na pomoc při vzpomínání na tuto akci si pozvala na pomoc Soňu Mročkovou a děti.

Kázáním vycházejícím z 1 Pt 5.kapitoly nám posloužil Bohumil Mroček. Přepis kázání najdete v archivu.

Fotogalerie – možno stáhnout fotky

V pátek 12.5.2017 maminky s dětmi z našeho sboru vyrazily na druhý ročník tzv. babince, tentokrát do vesničky Cetechovice na pomezí Hané a Slovácka. Slunečné počasí slibovalo prožití krásného víkendu.

Ubytováni jsme byli na místní faře, která nás nesmírně překvapila. Krásné zrekonstruované pokojíčky, každý s vlastním koupelnou, perfektně vybavená kuchyně, příjemná jídelna, krbová kamna, upravená zahrada. Ideální místo na některý z našich KD. Po společné večeři šly děti prozkoumat přilehlé dětské hřiště. Sobotu jsme zahájili po židovském způsobu se Simonou. A protože zítřek bude dlouhý, jdeme do pokojů. Nicméně očekávané zážitky hlavně dětem dlouho nedovolí spát.

Nové ráno nás probudilo sluníčkem. Vzduch provoněný posečenou trávou, před okny májka, krásný zámek nadohled. Po vydatné snídani jsme vyrazili na 8km vzdálený hrad Buchlov. Parkoviště s přilehlou hospůdkou nás přivítalo udírnou s několika recesistickými nápisy včetně „úschovna psů bez záruky vrácení“. Po krátkém stoupání jsme dorazili na nádvoří hradu. Sluníčko pálilo, a tak nám chladnější hradní prostory přišly vhod. Viděli jsme knihovnu, zbrojnici, černou kuchyni, řadu šlechtických pokojů z různých období, kapli, mohli jsme si sednout pod lípu neviny opředenou řadou pověstí. Protože poledne se blížilo a děti začaly pokukovat po něčem dobrém, odebrali jsme se na parkoviště, po jehož obvodu je řada stolů a s chutí jsme se zakousli do kuřízků s bramborovým salátem. Posilněni jsme se vydali na nedaleký kopec prohlédnout si kapli sv.Barbory. V dáli začalo bouřit, a tak byl nejvyšší čas přesunout se do Buchlovic.

Romantický a v mnoha pohádkách použitý zámek je skutečnou pastvou pro oči. Děti ale nejvíce nadchla zámecká kašna plná červených rybiček a naházených penízků. Jen málokterý rukáv zůstal suchý. Nejmenší účastnice výpravy k nesmírné radosti své maminky dokonce pojala záměr do kašny vlézt. Zámecký park je rozsáhlý a velmi pěkný. Listnatí i jehličnatí velikáni nás zdravili máváním větví. Naše cesta vedla až na samý konec parku, kde v bývalé zámecké konírně bývala čokolaterie. K zármutku všech dětí byla ovšem zavřená. Hřmění se přesunulo až do Buchlovic a zvedající se vítr dával tušit, že tentokrát dešti neutečeme. Schováni pod velikým stromem a pouze 2 deštníky pro 10 osob jsme za zpěvu veselých písní čelili prudkému dešti doprovázenému kroupami. Naštěstí déšť trval jen 15min a my jsme se celí promočení mohli odebrat k autům a odjet zpět na faru.

Cetechovicím se déšť vyhnul a tak jsme si mohli při opékání párečků na farní zahradě klidně lehnout do trávy. Před večerním chladem nás ochránil náš „mužský“ Ondrášek, který nám zatopil v jídelně v krbových kamnech. V sálajícím  teple se dětem krásně vyráběly indiánské náramky zvané wampum a my maminky jsme sledovaly film „Hvězdy nám nepřály“. Od korálků jsme děti jen těžce odháněly, ale protože zítřek přinese opět mnoho zážitků – huš do postelí!

Nedělní ráno bylo opět jako malované. Po snídani se vydaly Iva a Soňa na cestu okolo vesnice vyznačit dětem trasu hry na stopovanou. Nejdůležitější bylo vybrat to správné místo pro ukrytí soutěžních úkolů, které děti budou po cestě plnit. A ty to zvládly vskutku v rekordním čase. Po návratu na faru jsme vyhodnotili výsledky a děti získaly indicie potřebné k nalezení pokladu. Ani ten před našimi dětmi neobstál a krabička plná čokoládových bonbonů byla brzy v jejich rukách.

Po společném obědě jsme si zabalili věci a vyrazili do překrásné Kroměříže. Na náměstí vyrostlo nové zrcadlové bludiště, kde se pobavily nejen děti, ale i maminky. Báječný víkend ukončila procházka Podzámeckou zahradou spojená s prohlídkou minizoo. A protože menší děti jsou už opravdu hodně unavené, byl nejvyšší čas rozjet se zpět do našich domovů. Tak zase za rok !

Modlitebna se nám dnešní sobotu krásně zaplnila a také jsme přivítali návštěvu z Trutnova – bratra Vláďu Hrubého, který využil prodlouženého víkendu k návštěvě Moravy.

Sobotní školou s názvem Utrpení pro Krista nás provedl Petr Chára. „A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ.“ 1 Pt 5,10.

Křesťanská církev byla v prvních stoletích své existence velmi pronásledována. V Bibli, především v knize Skutky apoštolů, je popisováno, s čím musela církev ve svých počátcích zápasit. Křesťané byli popravováni. Přestože zabíjení křesťanů bylo spíše lokální, rostlo napětí mezi nimi a významnou částí společnosti.

Petr ve svém listu zdůrazňuje, že se křesťané nemají bát těch, kteří na ně útočí, ale mají ve svých srdcích posvěcovat Krista. To může v jejich srdcích pozastavit strach, který v nich mohou vzbudit jejich protivníci. Měli by být připraveni vydat svědectví o své naději. V žádném případě by neměli dávat příčinu k útokům, znevažování či pomluvám.

Petr zdůrazňuje, že ti, kdo trpí proto, že jsou křesťané, se podílejí na Kristově utrpení. Každého, kdo je naplněn Kristovým Duchem, čeká pronásledování a potupa. Způsoby pronásledování se mohou v průběhu času měnit, ale jeho podstata – duch, který za ním stojí – se nemění. Je to satan. Petr dokonce spojuje utrpení křesťanů s Božím soudem. „Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo.“ Zj 15,4.

Pro věřící byla v následujících letech Petrova slova zdrojem útěchy a povzbuzení. A je tomu tak i dnes. Důvodem našeho utrpení je velký spor mezi Kristem a satanem, jehož jsme součástí. Často se ptáme: „Proč?“ a odpověď mnohdy nenacházíme. Petr však zdůrazňuje, že i uprostřed utrpení je potřeba odevzdat se Bohu, důvěřovat našemu jedinému Stvořiteli a pokračovat v konání dobra.

Mládež v sobotní školce probírala s Ivou Burešovou myšlenky apoštola Petra týkající se chování křesťanů. Zamýšlela se nad tím, které z těchto myšlenek se nám daří naplňovat, a kde ještě máme rezervy.

Slovíčko před kázáním nebylo tentokrát mířené na mládež, ale na dospělé. Připomínalo blížící se Svátek matek a úsměvně se zamýšlelo nad vztahem mužů a žen. Všechny přítomné matky, babičky a tety byly následně obdarovány malou drobností.

Kázáním z Božího slova nám posloužil bratr Juřínek. Jeho přepis najdete v archivu.

 

 

Rudí bratří z nás musí mít nepředstavitelnou radost. První letošní ekumenický výlet vyšel na výročí Vítězného února, druhý na Prvního máje. Přestože ani v jednom případě se do  akce nezapojila hvězdnatá mávátka a transparenty, jedna Stálice byla evidentně přítomná. Průvody nedoprovázela nechvalně proslulá pěticípovka  krvavá, ale evidentně zářící Hvězda betlémská.

Konec apríla je ve znamení  sněhu a povodní, druhého května zase lije jako z okapu. Zmíněný prvomájový den však ovládá nekompromisně modrá obloha a přívětivě zlatavé sluníčko. Podobný případ se u ekuvýletů opakuje už popáté za sebou. Je to záměr, anebo náhoda?

Rožnovský pacifik osedlává desítka nedočkavých pěšáků a ve městě pod Radhoštěm se přidávají další individua. Pokud dobře počítáme, historicky první prvomájový ekuprůvod nakonec čítá pětadvacet poutníků. Mezi nimi i čtyřnohý turista Monti, který se podobné akce účastní už přinejmenším potřetí.

První letmé zastavení se koná v místě někdejšího působiště Čeňka Kramoliše. Velkého mistra tu připomíná svérázné kovové monstrum, vedle něhož se usadili jeho současní sousedé. Obrovité dobračisko jménem Libor se na květnový výlet ozdobil živou květinou. Teta Květa tak má možnost poprvé přičichnout  k neopakovatelné atmosféře valašských ekuvýletů.

Procesí pomalu vystoupá nad město folklóru, pivních lázní a Petra Nečase a v neustávajícím pěkném počasí se posunuje k Hlaváčkám. Šedé bukové kmeny kdosi přizdobil jarní zelení a po loukách rozházel žlutooranžové pampelišky. Valašská krajina s mozaikou pasek, lesíků a osamělých usedlostí otevírá dokořán svou příjemně hřejivou náruč. Kdo dnes zůstal za pecí, má nekonečnou smůlu. Případně těžko odpustitelný, ne-li přímo smrtelný hřích. Když štědré nebe tak štědře rozdává, proč nenastavit vyprázdněnou dlaň?
 

Za všechno ovšem může, kromě už vzpomínaného nebe, autorka ekumenických výletů, naše nepřehlédnutelná Maminečka představená. Romantické trajdání po nejkrásnější ze všech katedrál je od raného mládí její srdeční záležitostí  Není proto divu, že  tato nenapravitelná „srdcová dáma“ nachází symboly lásky i v chladném kamení. Zatím se nestalo, aby si něčeho podobného nevšimla. Stejně jako se nestalo, že by na Švitorkou založených akcích vládl kamenný chlad. Nikdo nic nemusí, všecko jde od srdce.

Doporučené cesty životem nebývají jen úzké a klikaté, ale často i dosti strmé. A čím jsou příkřejší, tím rychleji nás posunují nahoru. Ne všude jezdí výtahy. Na nejdůležitější místa musíme vystoupat po svých. Pokud nechceme zůstat v údolí. Ta bývají bez výhledů a proto i stinná či slzavá.

Hospůdka Na dílech je pro některé předzvěstí nebe. Až na to, že se tu stojí fronty. Každopádně zde skončil největší krpál celého dne a nadešla chvíle slastného odpočinku. Někteří jej jistí kofeinovou injekcí, některým stačí chléb a voda. Pro některé je málo obojí a nezbytný doping čerpají z nekonečně bohatších zdrojů. Překřížené břevno, byť poněkud stylizované, otevírá prameny. Těm, kterým nic neříká, však nezbývá, než vyčkávat u výčepních pultů.

Dobrou zprávou je, že konečně dohopsal i největší Zajíček Střední Evropy. Podává svou širokorozchodnou dlaň a nabízí stejně rozložité srdce. Dál už půjde s námi, a to je záruka absolutně dobré nálady. Náš Velký Honza oplývá nevyčerpatelnou studnicí humorných, zaručeně neotřelých přirovnání. Zároveň však vírou, která je přímo úměrná jeho dvoumetrové postavě.

Zatímco mistr Zajíček byl na výšlapech pokaždé, Tovaryšové zažívají premiéru. Je vidět, že si ji náležitě užívají. Sympatický otec i stejně pohodový syn se drží pospolu a dojmy si sdělují znakovou řečí. Zvuky sice neregistrují, ale v tuto chvíli to není na závadu. Svět barev, tvarů a světelných kontrastů teď hraje prim. Podmanivé kouzlo Božího stvoření  proto ani jim nezůstává utajeno.

Odpočatý průvod zvedá kotvy a pokračuje pohodovým hřebenem. Ne jedné straně táhlé temeno Radhoště, na druhé střídající se paseky s valašskými chalupami. Pozornější oko dokonce rozpozná i cíl dnešního putování. Leží sice naproti, ale cesta jde oklikou. Přímočaré spojnice nemusí být zrovna ideální.

„Břemena jedni druhých neste, a tak plňte zákon Kristův“, tvrdí stručná stať z nejčtenější knihy na světě. Jeden z přítomných zákoníků to může potvrdit. Díky dvěma batohům  je konečně  vyrovnaný a náležitě vyvážený. Dokonce se odvažuje tvrdit, že „jho mé netlačí a břímě mé netíží“. Možná, že kecá. Anebo to dělá od srdce..

Typický ráz krajiny pokračuje i po odbočení na žlutou značku. Od Kramolišova Rožnova jsme se posunuli k působišti dalšího z valašských písálků. J.F.Karas pobýval v blízkém Zákopčí. Skoro na dohled máme věhlasné odraziště bohů a vyhledávané útočiště bohémů, Soláň. Umělecky proslulí Manželé Podešvovi, mistr štětce Hofmann i další kumštýři, kteří tady žili a tvořili, si tento kraj jistě nevybrali jenom tak náhodou.

Překážky jsou na to, aby se překonávaly. Většinou ani nic jiného nezbývá. Jenom co nastalo přívětivé klesání k Hutisku, někdo nám naházel klacky pod nohy. A  docela pořádné. Stoleté smrky a zelené jedle porazila nelítostná pila dřevobaronů. Pořád na tom ty stromy byly lépe než lidé. Ti se stovky zpravidla nedožijí. Jedině, že by vsadili na bláznivou zprávu o věčném životě. Existují opodstatněné obavy, že drtivá většina účastníků dnešního prvomájového průvodu na ni naletěla. Na štěstí..

Člověk by tu podle názvu čekal stoupající dým z hutí, a zatím se před námi vynořila dokonale fotogenická vesnice.  Někteří jedinci využívají zastávky k zaslouženému odpočinku, jiní k nezbytnému doplnění kalorií. Největší Zajíček nenabízí zelí, ale své tradiční, osvědčené štrúdly. Hned po jejich likvidaci se pospolitost dává k závěrečnému pochodu. Jak jinak, než ve štrúdlu?

Hutisku dominuje úhledný bílý svatostánek. Před ním i za ním se tyčí kříže. Ty první připomínají záležitost minulou, ty druhé, co stojí na hřbitově, události budoucí. Jednou se tu někteří z nás sešli na pohřbu nám známé křesťanky. Bylo to ještě za zlaté éry rudých komančů. Křesťanský mluvčí tu mluvil o naději na vzkříšení, předseda Národního výboru o absolutním skonání. Kterému z tvrzení dá budoucnost za pravdu?

Neznačenou cestu k ranči zná jenom Iva. Nenápadně se vytrácí a rozmělněný průvod nechává svému osudu. Několik lákavých odboček svádí na scestí. Víra se mísí s pochybnostmi. Přesně tak jako v životě. Jen máloco bývá jasné a nezpochybnitelné.

Poslední úsek vyhlíží lákavě. Travnatá pěšina slibuje měkké našlapování. Měkké sice je, ale až příliš. Aprílové lijavce ji proměnily v chladivé bažiny. Z bláta šlápnete do louže, případně přesně naopak.

„Ranč u Jindrů“, hlásá při vstupu zřetelná dřevěná směrovka. Jeden z Jindrů se ujímá funkce vrátného. Představenou Jarku tady sice převtěluje v oslici, ta se mu však, jako v případě biblického Baláma, vzpírá a i nadále si uchovává svojí  švitořivou čistotu. Konečně jsme v cíli a připadáme si jako v Edenu. Za vzhled rajské zahrady částečně zodpovídá i naše vzpomínaná Iva. Své sousedce, paní Marušce, jíž tento pozemek náleží, tady často a velice ráda vypomáhá.

Venkovní posezení je okamžitě obleženo. Servírují se výtečné jednohubky a další trojrozměrné dobroty. Slunce přibarvuje bledé tváře a jemný vánek zajišťuje přiměřené chlazení. Nápoje z nejrůznějších darů naší země smývají poslední zbytky lehce nabyté únavy.

Švitorka se konečně ujímá své nejvlastnější služebnosti. Rozezvučí  šestici kytarových strun a strhne i  dvacatero lidských hlasů. Do zelených hájů i k modrému nebi se nesou melodií obalená slova chvály a nekonečných díků.

Marek, který si na cestu přibral i svoji pohlednou souputnici Helu, je na ekuvýšlapu poprvé. Z prastarých záznamů Knihy života by nám měl vydolovat odpovědi na palčivá témata současnosti. Jak naložit s muslimskými radikály a kterak nasměrovat lidstvo ke křesťanským kořenům. Přestože se může chlubit akademickým titulem, nehraje si na chytrého. Cituje biblické texty. Ty jsou už samy o sobě dokonalým řešením. Představují hlavní postavu lidských dějin a tím i naději na konečný happy end.

Duchovní zamyšlení Marka Wagnera:

Za Boží ochranu celého světa před útoky islámských radikálů a za návrat lidstva ke křesťanským kořenům.

Uvažoval jsem nad tématem dnešního výletu a rozdělil jsem si ho na dvě poloviny, podle toho, jak bylo souvětí napsáno. Jak ochraňuje Bůh svět před útoky islámských radikálů? Co z toho co kolem nás vidíme je důležité a jaké další důležitější věci nám zůstávají skryty? Co přinese budoucnost? Skutečně zaplaví evropu islamisté tak, jak to slyšíme ze sdělovacích prostředků? Nevím. Ohledně otázky radikálních islamistů jsem ten nejméně povolaný. Jestli chcete vědět, jak funguje rádio, nebo počítač, prosím klidně se ptejte. Neptejte se mně ale na radikální islamisty, protože tomuto tématu vůbec nerozumím. Podle  reakcí mých přátel na facebooku to však musí být základní otázka života a smrti, když vezmu v úvahu jejich emotivní komentáře, to, jak nevybíravě se vzájemně v diskuzích napadají a jak každý bojuje proti islamistům svými silnými a statečnými slovy.

O něco lépe rozumím tématu nebezpečí. Chápu že mě může na silnici srazit opilý řidič. Chápu, že mě může někdo zabít pro pár korun v mé peněžence. Chápu, že mě může překvapit zhoubná nemoc, která během dvou týdnů zcela otočí můj život a do dvou měsíců zemřu. Můžu se stát obětí teroristického útoku? Samozřejmě můžu.

Jsme jedni z mála, v jejichž zemi je relativní pokoj a bezpečí. Jako jedni z mála máme každý svoji čistou postel a dnes ráno zřejmě každý z nás snídal. Jako jedni z mála žíjeme také v zemi kde není válka. Příští týden oslavíme 72 let od konce druhé světové války. Jenomže válka, která není může v dnešním nejistém světě rychle přijít.

Ježíš o době před svým příchodem praví:

Mat 24,6 Až uslyšíte válečný hluk a zprávy o válkách, hleďte, abyste se nestrachovali. Musí to přijít, ale to ještě nebude konec.7 Národ povstane proti národu a království proti království a na různých místech vypuknou hladomory a zemětřesení.12 A protože se rozšíří špatnost, láska mnohých vychladne.

Ježíš zmiňuje války, hrůzy a násilí a říká nám, abychom s tím vším pokud možno počítali, že se to musí stát, ale ať se nestrachujeme. Ježíš svoje ovečky nikdy neopouští a nikdy nenechá bez pomoci.

Mat 28,20 A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.

Ježíš zaslibuje, že s námi bude až do poslední chvilky tohoto světa a pak po celou věčnost. Znamená to tedy, že se nám všechny potíže vyhnou, všechno násilí, všechno strádání a všechny nemoci? To rozhodně ne. Ale v tom všem, co budeme prožívat, bude Ježíš s námi. V každé těžké chvíli, v okamžiku velkého utrpení i v okamžiku smrti je Ježíš s námi. První křesťané prožívali velké utrpení za pronásledování císaře Nerona a věděli, že je Ježíš s nimi. Ani my nejsme ochráněni od všeho strádání, utrpení a válek. Dopustí-li to Bůh, procházíme i my údolím stínu smrti. Ježíši Kristu jde především o náš život věčný. Proto, pokud to situace vyžaduje, dovolí, abychom o náš pozemský život přišli, protože tím něco sleduje a má plán s našim životem. Proto jako křesťané, buďme vděčni za klid v naši zemi, modleme se o pokoj a mír, ale buďme připravení na všechno. Křesťan je ohledně života na této zemi realista a je obeznámen s tím, že žije na nepřátelské, satanově půdě a že stát se může cokoliv.

Řídí tedy Bůh nějak světové dějiny? Nebo je svět kompletně v Satanových rukou?

Zj 7,1 Potom jsem uviděl čtyři anděly, kteří stáli ve čtyřech koutech země a drželi čtyři zemské větry, aby vítr nevál na zem ani na moře ani na žádný strom.

Přestože se přečtený text vztahuje ke konkrétní události v budoucnosti, přeneseně jej použiju, abych ukázal, že Bůh řídí svět, přestože to vypadá, že patří satanu a je plně v jeho moci. Není. Bůh necháva satana aby se projevil a aby v plnosti ukázal, jak by vypadal svět pod jeho vládou. Přesto má rozhodující okamžiky světových dějin ve svých rukou a posílá své anděly, aby drželi zemské větry, což jsou různé nepříjemné a katastrofické události. Buďme vděčni za tuto Boží moc, že drží světové události aspoň takovým způsobem ve svých rukou, že vůbec můžeme nějak žít.

Když mluví Bible o konci světa, nezakrývá strádání a utrpení, je však pozitivní:

Mat 24,13 Kdo však vytrvá až do konce, bude zachráněn.

Luk 21,28 Až se to všechno začne dít, vzpřimte se a pozvedněte hlavy, protože se blíží vaše vykoupení!

2 Pet 3,12 Nebesa se tehdy rozplynou ohněm a živly se roztaví žárem,13 my ale vyhlížíme nové nebe a novou zemi – domov spravedlnosti.

Zj 21,1 Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. 2 Uviděl jsem svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže. 3 Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: „Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. 4 On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly.“

Člověk je vlastně na rozpacích. Na jedné straně je dobré a správné usilovat o pokoj a prosit Boha, aby ještě jeho andělé drželi ty čtyři obrazné větry a aby se na zemi nerozpoutaly hrůzy válek, zemětřesení a násilí. Na druhé straně z Bible víme, že ta těžká doba musí přijít, ale že už to pak bude brzy konec. Všechno toto má Bůh ve své moci. On určí kdy přijde. On určí, kdy budou čtyři zemské větry vypuštěny. Bůh také určí, jestli budou hrát radikální islamisté nějakou významnou roli ve světových dějinách. Nám pouze zbývá, pevně se Boha držet a nikdy se nepustit. Pokud můžeme, modleme se o pokoj, protože pokoj je Boží dar.

Druhá část hlavního mota prosí za návrat lidstva ke křesťanským kořenům.

Jsou lidé, kteří byli v křesťanském prostředí vychováni a mají se tak k čemu vrátit, protože jejich křesťanské kořeny jsou na osobní rovině. Máme kolem sebe ale velké množství lidí, druhé, třetí a čtvrté generace, kteří vyrůstali vychovávání buď jako materialisté, nebo byli vychovávání ve vzduchoprázdnu. Jejich křesťanské kořeny už nejsou osobní, ale buď zprostředkované od babičky, nebo zprostředkovane kulturou. Tito lidé potřebují poznat Ježíše. Naše kultura nehyne na materiální nedostatek, ale na morální rozklad a nedostatek lásky. Na takovémto pozadí září Ježíš Kristus jako jasná hvězda. Každému člověku jsou dány do srdce základní otázky existence, bytí a nebytí. Bůh každému vložil do srdce touhu po Bohu a touhu vědět, proč na světě jsem a jaký to má všechno smysl. Tyto otázky někteří lidé potlačují a přehlušují rychlým, uspěchaným životem a nechtějí je řešit. Jiní lidé se nad nimi zamýšlejí a tito potřebují od nás slyšet o Ježiši Kristu. Bůh působí na srdce lidí a my buďme připraveni povědět lidem o Ježíši

1 Pet 3,15 Zasvěťte svá srdce Pánu Kristu a buďte připraveni podat odpověď každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje. 16 Vždy ovšem s vlídností a úctou a s dobrým svědomím, aby se ti, kdo vás pomlouvají, zastyděli, že napadali váš poctivý život v Kristu.

Tento verš však také klade na nás křesťany určitý nárok. A to sice brát život s Kristem vážně. Apoštol Petr mluví o tom, že druzí lidé pozorují náš poctivý život v Kristu. Při zvěstování Ježiše Krista jde o obojí. O správné slovo v pravý čas a o život, který je poctivý. Mnoho krásných slov o Kristu bývá naprosto znehodnoceno nepoctivým životem toho, který zvěstuje. Druzí lidé potřebují vidět, že křesťanství funguje. Ryzí křesťanský život není nikdy produkt naší snahy, ale Boží dar a výsledek života s Kristem. Čím jsme blíže Ježíši Kristu, tím více se mu podobáme. Jsme jakoby zrcadla, která odrážejí Ježíše Krista.

2 Kor 3,18 My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě.

Poctivost je stav mysli a srdce. Je to odvaha neomlouvat svoje drobné chyby a nepěstovat oblíbené špatnosti. Je to ryzí pohled na sebe samého, kdy si uvědomujeme, že není malých věcí. Že nejsou drobnosti života, na kterých nezáleží. Že drobná, docela malinká lež je lží a nikdy nebude pravdou i když se k pravdě skoro blíží. Že drobná nepoctivost je podvodem i když vlastně skoro o nic nejde. Že vlastně není malých věcí. Charakter člověka, je právě tvořen malými věcmi, drobnostmi. Kdo je pocitvý v drobnostech, bude poctivý i ve velkém.

Luk 16,10 Kdo je věrný v nejmenším, je věrný i ve velkém. A kdo je nepoctivý v nejmenším, je nepoctivý i ve velkém.

Svět může být osloven jedině pravdou, zvěstovanou poctivými křesťany.Moldeme se o pokoj, ať čtyři andělé ještě zadržují zemské větry, avšak podle Boží vůle. Modleme se, aby sám Ježíš Kristus proměnil naše srdce tak, abychom mu byli stále více podobní. Modleme se o pravé slovo v pravý čas, abychom dokázali lidem kolem nás povědět o Ježíši. Modleme se o pravdivý a poctivý život, který pak našim slovům dodá váhu a hodnotu.

Amen.

 

Pavel, stejně jako Marek, náleží mezi laiky. Ve svém vstupu připomíná světla i stíny někdejší reformace. Ale hlavně působení Toho, který nás z oněch stínů postupně vyvádí. To, že jsme se i dnes sešli z nejrůznějších denominačních chlívečků, naznačuje neodolatelnou přitažlivost společného Pastýře. Čím jsme blíž jemu, tím jsme blíž i sobě navzájem. Ohrádky se hroutí a houfuje se jedno stádo. Realita Kapitoly lásky, zaznamenaná v dopise rozhádaným Korintským, se poznenáhlu mění v realitu. Když ne jindy a jinde, na prvomájovém ranči u Jindrů zcela nepochybně.

Polní bohoslužba v zelené katedrále se nemůže  obejít bez modliteb. Některé jsou slyšitelné, většina jich rezonuje jenom v srdci. Ta závěrečná je nepřeslechnutelná. Vznáší se k nebi už dva tisíce let. Sevřené dlaně vytvořily jeden kruh. Stejně jako při společně vyzpívané prosbě o vzájemné spojení. Cítíme, že je kdosi přítomný. Neviditelný a přesto hmatatelný…

Na závěr se všem dostává papírové záložky s inspirovaným Slovem na cestu a sladká tečka v podobě čokolády. Následuje už jen nezbytné fotografování a sourozenecké objímání. Atmosféra nebe se stala nezpochybnitelnou.

S náramnými díky nejen Bohu, ale i nesmírně vstřícné paní Marušce a nenapravitelně činorodé tetě Ivě se loučíme a míříme k vigantické  dědině. Stádo se postupně drolí a míří do neúprosné reality. S neochvějnou nadějí, že stejně bude jednou pospolu. 

Na rožnovském nádraží se schází i největší hrdinové. Letitého Jindru a nezletilého Joele od sebe dělí sedmdesát let. Oba došli ve zdraví a bez cizí pomoci. Jsou dokladem toho, že i ty největší rozdíly se smazávají. Pokud se jde po stejné cestě a za stejným cílem…

(-: amen 🙂

 

Vydatné deště posledních dnů výrazně zvedly hladiny obou řek našeho města – Vsetínské i Rožnovské Bečvy. Na některých místech došlo k vylití z koryta. Mnohý z nás tedy sobotního rána s úlevou konstatoval, že obloha je lehce prosluněná a déšť se přesunul jinam.

Naše řady dnes trochu prořídly. Důvodem jsou 3 dny volna, což byl pro mnohé důvod k cestě za příbuznými či přáteli. Ale v duchu jsme byli všichni spolu.

Sobotní úkol pod vedením Květy Tyšerové studoval krásné téma – Život s Bohem. Diskutovali jsme tak náruživě, že jsme ani celý úkol nestihli probrat. Téma je opravdu obsažné a naše osobní zkušenosti bohaté.

1 Pt 3, 8.-11.

8 Nakonec pak: Všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní,

9 neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.

10 Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj jazyk od zlého a rty od lstivých slov,

11 odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj.

Petr začíná své shrnutí výzvou k jednomyslnosti. Nemyslí tím uniformitu.  Bůh má rád rozmanitost, každý z nás je jiný. Ale jedna a věřit bychom měli stejně. Jsme jako tělo, které se skládá z různých údů a orgánů, ale funguje v jednotě a ve prospěch těla. Důležitým krokem k jednotě je soucit, vzájemná láska a milosrdenství. Svým chováním a příkladem nejlépe oslavíme Boha.

V našem životě nás strhává naše hříšnost, svádí nás naše lidské vášně. Sami o sobě nemáme sílu se svou hříšností skončit. Jen Bůh nám dává sílu k tomu, abychom v jeho moci naše hříchy překonávali. V Kristu dostáváme nový život  a nový začátek.  Při křtu umíráme hříchu a je důležité, aby se tato smrt projevila i v našich životech. Tímto způsobem můžeme vydávat svědectví, aniž by člověk musel cokoliv říct. Zbožný křesťanský život je větším svědectvím než mnohá kázání.

Řada lidí má tendenci kritizovat a odsuzovat jiné za hříšnost. Ale nesmíme zapomínat, že hříšní jsme všichni. Proto „Nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“

1 Pt 4, 8. – 8 Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů.

Kromě toho, že jako věřící máme být rozumní a pohotoví k modlitbám, tak nás Petr vyzývá, abychom měli vytrvalou lásku jedni k druhým.  „Nenávist vyvolává sváry, kdežto láska přikrývá všechna přestoupení.“ Př 10,12. . Když jsou naše vztahy založeny na lásce, potom mnohem ochotněji odpouštíme těm, kteří nám ublížili a ranili nás. Kristova láska vede k tomu, aby nám odpustil. Naše láska nás má vést k tomu, abychom odpustili druhým.

Sobotní školku mládeže vedla Zdeňka Pimková a téma bylo obdobné.

Po přestávce následovalo již tradičně slovíčko nejen pro mládež Ivy Burešové. Mluvilo o modlitbě a její délce na příkladu Jima, který po příchodu do kostela řekl jen – Ježíši, tady Jim. Jeho láska k Bohu, jeho víra v to, že Pán ho slyší a vyslýchá, stačila k tomu, že mu Bůh i po této „modlitbě“ pomáhal a dal mu neskutečnou sílu získávat další lidi pro Ježíše Krista.

Kázáním z Božího slova nám posloužil Pavel Pimek. Zabýval se způsobem, jak podávat svědectví lidem, kteří Pána ještě nepoznali. Přepis najdete v archivu.

Sobotní škola dnes s názvem Společenská zodpovědnost pod vedením Aničky Petrovičové probírala rady apoštola Petra týkající se – po převedení do dnešní doby  – vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnanci, a také vztahů mezi manželi.

„Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení.“ V době Petrově bylo stále více lidí, kteří prosazovali své plány pomocí násilí. V Římské říši se každý náznak odporu setkal s násilným potlačením. Navzdory tomu apoštol Petr své čtenáře vyzývá, aby respektovali  autoritu každého lidského zřízení v říši. Bůh posílá vládce, aby třestali zločince a odměňovali ty , kdo jednají dobře. Proto mají velký vliv na chod společnosti. Věřící by měli být dobrými občany a měli by se řídit zákony své země, pokud nejsou v rozporu s jejich vírou – a to navzdory nedokonalosti a nespravedlnosti vlády.

„V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně.“ Někteří první otroci byli otroci, byli považováni za vlastnictví pána a byli mu zcela podřízeni. Petr vyzývá, aby se otroci podřídili a vydrželi – stejně jako trpěl a nesl svůj osud Kristus. Podobně jako Ježíš, tak ani křesťané nemají reagovat násilně či agresivně, vše by měli vložit do rukou spravedlivého Soudce.

Počáteční rozmach křesťanské církve vedl k zatčení Petra a Jana. Později byli propuštěni s příkazem, aby přestali učit o Ježíši. Petr a apoštolové však odpověděli: „Boha je třeba poslouchat více než lidi.“ I když mají křesťané podporovat nadřízené a vlády, mají zároveň usilovat o podporu takových společenských změn, které odrážejí principy a hodnoty Ježíšova učení.

Petr objasňuje principy ideálního křesťanského manželství: mají si být vzájemnou oporou a mají žít čestně a bezúhonně, protože Bohu vzdávají úctu i svým každodenním jednáním. Křesťanská žena v manželství s nevěřícím by si měla počínat tak, aby se křesťanství stalo přitažlivým i pro manžela a on se oddal Kristu. Křesťanská žena by měla více dbát na svoji vnitřní krásu než o vnější zkrášlování.

Sobotní škola mládeže pod vedením Ivy Burešové probírala působení apoštola Petra v diaspoře. Mládež se seznámila s historickými fakty té doby, se situací křesťanů a účelem Petrových epištol.

Slovíčko před kázáním trochu navázal na sobotní školu dětí. Příběh o emigrující rodině, která po celou dobu plavby do Ameriky byla ukrytá v podpalubí, jedla jen svůj chléb se sýrem a nevěděla, že na palubě mají v ceně lodního lístku k dispozici bohatě prostřený stůl, trochu připomíná životní plavbu nás, věřících. Mnohdy si neuvědomujeme, co vše nám Stvořitel nabízí, protože On je štědrým dárcem, a stačí nám k tomu jen milovat Ho, poslouchat, prosit a děkovat.

Všichni přítomní potom spolu s dětmi chválili Pána společnou písní. Kázáním nám posloužil kazatel sboru Pavel Kostečka a připomněl nám Pesach viděný očima apoštola Petra. Přepis najdete opět v archivu.

 

Požehnané velikonoční svátky !

Ať radost ze zmrtvýchvstání Ježíše Krista naplní váš život a dá mu směr i radost.

Sváteční sobotní den jsme jako obvykle zahájili studiem sobotního úkolu s názvem Královské kněžstvo. Učitelem nám byl Petr Kimler.

„Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ 1Pt 2,9.

Apoštol Petr nás upozorňuje na dvě základní povinnosti, které křesťané mají. Jedna je vyjádřena negativně – je to výzva, abychom odložili každou špatnost, lest, přetvářku, závist, pomlouvání. Druhá je pozitivní – abychom toužili po růstu ke spasení, po duchovním mléku. Pokud se křesťané zbaví špatnosti a lsti, nebudou chtít ubližovat lidem okolo sebe, ale budou chtít jen jejich dobro. Bodou upřímní a čestní, nebude je spalovat závist. Budou vděční za život a budou zářit tam, kde jsou. Duchovní život křesťana má být naplněn duchovní stravou, jejímž zdrojem je Boží slovo – Bible. To nám má pomáhat duchovně a morálně růst.

Svou pozornost bychom měli obracet k Ježíši Kristu – živému kameni. I když židovští představitelé Ježíše odmítli a byl ukřižován, Bůh si ho vybral, aby se stal úhelným kamenem Božího duchovního domu. Křesťané jsou pak „živé kameny“, které jsou zabudovány do tohoto duchovního domu. Když se někdo stane křesťanem, tak se zároveň stává součástí křesťanského společenství – tak jako je cihla součástí velké stavby.

Bůh uzavřel se svým lidem smlouvu. Zavázal se, že když jeho věrní budou zachovávat jeho požadavky, požehná dílo jejich rukou a budou úspěšní v tom, co budou konat. Poslušnost je v tomto vztahu klíčová. Bůh vykoupil svůj lid a zachraňuje ho ze zajetí hříchu. Pak lidem přikazuje, aby ho poslouchali a milovali – jako zvláštní lid smlouvy, který má vyjímečné postavení nejen před Hospodinem, ale před celým světem. Bůh rozšířil zaslíbení smlouvy dané Izraelcům i na křesťany z pohanů. Díky Kristu se může každý člověk bez ohledu na původ stát součástí „královského kněžstva“.

Mimořádný vztah mezi Bohem a církví má svůj cíl a význam. Bůh si křesťany vyvolil, aby zvěstovali „mocné skutky toho, kdo je povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“. Křesťané mají poslání. Jsou povoláni k tomu, aby se s ostatními dělili o svou zkušenost s Bohem, o své poznání Boha i o to, co Bůh prostřednictvím Krista pro svět udělal. Celý svět je poznamenán zlem, hříchem a blížící se záhubou. Ježíš však dals vůj život, aby každý člověk mohl být zachráněn, aby se stal Božím lidem, „svatým“, „odděleným pro uctívání Boha“. Tato oddělenost se má projevovat v jejich životě a v hodnotách, které vyznávají.

Sobotní školu mládeže měla na starosti Iva Burešová. Tentokrát nebyl čas věnován studiu, ale dokončení nácviku dnešní velikonoční besídky.

Slovíčko před kázáním Iva dnes nepronesla. Ale posluchači nebyli ochuzeni – shlédli video připomínající ukřižování našeho Pána Ježíše Krista doplněné krásnou písní plnou chval a díků.

Kázáním z Božího slova nám posloužil bratr Mikláš, který se zamýšlel nad problémyí v životě křesťana, a nejen křesťana, nad tím, jak ovlivňují zdraví tělesné i duchovní. Opíral se o texty Fil 4,4. , Přísl 17,22. , Žalm 23, 4. + 37,4. + 55,23., Řím 12,12. Na přání přednášejícího tentokrát přepis kázání nezveřejníme.

Odpolední část bohoslužby byla zakončena částí, na kterou se všichni jistě těšili – velikonoční besídkou. Naše mládež chtěla poděkovat tímto způsobem Hospodinu za neskutečnou lásku, díky které nás vykoupil ze smrti skrze smrt Ježíše Krista.

Úvodní píseň „Oslavujme Hospodina, dobrý je“ byla vystřídána recitací Ondry Kimlera. Poté následovala vystoupení jednotlivých dětí se skladbami, které hrály na své hudební nástroje prokládaná biblickými verši. Tréma naše mladé někdy trošku rozechvěla, ale jejich výkony byly i tak skvělé. Besídku završila recitace Adélky a závěrečná píseň „Bože, Otče na nebi“. Děkujeme všem aktérům za jejich vystoupení.

Ve středu v podvečer se sešla většina členů našeho sboru s bratry z vedení Moravskoslezského sdružení, aby zde oficiálně ukončili rekonstrukční práce na sborové budově. Přítomní byli seznámeni s konečným finančním řešením. Bez Božího požehnání by se celá akce rozhodně nemohla uskutečnit, proto došlo i na nejednu děkovnou modlitbu.

Můj beránek

Na dnešní den jsem se vůbec netěšil. Myslím, že jsem se ho dokonce bál. Ráno jsem vstal strašně brzo, dřív než obvykle, dokonce dřív než bratři, ačkoli ti, protože jsou starší, měli vstát obzvlášť časně, aby šli s tátou do Jeruzaléma. Já jsem nešel. Táta mi řekl, že aspoň jeden muž musí zůstat v domě a být mámě oporou. Skutečně, sestra někdy nemožně piští a maminku by z toho mohla bolet hlava. Možná to ale řekl i proto, abych nemusel jít s nimi. Abych neviděl, až se to stane.

Ráno jsem vstával tak brzo, abych se rozloučil s beránkem. Přinesl jsem mu mrkev a ještě naposledy jsem si ho pohladil. On kolem mne poskakoval jako vždycky a mně bylo do breku. Jasně, je to jen zvíře, jak mi všichni už po celý týden opakovali, ale ještě nikdy jsem žádné zvíře neměl tak rád.

Beránek se narodil zrovna před rokem a hned od malinka se ukazovalo, jak je mimořádný. Byl nejkrásnější ze všech, ohromně chytrý a přítulný. Ničeho se nebál, ale přitom byl poslušný. Nejlepší na něm ovšem bylo, že mě měl rád. Vždycky poznal, když jsem se blížil, a šel mě přivítat. Vesele mě zdravil, i když jsem mu nic nenesl. Všichni říkali, že je dokonalý. Nemám to slovo rád, protože kvůli tomu ho vybrali za oběť.

Jednou do roka totiž chodí táta do Jeruzaléma do chrámu, aby tam nechal obětovat beránka bez vady jako oběť za hříchy celé naší rodiny. Letos vybrali mého beránka. Plakal jsem a zlobil jsem se. Snažil jsem se tátu přemluvit, aby vybral jiného beránka. Ale sám jsem viděl, že můj beránek je nejlepší ze všech. Věděl jsem přece, že je dokonalý. Musel jsem uznat, že je nejlepší obětí za hříchy. Táta mi sliboval jiného, že prý si vyberu z malých jehňátek nového kamaráda. Ale druhý takový beránek už přece nemůže být. A kdyby byl třeba jen podobný, co když bude zase jediný dokonalý a zase mi ho obětují?

Přemýšlel jsem, jestli bych dokázal aspoň já sám nehřešit, aby těch hříchů bylo míň, a k oběti stačil třeba jenom párek holubů. Minulý týden jsem se o to opravdu ze všech sil pokoušel. Ani jednou jsem nezalhal, ačkoli jsem kvůli tomu dostal výprask. Přiznal jsem se totiž, že jsem byl u souseda v sadě a utrhl jsem si dva fíky. Byly jen dva, ale táta to nějak poznal, zeptal se a já jsem se přiznal. No, tak jsem sice nelhal, ale zato jsem kradl.

Poslušně jsem pomáhal mamince, dokonce jsem hlídal malou sestřičku. Když ale ona pořád ječela a bořila mi mou ohrádku, kterou jsem si postavil pro figurky zvířátek, co mi táta vyřezal, tak jsem se neudržel a malinko jsem ji plácl. Ona hned běžela žalovat a já jsem dostal zase.  Maminka byla moc smutná, že prý ji trápím. No a já jsem se, prosím, tak snažil nehřešit. Nedokážu to, kdybych se přetrhl. Ani týden. Dost mě to zničilo. A to jsem jen malý kluk, co teprve, jak říkali starší bráchové, až přijdou mužská pokušení. To si ani neumím představit! Copak chudák beránek za to může? On nikdy neokusoval maminčiny květiny jako naše koza, ani nelezl sousedovi do zelí. On byl tak hodný. A teď to odskáče za celou rodinu! Prý to tak musí být, jednou ročně je zapotřebí prolít krev bezvadného zvířete. Jakože místo nás, místo celé naší rodiny. Protože odplatou za hřích je smrt. Brr. Bylo mi z toho nanic.

Celý den jsem se snažil pomáhat mamince. Hlídal jsem sestřičku, nosil vodu, sypal slepicím i jsem odnesl košík cibule ke staré sousedce, co bydlí na kraji vesnice, když mě o to maminka poprosila. Pořád jsem se něčím zaměstnával, jen abych nemusel myslet na to, že svého beránka už nikdy neuvidím. Nechtěl jsem si představovat, že mu podříznou krk, a přesto jsem o tom pořád musel uvažovat.

Odpoledne, když maminka uspala sestřičku, vzala si mě na klín a povídali jsme si. Asi na mně viděla, jak jsem pořád nešťastný. Vyprávěla mi, že to ustanovení o oběti je Boží spravedlnost. Že prý jinak by museli umírat lidé, kteří hřeší. A že prý zhřeší úplně každý. Tak jsem jí řekl, že to už vím. Že jsem se snažil, ale vůbec mi to nešlo. Maminka se usmívala, hladila mě a říkala, že ona tisíckrát raději obětuje zvíře, i když to byl můj milovaný beránek, než by viděla, že se něco stalo mně nebo bratrům nebo sestřičce nebo tátovi. To jsem musel uznat. Maminka dovede člověka vždycky tak uklidnit. Pak jsem jí pomáhal chystat večeři pro naše poutníky. Tak trochu jsem se začínal těšit, co mi asi z města přinesou.

K večeru jsem pořád vybíhal před dům, abych viděl, až se budou vracet. Dlouho nešli a už se stmívalo. Byl jsem celý nedočkavý a maminka mě uklidňovala, že je to dlouhá cesta, že nejspíš v Jeruzalémě bylo strašně moc lidí, že možná v chrámu museli čekat, než na ně přijde řada a že se nejspíš ještě zdrželi někde na tržišti. Pak se konečně objevili v zatáčce cesty. Bylo už hodně šero, a tak jsem myslel, že mě klame zrak. Táta totiž vedl beránka. Mého beránka. Poznal bych ho mezi tisíci. Vyběhl jsem jim naproti a křičel jsem radostí na uvítanou. Nemohl jsem pochopit, co se stalo.

Tatínek i bratři vypadali trochu zvláštně. Byli zaražení a pobledlí. Moc jsem si toho nevšímal, protože beránek mi skákal radostně naproti a já ho objímal. Později u večeře tatínek i bratři vyprávěli nějaký podivný smutný příběh, kterého byli svědky v Jeruzalémě, já jsem mu moc nerozuměl, a maminka plakala. Pamatuju si z něho jen, co řekl tatínek na konec, že už obětovali jiného beránka a že toho mého nebylo zapotřebí.