Naším přáním by bylo, abychom mohli prožívat babí léto. Smět ještě nastavit tvář sluníčku, nechat se ovívat příjemným vánkem a sledovat,  jak se pomalu barví listy stromů a v rytmu větříku se snáší elegantně k zemi. Místo toho nastoupil podzim velmi rychle a chladivě. Nečekaná změna počasí přispěla k onemocnění mnohých bratrů a sester, a nutí nás navzdory cenám energií začít pomaličku vyhřívat modlitebnu topením. Má to však své kouzlo – sedět pospolu v lavicích, sledovat svit svíčky na kazatelně, poslouchat moudré kázání a sledovat přes prosklenou stěnu modlitebny nastupující podzim je opravdu poetické.

I přes skromnější počet přítomných jsme opět prožívali požehnané chvíle. Vedoucí sobotní školy Miloš Mroček nám připomněl myšlenky minulého úkolu z pera Jendy Petroviče. Spolu s Petrem Chárou jsme potom probírali téma „Lidská přirozenost ve Starém zákoně“, což vůbec nebylo lehké. Přemýšleli jsme o smrtelnosti duše, a to je věc obestřená mnohým tajemstvím.

V šestý den stvořitelského týdne dal Bůh život suchozemským zvířatům a první lidské dvojici. Dozvídáme se, že Hospodin Bůh vytvořil „ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo“ a také „člověka, prach ze země“. Přestože zvířata i lidé byli stvořeni „ze země“, formování člověka se ve dvou důležitých věcech lišilo od vytvoření zvířat. Nejprve Bůh zformoval tělo člověka a „vdechl mu v chřípí dech života“ a „tak se stal člověk živým tvorem“ (Gn 2,7). Za druhé, Bůh stvořil člověka – jako muže a ženu – ke svému obrazu. Představa, že „duše“ je vědomá entita, která může existovat odděleně od lidského těla, nepochází z Písma, ale jde o pohanskou myšlenku.

Protože všechny lidské bytosti jsou hříšné, všichni procházíme nevyhnutelným procesem stárnutí a umírání (Ř 3,9–18.23). Slova Bible ruší rozšířenou představu o přirozené nesmrtelnosti duše. Pokud by totiž byla duše nesmrtelná a po smrti existovala živá na jiném místě, tak bychom nakonec vlastně vůbec neumírali. Dech života, který Bůh vdechl do Adamova chřípí a který dal i všem živým lidským bytostem, se k němu vrací. Tentýž proces umírání probíhá stejně u lidí i u zvířat (Kaz 3,19.20), smrt není nic jiného než ukončení existence živých bytostí. 

„Mrtví nevědí zhola nic“ a že v hrobě „není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti“ (Kaz 9,5.10). Na ty, kteří nebudou spaseni, nečeká žádné věčné hořící peklo ani dočasný očistec. Na ty, kteří zemřou v Kristu, čeká úžasná odměna. „Smrt pro věřícího člověka mnoho neznamená. Kristus o ní hovoří jako o nepatrném okamžiku. ‚Kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky…, neokusí smrti navěky‘“ (J 8,51.52). Pro křesťana je smrt jen spánkem, chvílí ticha a tmy. Život je skryt s Kristem v Bohu, a ‚až se ukáže Kristus, náš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě‘ (Ko 3,4).“ 

V sobotní školce dětí se pod vedením Adélky Vráblové probíralo téma „pokušení“. Povídání doplnili vybarvování biblických omalovánek a hrou biblického pexesa. Uhádnete, kdo vyhrál? 🙂

Kázáním z Božího slova nám posloužila sestra Blanka Novotná ve sboru Vsetín. Zamýšlela se nad naším vztahem k Ježíši. Kázání nejen poučné, vtipné, ale především srdíčkové si můžete poslechnout na našem webu pod odkazem „Kázání“.