Třetí setkání věřících sourozenců našeho města proběhlo v úterý 27.ledna. Krásný kongresový sál, který Apoštolská církev, nazývaná též Církev pro region, využívá jako modlitebnu, nás přivítal písněmi chválící skupinky a příjemnou atmosférou. Úvodní slovo pronesl pastor AC Tomáš Galda. Za vedení hudebníků jsme se mohli zklidnit a připravit na přijetí Božího slova, kterým nám posloužil farář ŘKC Jan Berka. Je v našem městě nový, stejně jako jeho kolega z Evangelické církve, ale už teď je jasné, že do naší rodinky Valašských Božích dětí skvěle zapadne. Ke své promluvě si vybral téma „Petře, miluješ mne?“ a text Jan 21, 15.-22., který popisuje setkání Petra se zmrtvýchvstalým Ježíšem.

Přepis kázání:

„Začnu takovým krátkým příběhem, možná svědectvím, z jednoho okamžiku mé služby, už tady v této farnosti ve Valašském Meziříči. Jednoho dne na faře zazvonil zvonek a já jsem otevřel a byla tam přede dveřmi mladá dívka, asi kolem 20 let. Ptala se, jestli je tam kněz, jestli by mohla si s někým promluvit. Tak jsem říkal, že může, posadili jsme se a viděl jsem, že je nejistá. A zeptal jsem se, s čím přichází. Řekla, že vlastně ani neví, ale že by si chtěla promluvit. A tak jsem se zeptal, o čem. A ona mlčela.

Tak jsem pochopil, že to není jedna z těch obvyklých návštěv, kdy někdo žádá svatbu, křest nebo třeba nějakou pomoc finanční. A tak jsem se jí zeptal, jak žije, co prožívá. Ona mi krátce pověděla svůj příběh. Příběh o tom, jak žije sama, má za sebou náročné chvíle ve stavu, ve kterém byla velmi zraněna. Jak má sice práci a umí se o sebe postarat, ale jak také prožila těžké chvíle opuštění, zranění. Jak se několikrát pokusila o sebevraždu, skončila na psychiatrii u psychologů, bere prášky, chodí na terapie. Já jsem celou dobu, když mi ten příběh povídala přemýšlel, proč vlastně přišla. Myslel jsem nejprve, že jí poradím, ať jede za odborníkem, který by jí mohl nějakým způsobem pomoct. Ale to mi řekla, že už dávno chodí. A že všechno dodržuje tak, jak ji lékaři a ostatní říkají. A když dokončila svůj příběh, tak tam jenom seděla a čekala, co řeknu. A já jsem přemýšlel, co říct. A v té chvíli, když jsem se modlilo, přišel mi na mysl právě ten příběh, který jsme před malou chvíli slyšeli z Janova Evangelia, o tom, jak se Ježíš ptá Petra. „Petře, miluješ mě?“ Nevěděl jsem v té chvíli, co to znamená, co s tím mám dělat. Ale přišlo mi, že ta dívka nepřišla proto, abych jí radil, jak má žít. Přišla, protože cítí, že i přes všechnu pomoc, které se jí dostává, tak v jejím srdci něco chybí. Nabídl jsem jí, jestli bych se mohl za ní aspoň krátce pomodlit. Ona říkala, že není věřící, že do kostel nechodila ani nebyla vychovávána ve víře, ani v křesťanském prostředí. Ale že klidně, jestli chci, tak můžu. Tak jsem se modlil. A modlil jsem se za to, aby Bůh se jí dal poznat. Nevěděl jsem, co všechno potřebuje. Ale viděl jsem, že při té chvíli modlitby se v jejím srdci něco změnilo. A o tom něčem bych chtěl krátce teď promluvit.

Každý z nás jsme stvoření v Boží lásce. A jsme povoláni už od našeho stvoření k tomu, abychom byli Božími syny a Božími dcerami. A my to opakujeme častokrát, možná i v jiných církvích, nejen v katolické, že jsme boží děti. A co to prakticky znamená? To není jenom věc, která je naše osobní, že říkáme, že něco jsme, že něco znamenáme. Ale ono to má důsledky také pro svět, ve kterém žijeme. Pokud jsme Boží synové a Boží dcery, tak do tohoto světa přinášíme Boha nějakým způsobem. Petr, Ondřej, Jakub, Jana a další se setkali s Ježíšem a on je povolal, aby ho následovali. A v jisté chvíli jejich společného života a společné služby je Ježíš povolal, vyvolil a ustanovil za apoštoly. A řekl jim, aby šli všude tam, kde on chtěl přijít. Aby přinášeli jeho slovo, modlil se za ně, aby byli naplněni jeho duchem, aby konali stejné zázraky, jaké dělal on.

A my si můžeme říct – ten úkol, nebo to poslání těch dvanácti mužů a nejenom těch dvanácti, ale i dalších 70, a potom vlastně každého z nás, je velkolepý. Bůh nejenom že nás stvořil v lásce, ale také nás povolává k velkým věcem. A myslím, že tento svět, a když to zúžíme jen na toto město, ve kterém žijeme, potřebuje takovéto Kristovi apoštoly. A vnímám, že v dnešní době máme jakousi krizi osobností, nejenom z křesťanského prostředí, ale i ze světského. Krizi těch, kteří by přinášeli hodnoty a krizi těch, kteří by také přinášeli Boha do tohoto světa. Ježíš povolává apoštoly, povolává každého z nás. A to naše povolání je u každého trochu jiné. Někteří jsou povolání, aby hlásali na ulicích, někdo je povolaný k tomu, aby o Kristu svědčil svým životem, službou, láskou, pomocí, různými způsoby. A možná jsme mnozí už často přemýšleli nad tím, jaké je to moje povolání, k čemu Bůh si volá mě. A potom přichází moment, kdy se snažíme něco dělat ve svém životě, snažíme se podle toho našeho povolání žít a přijde krize. U Petra ta krize přišla. Byl povolaný, aby byl první mezi apoštoly, byl povolaný, aby vedl, ale on zapřel.

Známe ten příběh, kdy před Ježíšovým soudem Petr ho zapírá, že ho nezná. A ten příběh je i o nás. I my ve svém povolání zakoušíme krizi. To, že nějakým způsobem se snažíme být těmi lidmi, které nás Bůh stvořil, být Božími syny, Božími dcerami, plnit to povolání, které nám Bůh dává, být tomuto světu světlem a solí. A najednou zakusíme tu vlastní slabost. Zakusíme to, že něco jsme nezvládli. A možná v té chvíli se ten svět, který je kolem nás, nám začne smát. „To jsou ti křesťané. To jsou ti, kteří se tak zbožně modlí, a pak zradí, a pak žijí jinak.“

A nás to může zahanbovat. A je to dobře, když vnímáme, že to není správně. I Petr byl zahanben. Třikrát zapřel Krista, kterého tak miloval. A my víme, že ta situace, ve kterého byl, nebyla snadná, že byl pod tlakem, nevěděl možná, co se děje a co má dělat. A možná i my takto ve svém životě prožíváme, že mnoho z těch věcí, kdy v něčem padneme, tak je věcí, kdy jsme pod tlakem, kdy něco nezvládneme. A prožíváme jakési vnitřní zklamání. Možná sami ze sebe. A do této chvíle přichází událost, o které jsme četli v Evangeliu před chvíli, kdy se Petr a ostatní setkávají se vzkříšeným Ježíšem.

Klíčový okamžik. K Petrovi přichází Ježíš a ptá se ho: „Petře, miluješ mě?“ Petr, který byl stvořený jako Boží dítě, který byl povolaný jako Ježíšův apoštol, ustanovený ke službě, ale také Petr, který zradil. Ježíš k němu znovu přichází s otázkou: „Petře, miluješ mě?“ Petr, tak jako třikrát zapřel, tak teď třikrát vyznává: „Ano pane, ty víš, že tě miluji.“.

Tento okamžik je okamžikem smíření. Ježíš Petrovi určitě odpustil už okamžiku, kdy ho zapřel. Víme, že jeho láska je dokonalá, ale toto je okamžik smíření. Okamžik, kdy to, co bylo nevyřčeno mezi Petrem a Ježíšem, najednou je vyřčeno nahlas. To, co mezi nimi bylo v pozadí, tak teďka vyšlo na světlo. Ježíš jasně ukazuje, že se nezměnilo nic z toho, co s Petrem zamýšlel. A ten úkol, který mu kdysi dal, tak mu dává znovu. A ukazuje mu, že to, co potřebuje, aby byl dobrým apoštolem, nejsou speciální schopnosti, není to žádné speciální vzdělání, ale je to láska. Křesťanský teolog Augustin kdysi řekl: „Miluj a dělej, co chceš.“ Láska je to, co vede Ježíše k tomu, že Petra pověřuje.

Petrova láska, to je to, co stačí, aby se ti dva usmířili, a Petrovo poslání mohlo pokračovat. A tak můžeme přemýšlet, co to znamená pro nás. Vidím mnoho lidí, kteří ve svém životě někam došli a najednou se zastavili. Že jsme prožili nějakou krizi, možná selhání ve vztazích, že to bylo dobré a najednou ne. A možná kvůli nám, možná kvůli druhým. A najednou jsme se zastavili a stojíme na místě.

A tím se chci vrátit zpátky k té dívce ze začátku. Ona žila svůj život a najednou se všechno zhroutilo. A od té doby už to byla jenom vina, nějaká vlastní slabost, pocity, že za nic nestojí a že její život je k ničemu. My možná nejsme tak v takových hloubkách nějaké naší temnoty, možná v menších. Ale v té chvíli, kdy se setkáváme se vzkříšeným Ježíšem, kdy vstupuje do našeho života, tak v té chvíli se věci promění. A když jsem se za dívku modlil, tak ona prožila to, že v jejím srdci se objevilo jakýsi pramínek světla. Ona nedokázala říct, že to je Bůh, který se jí dotýká nebo Duch Svatý, který se vylévá. Ty pojmy ona vůbec nezná, neví ani kdo je Pan Ježíš. Ale zakusila najednou po mnoha měsících, jak mi řekla, že něco je jinak. Něco se zlomilo. Nepotřebovala k tomu vyznávat svoje hříchy anebo dělat kdo ví co. Stačilo přijít s otevřenou náručí, s otevřenou rukou a požádat. Možná ani nevěděla o co žádat. A tak jí Bůh přijal opět a dal jí zakusit, že o ní ví a že mu na ní záleží. Petr co udělal pro to, aby mu Pane Ježíš odpustil? Vůbec nic, jenom „byl“. A Ježíš sám přichází jako první. A nejenom, že mu odpouští, ale znovu ho postaví do té stejné služby, kterou pro něho měl určenou už od počátku. Co asi udělá Ježíš, když se s ním setkáme? S naším životem? Co udělá s našimi vztahy? S naším manželstvím, s mým kněžstvím? Co udělá s povoláním, do kterého jsme vstoupili? Možná kdysi s nadšením a s radostí, a s velkou touhou a zápalem a dobrým srdcem. Možná už to vychladlo. Možná už to polevilo. Možná už přišly komplikace, zápasy a zklamání. Naše nebo druhých. A co myslíte, že udělá Ježíš, když ho do této věci pozveme? Zeptá se nás, jak to zvládáš? Přijde na kontrolu, na inspekci? Asi ne. Přijde a zeptá se jednu věc: „Miluješ mě?“ A pokud odpojím ano, tak věřím, že Ježíš obnoví to povolání, do kterého nás postavil, každého z nás. A tak ti znovu řekne.

Jdi a žij se svou rodinou. Žij, pečuj o své děti. Žij se svou ženou, se svým mužem. Jdi a hlásej Evangelium. Jdi a skláněj se k nemocným. Jdi a veď mladé. Vylučuj děti, v lásce. Jdi a věrně nes starosti toho, kdo je vedle tebe a jeho kříže. A my potřebujeme toto setkání s Ježíšem.

Bez něj ta naše služba je jenom naše. A časem nějakým způsobem se stane příliš těžkou. Petr mohl klidně působit a dělat věci, které mu Ježíš řekl. Ale pokud by nezakusil toto setkání se vzkříšeným a naplnění Duchem Svatým, které potom přišlo, tak víme, že jeho služba by byla možná plná strachu, možná by ani nevyšel a možná by jenom tak v nějakém zavřeném prostoru někomu zavzpomínal, jaké to s Ježíšem bylo. Ale tehdy, když Ježíš ho obnovil skrze toto vyznání, a když ho naplnil Duch Svatý, tak víme, že Petr vyšel a už nikdy nezradil, už nikdy nezapřel, a nesl Kristovo Evangelium tam, kde se mu o tom nikdy nezdál. Tak bych vás chtěl všechny pozvat k tomu, abychom kdykoliv zakoušíme jakoukoliv krizi v našich povoláních, v tom, co děláme v naší službě, v našich stazích, tak si vzpomněli na tento příběh o tom, jak Ježíš obnovuje Petra.“

Protože alianční setkání jsou především o společných modlitbách, sklonili jsme se i tentokrát v pokoře před Pánem. Modlili jsme se za kazatele, starší, diákony, vedení církví a další církevní pracovníky. Také za jejich rodiny, nové členy sborů a jejich ochotu ke službě, za službu žen v církvích a všeobecné kněžství jako žitou hodnotu církve.

Setkání jsou obvykle zakončena drobným pohoštěním spojeným se sdílením všech přítomných, s přátelskými setkáními, předáváním zkušeností a navazování nových mezicírkevních kontaktů. Těšíme se na poslední z letošních aliančních bohoslužeb, která se bude konat 3.února v Římskokatolickém kostele a kázání bude mít náš milý kazatel Hynek Dona.