Povolání Bohem

zpracoval Ján Petrovič

 

 

12. Ester a Mordokaj

Ester a Mordokaj byli Židé žijící v hlavním městě Perské říše Šúšanu. Ať už byl důvod jakýkoli, nevrátili se s ostatními Židy do Judska, ale nadále zůstávali v zemi svého zajetí. Potom se sérií nečekaných událostí stala Ester královnou. Právě v tomto postavení mohla Ester sehrát důležitou roli v biblických dějinách. Příběh ukazuje, že Boží lid může vydávat svědectví o pravdě i v cizím, nepřátelském prostředí.

V zajetí cizí kultury. Nikdy není snadné být vysídlen z domova. O to horší je, když se člověk ocitne ve zcela cizí kultuře. Ani my nežijeme v zemi, jejíž zákony jsou v souladu s Boží vůlí. Dějiny Izraelitů ukazují, že to k věrnému životu nestačí. Věrnost musí pramenit ze srdce člověka, jinak bude určitě následovat hřích, odpadnutí a zkáza. Věrné neodradí od poslušnosti ani nepříznivé či nepřátelské prostředí. Příběhy z knihy Daniel jsou důkazem toho, že aktéři příběhů jednali správně a věrně. Jakým výzvám čelíme v souvislosti s vírou v prostředí, ve kterém žijeme? Jak se námi daří zůstat věrnými?

V královském paláci. Po pádu Babylóna a vzestupu Médo-Persie se mnozí Izraelci nakonec vrátili do země svého původu. Někteří ale zůstali tam, kde žili. Královna Vasti jednoho dne upadla do nemilosti krále, a ten začal hledat novou královnu. Do širokého výběru uchazeček se dostala také Mordokajova sestřenice Ester. Bratranec ji přikázal, aby zatajila svůj původ. Aby se nevystavovali nebezpečí, rozhodli se mlčet a neupozorňovat zbytečně na rozdíly. Je správné zatajovat v dnešní době „svůj původ“?

Mordokajovo věrné svědectví. Král Xerxes povýšil Hamana nad všechny královské hodnostáře. Všichni měli před Hamanem pokleknout a poklonit se mu. Mordokaj to však jako Žid odmítal udělat.  Jak by mohl věrný Žid uctívat někoho jiného než Hospodina? Následky byly kruté. Když se Haman dozvěděl, že je Žid, rozhodl se pomstít své zneuctění vyhlazením celého národa. Co dělat s lidmi, kteří jsou jiní, jejichž zvyky jsou odlišné, a kteří nedodržují královské zákony? Co jiného, než je vyhladit.

„Právě pro chvíli, jako je tato“. Mordokaj vzkázal Ester: „Nedomnívej se, že v domě králově vyvázneš životem, jediná ze všech Židů. Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet, úleva a osvobození přijde Židům odjinud, ale ty a dům tvého otce zahynete.“ Ester, vědoma si rizika usmrcení, vstoupila do trůnního sálu bez pozvání. Mordokaj se svou vírou snažil Ester povzbudit, aby důvěřovala, že všechno skončí dobře. To, jak se zachovala, je svědectvím o její silné víře. Věděla, že bez Boží pomoci nemůže uspět. V době, kdy se Židé postili a modlili, Ester se připravovala na nebezpečnou chvíli.

Svátek Purim se stal památným dnem pro všechna židovská pokolení až do dnešní doby. Král umožnil Židům, aby se bránili. Hamana a jeho rodinu stihl tres, který chystal Židům. I když se v knize Ester nevyskytuje Boží jméno, Židé dokázali ve velkém vysvobození rozpoznat Boží zásah, kterým odpověděl na jejich prosby. Zákon na zničení židů nebyl zrušen, ale byl vydán nový zákon, který jim umožňoval se bránit. Mnoho jejich nepřátel bylo usmrceno. „A mnozí z národů země se připojovali k židům, neboť na ně padl strach ze židů“. Hospodin dal poznat svou moc a sílu těm, kteří jej neznali. I vůdci židovského lidu rozeznali v nelehkých událostech Boží působení. Když se židé dokázali ubránit, na památku a oslavu vítězství ustanovili každoroční svátek nazývaný púrím.

Podněty k zamyšlení. „Do každé domácnosti a školy, ke každému rodiči, učiteli a žáku, kterému zazářilo světlo evangelia, zaznívá otázka kdysi položená v krizovém okamžiku dějin Izraele královně Ester: ‚Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato? (Est 4,14)‘“ (Ed 263; Vých 155)

„Ester byla krásná židovská dívka, sestřenice Mordokaje, který si ji po smrti rodičů vzal k sobě a miloval ji jako svou vlastní dceru. Bůh ji použil pro záchranu židovského národa v Persii. […] V dávných dobách Pán působil úžasným způsobem prostřednictvím věrných žen, jež v jeho díle spolupracovaly s muži, které Bůh vyvolil, aby ho představovali ostatním. Bůh využil ženy k získání mocných a důležitých vítězství. Nejednou, v době nouze, je povolal a díky jejich službě zachránil mnoho životů. Prostřednictvím královny Ester Pán svůj lid slavně vysvobodil. V době, kdy se zdálo, že už je žádná moc nemůže zachránit, se Ester a další ženy spojily v půstu a na modlitbě k Bohu. Tím tuto hrozbu vyřešily a přinesly svému lidu spásu. […] Studium práce žen v souvislosti s Božím dílem ve starozákonní době nám dá lekce, které nám umožní čelit složitým situacím v díle i dnes. Možná nás Bůh nepřivede do tak kritické situace, v jaké se ocitl Boží lid v době Ester, a možná žádná z nás nebude mít tak významné postavení jako královna. Ale obrácené ženy mohou často hrát důležitou roli i na skromných pozicích. Mnohé tak v dějinách jednaly a také i ženy dnes jsou připraveny jednat podobně.“ (DG 45.46)

 

11. Poselství pro velká města

V Bibli jsou zmíněna některá velká města, resp. místa s vysokou koncentrací lidí. Jmenujme např. planinu v zemi Sineár, Úr, egyptská města sýpek, Ninive, Jeruzalém, Řím, Athény, Korinth, Babylon a mnoho, mnoho, dalších. Vyvstává otázka, jaká je definice velkého města? Patří k nim Tichá, Frenštát p.R., Rožnov p.R., Frýdlant n.O., Valašské Meziříčí, Hranice, Ostrava, Brno, Praha, Londýn, New York, Tokio či Šanghaj? Milující Bůh se snaží s láskou oslovit každého člověka. Týká se to i obyvatel malých či velkých měst. V roce 2018 žilo ve městech 55 % populace planety a do r. 2050 se toto číslo zvýší na 68 %. Svědectví evangelia musíme nést i do měst. Mnozí jednají jako Jonáš a z různých důvodů před tímto úkolem utíkají. Ježíš sloužil nejen lidem v izraelských městech, ale také obyvatelům přilehlých regionů. Těm, kteří nebyli součástí židovského národa a vyvoleného lidu.

Misie ve vzdálených regionech. Ježíš odtud odešel do okolí Týru a Sidónu. Má se za to, že vztahy mezi Židy a Sidoňany byly přátelské, ale Židé žili pod neustálým vlivem jejich pohanství. Král Šalomoun si zamiloval mnoho Sidóňanek. Nejenom ony odklonily jeho srdce k jiným bohům. Tak se Šalomoun dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích. Patřili sice mezi pohanské národy, ale mnohdy projevili větší víru než Židé. Cestou do Týru a Sidónu chtěl učedníky připravit na to, aby v budoucnu uměli oslovit bez předsudků všechny skupiny lidí, včetně obyvatel pohanských měst. Ježíš své následovníky vedl k práci, která překračovala kulturní a národnostní hranice. I adventističtí misionáři působící ve velkých městských aglomeracích čelí navzdory různým překážkám mnoha výzvám.

Oslovení zástupů. Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil, kázal a uzdravoval. Bylo mu líto zástupů. Navzdory možným problémům nás Ježíš vyzývá, abychom misijně pracovali i ve velkých městech. Ježíš by dnes plakal nad nad miliony bezejmenných lidí žijících v chudobě v obrovských slumech velkoměst. Vyzývá nás, abychom cítili naléhavost práce v místech, kde žijí lidé jiných kultur.

V Týru a Sidónu. Přemýšlím nad tím, zda Ježíš vůbec mohl říct necitlivá slova „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ Asi je nepodstatné, zda se jednalo o pohanku nebo ženu „rodem Syrofeničanku“. Pohané považovali tuto ženu za milující matku, která se obávala o osud své dcery. Proto přišla za Ježíšem, který dceru uzdravil bez ohledu na její etnický a národnostní původ. Kristus k ní (nejspíš ironicky?) přistupoval stejně, jako by k ní byli přistupovali Židé. Chtěl, aby učedníci pochopili, jak tvrdě a bezcitně Židé v takových případech jednají.“ (TV 254)

„Zbav se jí … !“ Do velkých měst se dostává zvěst evangelia nesnadno. Mnoho lidí tam touží po naději. Pýcha a předsudky vůči všemu cizímu zaslepily Boží lid. Izraelité nevnímali okolní národy a jejich touhu po naději. I dnes Ježíš Kristus chce, aby jeho lid sdílel s obyvateli měst „splnění naděje“ druhého příchodu. Neměli bychom dělat rozdíly mezi lidmi podle jejich původu. Jaké předsudky nám brání vidět potřeby obyvatel měst? Jaké příležitosti nám Bůh ve městech otvírá, abychom chápali misijní práci šířeji a abychom potlačovali svůj fanatizmus a duchovní pýchu? Jak nám služba ve městech může pomoci rozšířit naše chápání evangelizace?

Najde Syn Člověka víru na zemi? Setník z města Kafarnaum projevil nebývalou víru a jeho sluha byl uzdraven. Podobně, jako přátelé ochrnutého nebo slepý na cestě z Jericha. Očekávali bychom, že velkou víru najdeme i uprostřed Božího lidu. Ale v Ježíšově rodném Nazaretu byl víry nedostatek – nebo tam dokonce vládla nevěra. Mnohé Ježíš označil za „malověrné“. Víru můžeme najít na neočekávaných místech, mezi cizinci, pohany a lidmi s různým náboženským pozadím. Jako Ježíš, musíme s pokorou jít a hledat ty, kteří při setkání s pravdou odpoví vírou v Ježíše Krista. Jedině víra jim může přinést spasení.

Podněty k zamyšlení. „Mezi lidmi, které Židé považovali za pohany, byli i jedinci, kteří rozuměli proroctvím Písma o Mesiáši lépe než samotní učitelé Izraele. Někteří doufali, že je osvobodí od hříchu.“ (TV 20) „Pán Ježíš, mocný Spasitel, dokáže tyto lidi vyburcovat z lhostejnosti, dokáže probudit jejich náklonnost, má moc obměkčit jejich srdce, dokáže jim odhalit krásu a sílu pravdy. Mistr je Bůh, a ne smrtelný člověk. A přece vyzývá lidi, aby byli nositeli, jejichž prostřednictvím může dát světlo těm, kteří jsou v temnotě. Bůh má drahokamy ve všech církvích a není na nás, abychom odsuzovali ty, kdo se hlásí k víře, ale v pokoře a lásce jim předkládali celou pravdu tak, jak jsme ji sami našli v Ježíši. Ať lidé vidí zbožnost a oddanost, ať vidí Kristovu povahu a budou přitahováni k pravdě. […] Mají vyzdvihovat Ježíše, Vykupitele světa, a mají vyznávat slovo života.“ (RH, 17. ledna 1893)

 

10. Služba těm, co neznají Boha

Pavel byl povolán, aby oslovil ty, kteří neznali Boha tak, jak ho představil Ježíš a Bible. Během pobytu v Athénách, městě proslulém svou filozofií, se Pavel snažil oslovit tamní obyvatele, kteří měli jiný pohled na život a náboženství než Židé. Příběh misijního působení apoštola Pavla nás může inspirovat k hledání cest, jak dnes oslovit ty, kteří Boha ani evangelium neznají a nezajímají se o něj.

Žid Pavel v Athénách. Bývá zvykem, že se misie zahajuje z existující základny, synagogy nebo místního sboru. Z těchto míst pak každý den cesty vedou na náměstí, do ulic, společenských místností a domovů lidí. Podobně tomu bylo v Athénách. Město bylo „plné model“, které neměly moc uchránit obyvatele před věčnou smrtí. I dnes jsou města plná modloslužby a model, i když vzhledově nejsou srovnatelná s božstvy Řeků, Římanů, Asýřanů či Babyloňanů. Pavel byl citlivý na všechno, co kolem sebe viděl. Pochopil, že záměrem celosvětové misie je přinést evangelium všem, dnes např. křesťanům, kteří nepřijímají Boha tak, jak je představen v Bibli.

Pavel na Areopágu. Pavel byl filosofy pozván na horu místních božstev. Pokládali ho za nevzdělance, (měřeno jejich pohledem), nicméně dostal příležitost promluvit. Napadlo mě, co bych asi řekl já, kdybych věděl, že mi každou chvilku můžou zase vzít slovo?  Je zřejmé, že Pavel svým „cizím božstvem“ Athéňany zaujal. Nezdá se, že by Pavel čelil nějakému „soudu“. Pokládali za správné vyslechnout si cizince a jeho „nové učení“. A Pavel zase předpokládal, že Duch svatý může využít jeho znalostí a řečnických schopností, které získal v Gamalielově škole. Později, v listu Korintským uznal, že se mýlil.

Pavel a neznámý Bůh. Pavel využil situaci a zaplnil volné místo „neznámého Boha“ Ježíšem Kristem. Pokud by otevřeně začal mluvit o všech rozporech a nepravdách v náboženství Athéňanů, velmi rychle by ho odmítli poslouchat. Namísto toho ho vnímali jako někoho, komu na nich záleží a kdo chce jejich dobro. Projevil respekt a pochopení vůči Atéňanům. Pavel byl přesvědčen, že Duch svatý může působit v srdcích těchto lidí. Jaká společná témata by nám pomohla navázat hlubší rozhovor s lidmi, se kterými přicházíme do kontaktu?

Představení neznámého Boha. V čem je náš Bůh úžasný, zajímavý a jedinečný? Je to Bůh Stvořitel, Pán nebe i země, přítel, Vykupitel, udržovatel života, Láska a Spravedlnost. Je nezávislý na našich darech, obětech a službě. On obdarovává nás. Bůh Stvořitel, který nežije v lidském chrámu, nepotřebuje nic od lidí, ale naopak se o lidi stará. Pro Athéňany to byla nová a překvapivá myšlenka. Pro kulturu prostoupenou řeckou mytologií, v níž byli bohové nepředvídatelní, sobečtí a krutí, byla představa Boha, o kterém mluvil Pavel, úžasně zajímavá.

Překročení čáry. Bůh promíjí lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit. Ale ne dobu, kdy to už pochopit mohli a měli. Ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze vzkříšeného Ježíše. Při zmínce o vzkříšení z mrtvých, slyšení skončilo. Mnozí z nás mají zkušenosti, že „jindy“ znamená ve skutečnosti „nikdy“. Naštěstí byli i takoví, kteří uvěřili. Pavel využil svou znalost jejich víry, aby s nimi hledal společnou řeč, a potom na ni navázal. Není pochyb, že když chceme oslovit jiné lidi, je dobré seznámit se s tím, čemu věří, a pokusit se najít hodnoty a pohledy, které máme společné. Nyní, když lidé skutečně slyšeli a pochopili Pavlovo poselství, museli se sami rozhodnout, zda je odmítnou nebo ho budou dále zkoumat.

Podněty k zamyšlení. Jedním z hlavních poznatků o Pavlově zkušenosti na Areopagu je jeho konkrétní lekce o tom, jak oslovit zdánlivě „neoslovitelnou“ skupinu nevěřících. Výsledkem Pavlova snažení byl vznik malé skupinky věřících v Athénách. V Pavlových slovech je obsaženo mnoho vzácných ponaučení pro církev. V dané situaci mohl snadno říct něco, čím by své domýšlivé posluchače popudil, a tak si způsobil potíže. Kdyby byl jeho proslov přímým útokem na jejich bohy, hrozilo by mu nebezpečí, že ho potká smrt. Namísto toho však s ohleduplností, která vyvěrala z Boží lásky, obezřetně odvrátil jejich pozornost od pohanských božstev a představil jim pravého Boha, kterého neznali.“ (PNL 139.140)

Přímým kontaktem s lidmi, studiem jejich kultury a náboženství a s respektem k jejich zbožnosti se Pavlovi podařilo v Athénách něco pozoruhodného – něco nesmírně vzácného pro celou církev. Pavel nešel do zbytečného konfliktu se svými posluchači. To byl sám o sobě velký, Bohem inspirovaný úspěch.

 

 

9. Záchrana bohatých a vlivných

Bohatí a vlivní se zachraňují stejně, jako všichni ostatní. Ve všech dobách. Honba za penězi, slávou a mocí se často děje na úkor slabých a zranitelných. Bůh se však stará o spásu bohatých a mocných stejně, jako mu záleží na záchraně bezmocných a chudých. Mnoho mocných se stalo požehnáním pro národy. Tento týden budeme uvažovat také o tom, jak Bůh připravuje nás, abychom se stali svědky pro tuto skupinu lidí.

Nebúkadnesar. Daniel mocnému králi poradil, aby napravil své hříchy. Po ročním odkladu se proroctví naplnilo. Dalších sedm let mu trvalo, než se pokořil před Bohem a uznal jeho autoritu slovy: „³⁴Nyní tedy já, Nebúkadnesar, chválím, vyvyšuji a velebím Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit.“ (Da 4,31–34) Veřejné svědectví vládce říše mělo mnohem větší váhu než Danielův osobní výklad proroctví. Je smutné, že nejen bohatí a vlivní, ale i obyčejní lidé se brání uznat Boží autoritu či napravit své hříchy, i když je to stojí společenské postavení a zdraví.

Naamán. Naamán řekl: „Hle, teď jsem poznal, že na celém světě není Bůh jako v Izraeli.“ Následně vyslovil dvě neobvyklé žádosti: 1) aby mohl odvézt z Izraele do Sýrie hlínu, na které chtěl uctívat živého Boha. 2) aby jeho klanění se v chrámu boha Rimóna, při doprovodu krále nebylo posuzováno jako modloslužba. Elíša mu odpověděl: „Jdi v pokoji“. „Tato slova nesmí být považována za vyjádření souhlasu nebo nesouhlasu s Naamánovou žádostí. Měl odejít v klidu, ne v pochybnostech nebo nejistotě. Měl najít štěstí a pokoj ve svém poznání a uctívání Boha. Mohl růst v síle a moudrosti, bude-li se držet své nově získané víry. Bůh vede nové obrácené krok za krokem a zná vhodnou chvíli, ve které je třeba člověka vyzvat ke změně.“ (2BC 878)

Svědectví vzdělaným: Nikodém. Nikodém řekl Ježíši:„Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha.“ Byl vzdělaný a vlivný. Dobře rozuměl Písmu a měl duchovní hlad po Hospodinu. Ježíš viděl do jeho srdce a rozpoznal jeho potřeby. Pýcha mu sice bránila otevřeně vyznat Ježíše Krista jako Pána, ale noční setkání s Učitelem ho již navždy změnilo. Když se jednou situace vyhrotila, bránil Ježíše pouze nepřímo. Nikodém se snažil chránit Ježíše, dokud ještě žil, a po ukřižování se ho rozhodl uctít.

Svědectví bohatým. Ježíšův rozhovor s bohatým mladíkem ukazuje, jak nebezpečné může být bohatství. To samozřejmě neznamená, že bohatí nemohou být spaseni. Pokud si však tito lidé nedají pozor, bohatství jim může být překážkou. Bohaté a chudé nakonec čeká stejný osud – hrob. Z toho vyplývá, že bohatí potřebují spasení stejně jako ostatní. Zacheus odpověděl na Ježíšova slova jinak než mladík. Nevíme, o čem mluvil Ježíš v Zacheově domě, bohatého výběrčího daní Spasitelova slova přivedla k rozhodnutí udělat ve svém životě důležité změny, z nichž část se týkala i jeho bohatství.

Svědectví vlivným. Ježíš se uměl spřátelit i s lidmi, kteří měli velký vliv. Mnozí z nich ho obdivovali a respektovali, jiní opovrhovali. Vlivní lidé, kteří podle Písma přišli za Ježíšem hledat u něj pomoc, velmi jasně vnímali, že tomuto Učiteli na nich záleží. Někteří bohatí a vlivní jako např. Nikodém a Josef z Arimatie nepřišli za Ježíšem hned a navíc veřejně. Raději vyčkávali na vhodnou příležitost a ujištění, že Ježíš je skutečně Boží Syn. Bůh si v minulosti i nyní používá k uskutečnění svých záměrů i majetné a mocné lidi. Proto musíme zaměřit své misijní úsilí i na ně. Kde ale začít? Ve snaze navázat přátelství s bohatými či vlivnými můžeme narazit na mnoho překážek. Obecně je lepší na takové lidi netlačit, nenutit je do ničeho. Nechme jim čas a prostor. Když budou chtít, sami nás vyhledají.

Mocné a vlivné může z mnoha důvodů inspirovat také nesobecká služba, kterou vidí. Často chtějí být součástí něčeho dobrého, co mění životy lidí. To je jeden ze způsobů, který je přesvědčí, že se může změnit i jejich život. Nesobecká služba umožňuje bohatým a mocným lidem získat to, co potřebují, a nemusí přitom veřejně mluvit o svých potřebách. Další možností je umožnit bohatým a mocným, aby se podíleli na službě pro různé skupiny lidí.

Podněty k zamyšlení. „Řekli jsme toho mnoho o povinnosti, kterou máme vůči chudým, o něž se nikdo nestará. Neměli bychom věnovat pozornost také bohatým, kterých si nikdo nevšímá? Mnozí se na tuto třídu lidí dívají jako na beznadějné případy. […] Tisíce boháčů se ubírají do hrobu, aniž byli varováni.“ (MH 210; ŽNP 107)

 

 

8. Služba potřebným

Někdy Bůh používá druhé, aby pomohl nám, jindy naopak vede nás, abychom pomohli druhým. Pomáhat může být náročné, ale přináší velkou odměnu. Tím, že pomáháme potřebným, sloužíme podobně, jako sloužil Ježíš Kristus. Někdy je snadné rozpoznat, kdo a jakou pomoc potřebuje, jindy je to obtížné. Ať je situace jakákoli, jsme povoláni být Božími pomocníky všem lidem v problémech, bez ohledu na jejich původ. Bůh má plán, jak oslovit lidi v nesnázích. Jejich potřeby mohou být různé: tělesné, emocionální, finanční nebo dokonce sociální, když jsou např. odmítáni svým okolím. Musíme být připraveni udělat, co je v našich silách a co mu opravdu pomůže. Jedná se o důležitou součást toho, co znamená být křesťanem a být věrný Božímu povolání.

Víra přátel. Služba potřebným někdy vyžaduje velké úsilí. Tím, že chromého přinesli k Ježíši, převzali tito muži za něho zodpovědnost. Bůh nás volá, abychom přiváděli (a někdy doslova přinášeli) potřebné k Ježíši Kristu. Tato práce vyžaduje víru, činorodost, trpělivost a někdy i nekonvenční řešení. Ježíš si přeje, abychom k němu přiváděli své přátele, kteří potřebují pomoc. Ježíš nás vyzývá, abychom se nejprve stali přáteli potřebných, pak zjistíme, jaké mají potřeby, a nakonec je přiveďme k Ježíši, který jediný jim může pomoci.

Ježíšův způsob pomoci. E.G.Whiteová popisuje pětistupňový proces Ježíšova způsobu služby: 1) Stýkejme se s lidmi, věnujme jim čas, vnímejme jejich potřeby 2) projevujme jim soucit, 3) služme jejich potřebám, nemluvme, raději jednejme 4) získávejme si jejich důvěru, 5) pomozme lidem přijít k Ježíši

Pomoc uprchlíkům a přistěhovalcům. Téma imigrantů a uprchlíků je dnes velmi diskutované a týká se mnoha lidí. Někteří prchají před válkou nebo politickou nestabilitou, jiní před přírodními katastrofami, hladomorem a další v naději na lepší ekonomickou budoucnost svou a svých dětí. Miliony lidí na celém světě byly vykořeněny ze svých domovů a zoufale potřebují pomoc. Podobně jako Ježíšova rodina hledala azyl v cizí zemi, hledají i dnes mnozí muslimové, buddhisté, hinduisté, křesťané, ale i ateisté nové místo k životu. Jak rozsáhlá a komplexní by měla být naše pomoc? Pomoci máme tolik, kolik můžeme.

Pomoc zraněným. Lze vztahovat proroctví citované u Lk. 4,18.19. na sebe? Bůh nás povolal, abychom pomáhali všem, kteří to potřebují, bez ohledu na to, zda někdy přijmou Ježíše. Cokoliv učiníme jednomu z těchto mých nepatrných bratří, učiníme Ježíši. Abychom druhým skutečně pomohli, musíme poznat jejich potřeby. Je jednodušší dát neznámému symbolickou finanční částku než utěšit přítele, který právě ztratil milovanou osobu. Často může být projevení soucitu, pochopení a podpora v době velké ztráty mnohem užitečnější než cokoli jiného. Přitom nesmíme zapomínat na projevy praktické pomoci.

Větší láska. Největší láskou je položit život za své přátele. Návštěvníci nebo přátelé rovněž přinášejí do domu hostitele požehnání. Hledejme příležitosti na navázání přátelství, abychom je později mohli přivést blíže k Bohu.

Podněty k zamyšlení. Pisatelé evangelií zaznamenali příklady Ježíšovy praxe, jak se přiblížil k lidem z jiných kultur, aby je mohl zachránit (Mt 8,28–34; Mk 5,1–20). I my jsme povoláni, abychom se spřátelili a sloužili lidem z jiných kultur. Kristus se obětoval pro každého, bez ohledu na rasu, národnost, bohatství nebo původ. Na tuto skutečnost nesmíme nikdy zapomenout.

„Muži a ženy nenaplňují Boží plán, když svou náklonnost zaměřují jen na svou rodinu… a z okruhu lidí, které mají rádi, vylučují ty, které by mohli utěšit a přinést jim požehnání tím, že jim pomohou s jejich břemenem. […] Když nás Pán vyzývá, abychom prokazovali dobro lidem, kteří nejsou součástí naší nejbližší rodiny, neznamená to, že budeme méně milovat své příbuzné nebo svou zemi. Bůh si totiž přeje, abychom široce projevili svůj soucit. Ale svou náklonnost a sympatie nemáme omezovat čtyřmi stěnami. Nemáme ani zadržovat požehnání, které nám Bůh dal, aby z něho měli užitek i jiní.“

Dostali jsme zodpovědnost být požehnáním i pro lidi, kteří se od nás odlišují svou kulturou, svým původem nebo svým sociálním statusem. Služba všem potřebným lidem je trvalým pověřením od samotného Ježíše Krista.

Do jaké míry je vhodné, aby se křesťan zapojil do oslav nevěřících či jinak věřících? Jak to mohou křesťané udělat, aniž by dělali kompromisy se svými biblickými zásadami?

 

7. Požehnáním pro nejbližší okolí

Řekneme-li, že Boha milujeme, ale v našem životě se to nijak neprojevuje, naše láska k Bohu je velmi pravděpodobně jen povrchní. Pokud Boha skutečně milujeme, musí to být znát, vidět, cítit. Milovat Boha vyžaduje naši úplnou odevzdanost. To se týká našeho srdce a těla, naší duše a mysli. Je snadné vyslovit, že milujeme Boha. Tato láska však vyžaduje naše vědomé úsilí. Milovat Boha je důležitou součástí naší víry. Bůh však chce, abychom milovali i druhé, protože naše láska k jiným lidem velmi přesně odráží naši lásku k Bohu. Tento týden se naučíme, jak můžeme tato slova naplnit v našem životě.

Nejdůležitější otázka. Jsou různé existencialistické otázky. Jednou se jeden člověk zeptal Ježíše: „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Někdy lidé přicházejí naplněni skepsí a nedůvěrou, možná své otázky ani nemyslí vážně. Je však třeba je poslouchat a snažit se je oslovit dobrou zprávou. Přesně tak se Ježíš zachoval k tazateli. Kristus poznal skryté úmysly tohoto muže a jeho neupřímnost. Přesto využil zákoníkovu otázku k tomu, aby jej i ostatní posluchače přiměl k prozkoumání jejich vnitřních pohnutek.

Ježíšova odpověď: Písmo Svaté. Někdy se nás jinak věřící ptají na naši víru. Můžou klást provokativní otázky, které mohou vyjadřovat jak jejich hlubokou touhu, tak jejich prázdnotu. Abychom posloužili druhým, jak nejlépe umíme, potřebujeme číst Boží slovo. Nacházíme v něm odpovědi a Duch svatý působí na naše srdce, aby nám ukázal, co máme dělat. Bůh nám dal své Slovo. Můžeme v něm najít pravdu, kterou potřebujeme vědět o tom, jak máme žít, jak se máme chovat k druhým a jak můžeme získat věčný život. Při výkladu Písma hrají důležitou roli i učitelé a kazatelé. V konečném důsledku však každý z nás potřebuje sám hledat v Bibli důležité pravdy.

Skutky lásky. Pro většinu věřících není těžké odpovídat na otázky týkající se učení a víry. Náročné je jednat podle toho, co pokládáme za správné a v co věříme. Mnoha lidem se stává, že sice teoreticky vědí hodně o Ježíšově učení, ale jen málo se to projevuje v jejich životě (nebo dokonce vůbec). Jedná se o vážný problém, na který poukázal i apoštol Jakub. Nestačí jen vědět o lásce k Bohu a bližnímu. Musíme se podle ní také chovat! Křesťanství je způsob života.

Milovat druhé tak, jak milujeme sebe. Musí člověk milovat Boha a bližního, aby získal život věčný? Je to nutná podmínka? A je i postačující?  A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra. Přesto příkaz milovat nemluví o spasení ze skutků.

Příběh o milosrdném Samařanovi dnes. Jednat podle přikázání lásky bylo náročné před dvěma tisíci lety a není to jednoduché ani dnes. Žijí ve tvém okolí lidé, k nimž se jiní zachovali nespravedlivě? Udělal jsi všechno, co jsi mohl, abys jim pomohl? Je pravda, že někdy nepomáháme těm, kdo pomoc potřebují. Někdy mohou lidé jiného vyznání projevovat více lásky než my. Můžeme mít lásky plná ústa, ale jiní mohou efektivně naplňovat potřeby lidí mimo okruh našich zájmů. Má-li mít naše víra nějaký smysl, musíme pomáhat těm, kteří to potřebují. „Otázka ‚Kdo je můj bližní?‘ byla provždy zodpovězena. Kristus ukázal, že naším bližním není jen člen naší církve. Na rase, barvě pleti či společenském původu vůbec nezáleží. Bližním je každý, kdo potřebuje naši pomoc.

Podněty k zamyšlení. V dnešním světě je mnoho lidí, kteří jsou hladoví, žijí v nouzi nebo se s nimi špatně zachází. Můžeme udělat svůj díl, ať se zdá jakkoli „malý“. Nevyřešíme všechny problémy světa, k tomu jsme nebyli povoláni. To se stane až při Ježíšově návratu. Do té doby však můžeme alespoň pomáhat těm, které známe – někomu, kdo nemá dost jídla; někomu, kdo prožívá křivdu nebo je obětí násilí či bigotnosti. „‚Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa. Kristus chce, abychom nesli ovoce – dobré skutky. Jsou to naše laskavá slova, skutky dobrotivosti, něžná úcta k chudým, potřebným, utrápeným. Když srdce soucítí se srdci utrápenými sklíčeností a smutkem, když je pomocná ruka nabízená potřebným, když jsou nazí oblečeni, cizinec je vítán ve vašem domově a ve vašem srdci, tehdy jsou andělé nablízku a spojují nás s nebesy. Každý skutek spravedlnosti, milosrdenství a dobrotivosti rozezní v nebi nádhernou melodii. Otec ze svého trůnu hledí na ty, kdo dělají skutky milosrdenství, a pokládá je za své největší poklady. Každý milosrdný skutek udělaný pro nuzné a trpící je skutkem vykonaným pro Ježíše. Když pomáháte chudým, soucítíte s utrápenými a utlačovanými a přátelíte se se sirotky, dostáváte se do bližšího vztahu s Ježíšem.“

 

6. Misijní práce – motivace a příprava

Úkol by mohl mít název: Život a misijní práce prvotní církve. Pavlovi bylo jedno, zda „s postranními úmysly, nebo upřímně“ – důležité bylo jen to, že je Kristus zvěstován. V ideálním případě by naše pohnutky kázat Krista, misijně pracovat a oslovovat druhé dobrou zprávou měly být motivovány láskou a pravdou. V žádném případě by naší pohnutkou neměly být sobecké ambice, závist nebo prohlubování konfliktu.

Sdílení dobré zprávy. Když ženy našly odpečetěný, prázdný hrob, rozpomenuly se na Ježíšova slova. Vrátily se a nadšeně vyprávěly, co viděly a slyšely u hrobu. „Musely“ se podělit o to, co se dozvěděly o Kristu. Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. Není větší motivace pro misii než touha dát druhým vědět, co pro ně Ježíš udělal. Abychom mohli druhým vyprávět o laskavém Bohu, potřebujeme s ním prožít osobní zkušenost. Touha podělit se s ostatními o to, co máme tak rádi, musí být klíčovou součástí motivace zapojit se do misijní práce. Nemůžeme přece sdílet to, co sami nemáme.

Prorocký základ. Naše zkušenost s Ježíšem musí stát na základech Božího slova, proroctvích ukazujících na první a druhý Kristův příchod. Boží slovo je velkou motivací k vydávání svědectví. Měla-li být zkušenost učedníků pevná, potřebovali, aby se jejich pohled na svět posunul od politického a pozemského království k velkému řešení hříchu a vítězství Krista nad smrtí. Podstatou evangelia nebylo dosažení politické suverenity Izraele. Evangelium představuje Kristovo vítězství nad satanem a dává zaslíbení, že jednoho dne bude zničeno všechno zlo na světě, že země bude stvořena nově a že Bůh bude uprostřed svého lidu. O tyto pravdy se měli podělit se světem.

Čekání a příprava. Ježíš pověřil učedníky, aby se stali jeho svědky na celém světě. Během čekání na naplnění zaslíbení se věnovali modlitbám a přípravě na misijní činnost. Je téměř jisté, že prosili za moudrost, sílu a odvahu, aby společně dokázali naplnit Boží plán. Zatímco čekáme na vylití Ducha svatého, který nám pomůže dokončit velké Boží dílo, musíme se sjednotit, abychom se navzájem povzbuzovali a společně prosili o Božího Ducha. Zároveň bychom měli usilovat o sladění našich priorit s tím, co je hlavním Božím cílem – záchranou ztracených.

„Kterého jste ukřižovali“. Skutky 2. kapitola zaznamenávají vylití Ducha svatého o Letnicích. Učedníci začali mluvit jinými jazyky. Každého z nich Bůh zmocnil k tomu, aby mohl konat službu ve prospěch nevěřících. Moc od Boha dostali proto, aby mohli naplnit svěřený úkol, ne k osobnímu prospěchu. I dnes Bůh vyzývá každého ze svých následovníků, aby využil své osobní dary ke službě lidem, kteří neznají Krista. Vylití Ducha svatého vedlo k tomu, že mnozí lidé litovali svého předchozího odmítnutí Mesiáše a následně přijali odpuštění skrze křest. Ježíšovi následovníci v souladu s Duchem svatým, kázali Ježíšovi pokání a odpuštění hříchů.

Situace v rané církvi. Je výstižně popsaná ve Sk. 2,41-47. K Ježíšovým následovníkům se denně „přidávalo“ velké množství nových věřících. Hlavní funkcí rané křesťanské církve bylo učednictví, a to trojím způsobem: 1) Seznamovali se s učením apoštolů a se společenstvím 2) Kázání apoštolů konfrontovalo bludná učení a nabízelo nové vysvětlení toho, co lidé viděli a prožívali. 3) Aplikování pravdy do života člověka se dělo ve vztahu s ostatními věřícími. Kázání o tom, co mají lidé dělat, musí být současně ukázkou, jak to dělat. Kázání a návody, jak žít křesťanský život, nenahradí osobní zkušenost. Noví věřící při získávání osobních zkušeností pozorují jiné a nechají se inspirovat jejich příkladem. Pavel ale přikázal svým následovníkům, aby napodobovali především Ježíše.

Podněty k zamyšlení. Naše misijní práce musí vycházet z hluboké lásky a vděčnosti za to, co Ježíš učinil a dělá v našich životech. Jakákoli jiná motivace je nesprávná. Vycházet z Písma a být v souladu s ním je klíčem úspěšné evangelizace. „Svůj život máme spojit se životem Pána Ježíše, být na Kristu závislí. Pak „zahoří“ i naše srdce, když si uvědomíme, že Pán Ježíš jde životem s námi. Jestliže to křesťan opravdu prožívá, projeví se v jeho životě prostota, pokora, mírnost a skromnost. Celé okolí pozná, že se stýká s Ježíšem Kristem a že se od něj učí.“ (COL 129; PM 65) „Kdo se zajímá jen o sebe, neroste ani nenese ovoce. Nosme na svém srdci problémy jiných lidí a všemi dostupnými prostředky se snažme zachraňovat hynoucí. Když přijmeme Ducha nesobecké lásky a práce pro druhé, porosteme a poneseme ovoce. Naše víra zesílí, přesvědčení se prohloubí a láska se zdokonalí. Stále více se budeme podobat Ježíši Kristu v tom, co je čisté, ušlechtilé a krásné.“ (COL 67; PM 31.32)

 

5. Jonáš – výmluvy a odmítání

Obyvatelé Ninive byli nechvalně známí svou zkažeností, hříšností a krutostí. Přesto Bůh povolal Jonáše, aby do Ninive šel a kázal proti zkaženosti města. Jonášův postoj k Božímu povolání se však velmi lišil od toho Abrahamova. Ne každý, koho Bůh povolal, byl tak ochotný a oddaný jako Abraham. Jonášův příběh, misionáře poslaného do pohanského prostředí, nám odhaluje řadu příčin a důvodů (ať už oprávněných, nebo ne), které nám brání v tom, abychom přijali Boží pozvání do služby.

Strach z nebezpečí. Jonáš určitě znal historickou porážku asyrské armády, kdy Bůh pobil 185 tisíc vojáků, kteří vytáhli proti Izraeli. Asyřané byli nebezpečným nepřítelem a Ninive bylo hlavním městem království. Asyřané byli ke svým nepřátelům velmi nemilosrdní. Určitě se nejednalo o národ, se kterým by se chtěl někdo dostat do sporu. Byli připraveni bez problémů použít násilí a jednat krutě proti každému, kdo se jim znelíbil. Jonáš se musel chvět strachem při představě, že se prochází ulicemi obávaného Ninive.  Jonášův příběh často vnímáme s nesouhlasem nebo s nepochopením. Proč dovolil svému strachu, aby mu zabránil plnit Boží pokyny? Neuvědomujeme si však, že se i my můžeme ocitnout v podobné situaci a dovolíme, aby nás ovládl náš strach. Navzdory špatné pověsti bylo Ninive nádherné město. Historici připomínají, že král Sancheríb město výrazně zvelebil.

Nesprávné pochopení Božího povolání. Podle chápání námořníků byla bouře projevem hněvu přírodních božstev. Oběť měla utišit jejich hněv. Jonáš vztáhl vinu na sebe. V břiše velryby se Jonáš obrátil k Vládci země a moře, činil pokání a byl zachráněn. I nám se může stát, že se zaměříme na vlastní spasení a co nejvíce se snažíme oddělit od zkaženosti tohoto světa. Přestože nás Písmo vyzývá, abychom si zachovali „pravou a čistou zbožnost“ (Jk 1,27), měli bychom vnímat, jak důležité je přinést naději a Boží požehnání těm, kteří to potřebují. Bůh poslal a použil Jonáše, ale pouze Bůh, obrátil Ninive. Získat lidi pro Krista je příliš náročné na to, abychom to dokázali sami a ve vlastní síle. Nechejme Boha, aby on sám získával lidi pro věčnost.

Potíže a nepohodlí. Jonášova nepříjemná zkušenost přinesla změnu v jeho myšlení a jednání. Vydal se do Ninive. Ať už si Jonáš myslel o obyvatelích Ninive cokoli, zvěstoval, co mu Bůh přikázal. A výsledky byly ohromující! Lidé činili pokání. Podobně jako Jonáš, i my míváme předsudky, které nám brání oslovit konkrétního člověka nebo určitou skupinu lidí. K překonání předsudků potřebujeme pokoru. Misie vyžaduje čas a emocionální energii. Je nesmírně náročné investovat do životů jiných a projevovat skutečnou péči o ně v době, kdy musí každý z nás čelit vlastním problémům a obtížím. Bůh přivedl obyvatele Ninive k pokání. Je smutné, že jedině Jonáš z toho neměl radost.

Obavy z nepříjemností. Jonášova lhostejnost k lidem v Ninive byla tak hluboká, že si přál raději zemřít než ztratit tvář. Situaci vnímal jako „nespravedlivou spravedlnost“. Náš pohled na svět se často formuje na základě životních zkušeností a toho, jak jim rozumíme. Bůh dal prožít Jonášovi zkreslené vnímání reality. Způsobil, že za jeden den zázračně vyrostla rostlina, která mu poskytla stín. Jonáš neděkoval Bohu, který učinil zázrak, byl vděčný za rostlinu samotnou. Považoval ji za zasloužené požehnání, které následovalo po jeho dobrých skutcích. Když rostlina uhynula, Jonáš se rozzlobil, začal pochybovat o své hodnotě a uvažoval dokonce o vlastní smrti. Pak Bůh ukázal Jonášovi, jak hloupé bylo cenit si rostliny více než tisíců mužů, žen a dětí v Ninive.

Tady jsem, pošli mne. Příběh proroka Jonáše ukazuje, jaký je náš úkol v souvislosti s misií. Máme být zprostředkovateli Božího poselství. Jedině Bůh však může usvědčit a obrátit srdce lidí. Bůh hledá ochotné a pokorné posly, kteří se budou řídit jeho pokyny.

Podněty k zamyšlení. E.G. Whiteová důrazně varovala: „Pokud se lidé s výmluvami vyhýbají misijnímu dílu, nezbavuje je to zodpovědnosti. Jsou zapsáni do nebeských knih jako nevěrní služebníci. Nejednají pod vedením Mistra a nejsou posilou a požehnáním pro ostatní. Sobecky se zabývají jen sami sebou. Tato silná slova zdůrazňující, jak velkou váhu Bůh klade na misii. Ani v hodině zoufalství však Hospodin Jonáše neopustil. Podobně jako Jonáš, i my si můžeme najít různé výmluvy, proč se neúčastníme misijní práce. Naše povolání k této práci však není o nic méně konkrétní než výzva, kterou Bůh adresoval Jonášovi. Otázka zní, jak se rozhodneme odpovědět…

 

4. Abraham – misie vedená láskou

Mezi důležité faktory úspěšné misie patří osoba misionáře, jeho původ, vzdělání, morální vlastnosti, vztah k lidem, povaha, metodika, způsob i obsah misijní práce. Dnešní úkol se zaměřuje na vlastnosti misionáře. Abraham byl od začátku ochotný být Božím služebníkem. Brzy se osobně zapojil do Boží práce. Spočívala v přímluvných modlitbách za obyvatele Sodomy a Gomory. I takové jednání můžeme vnímat jako misijní práci. V této kapitole jsou odhaleny tři výrazné Abrahamovy vlastnosti: pohostinnost, láska k lidem a touha modlit se.

Dar pohostinnosti. Když Abraham uviděl tři poutníky, nabídl jim pohoštění. Iniciativa vzešla od něho. Nečekal, až oni přijdou k jeho stanu. Byl si vědom svého poslání podělit se o poznání Hospodina s každým člověkem, kterého potká ve světě plném pohanství, modlářství a mnohobožství. Své poslání se snažil plnit i prostřednictvím pohostinnosti vůči cizincům, kteří se právě objevili u jeho stanu.

Abrahamova láska ke všem. Druhou Abrahamovou vlastností byl pozitivní vztah k lidem, které dokonce ani osobně neznal. Bůh řekl Abrahamovi své rozhodnutí zničit dvě zkažená města. S velkou pokorou a úctou se Abraham obrátil k Bohu se svými prosbami. Doufal, že svou láskou zachrání všechny lidi v těchto městech, nejen spravedlivé. Věděl Abraham vše o jejich zvrhlých sexuálních praktikách? Dovolával se skutečně Božího milosrdenství pro tyto zkažené lidi? A jak reagovali, když se Lot dovolával jejich milosrdenství? Byli ještě zatvrzelejší. Dala by těmto lidem záchrana skutečně šanci, aby činili pokání, nebo by znásobili své hříšné chování?

Abrahamova přímluvná modlitba. Nebyl důvodem přímluv u Hospodina Lot a jeho široká rodina bydlící v Sodomě? Je úspěšnost našeho poslání a život i věčný život bezbožných lidí skutečně závislý na našich přímluvných modlitbách? Věřím, že Abraham měl pozitivní vztah k cizincům, které vůbec neznal, ale pochybuji, že miloval sexuálně zvrhlé obyvatele Sodomy. Otázkou zůstává např. skutečnost, kdy došlo ke změně morálky ve městech. Vždyť Bůh je mohl ponechat soudu čtyř králů. Abraham projevoval v modlitbách pokoru a vytrvalost. Bez přímluvné modlitby nemůže být naše poslání úspěšné. Po setkáních, po kázání nebo studiu Bible se musíme modlit za lidi, se kterými jsme byli v kontaktu. Bůh vyslýchá tyto modlitby a dotýká se srdcí lidí, se kterými jsme se setkali. Naše přátele nebo známé neobrátí moudrá nebo vzletná slova – tuto moc má jedině Duch svatý. To je důvod, proč se v našem misijním snažení musíme modlit zvlášť za každého člověka. Přímluvná modlitba je v našem modlitebním životě důležitá. Pomáhá nám duchovně růst a více prožívat Boží lásku k hříšníkům.

Abrahamovo poslání. Lot měl ve městě důležité postavení. Přesto se mu nepodařilo ovlivnit chování svých spoluobčanů. I on pozval cizince do svého domu a pohostil je. Nevíme, kolik lidí žilo v té době ve městech Sodomě a Gomoře, ale jejich brány opustili pouze čtyři a zachráněni byli nakonec jen tři. Podobné to bylo i při potopě. Většina zachráněna nebyla. Je možné, že v důsledku naší evangelizační práce bude zachráněn pouze malý zlomek lidí. Toužíme a modlíme se, aby všichni přijali Ježíše a jeho plán spasení, ale každý člověk má svobodnou vůli. Naším úkolem je oslovit co nejvíce lidí, ale spasení závisí na volbě každého jednotlivce.

Podřízení se Boží vůli. Jednou z hlavních Abrahamových vlastností byla jeho ochota bezvýhradně se podřídit Boží vůli. Poprvé, když ho Bůh vyzval odejít ze své rodné země. Bez ohledu na Lotovu volbu Bůh zaslíbil Abramovi celou zemi, směrem všemi světovými stranami. Jak by se situace vyvíjela, kdyby si Lot zvolil opačnou volbu? Abram několikrát s Bohem smlouval. Když Hospodin ukončil rozhovor a odešel, Abraham se podřídil Boží vůli a přijal Boží soud nad těmito městy.

Podněty k zamyšlení. „Abrahamovy modlitby za Sodomu ukazují, (JP)že nám nemá být lhostejný osud bezbožných lidí. Všude kolem nás jsou lidé, kteří se řítí do záhuby. Každou hodinu někteří zacházejí za hranici, kde je už není možno zasáhnout Boží milostí. Kde jsou hlasy, které naléhavě vyzývají hříšníka, aby unikl tomuto hroznému údělu? Kde jsou ti, kdo za něj úpěnlivě prosí Boha? […]“ (PP140; NUD 61)

„Abraham se neuzavíral před svými sousedy. Svým odlišným životem a charakterem výrazně ovlivňoval uctívače model ve prospěch pravé víry. Jeho věrnost Bohu byla neochvějná, přitom však jeho laskavost a štědrost vzbuzovaly důvěru a přátelství.“ (PP 133.134; NUD 58)

 

3. Boží povolání

Bůh nás někdy může odvolat z místa, kde se cítíme pohodlně a bezpečně, a povolat nás jako své svědky.  Bůh ví, jak vše, co se děje, využít k uskutečnění svých záměrů. Rozptýlení použil k obydlení země. Proti vůli lidí, kteří se snažili Boží záměr překazit. Abraham vyšel ze své vlasti a stal se Božím svědkem mezi národy. Ježíšovi učedníci přešli k vydávání svědectví ve vzdálenějších krajích a nakonec měli jít do celého světa. I od nás Bůh chce, abychom oslovovali lidi kolem nás.

Krok do neznáma. Abychom mohli oslovit druhé, Bůh nás někdy vyvede z naší „komfortní zóny“. Touha zůstat s lidmi stejné kultury, smýšlení, národnosti nebo sociální vrstvy, nás může vést k sobectví, nebo dokonce ke hříchu. Za tisíciletí od stavby babylonské věže se nic nezměnilo. I dnes lidé jednají podobně. Ať už prostřednictvím politiky, umění, obchodu nebo dokonce náboženství. Chtějí si „udělat jméno“ a proslavit se. Ambiciózní sjednocující lidské plány, vedoucí k naplnění vlastních cílů, mohou být často špatné a hříšné.

Být požehnáním pro celý svět. Bůh vyzval Abrahama, aby opustil svou zemi a své příbuzné a odešel do jiné země. Výzva byla součástí Božího plánu použít Abrahama, aby naplnil jeho záměry na zemi. Abraham poslechl Hospodina a udělal to, co mu řekl. Boží plán pro tebe může být podobný, abys opustil své město, rodinu a odešel na místo, které pro tebe Bůh připravil. To vše proto, abys mu sloužil a mohl jsi být požehnáním pro druhé. Zvěstovat jim, že Bůh plní zaslíbení dané v zahradě Eden, že přijde někdo, kdo bude řešením problému hříchu – Ježíš Kristus, Mesiáš.

Povolání Abrahama a jeho selhání. Abraham po Božím povolání vstoupil do nové země, v které bydleli Kenánci, pohané známí svou krutostí. Jeden z prvních problémů, kterým musel čelit, byl hladomor. Situace byla tak špatná, že musel opustit místo, na kterém se měl podle Božího záměru usadit. A pak se v Egyptě všechno ještě víc zkomplikovalo. Abraham lhal faraonovi ohledně Sáry. Bůh ji ochránil a na faraonovu domácnost seslal soud. Nikdo nikdy neřekl, že misijní dílo bude jednoduché. Tím, že Abraham lhal, situaci zhoršil. Je potěšující vědět, že i přes naše chyby si nás Hospodin může použít k provedení díla, které připravil.

Prvotní církev – strach i odvaha. Štěpán dopadl mnohem hůř, Saul schválil, aby ho zabili. Tehdy začalo kruté pronásledování jeruzalémské církve; všichni kromě apoštolů se rozprchli. Saul se snažil církev zničit. Pátral dům od domu, zatýkal muže i ženy a dával je do žaláře. Ti, kteří se z Jeruzaléma rozprchli, začali kázat evangelium všude, kam přišli. Věřící byli aktivní hlavně v regionech obývaných židy. Ježíšovi učedníci a raná církev nijak neusilovali o to, aby k Pánu přicházeli i pohané. Zdá se, že měli na poslání církve velmi omezený pohled. I Petr byl zpočátku proti tomu, aby se evangelium zvěstovalo pohanům, jak to začal dělat Pavel. Bůh však vyvedl Petra z omylu, změnil ho a dal mu odvahu kázat evangelium také pohanům.

Začněte tam, kde se nacházíte. Jedná se o Ježíšovu zásadu. Ukazuje nám důležité principy, jak máme postupovat. 1) máme být jeho svědky na místě, kde se nacházíme. To zahrnuje náš domov, rodinu, sbor, zaměstnání, spolužáky, sousedy, komunitu. Být svědky lidem, kteří jsou nám nejbližší. 2) svědectví ale zahrnuje i překračování kulturních hranic, jiné sociální, etnické a náboženské skupiny lidí. I oni potřebují slyšet Ježíšovo poselství.

Podněty k zamyšlení. „Kristus před nanebevstoupením seznámil učedníky s jejich úkolem. Pověřil je vykonáním své poslední vůle, v níž odkázal světu poklady věčného života. Byli svědky toho, že obětoval svůj život za tento svět. Viděli jste, kolik úsilí jsem vynaložil, abych zachránil hříšné lidi.  Přestože mě můj lid zavrhl, dostanou ještě další příležitost, protože rád přijímám všechny, kteří ke mně přicházejí a vyznávají své hříchy. Kdo ke mně přijde, toho v žádném případě neodmítnu. Zvěstujte toto poselství všem lidem.  „Pověřením k hlásání evangelia o Kristově království byly položeny základy misijní činnosti. Učedníci měli horlivě pracovat pro všechny lidi a předávat jim pozvání milosti. Neměli čekat, až za nimi lidé přijdou, ale měli jít se svým poselstvím k nim.“ (AA 28; PNL 18) „Na světě je mnoho lidí, kteří jsou Božímu království blíže, než si myslíme. Bůh má v tomto temném světě hříchu mnoho vzácných skvostů, k nimž přivede své posly. Všude žijí lidé, kteří jsou ochotni postavit se na Kristovu stranu, kteří dají Boží moudrosti přednost před všemi světskými výhodami a dál budou věrně šířit pravdu. Pod vlivem Kristovy lásky budou k Bohu přivádět další. […]

 

2. Bůh a jeho touha zachránit člověka II.

V celém Písmu nacházíme obraz Boha, který touží zachránit ztracené lidstvo. Téma je přítomno v celé historii a objasňuje Boží záměr se svým stvořením. Ukazuje hlavní cíl Božího zjevení, obnovit Boží obraz v jeho padlých dětech. Než se to stane, Bůh se rozhodl zjevit se nám takovým způsobem, abychom pochopili jeho povahu a záměr, a především abychom s ním mohli mít skutečný a trvalý vztah. Boha nejen sami poznáváme, ale také s ostatními sdílíme svou zkušenost s ním a s jeho zachraňující láskou.

Trojjediný Bůh. Touha zachránit člověka je cílem všech tří božských osob. Klíčovou postavou Božího plánu záchrany je jednoznačně Ježíš jako naše jediná cesta ke spasení. A právě díky Ježíši můžeme pochopit, že celý „misijní projekt“ je nejen naplánován, ale i realizován „trojjediným“ Bohem. Když se naplnil čas, Syn přišel, zemřel na kříži a zvítězil nad smrtí. Po tom přišel Duch svatý, který zmocňuje a posílá Boží lid, aby misijně pracoval. Naše „poslání – mise“ není naší aktivitou, ale je dílem trojjediného Boha. A ten nikdy neselže.

Zaměření misie: Získávání učedníků. Jediné sloveso formulované jako příkaz je „čiňte (získávejte) učedníky“. Ostatní slovesa upřesňují, v čem má spočívat ono „činění učedníky“. Hlavní cíl „učednictví“ je získávání dalších učedníků. Je zřejmé, že pověření se netýkalo jen prvních učedníků. Oni sami nemohli jít ke „všem národům“, aby toto pověření naplnili. Pověření má tedy univerzální dosah a týká se každého skutečného následovníka Ježíše Krista. Kromě toho, poselství, které máme předávat – tedy věčné evangelium Ježíše Krista – je určeno pro celý svět, bez geografických, sociálních nebo etnických omezení.

Poselství misijní služby: Věčné evangelium. Anděl letící středem nebeské klenby zvěstoval věčné evangelium všem obyvatelům země. Zachránit nás může jen Kristus a jeho milost. Stejné pověření, jaké dostali první učedníci, dává Bůh i nám dnes. Máme pokračovat v úkolu získávat Kristu učedníky ve všech končinách světa. Učedníci se musí zaměřit na všechny biblické prvky učednictví. A konečným cílem je být připraven na druhý příchod Krista a ochota připravovat na tuto slavnou událost i druhé.

Nositel misijního poslání: Boží lid. Hospodin si vyvolil Abrahama a jeho potomky, aby se stali nositeli Božího poslání a zprostředkovateli Božího požehnání pro národy. V Novém zákoně Boží snaha pokračuje. Zmrtvýchvstalý Pán a Spasitel zahájil novou „misijní strategii“, v níž Kristovi učedníci – tvořící církev – měli misijně pracovat po celém světě. Církev existuje, protože Bůh stále koná svou záchrannou misi – a k jejímu naplnění používá církev. „Posláním Kristovy církve je zachraňovat hříšníky. Znamená to umožnit lidem poznat Boží lásku a získat je pro Krista.“ To je naší velkou zodpovědností! Misie je pro církev tím, čím je vzduch pro naše životy. Bez vzduchu zemřeme. Bez misie umírá církev.

Misijní oblast: Celý svět. Potom jsem viděl … veliký zástup … ze všech ras, kmenů, národů a jazyků … U Mt. 28,19. jsme četli: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky…“ Kristovo evangelium má zasáhnout lidi na všech kontinentech, lidi všech národů a etnických skupin. Vliv evangelia má sjednotit spasené do velké Boží rodiny. Máme jeden vzor, který můžeme napodobovat, a tím je Kristus. Přijmeme-li pravdu takovou, jaká je v Ježíši, zbourají se národní a národnostní předsudky a nevraživosti. Duch pravdy spojí naše srdce v jedno. Když Ježíš řekl „budete mi svědky“, měl na mysli tři různé geografické oblasti: 1) Jeruzalém 2) Judsko a Samařsko 3) „a až na sám konec země“. Bůh nás vyzývá, abychom oslovili jednotlivce ze všech měst, národů, skupin lidí, jazyků a etnik. Místem naší misijní práce je celý svět.

Podněty k zamyšlení. Spasitelova slova: „Vy jste světlo světa“ poukazují na skutečnost, že svým následovníkům svěřil celosvětové poslání. Pokud by Kristova církev plnila záměr našeho Pána, světlo by ozářilo všechny, kdo jsou ve tmě. Místo toho, aby se shromažďovali a vyhýbali se zodpovědnosti a nesení kříže, měli se členové církve rozprchnout do všech zemí a nechat ze sebe vyzařovat Kristovo světlo, pracovat jako on na spáse duší – a evangelium o království by se rychle dostalo do celého světa.

Bůh před námi otevřel misijní pole. Nebeské bytosti spolupracují s lidmi. Prozřetelnost jde před námi a božská moc spolupracuje s lidským úsilím. Někteří slyšeli Boží volání a odpověděli. Ať nyní odpoví každé posvěcené srdce snahou ohlašovat životodárné poselství. Pokud muži a ženy v pokoře a věrnosti přijmou Bohem jim svěřené dílo, projeví se božská moc v obrácení mnoha lidí k pravdě. Výsledky jejich úsilí budou úžasné.“

 

 

1. Bůh a jeho touha zachránit člověka I.

Každé misijní úsilí by mělo být zaměřeno na budování vztahu se Stvořitelem a na správné pochopení jeho povahy jako Zachránce. Dříve než pochopíme misijní dílo, potřebujeme pochopit Boha, který za tímto dílem stojí.  V první lekci zaměříme svou pozornost na Boha, který se aktivně zajímá o „ztracené“ hříšníky, jde za nimi, přináší jim naději a dělá vše pro jejich záchranu. Naše osobní zapojení se do velké „záchranné mise“ tak má vlastně být přirozenou reakcí na pochopení toho, co on sám pro nás dělá.

Bůh, který se k nám sklání. Bůh nás stvořil ke svému obrazu, podle své podoby. Připravil a daroval nám dokonalý svět. Božím záměrem bylo, abychom s ním žili v dokonalém spojení, ve vztahu soustředěném na jeho nejcennější vlastnost – lásku. Dal nám i další vzácný dar – svobodnou vůli. Naneštěstí se Eva i Adam rozhodli nesprávně. Do dokonalého stvoření tak vstoupil hřích. Ten moment změnil původní Boží plán a záměr s planetou Zemí. Bůh musel začít uskutečňovat plán spasení.

Bůh, který touží být s námi. Seznamování lidí s plánem záchrany má svoji historii. Noe, Abraham, Josef, Aron a Mojžíš. Bible potvrzuje, že v nejtěžších chvílích jejich života byl Hospodin s nimi. To byl jeden z hlavních důvodů starozákonní svatyně. Připravil také velmi důmyslný systém, který měl poukazovat na jeho konečný záměr – záchranu člověka prostřednictvím Ježíše Krista.

Bůh, který je s námi. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Starý zákon nám ukazuje, jak Stvořitel začal realizovat svůj plán prostřednictvím lidí, kteří měli představovat světu jeho povahu a záměr. V Novém zákoně však Boží touha být s lidstvem dostává nový rozměr. Prostřednictvím Kristova vtělení se to, co bylo do té doby „pouze“ zaslíbením z ráje, stalo skutečností. Emanuel – Bůh s námi. Bůh kdysi přebýval uprostřed svého lidu ve svatyni, nyní však s ním žil v tělesné podobě v osobě Ježíše Nazaretského. V narození Ježíše Bůh konkrétním způsobem představil svou neustálou touhu být s námi. Bůh neustále jednal a jedná v zájmu svých dětí. Po vtělení byl prostřednictvím Ježíše Krista přítomen uprostřed svých dětí.

Bůh, který zůstává s námi. Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Svým učedníkům řekl: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. V Kristu se naplno zjevila Boží touha zachránit člověka. „Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo“. Kristova smrt byla součástí procesu smíření, ne jeho koncem. Ježíš svým vzkříšením zvítězil nad smrtí a dostal všechnu „moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18). Na základě této skutečnosti pak pověřil všechny své následovníky, aby byli jeho učedníky po celém světě.

Bůh, který se pro nás vrátí. „Dílo vykoupení bude dokonáno. Na místě, kde se rozmáhal hřích, se ještě více rozhojní Boží milost. Sama země, na kterou si satan dělal nárok, bude nejen vykoupena, ale i vyvýšena. […] Na zemi, kde Boží Syn přebýval jako člověk, kde Král slávy žil, trpěl a zemřel, stvoří Bůh všechno nové a bude mít svůj příbytek ‚uprostřed lidí‘. […] Vykoupení pak budou navěky kráčet ve světle svého Pána a chválit jej za nejvzácnější dar, kterým je Immanuel – ‚Bůh s námi‘“. (TV 13)

Podněty k zamyšlení. „Kristus neřekl svým učedníkům, že jejich práce bude snadná… V tomto boji však nebudou odkázáni jen sami na sebe. Ježíš je ujistil, že bude s nimi; pokud půjdou ve víře kupředu, všemocný Bůh bude jejich záštitou. […] Budouli poslouchat jeho slovo a spolupracovat s ním, nemohou neuspět. Přikázal jim: Jděte ke všem národům. Jděte do nejodlehlejších končin obydleného světa a nepochybujte o tom, že i tam budu s vámi. Pracujte ve víře a důvěře, protože já vás nikdy neopustím. Neustále budu s vámi a budu vám pomáhat při plnění vašich povinností, povedu vás, budu vás utěšovat, posvěcovat a podpírat. Postarám se, aby vaše slova obracela pozornost lidí k nebeskému království.“ (PNL 19)

 

 

Dopis Efezským

Ján Petrovič

 

14. Milost vám a pokoj

V listu Efezským se Pavel nezaměřuje pouze na místní problémy. Snaží se oslovit všechny věřící a všechny křesťanské sbory, ať se nacházejí kdekoli. Nadčasová témata dopisu nám nabízejí „úchvatný pohled“, jehož prostřednictvím se Pavel snaží ovlivnit náš svět a naše uvažování. Položme si otázku: Které důležité pravdy obsažené v listu Efezským by měly nadále formovat náš život?

Jsme požehnáni v Kristu. (Ef.1.) Pavel soustředí naši pozornost na důležitá místa v plánu spasení. Od věčné minulosti přes činy naplněné Boží milostí v Kristu až po věčnou budoucnost. Vykoupení věřících odráží Boží kroky uskutečněné „před stvořením světa“, které se nyní realizují v našich životech. Boží plán vznikl ještě před stvořením a naplno se završí na konci času. Potom se „vše“, „v nebi“ i „na zemi“, sjednotí v Kristu. Tak, „až se naplní čas“, bude vše dokončeno. Tehdy naplno pochopíme tajemný Boží plán. V současnosti můžeme mít jistotu, že spasení, je důležitou součástí rozsáhlého Božího plánu vykoupení „všeho“.

Spasení jako dar. Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. „Ale Bůh…“ 1) nás oživil s Kristem 2) spolu s Kristem jsme vystoupili na nebesa 3) v nebi nás posadil s Kristem. Ježíšova smrt má vertikální aspekt umožňující vztah věřícího s Bohem, a také horizontální aspekt, který ovlivňuje naše vztahy s druhými. Ježíš křížem ničí vše, co odděluje věřící různého původu (spasené ze zákona a spasené z milosti). Text Ef 2,8–10 sehrál důležitou roli v obrácení mnoha lidí. Martin Luther díky těmto veršům pochopil hloubku Boží milosti, která naplnila jeho srdce. Z těchto veršů vychází i základních tvrzení reformace: spasení je jedině z víry, jedině díky milosti, jedině prostřednictvím Krista a jen k slávě Boží.

Jsme církví živého Boha. Každého povzbudí, když členové církve mluví o společenství pozitivně a s vděčností. Pavel začíná i končí modlitbami za věřící v Efezu. Pavel mluví o Božím „plánu“ nebo „tajemství“: 1) jak vytvořit svou církev, 2) zjevení, že pohané mají být plnohodnotnou součástí církve. Existují nějaké bariéry, které rozdělují věřící v naší církvi nebo společenství?

Jednota víry. Pavel vede věřící k jednotě. Zdůvodňuje to myšlenkou 1) jedno tělo, 2) jeden Duch, 3) jedna naděje, 4) jeden Pán (Ježíš Kristus), 5) jedna víra, 6) jeden křest a 7) jeden Bůh a Otec. Tyto duchovní skutečnosti nás sjednocují. K jednotě přispějeme tehdy, když budeme aktivní „částí“ Kristova těla. Každý úd je speciálně obdarovanou částí těla a měl by přispívat k prosperitě a rozvoji celého těla. Dary mají sjednocující funkci, pomáhají nám společně dorůstat v Krista, který je hlavou celého těla. Život v závislosti na Kristu přináší změnu: „Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu“.

Jsme příjemci i dárci milosti. Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. „… buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ Jako věřící jsme vyzváni, aby naše chování k druhým bylo formováno Boží láskou. Věřící se mají odvrátit od své temné minulosti, žít „jako děti světla“. Máme odvrhnout „neužitečné skutky tmy“ vykonávané „potají“. Máme žít v Kristově světle a naplno využívat čas. Pavel pokračuje radami křesťanským manželům a manželkám. Kristova obětavá láska k církvi se stává vzorem pro křesťanské manžele. Z Boží milosti jsme dnes povoláni žít podle této výzvy i ve vztazích s druhými.

Podněty k zamyšlení. Pavel zobrazil církev jako tělo Kristovo, jako Boží chrám a jako Kristovu nevěstu a manželku. V Ef 6,10–20 Pavel popisuje církev jako Boží armádu. Je to pasáž, která nabízí mnoho zaslíbení a zároveň může být nepochopena nebo zneužita. Pavlova slova bychom neměli chápat jako výzvu chopit se skutečných zbraní nebo působit ve vztahu k druhým tvrdě a bojovně. Spíše máme usilovat o pokoj a mír v duchovním boji proti zlu. Měli bychom tak učinit s realistickým hodnocením nepřítele. Nikdy totiž nesmíme podcenit síly mocností, které se nás snaží zničit. Nemusíme se však nechat zastrašit našimi nepřáteli. Bůh je spolu s námi v každém boji a dává nám tu nejlepší výstroj a výzbroj. Dal nám k dispozici pravdu, spravedlnost, pokoj, víru, spasení a Ducha. Jelikož Bůh jde před námi a my jsme od hlavy k patě oblečeni do jeho výzbroje, nemůžeme prohrát. Vítězství je jisté.

 

13. Evangelium pokoje

 V souvislosti se studovanými texty zvykneme mluvit o „(vý)zbroji“, i když se převážně jedná o výstroj. Jaký je smysl a význam křesťanovy výstroje a výzbroje. Co je důležité pro útočníka a co pro obránce? Jsou lidé s popsanou výstrojí a výzbrojí útočníci nebo spíše obránci? Pokud jsou to útočníci, co chtějí získat? Pokud obránci, co nechtějí ztratit? Mimochodem, jedná se o boj, jehož cílem je obnovení pokoje a míru.

Církev jako sjednocená armáda. O armádách slyšíme každý den a ze všech stran. Zaznívá to i z Bible? V textu se píše „svůj boj“. Neuvádí se tam „náš boj“, ve smyslu naší armády. Jakou roli tedy hraje církev v tomto zápase? Existují důvody pro podporu myšlenky, že se Pavel zabývá také společným bojem církve proti zlu. Je nesporné, že v každém jednotlivém zápase oceníme podporu ze strany ostatních spoluvěřících. Pravdou ale je, že téměř vždy museli jednotlivci stát proti přesile žalobců, vyšetřovatelů, trýznitelů či dokonce vrahů. V čem si ale můžeme navzájem pomáhat?  

Opasek a pancíř: pravda a spravedlnost. Pravda i spravedlnost jsou abstraktní pojmy, zatímco opasek a pancíř jsou konkrétní. Slovo „pravda“ i „spravedlnost“ používáme ve smyslu hodnocení toho, zda se výrok nebo jednání shoduje s objektivní skutečností. Pokud do ní nezahrneme všemocného a vševědoucího Boha, tak se vždy bude jednat pouze o subjektivní hodnocení. Ježíšova slova „Já jsem PRAVDA“ však činí z tohoto slova konkrétní pojem. Co jiného by měla znamenat Pavlova slova, než to, že „už nežiju já, ale žije ve mně Kristus“. Spravedlnost chápe jako vlastnost, která nás vede k tomu, abychom s druhými zacházeli čestně a laskavě – zvláště se členy církve.

Obuv: Připraveni pro hlásání evangelia pokoje. Proč při důrazu na mír a pokoj používá Pavel vojenskou metaforu? Kristus spojil židy i pohany a tvoří z nich „jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj“. Pavlova slova nejsou voláním do zbraně a výzvou bojovat proti našim nepřátelům vojenskými zbraněmi. Popisuje věřící jako ty, kdo přinášejí „evangelium pokoje“. Nepřeje si, aby se věřící chovali bojovně ve vztazích s druhými, protože zdůrazňuje jednotu, laskavost, odpuštění a vzájemnou pomoc. Církev má šířit pokoj využíváním křesťanských ctností (pokora, trpělivost, odpuštění…) a tím, co dělá (modlitba, uctívání). Právě toto jsou naše „strategické zbraně“. Naše chování k druhým lidem má ukazovat na velký Boží plán sjednotit vše v Kristu.

Štít, přilba a meč: Víra, spasení a Bible. Vzít si „štít víry“ znamená vstoupit do boje s důvěrou v Boha, který je i zárukou vítězství. Nasadit si „přilbu spasení“ znamená odmítnout strach z duchovních sil zla, které jsou dnes tak rozšířené, a místo toho důvěřovat Kristově moci. Posledním prvkem výzbroje je „meč Ducha, jímž je slovo Boží“. Jeho původcem je Duch svatý a zbraní je „Boží slovo“.

Modlitba pro čas boje. V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím. Tak budu moci směle oznamovat tajemství evangelia, jehož jsem vyslancem i v okovech, a svobodně je zvěstovat, jak je mi uloženo. Pavel vyzývá věřící k nepřetržité modlitbě. Přestože modlitba není zahrnuta mezi „zbroj“, je její nedílnou součástí. Hrozba duchovního boje proti množství nadpřirozených nepřátel je skutečná a strašná. Boží zaslíbení o duchovní síle a vítězství jsou jistá.

Podněty k zamyšlení. Úspěch světských armád závisí na vzájemné spolupráci a podpoře. Náš úspěch závisí na jednotě s Kristem a závislosti na Bohu. Bůh je připraven poslat na naši obranu stejnou armádu, s jakou přispěchal na pomoc Elizeovi (Elíšovi). Pokud se vyzbrojíme vírou, budeme naše spojence vidět neustále.

 

12. Výzva k boji

Myslím si, že většinu z nás po přečtení slova „boj“ napadnou souvislosti jako např. Kdo, proti komu, za co nebo koho bojuje? Kdo určuje strategii, bude mít prospěch nebo ztrátu z výsledku boje? Jakými zbraněmi se bojuje a jakými brání? Kdo zvítězí a co získá, nebo prohraje a ztratí? K boji patří bolest, sebezapření, strádání, touha po vítězství, hledání spojenců, útok i obrana, zbraně, místo a čas boje. Kdo někdy bojoval tak ví, že před bojovou akcí si vojáci vyslechnou rozkaz. V historii se ale vyskytly situace, kdy proti sobě stály neviditelné armády.

Povzbuzení do boje. Věřím, že nikdo Pavla nepodezírá z toho, že by byl militantně založený. Když před léty vznikla v Efezu skupina věřících, byli odhodlaní následovat Ježíše. Po Pavlově odchodu na ně ale začal doléhat vliv spoluobčanů, kteří nesdíleli jejich přesvědčení a jejich víra začala upadat. Pavel se je svým dopisem snaží duchovně opět „postavit na nohy“. Slovy, které na nás působí jako „bojový pokřik“ a výzva k boji. Vyzývá je, aby byli 1) aktivní v naplňování poslání církve; 2) pozorní vůči neviditelným silám, které ovlivňují jejich životy a svědectví; 3) vnímaví k tomu, že úspěch jim může zajistit jen Bůh, a aby 4) si byli vždy vědomi důležitosti jednoty a spolupráce mezi věřícími.

Sílu hledejte u Pána. Většina věřících má tendenci spoléhat se na svou duchovní sílu pramenící buď z počátečního nadšení, nebo dosažených duchovních úspěchů. Mnoho z nás má ale vlastní zkušenost, jak je to ošidné spoléhat se na vlastní sílu. „A tak, bratří, svou sílu hledejme u Pána, v jeho veliké moci“

Moc, kterou má církev projevovat, nemá svůj původ ve věřících, ale je odvozena a pochází od Pána Ježíše Krista.

Velký spor v Pavlových listech. Ze souvislostí vyplývá, že máme bojovat o své spasení. Naše skutky musí být po morální i duchovní stránce takové, abychom je nemuseli na veřejnosti skrývat. Komentáře k Pavlovu „vojenskému jazyku“ svědčí o nepochopení podstaty zápasu. Pokud připustíme, že zápas má jakékoli logické opodstatnění, tak stavíme Boha i Satana na stejnou „kvalitativní“ úroveň, a ze zápasu se stane jakási „přetahovaná“ kdo z koho. Ve skutečnosti je Satan uchvatitel a hřích narušitel harmonie, spravedlnosti, pravdy, víry a spasení. Existuje pouze jeden postoj, bránit sebe před jeho smrtonosným vlivem pomocí Boží zbroje. Snaha docílit vítězství vojenskou taktikou a strategií  je předem odsouzena k neúspěchu.  

 Na starověkém bojišti bojovaly útočící i bránící se strany. I když bychom neměli být při hlásání evangelia pasivní, neměli bychom být ani agresivní. To se ale nedá říct o našem nepříteli a lidech, kteří ho poslouchají. Abychom mohli odrážet jejich útoky musíme zvolit vhodnou obrannou strategii a být dobře vyzbrojeni. Pro duchovní boj nejsou vhodné světské zbraně a k obraně nejlépe poslouží pravda, spravedlnost, služba evangelia, víra, Slovo Boží a modlitba. Každá chybějící součást nás dělá zranitelnými právě na tomto místě.

Boj proti zlým silám. Pavel upozorňuje, že nemáme co do činění jen s lidskými nepřáteli, ale že náš boj je především „proti nadzemským duchům zla“, jejichž vůdcem je samotný ďábel. Přestože potřebujeme být ve střehu před mocnými nepřáteli, nemusíme se jimi nechat zastrašit. Bůh stojí v tomto boji při nás a dává nám tu nejlepší zbroj. Dává nám k dispozici svou pravdu, spravedlnost, pokoj, víru, spasení a Ducha svatého. Máme-li tuto výzbroj, nemůžeme selhat, protože Bůh je s námi, je na naší straně, bojuje za nás – a je vítězem.

Podněty k zamyšlení. Zjevení popisuje situaci, v které je sice Boží lid vystaven útokům nepřítele, ale také povzbuzen „obrazem budoucího věku“. Kromě toho poukazuje na poslední závěrečnou bitvu, kdy bude nepřítel zcela poražen; po tomto boji bude navždy nastolen ‚nový věk‘, ve kterém se naplno ukáže nejen ‚oslavení Božího lidu na konci věků‘, ale také ‚věčná záhuba‘ nepřítele.“

 

 

11. Kristus – Pán všech

V „Bibli pro otroky“ byly vypuštěné všechny texty, které by mohly nějakým způsobem podněcovat vzpouru otroků. V Bibli tak chybí celých devadesát procent Starého a téměř polovina Nového zákona! Zůstaly jen ty pasáže, které otroctví nijak nezpochybňují, ba naopak „upevňují“. Zůstaly často zneužívané texty, včetně Pavlových slov z listu Efezským: „Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista“ (Ef 6,5).

Rada pro děti. Pavel apeluje na věřící děti, aby respektovaly a ctily své rodiče. Pavel také vyzývá své čtenáře, aby respektovali děti jako Kristovy učedníky a aby je zapojili do aktivního uctívání Boha. Díky tomu jsou uvedené texty důležitým základem pro pochopení rodičovství a duchovní služby dětem. Pavlův příkaz poslouchat rodiče není absolutní. Když jsou jejich nařízení „v rozporu s požadavky Krista, [děti] mají bez ohledu na důsledky poslouchat Boha a důvěřovat mu, i když to může být bolestivé.“ (AH 293) Pavel se odvolává na páté přikázání, že ctít rodiče je součástí Božího plánu, aby se lidem dařilo. Úcta k rodičům, i když mohou být nedokonalí, pomůže posílit pohodu a prosperitu.

Rada pro rodiče. „Otcové a matky, ve své rodině máte představovat Boží povahu. Poslušnost nevyžadujte výbuchem slov, ale laskavým a vlídným způsobem. […] Buďte doma přívětiví. Omezte každé slovo, které by vzbudilo bezbožnou náladu. V Božím slově nenajdete žádné povolení k rodičovské přísnosti nebo útlaku, ale ani k synovské neposlušnosti. Boží zákon pro rodinný život i pro vztahy mezi národy pramení ze srdce plného nekonečné lásky.“ (CG 259)

Otroctví v prvním století. Pavel oslovuje „pány“, kteří jsou zároveň křesťany. Asi si neumíme zcela představit otrokáře a otroky, jak spolu sedí v křesťanském shromáždění. Otroctví se v řecko-římském světě mohlo podstatně lišit od našeho pojetí. Některé překlady Bible překládají řecký výraz „otrok“ jako „služebník“. Pavel nepřistupuje k otroctví jako sociální reformátor, ale jako pastor. Pavel měl na mysli něco jiného. Šlo mu o vztahy, jejichž základem mělo být společenství založené na sourozeneckých vztazích jako výsledek přijetí za Boží děti. […] Podle Pavla měla sociální revoluce nastat v církvi, v těle Kristově, na místní úrovni v křesťanských sborech v domech a v domácnostech.“

Služebníci Kristovi. Otroci, poslouchejte své pozemské pány…  Naše demokratické prostředí a téměř 80 mírových let neskýtá prostor pro pochopení otrokářského zřízení. Také Pavlovy výzvy, aby sloužili pokorně a z upřímného přesvědčení“, jako by to byl Kristus, ochotně, pozitivně motivovaní, nám jsou nejspíš hodně vzdálené na pochopení a přijetí. Současně ale upozorňuje, že jako jejich skutečný Pán vystupuje právě Kristus.

Páni, kteří jsou otroky. Vy páni, jednejte s otroky s vědomím, že jejich i váš Pán je v nebesích, a ten nikomu nestraní. Pavel žádá pány, aby s otroky zacházeli „také tak“ jako Kristus. Něco takového by bylo pro majitele otroků v prvním století nemyslitelné, šokující. Páni měli projevovat svým otrokům dobrou vůli a měli být přitom motivováni svou věrností Kristu. Pavel své výzvy podporuje argumenty, kterými motivuje pány, aby celou situaci vnímali v kontextu, který přesahuje tradiční vnímání sociálních vztahů.

1) Oni i jejich otroci jsou ve skutečnosti všichni „otroky“ jediného Pána 2) Nebeský Pán soudí všechny nezaujatě. Jelikož ten nejvyšší Pán zachází se všemi stejně (a vůbec nezáleží, zda jsou otroci, nebo ne), měli by i oni ke všem (včetně otroků) přistupovat stejně. Mnohá z Pavlových vyjádření v listu Efezským byla jistě mimořádným povzbuzením pro křesťany, kteří byli v pozici otroků.

 Podněty k zamyšlení.  Pavlova úcta k dětem jako spoluvěřícím je pro nás připomenutím, že nám musí záležet na tom, jak se s dětmi v dnešním světě zachází. Jeho slovo otcům nás zve, abychom uvažovali o povinnostech rodičů. Uplatňování Pavlových rad pro otroky a pro pány je náročnější, protože dnes už nežijeme v otrokářské společnosti a rovnost lidí je dána a chráněna zákonem. Jelikož jsou však Pavlova slova inspirována a jsou součástí Písma, měli bychom uvažovat nad tím, zda a jak je můžeme uplatňovat v našem životě. Stejně jako věřící v Efezu, i my máme zodpovědnost aplikovat hodnoty evangelia na naše vztahy.

 

10. Společně pod křížem

Pavel rozvíjí myšlenku „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým“ a aplikuje ji na vztahy v manželství. Nejprve nabízí rady křesťanským manželkám, pak manželům, a nakonec tuto myšlenku uzavírá společným pokynem pro obě skupiny. Pavel objasňuje, jak velké téma jednoty aplikovat na křesťanskou domácnost. „Nový člověk“ žije v deformovaném světě s nesprávným sociálním uspořádáním. Uprostřed těchto vztahů věřící odrážejí působení Ducha svatého a nové etiky založené na Kristově vzoru.

Rady křesťanským manželkám. Pavel ve verši 21 rozvíjí myšlenku vzájemného podřizování se členů církve. Toto podřízení se druhému má své kořeny ve vztahu s Kristem. Právě vztah ke Kristu je pro věřící tím nejdůležitějším a všechny ostatní ovlivňujícím vztahem. Pavel tuto myšlenku posouvá do vztahu v manželství. Velmi jasně přitom dává najevo, že mluví o podřízení se manželek jejich manželům, nikoli o podřízení se jakémukoli muži. Jaké podřízení měl Pavel na mysli? Věřící manželky musí v konečném důsledku ctít Krista více než své manžely. Tento verš nesmíme nikdy interpretovat tak, jako by umožňoval či omlouval jakoukoli formu domácího násilí.

Církev jako Kristova nevěsta (1). Milovat, znamená nejvyšší úroveň vzájemného vztahu. Láska se osvědčí v kritických situacích, které život přinese. Jednu takovou situaci popsal také prorok Ezechiel. Svatba je aktem, kterým se ženich, ale i nevěsta, zavazují k takovému vzájemnému vztahu. Měli bychom se zamyslet nad tím, že „výkupné“ a „věno“ bylo vyjádřením toho, že svůj slib (závazek) myslí „smrtelně“ vážně. Získat při svatbě místo rodičů „cizího“ oddaného člověka je jistě důvodem k radosti a veselí.    

Církev jako Kristova nevěsta (2). Jistě mnozí znají případy, kdy došlo ze strany nevěsty k nevěře (o ženichovi ani nemluvě). Půjde o nejvyšší úroveň vztahu také v případě, že se nevěsta ohlíží po jiných okouzlujících nápadnících? Jakou odpovědnost mají ti, kteří připravují nevěstu a přivádějí ji k ženichovi?

Miluj svou manželku jako sebe sama. V zemích Středního východu, ale i jinde na světě, muži mohli, či stále mohou neomezeně vládnout ženám. Pavel se obrací na muže s nejlepším příkladem lásky k ženě. Takový příklad manželského soužití se výrazně odlišuje od zažité praxe starověku. Poukazuje na nádherný příklad lásky vyjádřený ve vztahu Krista k církvi a vyzývá křesťanské manžely, aby i oni milovali své manželky. Ježíš miloval církev tak moc, že se sám „za ni obětoval“ a stará se o každou její potřebu. Ve snaze odstranit tvrdost a násilí vůči křesťanským manželkám Pavel vyzývá muže, aby se ztotožnili se svou manželkou. Se svou ženou jste natolik zajedno, říká Pavel, že ublížit jí by bylo totéž jako sebepoškozování – a většina rozumných a zdravých lidí nic takového nedělá.

„Jedno tělo“. Klíčem k uplatnění Pavlových rad na vztahy v manželství je pochopení citátu z Gn 2,24. Podle Božího plánu má být manželství tajemstvím „jednoho těla“, přičemž sexuální jednota se odráží v emocionální a duchovní jednotě a ta zase dává smysl sexuálnímu vztahu. V hříchem poznamenaném světě se nekontrolovatelně zneužívá sexuální vztah mezi mužem a ženou jako důkaz, že sexuální spojení představuje podmanění si ženy. To podle Genesis není vztahem podrobení, ale spojení. Text nemluví o dominanci muže, ale o rovnocenném svazku muže a ženy, kteří jsou „jedním tělem“.

Podněty k zamyšlení. Ellen Whiteová důsledně vybízí manželské partnery, aby se nesnažili ovládat toho druhého: „Pokud si chtějí uchovat vzájemnou lásku, neměli by jeden druhého nutit, aby vyhověl jejich přání. Vzájemná laskavost, trpělivost, shovívavost, ohleduplnost a zdvořilost napomůže tomu, aby si vzájemně poskytovali štěstí, jak si to slíbili, když vstupovali do manželství.“ (AH 118; ŠD 36.37)

„Často se setkáváme s otázkou: ‚Cožpak žena nemůže mít svou vlastní vůli?‘ V Bibli čteme, že hlavou rodiny je muž. ‚Ženy, podřizujte se svým mužům‘. Kdyby to bylo vše, co říká Bible o postavení ženy, pak by její situace byla skutečně nezáviděníhodná. […] Někteří muži zůstanou jenom u těchto slov. […]‘ Verš však pokračuje dál: ‚[…] jak se sluší na ty, kdo patří Pánu‘.“ (AH 115.116; ŠD 35.36) „Bůh chce, aby žena měla stále před očima Boží bázeň a slávu. Zcela má být podřízena pouze Pánu Ježíši Kristu, který si ji vykoupil jako své vlastní dítě za nekonečnou cenu svého života. […] Je někdo, kdo stojí mnohem výše než manžel. Je to Vykupitel. Podřízení se ženy svému muži se má projevit tak, jak to nařídil Bůh: jak se sluší v Pánu.“ (AH 115.116)

 

9. Žít moudře

„Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Pavel porovnává to, čemu přikládali hodnotu pohané, a čemu věřící. Pohané pokládali za příjemnou součást života dvojsmyslné řeči a oplzlé vtipy, alkohol a zhýralý sex. Věřící však vědí, že přichází den soudu, kdy se ukáže skutečná hodnota všeho. Namísto toho, aby se vrhali do víru nemravností a užívání si života, mají považovat za cenné vše, co je dobré, spravedlivé a pravdivé v Kristu.

Vzdávejte díky. Jako milované děti následujte Kristova příkladu v jeho vztahu k Bohu i k nám. Verše Ef 5,3–5 se zaměřují na správný pohled na sexualitu. Mladým obráceným (nejen v Efezu) totiž hrozí nebezpečí, že opustí své křesťanské zásady a nechají se vtáhnout k sexuálnímu chování, které by popřelo jejich křesťanské hodnoty. Řecko-římský svět prvního století vykazoval morální zkaženost a zhýralost. Například při hostinách boháčů se pravidelně objevovalo chování, jako: opilství, oplzlé řeči, neslušné zábavy a nemravné činy. Centra měst navíc poskytovala anonymitu a byla shovívavá k různým nemorálním praktikám, což je ještě podporovalo. I v takové kultuře však mnoho lidí žilo ctnostným životem a byli zastánci přísné morálky. Pochopení tehdejší společnosti, zhýralé i ctnostné současně, pomáhá vysvětlit Pavlovy výzvy, aby se věřící vyhýbali nemorálnímu chování pohanů. Pavel nabádá k rozvážnému chování, kterým si Kristovi následovníci mohou získat uznání u okolního světa.

Žít jako děti světla. Lidé, kteří žijí nezřízeným životem nemají podle Pavla podíl v Božím království. Žijte proto jako děti světla. Ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda. Křesťané by se neměli nechat svést prázdnými řečmi, smilstvem, nemravností nebo chamtivostí. Prázdné řeči jsou na první pohled líbivá, ale nakonec vedou ke lži, že sexuální hřích není nic vážného. Takový vliv může svést věřící k hříšnému jednání. Ať se nikdo nenechá oklamat, protože tím riskuje Boží odsouzení na konci času. Co dnes patří mezi „prázdná slova“, na která si musíme dávat pozor?

„Probuď se kdo spíš“. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. Když se ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. Věřící mají žít jako „děti světla“. Takový život má být svědectvím, že „ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda“. Projevy „ovoce světla“ mohou získat ostatní pro víru v Krista.

Naplno využij čas. Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si počínali jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly zlé dny. Žijte čistým životem. Být moudrým znamená dívat se mnohem dál dopředu a „pochopit, co je vůle Páně“. Jak můžeme ve svém životě co nejlépe využívat čas, který máme k dispozici?

Duchem naplněná bohoslužba. A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Důsledkem opilství jsou totiž mimo jiné hrubé, dvojsmyslné řeči, nevázanost, nemravnost a modlářství. Věřící by se měli chovat jinak. Jejich život by měl být zaměřen na uctívání Boha. Duchem svatým inspirovaná bohoslužba pomáhá budovat a udržovat jednotu a je v ostrém kontrastu s egocentrickým chováním.

Podněty k zamyšlení. Ve studované části Pavel ostře vystupuje proti hříchu a zlu, a to zejména v podobě sexuální nemravnosti a hrubých projevů. Není ochoten akceptovat přítomnost zkaženého chování mezi Božím lidem. Vyzývá věřící k vysokému morálnímu standardu chování a k tomu, aby přijali, že jsou „milované děti“ Boží. Když budou křesťané ve společenství žít v souladu s vedením Ducha svatého, zazáří svým světlem do temnoty světa, odradí své bližní od sebezničujícího života a přivedou je k Boží milosti a pravdě. Pavel povzbuzuje věřící, aby obnovili svůj závazek žít jako „děti světla“, a tak očekávali Kristův návrat a život v jeho blízkosti. Motivováni svým postavením „milovaných dětí“ Božích a Kristovou smrtí za ně a jsou naplněni Duchem, jejich společná bohoslužba je charakterizována energií a radostí. Společně zpívají děkovné chvály svému Pánu, Ježíši Kristu, a Bohu Otci. S pevnou vírou v nebeské skutečnosti slaví svou naději na budoucnost, zakořeněnou v příběhu o tom, co Bůh učinil, činí a uskuteční prostřednictvím Ježíše Krista, jejich Pána. Takto chápaný text dopisu Efezským se stává více než jen souborem oddělených příkazů pro křesťanský život. Stává se prorockým voláním týkajícím se křesťanské identity, závazku, společenství a uctívání v posledních dnech a pozváním „naplno využít čas“ a těšit se na setkání s Kristem.

 

 

8. Život proměněný Kristem

Stylisti dokážou změnit výzor člověka k nepoznání. Udělat z bezdomovce váženého občana. Nedokážou ale změnit charakter člověka a jeho smýšlení. I když Pavel nabádá věřící, aby „odložili dřívější způsob života, …, a obnovili se duchovním smýšlením, …  k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy“, sám to nikdo z nás nedokáže. Jak konkrétně vypadá „nový“ život věřících, který je svědectvím o síle Boží lásky a evangelia?

Zničující spirála hříchu. Ve 4.kap. Pavel řeší jednotu církve a způsob života, který ji podporuje. Nežijte podle svých marných představ, se zatemnělou myslí a odcizeni Božímu životu … Takový způsob života vedl k pozemským sklonům, které je potřebné umrtvovat. Zahrnuje zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy, obelhávání jeden druhého. Život v zajetí hříchu vede ke zničení. Místo toho máme obléct nového člověka, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. Změna odstraní národnostní, náboženské i sociální rozdíly. Křesťanským způsob života buduje jednotu.

Důležitá změna oblečení. Přijetí Kristem formovaného života se uskutečňuje ve třech krocích. Ty vyjadřuje pomocí obrazů oblečení. 1) „Odložte“ 2) „obnovte se“ a 3) „oblečte“ nový život podle Boží vůle. Pavel popisuje, že změna v životě bude tak viditelná, jak je viditelná výměna jedné sady oblečení za druhou.

Změna v řeči i jednání. Pavlova slova, že máme mluvit pravdu, nejsou výzvou ke konfrontaci s ostatními členy sboru netaktním či konfliktním předkládáním faktů. Mluvením pravdy podpoříme pokoj. Pavel dále zakazuje hněv a zlostné řeči.  Pokud už se někoho zmocní hněv, ať nedovolí, aby přinesl ovoce hříchu. Pavel vnímá ničivý účinek „špatného slova“. Vyzývá, aby věřící nahradili své projevy dobrými slovy, která 1) pomáhají, 2) ve správný čas na správném místě a 3) která by „posluchačům přinesla milost“. Kéž by taková byla všechna naše slova!

Duch Svatý v životě věřícího. Pokud zneužíváme Boží dar řeči k ponižování a ničení našich spoluvěřících, zarmucujeme tím Ducha svatého. Duch svatý dává věřícím svou pečeť v den, kdy přijali Krista, a tuto pečeť nesou „pro den vykoupení“. Vztah Ducha svatého s věřícím je pevný a trvanlivý. Když věřící ignorují nabádání v nich přítomného Ducha svatého tím, že používají Boží dar řeči jako útočnou zbraň, Duch Svatý prožívá zármutek. Pavel podtrhuje plné božství Ducha Svatého tím, že ho zobrazuje jako někoho, kdo je schopen se rozhodovat nebo prožívat zármutek.

Laskavost místo hněvu. Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Pavel se snaží „odzbrojit“ křesťanovu řeč. Postoje, které podněcují hněvivou řeč a slovní strategie, které ji využívají, mají být z křesťanského arzenálu odstraněny. Křesťanské společenství bude vzkvétat a jednota církve se bude posilovat jen tam, kde se věřící zbaví slov, která ubližují, útočí, rozdělují a bourají. Zlá slova nemáme potlačit, ale nahradit. Naše rozhovory a činy mají být motivovány laskavostí, milosrdenstvím a odpuštěním.

Podněty k zamyšlení. „Ať jsou vaše rozhovory takové, že nebudete potřebovat pokání. Nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení… Máš-li v srdci lásku, budeš se snažit povzbudit a upevnit svého bratra v nejsvětější víře. Padne-li slovo, které škodí pověsti tvého přítele nebo bratra, nepodporuj takovou zlou řeč.

Jak by se změnil náš sbor, kdyby si každý z nás dal a praktikoval slib, sestávající z těchto prohlášení:

1. a) Přeji si, aby byl můj vliv v rámci rodiny Církve adventistů sedmého dne i mimo ni pozitivní, povznášející, budující víru a posilující morálku.
2. b) Uvědomuji si Kristovy výzvy k jednotě a lásce, a proto vynaložím více energie na povzbuzování těch, kteří dělají a říkají věci, o kterých si myslím, že jsou dobré, a méně času budu věnovat poukazování na chyby těch, o kterých si myslím, že se mýlí.
3. c) Přestože s někým nesouhlasím, dám jasně najevo, že si svého spoluvěřícího vážím. Budu vycházet z toho, že je čestný a oddaný Kristu. Svůj odlišný názor řeknu vlídně a laskavě, ne prudce a hlasitě.
4. d) Budu žít radostně a budu hledat každou příležitost k budování a utvrzování víry svých bratří a sester. vždyť společně očekáváme návrat Krista.

 

 

7. Jednota Kristova těla

Pavel použil lidské tělo k vyjádření důležitého duchovního principu, k popisu církve – těla Kristova. Tělo se skládá z různých částí, které mají různé funkce. Aby bylo tělo zdravé a prospívalo, všechny jeho části musí spolupracovat. Kristus je nyní hlavou těla a přivádí tělu „obdarované“ lidi, kteří pomáhají budovat jednotu těla. Každá část těla – tedy každý člen církve – přispívá svými schopnostmi k tomu, aby církev jako celek prospívala. Pavlův obraz zdravého spolupracujícího těla nám pomáhá pochopit Boží cíl pro nás: být součástí církve sjednocené v Kristu a přinášející ovoce.

Jednota Ducha. Pavel vyzývá věřící ke křesťanskému životu a k jednotě. Patří k tomu dělat čest svým životem, být vždy skromný (upřednostňovat druhé), tichý (nebýt příliš zaujatý pocitem vlastní důležitosti, zdvořilý, ohleduplný, něžný) a trpělivý (snášenlivý, schopný snášet provokace, útoky, odsuzování a zkoušky). Snášet se navzájem v lásce a usilovně hledět zachovat jednotu Ducha.  

Sjednoceni v jedno. Lidé se většinou snaží sjednotit v určité ideji. Verše na tento den ale jasně mluví o sjednocení v Kristu. Jedno tělo, myslí tím církev, jako Kristovo tělo, „jeden Duch“ a „jedna naděje“, k níž jsme byli povoláni. Pak pokračuje „jeden je Pán“, „jedna víra“ a „jeden křest“. Na závěr zaznívá „jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech“. Všimněme si dvou myšlenek o jednotě církve. 1) jednota je duchovní skutečnost, 2) jednota vyžaduje naši snahu při práci na jejím posilování a rozvíjení.

Vznešený Kristus, dárce darů. Text Ef 4,11.12. popisuje dary udělené Kristem jako dary Ducha svatého, podobně jako vylití Ducha svatého o Letnicích. Jak Kristus slíbil, po jeho nanebevstoupení sestoupil Duch svatý, a jako prudký vichr naplnil celý dům, kde byli učedníci shromážděni. Jaký to mělo účinek? Tisíce lidí se obrátily během jediného dne.

Dary vyvýšeného Ježíše. V listu Efezským je vyjmenováno pět darů, ale cílem každého nevyjmenovaného daru je, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Přítomnost darů v církvi (včetně daru proroctví) není omezena pouze na dobu apoštolů. Všechny dary budou trvat až do Kristova návratu. Měli bychom být opatrní, když rozpoznáváme obdarování evangelistů, pastýřů a učitelů, protože o těchto pozicích uvažujeme v našem dnešním kontextu. Na základě našeho chápání textu šlo v Pavlových dnech o všechny laické vedoucí, kteří sloužili sborům v Efezu, scházejícím se v domácnostech křesťanů.

„Dorůstat v Krista“. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno. Prostředí ovlivňuje věřící. Ti jsou často „zmítáni vlnami a hnáni každým větrem učení v lidské nestálosti, v chytráctví k nastražené cestě bludu“ (Ef 4,14; ČSP). Zdá se, že dnešní situace je minimálně stejně nebezpečná. Pavel k popisu náboženských poměrů a svévolné teologie používá tři soubory obrazů: 1) nezralost dětství, 2) nebezpečí nestálosti a 3) podvod lstivých lidí. Roztržky, rozbroje a rozdělení jsou znakem špatného směru. To, co vyživuje tělo, přináší mu růst a pomáhá mu držet pohromadě, je dobré, zatímco to, co ho vyčerpává a rozděluje, je špatné. Odvrácení se od učení a nauk, které rozdělují, přinese pokrok směrem k pravé křesťanské zralosti. Jen tak budou věřící hrát užitečnou roli v budování Kristova těla. Budování jednoty vyžaduje usilovnou snahu. Jedním ze způsobů, jak ji podpořit, je být aktivní součástí Kristova těla. Každý z nás by měl přispívat k jeho zdraví a růstu. Všichni bychom měli mít také užitek z práce apoštolů, proroků, evangelistů, pastýřů a učitelů. Ti mají tělo spojovat a podpírat a pomáhat nám společně růst v Krista, který je hlavou těla.

Podněty k zamyšlení. Seznamy duchovních darů se na různých místech Písma odlišují. Znamená to, že ani jeden seznam není úplný. Pamatujme, že každý nevyjmenovaný dar, který napomáhá k budování církve je důležitý. Na druhé straně stojí „větry učení“, které dnes negativně ovlivňují církev. Nenechejme se těmito vlivy unášet. Pavel v listu Efezským zdůrazňuje téma „jednoty“. Spíše než jednoty vnějších projevů se má jednat o vnitřní jednotu v Kristu.

 

 

6. Tajemství evangelia

 Tajemstvím je podle Pavla skutečnost, „že pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia“.  Pro mnohé čtenáře Pavlova dopisu to bylo něco nové a překvapující, ale ani v dnešní církvi to stále není samozřejmostí. Pavel byl tímto nadšen a toužil hlásat Ježíšovo evangelium pohanům. Přineslo mu to řadu těžkostí, dokonce i pobyt ve vězení. Byl oddán tajemství, že v církvi jsou pohané na stejné úrovni jako Židé. Bylo nadšen pro církev a její poslání. Také my jsme inspirováni, abychom se připojili k Pavlovu nadšení pro evangelium.

Pavel – uvězněný apoštol pohanů. Je nezpochybnitelné, že Pavel byl mnohokrát vězněn pro svůj postoj ke Kristu. Slova lze chápat rovněž tak, že poznání, kterého se mu dostalo ho natolik ovládlo, že se stal vězněm Ježíše Krista. Jeho fyzické uvěznění mohlo mít negativní dopad na věřící, a proto se usiluje věřícím pomoci, aby jeho pobyt ve vězení vnímali jako součást Božího plánu.

Dlouho skrývané tajemství evangelia. Bůh dal Pavlovi ve zjevení poznat tajemství, které několika slovy vypsal Efezským. Porozuměl Kristovu tajemství v první větě shrnutí. Zdůrazňuje, že dostal pověření od Boha, zvěstovat (Kristovo) tajemství nežidovským věřícím. Duch Svatý odtajnil tajemství prorokům, apoštolům a nakonec celé církvi.  Pavel je nadšený ze způsobu, jakým se evangelium projevuje v církvi, která se skládá jak ze židů, tak z pohanů. Tyto dvě skupiny se staly stavebními kameny nového Božího společenství. Lidé s různým vztahem k Bohu se stali „spoludědici“, části „společného těla. Přesto cítím, že existují skryté postoje, které odporují učení evangelia, že všichni lidé mají před Bohem stejnou hodnotu. Co lze s takovými postoji dělat a jak je možné se jich zbavit?

Církev zjevující Boží moudrost. Pavel píše o Božím záměru, „aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost“. Církev sjednocuje dříve rozdělené židy a pohany. „Bůh podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu“

Kristus ve vašich srdcích. V listu Efezským Pavel oslavuje Boží plán spásy, který zahrnuje všechny a navždy. Ukazuje, že „Otci“ patří „každý nebeský i pozemský rod“. Každá rodina má své jméno od Otce a patří Bohu. Je v Božích pečlivých rukách. Bůh miluje rodiny. Nesou Boží jméno, nesou znamení jeho vlastnictví. V Ef 3,16–19 Pavel prosí Boha, aby věřícím

1. a) posílil jejich duchovní zkušenost prostřednictvím přítomnosti Ducha (Ef 3,16),
2. b) dal prožívat důvěrný vztah s Kristem, aby „přebýval ve vašich srdcích“ (Ef 3,17) a
3. c) upevnil vědomí jejich stálé a pevné duchovní identity, aby byli „zakořeněni a upevněni v lásce“.

Bohu sláva v církvi a v Kristu Ježíši. Pavel se přímo a s naléhavostí modlí. Nastoluje dvě důležité otázky:

1. Pavel oslavuje Boha za spasení nabízené církvi prostřednictvím Ježíše Krista.
2. Celý dopis Efezským vyjadřuje očekávání toho, co se odehraje v budoucnosti. Pavlův chvalozpěv bychom tak měli vnímat jako oslavu Kristovy nekonečné moci, kterou používá ve prospěch věřících.

Kdykoli cítíme, jak na nás neúprosně doléhají problémy, pokušení nebo pochybnosti, můžeme nacházet posílení a útěchu v těchto Pavlových textech. Uvězněný apoštol pozvedá náš pohled vzhůru, k Božím záměrům a Boží milosti. Apoštol připomíná, že bez ohledu na to, co nyní prožíváme, jsme součástí Božího plánu a působí v nás jeho moc.

Podněty k zamyšlení. „Jak můžeme sladit náš ‚zakrnělý‘ duchovní stav s textem Ef 3,14–19 popisujícím plnost poznání, které bychom mohli mít? Jak nás mohou vnímat nebesa, když jsme měli k dispozici všechno z duchovní i pozemské oblasti pro růst v milosti, ale my jsme to nevyužili? Apoštol nenapsal tato slova proto, aby nás ponížil, oklamal nebo aby probudil naše očekávání, a my jsme pak byli při konfrontaci s realitou zklamáni. Pavel tato slova napsal, aby nám ukázal, čím můžeme a musíme být, chceme-li být dědici Božího království. Jak bychom mohli spolupracovat s Bohem, pokud s ním budeme mít jen nedostatečnou zkušenost? Víme o všem, co jsme jako věřící dostali. Měli bychom usilovat o hluboké duchovní porozumění Božích věcí. Opravdu věříme Bibli? Opravdu věříme, že můžeme dosáhnout takového poznání Boha, jaké je nám představeno v tomto textu? Věříme každému slovu, které vychází z Božích úst? Věříme slovům, která řekli proroci a apoštolové? Věříme slovům Ježíše Krista, který je původcem veškerého světla a požehnání a ve kterém přebývá veškeré bohatství a veškerá plnost? Opravdu věříme v Boha a v jeho Syna?“ (RH, 1. říjen 1889)

 

 

5. Kříž a církev

 

Nikdo z nás si nemusí představovat, že není Žid, protože to je skutečnost. Nikdo z nás (nežidů) nezná ani způsob, kterým měli hříšní Židé získat smíření s Bohem. Z tohoto pohledu jsme byli „jakoby“ odsouzeni k tomu, že nemůžeme získat ospravedlnění. V Ef 2,11–22 Pavel poukazuje na Kristův kříž, který do dané situace přináší zásadní změnu. Boří všechny bariéry a zdi. Všichni lidé, bez rozdílu národnosti, získávají stejnou šanci ospravedlnění skrze Kristovu oběť.

Vzdáleni se stávají blízkými. Je pravdou, že duchovně citliví nežidé měli jiné poznání a podmínky ospravedlnění a smíření s Bohem. Vnímám to jako zdroj napětí a oddělení od Židů. To ale nemusí znamenat nepřátelství mezi lidmi různého původu. Termín „kdysi vzdálené“ chápu spíše jako diametrálně odlišný přístup ke způsobu smíření s Bohem. Kristův kříž vytvořil pro všechny lidi, Židy i nežidy, stejné podmínky smíření.

Smíření – Boží dar z kříže. Cesta ke smíření s Bohem měla svá pravidla. Rozdělovala navzájem všechny, kteří pravidla zachovávali od těch, kteří se rozhodli jít svou vlastní cestou. Stejné rozdělení přináší i dnes, nezávisle na tom, zda na jedné straně stojí Židé a na druhé nežidé. Nebo lidé, kteří přijali dar ospravedlnění skrze Kristovu oběť od těch, kteří praktikují jiný způsob ospravedlnění. K přijetí Božího daru z kříže není potřebná pomoc židovských věřících či kněžských či jiných prostředníků. Jsem přesvědčen, že Pavel nepíše o jiném než uvedeném konfliktu.

Ježíš zbořil zeď. Co je tou zdí, která rozděluje? Existuje(?) mezi „jedním novým člověkem“, resp. lidmi, kteří stejný názor, nějaká dělící zeď? Dnes nemáme „balustrádu“ obklopující nádvoří Herodova chrámu, přesto Písmo platí také v dnešní době. Jeden lid můžou tvořit pouze lidé, kteří přijímají Ježíšovu oběť, její význam i důsledky ve světle evangelia a novozákonních epištol naprosto stejným způsobem. Deset přikázání v otázce Božího způsobu ospravedlnění člověka nehraje žádnou roli. Stačí naše společná láska ke Kristu k překonání napětí mezi skupinami věřících, kteří vyznávají vlastní způsob smíření člověka s Bohem?

Ježíš – Kazatel pokoje. Kristus zosobňuje pokoj vycházející z kříže. Vytváří nového člověka, který prožívá smíření. Evangelia obsahují příklady Ježíše jako kazatele pokoje. V textu Ef 2,17.18 Pavel zdůrazňuje, že Kristovo kázání o pokoji přesahuje dobu jeho pozemské služby. Po pochopení a přijetí těchto veršů všichni věřící zažijí hluboké požehnání.

Církev – svatý chrám. Závěrečná část vyjmenovává celou řadu biblických obrazů, které potvrzují myšlenku výše probírané jednoty. 1)Stavba, jehož úhelným kamenem je Kristus. Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? ¹⁵Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? ¹⁶Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Pavel používá přirovnání církve k chrámu jako vrcholný obraz úplného začlenění pohanů do církve.

Podněty k zamyšlení. V jakém konkrétním kontextu Pavel píše verše Ef 2,11–22, když popisuje rozsáhlé účinky kříže na lidské vztahy? Zabývá se vztahy mezi věřícími ze židů a z pohanů, kteří jsou společně členy církve. Vyjadřuje touhu, aby chápali, že žijí společně jako smíření členové Boží rodiny (Ef 2,19). V kontextu dopisu jako celku však Pavel ukazuje široký, dalekosáhlý záměr. Jeho tématem je velký, konečný Boží plán sjednotit vše v Kristu (Ef 1,9.10). Tento plán zahrnuje „každý nebeský i pozemský rod“ (Ef 3,15).

Ještě důležitější je, že jednota členů v církvi má sama o sobě širší záměr, který Pavel odhaluje v Ef 3,10: „Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost.“ Uskutečňováním jednoty, kterou Kristus vydobyl na kříži, mají věřící ukazovat, že Boží konečný plán sjednotit vše v Kristu je v plném proudu. Jejich smířené vztahy zjevují Boží plán pro vesmír sjednocený v Kristu. Proto je důležité vnímat Ef 2,11–22 v kontextu celého listu Efezským, kde nacházíme biblické principy týkající se důležitého tématu dneška – vztahů mezi skupinami lidí nebo rasami.

 

 

4. Bůh nás probudil k životu

 

Každý příběh o záchraně života je strhující a má sílu nás chytit za srdce. Apoštol Pavel přináší v Efezským 2,1–10 osobní pohled na největší a nejrozsáhlejší záchrannou akci všech dob: Boží úsilí vykoupit lidstvo. Dramatický příběh ještě umocňuje fakt, že nejsme jen diváky záchrany někoho jiného, ale svědky své vlastní záchrany.

Kdysi – Mrtví a podvedení. Téma výstižně shrnují tři myšlenky z Ef 2,5: 1) byli jsme „mrtvi pro své hříchy“, 2) „Bůh nás probudil k životu spolu s Kristem; a 3) připomíná nám že „milostí jsme spaseni“. Způsob života před obrácením charakterizují dva vlivy: 1) život podle „běhu tohoto světa“, charakterizovaný přizpůsobením se zvykům a jednání většinové společnosti 2) nadpřirozené síly včetně těch špatných. Satan je aktivní i na zemi, protože je duchem, který působí „dosud v těch, kteří vzdorují Bohu“. Pro ty, kteří uvěřili v Krista, je ale připravena záchrana. Jejich předchozí hříšnou existenci staví do protikladu s požehnáním Boží spásy, tedy spoluúčasti na vzkříšení, nanebevstoupení a vyvýšení Krista. Zároveň ukazuje, že spasení vychází z Božího daru milosti a z jeho stvořitelského díla.

Kdysi – Oklamáni vlastními touhami jsme se dali vést sobeckými zájmy. Ty mají vliv na lidské jednání. Toužíme po tom, co se líbí našemu tělu a naší mysli. Jakub píše, že žádostivost počne a porodí hřích, dokonaný hřích plodí smrt. Petr napomíná: Jako poslušné děti se nedejte opanovat žádostmi, které vás ovládaly předtím. Realita ztraceného života je znepokojující, protože všem hrozí Boží soudu na konci časů. Žít křesťanský život neznamená, že zvítězíme nad jedním či dvěma zlozvyky, se kterými právě zápasíme. Naše zkažené já má neustálou tendenci bouřit se proti Bohu. Jako padlé lidské bytosti jsme chyceny do sítě sebedestruktivního hříšného chování, ve kterém se necháváme vést satanem a našimi vlastními vrozenými hříšnými sklony a zájmy.

Nyní – vzkříšeni a vyvýšeni Kristem. Apoštol Pavel dělá jasný předěl mezi „kdysi“ a „teď“ použitím silného odporovacího vyjádření: „ale Bůh“. Žalostný obraz předchozího života adresátů apoštolova dopisu se mění v novou skutečnost naplněné naděje. A tato skutečnost dává životu věřících zcela jiný rozměr. Dopis Efezským vyvyšuje Krista a zdůrazňuje vzájemné propojení mezi Kristem a věřícími.

Nyní – Navždy požehnáni milostí. Je důležité, abychom pochopili hlubokou pravdu evangelia o milosti. Milosti nelze dosáhnout úsilím, není výsledkem našeho snažení ani ji nezískáme složením jakékoli zkoušky. Bůh nás v minulosti vykoupil díky tomu, co pro nás udělal Kristus. Díky němu a v něm nás dnes přijímá, takže jsme spoluúčastníky jeho oživení, vzkříšení a vyvýšení. Nedílnou součástí Božího plánu je i budoucnost. Jeho plán věčné budoucnosti je založen na principu milosti a lásky. Pavel uvažuje o Boží milosti jako o pokladu nebo bohatství nesmírné hodnoty, ze kterého mohou věřící čerpat, aby naplnili jakoukoli svou potřebu. Tato velkorysá Boží štědrost vůči nám se stává přesvědčivým, věčným a vesmírným projevem jeho milosti. Milost je dar, který mění důsledky naší minulosti, dává nový smysl naší přítomnosti a nadějí naplňuje naši budoucnost.

Nyní – Zachráněni Bohem. Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Při spasení se nemůžeme spoléhat na vlastní snahu, která by byla výsledkem nějakého duchovního výkonu. Spasení je založeno na nevysvětlitelné Boží lásce, kterou nelze pochopit. Boží láska nestojí na nějaké morální hodnotě či kvalitě člověka, který je objektem této lásky. V milosrdenství a lásce Bůh jedná ve prospěch lidí prostřednictvím Ježíše Krista. Díky tomu, co pro nás udělal, jsme mohli být „oživeni“ z duchovní smrti.

Podněty k zamyšlení. Základem listu Efezským je příběh, který tvoří kostru celého dopisu. Toto jsou hlavní události příběhu:

1. Bůh si vyvolil lidi „před stvořením světa“.
2. Minulost člověka byla ztracená existence.
3. Bůh v Kristu zasáhl, aby člověka zachránil.
4. Přijetím evangelia mají nyní „jednu naději“, k níž se věřící upínají.
5. Současný život adresátů dopisu jako učedníků. Přestože žijí v době plné nebezpečí a odporu zlých sil, mohou čerpat ze zdrojů, které nabízí jejich vznešený Pán.
6. V budoucím vyvrcholení dějin se naplní úloha Ducha svatého. Věrní budou odměněni tím, že jim bude uděleno místo v „budoucím věku“, v jehož centru bude Kristus.

 

 

3. Moc vyvýšeného Ježíše

 

Pavel prosí, aby věřící v Efezu, kteří jsou v pokušení obdivovat různé síly a božstva své kultury, zakusili prostřednictvím Ducha svatého nesmírnou moc, kterou jim dává k dispozici Bůh v Kristu. Tato moc souvisí s 1) Ježíšovým vzkříšením 2) jeho vyvýšením na Boží trůn 3) podřízením všeho Kristu a 4) ustanovením Krista hlavou církve.

Modlitba a díkůvzdání. Pavel se dozvěděl, že věřící v Efezu rostou ve víře a vzájemné lásce píše jim, že na ně pamatuje ve svých modlitbách, aby se v nich jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval v jejich srdcích. „Neustávat v modlitbách“ znamená procházet životem se srdcem otevřeným Boží přítomnosti a moci, a hledat důvody k tomu, abychom Bohu děkovali. Znamená to, že jsme připraveni čelit otázkám a problémům života, a když do našeho života vstupují nečekané obtíže a zvraty, hledáme Boží radu. Znamená to nežít v odcizení od Boha, ale ve spojení s ním, vždy otevřeni jeho vedení.

Duch Svatý dává poznání Boží moci. Duch svatý vstupuje do života věřících v době jejich obrácení. Nyní se modlí, aby dal věřícím potřebnou moudrost, aby ještě hlouběji pochopili a poznali Ježíše. Modlí se, aby věřící v Efezu pochopili, „k jaké naději je Bůh povolal“, aby nezapomínali na to, co již Bůh pro jejich spásu vykonal v minulosti, soustředili se na slavnou budoucnost, kterou pro ně připravil a aby pochopili, jakou nesmírnou hodnotu mají pro Boha.

Účast na moci vzkříšení. Třetím tématem modlitby je důvěra, že Duch svatý pomůže věřícím pochopit „nesmírnou Boží moc“, kterou používá v jejich prospěch. Ta se projevila v Ježíšově vzkříšení z mrtvých a vyvýšení Ježíše na trůn v nebesích. Křesťané proto očekávají, že i jeho věrní budou vzkříšeni k věčnému životu při jeho příchodu. Obraz vyvýšeného Krista pochází jak ze Žalmu 110,1., tak z Pavlovy osobní zkušenosti.  Krista máme chápat jako toho, kdo svým Duchem neustále působí po celém světě.

Kristus nade vším. Zamysleme se nad slovy: „²¹vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména“. Především bychom si měli uvědomit, že všechny vlády a mocnosti patří „kvalitativně“ do kategorie než Kristus a jeho moc. Proč tedy apoštol věnuje pozornost těmto „silám“?  Efez byl v době Pavla centrem magických praktik. „Nejdůležitější charakteristikou praktikování magie v helenistickém světě bylo vnímání a poznávání duchovního světa, který má vliv na každý aspekt života. Cílem snahy kouzelníka bylo rozeznat užitečné duchy od škodlivých a naučit se rozlišit působení a sílu duchů. Prostřednictvím těchto znalostí měli být schopni vytvořit prostředky (mluvená nebo psaná zaklínadla, amulety a podobně) k manipulaci s duchy v zájmu jednotlivce.

Snaha ovládat jednotlivá božstva a mocnosti prostřednictvím magie je v různých obměnách populární i dnes. Aby si byl jistý, že jeho posluchači chápou, že mimo Ježíše neexistuje žádná vyšší moc, přidává zmínku že, Ježíš je vyvýšen „nad všechna jména, která jsou vzývána“ a že Ježíšova vznešená vláda není omezena. Jeho vláda nad všemi mocnostmi platí „jak v tomto věku, tak i v budoucím“.

„Všechno podrobil pod jeho nohy“. Již od začátku křesťané rozpoznali ve verši Ž 110,1 proroctví o Ježíšově vyvýšení. Zřejmě se také báli, že jsou nad nimi mocnosti temnoty a existuje reálná hrozba, že si je podmaní. Chopili se však pravdy, že tyto síly jsou podřízeny Kristu, tedy že Kristus má nad nimi moc. Bůh učinil Krista vítězem nad všemi mocnostmi zla. Církev (jako společenství věřících) je těsně propojena s Kristem a ten jí dává vše, co potřebuje. Tato skutečnost zaručuje vítězství církve nad jejími nepřáteli. Boží moc, která se projevila ve vzkříšení Krista a jeho vyvýšení nad každou vesmírnou mocnost, jedná nyní ve prospěch církve. Bůh dal vítězného Krista církvi, která je s ním tak propojená, že ji můžeme nazývat jeho tělem.

Podněty k zamyšlení. „Kristovo nanebevstoupení bylo znamením toho, že jeho následovníci dostanou slíbené požehnání. Měli na ně vyčkat, než se pustí do svého díla. Když Kristus vstoupil do nebeských bran, byl za chvalozpěvu andělů uveden na trůn. Ihned po skončení tohoto obřadu sestoupil na učedníky v bohatých proudech Duch svatý. Takto byl Kristus skutečně oslaven slávou, kterou měl u Otce již od věčnosti. Vylitím Ducha svatého o Letnicích nebe oznámilo, že Kristus se ujal svého úřadu. Jak zaslíbil, seslal svým následovníkům Ducha svatého z nebe na znamení toho, že převzal veškerou moc na nebi i na zemi a že byl pomazán, aby vládl nad svým lidem.“

 

 

2. Boží plán záchrany v Kristu

Pavel začíná svůj list poděkováním, ve kterém chválí Boha za projevené požehnání. Požehnání je pro životy věřících nutné a důležité. Pavel chválí Boha za jeho péči o lidi a za to, že jedná v jejich prospěch.

Pavlův úvod je cenným příkladem toho, jak uctívat a chválit Boha za mnohá požehnání, která nám dal.

Bůh nás v Kristu vyvolil a přijal. Pavel jmenuje dlouhý seznam darů, za které děkuje Bohu. Za požehnání evangelia, za duchovní dary, za působení Ducha svatého v životech věřících. Bůh si nás díky Kristu již před stvořením světa vyvolil a určil, že máme být „svatí a bez poskvrny před jeho tváří“. Bůh touží, abychom byli spaseni. O spasení můžeme přijít jen kvůli svým vlastním hříšným rozhodnutím, kterými se opakovaně obracíme k Bohu zády. V listu Efezským výrazy „nebeský trůn“, „nebesa“ nebo „nebe“ poukazují na nebe jako na Boží příbytek, na místo přebývání duchovních mocností a na místo Kristova vyvýšení po pravici Otce. Věřící mají přístup k těmto „nebeským místům“, kde můžeme najít duchovní požehnání skrze Krista. Přestože se „nebe“ stalo pro věřící místem požehnání, probíhá i zde konflikt s mocnostmi zla, které by rády uchvátily vládu.

Drahé vykoupení a štědré odpuštění. Pavel vzdává díky za dvě nová požehnání Boží milosti v životě věřících: vykoupení a odpuštění. V životě posluchačů býval hřích temnou a dominantní silou. V minulosti byli mrtví „pro své viny a hříchy“. Zotročeni hříchem a satanem nebyli schopni se sami vysvobodit, proto nutně potřebovali záchranu. Osvobodil je Bůh svou milostí v Kristu. Naše svoboda stojí nesmírnou cenu. Myšlenka vykoupení vyzdvihuje Boží laskavou štědrost, vždyť zaplatil za naši svobodu vysokou cenu. Bůh nám dává svobodu a důstojnost. Už nejsme otroky! K významu Golgoty patří také „odpuštění hříchů“.

Velký Boží plán. Až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. Bůh má plán sjednotit všechno. Vedl k založení církve a sjednocení dříve rozděleného lidstva – židů a pohanů. Druhá polovina listu začíná naléhavou výzvou k jednotě a varováním, abychom se vyvarovali chování, které jednotu poškozuje. Místo toho je třeba zaměřit se na budování láskyplných vztahů se spoluvěřícími. Pavel svou výzvu uzavírá strhujícím obrazem církve jako sjednocené armády, která se aktivně účastní prosazování pokoje v Kristově jménu.

Stát se chválou jeho slávy. Věřící v Efezu ztráceli jasnou představu o tom, kým jsou jako křesťané, poznání, jakou hodnotu mají pro Boha. Pavel si přál opět posílit jejich identitu. Věřící nejsou oběťmi náhodných, svévolných rozhodnutí různých božstev nebo hvězd. Jsou to děti Boží a prostřednictvím Krista mají přístup k mnoha požehnáním, založeným na hlubokých Božích radách a jeho věčně platných rozhodnutích. Boží záměr a vůle uskutečňují v životě věřících změnu, která je v souladu s Božím plánem sjednotit vše v Kristu. Věřící proto mohou mít neotřesitelnou důvěru ve své postavení před Bohem.

Duch Svatý – pečeť a závdavek. Při zkoumání důležitosti Ducha svatého v životě věřících Pavel používá dva obrazy. Nejprve zobrazuje Ducha svatého jako „pečeť“, která jim byla „vtisknuta“, když uvěřili evangeliu o spasení a obrátili se. Přítomnost Ducha svatého v životě věřících vyjadřuje, že patří Bohu, a je zároveň Božím příslibem, že je bude chránit. V okamžiku, kdy člověk dává svůj život Ježíši a uvěří v něho, Duch svatý zapečetí věřícího v Krista pro den vykoupení. Podle druhého obrazu je Duch svatý zálohou na naše dědictví. Ukazuje na chvíli, kdy máme dostat dědictví v plném rozsahu. Věřící tuto zálohu neplatí, ale dostávají ji od Boha. Přítomnost Ducha svatého v životě věřících je podle Pavla první částí plného dědictví spasení a vykoupení, které obdržíme při Kristově návratu. Naším úkolem je přijímat s vděčným a pokorným srdcem to, co nám bylo v Ježíši nabídnuto.

Podněty k zamyšlení. Boží vyvolení a předurčení se uplatňuje vůči všem, kdo se rozhodnou pro víru v Krista, místo aby si Bůh vybíral, kdo bude spasen nebo ztracen, případ od případu ještě předtím, než se lidé narodili. Boží rozhodnutí je uvážená, předem určená Boží odpověď těm, kteří projevují víru v Krista. Bůh respektuje lidskou volbu. Slova „uslyšet“ a „uvěřit“ jsou velmi důležitá. Zdůrazňují nebo předpokládají uplatnění volby a odpověď víry.  E.G. Whiteová napsala: „Bůh dal světu úžasný dar – svého Syna. Tento jedinečný dar zahrnul celý svět Boží milostí. Obklopil celý svět podobně jako vzduch, který je všude kolem nás. Je tak skutečný jako vzduch, který dýcháme. Jestliže se rozhodneme přijmout životodárnou Kristovu milost, budeme žít a rozvíjet se podle jeho vzoru.“ (SC 68; ŽNP 70)

 

 

1. Apoštol Pavel a Efezští

Pavel měl pro psaní dopisu Efezským silnou motivaci. Vedlo ho k tomu jeho uvěznění, skutečnost, že Efezští čelili pronásledování a různým pokušením, která je mohla připravit o odvahu a trpělivost. Připomíná jim, že když se obrátili, přijali Krista za svého Spasitele a stali se součástí církve, Kristovým tělem, stavebním materiálem chrámu, Kristovou nevěstou a dobře vyzbrojenou armádou. Hrají strategickou roli při naplňování velkého Božího plánu sjednotit vše v Kristu. Pavel píše svůj dopis, aby věřící v Efezu povzbudil a přivedl k prožívání toho, co znamená být Kristovým následovníkem.

Pavel, evangelista v Efezu. Sk. 19,13-20 popisují působení židovských zaklínačů v Efezu i jejich osud. Na všechny padla bázeň, jméno Pána Ježíše bylo ve velké úctě. Ti, kteří se zabývali magií spálili své knihy. Efez byl významným městem Římské říše, provincie známé jako Malá Asie. Město prožívalo období růstu a prosperity. Byl přístavním městem na křižovatce důležitých obchodních cest. Lidé uctívali mnoho božstev, z nichž nejdůležitější byla bohyně Artemis (Diana), ochránkyně Efezu. Její uctívání bylo součástí občanských obřadů, sportovních her a výročních oslav. Pavel se později vrátil do Efezu během své třetí misijní cesty a zůstal tam tři roky. Věnoval Efezu významnou část své služby s úmyslem vybudovat zde pevné základy křesťanství.

Nepokoje v amfiteátru. Zlatník Demetrios vyvolal zmatek a davovou psychózu, kterou se tajemníkovi města podařilo po dvou hodinách uklidnit a shromáždění rozpustit. Pavlovo svědectví v Efezu plném vzdělaných lidí bylo tak účinné, že ovlivnilo důležitý ekonomický motor města, kterým byl cestovní ruch zaměřený na velkolepý Artemidin chrám, který byl ve starověku považován za jeden ze sedmi divů světa. Pavlovo vystupování proti modloslužbě způsobilo, že řemeslníci přicházeli o část zisku ze zhotovování a prodeje stříbrných modelů chrámu. Pavel se rozloučil s věřícími a odešel z města směrem do Makedonie. Pravděpodobná chronologie Pavlova vztahu s věřícími v Efezu: r. 52 – první návštěva; r.53-56 tříletá služba; r.57 v Milétu se setkává se staršími z Efezu; r.62 – pravděpodobně z vězení v Římě píše dopis Efezským.

Čtení dopisu Efezským. Apoštol Pavel napsal dopis Efezským, aby ho věřící četli při shromážděních v celém Efezu a okolí. Od Pavlova odchodu se křesťanské hnutí v Efezu rozrostlo a zvětšil se i počet sborů v domácnostech. V listu jsou obsažena tato témata: připomenutí základů křesťanské víry; pochvala věřících a prosba za duchovní moudrost; cesta od smrti ze skutků ke spasení z milosti zejména pro věřící z pohanů; Pavlova evangelizační služba mezi pohany; výzva k příkladnému duchovnímu životu, tj. k jednotě v církvi, novému životu ve spravedlnosti, lásce, ve světle a v moudrosti, v rodině a vztazích.

Nejdůležitějším pomocníkem křesťanů je duchovní výzbroj. List končí závěrečnými pozdravy.

Efezští v prvním století. Pavel pravděpodobně napsal dopis v římském vězení kolem roku 62. V listu přináší jen málo konkrétních informací o situaci svých adresátů, ale zaměřuje se na širokou škálu témat. Zabývá se dlouhým časovým úsekem, počínaje Božími rozhodnutími učiněnými „před stvořením světa“, a široce se zamýšlí nad velkými tématy Boží spásy nabízené v Kristu.

V hlavní roli Kristus. Pavel předkládá vizi Božího plánu zaměřeného na Krista a církev, nového celku, složeného ze židů i z pohanů. Věřící jsou povoláni, aby jednali v souladu s tímto Božím plánem. Jednota má svůj základ v Kristu. Věřící v Efezu jsou součástí církve, kterou přirovnává k tělu, stavbě (chrámu), nevěstě a armádě. Každý z obrazů určitým způsobem odhaluje, jaký je Boží záměr s jeho církví.

Podněty k zamyšlení. Příběh o zaříkávačích vysvětluje, proč Pavel ve svém dopise tak zdůrazňuje Kristovu moc. Noví věřící se rozhodli spálit své cenné magické příručky s množstvím různých rituálů, kouzel, formulí a kleteb, které měly přesvědčit božstva a duchovní síly, aby jednaly podle jejich požadavků. Současná hodnota knih se odhaduje na 100 milionů korun. Dopis Efezským byl napsán věřícím, kteří potřebovali poučení o tom, „jak se vypořádat s neustálým vlivem a útoky zlověstných vesmírných ‚mocností‘“. List poukazuje na Krista jako na toho, kdo byl vyvýšen nad každou moc a zdůrazňuje, že sílou, kterou dává Bůh, věřící obstojí.

 

  

0. Úvod

 Věřící v Efezu po vzrušujících událostech z počátku křesťanské misie znovu hledali význam své křesťanské víry. Zvěstovatel evangelia obyvatelům Efezu byl uvězněn a obával se, že by věřící mohli ztratit odvahu a zapomenout na počátky své víry. Znovu je zve ke Kristu a nadšení z toho, že jsou součástí velkého Božího díla ve světě – církve. Podrobně vysvětluje, co to znamená být členem křesťanského společenství. Oddanost Kristu ovlivňuje to, jak člověk jedná a mluví. Milovat Krista znamená také respektovat a vážit si spoluvěřící. Značnou část dopisu věnuje spojení odcizených Židů a pohanů. Pavel rozvíjí čtyři metafory pro živou církev: tělo, stavba (chrám), nevěsta a armáda.

Dopis Efezským je aktuální i pro naši dobu, v níž půvab světa a plynoucí čas otupují křesťanské učednictví. Vyzdvihuje Krista zdůrazňuje, abychom ho následovali jako aktivní členové jeho církve.  

 

 

 

---

Poselství tří andělů

Ján Petrovič

 

12. Boží pečeť a znamení šelmy II.

V roce 1488 byli valdenští krutě pronásledováni a vražděni římskou církví pro svou víru a poslušnost Kristu. Tak jako při mnoha událostech v minulosti, v závěru dějin bude sílit tlak donutit každého, aby se přizpůsobil určitému učení a vyžadovanému způsobu uctívání. Jako vždy, i v závěru dějin bude mít Bůh lidi, kteří se tomuto tlaku nepodvolí.

Smrtelná rána. Biblická proroctví jsou úžasná a odhalují nám, že Bůh zná budoucí události. Proroctví zapsaná v knihách Daniel a Zjevení obsahují mnoho konkrétních časových údajů jako jsou 3 a půl času, 42 měsíců nebo 1260 let. Popisují chování mocností, které představují celosvětový systém falešného uctívání. Smrt zajatého papeže zasadila politické moci Vatikánu velkou ránu, ale smrtelná rána se zahojila a svět o této moci později slyšel mnohem více.

Odpadnutí. Apoštol Pavel varuje křesťanské společenství před „odpadnutím“ od pravdy Božího slova. Znepokojuje ho zárodek odpadlictví, který byl v té době již přítomen v rané církvi. Do církve se dostalo falešné evangelium, které bylo překroucením Božího slova. Poznávací charakteristiky popsané v Danielovi a Zjevení odhalují, že „malý roh“ z Da 7, šelma ze Zj 13 a 14 a „Syn zatracení“ z 2Te 2 představují totéž. Je důležité, že biblické proroctví popisuje systém náboženství, které se zpronevěřilo Božímu slovu a evangelium nahradilo lidskými tradicemi, které ho vzdálily od biblické pravdy. Bůh dává tato proroctví svým služebníkům z lásky a ve snaze připravit všechny na Kristův příchod.

Satanova závěrečná strategie. Deset rohů, které jsi viděl, je deset králů … budou zajedno ve svých úmyslech a svou sílu i moc dají té šelmě. Průzkumy odhalují hlubokou nedůvěru ve státní instituce a vlády. Miliony lidí se ptají: „Kde je někdo, kdo je morálně způsobilý vést svět?“ Proroctví ve Zjevení identifikují šelmu jako mocnost, která bude pod záštitou spojené náboženské a politické moci silou, jež bude pravděpodobně plnit tento úkol. Autorita církve spojená s mocí státu se může stát přesně tím nástrojem, který ďábel použije ke sjednocení národů.

 Znamení šelmy. A nutí všechny … aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch. … Jedna skupina lidí uctívá šelmu a druhá dodržuje Boží přikázání a má víru v Ježíše. To je základní rozdíl. Ďábel, který pracuje prostřednictvím šelmy ze země a šelmy z moře, se pokouší podkopat Boží autoritu útokem na samotný symbol uctívání pravého Boha – na sobotu. Možná už dříve, než si vůbec dokážeme představit, nadejde čas, kdy budou přijaty zákony omezující naši náboženskou svobodu. Ti, kteří svědomitě následují Boží slovo a zachovávají pravou Hospodinovu sobotu, budou označeni za odpůrce jednoty a dobra společnosti.

 Sobota jako zkouška. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Možná že se právě teď připravuje půda pro budoucí pronásledování. Dříve či později budou přijaty zákony a ti, kteří se svědomitě řídí Božím slovem a zachovávají pravou sobotu, budou označeni za odpůrce nejlepších zájmů společnosti.

V době krize věrní ale nepodlehnou tlaku. Na rozdíl od znamení šelmy dostanou Boží pečeť.

Čtvrté přikázání obsahuje tři prvky autentické pečeti: jméno, titul a území pečetícího. Boží pečeť je umístěna na čelo, symbol naší mysli. Ježíš respektuje naši svobodu volby. Zve nás, abychom mu dovolili formovat naši mysl Duchem svatým. Touží, aby naše víra zůstala pevně zakotvena v Božím slově.

Podněty k zamyšlení. „Až protestantismus natáhne ruku přes záliv, aby uchopil ruku římské moci, až se natáhne přes propast, aby si podal ruku se spiritismem, když pod vlivem tohoto trojitého svazku naše země [Spojené státy] zavrhne všechny princip své ústavy […] a učiní opatření, aby se mohly šířit papežské lži a bludy, pak můžeme vědět, že nadešel čas mimořádného působení satana a konec se blíží.“ (5T 451)

Měli bychom si dávat pozor, abychom nesklouzli do fanatismu, do určování dat nebo do spekulací nad rámec toho, co nám bylo odhaleno prostřednictvím inspirovaného slova. Jak by na lidi zapůsobilo, kdyby se předpovědi vycházející ze spekulací nenaplnily? Jistě si uvědomujeme výhrady lidí, kteří říkají, že náš „scénář“ se znamením šelmy a pronásledováním se vzhledem k současnému stavu světa nezdá pravděpodobný.

  

 

11. Boží pečeť a znamení šelmy I.

Předtím, než Jan uslyšel varovné poselství o přijetí znamení šelmy, uviděl jiného anděla, který měl Boží pečetidlo. Čtyři větry byly pozdrženy až do času, kdy budou zapečetěni všichni služebníci našeho Boha na svých čelech. Z proroctví vyplývá, že obě skupiny lidí ponesou znamení. Věrné Boží děti, které vytrvale zachovávají Boží přikázání a Ježíšovu víru ponesou Boží pečeť. Ostatní přijmou znamení šelmy na své čelo nebo ruku.

Neochvějná vytrvalost. V závěrečné zkoušce bude velmi obtížné obstát, a proto se v ní ukáže „vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši.“ Zkouška se bude týkat 1) uctívání Stvořitele, 2) odmítnutí falešného náboženského systému a 3) uctívání mocnosti, která nahradila Boží milost a ospravedlnění vírou v Ježíšovu oběť nejrůznějšími způsoby ospravedlnění založenými na lidských zásluhách. 

Vesmírný zápas. Ježíše v době největšího utrpení posiloval vztah s Otcem. Spasitel svému Otci důvěřoval, i když ho všechny okolnosti vedly k tomu, aby pochyboval. Ježíšova víra je tak hluboká, neomezená a odevzdaná, že s ní nemohou otřást ani démoni v celém vesmíru, ani všechny zkoušky na zemi. Je to víra, která důvěřuje, i když nevidí, věří, i když nechápe, pevně se drží, i když se není čeho se držet. „Ježíšova víra“ je darem, který dostáváme prostřednictvím víry. Taková víra nás přenese přes další krize. Přebývá v našich srdcích a umožňuje nám uctívat Krista jako našeho jediného Pána. Pomůže nám vytrvat, když se bude od každého vynucovat přijetí znamení šelmy. Neobjeví se z ničeho nic. Čas na přípravu je právě teď.

Sklízíme, co jsme zaseli. Zjevení 13 hovoří, v době svého vzniku, o budoucnosti, kdy bude ďábel násilím působit prostřednictvím pozemské nábožensko-politické moci – šelmy. Hovoří o náboženské nesnášenlivosti, ekonomickém bojkotu, pronásledování, a nakonec o rozsudku smrti. V poslední době se bude šelma snažit přimět každého, aby se podřídil jí vyžadovanému systému uctívání. Každý, kdo se odmítne podřídit, bude nakonec čelit odsouzení. Věrní křesťané jsou neustále vystaveni ďáblovým útokům. Postupně, zdánlivě nevinně a nenápadně, se ďábel snaží krok za krokem přimět mnohé k různým kompromisům. Mnozí v závěrečné zkoušce podlehnou a přijmou znamení šelmy. Jen Boží moc nás může posílit a ochránit v těžkých dobách, které jsou před námi.

Ti, kteří následují Beránka. První šelma ze Zjevení 13 dostává svou sílu, trůn a velkou moc od draka, kterého Zj 12,9 a Zj 20,2 identifikují jako satana. Satan působí prostřednictvím pozemských mocností. Drak se pokusil zničit „dítě“ (Krista) hned, jak se narodilo. Tehdy jednal prostřednictvím Heroda a císařského Říma. Římský místodržitel Pilát odsoudil Krista k smrti, římský kat ho přibil na krutý kříž, římský voják ho probodl kopím a římští vojáci hlídali jeho hrob. Satan dal svoji moc a sílu nově vznikající moci označené jako šelma. Tou mocí je jednoznačně papežský Řím. Na rozdíl od „celé země“, která následuje šelmu, Bůh bude mít lid, který „následuje Beránka“. Nebude žádná „zlatá střední cesta“, žádná neutrální pozice. Nepostavit se na Ježíšovu stranu znamená podřídit se druhé straně, ať už to člověk dělá vědomě, nebo ne.

Ježíš: Náš jediný prostředník. Šelma ze Zjevení je odpadlická náboženská mocnost, vycházející z pohanského Říma a stává se celosvětovou mocí vyžadující uctívání. Mezi Bohem a člověkem je jeden Prostředník, Ježíš Kristus. Naproti tomu římská církev učí, že prostředníkem mezi Bohem a hříšným člověkem je kněz. Hříšný člověk, nemůže být naším prostředníkem, protože sám potřebuje prostředníka. Tvrzení jakéhokoli člověka, že je Bohem nebo že stojí na Božím místě, je rouháním. Uveďme alespoň dvě prohlášení z autoritativních zdrojů římské církve: „Papež … není obyčejným člověkem… je jakoby Bohem na zemi.“ A slova papeže Lva XIII: „My [papeži] máme na této zemi místo Všemohoucího Boha.“ Předpona „anti“ neznamená jen „proti“, ale i „místo“. Antikrist je tedy také ten, kdo se staví na Kristovo místo do pozice zprostředkovatele odpuštění a milosti. A to je rouhání!

Podněty k zamyšlení.

„Od chvíle, kdy v nebi začal velký spor, se satan snaží odstranit Boží zákon (o ospravedlňování). Snaží se oklamat lidi a svést je k přestupování Božího zákona. Tisíce lidí věří bludům, jakkoli tvrdí, že věří Písmu. Poslední velký zápas mezi pravdou a bludem je bojem mezi lidskými nařízeními a Hospodinovými příkazy, mezi náboženstvím Bible a náboženstvím bájí a tradic.“

 

 

10. Satanovy poslední podvody

V roce 1982 někdo v Chicagu otrávil zcela běžný lék proti bolesti. Některé kapsle obsahovaly smrtelný jed. Dodnes se neví, kdo to udělal. Studijní texty varují, že „obyvatelé země“ budou pít smrtelný nápoj nazvaný „víno Babylónu“. Existují falešné doktríny a nauky, které povedou k smrti. Svět však nezůstává bez protilátky proti tomuto duchovnímu jedu. Je jím poselství tří andělů.

Cesta, která člověku připadá správná …  avšak nakonec je cestou smrti. (Př 14,12.) Ježíš varoval, že povstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět znamení a zázraky. Podvod bude tak silný, že ohrozí i věrné, že podlehnou lži. Dnes je populární řídit se vlastním svědomím při určování, co je správné a dobré pro život. Důvěřovat vlastním pocitům ale může vést k tragickým omylům a spáchání mnoha zla, i když se na začátku vydali po cestě, „která jim připadala správná“. Chceme-li předejít omylům, musíme poslouchat nejen své svědomí, ale také rady Písma a vedení Duchem svatým.

Stará lež o nesmrtelnosti se v poslední době projevuje ve spiritismu. Jedná se o démonickou činnost. Myšlenka o nesmrtelnosti duše je téměř základní doktrínou i v křesťanském světě. Mnoho křesťanů věří, že mrtví jsou po smrti v bezpečí v nebi, v milující náruči Ježíše“. Taková vyjádření zaznívají velmi často, zejména při úmrtí populárních osobností. Přesvědčení, že mrtví v nějaké formě žijí dál, a dokonce mohou s námi komunikovat, vede ke ztrátě ochrany před jakýmkoli z nesčetných satanských podvodů. Naší jedinou ochranou je stát pevně zakořeněni v tom, co říká Bible, a držet se biblického učení o smrti jako spánku až do druhého příchodu Ježíše.

Babylón: Centrum uctívání Slunce. Uctívání slunce sehrávalo důležitou roli v Egyptě, Asýrii, Persii a samozřejmě i v Babylóně. Prorok Ezechiel hovoří o Izraelcích, kteří stojí zády k Božímu chrámu a uctívají slunce směrem na východ. Později babylónské principy, včetně uctívání slunce, vstoupily do křesťanské církve. Bylo to v období hledání kompromisů. V roce 321 císař Konstantin zavedl první „nedělní zákon“. V následujících obdobích císaři a papežové pokračovali prostřednictvím státních dekretů a církevních koncilů v procesu, který nakonec stanovil neděli jako hlavní a jedinečný den bohoslužeb. Tím zůstává pro většinu křesťanů dodnes. To, co dělá nebo tomu věří většina lidí, neznamená, že je to správné.

Výzva k věrnosti. Žena identifikovaná jako duchovní Babylón, oblečená do purpuru a šarlatu, sedí na nachové šelmě a svým vínem opíjí svět bludem. Církev a stát se spojují. Převládá klam a podvod. Démoni dělají své zázraky, aby svedli i vyvolené. Svět se řítí vstříc závěrečnému konfliktu. Zároveň je Boží lid očerňován, zesměšňován, utlačován a pronásledován, ale v Kristu a v moci Ducha svatého vytrvá ve svém úsilí žít věrně a naplňovat svěřené poslání. V době konce Bůh vyzývá všechny, aby se vrátili k tomu, co říká Bible. Pravda Božího slova, ne lidský názor nebo tradice, je „hvězdou“, která nás vede v této kritické době dějin země správným směrem. V poselství tří andělů Bůh vyzývá k „uctívání Stvořitele“, protože „Babylón padl“. Sobota a věrnost v jejím zachovávání budou hrát důležitou roli i v závěrečných událostech.

Milost vedoucí k poslušnosti. Falešné doktríny Babylónu jsou tím opojným nápojem. Dal světu falešnou sobotu místo soboty čtvrtého přikázání a zopakoval lež, kterou satan poprvé řekl Evě v Edenu – lež o přirozené nesmrtelnosti duše. Tato falešná učení oklamala miliony lidí. Bůh však dává svému lidu, který ještě zůstává v omylu, poslední možnost. Velká část Božího lidu zůstává v náboženských organizacích, které se zpronevěřily biblickému učení. Nerozumí důležitým pravdám Písma. Boží laskavá výzva zní jednoznačně: „Vyjdi, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy“ (Zj 18,4). Když vírou přijímáme Krista, jeho milost usmiřuje naši minulost a posiluje naši přítomnost.

Podněty k zamyšlení. Velký Babylón je název, kterým Bible označuje velké náboženské spojení papežství, odpadlého protestantismu a spiritismu. […] Výraz Babylón se vztahuje na samotné organizace a jejich vůdce, ne na členy jako takové. Ti jsou označeni jako mnoho vod (Zj 17,1.15).“ (7BC 851.852) „Satan dostane lidi na svou stranu pomocí dvou podvodů – lži o nesmrtelnosti duše a lži o posvátnosti neděle. První podvod připravuje půdu pro spiritismus, druhý vytváří náklonnost k Římu.“ (GC 588; VDV 381)

 

 

9. Město zvané Zmatek

Téma velkého sporu mezi dobrem a zlem je v knize Zjevení znázorněno symbolikou dvou žen. Na jiných místech také obrazem dvou měst Babylónu a Jeruzaléma. Žena oděná sluncem, je věrná Ježíši. Není pošpiněná „pletkami“ s falešným učením. Představuje Ježíšovu nevěstu, pravou církev. Odpadnutí od víry Bible přirovnává ke smilstvu a cizoložství. Babylón je přirovnán k nevěrné ženě, která k nevěře svádí i ostatní.

Velký kontrast. Ve Zjevení starověké město Babylón představuje falešný náboženský systém na konci dějin, který svou podstatou připomíná vlastnosti starozákonního Babylónu. Principy, které vedly starověký Babylón, budou i základní strukturou moderního, duchovního Babylónu. Ženu oblečenou do purpuru a šarlatu Bible nazývá nevěstkou (smilnicí). Zobrazuje odpadlický náboženský systém, který má ve světě mocný vliv. Smilství je symbolem falešného učení, falešné doktríny i praxe. Druhý anděl volal: „Padl, padl veliký Babylón, který opojil všechny národy svým smilstvím.“ (Zj 14,8) V 17.kap. Zjevení je popsaný soud nad nevěstkou.  

Víno hněvu. Vínem Božího hněvu byly opojeny všecky národy. Zazněl i jiný hlas z nebe: „Vyjdi, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy.“ (Zj 18,1–5) Když je čisté evangelium překrouceno a učení Božího slova je nahrazeno učením lidských náboženských vůdců, stává se „vínem smilstva“. Bůh povolává svůj lid z Babylóna. Bez ohledu na to, jak je systém zkažený a špatný a jak dlouho existuje, jeho součástí jsou i jeho věrní, které Bůh nazývá „můj lid“ (Zj 18,4).

Tajemství: Velký Babylón. Ta žena … držela v ruce zlatý pohár, plný ohavností a nečistoty svého smilství a na čele měla napsáno tajemné jméno: „Babylón veliký, Matka všeho smilstva a všech ohavností na zemi.“ Zjevení 17 popisuje odpadlický náboženský systém, který zavádí do křesťanství mnohé z učení starozákonního Babylónu. Babylonská věž je symbolem vzdoru proti Bohu, pýchy a snahy zachránit se vlastní sílou. Duchovní Babylón ve své podstatě představuje náboženství založené na lidském učení, na lidských představách a podporované lidskými tradicemi. Je to náboženství vytvořené lidmi, stojící v opozici vůči moci evangelia a vůči církvi, kterou Ježíš postavil na lásce, a ne na násilí.

Výzva k oddanosti. Výzva knihy Zjevení je naléhavou výzvou k oddanosti. Kristus je pevný základ, na kterém je postavena jeho církev. Ta je založena na učení Bible a je vedena Duchem svatým. Naopak Babylón, jak jsme viděli, je zakořeněn v učení a tradicích lidí. Každý náboženský vůdce, který staví lidské názory nebo tradice na úroveň, nebo dokonce nad Boží vůli zjevenou v Písmu, podporuje babylónský zmatek. V posledních dnech pozemských dějin vznikne náboženský státní systém, duchovní Babylón, s duchovním vůdcem, který tvrdí, že mluví jako Bůh. Jeho slovo bude prohlášeno za samotné Boží slovo a jeho příkazy za Boží příkazy. V průběhu staletí římští papežové prohlašovali, že stojí na místě Boha na zemi.

 Babylón: Centrum modloslužby. Samým jádrem babylónského uctívání byla modloslužba. Vždyť lité modly jsou klam, ducha v nich není. … A tak, hle, přicházejí dny, kdy ztrestám modly Babylónu. Celá jeho země se bude stydět a všichni v něm padnou skoleni. Jeremjáš 50 a 51 předpovídají zničení Babylónu Médy a Peršany. Jedním z důvodů zániku Babylónu bylo modlářství jeho obyvatel. Bibličtí proroci postavili uctívání těchto neživých obrazů do protikladu s Bohem Stvořitelem, který je živý a život dává (Jr 51,15.16.19). Přestože problematika modloslužby duchovního Babylónu sahá hlouběji, než je jen klanění se před obrazy ze dřeva a kamene, duchovní Babylón je paralelou starověkého Babylónu. Používání obrazů jako předmětů uctívání nebo i jen „úcty“ je porušením druhého přikázání. Omezuje naši schopnost vnímat tichý hlas Ducha svatého, který nás učí o nebeských věcech a redukuje velikost, majestát a vznešenost Boha na neživou sochu. Obrazy se dostaly do křesťanství ve čtvrtém století, aby se křesťanství stalo přijatelnějším pro pohanské obyvatelstvo. Často bývají předmětem posvátné úcty, kterou máme projevovat jedině Bohu. Takový přístup nutně vede k duchovnímu úpadku.

Podněty k zamyšlení. „Poselství ze Zjevení čtrnácté kapitoly, které ohlašuje pád Babylónu, musí označovat ty náboženské organizace, které byly kdysi čisté, ale které se zvrhly. Protože toto poselství následuje po upozornění na soud, bude hlásáno až v posledních dnech. Nemůže tedy označovat pouze římskou církev, protože ta odpadla od Boha už před mnoha staletími.“ (GC 383; VDV 252)

 

 

8. Sobota a čas konce

Tento úkol se zaměřuje na dva aspekty uctívání Stvořitele, a to „kdy“ a „proč“. Jedním z důvodů uctívání je „Boží hodnota“, ale také hodnota každé lidské bytosti. Podstatou lidské důstojnosti je to, že jsme všichni stvořeni. V centru pozornost osmé lekce je „sobota“, den, který už při stvoření Bůh oddělil jako jedinečný a svatý, jak to připomíná i Desatero. Lekce otevře téma soboty ve světle poselství tří andělů, kteří vedou k úctě a respektu vůči Stvořiteli v každé době, obzvláště v závěru dějin.

Soud, stvoření a zodpovědnost. Bát se Boha zahrnuje i pozitivní vztah k člověku. Biblický koncept stvoření, na rozdíl od evoluce vyzdvihuje morální imperativ života. Byli jsme stvořeni Bohem a zodpovídáme se mu za své činy. Stvořitel sám stanovil měřítka toho, co je správné, a co ne, a ta platí dokonce i ve světě „morálního relativismu“. Zachovávání soboty jako sedmého dne dokazuje naši víru, že Ježíš je hoden toho, abychom ho uctívali jako našeho Stvořitele. Je znamením, že přijímáme Desatero jako Bohem inspirované principy pro život.  

Sobota a stvoření. Náš svět zoufale potřebuje uklidňující poselství Stvořitele, a proto nám Bůh dal sobotu. V polovině 19. století, kdy intelektuální svět zasáhla hypotéza evoluce, poslal Bůh poselství úžasné naděje zapsané ve Zj 14,6.7. Satan se všemožně pokoušel překrucovat myšlenku stvoření.  Boží poselství pro čas konce však vyzývá celé lidstvo, aby se vrátilo zpět k uctívání Krista jako Stvořitele nebe a země.

Velký podvod. Co on řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí. Ve snaze zničit pochopení jedinečnosti stvoření přišel ďábel s zdánlivě drobným podvodem, který přijímají i někteří z nás: „Bůh je sice hlavní silou stvoření, ale trvalo mu dlouhé věky, než pod jeho dohledem vznikl život. Bůh při svém tvoření totiž využil evoluci.“ Takový přístup se pokouší sladit „vědecké“ poznatky s biblickým popisem stvoření. Tvrdí, že dny stvoření jsou dlouhá, neurčitá časová období a že život na zemi je ve skutečnosti starý miliardy let. Zpráva o stvoření uvádí, že Bůh stvořil svět za šest doslovných čtyřiadvacetihodinových dnů a v sedmý den odpočíval. Jazyková struktura Genesis 1 a 2 nepřipouští nic jiného. Hebrejské slovo pro „den“ v Gn 1 je jom. Když je toto slovo spojeno s řadovou číslovkou (první, druhý apod.), označuje časové období, které trvá čtyřiadvacet hodin. Kromě toho, pokud Bůh nestvořil svět za šest doslovných dnů, jaký význam by měl sedmý den – sobota? Proč by její svěcení Bůh přikazoval? Nemělo by žádný smysl zachovávat jeden (sedmý) den jako věčnou památku na stvoření, kdyby stvoření netrvalo šest dní, ale dlouhá období. Znamenalo by to zpochybnit samotnou potřebu zachovávání sedmého dne jako památníku stvoření. Není divu, že tolik lidí, včetně křesťanů, ignoruje důležitost soboty jako sedmého dne. Tím je dána skvělá výchozí pozice pro konečný podvod.

Stvoření, sobota a čas konce. Uctívání bude v posledních dnech ústředním problémem konfliktu mezi dobrem a zlem, Kristem a satanem. Uctíváme Stvořitele, nebo šelmu? A protože stvoření tvoří základ celé naší věrouky, sobota jako sedmý den představuje věčné a neměnné znamení stvoření. Je to jeden z nejdůležitějších symbolů naší věrouky. Zmocnit se soboty a změnit ji, znamená zmocnit se autority samotného Boha, která mu náleží jako jedinému pravému Stvořiteli. Útok na sobotu znamená odstranit Boha a snažit se zaujmout jeho místo.

Sobota a věčný odpočinek. Sobota je útočištěm ve světě naplněném únavou, bolestí a vyčerpáním. Každý týden opouštíme starosti tohoto světa a vstupujeme do ústraní – do Boží soboty. Každý sedmý den sestupuje nebeský palác z nebe na zem a Hospodin nás na celý den zve, abychom s ním strávili čas v důvěrném společenství. Stejný Bůh, který na počátku stvořil zemi, ji stvoří znovu a sobota zůstane věčným symbolem Boha jako Stvořitele. Poselství tří andělů, kteří letí prostředkem nebe a vyzývají nás, abychom uctívali Stvořitele, je odpovědí nebe na beznadějné zoufalství, které ve dvacátém prvním století trápí mnoho lidí. Ukazuje nám na našeho Stvořitele, který na počátku stvořil všechno, a na našeho Vykupitele, který po skončení soudu, po odstranění hříchu, udělá všechno nové.

Podněty k zamyšlení. Bylo správně připomenuto, že anděl používá jazyk čtvrtého přikázání, aby zdůvodnil výzvu k uctívání Boha. V rámci Desatera je přikázání o sobotě jeho pečetí v tom, že identifikuje, kdo je Bůh – Stvořitel; potvrzuje území, nad nímž vládne – všechno, co stvořil; a ztvrzuje své právo vládnout – neboť všechno stvořil. Aby drak uspěl, musel nějak odstranit tento památník.“

 

 

7. Uctívání Stvořitele

 

V knize Zjevení Jana, ale nejen v ní, se mnohokrát opakuje motiv uctívání Stvořitele a Spasitele (Beránka). Úkol se věnuje dvěma aspektům uctívání, a to důvodu uctívání a způsobu uctívání. Existuje mnoho důvodů, proč máme Boha uctívat. Jedním z nich je skutečnost, že je Stvořitelem všeho. Stejně tak existuje mnoho způsobů, jak Boha uctívat. Jedním z nich je pokleknout před ním a vzdát mu slávu, čest i moc. 

Společně v soužení. Jan i první věřící žili v období po Ježíšově smrti, zmrtvýchvstání a nanebevzetí.  Co ale bude dál? Jejich víru pomohlo posílit vidění, které obdržel Jan. Podobně jako Jan i my žijeme uprostřed lidí, kteří Boha nectí. To vyžaduje velkou odvahu, i když se nemusí vždy jednat o protivenství, soužení a utrpení usilující o život člověka. Může se jednat o mnohem mírnější protivenství.

Uctívejte Stvořitele. Boha se máme bát nezávisle na tom, zda nastala hodina jeho soudu, protože stvořil celou naši zemi i vše co je na ní. Toto poselství není novinkou zapsanou Janem. Je fascinující přijímat informace o zázračném neživém i živém světě. Pro obyčejného člověka, prostého i vzdělaného jsou to skutečnosti přesahující naše chápání. Jasná výzva k uctívání Boha jako našeho Stvořitele je mimořádně důležité právě teď, kdy většina vědeckého, a dokonce i křesťanského světa, přijala evoluci.

Stvoření odhaluje Boha úžasné a neomezené moci. Jeho tvůrčí síla nejen stvořila nebe a zemi, ale celá staletí jednala i ve prospěch jeho lidu. On je Bůh, který stvořil tento svět, je vždy přítomen v tomto světě a nikdy neopustí svůj lid na tomto světě.

Bůh, který je blízko. Ohromující velikost stvořeného vesmíru jen zdůrazňuje realitu Boží lásky. Ukazuje, že přesto, jak jsme ve srovnání se zbytkem stvoření malí, Kristus za nás zemřel. Mimořádnou zkušenost Boží blízkosti zažil Izrael po vyjití z Egypta. I když Bůh přebývá „ve vyvýšenosti a svatosti“, je zároveň s každým člověkem, který „je zdeptaný a poníženého ducha“ (Iz 57,15). Boží spojení s námi již nemůže být důvěrnější a bližší. Jeho velikost a moc jsou tak obrovské, že sahají napříč vesmírem a zároveň do života každého z nás. Slibuje, že nás přetvoří, zformuje, přemění v jeho obraz, aby nám dal nová srdce, očistil nás od hříchu a učinil z nás nová stvoření v Kristu.

Evangelium, soud, stvoření. Žijeme v době, kdy je myšlenka Stvořitele a stvoření odmítána. Jejím důsledkem je pak odmítání Vykupitele. Důraz na Boha Stvořitele, je pro přítomnou pravdu v souvislosti s evolucí, nesmírně důležitý. Evoluce, i když je oblečená do „křesťanského“ oděvu, ohrožuje samotný základ křesťanské víry. I právě proto, uprostřed náporu evolučního myšlení, Bůh vzbudil církev, která má již v samotném názvu myšlenku stvoření v sedmi dnech – lid, který má hlásat základní pravdu o Bohu, našem Stvořiteli a Vykupiteli. Evoluce od začátku ničí biblický koncept kříže. Naproti tomu adventisté sedmého dne stojí proti tomuto omylu tím, že vyzývají svět, aby uctíval Stvořitele.

Stvořitel na kříži. Je třeba hledat další důvody, proč se máme bát Boha a proč mu máme vzdávat slávu a uctívat ho? Jak můžeme jako padlé lidské bytosti přiměřeně reagovat, na tak úžasnou pravdu? Co bychom mohli udělat jako odpověď na Boží dílo pro nás? Je mylné se domnívat, že padlí lidé mohou cokoliv přidat k tomu, co učinil Kristus na kříži.

Podněty k zamyšlení. Uctívání Boha je ústředním bodem Písma a vždy bylo problémem nejen pro celé lidstvo, ale také pro Boží lid. V celém Starém zákoně proroci kárali Boží lid, že uctívá jiné bohy nebo že uctívá Hospodina podle tradic pohanského světa. Konflikt mezi uctíváním Boha a uctíváním jiných „bohů“ patří k samotné podstatě velkého sporu a je doprovázen ignorováním Božího zákona.

Ten, který nás stvořil, nás zve, abychom mu předali své životy v aktu uctívání, abychom je od něho dostali zpět obohacené a využili je pro dobro druhých.

Zamysleme se nad nějakou zkušeností, ve které jsme viděli, jak Boží moc působí v našem životě.

 

 

6. Hodina jeho soudu

 

Na kříži byl Kristus souzen jako zavržený hříšník, abychom my mohli být souzeni jako spravedliví občané nebeského království. Tentokrát se na nebeský soud podíváme ve světle toho, co o něm bylo zjeveno už staletí dříve proroku Danielovi (Da 8 a 9).

Očištění svatyně. Každý žid velmi jasně rozuměl významu očištění pozemské svatyně. Tato událost se odehrávala každoročně v Den smíření, který byl vlastně dnem soudu. Přestože Daniel rozuměl konceptu očištění svatyně a soudu, byl z vidění o 2300 večerech a jitrech zmatený do té míry, že z toho onemocněl. Daniel má na mysli vidění o 2300 dnech (zbytek vidění již byl vysvětlen. Anděl Gabriel vzal proroka po proudu času a zjevil mu pravdu o přicházejícím Mesiáši. Uvedl dokonce i přesná data začátku jeho služby a kruté smrti, událostí, které přímo souvisely s očištěním svatyně.  

Vidění o 2300 večerech a jitrech a  doba konce. Někteří tvrdí, že v tomto vidění jsou míněny doslovné dny, a že proroctví se vztahuje Antiocha Epifana. Ten ale určitě nežil v době konce. V Da 8 Gabriel vysvětluje význam obrazů – berana a kozla. Malý roh – není přímo pojmenován a anděl popisuje jakousi nábožensko-politickou fázi Říma, během které „pravdu srazil na zem“ a zasahoval do Kristovy nebeské služby. Vyvrcholením kapitoly je očištění svatyně.  

Andělský pokyn pro Daniela. První část tohoto proroctví se týká Božího lidu, Izraele. „Pro tvůj lid a pro tvé svaté město je vyděleno sedmdesát sedmiletí“. Když se v prorockých knihách Daniel a Zjevení Jana objevují symbolické obrazy, obvykle s nimi souvisí i symbolické chápání času. Platí zde princip prorocký den znamená jeden skutečný rok. Každá událost na časové ose pak dostane své přesné dějinné místo.  

„Vyťatý“ Mesiáš. 490-ti leté prorocké období bylo pro Daniela a Židy mimořádně důležité. Výnos přijatý v roce 457 před Kristem umožňoval Židům vrátit se do své vlasti. Až po Mesiáše (pomazaného) mělo uplynout 69 týdnů (483 let). V roce 27. byl pokřtěn Ježíš Kristus, Mesiáš. Pak měl být Pomazaný vyhlazen (zabit). V polovině sedmdesátého týdne, v roce 31, Kristus potvrdil věčnou smlouvu svou smrtí na kříži a obětní systém ztratil jakýkoli prorocký význam.

Rok 1844. Druhá část nejdelšího prorockého období 2300 let se vztahuje na celý Boží lid – ze židů i z pohanů. Souvisí s očištěním nebeské svatyně a s druhým příchodem Krista. Toto období skončilo v r. 1844. Ve světle pravdy o svatyni a nebeském soudu na konci časů Bůh ve Zj 14,6.7 naposledy vyzývá celé lidstvo, aby odpovědělo na jeho lásku, přijalo jeho milost a žilo zbožně a poslušně. Co Bůh přikázal svému lidu dělat v den smíření a co by to mělo znamenat pro nás dnes (Lv 23,26–29)? Izraelci se měli „pokořovat“. Tento výraz naznačuje, že měli zkoumat svá srdce, vyznat své hříchy, činit pokání a prosit Boha, aby je očistil, stejně jako velekněz očistil pozemskou svatyni.

Podněty k zamyšlení. Zde je přehled proroctví o sedmdesáti týdnech z Da 9,24–27. 70 týdnů (Da 9,24) je rozděleno na 7+62+1 týdnů resp. 49+434+7 let. Poslední, sedmdesátý týden je rozdělen na dvě části o tři a půl dnech/letech. Prorocké období začíná v r. 457 před Kristem a končí v r. 1844. Když se u Daniela mluví o 2300 večerech a jitrech (Da 8), nikde se přímo neurčuje, kdy toto období začíná. Po dvou tisících třech stech dnech – odkdy? Proč ne od chvíle, kdy měl Daniel svoje vidění, „v třetím roce kralování krále Belšasara“ (Da 8,1)? Vidění v Da 8 nezahrnovalo Babylón. Začalo až následnými událostmi, tedy Médo-Persií. Počáteční datum celého vidění by mělo vycházet z tohoto vidění, které začalo Médo-Persií a pokračuje až do „konce“. Odkud začít počítat? Daniel 8. kapitola nám to neříká, dozvíme se to až v 9. kapitole.

 

 

5. Dobrá zpráva o soudu

„Bát se Boha a vzdávat mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu“ je trochu zavádějící. Myslím, že lidé v každé době měli „pokleknout před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod“. Bible mluví o Bohu jako soudci vší země velmi jasně a „každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu“,„veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé“. Pro mnohé je to děsivá představa. Soud však nakonec odhalí Boží dobrotu a milost. Ukáže, že Bůh je spravedlivý a milosrdný v tom, jak zachází s celým svým stvořením – nejen se spasenými, ale i s těmi, kdo se rozhodli proti němu.

Význam hodiny soudu. Soud je součástí konečného Božího řešení problému hříchu. Ve velkém sporu mezi dobrem a zlem ve vesmíru odpověděl Bůh na satanova obvinění na kříži. Během soudu nepadlé světy uvidí, že Bůh udělal všechno pro to, aby zachránil každého člověka. Soud odhaluje Boží spravedlnost a milosrdenství. Podává svědectví o jeho lásce a zákonu. Mluví o Boží milosti zachraňovat a jeho moci vysvobozovat.

Boží milosrdenství a soud. Kříž i soud odhalují Boží milosrdenství a Boží spravedlnost. Pokud by se Boží zákon mohl změnit nebo zrušit, bylo by zcela zbytečné, aby Ježíš zemřel. Kristova smrt potvrzuje věčnou povahu zákona, na němž je založen soud. Naše skutky projevují, jak se rozhodujeme a zda věříme Bohu. Dobré skutky, které konáme v moci Ducha svatého, nás nespasí. Jsou však svědectvím o opravdovosti naší víry. Čím důkladněji budou zkoumat neposkvrněný charakter Krista, tím silnější bude jejich touha podobat se jeho obrazu a tím méně čistoty a svatosti budou vidět v sobě. Ano, máme si uvědomovat svůj hříšný stav. Zároveň však máme v otázce spásy důvěřovat Kristu jako naší spravedlnosti, našemu posvěcení a našemu vykoupení. Sami nemáme, jak odpovědět na satanova obvinění proti nám. Pouze Kristus může být naším účinným Obhájcem.

Velkolepá scéna – byly postaveny stolce, a usedl Věkovitý … Syn člověka; došel až k Věkovitému a byla mu dána vladařská moc, sláva a království. Celý vesmír nepadlých bytostí stojí v úžasu před touto soudní scénou. Konflikt, který probíhal během dlouhého a bolestného období, brzy skončí. Zápas o trůn vesmíru je rozhodnutý. Kniha Daniel odhaluje, kdy soud začal. Po rozpadu Římské říše a pronásledování církve během 1260 let. Prorok následně přechází až k trůnnímu sálu vesmíru a k Božímu soudu, kdy Bůh napraví každou křivdu a nastolí své věčné království spravedlnosti.

Záblesk nebe. Ve Zjevení 4. kapitole Jan vidí otevřené „dveře do nebe“. Ježíš pozval apoštola, aby nahlédl do nebeské svatyně a viděl scény velkého sporu mezi dobrem a zlem. Kolem Božího trůnu jsou někteří vykoupení ze země. Čelili pokušením stejně jako my. Díky Kristově milosti a moci Ducha svatého zvítězili. Jsou oblečeni v „bílém rouchu“, které představuje Kristovu spravedlnost, přikrývající jejich hříchy. Na hlavě mají zlatou korunu, která symbolizuje jejich vítězství v boji se zlem. Jsou součástí nebeské královské rodiny věřících.

Ježíš je hoden. Ježíš, Beránek Boží, který obětoval svůj život za spásu celého lidstva, bere u soudu knihu. On jediný je hoden ji otevřít. Celé nebe propukne v nadšené chvále. Ježíšovo vítězství nad satanovými pokušeními, smrt na kříži Golgoty, vzkříšení a velekněžská služba dává spasení všem, kteří se vírou rozhodnou přijmout nabízenou milost. Soud je pro Boží lid neuvěřitelně dobrou zprávou. Mluví o konci vlády hříchu a vysvobození Božího lidu.

Podněty k zamyšlení. Duch prorocký nám dává důležitý pohled na Boží lid v posledních dnech, v době soudu a konce světa. „Jejich jedinou nadějí je Boží milosrdenství a jejich jedinou záštitou je modlitba. Jako Jozue prosil anděla, tak církev ostatků bude se zlomeným srdcem a upřímnou vírou prosit o odpuštění a vysvobození prostřednictvím Ježíše, svého Obhájce. Jsou si naprosto vědomi hříšnosti svého života, vnímají svou slabost a nehodnost a při pohledu na sebe by měli důvod si zoufat. Spravedlnost požaduje, aby byl nad nimi vynesen rozsudek.‘ Ale i když Kristovi následovníci zhřešili, nedali se ovládnout zlem. Odložili své hříchy a v pokoře a kajícnosti hledali Pána. Samotný božský Obhájce se za ně přimlouvá. Já jsem dal svůj život za tyto duše. Jsou vyryty na dlaních mých rukou.‘“ (5T 473.474)

 

 

4. Bojte se Boha a vzdejte mu čest

Konec světa a poslední události nejsou v žádném případě vtipnou záležitostí. Svět čelí nejvážnější krizi od potopy. Mnoho lidí stále považuje zprávu o konci světa za povedený vtip. Čím naléhavěji je zpráva hlásána, tím menší důležitost jí lidé přisuzují. My jsme před tím, co přijde, byli varováni. Jsme na poslední události připravení? Hlavním tématem lekce jsou první slova výzvy prvního anděla: „Bojte se Boha a vzdejte mu čest!“

Bojte se Boha. Kniha Zjevení představuje poslední Boží výzvu, jeho naléhavé a věčné poselství pro celé lidstvo. Prožívání strachu se zde používá ve smyslu úcty, bázně a respektu. Vyjadřuje myšlenku absolutní věrnosti Bohu a úplného předání se jeho vůli. Je to postoj mysli, který je zaměřen na Boha, ne na vlastní já. Bát se Boha znamená postavit ho na první místo v našem myšlení, zříci se sobectví a pýchy. Znamená to žít svůj život pro něj.

Bojme se Boha a poslouchejme jeho příkazy. Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé. (Kaz 12,13.14) Bát se Boha je postojem zbožné úcty, který nás vede k poslušnosti. Milost nás neosvobozuje od poslušnosti Božích přikázání. Evangelium nás osvobozuje od odsouzení zákona, ne od naší odpovědnosti řídit se jím a žít podle něj. Milost nám dává také sílu žít v přítomnosti zbožně a poslušně. Spasení z milosti neneguje Boží zákon nebo potřebu poslušnosti. Poslušnost není zákonictvím. Kristus nás nikdy nevede k tomu, abychom jeho učení zredukovali na zbožné fráze, na kterých vlastně vůbec nezáleží.

Zaměřme svůj život na Boha. V době konzumního života, kdy se světské hodnoty dostaly do středu zájmu lidí, nás nebesa vyzývají, abychom se odvrátili od vlastního sobectví a otroctví naší důležitosti a postavili do středu našeho života Boha. Pro některé lidi se celý svět točí jen kolem majetku a peněz. Jiné láká rozkoš nebo moc. Další se soustřeďují na sport, hudbu nebo zábavu. Poselství Zjevení je jasnou výzvou, abychom se báli Boha, respektovali ho a s úctou mu dali to nejdůležitější místo v našem životě. Hlavním problémem závěrečného pozemského konfliktu je boj o mysl člověka, o opravdovou věrnost a podřízení se Boží vůli a moci. V posledním boji velkého sporu mezi dobrem a zlem jde o to, co bude ovládat naše myšlenky.

Vzdávejme Bohu čest. Slovní spojení „vzdát Bohu čest“ se často objevuje v kontextu Božího soudu, podobně jako v poselství prvního anděla. Podle apoštola Pavla jsou naše těla svatyní, příbytkem Ducha svatého, chrámem posvěceným Boží přítomností. Písmo nás vyzývá, abychom slavili Boha vším, čím jsme. Když je Bůh středem našeho života, naší jedinou touhou je vzdát mu slávu. Ať už tím, jak se chováme k druhým lidem, jaké s nimi pěstujeme vztahy, jak jednáme a vystupujeme, nebo co jíme a jak se oblékáme. Bohu vzdáváme slávu, jestliže světu odhalujeme charakter Boží lásky tím, že se snažíme plnit jeho vůli. To je ještě důležitější ve světle předadventního soudu.

Ti, kteří zvítězili, zachovávají Boží přikázání a mají Ježíšovu víru“. To je zobrazení věrného Božího lidu v posledních dnech. Výraz „Ježíšova víra“ vyjadřuje „kvalitu“ víry, která Kristu umožnila zvítězit nad satanovými pokušeními. Víra je dar, který dostává každý věřící. Když opravdu žijeme víru, kterou nám do srdce vkládá Duch svatý, víra roste. Vítězíme ne silou vlastní vůle, ale mocí živého Krista, který v nás působí. Vítězíme proto, jaký je on. Ježíš, Boží Syn, překonal úskoky ďábla. Čelil pokušením důvěrou v Boží zaslíbení. Svou vůli podřídil vůli svého Otce a spoléhal se na jeho moc. Pokud důvěřujeme Kristu, hledíme-li na něho a věříme mu, můžeme zvítězit i my. Ježíš je naše všechno ve všem a poselství každého ze tří andělů je právě o něm. Poselstvím Zjevení je vítězství, nikoli porážka. Mluví o lidech, kteří jeho milostí a jeho mocí vítězí.

Podněty k zamyšlení. Je to Ježíš, který nás zachraňuje; naším úkolem je odevzdat se mu a přijmout jeho vítězství za nás. V otázce spasení musíme důvěřovat právě jemu, ne sobě a vlastním schopnostem.

„Sílu výrazu bojte se Boha ve Zjevení můžeme vnímat jako poslední Boží výzvu lidstvu, aby si ho zvolilo za svého úžasného a vyvýšeného Boha […] který zvítězí nad silami zla, namířenými proti němu a jeho plánu s lidmi (Zj 14, 9–11). Tento strach se neprojevuje hrůzou a chvěním, ale radostným a láskyplným podřízením se Božímu zákonu a jeho zachováváním.

 

3. Věčné evangelium

V úvodu „poselství tří andělů“ je poselství pro závěr dějin představeno jako „věčné evangelium“, tedy zpráva o velké Boží milosti projevené v Kristu, s nímž mají být seznámeni všichni obyvatelé světa. Vyznání Šema Jisra‘el (modlitba „Slyš, Izraeli“) připomínalo Židům duchovní nasměrování, které je spojovalo jako lid a které posilovalo jejich odhodlání zachovat si jedinečnou identitu vyznavačů jediného pravého Boha. Pro adventisty sedmého dne je takovým identifikujícím vyznáním poselství tří andělů ze Zjevení 14. Definuje, kým jsme, a popisuje naše poslání ve světě a touhu hlásat evangelium celému světu.

Kniha naděje naplněná milostí. Většina lidí při uvažování o Zjevení Jana nemyslí na Boží milost. V mysli se nám často vynoří popisy děsivých šelem, nepochopitelných symbolů a zvláštních obrazů. Mnohé čtenáře kniha děsí k smrti. Je to nešťastné, protože kniha Zjevení je naplněna poselstvím milosti a naděje. Uprostřed hrůzu vzbuzujících zvířat a důrazných varování před očekávaným pronásledováním nám Bůh opakovaně dává důvody k radosti z jeho spasení. V celé knize je Kristus popisován jako zabitý Beránek. V Kristu je nám odpuštěno. Jeho milost nám odpouští minulost, posiluje nás v přítomnosti a dává nám naději do budoucnosti.

 Věčné evangelium. Evangelium je až neuvěřitelně dobrá zpráva o Kristově smrti za naše hříchy, o jeho slavném vzkříšení a o jeho stále přítomné lásce a péči o nás. Vírou v jeho prolitou krev a vzkříšení jsme osvobozeni nejen od trestu za hřích, ale i od moci hříchu. List Římanům uvádí čtyři myšlenky o milosti: jsme ní ospravedlněni, zdarma; je projevem Boží spravedlnosti; ospravedlňuje ty, kteří vírou přijímají Ježíše, Boží láska se nám zjevila, když jsme ještě byli hříšníky. Kristovu milost si nemůžeme nijak zasloužit, zaplatit ani se o ni nijak přičinit. Je zřejmé, že spasení se může uskutečnit jen vírou a bez skutků zákona. Nepochopíme-li hloubku evangelia, unikne nám celý smysl poselství tří andělů.

Příběh milosti. „Plán našeho vykoupení nebyl dodatečným řešením, které Bůh vymyslel až po Adamově pádu. Byl zjevením ‚tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno‘ (Ř 16,25). Odhalením zásad, které jsou od věčnosti podstatou Boží vlády.“ (DA 22; TV 10) Výraz „věčné evangelium“ (Zj 14,6) mluví o minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Když Bůh stvořil lidstvo se schopností rozhodovat se, musel předvídat, že se dopustí i nesprávných rozhodnutí. Jakmile mělo jeho stvoření schopnost volby, mělo možnost vzbouřit se proti jeho láskyplnému vedení. Láska vychází ze svobodného rozhodnutí a obsahuje v sobě i možnost odmítnutí.

Do celého světa. Podle naléhavého poselství prvního ze tří andělů, na konci času má být „věčné evangelium“ zvěstováno celému světu. Vyžaduje to naše maximální úsilí a naše úplné zapojení. Vede nás od zaměření na vlastní zájmy k vášni pro službu Kristu. Nic nenaplňuje a neinspiruje člověka víc, než když je součástí díla evangelia, prozřetelně ustanoveného Bohem.  

 Misijní hnutí. Díky hlubokému studiu Bible první adventisté stále lépe chápali význam poselství tří andělů. Cítili, že Bůh má naléhavé poselství pro závěrečnou dobu dějin, které musí zvěstovat všem lidem, aby připravili svět na Kristův návrat. Poselství tří andělů motivovalo adventistické misijní hnutí již od jeho začátků. V roce 1874 generální konference vyslala prvního misionáře adventistů sedmého dne do Evropy. Během dalších desetiletí naši nejlepší a nejschopnější členové cestovali po celé zemi, aby hlásali Boží poselství pro čas konce. Byli to lidé nejrůznějších profesí: učitelé, zdravotníci, kazatelé, farmáři, inženýři, tesaři a obchodníci. Někteří byli zaměstnanci církve, ale mnozí byli laici, kteří věřili, že Ježíš brzy přijde. Kázání věčného evangelia překračuje zeměpisné hranice. Proniká do nejvzdálenějších míst Země. Oslovuje lidi všech jazyků a kultur. Nakonec ovlivní celý svět. Jak fascinující je vědět, že se naše poselství dostalo do více než 210 z 235 zemí světa uznaných Organizací spojených národů.

Podněty k zamyšlení. Pro co většího, velkolepějšího, slavnějšího a důležitějšího bychom mohli žít než pro hlásání zaslíbení věčného života, který nám byl dán v Ježíši? „Kristovi následovníci budou radostně zvěstovat Boží poselství – po celém světě budou varování šířit tisíce lidí. Budou se dít zázraky, nemocní budou uzdravováni; věřící budou provázet znamení a zázraky. Také satan bude působit lživé zázraky, dokonce nechá před zraky lidí sestoupit oheň z nebe na zem (Zj 13,13). Obyvatelé země se budou muset rozhodnout, na kterou stranu se přidají.“ (GC 612; VDV 396)

 

 

2. Rozhodující chvíle

Bůh vždy předával lidem poselství, která pro ně byla v daném čase důležitá. V posledních dnech lidských dějin posílá světu mimořádné poselství pro toto komplikované období. Představuje jej obrazem tří andělů, kteří letí uprostřed nebe a mají pro čas konce naléhavé poselství celému světu. Druhá lekce nabízí pohled na závěr dějin světa před Kristovým návratem ve světle Zj 14. V tomto kontextu ukazuje, proč právě v této době bude tak aktuální výzva k zásadnímu životnímu rozhodnutí, na které straně chce kdo stát.

Rozhodnutí o věčnosti. Zjevení 14 je posledním Ježíšovým poselstvím o milosrdenství padlému světu. Každá lidská bytost učiní své konečné rozhodnutí, ať už pro Ježíše, nebo proti němu. Každý den si prostřednictvím rozhodnutí v „maličkostech“ volíme, na které straně stojíme. Není pravděpodobné, že někdo, kdo ve svém životě činí neustále nesprávná rozhodnutí, se najednou v poslední krizi postaví na stranu Ježíše. Nyní, dnes a každý den se musíme rozhodnout pro věrnost Kristu a jeho přikázáním. Ježíš při svém příchodu nezmění charakter člověka. Dílo proměny se musí uskutečnit nyní. Náš každodenní život určuje, jaký bude náš osud.

Návrat Syna člověka. Ústředním bodem Zj. 14 je Ježíšův návrat a jeho odplata. Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, oddělí ovce od kozlů (obraz soudu) a udělá konečné rozhodnutí o osudu národů a celého lidstva.

Nebeský soud. Po soudu popsaném prorokem Danielem nastane vykonání rozsudku, který je přirovnán ke sběru obilí a vína. Daniel viděl spravedlivý průběh soudu, na kterém se prokáže, že Otec, Syn a Duch svatý udělali úplně všechno, aby lidstvo zachránili. Tento soud ospravedlňuje nejen svaté, ale také Boží charakter z falešných nařčení satana.

Vítězná koruna. Anděl vycházející ze slávy Boží přítomnosti v chrámu zavolal na toho, který seděl na oblaku, aby začal žeň, protože nastala hodina žně a úroda země dozrála. Ježíš jako Syna člověka, má „na hlavě korunu ze zlata a v ruce ostrý srp“, aby posbíral úrodu ze země. Klíčení semene představuje začátek duchovního života a růst rostliny je nádherným znázorněním křesťanského růstu. Podobně jako v přírodě je tomu i s působením Boží milosti. Život nemůže být bez růstu. Dozrálé obilí představuje všechny, kteří jsou proměněni milostí, motivováni láskou a žijí život poslušnosti ke slávě Kristova jména. Jejich srdce jsou sjednocena s Ježíšovým srdcem a jejich jedinou touhou je konat jeho vůli.

Každé semeno přináší úrodu. Ve Zjevení 14 se mluví o dvou sklizních – žni a vinobraní. Žeň obilí představuje spravedlivé a sklizeň hroznů ve vinici představuje nespravedlivé a ztracené. Všechno dozrálo, celá úroda je před sklizní. Boží lid ukazuje před celým vesmírem Ježíšův obraz milosti, soucitu, milosrdenství a lásky. Děti toho zlého naopak odhalují chamtivost, žádostivost, sobectví a nenávist. Jedna skupina zjevuje Ježíšův charakter, druhá charakter satana. Všichni lidé i andělé budou moci vidět a pochopit následky bezbožnosti, zla, hříchu a nezákonnosti. Před všemi živými bytostmi se naplno ukáže kontrast mezi dobrem a zlem, právem a nepravostí, poslušností a neposlušností.

Podněty k zamyšlení. „V oblasti rozumové i duchovní platí zákon, že se měníme podle toho, na co se díváme. Mysl se postupně přizpůsobuje předmětům, kterými se zabývá; připodobňuje se tomu, co se naučila milovat a uctívat. Člověk se nikdy nedostane nad své měřítko čistoty, pravdy a dobroty. Je-li jeho nejvyšším ideálem vlastní já, nedosáhne nikdy něčeho vznešenějšího. Spíše bude klesat hlouběji a hlouběji. Pouze Boží milost má moc povznést člověka. Pokud je však ponechán sám sobě, vede jeho cesta nevyhnutelně dolů.“ (GC 555; VDV 361)

Pozvolna, nenápadně, zpočátku téměř nepozorovaně se náš charakter a naše osobnost mění podle toho, čemu dáváme prostor v naší mysli. Když zasejeme dobrá semena, přineseme dobrou úrodu. Pokud však zasejme špatná semena, která mají původ ve zkaženém světě, náš charakter přinese ovoce tohoto světa. Zaséváním lhostejnosti vůči Bohu a duchovním hodnotám a prioritám, sklízíme ovoce lhostejnosti – apatii, falešné duchovní sebeuspokojení a frustraci. Je velmi nebezpečné, když si lidé myslí: „Vím, že jednoho dne přijde poslední pronásledování, „znamení šelmy“ a zákaz kupovat či prodávat. Až se to stane, pak se polepším…“ Bůh nás volá teď, v tuto chvíli, abychom mu odevzdali svůj život. Čím déle člověk otálí s odpovědí na volání Ducha svatého, tím je jeho duše okoralejší a „tvrdší“ vůči Božím pozváním a náchylnější podlehnout a uvěřit lžím toho zlého.

 

1. Ježíš vítězí – satan prohrává

Zjevení 12. kapitola je vhodným úvodem k poselství tří andělů, zejména v souvislosti s konfliktem přicházejícím v době konce. Tématem první lekce je souhrnný pohled „z ptačí perspektivy“ na velký spor mezi dobrem a zlem, Bohem a satanem, který stojí v pozadí nepřátelských světonázorových postojů, tj. ateistické filosofie a vědy na jedné straně a biblickým poselstvím, zejména knihy Zjevení na straně druhé. Ve světle 12. kapitoly knihy Zjevení se podíváme na jednotlivé aktéry tohoto „sporu“, vizi konečného vítězství, ale i na důsledky, které to má pro náš každodenní život a připravíme se tak k pochopení Zjevení 14. kapitoly a poselství tří andělů.

Bitva v nebi. Zjevení 12 představuje sled dramatických epizod a pohledů na odvěký konflikt mezi dobrem a zlem, který začal v nebi, ale skončí zde na zemi. Provede nás proudem času, od úvodní scény satanovy vzpoury v nebi až po jeho kruté útoky na Boží lid v posledních dnech. Každý z nás se bude muset rozhodnout, na kterou stranu konfliktu se postaví, stejně, jak to kdysi udělali nebeští andělé. Ve velkém sporu neexistuje nic takového jako nestrannost či neutralita (viz L 11,23) a nebude ani v poslední pozemské bitvě. Komu budeme důvěřovat, poslouchat ho a uctívat? Na konci pozemských dějin a v závěrečné krizi bude tato otázka ještě mnohem vyhrocenější a závažnější.

Satanův útok. Satan snažil Krista zničit hned po jeho narození. Usiloval o jeho život, snažil se ho svést pokušeními na poušti, nakonec zdánlivě zvítězil. Satan je ale poražený nepřítel. Kristus nad ním zvítězil svým životem, svou smrtí i svým zmrtvýchvstáním. Zjevil velikost své lásky a vysvobodil nás od trestu za hřích. A díky němu můžeme zvítězit i my. Když přijmeme Ježíše vírou, jeho vítězství se stane naším vítězstvím.

Přijetí Ježíšova vítězství. Ježíš nikdy neprohrál žádný boj se satanem. Ježíš je Vítězem nad mocnostmi zla. Tím nejdůležitějším je uvěřit, že Kristovo vítězství je i naším vítězstvím. Přestože boj na zemi stále zuří, satan už prohrál. Platí to i v každodenním boji s mocnostmi zla v našem osobním životě. Někteří křesťané doufají ve vítězství nad nějakým zlozvykem nebo charakterovým rysem, a nikdy nepochopí význam Kristova vítězství pro jejich osobní život. Zvítězili jsme a jsme spaseni ne díky našim vlastním zásluhám, ale díky Kristovu vítězství, které vydobyl za nás a pro nás.

Žena na poušti. Období 1260 dnů ve Zj 12,6 považujeme za stejné období, jako „čas a časy a půl času“ ve Zj 12,14. Jde o proroctví, které je popsáno v textech Da 7,25; Zj 11,2.3 a Zj 13,5. Na proroctví aplikujeme princip známý jako „den za rok“ tj. jeden prorocký den představuje období jednoho doslovného roku. Vykladači obecně chápali toto období jako 1260 doslovných let od roku 538 do roku 1798. Kruté pronásledování křesťanů věrných Bibli je důsledkem velkého sporu mezi dobrem a zlem. Muži a ženy v době reformace stáli před volbou: budou věrni Božímu slovu, nebo přijmou učení všeobecné církve. Bůh měl v každé době muže a ženy, kteří mu byli věrní i přes silný odpor. V dobách těžkého pronásledování se Bůh o svou církev postaral a postará se i v době konce.

Boží věrní na konci času. Satanovým záměrem tehdy i dnes je zmocnit se vlády nad vesmírem. V posledních dnech pozemských dějin se zaměřuje na Boží lid. Potomci ženy přesto zůstávají věrní Kristu, poslušní jeho pravdě a věrní jeho poslání. Satan nakonec podnítí nařízení, která budou namířena proti věrnému ostatku Božího lidu, pod hrozbou vězení a smrti. Pokusí se zničit Kristovu církev.

Podněty k zamyšlení. Bůh stvořil svobodné bytosti schopné milovat jeho a ostatní bytosti. Kdyby nebyly svobodné, nemohly by milovat. A čím by byl náš vesmír bez lásky? Strojem, který funguje podle přísných zákonů příčiny a následku, a ve kterém neexistuje svobodná vůle ani prostor pro svobodná rozhodnutí. Byli bychom jen shluk subatomárních částic, které se řídí pouze fyzikálními zákony. Nebo si myslíte, že láska k rodičům, dětem nebo životnímu partnerovi je jen bezduché uspořádání atomů?

„Bůh si přeje, aby mu všechny bytosti sloužily z lásky. Touží po službě, která prýští z ocenění jeho charakteru. Netěší ho vynucená poslušnost. Všem dává svobodnou vůli, aby mu mohli dobrovolně sloužit. Dokud všechny stvořené bytosti opětovaly jeho oddanou lásku, vládl v celém Božím vesmíru naprostý soulad. Žádný disharmonický tón nekalil dokonalou jednotu.“ (NUD 9)

 

Úvod

 I když byla kniha Zjevení napsána téměř před dvěma tisíci léty, zájem o její podrobný výklad vzrostl až s duchovním oživením, které bylo spojeno se studiem a porozuměním prorockých knih Daniel a Zjevení v 19.století, přesněji koncem první poloviny tohoto století. V této souvislosti proto asi neudiví skutečnost, že Boží nepřítel začal šířit nové ateistické a filozofické ideje Friedricha Nietzscheho, Karla Marxe a Charlese Darwina, v protikladu s poselstvím tří andělů ze Zj. 14,12-14.

---

 

NAD MÁLEM JSI BYL VĚRNÝ

Ján Petrovič

 

12. Odměna za věrnost

Spasení si nikdo z nás nemůže ničím zasloužit. Díky nezasloužené Boží milosti nám však Bible představuje naději na odměnu, budeme-li žít věrně. Všechno, co dostáváme, je vždy a jen z Boží milosti. Bible na různých místech mluví o odměně dané zaslíbeními, co všechno je pro nás připravené po druhém příchodu Ježíše, kdy jednou provždy skončí temné období hříchu.

Odměna za věrnost. Je zcela zřejmé, že způsob našeho uvažování „něco za něco“ deformuje náš pohled na biblické texty, které mluví o „Boží odměně“. Přemýšlejme v tomto duchu o následujících větách. Odměna od Boha jeho věrným je jedinečná a přesahuje naše chápání. Nelze ji popsat slovy. Stojí na opačné straně k pronásledování a lžím kvůli Ježíši. Dostat odměnu za věrnost není totéž jako spasení ze skutků. Žádný hrdina víry neměl skutky dost dobré, aby získal před Bohem nějakou zásluhu. Spasení je a navždy zůstane darem milosti.

 Věčný život. Všechny čeká věčnost: buď věčný život, nebo věčná smrt, buď všechno, nebo nic. Písmo jasně říká: „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu“. Bůh má jedinečnou schopnost splnit všechny své sliby. Naším úkolem je jednoduše mu věřit, přijmout Ježíšovy zásluhy a spolehnout se na to, co nám řekl: „opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já“ (J 14,3).

Nový Jeruzalém. Právě ten Abraham kdysi viděl vírou. Je Božím mistrovským dílem, postaveným pro ty, kteří ho milují a zachovávají jeho přikázání. Bude domovem věrných Božích dětí v nebi během tisíciletí a pak na nové zemi po celou věčnost. Tak jako Ježíš byl s námi v tomto padlém světě, když přišel v těle, bude s námi i na nové zemi. Tuto příležitost budeme jednou mít i my.  Vykoupení budou žít v blízkosti Boha.

Čas účtování. Dva služebníci z Ježíšova podobenství si vyslechli hodnocení: „Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým“. Pán jim svěřil hřivny, které svou prací rozmnožili. Někdy považujeme hřivny za dary, jako je dar zpěvu, kázání nebo pohostinnosti. Ale v podobném příběhu o hřivnách (L 19,12–24) jsou za hřivny považovány peníze. Ellen G. Whiteová k tomu napsala, že se podobenství vztahuje i na časné prostředky, které Bůh svěřil svému lidu.“ (1T 197)

Jak využíváme svěřené dary my? 

Hledět na to, co je před námi. Pavel se po svém obrácení naplno pustil do služby pro Krista. Díky svému vzdělání a bystré mysli mohl být ze světského hlediska velmi úspěšný. Tak jako Mojžíš, i Pavel se rozhodl trpět s věrnými Božími dětmi pro Krista. Prošel mnoha těžkými situacemi – bitím, kamenováním, vězněním, hladem, zimou, ztroskotal… . Hodnota, kterou Pavel připisoval odměně věřících, souvisí s tím, co všechno pro něho znamenalo trpět pro Krista. Z biblického pohledu znamená úspěch, když máme to, co potřebujeme, a tehdy, kdy to potřebujeme. Důkazem prosperity není hromadění majetku.

Jsme-li takto úspěšní, je důležité cítit a vyjadřovat vděčnost Bohu za to, co v něm máme a důvěřovat mu. Bůh neslibuje svým dětem, že všechny budou bohaté a budou mít majetek. Ve skutečnosti říká, že všichni, kdo žijí zbožně, budou pronásledováni. To, co nabízí, je lepší než jakékoli bohatství světa. Bůh říká: „Naplním tvé potřeby a kamkoli půjdeš, budu s tebou.“ Na konci pak dá svým věrným skutečné bohatství – věčný život. Jaká úžasná odměna!

Vize církevní rodiny, která věrně spravuje Boží prostředky a záležitosti na zemi.

Kazatelé a místní sboroví činovníci vytvořili vhodné prostředí pro hospodaření v církvi. Učí, školí, podporují a povzbuzují církevní rodinu v biblickém hospodaření s penězi. Lidé uplatňují ve svém životě biblické principy. Jsou stále štědřejší, pravidelně si šetří na neočekávané výdaje a vymaňují se z otroctví spotřebitelských dluhů. Jejich způsob života se vyznačuje střídmostí, disciplínou a spokojeností. Peníze už pro ně nejsou na prvním místě a jejich vztah s Bohem Stvořitelem se upevňuje. V sobotu ráno lidé přicházejí do shromáždění. Jsou klidní – nebojí se finančních problémů, převládá v nich pocit spokojenosti a vděčnosti. Manželské konflikty způsobené penězi už téměř vymizely. Na bohoslužbu manželé přicházejí s pocitem naděje a očekávání Boží přítomnosti a jeho působení mezi nimi. Celá služba církve je finančně zajištěná a má velký vliv. Prakticky projevuje Kristovu lásku těm, kteří jsou v nouzi. Jsou k dispozici finanční prostředky na provoz církevních institucí, které úžasným způsobem podporují službu lidem a jsou výborně zajištěny.

 

11. Hospodaření v těžkých časech

V krizových situacích je ohroženo ekonomické blaho a zajištění jednotlivců i společnosti. Jak se v nich má projevit naše křesťanství? Svět se stále více vymyká kontrole: války, zločiny, nemravnost, přírodní katastrofy, pandemie, ekonomická krize, politická korupce a další. Mnozí jednotlivci i rodiny pečují o vlastní přežití, a proto hledají bezpečí a jistotu. Každodenní práce nás stojí mnoho sil, abychom zvládli splácení dluhů, výchovu dětí a zabezpečení rodiny – oblečení, jídlo a bydlení. Ježíš v kázání na hoře radí: „Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“.

Dej Boha na první místo. Za Jóšafatovy vlády bylo Judsko napadeno několika pohanskými královstvími. I když byl vojensky připraven čelit nepřátelům, v této krizi nespoléhal na vlastní sílu, ale na Boží moc. Na základě prorockého zaslíbení druhý den brzy ráno král shromáždil lid. Před nimi kráčeli zpěváci lévijci, aby chválili Hospodina. Potom král vyzval lid: „Věřte v Hospodina, svého Boha, a budete nepohnutelní; věřte jeho prorokům a bude vás provázet zdar“ (2Pa 20,20). Sbor začal zpívat a nepřátelé se navzájem ničili a „nikdo nevyvázl“. Důvěřovat Hospodinu a jeho vedení je výzvou i pro nás.

Spoléhej se na Hospodina, ne na vlastní sílu. Hospodin skrze Jónatana a jeho zbrojnoše kdysi porazil celou posádku Pelištejců. Navzdory této zkušenosti, když nastaly pro krále Davida těžké časy, si dovolil důvěřovat jen své vlastní síle a vynalézavosti. Cílem sčítání Izraele bylo zjistit počet bojeschopných mužů. Jóab, velitel Davidovy armády, byl proti, ale David trval na svém. Národu to přineslo pohromu. V souvislosti s tématem, o kterém přemýšlíme, je velmi lákavé spoléhat se naše peníze či konexe. Jak najít správnou rovnováhu mezi tím, co můžeme udělat, a tím, že máme ve všem důvěřovat Hospodinu?

Žij jednoduše. Jak bychom měli jako věřící reagovat na to, že žijeme ve stále složitější době? Použité dobové citáty jsou v jasném rozporu s realitou. Máme si utáhnout opasky nebo je naplno uvolnit? Máme svůj majetek zmenšovat nebo zvětšovat?  Protože víme, že konec světa a druhý příchod Krista je blízko, měli bychom použít své prostředky k tomu, abychom druhé seznámili s radostným poselstvím evangelia. Pamatujme na skutečnost, že náš život může skončit dřív, než se nadějeme.

Stanov si priority. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. (Mt 6,24) Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Ježíšovo učení a příběhy biblických postav jasně ukazují, že neexistuje poloviční oddanost Kristu. Buď jsme, nebo nejsme na Boží straně.

Až nebude možné kupovat ani prodávat. Bible vykresluje bolestný obraz světa před druhým příchodem Ježíše. Daniel říká, že přijde „soužení, jaké nebylo od vzniku národa až do této doby“. V Bibli je předpovězena doba pronásledování. Lidé bez znamení šelmy nebudou moci nakupovat a prodávat.

Naše práce je v jistém smyslu prodejem našeho času, dovedností a zboží těm, kteří si je chtějí koupit. Nemoci cokoli koupit nebo prodat však znamená neschopnost fungovat ve společnosti, ve které žijeme.

Tlak na ty, kteří zůstanou věrní, aby se přizpůsobili pak bude obrovský, přímo úměrný majetku, který vlastníme. Ujistěme se proto, že nejsme otroky svých peněz a svého majetku. I systém desátků nás chrání před sobectvím a povzbuzuje nás k důvěře, že se o nás Bůh postará.

Podněty k zamyšlení. Ačkoli nic v Bibli neříká, že bohatství je špatné, zároveň nenacházíme texty, které by spojovaly bohatství s posilováním oddanosti Bohu. Ve skutečnosti platí opačné nebezpečí. „Musíme se vzdát všeho, co by nás odvádělo od Boha. Mnoho lidí uctívá bohatství. Touha po majetku a láska k penězům je připoutávají k satanovi. Jiní nade všechno cení uznání a pocty lidí. Touží po tom, aby k nim ostatní vzhlíželi s obdivem a oslavovali je. Další lidé touží po snadném a sobeckém životě bez námahy. To všechno však musíme překonat. Nemůžeme napůl náležet Bohu a napůl se věnovat sobeckým zájmům, běžným v tomto světě. Božími dětmi můžeme být jen tehdy, když jimi budeme naplno.“ (SC 44; CVP 46)

První křesťané byli štědří. Církev se má v mnoha zemích nebývale dobře. Ale za jakou cenu? Blahobyt negativně ovlivňuje naši spiritualitu a nepodporuje křesťanské ctnosti sebezapření a sebeobětování. Dá se nemilovat svět, když máme v chladničce plno jídla, vlastníme pěkné auto, nejnovější televizor, počítač a telefon? Mnozí členové naší církve takový luxus nemají. My však žijeme v zemi, která patří mezi ty bohatší.

 

10. Ochota dávat

Úkol se zabývá Božími radami pro moudré hospodaření s tím, co máme, ve zralém věku a v závěru života. Odchod do důchodu může být traumatizující zkušeností, ovšem podle mě z naprosto jiných důvodů, než je uvedeno. Nespojuji si ho s očekáváním konce života. Žel, že mnoho lidí v produktivním věku ignoruje skutečnost, že věkem stoupá riziko nemocí i smrti. To, zda budeme mít dostatek financí jsme schopni ovlivnit pouze částečně. Pokud by lidé jednali podle Božích rad, všechny dny jejich života by mohly být dobré a šťastné. Nemuseli by se zaobírat úzkostnými obavami, ale odložit břemena, žít šťastně a zrát pro nebe. Co bychom měli dělat, čemu se vyhýbat a jaké zásady bychom měli dodržovat?

Bohatý blázen. Téměř každý z nás tento příběh zná. Hojná úroda nemusela vůbec souviset s pachtěním nebo hříšným jednáním. Plán postavit nové stodoly na uskladnění úrody bylo rozumné a logické a radost z úspěchu rovněž nelze považovat za hřích. Přesto ho Bůh nazývá bláznem. Nejspíš proto, že ve svém uvažování zapomněl na lidskou zranitelnost a dočasnost. Žil, jako by Bůh neexistoval, jako by všechno, co měl, bylo jeho vlastnictvím, jako by nic nedlužil Bohu ani lidem.“ Toto podobenství nelze zákonitě aplikovat na odchod do důchodu obyčejných lidí. Spíš se jedná o výjimku. Kdo z nás si nashromáždil tolik, aby mohl uvažovat stejně jako člověk v příběhu. Ať je naše úroda hojná, nebo jen skromná, pamatujme na potřeby jiných a potřeby Božího díla.

Nic si ze světa neodneseme. Činem zodpovědné a pečlivé správy toho, čím nám Bůh požehnal, je naplánovat, co se stane s naším majetkem po naší smrti. Buď se náš majetek rozdělí podle zákona mezi zákonné dědice, nebo o dělení majetku rozhodne zůstavitel v poslední vůli. V ní může pamatovat kromě zákonných dědiců také na toho, kdo se o ně ve stáří postará, na církev a dobročinné spolky. Ani závěť ale člověka nezbaví zoufalství nad tím, že majetek moudrého, snaživého a zbožného člověka získá nakonec lenivý, bezbožný „pomatenec“. Přesto je jedno jisté, že do hrobu si nic neodneseme.    

Začněte s osobními potřebami. Praktické rady z knihy přísloví by mohly dneska znít asi takto: „Zkontrolujte své finanční záznamy a zjistěte stav svého majetku. Udělejte si inventuru a zkontrolujte poměr svého dluhu k vlastním aktivům.“ Ve věku, kdy jsme ještě schopni rozumně a věcně uvažovat, by bylo dobré sepsat závěť a čas od času také zkontrolovat její aktuálnost a případně ji upravit. Dobrá správa toho, čím nám Bůh požehnal, se týká i uspořádání svých budoucích záležitostí. Možná tím předejdeme neshodám mezi dědici a částí majetku podpoříme nějakou dobrou věc.

Charita na smrtelné posteli. Milý Bože, nedávej mi chudobu ani bohatství. Opatři mě chlebem podle potřeby. Přesycen můžu zapomenout na Boha a spoléhat na své bohatství, postižen chudobou mohu začít krást. Obojí je nebezpečné. Někteří lidé hromadí majetek, a když přijde na přetřes otázka dávání, řeknou, že až po smrti vše rozdají a věnují na dobročinnost. Boží dílo bychom měli podporovat průběžně již za svého života, ne až po smrti. Ti, kteří se do poslední chvíle pevně drží svého majetku, jej věnují raději smrti než dílu. Peníze z důvodu inflace ztrácejí svoji hodnotu. Majetek zmizí dříve, než se dostane k Bohu, a satan se z toho raduje.“

Duchovní dědictví. Postoj, že si zasloužíme výsledky své usilovné práce a že patří jen nám, je projevem života v padlém světě a nepochopením Božího plánu a požehnání. Bez ohledu na to, kolik toho vlastníme, bychom nikdy neměli zapomenout na slova Davidova žalmu: „Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí.“ Jsme správci a hospodáři toho, co nám Bůh svěřil. Dávat teď, dokud žijeme, může nasytit děti v zemi sužované hladomorem, financovat studium dítěte z rozvojové země, podpořit evangelizační kampaň, být příkladem štědrosti a lásky. V neposlední řadě může znamenat ukládání pokladu v nebi.  

Podněty k zamyšlení. Opravdoví křesťané by měli rozhodnout o svém majetku při plném vědomí. Sebe a svůj majetek by věnovali Bohu a svým poctivým správcovstvím by získali uspokojení z věrného plnění své povinnosti.“ (4T 480)

Přestože bychom měli být štědří v dávání toho, co máme, měli bychom být i rozvážní a zodpovědní. Neměli bychom nečinně přihlížet, kdybychom viděli, že se někdo nechal zmanipulovat a plánuje darovat nebo odkázat svůj majetek na pochybné cíle.

 

9. Nebezpečí chamtivosti

Chamtivost (žádostivost) je nenasytná touha po majetku a penězích. Je nebezpečná, protože ji nelze uspokojit a často vede ke snaze přivlastnit si něco, co člověku nepatří. Pokud někdo neumí svou chamtivost ovládnout, může ho přimět lhát, krást, nebo dokonce i zabít. Hospodin před ní varuje v Desateru: „Nebudeš dychtit …“. „A řekl jim: ‚Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.‘“ (L 12,15)

Chamtivost jako počáteční hřích. Původ hříchu v nebesích nepochopíme. Někde v začátcích se objevila touha přivlastnit si něco, co mi nepatří. Kromě majetku to může být také čest, uznání, požehnání, postavení, informace apod. Pavel přirovnává chamtivost (hrabivost) k modlářství. Na začátku možná lidé netuší, kam je nesprávná touha zavede.

Prokletá věc v táboře. Při obsazování Kanaánu Izraelci jako první porazili Jericho. Po triumfu přišla porážka. Izraelci se dopustili zpronevěry. Vzali (Akán) z věcí propadlých klatbě. Nemohli obstát před nepřáteli, dokud proklaté neodstranili ze svého středu. Když na Akána padl los a Jozue ho konfrontoval, přiznal se ke svému činu se slovy „vzplanul jsem žádostí a vzal jsem si to“. Tím přivolal neštěstí na celý národ, ale hlavně na sebe a svoji rodinu. Ukamenovali je a spálili spolu s majetkem a zvířaty.   

Jidášovo srdce. Jidáš vyhodnotil Mariin čin jako plýtvání. Ježíšovo pokárání jeho poznámky o zájmu o chudé, ho dovedlo k tomu, že odešel přímo do veleknězova paláce, kde se nabídl, že jim vydá Ježíše do rukou. Jidáš „miloval velikého Učitele a chtěl být s ním. Toužil po změně povahy i života a doufal, že ve spojení s Ježíšem ji zakusí. Spasitel Jidáše neodmítl. Zařadil jej mezi dvanáct vyvolených. Svěřil mu poslání evangelisty. Dal mu moc uzdravovat nemocné a vyhánět démony. Jidáš se však Kristu cele nepoddal. Nevzdal se světské ctižádosti a lásky k penězům.“ (TV 457) Všichni máme charakterové chyby. Koho z nás se alespoň občas nezmocní lakomství, chamtivost či žádostivost? Můžeme je však překonat, podřídíme-li se Boží moci, která v nás působí (Ef 3,20).

Ananiáš a Safira. Po vylití Ducha svatého o Letnicích se k církvi připojovaly tisíce lidí. Byli naplněni Duchem svatým. S odvahou mluvili slovo Boží. Všichni byli jedné mysli a jednoho srdce. Všechno měli společné. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval“. Také Ananiáš a Safira prodali svůj pozemek. Ananiáš si však s vědomím své ženy dal nějaké peníze stranou, zbytek přinesl a položil apoštolům k nohám. Ale Petr mu řekl: „Ananiáši, satan ovládl tvé srdce. Lhal jsi Duchu svatému a dal jsi stranou část peněz za to pole. Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“ (Sk 5,1–4) Začali s těmi nejlepšími pohnutkami, ale jejich chamtivost je přiměla nasadit si masku a předstírat, že jsou tím, čím ve skutečnosti nebyli. Smutná zpráva o špatném konci dvou věřících lidí je výstrahou před pokryteckým jednáním.

 Vítězství nad chamtivostí. A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. Chamtivost je ukryta uvnitř a podobně jako pýcha a sobectví zůstává často nepovšimnuta. Právě proto může být tak nebezpečná. Je náročné zvítězit nad zřejmými a viditelnými hříchy, ještě těžší je však překonat nesprávné myšlenky a postoje srdce. Abychom měli sílu odolat mnoha pokušením, je nutné trávit mnoho času na modlitbě ve společenství se svým Otcem, jak to činil Ježíš.

Podněty k zamyšlení. Po dobytí Jericha měli všechny obyvatele Jericha zahubit. Město i vše co v něm bylo měli spálit. Zlato, stříbro, bronzové a železné předměty mohli vzít a dát do pokladu Hospodinova domu. Akán si však jako jediný nechal něco pro sebe. Drahé babylonské roucho, 200 šekelů stříbra a cihlu zlata. Lup zakopal ve svém stanu. To svědčí o tom, že jsi byl vědomý svého přestupku.  

V Pavlově seznamu znamení poslední doby se první dvě položky týkají našeho postoje k penězům a majetku. „Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví … Takových lidí se straň“ (2Tm 3,1–5). Sobectví a láska k penězům jsou významnou charakteristikou lidí poslední doby.

„Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.“

 

8. Plánování úspěchu

Naučný slovník říká, že úspěch je pozitivní výsledek snahy o dosažení cíle. Opakem je neúspěch. Je relativní v čase i v osobě hodnotitele. Subjektivní dojem není absolutní, protože sami sebe většinou vyhodnotíme kladně. Většina lidí chce žít úspěšný a šťastný život. Co vlastně můžeme považovat za skutečný „úspěch“? Vše tedy závisí na tom, jaký cíl si zvolíme.

Nejprve to nejdůležitější, a tím je základní nasměrování. Pokud je nám Hospodin Bohem, ovlivní to všechny naše životní cíle a pomůže správně seřadit hodnoty a priority. Ideálně v mládí, ale i starší mohou udělat správná rozhodnutí týkající se správcovství. Mezi zásadní rozhodnutí mladého člověka patří volba životního partnera. V jakém prostředí si mají hledat partnera? V křesťanském, nebo někde jinde? Vím, že ani to ale nemusí být zárukou získání pravého štěstí. Jaké vlastnosti by měl mít náš nastávající?

 Když je práce požehnáním. Pokud nemáme „stvořitelskou moc“ musíme vytvářet nové hodnoty prací. Volba zaměstnání je rovněž velmi důležitá, navíc může být často těžká a komplikovaná. Ideálem je najít si takové zaměstnání či povolání, které nás bude vnitřně naplňovat, poskytne dobrý příjem, a bude užitečné pro společnost. Samozřejmě, reálný život je od ideálu často velmi vzdálen. Právě práce měla být příležitostí, kdy člověk mohl uplatnit svou tělesnou sílu a zapojit do činnosti celý svůj obdivuhodný organismus.

Období pilné práce. Vstupem do manželství kladení cílů nekončí. Následují cíle spojené s výchovou dětí a zabezpečením rodiny. Automaticky materiálními statky, ale na ty duchovní se buď úplně nebo jen částečně zapomíná. Cílem křesťanských rodičů je vychovat ze svých dětí nezávislé dospělé, vštípit jim lásku k Bohu a základní pravidla života. Proto bychom měli v rodině vytvořit vyvážené křesťanské prostředí, naučit děti pracovat a vážit si práce a pomoct dětem získat dobré vzdělání.

Budování integrity. Toto cizí slovo znamená celistvost, soudržnost, vnější ale i vnitřní neporušenost, čestnost, poctivost či bezúhonnost. V oblasti zaměření našeho života to znamená rovněž všestrannost a rozmanitost. Nelze si stanovit pouze jeden cíl, většinou materiální povahy a veškeré úsilí zaměřit na jeho dosažení, někdy za cenu kompromisů s dodržováním mravních zásad. Stejně důležité jsou cíle zaměřené na vztah k Bohu a bližním. I když to možná zdánlivě sníží náš materiální úspěch.

Hledání zbožné rady. Někdo si dokáže naplánovat své záležitosti sám, někdo využije pomoc druhých lidí. Prostřednictvím různých finančních institucí, sociálních médií a nevyžádaných telefonátů se nám nabízí množství finančních, investičních ale i vztahových poradců a odborníků. Bůh nás však vyzývá k opatrnosti. Pokud někdo nevyznává křesťanské zásady, jeho rady mohou být v rozporu s tím, co Bůh považuje za správné. Podle Bible ten, kdo má zálibu v zákoně Hospodinově (v širším chápání Božím slově), bude požehnán a bude se mu dařit. Zní to velmi jednoduše, že? Kromě logických rad v oblasti financí a hospodaření je důležité zmínit dvě rady: Buďte Bohu finančně věrní a pamatujte, že tato země není naším skutečným domovem.

 Podněty k zamyšlení. „Žádný podnikatelský záměr ani životní plán není dobrý a úplný, pokud počítá jen s několika málo lety tohoto života a neudělá žádná opatření pro nekončící budoucnost. Učme mladé lidi, aby počítali s věčností a uměli se rozhodnout pro trvalé hodnoty a principy. […] Všichni, kdo takto jednají, se velmi dobře připravují i pro život na tomto světě. Každý, kdo si ukládá své poklady v nebi, nakonec vždy zjistí, že i jeho pozemský život byl obohacen a zušlechtěn.“ (Výchova 86)

„Základem bezúhonnosti a pravého úspěchu při podnikání je uznání skutečnosti, že Bůh je vlastníkem všeho. Stvořitel všech věcí je jejich původním majitelem a vše, co máme, nám svěřil, abychom to používali podle jeho instrukcí.“ (Výchova 82)

Tlak na zabezpečení našich rodin nás vede k přesvědčení, že naším prvořadým posláním je zajistit dostatečný příjem. Ale jako křesťané máme zároveň podíl na velkém pověření, které dal Ježíš všem svým následovníkům. „Kristus vyzývá své následovníky: ‚Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření‘ (Mk 16,15). Neznamená to však, že jsou všichni povoláni k tomu, aby byli kazateli nebo misionáři v nejvlastnějším slova smyslu. Mohou však být Božími spolupracovníky a přinášet ‚dobrou zprávu‘ svým bližním. Tato výzva platí pro všechny, bez ohledu na věk nebo vzdělání.“ (Výchova 156)

 

 

7.  „Jednomu z těchto mých nepatrných…“

Častěji se zamýšlíme nad otázkou „co“ jsme udělali místo „komu“. Bible mluví o sirotcích, vdovách, cizincích a přistěhovalcích. Všichni tito lidé patřili a patří do skupiny „nepatrných bratří“. Dnes bychom tam mohli zařadit miliony uprchlíků, kteří se ocitli v nouzi vinou okolností, za které nemohou. Pomoc potřebným není věc volby, ale naše povinnost.

Život a služba Ježíše Krista. Ježíš otevřel knihu Izajáše a nalezl a přečetl místo o pomoci potřebným. Většina lidí věřila, že posláním Mesiáše je osvobodit Izrael od římské nadvlády. Představa, že Mesiášovo poslání by mělo nějak vycházet z textu Iz 61,1.2 musela způsobit šok a rozhořčení. Chudými obvykle pohrdali téměř všichni. Byli přesvědčeni, že chudoba je Boží kletbou a že za svůj nešťastný stav si mohou sami. Jen málokdo se ve společnosti zajímal o chudé a jejich politováníhodnou situaci.

Bůh se stará o chudé. V Písmu nacházíme mnoho opatření, kterými chtěl Hospodin zabezpečit pomoc chudým, cizincům, vdovám a sirotkům. Patřilo k nim např. každý sedmý rok nechat ležet půdu ladem.

Obecně se za „bratra“ považoval jiný Izraelec nebo spoluvěřící. Nemůžeme jimi pohrdat kvůli jejich chudobě, protože v Božích očích mají „nepatrní bratři“ stejnou hodnotu a důstojnost jako ostatní. Písmo radí: „Dopomozte nuznému a sirotkovi …“ Naše pomoc by měla zahrnovat víc než jen utišení hladu. V protikladu k biblickým zásadám stojí „sociální darwinismus“. Jeho zastánci se řídili pravidlem, že silní přežívají na úkor slabých. Pomoc potřebným byla považována za nesprávnou, protože by oslabila sociální strukturu národa jako celku.

Rozhodnutí bohatého mladíka. Kromě toho, že byl mladý, bohatý, vysoko postavený se aktivně zajímal o duchovní věci. Peníze mu však bránily posunout se v životě dál. Ježíš věděl, že tato cesta byla jedinou mladíkovou nadějí na záchranu. Odešel smutný, protože majetek měl v jeho životě až moc důležité místo. Dostal nabídku Ježíše následovat, ale nevyužil ji. Existují příklady, jak nešťastní byli mnozí velmi bohatí lidé. Z příběhu si můžeme vzít poučení, že za peníze si klid a štěstí nekoupíme.

 Zacheovo rozhodnutí. Zacheus byl bohatý výběrčí daní pro nenáviděné Římany. Jeho okolí ho za to nenávidělo a pokládalo za „hříšníka“. Zacheus zatoužil učinit ve svém životě změnu. Doslechl se o Ježíši a chtěl ho vidět. I Ježíš chtěl strávit čas v jeho domově. Z vděčnosti se rozhodl rozdat „polovinu svého jmění“. Ježíš přijal toto gesto jako vyjádření skutečného obrácení. Zdá se, že nepodlehl bohatství tak, jako bohatý mládenec.

 „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba?“ Jób byl bezúhonný, přímý, vyhýbající se zlu a mající bázeň před Hospodinem. Písmo odhaluje i další aspekt jeho života. Nestaral se jen o svou rodinu a lidi, které znal. Byl proaktivní ve vyhledávání potřeb lidí a snažil se pomoci i neznámým. „Nečekejte, až vás [chudí] upozorní, že něco potřebují. Jednejte jako Jób. Sami si je vyhledejte. Vydejte se na průzkumnou cestu a zjistěte, co kdo potřebuje a jak by se mu nejlépe dalo pomoci.“ (5T 151)

 Podněty k zamyšlení. „‚Až přijde Syn člověka ve své slávě … oddělí jedny od druhých. Těmito slovy popsal Kristus na Olivové hoře učedníkům velký den soudu. Při rozhodování bude jejich věčný osud bude záviset na tom, co udělali nebo neudělali pro chudé a trpící, tedy vlastně pro Krista.“ (TV 408)

„Vždy, když otevíráte dveře Kristovým chudým a trpícím, přijímáte neviditelné anděly. Vítáte nebeské bytosti a ony vnášejí do vašeho domu svatou radost a pokoj. Z jejich úst se nesou chvalozpěvy, jejichž ozvěna je slyšet až v nebi. Každý milosrdný skutek tam zní jako hudba. Všechny, kdo nezištně pracují v Božím díle, považuje nebeský Otec za své nejvzácnější poklady.“ (TV 409)

„Těm, kteří jsou bohatí v tomto věku, přikazuj, ať nejsou pyšní a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v Boha, který nás štědře opatřuje vším, co potřebujeme; napomínej je, ať konají dobro a jsou bohatí v dobrých skutcích, štědří, dobročinní, a tak ať si střádají dobrý základ pro budoucnost, aby obdrželi pravý život“ (1Tm 6,17–19).

 

 6. „Ukládejte si poklady v nebi“

Ježíš nám prozradil tu nejlepší investiční strategii na světě: „Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“. Investuj svůj čas, své peníze a modlitby do Božího díla. Pokud to uděláš, brzy se o toto dílo začneš zajímat víc a bude tě tam „následovat“ i tvé srdce.

Noe a nalezení milosti u Hospodina. Ty, kteří usilují o nebeský poklad, Bůh často volá, aby udělali ve svém životě velké změny. Buďme připraveni čelit stejné výzvě. Sto dvacet let Noe promlouval ke generaci, která považovala předpověděné události za neuskutečnitelné. Před potopou lidé tvrdili, že potopa nikdy nebude. Po potopě zase tvrdí, že nikdy nic takového jako celosvětová potopa nebylo. Bible však mluví i o tom, že lidé budou skeptičtí vůči událostem konce lidských dějin.

Abraham, otec věrných. Bůh povolal Abrahama, aby opustil svou vlast a své příbuzné a odešel do země, kterou mu ukáže. Musel opustit zemi, kde se narodil a kde prožil mládí. Určitě to nebylo lehké rozhodnutí a nepochybně se kvůli tomu vzdal jistot, na které byl zvyklý. Šlo o velkou životní změnu. Většina z nás by nechtěla opustit svou vlast, své přátele a rodinné příslušníky. Abraham to udělal. Byl spokojen, že je tam, kde ho Hospodin chce mít.

Lotova špatná rozhodnutí. Aby se Abraham vyhnul sporům mezi jejich pastýři, nabídl Lotovi, aby si vybral, kde by chtěl bydlet. Dostal možnost volby, tak ji spravedlivě využil. Neštěstí, které ho potkalo, byl důsledek prohrané války. Někdy ve snaze získat víc nepochopíme souvislosti a uděláme špatná rozhodnutí. Lot se i po této události vrátil zpět do Sodomy! Po nějakém čase se Hospodin rozhodl zničit bezbožné obyvatele dvou měst. Abraham si dělal starosti o Lota a jeho rodinu. Proto vyjednával s Bohem a prosil ho, aby ušetřil město, pokud se v něm najde alespoň deset spravedlivých. Ale nenašlo. Přesto Hospodin a dva andělé osobně vysvobodili Lota, jeho manželku a jejich dvě dcery. Jeho žena se však ohlédla zpět a stala se solným sloupem. Lot vstoupil do Sodomy jako bohatý muž a vyšel odtud téměř bez ničeho. Jak opatrní musíme být při našich rozhodnutích! Nesmíme se zaměřovat jen na krátkodobý zisk, ale potřebujeme mít na zřeteli širší souvislosti.

Od podvodníka ke knížeti. Asi nemá smysl polemizovat o tom, že Bůh nepotřebuje naši pomoc, aby dosáhl svého záměru. S Jákobem měl své plány již od jeho narození. Kdyby se Izák rozhodl udělit své požehnání v rozporu s tradicí, nemusel se Jákob s pomocí své matky uchýlit k podvodu, který mu na dvacet let pořádně zkomplikoval život. Těsně před setkáním se svým bratrem podstoupil zápas se samým sebou, v kterém si uvědomil potřebu hlubokého pokání a odpuštění hříchu, kterého se dopustil. V nočním zápase vybojoval smíření s Bohem a jistotu odpuštění. Tělesně vyčerpaný se vydal vstříc svému bratrovi. Oproštěn od tíhy hříchu byl vřele přijat, jakoby se nikdy nic nestalo.

Mojžíš v Egyptě. Když Mojžíš dospěl v muže, udělal vědomé rozhodnutí, které změnilo nejen jeho život, ale i běh dějin. Vidina společenského postavení v Egyptě, bohatství, moc, sláva, zbožštění i rozkoše musely být velmi lákavé. Namísto toho se rozhodl připojit ke svému národu opovrhovaných otroků. Písmo nám však ukazuje, že se Mojžíš rozhodl správně, i když byl jeho život naplněn mnoha těžkostmi.

 Podněty k zamyšlení. Dědictví, které Bůh zaslíbil, se netýká tohoto světa. V životě se nám stává, že jsme v pokušení usilovat o bohatství a pohodlí. Uspokojit se tím, že naplnění některých tužeb se uskuteční až v nebi, vyžaduje od člověka někdy velkou víru. Mojžíš věděl, že na panských dvorech vládne hříšné pohodlí, které vede lidi k zapomínání na Boha. Hleděl za palác a za královskou korunu k vyšší poctě, která bude v království, které není poskvrněno hříchem, udělena svatým Nejvyššího. Tato víra ho vedla k tomu, že se připojil k poníženému, chudému a pohrdanému národu, který se rozhodl raději poslouchat Boha než sloužit hříchu.

 

5. Jak zvládnout dluhy

Dluh je povinnost splnit závazek. Vzniká půjčkou nebo nákupem s odloženou splatností, což je v dnešní době všeobecně přijímaným způsobem existence. Bible odrazuje od dluhů a křesťan by si měl velmi dobře rozmyslet, zda se zadluží. Bible netvrdí, že půjčit si peníze je hřích, poukazuje však na časté neblahé následky takového jednání. Dnes je zadlužená značná část lidí. Co vede lidi k zadlužení a jak přistupovat k dluhu?

Problémy s dluhem. Existují tři důvody, proč se lidé dostávají do finančních potíží. 1) nevědomost, finanční negramotnost, 2) chamtivost, nenasytnost a sobectví vyvolané reklamou a osobní touha žít si nad poměry, neochota žít v rámci svých reálných možností, 3) osobní neštěstí jako úraz, nemoc, ztráta zaměstnání, přírodní katastrofa apod. Takovým lidem může pomoci podpora přátel, poradenství a asistence, tvrdá práce spojená s osobním vzděláváním, ale hlavně Boží požehnání a prozřetelnost.

Následování Božích rad. Jsme hmotné bytosti a žijeme ve hmotném světě. Každý z nás potřebuje bydlet, oblékat se, vybavit si domácnost. Jak se vypořádat s tímto problémem, když aktuálně nemáme dostatek finančních prostředků? Hodí se pro tuto situaci texty „Nemůžete sloužit Bohu i majetku“, nebo „Nemilujte svět ani to, co je ve světě“? Mluvit o touze zbohatnout je ve většině případů zavádějící, stejně jako o lásce k nabídkám světa. Žel, že žijeme ve světě, v kterém satan rozprostřel svou síť ve formě „života na dluh“, čímž duchovně ničí mnoho lidských životů.

Jak se zbavit dluhů? Proces oddlužení v sobě zahrnuje předpoklad, že člověk bude věrný při odevzdávání desátků Bohu. Pak musí následovat tři kroky: 1) vyhlášení moratoria na další dluhy, 2) vytvoření seznamu všech dluhů 3) a jejich pravidelné splácení, ty nejmenší co nejrychleji.

Ručení a pochybné plány. Bible velmi jasně říká, že Bůh nechce, aby se jeho děti staly zodpovědnými za dluhové závazky jiných. Ručení je obvykle potřeba, když osoba s nedostatečnou bonitou žádá o půjčku a nesplňuje podmínky pro její získání. V případě nesplácení pak bude splácet ručitel. Někdy za vámi přijde člen sboru nebo vlastní děti a požádají vás, abyste jim ručili.  Je vhodné pomáhat druhým, pokud to skutečně potřebují, ale neměli bychom na sebe přebírat odpovědnost za jejich dluhy. Další finanční pastí jsou pochybné plány na rychlé zbohatnutí. Když se tě někdo pokusí vtáhnout do nějaké z „perfektních investic“, dej od toho ruce pryč a uteč. Tak rychle, jak jen můžeš!

A co když půjčku opravdu potřebuji? V Písmu nacházíme i příkazy pro ty, kdo půjčovali. Člověk se mohl zadlužit nejdéle na sedm let. Hospodin uznával existenci dluhů, i když je obecně nepovažoval za šťastné řešení a důrazně doporučoval se jim raději vyhýbat. Dnešní realita je taková, že si lidé berou hypoteční (dlouhodobé) úvěry na koupi bytu nebo domu, někteří rodiče si zase berou půjčky na vzdělání svých dětí. Pokud se dětem podaří vydělat si na část nákladů, sníží to jejich dluh na vzdělání. (JP:Nemyslím si, že) v ideálním světě by neexistovaly žádné půjčky a dluhy. S velkou pravděpodobností se však dluhům vyhnou lidé, kteří budou správně, rozvážně a věrně hospodařit s majetkem, který spravují. Zadlužení pak bude spojeno pouze s nenadálými událostmi jako jsou nemoc, živelná pohroma, havárie.

Podněty k zamyšlení. V jednom ze spisů Ellen G. Whiteové najdeme rady ohledně snižování dluhů: „Buďte odhodláni už si nikdy neudělat další dluhy. Raději si odepřete tisíc věcí než si znovu půjčit. Odepřete si uspokojování své chuti, zapomeňte na požitek z jídla, šetřete i drobné a zaplaťte své dluhy.

Splaťte své dluhy tak rychle, jak je to jen možné. Když se budete moci opět nadechnout jako svobodný člověk, který nebude nikomu nic dlužit, dosáhnete velkého vítězství.“ (CS 257)

Na závěr několik praktických rad: Vytvořte si rozpočet a evidujte si své příjmy a výdaje. Mnoho lidí utrácí peníze za nepotřebné věci. Skoncujte s úvěrovými kreditními kartami. Tyto karty jsou jednou z hlavních příčin zadlužování rodin. Udělejte úsporná opatření. Někdy si neuvědomujeme, kolik bychom mohli ušetřit na našich měsíčních výdajích, kdybychom si dávali pozor na některé zdánlivě malé výdaje. Pokud jich je mnoho, mohou tvořit závratně velkou sumu.

 

4. Dary a dávání – křesťanská štědrost

„Jak se mám odvděčit Hospodinu …?“ (Ž 116) Kromě desátků se v Písmu mluví o různých typech darů. Patřily mezi ně například oběti díků, které se dávaly jako uznání Boží ochrany a požehnání, zdraví a prosperity. Nechyběly ani obětní dary pro chudé a oběti pro stavbu a údržbu Hospodinova domu. Církev využívá dary k šíření evangelia. Co říká Bible o obětech v souvislosti s péčí o Boží záležitosti na zemi?

Motivace dávat. 2K 9,6.7: Kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚ochotného dárce miluje Bůh‘. Naše dávání je odpovědí na jeho úžasný dar – dar Ježíše Krista. Pán nepotřebuje naše oběti ani ho nemůžeme obohatit svými dary. Když se vzdáváme „našich“ finančních prostředků ve prospěch Ježíše, posiluje to naši lásku k němu a k druhým lidem. Peníze mohou být skutečnou silou dobra a Bůh nás osvobodí od nezdravého vztahu k majetku.

Jak veliké dary máme přinášet? V souvislosti se stavbou chrámu měl každý přinést, co může dát, podle požehnání od Hospodina. V jiných případech máme svobodnou vůli rozhodnout se, kolik a komu darujeme. Naše dary pro věc evangelia a pomoc bližním jsou vyjádřením vděčnosti Bohu za jeho dary života, vykoupení, obživy a stálá požehnání. Dary nesplácíme získaná požehnání. Kromě toho dary mají schopnost změnit náš charakter. Dávání s láskou potlačuje sobectví, které je opakem dávání.  Přinášet oběti a dary Pánu je křesťanskou povinností, která má duchovní a morální důsledky.

Bohoslužba a dary. Bible neurčuje, jak přesně by měla vypadat naše společná bohoslužba. Ze zkušeností židů a rané církve víme, že zahrnovala čtyři součásti: 1) studium/kázání, 2) modlitby/chvály, 3) hudbu/zpěv a 4) desátky a dary. Součástí bohoslužby o významných svátcích bylo odevzdání desátků a přinášení obětí a darů. Bylo nepředstavitelné, že by někdo přišel na slavnosti s prázdnýma rukama. Pro starověký Izrael bylo dávání desátků a darů nedílnou součástí jejich bohoslužby. Jako Boží děti, kterým je svěřeno správcovství Božích záležitostí na zemi, máme přednost, příležitost a zodpovědnost přinášet dary a oběti.

Bůh ví o našich darech. Chudá vdova dala víc než všichni ostatní, dala totiž ze svého nedostatku. Věřila, že služba v chrámu je ustanovena Bohem, a chtěla udělat vše, co bylo v jejích silách, aby ji podpořila. Velikost jejího daru Ježíš ohodnotil podle lásky k Bohu a zájmu o jeho dílo. V Cesareji žil muž jménem Kornélius, který byl velmi štědrý vůči židovskému lidu a pravidelně se modlil k Bohu. Z jeho příběhu vyplývá, že nebe nejen slyší naše modlitby, ale také si všímá pohnutek, které nás vedou k dávání. A srdce Kornélia následovalo jeho dary. Byl připraven dozvědět se o Ježíši víc. Modlitba a almužna spolu úzce souvisí a dokazují naši lásku k Bohu a k našim bližním. První se projevuje v modlitbě, druhá v dávání potřebným.

Speciální projekty – dary z „velké nádoby“. V domě Šimona přišla k Ježíši žena s alabastrovou nádobkou pravého vzácného oleje z nardu v ceně asi 300 denárů (roční plat běžného člověka). Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu. Nebylo by vhodnější mast prodat a utržené peníze rozdat chudým? Jidáš zradil Ježíše za třetinu této částky. Asi 9 % majetku mají lidé v takzvané likvidní (zejména peněžní) formě. Zbytek je „investován“ do nemovitostí (byty, domy a pozemky) nebo jiných nelikvidních položek. Většina lidí dává své dary z menší hromádky. K tomu, aby se člověk rozhodl darovat z „velké hromady“, potřebuje skutečnou lásku a oddanost. Když však naše srdce zatemní chamtivost a sobectví,  pak jsme ochotni prodat i svou duši hodně lacino.

Podněty k zamyšlení. Nebeské knihy zaznamenávají i finanční věrnost členů Boží rodiny. „Anděl věrně zaznamenává každou oběť věnovanou Bohu, každý dar předaný do pokladny a také konečný výsledek takové štědrosti. Boží oko ví o každé drobné minci věnované na jeho dílo a zná ochotu i neochotu dárce. Zaznamenávají se i pohnutky, které vedly k dávání. Ti, kdo obětavě a oddaně odevzdávají Bohu podle jeho ustanovení, co je jeho, budou odměněni podle svých skutků. I kdyby se stalo, že se takové svaté prostředky použijí nesprávně a nesplní cíl, který dárce zamýšlel, ti, kdo dávali upřímně a s pohledem upřeným na Boží slávu, nepřijdou o svou odměnu.“ (2T 518)

„Bůh touží, aby lidé plánovali a modlili se za pokrok jeho díla. Modleme se a zároveň dávejme vše, co je v našich silách – svou práci i prostředky, aby se naše modlitby mohly naplnit.

 

3. Desátky

Myslím, že nejsem daleko od pravdy s tvrzením, že každý správce vstupuje do vztahu s Bohem, lidmi i majetkem. Desátky jsou velmi dobrým výchovným prostředkem pro vytvoření pozitivního vztahu s každým z nich. Hospodin zaslíbil, že všem věrným správcům, kteří přinesou úplný desátek, otevře nebeské průduchy, vyleje na ně požehnání a odstraní od nich nedostatek.

Princip desátků. Znovuzrozený člověk přijímá Boha jako svého Stvořitele, Udržovatele, Vykupitele a Pána vesmíru. Bůh si nárokuje pro sebe celé lidské srdce. Z našeho času si Bůh vyhradil pro sebe jednu sedminu a z materiálních věcí jednu desetinu. Desátek je svatý a patří Hospodinu, i když ve skutečnosti mu patří všechno. Naše oběti vděčnosti jsou odděleny od desátků a jsou navíc. Desátky jsou svědectvím křesťanské oddanosti. Nikde v Bibli nenajdeme náznak, že by byl Boží podíl menší než desetina. Princip odvádění desátků vznikl dříve, než pokolení Lévi a je na nich nezávislý. Nevztahují se jen na Izraelce.

Co je to „sklad“? Boží lid věděl, co znamená výraz „sklady“ („obilnice“). Měli tam přinášet své dary, aby byla vždy „potrava v Božím domě“. Místo pro přinášení zápalných obětí, ale i desátků si neměli a nemohli vybírat podle vlastního uvážení. Potom levité svědomitě rozdělovali příděly bratřím v jednotlivých kněžských směnách. Stejný princip praktikuje i naše církev v dnešní době. Členové přinášejí desátek prostřednictvím hospodáře místního sboru na sdružení. Z desátků je pak placena služba kazatelů.

Použití desátků. V Bibli byly desátky určeny jako „dědictví“ pro Lévijce za jejich službu při stanu setkávání. Bůh je vlastníkem všeho a nepotřebuje peníze. Ale protože desátky jsou jeho, říká nám, co s nimi máme dělat. Desátky mají podporovat službu evangelia. A proto mají být potřeby kazatelů a evangelistů placeny z Božího desátku. Desátky nám pomáhají navázat vztah důvěry s Bohem. Vzít desetinu svého příjmu a „rozdat ji“ vyžaduje akt víry. Uplatňováním této zásady bude naše víra sílit. Druhým důvodem pro věrnost ve finanční oblasti je přístup k zaslíbeným hmatatelným Božím požehnáním. Bůh svým věrným zaslíbil požehnání, která přesahují naše představy. Nebudeme „mít dost místa“, abychom je mohli přijmout. Pak budeme moci nejen pomáhat potřebným, ale také přispět k podpoře Božího díla.

Desátky jako priorita. Příběh vdovy ze Sarepty nám ukazuje, že víra v Boha se projeví i tím, že mu dám to, co mu náleží, jako prvnímu – s důvěrou, že se o mě postará s tím, co mi zůstane. Generální konference v roce 1990 zveřejnila zásady a směrnice o placení desátků: „Desátek by se měl počítat ze zisku nebo z hrubé částky příjmu před zákonnými nebo jinými srážkami. Ty zahrnují daně z příjmu. Příspěvky do sociálního zabezpečení mohou být odečteny.“

Věrný desátek. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. Co znamená být věrný v souvislosti s dáváním desátků? 1. Výška desátku – desetina z našeho příjmu nebo zisku. 2. Místo určení – místa, ze kterých jsou placeni služebníci evangelia. 3. Desátkem vyjádřujeme respekt vůči Bohu a uznáváme, že mu patří první část našeho příjmu. 4. Použití desátku na podporu evangelia. Jako členové církve máme zodpovědnost za všechny tyto aspekty desátků. Přestože o konkrétním využití (bod čtyři) rozhodují především pověření pracovníci církve, nezbavuje nás to odpovědnosti za správné využití finančních prostředků v církvi. Na rozdíl od různých darů není dávání desátků ponecháno na našem vlastním uvážení. Pravidla nestanovujeme my, ale Bůh. Pokud mu nevracím celý desátek, pak nejde o desátek. A pokud desátek nepřináším do „skladu“, pak desátek také nedávám. Přinášet celý desátek není výzvou k projevům vděčnosti či štědrosti. Je to jednoduše otázka poctivosti.

Podněty k zamyšlení. „Pokud by všechny desátky našeho lidu přicházely do Boží pokladny tak, jak by měly, přineslo by to takové požehnání, že dary a oběti pro svaté účely by se zdesetinásobily a spojení mezi Bohem a člověkem by zůstalo otevřené.“ (4T 474) Uvedené tvrzení je úžasné. Kdybychom byli všichni věrní v dávání desátků, Bůh by nám požehnal finančními prostředky a základ pro naše dary by se znásobil. „Měli bychom stále myslet na to, že Boží požadavky na nás mají přednost před všemi jinými. Tak ochotně, jako Bůh svěřuje lidem svůj majetek, má člověk vrátit Bohu poctivý desátek ze všeho svého majetku.“ (6T 384)]

 

2. Boží smlouvy

Jedním z fyzikálních zákonů je existence vzájemného působení mezi částicemi hmotného světa. Nejinak je tomu také ve společenské oblasti. Všechny bytosti na sebe vzájemně působí a rovněž toto působení se řídí Božími, ale i lidskými zákony. Vztah Boha k lidem je v mnoha případech popsán jako Boží smlouva, z které plynou jak jednostranné Boží závazky, tak oboustranné závazky smluvních stran. Často se v této souvislosti setkáváme s formulací: „Jestliže budeš opravdově poslouchat Hospodina, …“

Smlouva o spasení. Existují minimálně dva názory na smlouvu o spasení, a to že je jednostranná nebo oboustranná. Odpověď každého z nás bude záviset na úhlu pohledu a důsledcích, které z naší odpovědi vyvodíme. Plán spasení je jednoznačně jednostranný Boží závazek (nabídka) zachránit kteréhokoli, byť jen jediného člověka, který podlehne satanovu pokušení. Na druhé straně ale Bůh od každého konkrétního hříšníka očekává „skutek“ víry, kterým je přijetí tohoto nekonečného daru. I apoštol Pavel takto chápal dvoustrannou povahu smlouvy spasení.

„Jestliže budeš opravdově poslouchat“. Přemýšleli jste o tom, které příkazy měli bedlivě dodržovat, protože od toho závisel jejich věčný osud? Mám zato, že stejně tehdy, jako i dnes, se především jednalo o „zákon o ospravedlňování hříšníka“. Projevy dodržování tohoto zákona ve starozákonní době se lišily od těch novozákonních. Víra v Ježíše Krista spojená s obětním systémem byla nahrazena ospravedlněním skrze víru bez nutnosti přinášet oběti za hřích.  

Cti Hospodina ze svého majetku i prvotinami z celé své úrody! Kniha Přísloví mluví o tom, co je moudré a co ne. Bůh od nás chce, abychom ho měli na prvním místě i při správě našeho majetku. Vyjadřujeme tím, že on je vlastníkem všeho. Dáme-li jej na první místo, pak požehná všechno ostatní. Dát Boha na první místo je činem víry. Ukazujeme, že spoléháme na něj, ne na vlastní moudrost. Bible obsahuje mnoho zásad dobrého správcovství, pečlivého plánování a finanční zodpovědnosti. Naší první a hlavní zodpovědností je věrnost v tom, k čemu nás Bůh povolává.

Smlouva o desátcích. Smí člověk okrádat Boha? Jak? Na desátcích. Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Pak to se mnou zkuste. Otevřu vám nebeské průduchy a bude po nedostatku. Namísto obav o vlastní existenci budete moci pomáhat druhým a Boží dílo bude pokračovat. Mezi odevzdáváním desátků a naším vztahem k Bohu existuje úzké duchovní spojení. Návrat k Hospodinu spočívá ve věrnosti v desátcích. Jedno období, kdy byl národ věrný Bohu a prožíval prosperitu, je zaznamenáno během vlády krále Ezechiáše. Lidé přinesli velké množství darů, které byly důkazem Hospodinova požehnání. Skladové prostory musely být dokonce rozšířeny, aby bylo kde dary uskladnit.

Hledejte nejprve… Většina těch, kteří Ježíše následovali ve velkých zástupech, patřila mezi obyčejné lidi. Nasytil je a oni slyšeli kázání na hoře. Ježíšovo poselství znělo v podstatě takto: Vím, že se snažíte zajistit své rodiny. Trápíte se, jestli budete mít dost jídla na každý den. Usilujete o pořízení oblečení, které potřebujete, aby vám v noci nebyla zima. Přesto vám radím, abyste hledali nejdříve nebeské království a všechno ostatní vám bude přidáno. Všichni si uvědomujeme, jak těžké je řídit se touto radou ve vlastním životě.

Podněty k zamyšlení. „Jestliže Boží lid v kterémkoli dějinném období s nadšením a ochotně plnil Boží plán pravidelných darů [desátků] a přinášel své dary a oběti, vždy pocítil věčně platné zaslíbení, že úspěch našeho snažení je úměrný poslušnosti Hospodinových požadavků. Když lidé uznali Boží nároky, plnili Boží vůli a svými dary projevovali úctu Bohu, jejich stodoly se vrchovatě naplnily. Když však lidé okrádali Boha a nedávali desátky a dary, pocítili, že okrádají nejen jeho, ale i sebe, protože Bůh omezil svá požehnání podobně, jako lidé omezili své dary Bohu.“ (3T 395)

Bible velmi jasně říká, že jsme spaseni jedině vírou, protože spasení je darem Boží milosti. Naše poslušnost Božích příkazů a požadavků je odpovědí na Boží milost. Ani když se chováme správně, nijak nám tím na spasení nevzniká žádný nárok. Vždyť kdyby tomu tak bylo, nešlo by pak ani o dar, ani o milost (viz Ř 4,1–4).

Když se podíváme na Boží dvoustrannou smlouvu s námi, můžeme vidět na jedné straně Boží požehnání a na druhé straně naši zodpovědnost. Pozitivní reakce na Boží nabídku způsobuje, že si s ním vytváříme vztah.

 

 

1. Jsme Božími dětmi

Bůh nám důvěřuje. Svěřil nám o dokonalé stvoření. Máme pracovat v jeho prospěch na široké škále úkolů. Bůh nám žehná, abychom pro tuto práci měli potřebné prostředky, včetně finančních. Pověřil násl, abychom tyto zdroje spravovali. Vyděláváme peníze, hospodaříme s nimi, sestavujeme rozpočty, dáváme desátky a pořádáme sbírky. Bůh nás povzbuzuje, abychom svěřené prostředky používali nejen k uspokojování vlastních potřeb, ale také k naplňování potřeb druhých a k rozvoji jeho díla. Pověřil nás výchovou dětí, stavěním budov potřebných pro jeho dílo a vzděláváním následujících generací.

Jsme součástí Boží rodiny. Svět, který by byl pouze produktem náhody, je v protikladu s Božím láskyplným vztahem k nám, často zobrazovaným rodinou. Ježíš nás ve své modlitbě učí přistupovat k Bohu jako k nebeskému Otci. A přesně takový vztah mu každodenně i prokazoval. Ježíš je naším bratrem a máme stejného Otce. My všichni jsme díky němu bratry a sestrami. Ježíš se stal členem pozemské rodiny, abychom se my mohli stát členy nebeské rodiny.

Bůh je vlastníkem všeho. Hospodinova je země se vším, co je na ní. Jeho je stříbro, i zlato.

David značnou část svého života shromažďoval obrovské množství vzácného materiálu potřebného pro stavbu chrámu. Pak svolal vůdce Izraele k obřadu chvály a díků, protože chápal, kdo je skutečným zdrojem veškerého bohatství. Bůh je Stvořitel všeho a je právoplatným vlastníkem toho, co existuje, včetně všeho, co vlastníme my – bez ohledu na to, jak těžce, usilovně a poctivě jsme pracovali, abychom svůj majetek získali.

Zdroje dostupné pro Boží rodinu. Největším Božím darem pro jeho děti je Ježíš Kristus, který nám přináší pokoj, odpuštění, milost pro každodenní život, duchovní růst a naději na věčný život. Spasení je ten nejúžasnější a nejdůležitější dar. Když Ježíš mluvil s učedníky o svém odchodu, slíbil jim dar Ducha svatého. Sám Duch pak dává Božím dětem úžasné duchovní dary. Můžeme tedy říci, že Bůh nám dává existenci, zaslíbení spasení, materiální požehnání a duchovní dary. A to všechno proto, abychom my byli požehnáním pro druhé. Dárci jsme ve všech ohledech zavázáni tím, jak tyto dary používáme pro dobro druhých.

Odpovědnost členů Boží rodiny. Všichni máme radost z duchovních požehnání a darů, které nám Bůh dává. Jaká by měla být naše reakce na laskavý vztah našeho nebeského Otce? Bůh odpovídá jasně: svou lásku projevujeme Bohu a bližním tím, že posloucháme jeho přikázání.

Poklad v nebi. Svět je plný příběhů lidí, kteří si nashromáždili velké bohatství, ale nakonec o všechno přišli. Náš svět je velmi nejisté místo, ve kterém se odehrávají války, zločiny, násilí, přírodní katastrofy. Cokoli může způsobit, že člověk v okamžiku přijde o vše, o co usiloval a na čem věrně a poctivě pracoval. A nakonec přijde smrt a veškerý majetek se pro něj stejně stane zbytečným. Být bohatým nebo vlastnit mnoho majetku nemusí být nesprávné. Ježíš nás však upozorňuje na to, že je třeba mít k majetku správný, vyvážený postoj a vnímat jeho hodnotu ze správného úhlu pohledu. „Ukládat si poklady v nebi“ znamená to, že na prvním místě v životě bude Bůh a jeho království, ne vydělávání peněz a shromažďování majetku. Mimo jiné to také znamená, že to, co vlastníme a co jsme nabyli, používáme pro Boží dílo, pro rozvoj jeho království, pro práci ve prospěch druhých a pro to, abychom byli požehnáním pro jiné.

„Peníze mají velkou cenu, mohou vykonat mnoho dobrého. V rukou Božích dětí se stávají potravou pro hladovějící, nápojem pro žíznivé a oděvem pro nahé. Mohou se stát prostředníkem pomoci utlačovaným a nemocným. Samy o sobě ovšem peníze nemají větší cenu než písek. Pravou hodnotu získávají pouze tehdy, když je používáme k uspokojování životních potřeb, pro blaho druhých nebo pro pokrok Kristova díla.“ (COL 351; PM 178)

Podněty k zamyšlení. Bůh má hluboký zájem o své pozemské děti. Jeho láska k nám je silnější než cokoli jiného. Tím, že nám dal svého Syna, nám vlastně dal celé nebe. Jestliže jsme se zřekli svého já a odevzdali se Kristu, jsme členy Boží rodiny a vše, co patří Otci, patří i nám. Bůh nám otevřel všechny své poklady jak tohoto světa, tak i budoucího.

 

Úvod: „Nad málem jsi byl věrný…“

Stvořitel vesmíru nás poctil tím, abychom byli synové nekonečného Boha. Tomu se nemůže vyrovnat žádné společenské ocenění. Satanova pokušení a svody ve formě lákadel světa nás ale mohou odvést pryč od Krista. Bohatství chytá do osidel mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům.

Bůh nám dává návod, jak vydělávat finanční prostředky a moudře je používat. Zároveň nám ukazuje, jak se chránit, aby se pro nás majetek nestal něčím, co nás může vést „do zkázy a záhuby“. Více než dva tisíce biblických textů se nějakým způsobem týkají peněz a našeho postoje k majetku. Bůh dává praktický návod, jak zvládat tlak a nejistotu života a zároveň věrně spravovat to, co jsme od něho dostali.

Toto čtvrtletí budeme studovat, jak si můžeme vybudovat hlubokou a pevnou důvěru v Boha, která vytrvá i v době krize. Věrnou správou svěřených darů se můžeme připravovat už nyní na budoucí krizi. Bohu patří všechno. Když s ním spolupracujeme, svěřuje nám možnost spravovat zdroje, jejichž je vlastníkem. Spasitel chce, aby mu pomáhali očištění a posvěcení lidé. Boží rada ústy moudrého Šalomouna zní: „Cti Hospodina ze svého majetku i prvotinami z celé své úrody!“ (Př 3,9).

Žijeme ve velmi náročném období lidských dějin, které je naplněno utrpením a nejistotou. Náš biblický pohled nám však dává důvěru a naději. Když vidíme znamení, o kterých mluvil Ježíš, poznáváme, že velké vyvrcholení dějin v podobě druhého příchodu Krista je velmi blízko – dokonce přede dveřmi. Modlíme se, aby tyto praktické lekce prohloubily vaši víru a důvěru v Boha a povzbudily vás, abyste byli jeho věrnými správci.