Není sobota, jako sobota.

Rok 2026 má v kalendáři na své konto připsáno 52 sobotních dnů. Tato první prázdninová sobota je již třiadvacátou z kruhové výseče tohoto roku. Jistě se mnozí shodnou na tom, že každá z těch uplynulých byla něčím jedinečná, něčím výjimečná, a přesto noblesně i pokorně, jedinečně i premiérově krásná.

Ne jinak tomu bylo i tuto sobotu. Bratří a sester se sešlo pouze devět. Je přece čas zasloužených dovolených a radostných prázdnin. To ovšem neubralo nic z tohoto požehnaného dne a sobota, přestože byla jiná, tak si nenechala upřít nic z toho, co bylo v záhlaví předesláno.

Vedení celé Bohoslužby dopadlo na bedra bratra Pavla Pimka. A to z prostého důvodu, více beder nebylo k dispozici. A aby se tato služba stala efektivní, na Pavlovo bedra bylo naloženo i vedení sobotní školy. Nutno podotknou, že bratr Pimek byl náležitě připraven. Vždyť tématem byla Pavlova služba. Tedy povolání do služby apoštola Pavla samotným Ježíšem Kristem. Úkol to byl pro Pavla zvláště pak v Korintském antickém městě nadlidský. Přesto jej Pán vyzývá ať nemlčí a mluví. Pán jej utvrzuje, že je sním, a že nápomocni mu budou také i ostatní, kteří již přijali evangelium Ježíše Krista. V tomto bohatém, v dnešní terminologii univerzitním městě plného učenců a vzdělanců se Pavel snažil prosadit. O vyjádření se k této věci byl požádán i mlčící František Tomanec. Jeho odpověď byla trefná, shrnující celou myšlenku dnešního úkolu. Řekl: „Kdysi se o našem sboru hovořilo, že jsme sborem Korinťanů. Co bratr, to jiný názor. Ale když se bratři sešli, nebylo mezi nimi hádek, nýbrž vládla naprostá jednota v tom, že naší záchranou, naším spasením je jenom a pouze Ježíš Kristus, a to ten ukřižovaný.“

V tomto duchu a s touto myšlenkou uzavřel nastolené téma dnešní sobotní školy i bratr Pimek.

Po živé a sdílené přestávce se za kazatelský pultík postavil s poselstvím z Božího slova bratr Hynek Dona. Po krátkém úvodu, bylo zajímavé sledovat směr a tok myšlenek našeho kazatele. Zdálo se, že volně navázal na téma sobotní školy a poznámky zúčastněných bratří.

Začíná příběhem, kdy si vedle kazatele v letadle přisedá mladá, atraktivní a velmi upovídaná žena. Po chvíli kazatel hovoří o svém povolání kazatele. Činí to snad pro to, aby se vyhnul třeba tématům, které, by nemusely být pro duchovního příjemné. Za další chvíli podává neustávající štěbetalce otevřeno Bibli s třiadvacátým žalmem. Hospodin je můj Pastýř… Mladá žena se začetla a do očí se jí tlačily slzy.

„Já jsem to četla, to už je ale dávno.“

Kazatel jí pokládá dvě jednoduché, ale zásadní otázky.

  1. „Věříte v nebe?“
  2. „Myslíte si, že tam budete?“

Duchovní velmi dobře odhadnul, jaké budou odpovědi této upovídané, mladé dámy. Nedělám to a to, a naopak dělám to, či ono. „Ano, budu tam,“ odpověděla žena s naprostou jistotou.

„A co my“, pokračuje ve svých myšlenkách bratr Dona. A opakuje v podstatě to, co v sobotní škole již řekl bratr Pavel Pimek. „Když se dívám na sebe, tak nevím, proč bych se měl do nebe dostat. Dívám-li se na Krista, tak nevím, proč bych se tam dostat neměl.“ Nejsme to my a z našeho pohledu dobré skutky, které nám otevírají nebeskou bránu. Je to pouze a jen oběť, krev, spravedlnost a neskutečná milost našeho Pána Ježíše Krista. Můžeme se holedbat pravidelnými návštěvami Bohoslužeb, nesčetnými dary a dodržováním Zákona či zdravotních zásad, ale to nás do nebe nedostane. (Ne, že by tyto zásady neplatily, anebo byly špatné.)

Kazatel odkazuje na slova apoštola Pavla k Ř 3,10. Nikdo, nikdo není dobrý.

Bratr Dona otevírá evangelium podle Lukáš 23 kapitolu. Čte od 39.verše. Jsou zde vylíčeny poslední okamžiky Krista přibitého na kříži. Po jeho levém i pravém boku visí oni dva zločinci. Oba jsou v těchto okamžicích Pánu Ježíši velmi blízko.

Jeden vůbec nepochopil, co se zde ve skutečnosti odehrává a Kristu se vysmívá. Ten druhý neučinil vůbec nic učinit už ani nemohl. Jen uvěřil Pánu a byl spasen.  I my můžeme být velmi blízko po Ježíšově boku a podstata spasení nám může unikat.

Cokoli bychom předkládali ze svých skutků a zásluh Ježíši na kříži, vypadalo by nadutě a hloupě.

Apoštol Pavel zcela jasně hovoří o koruně vítězství a spravedlnosti kterou má v Kristu Ježíši a která je mu prozatím odložena.

Co bylo třeba vykonat pro naši záchranu, pro naše spasení již dávno vykonal Otec skrze svého Syna. Je pouze na nás, jak tuto skutečnost přijmeme.

Hlasité amen potvrdilo souhlasné „ano“ ke kázání, jenž bylo v neuvěřitelně symbiotické s myšlenkami sobotní školy.

I když tato 23. sobota v tomto roce byla jiná, opět nesla požehnání našeho Pána.

MEš