Příchod podzimu je v naší církvi už nerozlučně spjat s modlitebním týdnem. Jsme vděční za to, že patříme ke sborům, které se schází po rodinách. Žádná online videokonference ani setkání v modlitebně nenahradí úžasnou domácí atmosféru, která při těchto setkáních panuje.

Letošní rok je obtížnější, než předchozí. Sotva jsme se sžili se strašákem zvaným covid, už je tu další. Asi málokdo by čekal, že ve 21.století, kdy jsme všichni spokojení se svými životy, rozumní, vzdělaní, a poučení z dějinných událostí, dokáže jeden chorý, a po neomezené moci toužící mozek rozpoutat válku. Jsme zaskočeni tím, že v blízkosti našich hranic umírají tisíce nevinných lidí, že matky přichází o syny a děti o rodiče, že stovky nešťastníků utíkají před válkou ze své rodné země do neznámých krajin. Také v našich řadách není veselo – své pozemské bytí ukončila řada našich bratrů a sester, kteří nám velmi chybí a po kterých se nám stýská. A když k tomu připočteme růst cen všeho, na co se jen podíváme, a každodenní starosti každého z nás, je zřejmé, že důvodů k modlitbám je více než dost.

Tématem letošního modlitebního týdne byly: „Být Ježíšovým učedníkem“. Postupně jsme se scházeli u Chárů, Pimků, sestry Balážové, Mročků a našich sester z Ukrajiny. Četli jsme společně přednášky a diskutovali nad tím, co to znamená být Ježíšův učedník, jestli jsme toho schopni, zda už jsme „vyučení“ nebo se budeme učit celý život a jakou roli hraje praktické křesťanství. Večer jsme zakončovali modlitbami. A byly to chvíle opravdu silné, přítomnost Ducha svatého byla přímo hmatatelná. Snad nikdy jsme nezažili takové propojení spolu navzájem, a především s  Bohem. Určitě k tomu přispěla naše obrovská touha po uzdravení bratra Petra Kimlera a empatie k Olence a Světlance, kterým náš sboreček poskytl po útěku z Charkovské oblasti ubytování a přijal takřka za vlastní. Všechny „žabomyší“ války a neshody jsme odhodili stranou a spojili se ve společných modlitbách.

Díky, Pane, za Tvou velikou lásku k nám a za letošní modlitební týden.