Sobota s úsměvem.

Je velmi příjemné, setkávat se po uplynulém týdnu s bratry a sestrami v Pánu Ježíši.

O co víc je příjemné, dívat se do usměvavých a někdy až rozesmátých tváří, kterých bylo v tento požehnaný den napočítáno 17. A tak tomu bylo i v tomto sobotním dni. Naše mladinká sestra Jindřiška Mročková tento týden pověřená zahájením dopolední pobožnosti a vedením sobotní školy doběhla za kazatelnu s mírným zpožděním. A právě její odzbrojující úsměv, omluva za semafory a kolony na cestě, jenž zavinily onen opožděný příjezd, pouze doložily její profesionálnost, bravurnost a to, že je děvčetem na svém místě v povolání do služby, kterého se jí od tohoto společenství dostalo.

Po tradičním zahájení a čtení Žalmů byla otevřena sobotní škola. Jindřiška nechávala široký prostor k otevřeným úvahám a vyjádření, čehož využila většina zúčastněných.

A není divu. Nastolené téma: „Evangelium kříže“ Navazovalo se na studium I. knihy ke Korinťanům, které začalo právě minulý týden. Po nutně probrané symbolice kříže a vyrovnáním se s touto věcí a adventistických kruzích, (nutno podotknout, že Pražáci měli tyto věci srovnané již počátkem osmdesátých let minulého století, což dokazuje právě onen obrovský kříž na průčelí smíchovské modlitebny), se volně přešlo k poznání a poslání apoštola Pavla právě ve městě Korint.  Pavel naprosto zřetelně a jasně popisuje, vysvětluje a přednáší své poznání a poslání.  Nechce více používat argumenty, fakta a svou moudrost k přinášení evangelia. A to ani mezi řeckými učenci ani před židovskými představiteli. Chce předkládat v Boží moci a pověření evangelium Pána Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného. Pro jedny to bude bláznovství a pro druhé, záchrana. Bratr Ján Petrovič zdůraznil, že jsou věci, které mají své zákonitosti, kterým můžeme rozumět a můžeme je vysvětlit. Na druhé straně, ale to, co se odehrálo na kříži a co to vlastně pro člověka znamená je sice poselstvím evangelia, ale podstatu tohoto Božího zázraku nejsme jako lidé schopni ani pochopit, ani pojmout. A na samotný závěr sobotní školy, bratr Pimek svou velmi kratičkou poznámkou, lidsky, láskyplně uzavřel a podtrhnul myšlenky dnešního úkolu. „Nedívejme se na kříž jako naši záchranu. Dívejme se na toho, kdo na něm a proč visí. Na Ježíše Krista, toho ukřižovaného.“

Po krátké přestávce plné sdílení a zážitků z minulého týdne, byla zahájena druhá část dnešní bohoslužby. Slovem nám přijela posloužit sestra Blanka Novotná ze vsetínského sboru. Když otevřela třiadvacátou kapitolu evangelia podle Lukáše a začala číst verše 32-43, zdálo se, že pokračuje v myšlenkách kazatele bratra Dony z minulého týdne. Dva bezejmenní odsouzení k trestu smrti ukřižováním. Jeden po pravici a druhý po levici Ježíše Krista spolu s nimi ukřižovaného. No a také lidé pod samotným křížem Pána Ježíše. Všichni se mu posmívají.

Představitelé Židů. “To je ten mesiáš a visí na kříži?“ Římští vojáci. „To je ten král Židů?“ A také ten odsouzený na kříži. „Ty jsi Mesiáš a nedokážeš nás osvobodit?“ Druhý odsouzený napomíná toho prvního. „Ty se nebojíš Boha? My jsme si náš trest zasloužili, ale co tento Spravedlivý?“  První myslel na sebe a svůj prospěch. Druhý chápal a věděl, že tohle to konečná. Na tom již nelze nic změnit. Ale co potom. Lze na tom něco změnit? Poslední nadějí je ten Spravedlivý, který umírá vedle něho. Upíná se na Něj s nadějí.

Sestra pokračuje v úvahách. Jeden visel po pravici a druhý po levici Ježíše Krista. Proč asi?

Mt.25,31-46 Matouš píše o Ježíšově příchodu zpět na tuto zemi. Rozdělí stádo. Ovce postaví po své pravici a kozly po své levici. I ti dva jsou již nyní jeden po pravici a druhý po levici našeho Pána. Všichni jsme se spálili o kamínka hříchu. Reflexně ruka od žhavých kamínek ucukne. S tím nic nenaděláme. Ale vědomě můžeme popálenou dlaň vložit do studené vody abychom potlačili bolest. Ale to je již na nás.

Popálení hříchem můžeme vědomě udělat jedinou věc. Mat. 22,37-40.

Vědomě můžeme ony popáleniny eliminovat naplněním Ježíšova přikázání. Ježíš nás učí milovat za prvé Pána Boha celým svým srdcem, duší i myslí. A to druhé, podobné, miluj svého bližního jako sebe samého. Je to spojeno se skutky? Ano, přirozeně, ale to vše s láskou, ne pro lásku.

Ten vysmívající se odsouzený, myslel na sebe. Sestoupit z kříže a zachránit své tělo i duši. Ten druhý věděl, že tělo je již takřka mrtvé. Ale duši, tu chtěl v těchto okamžicích odevzdat Pánu Bohu. A také proto vědomě vkládá svou popálenou dlaň do studené vody. Respektive svou duši odevzdává Pánu Ježíši.

U Lukáše v 17 kapitole a 33.verši Ježíš říká naprosto zřetelně. Kdo si chce zachránit svou duši, ten ji ztratí a naopak. Nejen tyti dva odsouzené, ale i nás pojí jeden společný jmenovatel.

Je to rozhodnutí pro, nebo proti. Odevzdám sebe, svou duši Pánu, nebo ne? Četli jsme závěr 25. kapitoly evangelium Matouše, ale ono to pokračuje i v kapitole 26.1,2. Pán ježíš hovoří o tom, že vše bude uzavřeno na Kříži.

Sestra používá příměr, mentalitu sirotka. Dítě je adaptováno do své nové rodiny. Zpočátku nemůže pochopit, že ta usměvavá a laskavá paní co nyní v kuchyni připravuje jídlo na společný stůl není nějaká teta. Je to její nová adoptivní maminka. Že nemusí bojovat o své místo u stolu, nebo přebíhat se v řadě, aby se na ní ještě dostalo něco k snědku. Dostala nový domov. I my jsme adoptovaní díky oběti Pána Ježíše Krista na kříži. Pán Bůh se stal naším Otcem. Jak se rozhodneš? Ztratíš svůj život a duši pro Krista, nebo si jej chceš uchovat pro sebe?  Rozhodnutí je ve tvých rukou.

MEš