Poslední alianční modlitební večer se konal 3.února ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie. Barokně přestavěný kostel z počátku 15.století je dominantou města téměř po celou dobu jeho existence. Uvnitř nás kromě nádherné sochařské a malířské výzdoby přivítal betlém, i když Hromnice, tedy katolický svátek Uvedení Páně do chrámu, kdy se obvykle betlémy schovávají, byl už včera.

Často si představujeme, jak naše modlitby stoupají vzhůru k nebesům. Dnes jsme to mohli i vidět – chladno bylo v kostele tak velké, že nám stoupala pára od úst. Po přivítání jsme společně chválili Pána písní „Zde jsem“. Ve společné modlitbě jsme prosili Pána o jednotu. O to, aby vstoupil do našich slabostí, neshod a nejednoty. Prosili jsme o lásku ke všem bratrům a sestrám. Majestát Pána Ježíše jsme oslavovali písní „Můj Králi, má spáso“.

Úvodní text z Písma byl z Luk 24, 13.-35. Kázáním nám posloužil kazatel naší církve Hynek Dona.

Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.

Přepis kázání:

Přeji vám krásny podvečer, i když je studený, ale může být krásný, protože můžeme být v přítomnosti Pána Ježíše Krista. V těch přednáškách tématech jsme se zabývali vzkříšeným Kristem. Setkání se vzkříšeným Kristem.

To byl Tomáš, Petr a další setkání, kde znovu a znovu si ti, kteří se s Kristem potkali, mohli uvědomit, jaký je. Dnešní příběh vypráví o dvou poutnících. Jak se jmenoval ten druhý? Nevíme. Ten jeden byl Kleofáš. Šli do Emauz. Proč? No možná tam bydleli.

Možná na ně padal strach, který padal na všechny učedníky, když Krista ukřižovali. Šli asi 3 hodiny. To je možná pro normálního člověka nějakých 11, možná 14 kilometrů. Není to krátká vzdálenost. Oni šli a cestou si vyprávěli.

Lidé, kteří prožili určitě zklamání, buď se s někým o to zklamání dělí, anebo mlčí a přemýšlí. Zpráva z Božího slova říká, že mezi sebou mluvil. Vyprávěli si. Asi to, co je trápilo. Nejspíš to, co prožili v Jeruzalému. A právě v těch chvílích se k nim Ježíš přidává.

Víte, co je nejzajímavější? Že ho v té chvíli nepoznali. Jistě, zmrtvýchvstalý Kristus asi vypadal malinko jinak než normálně. Ale přesto – oni ho znali. Možná byli natolik do sebe zahloubaní, nebo soustředění na sebe a ten problém, nakolik byli soustředěni, že měli problém ho rozpoznat. Ježíš jim klade otázku. Ptá se, co se stalo, co je nového v Jeruzalému. A oni mu říkají: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, který to neví.“ Kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo. To není ta hlavní myšlenka k tomu případu. Oni mu to jenom říkají. A já nevím, jestli to říkají jako výčitku, nebo mu mají za zlé, že to je jeho neznalost. Ale pak vypráví, co se stalo. Já si dovolím ten text ještě znovu přečíst.

Oni říkají, jak Ježíš je prorok. Tak mocný, tak silný, tak populární. Slovem i skutkem. Ten, který dělal divy. Ten, který uzdravoval. Ten, který nakrmil. Ten, který kázal, jako nikdo kolem něho. A lidé to všechno vnímali. Tohle bylo to, co jim běželo hlavou. Jak je možné? On tak mocný. A oni ho ukřižovali. Tak mocný prorok, slovem i skutkem, před Bohem a především lidem.

A pak vypráví, jak jejich velekněží a členové rady ho vydali, aby byl odsouzen na snad. A pak je ta nejdůležitější věta, kterou řeknou – „A my jsme v něho tolik doufali! My jsme v něho vkládali veškeré naděje.“ Už se někdy vkládali naděje na Pána Boha? Jsme rádi, když se modlíme a Pán po nás vyslyší. Když překládáme své prosby Hospodinu, Pánu Ježíši Kristu, a ty naše představy se splní. A kolik lidí se modlilo, já nevím – za uzdravení, možná rodiče za své děti. A ono se to nestalo podle těch našich představí.

Učedníci měli své představy. Oni nepochybovali o tom, že Ježíš je Mesiáš. Petr to sám vyslovil. Dokonce říká, když se v jedné příležitosti Ježíš ptá za co ho pokládají lidé, tak on tam dokonce říká, že on je ten opravdu Mesiáš. Když množí z těch, kteří následovali Krista, odchází, tak Ježíš říká učedníkům: „Vy chcete taky odejít?“ ptá se těch dvanáctých. A je to Petr, který odpovídá na ně: „Ne, kam bychom šli.“ Říká: „Ty máš slova života a vodu života.“ Oni si to uvědomovali, ale jejich představa byla, že on bude ten vítěz. Možná kdybych to řekl dnešním způsobem, že on bude novým vládcem Izraele. On bude ten, který to povede, který naplní představy těch lidí o svobodě. O tom, že to bude vypadat jinak, možná o tom, že vyženou římské vojáky.

My nejsme v dnešní době daleko od těchto myšlenek. Máme své představy. Možná jsme ty představy měli před lety, ale nenaplnily se. Je to jiné. Tihle dva říkají: „My jsme doufali.“

Zklamal Ježíš učedníky? Zklamal Ježíš své následovníky? Učinil to, co nikdo jiný z celého vesmíru nemohl udělat. Nikdo jiný nemohl vzít na sebe hřích tohoto světa a vynést ho až na kříž, na Golgotu. Nikdo jiný nemohl umírat na Golgotě. Nikdo jiný nemohl umírat za tehdejší lidi, a za nás. Nikdo jiný pro nás, hříšníky, nemohl vydobýt spasení. Jedině Kristus, Boží Syn.

My máme své představy. I v dnešní době. Máme představy, jak by Pán Bůh měl některé věci naplňovat. Máme své představy, co by ten Pán Bůh měl udělat. Možná i s těmi lidmi, kteří nám jsou nesympatičtí, kteří nám ublížili, kteří dělají něco, co je špatně.

My jsme doufali. Možná jsme také na nějaké cestě, na cestě života. Ti učedníci, a možná konkrétně tyhle následovníci Pána Ježíše Krista, mají své pochybnosti. Mně se na tom příběhu velice líbili, že Kristus je v těch pochybnostech nenechá. Ale že jde za nimi. Jde s nimi kus cesty. Mnozí z nich velice dobře znali tehdejší písmo. Vždyť navštěvovali synagogu.

Slyšeli hovořit Krista. Jak kázal. Určitě slyšeli zákoníky a farizeje. Už jako chlapci byli vyučeni tomu, co se mělo dít. Oni všichni očekávali Mesiáše. Akorát, když přišel, tak ho nepoznali. Doufali, že to je on. A že naplní ne to, co je potřebné, ale jejich představu.

Ježíš jde s nimi kus cesty. Říká jim:  „A to je vám tak těžké uvěřit?“  Když je Ježíš osloví, oni se na cestě zastaví. Jsou ochotni poslouchat slova Ježíše Krista, ač ho nepoznali. Vypráví jim od začátku to, co napsal Mojžíš, skrze všechny proroky, všechno to, co ukazuje na Mesiáše, tedy na něj.

Žijeme v moderní době. Žijeme v době, kdy na mnohé věci stačíme sami. Mnohé věci jsme jako lidé vymysleli. Pán dal tu schopnost lidem, aby vymysleli léky a další věci. Možná jsme se odnaučili spoléhat na pána Boha. Možná jsme se naučili řešit mnohé věci sami.

Ježíš jim znovu vypravuje všechno, co se na něho vztahovalo. Už je podvečer. Ježíš jako by chtěl jít dál, ale učedníci ho žádali: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru.“ Ježíš se slituje. A tak vešel, zůstal s nimi, a tak u večeře udělal to, co udělal i při hodu Beránka. Vzal chléb, lámal,  vzdával díky, podával. A v té chvíli učedníci pocítili to, čemu mnozí říkají v dnešní době „aha efekt“. Aha, vždyť to je přece Ježíš. Teprve v té chvíli ho rozpoznali. V té chvíli si uvědomili, s kým šli. Co cítili v přítomnosti Ježíše Krista.

Oni, kteří šli s Kristem, jsou tak plní toho, co všechno slyšeli, a poznání Ježíše Krista, toho zmrtvýchvstalého, že nedbají na to, že už je večer, že bude tma. Žádná pouliční světla, žádná baterka. Jdou zpátky do Jeruzalému. Aby se o tu radost, o tu zvěst, že se setkali s Kristem, podělili s ostatními. „Potkali jsme se s Kristem. Přišel za námi.“

Všechna témata modlitebních večerů byla setkání s Kristem. Už jsme ve druhém měsíci nového roku, a přesto si dovolím ještě jedno přání do toho nového roku, roku 2026. Aby každý den na našich životních cestách jsme se setkávali s Kristem. Aby Kristus byl s námi. Aby nás provázel. My potřebujeme Krista v našem životě. Možná to další je to, že ne všechny věci se dějí podle našich představ. Ale jedno si musíme uvědomit. Já schválně říkám to slovíčko „musíme“. Musíme si uvědomit, že Pán Bůh, Ježíš Kristus má dějiny tohoto světa ve svých rukách. Má naše životy ve svých rukách. Mělo by to být i naše vyznání: „Pane, ke komu bychom šli. Vždyť ty máš slova věčného života.“ Možná bychom měli i vyznat: „Pane, ne všechno rozumíme. Ne všechno chápeme. Ale chceme ti věřit. Chceme ti důvěřovat. Protože ty Bože vidíš na dálku.“ Pán vidí za kopečky. Jak tady na Valašsku slýchávám – za ty kotáry. Protože ví o naší prosbě. Je úžasné, že se můžeme svěřit do Boží rukou. Prostě, aby nám pán Bůh otevíral naše oči. Abychom mu porozuměli, pochopili. Aby byl s námi na každý den. I v těch chvílích, kdy nesplní věci podle našich představ.

Všechna alianční modlitební setkání jsou o jednotě křesťanů v modlitbách. O tom jsme také zpívali v písni „Svorni jsme v jednom Duchu, vede nás jeden Pán, s modlitbou zříme den, kdy rozkol bude překonán.“ Refrén písně naprosto přesně vystihuje, podle čeho bychom my, křesťané, měli být identifikovatelní: „Poznají nás po lásce, křesťany, ano, po lásce poznají křesťany.“

Každý den přináší něco, zač musíme Pánu děkovat, a také zač prosíme. Proto jsme další část setkání věnovali právě modlitbám. Po závěrečné písni jsme se přesunuli na faru, kde bylo připraveno pohoštění. A jak už to bývá obvyklé, všichni se pustili nejen do jídla, ale hlavně do povídání. Katolík s evangelíkem, adventista s apoštolákem. Bez ohledu na „barvy dresu“ bylo nám spolu dobře.

Jsme Pánu neskutečně vděční za to, že už dlouhá léta společně prožíváme na počátku nového roku modlitební shromáždění. Taková svornost a přátelství napříč církvemi není ve všech městech běžná. A my za toto požehnání, za otevření našich srdcí, za schopnost vážit si a tolerovat druhé, za naši různorodou duchovní rodinu chceme vzdávat Pánu chválu.