Bůh mluvil prostřednictvím proroků ve Starém i Novém zákoně. I když se změnila doba a prostředí, původce – Duch svatý – zůstává stejný. Úkolem nás provedl bratr Pavel Pimek.

Prorok má stálé spojení s Bohem a předává lidem myšlenky od Něho. Ježíš je tedy největším prorokem všech dob, protože byl v kontaktu s Bohem, svým otcem, neustále. Za proroka ho považují nejen křesťané, ale i muslimové a židé, ale pro nás je především Spasitelem, Mesiášem. Přináší nám největší proroctví – o spasení.

Bůh nám zjevuje vše, co se má stát dopředu, abychom nebyli zaskočeni. Prorocké slovo přichází v době, kdy je potřeba něco sdělit, hlavně v době formování církve nebo úpadku, ať už to bylo v době reformace, nebo v době vzniku adventního hnutí. Prorokem je svým způsobem také učitel sobotní školy, kazatel či ten, kdo píše knihu, protože také předává slovo Boží.

Proroctví nepřináší pouze informace, ale stávají se zdrojem síly, povzbuzení a naděje. Vždy v souvislosti s tím, co církev potřebuje slyšet. Prorocké slovo se musí měřit Písmem, protože se lehce můžeme setkat s falešným prorokem.

Nezastupitelnou roli měly ženy – prorokyně. Přestože role žen byla v této době potlačována, Bůh si i je vybíral pro svou službu. Nevíme, zda některá z nich napsala nějakou knihu, ale pro společnost byly důležité. Bůh i tímto způsobem smazává rozdíly mezi muži a ženami.

Dávejme si pozor na lidi, kteří hovoří stylem: „Bůh mi ukázal…“ Často jde o lidi, kteří se cítí být proroky, ale povolání od Pána nemají. Jejich působení může způsobit mnohé komplikace. Bůh si vybírá lidi do prorocké služby, a ti se mnohdy necítí být hodni tohoto poslání. „Po ovoci je poznáte.“ Pravý prorok se nechává používat Bohem, nepoužívá Boží slovo, aby se zviditelnil.

„Pán si přeje, abyste studovali Bibli. Neposkytl žádné další světlo, které by mělo nahradit jeho slovo.“

Kázáním z Božího slova nám posloužil bratr kazatel Hynek Dona. Audio záznam najdete na našem webu. Zde nabízíme stručný přepis myšlenek.

Mar 5.kapitola – Ježíš se plaví přes rozbouřené vody. Přichází bouře. Ježíš spí a učedníci mu to vyčítají. Ježíš bouři uklidnil. Připluli do krajiny Gerasenské. Sotva vystoupil Ježíš na břeh,  vyšel mu naproti z hrobu člověk posedlý zlým duchem. Nešlo ho spoutat a zkrotit. Stále křičel mezi hroby. Uviděl Ježíše Krista, přiběhl k němu a ptá se: „Co je ti po mně?“ Ježíš vyzval ducha v jeho těle, aby vyšel ven. Nebyl to jeden duch, ale mnoho duchů. Vstoupili do prasat, ta se vrhla do vody a utonula. Posedlý byl uzdraven, seděl oblečen a choval se normálně. Lidé ho viděli a zděsili se. Počali prosit Ježíše, aby odešel. Když vstoupil zpět na loď, dříve posedlý chtěl jet s ním. Ježíš ho poslal domů, aby zvěstoval, co mu učinil. Muž odešel do Dekapoli a svědčil o skutcích Pána Ježíše.

Židé nikdy nevstupovali na zemi přes hřbitov. Ježíš to porušil, protože je tam jeden člověk, který ho potřebuje. Je tam také velké stádo vepřů, 2000 kusů. Pro židy nečisté zvíře. Přesto tam Ježíš vystoupil.

Tam, kde my nemůžeme, je Ježíš, který tam může a dokáže ducha vyhnat. My ne. Ani dnešní medicína nedokáže člověka uzdravit, jen ztlumit příznaky. Ježíš vyhnal ducha, prasata naskákaly do vody. Jejich majitelé na ně čekali, ale ta jsou pryč. Proto lidé přichází k jezeru a diví se, když vidí uzdraveného dříve posedlého člověka.

Lidé potřebují ke svému životu lásku. Člověk z příběhu ji neznal. Všichni po něm křičeli, poutali řetězy, ale nikdo neprojevil lásku. Přichází Ježíš a pomáhá. Můžeme mít skvělé evangelizační projekty, ale pokud neprojevíme lásku, nebude to k ničemu.

Lidé, kteří vidí, že by Ježíš mohl v této krajině něco udělat, ho prosí, aby odešel. Co bylo důvodem? Že přišli o prasata? Nebo že by Ježíš Kristus přinesl do jejich životů velké změny? Že by je usvědčil z nedobrých činů? Ježíš se nevnucuje a odchází. Vyléčený člověk chce jet také. Ale Ježíš ho posílá vyprávět o velkých věcech, které pro něho udělal, a jak se nad ním smiloval. „Není ve své domovně prorok vítán.“  Ježíš ho činí misionářem ve své domovině. To vůbec není lehké poslání.  

Naši blízcí vnímají, jací jsme. A najednou nás slyší mluvit o tom, jak žít. Cizí lidé moji řeč přijmou, neznají mé činy. Blízcí mají situaci horší. Misionáři často v místě působení zůstávali. Domorodci je mohli poznat a vidět, zda to, co mluví, také činí.

Když Ježíš vyhnal démony, nitro uzdraveného člověka zůstalo prázdné. „Jednoho vyženete a mnohem více se jich vrátí.“ Člověk dovolil, aby ho naplnil Duch svatý. Dále o něm nemáme v Bibli žádné zmínky. To není podstatné. Podstatní jsme my. Jestliže z nás Ježíš dostane něco zlého, dovolíme, abychom byli naplněni Duchem svatým?

Jan 15kap. – Ježíš hovoří o ratolesti vinného kmene. Můžeme dostat různé dary. Dává nám je Bůh. Duch Svatý dává 19 různých darů. Řím 12kap., 1Kor 12kap., Ef 4kap. Dostáváme je, aby byly naplněny potřeby církve.

Ovoce Ducha Svatého – to nám někdo dává? Nebo ho musíme vyprodukovat sami? Ovoce Ducha nedostáváme, to je to, co produkujeme jako křesťané. A můžeme jen tehdy, pokud v sobě máme Ducha Svatého. Jako míza, která proudí kmenem do větví. Žijeme-li vírou, objeví se ovoce. „Zůstaňte ve mně a já ve vás.“ Člověk nesl ovoce tím, že hovořil o tom, co pro něho Ježíš udělal. Neměl cizí jazyky, neuměl kázat, ale s velikou radostí hovoří o tom, že už nemusí žít v hrobech, nemusí jíst odpadky, není opovrhovaný. Tak jako Samařanka, které sice řekl Ježíš jaká je, ale jednal s ní s láskou. A ona o něm s radostí svědčí.

Nesoustřeďujme se na ovoce. Jestliže jsme naroubování na Ježíše, měli bychom ho nést automaticky. Soustřeďme se na kmen, na Něho.

Ovoce těla – To je opak ovoce Ducha. Jsou to skutky lidské svévole. Hádky, rozpory, závist, ego, opilství, hrubost… Gal 5, 19-21 . Pokud je budeme mít, nevejdeme do Božího království.  Apoštol Pavel napomíná Timotea, aby se nehádal o slovíčko. A přitom on sám je ten, kdo dokáže říct, když se něco kazí, „takto ne!“ Ale vždy s láskou.

Ovoce Ducha – Gal 5,22.-23.

Je to láska, radost, pokoj, trpělivost…. Proto když někdo hovoří o lásce, a ne o skutcích, to není špatné. Když máme lásku, je to něco jiného. Proti tomu se zákon neobrátí. Zákon se stává součástí života. Křesťan by měl chutnat svému okolí, jako hrozen vína. Možná na první pohled ne úplně krásný, ale sladký.

Pokoj – učedníci měli na vodě strach, Ježíš ne.

Trpělivost , laskavost – nejen v rodině, ale ke všem ostatním. Lidé nezkoumají, jestli mluvíme pravdu, ale jací jsme a jak se v naší společnosti cítí.

Dobrota, věrnost Bohu i lidem. Tichost, ne řevnivost. Sebeovládání.

Ovoce Ducha Svatého  jsou projevy křesťana. Nesou užitečnost pro Pána, závisí na našem vztahu k dárci. Mat 25, 14-30

Je Pán přísný, nebo laskavý? Je přísný, ale milující a laskavý. Jakákoliv evangelizace by měla být vedena s láskou, nebýt jen rázný. I to je samozřejmě třeba, ale musí tam být láska 1 Kor 13,1-3

Víra, naděje a láska. A největší z té trojice je láska. Proroctví jsou úžasná, ale pominou. Víru potřebujeme, prosme o ni. Ale láskou žijme. Dávejme ji lidem okolo nás. Pán nám v tom pomáhej.