Zima se svého žezla stále nechce pustit. Má na to právo – je teprve poslední lednový den. Bílá krása nás provázela po cestě do sboru i dnes. Nad ojíněnými stromy a sněhem zavátou krajinou musí člověk opět žasnout – jak úžasné je Boží stvoření !

Sobotní školou nás provedl bratr Ján Petrovič. Jde o osobu více než vhodnou. Každou sobotu se můžeme těšit z jeho shrnutí myšlenek minulého sobotního úkolu, a na konci čtvrtletí pro nás zpracovává shrnující prezentace. Sobotního úkolu s názvem „Jako hvězdy, které osvěcují svět“ se zhostil v jiném konceptu, než jak jsme zvyklí, ale velmi zajímavě.

Bůh vyzýval Izraelce, aby svůj život založili na poslušnosti. Ježíš řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (J 8,12). Zároveň svým učedníkům řekl: „Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře“ (Mt 5,14). Jak můžeme být takovým světlem? Pouze díky pevnému spojení s Ježíšem, který je „pravé světlo, které osvěcuje každého člověka“ (J 1,9). Apoštol Pavel v této souvislosti o Ježíši píše, že „ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán“ (Fp 2,9–11).

Světlo a moc nebe jsou dostupné všem, kteří předali své životy Ježíši. Někdy ale čekáme, že Bůh udělá všechno, nebo mu do cesty stavíme své představy a plány. Proto jsou Pavlova slova Filipským tak aktuální i dnes.

Kázáním z Božího slova nám posloužila sestra Blanka Novotná ze sboru Vsetín. A hned při úvodu jsme si připomněli známou pravdu, že Bůh má smysl pro humor. Přijela o trochu později a nebyla přítomna při sdílení se před sobotní školou. Zde bratr Jenda Petrovič vyprávěl o svém opakovaném snu, že mu vypadaly všechny zuby. Sestra Blanka započala své kázání příběhem – o čem? O sultánovi, kterému se zdálo, že mu vypadaly všechny zuby 😊 .

Audio záznam kázání najdete na našem webu.

Zde nabízíme přepis kázání sestry Novotné.

Přepis kázání:

Svou dnešní úvahu bych ráda otevřela jedním příběhem. Je to spíš příběh pro děti, ale co si budeme, přesně takové nám právě nejvíce uvíznou v paměti.

V jedné daleké zemi žil kdysi sultán. A tomuto sultánovi se jednou zdál sen o tom, že mu vypadaly všechny zuby. Ráno nechal zavolat vykladače snů. Sultán mu řekl, co se mu zdálo a ptal se, co to znamená. A vykladač mu odpověděl. „Mám pro tebe špatnou zprávu. Znamená to, že tak jako ti v tvém snu vypadaly postupně všechny zuby, tak postupně budou umírat všichni tví příbuzní, až nakonec zůstaneš úplně sám.“ Sultánovi se jeho odpověď vůbec nelíbila. Vyhnal ho z paláce a nechal si zavolat jiného vykladače snů, aby mu jeho sen vysvětlil. Ten sultána pozorně vyslechl, chvíli přemýšlel, pak se usmál a řekl: „Sultáne, mám pro tebe výbornou zprávu. Budeš žít tak dlouho, že přežiješ všechny své příbuzné.“ Sultán se zaradoval a dal tomuto vykladači snů vyplatit vysokou odměnu. Ale jednomu ze sultánových sluhů to nějak nedalo a zeptal se ho: „Sultáne, proč jsi dal toho prvního vykladače snů vyhnat a druhého si tak bohatě odměnil? Vždyť ti řekli oba dva to samé, že tví příbuzní umřou a ty budeš žít.“ A sultán mu odpověděl:  „Nezáleží na tom, co řekneš, ale jak to řekneš.“

Bratři a sestry, možná už tak trošku tušíte, o čem dneska bude řeč. Bude řeč o řeči. O slovech, jazyku, mluvení, mlčení atd. Teď se vás dovolím zahrnout trošku od té statistiky. Tušíte, kolik slov má český jazyk? Je to víc jak 250 tisíc slov. Úplně přesně se to nedá spočítat, protože některá slova nám zanikají, a jiná zase vznikají většinou z přijímání cizích jazyků, nejčastěji v angličtině. A z těch slov, tedy z více jak 250 tisíc slov, je individuální slovní zásoba dospělého člověka je třeba dělit na aktivní a pasivní. Aktivní slovní zásoba je slovní fond, který člověk sám aktivně zná a používá, a odhaduje se asi na 3 tisíce až 10 tisíc slov. Potom máme pasivní slovní zásobu, tedy slova, kterým rozumíme, ale nepoužíváme je. A těch je asi tři až šestkrát více než té aktivní slovní zásoby.

Takže statistika ukončena. Staré modro je příslovní praví, že mluviti stříbro, mlčeti zlato. Na příkladu použití kovů různých hodnot vyjadřuje, že mluvit samo o sobě není nic špatného, ale někdy je lépe neříkat nic. Jde toto příslovní uplatnit také v rámci misie a vydávání svědectví? Opravdu je lepší mlčet než mluvit?

Pojďme se tím dneska společně zabývat. Mluvit a dorozumívat se mezi sebou je základně lidskou vlastností. Díky tomu, že spolu mluvíme, si můžeme sdělovat různé zážitky, poznatky, zkrátka si můžeme sdílet. Existují však také lidé, kteří se rádi sdílejí se všemi, o všem, a vlastně mluví o ničem. Německý básník Johann Wolfgang Goethe řekl: „Slova jsou jako listy na stromu. Kde je jich nejvíc, tam je nejméně ovoce.“

Říkej vám něco slova hydepark? Kromě toho, že to je interaktivní diskusní pořad České televize, tak je to také, jak už samotný název napovídá, park. Obyčejný park, který je tak trošičku neobyčejný tím, že se nachází v centru Londýna a má jednu zvláštnost. Když jím budete procházet v neděli odpoledne, může se vám stát, že uvidíte člověka, který stojí na bedně a promlouvá k hloučku lidí. A o kousek dál uvidíte dalšího řečníka, a kousek dál dalšího a tak dál. A podle těchto nezaměnitelných indicií si můžete být jistí, že jste narazili na místo zvané speakers‘ corner, což přeložené do češtiny znamená řečnický koutek. Tady se může postavit naprosto kdokoli, mluvit naprosto o čemkoli a jak dlouho chce. To, jestli ho někdo bude poslouchat, závisí na tom, jaké zvolí oblečení, téma a v neposlední řadě taky na hloubce slov. Právě slova musí velmi pečlivě vážit, pokud chce své okolí zaujmout a něco sdělit. My jako křesťané bychom také rádi své okolí zaujali, a to zprávou o Ježíši. Chtěli bychom se sdílet o té dobré zprávě, že jednou všechno zlé skončí a už bude jenom to dobré. Že díky Ježíšově oběti máme znovu otevřené dveře do ráje a věčného života. Ale nějak se to nedaří. Lidé nechtějí slyšet nic o boji. A nemůže být třeba chyba v nás? Nejsme jako ten první vykladač snů z našeho úvodního příběhu? Neříkáme dobrou zprávu špatným způsobem?

Pojďme se podívat na to, jak to dělal pán Ježíš. Pokud chcete sledovat se mnou, tak si ve svých Biblích můžete vyhledat Lukášovo evangelium, kap.13, verš 34. „Jeruzalému, Jeruzalému, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posíláni. Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste.“ Na první pohled to s naším tématem tak nějak nesouvislí. Verš odkazuje na Matoušovo evangelium, kde najdeme naprosto stejný verš, a potom do 5 Moj 32, 11. – „Jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší, svá křídla rozprostírá, své mládě bere a na své peruti je nosí.“ Tady máme obraz orla, který chrání své hnízdo a rozprostírá perutě nad svými mláďaty, stejně jako kvočna bere pod křídla svá kuřáka.

Proč vlastně Ježíš nepoužil stejný obraz? Proč nemluvil o orlovi, ale o slepici? Když přece orel je mnohem silnější než nějaká obyčejná slípka někde ze dvorů. Na něco se vás zeptám. Kdo byl v Ježíšově v době největším nepřítelem izraelského lidu? Řím. Byli okupováni římskými vojáky. A víte, jak vypadala vlajka římské říše? Byla na ní orlice. Ježíš reagoval na současnou politickou situaci. Nechtěl přirovnávat boží ochranu k symbolu římské nadvlády. Nechtěl se zmiňovat o orlici, která shromažďuje, protože věděl, že by to vyvolalo negativní reakci. Proto verš pozměnil, ale jeho smysl zůstal stejný.

Tím vás nechtěl vyzývat k tomu, abyste cokoliv na verších z Bible pozměňovali. Jen je potřeba je někdy tak trošku tak nějak aktualizovat, aby je lidé mohli pochopit. Je to sice někde fuška, je třeba tomu věnovat dostatek času, o verších přemýšlet, modlit se a prosit Boha o modrost. Ale když si s tímto práci dáte, tak uvidíte, že příště, až budete chtít někomu povědět svou dobrou zprávu, tak vám budou naslouchat mnohem bedlivěji, protože budete mluvit jazykem, kterému rozumí. Aktualizujme tedy příběhy a verše, a dejme jim tak možnost projevit svou noc. A když už tak mluvíme o tom mluvení, tak nelze nevzpomenout naše politiky. Na naprosto jednoduchou a přímo položenou otázku dokáží říct tolik? Přece nic. Můžeme se o tom přesvědčit skoro každý večer v televizních zprávách. Možná se teď v duchu usmíváte, někteří nejen v duchu, ale nemůže se to samé stát i nám?

Dovolte mi teď přečíst jeden příběh. Má název Žebrák a chléb.

Jednou přišel Žebrák a posadil se přede mnou. „Chtěl bych chleba“, řekl. To je moudré, ujistil jsem ho. Chléb je přesně to, co potřebuješ. A navíc pro něj přišel na správnou adresu. Vytáhl jsem z knihovny svou kuchařku, abych mu o chlebu řekl všechno, co vím. Mluvil jsem o mouce a pšenici, o zrnu a ječmeni a mé znalosti dělaly dobrý dojem dokonce i na mě, když jsem tak citoval z paměti poměry přísad a celé části receptu. Když jsem na něj pohlédl, překvapilo mě, že se neusmívá. „Já jsem chtěl jenom chleba“, řekl. No to je správné, schvaloval jsem jeho volbu. Pojď, provedu tě naším pekařstvím. Vedl jsem ho prostornými chodbami, občas jsem zastavil, abych mu ukázal místnosti, kde se připravuje těsto a pece, kde se peče chléb. Málo kdo to má takhle pěkně vybavené. Jsme schopni pokryt jakoukoliv poptávku. Ale počkej, teďka přijde to nejlepší. Navnadil jsem ho, když jsme vešli do dalších dveří. Tady získáváme inspiraci. Věděl jsem, že to s ním zamává, když jsme vešli do posluchárny s velkými okny v chromovaných rámech. Žebrák nic neříkal, ale chápal jsem je omráčen. Položil jsem mu ruku kolem ramen a zašeptal – Taky mě to vždycky vezme. Vyskočil jsem na podium a zaujal svůj oblíbený postoj. Lidé se sjíždí ze širokého okolí, aby si mě poslechli. Jednou týdně se tu scházíme i se všemi, kdo zde pracují, a já jim předčítám z kuchařky recepty. Žebrák přede mnou usedl na sedadlo v první řadě.

Věděl jsem, co chce. Chceš něco slyšet? „Ne“, odpověděl. „Ale rád bych ten chleba.“ Máš pravdu, řekl jsem a vedl ho k hlavnímu vchodu. Ještě ti musím říct něco velmi důležitého. Tady v ulici jsou ještě další pekařství, ale dej si pozor, oni nepodávají ten pravý chléb. Vím o jednom, kde místo jedné lžíce soli dávají do těsta dvě. V jiném zase mají pec příliš přetopenou, myslím, že asi o dva stupně. Možná tomu říkají chléb, varoval jsem ho, ale není to podle knihy. Žebrák se otočil a odcházel. Hej, nechtěl jsi chléb? Volal jsem na ní. Zastavil jsem. Podíval se na mě a pokrčil rameny. „Myslím, že jsem ztratil chuť.“ Zavrtěl jsem hlavu a vrátil jsem do své kanceláře. Jaká škoda, říkal jsem si. Svět zkrátka po pravém chlebu ještě dostatečně nehladoví.

Znát recept, mít pohromadě všechny ingredience a rozpálit troubu na ten správný stupeň je samozřejmě důležité. Ale to lidi okolo nás rozhodně nezachrání od jisté smrti hladem. Dejme jim, co potřebují a chtějí. Dejme jim ten chléb života. Dejme lidem našeho Pána Ježíše Krista. Vyprávějme jim, co pro nás učinil, co pro nás osobně učinil.

Povězme jim, jak jsme se s ním úžasně seznámili. Jak nám, co by malému dítěti, pomohl třeba najít pěti korunu. Jak jsme se s ním díky němu po letech potkali s kamarádkou ze školy a zjistili jsme, že věří v Pána Boha. Popišme jim do detailu, jak nám pomáhal při studiích nebo v práci. A také, jak jsme mohli cítit jeho osobní přítomnost ve chvílích, kdy na nás dopadla tíha života.

Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Někteří lidé neradi mluví a můžou k tomu mít různé důvody. Možná koktají nebo se bojí, že je nikdo nebude poslouchat, nebo prostě nemůžou najít ta správná slova, aby se vyjádřili, a tak raději mlčí. Ježiš měl vždy ta správná slova. Nemusíme být vzdělaní, mít několik vysokých škol na to, abychom uměli mluvit. Ježíš byl pouze tesař, ale věděl, jak s lidmi hovořit, protože se mezi nimi pohyboval. Neseděl nad knihami a neučil se, jak správně komunikovat, jak zlepšit své vyjadřovací schopnosti. Prostě vyšel ven a mluvil. Kdo se učíte nějaký cizí jazyk? A vzpomenete si, jak jste začínali? Jak jste se smažili cpát do hlavy veškeré poučky, slovíčka, fráze. A když se vám to jakž takž povede, vyjedete do zahraničí, třeba za prací, nebo jako tzv. au pair, tedy něco jako společník pro děti a pomocník v domácnosti. Hodně mladých lidí, kteří vycestovali popisuje své zážitky tak, že na začátku bylo všechno hodně, hodně těžké. Ne že by nezvládali svoje povinnosti učit dětem, nebo jednoduché domácní práce, ale proto, že se svou dočasnou rodinou nemohli dovolit.

Z cizího jazyka měly vždycky vynikající známky, ale najednou se cítili, jako by absolvovali jenom nějaký rychlokurs, a ne několik let studia. Ptáte se, čím to je? Velká většina těchto děvčat a chlapců se shoduje v tom, že měli jen malý podíl konverzace v hodinách cizí jazyků, protože někteří vyučující kladou důraz spíše na správnou gramatiku, než na správnou výslovnost. A pak to dopadá tak, že sice ví, co říct, ale když se o to pokusí, tak zjistí, že jí nikdo nerozumí, protože nemají správnou výslovnost.

Když se učíme cizí jazyk, nepomůže nám, že ovládáme teoreticky přesně všechny gramatické jevy. Pokud nezačneme mluvit a aktivně ho používat, je nám to všechno k ničemu. V dnešní době je mnoho jazykových kurzů, které již naštěstí přešly na jinou formu vyučování, než na prázdné biflování set slovíček a gramatických pouček.

Vzpomeňme si na malé dítě. Jak se učí mluvit? Jde mu to hnedka o narození? Když na něho mluvíme, vysvětlujeme mu, proč jsme použili zrovna právě tento mluvnický obraz? Ne. A přesto, když jde do školy, tedy za 6 let, co poprvé otevřelo oči a nadechlo se, tak umí celkem plynule mluvit českým. Čím to je? Je to úplně jednoduché. Dítě se učí nápodobou. Dítě poslouchá vše, co říkáme a pak zkouší mluvit. Ze začátku mu rozumí pouze maminka nebo tatínek, protože je to spíš taková ta hatmatilka, ze které se toho moc nedozvíme. Ale dítě začne brzy dělat pokroky. Proč? Protože nemá komplexy s toho, že mluví špatně. Když všechno plete dohromady, když si plete slovíčka. Prostě to zkouší tak dlouho, až se to naučí. A my? Když se učíme nějaký jazyk, na čem to většinou skončí? Nemáme čas, nejdou nám do hlavy slovíčka, nemůžeme se za nic na světě naučit nějaký gramatický jev, nebo pořád nemáme ten správný přízvuk. No tak si prostě řekneme, že už se nebudeme dále trápit, odložíme učebnice a utěšujeme se tím, že prostě nemáme na jazyky talent.

A podobně na tom můžeme být i v duchovním životě. Poctivě si čteme v biblické učebnici, pilně trénujeme věroučnou gramatiku, ale když chceme začít mluvit, no tak to nefunguje. Lidé nám nerozumí, nás to velmi rychle unaví. A tak odkládáme bibli a utěšujeme se tím, že prostě nemáme dar mluvit.

Jistě někdy to tak opravdu může být, ne všichni dostali do vínku výřečnost a bezprostřednost, ale věřím, že mnohé se dá zvykem zlepšit. Možná z nás nebudou druzí Billy Grahamové, nebudeme mít vlastní pořad v rádiu a oslovovat masy lidí skrze televizní obrazovku, ale můžeme být člověkem, který svému sousedovi pomůže s nějakou maličkostí a pak bude mít třeba příležitost mu povědět o své výře v Boha.

Vzpomínám si na jedno zimní sobotní skoropoledne. My jsme se s Radkem, mým mužem, vraceli ze sboru. Zaparkovali jsme auto, vystoupili a uviděli naše sousedy, jak se snaží autem vyjet z parkoviště. Ale protože tam, kde stály, bylo docela kluzko, nemohli se pohnout z místa. Tak jsme jim s Radkem pomohli auto potlačit a vůbec jsme si neuvědomili, že jsme tak nějak oba pořád ve svátečním. Ale Jirka s Luckou, tak se naši sousedi jmenují, tak se toho všimli a hnedka se ptali, jestli jdeme od něj pojít ze svatby. Tak jsme jim vysvětlili, že každou sobotu chodíme na bohoslužbu. No a pak jsme se rozešli. Za nějaký čas se s nimi Radek potkal na bowlingu. A jak ho viděli, tak ho pozvali ke svému stolu a začali se ptát, kamže to chodíme, čemuže věříme, proč chodíme do kostela v sobotu, a ne v neděli, a ještě další otázky. Tenkrát to byl hodně dlouhý večer.

Nemusíme být světovými evangelisty s dlouhými kázáními. Někdy stačí jen pořádně zatlačit do auta a lidé se začnou ptát sami. Mluví ti stříbro, mlčí ti zlato. Přísloví, které bychom ale neměli příliš uplatňovat v našem duchovním životě. A protože vyčerpat se má téma a ne posluchači, tak už mi dovolte na závěr jen pár minut. Vzpomínáte si ještě na ten úvodní příběh o sultánovi a jeho snu? Snažíme se tedy lidem přinášet dobrou zprávu, evangelium, tím správným způsobem. Čtěme si Bibli a hledejme v ní příběhy, které potom zaktualizujeme tak, abychom je mohli použít i v dnešní době. Nebojme se mluvit. Nenechme se odradit možnými počátečními neúspěchy. Žijme jako děti. Mějme ten správný recept na pravý chléb, ale nezapomeňme ten chléb taky rozdávat. Nevím, co je neuvěřitelnější. Jestli to, že Bůh ten chléb života zabalil do těla obyčejného vesnického tesaře, nebo to, že klíčky od dodávkového náklaďáku svěřil nám. Obojí bylo docela riskantní. Tesař už svou práci vykonal.

Teď je řada na nás. Amen.