Poslední sobota roku 2025 je tady. Někteří starší členové sboru zažili v dětství „proroctví“ tetiček a strýčků o tom, že nemá smysl studovat, že vojny už se nedočkají, určitě už se neožení a nevdají, protože Pán přijde během několika málo let. Že bychom se dožili roku 2000, tomu také mnozí nevěřili. A dnes nám končí dokonce rok 2025. To by se tetičky a strýčkové divili ! Inu Pán má svůj čas, a ve své milosti vyčkává, dává čas těm, kteří ho ještě neznají. Díky Pane za Tvou nekonečnou lásku.

Posledním úkolem z knihy Jozue s názvem „Vyvolte si dnes“ nás provedl bratr Petr Chára. Celé čtvrtletí jsme sledovali osudy Izraelského národa, který po zaslíbeních daných Hospodinem vstoupil do své země. Jednotlivá území Jozue rozdělil mezi kmeny, aby nikdo nebyl opomenut a nedocházelo k řevnivosti. Dlouhá cesta z Egypta do země kenaanské je u konce a Izrael si musí uvědomit, že jí nezískal díky svým vojenským schopnostem a ve své síle. Hospodin jim dal zemi darem. On je vedl, chránil a bojoval za ně. Jozue na konci svého života připomíná lidu, co pro ně Bůh udělal a obnovuje smlouvu Izraele s Bohem. Nepotřebují lidského krále, protože jejich jediným králem je Bůh. Ochraňovat je bude, pokud mu zůstanou věrní a nesklouznou k modloslužbě, jako to udělali už tolikrát. Vyvolit si musí už dnes, stejně jako my.

Hospodin neuzavřel smlouvu pouze s otci, ale i současnou generací Izrael, se všemi kteří se shromáždili před Bohem. Izrael si prostřednictvím věrnosti zachová svou jedinečnost a bude žít v zaslíbené zemi, nebo opět ochladne a stane se jedním z mnoha pohanských národů bez identity, cíle a poslání. Celý národ se musí nechat vést Bohem, a to z vlastního rozhodnutí. Izrael si však musí uvědomit, že nemůže sloužit Bohu ve své vlastní síle. Nejde o mechanické dodržování smlouvy, jde o osobní vztah. Lidé ve své přirozené hříšnosti mají tendenci neposlouchat Boží hlas. 

Jozue umírá, je pohřben stejně jako Eleazar a Josefovy kosti. Jedna velká kapitola dějin Izraele končí. Jeho budoucnost závisí na to, jak se postaví k výzvám, které se objeví v budoucnu. Bude Izrael věrný Bohu, stejně jako generace Jozueho?

Kázáním z Božího slova nám posloužil bratr Jan Wagner. Život jeho rodiny byl vystaven těžkým zkouškám, proto se často zamýšlí nad tématem bolesti, trápení a utrpení.

Pro své kázání si vybral text Luk 9, 22.-24.

Bůh sám se nevyhýbá utrpení. Proč to muselo být s Ježíšem tak, jak to bylo? Je psáno, že mzdou hříchu je smrt, ale není napsáno, že  je to smrt hrozná, trýznivá, v agonii prožitá smrt. I Kristus měl z toho obavy, žádal o odejmutí kalichu, ale nevyhýbal se tomu. Celým utrpením prošel. Bůh sebe ani Syna nechrání od utrpení.

Zach 2, 12.

Naše lidské utrpení vnímá Bůh jako dotyk vlastní zřítelnice, tedy velmi citlivě. Tento Bůh ani nám lidem neslibuje bezstarostný a bezbolestný život, právě naopak. Kdo chce následovat Krista, vezmi svůj kříž. Máme potlačit své ego, komfort, hříšnost, naše já dát na vedlejší kolej – „ať zapře sebe..“ . Ještě více – přijímejme každý den bolest v takové míře, v jaké přichází. Bůh na člověka nenaloží víc, než snese. Zní to povzbudivě. Ale problém je v tom, že to maximum neurčuju já. Jen On ví, kolik toho unesu, a kolik na mně dovolí naložit. Kdybychom měli mez určovat my, neuneseme nic. Hned couvneme. Ale nakonec vydržíme opravdu strašně moc. Lidé, kteří pošli „peklem“ si zpětně uvědomili a byli ohromeni, kolik toho vydrželi. Jestli spoléhám na to, žena mně Bůh naloží „jenom“ co snesu a nebude to tak zlé, opak je pravdou. Uneseme hodně.

Jestli je to tak, můžeme to říct těm, kdo prochází těžkostmi: „prožiješ hrozné věci, bude to bolet, bude to dlouhé…ale nakonec to zvládneš“. To není povzbuzující. Je rozdíl mezi tím, co jsem schopen a co jsem ochoten snášet. Pro člověka je dobré že neví, co ho čeká. Kdyby věděl dopředu, jaké problémy přijdou, tak by se mu do života ani moc nechtělo.

Luk 9, 23. – kde je tady povzbuzení? Pomozme si Jan 10, 1.-4.+14.+15.

Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, a následuje mne. Následuje pastýře, který za své ovce položí duši. Nebloudíme se svým křížem sami, chaoticky, nahodile, bez cíle. Není nic lepšího, než následovat pastýře. Kříž může být těžký, ale jdeme za pastýřem. Má naši důvěru, známe ho. Ježíš zná naše bolesti, on nejlíp ví, jaké to je jít s křížem. Ač je náš kříž velký, těžký a bolestný, má to smysl. Nejde o nic menšího než spasení, o věčnost.

Verš 23 – kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji a naopak.

Někdy zapomínáme na Krista v našem životě, ale i na to, jakou má moc, co znamená pro nás, naši planetu, vesmír, jak mocná bytost to je. Klepe na naše srdce a chce s námi večeřet. A my s křížem přes rameno jsme  tak znechuceni, že mu ani neotevřeme. On tam stojí a klepe dál. Kristova láska k nám není menší, než naše těžkosti. Zvěme ho do našeho srdce každý den. On čeká.