Již dlouhou řadu let se náš sbor spolu se zástupci ostatních církví města účastní aliančního týdne modliteb. Není to věc běžná, že by se věřící z rozdílných „ovčinců“ respektovali tak, jako je tomu u nás, a sjednotili se ve víře v našeho Pána. Ježíš se za naši jednotu modlil: „Aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě… aby svět uvěřil, že jsi mě poslal.“ (Jan 17,21) Jednota není v tradici, stylu bohoslužeb nebo organizaci, ale v Kristu. Bible mluví pouze o jedné církvi – Kristově těle (Efezským 1,22–23). Rozdílné církve mohou být skutečně jednotné, pokud drží evangelium o Kristu, autoritu Písma, a lásku k bratřím a sestrám.

Letošní modlitební týden má název „Setkání se vzkříšeným“ a materiály byly zpracovány Českou evangelikální aliancí. Autory textů jsou zástupci různých českých denominací.

„Všechny příběhy lidí, kteří se s Ježíšem po jeho vzkříšení setkali, jsou fascinujícími sondami do toho, jak Bůh vstupuje do chvil, kdy se zdá vše ztraceno, kdy zápasíme s pochybnostmi nebo vlastními selháními, kdy okolnosti zatemňují naši schopnost vidět Boha nebo věřit tam, kde se nevíra zdá rozumnějším řešením. Jsou tajemnými momenty, kdy se nám Kristus identifikuje svými ranami, abychom ho mohli následovat a vstupovat do ran tohoto světa s odvahou, že zlo nakonec nemá poslední slovo. Vzkříšení není jen jedním z klíčových článků a vyznání naší víry, ale také proměňující zkušeností první církve. Není něčím, co by se odehrálo v nebi, mimo lidský pozemský dosah. Ježíšovo vzkříšení se odehrálo zde na zemi. Setkání se vzkříšeným proběhla na stejných starých cestách, na místech, kde učedníci vyrůstali, mluvili a pracovali, při společném jídle. Nejsou spektakulární, ale lidská, prostá a někdy až překvapivě obyčejná. Přesto musela jeho svědkům zcela změnit pohled na to, co mohl Ježíš myslet svými slovy, že přišel, abychom měli život. Jakého života v Bohu jsme vlastně účastni. Samostatnou kapitolou je i to proč a komu se Ježíš po svém vzkříšení zjevuje a jaká témata jsou pro něj důležitá. Vidíme, že prvními svědkyněmi jeho vzkříšení jsou ženy. Slyšíme slova Velkého poslání, ale i zcela osobní rozhovory, které jsou zásadní pro vedoucí prvotní církve.“

Připomenuta byla modlitba sv.Františka:

„Pane, učiň mě nástrojem svého pokoje. Kde je nenávist, dej mi zasít lásku. Kde je zranění, dej mi odpustit. Kde je pochybnost, dej mi víru. Kde je zoufalství, dej mi naději. Kde je temnota, dej mi sílu přinášet světlo. Kde je smutek, dej mi sílu přinášet radost. Pane, dej mi sílu, abych nehledal tolik útěchu, ale abych utěšoval. Abych nehledal tolik porozumění, ale abych snažil rozumět. Abych nehledal tolik lásku, ale abych miloval. Neboť dáváním přijímáme, odpouštěním nám je odpuštěno. Umíráním se probouzíme k věčnému životu.“

Převzato z materiálů modlitebního týdne, Jiří Unger – tajemník ČEA

První setkání se uskutečnilo v úterý 13.ledna 2026 v evangelickém kostele. Kázáním sloužil pastor Apoštolské církve, nazývané též Církev pro region, Tomáš Galda. Čtení z Písma J 20:19-29. Téma kázání „Nevěřící Tomáš“. Vybral si ho právě kvůli svému jménu.

(foto Mirek Ešler)

Jméno Tomáš znamená blíženec nebo dvojče. Proč zrovna dvojče, nevíme. Možná měl opravdu dvojče, nebo ho získal po otci. Nebo je to možná narážka na to, že v něm byli dvě osobnosti – jedna věřící a druhá pochybující. Tomáš byl velmi odhodlaný. V textu Jan 11, 16. čteme, že Tomáš řekl učedníkům: „Pojďme také, ať zemřeme spolu s ním.“ Byl to okamžik, kdy se měli vydat za Lazarem, a Tomáš se domníval, že tam zemřou. Přesto odhodlaně vyzývá k tomu, aby šli společně s Ježíšem a zemřeli. Na druhou stranu je upřímný. Potřebuje mít jasno, klade otázky a nespokojí se s nejasným výkladem. V textu Jan 14.kapitola, kdy Ježíš říká: „A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“, odvětí Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Tomáš se nebál zeptat, hledal, pátral, a nespokojil se s nejasnými věcmi. Tomášova otázka vyvrcholila v jedno z nejslavnějších prohlášení Pána Ježíše. Ježíš odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ A třetí pasáž je právě úvodní text Jan 20, 19-29. , kde ho vidíme jako pochybujícího, nevěřícího. Ale upřímně, ostatní učedníci na tom nebyli o moc líp. V Luk kap.24 , když ženy svědčí o vzkříšení Ježíše učedníků, tak to probíhá jak? Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které to pověděly apoštolům. Apoštolové považovali jejich slova za tlachání a nevěřili jim. Tomáš nebyl sám nevěřící.

K textu o nevěřícím Tomášovi měl pastor Galda 4 myšlenky:

  1. V dnešní době pochybovat musíme. 1Te 5,21. – Všecko zkoumejte, dobrého se držte. Bible nás vybízí, abychom všechno zkoumali, nevěřili všemu, dokonce někdy pochybovali. Obzvláště to vidíme na internetu. Jsme zahlcováni informacemi o všem možném dění, ale ne vše je pravda. Proto potřebujeme pochybovat. Audionahrávky, ale i videa jsou dnes lživá. Stejně tomu bylo v době Ježíše. I tehdy byla různá falešná učení. Doporučení:
    1. Najděte si důvěryhodné zdroje, ověřujte informace. Řada lidí následuje cizí „kazatele“ na internetu, ale nenásleduje kazatele své církve, které znají.
    2. Najděte si důvěryhodné přátele a diskutujte o informacích.
    3. Řiďte se ovocem Ducha – láskou, milosrdenstvím a pokorou. Pokud nás někdo vybízí k nenávisti, není to z Ducha.
  2. Bůh nás přijímá i s našimi pochybnostmi. Ježíš přišel za učedníky a pozdravil je „shalom“, přání pokoje a všeho dosažitelného dobra. Přichází jako přítel, a ne jako soudce. Dokonce splní Tomášovi jeho přání. Tomáš byl svým způsobem šťastlivec. Toto privilegium sáhnout si na Pána Ježíše dostal asi jen on. My si na něho sice nemůžeme sáhnout, ale jsme nazváni „blahoslavenými“, protože nevidíme, nemůžeme se dotknout, a přesto věříme. Bůh Tomáše neodsuzuje. Tomáš nevěří, pochybuje, klade si spoustu otázek, skoro až podmínek, a Pán za ním přichází a odpovídá mu, pracuje s ním. První věc, kterou mu říká, je: „Pokoj tobě.“ Bůh neodsuzuje naše pochybnosti. Nebojí se našich otázek, není znechucen naší nevírou. Nebude nás trestat kvůli naší nejistotě. Naopak. Chce k nám přijít, popřát nám pokoj a pomoct nám při hledání odpovědí. To, že se Tomáš dotýká ran, my už se ran fyzicky nedotkneme. Pokud porozumíme Boží milosti a lásce, Kristově oběti a jeho evangeliu, tak nás to vnitřně osvobodí. A možná nakonec zjistíme, že na některé otázky nepotřebujeme znát odpověď. Možná zjistíme, že na některé otázky je odpověď úplně jiná, než jsme čekali.
  3. Církev má být bezpečným přístavem pro pochybující a hledající. Kristovo přijetí a vstřícnost vůči Tomášovi má být příkladem pro nás i naše církve. Pokud nás osloví člověk, který zápasí, který nevěří, máme se zachovat jako Ježíš. Ne ho přesvědčit nebo osvědčit, ale říct mu: „Pokoj tobě.“ Mladí lidé mnohdy prochází krizí víry. Mnozí řeknou: „Já sem nepatřím. Všichni lidé kolem jsou takoví svatí. Já nejsem.“ Lidé mnohdy působí jako svatí, i když nejsou. Tváří se, že všemu rozumí, všechno chápou, poučují, dávají nevyžádané rady. Nemusí to být jen mladí lidé. I starší mohou zápasit, a mohou prožívat velké pochybnosti, jestli je Bůh opravdu miluje. Jsou vyčerpaní a nemají sílu Bohu důvěřovat v danou chvíli. Nebo jsou přímo hledající nevěřící lidé, kteří k nám přichází a naše víra jim možná připadá bláznivá a směšná, ale přesto je přitahuje. Věřím, že církev má být místem bezpečného přístavu. Má dávat prostor, ve kterém se lidé mohou ptát, dokonce zpochybňovat. Jakýkoliv názor musíme přijmout s respektem. To neznamená, že musím věřit tomu, co ten druhý říká. To znamená, že si vážím toho člověka, že přednesl svůj názor, a říkáme: „Vážím si toho, že jsi to řekl, a vážím si toho, že je to tvůj názor. Pojďme se o tom bavit, čemu věříš. Jestli budeš chtít, řeknu ti, čemu věřím já.“ Dát lidem prostor, aby řekli, čemu věří a čemu ne. To je v křesťanství velmi důležité. Ř 14,1 – Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech. Církev má přijímat slabé, pochybující, hledající.
  4. Pochybnosti sdělené Bohu mohou změnit naše nitro a naše okolí. Žalmista říká Bohu všechno. Mnohdy se pře, je rozzlobený. Ale postupem se žalm mění ve vyznání. Jako kdyby na nitru žalmisty někdo pracoval – Duch Svatý. Bůh je na naší straně, je s námi, vše může změnit v dobré, pokud mu to umožníme. Proto s Bohem můžeme mluvit o svých pochybnostech a nevěře. Když je Tomáš vyjádřil, Ježíš se s ním setkal. A nakonec se i Tomášovo srdce změnilo. Tomáš na konci vyznává: „Můj Pán a můj Bůh“. Podle církevní tradice kázal Tomáš na největším území ze všech apoštol, kázal v Sýrii a Persii, v Indii a údajně došel až do Číny. Za Krista položil nakonec i život. Tak pevnou víru měl, že za ni položil život. Pán Bůh ho odměnil pevnou vírou.

Po kázání následoval modlitby za:

  • to, aby i k nám Hospodin přicházel v našich pochybnostech, otázkách a nejistotách a prohluboval naši víru,
  • ty, kdo v našem okolí procházejí utrpením a zkouškami, za nemocné a jejich uzdravení, za zkroušené a jejich posilu,
  • ty, kdo ztrácejí nebo ztratili víru nebo procházejí její proměnou či dekonstrukcí a rekonstrukcí. Kéž si k nim Bože najdeš cestu. Uč nás trpělivosti nést láskou hledání a tázání lidí kolem nás.
  • církev otevřenou otázkám a dialogu i o obtížných a složitých tématech,
  • za rozvoj pastorační a poradenské služby v církvi.

Neopomněli jsme ani modlitby za to, co každého z nás trápí či za co chce děkovat. Požehnaný a Duchem Svatým naplněný večer byl protknut také krásnými písněmi z evangelického zpěvníku. Sbírka aliančního modlitebního večera byla opět určena pro potřeby Hospicu.

A jak už se stalo tradicí, po bohoslužbě jsme se mohli na faře občerstvit jak dobrým jídlem, tak přítomností a povídáním s našimi přáteli napříč církvemi.

Příští alianční bohoslužba proběhne v našem sboru za týden 20.ledna 2026.