První beseda nového roku byla ve znamení krásných fotografií a nových velmi zajímavých informací. Naším hostem byl kazatel CASD Jan Dymáček se svou manželkou. Představil nám nejen krásnou krajinu Piemontských Alp, ale především historii Valdenského hnutí a tedy počátky evropské reformace.

Svou cestu začal v Kostnici, krásném městě na břehu Bodamského jezera. Zde jsme navštívili dům, ve kterém pobýval Mistr Jan Hus, klášter kapucínů, kde byl následně vězněn, dále místo konání kostnického koncilu, kostel ve kterém byl vyhlášen rozsudek smrti a místo upálení našeho reformátora. Místní si našeho rodáka velmi váží, pojmenovali po něm dokonce jednu z ulic. Druhou zastávkou byl Zurich, odkud pochází další reformátor Ulrich Zwingli, původně vojenský kaplan, jehož následovníci byli nazýváni Habáni. Odtud známe termín habánská keramika. Kosmopolitní město Ženeva, sídlo OSN, Světové rady církví a Ústředí červeného kříže, je také svázáno s reformací. Stojí zde chrám, ve kterém kázal Jan Kalvín, který zapříčinil, že chrám je bez jakékoliv výzdoby a že bylo zakázáno zdobit se a vyrábět šperky. To je příčinou vzniku hodinářské tradice, protože šperkaři přišli o práci a přeorientovali se na výrobu hodinek.

Tunelem pod horou Mont Blanc jsme přejeli do severní Itálie a mohlo začít putování po stopách Valdenských, následovnících francouzského kupce Petra Valduse, který se snažil přiblížit Bibli každému člověku. Polovinu svého majetku investoval do překladu Písma do francouzštiny. První zastávka byla ve vesnici Torre Pellice. Valdenští byli po celou dobu svého působení pronásledováni, proto se z vesnic údolí přesunuli do hor. Symbol Valdenských představuje strom ořezaný stejně jako byli „ořezáváni“ Valdenští, ovšem zasazený v pevné skále své víry a tedy stále žijící. V koruně stromu je umístěna Bible. Valdenští byli odpůrci jakéhokoliv boje, byť i sebeobranného. Změna nastala poté, co se vůdcem hnutí stal Enrico Arnaud. Měl vojenské zkušenosti a naučil Valdenské se bránit. Po období masakrů v druhé polovině 17.století to byl také on, kdo přivedl členy hnutí z hor zpět do údolí. Nad vesnicí Castelluzzo je skála, ze které byli Valdenští shazováni vojáky dolů. V Bobbio je památník na místě, kde se věřící setkávali při společných shromážděních. Místní byli jednou podvedeni vojáky, kteří jim tvrdili, že je uzavřen mír. Vesničané jim uvěřili, pohostili je, a vojáci je o půlnoci všechny povraždili.

V Balsiglia se nachází stále otevřené muzeum a kamenné, dnes již opuštěné domy. Oproti tomu Rodoreto je stále obydlené. Vesnice bývali vždy jen o pár domcích, maximálně 2 rodiny, aby při vojenském přepadení nezemřelo mnoho lidí. Jednotlivé vesničky byly viditelné. Při vpádu vojáků byl zapálen oheň, který ostatní vesnice varoval před nebezpečím. Nejvýše položený chrám v Piemontských Alpách najdeme ve vesničce Pra del Torno. Najdeme zde také školu „strýčků“, budoucích kazatelů. V zimě opisovali Bibli, v létě ji roznášeli po okolních údolích. Vracela se jich zhruba polovina, zbytek byl zabit vojáky. Ve vesničce Chanforan najdeme pomník připomínající konferenci v roce 1532, na které se jednalo o tom, zda se mají Valdenští připojit ke kalvínské reformaci. Dva z bratří se vypravili dokonce do Čech do Mladé Boleslavi za biskupem Jednoty bratrské poradit se. Biskup měl stejný názor jako účastníci konferenci – nepřidat se, zůstat věrni svému učení. Zajímavá je také jeskyně Latana, která posloužila celé osadě jako úkryt před blížícími se vojáky. V městečku Pinerolo jsou kasárna, která byla vybudována speciálně pro vojáky, kteří měli za úkol zlikvidovat Valdenské hnutí.

Beseda nám představila skupinu lidí, kteří jako první vykročili do reformačního proudu. Trpěli, prožívali pronásledování, ale proto, že by museli, nýbrž proto, že měli svědomí a přes něho nechtěli jít. Zůstali věrní pravdě a svědomí. Byli světlem v temnotách – stejně jako mají světlo Valdenští ve znaku.

V dnešní době žije na území Itálie asi 35 tisíc členů církve Valdenské evangelické. Velmi si váží odkazu svých předků a jejich učení je pro ně stále živé.