Zatím co v Bibli se píše o skleněném moři, v našem městě a jeho okolí bylo dnes ráno skleněné všechno – chodníky, silnice i tráva. Námraza způsobila, že sebemenší kopeček se stal zcela nesjízdným, a tak ti, kteří bydlí na Valašských kopcích, se dnes do sborečku nedostali. Přesto byli duchem s námi a my jsme prožili požehnaný sobotní den, i když v menším počtu.

Úkolem sobotní školy nás provedl bratr Franta Tomanec. „Pokora jako základ jednoty“ byl jeho název. Důležitost jednoty odvozuje Pavel z učení a příkladu Ježíše Krista. Je to téma, které nacházíme v celém Novém zákoně a zejména v epištolách. Původ nejednoty ve vesmíru pramenil z pýchy a touhy po postavení a moci jediného anděla v nebi. Tento postoj se rychle šířil, a to i v dokonalém prostředí, a našel živnou půdu i v Edenu.  I zde zvítězila nespokojenost s pravidly, která Bůh zavedl, a touha získat vyšší postavení, než které pro člověka připravil Bůh Zaměřili jsme se na úžasnou Kristovu pokoru, na poučení, která si můžeme uvědomit při přemýšlení o něm, a na to, jak můžeme růst, abychom se mu více podobali. 

Kázáním z Božího slova nám posloužil bratr kazatel Hynek Dona. jeho audiozáznam najdete na našem webu. Zkrácený zápis viz níže.

 

 

Výběr myšlenek kázání:

„Jaký je pán Bůh? Bůh má s námi trpělivost. Přijímá nás, ať jsme jakkoliv hříšní. Často přemýšlíme nad tím, co lidem říct při evangelizaci. Jaké kázání měl Ježíš, že ho lidé poslouchali? Jsem přesvědčen, že Ježíš musel mluvit jednoduše, nevedl teologické debaty, protože lidé mu museli rozumět, museli pochopit. A hlavně viděli jeho život. Tím je fascinoval.

V roce 1875 připlula do Londýna loď a na ní byl misionář z Číny. Potkal se s ruským velmi bohatým emigrantem, který chtěl slyšet o jeho práci. Nakonec dal misionáři finanční dar. Původně chtěl dát 5 liber, ale aniž by věděl proč, dal mu 50 liber. Misionář se divil. Když přišel do misijního střediska, všichni misionáři se právě modlili, protože měli zaplatit nějaké výdaje v Číně ve výši 49 liber, a protože to bylo hodně peněz, neměli je. Tehdy misionář pochopil, proč Bůh zařídil, že dostal dar právě v takové výši, i když dárce původně vůbec tolik dát nechtěl.

Tento příběh ukazuje, jaký náš Bůh je. Izajáš 65, 24. – „Dříve než zavolají, já odpovím; budou ještě mluvit a já je už vyslyším.“ Pán ví o našich potřebách. Ale ne vždy zareaguje tak, jak chceme. Není automat na splněná přání. A to je dobře. Je On ví, co je pro nás dobré.

Petr 3x zapřel Pána. Jaký byl? Cholerik, vznětlivý, rychlý v jednání. Dnes v sobotní škole jsme četli list Filipským. Jak mají podle Pavla řešit problémy? Pokořit se, mít úctu k druhým, následovat Ježíše a jeho pokorou se nechat vést. To, co prožijeme s Pánem Ježíšem, nebo co udělal v našem životě, nás formuje.

Jeden příběh vypráví, že v 16.století ve Florencii se skupina umělců sešla u mohutného mramorového kvádru. Měl ale škrábanec, proto se usnesli, že z něho se nic pěkného vytvořit nepodaří. Potom se okolo mramoru objevila zástěna, kterou když po asi roce sundali, objevila se za ní nádherná socha Davida od Michelangela, která okouzluje a udivuje svět do dneška.

Když se podíváme ve světle tohohle příběhu na náš život, kolikrát něco v životě pokazíme, kolikrát něco pokazíme – vztahy mezi sebou, vztah ke Kristu. Ježíš Kristus je ten mistr, který nás dokáže zformovat k Boží slávě. A víte, kde to je možné? Pouze tehdy, kdy se vzdáme vlastních plánů, toho já, toho ega, těch svých představ a vyznáme, že Bůh, boží slovo, je to, co nás může formovat. To, co nás může měnit. Že z toho bezcenného materiálu může vzniknout něco krásné, něco uměleckého. To je jediná možnost.

Apoštol Pavel, když hovoří ke Galackým, říká – Vy jste dříve neznali ani Boha. Byli jste otroky Bohů, kteří na vás nějak působili a kteří vlastně ani nejsou skutečnými Bohy. Ale nyní, když jste poznali Boha, lépe řečeno – byli jste od Boha poznáni, jak to, že se zase navracíte k těm bezmocným a ubohým mocnostem a chcete se jim dát znovu to otroctví? Dodržujete ustanovení pro dny, měsíce.

Když se necháváme formuje, můžeme být podobní Kristu. On v nás působí. Najednou můžeme vnímat, že nemůžu dělat, co chci. To mě nevede k tomu, že můžu být ten, který si dělá, co chce. Když se díváme na život Ježíše Krista, dává pěkně na frak farizeům a zákoníkům, ale nikdy Boží zákon neporušuje. Naopak, on to staví ještě na větší level.

Pavel říká – kam se podělo to vaše nadšení? Víte, že i nadšení je nebezpečné? Nadšení pro Krista je úžasné. Ale někdy si můžeme také myslit, že nadšení pro Krista znamená dělat si, co chci. Protože tohle dokáže i ten zlý zneužít.

Michelangelo dokázal z poškozeného bloku mramoru udělat něco úžasného. Kristus z takové trosky, jako jsem já, může něco udělat. Z hříšných lidí, kteří se mu odevzdají, tady může vzniknout něco úžasného, něco krásného. To je přece krása. To je velké zadosti učinění v tom, že ten pán Bůh nás může změnit.

Americký astronaut James Irwin, který v roce 1971 letěl s Apollo 15 k měsíci, říká: „Tento let, při kterém jsem viděl Zemi viset jako pěknou křehkou Vánoční ozdobu v černé hlubině vesmíru a přitom cítit bezprostřední Boží přítomnost, byl rozhodující bod zlomu v mém životě.“ On nepopisuje ve své knize, biografii, kterou píše o těchto událostech, ty technické záležitosti, to, co všechno člověk dokázal, ale on tam píše, že mohl vidět to, co pán Bůh stvořil. On nepsal o sobě jako o hrdinovi, který byl na měsíci. Ale psal o sobě jako o člověku, který mnohdy zklamal. Byl to dokument, který popisoval jeho vztah s Bohem, který nebyl vždy ideální. Vztah mezi Hospodinem Bohem a člověkem Jamesem Irwinem. On hovoří o té námaze a trpělivosti, s kterou ho Pán Bůh přivedl na tu správnou cestu.

Pán Bůh nezlomil nade mnou hůl. Pán Bůh to se mnou neskončil. A já bych chtěl jenom podotknout do závorky, ale může. Protože když budu neustále odmítat, tak to Pán Bůh se mnou skončit může. On to zkouší jednou, po druhé, po třetí, po 158. A jednou taky může říct si a dost. Co je člověk, že na něj pamatuješ? Syn člověka, že se o něj staráš? Co jsme my oproti stvořiteli Pánu Vesmíru, stvořiteli Vesmíru, že On na takového nějakého Donu pamatuje a má ho ve svém péči? Možná máme spoustu problémů, těžkostí. Jsme chybující lidé. Ale my můžeme spoléhat na našeho Hospodina.

Matouš 14 kap. – Ježíš nasytí pět tisíc mužů. Plus ženy, děti, možná kolem deseti tisíc. Oni by rádi ho provolali králem. Rádi by něco dělali, ale Ježíš jen řekne učedníkům – Nastupte do lodi, plujte na druhou stranu. A on odchází na horu, aby se tam modlil. Oni vypluli. A pak Ježíš k ním po té vodě kráčí. Oni se bojí, křičí a Ježíš jim řekne tři věty. Tři jednoduché věty.

Ježíš k ním přichází a říká – Vzchopte se! To je něco, co by mělo i pro náš život, pro tu naše budoucnost, zaznívat v mém životě. Vzchopte se. I pro ten náš sbor.

Druhá věta, která zaznívá, Ježíš jim říká: Já jsem to. Věta, kterou farizelové a zákoníci nenáviděli. Protože když Ježíš říká, já jsem to, tak vlastně se prohlašuje za Boha.

Ježíš jim říká, vzpamatujte se nebo vzchopte se, já jsem to. Já jsem Bůh.

A to třetí říká – Nebojte se. V našem životě přichází různé bouře. Různé rozbouřené situace. Ale Ježíš nám říká, vzchop se. Já jsem s tebou. Neboj se. To jsou nádherné tři věty. Neboj se.

Já budu s tebou. Já tě doprovázím. To je naše perspektiva našeho životu, křesťanského života.“