Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek,
od prosazování svých zálib v můj svatý den,
nazveš-li den odpočinku rozkošným,
svatý den Hospodinův přeslavným,
budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest,
že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči,
tu nalezneš rozkoš v Hospodinu
„a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země
a z dědictví tvého otce Jákoba tě budu živit.“
Tak promluvila Hospodinova ústa.

Izajáš 58:13-14
 
Pro každého z nás je den sobotní rozkošný, tak jak říká prorok Izajáš. Po týdnu plném shonu, starostí a práce je sobota konečně možností odpočinout si, potěšit se z přítomnosti Boží i ze setkání se sourozenci v Kristu. Díky za požehnanou sobotu !
Úkolem sobotní školy s názvem „Soucitný a horlivý Bůh“ nás provedla Květa Tyšerová. Emoce se v souvislosti s vírou často považují za nechtěné či nevítané a je prý třeba se jim vyhýbat. Jsou lidé vnímající emoce jako iracionální, a proto by podle nich dobrý křesťan neměl být považován za „emocionálního“. Ano, nespoutané emoce mohou být problematické. Bůh však stvořil lidi se schopností prožívat emoce.  A nejen to. Bůh sám se v Písmu představuje jako bytost cítící hluboké emoce. Pokud Bůh může prožívat hluboké emoce, jak to důsledně vykresluje Bible, pak emoce nemohou být ve své podstatě špatné nebo iracionální – protože Bůh Bible je dokonale dobrý a má dokonalou moudrost. Jestliže poznáme a uvědomíme si, že Boží láska k nám je naplněna emocemi, můžeme z toho odvodit nádherné pravdy o našem Stvořiteli a Vykupiteli. Vždy je však třeba mít na paměti, že jeho láska (emocionální nebo jiná) je dokonalá a neměli bychom ji považovat za stejnou, jak ji prožíváme my lidé. 
 

Zde jsou nejdůležitější myšlenky úkolu:

Emoce se často považují za nežádoucí projevy lidské osobnosti.

Bůh však stvořil lidi se schopností prožívat emoce.

Boží láska nepředstavitelně převyšuje lidský soucit a ukazuje na hloubku Božích emocí. 

Bible představuje obraz Boha, který něžně pečuje o svůj lid.

Jako laskavý rodič o své dítě, bez ohledu na jeho opakovanou nevěru.  

K pochopení Božího soucitu se používá obraz lítosti a milosrdenství.

Také my bychom neměli o lásce jenom kázat, ale také ji hmatatelně projevovat.

V našem chápání je „žárlivost“ negativní emocí.

Boží žárlivost je projevem spravedlivého požadavku na výhradní vztah s milovanou osobou.

Láska se projevuje v pozitivních charakterových vlastnostech.  

Toužíme být v blízkosti lidí, kteří vyzařují lásku kolem sebe.

Jakými praktickými způsoby můžeme my zrcadlit spravedlivou Boží lásku?

Kázáním nám posloužil bratr Hynek Dona. Zde je přepis, poslechnout si ho můžete na našich stránkách pod odkazem „Kázání“.

Často přemýšlíme, zač se modlit. Za své problémy, starosti, za to co prožívám, co máme. Proběhlo 10 dní modliteb, téma by mělo být něco aktuálního. Autoři materiálů se ptali Unie Ukrajinské, za co se modlit.

Návrh bylo – za osobní probuzení a oživení církve. A to potřebujeme i my. Děláme mnoho akcí. Ale Bůh se nebude ptát, kolik jsme jich udělali. Nebude se ptát, kolikrát jsme šli trasou Tonka Tomance, ale spíše – kolikrát jsi Tonka navštívil, když ještě žil? Žádá od nás osobní probuzení a oživení. Mé probuzení, mé oživení.

Pokud myslíme na Ukrajinu, je třeba se modlit za ochranu vojáků, kaplanů. Za pevnou víru, odolnost, prosazování božího slova mezi lidmi, obrácení lidí, za mládež, za řešení obtížných životních situací.

V pondělí jsem byl opět na Ukrajině. Průměrný důchod zde je 90 euro. Paní, která pomáhá vyřídit papíry na hranicích, jsem chtěl dát bonboniéru. Nestihl jsem ji koupit zde v Česku. Na UA jsem tedy koupil 2 másla a čaj, a platil 1 tisíc hřiven. Bonboniéra stojí desetinu důchodu. To je obtížná situace, i za toto je třeba se modlit. Mnohde není voda, elektrika, jídlo, voda. Místní kaplani prosí – modlete se, aby Bůh prodloužil čas milosti, abychom mohli hlásat evangelium, aby co nejvíce lidí poznalo Krista.

Přemýšlejme o textu, který také prochází aliančními shromážděními – podobenství o dvou dlužnících Luk 7, 36.-50.

Jedna mladá žena dospívala, stala se z ní žena. Sloužila v domácnostech. Vnímala, že se po ní muži divně dívají. Měli různé řeči, nabídly. Prací si mnoho nevydělala. Už tehdy v Izraeli byl plat dělníka 1 denár/den. Žena podlehla nabídkám a stala se z ní prostitutka. Potkala starší ženu, která měla v minulosti stejný problém. Ta jí zasvětila, vtáhla do „řemesla“. Žily spolu v chatrči. Jednou šla dívka ráno po této práci domů. Měla špatný pocit. Nebyla spokojená se svým životem, toužila žít jinak. Nemohla ještě koupit chléb, bylo příliš brzo a ještě bylo zavřeno. Domů jít nechce, aby nebudila starší spolubydlící. A tak se prochází po městě. Najednou ji míjí nějaký muž. Už ho několikrát viděla, už ho několikrát potkala. Byl zvláštní, má zvláštní oblečení. Chová se divně – na rohu ulice se vždy zastaví a začne se okatě modlit. A přitom se na ni dívá, tak úlisně a chtivě. Dívka bloudí městem a přemýšlí. V duchu si říká – Hospodine, proč zrovna já žiju takový život. Já bych s ním tolik chtěla skončit. Ale jak?

Možná uslyšela hlas – musíš zemřít sama sobě. To, co děláš, je hřích.

Ježíš Kristus prochází Galileí, hovoří o naději. Podle něho už není rozhodující dodržování zákona, ale odpovědět si, kde je Ježíš. Nemůžeme se upínat na zákon, ale na Ježíše. Ovšem to se nevylučuje. Ježíš Kristus dává zákon, upínat se na Něho tedy znamená dodržovat zákon. Žena slyší – „co činíš, je hřích“. Jak jinak než skrz zákon bychom pochopili, co je hřích? Zákon je jako zrcátko. Neukazuje jen to, jestli jsem hezký, ale také jestli nejsem někde špinavý. Desatero je zrcadlo. Ukazuje mi, kde jsme se ušpinili hříchem. Co potřebuji je jít a umýt se = jít k Ježíši Kristu a říct: „Prosím tě odpusť mi, prosím něco se mnou udělej.“

Žena jde dál a slyší hlasy. Znovu vidí toho farizee. Jmenuje se Šimon. Jde a vidí, že je jich více.   S nimi jde Ježíš. Farizeové si stěžují, že je Ježíš stále umravňuje. On je ale usadí. Šimon ho pozve na večeři s tím, že si dovypráví to, co teď začali. Žena slyšela, že je Ježíš pozván na večeři. Už slyšela Ježíše mluvit, jeho slova ji pohladila po duši. Rozhodne se jít na večeři také. Byla to veřejná rozprava, podle zákonů obce tam může přijít kdokoliv. A tak tam mohla i ona.

„Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu. V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem. Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ –„Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“ Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy. Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy. Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ti, kteří s ním byli u stolu, začali si říkat: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?“ A řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“

V příběhu o 2 dlužnících bychom našli mnoho aspektů, kterých bychom se mohli dotýkat. První postava Ježíše, pak farizeus Šimon a žena hříšnice prostitutka beze jména. Možná bychom se mohli domýšlet, že to je cizoložnice z Jan 8.kapitoly. To není podstatné, podstatné je, o čem hovořil JK. O dvou dlužnících. Jeden dlužil 5 denárů a druhý 50 denárů. Nejde o peníze, jde o gesto odpuštění. Ježíš myslel při tom na Šimona. Co si o sobě Šimon myslel? Že je lepší, než někdo jiný. Stejně jako farizej z příběhu, který se modlil, aby nebyl jako člověk vedle něho – ubohý celník.

Vezměme si Ukrajinu – je rozdíl, jestli děkuji za to, že žijeme v zemi, kde je dostatek, nemáme hlad, nepadají zde bomby, nikdo po mně nestřílí. Díky za to. Anebo se modlíme – díky, že žiju v klidné zemi, ale ti Ukrajinci si za to mohou sami.

Šimon si o sobě hodně myslel. Žena byla velká hříšnice. Ale touží po něčem lepším. Pokud skončí s prostitucí, zemře hladem. Tak co dělat? Touží po lepším životě. Ale neví jak to udělat. Šimon Ježíše pozval, ale vůbec se podle orientálních pravidel k Ježíši jako k hostu nechová. Nechová se jako hostitel, spíše z jeho jednání lze vyvozovat, že Ježíšem pohrdá. „Kdyby on věděl…“ Povyšuje se nad Ježíšem. Cítí se jako favorit pro Boží království a žena podle něho byla outsider. Žena se musela potýkat se svou minulostí. Minulost se nedá svléknout jako oblečení. Ta se s námi táhne, stále nás pronásleduje. Ale Bible hovoří o to, že člověk musí sám sobě zemřít, aby mohl dál žít. Musí něčeho zanechat. Ježíš když káže, hovoří o Božím království. Jan Křtitel říká – přiblížilo se. Ježíš říká – je již mezi vámi. Ježíš mění pravidla, kdo je favorit a kdo je outsider. Potřebujeme změnu, potřebujeme zemřít těm špatným věcem, a to každý den. Ne jen u křtu. Každý den se něčím zašpiníme. Ježíš hovoří o tom, kdo je skutečným dlužníkem, a kdo ne. Říká, že přišel kvůli nemocným – hříšníkům. Ti potřebují pomoc. Každý člověk může získat život věčný skrze odpuštění hříchů. Kdo si myslí, že je dobrý a určitě tam bude, má problém, a jistě tam nebude. Žena slyšela Jeho kázání, a vyjadřuje vděčnost. Omývá nohy Ježíši. Šimon to neudělal. Žena pláče a slzami myje nohy, vlastními vlasy je utřela a líbá po celou dobu Ježíši nohy. Člověk, který si uvědomí, že je mu odpuštěno a nastává pro něho něco nového, cítí obrovskou vděčnost. Ani neměla v plánu plakat. Jak se na ní asi Ježíš podíval, že začala plakat? Známe Jeho laskavý pohled?  Laskavý, milující. To je pohled Ježíše, jako by říkal – ty si ale kazíš ten život, ale já tě miluji. Žena cítí, že jí může být odpuštěno a může žít jinak. Odpuštění hříchů je obrovský spadlý balvan z našeho srdce. Žena táhla balvan dlouhé roky za sebou, a Ježíš jí ten balvan vzal. Kdo to je, že odpouští hříchy? Její důvěra, že Ježíš Kristus je ten, kdo jí dává šanci na nový život, jí osvobozuje.

My jsme ti dlužníci, kterým Ježíš odpustil. Moc? Málo? Jen tolik, kolik jsme mu vyznali. Kolik jsme přiznali a poprosili, aby nám vzal, to nám vzal. I kdybychom se snažili dodržovat jakýkoliv zákon, ušpiníme se. Zrcadlo mi ukáže, jaký jsem. Ježíš dal ženě šancí, dává ji i nám. Ať je to Ježíš Kristus, kdo nás mění. Abychom našli odhodlání, sílu, touhu žít jinak.

 

Kázáním dnešní bohoslužba nekončila. Náš milý kazatel Hynek oslavil narozeniny, a protože je to člověk nesmírně pohostinný, pozval nás po ukončení bohoslužby na sladkou dobrotu s kávičkou. Máme rádi takové chvilky, kdy si můžeme popovídat, vzájemně se potěšit a ještě něco lahodného zakousnout. Takže milý Hynku – mnoho Božího požehnání do dalších let !