Snad největším problémem, kterému křesťanství čelí, je problém zla. Pro mnohé z nás je tedy sobotní shromáždění v rodinném kruhu, protože všichni jsme Boží děti, nesmírně příjemné a osvobozující. Ne že bychom byli od zloby uchráněni, ale v modlitebna je prostředí, kde se jí moc nedaří, alespoň v posledních letech, a my jsme za to Bohu vděčni.

Sobotním úkolem nás provedl Petr Chára pověstný svými pochybovačnými a provokativními názory (myšleno s velkou nadsázkou) a zabýval se právě otázkou zla. Jak sladit skutečnost, že Bůh je dokonale dobrý a milující, s realitou zla ve světě. Stručně řečeno, je-li Bůh dobrý a všemocný, proč existuje zlo a proč je ho tak mnoho? Zdaleka nejde jen o nějaký teoretický problém. Tato otázka hluboce znepokojuje mnoho lidí, a některým dokonce brání Boha přijmout a milovat. „Mnohé lidi znepokojuje otázka, jak vzniklo a proč existuje zlo. Vidí, jak zlo působí, jaké přináší strašné následky – utrpení a zkázu – a kladou si otázku, jak se něco takové může dít, jestliže vládne nekonečně moudrý, laskavý a mocný Bůh. Narážejí na tajemství, pro které nenacházejí vysvětlení.“

Zde jsou nejdůležitější myšlenky úkolu:

Je-li Bůh dobrý a všemocný, proč existuje zlo? Nepřispíváme někdy k udržení zla při životě svými špatnými skutky?  Problém zla není jen otázkou současnosti. Proč se bezbožným daří? Proč spravedliví tolik trpí? Kde je Bůh, když se děje zlo? Jób hodně trpěl a kladl Bohu mnoho otázek, proč ho postihlo zlo a utrpení. Taky mnohému nerozuměl.

Neočekávejme, že porozumíme Božím důvodům a činům v různých situacích. Zlo je výsledkem zneužití svobodné vůle stvořenými bytostmi. Svobodná vůle umožňuje zlo ale i veškerou lásku, dobrotu a radost. Pán Bůh chce pouze službu lásky a tu si nelze vynutit, získat silou či mocí. Oddanost stvořených bytostí musí vyvěrat z přesvědčení, že Bůh je spravedlivý a laskavý.

Minulý týden se naše církev zapojila do akcí Národního týdne manželství. Pro naše studium vydala brožuru „Klíče k duševní pohodě a spokojené rodině“ obsahující náměty na rodinné pobožnosti, zamyšlení nad biblickými příběhy a také nejeden námět na tvoření. Vše směřovalo k uvědomění si toho, co je v našem partnerském vztahu důležité. Dnes jsme si spolu se Soňou Mročkovou probrali poslední téma „Vyberte si naději“.

Kázáním z Božího slova nám posloužil kazatel Hynek Dona.

Co je pro manželství nejdůležitější? Připomeňme příběh o dvou dlužnících, o tom že se Ježíš Kristus setkává u farizee Šimona s hříšnicí, prostitutkou (Luk 7, 36-50). Ježíš říká v jeden moment: „Šimone, chci ti něco říct“. „Řekni, Pane.“  A tak vypráví příběh o dlužnících. Dlužníci projevili vděk. Kdo z nich bude více vděčný? Šimon dobře odpoví: „Ten, komu bylo více odpuštěno.“ Ježíš se obrací k hříšnici a odpouští jí hříchy. Pro ní to byl nový začátek. Mohla se vrátit do společnosti, za jejíž hranicí před tím byla.

Jan 8, 3-11. – k Ježíši Kristu přivedli hříšnici a ptají se, co s ní. Je to cizoložnice. Máme ji podle Mojžíše kamenovat? Byl to chyták na Ježíše. Ať řekne cokoliv, napadli by ho. Ale Ježíš řekne: „Kdo je z vás bez hříchu, hoďte první kamenem.“ Všichni se rozprchnou. „Kde jsou ti, co tě chtěli kamenovat? Nikdo tě neodsoudil. Aniž já tě odsuzuji, jdi a nehřeš více.“ Oběma ženám říká, že jsou jim odpuštěny hříchy. Dnes budeme hovořit o odpuštění.

Je pro nás velice důležité. První modlitba, kterou se většinou učíme, je Otčenáš. Ježíš ji naučil učedníky. „Otče náš“ bylo pro učedníky úžasné. „A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme naším viníkům.“ Ježíš oběma ženám odpouští. Ale pokud nám má odpustit, potřebujeme říct – prosím Pane odpusť mi, vyznávám svá provinění. Ale u těchto příběhů to nezaznívá. Nebo ano? Je tam vyznání hříchů, které je nutné k odpuštění? Ženy neřekly nic. Ale ony z celého srdce v duchu křičí – prosím tě Bože, odpusť. Hříšnice přišla do domu Šimonova, pláče, umývá nohy, utírá, líbá, potírá olejem. Tyto úkony vyjadřují tu prosbu o odpuštění. Někdy ji neumíme vyslovit. Mnohdy ani my neslyšíme od nejbližších to vyznání, tu žádost o odpuštění. A přesto v chování, pohledu, to můžeme cítit, vidět, slyšet. Jejich touha po odpuštění je veliká. Ježíš Kristus to slyší, vidí a udělá – odpustí. Vidí do jejich srdce, po čem touží.

Je v manželství důležité odpuštění? Jak vnímáme manželství? Manželství je jako 4 roční období – jarem by se mělo začínat, ta zamilovanost, všechno kvete, pak přechází do léta, kdy je vztah a láska v plném proudu, podzimu, a nakonec přijde zima. Odborníci mluví o několika obdobích manželské krize – po 2. 4, 7letech…. Někdo má pocit, že krize přichází každý měsíc, týden. Buď si mohu manželství znechutit, nebo užívat.

Manželství je závazek, slib. Děda šel a vedl manželku babičku. Měla silného Alzheimera, ani ho nepoznávala. Stále se o ni staral, stále ji měl rád. Ona mně nezná, ale já ji znám, vím kdo to je a co jsem jí slíbil. Pokud Ježíš o nás hovoří jako o své nevěstě, je jedno kolik let jsme členy, on je nám stále oporou, nezapomíná na nás. Gen 2, 24.-… stanou se jedním tělem. Podstatou manželství Je důvěrná blízkost, nejen tělesná. Manželství je účel a cíl – děti, společný život, něco společně dokázat. V křesťanství je to touha jít společně k vytouženému cíli. Také vzájemné doplňování. Vztahy v manželství se neustále mění, proto 4 roční období.

  • Jsou věci, které ovlivníme, a kterou neovlivníme. To nabourá naše emoce, vztahy, život. Musíme to přijmout, vyrovnat se s tím. Pak jsou změny, které vytváříme my sami – změna bydliště, práce, společenský život.
  • Zima v manželství – zimní období je složitější, náledí, sníh, topení, vyhrabání cesty, chlad, necitelnost. To se může dostat do manželství. Je tam chlad, ochabne láska, cit. Někteří žijí v ledovém mlčení. Mohou být manželé, ale vést nezávislé životy. Starají se každý o sebe. Manžel se nestará o manželku, děti. Dnes je to jiné než dřív. Vztahy se ochladily. Důvody ochladnutí mohou být různé. Buď zasahují rodiče do vztahu, nebo náboženství, peníze, tvrdohlavost – „Buď bude po mém – nebo vůbec nic.“ V manželství musí být rovnováha. Mohou nastat pocity zklamání, otrávenosti, zloby. Máme sklon vidět věci v nejhorším světle. Stáhneme se do sebe a snažíme se zimu přečkat. Vztahy se samy neoteplí, nezmění. Musíme pro to něco udělat, změnit. Je potřeba si selhání vyznat a odpustit. Odpuštění je velice důležité.
  • Základem slova odpuštění je sloveso pustit = přestat držet, uvolnit něco, přestat držet, umožnit odchod, pustit něco zadržovaného. Ve vztahu jde o zlobu – pustit, dát pryč. V některých rodinách se učí neodpouštět. Omluvou nic neztratíme, ale získáme. Odpustit znamená také nikdy to nepřipomínat.
  • Odpuštění připravuje prostor pro lásku. Potom „láska přikrývá množství hříchů“. Naše selhání vyvolává potřebu odpuštění. Boží moc a Boží odpuštění jsou nám stále k dispozici, ale jen těm kdo o to stojí. Stejně je to v manželství – že o to stojí, i když třeba nic neřeknou. Po prošlé zimě je krásné milovat jeden druhého, protože si odpustili, tání ledu je mnohem rychlejší a „vodou“ zavlažuje vztah, půdu manželství. A semínko lásky začne znovu růst.
  • Každé roční období je krásné a dá se v něm najít něco pěkného. Stejně tak ve vztahu.

Jaké kroky je třeba učinit, když chci, aby mi bylo odpuštěno? Musíme vyznat, omluvit se a požádat o odpuštění. Když my máme odpustit – máme čekat, až nás někdo požádá? To se nemusíme dočkat. Kolikrát mám odpustit? Co řekl Ježíš učedníkům? My víme, co se sluší v mezilidských vztazích, když máme požádat o odpuštění – vyznat, požádat, nečinit více. Ježíš se modlí o odpuštění pro ty, kdo ho popravili. Přesto že nežádali. Proč odpouštět? Odpuštění jinému není to nejtěžší, ale odpustit sám sobě. Jde o vyznání problému. „Odpuštění znamená vidět zlo v celé jeho nahotě a přesto se jím nedat uchvátit.“ Účelem není změnit druhého člověka, ale změnit vlastní postoj, vlastní negativní myšlenky a stav. Odpuštění neznamená servilnost. Servus=otrok. Odpuštění není o tom, že se staneme otroky neodpuštění. Měli bychom se dokázat postavit nad to, oč se jedná, pohlédnout na problém z vyšší perspektivy. Cesta k pokoji v duši, odprostění se od zranění, předání sporu do vyšší ch rukou, to je cesta lásky. Cesta lásky a odpuštění dokáže zázraky. Jde o rozhodnutí již dál netrpět, vzdát se touhy nadále zraňovat druhé a sebe pro to, co se odehrálo v minulosti.