Dnešní jitro zalité slunečními paprsky uchvátilo po dlouho trvajících zamračených a mrazivých dnech všechny. S radostí a obdivem nad nádherou stvořitelského díla žasl dnes – po kolikáté už? – mnohý z nás. Jsou věci, které se neokoukají. Při sdílení jsme se vzájemně potěšovali radostí z probouzejícího se jara a odvážných kvítků objevujících se už na našich zahradách.

I když dnes nebyla přítomna sestra Iva Chárová, která zajišťuje „song servis“ a ozvučení, byla bohoslužba velmi dobře technicky zvládnutá. Náš bratr Mirek Ešler nejen že obdržel od Pána úžasný dar v podobě hudebních skladatelských vloh, ale obdařen byl také technickou dovedností, takže vše proběhlo, jak má, ke spokojenosti všech.

Sobotní školu dnes vedla mladičká Jindřiška Mročková. Přes zdánlivou počáteční nervozitu, protože téma jí nebylo příliš blízké, to zvládla velmi dobře. Úkol měla pevně v rukou a svými otázkami ho „přehrála“ na bratry a sestry setrvávající ve víře déle. Byla sdílná a přívětivá k otázkám i odpovědím. Opět se potvrdilo, jak je dobré a důležité vkládat úkoly na bedra mladých, kteří jednou budou tvořit náš sbor.

Kázáním z Božího slova nám posloužil bratr Jaromír Juřínek ze sboru Vsetín. S naší sestrou Chárovou si dnes „prohodili kazatelny“ 😊. Jeho zamyšlení čerpalo z knihy Micheáš 7 kap. 14.-20. A nazvat bychom ho mohli Hospodin dárcem odpuštění.

Zde je přepis kázání:

Izrael byl v době Micheáše vystaven útokům mocnějších národů. Korupci, sociálnímu úpadku. V takové době mnohý člověk má pochybnosti – kde je Bůh? Má to vůbec ještě smysl? Podle Luthera proroci používají zvláštní způsob mluvy. Místo aby postupovali od počátku, těkají od jedné věci k druhé a my jsme zmateni. Je to i u Micheáše. Ztrácíme se ve směsici jeho výroků. Na druhé straně je srovnáván s Izajášem pro svou rétoriku a působivost. V Micheášovi najdeme některé z dobře známých starozákonních textů, které popisují povznesení Boží hory, předpovídají vládce, jež přijde z Betléma, a uvádějí pokoru, milosrdenství, spravedlnost jako charakterové rysy, které Bůh vyžaduje od svého lidu.  Micheáš nehlásá svému lidu v době klidu, prosperity a bezpečí. Mluví  v době morálního úpadku, sociálních nespravedlností a duchovního odcizení od Hospodina. Jeho generace viděla, jak se hroutí hodnoty, mocní zneužívají postavení, pravda je ohýbána podle zájmu a jak se pravda vytrácí z veřej i osob života. Micheáš cítí bolest, ale ví, že to není konec. Kde je tma, tam Bůh připravuje světlo. Kde je soud, tam připravuje milost. Kde lid padl, tam dává vzejít nové naději. A právě tehdy zaznívá modlitba proroka Micheáše, která přechází k chvalořečení Boha, v chválu, naději. Modlitba která ukazuje, jaký Bůh je .

Micháš začíná obrazem, který prostupuje celou Bibli. Obrazem pastýře. Text začíná modlitbou, nikoliv prohlášením. Micháš se obrací k Bohu jazykem pastýřským. Hůl není nástrojem krutosti, ale ochrany, vedení a autority. Obraz pastýře je v písmu hluboce zakořeněn. A prosba „pas svůj lid“, to není prosba jenom poetická. Je to žádost o obnovení vedení, ochranu a řád, který lid ztratil vinou vlastních vůdců. Izrael ztratil dobré vedení, protože lidské autority se lhaly. Proto volá k Bohu, aby se sám vrátil jako pastýř. Prorok, který stál jako žalobce Božího lidu, nyní stojí jako pastýřský orodovník. A to je zásadní teologický obrat. Boží soud nevede k rezignaci, ale k modlitbě. Pak tam taky máme zmínka o Bášánu a Gileádu a to není náhodné. Jde o území, která jsou známá svou úrodností a hojností. A tedy ta modlitba zní: „Bože, vrat svému lidu plnost, kterou jsi mu kdysi dal.“ Víra nezačíná jistotou, ale modlitbou.

Micheáš, prorok soudu, se stává přímluvcem a to je klíčová proměna. Ten, kdo slyšel Boží soud, tak nyní volá o Boží milosti. Kolikrát se snažíme vést svůj život sami. Kolikrát myslíme, že to zvládneme bez Božího žezla, bez jeho vedení. Micheáš nás učí modlit se. Pane, veď nás, protože bez Tebe nejsme nic.

Ve verši 15. se říká: „Jako za dnů, kdy jsi vycházel z egyptské země, ukáži lidu podivuhodné věci.“ My víme, že Exodus je největší starozákonní čin Boží spásy. Je vzorem všeho dalšího, co Bůh činí. I toho, co měl učinit v Kristu. Micheáš odkazuje na Exodus, prototyp Boží spásy, v celém starém zákoně. Exodus byl dnem, kdy Bůh porazil mocnosti, otroctví, chaosu a beznaděje. Všimněme si, že ten text se náhle mění. Bůh odpovídá ne výčitkou, ale zaslíbením. Obnova Izraele nebude výsledkem lidské síly, ale Božího zásahu. Záchrana není nostalgie, není to návrat do starých dobrých časů. Je to nový Boží čin, který má stejný zdroj jako ten starý. A to je věrnost Boží smlouvě. Micheáš se neobrací k minulosti nostalgicky, ale s vírou.

Bůh, který jednal tehdy, je stále tím samým Bohem. Věrnost v minulosti je základem naděje pro budoucnost. Někdy máme pocit, že Boží moc je hluboko v minulosti, ale prorok říká: „To, co Bůh udělal jednou, může udělat znovu.“ Stejný Bůh, stejná věrnost, stejná moc. Často zapomínáme na to, co Bůh pro nás udělal, a tak ztrácíme odvahu věřit, že to může udělat i dnes. Křesťanská víra není slepé čekání. Je to vzpomínka na Boží věrnost, která živí i současnou naději. Možná si pamatuješ chvíle, kdy tě Bůh vysvobodil. Kdy zasál, kdy tě držel, kdy otevřel dveře. Kolikrát tě pozvedl, když jsi padl. Co kdysi Bůh udělal v minulosti, může znovu udělat dnes. Věrnost v minulosti je základem naděje pro budoucnost.

Přichází verše 16 a 17. Možná mohou tyto verše znít tvrdě. „Spatří to pronárody a zastydí se za všechno své siláctví. Přiloží ruku na ústa, uším ohluchnou. Prah budou lízat jako had. Jako zeměplazy polezou ve zmatku ze svých hradišť. Se strachem se budou obracet k Hospodinu našemu Bohu. Tebe se budou bát.“ Zde se najednou perspektiva rozšiřuje. Nejde už jen o Izrael. Boží jednání má univerzální dosah. Národy ztrácejí svou domnělou moc. Jejich pýcha je zlomena. Jejich strach není před Izraelem, ale před Hospodinem. V tomto případě ale nejde o triumfalismus. Jde o Boží spravedlnost. A tyto verše odráží starozákonní motiv, že Bůh oslaví své jméno. Své jméno v očích národů právě tím, že zachrání svůj lid. Bůh nakonec zjedná spravedlnost. Odstraní bezpráví a obrátí mocenské poměry. Smyslem není pokoření národu pro pomstu, ale zjevení pravé autority Boha. Boží vítězství není založeno na násilí, ale na spravedlnosti. Když Bůh jedná lidská pýcha umlkla. Boží mlčení není Boží lhostejnost. Bůh je trpělivý, ale neslepý. Soud přijde v čase, který Bůh určí. Když vidíme zlo ve světě, může nás přepadnout bezmoc nebo hněv. Možná se ptáme: „Bože, kde jsi? Proč mlčíš? Proč necháš zlo růst?“ Možná odpověď? Bůh mlčí, ale nespí. Bůh čeká, ale nerezignuje. Bůh dovolí, ale jen do času. Boží spravedlnost není pomalá. Je trpělivá. A jednou přijde v plnosti. Boží spravedlnost relativizuje každou lidskou moc. Zlo nebude mít poslední slovo nad světem ani nad tvým životem. K naději, ne k úzkosti.

Ve verši 18 potom přichází vrchol kapitoly, chcete-li, vrchol knihy. Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví? Nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství? Tento verš je teologickým vrcholem celé knihy Micheáš. A vlastně i hrou se jménem proroka, když si uvědomíme, že jeho jméno zní Míka Já, „kdo je jako Hospodin“. Vrací se tak k ústřednímu poselství své knihy. Žádný jiný Bůh není jako Hospodin, protože žádný jiný Bůh neodpouští. Bůh je zde popsán třemi klíčovými slovesy. Odpouští vinu, promíjí přestoupení a nechová hněv navždy. Ne proto, že by hřích byl bezvýznamný, ale proto, že má zalíbení v milosrdenství. Toto je jeden z nejsilnějších starozákonních textů o Boží milosti. Milosrdenství není Boží slabost. Je to jeho svobodné rozhodnutí. Modly pronárodů jsou kruté a tvrdé, ale Hospodin je mocnější. Dovede odpouštět a k hříšníkovi se sklání v milosrdenství.

Kdo je jako ty? Nikdo. Boží charakter není v první řadě hněv, ale milost. Hřích je brán vážně, ale Bůh nabízí skutečné odpuštění. Pozůstatek, šeár, je klíčový pojem u Micheáše i Izajáše. V Bibli se toto slovo nejčastěji vyskytuje ve významu „zbytek Božího lidu, který přežije soud nebo vyhnanství“. Tento koncept je klíčový pro proroka Micheáše i Izajáše. Ten pojmenoval svého syna šeár Jašub, což v doslovném překladu znamená pozůstatek se vrátí, neboli zbytek se vrátí. Výraz šeár označuje to, co zbude po procesu soudu nebo tříbení. Zatímco pro většinu národa znamenali válečné konflikty a vyhnanství konec, pro proroky byl tento zbytek důkazem Boží věrnosti. Bůh nenechá svůj lid úplně zaniknout, ale zachová malou skupinu, která se k němu vrátí. Co se týká výkladu těchto jmen, je to možné ověřit v knize profesora Jana Hellera, výkladový slovník biblických jmen.

Bůh nezachrání všechny mechanicky, zachrání ty, kteří se k němu vracejí. Nesetrvává ve svém hněvu, oblíbil si milosrdenství. To je jedna z nejhlubších věd o Bohu v celém starém zákoně. Bůh není definován hněvem, ale milostí. Hněv je Boží reakce na hřích. Milosrdenství je jeho povaha. Bůh je jedinečný. Ne snad svou mocí, tu mohou mít v určitém smyslu i pozemští králové. Ne svou slávou. Tu si lidé umí vybudovat. Ne snad svou stvořitelskou silou. Tu vidíme, ale málo kdo ji rozumí. Bůh je jedinečný v tom, že snímá vinu. A to je jádro evangelia. Bůh se nevyžívá v trestu. Bůh nehledá příležitost odsoudit. A Bůh aktivně hledá cestu, jak zachránit a odpustit.

Když my hřešíme, Bůh nepřichází s pohrdáním. Nepřichází s odmítnutím. Přichází s milostí, která obnovuje. To není lidská logika. Člověk často trestá, zraňuje, odmítá, vyčítá. Ale Bůh se sklání, Bůh odpouští. Ne proto, že hřích je bezvýznamný. Ale proto, že lidská hodnota je pro něj nepředstavitelně velká.

A tento verš stojí v linii s textem z Exodu 34, 6.,7. A předjímá evangelium. Když Hospodin kolem něho procházel, zavolal: „Hospodin, Hospodin, Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvíc milosrdný a věrny, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích, avšak viníka nenechává bez trestu“ a tak dále. Možná třeba si myslíš, že Bůh už musí být unavený tvými pády. Selhal jsem, nemám šanci. Ale tento text říká, Bůh si oblíbil milosrdenství. Nejedná s tebou s odporem, neodpouští jen z povinnosti. On se smilovává rád. Bůh nehledá důvod, proč tě odmítnout. On hledá cestu, jak tě přijmout. Kdo je Bůh jako on?

Ve verši 19 se říká, opět se nad námi slituje. Rozšlape naše nepravosti, do mořských hlubin vhodí všechny jejich hříchy. Ten obraz mořských hlubin znamená nenávratnost. Nejde o dlouhočasné zakrytí, ale definitivní odstranění. V kontrastu s lidskou pamětí Bůh nepřipomíná, nevrací se, neobvinuje znovu. Bůh je neudržuje v paměti jako záznam obžaloby.

Moře je v Bibli symbolem chaosu, zániku a definitivního konce. Bůh je neudržuje, nevrací se, neobjevuje se jako zbraň proti člověku. Odpuštění je nevratný čin. Odpuštění není jen Boží rozhodnutí, je to Boží čin, mocné odstranění hříchů. Pán Bůh říká: „Zničil jsem to, odstranil jsem to, nedovolím, aby to určovalo tvou budoucnost“. Tento verš přirozeně ukazuje k novozákonnímu pochopení odpuštění, jak nám jej vykresluje Římanům 8.1 nebo Židům 8.12. „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši.“

Případně „Slituji se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu.“ Tam, kde Bůh odpouští, už nepočítá. Je to starozákonní předobraz toho, co Bůh učinil v Kristu. Na jejich hříchy si již nevzpomenu. Také o tom hovoří Židům 10.17. A vlastně tento text cituje Jeremiáše 31, 33.verš.

Možná si nosíš v srdci staré chyby, možná zklamání z minulosti, možná věci, které sis neodpustil, možná sis odpustil méně než odpustil Bůh, možná držíš věci, které Bůh už pustil ke dnu, možná tě pronásleduje minulost, kterou Bůh už smazal. Ale Bůh říká: „To, co jsi mi odevzdal, je v hlubinách moře.“ Už to není tvůj příběh, tvůj příběh je nový. A to je jádro Evangelia.

V 20.verši jsou závěrečná zaslíbení: „Prokážeš věrnost Jákobovi, milosrdenství Abrahamovi, jak jsi za dnů pradávných přísahal našim otcům.“ Micheáš končí obrazem na Abrahama a Jákova. Závěr toho textu se vrací se vrací ke smlouvě. Budoucnost nestojí na lidské věrnosti, ale na Božím slibu. Nestojí na našem výkonu, nestojí na síle národa, nestojí na kvalitě našeho života, stojí na Boží smlouvě. Bůh přísahal Abrahamovi, že jeho milosrdenství nepomine. A Bůh nelže. Závěrem se vracíme ke smlouvě. Ne zásluhám lidu, ale Božímu slibu. Budoucnost Izraele, a skrze něj i všech věřících stojí na Boží věrnosti. Bůh je věrný, i když jeho lid věrný nebyl. Soud přijde, ale nebude mít poslední slovo. Poslední slovo má milosrdenství. Tato věrnost se naplno ukázala v Ježíši Kristu. On nesl vinu, stud, bolest, trest hříchu. V Kristu Bůh ukázal, kdo skutečně je. Závěr tohoto oddílu nás vede k pohledu vzhůru. Prorok nekončí pohledem na hřích, na soud, ani na lidskou slabost. Končí pohledem na Boha. A to je vždy správný směr, protože poslední slovo v dějinách nemá vina, ale milost. Nemá pád, ale odpuštění. Nemá temnota, ale boží věrnost. Micheáš vyznává: „Kdo je Bůh, jako ty, který odpouštíš nepravost.“ To je výrok, možná otázka chcete-li, která není jen teologická, ale osobní.

Kdo je pro vás Bůh? Je to Bůh, kterého se bojíme? Nebo Bůh, ke kterému se vracíme? Prorok dosvědčuje, že Hospodin má zalíbení v milosrdenství. Nejen, že odpouští, on chce odpouštět. Nejen, že přijímá, on nás hledá. A pak zaznívá jeden z nejkrásnějších obrazů písma. Bůh uvrhne všechny naše hříchy do hlubin moře. To znamená, že to, co Bůh odpustí, už nepřipomíná. Nevrací se k tomu, neobvinuje nás tím znovu. Bůh odpuštění není poloviční, je úplné. A proto můžeme odejít s nadějí, ať neseme jakékoliv břemeno, ať nás stíží minulost nebo obavy z budoucnosti. Bůh věrnost je větší než naše slabost. Ten, který byl věrný Abrahamovi a Jakobovi, je věrný i dnes. Jeho smlouva trvá, jeho milost nepomíjí.

A tak závěrem zůstává výzva i po vzbuzení. Důvěřujme Bohu, který odpouští. Čekejme na Boha, který jedná.

A žijme s vděčností před Bohem, který je věrný. Amen.

 

Audio nahrávku kázání najdete na našem webu.

Jak již bylo zmíněno, bratr Mirek Ešler byl obdarován hudebním talentem. Udělal nám dnes velikou radost novou písničkou, jejíž text i audio záznam vám nabízíme.

Via Oekumenica

Ref:

S Pánem cesta je jistotou,

s Pánem cestou chci jít.

Písně, chvály nás k Němu zvou,

s Tebou chcem Pane být.

Láska Pána je jistotou,

tu nám do vínku dal.

Dal nám ji společně s pravdou svou,

nesme tu naději dál.

  1.  

Cesta je úzká a někdy strmá,

pro všechny věřící naděje trvá.

Pro všechny spása je ve městě zlatém,

neváhej, vydej se na cestu s Pánem.

Vydej se na cestu, dokud čas zbývá,

den se už nachýlil a už se stmívá.

Vydej se příteli, pospíchej, dokud je čas.                                 

Ref: 

  1.  

Přes temná oblaka já vidím Pána,

putuje s námi, před námi brána.

Branami města Jeruzaléma

prochází bratr i jeho žena.

Cherubi nad městem poutníky vítají,

andělé jásají a všichni zpívají:      

Hospodin mocný, mocný a velký je Bůh.                           

Ref:                                              

3.

Nad městem line se nádherná záře,

křesťané vzhlížejí, planou jim tváře.

Na bránu zaklepe, kdo přijal Pána,

ať sídlí v paláci, či ve stanu tchána.

Potomci Jákoba ti budou první,

za nimi Řekové, Arabi s vůní

Myrhy a kadidla a chválou, Ježíš je Pán.

  1.  

Křesťané zjeveně u brány stojí

v předu je katolík, husita v zbroji.

Luterán, baptista, křesťanské sbory,

Ježíš už dávno urovnal spory.

Učení kostelů ztratilo význam,

Kristus je Pravda k tomu se přiznám.

Pravda je jediná, Ježíš všech nás je Pán.                               

 Ref:

  1.  

Víra se rozdává z nebeských darů,

naděje pomáhá předchází zmaru.

Láska však zůstává pro všechny časy,

když všechno pomine, co zbude asi?

U Pána láska je, vždyť On je láska,

On je mou nadějí, On je má spása.

Vede nás na cestě do jedné z nebeských bran.

REF: