Nezařazené

Ve dnech 7.-9.4.2017 se většina žen našeho sboru zúčastnila sedmé konference žen Moravskoslezského sdružení CASD v Malenovicích. Účasti předcházelo celkem dobrodružné přihlašování, které se odehrálo jedné předchozí noci přesně o půlnoci.  A pokud si myslíte, že v tuto velmi pozdní hodinu naše sestry spí, tak se pletete – zvláště pokud je možno přihlásit se na tak báječnou akci.

Malenovický hotel KAM nás přivítal pošmourným počasím a sněhem pokrytými sjezdovkami, ale to nás nemohlo odradit. Konference s motem „Laskavá slova jsou jako plástev medu, jako balzám na duši, celému tělu lék“ slibovala, že prožijeme kouzelný, inspirativní a laskavý víkend.

Ubytování bylo velmi krásné. Část z nás obývala dvoupatrový pokoj v nejvyšším poschodí hotelu a část nedaleko položenou roubenku Útulna. Prošmejdily jsme hotel a poté jsme se vypravily do jídelny, kde nás čekala skvělá večeře. Začaly jsme mít tušení, že nám nastávají chvíle plné hýčkání, a to my přece potřebujeme 🙂 .

Ve velmi příjemném konferenčním sálu v suterénu s výhledem do krajiny nás přivítal vedoucí kazatelského oddělení MSS Karel Staněk. Úžasnou průvodkyní celé konference byla velmi milá dáma – Iveta Halešová. Akce však nebyla jen o slovu, hodně se i zpívalo, a to za doprovodu tří krásných slečen Lenky, Ellen a Lary.

Vzácným hostem letošní konference byla paní Hana Pinknerová – spisovatelka, majitelka knihkupectví, úžasná kuchařka, manželka a maminka, ale hlavně žena nádherná svou duší a svou ženskostí. Hned první večer nám zpříjemnila vyprávěním o svém životě a autorským čtením ze svých knih. Přednes hudbou doprovázela její dcera Anička Pinknerová, skvělá kytaristka a hudební manažerka. Byly to kouzelné chvíle. Naladily nás na citlivou notu a večer se poté na pokojích odehrával v duchu přátelského povídání, svěřování a sdílení se.

Sobotní požehnané ráno nás přivítalo kapičkami deště na právě rozvitých lístcích stromů. I taková rána jsou krásná, jak nám vysvětlila Hanka Pinknerová. A nejen to – při každém našem návratu do přednáškového sálu nás na sedadlech čekal dáreček v podobě veršíku z Bible a malá sladkost. Den jsme zahájily vynikající snídaní ve formě bufetu, chválami a prvním Slovem již zmíněné autorky. Zamýšlela se nad mocnou zbraní – slovem.

Hlavní myšlenky Slova Hanky Pinknerové :

1. Jak moc máme používat slova? Která slova jsou zbytečná a která vhodná? Jak rozpoznáme hranici mezi nimi? To, co je sladké, není zároveň i nezbytné, a tak je to i se slovy. Bez pomoci Ducha svatého se při rozlišování této hranice neobejdeme. „Buďte rychlí k slyšení a pomalí k mluvení.“
2. Co říkáme? Co říkáme o sobě, o jiných? O sobě musíme mluvit hezky. Prosme Boha, ať vidíme sebe tak, jako nás vidí On. Jak se chováme my k sobě, tak se chová okolí k nám. Jak mluvíme o Bohu? Podívejme se na naše hodnocení počasí – prší=je ošklivě. Není to pravda. Vše, co nám Bůh dává, je dobré. I déšť je potřeba. Možná všemu nerozumíme, ale jistě je to dobré. Jak mluvíme o blízkých? Když neříkáme to negativní, posilujeme vztahy. Hledejme v každém jen to dobré. Jak mluvíme o okolnostech? Říkáme-li to, čemu věříme, naše víra roste slyšením. Když slyšíme jen negace, bereme je za své a pak to tak je.
3. Jak slova říkáme? Podle slovní zásoby poznáme, jakou profesi člověk zastává, zda je věřící atd. Na použitých slovech velmi záleží. Někdy myslíme věc dobře, ale řekneme špatně. Důležité je mít promyšleno, co chceme říct. Důležité je také cimrmanovské „Umět udržet myšlenku a opustit myšlenku.“

Východiskem ze všech nejasností je držet se myšlenky

Bůh je dobrý a miluje mne.

Smyslem života je duchovní růst do podoby Ježíše. Projevuje se stále větší láskou k Bohu, k sobě, k druhým… Je to jako s vývojem člověka. V mládí se chce naučit vše, aby mohl všechno dělat sám, v dospělosti už věci necháváme více na druhých – na Bohu. Až dojdeme do stádia opuštění pozemské dimenze a jsme s Bohem stále.

Bůh je JEN dobrý a všechny jeho plány jsou dobré.

O tom, že je dobrý, nás přesvědčuje každodenními drobnostmi. Každý den nám dává minimálně jeden milostný vzkaz. Bůh ví, co máme rádi, co nám chutná, co nám voní… A každý den nám dá něco, co nám pohladí dušičku – například ty kapky deště na stéblech trávy. Hledejme je, zapisujme si do deníčku, jaké milostné vzkazy nám ten den Bůh dal, mluvme o nich dále.

Pokud jsme milované Boží dcery, princezny, holčičky – jak bychom měly mluvit? Princezna nepomlouvá, nekleje, nelže… Toto můžeme změnit jen zevnitř.

Být jako muž účasten konference žen, to se hned tak někomu nepoštěstí. Touto výsadou byl poctěn Martin Žůrek, který nám v tento Bohem oddělený den posloužil kázáním z Božího slova. Jistě mu nejeden náš bratr bude závidět.

Tématem bylo zamyšlení nad moudrou ženou Starého zákona Abígail – síla slov aneb moudrost v praxi.

Abígail žila s velmi nerudným a chamtivým mužem.

1 Sam 25, 2.-6., 21.-dále

David se skrýval před Saulem, který se nechtěl vzdát trůnu. David se skrýval a prchal, s ním další lidé z okraje společnosti. V poušti potkal pastevce z Nabalova domu. Bylo právě období stříhání ovcí, něco jako naše dožínky, tedy důvod k radosti. David poslal 10 mužů do Nábalova domu s žádostí o jídlo. Davidovi vojáci poskytovali pastevcům ochranu. Nabal je však odmítl. David měl na odměnu v podobě jídla nárok, vždyť je chránil. Nabal byl bezbožník a lakomec. David se také nezachoval správně. Rozhněval se a chtěl použít sílu.

Napětí se láme příchodem Abígail verš. 17. Ona byla ochotna vyslechnout Davida. To Nabal nedovedl. Abígal neřeší své vlastní emoce, nelamentuje nad svým mužem, je ochotna riskovat i svůj život. Nachystala pro Davida dary a poslala mu je. Abígail byla štědrá a odvážná. Nátan měl práci s přípravou hostiny po střiži vlny. Lidé se ho báli a byli ochotni mu lhát, aby se zavděčili. Abígail ne. Ztotožnila se s vinou svého muže, ale měla svou čest a dokázala problém pojmenovat. Dokázala vyjádřit lítost a omluvu. Přesto si byla vědoma své hodnoty verš 26. Považuje se za Boží nástroj = je si vědoma své vlastní hodnoty. Proto dokáže Davida povzbudit, aby byl tím, kým je a aby plnil vůli Boží a nenechal se unášet svým hněvem, protože by později litoval. Moudrost souvisí s podřízeností Bohu navzdory svým plánům. Abígail používá při jednání s Davidem a jeho 600 vojáky moci slova – má vlídný jazyk. Její moudrost není z ní, ale z Boha – moudrá opora. Hledej v životě opory, které pro nás budou vhodné.

Abígail jedná s Davidem jako Hospodin s Kainem. Ale David na rozdíl od Kaina je ochoten naslouchat a změnit své jednání. I my jsme Hospodinovými pomazanými, královským kněžstvem. Bůh chce, abychom byli Jeho prostředníky, Jeho pomocníky. Máme tedy Boží poslání. Kvůli dobrému pocitu z pomsty si lehce zkazíme život. „Pomstu nechte na Pánu.“

Po nezbytných chválách a modlitbě jsme se odebraly na oběd, opět výborný. Odpolední program jsme začaly trochu jinak – dalším mužem v naší společnosti byl fotograf Daniel Maďa, který vytvořil naši společnou fotografii na terase hotelu. Sluníčko se sice schovávalo za mraky, ale ta sluníčka, která září z fotografie, jej pro tentokrát předčí.

V tuto chvíli nám byl rozklíčován další bod programu – Meditativní cesta. Vydaly jsme se na procházku okolo hotelu a roubenek, na které nás čekalo 6 stanovišť s úryvky biblických textů o ženách Bible a následně několik úkolů k zamyšlení pro nás. Účastnice se postupně rozpadly do menších skupinek, které spolu po cestě diskutovaly o problémech komunikace, odpouštění, mlčení atd. A protože počasí skutečně nebylo moc teplé, s velkou radostí jsme přivítaly čas na kávičku s naprosto nedostižným zákuskem v naší jídelně. Krásnou ženu zákuskem neurazíš  🙂 .

Sedadla v sále nás opět přivítala dárečkem – veršíkem a sladkostí, a my jsme plny očekávání věcí následujících společně chválily našeho úžasného Pána, díky kterému jsme se mohly takto sejít a prožívat neskutečně milé chvíle. Další Slovo Hanky Pinknerové se týkalo lásky a úcty.

Přepis nejdůležitějších myšlenek:

Bůh nám dal do manželství několik pokynů:

• Muži, milujte své ženy
• Ženy, ctěte své muže

Ženy potřebují dostávat lásku a muži úctu, aby mohli žít. Když se žena necítí být milována, neprokazuje muži úctu, muž nepociťující úctu není schopen dávat lásku a tak stále dokola.

Mužova ujištění o lásce k nám často nechápeme. Nejsou to vždy jen sladká slovíčka. Muž je starostlivý, má o nás strach atd. Je důležité ukryté projevy lásky hledat stejně jako projevy Boží lásky. Když se na to zaměříme, uvidíme je všude.

Zajímejme se o záliby muže, ctěme ho. Pokud však muž na tyto projevy nereaguje, problém může být v tom, že nikdy nedostal lásku od svých rodičů a není schopen ji dávat. Nemusí to být nutně lump. Ale co potom? Pokud nevidím žádný důvod proč projevovat úctu, udělám to i přesto – neboť to po mně chce Bůh.

Není snadné projevovat úctu, pokud jsme ji neviděly ve své rodině. Pomoc je:

• Modlit se s přítelkyní za své manželství
• Na místa v bytě si dát lístečky s verši z Bible, které mně k úctě povedou. Musí se to ve mně „zakotvit“. Pak se úcta projeví i v myšlení a jednání.
• Potřebujeme v muži vidět, kým ve skutečnosti je – není obyčejný dělník, ale pomazaný Boží.

Děti potřebují lásku svých rodičů a rodiče potřebují úctu svých dětí. K tomu musíme děti vést. Říká nám to i Desatero.

Moudrá slova završila Hanka autorským čtením ze svých knih za doprovodu své dcery Aničky na kytaru. Ještě že jsme jako dárek na počátku akce dostaly papírové kapesníčky. Čtení bylo srdíčkové, dojemné a kapesníčků v rukou přítomných žen valem ubývalo.

Poté nám byly představeny workshopy, kterých je možné se následující den zúčastnit. A nabídka byla vskutku bohatá. Dle programu bylo na řadě ukončení soboty, ale protože sluníčko se celé odpoledne snažilo vynahradit nám předchozí zamračený den a stále ještě svítilo nad vrcholky okolo ležících kopců, rozhodly jsme se rozloučení se sobotou odložit na dobu po večeři.

Skvělé jídlo, skvělý personál, skvělý večer. Slunce se uložilo ke spánku a my jsme si po židovském způsobu ukončily náš požehnaný sobotní den. Chválami jsme poděkovaly za Boží přítomnost a lásku a pak už jsme se pohodlně usadily k dalšímu Slovu Hanky Pinknerové o vadách jazyka.

Přepis nejdůležitějších myšlenek:

Díky své hříšnosti máme tendence nemluvit pěkně. Většinou za to mohou zranění našich srdcí. Každý z nás má nějaké zranění. Každá rána je branou pro hřích. A to se projeví na naší řeči. Čas rány nezahojí. Je potřeba si uvědomit, kdy jsme byli zraněni, kým a proč. Danému člověku musíme odpustit. Ale sami to nedokážeme. Často máme pocit, že jsme odpustili, ale stačí nějaký podnět a rána je zpět. My sami ji nedokážeme uzdravit a myslet si, že to zvládneme, je hřích. Jen Bůh může naše zranění zahojit.

Je dobré modlit se uzdravení s někým, kdo na nás položí ruce, kdo nás podpoří. Dotyk je pro nás znamením, symbolem, že Bůh se nás dotkl.

Zraňují nás slova typu „budižkničemu“ = buď k ničemu, a podobné výroky. Vryly se do nás a je třeba bojovat proti nim opakem = „budižkničemu“, „já jsem schopná“, „jsem obdarovaná“, „můžu něco dokázat“.

Protiklady jazyka

Zamysleme se, jak si povídáme, jak mluvíme, z které strany tabulky je náš jazyk.

 Večer nám zpříjemnil náš dvorní fotograf se svým Foto salonkem. Přítomné dámy se mohly nechat vyfotit ať už samy nebo se svými přítelkyněmi. Na foto se všechny moc těšíme. Jelikož se večer nachýlil, odebraly jsme se do pokojů. Ale protože jsme byly plné dojmů a zážitků, naše upovídané jazýčky nám stejně dovolily usnout dříve než „zítra“ .

Neděle nás přivítala modrou oblohou a teplými slunečními paprsky. Po opětovně báječné snídani jsme společně chválily Pána písněmi a pak už jsme se zaposlouchaly do autorského čtení z knížek Jedno pokušení týdně, Dvě minuty ticha, Středověk mého života, Slovo o světle a měly jsme tu čest vyslechnout jeden dosud nezveřejněný fejeton. Srdíčka se nám tetelila a slzy tekly proudem. Hanka Pinknerová nám přivezla mnohé ze svých knih, abychom si je mohly zakoupit a knížky nám také podepsala. V sále byste nenašli nikoho, kdo si alespoň jednu knížku nekoupil – ať už pro sebe, dceru, snachu nebo kamarádku.

Nastal čas na slíbené workshopy. Rozdělily jsme se do skupinek dle našich přání a nedělní dopoledne jsme prožily s Tinou Dolinskou, která nás poučila o harmonii v kráse a kráse v harmonii, s Ivetou Halešovou, která nás naučila scrapbook, s Adélou Koloničnou jsme zdravě vařily, s Pavlou Svobodovou jsme se učily masáže dětí a s Hankou Machovou jsme odkrývaly příčiny stárnutí organismu a podněty, jak tento proces zpomalit.

Všechno jednou musí skončit, a ke konci se chýlí i naše konference. Potkaly jsme řadu báječných žen, dozvěděly jsme se mnoho nového a podnětného, potěšily jsme naše dušičky. A tak organizátorkám a všem, kteří se o nás tak úžasně starali, patří náš obrovský obdiv a dík.

Po skvělém obědě jsme se rozjely do našich domovů. Ale zážitky myly tak mocné, že jsme to musely vzít ještě přes cukrárnu v Čeladné a u dobré kávy a zákusku celou akci zhodnotit a udělat usnesení, závěr a zápis 😀 .

Bratři a sestry v Pánu Ježíši, přátelé,

Příští sobotu, tedy 8.4.2017 se ženy z našeho sboru zúčastní konference žen v Malenovicích. Z tohoto důvodu dochází ke změně:

• v pátek od 18hod schůzka Pathfinderu

• v sobotu ráno se děti odeberou domů

• shromáždění se NEKONÁ

• muži se zúčastní individuálně shromáždění v jiném sboru

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Dnešní slunečnou sobotu provázely teplotní rekordy. Po cestě do modlitebny, kam jsme spěchali nejen kvůli velmi milé návštěvě bratra Pavla Zvolánka, jeho manželky Olgy a milých sester a bratrů z Kateřinic, nás provázel vlahý větřík svědčící o nástupu jara v plné síle.

Dopolední část bohoslužby se odehrála ve znamení Petrů 🙂 . Ještě stále nemocný Petr Kimler byl při uvádění nahrazen Petrem Chárou a při studiu sobotního úkolu jsme se „vrhli“ na téma Petra apoštola. Provázel nás jím nikoliv Petr, ale Miloš Mroček.

Apoštol Petr Šimon pocházel se svým bratrem Ondřejem z Betsaidy, malého rybářského města nedaleko Kafarnaum na břehu Genezaretského jezera. Později bydlel žil s rodinou v Kafarnaum. Právě na břehu tohoto jezera se Petr setkal s Ježíšem ve známém příběhu o lovu ryb po předchozím neúspěšném snažení. To však nebylo první setkání Petra s Ježíšem. Předcházelo mu uzdravení Petrovy tchýně Ježíšem. Petr je v seznamech učedníků vždy jmenován jako první. To svědčí o tom, jak byl důležitý v kruhu učedníků Ježíšových. Jméno Petr dostal právě od Ježíše, který jím chtěl naznačit budoucí sílu Šimonovu založenou na víře v Ježíše Krista. Kdykoliv Petr projevil slabost, nazval ho Ježíš jménem Šimon, aby ho vyburcoval k bdělosti.

Petr byl horlivý, aktivní, vznětlivý, někdy ale nerozhodný a malomyslný. Byl prvním, kdo nazval Ježíše Mesiášem. S jeho názorem se ztotožnili i ostatní učedníci. Ale mylně se domnívali, že Kristus bude vládnout jako mocný pozemský král. Jakmile učedníci rozpoznali Mesiáše, začal jim Kristus vysvětlovat, že musí trpět, být zabit a vstát z mrtvých. Petrovi se tato vyhlídka nelíbila. Obhajoval svoje vlastní sobecké zájmy a touhy a dostal se do rozporu s Boží vůlí. Petr se potřeboval naučit, že služba Pánu v sobě zahrnuje i utrpení.

Učedníci byli během času, který strávili s Ježíšem, svědky mnoha podivuhodných událostí. Jednou z nich byla chůze Petra po vodě. Když Petra přepadl strach a začal se topit, volal k Ježíši o pomoc. Ježíš ho zachránil se slovy: „ Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ Můžeme mít pocit, že naše víra je silná. Ale ve složité situaci můžeme začít váhat. Je třeba stále věřit v Ježíšovu pomoc.

Petr měl v úmyslu být Ježíši věrný. Byl odvážnější než ostatní učedníci. Přesto v rozhodujícím okamžiku zklamal – 3x Ježíše zapřel. Petrovo selhání ovlivnilo, že se nešel modlit do Getsemanské zahrady, tak jak ho Ježíš prosil. Proto nebyl na situaci duchovně připraven. Přestože jeho pochybení bylo velké, Boží milost je mnohem větší. Ježíšovo odpuštění učinilo z Petra jednoho z nejdůležitějších vůdců prvotní církve.

Sobotní školku mládeže vedla Iva Burešová a téma odpovídalo sobotní škole dospělých.

Ve slovíčku před kázáním vyprávěla Iva Burešová příběh o malém černošském chlapci Jabuovi, který prodával na tržišti pomeranče. Ale dokud je sám neochutnal a nepocítil jejich báječnou chuť a sílu,  neměl s prodejem štěstí. Stejně je to s námi věřícími a naší snahou o hlásání Božího slova. „Ovoce“ je  výborné, ale „prodavači“ mnohdy ne. Pokud chceme hlásat Boha, musíme podle něho sami žít.

Kázáním nám posloužil bratr Pavel Zvolánek a tématem byl příběh Jábese, který byl pojmenován „bolest“ a toto znamení si nesl po celý život. Nevzdal se však, chtěl svůj osud změnit, a proto prosil Boha o pomoc. Celé zamyšlení si můžete přečíst v archivu kázání na stránkách našeho sboru.

Tak milou návštěvu, jakou jsou manželé Zvolánkovi, nelze jen tak propustit. A proto jsme dnes zasedli ke společnému obědu z rukou našich sester, a po báječném jídle jsme si vyslechli výpověď bratra Pavla Zvolánka o jeho náročné, ale požehnané práci vězeňského kaplana. Dotazy nás zvídavých nebraly konce a jistě bychom vydrželi sedět a povídat si až do večera. Ale nádherné počasí nás láká ven, a tak jsme se rozešli do různých směrů, abychom využili laskavých slunečních paprsků při toulkách Boží přírodou. Požehnaný týden !

Jaro s sebou přineslo do sborečku virozu, která postihla velkou část členů. Kéž jim dá Pán brzké uzdravení. Myslíme na všechny. Naše řady dnes doplnili manželé Zelenkovi z Jeseníku.

Poslední část sobotních úkolů má název Dílo Ducha svatého a jejím studiem nás provedl Petr Chára.

„Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého.“ Ř 15,13.

Když Ježíš oznámil svým učedníkům, že odejde ke svému Otci, zaslíbil jim, že pošle Ducha svatého. Nazval ho „Přímluvcem“, „Ochráncem“, „Zastáncem“, „Utěšitelem“. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud.

Ježíš Ducha neposílá, aby nás odsoudil nebo zavrhl. Přichází, aby nám pomohl vidět, jak zásadně potřebujeme Boží milost. Pokud k druhým přistupujeme my, abychom ukazovali na jejich hříchy či selhání, pak děláme něco, k čemu nás Ježíš nepovolal. My máme nést svědectví o Ježíšově vykupitelské moci, ne abychom odsuzovali druhé za jejich chyby. Skutečnou podstatou hříchu je to, že nevěříme v Ježíše. Jen Duch svatý může otevřít naše srdce a mysl, abychom viděli, jak velmi potřebujeme činit pokání a přijmout záchranu.

Neobrácení lidé mají pocit, že vnějšně vyjádřená mravnost je dostatečná. Avšak naše skutky poslušnosti nás před Bohem nemohou ospravedlnit. Jen Ježíšova spravedlnost je dostatečná. Můžeme žít, protože Ježíš žije v nás.

Duch svatý ukáže světu, v čem je soud. Satan ví, že díky Ježíšově smrti na kříži byl definitivně poražen. Ve své zatvrzelosti a nenávisti však nadále bojuje a snaží se uškodit co největšímu počtu lidí. Jsme povoláni k trpělivosti a bdělosti. To nejlepší, co můžeme udělat, je složit u Boha všechny své starosti, protože On se o nás postará. 

Duch svatý nám svědčí o tom, že patříme Kristu a jsme spolu s ním Božími dědici. Ta samá moc, která vzkřísila Ježíše z mrtvých, je aktivní i v našem životě. Když jsme slyšeli evangelium o spasení a vírou ho přijali, v Kristu jsme byli zapečetěni Duchem svatým, kterého jsme dostali jako záruku našeho dědictví. Duch svatý rozlévá do našich srdcí Boží lásku. Ta je důvodem a základem naší naděje. Naděje nás inspiruje a dává sílu. Základem naší naděje je Ježíšova oběť na kříži.

Duch svatý:

• spolupracuje s Bohem Otcem i Synem na dovršení našeho spasení
• probouzí nás z naší duchovní smrti
• vede k uvědomění si naší hříšnosti
• rozněcuje v nás touhu po změne a vede nás k Ježíši Kristu
• dává nám jistotu spasení
• proměňuje náš charakter
• pomáhá nám naplňovat Boží vůli a aktivně se zapojit do misie
• stojí za vznikem psaného Božího slova

Duch svatý je největším darem, který mohl Kristus od Otce získat pro povznesení svého lidu.

Větší část mládeže se dnes zúčastnila Jarního tání ve Žlutavě. Zbytek spolu s Ivou Burešovovu studoval příchod Ezdráše do Jeruzaléma za účelem obnovení služby v nově vybudovaném chrámu. Přítomné slečny se zamýšlely nad službou, kterou konají členové našeho sboru.

Slovíčko před kázáním Ivy Burešové vyprávělo příběh z 19.století o dvou mužích, kteří byli při své cestě okradeni o peníze i oblečení, ale protože věřili v to, že se o ně Otec Bůh postará, svou cestu nakonec dokončili s mnohem větším obnosem, než měli na začátku.

Kázáním nám dnes posloužila Anička Petrovičová. Zamýšlela se nad naší vírou. Přepis najdete v archivu.

Dnešní shromáždění bylo zakončeno trochu netradičně. Přítomným bratrům bylo Soňou Mročkovou vysvětleno, jaké jsou zásady etikety vzhledem k oblékání. Zúčastnila se školení známého spisovatele, novináře, moderátora Ladislava Špačka. Informace byly velmi zajímavé i pro přítomné dámy. Musíme přece vědět, jak oblékat své milé muže. Ten nejpotřebnější 😀 dostal zapůjčenu knihu od zmíněného autora s vlastnoručním podpisem k nastudování. Těšíme se, jak se znalosti etikety projeví v jeho vzhledu.

Na cestě do sborečku nás dnes doprovázel mírný deštík, který jistě zapříčiní velmi rychlé zazelenání se luk i stromů. Co naplat – od příchodu jara nás dělí jen pár dnů.

Zahájení dnešní sobotní školy se ujal místo nemocného Petra Kimlera druhý  Petr – Chára. Úkolem nás provedla Květa Tyšerová. Téma bylo trošku chmurné – Zarmucování a odmítání Duha svatého.

V Písmu je několikrát zmiňován hřích proti Duchu svatému. Vzdorování Bohu a Jeho plánu nakonec vyústilo v odmítnutí Krista. Bůh nás stvořil jako svobodné bytosti se schopností činit morální rozhodnutí. Svoboda je svatý a drahý dar, který obdržel každý z nás. Jsme nejen zodpovědni za svá rozhodnutí, ale máme i společnou zodpovědnost jeden za druhého.

Pokud se rozhodneme odporovat Božímu slovu, odporujeme i Duchu svatému. Duch svatý je osoba, prožívá zármutek i bolest. Duch svatý nám otvírá oči, abychom si uvědomili obludnost hříchu ve svém životě. Vede nás k Ježíši, který odpouští naše hříchy. Posvěcuje nás, raduje se, když se podřídíme Bohu a naše smýšlení, mluvení i jednání jsou čisté a svaté. Po našem obrácení by se naše životy měly vyznačovat dobrotou, milosrdenstvím, trpělivostí a odpuštěním vůči ostatním lidem. Naše životy se stávají pro Boha potěšením.

Naše evangelizační úsilí nemůžeme oddělovat od našeho etického jednání. Bohu mimořádně záleží na tom, jaké máme vztahy k ostatním a v církvi. Církev je chrámem Ducha svatého. V církvi – Kristově těle – se navzájem přijímáme, respektujeme a pomáháme si.

Působení Ducha svatého můžeme přirovnat k ohni, který je možno uhasit tím, že pohrdáme Božím slovem, prorockými dary. Ježíš řekl, že rouhání proti Duchu svatému nemá odpuštění na věky. Co je tím myšleno? Rouhání proti Duchu svatému musíme vnímat jako záměrné a vytrvalé odmítání Ježíšova spasení. Pokud lidské srdce zaujme nepřátelský postoj vůči Bohu a vědomě odmítá uznat Ježíše Krista za svého Pána, tak se takové srdce zatvrdí a není schopné přijmout svědectví Ducha svatého o Boží zachraňující oběti v Ježíši Kristu. Takový hřích není možné odpustit – ne proto, že by byl Bůh slabý nebo že by nechtěl odpustit, ale proto, že takový člověk není schopen rozpoznat svůj hřích.

Pokud se lidé se strachem ptají, zda se náhodou nedopustili neodpustitelného hříchu, pravděpodobně tomu tak není. Pokud by se totiž dopustili, ničím takovým by se nezabývali. Jejich obavy ukazují, že jsou stále otevřeni působení Ducha svatého.

Sobotní školu dětí vedla Zdeňka Pimková a protože dnešní den slavíme památku Večeře Páně, děti se soustředily hlavně na nácvik písní k této příležitosti.

Ve slovíčku před kázáním nám Iva Burešová připomněla úžasnou Boží lásku, kterou jsme byli všichni zachráněni z hříchu a smrti. Nezapomínejme Bohu děkovat, velebit Ho a chválit, třeba i krásnou písničkou, tak jako naši mládežníci.

Dnešní sváteční bohoslužba byla korunována památkou Večeře Páně. Kázáním, a následně vysluhováním Večeře nám posloužil kazatel Jaroslav Šlosárek. Na nezbytné mytí nohou, při kterém jsme si připomínali neskutečnou pokoru našeho Pána, nás doprovázel zvuk trubky Ondráška Kimlera. Poté zazpíval sbor píseň za hudebního doprovodu mládeže. Při přijímání chleba a vína jsme cítili velikou milost, kterou nám Pán uděluje, jeho neskutečnou lásku a milosrdenství. Shromáždění přijalo z rukou kazatele požehnání a pak už následovalo družné povídání všech přítomných. Dokonce jsme přivítali milou návštěvu – syna Květy Tyšerové Ondru s manželkou, kteří přijeli u příležitosti maminčiných narozenin a potěšili nás na chvíli svou přítomností.

Bůh vám žehnej po všechny dny následujícího týdne.

Je to k nevíře, ale je to tak. Náš bratr Bohumil Mroček se dožívá významného jubilea a my jsme se dnes sešli ve Vitalitě, abychom mu při této příležitosti poblahopřáli a pomohli mu sníst úžasné dobroty, které nám jeho žena Soňa připravila 🙂 .

Oslava byla ohlášena „ve valašském stylu“ a ihned po příchodu do jídelny nás vzhled Miloše přesvědčil, že je tomu skutečně tak. Výrazný klobouk a hůl nás nenechaly na pochybách, odkud tento švarný bratr pochází.

Přípitek pronesl Petr Chára. Hlasité „živijóóó“ bylo završeno cinkáním skleniček s nealko šampaňským. Po nezbytné modlitbě a poděkování našemu Pánu za našeho bratra Bohumila i naše setkání jsme se už nedočkavě vrhli na pečená krůtí stehna s báječným červeným zelím a několika druhy knedlíků. Soňa si v tu chvíli získala sympatie všech přítomných.

V dalším okamžiku už nic nebránilo tomu, abychom oslavenci popřáli Boží požehnání do dalších let a předali dary. Jejich množství svědčí o tom, jak moc máme Miloše rádi.

Velkým překvapením byla píseň zazpívaná dětmi, Frantou, Ivou a Jarkou složená jen a pouze pro Miloška. Mapovala jeho dosavadní cestu životem a podle smíchu přítomných byla asi pravdivá 😆 .

Následující kávička a úžasný zákusek Royal příjemně navodil čas pro přátelské povídání a sdílení se. Nechybělo ani zpívání písniček mezi obloženými studenými mísami. Všichni jsme se těšili hlavně na prezentaci fotografií z Milošova dětství a mládí.

Ti, kteří vydrželi až do konce, se dočkali zlatého hřebu večera – tanečního sóla oslavence a jeho milé ženy.

Takže milý Miloši – do další šedesátky mnoho Božího požehnání !!!

Při příchodu do sboru se dnes mnozí zarazili – něco je jinak. Naši krásně opravenou modlitebnu už nezakrývají přerostlé túje a díky šikovným rukám Pavla Pimka už z dáli můžeme obdivovat, jak budova prokoukla.  Děkujeme.

Podle výrazu učitele sobotní školy Pavla by se dalo soudit, že dnesní téma s názvem „Duch svatý, Boží slovo a modlitba“ bylo opravdu zapeklité. Ale nebylo tomu tak. Bratři a sestry se ho zhostili přímo bravurně.

Skutečná duchovnost a modlitba spolu úzce souvisí. Nikdo nemůže tvrdit, že žije duchovním životem, pokud se aktivně nemodlí.

„Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. J 15,7.

Občas se naše modlitby soustřeďují na to, co bychom chtěli sami, spíše než na hledání Boží vůle. Modlitba, která je Bohu příjemná, má však jiné zaměření. Když Bůh přichází do našeho života, chceme konat jeho vůli a začneme k modlitbě přistupovat z jiné perspektivy. Modlit se znamená otevřít své srdce Bohu jako nejlepšímu příteli. Není třeba, abychom Bohu o sobě vyprávěli, On o nás všechno ví. Modlitba nám pomáhá lépe se s ním seznamovat a plněji jej přijímat. Modlitba nepřivádí Boha blíže k nám, ale nás přibližuje Bohu.

V modlitbě přicházíme k Bohu a hledáme u něj podporu a pomoc. Můžeme žádat o cokoliv. Žádná naše prosba pro něho není malá nebo nedůležitá. Existují však podmínky, které musíme splnit, abychom mohli dostat to, o co prosíme. Pokud nejsme ochotni se plně Bohu podřídit a pokud nám v modlitbě jde jen o naše sobecká a hříšná přání, Bůh naše modlitby nevyslyší.

Důležitým aspektem modlitby je víra v to, že Bůh nejen může odpovědět, ale že tato odpověď bude podle jeho vůle. Pokud prožíváme pochybnosti o tom, že Bůh splní svá zaslíbení, nemůže nám je naplnit. Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. Prostřednictvím Ducha svatého Bůh vede naše srdce k tomu, abychom důvěřovali Jeho slovu a prostřednictvím víry mohli přijmout Boží dary.

Za naplnění modliteb děkujme dříve, než se tak stane. Když se v modlitbě odvoláváme na Boží zaslíbení a děkujeme mu, tak už v té chvíli vlastníme zaslíbený dar.

V nebezpečné době, v níž žijeme, je jedna prosba zvlášť důležitá. Je to prosba o Ducha svatého. K tomuto daru už nelze nic přidat. Je to největší dar, jaký nám může Bůh dát. Často na něj ale nejsme připraveni. Nejprve potřebujeme činit pokání a plně podřídit své životy Ježíši. Dar Ducha svatého dostáváme, aby v našem životě byl oslaven Ježíš, abychom odráželi jeho charakter a mohli tak sloužit druhým a budovat tělo Kristovo.

V sobotní školce mládežníci věnovali část dopoledne nácviku …. ale ne, neprozradíme čeho. To je překvapení na odpolední oslavu bratra Miloše Mročka 🙂 .

Po slovíčku před kázáním sestry Ivy Burešové o příhodě, která se stala v mládí Albertu Einsteinovi, který řešil se svým profesorem existenci zla, nám mládež zazpívala písničku k oslavě našeho Pána.

Kázáním nám posloužil dnešní oslavenec Milošek Mroček a téma nás zavedlo do řecké Tesaloniky do prvního sboru, který zde založil apoštol Pavel. Přepis kázání najdete opět v archivu.

Po ukončení dopolední bohoslužby jsme využili čas k nacvičení písně na památku Večeře Páně, která nás čeká příští sobotu, a poté už jsme se přesunuli do Vitality, protože náš milý Miloš slaví krásné kulatiny.

Beseda Adraklubu zdraví tentokrát zamířila na nejistý led. Spiritualita, jako taková, byla v našich zeměpisných šířkách po dlouhá desetiletí vnímána jako něco nepatřičného a na věčné časy překonaného. Pavel Kostečka, expert na genetiku, absolvent teologického semináře a současný pastýř valašských adventistických sborů se pokusil poukázat nejen na její nesporné klady, ale i rizika, která může méně opatrným přinášet. Nezaměřil se na duchovnost jako takovou, ale všímal si takřka výhradně spirituality křesťanské. Mezi přínosy zařadil takové fenomény, jako jsou například odpuštění, pokoj v nepokoji, naději na „život po životě“ a další. Neopomněl samozřejmě upozornit na existenci nejrůznějších sekt, jejichž praktiky mohu vést k nešťastným, někdy až fatálním koncům.

Nemalým překvapením se stalo pěvecké vystoupení sehraného tria Jarka-Iva-Franta. Nedvědovu „Černou knížku“, jakož i „Pole s bavlnou“ od kdysi populárních Plavců  si mohla zazpívat celá dvacítka zúčastněných. Naproti tomu duetu Jarky a Ivy „ Dávám ti, Pane, život nový“ naslouchala drtivá většina s otevřenými ústy. Podobně jako osobnímu vyznání Ivy, Pavla a „Švitorky“Jarky. Naznačili v něm rozdíl mezi časem svého tápání a údobím po nalezení spirituálního rozměru. Ve všech třech případech si plusové body připsala druhá varianta.

Pětadvacátý únor je některým z nás povědomý. Kolem tohoto data se v ulicích třepotaly  rudé vlajky, svítily stejně zbarvené hvězdy a oprýskané fasády zdobila duchaplná hesla o konečném vítězství pracujícího lidu. Vsetínskému náměstí vévodil Kléma Gottwald osvícený s hůry. Tedy, z půdy vedle stojící Pančavy. Zdálo se, že Den znárodnění je nepohnutelný a jeho důsledky předem dané. Samozřejmě, na věčné časy a nikdy jinak!

Na šedesáté deváté výročí zapomenutého Vítězného února se na meziříčském nádraží schází devatero poutníků. Míří do černého. Tedy do oblasti, která byla touto barvou vyšrafována na nástěnce někdejší  Večerní university marx-leninismu. Znamenalo to jediné. Sídlí tu nejtemnější náboženští tmáři, na které je nutno si náležitě posvítit! Jedeme tedy do Lidečka a jeho okolí.

Sotva opustíme hornolidečské vlakové nádraží, jsme směrováni k Betlému. Ten si ale necháme na jindy. Má se nacházet v moderně pojatém místním kostele a podle všeho už dobré dva roky přitahuje pozornost vánočně naladěných návštěvníků.

Žlutá značka začíná mírně stoupat nad obec. V nohou máme sotva jeden ušlapaný kilometr a už jsme vybízeni k prvnímu zastavení. Přítomná mláďata však tentokrát nemají nárok. Relaxační zařízení je určeno jen patřičně vyzrálým ročníkům. Jeho bohulibých služeb proto využívají jen ti nejzchátralejší.

Ve větších či menších rozestupech vystoupáme na temeno oblého návrší. Jeden Betlém jsme záměrně minuli, ale tento prostě nejde vynechat. Potkáváme tu Marii se známým dítětem v náručí. Švitorka, autorka ekumenických výšlapů, a tím pádem naše Matka představená, je radostí bez sebe. Na svoji „Maminečku“ nedá dopustit.  Kdykoliv na ni narazí, nápadně omládne. Ať už se na jednu z nejvýraznějších biblických osobností díváme jakkoliv, jedno je jasné. Díky tajemnému spojení Mariina těla s neuchopitelným Duchem Svatým přišel na svět ten, v jehož jménu jsme dnes vyrazili k výšinám. V dobré víře, že se i v tomto případě řídíme jejím nesmazatelným odkazem “ Staň se podle vůle Páně…“

Součástí neobvyklého náhorního areálu je rovněž zajímavě pojatá připomínka těch, kteří odešli. Nám, co se i dnes hlásíme k náboženským tmářům, tu problikává jiskřička naděje. Od Betléma se můžeme posunout ke Golgotě. Ke vztyčenému kříži, jako poslední kotvě trčící k temnému nebi. A především nahlédnout do prázdného hrobu. A probudit se do překvapivého velikonočního rána s modrou oblohou a klenbou nekonečna. Kam se na něj hrabe únor, jakkoli vítězný!?

Jsme na Valašsku, a k němu už odedávna patří stáda a stádečka pasoucích se  ovcí. Dost dobře teď nejde nevzpomenout na nejznámější ze všech žalmů. A také na zaznamenanou prorockou vizi o jednom ovčinci a jednom pastýři. Malá ochutnávka se nám právě nabízí. Jak se ukazuje, není to vůbec špatné. Některé to s těmi ohrádkami už příliš nebaví.

Pokud někdo tvrdí, že předjaří je nezajímavé až protivné, nemusí mít vždycky pravdu. Stačí se jen trochu porozhlédnut. Mizí sníh a pukají ledy. Nemůže za to však žádný z lidí. Poručit větru a dešti, potažmo mrazu a slunci bylo sice jedním ze závazků zmíněných narudlých věrozvěstů, jeho splnění se však natěšené lidstvo nedočkalo. Naštěstí! A tak se můžeme dodneška obdivovat namrzlým plátkům i barevným ledopádům. Doufejme, že k nim do večera dorazíme.

Ten kříž na kraji lesa tu stával odnepaměti.  Stačí od něj seběhnout do údolí, a jsme  v rodišti známého Štěpána Trochty. Díky jeho vztahu k Ukřižovanému si pobyl tři roky v koncentráku a pětkrát tolik v lágrech komunistů. Selezián, skaut a pozdější kardinál zemřel v roce 1974 poté, co jej normalizační soudruzi podrobili nevybíravému výslechu. Bylo mu devětašedesát. Přesně tolik, jako dnes Vítěznému únoru. Po něm neštěkne ani pes, zatímco mučedník Štěpán  si, byť osmnáct let po své smrti, vysloužil od prezidenta Havla Řád Tomáše G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Co je to však proti přízni  Zmrtvýchvstalého?

Správně vidíme jen srdcem, tvrdí jedna známá postava od známého spisovatele. Je nádherné právě s takovými sdílet naše běžné i životní cesty. Všimnou si toho, co většina nevidí. Švitorka k nim bezesporu náleží. Už na minulém výšlapu si povšimla kamenného srdíčka. Bere to jako neklamné znamení, že kráčíme v harmonii s vůlí Nejvyššího.

Na obzoru se konečně objevuje silueta nejvýše položené obce na Valašsku, která se uvelebila na sedm set metrů vysokém kopčisku. Pulčín je součástí Francovy Lhoty. Právě odtud pro některé z nás vloni startovala šestidenní cyklistická Túr de Fránc končící až v dalekém jihočeském Františkově.

Do vesnice na hoře ležící však dnes žádný bicyklista nepáchne. Parkoviště je přecpané pohodlnějšími přibližovadly všech možných tuzemských, případně jiných poznávacích značek. Brzo k nim přibudou i auta našich souputníků, kteří zvolili variantu B. Béčka by měla dosvištět každou chvíli, takže rychle do hospody u Wilíka, kde bychom mohli doplnit cestou poztrácené kalorie.

Vstup do restauračního zařízení je impozantní. Vypadá to na cílenou výzdobu ke vzpomínaným slavným únorovým dnům. Gottwald, Lenin, Stalin a další velikáni dějin tu však po zásluze visí už dobré čtvrtstoletí. Na věčné časy budou připomínat rozkošnou éru pokroku, míru a vlády všeho rádoby pracujícího lidu.

V dalších komnatách jsou vystaveny jiné šelmy. Divočáci, vlci, lišáci a další obyvatelé zdejších hvozdů se nechali stáhnout z kůže, aby tu v jejich přítomnosti vyhládlým lidským smrtelníkům lépe zachutnalo. Neporoučíme si kančí kýty ani jezevčí guláš, ale obyčejnou kyselici, či nefalšovaný vývar z fazolí. Někteří to ještě jistí borůvkovými knedlíky na domácím tvarohu. Nebyl to záměr, ale zasedli jsme k tomu nejsprávnějšímu stolu. Jeho číslo je totožné s počtem poutníků v naší skupině. Ten se vyšplhal k baťovské devítce.

Nájezd béček je sice nekoordinovaný, zato početně výrazný. Pokud připočítáme i Dana, který se tu vydal kázat slovo života přímo z církevního pohřbu, potom celkový počet zúčastněných duší sahá až k úctyhodné dvacítce. Ta se pak v rozličných vlnách vydává na pochod ke zmiňovaným Pulčínským ledopádům.

K několika ledo-pádům však dochází ještě na cestě ke jmenované přírodní atrakci. Dokonale zmrzlá pěšina pocukrovaná jemnou vrstvou včerejšího sněhu je natolik zrádná, že jen málokterý jedinec se na ní udrží v trvale vzpřímeném stavu. Někteří, přesněji řečeno některé, si na pozadí, případně jiných lokalitách svých tělesných schránek odnáší více či méně výrazné suvenýry. Přestože je v tuto chvíli mazaně zakrývají různobarevnými textilními vrstvami, stejně všechny co nevidět nápadně zmodrají.

Konečně se dostáváme k místu dotyčnému. Doklouzali jsme k tak zvanému Propadlému hradu, který si ve zlatých dobách českého trampingu pronajala zlínská osada Ancona. Pamatujeme doby, kdy tu hořely večerní ohně, zněly tóny kytar a vonělo nefalšované kamarádství. O ledopádech věděli jen ti, kteří tu dávali dobrou noc, Tedy, lišky a trampové. Ony tu bydlely a my sem chodívali pěšky z lidečskékého nádraží.

Doby se změnily. Informační technologie, televizi nevyjímaje,  sem přilákaly davy. Navzdory hrozivě klouzajícímu podloží se tu baculatí strýčkové, vychrtlé anorektičky, namakaní borci, barokní tchýně  i bledí intelektuálové snaží zblízka či zdáli zahlédnout vyhlášený zázrak. Objevuje se takřka každým rokem a může za něj voda, mráz a zvláštní sněžná řasa, která umělecké dílo probarvuje do žlutohněda.

Přestože rozhraní února a března je nejvíce doporučovaným datem návštěvy, letošní trefa není zrovna nejpřesnější. Díky dvěma teplým týdnům ubylo mohutnosti i krásy. Ledopády se začínají kvapně převtělovat v pouhá torza. Je v tom i cosi poučného. Chceme-li zamrzlé tvary odstranit lidskou silou, málokdy se to podaří. Když přijde na scénu sluníčko, dějí se zázraky. Ledy tají a vzduch začíná vonět po jaru.

Veškerá dvacetihlavá pospolitost se poté přesunuje k nedalekému skalnímu městu. Přezdívá se mu Izby. V těchto pískovcových komnatách se v sedmnáctém století scházeli tehdejší totalitou pronásledovaní  evangelíci. Nechodili sem, samozřejmě, na výlet. Příslušníci pobělohorské Jednoty bratrské tu přicházeli naslouchat Božímu slovu a přijímat Večeři Páně. Samozřejmě tajně, většinou v noci. Napovídají tomu dosud dochované názvy některých míst či skalních útvarů jako Českobratrský stůl, Propadlý kostel, Kazatelna či Bratrský sbor.

Co se to stalo, že potomci těch, kteří tu kdysi ve velkém strachu zalézali do slují, se právě v těchto místech scházejí s potomky jejich pronásledovatelů? Věhlasní církevní historici, jakož i nejrůznější odborníci na Boží vůli mohou docházet k různým odpovědím. Na jednom se možná přece jenom shodnou. Že i na valašské hory začalo dotírat jarní sluníčko. A ledy, jakkoli mocné, začaly roztávat.

Jeden ze zázraků duchovního jara se právě odehrává mezi chladnými pulčínskými stěnami. Švitorka hrábne do strun a ozvěna roznáší do okolí nejnádhernější zprávu. Ovce, které přeskočily z různých ohrádek, zpívají  o darované lásce a o přátelství. A také o společné touze vstoupit do Božích nádvoří. O chválení svatého jména a přebývání v Jeho hlubinách…

Dan otevírá Knihu knih. Stejnou, kterou jeho prapředkové museli rafinovaně ukrývat. Ve skalních slujích je teď po několika staletích opět slyšet Boží zvěst. Tentokrát se jedná o přímá Ježíšova slova. O druhé míli, o dobrořečení pronásledovatelům, dokonce o něčem tak nepředstavitelném, jako je milování nepřátel. Právě tady je možno najít platformu k řešení prakticky všech světových problémů. Posluchač si po takových slovech může vystačit s racionální odpovědí, že je to jednoduše nemožné. Anebo také odpovědět s Marií: „Staň se podle vůle Páně“. Ve kterém případě lze asi dojít k zázraku?

Pulčínské skály, navyklé na romantické písně trampů, jsou nuceny se opět zaposlouchat do dávno zapomenutého žánru. O vyvyšování zatím nepřekonaného jména. Nad tímto dnem, nad každým člověkem, nade vším stvořením. A také odrážet k nebi upřímně vyslovovaná slova díků, tichých chval i pokorných proseb soustředěných modlitebníků.

Skalní bohoslužba současných učedníků nemůže končit jinak než modlitbou společnou. Držíme se za ruce a jednohlasně vyznáváme totéž, co někdejší Ježíšovi nejbližší. Kromě touhy po zajištění chleba vezdejšího i přání, ať se stane podle Jeho vůle. A ať nám všem odpustí naše viny. Tak, jako jsme odpustili našim viníkům. V této chvíli a v tomto prostředí to zní naprosto autenticky.

Pomalu se šeří. Extrémně akční teta Iva si i na dnešní výlet přichystala soutěžní překvapení. Předčítá právnickou mluvou přetlumočená přísloví. Obecný člověk se nestačí divit, jak ti školení advokáti dokážou věci zamotat. Vrátit jejich sdělení do roviny selského rozumu, to je dát jim původní znění, dá občas i docela zabrat. Je to k nevíře, ale veškeré zauzlované výplody odtažitých intelektuálů jsou nakonec úspěšně přetlumočeny. Účastníci, bez ohledu na výkon, věk, pohlaví, natož církevní příslušnost jsou poté náležitě odměněni. Něčím sladkým na zub a něčím užitečným pro život.

Zpáteční cesta kopíruje červenou značku k Pulčínu. Díky vyčnívajícím kořenům, velkým šutrům a především šikovně ukrytým ledovým zbytkům se v některých případech jedná o záležitost přenáramně napínavou. Jistý Pavel to jistí sklouznutím na pozadí, jiní při překonávání atraktivních pasáží zaměstnávají veškeré končetiny, další volí vzájemnou spolupráci. Důležitá je skutečnost, že i finálová část výšlapu se odehrává bez výraznějších ztrát na zdraví a hlavně náladě putujících.

V doprovodu Švitorky zdoláváme poslední ledové stoupání. Z jejich švitořivých úst se k tmavnoucí obloze vznáší polohlasná modlitba. Za pochodu děkuje štědrému nebi za nečekaně krásné počasí. Za tolik nádherných lidí, kteří se zúčastnili. Za Dana a jeho nezapomenutelnou promluvu. A hlavně za zřetelnou přítomnost Toho, kterého jsme na výšlap pozvali.

Západní obzor avizuje závěr nevšedního dne. Poslední paprsky loučícího se slunce vybízí ke ztišení. Jedna z nejstarších účastnic dnešního výletu se zasněně dívá k dálavám a pološeptem recituje poetické, v duši uložené vyznání jednoho z nejznámějších českých básníků. O zemi krásné, zemi milované. Nemáme důvod se k ní v duchu nepřipojit.

Mineme novou 100dolu na pulčínské Stodolní ulici a za chvíli už vplujeme do postávajícího davu před Williho trampskou hospodou. Někteří by ještě poseděli, většinu to však láká k opuštěným domácím krbům. Ať tak či tak, první ekuvýšlap letošního roku se začíná vrývat do paměti. A pokud se někomu vryje i pod kůži, o účastníky příštího výletu je předem postaráno.

Hlavně však, jak stojí psáno, staň se podle vůle Páně! A když je dnes výročí Vítězného února, dodejme se soudruhy, A NIKDY JINAK!! Amen!!!

Jsme tu dobře? Nebo jsme se nějakým kouzlem ocitli v Jizerských horách? Tak by se mohli ptát ti, kdo dorazili na dnešní bohoslužbu. Ne, jste tady správně. Ten úspěšný běžkař se startovním číslem, medailí a hůlkami je náš bratr Miloš Mroček, který se zúčastnil Jizerské padesátky a všechny překvapil svým úžasným výkonem. Miloši – jsi borec!

Vedení sobotní školy se ujal Petr Chára a provedl nás krásným tématem „Duch svatý a duchovní dary“.

Duchovní dary dostáváme prostřednictvím Ducha svatého, abychom budovali Kristovo tělo a dosáhli plnosti v Kristu. Duchovních darů je velké množství, mají různé významy a věřící mají rozličná obdarování. Věřící nemají všechny dary. Bůh ve své svrchovanosti uděluje věřícím různé dary – podle své vůle. Dostáváme je proto, abychom mohli sloužit druhým a budovat Kristovo tělo – církev. Bůh nám je dává, abychom se mohli podílet na šíření evangelia. V kontexu duchovních darů se v Písmu často mluví o lásce. Duchovní dary jsou vlastně dary milosti – tedy dary lásky.

Duchovní dary  – charismata – rozděluje a uděluje sám Bůh. Nemůžeme si je zasloužit svým postavením, svojí důležitostí či reputací, vzděláním ani duchovním výkonem. Duchovní dary není možno ztotožnit s přirozenými schopnostmi, které člověk může rozvíjet pomocí vzdělávání a učení. Duch svatý dává věřícím mimořádné dary, aby mohli být požehnáním pro jiné křesťany, pro ty, kteří v Boha nevěří, ale také při budování církve. Člověk by měl v modlitbě pokorně odevzdat své schopnosti do služby Bohu. Duchovní dary nepotřebujeme druhým závidět. Taková závist by byla projevem nevděčnosti vůči Bohu a zpochybňováním jeho moudrosti při rozdělování darů.

Je smutné, když jsou Boží dary, které mají podporovat a budovat jednotu církve, zneužívány k tomu, aby byl vyvýšen nějaký jedinec. Pak získávají konkrétní lidé v církvi neoprávněný obdiv a postavení. To pak vede k nejednotě, tříštění a rozkolům. S udělováním duchovních darů nám Duch svatý svěřuje i konkrétní službu, která s darem souvisí.

Někteří křesťané jsou přesvědčeni, že duchovní dary, které jsou zmiňovány v Novém zákoně, jsou omezeny jen na období Ježíšova působení a život apoštolů. Tvrdí, že tyto mimořádné duchovní dary se v církvi nevyskytovaly po smrti prvních učedníků. Ano, nastane čas, kdy duchovní dary pominou. Ale stane se to až tehdy, když přijde dokonalost – už nebudeme pozorovat duchovní skutečnosti jakoby v zrcadle, již nebudou tajemstvím, ale Ježíše uvidíme tváří v tvář při jeho druhém příchodu. Protože  má církev poslání připravovat svět na druhý Kristův příchod, Bůh dá  věřícím prostředky, aby mohli tento úkol splnit. Dary Ducha svatého však nikdy nebudou důležitější než Bible – Boží slovo. A nikdy ji nebudou nahrazovat. Je potřeba prověřovat a zkoušet, zda je všechno v souladu s Písmem a zda oslavují Ježíše jako Pána. Bůh dává církvi dar rozlišování duchů, aby mohla setrvat v pravdě a jednotě a aby mohla chránit své členy před falešnými proroky a před svodem falešných znamení a zázraků. Abychom uměli správně zhodnotit to, co se okolo nás odehrává, potřebujeme zralost, poznání a věrnost Božímu slovu.

Sobotní školku dětí vedal Iva Burešová. Děti se zamýšlely nad těžkostmi, které provázely Izraelce při stavbě chrámu. Lekce je měla naučit, že  Bůh je s námi tehdy, když máme radost, ale i tehdy, když jsme znechucení. Těžkosti a překážky nemají být výmluvy, abychom přestali uctívat Boha. Uctíváme Boha i v těžkostech; chválíme ho za to, že na naše problémy má jistě připravené řešení.

Slovíčko před kázáním mluvilo o chlapci, který měl za úkol za každou hádku zatlouct hřebík do plotu. Když se naučil ovládat, za každý zvládnutý den bez hádky jeden hřebík z plotu vytáhl. Plot už ale nebyl jako dřív. Byl plný děr. Slovní rána je stejně bolestivá jako ta tělesná. „Kdykoli jednáš se svými přáteli, pamatuj na plot a hřebíky. Na nic už nečekej a ukaž svým přátelům, jakou pro tebe mají hodnotu. A hlavně jim odpusť všechny díry, které zanechali ve tvém plotě.“

Kázáním nám posloužil bratr Pavel Kostečka. Zamýšlel se nad částí Desatera – „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující.“ Přepis kázání najdete v archivu.

Jaro, které klepalo uprostřed pracovního týdne na dveře, se někam vytratilo a Valašsko opět zasypal sníh. Inu – co Pán Bůh řídí – dobře řídí. Přece jen – máme teprve únor.

Sobotní škola měla téma Duch svatý a ovoce Ducha. Tento námět nás oslovil, diskuze se rychle rozproudila. Učitelkou nám byla Anička Petrovičová.

„Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.“ Ga5, 22.23. Působení Ducha je přirovnáváno k ovoci, protože stejně jako zdravý strom poznáme podle toho, jaké dává ovoce, člověka poznáme podle toho, jaké ovoce Ducha nese. Toto ovoce je důkazem, zda v nás žije Ježíš Kristus. Nejde však o něco, co bychom dokázali vyprodukovat vlastním úsilím, ani ho nedostáváme odněkud zvenčí.  Když nás Duch svatý přivádí ke Kristu prostřednictvím Božího slova, Ježíšovy vlastnosti se začínají projevovat v našich životech. Pokud jsme napojeni na Krista jako ratolesti na vinný kmen, pokud je Kristus součástí našich myšlenek, projeví se to na našich činech a můžeme nést ovoce. Náš charakter se začne proměňovat a bude odrážet charakter Ježíše Krista ve všem, o čem uvažujeme, o čem mluvíme a co děláme. Duch svatý nám dá sílu žít vítězně a rozvíjet ctnosti, které jsou charakteristické pro Boží děti.

Prvním a nejdůležitějším projevem Ducha svatého je láska, protože Bůh je láska. Přichází jako výsledek našeho přebývání v Kristu a Kristova přebývání v nás. Tato láska je ušlechtilá a nezasloužená. Má moc měnit člověka, vede hříšníka k pokání, probouzí v něm touhu po něčem lepším, má moc sjednocovat. Láska je tmelem, který spojuje všechno ovoce Ducha do jednoho celku a dává hodnověrnost tomu, co děláme.

Radost – není zaměřena na pozemské skutečnost. Zaměřuje se na Boha a jeho dílo v nás. Není ovlivněna vnějšími okolnostmi a působí v nás, i když prožíváme smutné chvíle.

Pokoj – pokoj v nás vede k pokojem naplněným vztahům s jinými lidmi. Nebudeme hašteřiví, nesnášenliví, hádaví, pomstychtiví.

Trpělivost – ochota snášet lidi i okolnosti, s nimiž jsme konfrontováni. Trpěliví můžeme být jen když se zaměřujeme na cíle, jež mají z pohledu věčnosti skutečnou hodnotu.

Laskavost – Bůh se k nám sklání navzdory našim chybám a nedostatkům a chová se jako milující otec. Stejně bychom se měli chovat my k jiným lidem.

Dobrota – je láska, která koná. Zahrnuje dobré skutky a činy, projevuje se praktickými projevy lásky.

Věrnost – je důvěryhodnost našeho charakteru a spolehlivost. Věrní dělají, co slíbili.

Tichost a mírnost – neznamená slabost. Pokorní lidé nejsou divocí, hašteřiví a sobecky agresivní. Pokoru charakterizuje duch laskavé služby.

Sebeovládání – střídmost a sebeovládání nesouvisí jen s jídlem a pitím, ale s každou oblastí života.

„Ovoce Ducha je laskavá a milující povaha, pozitivní přístup k životu, klidná mysl a mírné vystupování, trpělivost, která překonává problematické okolnosti, soucitné pochopení a ohleduplná pomoc, velkorysé posuzování a shovívavost, oddanost a spolehlivost za všech okolností, pokora, která zapomíná na sebe a raduje se z druhých, postoj sebeovládání. Takový charakter je ovocem Ducha. Vše spočívá ve slovu ovoce. Nemůžeme ho dosáhnout úsilím, ale přebýváním, nemusíme žít s obavami, ale v důvěře, nejde o skutky, ale o víru.“

Sobotní školku vedla Zdeňka Pimková. Děti si připomněly návrat izraelitů do Jeruzaléma z Persie, kde vybudovali nový chrám. Zamýšlely se nad tím, zda znají někoho, kdo pomáhá v jiném městě stavět modlitebnu a jak ony pomáhají „budovat“ svůj sbor, svou církev. Za úkol měly nakreslit slavnost stánků, což se jim zdařilo. Také opakování další části biblické časové osy stihly.

Slovíčko před kázáním nám připomnělo, že ne všude na světě žijí lidé v takovém pokoji a náboženské svobodě, jako my. V některých zemích je stále víra důvodem k uvěznění nebo popravě. Iva Burešová dětem trochu osvětlila, jak se žije ve vzdálené zemi jménem Severní Korea. Příběh věřícího chlapce, který se tajně sešel s misionářem a místo o peníze a jídlo pro svou hladovou rodinu poprosil o předání desátku, křest, službu Večeře Páně a novou Bibli, nás dojal.

Prožili jsme modlitební týden, ve kterém jsme se zamýšleli nad manželství, rodinou a vztahy mezi lidmi. Kázání Pavla Pimka bylo jakýmsi shrnutím toho tématu. Přepis kázání najdete v archivu.

Řada dětských úsměvů nás přivítala dnes po příchodu do modlitebny. Naše děti prožily páteční schůzku pathfinderu a společnou noc ve sborové místnosti a podle jiskřiček v jejich očích si to užily.

Bohoslužbu jsme zahájili po písni a modlitbě sdílením našich prožitků z minulého týdne. Nepotkávají nás jen dobré věci, někdy se musíme vyrovnat i s událostmi, ze kterých je nám smutno. V týdnu zemřela sestra Mária Petrovičová, kterou jsme všichni znali. Syn Jenda nám přinesl báseň, kterou jeho maminka napsala v roce 2010 vykreslující její pohled na život, víru a vše, co má v našem pozemském životě smysl. Přednesla nám ji sestra Jana Jančová. Mnohé z nás pohnula k slzám.

Sobotní školou s názvem „Duch svatý a život křesťana“ nás provedl Miloš Mroček. Úkol tohoto týdne se zamýšlel nad jedním z důležitých témat Bible – nad svatostí – Boží, naší. Boží láska a Boží svatost jsou neoddělitelné a jsou základem Boží přirozenosti. Svatost popisuje čistotu a dokonalost Boží přirozenosti. Bůh je dokonalý, bez poskvrny a zosobňuje dobro. Iz6,3. – „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů“.

Čím více se přiblížíme Ježíši Kristu, tím více si začneme uvědomovat své vlastní nedostatky a chyby. Začneme se srovnávat s dokonalým Ježíšem Kristem. Vynikne naše sobectví a naše nedokonalost. Zároveň to bude doklad, že satanovy lživé názory ztrácejí nad námi moc, že nás vede Boží Duch, a Boží Duch vede k životu. Svatost bychom mohli shrnout jako „podobnost Kristu“. Znamená to, že žijeme jako jeho děti v láskou naplněné poslušnosti a odevzdání se. O svatost musíme prosit v modlitbách. Svatosti Boží se nikdy nemůžeme rovnat, nikdy jí nedosáhneme. Ale musíme usilovat s Boží pomocí o postupnou změnu svého charakteru. Bůh přijímá každého věřícího díky Kristově oběti jako ospravedlněného. Chce nás svou mocí proměňovat, abychom stále více odráželi Jeho obraz.

Naše posvěcení jde ruku v ruce s vírou a děje se díky moci Ducha svatého. V každém z nás se odehrává zápas pramenící z toho, že v nás přebývá hřích. Fp 3,13.-14. – „Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ V našem životě víry se až příliš často zaměřujeme na sebe. Soustředíme se na naše vítězství a porážky – místo abychom svůj pohled zaměřovali na Boha, který jediný nám může dát vítězství nad hříchem.

Žít život naplněný Duchem svatým znamená žít podle Božího zákona. Tím vyjádřujeme naši věrnost. Zákon je obuví, v níž naše láska může chodit a projevit se. Pokud je měřítkem a normou svatosti Boží zákon, tak srdcem svatosti je láska. Láska je odpovědí na Boží spasení a projevem věrnosti.

Svatost je předpokladem k tomu, abychom se mohli těšit ze společenství s Bohem. Je zároveň základem toho, abychom mohli být pro Boha použitelní. „Zasej čin, sklidíš zvyk, zasej zvyk, sklidíš charakter.“ Charakter je to jediné, co si s sebou vezmeme do nebe. Někteří lidí zaměňují svatost za aktivizmus. Pokud si nenajdeme čas na ztišení, abychom mohli slyšet Boží hlas, pak jsme vystaveni nebezpečí, že budeme dělat to, co chceme – ve vlastní síle. Na takovém jednání však nemusí spočinout Boží požehnání, nepřinese nám skutečný pokoj a nenaplní nás Boží mocí.

V sobotní školce vedené Petrem Chárou rozebírala mládež téma služby – Pána Ježíše pro nás, a nás pro jiné lidi. Stejné téma mělo i slovíčko před kázáním Ivy Burešové. Naše děti se nedaly zahanbit a zazpívaly nám krásnou písničku.

Kázáním nám posloužil Marek Wagner. Před nějakou dobou navštívil náš kraj Kornelius Novak, se kterým se Marek setkal a dnes nám přednesl některá témata, o kterých spolu diskutovali. Přepis kázání najdete v archivu.

Prostory modlitebny CASD jsou nejmenším prostorem z těch, ve kterých se konala ekumenická bohoslužba. Trochu jsme se báli, zda budou stačit místa pro všechny očekávané návštěvníky a hlavně zda naši bratři v Kristu překonají ledovkou pokryté chodníky a ve zdraví dorazí. Ale jako vždy Pán naše starosti vyřešil. „Sboreček“ se o půl šesté zaplnil.

Bohoslužbu tentokrát vedl kazatel CASD Pavel Kostečka. Po jeho přivítání zazněla píseň „Ježíši, Ty jsi můj Pán“, kterou nám zazpívali členové sboru CASD. Na klavír, violoncello a trubku doprovázely děti a byly velmi šikovné.

Po čtení z Písma svatého se nám poprvé představilo nově vzniklé seskupení Eku schola, které tvoří tři hlavní organizátoři ekumenických výšlapů Franta Tomanec, Jarka Krutílková a Iva Burešová. Zazpívali nám píseň „Dáváš mi lásku vzácnou“. Díky textům na programech jsme se mohli přidat a chválit našeho Stvořitele společně.

Bez přítomnosti našeho Pána by se tato úžasná setkání nikdy neuskutečnila, proto se sluší našemu Hospodinu poděkovat modlitbou a prosit o Jeho požehnání. Kázání se tentokrát ujal Tomáš Hasmanda, první pastor AC. Jeho pozice byla o to těžší, že byl již čtvrtým kazatelem v pořadí, který měl promluvit na text 2 Kor 5, 14.-20. Zdálo by se, že vše podstatné již bylo řečeno, ale my jsme věřili, že Tomáš jistě rozechvěje naše srdce nějakou velkou myšlenkou. A nespletli jsme se. Vysvětlil text z opačné strany.

Přepis kázání:

Každým rokem jsou naše ekumenická setkání hezčí. Začínáme se více poznávat, zdravit se, tykat si, usmívat se na sebe. To proto, že nad námi je Bůh nás VŠECH.

2 Kor 5, 17.-20.

17 Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

18 To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.

19 Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.

20 Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!

Text směřuje k prohlášení „jste Kristovi“. Jsme vysláni, abychom zvěstovali spasení. Ježíš Kristus přinesl poselství – miluji tě. Ale jde to dál. Bůh nás miluje a dal nám úkol. Jsme vyslanci. Z kazatelny často slyšíme – měli bychom zvěstovat Ježíše Krista. Ježíš říká: „ já jsem se rozhodl vás poslat“. Posílá MNĚ i TEBE. Dal nám službu smíření, jsme jeho vyslanci. Až budeme jednou stát před Bohem, mohl by se zeptat: „Tak co mé vyslání? Co jsi s ním udělal?“. Líbí se nám, že Kristus nás miluje, chrání, tímto nás ale provokuje. Naše výmluvy – já jsem neměl čas, neumím dobře mluvit… – nám před Bohem moc nepomůžou.

Bůh je výš a dívá se na každého z nás. Je to ale pozitivní zpráva. Zná nás, proto ví, koho posílá. Ví, s jakým hříchem bojujeme, přesto nám svěřil do rukou to největší poselství.

Zvěstování Krista bychom neměli dělat tak, jako jiní. Každý má svou osobnost, svůj dar a každého z nás si Pán vybral a poslal s tímto darem. Má to ale podmínku – my sami musíme přijmout tuto zprávu o smíření skrze krev Ježíše Krista. Přijali jsme ji? Nemohu zvěstovat smíření, pokud jsem ho neprožil. Přijal jsi smíření od Boha? Mám tu radostnou zprávu? Tolik Bůh miloval člověka, že ho chtěl vrátit zpátky domů a proto se stal člověkem, zemřel a stal se hříchem. Všechny hříchy vzal na sebe. Když Ježíš Kristus visel na kříži s přitlučenýma rukama a nohama, nemohl se opřít, nemohl se nadechnout, nemohl narovnat hlavu, byl zbitý, zjistil, že to nejdůležitější ve vztahu s Bohem  je pryč. Jakou hrůzu prožíval, když byl zcela sám. Padla na něho celá tíha hříchu. Vzal ho dobrovolně na sebe. To je smíření.

Máš svou zkušenost se smířením? Spadla z tebe všechna tíha, za co jsi se styděl, co tě tížilo? A prosil jsi o odpuštění a následoval Ho?

Bůh přichází a říká: „vše je v pořádku, už mezi námi nic nestojí, jen krev mého syna“. Je to obrovský dar. Ničím jsme si ho nezasloužili. Ježíš Kristus říká: „ty už na kříž nemusíš, já už jsem všechny ty hrůzy prošel.“ Je to dar. Přijmi ho, nebo odmítni. Je to dar z lásky a zadarmo. Můžeme jen jediné – dát se Mu. V naší osobě nic moc nezíská, jen hříšného člověka. Bůh však odpouští zdarma. Můžu k Němu přijít a zhroutit se u Jeho nohou.

„Staré věci jsou pryč “ – a je tu něco nového. Co nás deptalo je pryč. Kdo prožil setkání s Ježíšem Kristem,  radikálně se mu změnil život.  Když toto prožijeme, děje se nadpřirozené v tom, že spolu sedíme – lidé z různých církví a říkáme si :  „Záchrana je dar pro mě, pro tebe. Nejsem lepší než ostatní. Díky Ježíši Kristu jsem neskončil v hříchu. Jen proto, že to udělal z lásky, vím, že se nemám proč povyšovat nad jiné lidi z jiných církví. Všichni jsou stejní jako já. To je ekumena.

Smíření znamená uvědomění si :

• Nemám Bohu co dát
• Zachránil mně z lásky

Zcela v duchu kázání se nesl duet Jarky a Ivy „Dáváš mi, Pane, život nový, život svůj“. Další chválu „Já jsem s vámi“ jsme zpívali již všichni.

Modlitební chvíle jsme prožili ve skupinkách, ve kterých jsme všichni děkovali Pánu za dar spasení, za smíření s námi a Jeho přítomnost v našich životech. Každý měl na srdci tolik díku, že nás musel kazatel Pavel Kostečka přerušit, aby mohl program pokračovat. Před požehnáním z knihy Iz 43, 1.-3. jsme si ještě zazpívali chválu „Daruj nám pokoj“.

Přesně před rokem při 4.ekumenické bohoslužbě ve sboru CASD se zrodil nápad na pořádání dalších ekumenických aktivit, konkrétně eku výšlapy. Proběhly již 3 a čtvrtý je plánován na 25.2.2017. O tomto nás informovala Jarka Krutílková – „máma“ těchto výšlapů. Upozornila také na instalované panely s fotkami a popisy již uskutečněných výšlapů.

Akce nadcházejícího Chaverutu nám představil Jindřich Kimler.

Poslední chválou bohoslužby byla píseň „Veď mne cestou svého následování“. A potom už nám Pavel Kostečka objasnil, co znamená tajuplný bod programu zvaný „kolečko“. V jiných církvích je zvykem přání pokoje. Adventisté mají zvyk zahajovat sobotu či setkání chválou, kterou v podobě upravené právě pro ekumenickou bohoslužbu Pavel Kostečka předříkával a všichni zúčastnění opakovali. Šlo o velmi milou chvilku, kdy jsme se všichni spojili rukama v jeden kruh a bez rozdílu církevní příslušnosti opakovali slova o tom, že jsme všichni jedna rodina chválící Hospodina. Byla to výmluvná tečka všech letošních ekumenických setkání. Vždyť o spojení se v jednu Kristovu rodinu nám šlo.

Pak už nás Pavel Kostečka vyzval k dokončení sbírky, jejíž výtěžek bude využit pro hospic Citadela a všichni jsme se přesunuli do sborové místnosti k bohatě prostřenému společnému stolu. Jako pokaždé, i tentokrát se nám u jídla krásně povídalo, seznamovalo a sdílelo. Kéž se naše rodina během letošního roku ještě více rozroste. Pán nám žehnej.

„Vítáme mezi námi bratry a sestry z Kateřinic a bratra z Brna“ zněla dnes jedna z úvodních vět starší sboru. Návštěva rodiny je důvod k radosti, a ten jsme dnes opravdu měli.

Průvodcem sobotní školy dnes byla Květa Tyšerová. Jsme rádi, že se uzdravila a spolu s námi se zamýšlela nad tématem „Křest a naplnění Duchem svatým“.

Bible nás vybízí, abychom byli naplněni Duchem svatým. Můžeme mít znalosti, schopnosti či výřečnost, ale bez Ducha svatého nemůžeme žít životem podle Božího záměru. Je potřeba prožít dvě zkušenosti – odpuštění hříchů a přijetí Ducha svatého. Křest vodou bývá někdy nazýván jako křest pokání. Při křtu se ztotožňujeme s Kristem a On nám dává Ducha svatého, abychom mohli žít v jeho moci a nést dobrou zprávu. Všichni jsme pokřtěni jedním Duchem do jednoho těla a všichni jsme napojeni na téhož Ducha. Když v nás Duch svatý přebývá, jedná se o každodenní proces. Nemůžeme žít jen z působivé zkušenosti, kterou jsme někdy prožili. Každý den potřebujeme být naplněni Duchem svatým,  protože každý den přináší nové výzvy.

Být naplněn Duchem svatým neznamená, že ho mám stále víc. Spíše to dokazuje, že mu více patřím a že stále větší část mého života je naplněna jeho přítomností. Jedním ze základních předpokladů přijetí Ducha svatého je pokání. Pokud slyšíme Boží slovo, probouzí se v nás svědomí a vede nás k uvědomění si naší hříšnosti a ztracenosti. Opravdové pokání je víc než jen lítost nad důsledky hříchu. Pokání přináší i změnu srdce a mysli. Teprve pak vidíme, jak ohavný hřích je.

Pro přijetí Ducha svatého potřebujeme vytrvalou modlitbu.  Modlitba nemění názor Boha na nás, mění nás a uvádí nás do Boží blízkosti. Naše modlitby nás připravují pro přijetí darů, které nám Bůh chce dát.

V sobotní školce se učili mládežníci s tetou Ivou o darech, které přijímáme od Boha. Zamýšleli se nad tím, jaké dary máme, jestli je dostávají všichni lidé, proč má někdo více a někdo méně. Vše si vysvětlili na podobenství o hřivnách. Děti si vyrobily také koláž tvořenou obrázky symbolizujícími různé dary.

Slovíčko před kázáním nám připomnělo, jak důležité je pro nás ticho, zklidnění a trávení času jen se svými myšlenkami. Jen pokud se ztišíme můžeme slyšet Boží hlas promlouvající k nám.

Kázáním nám posloužil náš milý kazatel Pavel Kostečka. Své zamyšlení uvedl vzpomínkou na tři bývalé spolupracovnice v ústavu, ve kterém dříve působil. K čemu ho dovedla vzpomínka na tuto „výzvědnou informační službu“ si přečtěte v archivu kázání.

Chodbu mířící k naší modlitebně dnes vyzdobily panely s díly našeho milého skorobratra, grafika a spisovatele Jindřicha Oleše. Jde o „kousky“, které byly vystavovány na právě proběhnuvší výstavě Valašský výtvarný salon 2016.  Jde vskutku o milá dílka, posuďte sami.