„Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ vyzývá nás apoštol Pavel v listu Tesalonickým. Bereme si jeho slova k srdci a každý rok na podzim vyrážíme do Památníku bratří Strnadlů a Jana Knebla v Trojanovicích, kde prožíváme bohoslužbu Díkuvzdání. V nádherné valašské přírodě s Pustevnami na dohled, v milé dřevěničce s kachlovými kamny si připomínáme, jakých požehnání se nám z Boží ruky dostalo, a děkujeme za ně. V letošním roce se tato bohoslužba díků udála právě dnes. Organizace se ujali manželé Petrovičovi.

Už před 10.hodinou se začala auta řadit poslušně okolo plotu ozdobeného bezpočtem hrnků a hrnečků. Sluníčko nám letos přálo. Jeho paprsky ozařovaly dřevěnou chaloupku, která stojí na místě původní chaloupky z roku 1757. Přestavěna byla v 90.letech minulého století, a  je místem narození mnoha významných valašských umělců. Narodil se zde v roce 1866 sochař Jan Knebl i jeho synovci: v roce 1906 spisovatel Bohumír Četyna, 1910 malíř Antonín Strnadel, v roce 1912 spisovatel Josef Strnadel a v r. 1919 Václav Strnadel. Poblíž památníku vystavěna roubená zvonička, ke které také rádi chodíme.

I když jsme opustili naši modlitebnu, sobotní školu jsme si neodpustili. Dnešní lekcí s názvem „Jak čelit falešným učitelům“ nás provedla sestra Květa Tyšerová. Společně jsme prošli myšlenky 2Korintským 10–13kapitoly.

Pavel musel čelit další výzvě: falešní učitelé. Vystupovali proti němu, zpochybňovali jeho práci i celou jeho službu. Ve skutečnosti stáli proti Bohu a samotnému Kristu. Co však bylo ještě horší, podařilo se jim svést i mnoho členů sboru. Pavel zápas přirovnává k duchovní válce.

Pavel měl vážné obavy z falešných učení, která pronikala do církve. Jeho zdánlivá slabost při osobním jednání byla ve skutečnosti pokorou a vlídností, která pramenila z Kristova příkladu. Falešným učitelům je třeba čelit s odvahou a sebevědomím, ale postoj musí být vyvážen Kristovou vlídností.

Noví věřící automaticky zvětšují hranice šíření evangelia. Pavel a jeho spolupracovníci vnímali svou službu jako duchovní zápas, ve kterém používali Boží výzbroj. Důvodem jeho chlubení nebylo to, co vykonal on pro Krista, ale to, co Kristus vykonal pro něj.

Jak lze rozpoznat, který apoštol je pravý a který přestrojený? Jedním z Pavlových rysů byla rozhodnost a ráznost, kterou dnes používají právě falešní apoštolové, kteří zvěstují „jiného Ježíše“, než zvěstoval Pavel. Zdůrazňoval, že jeho služba je zaměřena na Krista. Falešné učitele se vyznačují lstivostí a zkažeností a snaží se věřící odvést od upřímné oddanosti a bezvýhradné věrnosti Kristu. Ne každý, kdo káže o Ježíši, je nástrojem povolaným Bohem.

Jedním ze znaků apoštolství je pronásledování, překážky a utrpení při hlásání evangelia. Jen skutečný Kristův služebník by byl ochoten podstoupit takové utrpení pro evangelium, jako Pavel.

Pavel plánoval navštívit korintský sbor, aby se pokusil přivést k nápravě ty členy, kteří neprojevili lítost nad svým jednáním. Vše, co Pavel dělal a říkal, sledovalo jediný cíl – duchovní budování sboru. Závist a sváry jsou naopak příčinou rozdělení v církvi.

„Lidé přijímají bludy, i když je pravda jasně ukázána. Kdyby však své učení poměřovali Božím slovem – a nevykládali Boží slovo ve světle svých vlastních názorů, aby si je potvrdili, nechodili by ve tmě a slepotě ani by se nedrželi omylu. Mnozí dávají biblickým textům takový význam, který vyhovuje jejich vlastním představám; tím klamou sami sebe i druhé. Když přistupujeme ke studiu Božího slova, máme tak činit s pokorným srdcem. Je třeba odložit všechno sobectví i touhu po originalitě. Ani dlouho zastávané názory nesmíme považovat za neomylné.“ (CW 36.37)

Struktura dnešní bohoslužby byla přece jen trošku jiná. Ne každou sobotu je totiž součástí biblická soutěž. Jenda Petrovič nám připravil záludné otázky, a protože tématem letošního díkuvzdání byla VODA, týkaly se právě jí. Nutno říct, že byly opravdu těžké. Šest nejlepším písmáků se mohlo těšit na odpolední pokračování tohoto klání, kdy už šlo o ceny.

Jestli něco náš sboreček umí, tak je to udělat si velmi příjemné posezení u prostřeného stolu. Naše sestry opět předvedly, jak skvělé jsou kuchařky a nabídly nám houbovou a gulášovou polévku, těstovinový salát, pečená kuřátka i skvělé karbanátky. No a korunou byly výborné koláče a buchty různých tvarů i náplní a samozřejmě ovoce. Čas zbyl i na společnou fotografii a popovídání si u kafíčka.

Odpolední část bohoslužby patřila pokračování soutěže. Nebudeme vás napínat, nejúspěšnějším soutěžícím byl Franta Tomanec, a nás to vůbec nepřekvapilo.

Po zklidnění u písně jsme si mohli poslechnout zamyšlení sestry Ivy Chárové právě na téma Díkuvzdání. Použila k němu text Luk 17, 11.-19. o deseti malomocných.

I když dnes už se v naší zemi s malomocenstvím nesetkáváme, můžeme se i my dostat do pozice těchto nemocných mužů. Můžeme přijít o někoho blízkého, o práci, o bydlení, můžeme onemocnět, zůstat osamoceni ve stáří, přijít o rodinu, o přátele. To je malomocenství dnešní doby. Malomocní z našeho příběhu se o Ježíši dozvídají i přes své vyloučení ze společnosti a vesnice. Přesto dělají vše, aby Ho k sobě přivolali. A Ježíš je neobešel, vyslyšel je. Také nás Bůh vyslýchá, ať jsme jakkoliv vzdáleni duchovně, tělesně, či emocionálně.

Neučiní však zázrak. Posílá je ke kněžím v souladu s Mojžíšovým zákonem. Nemocní uvěří a jdou. A během cesty jsou uzdraveni. Věříme také my v Boží pomoc, když není viditelná hned?

Ten, kdo se vrátil k Ježíšovým nohám, aby děkoval, byl Samařan. Nebyl žid, nebyl z vyvoleného národa. Přesto i jemu Pán požehnal, uzdravil ho. Pán pomáhá všem, i nevěřícím. A pokud si dotyčný uvědomí zdroj svého uzdravení a projeví vděk, má pro Boha hodnotu ztracené a nalezené ovečky. Ježíš tím odhaluje paradox: ten, kdo je nábožensky „cizí“, se zde stává vzorem pravé odpovědi na Boží milost.

Pán Ježíš si všímá, že poděkovat přišel jen jeden z deseti. Nepřešel to beze slova. Kolikrát jsme sami zapomněli poděkovat? Vděčnost není jen slušnost, ale způsob vidění světa. Kdo děkuje, ten si uvědomuje, že nic z toho, co má, není samozřejmé. Bůh si všímá naší vděčnosti i nevděčnosti.

Mezi uzdravením těla a uzdravením duše je hluboký rozdíl. Deset mužů dostalo dar, ale jen jeden pochopil Dárce. Jen jeden měl víru, která se projevila láskou a vděčností — a proto byla „zachraňující“.

Jak se stavíme k situacím, které nebyly radostné a nedopadly dobře, ač jsme se za ně modlili? I v této chvíli máme chválit Pána? Ježíš byl mučen, pošpiněn a ukřižován. Přesto o této události hovoří jako o cestě ke slávě. Někdy je těžké v bolestivých událostech spatřovat důvod k chvále a vděčnosti. Nic z toho, co nás potkalo, se nestalo bez milující Boží přítomnosti. Bůh o nás ví, Bůh nás miluje. Bůh si i nedobré věci umí použít k dobrému. A za to mu patří dík.

Příběh připomíná dvě pozoruhodné skutečnosti: ustavičnou Boží lásku přes lidskou nevděčnost a ustavičnou lidskou nevděčnost přes Boží lásku.

Vděčnost je postoj srdce.

Audiozáznam kázání najdete na našem webu pod odkazem KÁZÁNÍ.

Příští minuty jsme využili na sdílení se, co nás tento rok potkalo, čím nám náš Pán požehnal. Ať se jednalo o chvíle dobré či špatné, ve všem spatřujeme Boží milost a děkujeme za to. Chvíle díků jsme uzavřeli vroucí modlitbou z úst našeho staršího sboru Pavla Pimka.

Tradicí našich setkání v Trojanovicích je také bohatá tombola. Každý z přítomných přinesl dárečky, a jinými byl následně obdarován. Losování se ujaly naše mládežnice Adélka a Jindřiška. Užijeme si vždy spoustu legrace. Do tomboly jsou přidány i výpěstky, které vždy přineseme na výzdobu. Rozebrány byly také bylinky, které nám Pavel Pimek donesl.

Letošní setkání bylo opět velmi požehnané. Uvědomili jsme si opět Boží milost a požehnání, kterých se nám nezaslouženě dostává. Díky Ti, Pane, za to, i za dnešní bohoslužbu.