Zářivé sluníčko a teploty okolo nuly – to je letošní jaro. Ale narcisům ani modřencům chladivá rána nevadí a všichni jsme se shodli na tom, že jejich nádherné květy nám vnáší do srdce radost a vděčnost za všechnu tu krásu, kterou kvůli nám Bůh svým slovem vytvořil.

Úkolem sobotní školy nás provázela sestra Anna Petrovičová. Zatím co minulou sobotu jsme řešili svůj vztah k Bohu, dnes jsme se bavili o „Poznání Boha a jeho charakteru“. Lze to vůbec? Charakter Boha můžeme poznávat díky Písmu, především pak prostřednictvím Ježíše Krista, který o Něm svědčí. Také naše osobní zkušenosti nám dávají poznat, jaký je náš Pán. Správný překlad slova „poznání“ ale nejspíše znamená pochopení toho, jak velice nás Bůh miluje, co pro nás byl ochoten udělat a přijetí Jeho nabídky věčného života. Protože právě díky Písmu můžeme studovat Boha nejvíce, snaží se satan, aby nás od čtení odváděl a zaměstnával nás tak, abychom se nevěnovali rozhovoru s Hospodinem. Tou nejzásadnější informací pro nás je, že Bůh je láska. Miluje nás přes naši hříšnost, naše opakované selhávání, naše nedodržování Jeho příkazů tak, že obětoval jednorozeného Syna. Větší projev lásky nemůže být.

Na začátku Bible čteme o všem, co Bůh stvořil svým slovem, jak nádhernou zemi, jak úžasný vesmír. Ale když tvořil člověka, učinil to svýma vlastníma rukama. On vše stvořil pro nás, On už nás před naším stvořením nesmírně miloval. Jeho lásku nejsme schopni nikdy pochopit ani docenit.

Během našeho života nás potkává mnoho nepříjemností a problémů. Přesto si můžeme být jisti, že Bůh nás neopustí, naše modlitby vyslýchá a vždy pomůže. Jen ne vždy tak, jak bychom chtěli a vždy v ten okamžik, kdy bychom si to přáli. Přesto bude Jeho zásah v ten pravý čas a ten nejlepší.

Bible nás nazývá svatými. Těmi v žádném případě nemůžeme být – jediný svatý, dokonalý a bezhříšný je Bůh. Svými životy bychom se ale měli snažit Boha napodobovat, svědčit o něm. Svatost v našem případě není vlastnost, ale životní styl.

„Můžeme o ní (Boží lásce) přemýšlet, můžeme usilovně zkoumat Písmo ve snaze ji pochopit, můžeme použít všechnu sílu a schopnosti, které nám Bůh dal, ve snaze pochopit lásku a soucit nebeského Otce, a přesto nás bude nekonečně přesahovat. Ani celá věčnost nebude stačit k úplnému zjevení této lásky. Ale když budeme studovat Bibli a rozjímat o Kristově životě a plánu vykoupení, tato velká témata se budou našemu chápání otevírat stále více.“ EGW

Kázáním z Božího slova nám posloužil bratr Bohumil Mroček. Audiozáznam kázání najdete na našem webu. Zde přinášíme několik hlavních myšlenek.

Posouzení cesty apoštola  Pavla ze 3 pohledů:

  • Apoštola Pavla, člověka proměněného Bohem
  • Farizeů, věrní zákonu, ale slepí
  • Ježíše Krista, z pohledu Boží pravdy a vykoupení

Sk 23 kapitola. 11.-14.

Pavel nebyl obyčejný člověk, požíval značnou Boží milost. Ta se objevuje v jeho životě skoro pořád. Byl farizeus, pronásledovatel církve do určitého času. Z něj se stává apoštol. Cesta do Říma není jen geografická, ale cesta vnitřní. Od zákona k milosti, od jistoty k víře. Kontroloval to, co zákon říká. Po setkání s Ježíšem ho to dovedlo k plnému odevzdání se a spoléhání na Něj. Po zatčení Římany v něm farizeové vidí zrádce, který se zpronevěřil Bohu. Ale Bůh v něm vidí jeho potenciál a svůj nástroj k tomu, aby zvěstoval lidem království Boží. Když nás lidé hodnotí podle skutků, tak je to podle naší minulosti. Bůh nás hodnotí jinak, podle našeho vnitřního potenciálu. Nevidí chybující lidi, kteří jsou nešťastní ze svého života, ale podle toho, čeho jsme schopni dosáhnout pod vlivem Ducha Svatého.

Vciťme se do života farizeů. Mnohdy je kritizujeme, jejich životy na nás nemusí působit dobře. Ale zachovávali zákon, báli se falešného učení, Z jejich pohledu byl Pavel po cestě do Damašku nebezpečný. Proč? Tvrdil, že spása není ze zákona a v zákoně, ale že Ježíš Mesiáš je spása. Pohané mohou být přijati bez Mojžíšova zákona, což mnozí nemohli rozdýchat. Farizeové se neviděli jako nepřátelé Boha, mysleli si, že Boha brání a dodržují Jeho zásady. To je varování pro nás – můžeme být horliví pro Boha, ale vlastně stát proti němu. Když se láska vytratí a převládne jen forma. Jistota převládne nad pokorou. Je nutné naučit se pokoře, přijmout i prohru, abychom mohli být vítězové.

Konflikt mezi Pavlem a farizei je obraz zápasu probíhajícího v každém z nás. Farizeus v nás říká – spasení si musíš zasloužit. Musíš být dobrý. Musíš splnit pravidla. Toto ctil i Pavel určitou dobu, když věznil křesťany. Po setkání s Ježíšem vyznával jiné zásady. Jsme zachráněni Boží milostí, Bůh mně vede i když selhávám, ale nenechává mně napospas hříchům. Kristus je spravedlnost. Kdo v nás zvítězí – Pavel nebo farizeus?

Očima Ježíše – sám šel podobnou cestou jako Pavel. Byl nepochopen. Nic zlého neudělal, ale lidé ho obvinili z vymyšlených věcí. Za nevinu byl odsouzen, stejně jako Pavel. Nesl za nás kříž a byl na něm ukřižován. Pavel ve svém životě říká – čím více se blížím k cíli, tím více mi ohlašuje Duch Boží, že se blíží můj konec. Kdyby Pavel nespoléhal plně na Boha, byl by to zmařený život, prohra. On jde ale cestou Ježíše. Byl odmítnut, odsouzen. Konec jak u Pavla, tak u Ježíše vypadá beznadějně, zbytečně zmařený život. Z pohledu Ježíše je to zcela naplněný život.  Bůh neváhal dát svého Syna. Ježíš nás zachránil svou obětí, stejně tak Pavel a mnoho dalších. Chtěli svědčit o Ježíši, Jeho záchraně pro nás, o Jeho zmrtvýchvstání. Svědčil, že smrt není konečná.

Apoštolové před změnou jejich myšlení si dávají otázku na lodi při bouři si dávají otázku, zda jde o trest za něco. Když potkali postiženého – to je trest za jeho hřích nebo jeho rodičů? Stejně jako oni mnohým věcem nerozumíme, proč se stanou. Ale mnohé věci, i ta bouře, je k dobrému. Zastaví nás to, změníme náhled na některé věci. Bůh vše, co dělá, má svůj smysl.

Pavel po bouři ztroskotal na Maltě a s ním celá posádka. Z pohledu farizeů to byla nesmyslná plavba.  Pavel předpovídá záchranu, tak jak mu řekl Bůh. Bůh pracuje tam, kde je podle nás hluché místo. On má svůj plán. Celá cesta do Říma se zdá být fiaskem. Ale andělé měli radost, protože svědčil o Ježíši Kristu.

Z lidského hlediska jsou důležité moc, svoboda, bohatství. Kristus vidí ale úspěch v tom, že se člověk naučí poslušnosti, lásce, pokoře. Na co spoléháme my? Na lásku? Na milost? Na přátelství  s Ježíšem? Nebo na výkon, bohatství apod.? Naučme se důvěřovat i v bouři, kdy nás Bůh zdánlivě opustil. Přemýšlejme, jestli se můžeme změnit, být lepšími.  Možná že přijdeme „o loď“ jako námořníci, ale náš život může být zachráněn.

Zkusme svůj život číst z pohledu Ježíše, z pohledu farizeů nebo z pohledu Pavla. V „problémech“ hledejme novou cestu. Kéž je naše cesta cestou milosti a spoléhání se na Hospodina.