Alianční po valašsky

V některých křesťanských kruzích České republiky pojem alianční shromáždění ještě neslyšeli, v některých jej zařadili mezi sprosté výrazy. Dálný východ, alespoň část Valašského království, s tím nemá, jak se zdá, víceméně žádný problém. A to přesto, že právě tady docházelo v minulosti k dramatickým dogmatickým střetům, na které někteří doplatili životem. Ale protože tu stěžejní záležitost křesťanské praxe, což je vytrvalé a bezpodmínečné odpouštění, vzali povětšinou vážně, staré křivdy byly uvrženy do vod rozbouřené Bečvy a tak nadobro smeteny do propadliště dějin.

Valašskomeziříčská praxe zmíněných mezidenominačních shromáždění má svoje specifika. Zatímco například sousední Vsetín zůstává u obvyklého, předem daného aliančního týdne, naše město si vzájemná setkávání rozloží na celý měsíc. Po čtyři úterní podvečery jsou tak pro místní ovečky (i berany) pootevřena vrátka do jednotlivých církevních ohrádek.

První možností se stal evangelický kostel. Duchovním zamyšlením posloužil někdejší absolvent sobotní školky na Hřbitovní ulici a současný náčelník regionálního sboru Apoštolské církve, dvoumetrový Tomáš Hasmanda. Odrazil se od známého Pavlova varování před nálepkováním a zdůraznil, že současní kristovci, kteří se s patřičným rámusem hlásí především k různým Apollům, Pavlům a dalším duchovním velikánům, dělají křesťanství medvědí službu. Krvavá historie náboženských šarvátek mluví až příliš srozumitelně. Uzdravujícím prvkem je jedině Ježíš Kristus! Ukřižovaný, zmrtvýchvstalý a stále živý. Díky tomu i dokonale sjednocující.

Bohoslužba v římskokatolickém chrámu proběhla v duchu tradiční posvátné důstojnosti. Píšťaly královského nástroje se pod rukama talentovaného varhaníka rozezněly do burácivých melodií, při kterých až mrazilo. Zvěst Božího poselství v podání evangelického faráře Dana Hellera, vnuka někdejšího uznávaného teologa, mířila k důraznému apelu na pravdivost našich životů. Hrát fér, nemlžit, nepředstírat, veřejně se přiznat k vlastním kotrmelcům. To všechno v přislíbené síle Toho, který je nejen cestou a životem, ale i pravdou jako takovou.

Zatím poslední možností společného zastavení se stala naše modlitebna. Přestože je na konci města, dokonce až na Hřbitovní, doslova praskala ve švech. Znovu se potvrdilo, že křesťané všech možných odstínů sem chodí rádi. Kázáním v tomto případě posloužil všem dobře známý představitel místních katolíků, farář Pavel Stefan. (Přepis kázání v archivu) Jako obvykle, i tentokrát povídal víceméně spatra a jako vždycky, náramně srozumitelně. Neobešel požadavky Bohem vyžadované spravedlnosti, ale nevyhnul se ani zdůraznění existence křesťanského specifika, kterým není nic jiného než nezasloužená milost. Veřejně například zpochybnil pravdivost zažitého úsloví typu ´když nebudeš hodný, Pán Bůh tě potrestá´. Také on skončil u alfy a omegy všeho, Ježíše Krista, toho ukřižovaného a zmrtvýchvstalého.

Specifikem setkání u adventistů se stává ohlédnutí za minulými ekuvýšlapy do přírody. Za zvuků písničky „Vzpomíná se, vzpomíná“ promítal Honza Bureš snímky z minulých akcí, což zdaleka nezůstalo bez odezvy. Na příštích vycházkách tím pádem přibude zase několik nových poutníků. Bez spontánních reakcí nezůstalo ani závěrečné, převážně všeobecné prozpěvování. Zbrusu nová lidovka „Nebe bude v ekustylu“, i starobylý gospel „Jednou budem´ dál“ dosvědčily, že adventní naděje mířící k nadpozemským výšinám je stále živá a dokonale sjednocující.

Dokonale sjednocujícím se stal rovněž bohatě prostřený stůl. Na jeho obsahu se svorně podíleli nejen neustále kmitající Iva s Pavlem a Petrem, ale i dokonale utajená Soňa z právě končící Vitality. A úplně závěrečnou třešničkou na dortu byly i tentokrát podmanivé zvuky kytar, banja a mohutné dřevěné basy. Bratří Wagnerové, Milan Kubičík a nepřeslechnutelný vokál rozjařené Jarky Krutílkové strhli mohutnou ekulavinu chval a spirituálů, která zavalila početný houf nadšených ostatků, které na Hřbitovní vydržely až do zavírací deváté hodiny večerní.

 

František publikán Tomanec