Jako by se nebeská peřina roztrhla, začal se na nás s nadcházejícím podvečerem sypat sníh. Stromy jako z pohádky o Mrazíkovi vypadaly ve světle pouličních lamp vskutku krásně. Řada šlápot mířících vysokým sněhem k modlitebně AC na Zašovské ulici dávala tušit, že se zde něco bude dít. Už potřetí v tomto roce se věřící z nejrůznějších církví sešli, aby se společně modlili za jednotu církve, aby společně chválili našeho Pána a aby navazovali nová přátelství, která by ještě před několika málo lety nebyla možná.

Bohoslužbou nás provázel charizmatický 1.pastor Apoštolské církve Tomáš Hasmanda. Po krátkém uvítání a zamyšlení nad tématem letošních ekumenických setkání jsme si vyslechli čtení z Písma Jan 15, 4.- 5.

4 Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně.

5 Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.

Následovala krátká modlitba, a už jsme se zaposlouchali do písniček chválící skupinky rodiny Tomancovy, se kterou jsme si společně zazpívali „Prišli sme ťa vzývať“ a „Oslav ho nebe“.

Kázáním nám posloužil kazatel Církve adventistů sedmého dne Pavel Kostečka. Stejně jako jeho předchůdci se zamýšlel nad 2 Kor 5, 14.-20., konkrétně nad veršem 16. – A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme.

Jeden misionář v Jižní Americe, která byla plná bídy a trápení, šel po ulici. Uviděl znetvořenou dívku, která si malovala. Šel se podívat a viděl, že kreslí krásnou dlouhovlasou ženu. Zeptal se, koho maluje. Dívka odpověděla: „Sebe. Takto mně vidí Pán Ježíš.“

Listy do Korintu vznikají v nedobré atmosféře. Lidé se navzájem soudili, soutěžili, hádali se, kdo je víc. Pavel psal své dopisy do početného sboru. Ten se nakonec rozhádal i s Pavlem. Hledal způsob, jak jim vysvětlit, že jsme všichni jedno, všichni na „stejné lodi“.

Co znamená „posuzovat podle těla“ ? Svět kolem sebe posuzujeme ze dvou hledisek – tělesného a duchovního. Tělesné posuzování znamená soudit lidi podle oblečení, účesu, líčení, atd. Podle toho si člověka zaškatulkujeme, dáme mu nějaké vlastnosti, které ani nemá. Když nám člověk někoho připomíná, přisuzujeme mu stejné vlastnosti, jako známému. Ale člověk je něco víc, než jak vypadá. Je jako ledovec, ze kterého my vidíme a dokážeme posoudit jen špičku.

Kdo je v Kristu, zná své hříchy. Každý je máme. Ale jsou nám odpuštěny. Ježíš nás má všechny rád, tak proč se dívat na člověka vedle nás s předsudky. Ježíš zemřel za každého z nás.

„Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme.“ – i na Ježíše by se dalo napasovat naše posuzování z lidského tělesného hlediska. Kdo byl Ježíš? Ani neměl rodinu, nepostavil dům.. Podle našeho vidění neměl nic. Takto Ho zpočátku viděl i Saul, proto Ho pronásledoval. Vždyť Ježíš nebyl žádný slavný a mocný král, nebyl silák a borec. Nakonec se však i Saul musel naučit vidět Ježíše Krista jinak. Pochopil, že je víc než učitel, myslitel. I z lidského pohledu by se dalo říct, že Ježíš něco dokázal – je zde miliarda věřících. Ale mnohem víc je to, že nás miloval. Díky, že se přes Ježíše Krista můžeme podívat na svět úplně jinak. Museli jsme se znovu narodit, něco vytrpět, něčeho se vzdát, abychom to viděli. Ježíš je stále s námi, při každém našem kroku. Buďme vděčni za otevření očí Ježíšem, že jsme uviděli pravdu o Ježíši, o sobě, o našich blízkých.

Po kázání následoval blok modliteb. Nejprve jsme se ve skupinkách modlili za všechny lidi z našich rodin a okolí, kteří ještě Pána nenašli. Poté jsme vyslechli zástupce jednotlivých církví, co je nejvíce trápí a skupinky se opět modlily – tentokrát za potřeby sousedních církví.

Texty písní „Chválím slávu Tvou“ a „Vyvýšený ve slávě“ nelze než ukončit hlasitým AMEN. Lépe bychom našeho Pána nevystihli.

Jako již tradičně- součástí i této bohoslužby byla sbírka pro potřeby hospice Citadela. Po požehnání, které nám udělil Tomáš Hasmanda, jsme se odebrali do sousední místnosti, kde nám sestry z AC připravily báječné dobroty. Jako pozornost dostaly všechny přítomné ženy krásnou žlutou růži, které do tohoto okamžiku zdobily pódium v modlitebně.

Stává se dobrým zvykem, že si všichni zúčastnění povídají tak upřímně a vesele, že se ani nikomu nechce jít domů. Nicméně čas pokročil, sněhu valně přibylo, a tak jsme se všichni rozloučili a nadějí, že za týden se opět ve zdraví sejdeme – tentokrát ve sboru CASD na ulici Hřbitovní č.1 .