V červnu loňského roku se několik žen ze sboru Nový Jičín zúčastnilo Bohoslužby žen pořádané ve sboru Valašské Meziříčí. A tehdy padla otázka – proč, když jsou naše města 20 km vzdálená, se vůbec nestýkáme? Je třeba to napravit. A pak už jen stačilo požádat kazatele a dobrá věc se podařila. A to právě dnes.

Při vstupu do modlitebny byli asi naši bratři a sestry překvapeni poprvé – ještě se ani nerozkoukali a už dostali dárek z rukou grafika Jindřicha Oleše, který jim předal vlastnoručně ilustrované kuchařky. Asi není moc sborů, které by mohly nabídnout něco podobného. Před zahájením bohoslužby máme ve zvyku promítat si, případně i prozpěvovat chvály, a to naše hosty také mile zaskočilo. Po úvodním slovu a písni se vždy zaposloucháme do některého z žalmů, které jsou doprovozeny krásnými obrázky přírody – té nejkrásnější z katedrál. Ani to v Novém Jičíně neznají. Tak snad jsme je moc nevyvedli z míry – v dobrém.

Sboreček se krásně zaplnil a  my jsme se rozdělili do dvou tříd sobotní školy – třídy mládeže, přátel a všech, kteří chtějí témata probírat trochu jinak, vedenou Soňou Mročkovou, a klasickou třídu vedenou Ivou Chárovou. Dnes jsme přemýšleli o „Občanství v nebesích“.

Studovali jsme závěr listu Filipským. Nacházíme zde mnoho cenných ponaučení a zásad pro každodenní život, které se zaměřují na charakter člověka a jsou tajemstvím radostného křesťanského života. Stejně jako při snaze imigrantů o získání občanství, i my musíme splnit  jisté podmínky. Občanství však nezískáme svými skutky a snahami. Získali jsme jej díky milosti našeho Pána a velké lásce k nám. Otázkou je pouze to, jestli uvěříme v Ježíše Krista, Jeho oběť a občanství přijmeme.

Každý člověk má nějaký svůj vzor, kterému by se chtěl rovnat. Pavel nás vybízí, abychom se připodobnili k němu. Ne proto, že by on sám byl tím správným vzorem, ale proto, že se setkal s Kristem, poznal Jeho úžasnou moc a milost, a nabízí nám, abychom to samé zkusili my také. Ty, kteří tak nečiní, nazývá „nepřátele Kristova kříže“.

Apoštol Pavel nás opakovaně ve svých listech vybízí k tomu, abychom se radovali za jakýchkoliv okolností, i když možná nejsou záviděníhodné. Důvodem k radosti není naše úspěšnost nebo spokojený život, ale vědomí, že nám Pán nabízí poklad největší – život věčný. Všechny strasti pozemského života jsou při vědomí této skutečnosti zanedbatelné. Pavel nás také vybízí, abychom svou mysl upínali na ctnosti, ne na negativní věci. Nemáme se trápit žádnými starostmi, náš Bůh ví, co potřebujeme, On nás neopustí. Před tím, než budeme Boha o něco prosit, děkujme Mu, jakoby již naše modlitby vyslyšel. Teprve potom prosme. Bůh slyší, a pokud jsou naše modlitby v souladu s Jeho vůlí, i vyslýchá.

Po krátké přestávce jsme si spolu se Soňou Mročkovou připomněli zbývající přednášky vztahující se k Národnímu týdnu manželství. Kázáním z Božího slova nám posloužil kazatel Zdeněk Kogut. Audio záznam najdete na našem webu. Přepis kázání je zde.

Jak často v životě chválíte? A co chválení Pána Boha? Jak to máte na bohoslužbách, a v soukromí? Chválíte Pána Boha, jste mu vděční za všechno? Já bych se chtěl s vámi podívat, jak úžasnou moc mají chvály. A tak otevřeme si Skutky Apoštolů 16. kapitolu od 19.verše.

Pavel a Silas měli problémy.  Protivenství, odsouzení, bolest, vězeňská cela, nohy do klády a konec tma a ticho. Pavel a Silas mají rozbitá záda od bičování, nohy sevřené v kládách. A to právě kvůli tomu, že šířili zprávu o Ježíši Kristu jako Spasiteli.

Je kolem půlnoci a oni se modlí. A pak zpěvem chválí Pána Boha. Kdybyste byli v podobné situaci a modlili jste se, jak by asi vypadala vaše modlitba? Neměli bychom potřebu Pánu Bohu říct, „Pane Bože, tak to se zrovna nepovedlo. Proč? Co to má znamenat? Vždyť jsi nás sem volal, děláme to, co chceš. Pane Bože, udělej něco, Pane Bože, vysvoboď nás. A nebo když to není možné, tak Pane Bože, ať nás to tak nebolí, Pane Bože, utiš ty naše bolesti.“

Ale v Božím slově čteme, že oni se modlili a asi se modlili jinak, když po modlitbách začínají zpěvem chválit Pána Boha. Uprostřed nejhorší cely, uprostřed bolestí, uprostřed tmy. Tím vlastně řekli: „Pane Bože, ty jsi stále hoden chvály.“ Hoden chvály je beránek. To je právě chválení. Ne reakce na to, že se nám daří, že to dobře dopadlo, že se to krásně vyvíjí, že se máme dobře.

Co se začalo dít, když probíhají tyto úžasné pravé chvály? Chodil jsem taky do věznice a vím, jak to mezi vězni vypadá. Ty ostatní vězňové se Pavlovi a Silasovi nesmějí. Ani jeden z těch vězňů nezačne vykřikovat: „Hele, buďte zticha, spěte, co děláte?“ Ale všichni vězní poslouchají. Pavel a Silas se modlili, zpěvem oslavovali Boha, a ostatní vězňové je poslouchali. Zločinci poslouchají modlitby, zločinci poslouchají chvály.

To je evangelizace. Evangelizace snů. Zkusme přemýšlet takto, kdyby Pavel a Silas začali vězňům vydávat svědectví o pánu Bohu a o své vlastní víře. Mělo by to takový účinek? Jak lidé reagují, když jim vyprávíte o Bohu? Ve věznici bychom slyšeli: „Kde je ten váš pán Bůh? A teď jste tady v díře tak jako my. Jak to, že vám napomohl?“ To jsou časté otázky, které dostáváme, ale Pavel a Silas nemluvili o Bohu. Pavel a Silas mluvili k Bohu. A potom zpívali Bohu. Vzdávali mu chvály. Ukázali tím vlastně, jaká je jejich víra, jak strašně moc Boha milují. Oni Boha chválí. No a co se začalo dít? Jeden kazatel to velice vtipně popsal. Říká, když Pavel a Silas chválili pána Boha zpěvem, tak pán Bůh si začal podupávat nohou. A tím vlastně došlo k zemětřesení. A když došlo k zemětřesení, tak ty zámky, které držely dveře,  je neudržely. A dokonce i  vězňům okovy padají dolů.

Ale to ještě není nic. To největší, to nejúžasnější, teprve přišlo. A to tehdy, když vězni, ti lidé, kteří vidí, na vlastní kůži, na vlastní oči se mohou přesvědčit, že víra v Boha funguje, že se děje něco mimořádného, něco, co není normální. A oni ví, že ty zázraky se dějí díky tomu, že ti dva, ti dva takoví zvláštní vězni, oni věří v Boha. Oni přesto, že jsou tady, tak oni si zpívají. A ne, že si zpívají, oni zpívají tomu Bohu. A tak začínají přemýšlet o víře v Pána Boha. To je největší zázrak. A další zázrak – dveře jsou otevřeny a vězni neutíkají. Mají okovy dole a oni tam zůstávají. A to je úplně proti lidské logice. To je proti lidské přirozenosti.

Proč neutečou? Mám za to, že ta Boží přítomnost, která tam byla, že je tak uchvátila, že vlastně zapomněli to, po čem všichni vězni touží – až budou propuštěni, až půjdou pryč, až budou moci být zase na svobodě. A to byl ten největší zázrak. To byla změna srdce. Změna lidského postoje. To jsou největší zázraky, které se dějí.

A co mě na tom příběhu fascinuje? On pokračuje dál, dveře věznice jsou otevřené, všichni mají pouta pryč, a oni poslouchají chvály pánu Bohu. Zem se třese, a to probudí i žalářníka, který doposud nebyl účastem na těch chválách. On doposud spal, ale teď se probudil.

A když vidí, že dveře věznice jsou otevřené, tak to první, co ho napadne: „Průšvih“. A hned ví, co má dělat, chce spáchat sebevraždu, protože nechce zažít tu potupu. „Jestli jsou všichni pryč, to je můj konec, takže raději si vezmu život.“

Ale v tom momentě z té nejbezpečnější cely najednou zazní: „Nedělej to, my jsme tady všichni.“ To je boží moc, která sestoupí. A v tom momentě ten žalářník věděl, co má dělat, věděl, co se děje. Že to není normální. A ví taky, za kým má jít, ví, co má dělat, ví, kdo mu dá odpověď na ty jeho životní otázky.

Co z toho plyne pro nás? Chvály jsou demonstrací mého vztahu k Pánu Bohu. Vděčnost, která je projevem toho, jak moc Pána Boha mám rád. Tyhle chvály Bohu zatřásly zemí.

Ano, může se to stát, ale to není to největší. Mnohem větší zázrak je, že Pán Bůh zatřásl těmi lidmi. A nejenom, že se dveře vězení otevřely při těch chválách, ale že se vlastně otevřely dveře pro lidi ke spasení. Že ten žalářník a celý jeho dům vlastně přijali Krista.

Když se soustředíme na Něho, pak to, čím jste svázáni, co vás omezuje, v čem jste uvězněni, tak to může skončit.

Pavel a Silas nechválili Pána Boha jenom tehdy, když tam založili sbor ve Filipech. Scházeli se v přírodě, u řeky. A já mám za to, že Pavel a Sila si to užívali, když chválili Pána Boha v sobotu, co sobotu, ve shromáždění. A ten jejich vztah byl tak silný, že je ani nezajímaly ty problémy, které měli, protože byli plně soustředěni na Pána Boha. Proč by mě taky řešili, když vlastně oslavovali Boha, vzdávali mu čest a chválu, protože věděli, že Pán Bůh to má všechno pod kontrolou. Tak vypadá život člověka, který miluje Pána Boha, tak vypadá vedení Pánem Bohem. Boží vedení nespočívá v tom, že Pán Bůh nám přesně dá seznam toho, co máte dělat, co nemáte dělat, kam máte jít. Ne. Boží vedení spočívá v tom, že se Bohu oddáš, miluješ Ho, no a nemůže to dopadnout nijak jinak, když ho dokonce chválíš. A to je Boží vedení. Ne ta pravidla, ale vztah. A co děláš, co se děje, to už je jenom vedlejší produkt, že jsi  v Pánu Bohu.

A proto nakonec jsem si řekl, že ještě znovu si otevřeme ten text, který jsme už v sobotní škole měli, kdy Pavel právě do těch Filip, kde tam bydlel v tom vězení, když tomu sboru píše, tak jim píše: „Radujte se v Pánu vždycky. Znovu říkám radujte se.“ A mám za to, že když ve Filipech to lidé četli, tak věděli o čem to je, protože oni toho Pavla a Silase znali. Viděli i ta jejich záda, která byla zničena.

Nakonec jenom takové moje přání, které jsem si dal já sám, říkám: „Pane Bože, to by bylo tak úžasné, kdyby lidé, když vidí mě, jak jednám, jak se zachovávám v kritických situacích, jak mně nic nemůže rozhodit, protože Pane Bože, ty jsi mě miloval. Ty jsi mě tak miloval, že jsi dál svého jednoho Syna, abych já nemusel zemřít, ale bych měl život věčný. Já jsem v něho uvěřil a já ho už mám.“ To je moje přání, aby lidé viděli moji radost, kterou mám, můj pokoj, tu vděčnost, aby vlastně byli svědky toho. Já nechci být člověkem, který brdlá, přidává se do hovoru, když se říká, jak to je strašné, a ještě to bude horší. Nechci být ani tím, kdo se trápí starostmi.  „Vaše mírnost ať je známá všem lidem.“ Pán je blízko. Radujte se, protože Pán je blízko. A to i tehdy, když tě něco bolí, když máš některý z velkých problémů, když jsi na tom hodně špatně, když máš starosti. A Pavel pokračuje dál. „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě děkujte a proste. A předkládejte své žádosti Bohu.“

Abychom splnili, o čem nám kazatel hovořil, zazpívali jsme společně 3 chvály k oslavě našeho Pána. Potom jsem už společně zasedli k jednomu stolu a po pokrmu duchovním jsme se občerstvili i pokrmem tělesným.

Opět jsme prožili požehnanou, radostí naplněnou sobotu a se sestrami a bratry z Nového Jičína jsme si slíbili, že se sejdeme brzy zase, třeba pro změnu u nich.

Děkujeme Pánu za Jeho požehnání a přítomnost.