Zpěváků v našem sboru máme řadu, ale muzikantů málo. Proto už nějakou dobu zpíváme písně za doprovodu nahrávky vydané naší církví. Je pro nás tedy velikým svátkem, když do sboru zabloudí hudebník a poslouží nám svým darem ke chvále Boží. Dnes k nám nezabloudil, ale plánovitě přijel bratr Petr Opletal s rodinou ze sboru Brno – Střední, skvělý klavírista, který nás při zpěvu chval doprovodil. Naše srdce plesala nad jeho darem od Pána.

Úkol sobotní školy s námi probral bratr Miloš Mroček. Název „Obraz lásky“ naznačoval, že se budeme bavit o lásce mezi lidmi, lásce člověka k Bohu a Boha k člověku. „Kdyby neměl člověk lásku, nic by nebyl.“ Všechny schopnosti a dary by bez lásky nebyly k ničemu. Pokud děláme něco ze zvyku, bez rozmyslu, bez lásky, bez informace o  tom, proč to dělám, výsledek  podle toho bude vypadat. Bůh stvořil člověka k tomu, aby odrážel jeho lásku, aby mu byla vlastní.

Dar lásky se musí rozvíjet. Pečovat o ni. Dar lásky se projeví už tehdy, když Bůh poslal Ježíše na naši zemi. Neumíme si představit rozsah Jeho lásky. Bez Boží lásky se nedá žít, prosme o tento duchovní dar. Každý dar, i tento, má sloužit jiným. Pokud to nebude podtrženo tím, co je psáno ve 13.kapitole Korintským, nemá tento dar ten správný směr a účel.

Pavel dává v kap.13 výčet toho, co dělá láska, a co nedělá. Kolik z toho splňujeme? Dokážeme milovat tak silně, jak jsme tento dar dostali v ráji? Lásku můžeme projevovat nejen v manželství, ale na každém kroku tím, že něco uděláme pro jiné lidi, a děláme to ochotně. Děláme to s vědomím, že chceme sloužit, pomoci. Tím se láska rozvíjí a předává dál. Bez lásky nad námi zvítězí ten zlý. Tam kde je láska, nemá ďábel šanci.

Rodina Opletalova nás potěšila nejen hrou bratra Petra na klavír, ale také recitací básně sestry Opletalové starší. Námětem byl Nový Jeruzalém. Doprovozena svým synem nám připravila krásné chvíle, které nás pohladily po duši a opět připomněly Boží neskonalou lásku, se kterou nám chystá náš nový domov.

Kázání z Božího slova si pro nás připravil bratr kazatel Hynek Dona. Společně jsme se zamýšleli nad tím, že nás náš Pán neopouští v žádném okamžiku našeho života. Miluje nás, a proto v dobách šťastných i v dobách soužení je stále přítomen v našich životech a pomáhá nám překonávat strasti a překážky. Audio záznam najdete na našem webu.

Často se nyní mluví o konci světa, v souvislosti s požáry, suchem a zemětřeseními. Mluvilo se o něm stejně když začala válka, když byla postavena berlínská zeď, když padl komunismus. Mnohé věci, které vypadaly jako konec světa, byly jen koncem jedné kapitoly. Je pravdou, že jsme každý den blíže Božímu příchodu. Ať se něco uzavírá nebo ne, nemělo by to uzavírat náš vztah k Pánu Bohu. Těšíme se, nebo máme z příchodu Ježíše obavy? Někdo řekne – to bude hrůza, jak to vydržím, jak obstojím? Nezradím Boha?

Co je horší – fyzické utrpení nebo psychické? Nejde vybrat mezi horším a menším zlem, zlo je zlo. Nejhorší je čekání. Když už prožíváme strasti, upínáme se k jejich konci.

Daniel si nezasloužil babylonské zajetí. Byl v určitém postavení a určitém kruhu lidí, kteří byli v první fázi zajati. V 1.kap bojuje o své místo, aby zůstal věrný Bohu. V 2.kap hovoří o soše,  o níž se králi zdálo. Závěr, kdy Nabuchodonozor to vnímá, se poklonil před Danielem a uzná Boha za skutečného Boha. On sám je považován za boha, toleruje kolem 30 božstev. A najednou uzná velikost Boha.

Za 30let ovšem zapomněl a postavil sochu, kterou označil za Boha. Všichni jsou nahnání k poklonění se někomu, za kým stojí ďábel. Tři mládenci odmítli. Byli zde donašeči, kteří to na ně králi řekli. Kap 3, od 10.verše – každý se má poklonit, jinak bude vhozen do pece. Nevypadalo to jako poslední doba? I dnes jsou lidé pronásledováni pro Krista. Někde je křesťanství zakázané. Lidé jsou pro víru popravováni. Také díky donašečům. Ďábel si vždy někoho najde, koho využije. Ale Bůh je mocnější. Mládenci v Daniele jsou vhozeni do pece. Provazy jsou spálené, ale oni ne. Ne vždy vše dopadne takto dobře. Král jim v příběhu dal druhou šanci. Ta je mnohdy horší – musíme jasně ukázat, v co věříme. Není to o úklonu, o zásadovosti, ale o tom, kdo je v mých očí ten důležitý – socha nebo Hospodin. Mládenci druhou šanci odmítli, řekli králi – my ti nemusíme dávat odpověď, ty nás znáš. Víš, kdo jsme a koho ctíme. My o křesťanství nemluvíme, my ho prožíváme. Jestli nás Bůh bude chtít vysvobodit, vysvobodí. A i kdyby ne, jedna kapitola skončí a druhá – věčnost – začne.

1.kap hovoří o Danielovi – i rozhodl se Daniel v srdci svém. Stejně jako si manželé slibují věrnost ve všech oblastech, i my slibujeme Bohu věrnost. A nejen v době hojnosti a spokojenosti. I my se musíme „rozhodnout v srdci svém“. Ani v manželství neprožíváme jen dobré chvíle, jsou i krize. Stejné je to ve vztahu s Bohem. Bůh nás nezradí a neopustí, to děláme my. Potřebujeme s Ním mít vztah, abychom obstáli ve chvílích krize. Musíme také svým křesťanstvím žít, nejen mluvit. Důležitá je láska k Bohu a k lidem, bez lásky je to živoření. Musíme být zapáleni pro Krista. Neztrácet víru, mít naději že Ježíš bude se mnou v každé situaci, a mít lásku.

Mat 7, + 25kap. – ne každý, kdo mi říká Pane-Pane vejde do království nebeského, jen ten, kdo činí vůli Boží.

„Boží spravedlnost je přímá, pevná, správná, náležitá. Taková, co odpovídá předpokládané a uznávané normě. Co je ve shodě s právem a pravdou, co má být.“