Valaši a Laši, opět pod jednou střechou

Tentokrát Valaši vyrazili na Lašsko. Přesněji, bratři a sestry valašskomeziříčského sboru církve adventistů sedmého dne opláceli návštěvu bratří a sester z Nového Jičína. Ranní kapky deště dávaly tušit, že kousek za kopcem bude mokro ještě mokřejší. A vskutku. Za hostašovickým přejezdem začalo bubnové staccato do čelních skel a kapot našich vozů v podání množstvím rozvášněných dešťových bubeníčků. Ale bylo to milé, neboť jsme byli očekáváni milými sourozenci v Kristu. Ti nás velmi srdečně vítali na schodech i v předsálí.

Při vstupu do sálu, nově příchozího uchvátila velikost a noblesa tohoto Božího stánku. Ale na rozhlížení nebylo příliš času, neboť ne-valašsky započala bohoslužba, jak by se zde před několika dekádami v tomto sboru řeklo: „Absolut pünktlich.“

Zahájení bylo tradiční a v češtině!  I když s dialektem od valaštiny poněkud odlišným. Ale i to je krásné a milé, vždyť jsme mezi svými. Po úvodní písni přicházela společná modlitba, při níž byla mužská část vyzvána k pokleknutí. (Tedy pokud jsou toho schopni.) Pak se již shromáždění rozdělilo do dvou skupin.  Jedna zůstala v sále a druhá odešla zasednout ke „kulatému stolu“.

V sále byl vedením a probíráním myšlenek sobotní školy pověřen, bratr Sýkora z místního společenství.

Nastolené téma: „Vztah s Bohem jako hráz proti hříchu.“ Již průvodní myšlenku provázely otázky. Do jaké míry nás hřích provází? Jaký máme k němu vztah? Je-li to odpor až nenávist k hříchu, tak že jsme schopni nenávidět i své podléhající tělo kvůli věčné recidivě, nebo si v něm libujeme jako Samson v dané době? A jak to, že ho apoštol Pavel řadí ve své 11.kapitole k Hebrejům do zástupu vítězů víry?

Dále se pak téma rozhořelo nastolenou otázkou, nakolik je nám pomocný Zákon a Boží přikázání? Valachům na okamžik připadalo, že v těchto otázkách jsou Laši, jako ryba ve vodě.

Nutno ovšem dodat, že v průběhu sobotní školy vystoupilo několik bratří, poukazujících na onen nepřestávající, každodenní zápas následovníků Krista s hříchem, pokušením a pády. Na to, že i přes naši neschopnost naplnit zákon, máme zde naději. Naději v milost a odpuštění, skrze krev a vítězství našeho Pána Ježíše Krista. Také naději a ujištění, že nás zde nenechá Pán po svém odchodu samotné. Poslal nám Utěšitele, který je připraven být pomocí, sílou a nadějí v onom nekonečném zápase. Je připraven nás uvést do svého vítězství nad Zlem.

Druhá část Bohoslužby byla zahájena společnou modlitbou a překrásným vystoupením místního kvintetu. A to za klavírního doprovodu laskavého, milého, pokorného a Duchem svatým naplněného, místního kazatele, Zdeňka Koguta.

Poté byl již vyzván kazatel valašských sborů Hynek Dona, aby vstoupil za kazatelský pult s poselstvím od našeho Pána. Ten ještě před samotným kázáním požádal uvádějící sestru o modlitbu s prosbou o požehnání. A toho se opravdu dostalo mírou vrchovatou a natřesenou, jak bylo možno zažít v následujících takřka padesáti minutách.

Začal vzpomínkou. Před 19 lety s rozdílem několika málo týdnů, jedno sobotní odpoledne byl v tomto sboru uveden do kazatelské služby pro tehdejší štramberský, dnešní sbor v Rybí.

Dále kazatel bratr Dona v podstatě plnohodnotně navázal na téma sobotní školy. A započal netradičně otázkou. „Víte, jak zní první Boží přikázání?“  Odkazuje na Exodus 20,2 a čte: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“ To nejslavnější prohlášení k Hebrejům a jejich největší jistota: „Anóchi Adonaj Elochecha.“

Dávám vám zákon, přikázání, ale nenechávám vás v to samotné. Já jsem Hospodin. Já jsem s Vámi, protože Já jsem váš Bůh.

Apoštol Pavel si plně uvědomoval, že ne on, nýbrž Kristus v něm.

Život není růžová zahrada. Přichází těžkosti a někdy bolest. Věřící matka na

pohřbu své věřící dcery se ptá: „Proč já, proč zrovna já?“ Účastníci ji utěšovali. Máte naději. Ta bolest jistě přetrvávala, ale nebyla na to sama. Byl zde Pán Ježíš a nenechal ji opuštěnou. Já jsem Hospodin, váš Bůh.

Mám obavy z výšek, pokračuje dále kazatel. Navštívil jsem jako chlapec s mou matkou rodinu ve Stuttgartu. Absolvovali jsme při prohlídce města také výstup na televizní věž s rozhlednou. Po mnoha pobídkách jsem byl přiveden na okraj vyhlídkové plošiny. Jak jsem v tu chvíli byl rád, že je zde zábradlí.

I onen Boží zákon zapsaný v Exodu ve dvacáté kapitole, může být pro nás zábradlím. Zvláště pak na počátku naší cesty do zaslíbené země. Ale je s námi stále ono ujištění, že máme doprovod. Ujištění, že nejsme a nezůstáváme na této cestě sami. Chce s námi jít Otec, Syn i Duch svatý.

Co pro nás vyjadřuje trojandělské poselství?  Je to snad jen výhružka pro ty, kteří Zákon nedodržují? Komu je určeno? Nezobecňujme tuto otázku. Hovoří samostatně ke každému z nás. Ale je zde Pán. Ježíš, který přichází s nadějí a svým evangeliem. Utěšuje a potěšuje nás. Jeho přání je, abychom ono poselství této naděje, nesli dál.

Židovská porodní bába, pokračuje bratr ve svých myšlenkách, byla v Terezíně pověřena úkolem, aby každé narozené dítě usmrtila. Odmítla i pod hrozbou smrti. Ona se více bála Hospodina nežli Hitlerových pohůnků, SS, nebo stráží v lágru. Přicházejí těžkosti, útrapy, a je jen na nás, jak se rozhodneme. Zdali zůstaneme s Pánem a Jeho pomocí, nebo ne. Porodní bába se rozhodla spolehnout na zaslíbení a Pán ji neopustil. On zůstal s ní. A ona nepřišla ani o jedno dítě ani o jednu rodičku. Přežila maraton koncentračních lágrů a kdyby nebyla židovka, byla by prohlášena jako “Spravedlivý mezi národy“.  Obdobný příběh je zaznamenán v Exodu v první kapitole. Taktéž dvě porodní báby Šifra a Púa přes naprosto jasný rozkaz faraona ve věci likvidace narozených židovských chlapců, místo aby je usmrcovaly, hebrejské chlapce zachraňovaly.

Bály se Hospodina více nežli faraona. V trojandělském poselství se hovoří: Bojte se Boha.

Mojžíš byl na tom jako každý z nás, když se setkal s Hospodinem. Dokonce s Hospodinem polemizoval. Měl spoustu poklesků a pádů. Zažil mnoho klopýtnutí. Byl prchlivý. Jeho úder do skály na poušti je toho důkazem a byl za to potrestán. On nebyl dokonalý, jakož i my nejsme dokonalí. Ale vždy záleželo na jeho konečných rozhodnutích. Kolikrát prosil za svůj národ a nabízel Hospodinu svůj život výměnou za zachování Izraelců. Zde vidíme předobraz Krista.

A přesto, že nevstoupil do zaslíbené země, kterou mohl pouze zahlédnout z vrcholu hory, zjevil se vyvoleným po boku oslaveného Ježíše Krista a Eliáše na Hoře proměnění. Bál se Hospodina, ale miloval jej tak, že se k Němu vždy utíkal a po svých poklescích se k Němu znovu vracel. Věřil v Jeho laskavé odpuštění. V Jeho stálé provázení. Ne jinak tomu bylo i se Samsonem, či Davidem. Žalm 51.

I když chybuji v manželství, nenosím květiny v obavách z manželky a jejího vyčinění, nýbrž z lásky k ní. Tak je to i se samotným naplněním Božích přikázání.

Ve 23. kapitole II. knihy Mojžíšovy se hovoří o tom, jak posílá Hospodin posla před svým lidem.

Nebudou sami. My jsme také nezůstali sami. Nám Pán posílá Ducha svatého. K Mojžíšovi promlouval Hospodin tváří v tvář. K nám hovoří skrze svého Ducha. Mojžíš měl vystoupit na horu a pobýt tam s Hospodinem. I s námi chce Pán pobýt. Potřebujeme Jeho přítomnost a blízkost i dnes ve 21. století. V Jeho přítomnosti můžeme i mlčet. Prostě s Ním být a pobýt. Mít s Ním vztah skrze Jeho Ducha.

Kázání skončilo. Pisatel tohoto příspěvku byl velmi osloven. A pravděpodobně nejen on, neboť během kázání mnohokrát sálem bylo slyšet tiché, souhlasné amen. Ale pro osobní a objektivní posouzení je možné poslechnout si celé kázání z audio záznamu.

Po kázání nastoupil podruhé úchvatný novojičínský kvintet. Pobožnost byla ukončena modlitbou kazatele bratra Dony a závěrečnou společnou písní.

Avšak tím vše neskončilo. Účastníci byli srdečně zváni na Agapé ke společnému stolu. Zbyla i chvilka na prohlídku modlitebny nejen uvnitř, ale i zvenčí. Budova sboru sama o sobě je upravenou a přistavěnou součástí smutečního domu na bývalém židovském hřbitově. Tento byl značně poničen za Křišťálové noci a následně devastován až do konce II. světové války. Komunistický režim v tom měl naprosto jasno. Hřbitov nechal zlikvidovat. A jak je zaznamenáno, bez připomínek. Není divu, když bezmála 240 židovských obyvatel předválečného Nového Jičína, (Neutitschein), se z koncentračních táborů nevrátil takřka nikdo. A přistěhovalcům po odsunutém německém obyvatelstvu to bylo úplně jedno. Oni své již měli bez práce a zadarmo. Jen prastarý náhrobní kámen, obroušený časem a skromný pomník schoulený v obětí stromů obětem holocaustu, krčící se za zbytkem hřbitovní zdi, dává tušit příběh a pietu onoho místa. Pravděpodobně není mnoho obyvatel tohoto města, kteří by byť jen tušili, něco z toho, co je ukryto před zraky kolem jdoucích. Snad jen pod korunami sosen zachované průčelí Bejt tahara, (Dům očisty), může vnímavému něco málo napovědět. O tyto skromné pozůstatky se s úctou, láskou a účastí starají naši bratři adventisté z Nového Jičína.

Sobota to byla milá, laskavá a požehná. To vše připravené s úsilím a laskavou péčí našich sourozenců v Kristu.

Snad se z našich společných setkání stane tradice. Samozřejmě, dá-li Pán.