Nezařazené

V odpoledních hodinách se „zdravé jádro“  našeho společenství sešlo ke společné oslavě příchodu nového roku u Mročků ve Valašské Bystřici. Každá ze sester přinesla něco dobrého k zakousnutí. Množství dobrot působilo dojmem, že zde chceme trávit alespoň týden. Usazeni v příjemném teple u velikého kuchyňského stolu jsme se dali do přátelského povídání a ujídání sladkých i slaných laskomin. Na silvestra má být veselo – proto Jindřiška donesla oblíbenou hru Twister a rozpoutal se souboj dvojic o udržení rovnováhy v nejroztodivnějších pozicích. Potvrdilo se známé rčení, že věk je jenom číslo, protože ve finále se utkali Milošek Mročků a Franta Tomanec. A věřte – jejich ohebnost jim můžou mládežníci jen závidět.

Kuchyní se rozvoněla úžasná vůně pečených kuřecích paliček. Nedalo se odolat, ochutnali všichni a nejvíce se poměla fenka Bibinka.

Zábava pokračovala vzpomínkovými soutěžemi všemi milovaného již zesnulého bratra Blahouška Balcara, kterými nás potěšil Franta – nekonečný zdroj blbin a legrace. A nutno podotknout, že mládežníci se nechali většinou nachytat. Ani hostitelka Soňa nezůstala pozadu a všechny přítomné potrápila soutěží „Kolik vidíš garáží ?“ s párátkama. V této disciplíně byla inteligence spíše na překážku 😆 .  Pavel Pimek nás zase dostal rébusem „Vysypej smetí z lopatky“. Myslím, že párátka nebudeme chtít hodně dlouho ani vidět.

Jestli se domníváte, že táborák patří k vlahým letním nocím, mýlíte se. Náš sboreček přišel s inovací – silvestrovský táborák. Nevěřili by jste, jak dobře chutnají krůtí klobásky opékané v mrazivé noci u krásně hřejícího ohně. Mladší členové sešlosti si čekání krátili zapalováním ohňostrojových fontánek a pobíháním s hořícími prskavkami. Kolik legrace se dá u táboráku užít – zvláště pokud vám majitelé pozemku neřeknou, kde je vykopaný rigol  😀 a zmrzlá louže.

Klobásky chutnaly, na mou věru. Abychom trochu vytrávili, začali jsme hrát Aktivity. Znázornit různé věci a činnosti pomocí pantomimy, graficky nebo popsat nám šlo v časovém limitu 1 minuta velmi dobře. Zvláště Jenda Petrovič byl nedostižný.

Ale pozor – půlnoc už se blíží. Naše sklenky naplnily Rychlé špunty a šampaňské. Nezbývá, než si přiťuknout na požehnaný nový rok a popřát si od srdce jen to dobré. Ovšem nejkrásnější začátek nového období je v blízkosti Pána, proto jsme chvíle využili na modlitby, ve kterých jsme prosili o požehnání, milost, prosili jsme za jednotu našeho sboru a očištění vztahů, prosili jsme za ty, kteří jsou trápeni nemocí či starostmi, prosili jsme za mír a pokoj pro všechny dobré lidi na světě. Pane, neopouštěj nás ani v tomto roce.

Krátce po půlnoci jsme se spolu rozloučili a rozjeli se do svých domovů. Přátelská atmosféra naší oslavy byla báječná, všichni jsme cítili lásku a přítomnost našeho Pána.

Takže – vykročme pod vedením Pána pravou nohou.

Poslední den roku 2016 nás přivítal mrazivou náladou. Přesto, že chlad zalézal až pod kabáty, naši věrní bratři a sestry se nedali odradit a přispěchali do sboru.

Mládež v sobotní školce se zapotila při luštění rébusů a bludišť. Netradiční průběh – to byla malá odměna od sestry Ivy Burešové za celoroční pilné studium. Přidala se i nejmenší členka sboru – Stázinka, která už začíná všechno zvučně komentovat. Ani dnes děti nezapomněly na zpěv a zkoušku novoroční besídkové scénky.

Studiem posledního úkolu sobotní školy nás provedl bratr Miloš Mroček. Tématem bylo „Některá naučení z knihy Jób“.

„Žít z víry“ – kniha Jób odhaluje, že se okolo nás děje mnohem více, než vidíme a vnímáme. Lidé z doby Jóba věřili v Boha, dokonce ho nějakým způsobem i znali – jeho charakter a stvořitelskou moc. Ale kromě viditelné reality vůbec netušili, co se děje v pozadí. Jsme na tom podobně. Kniha Jób nás učí, že se potřebujeme naučit žít vírou, uvědomit si svou slabost a nedokonalost a uznat, že toho víme i vidíme opravdu jen málo.

„Satan“ – jedna z nejsložitějších otázek, které lidské uvažování zaměstnává, se týká existence zla. Většina lidí se zlem přirozeně nesouhlasí. Zlo je skutečné, je součástí našeho světa. Uvědomujeme si ho, až když se s ním potkáme. Můžeme ho rozdělit do dvou skupin – přírodní, které způsobují přírodní katastrofy – např. zemětřesení, záplavy, smrtelné infekční choroby, nebo morální, které je výsledkem záměrného jednání lidských bytostí. Na základě Písma věříme, že zlo má původ v pádu stvořené bytosti – Lucifera (satana). Písmo popisuje satana jako reálnou bytost, která se snaží lidem co nejvíce uškodit. V knize Jób lidé obviňovali z neštěstí Boha, Jóba, ale ani jednou se nezmínili o satanovi. Přesto nám kniha ukazuje, kdo je za zlo na světě odpovědný.

„Přátelé“ – tři, později čtyři, přátelé přicházejí za trpícím Jóbem s dobrými pohnutkami, aby mu projevili soustrast a potěšili ho. Když se Jób rozhovořil a hořekoval nad tragédií, měli přátelé pocit, že důležitější než ho povzbudit a povznést jeho ducha je poučit ho a opravit jeho teorii. Jób však potřeboval přesně to samé, co všichni trpící a hříšní lidé – milost a odpuštění. To bylo znakem Ježíšovy povahy – Kristus hřích neomlouvá a nezmenšuje vědomí viny, ale nechce odsuzovat. Chce zachránit.

„Víc než jen trní a bodláčí“ – Když se podíváme kolem sebe, vidíme jen utrpení, nemoci, cudobu, války, kriminalitu, znečištění a nespravedlnost. Navzdory všemu, co prožíváme, nám kniha Jób přináší poselství o tom, že Bůh je s námi, ví o nás, rozumí nám a zaslibuje, že jednou naše trápení skončí.

„Ježíš a Jób“ – v průběhu dějin si mnozí věřící všímali podobnosti mezi příběhem Jóba a Ježíše. Jób sice – na rozdíl od Ježíše – nebyl bezhříšný. Byl však věrný a spravedlivý, jeho život byl oslavou nebeského Otce, stejně jako Ježíšův. Jób prošel těžkými zkouškami, které mu nastražil satan, celý život ho obviňovali a napadali, stejně jako Ježíše. Navzdory tomu žil Ježíš bezúhonným životem, kterým představil Boží charakter. „Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíš Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.“

Kniha Jób je součástí většího obrazu, který zjevuje Boží slovo. A jako součást velké duchovní a teologické mozaiky nám přináší významné poselství s univerzální výzvou, která platí pro všechny Boží následovníky. Tím poselstvím je věrnost uprostřed neštěstí a nepřátelství. „Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“

Po krátké přestávce vyplněné přátelskými pozdravy pokračovala bohoslužba slovíčkem před kázáním. Tentokrát si mládež vyslechla vyprávění Ivy Burešové o podivuhodných vlastnostech tak nepatrných tvorečků, jako jsou mravenci. Bůh nás nabádá, abychom se ze života těchto malých stvoření poučili. Především nám mohou být příkladem v plnění úkolů, které jim naplánoval náš Stvořitel, přesně podle Jeho plánu. I nám dal Pán plán – svědčit svým životem i slovem o velikosti a dobrotě našeho Boha. Mravenci vynikají ve spolupráci – všichni pracují jako jedna rodina v harmonii a ke zvelebení celého mraveniště. I po nás chce Bůh lásku a spolupráci, aby se naše sbory rozvíjely a rostly. Mravenci jsou nesmírně pracovití a vzájemně si pomáhají. I my bychom měli mít lásku ke všem bratrům, nikoho potřebného nenechat bez pomoci a neměli bychom vést zahálčivý život. Mravenci se nikdy nevzdají. Můžeme jim rozházet mraveniště, a vždy si ho postaví znovu. Také my bychom měli mít vytrvalost a nikdy nepřestat věřit, i když se nám právě nedaří. A tak – s blížícím se koncem roku – přejme si do toho nového, abychom byli právě jako ti mravenci.

Mládež nám před kázáním zazpívala písničku, se kterou se nedá nesouhlasit – „Můžeš mít radost ve svém srdci každou hodinu a každý den“.

Kázáním z Božího slova nám posloužila netradičně Anička Petrovičová. A protože budeme v příštím čtvrtletí studovat v sobotní škole naučení o Duchu svatém, úvaha Aničky byla právě o něm. Přepis kázání a verše uvedené v něm si můžete najít v archivu.

Po ukončení bohoslužby ještě předali Franta Tomanec a Iva Burešová drobné dary oslavenci minulého týdne Jindru Olešovi. Sada „Mladý grafik“ a dárková taška s nápisem „Xlavě a potěše Jindřicha Oleše“ našeho známého grafika a spisovatele jistě potěšila.

Poté si členové společenství vzájemně popřáli do nového roku a většina se vypravila na společnou oslavu silvestra k Mročkům do Valašské Bystřice.

Ten den nám nebe ušilo na míru. Ne, že by déšť nebyl požehnáním, ale na celodenní výšlap se přece jenom víc hodí sluníčko a modrá obloha. Zatímco předešlé dny oplývaly šedivými mraky, citelným chladem a občasným padáním vláhy, dnešek začíná dokonalým opakem. První důvod k modlitbám vděčnosti se nabízí ještě před vlastním ostrým startem. Sedm duší, které pro dnešek sběhly se svých církevních ohrádek, vyskakuje z osobního vlaku na jablůneckém nádraží. Následuje je sympatický, svým způsobem denominačně zařazený psík Monti. Před případným sběhnutím je jištěn solidním vodítkem. To se však později poněkud záhadně vytratí. I pro tohoto Božího tvora se tím pádem nabízí  svoboda vyznání.

Zmíněná skupina se protáhne Jablůnkou a na jejím dolním konci prudce zabočí doleva. Hned za mostem přes Vsetínskou Bečvu je vítá nepříliš veliká obec Pržno. Je zajímavá mimo jiné tím, že se na jejím katastru nacházejí nejméně tři hospody a také dva kostely. První ze svatostánků se stal významným mezníkem na životní cestě přítomné Matky přestavené, samotné autorky ekumenických výšlapů. Jarka, alias Švitorka, tu byla po svém dramatickém přeběhnutí na Boží stranu pokřtěna. Po dvou desítkách let klečí u vchodu a vysílá k výšinám neslyšnou modlitbu. Přidáváme se k ní důvěrně známými slovy, která už na přelomu letopočtu vyslovil ten, kvůli kterému jsme se tu dnes vlastně setkali…

Sotva dvě stovky metrů odtud se k nebi tyčí kostel evangelický. Nevíme přesně, jak se návštěvníci konkurenčních chrámů navzájem snášejí, ale sdělovací prostředky zatím žádný náznak mezicírkevních šarvátek nezaznamenaly. Pokud to i zdejší následovníci nazaretského Mistra berou se svou vírou vážně, dost dobře jim nezbývá, než aby se navzájem nejen tolerovali, ale dokonce se měli rádi…Cestou někdo pronese, že právě dnes se v církevním kalendáři vzpomíná na jistu Terezii. Pramen stejného jména nám poté nabízí nevyčerpatelné množství osvěžující tekutiny. Úplně zadarmo. Přesně tak, jak to vzpomínaný Mistr kdysi nabízel u samařské studny. Mluvil však o vodě nesrovnatelně vyšší kvality. Také byla, a dodnes je k dostání bez peněz…

Bez jakékoliv úplaty se nám dnes dostává také příjemného tepla sálajícího z dalšího nebeského zdroje. Byla by škoda nenastavit jeho paprskům naše pomalu blednoucí tváře. Zvláště když tu šikovní osadníci z nedalekých Prženských pasek vybudovali přívětivé posezení. Lehká svačinka s namodralými kulisami valašské krajiny tady chutná daleko lépe než v nejluxusnějších restauračních zařízeních. K nefalšovanému úsměvu zase vybízí několik interpretovaných vzpomínek ze života. Třeba o tom, jak se vařila čočka až do samého zčernání, či o nahánění potkana v někdejším Švitorčině interiéru.

Mezi největší překvapení dnešního eku-výletu bude bezesporu patřit kamenný monument osamoceně se tyčící na začátku prženského hřebene. Byl tu umístěn teprve vloni a připomíná velice nešťastné údobí křesťanských dějin. Šest set roků před námi se za jiné než oficiální názory ještě upalovalo. To, že se tak už nějaký ten pátek neděje, nebude asi jen zásluhou ušlechtilých lidských snah. Směřování k jednotě má patrně na svědomí daleko mocnější fenomén. Mistr Jan však tak jako tak zůstává mementem i inspirací. Pro každého, kdo je ochoten jeho hlasu naslouchat.

Na první „paseckou“ hospodu narazíme coby dup. Otevírá však až za vyzvánění poledních zvonů. Nedaleké stádo polehávajících krav to má snadnější. Není vázáno na otevírací dobu. Napase se kdykoliv a kdekoliv.

Blízká Krčma na Prženském vrchu je už odemčena. Zalézáme pod přístřešek s mírným průvanem. Kupodivu tu však na nás nečeká náš výkonnější pánský předvoj. K nemalému překvapení se dovídáme, že Petr s Milanem už toho času okupují prostory na hony vzdálené lázecké konkurence. Což nám nebrání v tom, abychom to tady patřičně neroztočili. Voňavý mok z pražených kávových zrn či kakaových bobů chutná znamenitě. Zvláště, když je přizdoben překypujícím vrcholem z nadýchané smetany.

Opouštíme malebné Prženské paseky a  po přehledném hřebenu pokračujeme dál. Na levé straně údolí nedávné vesnice roku, mých rodných Kateřinic, napravo obydlená návrší Mikulůvky a Oznice. K vidění je také Malá Lhota i zamlžená silueta bájného Radhoště.

Za teplého větru vystoupáme na Chladnou, abychom se zahleděli na poslední pasekářské usedlosti mé rodné dědiny. Vzpomínám na svá dávno zašlá školní léta. A zvláště na tehdejší bílé zimy. Moji spolužáci se odtud s aktovkou na zádech denně prodírali hlubokým sněhem. V dnešním čase terénních přibližovadel a přeúzkostlivých rodičů něco neslýchaného.

Lesní úsek mířící k Lázům nutí k malému zastavení. Ohořelé svíčky, povadlé květy a prostý nápis pod fotografiií mladého člověka mluví za všechno. Dominantou je dřevěný kříž. Kotva, která ční k nebi, poslední naděje na záchranu. Čtveřice jmen na stuhách, pokud tomu věří, nemusí jen navěky vzpomínat…

Jmenovaná vesnice na temeni holého návrší je místem dalšího setkání. Autobus sem vyváží dalších osm poutníků. Ve víceméně obvyklém počtu patnácti duší poté startujeme k dalšímu dílu ekumenického dobrodružství.

Stoupáme dědinou mírně nahoru a nemůžeme si nevšimnout místní připomínky doposud žijící křesťanské víry. Úhledná kazatelská stanice náleží vyznavačům evangelického vyznání. Vědomí, že i v této, „na hoře ležící“ vesnici máme své sourozence, je pro nás více než milým pohlazením po duši.

Nezpevněná úzká cesta vede stále hustějším lesem. Někde je plná kamení, častěji ji však zdobí bláto a hluboké kaluže. Naštěstí se vyhýbá příkrým a příliš dlouhým stoupáním či klesáním. Listnaté stromy už začínají prokvétat teplými tóny podzimních odstínů. Údobí parných dnů a vlahých nocí je definitivně za námi. Nadchází doba  barevných nostalgických procházek.

Vrcholová louka na Porubě je ideálním místem pro další a tentokrát i delší přestávku. Náčelnice pro hry a soutěže, nedostižná teta Iva, si připravila hned několik záminek k pobavení či poučení. Nezbytné rozdělení na dvě konkurenční skupiny ani v tomto případě neprobíhá podle denominačního klíče. Na to, že patříme do nejméně tří či čtyř chlívečků, jsme už stačili spontánně a tím pádem i úspěšně zapomenout.

Přestože veškeré soutěže nakonec přesvědčivě vyhrává skupina našich nažhavených protivníků, nemusí mít ještě vyhráno. Jak hovoří svatá Písma, nadejde čas, kdy poslední budou první a ti nejlepší úplně na chvostu. Tak jako tak se nám dostává naprosto stejné odměny jako evidentně výkonnějšímu manšaftu. Organizátorka Iva se patrně začetla do evangelií a tam narazila na jedno nepříliš populární podobenství. To vypráví o evidentně nespokojené dělnické třídě. Navzdory různě dlouhé pracovní době mají všichni shodnou výplatu. Spravedlnost je převálcována milostí. Tak, jako v mnoha jiných novozákonních případech.

Zelenou značku měníme za červenou, abychom pod její vládou narazili na stejně zbarvenou muchomůrku. Dávno opuštěnou žlutou zase připomíná rychle se měnící listí javorů a nedalekých štíhlých břízek. Namodralý obzor, který se nám co nevidět otevírá, nás vrací do kraje, který je nezaslouženě i našim domovem.

Konečně jsme doputovali na Končiny. Pod vedením nepřehlédnutelného bratra Jana, největšího Zajíčka ve Střední Evropě, se spouštíme se o pár desítek metrů níž. Před prostornou chalupou nás už vyhlíží dobrosrdečně se tvářící dvojice manželů Vrajových. „Nezouvejte se a pojďte dál“, zvou nás unisono do svého udržovaného  příbytku po předcích, „na takové návštěvy jsme tu už dlouho zvyklí“.

Hned při prvním kontaktu s interiérem je nám jasné, s kým máme tu čest. Nápisy, obrázky, kamenné desky Desatera a další drobnosti prozrazují, že neviditelným hostem tu odnepaměti bývá i ten, který nás nekonečně převyšuje.

Rázná paní domu zahajuje setkání zpěvem děkovné písně, jejíž text zdobí jednu ze stěn prostranné místnosti. Pod vedením Švitorky se poté rozezpíváme do společné chvály našeho přítomného Pána.  Bratr Milan se sklání k modlitbě. Otevírá Knihu knih a čte jeden ze žalmů. Následuje duchovní zamyšlení mířící ke smyslu lidského obrácení se k Bohu. Po vlastní zpovědi vyzývá ostatní ke vzájemnému sdílení. Ozývá se hned několik osobních vyznání. Tak či onak dosvědčují pravdivost předchozího Milanova sdělení. Obrácení, které je zpravidla reakcí na stav nouze či osobní prázdnoty, vede k uzdravení, naplnění a nalezení nejvlastnějšího smyslu pobývání na naší krásné smutné planetě.

Požehnání, společné modlitby a závěrečná série „eku-výšlapových“ písniček  jsou nádhernou tečkou za těžko popsatelnou atmosférou, která naplnila Vrajovo stavení. V neposlední řadě se o to zasluhují také naprosto neodolatelné koláčky z dílny jisté paní Kořístkové. Kdyby bylo v nebi tak, jako dnes na Končinách, většině z nás by to nepochybně stačilo…

Prudkým padákem se překlopujeme na hošťálkovskou stranu. Někteří vplují do prostorného fordu velikého bratra Jana, zbytek světa míří k civilizaci po svých. Šestnáctikilometrové putování končí příznačně. Zastávka večerního autobusu je naproti kostelu. Z korun protějších stromů se k nebi prodírá dokonale kulatý měsíc. Je v úplňku. Podobně jako naše upokojené, chválou překypující nitro…

Franta Tomanec         zcesty.blogspot.cz

V sobotu 18.6.2016 jsme se zúčastnili již druhého EKU výšlapu po krásách Valašska, tentokrát z Velké Lhoty přes Valašskou Bystřici až do Rožnova. Počasí nám přálo, a tak jsme se po neplánované, ale o to příjemnější prohlídce tolerančního kostelíka ve Velké Lhotě vydali na pochod. Abychom protáhli nejen své ztuhlé svalstvo, ale i hlavu, cestou jsme soutěžili ve vědomostní soutěži o regionálních církevních osobnostech. Motivací nám byly hodnotné věcné ceny pro vítěze. Malebnou krajinou jsme došli postupně až do Valašské Bystřice, kde na nás u rodiny Mročkových čekali nejen méně sportovně zdatní spolubratři z různých církví, ale také báječné občerstvení. Duchovním zamyšlením nám posloužil bratr Pavel Kostečka (CASD) a Pána jsme chválili také nejednou písní. Po odpočinku jsme se vydali směrem do Rožnova. Trochu nás tlačil čas, a tak jsme nasadili přímo vražedné tempo. Nicméně autobus jsme stihli a příjemně unaveni jsme se nechali odvézt zpět do svých domovů.
Podrobnější Řeči z cest – viz http://zcesty.blogspot.cz/

Veškerému Ježíšovu stádu, roztroušenému po valašských pastvinách, na vědomost dáváme, že po prvním úspěšném „Eku-výletu“ se na viditelném obzoru rýsuje další pokračování. Nepochybujeme o tom, že se na trase mezi Velkou Lhotou a Rožnovem setkáme s „nesčíslným zástupem“. Už proto, že tentokrát nerozhoduje věk, vzdělání, míra hříšnosti, a už vůbec ne příslušnost k té či oné církevní ohrádce. Vítány jsou i všechny zbloudilé ovce, potažmo marnotratní synové či dcery, na které chceme během výletu obzvlášť vzpomínat. Slunečné dny pod dohledem společného Pastýře přeje a na setkání na trase se těší
Jarka Krutílková a Franta Tomanec