Druhý alianční modlitební večer tohoto roku se uskutečnil v naší modlitebně CASD na Hřbitovní ulici. Opět se sešli členové všech církevních společenství našeho města, ale podle družnosti a kamarádských pozdravů by nikdo nezasvěcený nepoznal, že nejde o jeden sbor. Večerem nás provázel starší a vedoucí našeho sboru bratr Pavel Pimek. Pána jsme chválili společně písněmi ze zpěvníku „Zpívejme Hospodinu“, a protože šlo o známé melodie, užili jsme si krásný mnohohlasný chorál.

Minulých 14 let jsme se na ekumenických akcích potkávali s evangelíkem Danem Hellerem, který se stal naším velmi blízkým přítelem. Letos ho na postu faráře ČCE vystřídal mladičký Aleš Rosický. Ten nám také posloužil kázáním z Božího slova. Vybral si téma „U Tiberiadského jezera“. Z Písma jsme si přečetli text Jan 21, 1.-14.

 

Přepis kázání:

Lidé spolu přestávají mluvit a naslouchat si. Jsme jako lidé vztahové bytosti, je tak pro nás důležité společenství a zcela konkrétně pak společenství věřících. Jenže společenství se dá vytvářet i bez Ježíše.

A své o tom věděli i Ježíšovi učedníci. Když se po Jeho vzkříšení zase setkali, ujal se Petr vedení. A aby si zajistili obživu, vydali se na loď chytat ryby. Jenže té noci nic neulovili. Pak se scéna začne pomalu proměňovat. Začne svítat. Jako by začala svítat také jistá naděje. Touto nadějí však není světlo svítání, ale vzkříšení. Je jím Ježíš, který stál na břehu, i když ho učedníci zatím ještě nepoznali. Potom však uslyší Jeho hlas. „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpovědí je prosté „Ne, nemáme“. Vydali se na lov bez svého mistra a sítě zejí prázdnotou.

Na to Ježíš slyší: „hoďte sítě na pravou stranu lodi. Tam ryby najdete.“ Zkusme se teď zamyslete my, jestli se někdy tak jako ti učedníci nenamáháme nadarmo. Na špatném místě, nebo bez našeho Pána a Mistra. Co by nám v takovou chvíli poradil? Kde je vlastně to moje místo „na pravé straně“? Kde mám já spustit sítě? A když se sítě zaplnili rybami, milovanému učedníkovi to došlo. Vždyť je to pán, říká Petrovi. Jenže Petr jako by strčil hlavu do písku. Tedy ne tak docela. Petr, když se s ním chce Bůh setkat, zakryje si tak, jako když si Adam, svou nahotu. A pro jistotu ještě skočí do vody. Oddaluje to je jejich setkání, jak to jenom jde. Protože má ještě v čerstvé paměti, jak Ježíše zatřel. Na to ukazuje i to ohniště, které je na břehu. Když Petr Ježíše zatřel, bylo to také kolem ohně. Tentokrát je však ta scéna trochu jiná. Kromě ohně jsou tam ještě ryba a chléb. Je tam něco připraveno. A je tam vzkříšený. Ježíš, který si své učedníky přitahuje k sobě.

A i přesto, že se ten Petr tak nějak zdržoval, tak si je přitahuje všechny. I toho Petra, který se snažil druhé vést, toho Petra, který před Bohem skrýval svou nahotu. A Petr je najednou tažen dokonce takovou silou, že když je Ježíš vyzve, aby přinesl něco ze svého úlovku, sám jde a táhne všech těch 153 ryb, které nalovili do sítí a které měli ostatní takový problém utáhnout. A potom, když se setkají, tak to Ježíšovo setkání s Petrem a s ostatními učedníky nezačíná výčitkami. Ježím prostě řekne:  „Pojďte jíst“. A ačkoliv teď učedníci ulovili veliké množství ryb, nejsou to jejich ryby, ale je to Ježíš sám, kdo je zde pohostí tím, co připravil.

Lucie Enderlichová z Rádia 7, která se nad tímto textem v modlitebním průvodci zamýšlí, pojímá to Ježíšovo snídaní s učedníky jako takový brunch, to je z anglického breakfast plus lunch, snídaně a oběd dohromady, taková zkrátka. A ten brunch vnímá jako takové místo, kde se člověk může zastavit, klidu se najíst, popovídat si, probrat věci do hloubky a nebo jenom tak poklábosit.

Představte se Ježíše jako toho, který učedníkům připravil brunch. Přitáhl je k sobě, pohostil je a vytvořil společenství, v němž se jim vydává on sám. Ježíš a jeho učedníci jsou prostě spolu. Ale ještě trochu jinak, než byl Petr z učedníky na rybách. Z kříšených uprostřed nich dává vzniknout něčemu novému. Takovému tvůrčímu společenství s Bohem kolem jídla, které je, věřím tomu, i dnes tak důležité. Když jsme na setkání farářů diskutovali právě o společenství, poznamenal jeden z mladších kolegů, že se u nich dost změnila podoba biblických hodin. Dále si povídají na Biblí, ale většinou se již nesetkávají na faře, ale spíše po rodinách a pokaždé se tak děje kolem společné večeře. A mně se to velmi líbilo, protože mi to připomnělo právě Ježíše, který stoloval s druhými a byl přitom uprostřed nich. V jejich každodenních radostech i starostech, v jejich velkých otázkách. A tak, se ještě zamysleme nad tím, jak to máme vlastně my. My se věnujeme dostatek času takovým obyčejným setkáním s lidmi, zastavením se, příležitostem k naslouchání i ke sdílení vlastního života.

Nezůstaňme jen u těch lidských setkání, jak i když jsou tak moc důležitá, ale zamysleme se i nad tím, bychom naposledy zažili blízké setkání s Pánem Bohem. Případně, co bychom mohli udělat proto, aby k němu došlo.

Na společných modlitbách jsme děkovali za požehnání udílená naším Pánem, i prosili. Především za situaci ve světě, za všechny trpící, všechny, kdo jsou uprostřed válek či pronásledování. Za naši zemi, naše město, všechny politické vůdce, naše církve i rodiny. Přesně podle Ježíšova přání – v jednotě, vzájemné lásce a svornosti jsme sklonili hlavy a společně vysílali modlitby vzhůru k nebi. Naše lidské hradby, které jsme si mezi sebe postavili a díky kterým se kdysi jednotná Kristova církev rozdělila, ustoupily před láskou k Pánu.

Součástí oznámení byla informace Bohdana Mikuška o začínajícím festivalu přátelství Chaverut, který se v našem městě bude konat v průběhu února a března již ve 22.ročníku.  Opět je pro nás připravena řada velmi hodnotných akcí (viz plakát na našem webu) , které se letos nebudou konat v prostorách Kulturního zařízení, ale v jednotlivých modlitebnách a kostelech církví našeho města. A to vidíme jako velmi dobré, protože akcí se účastní také řada nevěřících lidí.

Tak jako všechna alianční setkání, i toto končilo u bohatě prostřeného stolu. Přesně v duchu kázání jsme si společně povídali, sdíleli se a užívali si setkání.

Shromáždění v naší modlitebně má již řadu let jedno specifikum, které jinde není, a to je následné „jamování“, tedy společné chválení Pána písní při kytarách a banju. Je pravda, že se mnozí účastníci na tyto neformální chvíle velmi těší. Takže světla v našem sboru zhasínají vždy až hodně pozdě večer. Díky Pánu za krásné chvíle, krásná mezicírkevní přátelství a touhu po jednotě ve víře v jednoho Pána a Spasitele.