Červnové počasí si s námi hraje, jako by byl apríl. Chvíli teplo, chvíli zima. Mnohé květiny a keře, vloni touto dobou již obsypané květy, se stále ustrašeně choulí a schovávají svou barevnou krásu. Počasí se týkalo také sdílení před sobotní školou. I skrze něho lze rozpoznat Boží zásahy a zázraky, jak nám dosvědčili například manželé Chárovi svými zkušenostmi z minulé soboty prožité v Podkrkonoší.

Právě bratr Petr Chára nás dnes vedl při studiu úkolu. Původně plánovaný výjezd do Vsetína jsme odvolali, a tak se bratr ochotně ujal probírání. Téma znělo „Pokání a odpuštění“. Jednalo se o naše hříchy, naše pokání a odpuštění naším Pánem nám, hříšným. Jsme v mnohém stejní, jako Izraelci putující do zaslíbené země. Cesta se jim zdála dlouhá, odloučení od Mojžíše také. Lehce sklouzli k hříchu a modloslužbě.

Každodenní shon a povinnosti, které nás zahlcují, mohou způsobit, že pozapomeneme na Boha, že mu nevěnujeme patřičný čas. A máme špatné svědomí a pocit nedostatečnosti. Bůh vidí naše poklesky, a pozvedá nás z prachu. Mění naše roucho pošpiněné hříchem za sněhobílé. Očistil nás svou obětí. Z poklesků nás usvědčuje Duch svatý, kterého nám zanechal Ježíš až do chvíle, kdy se pro nás vrátí. Projevuje se hlasem našeho svědomí.

Často se trápíme tím, že jsme si špatným jednáním způsobili nějaké nepříjemnosti. To však není pokání. Skutečná lítost nad hříchem je výsledkem působení Ducha svatého. On nám odhaluje naši nevděčnost, kterou znevažujeme a zarmucujeme Spasitele, vede nás k pokání a ke kříži. Pokání zahrnuje dva kroky: (1) upřímný zármutek nad vlastními hříchy a (2) upřímné rozhodnutí hřích opustit. Pokání, které nepřináší změnu, není pravé. Kristova spravedlnost není rouchem k zakrytí nevyznaného a stále pokračujícího hříchu. Je to životní zásada, která přetváří povahu a ovládá jednání. Když jsme ochotni uznat a vyznat svůj hřích (slovy „Bože, slituj se nade mnou hříšným“; L 18,13), Ježíš nás této tíhy zbavuje. V Boží přítomnosti můžeme obstát pouze v rouchu, které pro nás připravil Kristus.

Skutečnost, že nebyl pro dnešní den stanoven kazatel, nám umožnilo požádat o zamyšlení bratra Františka Tomance.

Jaký je poslední verš Bible? Čím končí?  Přijď Pane Ježíši? Ne. „Milost Pána Ježíše se všemi.“ Apoštol text cituje na konci každé pobožnosti, ve všech epištolách. Pokud text vznikal v době, kdy se nejdůležitější dávalo na konec, tak tento text má velikou důležitost.

Jaké Biblické ženské jméno se vám nejvíce líbí? Anna, Ester, Marie. Františkovi se nejvíce líbí Eunika. Chtěl mí dceru tohoto jméno, ale režim to nedovolil. Nicméně se s dívkou tohoto jména setkal na Adrabrigádě v našem sboru. Po čase se vdala za nevěřícího partnera. Pro kamarády si vymyslela oslavu svatby. Frantu pozvala na oslavu s tím, že bude mít promluvu, požehnání. Čím oslovit mladé vysokoškoláky, většinou nevěřící? Řekl jim pohádku.

Bylo, nebylo. Bylo jednou jedno království, kde žil princ Ferdinand. Hledal si nevěstu. Našel ji blízko svého zámku. Darina byla mladá, štíhlá, krásná. Byli spolu stále častěji, až nakonec byla svatba. Postupně se  jim narodilo několik dětí. Žili i po svatbě šťastně. Léta plynula a zdálo se, že o jejich štěstí je nemůže nic překvapit. Až jednou Ferdinand při cestě do sousední země potkal Anetu, a zamiloval se. Všichni mu to rozmlouvali. Marně. Ferdinand opustil Darinu a vzal si Anetu. Darina byla smutná, až ochuravěla a ulehla na lůžko. Ani Ferdinand nebyl šťastný. Stále více myslel na Darinu, zvláště když se dozvěděl, že onemocněla jeho vinou. Až jednou Ferdinand utekl a vrátil se k Darině. TA ho vzala zpět a vůbec nic mu nevyčítala. Dokonce udělala za vším udělala tlustou čáru. Zakrátko měli druhou svatbu a Ferdinand jí zašeptal – milá Darino, konečně vím, co je milost.

Svatebním hostům poté dodal něco, co my víme. Že nešlo o pohádku, ale Františkův životní příběh. Hosté pochopili, že nikoliv spravedlnost, ale milost je to nejdůležitější. Nebýt jí, byl by Ferdinand do smrti nešťastný. Ženich a nevěsta dostali na výběr – buď si vezmete za příklad Darinu i Ježíše, nebo budete „spravedliví“. Uplatňovat spravedlnost je lidské, ale milost je Božské.

Po promluvě se rozhostila oslava. K Frantovi přistoupil už mírně podnapilý host, který nesouhlasil s příběhem o milosti. Zdůrazňoval nejprve spravedlnost, a teprve potom milost. Předkládal mnoho argumentů na podporu spravedlnosti a určující limity milosti. Argumenty zněly rozumně. Ale za chvíli měl odpovědět na otázku,  zda by mluvil stejně, kdyby se ocitl v situaci Ferdinanda.

Milost Ježíše se všemi – tak končí nejen celá Bible, nejen epištoly Pavla. Pokud se budeme bavit jen o spravedlnosti ve stylu fair play – oko za oko, zub za zub, budou s námi souhlasit slušní lidé i grázlové, i většina odsouzených ve věznicích. Spravedlnost je prezentována jako Top ctnost. Když ale narazíme na praktickou ukázkou milosti, je to jiné. Zatím co cit pro spravedlnost je nám vlastní, cit pro milost už ne. Asi proto, že se jedná o věc Božskou, ne lidskou.

Svítí nám slunce proto, že si to zasloužíme? Prší proto, že jsme tak skvělí? Dýcháme vzduch proto, že máme na namíchání vzduchu podíl? Máme nárok na věčný život díky uplatňování spravedlnosti?  Jak odpovíme na nabídku poskytování milosti?  Jak zareagovat na velké milosti, které konzumujeme?

Jak zareagujeme na protivnou úřednici? Spravedlivě protivností, nebo milostivě úsměvem? Jak zareagujeme na protivného souseda? Hádkou nebo milostí navázáním kontaktu? Co když nás mladší lidé nezdraví? Co tak mu prokázat malou milost, když jsme konzumenti velké milosti, a začít ho zdravit první? Příkladů by se dalo najít mnoho. Máme vracet stejnou mincí, nebo prokázat milost?

Princ Charles když uviděl někde na chodníku odpadky, ohnul se a sebral je, ač je z královské rodiny.

Fil 2, 6.-8.

V době služby Pavla Kostečky se Franta zmínil o jedné nespravedlnosti v rodině. Pavel odpověděl – Pán Ježíš toho vytrpěl mnohem víc, dokonce šel až na smrt.

Milost nebo spravedlnost?

Kopne-li tě osel a ty mu to vrátíš, staneš se lepším člověkem? Je nutné každému hned všechno vrátit?

„Mávni jen klidně rukou mávni, není svět tak zlej jak se nám zdá.“

Je nutné všechno hned a spravedlivě vyřešit? „Buď budeš mít vždy pravdu, nebo budeš šťastný.“

Proč řešíme spravedlnost, když je tady milost?

Pokud by Bůh jednal podle lidského příkladu, podle lidských zásad, jakou bychom měli šanci? Žádnou. Ale šance naštěstí stále trvá, protože Milost Pána Ježíše se všemi námi.