RŮST VE VZTAHU S BOHEM

vypracoval Ján Petrovič

 

5 Jak studovat Bibli

Kdy ses poprvé seznámil s Biblí? Jakou má pro tebe hodnotu? Považuješ ji za to nejcennější a nejvzácnější, co vlastníš? Jak se ti daří číst Bibli? Kde začít při jejím studiu? Jak ji číst, aby nás přiblížila k Bohu a obohatila náš život? Budeme k tomu potřebovat čas, místo, metodu, motivaci a „aplikaci“.

Čas. Spíše než pevný čas, je potřebná pravidelnost při čtení bible. Text musíme číst tak, abychom stihli vnímat jeho hluboký a skrytý smyl. Čtení Bible přináší požehnání. Budeme-li číst Bibli příliš rychle, povrchně a ve spěchu, můžeme přehlédnout mnoho důležitých skutečností. Bůh nám dal inspirované Slovo, abychom se o něm, i o sobě, dozvěděli více. Potřebujeme k tomu touhu a čas na poznávání Boha, odevzdání a vytrvalost.   

Místo. Ježíš nám zanechal inspiraci pro modlitbu týkající se času a místa. Časně ráno, na pustém místě. Čas strávený na modlitbě byl pro něho důležitý. Dával mu moudrost jednat podle Boží vůle a sílu k překonání všech překážek. O to víc je nezbytností i pro nás! Samotné místo určení není důležité, jeho stálost ale bude zárukou, že se tam budeme pravidelně vracet. Nemělo by nás odradit, když se to někdy nepodaří.

Hluboké studium Bible. Nepotřebujeme k tomu profesory teologie, ale užitek určitě přinesou praktické metodické rady. 1) Studium by měla otevírat, provázet i uzavírat modlitba. Odmítneme tím všechna ostatní rozptýlení. 2) Čti a zapisuj si důležité myšlenky a poznatky. Pomůže nám to lépe se soustředit na studium. Z hlavy přes pero do srdce a potom do našeho každodenního prožívání. 3) Sdílej se: Řekni někomu, co ses dozvěděl nebo naučil.

Dvojité požehnání. Existuje mnoho způsobů studia Bible. Můžeme postupovat verš po verši, po kapitolách či knihách nebo studovat určitá témata, případně slova. Při studiu můžeme používat konkordanci, biblický slovník nebo nějakou studijní příručku. Dnes se dá Bible poslouchat také při procházce v přírodě. Velmi užitečné může být i společné studium s přítelem či malou skupinkou věřících. Důležité je i vzájemné sdílení toho, co jsme se naučili. Společné rozhovory nás mohou motivovat k dalšímu studiu, utřídit si poznatky či lépe pochopit zjištěné skutečnosti.

„Jak lahodnou chuť má, co ty říkáš!“. Písmo přirovnává Boží slovo k chuti medu. Žalmista je zase považuje za zdroj rozumnosti. Boží slovo léčí duši a mění náš charakter a život. Pokud jsme se vzdálili od Boha, můžeme padnout na kolena, otevřít jeho Slovo a napít se živé vody, která jediná nám přinese uspokojení a klid. Boží živé a mocné Slovo proniká přímo do našeho srdce, do naší mysli a duše. Může však pro nás udělat jen tolik, kolik mu dovolíme. Všechno závisí na tom, kolik času a úsilí jsme ochotni věnovat tomu, abychom se v pokoře ponořili do jeho Slova a jednali podle jeho vůle.

Podněty k zamyšlení. Cílem studia Bible je poznat Boha a růst ve vztahu s ním, protože to je věčný život – být s tím, koho milujeme. Součástí každého vztahu je společně strávený čas naplněný vzájemným poznáváním. Podobně jako horník hledající v zemi drahokamy, i my bychom měli neustále hledat v Bibli perly moudrosti. Bez ohledu na to, kolikrát jsme četli určité biblické pasáže, vždy můžeme objevit něco nového. „Ať máme jakékoli rozumové poznání, nemysleme si, že již není třeba důkladně a vytrvale zkoumat Písmo. Každý z nás je povolán studovat proroctví.“ (5T 708) Důležité je i to, abychom se nesnažili přizpůsobit si Bibli našim vlastním názorům nebo myšlenkám. Vždy bychom měli své myšlenky a názory porovnávat s tím, co píše Bible, a ze všech stran prověřovat své názory pravdou obsaženou v Písmu. Mnozí, kteří Bibli čtou a dokonce ji vyučují, nechápou drahocennou pravdu, kterou studují a učí. […] Mnozí dávají slovům Písma význam, který odpovídá jejich vlastním názorům.“ (CW 36)

Shrnutí. Osobní studium Bible je základem živého a trvalého vztahu s Bohem. Boží slovo promlouvá do našich životů ve 21. století smysluplným způsobem, stejně jako to dělalo v minulých stoletích.

 

4 Bible v našem duchovním životě

Bible. Historie této knihy je bohatá. Tato nejstarší kniha byla tajně opisována, pašována, zakazována, ničena. Jedna z nejstarších, nejvydávanějších a nejrozšířenějších knih. Mnoho lidí obětovalo život, aby se Bible zachovala až do dnešních dnů. Role Bible v našem duchovním životě a růstu je nezastupitelná. Chrání nás před klamy nepřítele, ale také má moc měnit naše myšlení a charakter.  Jaké místo má Bible v našem životě? Otvíráme a čteme ji každý den? Najdeme si čas na studium Božího slova? Boží slovo je živé a mocné. Nechme ho promlouvat k našemu srdci, povzbuzovat nás, směřovat, vést a měnit.

Nejsilnější zbraň. Bránění ve studiu Bible je jedním z neúčinnějších způsobů omezit náš čas trávený s Bohem. Slouží k tomu málo času, únava, pochybnosti nebo lhostejnost. Čas s Bohem oživuje náš život a dává nám sílu. Modlitba a studium Bible jsou nejsilnější zbraně proti pokušení a hříchu. Satan se nám je snaží odebrat. Ví, že to, co Bůh řekne, má moc stvořit, vzkřísit i dát nám sílu vydržet a obstát. Síla a povzbuzení z Bible ovlivňuje náš vztah s Bohem, v rodině i s ostatními.

Písmo jako autorita. Nevyužívejme Bibli k tomu, aby potvrzovala naše názory a pohledy.   Ty se mohou lišit od Božího vnímání reality. Bůh není loutka, která by sloužila našim potřebám a naší vůli. Nesmíme určovat či rozhodovat o tom, jak k nám má Bůh promlouvat. Naše studium musí být důkladné. Bůh nám ve správný čas zjeví to, co potřebujeme. Při hledání jeho vůle můžeme zapojili svou mysl podřízenou jeho Slovu a moudrosti. Naše uvažování podléhá mnoha omylům a lžím. Náš rozum může odsunout Boha stranou a pokoušet se problémy vyřešit bez něho. Tím se stavíme na úroveň Boha, nebo nad něho.

Biblická pravda. Tvoje slovo je pravda. Bible je kritériem, vzorem, etalonem. Druhým významem slova „pravda“ je výsledek hodnocení – shoda s porovnávaným vzorem. Dnes vládne obecně rozšířený názor, že neexistuje žádné měřítko, žádný základ, který by zůstával neměnný a který by obstál ve zkoušce času. Nikdo neví, co je pravda. Bible prohlašuje, že základní pravda, samotný Ježíš, se nemění. Bible – a pouze Bible – musí být zdrojem toho, co chápeme jako pravdu. Všechny ostatní zdroje musí být ověřeny a prověřeny Božím slovem. Zejména rozum či lidské uvažování, musí být ověřeno Božím slovem.

Bible. Jednání mnoha lidí by se změnilo, kdyby vnímali svět optikou Bible a podle ní by se také snažili žít. Žádná jiná kniha nemůže promlouvat k našemu životu tak, jako Písmo. Bible jako „dvousečný meč“ je účinná zbraň, ale dokáže také udělat pro lidskou duši to, co lidské nástroje nedokážou. Písmo o sobě říká, že je „živé“. Je to pravda, i když Bible vznikla před tisíci lety? V duchovním smyslu je Bible potravou pro naše duše. Je-li tvá duše prázdná a hladová, otevři živé Slovo. Boží slova lahodí mysli i srdci, a když je čteme, naplní nás a posílí. Slova Písma pocházejí od samotného Boha. On je adresuje tobě i každému, kdo ho hledá. Když je čteme s modlitbou a s otevřeným srdcem, změní náš život.

Stav srdce. Duchovně otevřený člověk zažije při čtení Bible zcela jinou zkušenost než duchovně uzavřený člověk. Kdo je přesvědčen, že Bible je jen naivní, nedůležitý starodávný text, nebude na jejích stránkách hledat pravdu pro svůj život. Rozvoj našeho vztahu s Bohem záleží na tom, jaký máme postoj k Bibli a jak přistupujeme k jejímu studiu. Když Bohu důvěřujeme, jeho Slovo k nám promluví a bude působit v našem životě.  Je-li naše srdce otevřeno působení Ducha svatého a přistupujeme-li k Písmu s pokorou, vždy odejdeme změněni. Změna může být postupná, růst může být pozvolný. Pokud budeme nevšímaví a neochotní se měnit, čtení Bible nám nebude užitečné.

Podněty k zamyšlení. Naše rozpoložení má vliv na naše slova. Některá pak později litujeme.  Jak bychom zhodnotili slova, vyřčená za poslední den? Byla láskyplná, laskavá, radostná, povznášející, nebo plná frustrace, úzkosti, hněvu, pomluv či zlomyslnosti? „Můžeme brát Bibli jako knihu obsahující morální naučení, která bychom měli dodržovat, pokud jsou v souladu s názory doby. Něco zcela jiného je však považovat Bibli za to, čím ve skutečnosti je – za slovo živého Boha, za slovo, které má usměrňovat naše slova, činy i myšlenky. Nebrat Bibli zcela vážně je totéž jako ji úplně zavrhnout. Praktické odmítání Bible lidmi, kteří tvrdí, že jí věří, je důvodem, proč mladí lidé pochybují a nevěří.“ (Vých 154)

 

  

3 Pýcha a pokora

Lidé s velkým egem jsou přesvědčeni o vlastní neomylnosti a dokonalosti. Chtějí všechny ovládat a kontrolovat. Neposlouchají rady druhých a nejsou ochotni se podrobit konstruktivní kritice. Vytvářejí konflikty a vyžívají se v ponižování druhých. A co já? Pokud si nepřipouštím ani jen náznak pýchy ve svém životě, pak určitě klamu sám sebe. Pýcha má vliv na náš vztah k Bohu a k druhým lidem. Znamená být dominantní či ambiciózní také být pyšný?

V sevření pýchy. Přesvědčení, že jsme důležitější než ostatní, je projevem pýchy. Pýcha je emoce, která by neměla řídit naše jednání. Je legitimní ocenit člověka, který něčeho dosáhl. Uznávání a oceňování darů a schopností, které nám Bůh dal, není projevem pýchy. Existují ale lidé, kteří přeceňují svůj podíl na úspěších a nevzdávají Bohu slávu za to, co v jejich životě dělá.   

Správné hodnocení vlastního stavu. Všichni známe příběh o dvou mužích, kteří se modlili v chrámu. I my můžeme snadno sklouznout do stavu, že se začneme vychloubat nebo povyšovat. Dáváme ostatním vědět o svých úspěších a o tom, jak jsme dobří. Lepší by bylo, kdyby nás do popředí uvedl někdo jiný.  Na cestě za ospravedlněním je nutné si uvědomit, že jsme hříšní a potřebujeme Krista. Když vyznáváme své hříchy, Bůh nám hříchy odpouští. Lidé mají o sobě vysoké mínění, protože neznají Krista. Své nedostatky si uvědomujeme jen tehdy, když přemýšlíme o Kristově čistotě a dokonalosti.

Mojžíš, pokorný služebník. Mojžíš měl na dosah skvělou světskou kariéru. Přesto měl morální sílu odmítnout bohatství, moc i slávu.  V kontrastu s přepychem a mocí, v které vyrůstal, je jeho pozdější pokora pozoruhodná. Mohl zůstat v Egyptě, ale když přemýšlel o věčnosti, pozemské hodnoty ztratily svůj smysl. Hospodin mu dal konkrétní pověření a Mojžíš jednal podle něho. Jak by vypadal jeho život, kdyby se do jeho života vkradla pýcha?

Největší přestupek. Je překvapivé, že po době, kterou učedníci strávili v Ježíšově blízkosti, je napadlo diskutovat o jejich postavení v nebeském království. Ovládla je myšlenka, že jsou lepší než ti ostatní. Byl to projev pýchy? Podobné myšlenky mohou snadno ovládnout naše uvažování. Naše pýcha se ale skrývá v postoji, že ke spáse nepotřebujeme Ježíše. Právě to se Bohu protiví a uráží ho. Prosme Boha, aby nám otevřel oči a ukázal nám náš skutečný stav.  

Podívej se na něj. V pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe. Tuto zásadu je nutné uplatňovat mezi sobě rovnými, hříšníky. Zásada rovněž nebrání dávat druhému přednost v běžných záležitostech. Jak se ale zachovat v případě, že ten druhý zjevně nemá dobré úmysly? Nemyslím, že postoj učedníků byl povýšený, i když projevovali touhu převyšovat ostatní. V ostrém kontrastu k nim stojí Ježíš – vrcholný příklad pokory.  Jen pohled upřený na Ježíše způsobí, že naše pyšné „já“ se vytratí. Růst ve vztahu s Ježíšem můžeme jen tehdy, když jsme pokorní.

Podněty k zamyšlení. Slávu předchází pokora. (A pýcha předchází pád.) Nebesa vyvyšují takové jedince, kteří se dokážou pokořit před Bohem. Nebesa spolupracují s každým, kdo nehledá vlastní slávu a usiluje o záchranu druhých. […] Bůh však pomíjí ty, kdo se vyvyšují a myslí si, že bez nich se Boží plán neobejde. Bůh si velmi váží upřímného a kajícného člověka. Neuděluje lidem svou pečeť podle jejich postavení, bohatství či rozumových schopností. Zajímá ho, jsou-li jedno s Kristem.“ (CL 285)

 

2 Poznání Boha a jeho charakteru

Jak souvisí věčný život s poznáním Boha a Ježíše Krista? K vybudování silného vztahu s Bohem potřebujeme pochopit, jaký Bůh je. Lidé nesprávně chápou Boha a nesprávně si ho představují. Poselství poslední doby má seznámit lidi se světlem Boží slávy, jeho lásky, milosrdenství a pravdy. Boha nedokážeme dostatečně vystihnout a popsat. Nejlépe je vyjít z toho, co o něm říká Bible. Správné pochopení v nás probudí touhu se k němu přiblížit a zrcadlit jeho povahu lidem kolem nás.

Jasnější obraz Boha. Nejlépe ze všech bytostí zná Boha on sám. Pak nebeské bytosti a ti, kterým se nechal poznat, s kterými ho pojí úzký vztah. Je překvapivé, že Eva přijala satanovo zpochybnění Božího charakteru. Bible nám přináší pravdivý obraz Boha. Odstraňuje závoj mezi viditelným a neviditelným světem. V Písmu nacházíme zprávy o tom, že Bůh je všemohoucí, vševědoucí, spravedlivý, milosrdný, laskavý, má s námi trpělivost, je moudrý, milostivý, odpouštějící a plánuje pro nás věčnou budoucnost. Má moc porazit smrt, vládne nad zemí, je věčný a má mnoho dalších vlastností, které nás motivují a inspirují ho milovat. Satan předkládá zkreslený, pokřivený a nepravdivý obraz Boha.  

Bůh je svatý. Svatý, znamená být ryzí a čistý, nesobecký v motivech a myšlenkách. Být všemohoucí bez svatosti činí z bytosti tyrana. Pouze Boží svatost nám dává možnost, schopnost i sílu Boha skutečně milovat. Mojžíš, Izajáš, Ezechiel, Daniel a Jan se ocitli v Boží přítomnosti. Jejich první reakce byla zout si boty, zakrýt si tvář a padnout na zem. Jako hříšné bytosti nedokážeme snést Boží přítomnost. Žádný člověk, který se podívá do Boží tváře, nebude žít. V každodenním životě svatost a úcta k autoritě chybí.

Bůh je láska. Každý, kdo miluje, se narodil z Boha a zná ho. Láska je základem jeho charakteru, jeho podstatou. Mnoho lidí vnímá Boha z pohledu lidské definice lásky, která je zkreslená a nedokonalá. Mělo by to být naopak: naše pochopení toho, jaká je skutečná láska, by mělo být formováno tím, kdo Bůh je a co o sobě zjevuje ve svém inspirovaném Slově. Boží láska je dokonalá, svobodná a ve své podstatě ji definuje právě vztah. Bůh nás stvořil ke svému obrazu, abychom milovali a toužili po lásce. V hebrejštině slovo chesed (láska) popisuje Boží lásku k lidem, která zahrnuje vlastnosti jako loajalita, péče, vytrvalost, dobrosrdečnost a vlídnost. Největším projevem Boží lásky je dar jeho Syna, který zemřel za nás, hříšníky. Ježíš svým životem ukázal dokonalou povahu Boží lásky, a právě láskou chce přitáhnout všechny lidi k sobě.

Bůh ve stvoření. Boží hebrejské jméno Elohim popisuje všemohoucího a vševědoucího Stvořitele celého stvoření, Boha, přesahujícího naše chápání. Jeho slovem vzniká nová realita, tvoří se to, co nebylo. Boží jméno Jahve (Hospodin) se používá ke zdůraznění jeho láskyplného vztahu se svým stvořením. Tvoří ho vlastníma rukama, vdechl do něho dech života. Představuje důvěrnější obraz Boha.  

Je důležité uvažovat o Bohu v těchto dvou rovinách. Bohu, který nás přesahuje, ale také je nám blízký.

Immanuel – Bůh s námi. Ježíš řekl: „Kdo vidí mne, vidí Otce“. Abychom se dozvěděli více o Bohu, měli bychom se podívat na Ježíše – na jeho slova, skutky, jednání, lásku k lidem projevenou smrtí na kříži a na jeho zmrtvýchvstání. Otcova láska a péče je nejzřetelněji vyjádřena prostřednictvím jeho Syna, Ježíše Krista. Díky evangeliím si můžeme udělat pravdivý obraz o tom, jaký je – očekávaný Mesiáš, aktivní v životě služby a oběti, soucitný s padlým lidstvem, vtělený Boží Syn. Vybízí nás k víře, že Ježíš je opravdu tím, za koho se vydává. Právě tato víra má plně probudit náš duchovní život.

Podněty k zamyšlení. Bůh povolává svůj lid, aby představoval jeho charakter. Abychom uměli zrcadlit Boží charakter, musíme ho osobně znát. Naše vnímání je poznamenáno hříchem a příliš často jeho svatým a dokonalým cestám nerozumíme. Nejlepší způsob, jak Boha poznávat, je prostřednictvím zkoumání jeho Slova, Bible. „Jazyk není schopen vypovědět a pero nedokáže popsat nevyčerpatelnou Boží lásku. Můžeme o ní přemýšlet, usilovně zkoumat Písmo ve snaze ji pochopit, a přesto nás bude nekonečně přesahovat. Ani celá věčnost nebude stačit k úplnému zjevení této lásky. “ (5T 740)

 

 

1 Jak na tom jsem?

Jaký je můj vztah s Bohem? Vyprávím o něm druhým? Je to ten nejúžasnější vztah v našem životě, nebo je spíše „vlažný“? Proč naše srdce nejsou hladová a dychtivá po tom, abychom se každý den přiblížili k Bohu? Dokud upřímně nezhodnotíme stav, ve kterém se nacházíme, nemůžeme se posunout z místa.

Naše situace. Ježíš nás zná. Nejsme ani horcí, ani studení. Zdá se nám, že nic nepotřebujeme. Tu a tam trávíme trochu času s Bohem. Boha však potřebujeme mnohem naléhavěji, než si uvědomujeme nebo připouštíme. Lepší než být povrchní, polovičatí a vlažní, by bylo žít pro Boha naplno, nebo vůbec. Bohu chutnáme nemastně, neslaně. Proto nás žádá, abychom udělali důležitá a odvážná rozhodnutí. Ježíš štědře nabízí výměnu naší otupělosti za jeho zlato, bílé roucho a oční mast. Chce nám otevřít oči, abychom viděli pravdu o tom, jak trvalý vztah s ním změní celý náš život.

Pokárání, pokání a odměna. Ježíš nás miluje a nejsme mu lhostejní. Láska ho vede i k tomu, že nás kárá. Chce s námi mít mnohem silnější a hlubší vztah. Není spokojen s naším vlažným postojem. Ježíš nás kárá pro naše vlastní dobro. Vyzývá nás, abychom si uvědomili náš stav a činili pokání. Touží po vzájemném společenství a rozhovoru při společném stolu. Ježíš trpělivě čeká a klepe na dveře srdce. Nevtrhne dovnitř, nenutí nás s ním mluvit. Nevnucuje se.

Věčná láska. Nad vlastním stavem je potřebné zvítězit. Může to být velký a těžký boj. Ježíš rozumí našemu zápasu a slibuje, že nám pomůže. Bible na mnoha místech popisuje přístup Boha k lidem v různých situacích. Stvoření člověka, péče o lidi, kteří právě zhřešili, společenství s Henochem, Abramovo vedení a vyvolení. Bůh vždy toužil být blízko lidí. Bez ohledu na to, jaký je dnes náš vztah s Bohem, Bůh chce být blízko nás. Pokud se to neděje, děláš něco špatně ty, ne on.

„Zůstaňte v mé lásce“. J 15,1–11 se celkem desetkrát zmiňuje, že „zůstávat“ v Ježíši znamená žít ve spojení s ním. Ježíš také uvádí, jak se to má prakticky projevit v našem životě. Ježíš je vinný kmen, my jsme ratolesti. Ve spojení s ním bude na našich ratolestech růst ovoce. Uschlé větve budou svědčit o opaku. Vinař je ořeže. Ratolest, která nepřináší ovoce, musí pryč. Do života každého z nás přicházejí různé problémy a chvíle bolesti. Ovoce potvrzuje, že jsme jeho učedníci. Zůstávat v Ježíši znamená žít podle jeho přikázání. Zůstávat v Ježíši přináší radost. Zůstávat v Ježíši znamená dělat to, co od nás žádá, jako odpověď na jeho lásku. Zůstávat v Ježíši je velkým tajemstvím naplněného a smysluplného života na zemi a ve věčnosti.

Míza. Bůh touží po vztahu, jehož základem je vzájemná láska; vztahu na základě rozhodnutí založeném na lásce a svobodné vůli. Někdy můžeme být napojeni na kmen jen částečně. Můžeme chodit do shromáždění věřících, modlit se a dělat to, o čem víme, že je správné, ale uvnitř se cítíme doslova vyschlí. Jakmile se však půda zahřeje, kořeny začnou znovu přijímat vodu a další látky. Míza poté proudí kmenem révy směrem k pupenům a spouští proces jejich probouzení a růstu. Bez obnoveného proudění mízy réva nevyraší a neporoste. Míza v révě je podobná Duchu svatému v našich životech.

Podněty k zamyšlení. Než můžeme začít růst ve vztahu s Bohem, potřebujeme se nejprve zamyslet nad tím, jaký je náš současný vztah s ním. Bůh nás miluje, má s námi plán, touží po naší přítomnosti. Hledá nás jako dobrý Pastýř. Potřebujeme se jen rozhodnout, zda odpovíme na jeho nabídku. Letorosty vinné révy mohou růst a přinášet ovoce pouze tehdy, když jsou naroubované a spojené s kmenem, když zůstaneme spojeni s Ježíšem. Spojení mezi Bohem a člověkem musí být stále živé.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SPOJENÍ NEBE A ZEMĚ

vypracoval Ján Petrovič

 

13 Věrně plňte Boží vůli

Pavlova misijní strategii zahrnovala nejen efektivní využití času a zdrojů k dosažení hlavních center Římské říše, ale také školení budoucích laických pracovníků, aby se dostali do měst a městeček, které Pavel nenavštívil, jako například Kolosy, Laodikea a Hierapolis. Pavel se snažil spojovat lidi a sbory. Dělal to prostřednictvím osobních návštěv během svých cest a také jako vězeň prostřednictvím svých dopisů.

Šíření evangelia. Pavel během svého života procestoval (většinou pěšky) více než dvacet tisíc kilometrů.

Část své služby strávil ve velkých přístavních městech, jako jsou Korint a Efez. Z těchto center obchodu se pak poselství šířilo do vnitrozemí. Vracel se do sborů, které založil, aby posílil a povzbudil věřící. Když nemohl sbory navštívit osobně, posílal jim dopisy, aby věděli, že na ně myslí a záleží mu na nich. Některé skutečnosti se rozhodl sdělit raději ústně prostřednictvím „věrného pomocníka“ Tychika a Onezima. Např. informace o Pavlově situaci ve vězení. Taková komunikace byla důležitá i jako prostředek k udržování osobních vazeb, které spojují věřící.

Propojení církve. Dnes jsme propojeni internetem, sociálními sítěmi a nesčetnými mobilními zařízeními. Je těžké si představit, jaké výzvě musel Pavel čelit, když chtěl sborům pomoci, aby se necítily osamocené, ale vnímaly, že jsou součástí celosvětového díla. Pavel posílal zprávy mimo jiné také prostřednictvím poslů – spoluvězně Aristarcha, Marka a Justa, židovských věřících. Potom uvádí tři pohany: Epafrase, Lukáše a Démase. Navzdory určitému napětí v církvi mezi věřícími ze Židů a z pohanů byli tito spolupracovníci schopni spolupracovat efektivně, jednotně a ve vzájemném souladu. Židovští spoluvěřící mu byli útěchou. Byl ale zklamán, že jich nebylo více. Ohrožení jednoty církve není ničím novým. Proto je na všech úrovních naší církve kladen důraz na jednotu.

Věrně plňte Boží vůli. Jasné zaměření na cíl je nezbytné pro jakékoli smysluplné úsilí a je potřebné také dnes. Epafras sehrál důležitou roli v šíření evangelia do Kolos a blízkých měst. Jeho pozdravy a modlitby byly pro věřící v těchto sborech velkým povzbuzením. Věrnost označuje dokonalost charakteru, která nachází svůj konečný projev v obětavé lásce. Plnit znamená uskutečňovat něco v plné míře.

Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Lukášova láska k Ježíši ho vedla k tomu, že stál při Pavlovi až do konce. Ježíš a apoštolové nás často vyzývají, abychom „bděli“, byli ostražití a vždy připravení na příchod Pána – aby nás nic nezaskočilo. Žel, stejně jako učedníci, kteří nedbali na Ježíšův příkaz „bděte a modlete se“ (Mk 14,38), ani mnozí křesťané se těmito výzvami neřídí.

Poselství pro Laodikeu. Při pohledu na historii Božího lidu v průběhu věků vidíme, že se opakují stále stejné problémy. Proroci vyzývali Boží lid, aby činil pokání, dokud nebude pozdě, vybízel lidi, aby se vrátili k Bohu a požádali ho o odpuštění a očištění.

Podněty k zamyšlení. Když se člověk odevzdá Kristu, ovládne jeho nové srdce nová moc. Jeho život se změní tak, jak by jej on sám nikdy změnit nedokázal. Stává se Kristovou pevností v rozbouřeném světě a Kristus si přeje, aby byl pro něho jedinou svrchovanou autoritou. Člověk vedený nebeskými silami je schopen odolávat satanovým útokům. Pokud se však neodevzdáme Kristu, ovládne nás nepřítel. Pod vládu království temnosti se dostaneme snadno, ani nemusíme mít v úmyslu jí sloužit. Jedinou obranou proti zlu je přijmout Krista do svého srdce vírou v jeho spravedlnost. Pokud nebudeme mít živé spojení s Bohem, neodoláme hříšnému vlivu sebelásky, nestřídmosti a pokušení. Bez živého spojení s Bohem a bez naprosté odevzdanosti Kristu budeme přemoženi. Bez osobního poznání Spasitele a bez neustálého společenství s ním se vydáváme na milost a nemilost nepříteli, a nakonec se mu poddáme.“ (TV 205)

 

 

12 Společný život

Společný život přináší rozdílné názory. Ty mohou způsobit napětí a mohou přerůst do otevřených konfliktů. Čím je vztah bližší, tím důležitější je, aby si všichni navzájem rozuměli. V rodině i jiném společenství. Měla by existovat všeobecná shoda na hodnotách, cílech a záměrech. Všichni by spolu měli dobře vycházet. Aby vše fungovalo, každý by měl zodpovědně vykonávat svůj díl práce. Stejné zásady platí i pro církev.

Manželky a manželé. Novozákonní pokyny pro křesťanské domácnosti zahrnuje oboustranné a vzájemně povznášející vztahy. Slova o podřízenosti nelze chápat jednostranně. Hierarchicky musí na prvním místě stát Kristus. Podřizovat se a ctít milující a obětující se bytosti bude pro každého samozřejmostí. Zdravé manželství se vyznačuje vzájemností – manželé mají spolu diskutovat a radit se, mají společně uvažovat o svých prioritách a problémech a mají přijímat společná rozhodnutí. K rozhodování o závažných rodinných skutečnostech by měli zapojit i své děti. Čím více manžel a manželka spolupracují, tím šťastnější bude jejich manželství.

Rodiče a děti. Shrnout rady týkající se vyváženého vztahu rodičů a dětí do pár vět je nemožné. Zahrnují poslušnost, respekt, komunikaci, lásku, vědomí vlastní hodnoty, zapojení do běžných i duchovních rodinných aktivit. S výchovou je potřebné začít hned při narození, ne-li dokonce dávno předtím. Děti mají v životě rodiny důležité a nezastupitelné místo. Samotný Ježíš jasně vyjádřil svůj vztah k dětem. Děti vychovávané ke zbožnosti se stanou požehnáním pro rodinu, církev i všechny ostatní.

Pracovní vztahy. Pro správné pochopení studovaných textů Písma bychom potřebovali podrobně znát historické souvislosti ve vztazích mezi jednotlivými vrstvami lidí. V církvi měl otrok prvořadou odpovědnost vůči Bohu. Ti věřící, kteří vlastnili otroky, dostali jasné poučení, aby s nimi zacházeli spravedlivě. Pavel např. přikázal Filemonovi, aby s Onezimem již nezacházel jako se svým otrokem, ale jako se svým bratrem.

Modlete se jeden za druhého. Modlitba je prostředkem pro vzájemné propojení. Na modlitbách máme být vytrvalí, modlit se v každý čas a neustávat. Duch Svatý podpoří naše modlitby svými přímluvami.  Je důležité, že Pavel se modlil i za správná slova, která měl mluvit. Uvědomoval si důležitost zvěstování poselství lidem na nejvyšších úrovních římské vlády, včetně císařovy domácnosti.

Jednejte moudře ve styku s okolním světem a využijte čas vám svěřený. 6Vaše slovo ať je vždy laskavé a určité; ať víte, jak ke komu promluvit. Nejdůležitější pravdou je, že Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy a že skrze víru v něho můžeme mít věčný život. Dostali jsme ji, abychom podle této pravdy a moudrosti žili. Žel jako křesťané se někdy chováme „ne křesťansky“! To, jak se chováme k ostatním má velký význam. Křesťanská domácnost, mládežnická shromáždění naplněná modlitbo, prostá laskavost a klidný, trpělivý duch – z toho všeho se hodně dozvědí ti, kteří sledují, zda je naše vyznání víry upřímné, nebo ne. Slova, která říkáme, by neměla být pouze laskavá či zdvořilá, ale měla by být inspirována a proniknuta Boží milostí pod vlivem Ducha svatého. Pouze Duch svatý nám může dát správná slova ve správný čas pro správný účel a připravit mysli posluchačů na jeho poselství. A pouze on nám může dát moudrost odpovědět každému, jak je potřeba.

Podněty k zamyšlení. „Každý člen rodiny by měl vědět, že je zodpovědný za pohodu a pořádek v rodině. Všichni by se měli navzájem povzbuzovat, být k sobě laskaví, shovívaví a trpěliví, mluvit klidně a mírně, vyhýbat se nedorozumění. Každý člen rodiny má vědět, co se od něho očekává, a pracovat společně s ostatními. Děti by měly chápat, že každý má své povinnosti a že i ony musí pomáhat.“ (ŠD 63)

 

 

11 Život s Kristem

Pavel zaměřuje pozornost na reálné principy, které mají svůj původ v nebi. Jsou velmi praktické. Jejich cílem je posílit naše vztahy s lidmi, a to nejen v rámci církve. Chceme-li být nějak užiteční, potřebujeme mít nebeské smýšlení. Život s Kristem přináší změnu teď i pro věčnost.

Nebeské smýšlení. Aby se člověk dostal blíže k nebi v duchovním smyslu, nestačí jen lidské úsilí. Pavel vyzývá Koloské: „dívejte se k nebeským výšinám, myslete na nebeské věci“. Každý den potřebujeme učinit nové rozhodnutí hledat to, „co je nad námi“. Náš věčný život je bezpečně „skryt spolu s Kristem v Bohu“. Vnější projevy života nemají být skryty. Nové nasměrování musí být viditelné celému světu.

Konec pozemských věcí. Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost. Pro takové věci přichází Boží hněv. Pavlova slova neodpovídají hodnotovému nastavení světa. I když jsme duchovně zemřeli s Kristem, naše „sklony“ a mysl, musí být „umrtvovány“. To je možné jen proto, že jsme byli vzkříšeni s Kristem. Náš „život je skryt spolu s Kristem v Bohu“, a tak máme moc odstranit tyto pozemské věci z našich myslí a životů. Pavel se zmiňuje také o lidech, které „Bůh nechal na pospas nečistým vášním, takže zneuctívají svá vlastní těla“, a na ně „přichází Boží hněv“.

Obnoveni podle Kristova obrazu. 8Odhoďte zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy. Pro takové věci přichází Boží hněv. 9Neobelhávejte jeden druhého, svlečte ze sebe starého člověka a jeho skutky. Náš život má být v ostrém kontrastu s životem před obrácením. Hněv i rozhořčení může být (ale nemusí) vyjádřením spravedlivé reakce na hřích. Zloba a zlomyslnost přeje druhému člověku neštěstí. Pavel odsuzuje hrubé a urážlivé vyjadřování, pomluvy, jejichž cílem je očernit druhé. Odmítá lež, kterou si také ubližujeme. Metafory popisují obrácení a jeho důsledky. „Nový člověk“ dochází pravého poznání a obnovuje se podle obrazu Stvořitele“. To nás staví nad všechny etnické (už není Řek a Žid), geografické a sociální hranice (otrok a svobodný), protože jsme občany mnohem vznešenějšího království.

Charakter nového života se vyznačuje svatostí, milosrdným soucitem, dobrotou, skromností, pokorou a trpělivostí, snášenlivostí, odpouštěním, láskou, která všechno spojuje k dokonalosti. Věřící jsou povoláni zrcadlit Boží charakter. Všichni tak ale nežijí. Výsada povolání s sebou nese zodpovědnost. Tyto vlastnosti ovlivňují vztahy dvěma způsoby: 1) Přináší požehnání nám i ostatním 2) takové jednání oslavuje Boha a povzbuzuje ostatní. Nejsilnějším argumentem ve prospěch evangelia je laskavý křesťan.“

Nový život s Kristem. Existuje řada věcí, které člověk dělá podvědomě, nebo automaticky. To je Pavlův recept pro křesťanský život. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo (čtením Bible), navzájem se učte a napomínejte, s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, skrze Ježíše děkujte Bohu Otci. Hudba má silný vliv. Klidná hudba snižuje úzkost, optimalizuje funkci mozku, zlepšuje relaxaci, pomáhá při bolesti. Mnohé skvělé duchovní písně uplynulých staletí obsahují povznášející poselství naděje a ujištění, která jsou tak potřebná ve světě, který nás skličuje a znepokojuje.

Podněty k zamyšlení. Když Boží Duch ovládne rozum a city, zakusí obrácený člověk radost, kterou dosud nepoznal. Uvědomí si, že v jeho životě se naplňují Boží zaslíbení: jeho provinění jsou mu odpuštěna, hříchy jsou přikryty. Projevil před Bohem lítost, že porušil jeho zákon, a vyznal víru v Krista, který zemřel, aby nás ospravedlnil. Když byl ‚ospravedlněn z víry‘, má pokoj s Bohem. Křesťan, který prožil tuto zkušenost, by neměl složit ruce do klína. Každý den se musí nově zasvěcovat Bohu, každý den musí bojovat se zlem. Staré zvyky a vrozené sklony ke zlému se budou snažit získat převahu. Proto se před nimi musí mít neustále na pozoru a v Kristově moci usilovat o vítězství. […] Když se křesťan snaží dosáhnout Božího ideálu, nesmí se nechat ničím odradit. Každému člověku je zaslíbena mravní a duchovní dokonalost, kterou může získat skrze Kristovu milost a moc. Zdrojem síly a původcem života je Ježíš. […] Kvůli nám uvádí do pohybu všemocné nebeské síly. Na každém kroku vnímáme jeho životodárnou moc.“ (PNL 275)

 

10 Buďte dokonalí v Kristu

Pavel charakterizuje falešné učení jako „prázdné a klamné filozofování“ založené na „lidských bájích“, „ne na Kristu“. Zahrnovalo také obřízku a dodržování židovských svátků, včetně židovských očistných rituálů a předpisů souvisejících s jídlem. Bludná učení se zakládala na „lidských předpisech a naukách“ a zahrnovala i různé asketické praktiky. Falešní učitelé mohli být nábožensky založení a upřímní, ale evangelium pochopili nesprávně.

Poklady moudrosti a poznání. 2Chci, abyste pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus; 4Říkám to proto, aby vás nikdo neoklamal líbivými řečmi. V Kristu, „jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání“. Prostřednictvím Krista bylo zjeveno Boží tajemství, které zahrnuje celý plán spasení. Pavlovou touhou bylo pomoci věřícím rozpoznat falešná učení. Koloští měli „pevnou“ víru. Byla neotřesitelná, protože spočívala na pevném biblickém základě. Budou-li se ho držet, pomůže jim chránit se před bludy, které šíří falešní učitelé.

„Žijte v Kristu Ježíši“. 8Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filozofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. Přijetím lidské filozofie se dostáváme do otroctví. Ačkoli nás Kristus osvobodil, je třeba si dávat pozor, abychom na sebe nedali „znovu vložit otrocké jho“. Přijmout nebiblické učení znamená odmítnout Krista, protože ti, kdo věří falešným naukám, přijali jiné evangelium a upřednostnili lidské autority před autoritou Písma. Takové nebezpečí přetrvává dodnes.

Přibito na kříž. Pavel píše: „14Vymazal dlužní úpis, … a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž“.  Text není argumentem proti desateru a dodržování soboty. Obřízka byla znakem „odložení tělesné přirozenosti“. Pavel ji nahrazuje vnitřní změnou související s pohřbením ve křtu. V něm se ztotožňujeme s Kristovou smrtí a vzkříšením. Pavel zdůrazňuje myšlenku, že věřící se již nemusí starat o dodržování obřadního zákona. Ani nenaznačil, že by Desatero bylo přibito na kříž. Hřích definuje jako porušení Desatera.

Stín nebo skutečnost? Nikdo nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. Sbor rozdělovalo to, že věřící ze Židů prosazovali věci, které pro členy nebyly nutné. Jednalo se o židovské rituály, které pokračovaly mezi některými židovskými konvertity ke křesťanství. Verš Ko 2,16 je často chápán nesprávně. Pavel vysvětlil, že tělesná obřízka ztratila svůj význam. „Jídlo a pití“ se vztahuje na pokojné oběti, které Izraelité přinášeli do chrámu. „Kvůli svátkům, novoluní nebo sobotám“ odkazuje na obřadní dny (svátky, soboty). Pavel k tomu podává vlastní výklad: jde jen o „stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus“. Obřadní dny a oběti poukazovaly na Kristovo dílo. Sedmý den, sobota, byla naopak ustanovena při stvoření, dávno před ustanovením obřadních obětí ve svatyni, proto nebyla stínem, který měl být po kříži odstraněn.

Lidské příkazy spočívaly v ustanoveních „neber, nejez, nedotýkej se“ a jejich zachovávání svědčí o setrvávání „v moci světa“. Nemusíme se již nechávat zatěžovat obřadním zákonem, který jen předznamenával realitu, kterou nyní prožíváme v Kristu. Bohem stanovené obřady poté, co splnily svou funkci, již nejsou potřebné a byla zrušena na kříži. Křesťané již těmto nařízením nepodléhají.

Podněty k zamyšlení. „Tak jako se lidé v době apoštolů pokoušeli pomocí tradic a filozofií podkopat víru v Písmo svaté, tak se o to snaží i dnes pomocí myšlenek historicko-kritické metody, evoluční teorie, spiritismu, teosofie a panteismu. Pro mnohé je Bible jako lampa bez oleje, protože se přiklonili ke spekulativní víře, která vede k nedorozumění a zmatkům. Historicko-kritická metoda, která vše rozebírá, domýšlí a opírá se o domněnky, narušuje víru v Bibli jako v Boží zjevení. Okrádá Boží slovo o moc ovládat a povznášet životy lidí a dávat jim smysl. Věřící by neměli přijímat spiritualistické výklady Písma. Měli by bezvýhradně souhlasit s věčnými pravdami obsaženými v Písmu. Měli by odhodit všechny názory, které neodpovídají Kristovu učení a přemýšlet a rozjímat o Boží pravdě. Bibli by měli považovat za Boží hlas, který promlouvá přímo k nim. Tak najdou moudrost, která pochází od Boha.“ (PNL 273.274)

 

9 Smíření a naděje

 Ježíš svou smrtí na kříži dosáhl smíření pro všechny lidské bytosti, které byly hříchem odcizeny od Boha, nyní však mohou být s ním smířeny skrze víru. Boží láska proměňuje lidi, když slyší evangelium a přijímají Krista. Boží slovo odkrývá „tajemství, které bylo po věky skryto, ale nyní je zjeveno jeho svatému lidu“. Co je toto tajemství a co všechno představuje?

 Smířeni s Bohem. Pavel popisuje obraz zkaženého lidstva, které je odděleno od Kristovy spravedlnosti. Bůh se ujal iniciativy, aby nás smířil se sebou. Jediným řešením byla jeho vlastní smrt na kříži. V Edenu zavolal na Adama, „Kde jsi?“. A i dnes hledá každého z nás individuálně. Má dokonalý plán, jak nás oslovit.  Evangelium má tři součásti: 1) Nemůžeme udělat nic pro svou záchranu, proto Ježíš zemřel za naše hříchy. 2) Skrze víru, pokání a křest přijímáme jeho smrt a jsme ospravedlněni. 3) Život, který nyní žijeme, je výsledkem spojeni s Kristem.

Vytrvejte ve víře. Pavel povzbuzuje Koloské myšlenkou, že ve víře skutečně vytrvají, „zůstanou“, „nepřestanou“, „budou pokračovat“, „setrvají“. Zákoníci a farizeové „nepřestávali“ ve snaze přistihnout Ježíše, Petr „nepřestával“ klepat na dveře poté, co služka Rodé poznala jeho hlas, Pavel povzbuzoval Timotea, aby „byl vytrvalý“ v dodržování pokynů týkajících se učení i praktického života. Pavel se obával, že by věřící v Kolosách mohli začít usilovat o lidské cesty spasení místo toho, aby se pevně drželi naděje, kterou nabízí evangelium.

Věčný Boží plán. Pavlovým největším utrpením v domácím vězení v Římě bylo to, že nemohl pokračovat v misijním díle, cestovat a kázat v domech, jak to dělal předtím. Koloským ale píše, že se raduje ze svého utrpení, které je pro jejich dobro. Přestože byl Pavel ve vězení, „Boží slovo nebylo spoutáno“. Během vězení a po něm vzniklo šest epištol obsahujících důležité rady. Pavel vnímal svou službu jen jako malou součást mnohem většího, dlouhodobého Božího plánu, který se začal uskutečňovat hned „od založení světa“.

Odhalení Božího tajemství. Dnešní mluvou by bylo možné označit jako „Boží tajemství“ to, o čem se veřejně nemluví, i když to mnoha lidem bylo zjeveno. „Moudrost“ skrytá v Božím tajemství, „kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení“ zjevil prostřednictvím plánu spasení. Po celou věčnost budeme zkoumat, proč nás Bůh tak miluje, že dal Ježíše, neocenitelný poklad nebes, za naši spásu. A tak všichni, kdo věří v Krista, Židé i pohané, mají prostřednictvím evangelia stejný podíl na Božích zaslíbeních a byli spojeni do jednoho těla, církve. Výrok „Kristus ve vás“ se vztahuje na Kristovo přebývání v srdci člověka skrze víru. Prostřednictvím přítomnosti v našich životech nás Kristus již začíná spojovat s nebem.

Moc evangelia. Pavlovo kázání se zaměřovalo na Krista a na jeho ukřižování. Jejich cílem bylo „aby každého postavili dokonalého v Kristu“. Pavel učí různé body křesťanské nauky a praxe a varuje před následky odmítnutí evangelia a před nebezpečím falešných učitelů. Duchovní rozlišování pochází z Duchem vedeného poznání Božího slova. Falešná učení obvykle obsahují určitou část pravdy, ale buď přidávají, nebo ubírají něco z toho, co říká Bible. Musíme být moudří chceme-li odlišit skutečnou pravdu v Bibli od bludů. Co znamená být „dokonalý v Kristu“?

Podněty k zamyšlení. „V nás samotných není tolik dobra a spravedlnosti, abychom byli schopni plnit to, co Boží zákon požaduje. Ježíš Kristus nám však nabízí řešení. […] Můžeme mu svěřit svůj život a přijmout ho jako svého Zachránce. Potom, bez ohledu na to, jak hříšný náš život byl, jsme díky němu považováni před Bohem za spravedlivé. Místo naší povahy se bude počítat Kristův charakter. Bůh s námi bude jednat, jako kdybychom nikdy neudělali nic špatného. Jedinou nadějí je pro nás spravedlnost Ježíše Krista, kterou nám Bůh přičte.“ (CVP 63.64) „Bylo mi s velkou naléhavostí dáno světlo, že mnozí od nás odejdou a budou věnovat pozornost svůdnému ďáblovu učení. Pán touží, aby každý člověk, který tvrdí, že věří pravdě, znal pravdu skutečně důkladně.“ (Ev 202) 

 

8 Kristus nade vším

V úvodu kapitoly se Pavel modlí za věřící v Kolosách a prosí je, aby žili způsobem, který se líbí Bohu. Staví do protikladu dvě říše: království světla a království tmy. My máme účast „na dědictví svatých ve světle“, protože Kristus nás „vysvobodil z moci tmy“. Bůh Otec udělal všechno pro to, abychom měli účast na věčném dědictví říše světla. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů“. V Ježíši, který je zároveň Bohem a Stvořitelem. On za nás vybojoval vykoupení a my je máme vírou přijmout.

Obraz neviditelného Boha. Slovo obraz má jiný význam v oblasti optiky a jiný v umění. Obraz může být věrný a pravdivý, ale také převrácený či zkreslený. Lidmi vytvořený obraz je pouze částečnou kopií toho, kdo umělci pózuje. Tím, že Bůh učinil člověka ke svému obrazu, vtiskl do něho svoji pečeť, svoji fyzickou i morální podobu. Z toho ovšem není možno odvozovat, že Bůh je podobný lidem, zejména ve fyzické oblasti. Ježíš nám umožňuje „vidět“ neviditelného Boha.

„Prvorozený všeho stvoření“. Pavel používá teologický způsob vyjadřování a mnohdy jeho slova nelze chápat po technické stránce doslovně (např. prvorozený jako chronologicky první). V tomto případě znamená především důležitost, jedinečnost a výjimečnost. Ježíš je jednoznačně označen jako ten, jehož prostřednictvím Bůh uskutečnil proces stvoření. „Všechno“ znamená opravdu všechno, včetně andělských bytostí. Ježíš také „předchází všechno“ a může znamenat přednost ve významnosti i v čase. Dále Pavel zdůrazňuje, že „všechno v něm spočívá“. Ježíši vše „drží pohromadě“ a „spojuje se“. Ježíš je sjednocujícím faktorem vesmíru nejen díky své roli Stvořitele, ale také proto, že je Vykupitelem.

Hlava těla (církve). „Hlava“ po celém světě odkazuje na vedoucí postavení. Kristus jako hlava církve poskytuje vedení, usměrnění pro jednotu a růst církve. V 1K 12,12–27. Pavel popisuje církev jako „tělo“, a to nemůže žít bez hlavy. Ale podobně, když je některá část těla zraněna nebo zničena, existence těla se stává mnohem těžší. Často si neuvědomujeme, jak je něco důležité, dokud to neztratíme.

Počátek a původce. V Ko 1,18 se „počátek“ vztahuje na Ježíše jako iniciátora nebo zakladatele církve, a je tedy její hlavou, stejně jako je „počátkem“ nebo „původcem“ stvoření. Prostřednictvím svého zmrtvýchvstání je zdrojem nového stvoření. Ježíšovo vítězství nad smrtí ukazuje na (1) jeho vítězství nad hříchem a (2) jeho moc znovu nás stvořit ke svému obrazu. To vysvětluje, proč je Ježíš „prvorozený z mrtvých“. Jeho zmrtvýchvstání je naprosto výjimečné. Bez Kristova zmrtvýchvstání by nikdo jiný nemohl být vzkříšen. Co potřebujeme změnit, aby mohl mít v našem životě Kristus opravdu první a nejdůležitější místo?

Smíření všech a všeho. V Ježíši přebývala veškerá „plnost božství“. Zahrnuje Boží věčnost, samostatnou existenci a moc stvořit. Zdůrazňuje Boží moudrost při vítězství nad hříchem a smrtí tím nejméně představitelným prostředkem – křížem. Proměnil tento nejpotupnější předmět ve svědectví o své věčné lásce ke každé stvořené bytosti. Jak mohl být hřích navždy poražen a že všechno bylo smířeno? Bůh nás miloval tak moc, že nás zachránil smrtí Krista na kříži. „Nebe se zármutkem a ohromením hledělo na ukřižovaného Krista. Po skončení velkého sporu to však už bude jiné. Plán vykoupení bude dokonán a všem stvořeným bytostem bude zjevena Boží povaha. Andělé se tedy mohli při pohledu na Spasitelův kříž radovat. Kristus sám si důsledky oběti na Golgotě plně uvědomoval. S výhledem do budoucnosti na kříži zvolal: ‚Dokonáno jest.‘“ (TV 488.491)

Podněty k zamyšlení. „Otec je veškerá plnost Božství tělesně a je neviditelný zraku smrtelníka. Syn je veškerá plnost Božství, která se projevila. Slovo Boží o něm říká, že je ‚výrazem Boží podstaty‘.“ (Ev 340) „Kristus je preexistentní a nezávisle existující Boží Syn… Když mluvíme o jeho preexistenci, Kristus pamatuje pradávné věky… Ujišťuje nás, že nikdy nebyla doba, kdy by nebyl v úzkém vztahu s věčným Bohem. […] Byl Bohu roven, nekonečný a všemohoucí… Je věčný Syn, který má život sám v sobě.“ (Ev 341)

 

7. Občanství v nebesích

V závěrečných verších dopisu nacházíme cenná ponaučení a zásady pro každodenní život. Zaměřují se na charakter člověka a jsou tajemstvím radostného křesťanského života. Okolnosti a události se v životě nevyvíjejí tak, jak bychom si představovali. Přesto nemusíme prožívat obavy, úzkost ani sklíčenost. Existují zásady, které pomohou najít vnitřní sílu čelit náročným výzvám života, prožívat trvalý pokoj, který může dát jen Bůh. Nevkládejme naděje do pozemských vlád, které zklamou. 

Vzory. Každý vnímá kolem sebe lidi, které obdivuje a chtěl by se jim podobat. Je důležité, aby děti měly dobré vzory, především rodiče. Později i další osoby související s kariérou, nebo je inspirovaly přečtené životopisy a biblické postavy, s kterými porovnávaly vlastní životní zkušenosti. Žel dnešní média jsou přeplněná špatnými vzory, skandály a chaotickými životy celebrit. I Pavlův svět byl nemorální a zlý, jako ten náš dnes. Vždy bylo i bude hodně zla. Jak na to zareagujeme? Z označení „nepřátelé Kristova kříže“

ale vyplývá, že problém se netýkal morálky, ale vztahu ke Kristově ukřižování.  

„Stůjte pevně v Pánu, milovaní“. Bohem lidí smýšlejících přízemně je „břicho“, ale „vlast“ křesťanů je v nebesích a naším vládcem je sám Ježíš Kristus. Naše „ponížené tělo“ podléhá nemocem, úpadku a smrti, a proto ho nakonec Kristus promění svou mocí „v podobu těla své slávy“. Zcela nakonec bude díky Ježíši zničena smrt, „poslední nepřítel“. A to je naše největší naděje, největší zaslíbení, které jsme v Kristu dostali – nejen konec smrti, ale zcela nové, oslavené tělo. Nebeské občanství zahrnuje zaslíbení vzkříšení a věčného života ve zcela nové existenci, kterou si nyní nedokážeme představit.

„Radujte se v Pánu vždycky“. Dalším tématem praktického křesťanství je radost založená na důvěře v Boha. Nestresujme se tím, co by se mohlo stát „zítra“. Prostředkem proti každé úzkosti a každému trápení je modlitba víry. Máme věřit a jednat tak, jako by naše modlitba byla vyslyšena ještě předtím, než se naplní. V modlitbě máme nejen prosit (nejen v čase krajní nouze a naléhavosti), ale také děkovat. Můžeme mít jistotu, že naše prosby Bůh slyší, pokud prosíme „ve shodě s jeho vůlí“. Potom můžeme spočinout a prožívat klid s jistotou, že všechny naše prosby jsou v Božích rukou. Boží pokoj je něco, co nikdy nemůže dát svět. Ovlivňuje každý aspekt života a převyšuje „každé pomyšlení“. Nelze ho pochopit jen myslí a rozumem.

Mysl upřená na… to, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, má dobrou pověst a je hodné lásky, zkrátka to, co je ctné a sklízí pochvalu.  A Bůh pokoje bude s vámi. Náš vnitřní život potřebuje ochranu. Důležitým aspektem vnitřního klidu je život v souladu s Boží vůlí. Pavel vynechává hlavní řecké ctnosti (rozvážnost, spravedlnost, odvaha a uměřenost), které se víc než myšlení, týkají činů. A aby odstranil všechny pochybnosti a možná nedorozumění, Pavel čtenáře vyzývá, aby jednali podle toho, co se u něj „naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili“.

Klíče ke spokojenosti. Pavel se naučil být spokojen s tím co má, s nouzí i hojností. Když nastane extrémní situace (hlad, nemoc, zranění nebo ztráta), člověk začne přemýšlet o věcech, na kterých skutečně záleží, a zabývat se požehnáními, která se obvykle berou jako samozřejmost. Když „trpíme nouzi“, tehdy se naplno projeví hodnota víry. Naopak, když máme „hojnost“, měli bychom si vždy uvědomovat, že o ni můžeme velmi rychle přijít. Zde je několik věcí, o které můžeme s důvěrou žádat, protože víme, že jsou v souladu s Boží vůlí: o spasení pro jiné, odvahu sdílet víru, odpuštění na základě vyznání a opuštění hříchu, sílu poslouchat Boží přikázání, lásku k nepřátelům, moudrost pro náročné situace, pochopení Božího slova.

Podněty k zamyšlení. Boží posvěcení služebníci nacházejí úžasnou útěchu v poznání, že i Kristus během svého pozemského života denně prosil Otce o nový příděl nezbytné milosti. Díky tomuto společenství s Bohem mohl posilovat druhé a přinášet jim požehnání. […] Každý služebník, který se řídí Ježíšovým příkladem, bude připraven přijmout a využít moc, kterou Bůh zaslíbil své církvi, aby mohla dozrát pozemská úroda.“ (PNL 32.33)

 

6 Důvěra pouze v Krista

Podobně jako Pavel lidé mohou chápat texty podobné těm ve Fp. 3,10.11. různě. Může je to vést až extrémní snaze trpět v domnění, že se tím více zalíbí Bohu („beru na sebe podobu jeho smrti“). Jaká je role víry a skutků v životě Kristova následovníka? Spravedlnost je Kristovým darem, který přichází z víry. Skutky jsou potřebné, ale ne kvůli spasení. Pavel za ty důležité skutky určitě nepovažoval obřízku.

„Radujte se v Pánu“. Dejte si pozor na falešné učitele, špatné dělníky. Někteří křesťané se snažili vnutit věřícím z pohanů obřízku. Hlavním tématem dopisu je radovat se v Pánu, důvěra v Krista, ne v sebe. Bůh chce, abychom byli radostní. Jeho Slovo je návodem k dosažení skutečného štěstí a trvalé radosti. Patří sem přijetí Božího milosrdenství, vložení naší důvěry v Hospodina, přijetí požehnání spasení, přijetí Božího zákona jako našeho způsobu života, včetně soboty, víra v jeho Slovo a výchova dětí ke zbožnosti.

Pavlův život před obrácením se vyznačoval spoléháním se na zákon o ospravedlňování založený na lidských činech, především obětech. Pavlovi nebylo snad možné něco vytknout. Pavel staví do kontrastu věřící Židy s neobřezanými křesťany zakládajícími svoji víru na Kristu. Ve skutečnosti mu zákonický postoj bránil spasení, protože ho zaslepil vůči přijetí Krista. Pavel tak horlil pro zákon, že dokonce pronásledoval křesťany.   

Na čem opravdu záleží. Věci, na které byl Pavel dříve hrdý, byly ve skutečnosti překážkami víry, protože mu bránily vidět, že potřebuje Krista. Stupnice hodnot se dramaticky změnila. Teprve když Pavel oslepl, napravil se jeho duchovní zrak a on mohl jasně vidět pravdu o Ježíši a spasení, které přinesl. To, co za hodnotné považuje svět, však mnoho lidí zaslepuje, takže tuto skutečnost nevidí.

Kristova víra. To nejdůležitější pro Pavla bylo, že na cestě do Damašku zažil úžasnou proměnu, když vyměnil svůj starý život, založený na zákoně, za přítomnost samotného Krista a jeho spravedlnost založenou na víře. Jednotu s Kristem chápe tak, že se naplní při jeho druhém příchodu. Být „v Kristu“ zahrnuje vše, od probuzení našeho duchovního vnímání (moudrost), přes ospravedlnění vírou (spravedlnost), přípravu na nebe (posvěcení) až po oslavení při druhém příchodu (vykoupení). Spasení je Kristovo dílo od začátku do konce – pro nás a v nás. Pavel si uvědomil, že mít „vlastní spravedlnost“ není skutečná spravedlnost, protože zákon nemůže dát život. Život nám může dát jen Kristus prostřednictvím víry. Jediná spasitelná víra je „víra Kristova“. Pouze jeho víra byla dokonale poslušná.  Pokud jsme v Kristu a on žije v nás, pak žijeme jeho vírou prostřednictvím naší víry v něho.

Jen jedno – znát Krista. Není nic důležitějšího než znát Krista. To je jediná záruka, že on zná nás a přizná se k nám před Otcem. Krista můžeme znát prostřednictvím jeho psaného Slova – čtením a životem podle něj. Potřebujeme Ducha svatého, aby nás vedl. „Účast na jeho utrpení“ nás přibližujeme k Ježíši. Každá zkouška, bolestivá zkušenost nám pomáhá lépe poznat a vážit si toho, co pro nás Ježíš podstoupil. A konečně, k Ježíši se přibližujeme, když svůj život směřujeme „k cíli“ a ceně udělené vítězi. Je zřejmé, že jsme toho ještě nedosáhli. Ale tím, že Krista známe a každý den zveme jeho přítomnost do našeho života, usilujeme o to, abychom mu byli co nejvíce podobní. Podobně, jak to dělal Pavel, soustřeďme se pouze na to, co je před námi.  

Podněty k zamyšlení. „Kdo chce mít pevný a vyvážený charakter, kdo se chce stát vyrovnaným křesťanem, musí vše odevzdat Kristu a být ochoten učinit pro něj cokoli; Spasitel se totiž nespokojí s tím, budeme-li mu sloužit jen na částečný úvazek. Křesťan se musí každý den učit, co je to odevzdanost. Musí studovat Boží slovo, pochopit jeho význam a řídit se jeho pokyny. Jen tak může dosáhnout ideálu křesťanské dokonalosti. Každý den mu Bůh pomáhá vylepšovat jeho charakter, aby mohl obstát v době závěrečné zkoušky. Věřící zase každý den svědčí před lidmi a anděly o tom, jak úžasně může evangelium působit na hříšného člověka.“ (PNL 278)

 

5 „Jako hvězdy, které osvěcují svět“

V centru pozornosti je výzva, abychom zářili jako hvězdy uprostřed zvráceného světa a mohli se stát živým svědectvím pro své okolí. Ježíš o sobě, ale také o učednících, řekl: „Já jsem (vy jste) světlo světa. Jak můžeme být takovým světlem? Pouze díky pevnému spojení s Ježíšem, který je „pravé světlo, které osvěcuje každého člověka“.  

Uvádějte ve skutek své spasení. Pavlovo poselství je v souladu s evangeliem o ospravedlnění z víry. Spasení je nepochybně Boží dílo a nemáme na něm žádnou zásluhu. I víra je dar, který v nás probouzí Duch svatý. Vlastní skutky nás nemohou zachránit. Prostřednictvím znovuzrození nás Bůh duchovně mění a dává nám schopnost konat dobro. Boží Duch v nás působí a posiluje naši vůli, abychom odolávali pokušení a rozhodovali se jednat správně. Takto tedy „s bázní a chvěním“ uskutečňujeme to, co v nás působí Bůh.

Světlo v temném světě. Jednota v církvi souvisí s našim spojením s Kristem a poslušností jeho Slova. Je nezbytná pro naše svědectví. Útoky na jednotu církve jsou velké. Čím větší je morální tma kolem nás, tím výraznější je kontrast mezi životem pravých Božích následovníků a životem lidí řídících se hodnotami světa. Je proto důležité nedovolit, aby světlo světských představ, tlaků a praktik způsobilo, že naše svědectví ustoupí do pozadí nebo úplně zmizí. „Bezúhonný“ znamená být „bez chyby“, prost od toho, co je zlé“. Sociální média nejsou vůbec známa svým čistým, povznášejícím a inspirujícím obsahem.

Živá oběť. Vybízím vás, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. Nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. Pavel byl připraven přinést za dílo šíření evangelia stejnou oběť, jakou přinesl Ježíš. Věřící vyzýval k tomu, aby se odevzdávali do služby Bohu, čímž vlastně sami sebe přinášeli jako „živou oběť“ při šíření evangelia.

Timoteus – osvědčený charakter. Timoteus byl cenným Pavlovým spolupracovníkem. Smýšlel stejně jako Pavel, podobal se mu v oddanosti Kristu, energickém úsilí šířit evangelium a zájmu o Filipské. Pavel ho označuje za svého milovaného a věrného syna. Základy víry mu vštěpovala jeho babička a matka Euniké. Další důležitou charakteristikou Timotea bylo, že jeho charakter se osvědčil v poslušnosti. Prošel zkouškami, když spolu pracovali při šíření evangelia. Obtížné životní zkušenosti často prověří naši povahu a ukážou, kým jsme uvnitř. Život nás formuje. Pokud obstojíme v kritických situacích, naše křesťanské ctnosti se budou rozvíjet. Jestliže pokorně snášíme nespravedlnost a urážky a laskavě odpovídáme na útoky a útlak, dokazujeme tím, že v našem srdci přebývá Kristův duch.

Epafroditus – takových lidí si važte. Epafroditus byl vyslán sborem ve Filipis, aby sloužil Pavlovi ve vězení a staral se o něj. Přinesl Pavlovi důležité dary. Vězni si museli jídlo, oblečení, nebo jiné nezbytnosti koupit na vlastní náklady nebo jim je museli nosit přátelé a rodina. Ještě před zimou např. potřeboval plášť. Zpět do Filipis pak přinesl Pavlův dopis. Epafroditus byl typem člověka, kterého by si křesťané měli vysoce vážit pro jeho obětavého ducha v následování Ježíšova příkladu. Byl nejen Pavlovým spolupracovníkem, ale také spolubojovníkem při konfliktech, kterým čelili při šíření evangelia.

Podněty k zamyšlení. Kristovi bude nejblíže ten, kdo se na zemi nechal v plné míře prostoupit duchem jeho obětavé lásky. Lásky, která vede učedníka, aby se vzdal všeho, žil, pracoval a obětoval se až k smrti pro záchranu lidstva. Právě takový duch se projevil v životě Pavla. „Není daleko čas, kdy přijde zkouška na každého. Ti, co se krok za krokem podřizovali světským požadavkům a přizpůsobovali se světským zvykům, nebudou mít problém podřídit se nátlaku, místo toho, aby se vystavili posměchu, urážkám, hrozbě vězení a smrti. Ti, kteří byli bázliví a nedůvěřovali sami sobě, se otevřeně přihlásí ke Kristu a k jeho pravdě. Satan bude věrné krutě pronásledovat, ale ve jménu Ježíše vyjdou jako slavní vítězové.“ (5T 81.82)

 

4. Pokora jako základ jednoty

V jednotě je síla. Vědět, co je pravda, neznamená podle ní jednat. Selhání není to samé, co podkopávání jednoty.  Pavel ve svém Listu Filipským vyzývá, aby byli „jedné duše, jednoho smýšlení“.
Důležitost jednoty odvozuje z příkladu Ježíše Krista. Nejednota pramení z pýchy a touhy po moci, nespokojenosti s pravidly, která Bůh zavedl a touhy získat vyšší postavení, než které pro člověka připravil Bůh.
Tento týden se soustředíme na biblický základ jednoty v církvi. Zaměříme na úžasnou Kristovu pokoru.

Nejednota ve Filipech. Sbor, který založil a miloval, sužovala rivalita, ničily spory, sobecká touha vyniknout, ješitnost a marná chvála. V mimobiblické literatuře se objevuje ve významu arogance, neopodstatněné pýchy a přehnaného sebevědomí. Pavel vidí řešení v povzbuzení v Kristu, útěše lásky, společenství Ducha, vzájemné náklonnosti, milosrdenství a stejném smýšlení, jako měl Kristus. Pavel vyzýval Filipské, aby překonali nejednotu tím, že přijmou Kristovu pokoru, lásku a jeho způsob uvažování.

Zdroj jednoty. Lidé zdůrazňují vnější chování, Ježíš se zaměřil na způsob uvažování a na naše pocity. Ježíš řekl, že člověka poskvrňuje to, co vychází ze srdce (nebo mysli). Pavel popisuje pokoru jako stav mysli, cítit větší úctu k druhým než k sobě, pečovat o zájmy druhých, nejen o své vlastní. Spory často vznikají z drobných nedorozumění, kterým by se dalo vyhnout aktivním nasloucháním. Možná se neshodneme, ale vyslechnout a snažit se pochopit postoj druhé osoby je prvním krokem k pěstování zdravé komunikace a důvěry.
Pokud je v církvi spor, Duch svatý může uklidnit rozvířenou hladinu a přivést nás k jednotě a harmonii.

Proměna myšlení. Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu. Pokročilé technologie usilují o kombinaci výkonu počítačů s lidským mozkem a slibují pozitivní výsledky u nemocí jako jsou epilepsie, deprese či Parkinsonova choroba. Stejně tak ale mohou být využité pro špatné účely. V jistém smyslu už ovládání myšlenek existuje. Neustálý tok informací, kterému jsme každodenně vystaveni v médiích nebo na sociálních sítích, „programuje“ naše uvažování, formuje naše myšlenky a řídí naše jednání. Jako by nám byly vloženy do mysli myšlenky jiných lidí. Různými technikami jsme schopni změnit způsob svého uvažování, ale své srdce změnit nedokážeme. Takovou moc má jedině Bůh.

Kristovo smýšlení lze vyjádřit slovem pokora. V Božích očích je tím největším právě služebník. I když byl rovný Bohu, vzal na sebe roli služebníka. Jako bezhříšný podstoupil smrt na kříži za naše hříchy. Nikdy se neodmítl podřídit, ačkoli to nepochybně mnohokrát nebylo snadné. Bůh, náš Stvořitel, zemřel na kříži, aby byl i naším Vykupitelem.

Tajemství zbožnosti. Neexistuje žádné téma, o kterém bychom věděli všechno. Vždy se můžeme o čemkoli dozvědět něco nového, dosud nepoznaného. O co víc je to pravda, pokud uvažujeme o skutečnostech spojených s Božstvím a vtělením. Pavel se často odvolává na Kristovo ohromující ponížení, když se stal lidskou bytostí. Je to téma, které neobsáhne ani celá věčnost.

Podněty k zamyšlení. „Můžeme tuto lásku studovat po celé věky, ale nikdy plně nepochopíme délku, šířku, hloubku a výšku lásky Boha, který dal svého Syna, aby zemřel za svět. Ani věčnost nebude stačit k úplnému zjevení této lásky. Ale když budeme studovat Bibli a rozjímat o Kristově životě a plánu vykoupení, tato velká témata se budou našemu chápání otevírat stále více.“ (5T 740) „Když dostáváme výchovu, jako Mojžíš v Kristově škole, tím více budeme chápat potřebu krotkosti a pokory naší mysli. Nemáme mít pocit, že jsme se naučili vše, co stojí za to vědět. Měli bychom co nejlépe využít talenty, které nám Bůh dal, abychom, když přejdeme ze smrtelnosti do nesmrtelnosti, neopustili to, čeho jsme dosáhli, ale mohli si to vzít s sebou na druhou stranu. Během nekonečné věčnosti bude Kristus a jeho dílo vykoupení tématem našeho poznávání.“ (Ms 36, 1885) 

 

3. Život a smrt

Často se říká, že smrt je součástí života. To je lež. Smrt je opakem života, je jeho nepřítelem. Kristus zemřel, „aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví“.
Pavel byl připraven zemřít pro Krista. Nejdůležitější pro něj bylo, aby svým životem nebo svou smrtí uctíval Krista a kázal evangelium co největšímu počtu lidí. Život je krátký. Je důležité, abychom svůj vliv využili ve prospěch Božího království.

Kristus bude oslaven. Přestože Pavel nebyl zločincem, neocitl se ve vězení poprvé. Ani pronásledování mu nebylo cizí. „A nadto ještě na něho denně doléhala starost o všechny církve“. Pavel měl ke spoluvěřícím podobný postoj jako Ježíš: „Já velmi rád vydám sám sebe pro vaše duše“. Čím více se jednání člověka podobá Ježíšovu, tím méně ho lidé mají rádi. „Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování“. Pavlova trpělivost a radostná mysl, jeho odvaha a víra byly jedním nepřetržitým kázáním.“ (PNL 267.268)

„Smrt je pro mne zisk“. Nejúčinnějšími duchovními „zbraněmi“ jsou myšlenky – dobré i špatné. Satan používá kritiku, zradu, neklid, strach, tlak okolí a další nástroje, které by křesťané nikdy neměli uplatňovat. Naopak, my máme používat lásku, milosrdenství, pokoj, mírnost, shovívavost, laskavost a sebeovládání. Naší nejmocnější zbraní je Boží slovo, „meč Ducha“. Protože se jedná o duchovní boj, je to válka myšlenek a hodnot. Kristus za nás zvítězil na kříži, a pokud s ním zůstaneme spojeni, nemůže nás porazit ani smrt. Pavel se podvolil všemu, jakkoli nespravedlivému, co ho zde na zemi mohlo postihnout, protože svůj život i budoucnost svěřil vyššímu soudu. Jako křesťané bychom měli bojovat za to, co je správné.

Pevné přesvědčení. Pavel napsal: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale současně zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. Uvedené verše byly v dějinách často nepochopeny. Pavel v nich staví proti sobě život a smrt. Křesťan žije pro Krista a může pro víru v něj i zemřít. V tomto smyslu je to „zisk“, protože naše svědectví je o to silnější a přesvědčivější. Není pochyb o víře člověka, když je ochoten pro svou víru i zemřít.

Stůjte pevně v jednotě. Veďte život hodný Kristova evangelia, zakotveni v jednom Duchu. Ježíšova poslední modlitba za učedníky se nesla ve znamení jednoty. Zdůraznil důsledky nejednoty. Ta je pro mnohé důvodem, proč nechtějí uvěřit, nebo dokonce přestanou věřit. Kázání na hoře vykresluje děti nebeského Otce a občany jeho království: být chudí duchem, tiší, hladoví a žízniví po spravedlnosti, milosrdní, čistého srdce, působit pokoj, nastavovat druhou tvář, milovat své nepřátele, žehnat těm, kdo proklínají. Někdy nás rozzlobí jednání lidí, kteří se zdají být až příliš dobří. Jsme v pokušení je ponížit nebo najít jejich slabinu, abychom dokázali, že nejsou tak dobří, jak se zdají. Proč se místo toho raději nesoustředit na to, jak můžeme být laskavější, štědřejší, milosrdnější a pokornější?
Nejednota v církvi pramení z pýchy. „Když lidé pěstovali pýchu a světskou ctižádost, Kristův duch ustoupil. Rivalita, rozbroje a sváry ovládly církev, aby ji rozvrátily a oslabily“ (5T 240.241).

Sjednocení a nebojácní. Nikdo z nás si neumí představit společensko-politické ovzduší, v kterém žili první křesťané. Vše nasvědčuje tomu, že byli často vystaveni snášet utrpení a pronásledování.  Satanovou strategií je rozdělovat. Nejednota je smrtelná. „Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát“. Jednota je klíčová pro splnění našeho poslání šířit Bohem dané poselství. Poselství, poslání a jednota jsou tak úzce propojeny, že jedno bez druhého vede k rozpadu a selhání. Pokud jeden z těchto tří klíčových faktorů chybí, nemůžeme uspět.

Podněty k zamyšlení. „Z mučidel, z hranic, ze žalářů, z roklin země a jeskyní proniká k jeho sluchu vítězné volání mučedníků. Slyší vyznání vytrvalých, kteří navzdory opuštěnosti, trápení a týrání neohroženě a slavnostně svědčí o své víře a prohlašují: ‚Vím, komu jsem uvěřil.‘ Tím, že pro svou víru obětovali své životy, oznámili světu, že ten, v něhož vložili svou důvěru, má moc je zachránit.“ (PNL 296).

 

2. Důvody k díkůvzdání a modlitbě

Pavel začíná své dopisy pozdravem a díkůvzdáním. I my máme být za co vděční. Boží milost, dar pokoje, harmonie s Bohem a naděje pramenící z Boží lásky.
Na lidské úrovni můžeme projevovat vděčnost lidem a doufat, že ocení to, co pro ně děláme.

Společenství evangelia. Pavel založil sbor ve Filipech. Z jeho dopisu je cítit vroucnost křesťanské vzájemnosti. Myslí na členy sboru, touží po nich a děkuje v modlitbách za ně Bohu. Rovněž oni pamatují na Pavla. Zdůrazňuje se tím jejich blízký vzájemný vztah (koinonia). Pavel popisuje své vězeňské prostředí pozitivně. Spolu s ostatními věřícími tak totiž může mít účast na milosti „při obhajobě a utvrzování evangelia“. Pavel aktivně oslovoval vojáky a návštěvníky evangeliem. Obhajoba evangelia byla pro něho důležitější než jeho vlastní budoucnost.  

Pavlovy modlitby obsahují vše, na čem mu záleží a zahrnují lásku, poznání, rozpoznání, čistotu, upřímnost, neurážení a spravedlnost. Zaměřuje se na ostatní, modlí se za celou církev a za její blaho. Modlí se za neustálý růst v lásce, s níž se rozvíjí i „hluboká vnímavost“. Modlí se za „schopnost rozpoznat, na čem záleží“. Být ryzí se vztahuje na neposkvrněnou čistotu jednání. Být bezúhonní. Nebýt kamenem úrazu, neříkat ani nedělat nic, co by jinému člověku ztížilo jeho víru.

Důvody k vděčnosti. Rád bych, bratří, abyste věděli, že to, co mě potkalo, je k prospěchu evangelia, protože všude je známo, že jsem vězněn pro Krista, i když jsou takoví, kteří kážou Krista ze závisti a z řevnivosti. Pavlovo uvěznění značně omezilo jeho dílo.  Nemohl cestovat. Nemohl kázat. Nemohl navštěvovat synagogy a učit lidi o Ježíši jako Mesiáši. Filipské to pochopitelně zarmoutilo. Poslali Epafrodita, aby zjistil apoštolův stav.  Pavel ale vnímal svou situaci jako něco „k prospěchu evangelia“. Kde jiní viděli pouta a mříže, Pavel viděl své římské strážce jako adepty Božího království. Jeho uvěznění velmi povzbudilo ostatní, aby byli aktivnější a odhodlanější šířit evangelium a aby směle mluvili o Kristu beze strachu z následků.

Ovoce evangelia. Pavel spojuje tři ctnosti: víru, naději a lásku. A zásluhu za ně připisuje Bohu. Boží láska nás vede k víře v Krista. Pavel zdůrazňuje, že evangelium je důvěryhodné, protože je založeno na „slově pravdy“.  Působí v těch, kdo je přijali: „jako slovo Boží“ a naplňuje Boží vůli. Když je hlásáno evangelium, Boží moc se projevuje působením Ducha svatého, zasahuje srdce a lidé na něj reagují. Evangelium přináší ovoce, protože je to „slovo života“. Asi třicet let po Kristově smrti a vzkříšení mohl Pavel říci, že se evangelium rozšířilo „po celém světě“ a „všemu stvoření pod nebem“. Rozsáhlá síť římských silnic umožňovala rychlou komunikaci a šíření Pavlových epištol.  

Síla modlitby. Pavlova modlitba obsahuje prosbu, aby věřící v Kolosis poznali Boží vůli, jeho moudrost. Existují čtyři zdroje poznání Boží vůle: 1) Bible 2) duch proroctví 3) zvláštní okolnosti (zjevení) 4) Duch Svatý. Pavel se modlí, aby Koloští „vedli život hodný Pána“ a ve všem se mu líbili“. To se vztahuje i na nás, „abychom nesli ovoce v každém dobrém skutku a rostli v poznání Boha“.

Podněty k zamyšlení. „Mnozí lidé nedokážou dělat konkrétní plány do budoucna. Jejich život je nevyrovnaný. Nedovedou poznat, jak věci dopadnou, a to je často naplňuje úzkostí a neklidem. Život Božích dětí na tomto světě je životem poutníka. Není naším úkolem utvářet si budoucnost. Měli bychom záviset na Bohu, aby náš život mohl být prostým prováděním Boží vůle. Bůh bude řídit naše kroky, svěříme-li mu své cesty. Velmi mnoho lidí si plánuje skvělou budoucnost, a utrpí naprostý nezdar. Nechte za sebe plánovat Boha. Věřte jako malé dítě vedení Toho, který ‚střeží nohy svých věrných‘. Bůh nikdy nevede své děti jinak, než jak by se samy rozhodly, aby je vedl, kdyby mohly vidět konec od počátku a poznat slávu záměru, který plní jako Boží spolupracovníci.“ (ŽNP 258)

 

 

1. Pronásledováni, ale ne opuštěni

První lekce představí situaci, v níž Pavel psal své dopisy (vězení), ale také dva křesťanské sbory (ve Filipech a Kolosách), jimž byly tyto dopisy určeny. Jeden adventistický kazatel strávil téměř dva roky za mřížemi. Přestože byl zpočátku opravdu zoufalý, brzy si uvědomil, že vězení je místem, které mu Bůh dal jako misijní pole. Když se jeho spoluvězni dozvěděli, že je kazatelem, požádali ho, aby jim kázal. Dělal to. Několik z nich nakonec pokřtil. Po propuštění řekl: „Bylo to opravdu náročné sloužit ve vězení, ale prožíval jsem i velkou radost, když jsem viděl vyslyšené modlitby a změněné životy.“

Pavel, vězeň Ježíše Krista. Listy Filipským a Koloským (i tři další) byly napsány během Pavlova pobytu ve vězení kolem let 60 až 62, i když místo nelze jednoznačně určit. Pavel obětoval svůj život službě Ježíši Kristu. Pokud tato služba znamenala strávit čas ve vězení, apoštol byl připraven. Pavel o sobě mluví jako o vyslanci evangelia v okovech. Apoštol podnikal misijní cesty, zakládal sbory a školil pracovníky pro Pána. Ve vězení si mohl klást otázku: „Proč jsem tady, když bych mohl udělat mnohem víc bez těchto pout?“

Pavel v poutech. Během pobytu v Makedonii se Pavel několikrát ocitl ve vězení (ve Filipis, v Jeruzalémě, v Cesareji a v domácím vězení v Římě) „pro evangelium“. Bez ohledu na situace se Pavel soustřeďoval na pozitivní stránky okolností. To mu dodalo odvahu vydržet potíže a problémy. Věděl, že není opuštěný. V takových situacích mnoho lidí může podlehnout malomyslnosti. Proto si v takových chvílích potřebujeme připomenout všechna úžasná opatření, která Bůh učinil, aby nám pomohl zvítězit v boji proti zlu. Je to samotná Bible, „slovo pravdy“ a působení Ducha svatého.

Pavel ve Filipis. Do Filipis se vydali na základě nadpřirozeného zjevení. Filipis bylo v té době nejvýznamnějším městem Makedonie s mnoha přiznanými výsadami. Ve městě vznikla početná křesťanská komunita, která mohla šířit evangelium i do dalších blízkých měst – Tesaloniky a Beroje.   Pavel a jeho tým se připojili k lidem při modlitbě u řeky, kde se obrátila Lydie a její domácnost. Čas, který Pavel a Silas strávili ve vězení, vedl k obrácení domácnosti žalářníka. Duch svatý věděl, že Filipy budou ideální „základnou“ pro šíření evangelia po Evropě. A to i přes potíže, se kterými se budou ve městě setkávat. Pronásledování může pomoct, aby evangelium zasáhlo ty, ke kterým by se nedostalo.

Pavel a Kolosy. Pavel asi někdy nenavštívil Kolosy. Evangelium tam přinesl Epafras, které ho uslyšel od Pavla v Efezu. Město leží přibližně patnáct kilometrů jihovýchodně od Laodiceje. V oblasti stále probíhá archeologický průzkum. Víme však, že mělo významnou (až deset tisíc) židovskou komunitu. Město bylo převážně pohanské a silné kulturní vlivy představovaly pro křesťany obrovskou výzvu. Dalším důležitým křesťanem v Kolosách byl Filemon.

Sbory ve Filipis a Kolosách.  Pavel mluví ve svých dopisech o věřících jako o „svatých“ nebo „věrných“. Křtem byli odděleni jako zvláštní Boží lid (stejně jako Izraelci prostřednictvím obřízky). Zajímavý je také specifický pozdrav pro „biskupy a diakony“ označující specifické služebnosti v církvi.  Vedoucí církve svědčí o existenci a důležitosti organizace sborů již v nejranějším období církve. V církvi existoval strategický přístup nejen k evangelizaci, ale i k udržení členů.

Podněty k zamyšlení. „Pokud věrně sloužíte Bohu, setkáte se s předsudky a odporem. Nenechte se však vyprovokovat, i když nespravedlivě trpíte. Neoplácejte. Držte se pevně své bezúhonnosti v Ježíši Kristu. Upřete pevně svůj zrak k nebi. Nechte ostatní mluvit a jednat podle svého; vaším úkolem je vytrvat v pokoře a skromnosti Kristově. Dělejte svou práci s pevným odhodláním, s čistým srdcem, ze všech sil a s oporou v Boží ruce. Skutečnou a vznešenou podstatu své práce možná nikdy nepoznáte. Hodnotu svého života můžete měřit pouze životem, který byl obětován za vaši spásu. […]“